Zavři oči, zapomeň na svět a nech se vést svou fantazií…

Nový příspěvek:

Přispívat mohou jen přihlášení uživatelé.

Pokud máš účet, , pokud ne, můžeš se zaregistrovat.

Příspěvek z 27. května 2018 ve 21:32.
Zuzkarebelka v něm napsala:

dennisvet: přesně tak, moc se ti to povedlo.R^R^R^:-)

Příspěvek z 2. května 2018 v 15:21.
lenuska110 v něm napsala:

VeverkaČiperka123: přesně:-)

Příspěvek z 26. ledna 2018 v 11:51.
VeverkaČiperka123 v něm napsala:

Když zavřu oči tak vidím tmu.

Příspěvek z 9. ledna 2018 ve 21:19.
dennisvet v něm napsala:

Díky :)

Příspěvek z 9. ledna 2018 ve 21:18.
žofka10 v něm napsala:

Dennisvet to se ti moc povedloR^ přijde mi to takový upřímný, pravdivý a krutý zároveň.

Příspěvek z 9. ledna 2018 ve 21:05.
dennisvet v něm napsala:

Jdu tiše v bludišti a hledám cestu ven. Stěny jsou z křovin a tu a tam kvetou. Někde jsou naopak listy seschlé a nehezké. Na obloze zrovna svítí slunko a jemný chlad štípe do tváří. Kudy jen ven? Bloudím tu už mnoho dní a týdnů, měsíců - ba i let!
Až na konci, když uvidím východ, si uvědomím, že jsem nebyla v jakémsi dětském bludišti. Byl to život. Občas trnitý, jindy zase plný květů.
Teď ale končí. A stejně jako na začátku jsem chtěla vidět vytoužený únik, nyní, po jeho objevu, chci zapomenout a utéct.
Pozdě.

Příspěvek z 29. května 2017 v 18:51.
Christinela v něm napsala:

Zavřu oči, lehám si do mé palandy. A pak slyším víkřik. Podívám se pod postel - nic. Takhle se to stalo asi 5-krát. Když jse tam podívám naposled něco (spíš někdo) mně stáhne. Kamarádka Vlaďa mně žáda o pomoc. Prý utekla, a já s ní. Uteče do lesa, který je hluboký jako vesmír. Když se rozběhnu za ní, zjistím, že jsem jí stratila. Něco jse za mnou pohlo. Podívám jse tam - nic. Pak ze předu - nic. A pak, mně někdo stáhne ze ruku. Divnej pocit. Jemná a hebká kúže, ale zároveň silná a spocená. Hodilo mňe to do jámy. Padala jsem hodně dlouho. Když jsem dopadla, byla jsem zpátky v mé nové, měkké palande.
Teď nevím jestli to byl sen, nebo skutečnost.

Napiš, co jsi myslíš ty!

Příspěvek z 29. října 2015 v 16:22.
merenwen v něm napsal:

Sedím na louce plné lučních květů, když tu náhle uslyším povědomý hlas. Můj milý kdesi v dáli zpívá a hraje na fiduli. Běžím k němu a obejmu jej. Neznám tvé jméno ale...a tu náhle zašeptám: ale já znám to tvé. A už dlouho na tebe myslívám. A tu se naše pohledy a rty setkají.

Příspěvek z 6. září 2015 v 18:37.
Pupendo910 v něm napsala:

Píše se rok 3735. Jdu zasněženou lesní pěšinou. Ani nevím kam. Táhne mě to samo. Může za to snad onen tajemný sen. Nádherný anděl ve snu, měl bílé šaty, dlouhé zlaté vlasy a stejnobarevnou svatozář. Ten anděl k ní promluvil. "Zítra se musíme setkat na mýtině všech svatých. Musíš tam přijít přesně v 8:00." Probudila jsem se. Nevěděla jsem, jestli tam mám jít, nebo ne. Byl to přece pouhý sen, tak proč bych tomu měla věřit?
Oblékla jsem se, nasnídala jsem se a vyčistila si zuby. Vzala jsem si kabát, a vydala jsem se k lesu. Když jsem k němu dorazila, tak jsem se zastavila, a chvíli jsem zaváhala. Nakonec jsem se rozhodla a vydala jsem se po lesní pěšině až na mýtinu. Když jsem tak konečně došla, spatřila jsem před sebou dvanáct nádherných andělů. Podívali se na mě nádhernýma modrýma očima, a já jsem si připadala, jako očarovaná. Měli nádherná křídla, svatozáře nad jejich hlavami, zářily jako Slunce. Stála jsem tam, jako bych měla nohy vrostlé do země.

Příspěvek z 20. srpna 2015 v 11:25.
madisonTV v něm napsala:

Také se někdy tak zasníte že ani nevnímáte co vám druhý člověk říká??

Příspěvek z 20. července 2015 ve 12:17.
nelišák v něm napsala:

když zavřu oči jsem na svém světě bez starostí je to NÁDHERA21410

Příspěvek z 3. května 2015 ve 13:28.
anička999 v něm napsala:

Když zavřu oči, tak nic nevidím :(

Příspěvek z 11. února 2015 v 10:44.
13Dea13 v něm napsala:

sedím v 6:00 na posteli,dívám se do okna a vidím mihotajcí světélka zběsilích aut.Všichni doma ještě spí je víkend,jen já nemůžu usnout.Najednou slyším hlasy,stoupnu si k oknu a hlasy ustáli,jdu si sednout spádky na postel a dívám se na mobil,potom ho vypnu a lehnu si už jsem unavená,konečně! Ležím a slyším zase ty hlasy,jsou nesrozumitelné a najednou začla hrát podivná hudba a zpěvačku jsem ale slyšela zřetelně .V tom zase stoupnu a jdu k oknu,sednu si na parapet a poslouchám.Poté se otevřely dvěře a tam máma a ptá se mne proč sedím na tom okně "mami slyším nějaké hlasy !" - máma jen odpověděla at si du lehnout tak jsem šla ale do rána jsem nezamouřila oka...... (pravdiví příbeh) omlouvám se za chyby ....23

Příspěvek z 4. února 2015 v 10:16.
Nianaa v něm napsala:

Líbil se vám příběh? 25

Příspěvek z 4. února 2015 v 10:13.
Nianaa v něm napsala:

Píše se rok 3674 a já píšu na zmačkaný papír text, který přímo září magií. Sotva ho dopíšu, schovám ho pod polštář a na ten si lehnu. Přikryji se měkkou dekou, krásnou, tmavě modrou. Má na sobě svítivé žluté skvrny, jako hvězdy na noční obloze. Naposledy se kouknu na okno, za kterým se schovává měsíc, který bude za pár minut v úplňku...
Zničehonic mi pípne budík a já se probouzím. Chvíli přemýšlím, co se děje. Najednou mi to dojde. Je úplněk a za chvíli půlnoc. Potichu ze sebe sesunu deku a sednu si. Z nočního stolku vyndám několik chmýřových pírek svázaných k sobě černou nití. Je to teď spíše jedno pevné pírko. Vstanu a dojdu k mé hnědo-bílé tašce, ze které vyndám náramek. Je z bavlnek - jedna má barvu čerstvě napadaného sněhu, druhá jako popel z hlubin Země a třetí, ta má barvu jako obě dvě. Šedou. Jako světlo a tma dohromady. Pomalu dojdu k oknu, kde už mám připravený text na papíru. Náramek, na který již svítí úplněk zavážu na levou ruku a v dlani na této ruce sevřu pírko. Zavřu oči a snažím se uvolnit, zbavit stresu, napětí a myšlenek. Pak jemně otevřu oči a srozumitelně začnu šeptat slova z papíru. Nejdříve jsou sotva slyšitelná, ale na konci jsou slyšet až u andělů. Opět zavřu oči. Asi po deseti minutách od začátku otevírám oči. Pomalu, neslyšně jdu k posteli. Pírko dám pod polštář a usínám...
Ráno se vzbudím a opatrně vstanu. S přivřenými oči dojdu k oknu, kde stále leží papír z dnešní noci. Opatrně ho zvednu a jdu opuštěným domem ke krbu, kde hoří oheň. Papír tam hodím a opatrně levou rukou sáhnu na záda. Ucítím jemné chmýří a niť.

