nooooooooooo dobrý

super

... Na jaře, když na větvích vyrašily lístky, vrhl javor svůj obrovský stín na les. V průběhu času se samy stromy v okolí naučily během dne naklánět své větve proti stínu velikého javoru, aby zachytily co možná nejvíce slunečního světla. Když přišlo léto a listy javoru dosáhly své největší velikosti, tiše a vzdáleně ševelily do noci i v takřka naprostém bezvětří. Každý tak po zvuku poznal, kudy prochází, i v noci. Když listí odívalo své pestré kabátky, děti jej shrabovaly do velikých hromad a skákali do nich jako do peřin. Ty nejhezčí a největší listy pak vkládaly mezi dvě vrstvy plátna a prkénka, aby listy se vyrovnaly a vysušily. Sbíraly je vždy po čtyřech - pod každou nohu postele daly vždy lisovat jeden. Další rok na Hromový den pak děti listy vyndaly a rozdaly svým čtyřem nejbližším. Bylo velikou ctí moci se pochlubit lisovaným listem, nebo i několika listy, od blízkých přátel. Byly znamením důvěry a náklonnosti, čistým vyslovením "Mám tě rád!", o kterém se nepochybuje.

Nejkouzelnější výjev Javor ale předvedl na Hromový den. Byl to obvykle podzimní den, kdy přišla poslední bouřka v roce. Lidé ji vždy toužebně očekávali. I když se jako každý rozumný člověk báli prudkých větrů, které jim mohly zbořit domovy; dešťů a krup, které mohly zničit úrodu; i blesků, které je mohly na místě zabít; ke konci bouřek, které přišly když bylo javorové listí už barevné, vždy všichni postávali u Javoru a čekali na poslední blesk. Ten totiž vždy, aniž by někdo věděl proč, udeřil do nejvyšší větve Javoru a způsobil něco překrásného. Do Hromového dne totiž z Javoru nespadlo ani jediné okřídlené semínko. Až poslední blesk na Hromový den uvolníl všechny statisíce semínek v jedinou chvíli. Ta mračna malinkých vrtulníčků se v jediný okamžik rozlétla do širokého okolí. Snášela se k zemi jen velmi pomalu, když zrovna foukal vítr, zanesl je na kilometry daleko. Ten déšť halasně šuměl, jako kdyby tisíce prstíků hladily vzduch podzimního dne. Každý si chtěl chytit své semínko pro štěstí. To si pak uložil pod polštář do dalšího roku, kdy jej vyměnil za nové.

Ale i Javor už byl jen dávnou vzpomínkou ve ztroudnatělé zemi...

... Když vstal od krásnobýlu, posteskl si: "Cožpak by bylo tak těžké, abyste se, vy kvítka, množila jako houby po dešti?!" S hlubokým nádechem zavřel oči a při výdechu nechal pomalu zmizet zachmuřený výraz ze tváře. "Třeba jsi mi chtěl jen ukázat cestu, viď?", promluvil ke kvítku s ironickým úsměvem, a pomalu se rozešel směrem, kterým vykročil než se díky kvítku zastavil. Chtěl si zapamatovat úhel svého stínu, aby mohl směr držet i další den, ale slunce měl už tak vysoko nad hlavou, že to bylo skoro nemožné. Krajina před ním byla ale pramálo členitá, takže alespoň příštích pět kilometrů neměl problém udržet přímý směr. Putoval pozvolna, ale díky své výšce ne příliš pomalu.

Hledal tu stařičkou dřevěnou budovu, o níž minulé noci snil, Už léta. Jenže to nebyl snadný úkol. Pamatoval si ji v temné lesní noci. Nikdy jindy ho tam Limort nebrával. Jenže teď památkou na mohutné bukové lesy zůstal ten jeden v dlani pomačkaný suchý lístek. A kolik to mohlo být let od chvíle, kdy tou kamenitou pěšinkou, která se vinula kolem největšího javoru v širokém okolí, šel naposled? Snad osmdesát? Sto..? Vzpomínka na ten javor byla nesmírně krásná.

