Další:Ňáká zamotaná čára!!!!!!

Divné!!!!!!!!!!!!

Oslepilo mě ale víc krásou než svým horkem.

To já jsem viděla krásné ale fakt krásné slunce.A blížilo se ke mně.

Jé tomášalenápady!

vídím vesmír

.. hmm.. zavdřela jsem je a vidím mou úžasnou postel do které teď za chvíli půjdu..dobrou noc ;)

Stinná budova kostela se tyčila v odrazu měsice. Ja procházim kolem ní zahalen v plášti smrti. Tak rád bych zase jednou spatřil slunce a poznal znovu radost…dívky kolem mne smějící se, zatím co já sleduji jejich krásu. Život je pryč, má léta mládí či lidskosti to vše.Odehrává se jen to co je ted. Muj druhy, nechtený život. To čím jsem ted děsí v knihach čtenáře. Jsem netvor, zruda, nic! Musím chodit ve tmě zahalen, abych neslyšel křik. Krev, ach slastná krev. Vím, nemůžu na to myslet, nechci být vrahem nechci zabijet! Šlyším meluzínu kvílející v kostele. Dvere kostela zavrzali,ladný krok se vydal po schodech… svou nadlickou rychlostí se premistím do stínu u dverí, než se dívenka vzpamatuje držím ji pod slastným,hebkým krkem. Vydesene, oči mne uchvatí, ale touha po krvy je stále silnějši. Nekřicí, to me zarázi, dokonce snad je jeji pohled zkoumavý. Pootevre usta, jelikož ji neškrtím tak vyřkne ,,ERIKU!“ moje zděšeni je velke…co ted? Jak to, že mne zna? Ma maska…ma maska! Ale je to tak dávno, proč by mne práve tato dívka měla poznat?

Byly jednou dvě holky,říkejme jim třeba Veronika a
Markéta.Ty dvě holky byly moc dobré kamarádky a znaly se pod první
třídy.Veronice se ale od první chvíle,co se potkaly,na Markétě něco
nezdálo.Jednou spolu měly spát a Veronika pozvala svou druhou nejlepší
kamarádku Lucii.Holky se přes den pořádně vyblbly.Večer Markétu
napadlo,že by si vyprávěly horory.Tak každá jeden řekla.Markéta ale
řekla hodně divný."Jednou u sebe spaly tři holky.Před spaním si
vyprávěly horory a jedna řekla hodně divný,že upíři jsou všude mezi námi
a pořád musí vysávat krev.A něco ještě povídala o upírech.Ale dvě další
holky si hlavně zapamatovaly slova,která ška odněkud zdola a dokončila
ten horor.Ten hlas říkal,že teď je řada na nich!Když se ráno šli jejich
rodiče podívat,jak se vyspaly,ta,která vyprávěla ten divný horor,už byla
vzhůru.Ale ty dvě byly úplně bledé a zdálo se,že nedýchají.Vylekaní
rodiče zavolali sanitku.Asi po hodině jim však zavolali,že takový případ
jako ty dvě u nich ještě neměli,protože obě dívky byly úplně bez
krve."Po tomhle hororu šly holky spát,teda hodně vystašené.Když se ráno
Veronika probudila,na jedné straně byl Markétin prázdný spacák a na
druhé straně ležela úplně bílá Lucka.

DENÍK EMILY STRANGE

Dneska jsem objevila kámošku-tmu.Když jsem smutná(a to jsem dost
často)tak se v tom vyžívám,zhasnu si a přemýšlím o smrti,bestfriendce
tmy.8-koule nějak blbne,řekla mi že moje šťastné číslo je mravenec.Snad
to nějaká z koček nebo já spravíme.Ikdyž kočky by to spíš zničily,kromě
Neecheeho,který by uvažoval,proč a jak to zničit.Tak si sednu ke stolu a
opravim to,co je na tom.V tajné zahradě se zabydleli mravenci,tak jsem
vynalezla sprej proti mravencům z potu mravenečníka a rozemletých
bobulí vraního oka.Pomáhá to,zdrhaj.Jinak Sabbath mě už štve-jak se
toulá,tak se vrací a budí Mystery.Hele,já musim jít do krámu,došlo
kočičí žrádlo-lebkomňau s kusky pravých myších lebek.Tak ahoj.

