„Zavřu své oči... Co si myslíte, že se stane potom?
Jelikož reálný život není zas tak dobrý, nechávám se unést svojí fantazií. Je tam skoro všechno naopak, než doopravdy- mám tam kamarády, a lidi, co na mé nezírají tak podivně. Čím to asi tak bude?“
Tento dialog ve své hlavě nevedl nikdo jiný, než Marie. Ona už skoro uniká realitě. No, abych byla upřímná, už žádné skoro, ale už ano. Když s ní mluvíte, na chvilku se podívá pryč, a... Pak už s ní mluvit nemůžete, protože se zase zasnila. Neřeší prostě vůbec nic. Něco ale na tom divné je, a to, že když nad něčím zase přemýšlí, vypadá zbledle, jako by to, nad čím takovou dlouhou dobu myslela, vůbec netěšilo. Měla na sobě vždy tunu makeupu, což jsem taky nikdy nepochopila. Proč si jej dává, vždyť je krásná...!?
Tak se jednou dívám na mobil, a tam zpráva od mámy Marie.
• Nevíš, kde je Marie? Už jí hledám celý den, ale zatím marně...
°Cože? Naposledy jsem jí viděla ve škole. Zase nad něčím snila...
• Ne!
°??

Pak mi to došlo. Marie je mrtvá!
Byla jsem šokovaná. Vždyť včera vypadala tak šťastně! Byla to jen lež! Marie to jen celou dobu předstírala, že měla „bájnou fantazii". Doopravdy přemýšlela nad smyslem života a všeho ostatního, což ji pak psychicky zhroutilo...
tohle vymyslelo 11 lété dítě, už bych tu psychiatrii asi navštívit mohla :D

Zavřela oči, na dobro...
Její rodina stále nechápala, vypadala na tom záznamu tak spokojeně, ale byla to sebevražda! Určitě vždyť proč by jinak šla, tohle normální lidé nedělají! Opilá nebyla! Tak co to bylo?

Snila - snila až moc, každý den, každou noc.
Vymyslela si svůj vlastní svět, svět ve kterém spočívá snad i teď.
Po ránu sluchátka do uší, srdce se jí tou melodií rozbuší.
Zavřela oči, očička pod návalem silného sluníčka.
Ve svém světě ocitla se, v tom tobě známém po silnici šla.
S úsměvem na rtech, kdo ví co viděla když na kapotě auta život skončila.

Šla jsem k tomu místu kde se to stalo...
Lidé mnou procházeli jako duchové, ale moment - to já jsem přeci ten duch v tomhle textu! Řeknu vám co to bylo byla to fantazie, krásná smrt nemyslíte?

(Tak jo Kate má asi poetickou hodinku nebo co ... Asi bych se měla jít prospat - nebo už nevím, asi mi hrabe :D)

Mě se vybaví to, jak to vypadá v mé hlavě. Jako moje zájmy, oblíbené věci a můj vysněný svět.

a mně se vybaví jak jsem ve svém imaginárním světě který mám společný asi tak se třemi mými kamarády

Mně se vybaví jak v minecraftu zabíjím draka

Vždy když zavřu oči, tak se mi vybaví slevy v Kauflandu

Fantazie... Fantazie... Když nad tím tak přemýšlím... Co to je vlastně fantazie?

Vichřice tlačí větve javoru k zemi. Hvízdá a syčí a razí si cestu mezi větvemi. Jejím tělem proudí neviditelná energie, která škube listy ze stromu a ty pak dopadají na hladinu blízkého jezera... Tu letí rovně, tu mírně zahne a t na chvíli ustane. Letí rovně, směrem k jezeru, když se prudce otočí a jediný, do ruda zbarvený list odnáší na opačnou stranu... Vichřice opouští krajinu stoletého javoru a nese list směrem k poli, kde se bude prohánět mezi obilnými klasy a snad i prožene mraky, které spustí kroupy na to, co opracovali lidé.
Jejím cílem je teď zničit úrodu lidí. Na chvíli ustane a pustí list do potůčku, který zurčí a bublá přímo pod ní. Žene se dál a je stále silnější, stébla se pod její silou ohýbají a drobná zrnka vypadávají z jejich vršků. Tu vyletí vzhůru, jako blesk se řítí vzhůru a rozdělí dva šedivé mraky, jenž poklidně plují oblohou. Mraky jako by dostaly vztek, oba ztmavly a spustily nejdřív déšť, pak kroupy... Vichřice letí zase k zemi, k poli, které nechala zničit. Její síly se nepřestávají zvětšovat a ona už míří k blízké vesnici... Její zlomyslný smích tříští okna a ženy a malé děti s vřískotem vybíhají ze svých domovů. Též jsou slyšet hlasy otců a dědů, kteří nadávají na narušení oběda s rodinou.
Vichřice již láme stromy v opuštěných zahradách, několik domů přišlo o střechu. Vichřice vyletí z vesnice a až za několik desítek kilometrů pocítí, že vysvitlo slunce. Slunce vysušilo pole, poškozené kroupami. Vichřice se stáhla. Slunce ji sledovalo bystrýma očima a snad jen ono ví, kam vichřice zmizela na dalších deset let...

