Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Poradna: Alík radí dětem

    Vyhledat odbornou pomoc

    ahoj, potřebuji pomoct.

    je mi 14 let, jsem v 9. třídě a myslím si, že trpím depresemi. nesnáším sama sebe.

    v poslední době (ted myslím hodně blízkou dobu, tak 4 měsíce) se cítím neskutečně mizerně. skoro nespim, chodim spát strašně pozdě a v noci se obvykle aspoň jednou vzbudím. denně naspím tak 5 hodin, ale spíš míň.

    všechno začalo někdy ve 3. třídě, když jsme chodili na plavání. už v tomhle věku jsem si začala uvedomovat, ze se sama sobě nelibim. myslela jsem si, že jsem tlustá a ošklivá a příšerná (což si i stale myslím).

    zhruba v 6. třídě jsem začala mít neustale pocity viny (které stále mám, ať už dělám cokoliv) a pocity beznaděje.

    v 7. třídě jsem se začala sebepoškozovat, konkrétněji řezat. nikdy jsem se nerezala do krve, protože se bojím. většinou se jen hodně silně poškrábu nuzkama, nebo kružítkem nebo tak něčím.

    v tuhle dobu jsem naprosto ztratila chuť k jídlu a skoro nejedla. jedna kamaradka si toho tenkrát všimla a dávala pozor já to, abych jedla. nyní už jim docela normálně, jen občas, když je mi fakt blbe, tak prostě nejim, protoze to nejde.

    8. třídou jsem tak nějak proplula jako tělo bez duše. bylo mi fakt hrozne, a stále je. zacala jsem myslet na sebevraždu. myslela jsem na ni stále. prestala jsem se tolik stýkat s lidmi, nic me nebavilo, avšak kamarádi me hodně tahali ven, což nakonec bylo fajn a usmivala jsem se i upřímně. ale doma to na me opet vse dolehlo.

    začala jsem se bát lidi, dělá mi problem někdy i ject MHD. nevystojim oční kontakt, nedokážu to. v tu dobu jsem se sebepoškozovala opravdu hodne, ale jizvy z te doby už nejsou skoro vidět.

    léto a prázdniny se mi udělalo lépe. ano stále jsem mela své večerní stavy, ale bylo mi mnohem líp.

    rodiče doma začali mít problémy. neustále se hádali. ted už se nehadaji, táta ma jen porad kecy, protože máma furt někde je (myslím si, ze někoho ma).
    máma nesnáší tatu. ale nějak prezivame...

    táta se ke mne často chová hnusne a nespravedlive. myslím si, ze si na me vybíjí zlost, kvůli mámě.

    nyní jsem v 9. třídě. všechno jede zase odznova. je mi strašně blbe psychicky a myslím si, ze nic nemá cenu... zase myslím na sebevraždu, rezu se a stale brecim. skoro nespim.

    máma mi jednou našla jizvy, a vyhrožovala mi, ze půjdeme k psychologovi, ale pak na to zapomněla nebo co. neřeší to. občas mi prohlédne ruce, ale to je vše. proto se bojím, znovu riznout, ale cítím, ze to potrebuju.

    kdybych mámě řekla, ze trpim depresemi, řekla by mi, at si na to přestanu hrat, ze se snažim byt cool a moderní, ale tak to není. potřebuji pomoct a chci pomoct.

    už jsem se svěřila několika kamaradkam, ale bud mi řeknou, ze to bude dobrý, nebo mi na to neřeknou pro jistotu nic. nebo řeknou, ze tu pro me vždy budou, kdybych se potřebovala svěřit a když se chci svěřit, tváří se, ze jim hrozne ublizuju tím, ze s nimi mluvim.

    omlouvam se, asi je tu mnohem dulezitejsich a vaznejsich problémů, ale ja už nemůžu. jsem tlustý prase, jsem hnusna, myslím si, ze bych nikomu nechybela, kdybych zmizela... potřebuju se porezat, uvolnit se... ale nemůžu, bojím se.

    dělala jsem si asi milion testu na depresi, a pokaždé mi to vyslo. ze ji mám...

    prosím vás o pomoc, protože já už to nezvladam.

    s pozdravem
    holka.

    (moc se omlouvam, jestli je to moc dlouhý, nebo nesrozumitelný)

    holka, 14 let, 13. prosince 2018

    Ahoj,

    Tvůj dopis není ani dlouhý, ani nesrozumitelný. Naopak. Píšeš velmi srozumitelně, příznaky, které popisuješ, jako nenálada, mizerné spaní, nechutenství, sebepoškozování, myšlenky na smrt, pocity viny, výčitky, to vše může zapadat do obrázku deprese, ale takto na dálku bez vyšetření to konstatovat nemohu. Je moc dobře, že si umíš říct o pomoc, zasloužíš si ji. Podle mne jsi nejspíš holka, která je velmi nespokojená sama se sebou a neví si se sebou rady. Mrzí mě, že o sobě mluvíš špatně a neuctivě, to si nezasloužíš. Je důležité učit se mít sám sebe rád a vážit si sebe i ostatních, i když chápu, že to není snadné, je to proces.

    Mohlo by Ti pomoci, s podporou mámy, vyhledat odborníka, psychologa nebo terapeuta, který by Tě kus Tvé cesty doprovodil. Spolu byste mohli pracovat na Tvých postojích a náhledech na sebe samu, na život a potřeby jeho naplnění. Nepíšeš nic o koníčcích, ty jsou pro život nesmírně důležité, protože když nám ubývají síly, potřebujeme podpořit, jsou to často koníčky, o které se můžeme opřít, a které přinášejí první záblesky radosti do života. Řezání může být určitým ventilem psychického napětí, je ale nebezpečné, a navíc na něj může vzniknout návyk. Je obtížné se jej pak zbavit. Není proto vhodné, abys volila tento způsob úlevy. Oceňuji, že si to uvědomuješ a snažíš se odolávat.

    Svěřit se mámě nebo tátovi, (bez ohledu na to, co oni mají mezi sebou), bys měla, protože Tvé potíže trvají již dlouhou dobu, vlastně šestým rokem. Nést si v sobě tuto tíhu, kterou Ty si neseš celý školní život a nikomu se nesvěřit, nesdílet, to je k neunesení. Rodiče navíc za Tebe a Tvé zdraví-tedy i to duševní-nesou zodpovědnost před zákonem. Proto by neměli přejít Tvé sdílení jen tak, mávnutím ruky. Pokud se tak stane, nezbývá, než abys je oslovila znovu a znovu, popř. s podporou někoho zvenčí-příbuzného nebo učitele, školního psychologa....atd. Neměla by ses nechat odbýt. Pokud bys měla pocit, že to nedokážeš říct, můžeš to mámě i napsat, nebo jí můžeš ukázat svůj e-mail i s naší odpovědí. Tebe třeba napadnou i jiné možnosti, jakým způsobem rodiče oslovit, nakonec je dobře znáš, tak budeš vědět, jak na ně.