Je
večer.Desetiletá holka už by měla spát,ale nemůže.Chce brečet,ale jako
by vyplakala všechny slzy.chtěla by se řezat,ale nemá odvahu.Zarývá si
nehet do ruky a obdivně říká "Au..."Chtěla by,aby v pokoji bylo hrobové
ticho,ale vedle babička kouká na televizi.Druhý čkověk,který ji opravdu
chápe.Toho bezvýznamného človíčka chápe ještě dívka,která je v celé
třídě oblíbená.Na mysl ji přichází vzpomínka na školu,to místo,kde
říkají,že je šikanuje,ale oni psychicky šikanují ji.Šeptá skoro
neslyšně"Já nemůžu."Něco si uvědomuje.Motýl,který se vesele korálkově
usmívá,má vzadu něco jako kancelářskou svorku!Hned po něm sahá a zkouší
se píchnout do zápěstí.Ale nejde to.Je zoufalá.Devět písmen,a jak
člověka vystihnou.Přemýšlí,žmoulaje v ruce fix.Pak si zase zaryje nehet
do zápěstí,tentokrát silněji.Uvědomí si,že se třese.Zase šeptá skoro
neslyšně"Já fakt nemůžu."a jde spát.Smrt zase prohrála.

když zavřu oči, vidím zážitky, které prožiji o prázdninách.... cítím vůni moře, slyším moře,( a hraje mi u toho ta písničky z titanicu xD nevim proč)

terka156: to jsou na mě ty palce dolů????

nemyslím to špatně...

Crusher- netrpíš depresemi?

já mám fantazie to máma někdy až valí oči co z dobrých věcí udělám ptákoviny tak třeba házim na židly věci a když jdu spát tak jak je tma tak mi z těch věcí třeba vznikne obří pes,mickey mouse a nebo upírno já se někdy té fantazie bojím kam mě až zavedetak čus

ahojjj

... Sehnul se a zatajil dech. Pootevřel ústa v úžasu, ale snad aby nevyplašil tu iluzi, stále se nechtěl nadechnout. Jeho tvář zračila údiv, ale i naději. Znovunalezenou naději. Viděl před sebou totiž něco, co neviděl již dlouhá, velmi dlouhá léta. Sehnul se snad až v posvátné bázni, bál se, že vidí věci, které neexistují. Nakonec mu ale přece jen došel vzduch, a on se potichoučku a zvolna nadechl. Nic se nezměnilo.

Dodal si tedy odvahy, poklekl a sklonil hlavu až k maličkému bílému kvítku. Přivoněl k němu a se zaskočeným výrazem mu vyklouzlo "Krásnobýl! To je přece krásnobýl!" Znával ten kvítek už odmalička. Dával se malým dětem do kolíbek. Říkávalo se, že když dají oba rodiče, každý po třech kvítcích, krásnobýl svému potomku do kolíbky, dají mu tak krásu duše. Bude čestný, hrdý, pokorný, silný, soucitný a moudrý. Jak je ale možné, že ten kvítek vyrostl přes noc, a tady, uprostřed země suché jako troud a kamenité? Pak si vzpoměl, že než upadl do hlubokého spánku, uronil slzu. A přesně na místě, kam dopadla, vyrašil ten maličký bílý klenot.

Ano, to mu rodiče také říkali - krásnobýlů je na světě málo. Krásnobýl může totiž vyrůst jen tam, kde člověk čisté duše uronil slzu a nechal ji skanout na zem. Proto je na světě tak málo dobra...

Ahoj, vypisuješ zde povídky? :-)

... To jméno zaznělo snem jako když šíp zasviští křovím, jako když do té chvíle neporušené blažené ticho přeruší řev šelmy chystající se ke skoku; zaznělo tak silně, že sen rázem skončil. Procitnutí to nebylo příjemné. Po takových procitnutích se může srdce rozskočit, plíce lapou po dechu, oči pálí z náhlého oslnění a mysl ne a ne si uvědomit, kde se to ocitla.

