Dneska mi přišly náramky, jsou krásné!

Já bych se taky ráda přidala.

Velice se všem omlouvám za zdržení s posláním náramků. Někteří z vás si určitě všimli, že jsem přestala být už i pomocnice katalogu
Bohužel se mi teď moc nedaří a často nestíhám. Náramky vám určitě dojdou, ale prosím ještě o malé strpení! Dělám na nich! Děkuju za pochopení

Soutěž bohužel také musím přesunout na neurčito, ale určitě zase bude!

Kreativní soutěž beru

Prozradím, že bude psací i kreslící

Přihlašuji se

Jasně už tu smůlu musím zlomit!

Anooo a anoo

Anoooooo

Nebylo by jednodušší i přehlednější využít anketu?

Asi klidně :D

Ano

Jo

Anoooooooooooooooooooooooooooooo

I kdyz by to bylo moje poprve ale i tak

Anoooooooooooooooooooooooooooooo

Anooooo.

Chcete další soutěž o náramky s přezdívkou?
Stačí napsat do nástěnky ano

Tak, a ti, kteří si vyhraný náramek s Alíkem objednají od této chvíle (+ Holka z města) budou mít překvapení co se barev týče.

NikiTkd3: jakou barvu chceš hrošíka? Náramky na přání spolu kdyžtak doladíme v poště nemáš zač, gratuluju, jsem ráda že máš radost

Chcete nějakou další soutěž?

Tý jo Děkuju! Neějak jsem to docela na poslední chvíli doplácala Fakt mám obrovskou radost😃

Pro zaslání výher mě musíte mít v přátelství!
Ten, kdo neobdržel výhru, ať mi prosím napíše

Moc gratuluji!

Gratuluji

Gratuluji. :)

Výherkyně!

Tenhle příběh mi utkvěl dlouho v hlavě. Dost často jsem na něj musela myslet, možná díky tomu vyhrál. Líbilo se mi, i jak si pojmenovala léky - Zléky.

Velká gratulace! Prosím napiš mi, jakou barvu hrocha bys chtěla a náramky na přání (detaily) spolu pořešíme přes poštu ano?

NikiTkd3 - Monstrum jménem Elizabeth aneb barevné zlo

Zrovna včera, do vesničky Klidín s počtem 40 obyvatel, dovezl nějaký cizák něco, co změnilo celý svět. Něco, co v Klidíně po néjakou dobu nebylo. Tak tomu bylo po 7 let od první informace o zlécích. Zléky, jsou barevné pilulky s práškem, který umí zařídit na co byste pomysleli. Některý Vás učiní nesmrtelným, jiný Vás zase dokáže změnit z člověka na zvíře! To zní lákavě ne? Ale není jednoduché se k nim dostat. Do větších měst zléky dováží nákladní auta a prodávají je řidiči daných vozů. Do menších městeček se dostávají přes převozníky, kteří zléky nakoupí ve větších městech od řidičů, a prodávají pilulky dráž. No a lidé z vesnic mají smůlu. A nebo štěstí? Řekla bych že štěstí. Ale mohou se k lékům dostat přes menší města. Že je pilulek na světě málo, je dělá ještě vzácnějšími, a tak o ně všichni mají zvýšený zájem. Vraždí pro ně! Nevím kdo zléky stvořil, ale musel chtít aby svět skončil, nebo aby vyhynul lidský druh. Jak jsem se před chvílí zmínila lidé pro zléky vraždí! A to je strašné. Je to tu teď jak při 3. světové. Otec proti synu, matka proti dceři a to vše, kvůli zlékům. Někteří lidé naletí falešným převozníkům, ti jim dají špatný tón barvy pilulky nebo jim dají pilulky, která neudělá nic. Špatný odstín pilulky znamená, že má o třeba jen jeden stupeň jiný tón barvy, a dělá tedy pak něco jiného než má, často i špatného. Lidé zabíjí ostatní, aby měli větší šanci, na zjískání nějakých pilulek. A to si ani nemohou být jisti, zda jim pilulky v něčem pomůže. Třeba někdo, kdo zabil přes 30 lidí získá nakonec zlék, který jej učiní děsivým monstrem s nesnesitelně odborným hlasem. A právě jako vraždící monstrum, které krade, dopadla i má kamarádka Elizabeth. Pro zléky zabila tolik lidí! Svou rodinu, kamarády, sousedy a dokonce i mě, její nejlepší kamarádku. Dále musela vystát nekonečnou frontu, ve které strávila 11 měsíců. Pak se dostala k převozníkovi. Byla nadšená. Převozník jí dal na výběr z pilulek, Elizabeth si vybrala pilulku, která ji měla učinit nesmrtelnou. Převozník jí řekl, ať mu dá 100 000 000! To ale samozřejmě neměla. A tak šla krást! Trvalo jí dlouho, než nakradla co mohla. A po 4 letech měla dost. Šla tedy znovu do fronty k převozníkovi tentokrát tam stála dva roky. Až se dostala na řadu, vybrala si již předvybranou pilulku a dalo převozníkovi 100 milionů. Šla se schovat i s pilulkou do jeskyně, ve které jsme si jako malé hrávaly. Spolkla pilulku a... cítila se silněji! To ale za obrovskou cenu vedlejšího účinku! Byla z ní obrovská fialová chlupatá, smradlavá hrouda s 6 očima! Vypadala opravdu strašně. Najednou si vše uvědomila a rozbrečela se. „Co jsem to jen udělala! Zabila jsem své nejbližší, kradla jsem a strávila jsem několik let svého života naprosto nepředstavitelně ohavným způsobem!” Takto v jeskyni protruchlila tři dny a už dál nemohla. S takovýmto černým svědomím nevěděla jak dál. Rozhodla se jít ukrást poslední věc v jejím životě. Pistoli. Vloupala se na policii a „vypůjčila” si pistol. Ještě na místě, se odpráskla. Jenže zapoměla, že je nesmrtelná. Pistole tedy nic neudělala a monstrum jměnem Elizabeth žilo dál. Ctěla se nějak vyrovnat se svým osudem. Vyrovnat se se svými činy a zachránit ostatní lidi, aby nedopadli jako ona.Chtěla zachránit život ostatním lidem, a tak šla před frontu k převozníkovi, všechny lidi zastrašila svým vzhledem i hlasem a lidé se rozprchli. A tak monstrum jménem Elizabeth dodnes obchází fronty před převozníky a plaší lidi čímž jim zachraňuje životy.