dennisvet: přesně tak, moc se ti to povedlo.

VeverkaČiperka123: přesně

Když zavřu oči tak vidím tmu.

Díky :)

Dennisvet to se ti moc povedlo přijde mi to takový upřímný, pravdivý a krutý zároveň.

Jdu tiše v bludišti a hledám cestu ven. Stěny jsou z křovin a tu a tam kvetou. Někde jsou naopak listy seschlé a nehezké. Na obloze zrovna svítí slunko a jemný chlad štípe do tváří. Kudy jen ven? Bloudím tu už mnoho dní a týdnů, měsíců - ba i let!
Až na konci, když uvidím východ, si uvědomím, že jsem nebyla v jakémsi dětském bludišti. Byl to život. Občas trnitý, jindy zase plný květů.
Teď ale končí. A stejně jako na začátku jsem chtěla vidět vytoužený únik, nyní, po jeho objevu, chci zapomenout a utéct.
Pozdě.

Zavřu oči, lehám si do mé palandy. A pak slyším víkřik. Podívám se pod postel - nic. Takhle se to stalo asi 5-krát. Když jse tam podívám naposled něco (spíš někdo) mně stáhne. Kamarádka Vlaďa mně žáda o pomoc. Prý utekla, a já s ní. Uteče do lesa, který je hluboký jako vesmír. Když se rozběhnu za ní, zjistím, že jsem jí stratila. Něco jse za mnou pohlo. Podívám jse tam - nic. Pak ze předu - nic. A pak, mně někdo stáhne ze ruku. Divnej pocit. Jemná a hebká kúže, ale zároveň silná a spocená. Hodilo mňe to do jámy. Padala jsem hodně dlouho. Když jsem dopadla, byla jsem zpátky v mé nové, měkké palande.
Teď nevím jestli to byl sen, nebo skutečnost.

Napiš, co jsi myslíš ty!

Sedím na louce plné lučních květů, když tu náhle uslyším povědomý hlas. Můj milý kdesi v dáli zpívá a hraje na fiduli. Běžím k němu a obejmu jej. Neznám tvé jméno ale...a tu náhle zašeptám: ale já znám to tvé. A už dlouho na tebe myslívám. A tu se naše pohledy a rty setkají.

Píše se rok 3735. Jdu zasněženou lesní pěšinou. Ani nevím kam. Táhne mě to samo. Může za to snad onen tajemný sen. Nádherný anděl ve snu, měl bílé šaty, dlouhé zlaté vlasy a stejnobarevnou svatozář. Ten anděl k ní promluvil. "Zítra se musíme setkat na mýtině všech svatých. Musíš tam přijít přesně v 8:00." Probudila jsem se. Nevěděla jsem, jestli tam mám jít, nebo ne. Byl to přece pouhý sen, tak proč bych tomu měla věřit?
Oblékla jsem se, nasnídala jsem se a vyčistila si zuby. Vzala jsem si kabát, a vydala jsem se k lesu. Když jsem k němu dorazila, tak jsem se zastavila, a chvíli jsem zaváhala. Nakonec jsem se rozhodla a vydala jsem se po lesní pěšině až na mýtinu. Když jsem tak konečně došla, spatřila jsem před sebou dvanáct nádherných andělů. Podívali se na mě nádhernýma modrýma očima, a já jsem si připadala, jako očarovaná. Měli nádherná křídla, svatozáře nad jejich hlavami, zářily jako Slunce. Stála jsem tam, jako bych měla nohy vrostlé do země.

