Černý dům
Ten velmi starý jednopatrový dům stojí na samotném konci vesnice podél prašné písečné cesty do blízkého lomu. Je až neuvěřitelné, jak jeho čerň kontrastuje s okolní letní žlutavou barvou písmu, omletých kamenů a seschlé trávy. Tohle místo u malé říčky plné pstruhů by bylo rájem nebýt té staré, smradlavé a zlé stavby, jejíž dřevěná konstrukce samovolně vrzala tak hlasitě, že strašila malé děti i v ostatních vsích na míle daleko. Nikdo ta dřevěná prkna, z nichž se celá stavba skládala, nemohl nikdy natírat černou barvou. Ta barva prostě k domu patřila. Byla tím nejnápadnějším projevem zla skrývajícího uvnitř toho démonického stavení. Lidé žijící ve vsi se tomuto domu vyhýbali a ti, kteří občas chodili do další vesnice za lomem, raději zvolili cestu oklikou, jež byla o mnoho mil delší, než aby museli projít těch nekonečných dvacet metrů kolem temnotou zívajícího místa, na němž bylo stavení kdysi dávno vybudováno někým šíleným. Pokud to byl vůbec člověk. Kronika vsi tvrdila, že ano. Kdysi tam prý někdo bydlel. Nicméně nikdo z dosud žijících lidí ve vesnici si té doby nepamatuje a možná je to tak dobře. Staří lidé vypráví, že to místo bylo za války jedním z nejčastějších úkrytů cizineckých vojáků, kteří byli natolik bláhoví, že se do tohoto domu vydali, aby se skryli před nepřátelskou přesilou. I když mnohé zvěsti tvrdí, že dotyčné vojáky kdysi kdosi viděl mnoho let po válce, avšak v podobě hrůzných zjevení s krví na povrchu těla, nikoli uvnitř, všichni nešťastní bojovníci byli ve vsi prohlášeni nezvěstné a poté za mrtvé. Jisté bylo, že z domu se nikdy nikdo nevrátil živý. Tím pádem by smrt byla tou nejpřijatelnější alternativou pro nebohé obyvatele vesnice, kteří byli nuceni se každou noc zamykat na dvacet západů a zabarikádovávat všechna okna, aby ztělesnění zla, jež se kdykoliv může z toho místa vydat, nedorazilo právě k nim do světnice. To mohly být však jen povídačky místních opilců a klepy starých bábin posedávajících před svými chajdami. Všichni se však shodli na tom, že místo na konci vesnice není lidského původu, je zlé a rozhodně rádo přivádí lidi k šílenství. Dům stojící nejblíže toho černého stavení kdysi patřil jisté vdově, o jejímž jméně se raději nemluvilo. Tato žena, která měla tu smůlu, že její domov stál asi padesát metrů od Černého domu, se postupně snad zbláznila či onemocněla něčím, co jí změnilo kůži na černý popel, ale přitom ji ponechalo naživu. Nebohá žena vyběhla ze svého domu, ječela, až z toho praskaly bubínky, a hystericky se dožadovala pomoci po lidech kolem sebe, po Kristovi a Bohu samotném. Všichni svatí ji zřejmě odpustili a lidé od ní s hrůzou utíkali, neboť její zjev v nich zanechal nepopsatelnou hrůzu. Jediné, co odolalo nemoci, byly vdoviny zuby, které svítily ze zapáchající tlamy, jež byla kdysi ústy pohledné ženy. Černá stvůra ve špinavých ženských šatech křičela o pomoc, avšak nedočkala se. Muži z vesnice to vyřešili po svém. Nikde se o tom nemluvilo, ale starý hostinský tehdy vzal zbraň a nebohou vdovu zastřelil. Oháněl se tím, že již nebyla dále člověkem, pouze stvůrou pocházející z jiného světa. Poté její krčmu zapálil, aby se na něj prý nerozšířila nákaza ze sousedního místa, kde stál Černý dům. Byl to také jediný člověk, který kdy se pokusil zničit samotné centrum toho všeho zla. Jedné noci se rozhodl, že tu černou vrzající stavbu také zapálí, ukončí tak muka všech lidí ve vesnici a stane se tak hrdinou. Dalšího rána našli lidé jeho ohořelou mrtvolu ležet pod houbou pokrytým dřevem okénka Černého domu. Trvalo mnoho dní, než se muži z vesnice odvážili odtamtud odnést jeho páchnoucí tělo. Jakákoliv představa, že by vstoupili do takové blízkosti té nehybné stvůry, v nich vzbuzovala strach. Báli se, že dopadnou jako nebohá vdova, když se k domu přiblíží. Že zemřou strašnou smrtí nikoli kopím pekelného anděla, ale rukama vlastních bratrů, kteří se jich zřeknou a rozhodnou se jich raději zbavit, než aby přihlíželi jejich změnám v odporné lidské trosky. Není tak strašné změnit se, strašné je vědět, že vaši změnu lidé odsoudí a náležitě ji potrestají.