    Cítím, že velmi potřebuješ podpořit sebedůvěru, úctu k sobě, svému tělu. Každý člověk je jedinečnou individualitou, každý zde má nějaký svůj úkol, má nějak naplnit svůj život. Toto platí i pro Tebe. Dobrou zprávou pro Tebe je, že budeš-li na sobě, svých postojích a náhledech na svět pracovat, ať už sama či s podporou, můžeš nabýt více sebejistoty, může přijít více radosti do Tvého života.

    V případě potřeby si vyhledej možnosti spojení na našich webových stránkách-www.modralinka.cz, a obrať se přímo na naši linku důvěry, Modrou linku. Také můžeš sama za sebe využít anonymně některé krizové centrum či psychologickou poradnu, např. naší nebo organizace Anabell (www.anabell.cz), kde je také k dispozici psycholog i bez vědomí rodičů.

    Přejeme Ti hodně odvahy a energie, kterou budeš nyní potřebovat.
    Modrá linka

    Na otázky odpovídají

    pracovníci linky důvěry Modrá linka, psycholožka BáraV, odborníci na výživu z centra Anabell, odborníci na boj proti kouření z projektu Nekuřátka a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

    Dotazy mohou pokládat pouze čtenáři mladší 15 let.

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj,mám často sebevražedné myšlenky. Zkusila jsem všechno co mi radili na lince bezpečí a nepomohly mi tam. Mám i často deprese. Někdy se i řežu. K psycholožce nechci. Vůbec to nezvládám. Co mám dělat? Předem díky za odpověd (omlouvám se za to že jsem to nepopsala líp,víc o tom psát nechci)

    Janču, 10 let, 23. května

    Ahoj, Janču,

    mrzí mě, že teď prožíváš něco tak náročného. Píšeš, že často myslíš na sebevraždu a máš deprese, někdy se i řežeš - věřím, že toho musí být na desetiletou dívku až příliš. Moc bych Ti přála, aby sis nemusela ublížit, abys dala přednost jiným možnostem. Zkusila jsi všechno, co Ti poradili na Lince bezpečí, píšeš i Alíkovi - z toho vnímám, že se snažíš najít si pro sebe pomoc, to bych chtěla ocenit, určitě to chtělo hodně síly.
    I když máš pocit, že zatím nic nepomohlo, chtěla bych Tě podpořit, abys to nevzdávala. Třeba to chce ještě trošku času, někdy se věci začnou zlepšovat - postupně, krůček po krůčku. Přemýšlím, co Ti přináší alespoň trošku úlevy, když je Ti hodně špatně - možná svěřit se někomu, pustit si oblíbenou muziku, nebo film, procházka, tanec, sport? Z toho, co píšeš, nemám moc informací o tom, co se Ti děje a a kdo všechno o tom ví. Je moc důležité, aby o tom, co prožíváš, věděl i někdo dospělý. Rodiče jsou zodpovědní za to, aby Ti pomohli, když to potřebuješ. Zasloužíš si pro sebe teď co nejvíc podpory. Říkám si, jestli by ses mohla svěřit třeba i někomu dalšímu z rodiny, oblíbenému učiteli anebo školnímu psychologovi - společně můžete hledat způsoby, jak to udělat, aby Ti bylo alespoň trošku líp.
    Můžeš se taky ozvat nám na Modrou linku - měli bychom prostor všechno probrat podrobněji, než takto po emailu. Můžeš nám napsat na chatu nebo zavolat na telefon anebo Skype. Kontakty najdeš na našich webových stránkách www.modralinka.cz. Můžeš se taky obrátit na Dětské krizové centrum, kde jsou připravení pomoci dětem v krizi (kontakty najdeš v tomto odkazu: www.ditekrize.cz/kontakt/).

    Klidnější dny přeje

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Zdravím. Už delší dobu mám deprese a úzkosti. Beru na to antidepresiva ale vůbec mi nepomáhají. Spíš bych řekl že je to po nich horší a už nevím co mám dělat. Věci které jsem dřív dělal mě už nebaví. Prosím o pomoc co dělat dál když už nic nezabírá. Díky.

    Ahoj Dane,
    věřím, že je hodně náročné, když Ti delší dobu není dobře a nic nezabírá. Je moc fajn, že jsi již vyhledal pomoc, když bereš antidepresiva. Nevím, jak dlouho je bereš, nějakou dobu ale trvá (většinou 3-4 týdny), než začnou účinkovat a někdy se mohou potíže ze začátku i zesílit. Pokud je bereš opravdu delší dobu a stále nemáš pocit zlepšení, dá se uvažovat o jejich změně – je potřeba to prokonzultovat s lékařem a co nejdříve jej informovat o svém stavu.
    Zmírňovat deprese pomáhá také psychoterapie, zvláště v kombinaci s účinnými antidepresivy. Pomocí ošetřujícího lékaře je možné psychoterapii vyhledat. Nevíme, kolik Ti je let, samozřejmě, že u dětí a mladých lidí do 18 let je třeba domluvit se s rodiči či zákonnými zástupci. Dá se také zavolat a hledat pomoc na některých z linek důvěry, kdyby sis o tom všem potřeboval více promluvit.