Vypráví : již mrtvá kamarádka monstra jménem Elizabeth

Ti, co mi napsali příběh, dostanou za odměnu Alíkovský náramek! Děkuju moc všem za příběhy a snahu! Bylo to vážně hodně těžké rozhodování! Až mi to rve srdíčko...

Hele už je 20. :D

Ale tak nevadí. :)

Už jen hodinu všichni to máme krásné!!!

Už hodina a patnáct minut do vyhodnocení! :D

A můžeme si je přečíst i po vyhodnocení?

Než bude vyhodnocení, můžete si přečíst všechny příběhy.

Rodé - příběh s názvem Léky

„Tak to je ono?“ zeptala se dívka chlapce, který si prohlížel malou fialovou tobolku. „Co? „ zeptal se chlapec a rychle schoval tobulku do kapsy. „Vždyť jsem to už viděla.“ Trochu chápala chlapcovu opatrnost, zprávy byli plné toho, kdo co udělal pro to, aby získal onu léčivou tobolku, která prý umí spoustu neočekávaných věcí jako třeba dát člověku schopnost létat. „Hmm, ano to je ono“ přikývl chlapec. „Kde jsi to získal? Neukradl jsi to, že ne?“ vyděsila se dívka měla strach, že chlapec také propadl oněm záhadný práškům za miliony u kterých bylo zaznamenáno už víc než 1 000 pokusů o krádež. „Ne, co si to o mně myslíš? „ „Promiň“ špitla dívka. „Mám to od těch komediantů.“ odvětil chlapec jménem Dan, aniž by odvrátil zrak od fialové tobolky. Tínka, jež bylo jméno dívky, si podivila: „ Komediantů? Koho tím máš na mysli?“. „ Koho jiného než výrobce? Nebo ty jim snad věříš, že léky mají takové schopnosti?“ „Nevěřím, ono konec konců to zatím jen fungovalo na výrobcích samotných“ odmlčela se a za chvíli pokračovala: „ a co peníze?“ U léků totiž byla pro mnohé nemyslitelná částka v řádu 99 milonů eur za jedinou tobolku, pokud dal člověk větší obnos mohl si dokonce vybrat barvu prášku. Každá barva měla mít jiný účinek červená prý způsobila, že se do uživatele tobolky zamiluje jejich vysněná láska na první pohled, modrá dávala schopnost létat a Danova fialová způsobovala velkou ohebnost, která se projevovala zejména u starších lidí mezi ně tedy Dan určitě nepatřil. „ Žádné peníze jsem dávat nemusel.“ proghlásil vítězoslavně chlapec. „ Jak..“ to Tínka ani nestačila doříct. „Pojď, ukážu ti to.“ řekl chlapec, chxtil jí za ruku a vyběhl s ní na náměstí. Někdo tam zrovna něco vyvěšoval, když je uviděl odběhl pryč. Chlapec dívku táhl k papíru. Na listu stálo:
„ Ach, vy lidé důvěřiví,
čemu jste to naletěli,
žádné kouzelné léky nejsou.
Komedie pěkná to byla
Vás, ale i nás pěkně potrápila.
Pár věcí odhalila, pár věcí co v člověku se skrývá.
Kam až je schopný zajít. Tak my už zase půjdeme.
Své milony si nechte pro smysluplnější věci,
to všechno byli jen triky.
Nashledanou,
Vaši komici.“

„Ty jsi o tom věděl?“ Zalapala po dechu dívka. „Věděl, ty tobolky vyrobil můj kamarád a s partou vymysleli pokus, který se jim očividně vyvedl.“ „ A to si to nikdo nekoupil?“ „Ne na to si dali pozor, ale pokusů o krádeže bylo a bylo.“ „To jim na to vážně nikdo nepřišel?.“ „Asi ne, nebo to nikdo neřekl, tak už to s lidmi někdy bývá.“

Ändřläk_ - příběh s názvem Jak se hroch Pepíček (či někdo jiný?) dostal na náramek

