Strašidelné historky místo hororu…(čtěte jen v noci)
Nástěnku založila Adee dne 9. května, je nezařazená a obsahuje 20 příspěvků.
pokud je stejně strašidelný jako ten tvůj uplně první
DžungaráčekChlupáček v něm napsala:
Byla noc. Jdu domů z práce. V tom slyším podivné zvuky. Bylo to hřmění. Rozpršelo se. A najednou něco vidím. Myslím, že mám jen halucinace. Obvykle už se v noci nebojím, jsem na to zvyklý. Ale je mi divně. Najednou se mi zatmí před očima a.....
Poznámka: to je strašidelný příběh, co?
Jsem ho vymyslela
JosefNeoral12 v něm napsal:
Když v noci řeknete 3x za sebou nahlas do zrcadla Bloody Mary, tak se zjeví máma a řekne, at jdete spát
Adee v něm napsala:
IT
Ano holky u nás ve škole si myslí že je v naší škole it My starší jim to nežereme ale opravdu něco trochu divného se tam děje ovšem nikdo až na ně se toho nebojí.
______________________________________________________________________
1. pořád něco ťuká ve skříňkách
Ano opravdu tam něco ťuká ale jen když tam někdo je...
Šli jsme tam s kámoškou když tam nikdo nebyl a nic.
2.pořád něco dělá hluk v rourách
V rourách je slyšet ťukání a rachot. Je to opravdu nepříjemný zvuk.
3.někdy je tam vidět divný stín
Někdy je tam vidět stín ničeho nějaký stín.
______________________________________________________________________
Já jsem z toho úplně v poho a co vy?
Jsou to strašný jekny jednou tak křičely aaaaa že jsem měla do 2 dne zvýšený puls.
číča800 v něm napsala:
UPÍŘI V MOJÍ ŠKOLE
Toho dne přišla do třídy nová žákyně. V něčem se od všech ostatních lišila už na první pohled...
Byla drobná, měla černé vlasy i šaty. Představila se jako Morinna. Její tváře byly neuvěřitelně bledé, až bílé...
O velké přestávce, když jsme byli na školním hřišti, se najednou všichni rozběhli ke Keřové houštině. Jeden spolužák, Billy, tam ležel na zemi. Na krku měl otisky zubů.
Morinna tam nebyla.
--------------------------------------------
Usínala jsem s divným pocitem. Ten pocit způsobila Morinna. Ale za nějaký čas jsem usnula.
Vzbudilo mě divné škrábání na dveře. Trhla jsem sebou a otevřela oči.
Do místnosti vstoupila Morinna a Billy. Oba dva s mrtvolně bílou pletí, špičatými zuby, a oblečením od krve.
,,Co - co tu chcete?“ vykřikla jsem. ,,Tebe“ odpověděli jednohlasně.
Začala jsem vřeštět. Zachvíli přiběhla máma. ,,Děje se něco, broučku?“ zeptala se starostlivě. A-ale nic... Jen- se mi něco zdálo..
Morinna a Bill zatím zmizeli.
V pokoji jsem se zamkla, a už všechno bylo v pohodě.
-------------------------------------
Ráno ve škole bylo smuteční oznámení, že včera kvůli neznámému napadení zemřel v nemocnici spolužák Billy. A dnes ráno byla nalezena mrtvá spolužačka Annie...
VĚDĚLA JSEM, že tu jsou upíři. Znělo to šíleně - ale bylo to tak.
Den nato byl po smrti Julian. Mám řekla, že už je to divné, a přestěhovaly jsme se, dokud se situace neuklidní, stovky kilometrů odsud. Za pár měšíců jsme se vrátili, když se ukázalo, že situace už je klidná. Pak už mám jen jedinou vzpomínku. Šla jsem za deštivého dne po ulici. Ujel mi autobus a domů to bylo dost daleko. A proti mě... šla mrtvá spolužačka Annia. Bledá, stejně jako Morinna a Billy. Když jsem se otočila, už tam nebyla. ale věděla jsem jasně, že se mi to jen nezdálo.