    Přejeme, aby se situace brzy zlepšila,
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj, mám možná trochu zvláštní dotaz,
    ale poslední asi týden mám takový zvláštní pocit smutku nebo nepohody možná trochu úzkost. Podle starších dotazů asi víte, že bych k tomu mohla mít důvod právě kvůli rodinné situaci nebo přátelům, ale nejspíš to asi nebude ono. Nejsem si jistá čím to je, možná karanténou nebo klidně něčím jiným. Jak se z toho mám dostat? Jak se dostat více do pohody?

    holka, 14 let, 10. května

    Ahoj,
    je dobře, že si umíš říct o pomoc ve chvílích, kdy Ti není dobře. Výstižně popisuješ, co se s Tebou děje – pocit smutku, nepohody, úzkosti… Tyto pocity mohou doprovázet náročné události v našem životě (třeba i delší dobu po tom, co se staly), nebo mohou přicházet bez viditelné příčiny. Doba karantény ke spouštění takových „nálad“ taky přispívá.
    Pokud tyto stavy trvají kratší chvíli, nebo nejsou moc silné, člověk si může říci, že patří k životu a že „zase bude líp“ – což opravdu často je. Pokud se ale člověk opravdu trápí nebo nepříjemné stavy trvají dlouho, je důležité to řešit. Pomáhá především odborná pomoc – pomoc psychologa, který jednak zjišťuje příčiny toho, co se děje, a také hledá způsob řešení. Můžeš tedy zkusit vyhledat odbornou pomoci, například máte-li ve škole školního psychologa nebo psycholožku, kteří například nyní pracují online apod.
    Také ale můžeš zkusit něco udělat sama. Základem je zdravá životospráva s dostatkem spánku, pohybu, pobytu na čerstvém vzduchu i sluníčku. Určitě také pomůže relaxace a správné, klidné dýchání a dechová cvičení – můžeš zkusit něco najít například na YouTube. Také může pomoci si psát deník, který pomáhá člověku vyjádřit své pocity, myšlenky, a lépe se v životě „usadit“.

    Držíme palce, abys vše zvládla,
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj, mám často pocit že jsem bezcenná,zbytečná,nezasloužím si žít a že všechno špatné je kvůli tomu že já jsem špatná. Taky mám často deprese a občas sebevražedné myšlenky, někdy se i fackuju. Taky mám pocit že jsem neskutečně tlustá i když to není pravda. Byla bych opravdu ráda za jakoukoliv radu.

    holka, 10 let, 10. května

    Ahoj,

    upřímně jsi nám napsala o pocitech, které Tě trápí. Nejsi se sebou spokojená, někdy si ubližuješ nebo myslíš na sebevraždu. Jsme rádi, že sis pro sebe s pomocí Alíkovy poradny začala hledat pomoc, kterou si rozhodně zasloužíš.

    Někdy se může stát, že člověka přemáhají nepříjemné myšlenky a je velmi těžké jim odolávat. Dostáváš se do období dospívání a to často obnáší různé obtíže, třeba i v prožívání sebe a svého těla. Sama píšeš, že víš, že nejsi tlustá, i když si tak někdy můžeš připadat. Napadá mne k tomu, že tělo je v čase dospívání ve vývoji a hodně se mění, stejně tak i my ve svém těle hledáme pohodlí. To, jak se nám toho daří dosahovat, může ovlivnit také způsob stravování nebo míra pohybu. Kromě úskalí pak dospívání přináší i mnoho změn, které mohou být k lepšímu - větší samostatnost, nové kamarády, novou školu, hledání toho, čemu se chceš v budoucnu věnovat. Je to pestrá cesta, která obnáší mnoho nového. Byla by škoda to nepoznat.

    Chci tě moc podpořit k tomu, abys na své problémy nezůstávala sama a svěřila se někomu dospělému ve tvém okolí - někomu z rodičů, prarodičů, oblíbenému učiteli, vedoucímu kroužku atd. Vhodný je i školní psycholog, pokud ho ve škole máte. Dospělí Ti pak mohou pomoci k dalším odborníkům - psychologovi, psychoterapeutovi.

    Nepíšeš, co přesně Tě trápí - mohou to být neshody s rodiči, sourozenci, kamarády nebo třeba školní záležitosti. Cokoli z toho s Tebou jsme připraveni probrat a hledat pro tebe vhodné řešení situace. Můžeš se s námi spojit po telefonu, Skype, chatu či e-mailu. Veškeré kontakty nalezneš na www.modralinka.cz. Fungujeme denně od 9 do 21 hod. Nonstop a zdarma se můžeš obrátit i na Linku bezpečí - 116 111 (www.linkabezpeci.cz). Pokud by ses nemohla dovolat, můžeš při myšlenkách na sebevraždu volat i 112. Je v pořádku v takové chvíli nebýt sama, vyhledat pomoc a dát šanci pohledu někoho jiného. Pro děti také fungují krizová centra, i teď v době karantény poskytují alespoň v omezené míře své služby. Linka důvěry Ti může pomoci takové centrum ve Tvé blízkosti najít.

    Tomu, jak se cítíme, pak výrazně napomáhá třeba i pohyb a pobyt na slunci. Také si můžeš psát deník, do kterého každý den zapíšeš 5 věcí, které byly ten konkrétní den prima. Zpočátku to možná půjde těžko, až v něm ale po čase zalistuješ, najdeš nápady, jak si zlepšit náladu. Pomáhá také být ve společnosti blízkých - přátel, rodiny, společně s nimi trávit čas a sdílet, jak Ti je.

    Tím, že jsi nám napsala, jsi pro sebe udělala první krok k lepšímu životu. Přejeme Ti sílu a odvahu udělat i ty další a získat si pro sebe potřebnou pomoc.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Dobrý den,
    už jsem tu psala.. a občas mi to opravdu pomohlo. Řekli jste mi ať navštívím psychologa.. Jenže se pořád cítim, že to nějak vydržím a že to je jen chvilkové období.. Pořád se ale vrací. O kamarády, kteří mi řikali, že jsem jina, jsem přišla.. Né, že mi udělali ještě pak horši věci, ale už mi s nimi nebylo hezky.. Citim se hrozně prázdná.. Nejsem už ta společenská holka moc.. Nějak se vyhýbám kontaktům. S mamkou jsem měla vždy skvělý vztah, ale teď se furt hádáme a cítím, že nedokážu řict ani ji svoje problemy.. Potřebovala bych si o tom promluvit s nějakým blízkým kamarádem, kamarádkou.. Ale nějak už nevěřim. Nenapadají mě slova, jak se popsat.. Kdyby se mě někdo zeptal "kdo jsi? jaká jsi?" netuším, jak odpovědět.. Je to spíš jen, že se mi rozjela puberta.. Jenže cejtim hroznej tlak na hrudi od prosince.. Ten tlak je dýl.. Ale vždycky jsem byla s kamarádama a byla happy.. Jenže prostě. Řekla jsem pár lidem, jak se cítím.. Ale nikdo mi nepomohl. Podle mě je blbe jít psychologovi, když vím, že čas je nejlepší na uzdravení.. Děkuji..
    S úctou, A.

    holka, 13 let, 4. května

    Ahoj z Modré linky,

    svěřuješ se s tím, že se měníš, že ztrácíš kamarády, potřebovala by sis o všem popovídat, ale s mamkou se jen hádáte. Sama předpokládáš, že se může jednat o pubertu.
    To je docela možné, období dospívání s sebou nese rychlý vývoj, který může být znejisťující. Souhlasím s tím, že mít s kým sdílet, je důležité. Chci Tě povzbudit v tom, abys to s mamkou nevzdávala a zkoušela, zvlášť, když jste měly, jak píšeš, hezký vztah. Pokud se Ti nedaří s ní v klidu mluvit, můžeš jí to klidně napsat, třeba i dát přečíst naši komunikaci, aby věděla, že Tě to trápí a že je to důležité. Ono se totiž dospívání může projevit právě i přechodným zhoršením vztahů, zejména s rodiči a s dospělými vůbec. I vrstevnické vztahy se v tom období mohou komplikovat, a to prostě jen proto, že díky vývoji, již mohou přestat dosavadní přátelství fungovat, mohou se měnit zájmy, a proto si lidé mohou přestat rozumět. Ale vždy je důležité dívat se kolem sebe a hledat nové přátele, kteří Ti mohou být bližší.