Jonas ve vesnici nebydlel. Byl z vedlejší, větší vsi a jezdil sem na svém mezkovi za svou dívkou. Byl to chudý kluk a nezajímalo ho nic jiného, než sex s ní a peníze za výpomoc na pěstování vinné révy. Věděl, že omezenost je slovo plně charakterizující jeho postavu, ale bylo mu to jedno. Neznal jiný život než zde, a ani nechtěl znát, neboť velikost světa jej děsila. Stejně jako podivné místo na druhém konci vesnice, kam se nikdy neodvážil vkročit.

Zaklepal na dveře domku, kde bydlela jeho dívka, a protáhl se s přimhouřenýma očima obrácenýma k nebi. Byl nádherný letní den a sluneční výheň se líně snášela k zemi a rozpalovala kameny na cestě. Horko přímo volalo po osvěžující koupeli v říčce. Možná svou dívku vytáhne ven a trošku se vyblbnou ve vodě. Rozzuřil se, když nikdo na klepání neodpověděl. Bylo to už podruhé, co se na něj vykašlala. A přitom se sem plahočil čtyři kilometry, aby ji viděl. A aby si užil. Rozhlédl se a s překvapením zjistil, že jeho mezek na něj poslušně nečeká na místě, kde měl čekat.

„Kde jsi, ty pitomče?“ zavolal na mezka výhružně a vykročil ke středu vesnice.

Před hospodou si všiml, že jeho věrný kopytník si to namířil po cestě k lomu. Vesele si to mašíroval a od kopyt se mu prášilo. Jako by úplně zapomněl na svého pána. Náhle zabočil kamsi doleva a zmizel.

Jonas se rozeběhl vpřed ve snaze dostihnout mezka dříve, než se v uschlém hájku ztratí. Když doběhl k místu, kde předpokládal, že mezek odbočil, nenalezl po svém smradlavém dopravním prostředku ani stopy. Náhle si uvědomil, že stojí přímo před černým jednopatrovým stavením. Vzpomínal si na vyprávění lidí z vesnice. Byl to Černý dům, strašidelná budova, jež přivádí lidi k šílenství a vylézají z něj zrůdy, které do tohoto světa nepatří. Strašně chtěl se vrátit zpátky do bezpečné vesnice, ale musel najít svého kopytníka, protože cesta pěšky zpátky domů by byla v takovém vedru ještě nesnesitelnější než obvykle.

Uslyšel slabé zamručení vycházející z vnitra stavení. Patřilo jednoznačně mezkovi, který dovnitř musel vlézt uvolněnými vchodovými dveřmi. Jonas sesbíral všechnu odvahu, kterou ještě měl, a pomalu vykročil k temným dveřím ještě temnějšího domu, před nímž ho všichni varovali, aby se k němu nikdy ani nepřibližoval, natož do něj lezl. Neměl ale na vybranou. Kdyby se vrátil domů bez mezka, otec by jej zaživa stáhl z kůže.

Vstoupil do domu a pohltila jej tma. Mezek tam nebyl. Jen úplně prázdná špinavá hala, ve které nebylo zhola nic. Jen houbou porostlá prkna na podlaze, prkna na stěnách, prkna všude. Tedy všude, kam dokázal dohlédnout – venkovní světlo se nějakým nevysvětlitelným způsobem nedostávalo dovnitř a interiér celého stavení jako by sám vyzařoval tmu. Náhle celý dům zakřičel všemi svými prkny, z nichž byl kdysi pospojován. Všechno neuvěřitelně ohavně zavrzalo do předešlého ticha a Jonasovi málem zděšením vyskočilo srdce. Ten dům byl živý! A právě jej přivítal do svého temného a strašidelného království.

Nečekal na nic a měl v úmyslu z tohoto strašného místa okamžitě vypadnout a doufat, že jej ve snech nebude pronásledovat příliš mnoho nocí. Otočil se a chtěl rozrazit dveře, kterými sem vešel. Narazil však jen na tvrdý odpor páchnoucího dřeva. Dveře se proměnily v pevnou stěnu a Jonas byl doslova zazděn. Dům ho uvěznil!

„Pusť mě ven!“ zahulákal a propadl panice.

