Střípky knížek

Nástěnku založil dne 14. května 2012, je v sekci Knížky a literatura a obsahuje 128 příspěvků.

Nový příspěvek:

Přispívat mohou jen přihlášení uživatelé.

Pokud máš účet, , pokud ne, můžeš se zaregistrovat.

Příspěvek z 9. srpna 2018 ve 21:15.
BíláVrána v něm napsal:

„Necháváš mě věřit, že to nikdy nebude stačit, že já nikdy nebudu stačit, že jsi důležitější než já. A to taky vypovídá něco o mně, to si moc dobře uvědomuju. Přesně to se dělo doma, dřív. Já jsem se tak...“
Louis mávne rukou. „Budu vycházet z toho, že z tebe mluví smutek nebo něco takovýho, že za chvíli nebo zítra zase přijdeš k rozumu.“
A teď to dělá zas, pomyslím si. Usměju se na něj, otočím se a odcházím. Po obličeji mi tečou slzy, jako bych jich měla nekonečnou zásobu, a já - ta přece vždycky statečná holka - se je vůbec nesnažím zastavit. Kdo je pořád silný, přichází sám o sebe, napadne mě.

[Griet Op de Beeck: Pojď sem, ať ti můžu dát pusu]

Příspěvek z 5. února 2018 v 19:06.
A1PH4 v něm napsala:

A krása... Se zhroutí a bude pošlapána. A proroci ustanou ve svém věšteckém snažení.. neboť budoucí... Den bude... Temnější než jejich nejstrašnější obavy...

Dmitrij Gluchovskij - Metro 2033

Příspěvek z 22. srpna 2017 v 15:08.
KaktusovýMagnát v něm napsal:

Byla v pokoji celá nahá a nevěděla, kam si schovala klíč od skříně s oblečením..

Příspěvek z 22. srpna 2017 v 15:03.
TEEHEE v něm napsal:

To by me zajimalo, jak chcete z papiru udelat strepy vy chytraci:-o

Příspěvek z 18. června 2017 v 10:31.
Pralinka2 v něm napsal:

Jééééé ahoj BíláVráno, tebe jsem už dlouho neviděl !!!!!

Příspěvek z 17. června 2017 ve 23:50.
BíláVrána v něm napsal:

Moc ráda skákala na posteli. Skákala na posteli tolik, že jednou odpoledne, když jsem se dívala, jak skáče, to švy nevydržely. Pokojík byl najednou plný peří. Smály jsme se tak, že peří nemohlo klesnout na zem. Myslela jsem na ptáky. Mohli by lítat, kdyby se někdo někde nesmál?

[Jonathan Safran Foer: Příšerně nahlas a k nevíře blízko]

Příspěvek z 17. září 2016 ve 12:19.
BíláVrána v něm napsal:

Vešel jsem do předsíně, do pokoje a do kuchyně, kde bylo všechno stejné jako už skoro deset let, stejné plakáty na stěnách, stejné koberce na podlaze, stejná příšerná červená křesla, ale zároveň nic nebylo stejné jako na začátku, kdy jsme tu byli jen my dva a pár starých krámů, ona a já, rameny jsme se dotýkali, rukama, jsme jenom ty a já, říkali jsme si navzájem, jen ty a já. Jenže něco se stalo. Nic už spolu nesouviselo, všechno zachovávalo odstup a vzdálenost jako satelity, jež jsou přitahovány a ve stejné vteřině zároveň odtahovány od sebe, a vyžadovalo velkou sílu vůle, abychom ty vzdálenosti překonali, vyžadovalo to mnohem víc, než čím jsem disponoval, mnohem víc, než bych se odvážil použít. Ani v autě cestou přes Romerike, východně od Osla, nebylo nic jako dřív. Tam jsme aspoň měli karoserii auta kolem sebe všude, kudy jsme jeli, ale nahoře v bytě věci jako by začaly vířit a rozutekly se do všech stran. Jako by mi centrum rovnováhy napadl nějaký vir. Zavřel jsem oči, abych dostal vše do vodorovné polohy, a vtom jsem uslyšel, jak se otevírají dveře koupelny, a pak její kroky po podlaze. Poznal bych je kdekoli na světě na jakémkoli podkladu, na dlážděné i na štěrkové cestě, na kamenné podlaze, na parketách. Zastavila se přímo přede mnou. Uslyšel jsem její dech, ale nebyla tak blízko, abych ho cítil ve tváři. Čekala. Já čekal. Dcery se v jednom pokoji něčemu legračnímu smály. Dech se jí změnil. Nikdy takový nebyl. Nechával jsem oči pořád zavřené, tiskl jsem víčka k sobě. Zavzdychala.
„Proboha, Arvide, nemůžeš s tím přestat? Je to tak dětinské."

