První co ucítím je zápach dezinfekce. Štípe mě v nose a donutí mě zajímat se o okolí. Kolem sebe slyším zvuky tahání takových těch kolečkových stoků, kroky, mumlání. Jedny kroky se oddělí. Dunivé, těžké nejspíše mužské kroky doprovází tichý klapot podpatků. Áno, už i mě došlo, že něco není v pořádku. Stále je tu otázka a to, kde to vlastně jsem?
"Slečno Sweet [Svít] vstávejte. Víme, že jste při vědomí." ozve se mužský hlas. Je hluboký a bručivý. Nenávidím, když někdo ví o mé milované taktice alá dělej, že spíš. Otevřu pomalu oči a oslnivé světlo mě praští do očí.
Všude je až nechutně bílo. Bílé stěny, postele, podlaha, vybavení. Všechno je bílé a to dokonce i lidé, kteří se míhají sem a tam. Celkem by mě zajímalo, jak jsem se sem dostala. Usmála jsem se na dvojici.
Starší muž kolem padesátky s řídkým krátkým vousem a vysoká žena, ze které čišela touha začít si hrát s přístroji rozestavenými kolem mě. Oba dva se usmějí ve stejný moment jako by si to nacvičovali. "Vítejte v Edisni, slečno," začala dáma stojící v nohách mé postele, "utíkat se ani nemusíte snažit." Obdařila mě kouzelným pohledem a já si až teď všimla, že mám přivázané ruce i nohy k posteli. Lepší už to být vážně nemohlo. Jen si to vemte. Najednou se probudíte šíleně unavení kdesi. Zírají na vás lidé, kteří znají Vás, ale Vy netušíte co jsou zač. A do toho všechno jste pro jistotu svázaní a hlídáni. Jop, jsem celkem v háji.

\\Napadá někoho pokračování? Klidně dopište jako pokračování, nebo mi námět pošlete do zpráv. :D

Had!
Mám velmi, velmi bujnou fantasii! Takovou, že si pračlověka představuju jako...

Tiše sedím v posteli a čekám na blížící se půlnoc. Čekám, abych byla první kdo uvítá nový den. Podle našeho kalendáře a časového pásma sobotu. Do uší mi hraje hudba z YouTube, nějaký playlist.

Zavírám oči a nechávám se unést hudbou. Hudbou a tichem kolem ní. Když oči znovu otevřu koukám jinam. Do jiného světa.

Stojím na skalním výběžku. Asi tak deset metrů od jeho konce. Chladivý vítr si hraje s mými dlouhými, hnědými vlasy a kolem mě je jen prostor a hory. Vím, že stojím vysoko. Hodně vysoko.
Nadechnu se toho krásně svěžího vzduchu. Rozeběhnu se.
A skočím.
Je to nejúžasnější pocit jaký může člověk mít. Padám, řítím se, klesám. Nad ničím nemám kontrolu. Nechám se prostoupit větrem, který mě bičuje.
Přeměna je rychlá. Jakmile pomyslím na své druhé já. Jsem jím.
Krásná šedo-bílá vlčice s křídly. Celou mou srst křižují rozverné nafialovělé ornamenty. Mám silná velká křídla. Ještě pořádný kus se řítím dolů. Níž a níž k zemi.
Jen těsně nad zemí se ušklíbnu a roztáhnu křídla. Náhlý vztlak mě vymrští nahoru a já mávám křídly jako zběsilá. Letím jako šipka nahoru a vpřed. Vzdoruji gravitaci, která se pro mě stává nepřítomnou. Vyletím až kam mi síly stačí a pak se zase volným pádem kus řítím dolů. Při to se přetočím a roztáhnu svá křídla.
Zaberu a napnou se mi všechny svaly. Letím vpřed a sleduji krajinu ubíhající pode mnou.