    Pokud jde o psychologa, toho Ti opravdu můžeme jen doporučit. Ano, čas může pomoci. Zároveň je to pro Tebe však období, které prožíváš jako nesnadné – a proto si podporu zasloužíš. Psycholog je právě člověk, který nás může provázet třeba i dlouhodobě, ale také jen po určité, nějakým způsobem pro nás náročné období.

    Přejeme Ti tedy, aby sis pro sebe podporu, která Ti uleví a posílí Tě, našla.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj všichni,
    Potřebuju se s něčím svěřit. Před Vánocemi jsem byla úplně na dně. Rodiče se stále hádali (a hádají se i teď) , neustále mě tahali celý podzim k jedné psycholožce, se kterou jsem si opravdu nerozuměla (a rodičům jsem to řekla několikrát), a nakonec jim začala přede mnou navrhovat rozvod každý dvě minuty (byli jsme na rodiný terapii). Všechno jsem to ze sebe dostávala ven přes mou nejlepší kamarádku, která mě nakonec přesvědčila, abychom společně zašly za speciálním školním pedagogem (který je zároveň psycholog a učí nás osv). Já jsem si to všechno sepsala den předtím na papír, kvůli zkušenostem z června, pro případ, že bych o tom nedokázala zase mluvit. Na tom papíru to bylo rozdělený do několika kategorií: doma, škola, křečík, a Voldemort (to je přezdívka pro tu učitelku o které jsem už psala dříve) . Já jsem s ním nedokázala mluvit, takže za mě mluvila Lucka, a u toho si ten člověk (T.) četl ten papír. Na tom papíru byla moje osnova, abych nezapomněla na něco důležitého. Když si to dočetl, tak mě odvedl do kanceláře k zástupkyni, a Lucku poslal zpět do třídy (už byla hodina). Já jsem si nebyla jistá, jestli to sama zvládnu, ale šla jsem. Tam jsem zůstala sama s T.a s zástupkyní (B.). Ti to tam se mnou všechno řešili, a dost to zasáhlo i do hodiny. Nakonec se mnou začli mluvit i o tom nejzávažnějším co bylo v té mojí osnově: myšlenky na sebevraždu. Slíbili mi, že rodičům to řeknou až později, ale rozhodně ne ten den. Já jsem ji věřila. Když jsem jela domů, tak mi asi 3x volal T., a jednou ředitelka, a asi 2x moje bývalá třídní, která mi pomáhala i s událostmi ohledně června (momentálně je jediným dospělým krom skautské vedoucí kterému důvěřuju. Už ani rodičům ne). Všichni se mě ptali, kde jsem, a já až později zjistila, že číslo na mě si zjistili od spolužáků. Rodiče už byli doma, a hned mi oznámili: volali ze školy, že jsi tam zanechala sebevražedný dopis (ja jsem jim tam tu osnovu nechala, v dobré víře, že jim pomůže se v tom zorientovat) . Místo skautu na mě moji vlastní rodiče zavolali záchranku, a od 17:30 jsem strávila v motole ma psychiatrii až do půl jedenácté. Tam mě donutili spolupracovat, jinak by mě hospitalizovali. Takže já jsem byla nucená mluvit o všem, i když jsem nebyla připravená. Máma tomu psychiatrovi (ano byl to chlap) řekla i o tom, co cítím ke K.,což jsem od ní brala jako podpásovku, když mi předtím slíbila, že o tom s nikým mluvit nebude. Já jsem se po tomhle úplně uzavřela, a už jsem s nikým o ničem takovém nemluvila až do teď. Tyhle myšlenky mám pořád (zvlášť když jsem už téměř měsíc zavřená doma, a už jsem tak dlouho neviděla K., což je věc, na které jsem se stala téměř závislá). Každých 14 dní musím chodit k nějaký psychatričce, která mi říká, abych se chovala jako by byla moje kamarádka, a když se tak začnu chovat, tak my vynadá, že přece není moje kamarádka, a jak se to chovám. Když jsem u ní byla poprvé, tak mi (z mého pohledu) vyhrožovala, že pokud nebudu spolupracovat, tak mě hospitalizují. A na to, že k ní chodím od ledna, tak mám pocit, že mi rozhodně nepomáhá.
    Nejhorší na tom, že jsem zavřená doma, je to, že nevídam K. na tom už jsem se stala téměř závislá. Pořád se mi objevuje ve snech, a nemůžu na ní přestat myslet. A to mám den docela nabitý (škola, sport, škola, sport, rodina, domácí povinnosti, vaření, skauting na dálku). Co mám s tímhle vším dělat?
    Omlouvám se za takovou slohovku, ale už jsem to ze sebe potřebovala dostat ven.
    Mějte se hezky.

    holka, 14 let, 29. března

    Ahoj,

    děkujeme za důvěru, se kterou ses nám svěřila. Věřím, že to pro Tebe nebylo lehké. Jak píšeš, možná, že to všechno potřebovalo ven, že ses z toho potřebovala trochu vypsat. Pozorně jsem četla Tvoji zprávu a přemýšlela jsem u toho, jak náročné to všechno pro Tebe musí být, navíc teď během karantény.

