Slyšet může každý.
Naslouchat může jen ten, kdo je potichu.

[Osho: Perly v kapse u vesty]

Jak říkal, příroda už má svoji éru za sebou; nechutnou jednotvárností svých krajin a  svých obloh už nadobro vyčerpala pozornou trpělivost rafinovaných duchů. Jaká je to v podstatě plochost specialisty úzce omezeného na svůj obor, jaká malost kramáře, který má na skladě pouze jeden jediný druh zboží, jaký monotonní sklad luk a stromů, jaká banální zprostředkovatelna hor a moří!

Joris Karl Huysmans: Naruby

"Věčný život existuje," řekl mnich.
"Ty věříš v lidskou nesmrtelnost?"
"... Bez vás, kteří sloužíte vyššímu principu, žijete svobodně a probudile, bez vás by bylo lidstvo ubohý dav; klopýtalo by cestou přirozeného vývoje a ještě dlouho by se nedočkalo konce své pozemské pouti. ... Vy jste zosobnění Boží požehnání, které spočinulo na lidech."
...
"Kdo se vás prosil, aby jste mě léčili? ... Bláznil jsem, měl jsem svlamomam, ale alespoň jsem byl živý! Byl jsem veselý, šťastný, originální, zkrátka SVŮJ! Teď jsem rozvážný a solidní, zato takový jako všichni: šedý průměr. Co jste to se mnou udělali?! Měl jsem halucinace, ale komu to překáželo? Ptám se: Komu to překáželo?!!!"
Anton Pavlovič Čechov: Černý mnich

Ospalé něžnosti
Neony
zvoní klekání
v tvých očích vycházejí
hvězdy a květiny
padají na zem
mezi stíny
na břeh jezera kde roste rákosí a kmín
kde dřevaři po skončení práce pijí
kořalku z jeřabin

A mně se chce tak spát
Spát
ve stínu tvých vlasů
Spát na nic nemyslet
při zvuku tvého hlasu se probouzet
jak kuchař
v pohádkách kde spí se stovky let
a znovu usínat
s hrstí tvých vlasů na čele
a trochu žárlit
na slunce
které ti po těle kreslí
malé nepochopitelné obrázky

[Václav Hrabě: Blues pro bláznivou holku]

Ve městě, kam se anděl bojí zaletět a ďábel si tiše prozpěvuje, pod žlutým opiovým měsícem rozpouští si smyslná noc černé, omamné vlasy. Stín stínu, k zemi upoutaný duch, se chvěje, ne však říjnovým chladem, leč erotickou bolestí, říká své mrtvé lásce: „Neměli jsme sem chodit, tak křehcí, tak pošetilí, jako tygři ve vysoké trávě, jako Kristus v Zahradě Getsemanské, nasáli jsme svůj strach a přišli sem.“ A teď se všechny ty ukrutnosti znovu přehrávají jako noční seriál. „Přišli jsme sem a neměli jsme tu zůstávat. Ačkoliv jsme měli setrvačnost, poloměr a hloubku, nasedli jsme s rychlostí do posledního vlaku a projeli vlastní smrt.“
A tak Vrána krouží zhrouceným snem, a jediný zvuk, který vydává, připomíná...
...NĚMÝ VÝKŘIK

[James O''Barr: Vrána]

Mladý Američani zažívaj při navazování nových vztahů smutný chvíle; moderní trend si žádá, aby okamžitě bez patřičný předchozí rozpravy skočili do postele. Teď nemám na mysli nějaký dvoření, ale otevřenej a upřímnej rozhovor o duševních záležitostech, protože život je posvátnej a každej jeho okamžik je vzácnej.

[Jack Kerouac: Na cestě]