Křikem a zoufalým bušením na zeď, jež dříve bývala dveřmi – nadějnou spojnicí mezi světem vyhřátým letním sluncem a peklem uvnitř toho zrůdného stavení. Bušil, křičel, plakal, ale to bylo vše, co mohl dělat. Byl pohlcen tmou a zápachem ztrouchnivělého dřeva držícího pohromadě ten nelidský domov.

Padl na kolena a snažil se potlačit tu panickou hrůzu, který třásla celým jeho tělem a nedovolila mu dýchat. Uvědomil si, jak málo stačilo, aby pokračoval dál svým vlastním a vlastně bezstarostným životem. Stačilo jen nenásledovat mezka až sem, kde jej bude nepochybně čekat smrt hladem. Nemá smysl volat o pomoc. Nikdo nepřijde. Nikdo nebude riskovat, že dopadne stejně jako naříkající oběť, další oběť Černého domu.

„Hahaha,“ zasmálo se něco hlubokým hlasem a donutilo to Jonase vyskočit na nohy a přitisknout se ke zdi.

Uprostřed vrzajícího domu se zhmotnila postava, již viděl Jonas jen jako siluetu. Byla mu velmi podobná. Štíhlé tělo, mužské rysy a mladý energický postoj. Jonas nevěděl, co to má znamenat, ale rozhodně jej to nepatrně uklidnilo. Třeba se stal jen obětí kanadského žertíku nějakého hodně ulítlého cvoka.

Postava vykročila kupředu a dopadly na ni jediné bledé paprsky světla, jež byly v domě k nalezení. Ozářily obličej neznámé postavy a donutily Jonase dlouze zakřičet. Křičel jako nikdy v životě, ale nedokázal zavřít oči. Jeho vlastní postava na něj hleděla ohavným černým a popraskaným obličejem bez očí a smála se zeširoka, odkrývaje přitom řadu jasně bílých zubů. Jonas stál přitisknutý ke zdi a celý se třásl při pohledu na svou vlastní mrtvolu, který chodila, mluvila a usmívala se jako dítko na svou oblíbenou hračku. Slzely mu oči, kterými nedokázal ani mrknout. Ledový chlad v srdci jej úplně zaplavil.

„Zase někdo, kdo má strach,“ zachechtala se mrtvola. „Všichni ve vesnici věří tomu, že se tady skrývá něco nadpřirozeného, pekelného a odporného, tak proč by nemělo? Věřil jsi tomu, bál ses toho, tak proč by realita měla být jiná?“ zakrákala.

„Já chci domů!“ zavřeštěl Jonas a z očí mu tekly potoky slz. Srdce mu tlouklo tak zběsile, až bolelo.

„Nepůjdeš domů, já tě totiž sežeru!“ zahulákala mrtvola a s hlasitým skřekem se vrhla na bezmocného Jonase, jejího lidského obrazu, který ji ve svých strašidelných představách stvořil už dávno. Jakmile se dověděl o staré vdově, jež se změnila v monstrum. Nikdy se to neměl dovědět. Možná by byl v domě ušetřen. Možná by jeho smrt neměla tak odpornou mrazivou podobu. A dům by tak možná nezískal další dobrý způsob, jak víru ve své zlo přenést ještě silněji na všechny nebohé vesničany nakažené strachem.

Johanovo tělo se našlo druhý den pohozené pod okénkem přesně ve stejné poloze jako tenkrát tělo hospodského. Dům si připsal na své konto další oběť a lidé z vesnice měli další důvod k panickému strachu z toho strašného místa vrzajícího smrtí.

Den nato dorazil do vesnice jeden mladý manželský pár, který zde ještě nikdy nebyl. Manžel Loukas se svou chotí byli dosti nezávisle bohatí, ale život ve městě bylo něco, o čem nechtěli ani slyšet. Ač se to zdálo neuvěřitelné, toužili po prostém životu na vesnici, kde budou moci založit rodinu a spokojeně žít. Nedělali si příliš hlavu se stěhováním do vesnice plné neznámých lidí. Časem se usadí každý i mezi cizími lidmi. Člověk je přece společenský tvor, který se rád sbližuje. Dorazili do této neznámé vesničky na svých draze zaplacených koních a rozhlíželi se po vesnici hledajíc dům podle jejich gusta, za nějž byli ochotni dobře zaplatit. Staré krčmy ve vesnici nebyly to pravé ořechové, ale jeden dům je přece zaujal – jednopatrový domek se sněhově bílou omítkou, jež stál na konci vesnice asi padesát metrů od starého vyhořelého stavení. Dům už na dálku nádherně bíle svítil a společně se zlatavým okolím z něj čpěl jakýsi zvláštní optimismus, který se nedal popsat. Loukasova žena popohnala svého koně a zamířila k domečku s nadšenými řečmi, že tohle určitě bude vhodné místo na bydlení a že do oken se nádherně budou hodit africké fialky.