Když opadl šok z tak necitlivého ukončení krásného snu, podíval se na své kloubky, přelité zaschlou, tmavě hnědou krví, kterou spatřil i na hranách kamenů. Povzdychl a zamumlal si pro sebe: "Tehdy jsem přece Limorta poprvé potkal! Já tam byl!" Chytil se za pravé ucho, na kterém měl malou, velmi starou jizvu. Když jeho ušpiněné prsty přejížděly po hladké kůži v místě někdejšího zranění, vyrostl na tváři letmý úsměv. "Ten starý lišák uměl moc dobře vrhat vším, co měl poruce!" Promnul si ještě oči, aby se mohl rozhlédnout kolem sebe. Když se ale chladný ranní vzduch dostal do jeho zpoceného podpaží, otřásl se zimou. Neměl však důvod mračit se. Hrubým pohledem ani rozzlobeným křikem oheň rozdělat nelze. Založil ruce na hrudi a, sedě stále na zemi, schoulil se do klubíčka, aby se trochu zahřál, a ještě chvíli přemýšlel o tom, kterým směrem se vydá.

Zanedlouho slunce olizující jeho hřbet nabylo na síle. Třes zimou pomalu ustal a z cárů lněného kousku oblečení se odpařil pot. Krev konečně mohla k jeho do této chvíle bledé kůži. Do ostře řezané, vysoké tváře s hluboko posazenýma, pozornýma očima se mu vrátila barva. Napnul svaly na nohou, aby protáhl jejich přes noc ztuhlé šlachy. Do ranního bezvětří se ozvalo několik prasknutí jeho kloubů. Nikam nespěchaje, postavil se a ze své nadprůměrné výšky se rozhlédl po suché krajině znovu. Viděl stejný výjev, který minulý večer, jen světlo bylo jiné. Bylo chladnější a díky úhlu, pod kterým dopadalo, se krajina zdála mnohem plošší. Poznal, že spal dlouho. Snažil se rozpomenout na směr, kterým se sem včera dopotácel, aby mohl pokračovat v cestě rovnou dál. Když člověk jde stále rovně, přece musí jednou někam dojít! Jakmile ale chtěl vykročit a zvedl ta tím účelem nohu, strnul. Co to mezi vším tím kamením je?! ...

Není to i jako stůl v klubovně?

... Stařec udělal malý krůček k pánovi domu a uchopiv jeho pravici, sklonil k ní své čelo. Oddaným tónem teď již silného a přes své stáří jasného hlasu, stařec řekl: "Ať se Ti Tvé skutky vrátí nastotisíckrát, pane! Mé jméno je Rembrandt. Býval jsem královským poslem, než naši královskou rodinu postihlo veliké neštěstí. Měl jsem zvěstovat zprávu o něm do všech koutů království, a ještě dál. Jenže cestou mě pronásledovaly temné bytosti. Tak tak jsem unikl jejich tesákům a skryl se ve skalních zákoutích opodál. Pak mě ale vyčenichali ti zatracení vlci..." Během Rembrandtova vyprávění začal v pánovi domu růst neblahý stín. "Copak člověk chce tolik, když chce dožít své dny v klidu a míru?!" pronesl více ke všehomíru než k Rembrandtovi. "Pak tedy jen doufám, že jsi sem nepřivedl nic horšího než ty vlky.", řekl o poznání mírnějším a živějším tónem. "Mé jméno je..." a v tom pán domu náhle umlkl.

Když už váhavé mlčení trvalo na Rembrandtův vkus příliš dlouho, rychle se snažil zachránit situaci: "Ne, pane, nemusíš mi říkat své jméno. Nechci, abys se kvůli mně trápil. Stejně budu vědět, kde tě najdu, až ti jednou přijdu oplatit tvou dobrotu. Chtěl jsem jej znát jen proto, abych věděl, na koho se vyptat, kdybych tě náhodou nenašel tady, až se znovu setkáme." Pomyslel si ale, že svého hostitele zná přece jen pouze malou chvíli, a jeden nikdy neví, na které straně dveří jej čeká větší zlo.

"Šetři silami, Rembrandte." Položil starému poslu pravici na rameno a mírným tlakem naznačil, že se může posadit zpět do křesla. Měl při tom zachmuřený výraz ve tváři, a teprve teď si Rembrandt všimnul dlouhého, málem až k zemi spadajícího pláště, který měl pán domu přes ramena. "Mé jméno je..." - ještě na chvíli zaváhal, ale nakonec vycítil v hostu dobré úmysly - "... Limort." ...