Koruna toho stromu se z mravenčího pohledu stejně jako z lidského vypínala vysoko k nebesům. Nikdo už si nepamatoval, kdy tento javor byl ještě semínko; málokdo si troufl odhadovat jeho výšku, protože jeho kořeny splývaly v rozličných pletencích z vyvýšeniny do maličkého údolí, které voda během staletí vytvořila. Snad dříve stál na jen mírně svážené lesní půdě, ale každoroční proudy vody z tajících sněhů nebo průtrží mračen odnesly hlínu z širokého okolí. Zůstala jen ta, kterou pevně svíral svými kořeny. Dvě lidské výšky nad pěšinkou, která pletenec kořenů obcházela, pak začínal statný kmen, jež nesl majestátní korunu. Nebyla příliš pravidelná, protože za dlouhá léta ji ošlehaly mnohé větrné smršti a bouře. I když člověk stál docela daleko od kořenového pletence, musel notně zaklánět hlavu, aby spatřil nejvyšší z větví. Čněly tehdy vysoko nad okolní lesy...

...Uf, jeleni! Vracejí se a přináší mi něco na zub! "Díky, jeleni, kéž bych se Vám mohla nějak odvděčit! " ale! Jeden z jelenů pohlédl na ostatní a řekl: " Odvděčit se nám nemusíš. Já jsem Stronger a jsem hlavní jelen. U nás budeš v bezpečí! " To co jsem slyšela mi vzalo dech. Pokoušela jsem se zvednout, ale vždy jsem se skácela. " Jen lež, omdlela jsi a teď máš namožené svaly! " řekl jelen. Byla jsem ráda že jsem v jejich péči, a tak jsem se jich zeptala: " Nevíte náhodou, proč jsem omdlela? " " To nikdo neví, spi, pokusíme se to zjistit. " Tak díky, jeleni!...

Tak tedy začnu. Chtěla jsem utéct co nejdál od svého domova když v tu spatřím bránu. Je celá černá ale nádherně lesklá. Co je vlastně za ní? Zatáhla jsem za špinavou kliku která byla zvláštne zakroucená. A hle. Vidím zahradu která vypadá strašně přímo jako by tam žili příšery. Radši jsem se otočila a běžela dál. V tu mne zaštípalo u srdce. Asi jsem omdlela, nevím, nepamatuji si to. Probudila jsem se za krásného slunečného rána. K mému překvapení však v lese, který byl zasypán listy. Kolem mne byli laně a začali na mne pokládat listí. Ale moment! Něco se sem blíží!..

Ehmm, mám tam menší chybu. :D "Náhle to bylo rozhodnuté." Mělo být vlastně "Náhle to bylo jasné."

..
Hrobové ticho ale neustávalo. Bylo poznat, že tady nebude něco v pořádku. Takovéhle ticho nikdy nikdo nezažil. Přejížděl mi z toho mráz po zádech. A s ním i nějaký pocit. Snad smutek z toho, že tu dívku už neuvidím? Snad strach z toho podezřelého ticha? Ne. Byl to pocit, který má duše ještě nikdy nezažila. Byl to zvláštní pocit, jaký mají hrdinové ve filmech. Ten, kdy víte, že máte utíkat. Ale stojíte jako přikovaní k zemi. Ten pocit, kdy víte, že jestli z toho vyváznete zdraví, tak se budete na doživotí trápit. Ten pocit, smíšený z několika pocitů; strach, bolest, smutek a pomstychtivost. Ano, pomstychtivost. Člověk neví, za co se chce mstít. Ale tady tenhle pocit ve vás vzbudí všechny smutné zážitky.
Náhle to bylo rozhodnuté. Musím si vybrat.
Má duše totiž radila "Běž! Zapomeň na to, jinak tě tento okamžik bude do smrti užírat!".
Ale tělo mi přikazovalo "Stůj! Počkej, vždyť tě tohle přeci zajímá.".
Tohle nešlo rozhodnout. Chtělo to nějaký kompromis. Kdyby mě ale nějaký napadl... Ano, to bude ono - zůstanu tu, ještě chvilku, a pak poběžím...
Mé tělo tedy v klidu postávalo a čekalo. Ale ničeho se nedočkalo. Hrobové ticho tu vládlo pořád. A pak to mému mozku došlo - mé tělo i z duší by se mělo otočit...