Přede mnou stojí velký černý hřebec,má dlouhou černou hřívu a ocas sahající až k zemi.Je noc.Na nebi nesvítí hvězdy,jen velký stříbrný měsíc.Udělám krok vpřed,to kůň zaregistruje a otočí se ke mně.Na chvíli mám strach,že až udělám další krok lekne se a uteče,pak ale kouknu do jeho hlubokých temných očí a v nich nevidím ani strach ani vstek...vidím v nich něco blízce příbuzného lásce.Neváhám a udělám další krok.Kůň se ani nehne.Další krok.Kůň udělá krok zpět a mlčky nakloní hlavu k zemi, krátce frkne a následně vzhlédne k měsíci.Zatají se mi dech a srdce cítím až v krku.Tiše sleduji pohyby koňského těla,které se mi teď jak stojím blíž,jeví neuvěřitelně obrovské.Nehodlám se pohnout.Začíná mi docházet jak velký mám strach.Jako by to ten velký nádherný vraník přede mnou vycítil, rychle se na mě koukne a udělá krok v před, čímž se dostal do stejné polohy na stejném místě,stejně jako byl před chvílí.Snažím se překonat svůj strach, ale něco ve vnitř mi říká ať tomu koni nevěřím.Zatřesu hlavou v pokusu dostat ten hlásek z hlavy a udělám krok vpřed.Kůň jako by souhlasil pokývne hlavou a to je pro mě znamením udělat další krok kupředu.Když už jsem u koně dost blízko, abych viděla dokonale celé jeho nádherné tělo, které se zdá až nadpozemským,kůň začne pravou přední nohou hrabat v hlíně před ním.Skloním se abych viděla co tam je.Před koněm leží malá černá a nádherná krabička, vyzařující stejně magickou sílu jako černý hřebec jehož kopyto stále jakoby ukazovalo na krabičku.Natáhnu ruku abych koně přinutila přestat hrabat.Tajemný hřebec vrátí svou nohu zpět na místo kde jí měl před tím položenou a natáhne hlavu ke krabičce,tiše při tom odfrkne a přičichne k ní.Na chvíli se mě při tom dotkne a mnou projede nepříjemné zamrazení.Trhnu sebou vzad a ustoupím.Počkám dokud ten zvláštní černý hřebec odtáhne hlavu od krabičky.Hned na to si kleknu a natáhnu se pro krabičku.Je nádherná, ale ledová.Mrznou mi z ní prsty jako bych se předtím dlouho hrabala holýma rukama ve sněhu.Přitáhnu si ruce k rtům a párkrát na ně dlouze dýchnu aby se zahřáli.Hřebec zafrkal,tentokrát o dost hlasitěji.Očima sjedu z koně zpět ke krabičce.Je tak krásná,pomyslím si.Uchopím víko a pokusím se ji otevřít,ale nejde to.Vzhlédnu ke koni.Chvíli na něj zoufale zírám a přemýšlím o tom,jestli nebyla chyba,že jsem k němu přistoupila.V tu chvíli si však všimnu,že kůň má kolem krku řetěz a na něm klíč.Nečekám a stoupnu si,chytnu řetěz z obou stran koňského krku a rychle jej přetáhnu přes jeho hlavu.Klíček uchopím do pravé ruky a kleknu si zpět ke krabičce.V rychlosti najdu klíčovou dirku a zastrčím do ní klíč.Nemusím s ním ani otočit a krbička poskočí a víko se otevře.Na chvíli ztuhnu.Na vrchu krabičky leží můj deníček,který jsem jednou dostala od svého dědy.Z té malé skříňky,která mi teď ležela v klíně jsem začala vyndavat věci co v ní byly.Byly to fotky!Na každé z nich jsem byla já a můj děda.Zabouchnu skříňku,hodím jí po vraníkovi a s pláčem uteču.Můj děda je mrtvý, probudím se.

Kočka leze dírou, pes oknem....hraje brácha na čelo.

vidím les plný rostlin, slyším hvizd ptáků a zasněně ležím u stromu obrostlého kapradím a borůvčím. Ležím v mechu a poslouchám své myšlenky.

Vidím někoho, napůl Santu Clause napůl jako klokana a skáče na jedné noze přitom se zubí a dělá hou hou hou a pak k němu přiskočí žába a řekne lovu zdar!

Vídím televizi.Kde je nějaký týpek a něco dělá asi opravuje žárovku

Vidím pána který stojí v noci na kraji nějaké hory. Stojí napravo. Svítí měsíc. Najednou je to jen rovina a on se klaní dozadu aby viděl měsíc. Přesune se nalevo a na krajích mého snu jsou závěsy jako v divadle.
A už vidím jen jeden spoutaný závěs a za ním tma, takže konec.