A je to pokaždé zázrak, když po takové pozvolna upadající době dojde náhle k nepatrnému duševnímu vzestupu, jak se tenkrát stalo. Z olejnatě hladkého ducha posledních dvou desetiletí devatenáctého století povstala náhle v celé Evropě okřídlující horečka. Nikdo přesně nevěděl, co vlastně vzniká; nikdo nedovedl říci, bude-li to nové umění, nový člověk, nová mravnost nebo snad přeskupení společnosti. Proto každý o tom říkal to, co se mu hodilo do krámu. Ale všude povstávali lidé, aby rozpoutali boj proti starému. Všude byl najednou na místě ten pravý muž; a co je tak nadmíru důležité, muži s praktickou podnikavostí se sešli s muži s podnikavostí duševní. Vyvíjely se talenty, které dřív byly přidušeny nebo se vůbec neúčastnily veřejného života. Byly tak rozmanité, jak jen bylo možné, a jejich cíle stály proti sobě v nepřeklunetelném rozporu. Byl v lásce nadčlověk a byl v lásce podčlověk; zbožňovalo se zdraví a slunce, zbožňovala se křehkost tuberkulosních dívek; nadšeně se vyznávala víra v hrdiny, i sociální víra v obyčejného člověka; lidé byli věřící i skeptičtí, naturalističtí i preciózní, robustní i morbidní; snili o starých zámeckých alejích, o podzimních zahradách, o skleněných rybnících, o drahokamech, o hašiši, o nemoci, o démonech, ale také o prériích, o dalekých obzorech, o kovárnách a válcovnách, o nahých zápasnících, o povstání otroků práce, o lidských pradvojicích a o rozbití společnosti. To si ovšem odporovalo a nanejvýš rozmanité byly válečné pokřiky, ale měly společný dech; kdybychom onu dobu rozložili, vyšel by nesmysl, jako třeba hranatý kruh z dřevěného železa, ale ve skutečnosti všechno splývalo v jediný ohnivý smysl. Tato iluze, která se vtělila do magického data rozhraní století, byla tak silná, že jedni se nadšeně vrhali na nové, ještě nepoužité století, kdežto druzí se ještě rychle procházeli po starém jako po domě, z něhož se beztak vystěhují, a nepoci''tovali, že by toto dvojí počínání bylo nějak podstatně rozdílné.

- Robert Musil: Muž bez vlastností (překlad Anna Siebenscheinová)

Michal Horáček: Štědrý večer

Pozdě psi na dvoře zbystřili sluch,
hvězdy se zjevily bez varování:
Zlatýma očima dívá se Bůh.
Pojď ke mě, chci mít dlaň ve tvojí dlani.
Vidí nás? Nejsme ti prorokovaní,
kterým je určena milost a vzkaz…
Neptám se "Věříš v něj?" Mám jenom přání:
Aby on uvěřil - uvěřil v nás.

Dřevěné zvony teď rozhoupal vzduch,
ve vlnách šíří se očekávání.
Pro uši ticho, a pro srdce vzruch:
jabloně putují úbočím strání.
Nahé a černé se na kopcích klaní.
Dozrála jablka. Dozrají zas?
Nevědí. Nevíme. Dokonce ani
jestli on uvěří ovoci v nás.

Na nebe vrací se široký pruh
mraků a na psy jde obvyklé spaní.
Z výšky jsme drobnější nežli pár much,
a přesto doufám, že pozorovaní.
V lásce a při práci, na cestách plání,
v básních a všude, kde plyne náš čas,
potají myslíme na požehnání.
Na to, zda on může uvěřit v nás.

Večer je štědrý, má překrásná paní.
Přestože do tváří zaštípal mráz,
zahřál mě okamžik šťastného zdání:
viděl tě, viděl mě, uvěřil v nás.

[villonská balada z díla Český kalendář od Michala Horáčka
více na: http://www.kudykam.net/index.php3?s1=prilezitost&s2=balady]

PS Přeji všem krásné Vánoce a šťastný nový rok. :)

Ošidnost nenávisti je v tom, že nás svazuje s protivníkem do těsného objetí. V tom je obscénnost války: intimita vzájemně promíšené krve, lascivní blízkost dvou vojáků, kteří se probodávají a dívají se sobě do očí. Agnes je si jista, že právě této intimity se otec štítil. Hnusil si tlačenici na lodi tak, že dal přednost utopení. Být v tělesném doteku s lidmi, kteří se snaží odstrčit jeden druhého a poslat každý každého na smrt, mu připadalo mnohem horší než skončit život sám v čisté ryzosti vod.

[Milan Kun dera: Nesmrtelnost]

PS Vybrat úryvek z této knihy bylo zatím nejobtížnější. Nechtěla jsem prozradit ani málo, ani příliš mnoho. Nejlépe učiníte, přečtete-li si Nesmrtelnost sami.

Autorovo příjmení bylo opět rozděleno kvůli cenzuře, nejedná se tedy o chybu.

PrincessTana: Tak to je boží!

(Chce to sem po těch fantasy slátaninách hodit pořádnou umělecky vysoce hodnotnou literaturu.)