Ale mně se nechtělo oči otevřít. Stejně jsem všechno viděl. Už mě nemá ráda. Nechce mě.


[Per Petterson: Proklínám řeku času]

Příspěvek z 31. července 2016 ve 21:38.
_YukinoAguria_ v něm napsala:

Marigold s očima upřenýma do ohně seděl ještě dlouho, sám, tiše si drnkaje na loutnu.

Začal několika takty, z nichž vyplynula krásná, klidná melodie. Verše k
této melodii vznikaly společně s ní, slova se nořila do hudby, utopila
se v ní jako hmyz ve zlatě průzračných jantarových hrudkách.

Balada vyprávěla o jistém zaklínači a jisté trubadúře. O tom, jak se za křiku racků setkali na mořském pobřeží,
jak se do sebe na první pohled zamilovali. O tom, jak krásná a silná
byla jejich láska. O tom, že nic, ani smrt, nebylo schopno zničit tu
lásku a odloučit je od sebe.

Marigold věděl, že tomuto příběhu
uvěří jen málokdo, ale vůbec mu to nevadilo. Věděl, že balada se nepíší
proto, aby se jim věřilo, ale aby dojímaly.

Za několik let by
Marigold mohl baladu změnit, napsat, jak to bylo doopravdy. Ale neudělal
to. Skutečný příběh by přece nikoho nedojal.

Kdo by chtěl
poslouchat o tom, že se zaklínač a Očko rozloučili a už nikdy, ani
jednou, se neviděli? O tom, že čtyři roky nato Očko zemřela na neštovice
za epidemie, zuřící ve Wyzimě? O tom, jak ji on, Marigold, vynesl na
rukou z hranice, kde se spalovaly hromady mrtvol a pochoval ji daleko od
města, v lese, samotnou a klidnou, a s ní i, jak prosila, dvě věci –
její loutnu a její modravou perlu. Perlu, již nikdy neodkládala.

Ne, Marigold zůstal u první verze balady. Ale ani tak ji nikdy nezazpíval. Nikdy. Nikomu.

K ránu, ještě za tmy, se k tábořišti přikradl hladový a zuřivý
vlkodlak; viděl ale, že je to Marigold, tak chvíli poslouchal a pak šel
svou cestou.


Zaklínač: Meč osudu - Trochu se obětovat

Příspěvek z 21. září 2015 v 18:44.
lumik111 v něm napsala:

Každý sedmiletý dítě si zaslouží superhrdiny. Tak to zkrátka je. A komu se to nelíbí, ten musí bejt padlej na hlavu

Fredrik Backman - Babička pozdravuje a omlouvá se

Příspěvek z 2. září 2015 v 16:08.
Ikin2000 v něm napsala:

V našem domě je jedno zrcadlo. Visí za posuvným panelem v chodbě v horním patře. Můžu se do něj podívat druhý den každého třetího měsíce, když mi matka stříhá vlasy - jedno z pravidel naší frakce.

 Sedím na stoličce, za mnou stojí matka s nůžkami v ruce. Prameny dopadají na podlahu do nezajímavého plavého kruhu.

 Když skončí, shrne mi vlasy z obličeje a udělá z nich uzel. Všimnu si, jak je klidná a soustředěná. Odříkání se stalo její druhou přirozeností. To o sobě já tvrdit nemůžu.