    Píšeš o rodičích, kteří se hádají, o osnově, kterou sis sepsala pro lepší orientaci v tom, co Tě tíží. Ve škole nedodrželi slib, který Ti dali, a o všem informovali rodiče, kteří potom zavolali záchranku. Píšeš také o psychiatričce, ke které nerada chodíš a o tom, jak moc Ti teď chybí K.
    Věřím, že muselo být zraňující, když jsi o všem musela mluvit s rodiči a s psychiatrem, aniž bys na to byla připravená. Umím si představit, že si připadáš zrazená od lidí kolem Tebe, za kterými jsi šla s důvěrou. Je docela možné, že se ve škole hodně vylekali a chtěli něco rychle podniknout pro Tvoji záchranu, v panice ale vybrali tuto možnost, a rozumím, že to vnímáš jako nefér jednání. Tvoje rodiče neznám, říkám si ale, že to tak mohlo být i u nich. Zároveň chápu, že Tě jejich jednání zranilo a že to narušilo Tvoji důvěru k nim.

    Přála bych Ti, abys teď pro sebe měla co nejvíce podpory, je důležité, aby ses na to všechno necítila být sama. Říkám si, že to, co prožíváš, můžeš sdílet s Vaší bývalou třídní anebo skautskou vedoucí, o kterých píšeš, jako o lidech, ke kterým máš důvěru. Píšeš, že sezení u současné psychiatričky Ti nevyhovují, že je pro Tebe Vaše komunikace matoucí. Máš právo dát najevo, že s Vašimi sezeními nejsi spokojená. Můžeš jí upřímně říct, co Ti vadí a co bys naopak potřebovala proto, aby ses cítila alespoň o něco lépe. Napadá mě, že bys jí mohla dát přečíst zprávu, kterou jsi nám napsala, aby tak měla lepší představu o tom, co teď prožíváš. Mohla bys ji dát přečíst také svým rodičům. Nevím ale jak Ti to zní, jestli by něco takového pro Tebe bylo přijatelné. Je možné také zkusit kontaktovat jiného odborníka – psychologa/psychoterapeuta. Zasloužíš si mít pro sebe bezpečný prostor, kde bys mohla pravidelně mluvit o svých myšlenkách a pocitech a postupně hledat způsob, jak s nimi pracovat, aby Ti bylo lépe. Pokud se během léčby děje něco, s čím nesouhlasíš, včetně například nedobrovolné hospitalizace, je možné se obrátit i na sociální pracovníky z Orgánu pro sociálně-právní ochranu dětí, kteří mají povinnost podobné situace řešit. Posílám odkaz, kde si můžeš dohledat kontakt podle místa bydliště: www.ospod.cz/volna-sekce-1/kontaktujte-vas-ospod/.

    Hodně síly přeje

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    zdravim,
    vopred sa ospravedlnujem, ze tato sprava bude asi len dalsia z mnoha nepodstatnych hluposti, predsa len ju pisem bez akehokolvek rozmyslu a sama sa poslednou dobou nevyznam vo vlastnych myslienkach, ale v tomto momente mi to prislo ako jedina moznost, co mam.
    pozrime teda, co sa mi podari zo seba dostat, napady mi pravdepodobne dojdu po druhej vete, tak aby to uz bolo za nami, v skratke :
    Uz nejaku dobu, najmenej dva roky, dajme tomu, sa jednoducho povedane, necitim, akoby som bola mentalne okej, mam z urcitych dovodov podozrenie, (ze prave ja, strnastrocna dievcina, kto by to bol povedal), mam nieco, co by mohlo byt podobne depresii - na intrernete som si vyhladavala par clankov aby som si mala byt cim aspon ako-tak ista (z odbornych zdrojov,kedze nemam iq izbovej teploty), a dosla som k zaveru, ze bud mam depresiu, alebo vaznu poruchu nejakej hormonalnej zlazy, no v oboch pripadoch mam nejaky problem, a kazoddenne rozmyslanie nad samovrazdami, vrazdami, totalna apatia a odpor voci vsetkemu, na co padnu moje ocne bulvy, uplne v pohode podla vsetkeho asi nebude. (toto pre mna samozrejme nebol novy poznatok, priznaky roznych mentalnych poruch pre mna nie su ziadna novinka a vedecke clanky mi nedali nic nove, ale chcela som mat pocit istoty, ze to nie je len obycajny smutok a ja sa s tym proste neviem vyrovnat, idk)

    tu sa ale dostavame k mojmu aktualnemu problemu :

    tuto skutocnost som oznamila mame a babke,
    a tu cela moja snaha konci. aky je dalsi krok? pokec s rodinou o mojich kazdovecernych existencnych krizach by som mala, co teraz? vsetko je pri starom. krizy, apatia, vsetko pokracuje a moje posledne, krajne riesenie nevyslo.
    Snazila som sa z toho dostat sama, nemam doslova ziadne problemy, no aj tak nedokazem zniest fakt, ze existujem a bola by som ovela radsej, keby tomu tak nebolo. Od samovrazdy ma doslova deli len to, ze sa bojim nie smrti ale toho, co je po nej - vobec nic, uplna prazdnota - no presne to bol moj zivot doteraz. nic by to nevyriesilo a vsetko by bolo nadalej ako doteraz.
    tak co mam robit?
    toto znelo lepsie v mojej hlave, neznie to ako nieco co by som napisala a s cistym svedomim zverejnila, ale nic lepsie momentalne nedokazem (prvy odsek ale neznie tak zle)

    holka, 14 let, 22. března

    Ahoj,

    není třeba se omlouvat - věřím, že někdy psaní dokáže přinést trošku úlevy, pomoci zorientovat se ve svých myšlenkách, vypsat se ze svého trápení. Pozorně jsem četla, co jsi napsala, a říkám si, jak náročné pro Tebe musí být, když se už dlouho necítíš dobře, vnímáš, že něco není v pořádku. Věřím, že v takových chvílích se může stávat, že člověk přemýšlí i nad sebevraždou. Přála bych Ti, abys to nemusela udělat a zkusila i jiné možnosti. S podporou a pomocí můžeš krůček po krůčku přicházet na způsob, jak by se Ti žilo alespoň o něco lépe, a jak bys mohla se všemi těmi nepříjemnými pocity a myšlenkami pracovat a zvládat je. Píšeš, že ses z toho snažila dostat sama - někdy je toho ale na člověka až příliš a sám na svoje pocity a myšlenky nestačí. Není to Tvoje chyba, naopak si zasloužíš mít pro sebe co nejvíce podpory. Některým holkám a klukům, kteří prožívali něco podobného, jako popisuješ Ty, pomohla psychoterapie. Mohl by to pro Tebe být bezpečný prostor, ve kterém můžeš pravidelně sdílet všechny svoje myšlenky a pocity, prozkoumat je, zorientovat se v nich a hledat způsob, jak ty nepříjemné zmírnit. Dalším krokem by případně také mohlo být psychiatrické vyšetření, v některých případech dokáže ulevit také medikace - vždy je ale dobré kombinovat ji s psychoterapií.
    Chtěla bych ocenit, že ses s tím vším svěřila mámě a babičce, chápu, že teď přemýšlíš, co by vlastně měl být ten další krok. Napadá mě, že bys mohla oslovit mamku a společně byste mohly vyhledat odborníka (psychoterapeuta/klinického psychologa) ve vašem okolí. Můžeš se nám ozvat, na chatu, na telefonu anebo Skypu, kde je prostor vše probrat více dopodrobna. Můžeš se třeba doptat na vše, co by Tě zajímalo ohledně psychoterapie. Všechny kontakty najdeš na našich stránkách www.modralinka.cz. Nonstop má Linka bezpečí (116 111). Posílám také případně odkaz na slovenskou chatovou poradnu: ipcko.sk/chatova-poradna/.