Já viděla stromek, který byl z jedné strany tmavě zelený a z druhé strany světle zelený. :O :D

(jako pokračování předešlého příspěvku)

"Áááááááá" křičím.
Jsem celá upocená a udýchaná. Nejdřív se musím trochu rozhlédnou, abych si uvědomila, že jsem v posteli, doma, v bezpečí. Sevřu polštář a zhluboka dýchám. Povlak na polštáři mi až příliš připomíná šaty, které jsem na sobě ještě před chvílí měla.
Odhodím polštář stranou. "Byl to jenom sen" mumlám si pro sebe "zase ten samý sen, stále a stále dokola." Upřímně... nechápu to.
Od té doby co jsem zjistila, že jsem trochu jiná než ostatní lidé. No vlastně že nejsem ani tak úplně člověk se mi ten samý sen zdá kdykoli zavřu oči. Což je taky důvod proč zavírám oči jen minimálně. Postavím se a jdu k zrcadlu. Začínám se hodnotit. Očima přejíždím po svém pyžamu.
Dlouhé hnědé vlasy, tmavě hnědé, hodně tmavě hnědé, ale zase jen tak, aby bylo vidět, že jsou hnědé. Stejně hnědé oči. Můj dobrý kamarád Tomy tvrdí, že jsou tak pronikavé, že se až někdy bojí, aby se v nich neutopil. Jsem vysoká, to jo. Metr osmdesát není málo a od přeměny jsem i štíhlá. Prostě kráska jakou jsem si vždy přála být.
Má to jen jeden háček. a to nejsou jen ty sny, ale i nepřátelé. Mocní a bezcitní nepřátelé. Abyste mě pochopili tak ve zkratce. Celý svůj dlouhý 16ti letý život, jsem byla jen obyčejná holka z Evropy, která sní o dobrodružství a velké lásce. Ale pak to přišlo, ze stále častějších migrén a neschopnosti chodit jsem se uchýlila k něčemu čemu jsem sama ani pořádně nerozuměla.
Šla jsem ven (a že to bolelo! nohama jakoby mi proletovaly šipky). Venku jsem si klekla a otočila hlavu k měsíci. Velkému, velkému bílému zářícím měsíci. Kolem mě se začaly míhat hvězdičky. Celou mě zahalily a pustili mě zpět jinou.
Silnou.
S kouzelnou mocí.
S nesplnitelným posláním.

Mám něco přinést. Vlastně, když se tak zamyslím jsem jen poslíček. Zloděj. Mám vzít (a už jsem vzala) hvězdný amulet temné straně. Hlídat ho. A pak, až vše bude připraveno (nevím co má být připraveno) mám ten hvězdný amulet vrátit světlé straně.
Přejdu ke staré šperkovnici. Kouzlo z ní je přímo hmatatelné. Jistě! Cuknu sebou. Vždyť je úplněk a hvězdy dnes září, jakoby si vzaly na pomoc reflektory.
Beru si amulet. Nechám ho ležet v ruce.
Krásná bílá hvězda. Šesticípá a zářící. Uklidňující. Nandám si ji na krk a jdeme ven. Stačí se jen proplížit kolem mamky a jsem venku. Jenže měsíc i amulet mě tak táhnou ven, že se ani moc nesnažím plížit se. Prostě vyjdu ven.
Ihned mě probodne měsíční svit. Je to bolestivé, ale příjemné, tak příjemné. Chvíli se nechám tím svitem oplývat a pak sáhnu na amulet.
Nepadne mě šílený nápad. Ale zkusit to musím.
Zvednu ruku a sáhnu na amulet. Pochytám svou sílu a vyšlu ji. Přímo. Do. Amuletu.
Jsme propojeni. Má síla protéká amuletem a nezměrná síla amuletu protéká mnou.
Valí se jako přílivová vlna. Žene se jako uragán.
A pak se amulet utrhne z řetízku a vznese se přede mě do vzduchu.
Tiše se koukám, jak tepe tím příjemným světlem.
Když najednou...

já spim a ve snu zničeho nic usnu zdá se mi sen a zase usu a tak pořád neš se ve všeh snech probudim

Sněží....všude plno sněhu a pořád sněží.......