Děkuji za všechny příspěvky!

Mokrá Lucie
Lucie byla obyčejnou dívkou,, která opustila svého kluka a začala chodit s jiným. Ten bývalý kluk se jí za to pomstil: shodil ji do Vltavy a ona se utopila. Její duch se ale chce pomstít. Proto si vždy vyhlídne nějakého kluka, asi tak 12 - 17 let. Když je sám doma, tak k němu přijde a zabije ho buď tak, že ho uškrtí nebo ho vyláká k řece a tam ho shodí. Mstí za za toho svého na nevinných klucích :O
Její přítomnost poznáte takto: slyšíte kapat kapky, jakoby ze stropu, nebo na podlaze uvidíte louži. Zjevuje se jako dívka v džínech a tričku, celá mokrá. Vypadá asi tak na 15 let. Svou oběť (když je uškrcená) vždy hodí do řeky. Někdy se zjeví že má přes sebe přehozenou rybářskou síť.

Brrr tak to bych ji nechtěla nikdy potkat.

Joy_Chery: Já jsem to teda nikdy neviděla Prý že jo Ale pořád to může být jen povídačka

Jsem si to četla včera a teď jsem si na to znovu vzpomněla, mám otázku. To opravdu existuje?? :D

Kuchisake Onna 口裂け女 [Kučisake ona] aneb žena s rozřízlými ústy

Jedná se o ženu (ducha) která měla prý být nevěrná svému manželovi, tak ten jí vzal a rozřízl jí od uchu k uchu pusu. Přes pusu nosí roužku.

Chodí po japonských ulicích v noci a dětí se ptá jestli je pěkná. Když řeknou že ne, zabije je svými 30cm dlouhými nůžkama. Pokud řeknou že ano, sundá roužku a zeptá se „i teď?“ pokud řeknou znovu ano, vezme nůžky a udělá to stejné jim. Aby byli „krásní“ jako ona.Když už se jim podaří utéct, najde si svou oběť znovu a zjeví se těsně před dítětem.

Když se toto roku 1979 dozvěděli, některé školy měli zakázané, aby děti chodily sami. Buď s doprovodem učitele, policie nebo ve skupinách.

Naposledy se zjevila roku 2007...

Něco jsem taky přidám:

VYVOLÁVÁNÍ MARIE TEREZIE
Jeden den, když u mě doma spala kámoška chtěli jsme dělat něco zábavného a aby to bylo na dlouho. Napadlo nás, že budem vyvolávat duchy, jakou osobu to nás napadlo po chvilce ...Marii Terezii. Když jsme jí vyvolali tak se začala klepat lampa, ale jen lampa kdyby to bylo zemětřesení tak i třeba stůl ale byla to jen lampa. Bály jsme se a radši jsme ducha nechali být, ráno když jsme se probudili tak jsme byli zděšený, měli jsme každá po těle pupínky a vypadaly strašně, uvědomili jsme si že jsme včera neodvolali ducha. Marie měla dceru která umřela na neštovice, ty pupínky byli neštovice. Jeli jsme hned k doktorovi a byli jsme tam dlouho...

Z toho bereme ponaučení: nikdy nevyvolávejte duchy, protože je tím rušíte a když se tak stane nezapomeňte ho odvolat. Jinak tento příběh se mi nestal Díky za přečtení. :)

Z toho jsme se pokadily strachy !! Ještě Ančo.

Ale co Hachi??

ano pokud je stejně strašidelný jako ten tvůj uplně první

Chcete další příběh ode mě?

matisek005: Jaká katastrofa
mě se stalo to samé, ale z geografie
pam pam pááám

Další můj příběh:
Byl jeden test.

Byl přepadový a z matematiky.

Byla noc. Jdu domů z práce. V tom slyším podivné zvuky. Bylo to hřmění. Rozpršelo se. A najednou něco vidím. Myslím, že mám jen halucinace. Obvykle už se v noci nebojím, jsem na to zvyklý. Ale je mi divně. Najednou se mi zatmí před očima a.....