    Hodně síly přeje

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj poradno.
    Těžko se mi o tom mluví, ale tohle je nejspíš jediné místo, kde se nebudu bát svěřit. Možná protože se u toho nemusím dotyčnému dívat do očí. Ale teď už k dotazu.
    Posledních několik týdnů, možná měsíc, mívám velmi špatné nálady. VELMI špatné. Neříkám deprese jen proto, že nechci užívat toto slovo nesprávně. Už tak Stratila tato nemoc jistou vážnost. Takže tedy, velmi špatná nálada. Většinou to na mě padne během večera. Mívám takové ataky. Nával horka, vhrnou se mi slzy do očí, buší mi srdce a hůř se mi dýchá. A mám chuť se vymazat. Pak to buď přejde, nebo ještě nějakou dobu pláču. Pak taky mívám takové delší stavy, třeba několik desítek minut. Ty nebývají tak intenzivní, jsem spíš taková zamýšlená, mám chuť brečet a křičet, ale jsem potichu. Přirovanala bych ten pocit k těžkému kameni, který mi leží na hrudi.
    Nemám pocit, že by tyhle moje nálady a stavy byly nějak odůvodněné. Nestalo se mi nic zlého, nebo traumatizujícího. A tak se tahle situace těžko řeší.
    Před pár dny jsem se svěřila mamce. Dala mi prášek. To mi samozřejmě nijak nepomohlo, ale jsem ráda, že se snažila něco pro mě udělat. Sama nevím, jak bych sobě, být mamkou, pomohla. No a vzhledem ke karanténě nás psycholog jen tak nepřijme.
    A tak skončilo starání rodičů a věci se vrátily do ,,nromálu". A úvozovky jsou tam úmyslně. Protože vlastně NIC není v normálu. Cítím se den ode dne hůř, dneska jsem se dokonce pořezala. Nejsem na to hrdá, ale stalo se. Už se nemám kde svěřovat. Na dálku mi kamarádi nijak nepomohou a u rodičů to nemá cenu. Už takhle mi říkají histerka.
    Možná jsme se potřebovala jen vypsat že svých pocitů. Ale cítím, že potřebují pomoc a že tuto situaci asi nezvládnu ustávat dál sama. Poradíte mi prosím, co bych měla dělat? Na koho se obrátit?
    Moc děkuji za jakoukoli odpověď, hezký zbytek dne, Ema.

    holka, 12 let, 20. března

    Ahoj Emo,

    děkujeme za důvěru, se kterou se nám svěřila. Píšeš o velmi špatné náladě, se kterou zápasíš posledních několik týdnů, cítíš se stále hůř, v den, kdy jsi nám psala, ses pořezala. Věřím, že to musí být náročné a vyčerpávající a že Tě to hodně trápí. Jak píšeš, možná jsi potřebovala se z toho všeho trochu vypsat. Chtěla bych ocenit, jak umíš popsat, pojmenovat to, co prožíváš, své pocity, píšeš moc hezky.

    Pokud Tě takové pocity přepadají už několik týdnů, a je to stále horší, připadá mi důležité, abys pro sebe měla pomoc a podporu - i odborníka, psychologa anebo psychoterapeuta. Někdy na svoje pocity a myšlenky prostě už sami nestačíme, často je nezažene ani "prášek". V takové chvíli si zasloužíme bezpečný prostor, kde můžeme sdílet to, co nás trápí a postupně hledat způsob, jak bychom se mohli cítit o něco lépe. Napadá mě, že bys rodičům mohla zkusit ukázat svůj dotaz, který jsi nám napsala (třeba i s naší odpovědí), aby měli lepší představu o tom, co teď prožíváš. Můžeš to zvážit.

    Emo, je moc dobře, že jsi napsala a že na všechny ty nepříjemné pocity nechceš být sama. Zasloužíš si pomoc a podporu. Můžeš se nám ozvat na chatu, telefonu anebo Skypu, kde vše můžeme probrat více do hloubky než takto po emailu. Všechny kontakty najdeš na našich stránkách www.modralinka.cz. Obrátit se můžeš taky na Linku bezpečí na telefonním čísle 116 111, která funguje nonstop a je zdarma. Vím, že řada psychologů během karantény poskytuje sezení i online, např. přes Skype. Nevím, jestli už jsi k nějakému psychologovi chodila anebo by to pro Tebe byla první návštěva. Můžete se s rodiči podívat na web www.znamylekar.cz, kde najdete i hodnocení psychoterapeutů/klinických psychologů a jejich dostupnost podle toho, kde bydlíš, anebo by mohla poradit i Tvoje praktická lékařka. Píšeš, že kamarádi Ti takhle na dálku během karantény nepomohou - chápu, že je to teď všechno složitější, ale říkám si, že spolu díky technologiím a sociálním sítím můžete být v kontaktu i tak. Nemusí Ti hned pomoci vyřešit to, co Tě trápí, ale mohou Tě podpořit, rozesmát, pomoci občas odvést myšlenky jinam.