Andělé mě přijali

Příspěvek z 22. října 2014 v 18:39.
olča31 v něm napsala:

Už skoro spím. Moje očí se už zavírají a moje hlava měkce dopadne na polštář....
Na de mnou se sklání postava. Sním nebo bdím? Její obličej-Ten výraz, odněkud ho znám! Je mi povědomá a sympatická. Křehce se usmívá. Co tu vůbec dělá. Promnu si oči, ale ona nezmizí. Pohladí mne po hlavě. Celým tělěm se mi rozlévá příjemný pocit. Jako horká láva, která mi stéká od hlavy až ke konečkům prstů. Postava se zvedá a já sní. Jsme jako jedno tělo, jedna duše. Vzlétneme. Teď mi to přijde úplně normální. Pod námi jsou hvězdy nad námi taky. Je to krásné. Jen my dva. Když v tom-padám, už se neudržím ve vzduchu. Padám do bezedných hlubin. Krásný pocit vystřídá hrůza. Točí se mi hlava a je mi špatně. Ale najednou přistávám. Do měka. Shlédnu a uvidím ruce. To postava od mé postele mi zachránila život. Vtom mi to dojde. Ležím ve své posteli, a vím, že jsem právě potkala svého strážného anděla.

Příspěvek z 13. srpna 2014 ve 23:41.
anička999 v něm napsala:

Zítra to napíšu znovu 25

Příspěvek z 13. srpna 2014 ve 23:32.
anička999 v něm napsala:

:D Ono mi to nedovolilo, protože jsem napsala že jsem v tom s3xy 21

Příspěvek z 13. srpna 2014 v 15:12.
anička999 v něm napsala:

Jej, to naštve!

Příspěvek nebyl uložen
pravděpodobně obsahuje neplacenou reklamu, vulgární slovo nebo má rasistický obsah.


No, alespoň mám vzpomínky 251025
A já se s tím tak psala 27

Příspěvek z 22. července 2014 ve 22:18.
a_u v něm napsala:

....a fialový pegas s bílými křídly letí...Snáší se ke mně... A já na nose ucítím chladný noční větřík, který sem vane od jeho křídel...Sednu na něho...Letíme pryč, pryč od normálního světa, pryč od lidí, pryč od všeho zla....I dobra?

Mám pořád zavřené oči...chci je otevřít...ale nemohu...Cosi mě brání..."Zastav," křičím na pegase, ten poslušně přistane na jemném plážovém písku...Cítím, že jsem unavená...Lehám si do písku...Písek se proměnil v jemnou zelenou trávu... Já otvírám oči...Nade mnou stojí pegas. Co je to? Znám ho? Někde jsem ho viděla... Ano, už si vzpomínám...Viděla jsem ho nespočetněkrát, a viděla jsem ho jenom já, nikdo jiný...Ten krásný okřídlený kůň je má fantazie, a když zavřu oči a vsednu na ni, ten pegas mě donese, kam jen budu chtít.... Je to má fantazie ♡

Příspěvek z 22. července 2014 ve 21:47.
klarimar v něm napsala:

Zavírám oči a najednou...
Cítím velké množství studeného větru proti mě a dole chlad. Na něčem sedím, cítím pohyb :,, Asi letím.”pomyslím si. Cítím pod sebou sedlo, natáhnu ruku před sebe chytnu se okraje. Pomalu,pomalinku otevřu oči a div nesletím. Podemnou je drak černý jako noc. Kouknu se na sebe, málem jsem omdlela na sobě jsem měla oblečení z doby vikingů. Pak jsem se koukla na na nohy na jedné byla bota ta byla v pořádku pak jsem se lekla neměla jsem pravou nohu.
Uslyšela jsem hlasy : „No tak Aisling přidej nemáme nato celý den."Otočila jsem se a vykoktala jsem :„ Ššškyťáku Toto jssi tty.” „A kdo bych měl být.” Ozvalo se za mnou.
Pak sem se přestala starat o okolí a začala jsem létat. Svou dračici jsem pojmenovala Felisha. Letěli jsme dál. Pak mě to ťuklo dostala jsem se do mého oblíbeného filmu jak vycvičit draka 2. Letěli jsme dál a dál jenže...
Jenže jsme potkali Draga Rudvista kterého jsme porazili ale jen taktak. Málem to semnou skončilo špatně ale na štěstí přiletěla dvojčata Rafana a Ťafan s Barfem a Belfem, Snoplivec a Tesák,Rybinoha a Flakota a Valka s mrakošlapem a zachránili mě před smrtí.
Doletěli jsme na ostrov draků. Naložili jsme nějaká mláďata. A letěli jsme zpět,cesta byla v pořádku. Do cestovali jsme na Blp. Uspořádali velkou oslavu na mou počest. Byla to velká sláva. Nakonec jsem se stala spolunáčelnící ale to byla celá moje představa.
A tohle je asi Konec

Příspěvek z 9. července 2014 ve 23:29.
lumik111 v něm napsala:

Chladný noční vzduch jsem milovala. Černá nekonečná obloha posetá milionem zářících hvězd. Tady v horách vynikly ještě o něco více. S prvním hlubokým nádechem se ukázala křídla a za dvě tempa už jsem létala pod hvězdnou klenbou. Připadala jsem si jako princezna. Princezna v království ticha a krásy.
Udělala jsem ladnou piruetu následovanou otočkou vzad. Vyletěla výš k nebi a sbalila svá křídla k tělu. Jemná pírka mě pohladila na kůži. Volným pádem jsem klesala dolů a pozorovala u toho milion zlatých teček. Chladný noční vzduch mě halil spolu s křídly.
Naklonit se a roztáhnout křídla. Vzletět. Dvě tempa. Začala jsem kličkovat mezi vysokými špičkami hor. Roztočila jsem se a nakonec doplachtila ke vchodu do své chaty v horách. Otočila jsem se zády k obloze a složila jemná křídla za záda. Černá pírka mě šimrala na zádech a černé havraní vlasy mi padaly do obličeje. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Jak dlouho tohle udržím skryté? pomyslela jsem a roztáhla dlouhá silná křídla. Černá barva perfektně ladila s noční oblohou. Co je tak špatného na padlých andělech?

Příspěvek z 8. července 2014 ve 23:45.
lumik111 v něm napsala:

První co ucítím je zápach dezinfekce. Štípe mě v nose a donutí mě zajímat se o okolí. Kolem sebe slyším zvuky tahání takových těch kolečkových stoků, kroky, mumlání. Jedny kroky se oddělí. Dunivé, těžké nejspíše mužské kroky doprovází tichý klapot podpatků. Áno, už i mě došlo, že něco není v pořádku. Stále je tu otázka a to, kde to vlastně jsem?
"Slečno Sweet [Svít] vstávejte. Víme, že jste při vědomí." ozve se mužský hlas. Je hluboký a bručivý. Nenávidím, když někdo ví o mé milované taktice alá dělej, že spíš. Otevřu pomalu oči a oslnivé světlo mě praští do očí.
Všude je až nechutně bílo. Bílé stěny, postele, podlaha, vybavení. Všechno je bílé a to dokonce i lidé, kteří se míhají sem a tam. Celkem by mě zajímalo, jak jsem se sem dostala. Usmála jsem se na dvojici.
Starší muž kolem padesátky s řídkým krátkým vousem a vysoká žena, ze které čišela touha začít si hrát s přístroji rozestavenými kolem mě. Oba dva se usmějí ve stejný moment jako by si to nacvičovali. "Vítejte v Edisni, slečno," začala dáma stojící v nohách mé postele, "utíkat se ani nemusíte snažit." Obdařila mě kouzelným pohledem a já si až teď všimla, že mám přivázané ruce i nohy k posteli. Lepší už to být vážně nemohlo. Jen si to vemte. Najednou se probudíte šíleně unavení kdesi. Zírají na vás lidé, kteří znají Vás, ale Vy netušíte co jsou zač. A do toho všechno jste pro jistotu svázaní a hlídáni. Jop, jsem celkem v háji.