Poznámka: to je strašidelný příběh, co? Jsem ho vymyslela

Když v noci řeknete 3x za sebou nahlas do zrcadla Bloody Mary, tak se zjeví máma a řekne, at jdete spát

Ale prosím nedělejte si z této nástěnky holubník

IT
Ano holky u nás ve škole si myslí že je v naší škole it My starší jim to nežereme ale opravdu něco trochu divného se tam děje ovšem nikdo až na ně se toho nebojí.
______________________________________________________________________
1. pořád něco ťuká ve skříňkách
Ano opravdu tam něco ťuká ale jen když tam někdo je...
Šli jsme tam s kámoškou když tam nikdo nebyl a nic.
2.pořád něco dělá hluk v rourách
V rourách je slyšet ťukání a rachot. Je to opravdu nepříjemný zvuk.
3.někdy je tam vidět divný stín
Někdy je tam vidět stín ničeho nějaký stín.
______________________________________________________________________
Já jsem z toho úplně v poho a co vy?
Jsou to strašný jekny jednou tak křičely aaaaa že jsem měla do 2 dne zvýšený puls.

UPÍŘI V MOJÍ ŠKOLE
Toho dne přišla do třídy nová žákyně. V něčem se od všech ostatních lišila už na první pohled...
Byla drobná, měla černé vlasy i šaty. Představila se jako Morinna. Její tváře byly neuvěřitelně bledé, až bílé...
O velké přestávce, když jsme byli na školním hřišti, se najednou všichni rozběhli ke Keřové houštině. Jeden spolužák, Billy, tam ležel na zemi. Na krku měl otisky zubů.
Morinna tam nebyla.
--------------------------------------------
Usínala jsem s divným pocitem. Ten pocit způsobila Morinna. Ale za nějaký čas jsem usnula.
Vzbudilo mě divné škrábání na dveře. Trhla jsem sebou a otevřela oči.
Do místnosti vstoupila Morinna a Billy. Oba dva s mrtvolně bílou pletí, špičatými zuby, a oblečením od krve.
,,Co - co tu chcete?“ vykřikla jsem. ,,Tebe“ odpověděli jednohlasně.
Začala jsem vřeštět. Zachvíli přiběhla máma. ,,Děje se něco, broučku?“ zeptala se starostlivě. A-ale nic... Jen- se mi něco zdálo..
Morinna a Bill zatím zmizeli.
V pokoji jsem se zamkla, a už všechno bylo v pohodě.
-------------------------------------
Ráno ve škole bylo smuteční oznámení, že včera kvůli neznámému napadení zemřel v nemocnici spolužák Billy. A dnes ráno byla nalezena mrtvá spolužačka Annie...
VĚDĚLA JSEM, že tu jsou upíři. Znělo to šíleně - ale bylo to tak.
Den nato byl po smrti Julian. Mám řekla, že už je to divné, a přestěhovaly jsme se, dokud se situace neuklidní, stovky kilometrů odsud. Za pár měšíců jsme se vrátili, když se ukázalo, že situace už je klidná. Pak už mám jen jedinou vzpomínku. Šla jsem za deštivého dne po ulici. Ujel mi autobus a domů to bylo dost daleko. A proti mě... šla mrtvá spolužačka Annia. Bledá, stejně jako Morinna a Billy. Když jsem se otočila, už tam nebyla. ale věděla jsem jasně, že se mi to jen nezdálo.

(Duchařská minulost, 1. příběh) ̈
Mimochodem jsem to sama vymyslela!!

Se mi večer zdálo, jak jsem slyšela divný zvuky... Ale to dejchal můj pes

Matisku to je ta nejhorší věc.

Byla jednou jedna lednička.

Byla prázdná.

Po.. po... po.. po...
Musíte odjet do jiné země a doufat, že i ta, bude přístup na Alíka :D

Díky,

Baf-to je moje historka

Já znám ,,pověst'' o Bloody Mary.
Prostě když jdete k zrcadlu a 3 krát se otočíte, řekněte Bloody Mary mám tvé dítě, tak se vám ,,zjeví''.

Já miluju horrory Kruh to je pro mě ráj a na strašidelný storky nejsem
Pravdivý příběh od jedné pani
Holčička z koloběžkou:
Jednou se moje dcera vrátila ze hrišzě s novou kamarádkou jmeno ji nechtěla říct . Ptala jsem se dcery kde se seznámili a dcera mi na to řekla že na hřišti u lesa kde má má dcera zakaz protože to hřiště je blizko u silnice. Navíc si tajemná kamarádka prinesla do domu kolobežku i přes muj zakaz. I přes to jsem dceru pustila s divenkou ven. Vyhlednu z okna a vidim ze holky to maji namiřene k lesu. Vyběhnu za nimi a už jsou skoro u cesty divenka z koloběžkou šla i když videla že se proti nim řítí kamion. Vběhnu pro ně moji dceru chytnu kolem pasu a divenku pevně za ruku. Ale ona se mi vyvlíkla nechápu jak ale stalo se. S tušením že obě dívky držím a skáči do koryta vedle cesty. Podívám se vedle sebe a najdu tam jenom dcerku ale dívenku ne. Podívám se na silnici a divenka se rozjela primo pod kamion. Její blonďaté vlásky byly to poslední co jsem viděla než se rozplynula.
Je to podle pravdive udalosti mě se nestala ale jedné neznáme ženě ano