(Duchařská minulost, 1. příběh) ̈
Mimochodem jsem to sama vymyslela!!
DžungaráčekChlupáček v něm napsala:
Se mi večer zdálo, jak jsem slyšela divný zvuky... Ale to dejchal můj pes
číča800 v něm napsala:
Po.. po... po.. po...
Musíte odjet do jiné země a doufat, že i ta, bude přístup na Alíka :D
DžungaráčekChlupáček v něm napsala:
Já znám ,,pověst'' o Bloody Mary.
Prostě když jdete k zrcadlu a 3 krát se otočíte, řekněte Bloody Mary mám tvé dítě, tak se vám ,,zjeví''.
Kralinda35 v něm napsala:
Já miluju horrory Kruh to je pro mě ráj a na strašidelný storky nejsem
Pravdivý příběh od jedné pani
Holčička z koloběžkou:
Jednou se moje dcera vrátila ze hrišzě s novou kamarádkou jmeno ji nechtěla říct . Ptala jsem se dcery kde se seznámili a dcera mi na to řekla že na hřišti u lesa kde má má dcera zakaz protože to hřiště je blizko u silnice. Navíc si tajemná kamarádka prinesla do domu kolobežku i přes muj zakaz. I přes to jsem dceru pustila s divenkou ven. Vyhlednu z okna a vidim ze holky to maji namiřene k lesu. Vyběhnu za nimi a už jsou skoro u cesty divenka z koloběžkou šla i když videla že se proti nim řítí kamion. Vběhnu pro ně moji dceru chytnu kolem pasu a divenku pevně za ruku. Ale ona se mi vyvlíkla nechápu jak ale stalo se. S tušením že obě dívky držím a skáči do koryta vedle cesty. Podívám se vedle sebe a najdu tam jenom dcerku ale dívenku ne. Podívám se na silnici a divenka se rozjela primo pod kamion. Její blonďaté vlásky byly to poslední co jsem viděla než se rozplynula.
Je to podle pravdive udalosti mě se nestala ale jedné neznáme ženě ano
SlečnaLMS v něm napsala:
Hachishakusama
Většina japonských legend se z nějakého důvodu váže k ženám. Jedna z takových je například také Hachishakusama aneb osm stop vysoká žena.
Jedná se, jak už z názvu vyplývá, o velmi vysokou ženu, která nosí bílé šaty a má dlouhé černé vlasy, které jí splývají až k bokům.
Ještě jedna věc je pro ni charakteristická. Nemluví, ale vydává zvuky jako: Po po po po... ve velmi hlubokém až mužském hlase.
Dospělý člověk ji nevidí, ani neslyší. Hachishakusama se totiž zajímá jenom o děti.
Jednou za čas se někde objeví a vyhlídne si dítě. Další den je toto dítě nalezeno mrtvé, pokud nejsou zajištěna určitá opatření.
Dítě musí přes noc zůstat zavřené v pokoji a nikoho nepouštět dovnitř. Do všech koutů místnosti se dává miska se solí, která oslabuje zlé duchy a nepouští je dovnitř.
Hachishakusama je schopna napodobovat hlasy příbuzných, a tak se vydává například za rodiče a přemlouvá děti, aby ji pustili dovnitř.
Dítě které noc přežije, musí opustit zemi, jelikož Hachishakusama se své oběti nikdy nevzdá.
-------------
Mí prarodiče žili v Japonsku. Každý rok mě k nim rodiče vozili na prázdniny, abych s nimi trávil nějaký čas. Žili v malé vesničce a měli obrovskou zahradu. Vždycky jsem si tam rád v létě hrál.
Vždy, když jsme je přijeli navštívit, vítali nás s otevřenou náručí a jelikož jsem byl jejich jediné vnouče, trochu mě rozmazlovali.
Tehdy, když jsem je viděl naposledy, mi bylo osm let.