Nádherná pomalá a přímo kouzelná hudba se linula odněkud z dáli. Když ji člověk poslouchal, povznesla ho až někam do oblak. Člověk by zapomněl na vše, co ho někdy trápilo. Jenže ona seděla jen opřená o kámen a k hudbě se nevyjadřovala. Seděla tiše, a člověk ani nerozeznal, zda dýchá. Dlouhé tmavě hnědé vlasy se jí ve vlnách stáčeli po hrudi. Po chvilce mlčení se zvedla. A tím odhalila ten prazvláštní jev na jejích zádech. Byla to křídla. Složitá, nádherná černá křídla. V světle zeleném tílku byla vystřižena díra, aby křídla měla volný prostor. Spousta lidí, by nejspíš byla nadšená, kdyby toto měla. Už by jejich fotky byly všude po světe. Problém byl ale jeden - ona nebyla člověk. Její ostře zelené úzké oči provrtávaly okolí. Náhle se vydala jednou pěšinkou. Tedy, jestli se tomu vůbec dalo říkat pěšinka. Možná to dříve bývala pěšinka. Dnes spíše udupané křoví. Když se dívka podívala na jedno zelené křoví, zmrzlo. Doslova a do písmene - zmrzlo. Led na něm držel, i když bylo nad 30°C. Dívce se v očích něco zalesklo. Snad slzy. Ale tyhle byly nádherné. Vypadaly jako rozteklé diamanty. Jako křišťálové kapky. Už mi začínalo docházet, proč ta dívka s křídly pláče. Nechce být tak špatná. Nechce ubližovat přírodě ani mít na zádech ta, pro ni stupidní, černá křídla. Dívka postupovala dál. Vkročila do hustého tmavého lesa, do kterého by se lidská duše neodvážila jít. Pročísla si vlasy a až pak si má duše začala uvědomovat, jak je nádherná. S hlasitým povzdechem zmizela. Ano, zmizela. Byla tam a najednou byla fuč. Její kroky nebyly slyšet nikde. Bylo slyšet jen jak jemný větřík pročesává listí a jehličí. A potom i ten ustal.
Bylo takové ticho, že kdyby na opačném konci lesa usedl komár na strom, bylo by to slyšet až sem.

Je fakt zajímavé, co Crusher píše. :)
Ani jsem nevěděla, že umí tak hezky psát..

Já to skusila a viděla jsem,že sedím na břeku řeky a předemnou je les a za lesem západ slunce.To slunce se ke mně přibližovalo a přibližovalo až se nakonec roztříštilo a ty střepy se rozletěly do všech  koutů světa.

Inu, pak asi malé Vráně nezbude než čekat a těšit se... :-)))

Kéž bych měl, drahá Vráno, čas si alespoň pročíst příspěvky, které tu mám... natožpak vyjevit další osudy maličkých krásnobýlů. Ale příběh neskončil, jen jeho čas plyne... jinak. :-)

Crushere, jak to bylo, prosím, dál?

to snad ne! Vidím smrtku!!!