... "Děkuji, pane. Jsi neobyčejný člověk, když jsi se ke mně tak zachoval. Jindy se setkám jen s býkovci a křikem." Přinesenou polévku noční návštěvník raději odložil na malý, pařezu podobný stoleček, který stál vedle křesla. Dobře věděl, že i když je teplé jídlo přesně to, co potřebuje, bude jeho zmrzlé útroby pálit. A jeho stařičké ruce dost možná neměly tolik sil, aby stačily notnou dřevěnou misku udržet. Hladce broušenou dřevěnou lžící vychutnával stařec každý dotek chutné polévky na jazyku. Najednou polknul a říká: "Pane, nezlob se prosím, že nemluvím, ale s plnými ústy bych k tobě mluvit neměl, a bez tvé výtečné polévky bych nejspíše mohl leda šeptat vlkům, aby byli milosrdní."

Pán domu se zvědavě zadíval na starce, mysle si: "Takový trhan, který mi polomrtvý padl na práh nedaleko půlnoci, a přece je pokornější než většina lidí z hradu. Ale co jen se mu stalo? Kde se tu vzal? ..?" Proud svých myšlenek nuceně přerušil, protože si uvědomil, že již dlouho je ticho a čeká se na jeho odpověď. "Dnes vlci budou o hladu, starče, to ti slibuji. Jen jez, ať mi můžeš povědět, co tě sem přivedlo." Starcovy rty, svlažené chutným pokrmem, pookřály. Vrásky, které na nich vytvořil lesní chlad a suchý podzimní vzduch, se pomalu vypínaly a hrdlo dávalo opět sílu jeho hlasu. Bolesti jeho prochladlých kloubů díky teplu ohně z krbu rychle ustupovaly. Jeden by nevěřil, jak blahodárné může být obyčejné teplo. Když stařec dožvýkal poslední sousto ze dna misky, odložil ji na pařezu podobný stoleček a vstal z křesla. Podíval se významně na svého hostitele a už už chtěl spustit. V ten moment ale přicházející slova zaplašil prudkým pohybem pán domu, který vstal ze své sesle a napřímil se. Několik krátkých chvil tam ti dva stáli, hledíc vzájemně na své tváře osvětlené ze strany přivrácené ke krbu teple oranžovým světlem plamenů. Starcovy velké oči se v tom přítmí nápadně zaleskly...

... Únava ale nakonec byla silnější než veškerá zoufalost či žal a dostavil se spánek. Neklidný spánek, se kterým přišel i sen.

Nesmělý příchozí potichoučku přistoupil ke dveřím, aby se zaposlouchal, zda-li za nimi někoho nevyruší ze spánku. Když zaslechl jakýsi pravidelný, ale tlumený zvuk kovu, odhodlal se zaklepat na dveře. Jediný obyvatel stařičkého stavení se pomalu zvedl a třímaje v rukou meč, který právě brousil, zahřímal ke dvěřím: "Kdo tudy prochází v tuhle noční hodinu?" Odpovědí mu bylo zasténání pocestného, který, celý prokřehlý, nezmohl se na víc než sípavou a nezřetelnou odpověď. Když se před starým mužem s tichým skřípotem otevřely hrubé dubové dveře, poděkoval muži, který mu přišel otevřít, a snažil se z posledních sil vstát, aby mu úklonou vyjádřil vděk. Jenže jeho končetiny, nyní již téměř bez síly, ho nechtěly poslouchat. "Pomalu, starče! Ještě jsem tě nezahrnul hedvábím a zlatými mincemi, abys mi děkoval jako andělíčku strážníčku." ozvalo se tvrdě nočním tichem. "Teď ale pojď, pomohu ti vstát. Přece neproležíš noc na mém prahu." Oba muži se zvolna zvedli a kráčeli k prostému stolu, který stál uprostřed místnosti.