Díky Ančo

Hachishakusama

Většina japonských legend se z nějakého důvodu váže k ženám. Jedna z takových je například také Hachishakusama aneb osm stop vysoká žena.
Jedná se, jak už z názvu vyplývá, o velmi vysokou ženu, která nosí bílé šaty a má dlouhé černé vlasy, které jí splývají až k bokům.
Ještě jedna věc je pro ni charakteristická. Nemluví, ale vydává zvuky jako: Po po po po... ve velmi hlubokém až mužském hlase.
Dospělý člověk ji nevidí, ani neslyší. Hachishakusama se totiž zajímá jenom o děti.
Jednou za čas se někde objeví a vyhlídne si dítě. Další den je toto dítě nalezeno mrtvé, pokud nejsou zajištěna určitá opatření.
Dítě musí přes noc zůstat zavřené v pokoji a nikoho nepouštět dovnitř. Do všech koutů místnosti se dává miska se solí, která oslabuje zlé duchy a nepouští je dovnitř.
Hachishakusama je schopna napodobovat hlasy příbuzných, a tak se vydává například za rodiče a přemlouvá děti, aby ji pustili dovnitř.
Dítě které noc přežije, musí opustit zemi, jelikož Hachishakusama se své oběti nikdy nevzdá.
-------------

Mí prarodiče žili v Japonsku. Každý rok mě k nim rodiče vozili na prázdniny, abych s nimi trávil nějaký čas. Žili v malé vesničce a měli obrovskou zahradu. Vždycky jsem si tam rád v létě hrál.
Vždy, když jsme je přijeli navštívit, vítali nás s otevřenou náručí a jelikož jsem byl jejich jediné vnouče, trochu mě rozmazlovali.

Tehdy, když jsem je viděl naposledy, mi bylo osm let.

Jako vždy, zařídili rodiče letenky a z letiště jsme k prarodičům jeli autem. Děda a babička byli šťastní, že mě konečně vidí a měli pro mě nachystanou spoustu menších dárků.
Jelikož rodiče chtěli strávit nějaký čas jenom spolu, po pár dnech odjeli na výlet do jiné části Japonska a já zůstal s babičkou a dědečkem sám.

Jednoho horkého letního dne, když jsem si jako pokaždé hrál na velké zahradě a prarodiče byli v domě, jsem si lehl do trávy a prostě jenom odpočíval. Díval jsem se na mraky, užíval si dotyky slunečních paprsků a lehký vánek. Zrovna, když jsem se chystal zvednout, jsem uslyšel divný zvuk.

"Po... po... po... po..."

Neměl jsem představu, co ten zvuk vydává a bylo těžké určit, odkud vychází. Znělo to, jako kdyby ten zvuk vydávala nějaká osoba a neustále opakovala po... po... po. Byl to hrubý hlas, téměř mužský.

Snažil jsem se přijít na to, kdo ten zvuk vydává, když v tom jsem si všiml něčeho za vysokým živým plotem. Byl to slaměný klobouk. Nebyl položený na plotě. Byl za ním a z toho místa vycházel ten zvuk.

"Po... po... po... po..."

V tom se klobouk začal pohybovat, jako kdyby ho měl někdo na hlavě. Poté zastavil v malé mezeře v plotě a já mohl vidět obličej zírající skrz. Byla to žena, ale musela být hrozně vysoká, protože plot měřil asi osm stop do výšky.

Byl jsem v šoku z toho, jak vysoká ta žena je. Napadlo mě, že má na sobě chůdy, nebo tak něco. Pár sekund poté žena zmizela a sní i podivný zvuk, který se ozýval už jen v dálce a pak už vůbec.

Pak jsem se zvedl a šel domů. Děda s babičkou popíjeli ledový čaj a o něčem si povídali. Sedl jsem si k nim na stůl a po chvilce jsem jim řekl, co jsem před chvílí viděl. Nevěnovali mi přílišnou pozornost, dokud jsem nezmínil zvuk, který ta žena vydávala.
Když jsem to řekl, oba dva jak kdyby zkameněli. Oči babičky se zalily slzami a zakryla si rukou ústa. Dědova tvář zvážněla a chytil mě za paži.

"Poslouchej, toto je velmi důležité. Musíš nám říct, jak přesně vysoká ta žena byla."