A
už také jiní lidé začali příšerně krkat... přes zábradlí a sítě...
Blili na té houpaččce, proti směru plavby, bez dlouhých orací, kam kdo
mohl... Záchod tam byl jenom jeden, v koutě na chodbě... A tam byli
nacpaní už čtyři pokroucení a chválili davida, držice se jeden druhého v
pase... Moře se vzdouvalo do taktu... Při každé vlně, při každém výkyvu
nahoru pořádný blujanec... Při výkyvu dolů aspoň tucet mastnějších,
hustších... Matce strhl vítr závoj, celý poblinkaný... a přilípl ho na
hubu nějaké jiné ženské, na druhém konci... na smrt uříhané... Jaképak
štráchy!... Na obzoru samé zavařeniny... salát... zadělávané telecí...
bílá káva... všecka bašta... všecko se to valí z krku!...

Matka
klečí, s hlavou u samých prken, napíná svaly, usmívá se něžně, slina ji
stéká po bradě... "Vidíš to," povídá mi v otřásání celé lodi, "...je to
hrozný... Vidíš, Ferdinande, tobě taky ještě leží v žaludku ta sušená
treska!..." Snažíme se teď společně. Buah!... A ještě jednou: buah!...
Zmýlila se! Jsou to lívance!... Myslím, že i brambory bych ze sebe
vysoukal, kdybych se přičinil ještě víc... Kdybych si střeva obrátil
jako rukavici a vyklopil je tam na palubu... Zkouším to... pytluji
sebou... Mačkám si břícho... Prudký deštík s vichrem vráží do zábradlí,
pleská, zdvihá se, stříká, znovu padá dolů, smýčí v mezipalubí... Pěna s
sebou nese, rozčechrává, rozmíchává, roztáčí mezi námi všechno to
svinstvo... Máme toho plné zuby... Znovu se dáváme do blití... Při
každém zhoupnutí dolů se duše dere z těla... při každém zhoupnutí nahoru
ji zas polykámě s přívalem šlemů a smradů... A zas se to valí nosem,
potvorný smradlavý sliz. To už přestává všecko!... Kterýsi pasažér prosí
nebesa o slitování... řve, že je už prázdný!... Snaží se ze všech
sil!... Přece ještě vydávil nějakou tu malinu!... S hrůzou po ní
pokukuje... Úplně z toho šilhá... Opravdu v sobě už nemá vůbec nic!...
Nejradši by vydávil i oči... Snaží se... Prohýbá se, opírá se o
štěžnoví... Pokouší se vytlačit je z důlků... Mámina, ta se co nevidět
zhroutí na rampu... Vyvrhuje ze sebe v jednom kuse... Vydávila mrkev...
kousek masa... a celý ocásek ze slanečka...

Louis Ferdinand Céline - Smrt na úvěr

Noc se přikrádá a moje stráž začíná. Neskončí až do mé smrti. Nepojmu za
manželku žádnou ženu, nebudu vlastnit žádnou půdu, nezplodím žádné
děti. Nebudu nosit korunu a nezískám slávu. Budu žít a zemřu na svém
stanovišti. Jsem meč v temnotě. Jsem strážce na zdech. Jsem oheň, který
hoří ve tmě, světlo, které přináší úsvit, roh, který probouzí spící,
štít, který chrání říše lidí. Svěřuji svůj život a čest Noční hlídce,
pro tuto noc a pro všechny noci, které přijdou.

G.R.R.Martin : Písně ledu a ohně:Hra o Trůny

Jenže jaký trest by byl přiměřený? Odmítl jsem se stát katem, pomyslel si Eragon, aby se ze mě stal soudce. Co však vím o právu?

Christopher Paolini, Brisingr

Ale kino Grand- to bylo opravdu něco. Teď stavějí na předměstí ta nová kina- nablýskané malé budovy uprostřed rozlehlých parkovišť. Kino I, Kino II, Kino III, Promítací sál, Kino MCMXLVII. Do jednoho takobého ve Waterfordu vzal Mary na Kmotra a jeden lístek stál dva dolary padesát a uvnitř to vypadalo jak v bowlingovém sále. Ani balkón to nemělo.To Grand měl v předsálí mramorovou podlahu, balkón a nádherný historický umaštěný stroj na popkorn, kde stál velký kornout deseticent. Člověk, který trhal lístky (stály šedesát centů), nosil červenou uniformu jako portýt a bylo mu nejmín šest set let. ,,Doufám že se vám film bude líbit," skřehotal pokaždé. Sál byl obrovský a temný a voněl zaprášeným sametem. Když jste se usadili, nedřeli jste si kolena o sedadlo před sebou. A uprostřed visel velký křišťálový lustr. Nikdo pod ním nechtěl sedět, protože kdyby spadl, museli by vás seškrabávat nožem na kyt. Grand byl-