/po probuzení : kde je syreček , tam je domeček : D XD/

já vidím houby

z nebe padaly hračky a jmenovalo se to místo smíchu měly jsme autíčka takové tivelké a nakládaly jsme si hračky

Běžím po louce, ale louka je moc veliká, cesta neubívá a když je slunečný den, bude mě bolet hlava. Potom vidim kroužky v sobě, dva na kraji se točí doleva. Pak vidím vílu, která mi dala dar plout po vzduchu. Byla jsem stašně sťastná, byla to nádhera, nechodit.

vidim krásnou krajinu do toho lucka vondráčková zpívá ta krajina je stříbrno - červená prostě krása

Tichá ponurá píseň se mi přehrává stále dokola v hlavě jako v rozbitém starém magnetofonu.

Procházím ztichlou šedivou krajinou. Jediné co slyším, je vítr. Jediné co cítím na své kůži je jemná látka, jemnější než samet.
Mám krásné dlouhé šaty barvy perleti. Jsou lehké a dlouhé. Nepraktické, ale nádherné.
Stále se koukám jen dolů na rovnou prošlapanou cestu pod mýma nohama. Něco mi zakazuje se podívat kamkoli jinam. Je to strach. Celou mě paralyzoval do jednoho určitého pohybu. Po boku mám dva ehmm... lidi? Snad... Jsou zahaleni do černého hábitu. Nadechnu se a cítím jen staré zatuhlé dřevo a vůni šeříku. Někde tu určitě roste. Šeřík poznám, je to má oblíbená květina.
Pravá vpřed, levá vpřed, pravá vpřed, levá vpřed a tak stále dokola. Stále vpřed.
23 tichých krůčků a pak se zastavíme.
Odvážím se podívat, proč stojíme. Před námi se tyčí obrovská socha. Je postavena přímo vprostřed pentagramu*. My stojíme v jednom z jeho cípu.
Můj strach se ještě zvýšil.
Jsem oběť.
Určitě, co jiného? Měla bych zdrhnout. Cuknu sebou a rozhlédnu se.
Jsme v obrovské potemnělé zahradě. Nikdo mě tu neuslyší. Nikdo. Vidím stromy, jiné sochy, keře, pomníky...
Najednou se mi rozjela po levé paži dutá bolest, "Hej?!" křiknu. Chci říct ještě něco, ale mávnutím ruky mi ten první nějakým způsobem zamezí mluvit. Má jediná účinná zbraň.
Najednou se z noci vynoř další dvě postavy.
Každý si stoupá do jednoho cípu pentagramu.
Mě přinutí kouzlem zůstat v tom svém.
Čtyři postavy, jedna já, pět cípů pentagramu. Tohle se mi nelíbí.
Socha krásné temné čarodějnice přímo na mě upírá své oči.
Najednou ty čtyři postavy zvednou ruce a sborově vykřiknou
"Tady je Tvá oběť velká Issilo! Přijď zpět mezi nás. Přijď zpět na tento svět!"

A sakra pomyslím si.

...

* pentagram je pěticípá hvězda, v tomto příběhu myšlená jako znak černé magie

Někdy se zavřu do světa snů,
představuji si svůj odlesk v hladině chladivě modrého oceánu,
chci se rozeběhnout ale...
něco mě pořád táhne pod vodu.
Myslím si, že je to tím,
jsem jenom člověk,
co si myslí že ví,
ale on neví nic..
Nic, co by znát měl.

Zavřela jsem oči, hned jsem se probudila, najednou je ze mě snílek. :)

Lezu velkým psím tunelem, co je za bodovou u elektrické zásuvky a po dlouhé cestě se dostanu do velké síně s vystoupenímy.

Jdu spát a v průběhu spánku se mi zdá že ležím na rozkvetlé louce...
A okolo mě lítají motýlci a vedle mě leží má nejlepší kámoška...a najednou to všechno skončí tak lehce,jako to začlo...

.Probouzím se. Mám hlad a jsem promrzlá. Koukám se na toho kluka. Vlastně, on už to kluk není. Je mrtvý. Umřel stářím. Kůň, ten je taky mrtev, rozsápán vlky. Jen já jsem zustala mladá. Zvedám se a pomalu jdu do města. Hledám všechny své milované, ale všichni jsou mrtví. Je mi smutno. Cítím se sama. Najednou ke mně někdo příjde. Mlatí mě. Rve mi vlasy, zabodává do mně nůž. A já umírám. Najednou už nejsem Sára, jsem anděl Sára. Můžu teď mít cokoli si zamanu. Ale já, já se chci vrátit do toho nádherného letního dne. Začínám brečet. A usínám.