"Jako živý plot." Odpověděl jsem a začal být vystrašený.

Děda mě začal bombardovat otázkami. "Jak se to stalo? Kde přesně byla? Všimla si tě?"

Snažil jsem se mu odpovídat na všechny otázky nejlépe, jak jsem mohl. Najednou se zvedl a šel do chodby. Někomu volal, ale neslyšel jsem, o čem se baví. Když jsem se podíval na babičku, celá se třásla.

Když se vrátil, řekl babičce, že odjíždí něco zařídit a ona tu má zůstat se mnou. Nesmí ze mě spustit oči ani na jedinou sekundu.

"Co se děje, dědečku?" brečel jsem.

Podíval se na mě se smutným pohledem a řekl, že si mě oblíbila Hachishakusama. Poté nasedl do auta a rychle odjel.

"Co je to Hachishakusama, babičko?"

"Neboj, dědeček s tím něco udělá."

Seděli jsme tam oba dva v nervózním tichu a atmosféra houstla. Mezi tím, když jsme čekali na dědečka, babička mi vysvětlila, o co jde. Řekla, že Hachishakusama je velmi nebezpečná "věc" která loví děti a zabíjí je. Říkala, že lidé ji vidí odlišně. Někdo jako stařenu v bílém kimonu, někdo jako ženu v šatech a jiný zase jako dívku v pohřebním oblečení. To, co se nemění, je zvuk, který vydává.

V dávných dobách ji prý chytili mniši a uvěznili ve staré budově pomocí čtyř svatých sošek, kterým se říká "jizos". Ty umístili na Sever, Jih, Východ a Západ. Díky tomu se neměla být schopná osvobodit, ale nějakým způsobem se jí to povedlo. Naposledy prý byla viděna před patnácti lety. Babička řekla, že kdokoliv, kdo jí spatřil, maximálně do několika dní zemřel.

Znělo to tak bláznivě. Bylo těžké tomu uvěřit, i když jsem byl tehdy ještě dítě. Když se děda vrátil, byla s ním nějaká žena. Představila se jako K-san. Dala mi do ruky kousek zmačkaného pergamenu a řekla, že ho mám držet. Pak o něčem hovořila s dědou a odešli po schodech nahoru. Zůstali jsme v kuchyni s babičkou opět sami.

Když jsem šel na záchod, babička šla semnou a nedovolila mi ani zavřít dveře. Byl jsem z toho opravdu vyděšený. Pak se vrátil děda spolu s K-san a zavedli mě do mého pokoje. Okna byla polepená novinami, na kterých byly jakési runy. V každém rohu pokoje byla miska se solí a uprostřed malá soška Buddhy. V pokoji bylo také malé modré vědro, které jak mi bylo řečeno, bylo určeno pro "potřebu".

K-san se se mnou posadila na postel a řekla. "Brzy zapadne slunce, tak poslouchej pozorně. Musíš po celou noc zůstat zamčený v tomto pokoji. Za žádnou cenu nesmíš vycházet, ani nikoho pouštět dovnitř. Pokoj smíš opustit, až když odbije sedmá hodina ranní. Do té doby na tebe nebude dědeček, ani babička mluvit. Já dám zatím tvým rodičům vědět, co se děje."

Mluvila tak ponuře, že jsem byl schopný pouze přikyvovat hlavou.

"Nesmíš porušit nic z toho, co ti K-san řekla. Rozhodně nesmíš odložit ten pergamen, co ti dala a když se bude něco dít, modli se k Buddhovi. Ujisti se, že jsi zamkl dveře, až odejdeme."

Než odešli, všichni jsme se rozloučili a já pak zamkl dveře. Chtěl jsem se dívat na televizi, ale byl jsem tak nervózní, že jsem se nemohl soustředit. Dědeček mi tu nechal nějaké jídlo, ale byl jsem tak nervózní, že jsem nemohl ani nic sníst. Cítil jsem se jako ve vězení. Byl jsem tím vším tak vynervovaný a deprimovaný, že než jsem si to stihl uvědomit, usnul jsem.

Když jsem se probudil, bylo pár minut po jedné ráno a já uslyšel nepříjemný zvuk. Někdo klepal na okno. Ve druhém patře.

"Tap... tap... tap... tap"

Cítil jsem, že se mi ztrácí z obličeje krev a jak mi srdce bije jako splašené. Říkal jsem si, že to je jen vítr a pustil televizi víc nahlas, abych to neslyšel. Ale pak vše ztichlo. V ten okamžik jsem za dveřmi slyšel dědu.

"Je všechno v pořádku? Jestli se bojíš, tak mě pusť dovnitř, abys tam nebyl sám."