Všechno co tu píšete z vaší fantazie do sebe zapadá.Jak jsem četla skoro u každého je hned tma,stmívá se, někde i věta o smrti.třeba jsme tak inteligentní,že fantazie může ukazovat názorný plán budoucího času.Může ukazovat na nás,i na někoho jiného. Tak co? Zamysleli jste se?

vidím psa

V tmavé a tiché noci kráčím s kamarády k domu.Už jen pár metrů a budu v bezpečí domova.Najednou se ozvou kroky.Otočíme se a za námi stojí postava zahalena v černém plášti.V tichosti se otáčíme zpět a zrychlíme tempo.V duchu doufám,že jej setřeseme,ale postava je nám pořád v patách.Ze strachu utíkáme.Jenže postava nás dostihla a mi jsme stáli tváří tvář smrti.Postava vytáhla nůž a pomalu se k nám blížila.....

Fantazii mám moc ráda.....

Chtěla bycht o sem napsat,ale nemůžu zničilo by mě to!

Z dálky ke mě doléhaly zvuky hudby, melodii jsem nerozeznala. Ve městě mají zase zábavu... Opírala jsem se o strom. Bolely mě nohy a měla jsem žízeň. Ale slíbila jsem že tam dojdu, už na mě bude čekat. Slunce se chystalo zapadnout. Byly čtyři hodiny odpoledne. Aniž bych si nějak moc odpočinula pokračovala jsem dál. Náhle se krajinou rozeřvala slova. "V LEVÝ ČAS NA LEVÉM MÍSTĚ...." Okamžitě jsem mobil zvedla. "Z-zemřeš. Zemřeš. Dnes." Rychle jsem chtěla ukončit hovor, ale nedařilo se. Hlas mluvil dál. "Dnes v noci nebudeš v bezpečí." Zařvala jsem a utíkala zpátky k domovu. Když jsem doběhla byla už tma. Měsíc si pohrával se světlem a stínem. Popadla jsem čtvrtku a rychle jsem načmárala pentagram. Postavený na špičku je sice znakem satanismu, ale je také ochraným znamením. Schoulila jsem se pod peřinu a zavřela oči. Zaslechla jsem kroky na podlaze. Neodvážila jsem se otevřít oči. Nakonec jsem je ale otevřela a vykoukla zpod deky. Papír s pentagramem byl rozerván na kusy. Postava odešla. Ráno jsem se probudila a na stěně jsem spatřila nápis: "Vrátím se." Papír s pentagramem ležel na stole. Už zase v kuse, ale obrácený. Slzy mi tekly z očí. Následující noci jsem ale byla připravená. V ruce jsem držela mobil nastavený na nejvyšší hlasitost, připravená spustit hudbu. V naivní víře že mě ochrání jsem si na krk pověsila pěticípou hvězdu. Baterku jsem držela v ruce. Postava vešla do pokoje. Zhluboka jsem dýchala a pak jsem se rozběhla dopředu. Spustila jsem hudbu která by rodiče vzbudila. Kdyby nebyli ve městě. Jako ochromená tam zůstala stát. Zablikala jsem jí baterkou do očí, a dál jsem nevěděla co dělat. Jako pes kterého se chystají zbít jsem se přitiskla ke zdi. Ostrá bolest a pak jen pocit jak mě opouští život....

P.S.: Moc hezká nástěnka+ona jde udělat nota? ♫ :O

Jdu ve tmě. Sama kráčím domů. Úzká ulička je temná a neosvětlená. Letní teplo už je dávno fuč, nahradil jej studený vlezlý podzim. Třesu se zimou a choulím do kabátu. Bojím se. V ruce pevně svírám mobil pro každou pomoc a občas si s ním posvítím na cestu. Říkám si, jak to bude dobré až odemknu dům a rozsvítím si. V tom teple... Pomalu našlapuji. Rozhlížím se na všechny strany a zpozoruji pohyb. Rozhlédnu se víc, ale nic již nezpozoruji. Šeptem se uklidňuji že přece jen fouká vítr. Mohla to být i kočka, či myš. Přemlouvám se, ale nejde to. Myš to ztěžka byla a kočka? Ne... Náhle vidím muže. Než stačím zaostřit zrak, chytne mě za paži. Než stačím vyděšeně mrknout, vrazí mi dýku do srdce.
Probouzím se, ležím v posteli. Oddychnu si, byl to jen sen. Ucítím píchání v hrudníku. Odhrnu pyžamo. Přesně v místě kde mi muž vrazil dýku mám ošklivou a krvavou odřeninu...

