Ten pocit, když máma řekne „Jezevec ten taky není moc hezkej.“

Ten pocit když poslala paní učitelka nějaký odkaz na hru že jí budeme teď spolu s třídou dělat nikomu se to neotevřelo a mně se ještě sekl mobil. Teď funguje hrozně zpomaleně a skoro vůbec

Ten pocit, když učitelka řekne „Ve zbytku hodiny si nakreslíte tohle a tohle“, přičemž čas schůzky je 45:32…

Ten pocit když máš online hodinu a nájednou máš hroznou potřebu se smát

Ten pocit, když jste několik dlouhých měsíců nebyli na chatu, kde je osoba, která ostatní strašně prudí, a teď tam pozdravíte, jenže nic se neděje, tak zas zmizíte a o hodinu později vám kamarádka z té skupiny pošle screenshoty, kde zase probíhá strašná hádka…

Ten pocit, když se na vás mamka naštve a začne běsnit jako třináctihlavá saň, protože vám přestala fungovat wifina a vy jste se k ní poslední měsíc při tom ani nepřiblížili...takhle to dopadá, když mají drazí rodičové jednou za půl roku home office, ještě dvě hodiny potom slyším to hrozné práskání do klávesnice. A to že já jsem prý urážlivá!

Prosím, nespamuj, jak tohle souvisí s tématem nástěnky?

vaiva: Neboj, když jsme jeli přes Teams, objevil se nám tam Šimon Chytrý... (na podzim jsme pracovali s Teamsem)

Viktorie7: U nás se kdysi zase objevil Tomáš Marný… Ale to na Žofku Orangutánovou prostě nemá.

Ten pocit, když sedíte na online výuce a řeší se prohřešek jedné spolužačky, ta spolužačka se připojí a když ji učitelka osloví, tak se rychle odpojí...

Ten pocit, když se postupně připojujete na hodinu češtiny a v návrhu na připojení se vám zničehonic objeví Žofka Orangutánová.

Nemám tušení, co to je.

Ten pocit, když čtete poslední dva příspěvky hned za sebou a napadne vás, jestli Viktorie nemá být hlasitější proto, aby nahradila spící vaivu

Ten pocit, když po vás chce učitelka ve flétně, abyste hráli hlasité piano a vy se můžete přetrhnout, protože nevíte, co to má být. Mezzoforte nebo mezzopiano to ano, ale hlasité piano, to mi hlava nebere!

Ten pocit, když zaspíš odpolední hodinu flétny.

Ten pocit, když si přečteš poslední dva příspěvky v týhle nástěnce, ale jsi líná si to číst dál, tak se na to vykašleš a napíšeš něco svoje.

Ten pocit, když se ti dělá špatně už když paní učitelka vysvětluje látku(zrovna děláme tasemnice) a i tak si vyhledáš videa, o kterých jasně víš, že budou ještě horší než to vysvětlování
PS:Nemělo by se to tu přejmenovat na "Vše kolem slova rožnout"?

ten pocit když nevíš co to debrecínka je

Ten pocit, když je to debrecínka.

Ten pocit, když je Blébleblé napůl ze Šumavy, ty si vzpomeneš na ten salám a odhaduješ, co je ta druhá půlka. Vysočina??? Lovečák???

Ten pocit, když jsem napůl ze Šumavy.

ty jsi ze Šumavy?
pokud ano tak... Ten pocit když nevíš že je Blébleblé ze Šumavy

Ten pocit, když já říkám roužnout. Protože v Šumavském nářečí, kterým mluvím je roužnout.

ten pocit, když tady se normálně rožnout říká a já to používám pořád

ten pocit když si to teď uvědomím

Ten pocit, když se to takhle určitě nepíše.

ten pocit když se to píše rozžhnout
teda myslím

Ten pocit, když řekneš své kamarádce, jestli by nemohla rožnout a ona se na vás dívá jako na blázna se slovy: "Proč bych ti měla přinášet rožeň? Chceš snad grilovat"?

Ten pocit, když se dostaly nástěnky Ten pocit, když... a Ta představa, že... takhle pěkně k sobě navrch

Ten pocit, když si děláš srandu ze slova rožnout a on to pak někdo myslí vážně!
Opět myšleno jako vtip!

Ten pocit, když v si v televizi dělají neustále srandu ze slova rožnout (nářečně rozsvítit) a vy ho přitom používáte úplně běžně, každodenně...