Byl sychravý večer a hroch Pepíček právě seděl u krbu a četl knihu, kterou našel jen tak pohozenou venku. To se stalo tak, víte, šel ze své hroší školy domů, a protože bylo celkem pozdě a začalo se stmívat, jako skoro každý týden kousek cesty běžel. Zastavil se na rohu ulice, kde bydlel. V dáli viděl nějaké stvoření zahalené v plášti, ale nevěnoval tomu pozornost, co by se tak mohlo stát…
Vrtalo mu to ale v hlavě a zbytek cesty po ulici přemýšlel, co by to mohlo být. Napadl ho jeho kamarád Punťa. Vzápětí mu ale přišla od něho zpráva s tím, jestli neví výsledky domácího úkolu a se svojí fotkou, kde jakožto los losuje výsledky do úkolu z matiky.
Pepíček dorazil k domu a právě nalezl tuto knihu. Nechtěl, aby v přicházejícím dešti zvlhla a zničila se, tak si ji vzal. On totiž, byl velmi velký knihomil a chtěl, aby se žádná kniha nezničila.
A teď zpátky do přítomnosti. Hroch Pepíček zjistil, že to je kniha pohádková. Protože byla celkem krátká, za jeden večer ji přečetl. Myslel, že už je konec, protože to tak vypadalo, a chystal se jít spát. Na poslední stránce ale bylo něco napsáno, ingoustem a velmi malým písmem. Po chvilce se mu zdálo, že tam stojí něco ve smyslu „vaenku tuj brat“. Vůbec nechápal, co to je, ale usoudil, že si z něho někdo dělá legraci. Že tu knihu tam někdo narafičil… Začalo pršet víc a víc a přes malé okénko v jeho komůrce viděl, že začíná být mlha.
Něco v něm mu ale říkalo, že ten vzkaz je velmi důležitý. Srdce mu začalo divoce tlouct. Vrátil se zpátky ke knížce a začal jí jen tak listovat. Stránky se mu míjely před očima… Přemýšlel a zastavil se u jedné pohádky a ani nevěděl proč, začal si ji znovu číst. Nevěděl, proč zrovna tuhle. Něco mu ale říkalo, že mu to pomůže pochopit, co se děje.. stropní hodiny odtikávali sekundy a najednou bylo už za minutu devět. Pepíček zamyšleně zavřel knihu. Nedaleké kostelní hodiny právě odbily a v tu chvíli…
Ozval se nářek, který nemohl patřil nikomu jinému než nějakému hrochovi! I přes nepřízeň počasí a toho, že blesky protínaly oblohu krok co krok, odvážný Pepíček vzal svůj kabát a vyšel ven. Venku viděl, jak nepříznivé počasí to je. Cítil ale, že tu někdo někde je a potřebuje pomoct. Opatrně našlapoval. Přes tu mlhu ale neviděl ani na své nohy a nedělal si přílišné naděje, že někoho najde. Ještě trochu víc se vzdálil od svého domu, směrem k černému lesu. Zjistil, že tam je mlha trochu řidší, tím líp pro něj. Do lesa se mu ale chodit nechtělo, nejel, že se bál, nechtěl potkat divoké prase a další zvířata z lesa. Křik sílil. Šel správným směrem, pomyslel si. A opravdu, bohužel. Před ním ležel padlý strom, do kterého zřejmě uhodil blesk.
A pod ním - ach ne - někdo ležel. Hroch Pepíček co nejrychleji přiběhl a přemýšlel, co dělat, a zároveň se strašně moc bál. Ten někdo pod stromem byl vážně hroch, a byl tak hodně podobný Pepíčkovi, že se sám Pepíček divil a cítil se strašně. Co kdyby to byl on, pod tím stromem? Pepíček to rychle vyhnal z hlavy a snažil se co nejvíc dostat k hrochovi. Podařilo se mu nadzvednout kmen, ale jenom o trochu, bylo to moc těžké. Zoufale se mu snažil pomoc, avšak to nešlo.
Dostal se těsně vedle hrošíka a zkusil na něj promluvit. Ten byl velmi zesláblý. Neměl otevřené oči a měkce dýchal. Ach ne, musím ho nějak zachránit, pomyslel si Pepíček. Jako správný hroch se velice snažil, ale bylo to nad jeho síly. Druhý hroch najednou promluvil, ale tak tiše, že to bylo sotva slyšet. „Kdo jsi? Vypadáš jako já… Já jsem toulavý hroch, rodičům a bráchovi jsem se jednou na procházce ztratil a už je nikdy neviděl. Je to už strašně dávno… Nech mě tady a uteč, už nemůžeš nic udělat…“
Pepíček zamyšleně zůstal stát. Jak je to možný, že si jsou tak podobný? Jedině, že by… Svoje myšlenky raději zapudil, přece to nemůže být pravda. Naklonil se blíž k druhému hrochovi a ještě se ho snažil vytáhnout, ale to už nešlo.
„Nech mě tady… Jmenuji se Gustav.“ Pronesl umírající hroch.
Pepíčkovi v tu chvíli opět proběhla hlavou rodinná legenda, kdy se jeden člen rodiny ztratil a nikdy nenašel cestu zpět. Nemusíte asi hádat, jak se jmenoval.
„Bráško! Neumírej.“ Pronesl hroch Pepíček, už si byl na sto procent jistý.
„Pppepíčku? Je tohleto pravda?“ Vydechl Gustav.
Bylo to také jeho poslední slovo. Poté ulehl do hlubokého ničím nerušeného spánku, a všechny jeho bolesti usly s ním. A jeho duše? Ta se objevila v starém náramku, který nosí už dlouhá léta Pepíček, a dává na něho pozor…

FandaCZ

Jednoho dne se Pepíček vydal do Alíkova. Když tam přišel k ceduli a na ní stálo Alíkov a vedle Neznámo. Tak se Pepíček chtěl vydat do neznáma, ale jak přišel k té ceduli tak se bál jako zajíc v pytli, protože na té ceduli bylo vstup na vlastní nebezpečí. A tak Pepíček šel a šel a najednou tam potkal chaloupku a uvědomil si, že kvůli téhle chybě že nepřišel do Alíkova nebude už na náramku. Tak Pepíček smutnil a smutnil až potom došel k té chaloupce. Stála tam babička s perníčkem a řekla „čekala jsem tu na tebe Pepíčku celou věčnost”
Pepíček se udivil a řekl „Babičko já vás, ale neznám”
A babička mu pověděla ať jde dovnitř. Tak Pepíček byl uvnitř a viděl klec, pec, perníky, jídlo. Babička mu povídá „Protože jsem na tebe čekala tak dlouho Pepíčku tak jsem si udělala zásoby na to, než přijdeš věděla jsem to” Pepíček se udivil.
Tak tam Pepíček zůstal s babičkou den a přes večer si babička uzamkla dveře a dala Pepíčka do klece. A tam se druhý den Pepíček vzbudil. A povídal „babičko proč jsem tady zavřený?” A Babička mu pouze řekla že má hlad. A že mu bude dávat soadkosti. Tak Pepíček rok co rok jedl sladkosti až jednoho dne mu babička řekla sedni si na lžíci a Pepíček povídá „Babičko, ale já nevím jak se na takovéhle stoličce sedí musíš mi to ukázat.” Tak si babička sedla a Pepíček jí strčil do trouby. A odemkl si dveře a jak mohl tak utíkal nakonec utekl z toho podivného domku. Zpět do Alíkova tam to hned všecko povyprávěl Alíkovi a řekl že zmizel z náramku asi kvůli téhle věci, že nepřišel do Alíkova. Tak Pepíček se už tam nikdy neobjevil.

Sysinka - odevzdány dva příběhy

Ben a létající lektvar

Ve středověku žil jeden malý kluk, který se jmenoval Ben. Nebyl to obyčejný kluk, byl nejmladším alchymistou na dvoře Rudolfa II. Tento mladý, třináctiletý hoch ale nechtěl vyrábět zlato, jak to dělali všichni alchymisté kolem něj, on chtěl umět létat.

Nikdo o jeho nápadu na výrobu létajícího lektvaru nevěděl. Mezi ostatními alchymisty se šuškalo, že se Ben asi zbláznil, protože se nedrží dávno ověřených postupů a místo toho míchá nějaké blafy, které poté ochutnává a je den ode dne zklamanější.

Jednou na dvůr Rudolfa II. přišel posel z daleké země, kde žijí jednorožci, kentauři a jiní kouzelní tvorové. Bena napadlo, že se toho podivného pána, ze kterého měli všichni hrůzu, zeptá na nějaké jeho zkušenosti.

Posel byl nadšen z Benovy zvědavosti. Vyprávěl mu o dracích, kteří nosí lidem jednorožci nasbírané lesní plody až domů. O tom, že v jeho zemi je všechno úplně jinak, než na co je zvyklý. Pobídl ho, aby ho Ben následoval na jeho cestě domů.