Jako vždy, zařídili rodiče letenky a z letiště jsme k prarodičům jeli autem. Děda a babička byli šťastní, že mě konečně vidí a měli pro mě nachystanou spoustu menších dárků.
Jelikož rodiče chtěli strávit nějaký čas jenom spolu, po pár dnech odjeli na výlet do jiné části Japonska a já zůstal s babičkou a dědečkem sám.
Jednoho horkého letního dne, když jsem si jako pokaždé hrál na velké zahradě a prarodiče byli v domě, jsem si lehl do trávy a prostě jenom odpočíval. Díval jsem se na mraky, užíval si dotyky slunečních paprsků a lehký vánek. Zrovna, když jsem se chystal zvednout, jsem uslyšel divný zvuk.
"Po... po... po... po..."
Neměl jsem představu, co ten zvuk vydává a bylo těžké určit, odkud vychází. Znělo to, jako kdyby ten zvuk vydávala nějaká osoba a neustále opakovala po... po... po. Byl to hrubý hlas, téměř mužský.
Snažil jsem se přijít na to, kdo ten zvuk vydává, když v tom jsem si všiml něčeho za vysokým živým plotem. Byl to slaměný klobouk. Nebyl položený na plotě. Byl za ním a z toho místa vycházel ten zvuk.
"Po... po... po... po..."
V tom se klobouk začal pohybovat, jako kdyby ho měl někdo na hlavě. Poté zastavil v malé mezeře v plotě a já mohl vidět obličej zírající skrz. Byla to žena, ale musela být hrozně vysoká, protože plot měřil asi osm stop do výšky.
Byl jsem v šoku z toho, jak vysoká ta žena je. Napadlo mě, že má na sobě chůdy, nebo tak něco. Pár sekund poté žena zmizela a sní i podivný zvuk, který se ozýval už jen v dálce a pak už vůbec.
Pak jsem se zvedl a šel domů. Děda s babičkou popíjeli ledový čaj a o něčem si povídali. Sedl jsem si k nim na stůl a po chvilce jsem jim řekl, co jsem před chvílí viděl. Nevěnovali mi přílišnou pozornost, dokud jsem nezmínil zvuk, který ta žena vydávala.
Když jsem to řekl, oba dva jak kdyby zkameněli. Oči babičky se zalily slzami a zakryla si rukou ústa. Dědova tvář zvážněla a chytil mě za paži.
"Poslouchej, toto je velmi důležité. Musíš nám říct, jak přesně vysoká ta žena byla."
"Jako živý plot." Odpověděl jsem a začal být vystrašený.
Děda mě začal bombardovat otázkami. "Jak se to stalo? Kde přesně byla? Všimla si tě?"
Snažil jsem se mu odpovídat na všechny otázky nejlépe, jak jsem mohl. Najednou se zvedl a šel do chodby. Někomu volal, ale neslyšel jsem, o čem se baví. Když jsem se podíval na babičku, celá se třásla.
Když se vrátil, řekl babičce, že odjíždí něco zařídit a ona tu má zůstat se mnou. Nesmí ze mě spustit oči ani na jedinou sekundu.
"Co se děje, dědečku?" brečel jsem.
Podíval se na mě se smutným pohledem a řekl, že si mě oblíbila Hachishakusama. Poté nasedl do auta a rychle odjel.
"Co je to Hachishakusama, babičko?"
"Neboj, dědeček s tím něco udělá."
Seděli jsme tam oba dva v nervózním tichu a atmosféra houstla. Mezi tím, když jsme čekali na dědečka, babička mi vysvětlila, o co jde. Řekla, že Hachishakusama je velmi nebezpečná "věc" která loví děti a zabíjí je. Říkala, že lidé ji vidí odlišně. Někdo jako stařenu v bílém kimonu, někdo jako ženu v šatech a jiný zase jako dívku v pohřebním oblečení. To, co se nemění, je zvuk, který vydává.