Světla tu nebylo mnoho. Na stole stála jen svíce z tučného vosku, jejíž sporé paprsky sotva dolehly ke stěnám místnosti. Ač byl pocestný zesláblý a na pokraji mdlob, jeho instinkty jej neopouštěly ani teď. Když se tmou zablyštil nemalý meč nesoucí ještě známky nedávného broušení, zeptal se pokorně: "Pane, vidím, že jsi brousil meč. Je celý špinavý od brusného kamene a mokrý. Nerad bych, aby ti kvůli mně zrezivěl. Jdi svou práci dokončit, jen mne tu nech posedět, prosím." Pán domu se usmál na starce, jehož rty se chvěly zimou, řkouc ta pokorná slova. "Když už tě nemohu zahřát u srdce jinak, starče, nechám tě sedět se mnou u krbu. Dostaneš řádně najíst a napít, a až budeš mít dost sil, povíš mi svůj příběh." V tu chvíli došli k velkému pohodlnému křeslu, které bylo sbito ze dřeva, ale potáhnuto tlustou vsrtvou měkkých koží. Posadil do něj starce a pokračoval: "Meč ještě počká. Udržuji jej ostrý jako břitva a lesklý jako zrcadlo, ale přece doufám, že jej nikdy nebudu muset použít." Poté uložil pán domu meč bez pochvy na stojan nad krbem a do připravené misky začal nabírat horkou polévku pro svého hosta...

jsem překrásná dívka z dlouhými zlatými vlasy a zlatýma očima.Pomáhám lidem,kteří trpí bolestí tím,že je třeba opustil nejlepší přítel.
Šla jsem do lesa a byl úplněk.V dálce jsem slyšela jen vytí vlků a šustění větví v okolí.Zdálo se mi,jako bych se propadala do země,zajímavé.
Zaslíchám nějaké hlasy,je to hlas koně a nějaké dívky.Páni!Ona před mýma očima je tak vysoká a krásná.Ale,přeci musím pokracovat v ceste.Ani nevím,proč tady jsem?Jsem tady snad,aby jsem něco  hledala,nebo snad pro radost?No,nevim...nevim...
Ted jsem si uvědomila,že ta osoba co je před mýma očima,není kásná dívka,je to nějaká černá osoba v černém plášti!To ne,má v ruce meč a želízka!
Proč já jsem tu chodila!Na co tady vůbec jsem!!!?
Černý jezdec se ke mě přibližuje čím dál,tím víc.Najednou nastoupila tma.Nevydím ani na krok,ale jezdec se pořát zbližuje,a já  ustupuji kroky do zadu.Hmmm....Co odemě chce?Proč se ke mě přibližuje a proč se tak stmívá?
Je to blbost,že se ptám sama sebe.
Dostala jsem nějakou velkou únavu do očí.Zavírám oči čím dál,tím víc a snažím se
ustoupit co nejdál od temného jezdce.Ale nejde to.Spadla jsem do nějaké pasti,mám strach že umřu!A spát se mi chce!
Už mám oči skoro zavřené,říkám si"Prosím,toto je sen!"Ale sen to není.Je to skutečnost.Cítím chladno,a vydím,že temný jezdec ke mě přišel.Něco mumlá ale nerozumím mu.
Tak zavřu oči.
Najednou cítím strašnou ale strašnou zimu,a slyším jak fouká vítr!
Mám pořát oči zavřené a vydím tmu.Najednou mi přes mé zavřené oči prosvitne slunce a najednou je teplo.Otevřu oči,a vydím slunce a krajinu.Jsem daleko od lesa,takže mě jezdec nemůže pronásledovat.Je to divný kde jsem se to octla.....
nevím,jestli to byl sen,nebo se to stalo.
 

 konec

Jsem krásná mocná elfka.Vedu kouzelníky a bojovníky do veliké bitvi.
Prohráváme ke konci už to vipadá marně bráníme se ze všech sil.
A pak padám do bezvědomí proberu se a vidím že jsem ve vězení.
Za pár týdnů mě vezou pryč do Urubenu.
Tam byl král Alagasie a říká mi že jestli mu neřeknu kde jsou elfové tek mě zabije.
Čekám čekám mučí mě každý den víc a víc a já pořád nic neříkám.
Jsem v kouzelném spánku abych necítila bolest.
Každý den ze mě kouzlo vysává energii a já mám strach že umřu.
Bránit se nemůžu.Den co den doufám že se odtud co nejdříve dostanu.
Probírám se a naskytne se mi příležitost.
Potkám sterého přítele od Vardanů.
Utíkám lesem král za mnou posílá vojsko,protože jsem elf utíkám rychle.
Utíkám k Surdě kde jsou Vardanové.
Doběhnu tam a dostanu se k velitelce Vardanů která jse jmenuje Nesuanda.
Pak se potkám s dračím jezdcem jménem Eragon a s jeho dračicí Safirou a také se svou starou kamarádkou jménem Arya.
společně vyhráváme bitvu a porážíme krále.