Ben souhlasil. Vzal si do uzlíčku pár svých nevydařených lektvarů, prázdné lahvičky a něco k jídlu. Vydal se s poslem, který je navštívil, na dalekou cestu.

Cestovali dlouho, pár týdnů určitě, a to už Ben zahlédl jednorožce, který se před nimi objevil. Byl krásný, sněhově bílý a měl růžový roh. Posel, který se jmenoval Zachariáš, mu řekl, že prach z jednorožčího rohu, by mohl být důležitý pro jeho lektvar na létání.

Ben tedy popošel blíže k jednorožci a uklonil se. Jednorožec se uklonil taktéž a dovolil Benovi, aby pomocí štětečku sejmul z jeho rohu zářivě zlatý prach. To Ben udělal s velkým nadšením. Plácl si packou s jednorožcem a vydal se ze Zachariášem dál.

Zachariáš Benovi vyprávěl, že aby jeho lektvar fungoval, potřebuje ještě dračí zub. A proto se vydali do nedaleké jeskyně, kde žil tříhlavý drak.

Jakmile Ben uslyšel z jeskyně hrozivé zvuky, bál se jít dovnitř. Ale Zachariáš mu řekl, že se bát nemusí, že tam žije malý dráček, kterému právě rostou zuby a nějaký mléčný zub určitě na zemi najde. Ben se tedy odvážil a do jeskyně vešel.

Našel tam opravdu mládě dráčka, které plakalo, protože ho bolely zoubky. Ben nepřemýšlel ani chvilinku, vytáhl z uzlíčku sirup proti bolesti zubů a vlil ho dráčkovi do úst. Dráček se zaradoval, vychrlil trošku ohně a osvítil tím jeden velký mléčný zub, který se vyskytoval vedle něj, pod jeho křídlem. Ben poděkoval a vydal se se Zachariášem na jeho poslední zastávku za poznáním.

Z jeskyně šli Ben se Zachariášem přímo do hlubokého lesa, tam, kde žijí kentauři. Dlouho nějakého hledali, povedlo se jim to však až v noci, kdy uslyšeli kentauří zpěv. Poklonili se tedy kentaurům a ti Benovi dali poslední ingredienci do jeho lektvaru. Byla to žíně z jejich ocasu.

To už ale Benovi ze Zachariášem řekli, že musí zpívat nedalekým vílám, protože na ně měli velký zálusk, proto se s Benem i Zachariášem rozloučili a dali se zase do zpěvu.

Ben byl nadšen, konečně měl všechny ingredience do svého létajícího lektvaru. Nabral ještě trošku čisté vody z kouzelného potůčku a napil se. V té chvíli vzlétnul mezi hvězdy a měsíc. A jakmile byl na obloze, ulehl na cíp měsíce a konečně usnul.

A co se mu zdálo? To už se dovtipte sami.

Příběh o náramku s hrochem Pepíčkem

Byl jednou jeden malý klouček, který se jmenoval Tomášek. Měl hrozně rád hrochy, a proto mu tatínek s maminkou dali náramek s hrochem. Hrocha Tomášek pojmenoval Pepíček.

Jednoho dne šel Tomášek s maminkou a tatínkem do zoologické zahrady. A nebyl by to on, kdyby ihned neběžel k jemu známému pavilonu hrochů. Ale co se nestalo?

Tomášek strkal ruku s náramkem za ohradník, protože si hrochy chtěl pohladit. Ale ouva! Jeho náramek sklouzl z jeho hubené ruky. Tomášek se rozplakal.

Hroch, který to celé pozoroval z výběhu, si všiml, že u ohradníku leží náramek s jeho podobiznou. Vydal se k němu. Byl velice zvědavý, Nasadil si ho na tlustou nohu. V tom Tomášek přestal brečet a začalo ho zajímat, co hroch bude s náramkem dělat.
¨
Hroch ve výběhu hrdě nesl náramek s Pepíčkem po celém výběhu. Tomášek byl okouzlen. Vždyť jeho nejoblíbenější náramek neslo jeho nejoblíbenější zvíře na noze! Koukal na hrocha a hodiny ubíhaly.

Tomášek byl fascinován, jak hroch s náramkem ukazoval svou nohu ostatním hrochům. Byk šťastný, protože věděl, že jeho náramek dělá radost i jiným stvořením. V tom už ale zoologická zahrada zavírala a Tomášek s maminkou a tatínkem museli běžet domů.

Na druhý den si ošetřovatelka, která se jmenovala Terezka, všimla na hrochově noze náramku s Pepíčkem. Ihned se běžela podívat na kamery z předešlého dne, aby zjistila, odkud se náramek s hrochem dostal na jeho nohu. Zjistila, že je Tomáška, chlapce, jehož dobře znala, protože do zoologické zahrady chodil každý měsíc aspon třikrát a vždy stál s rodiči u výběhu s hrochy.

Vzala tedy náramek z hrochovy nohy a čekala, až se Tomášek opět objeví v zoologické zahradě. Jakmile ho zahlédla, ihned za ním s úsměvem běžela, aby mu náramek vrátila.

Tomášek byl štěstím bez sebe a ne jen proto, že se mu náramek vrátil, ale také proto, že se pro něj stal mnohem cennějším než všechno, co doposud měl. Vždyť náramek měl na noze opravdový hroch!

Od té doby, když Tomášek šel do zoologické zahrady, neřekl hrochovi ve výběhu jinak, než Hroch Pepíček.