Pomalu se stmívá, kráčíš po pláži. Písek je ještě teplý, ale ne tak horký jako ve dne. Slyšíš vítr zpívat a vidíš, jak vlnka lehce tančí po písku. Vítr si hraje s tvými vlasy a tebe začne mrazit. Zachumláš se do tenkého svetru a pokračuješ dál. Procházíš mezi malými oblázky, které masírují tvá chodidla. Zavíráš oči, protože je to nesmírně příjemné. Na nebi se začínají objevovat první hvězdy. Z černé oblohy vykoukne měsíc v úplňku. Otevřeš oči a obdivuješ jej, jeho barvu, jeho velikost. Je tak nádherný. Jako by tě k sobě lákal. Vkročíš do už lehce chladné vody, otřepeš se zimou, ale jako omámený pokračuješ dál. Jsi připoután pohledem k měsíci, je ti nádherně, v každém prstu cítíš tu energii, kterou ti moře dává. Když už máš vodu po stehna, zastavíš se. Pozoruješ obrazce, které vyvářejí zářící hvězdy na zemi. Perfektně k sobě pasují, jako by je tam nahoře někdo poskládat do mozaiky. Jsi fascinován tou nádherou. Stojíš tam a nevnímáš čas. Když začne svítat, pomalu odvracíš zrak a otáčíš se. Stejnou cestou, kterou jsi přišel, odcházíš. Znovu máš čest dopřát se lehkou masáž chodidel. Když už stojíš v písku, naposledy se ohlédneš za mizícím měsícem. Při východu Slunce jen tiše proneseš: "Sbohem!" a vrátíš se zpět do svého malého domku na pláži.

Chladným nočním vzduchem se nesou zvuky kroků. Po zmrzlé trávě jde postava. Podívej se na ní pozorně, zmlkni a poslouchej. Uslyšíš že si tiše zpívá. Kam míří? Nikdo netuší. Zmrzlá stébla trávy jí křupou pod nohama. Podívej se na ní. Něco se ve vzduchu zalesklo. Byla to slza. Dopadla na zem. Osoba zrychlila svůj krok. Žene se k lesu. Hledá snad něco? Ano. Ona hledá pochopení u lidí, ale všichni se jí vyhýbají a vysmívají za zády. Poslouchej slova jejích písní. Možná poznáš proč se k ní otočili zády. Bylo to kvůli názorům které měla, bylo to kvůli tomu že poslouchala jinou hudbu, nosila jiné oblečení. Hleď, zastavila se. Zvedla hlavu k měsíci a z úst jí vycházejí slova, ztrácející se ve větru. "Lidé ignorují touhy druhých. Lidé dupou dál a stále dopředu. Nastavují tvář Slunci, vše chtějí mít tak jednoduché. Kryjí tvář před Měsícem, protože je příliš chladný a tajemný." Na okamžik se zadrhla a pak pokračovala. "Měsíci, příteli. Našel jsi někoho kdo by pochopil?" Ze země vystřelila oslňující záře, nesla tóny hudby chvíli kolem ní a pak zmizela. "Nevadí." Zamířila zpátky odkud přišla.

Střídavě přecházíš mezi temnými a  světlými stránkami života . Připrav se na to , že ted  tvůj život může dostat  křídla !

vydím různé světla a stejska se mi pri tom po mame po segre a po brachovi a po me kocicce

♫

když zavřu oči vidim krasni les plní ptaku a jinich zvířat

další můj brácha:zahradu a celý město(kytaru)