[Stephen King, Srovnáno se zemí]

7. prosince. Jednou. Brašnička od fotoaparátu. Dvakrát. Vojenský chlebník. Dvacet pět marek. Třikrát. Krabička zápalek. Svíčka. Mýdlo. Pětkrát. Čtvrtka  německého komisárku. Rajské jablíčko. Padesát ghetto korun. Kilo brambor. Šest marek. Skoro se bojím být jen sama se sebou.

[Arnošt Lustig: Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.)]

(Kniha se týká života lidí v koncentračních táborech během 2. světové války.)

Z dalších podobných překvapení o tom, co všechno člověk může, budiž uvedeno: být po celou dobu pobytu v koncentračním táboře bez čištění zubů a přes zaručený nedostatek vitaminů v potravě mít lepší dásně než kdykoli předtím (včetně doby nejzdravější výživy). Anebo: mít na sobě půl roku jednu a tutéž košili, že je až, při nejlepší vůli, k nepoznání. Vodovod je v umývárně často po celé dny zamrzlý a nikdo se nemůže ani trochu omýt, a přesto nikomu nezhnisá rána na rukou, kterou utržil při pozemních pracech (ovšemže jen tak dlouho, dokud si své polínko nepřiloží mráz). Nebo: člověk, kterého dříve probouzel i ten nejtišší šelest v sousední místnosti, takže už nemohl usnout, leží teď těsně vedle kamaráda, který mu několik málo centimetrů od ucha chrápe, jako když se dříví řeže, a přesto hluboce spí, sotva si lehne. Tu si pak uvědomí, jakou pravdu měl Dostojevský, když definoval člověka jako bytost, která si zvykne na všechno. Kdyby se nás někdo zeptal, zda a nakolik si člověk může zvyknout na všechno, pak bychom mu odpověděli: ano, ale neptejte se nás, jak...

[Viktor E. Frankl: A přesto říci životu ano]

,,Je nebezpečná?"
,,My všichni jsme nebezpeční."
,,Víš, co mám na mysli."

Christopher Paolini: Eldest

Vážený soudruhu ministře!

V době, kdy Vy ve své důležité funkci šetříte každou kopejku státního majetku a sténáte nad státním rozpočtem jako raněný pták, existují lidé, kteří sahají hluboko do státní pokladny a vytahují odtud neuvěřitelné peníze.
Existují lidé, kteří vydělávají obrovské sumy jen tak pronic zanic, čertví zač.
Mám na mysli naše slavné spisovatele, naše znamenité inženýry lidských duší.
Vysvětlím svou myšlenku na příkladech.
V našem domě bydlí jakýsi Rjabkin G. S., básník, prozaik a překladatel, zkrátka člověk bez určitého zaměstnání.
Nedávno otiskl v ústředním tisku svou novou báseň o lásce.
Báseň se mi líbila, a tak jsem se přirozeně Rjabkina G. S. zeptal, kolik za ni dostal.
„Třicet rublů,“ odpověděl mi Rjabkin G. S.
„A jak dlouho jste ji psal?“ zeptal jsem se.
„Dvě hodiny,“ odpověděl mi Rjabkin G. S.

Předkládám Vám tudíž menší aritmetickou úlohu, kterou Vy, jakožto ministr financí, zajisté snadno vyřešíte.
Za dvě hodiny vydělá Rjabkin G. S. 30 rublů.
Otázka zní: kolik vydělává Rjabkin G. S. za den, má-li den 24 hodin?
Odpověď: 360 rublů! V nové měně!
Někdo by mohl namítnout, že máme odečíst 7-8 hodin spánku. Ale podívejme se pravdě tvrdě do očí, soudruzi: Kdo by za takové peníze spal?

Grigorij Gorin, knížka povídek Skrytou kamerou, z povídky Dopisy občana Kravcova - Dopis ministerstvu financí
český překlad Růžena Pochová

Poznámka: V době psaní povídky 1 rubl odpovídal 10 tehdejším československým korunám.