NikiTkd3 - Monstrum jménem Elizabeth aneb barevné zlo

Zrovna včera, do vesničky Klidín s počtem 40 obyvatel, dovezl nějaký cizák něco, co změnilo celý svět. Něco, co v Klidíně po néjakou dobu nebylo. Tak tomu bylo po 7 let od první informace o zlécích. Zléky, jsou barevné pilulky s práškem, který umí zařídit na co byste pomysleli. Některý Vás učiní nesmrtelným, jiný Vás zase dokáže změnit z člověka na zvíře! To zní lákavě ne? Ale není jednoduché se k nim dostat. Do větších měst zléky dováží nákladní auta a prodávají je řidiči daných vozů. Do menších městeček se dostávají přes převozníky, kteří zléky nakoupí ve větších městech od řidičů, a prodávají pilulky dráž. No a lidé z vesnic mají smůlu. A nebo štěstí? Řekla bych že štěstí. Ale mohou se k lékům dostat přes menší města. Že je pilulek na světě málo, je dělá ještě vzácnějšími, a tak o ně všichni mají zvýšený zájem. Vraždí pro ně! Nevím kdo zléky stvořil, ale musel chtít aby svět skončil, nebo aby vyhynul lidský druh. Jak jsem se před chvílí zmínila lidé pro zléky vraždí! A to je strašné. Je to tu teď jak při 3. světové. Otec proti synu, matka proti dceři a to vše, kvůli zlékům. Někteří lidé naletí falešným převozníkům, ti jim dají špatný tón barvy pilulky nebo jim dají pilulky, která neudělá nic. Špatný odstín pilulky znamená, že má o třeba jen jeden stupeň jiný tón barvy, a dělá tedy pak něco jiného než má, často i špatného. Lidé zabíjí ostatní, aby měli větší šanci, na zjískání nějakých pilulek. A to si ani nemohou být jisti, zda jim pilulky v něčem pomůže. Třeba někdo, kdo zabil přes 30 lidí získá nakonec zlék, který jej učiní děsivým monstrem s nesnesitelně odborným hlasem. A právě jako vraždící monstrum, které krade, dopadla i má kamarádka Elizabeth. Pro zléky zabila tolik lidí! Svou rodinu, kamarády, sousedy a dokonce i mě, její nejlepší kamarádku. Dále musela vystát nekonečnou frontu, ve které strávila 11 měsíců. Pak se dostala k převozníkovi. Byla nadšená. Převozník jí dal na výběr z pilulek, Elizabeth si vybrala pilulku, která ji měla učinit nesmrtelnou. Převozník jí řekl, ať mu dá 100 000 000! To ale samozřejmě neměla. A tak šla krást! Trvalo jí dlouho, než nakradla co mohla. A po 4 letech měla dost. Šla tedy znovu do fronty k převozníkovi tentokrát tam stála dva roky. Až se dostala na řadu, vybrala si již předvybranou pilulku a dalo převozníkovi 100 milionů. Šla se schovat i s pilulkou do jeskyně, ve které jsme si jako malé hrávaly. Spolkla pilulku a... cítila se silněji! To ale za obrovskou cenu vedlejšího účinku! Byla z ní obrovská fialová chlupatá, smradlavá hrouda s 6 očima! Vypadala opravdu strašně. Najednou si vše uvědomila a rozbrečela se. „Co jsem to jen udělala! Zabila jsem své nejbližší, kradla jsem a strávila jsem několik let svého života naprosto nepředstavitelně ohavným způsobem!” Takto v jeskyni protruchlila tři dny a už dál nemohla. S takovýmto černým svědomím nevěděla jak dál. Rozhodla se jít ukrást poslední věc v jejím životě. Pistoli. Vloupala se na policii a „vypůjčila” si pistol. Ještě na místě, se odpráskla. Jenže zapoměla, že je nesmrtelná. Pistole tedy nic neudělala a monstrum jměnem Elizabeth žilo dál. Ctěla se nějak vyrovnat se svým osudem. Vyrovnat se se svými činy a zachránit ostatní lidi, aby nedopadli jako ona.Chtěla zachránit život ostatním lidem, a tak šla před frontu k převozníkovi, všechny lidi zastrašila svým vzhledem i hlasem a lidé se rozprchli. A tak monstrum jménem Elizabeth dodnes obchází fronty před převozníky a plaší lidi čímž jim zachraňuje životy.

Vypráví : již mrtvá kamarádka monstra jménem Elizabeth

Andulen

Na světě existují speciální léky, které jsou, ale těžce dostupné. Lidé se je snaží ukrást nebo jakkoliv získat. Každý lék má jinou barvu a dokáže něco jiného. Jeden lék třeba dokáže vrátit člověku mladí, druhý lék umožní člověku létat, další zase propůjčí nadpřirozené schopnosti. Otázkou ale zůstává... Kdo vyrobil léky? Proč byly tyto léky vyrobeny? Mají nějaké vedlejší účinky? Proč po nich lidé prahnou? Co by se stalo, kdyby léky někdo zničil?
Už odpradávna se lidé v Závidicích hádali jak je to s tou povídačkou co se jednou v hodpůdce U zavařené marmelády roznesla jako jarní pyl. Každý na ni měl jiný názor a každý si ji trochu přikrášlil když ji sousedovi vypravoval. A ano, šlo o ten zázračný prášek Slaďoušek. Možná i vy jste na něj už viděli v televizi reklamní inzerát:
„Slaďoušek do každé domácnosti! Nechcete po každé tabulce čokošky pocítit tuk na víc?! Slaďoušek Vám chuť na sladké zažene cobydup! Stačí nasypat si jednu kávovou lžičku do pusy a už budete mít pocit že v životě nevyžvýkáte žvýkačku, nevylízáte lízátko a nerozžvýkáte bonbon!“
Že Vám je tento slogan povědomý? Tak si pojďme povědět něco o historii tohoto prášku:
A ptáte se co to má společného s obyvateli Závidic? No přece tam se Sladoušek vymyslel, a dostal svůj název. Vynalezl ho jistý pan Široký, který začal bádat a vynalézat, když zjistil že se neprocpe dveřmi vlastního domu. Když Slaďouška vymyslel, představil jej široké veřejnosti a ta ho s vděčností přivítala. A vše se zdálo prima, lék skvěle fungoval než si paní (jmenovala se Hlučná) postěžovala na jednu závadu.