KONEC

Martin

Byl jeden kluk, který se jmenoval
Martin. Bydlel v Praze. Jeho rodina mamka Tereza, tatínek Radim a sestra
Nataša. Byl to hodný a milý kluk. Rád chodil do školy a na fotbal. Ve škole ho
bavili ty to předměty matematika, angličtina ale nebalili ho zase jiné předměty
čeština a francouzština. Jednou slavil patnáctiny a to bylo vážně nádherné,
dostal dort a dárky. A taky přišli dědeček s babičkou. A pak ještě přišli
bratranec a sestřenice. Bratranec se jmenoval Ludva a jeho sestra Adéla. Martin
a Nataša je moc v lásce neměli, protože jak Nataša slavila dvanáctiny tak
si je pozvali a udělali velkou chybu, protože jin rozbili hračky. Nataše
panenku a Martinovi autíčka na dálkoví ovládaní. Tak si řekli, že je potrestají
co jim udělali. Byla večeře tak Martin dal kam si sedne Ludva prdící polštářek
sedli si a najednou slyší prrrd Ludva z červenal jako rajče všichni si
drželi nos. Jenom Martin a Nataša se smáli, až se za břicho popadali. Rodiče se
ptali, proč se smějí, když u jídla si někdo prdne tak se mu nesměju.

Martin všechno řekl, že pod něj dal
prdící polštářek, aby se trochu zasmál. Pak po večeři šla Nataša do koupelny si
umyt ruce a dala na zem mýdlo past pro Adélu. Adéla si šla umýt ruce  stoupla na mýdlo a už jela, spadla na zadek,
Nataša, která stala schovaná vedle skříně se začala šíleně smát. Tak odešli
s nadávkami. Poté se maminka zeptala Martina a Nataši co jim provedli, že
tak hudrovali. Martin řekl, že jim rozbili hračky. Tak maminka zvážila, co má
udělat pak zavolala, vytočila číslo a počkala mezi tím to v telefonu se,
ozvalo tít tít tít. Prosím se ozvalo z druhé strany telefonu. Ahoj tady je
Tereza ahoj co se děje mé děti prý říkali, že ty tví rozbili hračky jeto pravda
počkej já si je, zavolám Adélo Ludvo, pojďte dolů. Kontrolní otázka nerozbili
jste, Martinovi a Nataše hračky? ,,Ano rozbili‘‘ prohlásili dvojhlasně. Tak
vidíš už se to, vyřešilo. My vám pošleme peníze za ty hračky jo a uděláme zatím
tlustou čáru. Peníze přišli Nataša a Martin si koupili nové hračky a bylo po
smutku. A z toho plyne po naučení radši
to říct dřív, než bude pozdě

Jsem v krásné Zemi jménem Ellesméria. Jsem elfka- krásná mladá vysoká žena která má špičaté uši a dlouhé nohy. Mám dlouhé třpytivé hnědé vlasy a zelené oči. Jsem v nebezpečí a připravuji se na boj. Tasím meč Lendgr a koukám se po soupeřích. Bojuji a odrážím všechny údery. Z rukou mi srší kouzla a jsem vyčerpaná... Najednou mi však projede ostrá bolest do těla. Padám do mdlob a jsem unavená. Snažím se použít kouzlo, ale díky mému vyčerpání to nejde. Někam mě nesou, nevím kam. Ráno se probouzím ale místo mé krásné Země vidím... Vězení. Hnusné a zatuchlé šedé vězení. Napiji se vody co mi dali ale po každém loku jsem unavenější a unavenější. Stále nemohu kouzlit. Každý den o de mne přijdou vyslýchat kde je naše Země schovaná ale já, já jim nic neřeknu...
Proto mi dávají horší jídlo a nepohodlnou postel. Trčím tam už asi rok ale stále žádná záchrana. Najednou však ke mne přiběhne chlapec. Kouzlem otevře zámek a vezme mě na záda. ...................... Několik dní spím a spím... On se se mnou pokouší promluvit. Jede na koni, ale já nereaguji, stále spím. Pokouší se mne vzkřísit ale já spím... Jednou mi do úst nalije jakousi vodu a já jsem zase při životě a dá mi najíst. Pak se společně představíme a on zjistí že jsem elfka a to velice mocná. Společně přemůžeme ty, co mne zavřeli a zamilujeme se. Svatba bude u nás v Ellesmérie a bude krásná a přírodní... Já se stanu princeznou a on princem elfů. Budeme žít na ostrově kde jsou palmy. Budeme vládnout dobře a budeme oblíbení.