Ulevilo se mi a chystal jsem se otevřít dveře, ale pak jsem se zastavil. Byl to hlas dědečka, ale bylo na něm něco... zvláštního. Tohle není děda!

"Na co čekáš? Otevři ty dveře!"

Ustoupil jsem dozadu a všiml si, že sůl v misce začala černat. Odskočil jsem ode dveří ještě dál a celý se klepal. Padl jsem na kolena k sošce a začal se modlit.

"Prosím, prosím, ochraň mě před Hachishakusama!"

Hlas za dveřmi se změnil.

"Po... po... po... po..."

Klepání na okno se ozývalo znovu a ještě hlasitěji. Byl jsem pohlcen strachem a cítil, že zešílím. Napůl brečící a napůl modlící se, jsem klečel u sošky. Cítil jsem se, jako kdyby to nemělo nikdy skončit. Sůl ve všech miskách už byla zcela černá. Zkontroloval jsem si hodinky. 07:30... už jsem mohl opustit pokoj.

Když jsem otevřel dveře, dědeček s babičkou na mě už čekali. Byla s nimi i K-san. Babička propukla v pláč a objala mě.
Když jsem sešel dolů, čekali tam moji rodiče.

"Rychle, nemáme času nazbyt!" řekla babička a všichni jsme vyšli před dům.

Čekalo tam několik mužů z vesnice a za nimi stála velká černá dodávka. Byla devíti místná. Aniž by mi kdokoliv řekl, o co se jedná, posadili mě doprostřed. Obklopilo mě osm mužů a K-san řídila. Muž, který seděl po mé levé ruce, mi řekl, že všechno bude v pořádku, pokud nechám oči zavřené a hlavu sklopenou. Kdybych cokoliv uslyšel, nesmím je otevřít. Oni ty zvuky neuslyší. Děda řídil auto před námi a táta jel za námi.

Po chvíli řízení řekla K-san, že od této chvíle už to bude o něco těžší a začala se modlit. Pak jsem uslyšel ten zvuk.

"Po... po... po..."

Byla tady. Stále jsem držel pergamen, ale pootevřel jsem oko. Viděl jsem bílé šaty vlající ve vzduchu. Hachishakusama se pochybovala zároveň s autem. Byla za oknem a držela s námi rychlost! Poté nakoukla oknem dovnitř.

"NE!" zakřičel jsem vyděšeně.

"Zavři oči!" křičel ten muž.

"Tap... tap... tap..."

"Po... po... po..."

Klepala na okno a vydávala ten divný zvuk, který jsem mohl slyšet jenom já. Klepání však slyšeli všichni. Všichni se začínali bát a K-san se modlila více a více nahlas. Seděl jsem mamince na klíně a cítil, že mě svírá stále pevněji. Po chvíli hlas i klepání zmizelo.

"Myslím, že už jsme v bezpečí." Řekla K-san.

Zastavila auto a já si mohl přesednout k tátovi. Všichni jsme si oddychli. K-san mi řekla, abych jí ukázal pergamen, který mi dala. Byl celý černý. Řekla, že už budu v pořádku, ale pro jistotu mi dala čerstvý kousek pergamenu na cestu k letišti.

Prarodiče nás doprovodili k letišti a počkali, dokud jsme bezpečně nevzlétli. To bylo naposled, kdy jsem je viděl.
Otec mi řekl, že všechny děti, kterým se toto stalo, a přežily, musely opustit Japonsko a žijí v jiných zemích. Už nikdy se nesmí vrátit a to platí i pro mě. Také mi řekl, že všichni muži v autě byli moji vzdálení příbuzní. Že to mělo Hachishakusama zmást.

Už nikdy jsem své prarodiče neviděl. Mohli jsme si jenom telefonovat. Když můj dědeček umíral, zanechal jasné instrukce, že nesmím přijet a nesmím na jeho pohřeb. Bylo to smutné, ale bylo to pro mé bezpečí.

Pár let na to mi volala babička, že má rakovinu a umírá. Chtěla mě vidět.

"Myslíš, že je to bezpečné?" zeptal jsem se.

"Už je to více než deset let, vše už je zapomenuto, je to bezpečné."

"Ale... ale co Hachishakusama?!"

Chvíli bylo ticho, ale pak jsem to na druhé straně telefonu uslyšel...

"Po... po... po... po..."

-----
Když jsem to četla poprvé, ráno jsem nechtěla vylézt z pokoje dřív než v 7:30, protože jsem myslela, že tam na mě Hachi čeká

Pište sem své strašidelné historky ať se nemusíme v noci dívat na ještě strašidelnější horory...ale popcorn si stejně vezměte XD.