\\Napadá někoho pokračování? Klidně dopište jako pokračování, nebo mi námět pošlete do zpráv. :D

Příspěvek z 31. března 2014 ve 23:00.
anička999 v něm napsala:

Had!
Mám velmi, velmi bujnou fantasii! Takovou, že si pračlověka představuju jako...

Příspěvek z 15. února 2014 v 0:06.
lumik111 v něm napsala:

Tiše sedím v posteli a čekám na blížící se půlnoc. Čekám, abych byla první kdo uvítá nový den. Podle našeho kalendáře a časového pásma sobotu. Do uší mi hraje hudba z YouTube, nějaký playlist.

Zavírám oči a nechávám se unést hudbou. Hudbou a tichem kolem ní. Když oči znovu otevřu koukám jinam. Do jiného světa.

Stojím na skalním výběžku. Asi tak deset metrů od jeho konce. Chladivý vítr si hraje s mými dlouhými, hnědými vlasy a kolem mě je jen prostor a hory. Vím, že stojím vysoko. Hodně vysoko.
Nadechnu se toho krásně svěžího vzduchu. Rozeběhnu se.
A skočím.
Je to nejúžasnější pocit jaký může člověk mít. Padám, řítím se, klesám. Nad ničím nemám kontrolu. Nechám se prostoupit větrem, který mě bičuje.
Přeměna je rychlá. Jakmile pomyslím na své druhé já. Jsem jím.
Krásná šedo-bílá vlčice s křídly. Celou mou srst křižují rozverné nafialovělé ornamenty. Mám silná velká křídla. Ještě pořádný kus se řítím dolů. Níž a níž k zemi.
Jen těsně nad zemí se ušklíbnu a roztáhnu křídla. Náhlý vztlak mě vymrští nahoru a já mávám křídly jako zběsilá. Letím jako šipka nahoru a vpřed. Vzdoruji gravitaci, která se pro mě stává nepřítomnou. Vyletím až kam mi síly stačí a pak se zase volným pádem kus řítím dolů. Při to se přetočím a roztáhnu svá křídla.
Zaberu a napnou se mi všechny svaly. Letím vpřed a sleduji krajinu ubíhající pode mnou.

Příspěvek z 5. ledna 2014 v 18:40.
Michaela3476 v něm napsala:

Přede mnou stojí velký černý hřebec,má dlouhou černou hřívu a ocas sahající až k zemi.Je noc.Na nebi nesvítí hvězdy,jen velký stříbrný měsíc.Udělám krok vpřed,to kůň zaregistruje a otočí se ke mně.Na chvíli mám strach,že až udělám další krok lekne se a uteče,pak ale kouknu do jeho hlubokých temných očí a v nich nevidím ani strach ani vstek...vidím v nich něco blízce příbuzného lásce.Neváhám a udělám další krok.Kůň se ani nehne.Další krok.Kůň udělá krok zpět a mlčky nakloní hlavu k zemi, krátce frkne a následně vzhlédne k měsíci.Zatají se mi dech a srdce cítím až v krku.Tiše sleduji pohyby koňského těla,které se mi teď jak stojím blíž,jeví neuvěřitelně obrovské.Nehodlám se pohnout.Začíná mi docházet jak velký mám strach.Jako by to ten velký nádherný vraník přede mnou vycítil, rychle se na mě koukne a udělá krok v před, čímž se dostal do stejné polohy na stejném místě,stejně jako byl před chvílí.Snažím se překonat svůj strach, ale něco ve vnitř mi říká ať tomu koni nevěřím.Zatřesu hlavou v pokusu dostat ten hlásek z hlavy a udělám krok vpřed.Kůň jako by souhlasil pokývne hlavou a to je pro mě znamením udělat další krok kupředu.Když už jsem u koně dost blízko, abych viděla dokonale celé jeho nádherné tělo, které se zdá až nadpozemským,kůň začne pravou přední nohou hrabat v hlíně před ním.Skloním se abych viděla co tam je.Před koněm leží malá černá a nádherná krabička, vyzařující stejně magickou sílu jako černý hřebec jehož kopyto stále jakoby ukazovalo na krabičku.Natáhnu ruku abych koně přinutila přestat hrabat.Tajemný hřebec vrátí svou nohu zpět na místo kde jí měl před tím položenou a natáhne hlavu ke krabičce,tiše při tom odfrkne a přičichne k ní.Na chvíli se mě při tom dotkne a mnou projede nepříjemné zamrazení.Trhnu sebou vzad a ustoupím.Počkám dokud ten zvláštní černý hřebec odtáhne hlavu od krabičky.Hned na to si kleknu a natáhnu se pro krabičku.Je nádherná, ale ledová.Mrznou mi z ní prsty jako bych se předtím dlouho hrabala holýma rukama ve sněhu.Přitáhnu si ruce k rtům a párkrát na ně dlouze dýchnu aby se zahřáli.Hřebec zafrkal,tentokrát o dost hlasitěji.Očima sjedu z koně zpět ke krabičce.Je tak krásná,pomyslím si.Uchopím víko a pokusím se ji otevřít,ale nejde to.Vzhlédnu ke koni.Chvíli na něj zoufale zírám a přemýšlím o tom,jestli nebyla chyba,že jsem k němu přistoupila.V tu chvíli si však všimnu,že kůň má kolem krku řetěz a na něm klíč.Nečekám a stoupnu si,chytnu řetěz z obou stran koňského krku a rychle jej přetáhnu přes jeho hlavu.Klíček uchopím do pravé ruky a kleknu si zpět ke krabičce.V rychlosti najdu klíčovou dirku a zastrčím do ní klíč.Nemusím s ním ani otočit a krbička poskočí a víko se otevře.Na chvíli ztuhnu.Na vrchu krabičky leží můj deníček,který jsem jednou dostala od svého dědy.Z té malé skříňky,která mi teď ležela v klíně jsem začala vyndavat věci co v ní byly.Byly to fotky!Na každé z nich jsem byla já a můj děda.Zabouchnu skříňku,hodím jí po vraníkovi a s pláčem uteču.Můj děda je mrtvý, probudím se.

Příspěvek z 2. ledna 2014 ve 23:14.
anička999 v něm napsala:

Kočka leze dírou, pes oknem....hraje brácha na čelo.

Příspěvek z 1. ledna 2014 v 17:53.
spisovatelka_ v něm napsala:

vidím les plný rostlin, slyším hvizd ptáků a zasněně ležím u stromu obrostlého kapradím a borůvčím. Ležím v mechu a poslouchám své myšlenky.

Příspěvek z 24. prosince 2013 ve 13:49.
růžovka19 v něm napsala:

Vidím někoho, napůl Santu Clause napůl jako klokana a skáče na jedné noze přitom se zubí a dělá hou hou hou a pak k němu přiskočí žába a řekne lovu zdar!16

Příspěvek z 21. prosince 2013 v 17:32.
martas900 v něm napsal:

Vídím televizi.Kde je nějaký týpek a něco dělá asi opravuje žárovku6

Kdo si nástěnku oblíbil?