 Pokradmu se podívám na svůj odraz v zrcadle, když matka nedává pozor- nejsem marnivá, jenom zvědavá. Za tři měsíce se člověk hodně změní. Vidím protáhlou tvář, výrazné kulaté oči a dlouhý úzký nos-pořád vypadám jako malá holka, i když mi před pár měsíci bylo šestnáct. Ostatní frakce slaví narozeniny, ale my ne.
Bylo by to požitkáštví.
 "A je to," řekne, když drdol připevní. Její oči se v zrcadle setkají s mými. Je příliš pozdě je odvrátit. Místo pokárání se dočkám úsměvu. Trochu se zamračím. Proč mi nevynadala, že na sebe zírám?
"Dneska je tvůj velký den," poznamená.
"Ano," odvětím.
"Jsi nervózní?"
 Na chvíli se zadívám do vlastních očí. Dnes podstoupím talentovou zkoušku, která ukáže, do které z pěti frakcí patřím. A zítra, na Obřadu volby, se pro jednu frakci rozhodnu. Rozhodnu o zbytku svého života. Rozhodnu, jestli zůstanu s rodinou, nebo ji navždy opustím.
 "Ne," řeknu. "Zkouška nemusí mou volbu ovlivnit."
 "Správně." Usměje se. "Pojďme na snídani.

 "Děkuju. Za ty vlasy."
 Políbí mě na tvář a vysune panel zpátky přes zrcadlo. Myslím, že má matka by mohla být krásná, v jiném světě. Její tělo je pod šedými šaty stále útlé. Má výrazn lícní kosti a dlouhé řasy, a když si na noc rozpustí vlasy, snášejí se jí ve vlnách přes ramena. Ale Odevzdaní musejí svou krásu skrývat.
Jdeme spolu do kuchyně. Tahle rána, kdy bratr připravuje snídani, otec mě při čtení novin hladí po vlasech a matka si tiše pobrukuje, zatímco sklízí ze stolu - tahle rána se cítím nejvíc provinile, že e chci opustit.


Veronica Roth- Divergence

Příspěvek z 17. srpna 2015 ve 23:44.
lumik111 v něm napsala:

,,Babi," ozvala jsem se, ,,nevíš, co to je erekce?"
Babička zbledla, jako by se jí udělalo špatně. ,,Aha," vyhrkla zmateně a zoufale hledala vhodná slova, ,,to je... to je něco, co člověku přinese velké potěšení."
Nato jsem se otočila na sestřenice. "Hele, moje erekce je Včelka Mája a jednorožci z My Little Pony."
Michelle na mě koukla a zašklebila se. Chyběly jí dva přední zuby. ,,A moje erekce jsou mončičáci. A žvejky."

Jenny Lawson - Fakt se to stalo? aneb Víceméně pravdivé a rozhodně originální memoáry Jenny Lawson

Příspěvek z 11. května 2015 ve 13:59.
elissssa v něm napsal:

Gavril se znovu rozesmál.
„Jste poslední Pátá, která v soutěži zůstala, je to tak? Myslíte si, ţe to můţe nějak
negativně ovlivnit vaše šance stát se princeznou?“Odpověď mi vyletěla z úst docela bezmyšlenkovitě. „Ne!“„No páni! Vy jste opravdu rázná!“ Zdálo se, že Gavrila tak energická reakce potěšila.„Takže si myslíte, že nakonec všechny porazíte? Že dojdete až do konce?“Tady jsem se nejdřív radši zamyslela. „Ne, ne. Tak to není. Nemyslím si, že jsem lepší, než kterákoli z ostatních dívek. Všechny jsou úžasné. Jenom… jenom nevěřím, že by Maxon vyloučil někoho kvůli kastě.“
Vtom se ozvalo sborové zalapání po dechu. V duchu jsem si větu zopakovala. Trvalo mi asi minutu, než jsem si svůj omyl uvědomila – nazvala jsem
ho „Maxonem“. Kdybych tak o něm mluvila s kamarádkou za zavřenými dveřmi, šlo by o něco jiného, ale vynechat titul „princ“ na veřejnosti bylo naprosto nevhodné.
A já to řekla v živém vysílání do televize.
Mrkla jsem se na Maxona, jestli se zlobí. Na tváři měl klidný úsměv. Takže se
nenaštval… Jenže mně bylo trapně. Zrudla jsem jako rak.
„Ale ale, to vypadá, že jste se s princem skutečně sblížili. Pověz-te mi, co si o Maxonovi myslíte?“
Zatímco jsem čekala, aţ na mě přijde řada, připravila jsem si několik odpovědí. Chtěla jsem si ho dobírat pro jeho smích nebo prozradit, jak si přál, aby mu jeho manželka jednou láskyplně říkala. Připadalo mi, že situaci můžu zachránit jedině dalším vtipkováním. Jenže když jsem zvedla oči, abych pronesla směšnou
poznámku, uviděla jsem Maxonův obličej. Chtěl to doopravdy vědět.
Nemohla jsem si z něj dělat legraci, když jsem měla šanci říct, co si o něm jako o svém příteli upřímně myslím. Nemohla jsem se posmívat člověku, který mě zachránil od zlomeného srdce u nás doma, který nakrmil mou rodinu krabicemi koláčků, který za mnou běžel ustaraný, jestli se mi něco nestalo, když jsem si ho dala zavolat. Před měsícem jsem v televizi viděla prkenného, nudného suchara,
do kterého se podle mě nemohl nikdo zamilovat. Přestože se vůbec nepodobal
člověku, kterého jsem měla ráda, zasluhoval si mít někoho, koho by mohl milovat.
„Maxon Schreave je ztělesněním veškerého dobra. Bude to fenomenální
král. Dovoluje nosit dívkám džíny, i když mají nosit šaty, a nenaštve se, když
mu křivdí někdo, kdo ho ještě nezná.“
Upřeně jsem se na Gavrila podívala a on se usmál. Maxon mě
se zájmem sledoval. „Dívka, se kterou se ožení, bude mít veliké štěstí. A ať už se se mnou stane cokoli, budu poctěná, že jsem jeho poddaná.“