V dávných dobách ji prý chytili mniši a uvěznili ve staré budově pomocí čtyř svatých sošek, kterým se říká "jizos". Ty umístili na Sever, Jih, Východ a Západ. Díky tomu se neměla být schopná osvobodit, ale nějakým způsobem se jí to povedlo. Naposledy prý byla viděna před patnácti lety. Babička řekla, že kdokoliv, kdo jí spatřil, maximálně do několika dní zemřel.
Znělo to tak bláznivě. Bylo těžké tomu uvěřit, i když jsem byl tehdy ještě dítě. Když se děda vrátil, byla s ním nějaká žena. Představila se jako K-san. Dala mi do ruky kousek zmačkaného pergamenu a řekla, že ho mám držet. Pak o něčem hovořila s dědou a odešli po schodech nahoru. Zůstali jsme v kuchyni s babičkou opět sami.
Když jsem šel na záchod, babička šla semnou a nedovolila mi ani zavřít dveře. Byl jsem z toho opravdu vyděšený. Pak se vrátil děda spolu s K-san a zavedli mě do mého pokoje. Okna byla polepená novinami, na kterých byly jakési runy. V každém rohu pokoje byla miska se solí a uprostřed malá soška Buddhy. V pokoji bylo také malé modré vědro, které jak mi bylo řečeno, bylo určeno pro "potřebu".
K-san se se mnou posadila na postel a řekla. "Brzy zapadne slunce, tak poslouchej pozorně. Musíš po celou noc zůstat zamčený v tomto pokoji. Za žádnou cenu nesmíš vycházet, ani nikoho pouštět dovnitř. Pokoj smíš opustit, až když odbije sedmá hodina ranní. Do té doby na tebe nebude dědeček, ani babička mluvit. Já dám zatím tvým rodičům vědět, co se děje."
Mluvila tak ponuře, že jsem byl schopný pouze přikyvovat hlavou.
"Nesmíš porušit nic z toho, co ti K-san řekla. Rozhodně nesmíš odložit ten pergamen, co ti dala a když se bude něco dít, modli se k Buddhovi. Ujisti se, že jsi zamkl dveře, až odejdeme."
Než odešli, všichni jsme se rozloučili a já pak zamkl dveře. Chtěl jsem se dívat na televizi, ale byl jsem tak nervózní, že jsem se nemohl soustředit. Dědeček mi tu nechal nějaké jídlo, ale byl jsem tak nervózní, že jsem nemohl ani nic sníst. Cítil jsem se jako ve vězení. Byl jsem tím vším tak vynervovaný a deprimovaný, že než jsem si to stihl uvědomit, usnul jsem.
Když jsem se probudil, bylo pár minut po jedné ráno a já uslyšel nepříjemný zvuk. Někdo klepal na okno. Ve druhém patře.
"Tap... tap... tap... tap"
Cítil jsem, že se mi ztrácí z obličeje krev a jak mi srdce bije jako splašené. Říkal jsem si, že to je jen vítr a pustil televizi víc nahlas, abych to neslyšel. Ale pak vše ztichlo. V ten okamžik jsem za dveřmi slyšel dědu.
"Je všechno v pořádku? Jestli se bojíš, tak mě pusť dovnitř, abys tam nebyl sám."
Ulevilo se mi a chystal jsem se otevřít dveře, ale pak jsem se zastavil. Byl to hlas dědečka, ale bylo na něm něco... zvláštního. Tohle není děda!
"Na co čekáš? Otevři ty dveře!"
Ustoupil jsem dozadu a všiml si, že sůl v misce začala černat. Odskočil jsem ode dveří ještě dál a celý se klepal. Padl jsem na kolena k sošce a začal se modlit.
"Prosím, prosím, ochraň mě před Hachishakusama!"
Hlas za dveřmi se změnil.
"Po... po... po... po..."