KONEC

... Ostrá bolest kloubků však nezabránila té melancholické trosce duše odebrat se do pestrého světa, po kterém každým svým smyslem toužila. Pamatoval si s výtečnou přesností vůně každého kvítku a lístku, který tu pohladil; jakoby měl stále pod nohama tu hebkou lesní trávu, která ho vždy milosrdně přijala, když do ní složil hlavu; ba i zvuky švitořících zpěváčků a obezřelých laní sem tam zaslechl; stále viděl přeludy všech, které tu měl rád; jenže to všechno byla jen utichající ozvěna, blednoucí stín, hořký ocas sladké chuti, když si vzpomněl, že tu poraženecky klečí, široko daleko sám a sám.

Snad ze zoufalství, snad pro naději, že jeho slova někdo uslyší, začal zpola omámen únavou a šílenstvím vyprávět svůj příběh. Začal u první věci, kterou si pamatoval - to bylo tehdy, když mu starý Limort, ještě jako malému chlapci, vzav jej za ruku, vtiskl rašící větvičku jírovce za ucho a řekl mu: "Chlapče, pamatuj, važ si této ratolístky; dobře si ji vtiskni do paměti! Dnes je ti odpornou lepkavou věcí, kterých najdeš všude tisíce, ale slyš má slova - Přijde den, kdy na ni s láskou a touhou vzpomeneš!"

Stále si ta slova opakoval, protože už pochopil, jak byl bláhový, když ji tenkrát zahodil a ušklíbavě se zbavoval její lepkavé mízy, která mu vtekla do vlasů. Co by dal za to, moci si ještě jednou promluvit s Limortem...

Všechno jednou končí. Když přišel podzimní vichr, smetl ze stromu i poslední lístek a unášel ho s sebou nad krajinou. Nesl ho přes pusté louky porostlé dávno suchou travou; přes suchá koryta kdysi blyštivých potůčků a řek; přes ztichlé skalnaté srázy; přes lesy, z nichž se vytratila veškerá zeleň; přes zapomenutá údolí bez pohybu. Nakonec se ten svraštělý lístek pomalu snášel z výšky k vyprahlé zemi. Snad jedině vlnky a spirály , které při svém pádu lístek opisoval, vzdáleně připomínaly život, jež z tohoto světa pozvolna zmizel. Těsně před jeho dopadem se však prachem mihnul stín.

Uchvátiv ho svou zchátralou rukou, dlouho lístek otáčel mezi prsty a pohledem vychutnával jeho roztodivnou vrásčitost a teplé barvy, jimiž se lístek melancholicky oděl na svou poslední cestu. Opatrně k němu přivoněl, aby nasál ozvěnu světa, který naposled viděl už tak dávno. Hladil lístek od řapíku přes geometricky pravidelnou síťovinu žilek, kterými ještě nedávno proudil život, až po vykrajovanou čepel, která tvořila konec lístku stejně, jako tato krajina byla koncem světa.

Jenže při tom pomyšlení se mu bolestně zkroutila tvář; pevně uzavřel víčka, zavřel lístek v dlani do pěsti a padl na kolena - ještě jednou, naposled, dovolil svým myšlenkám rozutéci se zpět do chvil, kdy krajina kypěla, ba přetékala životem. Z jeho očí vytryskl proud slz, a když svlažil štěrkovitou půdu, náhle se setmělo. Nevztahoval už ruce k nebi, neboť ztratil veškerou víru; jen se jejich do krve rozdrásanými kloubky opíral o ostré kamínky, na něž padl. Měl oči pevně zavřené, ale přece jako poslední viděl.

Viděl totiž vše, co bylo ukryté v jeho nitru...