Závada
Paní Hlučná si konkrétně stěžovala na tuto prapodivnou věc:
(Cituji ji)
„Užívám Slaďouška dlouhodobě a do teď jsem s ním neměla problém, až včera jsem si všimla že mé zuby změnily konzistenci ☹. Jako kdyby (paní Hlučná se div nerozpláče) se z nich stával…cukr! Začínají se mi prakticky drolit, a když si na ně šáhnu jazykem chutnají jako třtinový cukr!“
Jelikož si na tuto závadu začalo stěžovat stále více lidí, vymyslel pan Široký nový lék na proměnny cukrových zubů na normální. (Dostal název NEslaďoušek.) A zase se vše zdálo prima. Než přišlo oznámení o dalším nežádoucím účinku.
Po NEslaďouškovy se tloustne! Všichni byly na pana Širokého naštváni, a on si musel strčit Slaďouška i NEslaďouška za klobouk.
A když všechny přebytečné prášky pan Široký spálil, všichni kdo si tto dva léky brali okamžitě zhubli.
(Zvlaštní že!)

bank - HROCH PEPÍČEK UVÍZL V NÁRAMKU

Byl si jednou jednoho dne Hroch který se jmenoval Jan a říkalo se mu Honzík. Hroch Honzík bydlel na záhadném místě což znamená na náramku. Honzík měl kamaráda Pepíčka který byl taky hroch. Ten bydlel u kamaráda pejska Alíka. Protože Pepíček věděl že Honzík bydlí na náramku tak mu trochu záviděl. Jednoho dne se stalo že se Honzík ostatním hrochům vysmíval tak se Pepíček naštval a řekl si že chce na náramku být taky. Protože Alík má na starosti takový jeden web z názvem Alík.cz tak Pepíček poprosil jednu uživatelku CaMiL aby ho na ten náramek taky vložila. CaMiL se do toho tedy dala, trvalo jí to opravdu dlouho. Několikrát se jí to nepovedlo, ale ona se nevzdala. Jednou jí pomohli kamarádi, kteří jí říkali ať se nevzdává a že má na to dost času. Tak hrocha Pepíčka na náramek úspěšně vložila. Byla za to opravdu ráda, že ji v tom ostatní takhle pomohly.

Ale mělo to takový jeden trošičku větší háček. Pepíček totiž nevěděl že když bude na náramku tak záhadně zmizí z webu Alíka. Bylo to docela překvapení protože hroch Honzík sice bydlel na náramku ale mohl jít do školy, na bazén a nebo třeba jen tak na procházku ale nikdo k němu domu nemohl. Pepíček jak už byl na náramku tak se z něj nemohl ani hnout. Ale ostatní za ním mohli a taky mohli jít pryč. Ale nezůstávali tam až moc dlouho protože dostali zprávu o tom že když tam budou moc dlouho tak tam zůstanou až na věky. Což úplně nechtěli. Takže Hroch Pepíček tam většinou neměl nikoho. Bylo mu tam docela smutno.

Určitě se ptáte jakto že Hroch Honzík z náramku mohl jít pryč. Je to proto že Hroch Honzík v tom náramku vyrůstal. Proto může být i na náramku i kdekoliv jinde.

Jednoho dne Alík Pepíčka začal hledat. Hledal v boudě, u kamarádů, ptal se všech ale nikdo mu neodpověděl. Jednou se zeptal i kamarádky CaMiL, která mu k tomu něco naštěstí řekla. Řekla mu přesně tohle: No, možná bych o tom něco věděla. Hroch Pepíček mě poprosil abych ho přidala na náramek, protože záviděl hrochovi Honzíkovi. Tak jsem ho na ten náramek teda přišila, a nevím co se stalo dál.

Tak už konečně Alík věděl kam má jít dál. Půjde za Hrochem Pepíčkem. Ale byl v tom jeden háček, nevěděl kde hroch Honzík bydlí. Tak šel zase ke CaMiL aby mu řekla kde bydlí hroch Honzík. CaMiL to taky přesně nevěděla tak Alíkovi řekla že má jít k majdule2000 aby mu řekla kde bydlí. Jenže majdula2000 to řekla CaMiL aby si to zapamatovala ona. Jenže CaMiL si uvědomila že to řekla kamarádovi JáJá1. Tak Alík šel za ním. A ten mu to na štěstí řekl. JáJá1 mu tedy řekl: Je to na tvoji ulici a číslo domu 0. Alík si říká: to jsem nemohl najít dřív? No, tak jdu teda. Alík zaklepe na dveře a pozdraví ho Pepíček. Alíku, řekne mu neznámý hlas. Hlavně tady nebuď dýl než hodinu. Nebo tady taky zůstaneš. Kamarádi si chvilku povídali chvilku o tom jak to všechno vyřešit a chvilku o tom jak se na Alíkovi všichni mají. Jak přemýšleli o tam jak by se to dalo vyřešit, Alík nakonec přišel na to že by každý kdo je na Alíkovi napsat vzkaz a já bych ti je potom všechny přinesl a ty by ses už tady aspoň nějakou chvíli nenudil. Souhlasíš? Pepíček se tváří zmateně. Ale když se nebude nudit tak souhlasí. Teď jdu domů a všem to napíšu.

Závěr… Alík jde dneska odnést Pepíčkovi všechny dopisy. Pepíček je rád že to z Alíkem aspoň na chvíli vyřešili.