    Hodně síly přeje

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj,
    potřebovala bych nějakou radu, protože si už prostě nevím rady. Ono totiž, když byla škola, tak bylo plno srandy s kamarády a nad nějakými mými problémy jsem ani pořádně nepřemýšlela, ale když teď není škola a ani se nemůžu vidět s žádnými kamarády mám spoustu času na přemýšlení a najednou jsem na sobě našla strašně moc chyb a problémů. Strašně moc špatných věcí, jako by na mně nebylo nic dobrého a když už najdu něco fajn ty špatné věci to hravě zastíní. Když jsem si o těch svých problémech něco četla (ať už v knížkách, na internetu nebo tu na Alíkovi) všude bylo uvedeno, že bych se měla svěřit někomu, koho znám a důvěruju mu, jenže já to nedokážu, vážně ráda bych se se svými problémy někomu svěřila, ale já to nezvládnu (to je taky jeden z důvodů proč sama sebe nemám ráda). Každopádně jsem teď pořád smutná, celý den bych nejradši jen ležela v posteli a přemýšlela sama nad sebou a nejraději bych si něco špatného udělala. Bojím se kam až to může zajít, když budu dál doma a přemýšlet. Co i když už budu chodit do školy se to nezlepší?

    holka, 11 let, 19. března

    Ahoj,

    rozumím tomu, že teď, v krizovém období je vše jinak. Jsou zavřené obchody, nesmí se pořádat žádné koncerty, sportovní zápasy, ani se scházet větší množství lidí. Je tedy, jak uvádíš, více času doma přemýšlet o sobě. To, co Ty popisuješ, může být určitá forma negativního myšlení.

    S myšlenkami je možné pracovat. Je možné i hrát s nimi takové hry, kdy ty negativní se učíš měnit za pozitivní. Také těm špatným, negativním, kdy o sobě nesmýšlíš dobře, nemusíš věnovat pozornost. Prostě jak přijdou, tak je nechat i odejít, aby Ti zbytečně nebraly energii. Není to jednoduché zvládnout, vyžaduje to určitý trénink, je to běh na dlouhou trať, ale funguje to velmi dobře. V této souvislosti Ti mohu doporučit např. knihu Martina Selingmana: Naučený optimismus: Jak změnit své myšlení a život.

    Nepíšeš, zda jsi doma sama. Dnes je totiž doma i dost rodičů, sourozenci, pokud nějaké máš. Dají se hrát zajímavé hry, kterých je v současné době spousta. Je možné si vyprávět, pouštět si videa, prohlížet fotky, kreslit, společně si číst, chodit do lesů na procházky, pracovat na zahradě, je-li u domu. Důležité je mít na každý den nějaký plán, co budeš dělat a dodržovat podobný denní režim jako když chodíš do školy.

    Máš pravdu, že není jednoduché žít v této situaci a zažívat třeba doma "ponorkovou nemoc". Můžeš se zkusit pomocí techniky spojit se spolužáky a vrstevníky, podělit se o své zážitky, zkušenosti, učení, společně plánovat náplň “volných” dnů. Můžete si navzájem i pomáhat se školou, která Ti jistě zabere také dost času.

    Pokud by Tě tyto myšlenky dál trápily nebo se to dokonce zhoršovalo, měla by ses skutečně pokusit to s někým sdílet. Ať už s rodiči či někým dalším, komu věříš. Můžeš si připravit něco písemně. Dopis, který jsi poslala nám, je dostatečně srozumitelný, dál už nemusíš nic moc říkat. Jak vidíš, možnosti jsou. Jsou tu připravení odborníci, kteří v současné době pomáhají i on-line. Můžeš se také obrátit na nás, detaily najdeš na www.modralinka.cz.

    Přejeme Ti klidnější období a pozitivnější myšlenky.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj Alíku a společníci.
    Zdá se mi, že můj deseti letý bratr se stává závislým na mobilu. Nevíte jak snížit čas, který u obrazovky stráví? Samozřejmě je možnost mu ho úplně odebrat, ale neboť chodí sám ze školy, tak ho prostě musí mít. Rodiče to ví, ale nedokáží mu zabránit v hraní.
    Děkuji za zpětnou vazbu!

    holka, 13 let, 8. března


    Ahoj,

    chci ocenit, že Ti leží na srdci zdraví Tvého mladšího bratra a že se mu snažíš pomoct.

    Závislost na mobilu skutečně existuje, je dobře, že si všímáš, že by to u Tvého bratra mohl být taky problém. Je to ale opravdu na zodpovědnosti rodičů, aby v této situaci zakročili a zvolili výchovné postupy, které by bratrovi mohly pomoct. Rodiče mohou např. omezit čas, který tráví u obrazovky, na nějakou dobu mu techniku zabavit, nebo pro něj mohou vymýšlet náhradní činnosti, např. sportovní, chození ven, hraní deskových her, apod. Důležité bývá také pochopit, proč bratr tolik času na mobilu tráví. Lidé se většinou stanou na něčem závislý proto, že jim to naplňuje nějakou potřebu. Pokud vy jako jeho blízcí pochopíte, co bratr na mobilu nachází - třeba je to relax, třeba útěk před realitou, třeba ochrana před nudou, či něco jiného - pak se lépe hledá řešení, jak může tutéž potřebu naplnit zdravě.

    Pokud by si s tím rodiče nevěděli rady, mohou se optat svých známých, jak oni postupují v podobných případech. Také se mohou poradit s dětským psychologem či terapeutem (kontakty najdou na internetu, např. www.znamylekar.cz) nebo oslovit rodinnou poradnu, kde to můžou více probrat. Konzultovat to můžou i s dětským pediatrem. Co Ty sama můžeš ještě udělat, je promluvit si o tom s rodiči, nebo i s jiným dospělým, kterému důvěřuješ. Můžeš jim klidně ukázat i tuto zprávu a naši odpověď, pokud by Ti to pomohlo.

    Držíme Ti palce.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj
    Mám problém, se kterym se neumim vyrovnat.. Možná tomu časem řeknu, že to nebyl problem.. Byla jedna akce, ktera mi zamotala hlavu a od te doby jsem se prej začala měnit.. Byt mimo. Postupem času si to začali všimat kamaradi a hrozne mi řikaji, jak jsem jina, že mam prej deprese a že jsem třeba prostě takova makova. Je pravda, že se citim uvnitř uzavřena, nemam chut se s nikym bavit. Jenže moji kamaradi se se mnou nebavi a citim se vic a vic sama. Musela jsem i odjet z mesta a jsem tu tyden.. Cítim se i lepe. Jenže. Jsem protivna, chodim spat treba ve dve rano, protože nemužu spat, čumim do blba.. Chci byt stará já.. Tu kterou meli moji kamaradi radi. Mam pocit, že mě i psychicky davaji na dno oni, ale sama si vlastne o to rikam. Nevím co mam dělat.. Občas se mi zdá, že už přemyšlim i o smrti a jak se vyklubat ze vsech problemu, ktere tam mam dal.. Mluvila jsem s tim už i s mamkou o tom s temi kamarady.. Ale ani ona mi už nepomohla.. Uz necitim uvnitř nic vlastně skoro nechci se nutit do plakání, nic mě nebaví. Děkuji vam, ze jsem se vam mohla svěřit..

    holka, 2. března

    Ahoj,

    někdy se stane, že člověk prožije něco náročného a to jej velmi ovlivní. To, co prožíváš a co popisuješ, nevypadá jako jednoduchá záležitost a přemýšlím, jestli může jen tak odejít sama. Něco Tě zasáhlo natolik, že cítíš smutek, někdy jsi protivná, špatně spíš, ostatní si všimli, že už to nejsi Ty. Důležité mi také připadá, že chceš být jako dřív a tato situace Ti nevyhovuje a také to, že se Ti do myšlenek dostává téma smrti.