Po jeho odchodu se mi znova vrátil můj klid. Byl jsem vysílený a převalil jsem se na pryčnu. Podle všeho jsem potom nějakou dobu spal, poněvadž jsem se vzbudil a na obličej mi padaly hvězdy. Doléhaly ke mně zvuky venkova. Vůně noci, země a soli mě chladily do spánků. Zázračný mír toho spícího léta do mě vnikal jako vzedmuté moře. V té chvíli na okraji noci zavyly někde sirény. Dávaly znamení k odjezdům ve světě, který mi byl už nadobro lhostejný. Poprvé za dlouhou dobu jsem vzpomínal na maminku. Jako bych najednou pochopil, proč si na sklonku života našla „snoubence“, jako bych pochopil tu její hru, že začíná znova. Tam dole, taky tam dole kolem útulku, kde životy dohasínaly, měl večer podobu tesklivého smíru. Na dosah smrti si maminka jistě připadala oproštěná a připravená prožívat všechno znova. Nikdo, nikdo neměl právo nad ní plakat. A já si taky připadal přichystaný všecko znova prožívat. Jako by mě ten prudký hněv očistil od všeho zlého a jako by mě zbavil naděje, já pod tou nocí těžkou hvězdami a znameními se poprvé otevíral něžné netečnosti světa.


[Albert Camus: Cizinec]

Se zločinností je to u nás pošpatnělý. Teda jako dobrý. Teda jako - vůbec neexistuje. Teda jako - existuje, ale málo. Ne jako třeba na Západě. Tam to vopravdu přehánějí. Střílej a loupěj na každým kroku. To proto, že se tam zbraně prodávaj jako u nás zmrzlina, v každým krámku se dá koupit kulomet.

Ale u nás jsme na to přísný. Nejen, že se nedá koupit pistole nebo puška, ani těžkou žehličku zločinec nedostane...

Samozřejmě, s krádeží se přece jen i u nás můžeme sem tam setkat, v jednotlivých případech. Tak minulej měsíc vykradli u nás Dům potravin. Šli na to velkoryse: Hládače svázali, zámek rozřezali autogenem, výkladní skřín diamantem... Vzali dvě půllitrovky vodky, sýr "Družba" a půl bochníku výběrovýho chleba... Na první pohled jasný, že to byla celá banda. Ale dali se chytit pro hloupost. Jelikož to nebyli profesionálové. Ty by po krádeži zmizeli, schovali se, vypařili se v ilegalitě, ale tydle přišli druhej den ráno vrátit láhve. Tak je zmáčkli....

Grigorij Gorin, knížka povídek Skrytou kamerou, z povídky Fantomasové
český překlad Růžena Pochová

,,Nikdy se nesměj živým drakům."
[J.R.R. Tolkien, Hobit. Toto konkrétně byla věta Bilbo Pytlíka skoro až na konci knížky. Dobré poučení do života...]

To rex_96: Velice mě těší, že se Ti Konec punku líbil (i že se Ti líbí nástěnka). :-) Rudiš je jeden z mých nejoblíbenějších (žijících) spisovatelů - když se líbí, potěší to dvojnásob.
A jestli máš teď depky, vrhni se na Jak jsem vyhrál válku od Patricka Ryana. To je moc dobrá terapie. ;-)

"Můj táta zas každý ráno krouží na ulici před panelákem osmičky. Na kole."
"Když mu to dělá dobře."
"Jezdí ležatý osmičky. Mohl by jet třeba z jednoho konce města na druhej, co ho vyhodili z práce, má hafo času, ale on krouží pořád jen ty osmičky, ty svý nekonečna. Před lety s mu rozbilo koleno, byl na operaci a musí ho rozcvičovat. Máma u oběda vždycky říká, ať neblbne, že dělá akroát ostudu, ať si jde zacvičit na rehabilitaci. Jenže jeho bavěj ty osmičky. Normálně jsou na asfaltu už vidět. Naše sídliště mělo být centrem novýho moderního panelovýho města, až to starý pohltí doly. Jenže na to nedošlo. Takže třetinu paneláků už teď bagry rozebraly, jen ty asfaltový silnice nechávaj. Až táta jednou umře a zbořej i poslední barák, tak na tom asfaltu po něm zůstanou vyježděný osmičky. Jako takovej podpis."