Selekce - Kiera Cass

Příspěvek z 6. prosince 2014 v 15:50.
Koto v něm napsala:

Vůbec tomu nemohla uvěřit. Vůbec nevěřila, že tu najednou klečí na tom drsném cementu, tiskne k sobě obě děti tak zoufale, že má pocit, jakoby jejich kůže měla i přes vrstvy šatů rázem srůst s její. Nemohla tomu věřit, totálně, až k hranici kpomatení mysli. A jeji neschopnost věřit se zračila i v očích hubeného Rottenfuhrera s voskovou pletí, doktorova pomocníka, ke kterému náhle z nevysvětlitelných důvodů upírala svůj prosebný zrak. I on byl zřejmě ohromen a opěětoval její údiv pohledem široce otevřených očí s překvapeným výrazem, jako by chtěl říct: Já tomu taky nerozumím.
"Nenuťte mě volit," šeptala v úpěnlivé prosbě. "To přece nemůžu."
"Tak je tam pošlete obě," řekl doktor pomocníkovi.
"Mami!" a už slyšela Evin tichý, ale sílící pláč, protože právě v tom okamžiku dítě od sebe odstrčila a s podivně neohrabaným pohybem se na vycementované rampě zvedla. "Vezměte si tu menší!" vykřikla. "Vezměte si mou malou................

toto bude kurzívouSophiina volba - W. Styron

Příspěvek z 11. října 2014 ve 12:10.
BíláVrána v něm napsal:

Ohlédla jsem se na Van Houtena. Jela jsem zrovna po College; zaparkovala jsem v řadě aut a zeptala jsem se: "Vy jste měl dítě a to umřelo?"
"Dceru," kývl. "Bylo jí osm. Trpěla statečně. Nikdy nebude svatořečená."
"Měla leukémii?" zeptala jsem se. Kývl.
"Jako Anna," pochopila jsem.
"Víceméně, ano."
"Byl jste ženatý?"
"Ne. Nebo aspoň v době, kdy umřela, ne. Byl jsem nesnesitelný dávno předtím, než jsme ji ztratili. Bolest vás nezmění, Hazel. Odhalí vás."


[John Green: Hvězdy nám nepřály]

Příspěvek z 4. října 2014 v 9:08.
Velekněžka v něm napsala:

Miluješ mě teď, ale co když se změním?

Budeš mě milovat i pak?

Miluješ mě teď, ale co když se změním?

Budeš mě milovat pořád dál?

Miluj můj klid, miluj můj neklid.

Miluj mě dál, vždyť změna je křehká.

Miluj můj klid, miluj můj neklid.

Drž mě pevně, miluj mě zlehka.