Také se někdy tak zasníte že ani nevnímáte co vám druhý člověk říká??

když zavřu oči jsem na svém světě bez starostí je to NÁDHERA

Když zavřu oči, tak nic nevidím :(

sedím v 6:00 na posteli,dívám se do okna a vidím mihotajcí světélka zběsilích aut.Všichni doma ještě spí je víkend,jen já nemůžu usnout.Najednou slyším hlasy,stoupnu si k oknu a hlasy ustáli,jdu si sednout spádky na postel a dívám se na mobil,potom ho vypnu a lehnu si už jsem unavená,konečně! Ležím a slyším zase ty hlasy,jsou nesrozumitelné a najednou začla hrát podivná hudba a zpěvačku jsem ale slyšela zřetelně .V tom zase stoupnu a jdu k oknu,sednu si na parapet a poslouchám.Poté se otevřely dvěře a tam máma a ptá se mne proč sedím na tom okně "mami slyším nějaké hlasy !" - máma jen odpověděla at si du lehnout tak jsem šla ale do rána jsem nezamouřila oka...... (pravdiví příbeh) omlouvám se za chyby ....

Líbil se vám příběh?

Píše se rok 3674 a já píšu na zmačkaný papír text, který přímo září magií. Sotva ho dopíšu, schovám ho pod polštář a na ten si lehnu. Přikryji se měkkou dekou, krásnou, tmavě modrou. Má na sobě svítivé žluté skvrny, jako hvězdy na noční obloze. Naposledy se kouknu na okno, za kterým se schovává měsíc, který bude za pár minut v úplňku...
Zničehonic mi pípne budík a já se probouzím. Chvíli přemýšlím, co se děje. Najednou mi to dojde. Je úplněk a za chvíli půlnoc. Potichu ze sebe sesunu deku a sednu si. Z nočního stolku vyndám několik chmýřových pírek svázaných k sobě černou nití. Je to teď spíše jedno pevné pírko. Vstanu a dojdu k mé hnědo-bílé tašce, ze které vyndám náramek. Je z bavlnek - jedna má barvu čerstvě napadaného sněhu, druhá jako popel z hlubin Země a třetí, ta má barvu jako obě dvě. Šedou. Jako světlo a tma dohromady. Pomalu dojdu k oknu, kde už mám připravený text na papíru. Náramek, na který již svítí úplněk zavážu na levou ruku a v dlani na této ruce sevřu pírko. Zavřu oči a snažím se uvolnit, zbavit stresu, napětí a myšlenek. Pak jemně otevřu oči a srozumitelně začnu šeptat slova z papíru. Nejdříve jsou sotva slyšitelná, ale na konci jsou slyšet až u andělů. Opět zavřu oči. Asi po deseti minutách od začátku otevírám oči. Pomalu, neslyšně jdu k posteli. Pírko dám pod polštář a usínám...
Ráno se vzbudím a opatrně vstanu. S přivřenými oči dojdu k oknu, kde stále leží papír z dnešní noci. Opatrně ho zvednu a jdu opuštěným domem ke krbu, kde hoří oheň. Papír tam hodím a opatrně levou rukou sáhnu na záda. Ucítím jemné chmýří a niť.

Andělé mě přijali

Už skoro spím. Moje očí se už zavírají a moje hlava měkce dopadne na polštář....
Na de mnou se sklání postava. Sním nebo bdím? Její obličej-Ten výraz, odněkud ho znám! Je mi povědomá a sympatická. Křehce se usmívá. Co tu vůbec dělá. Promnu si oči, ale ona nezmizí. Pohladí mne po hlavě. Celým tělěm se mi rozlévá příjemný pocit. Jako horká láva, která mi stéká od hlavy až ke konečkům prstů. Postava se zvedá a já sní. Jsme jako jedno tělo, jedna duše. Vzlétneme. Teď mi to přijde úplně normální. Pod námi jsou hvězdy nad námi taky. Je to krásné. Jen my dva. Když v tom-padám, už se neudržím ve vzduchu. Padám do bezedných hlubin. Krásný pocit vystřídá hrůza. Točí se mi hlava a je mi špatně. Ale najednou přistávám. Do měka. Shlédnu a uvidím ruce. To postava od mé postele mi zachránila život. Vtom mi to dojde. Ležím ve své posteli, a vím, že jsem právě potkala svého strážného anděla.