Jaroslav Rudiš - Konc punku v Helsinkách

--- x ---
To: BíláVrána - Díky, že jsi mě s tuhle knížkou a Rudišem vůbec seznámila. Vlastně vůbec díky za tuto nástěnku. Konec punku jsem právě dočetl, bylo to krásný, ale mám teď trošku depky. Ale třeba je to jenom tím, že je listopad. :-)

O všechno se rozděl.
Hraj fér.
Nikoho nebij.
Vracej věci tam, kde jsi je našel.
Uklízej po sobě.
Neber si nic, co ti nepatří.
Když někomu ublížíš, řekni promiň.
Před jídlem si umyj ruce.
Splachuj.
Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
Žij vyrovnaně - trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a tancuj a hraj si a pracuj.
Každý den odpoledne si zdřímni.
Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku - kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví.
Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku - všichni umřou. My také.
A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil - největší slovo ze všech - DÍVEJ SE.

Robert Fulghum, Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce

Kapitola 31
Po zbytek noci se už se celkem nic nedělo.
(Ray Bradbury- Tudy přijde něco zlého, a tohle je opravdu celé znění jednatřicáté kapitoly, když jsem to četla, upřímně mně to dostalo)

rex_96: Jů, knížky Jamese Herriota já osobně čtu velmi ráda.

Snažil jsem se mluvit vesele. "Nemyslím, že by uhynula, a i kdyby přišla o čtvrt vemene, dohoní to zbývajícími třemi struky." Ale měl jsem pocit bezmoci jako vždy, když jsem mohl udělat jen velmi málo pro něco, co znamenalo velmi mnoho. Věděl jsem, jaká je to rána pro toho mladého člověka - kráva s třemi čtvrtkami ztratila hodně na ceně a to bylo ještě to nejlepší, co jsem mohl předpokládat. Vůbec jsem nechtěl uvažovat o možnosti, že by zvíře uhynulo.
"Poslyšte, nemohu opravdu vůbec nic dělat? Myslíte, že to je úplně zbytečné?" Hubené tváře Terryho Watsona zbledly, a když jsem se díval na útlou postavu s mírně shrbenými rameny, napadlo mě, nikoli poprvé, že na svoji těžkou práci nevypadá dost robustně.
"Nemohu vám nic zaručit," řekl jsem, "ale nejlépe dopadnou případy, kdy se kráva co nejvíce vydojí. Tak se do toho dneska večer pusťte, zkuste to každou půlhodinu, když to půjde. Kdyby se vám podařilo odstranit tu nečistotu, co se jí tvoří ve vemeni, měli bychom vyhráno."
Terrymu se zřetelně ulevilo, měl možnost něco dělat.Vylovil od někud stoličku, posadil se ke krávě. Podíval se na mě zvláštním, jakoby vyzývavým pohledem. "tak dobře, začnu."
Náhodou mě zavolali časně nazítří k mléčné horečce, a když jsem se vracel domů, napadlo mě, že se zajedu podívat k Watsonovým. Bylo kolem osmé hodiny, a když jsem vešel do malého chléva, seděl Terry na stejném místě jako včera, když jsem odcházel. Tahal za infikovaný struk, oči měl zavřené, tváří se opíral krávě o bok. Když jsem promluvil, vyskočil, jako bych ho probudil ze spánku.
"Dobré jitro, vidím, že jste se do toho zase pustil Panebože Terry, ta kráva vypadá mnohem lépe."
Zdálo se, že mladému muži činí potíže mít otevřené oči, ale usmál se. "Jo. Pojďte a podívejte se na ni." Pomalu vstal ze stoličky a po kouscích narovnával záda.
Sklonil jsem se k vemenu a opatrně jsem hledal bolestivý otok ze včerejšího večera, ale moje ruk ase setkala s hadkým a poddajnýmpovrchem a já nevěřícně mnul tkáň mezi prsty.
"Co se to tady děje, Terry? Musel jste tu krávu vyměnit. Co jste to k čertu prováděl?"
"Jenom to, co jste mi nařídil. Vydojoval jsem ji a vydojoval."
Poškrábal jsem se na hlavě. "Ale je úplně v pořádku, nikdy jsem nic takového nezažil."
"Jo, to vím, že jste neviděl." To byl ženský hlas a já jsem se otočil a viděl ve dveřích stát mladou paní Watsonovou. "A nikdy jste neviděl mužskýho, kterej by vydojoval krávu 12 hodin v jednom kuse."
"Dvanáct hodin?" zeptal jsem se.
Podívala se na manžela "Ano, seděl tady na té stoličce od chvíle, kdy jste včera odešel. Vůbec nebyl v posteli a vůbec se nenajed. Je to blázen, to by dokázalo člověka zabít."
Podíval jsem se na pobledlou tvář Terryho a jeho hubené, mírně se kolébající tělo. "Dokázal jste nemožnost, Terry.Musíte být úplně oddělaný. Krávu máte jako novou, tak jděte a odpočiňte si."
"Ne, to nemůžu," zavrtěl hlavou a narovnal ramena. "Musím teď do práce a už přijdu stejěn pozdě."