[Robert Fulghum: Drž mě pevně, miluj mě zlehka]

Příspěvek z 22. srpna 2014 v 11:42.
BíláVrána v něm napsal:

Her
hand just above my knee, the palm flat and soft against my jeans and her
index finger making slow, lazy circles that crept toward the inside of
my thigh, and with one layer between us, God I wanted her. And lying
there, amid the tall, still grass and beneath the star-drunk sky,
listening to the just-this-side-of-inaudible sound of her rhythmic
breathing and the noisy silence of the bullfrogs, the
grasshoppers, the distant cars rushing endlessly on 1-65, I thought it
might be a fine time to say the Three Little Words. And I steeled myself
to say them as I stared up at that starriest night, convinced myself
that she felt it, too, that her hand so alive and vivid against my leg
was more than playful, and f * ck Lara and f * ck Jake because I do, Alaska
Young, I do love you and what else matters but that and my lips parted
to speak and before I could even begin to breathe out the words, she
said, “It’s not life or death, the labyrinth.”

“Urn, okay. So what is it?”

“Suffering,” she said. “Doing wrong and having wrong things happen to
you. That’s the problem. Bolivar was talking about the pain, not about
the living or dying. How do you get out of the labyrinth of suffering?”


[John Green: Looking for Alaska]

Příspěvek z 10. srpna 2014 v 9:07.
princ-dvojí-krve v něm napsala:

Stěna se znovu roztočila a zastavila.Harry si namátkou vybral další dveře,přistoupil k nim a zatlačil.Dveře se nepohnuly.
Co je?podivila se Hermiona.
Jsou...zamčené...oznámil Harry.Zatlačil celou vahou,ale dveře nepovolily.
Tak to budou ty,co hledáme,ne?vyjekl vzrušeně Ron  a připojil své síly k Harrymu,
aby je otevřeli nasilím.Určitě!
Neplette se mi tu!houkla na ně Hermiona.Namířila hůlkou na místo,kde by každé obyčejné dveře měly zámek,a pronesla:Alahomora!


J.K.Rowlingová-Harry Potter a Fénixův řád


Příspěvek z 9. srpna 2014 v 8:18.
PrincessTana v něm napsal:

These duties, if one is to gather them for the works of the great Liberal party in the last thirty years, are, as I have elsewhere summed them up, the advocacy of free trade, of Parliamentary reform, of abolition of church-rates, of voluntaryism in religion and education, of non-interference of the State between employers and employed, and of marriage with one''s deceased wife''s sister.


- Matthew Arnold: Culture and Anarchy

Příspěvek z 31. července 2014 v 11:35.
BíláVrána v něm napsal:

Pokladnicí byl černý kufr, který si Bojar přinesl z války.
Pomohl jí zvednout víko.
Třpytivé oblázky, mušličky, suché žaludy, pitvorné větvičky, barevná pírka, suché listy ...
Po jednom je rozkládala na podlahu.
Skončila a stála se zatajeným dechem a s očima dokořán.
Žasl víc nad jejím postojem než nad předvedenou kořistí. Klekl si, sklonil hlavu a dotýkal se jednotlivostí s předstíraným zájmem, aby mu nevyčetla z obličeje, co si myslí o její snůšce.
"Ještě nikomu jsem to neukázala." Hlas se jí chvěl pohnutím.
Zvedl kamínek s blyštivým hráškem a položil si ho na dlaň. Kamenné očko na něho potutelně mrklo.
Takových jí může nanosit plné kapsy.
A tu ho zasáhlo poznání, že i kdyby to udělal, nebudou mít cenu toho jediného. Neuzavřel svůj nenadálý objev žádnou myšlenkou, zůstal jen pocit, že hodnota věcí nespočívá v nich samých, nýbrž v nás.
Vztyčil se a tvůrkyně zázraků si mohla být jistá, že tentokrát neočarovala jen sama sebe.