Zítra to napíšu znovu

:D Ono mi to nedovolilo, protože jsem napsala že jsem v tom s3xy

Jej, to naštve!

Příspěvek nebyl uložen
pravděpodobně obsahuje neplacenou reklamu, vulgární slovo nebo má rasistický obsah.

No, alespoň mám vzpomínky
A já se s tím tak psala

....a fialový pegas s bílými křídly letí...Snáší se ke mně... A já na nose ucítím chladný noční větřík, který sem vane od jeho křídel...Sednu na něho...Letíme pryč, pryč od normálního světa, pryč od lidí, pryč od všeho zla....I dobra?

Mám pořád zavřené oči...chci je otevřít...ale nemohu...Cosi mě brání..."Zastav," křičím na pegase, ten poslušně přistane na jemném plážovém písku...Cítím, že jsem unavená...Lehám si do písku...Písek se proměnil v jemnou zelenou trávu... Já otvírám oči...Nade mnou stojí pegas. Co je to? Znám ho? Někde jsem ho viděla... Ano, už si vzpomínám...Viděla jsem ho nespočetněkrát, a viděla jsem ho jenom já, nikdo jiný...Ten krásný okřídlený kůň je má fantazie, a když zavřu oči a vsednu na ni, ten pegas mě donese, kam jen budu chtít.... Je to má fantazie ♡

Zavírám oči a najednou...
Cítím velké množství studeného větru proti mě a dole chlad. Na něčem sedím, cítím pohyb :,, Asi letím.”pomyslím si. Cítím pod sebou sedlo, natáhnu ruku před sebe chytnu se okraje. Pomalu,pomalinku otevřu oči a div nesletím. Podemnou je drak černý jako noc. Kouknu se na sebe, málem jsem omdlela na sobě jsem měla oblečení z doby vikingů. Pak jsem se koukla na na nohy na jedné byla bota ta byla v pořádku pak jsem se lekla neměla jsem pravou nohu.
Uslyšela jsem hlasy : „No tak Aisling přidej nemáme nato celý den."Otočila jsem se a vykoktala jsem :„ Ššškyťáku Toto jssi tty.” „A kdo bych měl být.” Ozvalo se za mnou.
Pak sem se přestala starat o okolí a začala jsem létat. Svou dračici jsem pojmenovala Felisha. Letěli jsme dál. Pak mě to ťuklo dostala jsem se do mého oblíbeného filmu jak vycvičit draka 2. Letěli jsme dál a dál jenže...
Jenže jsme potkali Draga Rudvista kterého jsme porazili ale jen taktak. Málem to semnou skončilo špatně ale na štěstí přiletěla dvojčata Rafana a Ťafan s Barfem a Belfem, Snoplivec a Tesák,Rybinoha a Flakota a Valka s mrakošlapem a zachránili mě před smrtí.
Doletěli jsme na ostrov draků. Naložili jsme nějaká mláďata. A letěli jsme zpět,cesta byla v pořádku. Do cestovali jsme na Blp. Uspořádali velkou oslavu na mou počest. Byla to velká sláva. Nakonec jsem se stala spolunáčelnící ale to byla celá moje představa.
A tohle je asi Konec

Chladný noční vzduch jsem milovala. Černá nekonečná obloha posetá milionem zářících hvězd. Tady v horách vynikly ještě o něco více. S prvním hlubokým nádechem se ukázala křídla a za dvě tempa už jsem létala pod hvězdnou klenbou. Připadala jsem si jako princezna. Princezna v království ticha a krásy.
Udělala jsem ladnou piruetu následovanou otočkou vzad. Vyletěla výš k nebi a sbalila svá křídla k tělu. Jemná pírka mě pohladila na kůži. Volným pádem jsem klesala dolů a pozorovala u toho milion zlatých teček. Chladný noční vzduch mě halil spolu s křídly.
Naklonit se a roztáhnout křídla. Vzletět. Dvě tempa. Začala jsem kličkovat mezi vysokými špičkami hor. Roztočila jsem se a nakonec doplachtila ke vchodu do své chaty v horách. Otočila jsem se zády k obloze a složila jemná křídla za záda. Černá pírka mě šimrala na zádech a černé havraní vlasy mi padaly do obličeje. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Jak dlouho tohle udržím skryté? pomyslela jsem a roztáhla dlouhá silná křídla. Černá barva perfektně ladila s noční oblohou. Co je tak špatného na padlých andělech?