James Herriot - To by se zvěrolékaři stát nemělo

"Dobré jitro." pozdravil Bilbo, a také to tak myslel.Svítilo slunce a tráva se svěže zelenala. Ale Gandalf se na něj podíval zpod huňatého obočí, které mu trčelo ještě dál než stinná střecha klobouku.

"Jak to myslíte?" zeptal se. "Přejete mi tím dobré jitro, nebo máte na zřeteli že dnešní jitro je dobré, ať už o to já stojím nebo ne, či že se dnes ráno cítíte dobře sám, anebo že je jitro jako stvořené, aby byl člověk dobrý?"
"Všechno najednou," odpověděl Bilbo. "A navíc ještě, že je krásné ráno na vykouření fajfky pod širým nebem. Jestli máte fajfu s sebou, posaďte se a nacpěte si ode mě! Není naspěch, máme před sebou celý den!" Nato si Bilbo sedl na lavičkou před svými dveřmi, dal si nohu přes nohu a vyfoukl krásný kroužek šedivého dýmu, který se neporušeně vznesl do vzduchu a odletěl přes Kopec.
"Výborně!" pochválil ho Gandalf. "Jenomže já dnes ráno na vyfukování kroužků nemám čas. Hledám někoho, kdo by se zúčastnil jistého dobrodružsvtí, které chystám, a někho najít je hrozně těžké."
"To bych řekl, v tomhle kraji! Jsme tady obyčejní pokojní lidičkové a na žádná dobrodružství nemáme ani pomyšlení. Je s nimi jen protivný rozruch a nepohodlí! Zdržují jednoho od oběda! Nechápu, co na nich kdo vidí," řekl náš pan Pytlík, strčil si palec za kšandu a vyfoukl ještě větší kroužek kouře. Pak si vytáhl ze schránky ranní poštu, pustil se do čtení a tvářil se, že už si starce nevšímá. Rozhodl se, že to pro něho není žádný pořádný společník, a přál si, aby šel po svých. Jenomže stařec se k odchodu neměl. Zůstal stát opřený o hůl a zíral na hobita beze slova, až to Bilba přivedlo úplně do rozpaků a dokonce ho to trochu dopálilo.
"Dobrýtro!" vyhrkl konečně. "O žádná dobrodružství tady nestojíme, pěkně děkujeme! Zkuste to za Kopcem nebo za Vodou." A doufal, že tím skončil.
"K čemu všemu vám to dobrýtro neslouží!" poznamenal Gandalf. "Teď chcete říct, že byste se mě rád zbavil a že dobrýtro nebude dobré, dokud nezmizím."
[J.R.R. Tolkien- Hobit]

Existence je nejen absurdní, ale je to prachsprostá dřina. Uvědomte si, jak často si v životě oblékáte spodky.

Charles Bukowski, Škvár

Děti se učí tomu, s čím žijí.

Když děti žijí s kritikou,
učí se odsuzovat.

Když děti žijí s nepřátelstvím,
učí se bojovat.

Když děti žijí s posměchem,
učí se bázlivosti.

Když děti žijí se zahanbením,
učí se provinilosti.

Když děti žijí s tolerancí,
učí se trpělivosti.

Když děti žijí s povzbuzením,
učí se sebedůvěře.

Když děti žijí s bezpečím,
učí se věřit.

Když děti žijí s nestranností,
učí se spravedlivosti.

Když děti žijí s chválou,
učí se oceňovat.

Když děti žijí s uznáním,
učí se sebeúctě.

Když děti žijí s přízní a s přátelstvím,
učí se nacházet ve světě lásku.

[Robert Fisher: Učíme děti myslet a učit se]