[Květa Legátová: Želary]

Příspěvek z 19. července 2014 ve 23:00.
BíláVrána v něm napsal:

Navlékneme to tak, aby nám lidé nadávali, a zjišťujeme, že už ty řeči dokážeme poslouchat úplně lhostejně.
Ale jsou taky stará slova.
Naše matka nám říkávala:
"Moji drahoušci! Vy moje cukrátka! Moje zlatíčka! Moji malí milovaní broučci!"
Když si vzpomínáme na ta slova, máme oči plné slz.
Ta slova musíme zapomenout, protože teď nám je nikdo neříká a vzpomínat si na ně je nad naše síly.
A tak se dáme do cvičení trochu z jiného konce.
Říkáme:
"Miláčci! Cukrátka moje! Miluju vás... Nikdy vás neopustím... Budu milovat jenom vás... Navždycky... Jste celý můj život..."
Opakováním ta slova ztrácejí pomalu význam a bolest, kterou působí, se zmírňuje.


[Agota Kristofová: Velký sešit]

Příspěvek z 16. července 2014 ve 20:27.
Bender01 v něm napsala:

A tak nakonec pan Wonka, dědeček pepa a Karlík, nedbající jejich bědování a hubování, šoupli prostě postel do výtahu. A za ní tam vmáčkli pana a paní Bucketovy.    Pan Wonka stiskl knoflík. Dveře se zavřely. Babička Jiřinka zapištěla. A výtah se odlepil od podlahy a jako střela vyrazila nahoru k modrému nebi.


Roald Dahl Karlík a továrna na čokoládu

Příspěvek z 14. července 2014 v 17:58.
Ikin2000 v něm napsala:

"Jestli budete dál takhle koukat, vypadnou vám oči." ozvalo se.
Ještě jsme stále nevěděly, komu ten hlas patří.

"Holky," zašeptala Bix. "Napočítám do tří a pak utečeme. Jedna, dva, tři!"
Když jsme se otočily, zatarasil nám někdo cestu. Po celý můj život nikdy nezapomenu na ten pocit, co jsem měla, když jsem poprvé uviděla Alexu.


(Thomas Brezina: Půlnoční slavnost)

Příspěvek z 9. července 2014 ve 23:56.
lumik111 v něm napsala:

Luce se zadívala na list papíru. Linky ho rozdělovaly na dvacet čtverců. V každém z nich byla jedna věta. Tuhle hru už hrála na letním táboře v Georgii, když byla malá, a potom několikrát ve třídě v Donveru. Šlo o to obejít třídu a přiřadit ke každému studentovi jednu větu. Dost se jí ulevilo: rozhodně existovali i horší způsoby na prolomení ledů. Ale když se zadívala na věty - čekala takové to běžné "Má jako domácího mazlíčka želvu" nebo "Chtěl by jednou skočit padákem", spatřila tam znepokojující výroky typu "Hovoří více jak osmnácti jazyky" a "Navštěvuje onen svět".

[Lauren Kateová: Muka]

Příspěvek z 9. července 2014 ve 23:47.
lumik111 v něm napsala:

Je hrozně hloupé, že při vyučování nemůže člověk zavolat známému na telefonu nebo se aspoň nedá změnit okruh otázek. Pak bych Jindřichovo příbuzenstvo okamžitě vyměnila za obor S*x ve městě. Nebo za G*lmorova děvčata. V tom bych byla neporazitelná.
"Čekám, Emmo!"
Klid, klid, teď prostě musím hádat... Jindřich III. už tehdy ležel v chladné hrobce, je tedy logické, že další Jindřichové tam skončili taky. Nebo ne?

[Sophie Benningová: Jak se krotí hormony]

Pozn.: Na německou spisovatelku musím říct, že jsem se hodně nasmála. :D

Příspěvek z 26. dubna 2014 v 0:57.
BíláVrána v něm napsal:

Pak jsme šli k výtahu a vydali se na kosmickou stezku Heilbrunnových, sto deset metrů dlouhou spirálovou rampu představující časovou osu od velkého třesku až do současnosti. Vedla kolem nákresů a snímků na zdi, sem tam byl nějaký kámen nebo fosilie. Nemusel jsem se na ně ani dívat, protože jsem ten příběh znal. Líčil jsem ho natolik přesně a dramaticky, jak jsem dokázal, skládal do kontextu všechno to, co jsme viděli během dne. Šli jsme po rampě dokola a dolů, až jsme se dostali na podlahu a k tenounké linii, představující celou zaznamenanou lidskou historii. Už byla skoro zavírací hodina a byli jsme tu sami. Při jiných příležitostech jsem na konci vždycky slyšel lidské reakce. "Vedle toho si člověk připadá dost bezvýznamně, co?" nebo něco podobného. Myslím, že je to jeden způsob, jak na to pohlížet. Jako by věk vesmíru nějak snižoval důležitost našich životů, dějinných událostí nebo série Joea DiMaggia.
Ale Rosie vyjádřila verbálně to, co jsem si myslel i já. "Páni," hlesla tiše a otočila se, jako by chtěla vstřebat nesmírnost toho všeho. A pak mě v tom mizivě nepatrném zlomku dějin vesmíru vzala za ruku a držela ji celou cestu k metru.