MedvidekBonnie

Stál jsem u zábradlí jedné z vyšších budov v našem městě. Díval jsem se na západ slunce a přemýšlel jsem. Dnešní večer byl až moc klidný. Až tak moc klidný, že jsem začal přemýšlet, co se stane dnes. Ale netrápil jsem se tím, zdali přijdu domů pozdě v noci. Ona to pochopí. Ona ví, jak se cítím. Na svůj věk je až moc chápavá. Určitě si tam zase hraje s panenkami, které dostala k Vánocům či si čte tu knížku, kterou jsem jí půjčil v knihovně. Rodiče zajímat nebudu, jak bych taky mohli, když jsou již mrtvý. „Stejně bych jí tam neměl nechávat samotnou“ pomyslím si. „Však jí je teprve osm, mám tu pro ní být.“ S touhle myšlenku se vydám po schodech dolů. Ano, v tomhle domě bydlíme. Procházím domem, na zdech vidím grafity, praskliny na zdech a celkově tu je špína. Na zábradlí je prach a mám pocit, že je tu víc pavučin, než když jsem šel ráno. Ano, žijeme v celkem opuštěné čtvrti. Jakože je tu celkem živo, když je světlo, minimálně o několik ulic dál, ale v noci na ulici nepotkáte jediného člověka. Rodiče pracovali v jedné z továren v tomto městě. V téhle továrně se vyráběli léky. Jenže oni to normální léky nebyly. A proto byli členové této továrny vždy anonymní. I naši také bývali. Bydleli jsme v celkem luxusní čtvrti, měli jsme stejně nóbl sousedy a chodili jsme do školy. Jenže... oni na to přišli. Když jsme se sestrou přišli ze školy, moji rodiče už byli mrtví. Bylo vidět, že ti kteří je zabili, to ty prohledávali. Očividně ale to co hledali, nenašli, a tak si to vybili na rodičích. Ale já jsem o téhle místech věděl, říkali mi o nich sami rodiče, kdyby se náhodou něco stalo. A právě tato chvíle nastala. Ano byl jsem zhrozený, moje milovaná sestřička Emily se zhroutila a plakala. „To bude dobré“ řekl jsem. „Půjdu nás zbalit, ty tu klidně zůstaň, ano?“ Ona ovšem zakroutila hlavou a tiše zašeptala, že si půjde zabalit. Ze slzami v očích jsme se vydali nám zbalit věci, věděli jsme, že si pro nás rozhodně vrátí. Vzali jsme kufry a první zašli do sestry pokoje, kde jsme ji začali balit věci do krosny. Ty léky vymyslel nějaký přítel našich rodičů, který bohužel také zemřel. Původním účelem těchto věcí, bylo to, že měli pomáhat. Bohužel jejich výroba byla hrozně drahá, a tak samotné léky byly drahá záležitost. Poté co jsme zabalili Emily, přesunuli jsme se do mého pokoje. Vím také to, že nikdy nebyly barevně označeny, takže kromě výrobců nikdo nevěděl, jakou mají schopnost. A to na nich bylo nebezpečné, jenže kdyby byly obarveny, tak ztratí své schopnosti a naopak začnou být nebezpečné. Minimálně mi to bylo vždy říkáno. Potom co jsme zbalili věci i mně, rychle jsme zaběhli do koupelny pro hygienu a do kuchyně a spíše pro jídlo a věci, které potřebujeme na vaření. Vzali jsme si prostě věci, které jsme potřebovali k přežití. Ještě jsme vzali peníze a celkově cennost, navíc k tomu jsme vzali tajemný kufřík, o kterým jsme nevěděli, co v něm je, ale rodiče nám o něm říkali. Pak jsme se vydali na cestu, při které jsme se snažili najít dům s vodou a ideálně i s elektřinou. Což jsme i našli, nebo takhle jen s elektřinou, ovšem pár ulic od nás jsme nalezli studnu, což nám dalo naději, že bychom mohli ještě žít. Ještě ten den jsme se pokusili otevřít ten kufřík a pro naše překvapení tam byly ty léky!! Ano ty léky které vyráběla ta továrna, kde pracovali naši rodiče. Dále tam byly dokonce i cedulky, který jsou který. Mám pocit, že tam bylo něco o létání, o něčem co dokázali všechno vyléčit, či oddálení stáří. Co jsme věděli od rodičů, tak lék na nesmrtelnost se snažili najít, ale bylo to prý nemožné. „Asi na tom něco pozitivního je“ pomyslel jsem si, pak jsem si uvědomil, co jsem řekl a že kdyby tyto léky existovali, tak by rodiče mohli být ještě živý. Toho večera jsme usnuli v objetí s myšlenkami na to, co se stalo. A když Emily již spala a já už byl v polospánku, řekl jsem si, že by se ty léky daly využít jako slušné platidlo. To jsme také udělali, prodali jsme je odborníkovi na tyto léky a dostali za to opravdu hodně peněz. Měli jsme tedy peníze na školu, jídlo, oblečení a mhd. Ovšem škola v našem sousedství není, musíme tedy docházet dva až tři kilometry na nejbližší zastávku autobusu, přičemž i v něm strávíme půl hodiny. Nikdo tu vlastně nijak moc neřeší, hlavně když zaplatíš. Takže školu jsem nakonec vyřešil. A když jsem o tom řekl Emily, byla nadšená. Bohužel jsem si také musel najít brigádu, pracuju v místním fastfoodu. Jelikož je Emily ještě malá, nechodí sama domů, většinou tedy je venku s kamarády, či je v knihovně, která je v blízkosti její školy a čte si. Vždycky si ji pak vyzvednu a jedeme domů. Vrátil jsem se zpět do reality, když jsem došel do patra, kde bydlíme. Vidím Emily jak sedí se soustředěným výrazem a v ruce drží chleba, který pomalu jí. Odložím si věci, které jsem měl sebou na střeše a pozdravím ji. Emily si mě všimne a běží mě obejmout. Pak mi podá chleba s trochou másla a pyšně říká „Schovala jsem ti trochu másla, takže nemáš jen suchý chleba.“ A je opravdu vidět, že je na sebe pyšná. Zasměju se a vezmu si od ní chleba a užívám si každé sousto. Žít v tomhle městě je náročné, plné nebezpečí, ovšem povedlo se nám si začít vážit maličkostí, vzdělání a hlavně toho druhého.

Holka_z_města - Ztracení a nalezení

Byl jednou jeden hroch Pepíček, který se s radostí každý den procházel po Alíkově a získával nové kamarády.

Jednoho dne, když se procházel po ulici uviděl hroch Pepíček, zvláštně zahaleného muže se kterým se nikdo nebavil, proto se za ním hroch Pepíček vydal. Pozdravil ho už z dálky, ale on neodpověděl, zavolal na něj znovu a pořád nic. Najednou se tajemně zahalený muž vydal do temné uličky, kde něco začal dělat. Hrochu Pepíčkovi to nedalo, tak se vydal za ním a znova se pozdravil.

Zahalený muž se najednou otočil a pozdravil se, ale najednou tam už hroch Pepíček nebyl. Záhadný muž se podivil a pokračoval v činnosti, kterou dělal. Po nějáké době však záhadný muž uviděl na jednom z jeho náramků ze sbírky hrocha Pepíčka a polekal se, proto se to hned vydal říct Alíkovi. Když se to Alík dozvěděl, chtěl záhadného člověka dát do vězení pro zlobivce, ale jak se tak na něj a na náramek koukal, něčeho si všiml. Něco bylo na náramku.

Proto se Alík hned vydal i se záhadným člověkem a správci na místo, kde se to stalo. Hledali a hledali, hroch Pepíček ani nikdo jiný než oni tam nebyl. Alík začal i s ostatními brečet, protože už hrocha Pepíčka uvidí nejspíš jenom na náramku.

Rozhodli se tedy vrátit na jejich hrad. Všude na hradě vystavili tuto smutečnou zprávu. Když tu zprávu chtěli nalepit i do koupelny, uslyšeli divné zvuky. Byl to , který si zrovna zpíval ve vaně. Alík tam radši teda nelezl a šel dál. Přišel do obrovského sálu, kde na něj čekali už všichni, kromě Koalíka. Alík se usadil na svůj trůn a nejednou mu něco pořádně skočilo na hlavu. NENAŠLI JSTE MĚ!!! . Alík se podíval na svojí hlavu a z důsledku leknutí a radosti začal skákat a padat radostí. Všichni nakonec zjistili, že hroch Pepíček hrál na schovávanou a že nikam nezmizel.