Pak se znovu probouzím. Ležím v objetí toho kluka, sluníčko nás hřeje a tráva pokrytá kapkamy rosy nás osvěžuje. Slyším řehtání toho koně. Políbím toho kluka. On otevře oči a polibek mi oplatí. Zvedneme se, odvážeme koně a pomalu odcházíme. Tam, kde se naše cesty domů dělí, se rozloučíme. A já přicházím domů. Rodiče jsou ustaraní, kde jsem byla, ale já, já jsem nejšťastnější človíček na týhle planetě.

Musela jsem to dopsat....

Zapadá slunce. Zastaví nás a vyskočí ke mně do sedla. Takhle chvíli jezdíme a pak mi řekne, že má hlad. Slezeme ze sedla, nejdřív on, pak já. Koně přivážeme a sedáme si do té měkké trávy. On vytahuje z piknikového koše mufiny a jíme. Tulíme se k sobě. On se na mně usměje a políbí mě. Je to úžasný pocit. Pak, až vyjdou hvězdy, usínáme v objetí.

No, trochu jsem se rozepsala....

Je pozdní odpoledne. Já si na mýtince užívám prvního dne léta. Běhám bosa po louce, s roztaženýma rukama a usměvem na tváři. Unavuji se a lehám si do trávy. Je měkká a příjemná. Jen tak ležím a užívám si sluníčka, zavírám oči a odpočívám.
Něco mně probudí. Tichounké frkání. Zvedám se a vidím nádherného černého osedlaného koně. Začnu se smát a vyskakuji do sedla. Cváláme spolu do kolečka. Jsme nádherně sehraní. Rozumíme si beze slov.

Někdo přichází. A kleje. Tuším, že ten kůň je jeho. Měla bych se asi vypařit a nechat tady toho koně. Jenže, jsem tak šťastá jako nikdy předtím.. Pak vyleze ten člověk ze křoví. Je to kluk, asi mého věku s piknikovým košem a pěkně otlučený. Přijedu k němu a slezu z koně. Podávám mu uzdu a představuji se. On se mi taky představí a začneme si povídat. Rozumíme si. Já se ho potom ptám, jestli bych se mohla ještě projet. On se směje a pomáhá mi do sedla. Sedne si a kouká, jak jezdíme.

Jedu na koni, dup dup, dup dup....Potom se něco stane, asi spadnu a valím se na zemi. Vyvádím na tý louce jak.....(to si vymyslete).

Když babička bochá s talíři, nemůžu se soustředit.

No, naštěstí se zatím nic nedělo.

Toto se stalo doopravdy:
Na zahradě jsem byla s bráchama (:D) a chtěla jsem být na zahradě sama. Řekla jsem jim že jim může tatínek jim vykřížkovat jejich rozehranou hru a pelášili domů. Hrála jsem si, byla sice zima, vítr, ale hrála. Lekla jsem se každýho suštotu-myslela jsem si, že se vrací. Když se dlouho nevraceli, řekla jsem šeptem: "Zbavila jsem se jich navždy" (nebo tak nějak) a v té chvíli se rozfoukal velikáááánanánský vítr. Bála jsem se jako nikdy předtím.

lumik111: Nádherné.

Vidím rozkvetlou louku ...na ní se pasou koně ... takový nádherní bílý plnokrevníci .  Je tak i jedno malé hříbě a to hříbě je malý jednorožec .Popůjdu dál a hříbě běží ke mě . Dotkne se mě svým rohem a najednou mi rostou kopyta,křídla a roh , pomyslím si : co se to semnou dějě ? Pak už je hříbě zase u své matky . Otočím hlavou abych jsem se na sebe podívala a zjistím že jsem okřídlený jednorožec ! Poskakuju po louce jako malé hříbě  když v tu najednou .... Přede mnou je nádherná bílá klisna pegase ... promluvý na mě ...... Yuki ? ty si mě nepamatuješ ? Couvnu trochu dál a jen kývnu hlavou že ne . Kobylka se pousmějě a pak mi jde něco pošeptat ...Já jdu blíž k ní a řeknu !! To ty jsi má vysněná ! Má hvězda na kterou vždy večer koukávám ,na kterou myslívám  a která mi den co den a noc co noc chybí !Jdu ke klisně blíž a obejmu jí .. Pak jí dám kopýtko na to její a tiše řeknu : Na tebe zapomenout nejde ! ........... A pak mě vyruší mamka :-D