[Graeme Simsion: Projekt manželka]

Příspěvek z 2. března 2014 ve 20:30.
Velekněžka v něm napsala:

Dveře auta se otevřely a vylezl z nich můj učitel biologie Jennison. „Jak se máš, Theo?“ zeptal se mě.
Vzpomněl jsem si, jak se jednou máti rozčilovala na Jacoba, protože si odmítl popovídat s jednou tetou na svatbě vzdálený sestřenice. Vysvětlil jí, že by se zeptal tety Marie, jak se má, kdyby ho to opravdu zajímalo…, jenže ono ho to nezajímalo. A kdyby předstíral, že ho to zajímá, tak by kolosálně lhal.
V jistejch chvílích mi Jacobův svět dával mnohem lepší smysl než svět, ve kterým žijeme my ostatní. Proč se vlastně ptáme, jak se někdo má, když na něj zvysoka kašlem? Ptá se mě pan Jennison, protože si o mě dělá starosti, nebo chce jen něčím vyplnit tu mezeru, co je mezi náma?
„Dobře,“ odpověděl jsem, protože zvyk je železná košile. Kdybych byl jako Jacob, odpověděl bych upřímně: Nemůžu v noci spát. A když se rozběhnu, nemůžu dejchat. Jenže ve skutečnosti ten, kdo se vás ptá, jak se máte, nechce slyšet pravdu. Chce nějakou jednoduchou, typickou odpověď, aby si mohl jít po svejch a ničím se nezatěžoval.
„Nechce svézt? Venku je pěkná zima.“
Některý učitele jsem měl fakt rád a jiný zase vůbec, ale pan Jennison nezapadal ani do jedný z těchhle kategorií. Všechno na něm bylo tak nějak nevýrazný. Od prořídlejch vlasů po hodiny biologie. Ten typ učitele, co zapomenu jeho jméno, dřív  než nastoupím na vysokou. A řekl bych, že až donedávna by on řekl o mně to samý. Byl jsem v jeho třídě průměrnej student, kterej nevynikal, ani nepropadal, takže si mě nemohl pamatovat. Dokud se nestalo tohle.
Teď jsem byl v centru pozornosti a naprostej vyděděnec: Jo, moje teta učila Thea ve třetí třídě. Nebo: Já jsem za Theem Huntem jednou seděl při školním shromáždění. Byl jsem kluk, o kterým se odteďka bude celou věčnost kecat na večírcích: Ten autistický vrah? Já chodil s jeho bratrem v Townsendu na střední školu.
„Moje matka parkuje přes ulici,“ zamumlal jsem. Jenže kdyby tu máti byla autem, nestál bych u bankomatu jako pěšák – to mi došlo až se zpožděním. „Stejně děkuju,“ řekl jsem a uháněl jsem pryč tak rychle, že jsem si málem zapomněl vzít potvrzení o transakci.
Celou cestu do sámošky jsem utíkal, jako bych se bál, že mě bude pan Jennison pronásledovat, aby mi řekl, že jsem pěknej lhář. V jednu chvíli mě napadlo, že bych mohl vzít těch 200 dolarů, skočit do autobusu a odjet nadobro. Představoval jsem si, jak sedím na zadním sedadle vedle hezký holky, která se se mnou dělí o studentskou směs, nebo vedle starý paní, co plete čepičku pro miminko a ptá se mě, kam jedu.
Představoval jsem si, jak jí odpovídám, že jedu navštívit bratra, co studuje vysokou. Že se máme dost rádi a že mi schází, když je teď na škole.
Představoval jsem si, jak by to bylo super, kdyby byly ty zdvořilostní kecy pravda.