Proč teda je na náramku?? To je jasné. Během toho, co se záhadný muž otočil zmenšená Camilflash stihla náramek hrocha Pepíčka udělat a dát ho před záhadného muže.

Jak to, že se to stalo zároveň? No přece hroch Pepíček dal Camil záhadné jablko a dohodnul se s ní, že až se z ní stane zmenšená Camilflash, tak ať udělá to co si domluvili.

Ale kdy se stihli domluvit?? No přece když hroch Pepíček svými čarovnými hodinami zpomalil čas a zavolal Camil (ta zpomalená samozřejmě nebyla) se kterou se všechno domluvil.

A jestli se ptáte co se stalo s Camil, tak ta se právě zvětšila, když byla na ruce zahaleného muže, který už ale najednou zahalený nebyl. Camil a všichni ostatní zjistili, že zahalený muž byl po celou tu dobu lékařský, který v tu dobu dělal kontrolu Alíkova a nechtěl, aby ho někdo poznal.

L1u0c0k4a - Jak se dostal Pepíček na náramek

Jednoho krásného dne se hrošík Pepíček rozhodl, že se půjde projít do lesa a zkusí najít nějaké houby. Ten týden se mu nic nedařilo, byl pořád hrozně smutný a nešťastný. Tak si sebou zabalil řízek s chlebem, do termosky si vzal čaj a šel do lesa.

V lese se snažil chodit pořád po vyznačených cestách, aby se náhodou neztratil. Jenže najednou uviděl hřib a o kousek dál další. To nebylo vše. Mezi břízami v houští rostly obrovský křemenáče. Pořád se dostával hlouběji a hlouběji do lesa, což si vlastně ani neuvědomoval, protože viděl další a další houby.

Po chvilce zjistil, že se ztratil. „Kde to jsem? Haló, pomoc! Ztratil jsem se.“ Volal vyděšený Pepíček. Jenže ho nikdo neslyšel. Řízky už dávno dojedl, čaj vypil a měl větší a větší hlad a žízeň. Najednou přišel k stříbrné studánce. Vedle ní seděla malá žabička, která ho varovala, že studánka si ráda ze všech dělá srandu. Když se napije, ať hlavně na nic nemyslí. Jenže to Pepíček neuměl. Napil se a bohužel myslel zrovna na ten nepovedený týden.

Během chvilky Pepíček zmizel. Zbyl po něm jen plný košíček. Hrošík se objevil na náramku jedné malé holčičky. Měla ho jako talismam. Přinášel jí radost a štěstí. Po několika měsících na náramku už byl Pepíček dost unavený. Přál si jen jediné, dostat se zpět domů. Uvědomil si totiž, že ten nevydařený týden vůbec nebyl špatný týden, protože lidem okolo něj se dějí daleko horší věci.

Jenže jak se má vrátit zpět? Nemohl se hýbat, mluvit.... Na náramku se nedalo dělat nic, jen čekat. Najednou z ničeho nic se objevil vedle studánky. Opět to byl on hrošík Pepíček. Byl šťastný. Vzal si košíček a utíkal rychle domů.

Od té doby už nebyl nikdy smutný a pokud se mu něco nepovedlo, tak si z toho nic nedělal.

Charlott - Kristýna a záhadné léky

Byla jednou jedna malá dívka, která se jmenovala Kristýna. Bylo jí 13 let a bydlela v malém městečku. Žila spokojeně se svou rodinou a nic hrozného se nikdy nestalo. Až jednoho dne se všechno změnilo.
Kristýna zjistila, že na světě existují úžasné léky, ale byly těžko dostupné. Každý měl jinou barvu a dokázal něco úplně úžasného. Například modrý lék by udělal člověka mladšího, žlutý lék tě nechá létat celý den a červený lék ti dává nadpřirozené schopnosti. To byly opravdu ohromné věci!
Kristýna se začal ptát, kdo je vyrobil a proč je ani nechali vyrobit. Bylo to tajemství a nikdo ho neznal. Někteří si mysleli, že je vyrobil skupina géniů, protože chtěli pomoct lidem. Nemusela to být ale pravda! Kristýna se ale chtěla dozvědět pravdu.
Jednoho dne se Kristýně podařilo dostat se do tajné laboratoře. Vyráběly se tu léky. Tato místnost byla obrovská a má plno různých barevných lahviček a chemikálií. Všude viděla poznámky. Kristýna byla překvapená, hodně překvapená.
Ale pak se něco strašného stalo. Kristýna si všimla, že někdo přišel do laboratoře a začal ničit léky. Co se to děje? Proč někdo ničí tyhle úžasné léky? Byl to nějaký zloděj, který chtěl tyto schopnosti jen pro sebe?
Kristýna chtěla nějak pomoct. Vzala jeden lék a schovala si ji ve své kapse. Nenechala, aby tyto úžasné léky mohl někdo ukrást. Chtěla zjistit, proč byly tak důležité a proč je všichni chtěli.
Když Kristýna vypila lék, stalo se jí něco neuvěřitelného. Cítila se energičtější a silnější. Získala nadpřirozenou sílu a mohla zvedat těžké předměty a nebylo potom ani trošku unavená!. Bylo to úžasné, ale měla i také strach. Co kdyby tento lék měl nějaké vedlejší účinky?
Kristýna se vrátila do laboratoře a našla další léky. Chtěla zjistit, co by se stalo, kdyby je někdo zničil. Zase objevil ten zloděj a začal léky ničit.
Když zloděj rozbil lahvičky, Kristýna měla obrovské množství energie. Celá laboratoř se začala třást a Kristýna ztratila vědomí. Probudila se ve svém pokoji. Byl to jen sen! Byla ráda, že tyto léky nikdo neukradl.
Kristýna si uvědomila, že i když by bylo velice dobré mít nadpřirozené schopnosti, ale některé věci by byly lepší zůstat ve snech. Musíme se naučit žít s tím, co máme a být vděční za to.
A tak Kristýna začala vnímat svět jinak. Uvědomila si, že každý den je jedinečný a plný zázraků. Možná neměla žádné nadpřirozené schopnosti, ale měla rodinu a kamarády. To byl její speciální lék na štěstí.

Který příběh se vám líbí? Vyhodnocení proběhne po 20hodině!!!