Klepání na okno se ozývalo znovu a ještě hlasitěji. Byl jsem pohlcen strachem a cítil, že zešílím. Napůl brečící a napůl modlící se, jsem klečel u sošky. Cítil jsem se, jako kdyby to nemělo nikdy skončit. Sůl ve všech miskách už byla zcela černá. Zkontroloval jsem si hodinky. 07:30... už jsem mohl opustit pokoj.
Když jsem otevřel dveře, dědeček s babičkou na mě už čekali. Byla s nimi i K-san. Babička propukla v pláč a objala mě.
Když jsem sešel dolů, čekali tam moji rodiče.
"Rychle, nemáme času nazbyt!" řekla babička a všichni jsme vyšli před dům.
Čekalo tam několik mužů z vesnice a za nimi stála velká černá dodávka. Byla devíti místná. Aniž by mi kdokoliv řekl, o co se jedná, posadili mě doprostřed. Obklopilo mě osm mužů a K-san řídila. Muž, který seděl po mé levé ruce, mi řekl, že všechno bude v pořádku, pokud nechám oči zavřené a hlavu sklopenou. Kdybych cokoliv uslyšel, nesmím je otevřít. Oni ty zvuky neuslyší. Děda řídil auto před námi a táta jel za námi.
Po chvíli řízení řekla K-san, že od této chvíle už to bude o něco těžší a začala se modlit. Pak jsem uslyšel ten zvuk.
"Po... po... po..."
Byla tady. Stále jsem držel pergamen, ale pootevřel jsem oko. Viděl jsem bílé šaty vlající ve vzduchu. Hachishakusama se pochybovala zároveň s autem. Byla za oknem a držela s námi rychlost! Poté nakoukla oknem dovnitř.
"NE!" zakřičel jsem vyděšeně.
"Zavři oči!" křičel ten muž.
"Tap... tap... tap..."
"Po... po... po..."
Klepala na okno a vydávala ten divný zvuk, který jsem mohl slyšet jenom já. Klepání však slyšeli všichni. Všichni se začínali bát a K-san se modlila více a více nahlas. Seděl jsem mamince na klíně a cítil, že mě svírá stále pevněji. Po chvíli hlas i klepání zmizelo.
"Myslím, že už jsme v bezpečí." Řekla K-san.
Zastavila auto a já si mohl přesednout k tátovi. Všichni jsme si oddychli. K-san mi řekla, abych jí ukázal pergamen, který mi dala. Byl celý černý. Řekla, že už budu v pořádku, ale pro jistotu mi dala čerstvý kousek pergamenu na cestu k letišti.
Prarodiče nás doprovodili k letišti a počkali, dokud jsme bezpečně nevzlétli. To bylo naposled, kdy jsem je viděl.
Otec mi řekl, že všechny děti, kterým se toto stalo, a přežily, musely opustit Japonsko a žijí v jiných zemích. Už nikdy se nesmí vrátit a to platí i pro mě. Také mi řekl, že všichni muži v autě byli moji vzdálení příbuzní. Že to mělo Hachishakusama zmást.
Už nikdy jsem své prarodiče neviděl. Mohli jsme si jenom telefonovat. Když můj dědeček umíral, zanechal jasné instrukce, že nesmím přijet a nesmím na jeho pohřeb. Bylo to smutné, ale bylo to pro mé bezpečí.
Pár let na to mi volala babička, že má rakovinu a umírá. Chtěla mě vidět.
"Myslíš, že je to bezpečné?" zeptal jsem se.
"Už je to více než deset let, vše už je zapomenuto, je to bezpečné."
"Ale... ale co Hachishakusama?!"
Chvíli bylo ticho, ale pak jsem to na druhé straně telefonu uslyšel...
"Po... po... po... po..."
-----
Když jsem to četla poprvé, ráno jsem nechtěla vylézt z pokoje dřív než v 7:30, protože jsem myslela, že tam na mě Hachi čeká
Adee v něm napsala:
Pište sem své strašidelné historky ať se nemusíme v noci dívat na ještě strašidelnější horory...ale popcorn si stejně vezměte XD.
| předchozí | 1 | další |