[Jodi Picoultová: Nejsem jako vy]

Příspěvek z 21. února 2014 v 15:55.
Velekněžka v něm napsala:

A v tu chvíli se stalo něco podivného. Dívali jsme se s Brianem na sebe a přitahovali se jako magnetem, už jsme se neodtlačovali, ale mířili jsme oba stejným směrem. Byli jsme mladí, poprvé cítili pulz toho druhého; jsme staří a uvažujeme, jak máme projít tu dlouhou vzdálenost v tak krátkém čase. Dívali jsme se na novoroční ohňostroj v televizi víc než desetkrát, tři spící děti uložené mezi námi v naší posteli, tiskli se k sobě tak silně, že jsem cítila Brianovo mužství, i když my dva se nedotýkali.
Najednou už nezáleželo na tom, že se s Annou odstěhoval. Že se mu některá rozhodnutí o Kate nelíbila. Dělal, co považoval za správné, stejně jako já. Nemůžu ho z ničeho vinit. Život se někdy natolik rozpadne na detaily, až zapomenete, že ho žijete. Vždycky vás čeká nějaká další schůzka, nějaký další účet potřebuje zaplatit, projevuje se další symptom, přijde další nudný den, který si odškrtnete na dřevěné zdi. Synchronizovali jsme naše hodinky, studovali kalendáře, existovali v jednotlivých minutách a úplně zapomněla o krok ustoupit a podívat se, čeho jsme dosáhli. 


[Jodi Picoultová: Je to i můj život]

Příspěvek z 4. února 2014 ve 13:24.
BíláVrána v něm napsal:

Celý život jsem toužil žít sám na nějakém podobném místě. I v dobách, kdy jsem se měl dobře, a to bylo poměrně často. Pokud to můžu říct. Že to bylo poměrně často. Měl jsem v životě štěstí. Ale i ve šťastných chvílích, třeba v objetí s někým, kdo mi šeptal do ucha slovíčka, která jsem rád slyšel, jsem náhle zatoužil po místu, kde je úplné ticho. Přešly i celé roky, kdy jsem na to nepomyslel, ale to neznamená, že jsem po tom netoužil. Teď jsem tady, a je to tu téměř přesně takové, jak jsem si to představoval.


[Per Petterson: Jít krást koně]

Příspěvek z 10. prosince 2013 ve 20:48.
BíláVrána v něm napsal:

Mám vás mnohem raději, než smím, děvenko.
Vyneslo mě to na nejvyšší vrchol světa, že jsem se začala dusit nedostatkem kyslíku.
Muž jiné ženy, otec dvou synů. Mělo mě to opět snést dolů, jenže nesneslo. Poznala jsem, jak málo může člověk rozhodovat sám o sobě. S jakou lehkostí jsem nad tím mávla rukou!
Svůj dnešní cíl, třípatrový dům, jsem uviděla z dálky. K jeho zdi se lepil krvavý cákanec, plakát se jmény popravených. Ruměnec doby. Naučili jste národy mluvit jazykem lůzy - Vančura. Popraven jako "rukojmí".


[Květa Legátová: Jozova Hanule]

Příspěvek z 27. listopadu 2013 ve 23:33.
BVB_BMTH v něm napsala:

jestli můžu nabídnout malou ukázku HP drabblu(povídka o 100 slovech):
Navždy

„Harry, nezkoušej to, je to moc nebezpečné,“ snažila se Hermiona zabránit kamarádovi v další nerozvážnosti. Kupodivu přidal se i Ron. „Opravdu, Harry, máma nám vyprávěla, jak někteří kouzelníci ve zvěromágské podobě zůstali.“ „Neplašte, když to dokázali Pobertové, tak i já.“ „Podle Mrzimorek se jedna studentka proměnila v kočku, aby mohla být na blízku milenci, ale už se nedokázala vrátit zpět. A tak po celou dobu bloudí po světě a smutně mňouká,“ dodala Ginny. „Dobře, dobře, tak já s tím přestanu,“ kapituloval Harry.

Ani jeden nezpozoroval, že jejich rozhovor tajně vyslechli školník Filch a Paní Norrisová. „Aspoň jsme navždy spolu, mazlíčku.“

Gleti, http://hpdrabbles.webnode.cz/

Kdo si nástěnku oblíbil?