    Je moc dobře, že ses svěřila alespoň z části mamce. Myslím, že bys na to neměla zůstávat sama. Někdy se ale rodičům celá pravda říká jen těžko a tak si myslím, že by Ti mohl pomoci psycholog/psychoterapeut. U něj bys v bezpečí a v atmosféře důvěry mohla přemýšlet o tom, co Tě tak na akci zasáhlo, že Tě to celou proměnilo, hledat svoje staré já a energii do dalších dní. Bylo by fajn, kdyby Tě rodiče mohli někam objednat a kam bys nějakou dobu docházela. Možná máte ve škole školního psychologa, i jemu by ses mohla se vším svěřit. Jestliže by sis vše potřebovala urovnat v hlavě a promluvit si s někým anonymně, je také možné zavolat přímo k nám na Modrou linku.

    Přejeme Ti, aby se Ti brzy ulevilo.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj,
    Předem bych se chtěla omluvit za chyby v mé předchozí, psala jsem to narychlo.

    Pardon že vás zase otravuju, ale potřebuju poradit, jak mám mámě říct o tom, že chci jít k psychologovi/ psycholozce. Jak už asi víte, tak s mámou jsem v minulosti neměla dobrý vztah, sice je to ted lepší, ale ta důvěra se tam pokazila, strejdovi to říct nechci, ten by řekl že to nic není, že se s tím musím vypořádat sama, má teta a babička, no s nimi nemám moc dobrý vztah a mé sestřenky... Noo ty jsou tak trošku duševně jednoduché. A ségra je věčně pryč, no a tý bych to stejně neřekla. Napadá mě nejvíc ta máma, přece jen je to moje máma, ale bojím se, že mi řekne že žádný problémy nemám, a že nevím co to jsou starosti, prostě, že mě nepochopí. Jsem sice ještě dítě, ale prostě už nevím jak to mám všechno vyřešita nevím jak dál, poslední dobou mě přijde že mě nic nebaví, do školy nerada chodím, vzdy myslím, že něco zkazím, a taky že zkazím. Cejtim se líp radši doma sama ale tam mám zase takový smutky, ale nechci moc chodit mezi lidi.
    Moje nejlepší kamarádka mi říká že jsem poslední dobou protivná a pak je na mě hnusná. A pak doma brečím. Přijde mi že mě nema nikdo rád, že mě učitelé nemají rádi, jsem prostě všude navíc, přebytečná. Nesnáším sama sebe.
    Už nevím jak dál.

    holka, 12 let, 3. prosince 2019

    Ahoj,

    potřebuješ poradit, jak mámě říct o tom, že chceš navštívit psychologa. Chápu, že se to neříká úplně dobře.

    Alíkovi jsi moc pěkně napsala, jak se cítíš, jak Ti je. Zkus to takto pěkně říct i mámě. Pokud bys si netroufala na to říct to přímo, můžeš využít i to, co jsi už napsala, a dát jí přečíst tohoto Alíka i naši odpověď Určitě máš právo na odbornou pomoc, pokud se delší dobu cítíš tak, jak píšeš.

    Můžeš také využít školní psychologické pracoviště, kam můžeš nejprve přijít sama, a pak se domluvit, co dál.

    Držíme palce a přejeme brzké nalezení pomoci,

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    citim sa osamela porannena laskou mam zlomene srdiečko uz po milion krat nemam kamošou ani kamoški v škole prezivam šikanu uz 8 rokov menila som vela škol ale väčšinou je to len koli mojej vahe ale ja sa vo svojom tele citim dobre ako mam nadvahu to im asi vadi a väčšinou maju blbe dotazy ze fotky s dovolenky stala sa hrozna vec bola som zneuzita kluk mna prstil je to aj na policii a oni maju fotky ako som bola s nim ako som sa bozkavala s nim teraz nemam mobil a je to hrozne a nemam ani kamošov a ani kamoški a rezala som sa a dnes mna to popadlo znova bojim sa vyhladat psychologa

    holka, 14 let, 20. října 2019

    Ahoj,
    mrzí mě, že Ti chybí kamarádi, cítíš se sama a zraněná. Píšeš o šikaně i o tom, že Tě nějaký kluk zneužil a řeší to policie. Řežeš se, ale bojíš se vyhledat psychologa. Je dobře, že píšeš, že si umíš říct o podporu a nechceš na to, co se děje, být sama.
    Vnímám, že je toho na Tebe opravdu moc a přála bych Ti odbornou pomoc. Nevím, čeho konkrétně se ohledně návštěvy psychologa obáváš. Věřím však, že by stálo za to to zkusit, postupně se odhodlat. Pro první kontakt můžeš využít např. i naší či jiné linky důvěry a naplánovat, co dál. Existují také anonymní krizová centra pro děti a mládež, kam můžeš přijít bez objednání a služba je zdarma. Možná máte školního psychologa ve škole, který by měl řešit i šikanu. I policie, která řeší případ zneužití, může zprostředkovat psychologickou péči. Věřím, že už jen sdílení a podpora někoho dalšího, by Ti mohlo od samoty a zranění pomoci. Neboj se o tom, jak se cítíš a co bys potřebovala jinak mluvit i s lidmi kolem sebe, kteří Tě také můžou podpořit, ať už v rodině, nebo třeba učitelé ve škole.

    Přejeme Ti vše dobré,
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Zdravím Alíku, nevím jestli můj ,,dotaz" úplně patří do tohoto tématu, ale je to o sebepoškozování.. Už od mých třinácti let jsem se řezala,protože jsem ztratila svojí nejlepší kamarádku. Přetrvává to do dnes až na to, že teď je to kvůli rozchodu. Možná budu znít jako 'malej roznazlenej fracek', ale to mi nevadí.. Chtěla jsem se zeptat jak s tím přestat. Mám úplně zjizvenou ruku i nohy. Rodiče si toho nevšimli, protože jim nejsem moc na očích, ale bojím se, že si toho všimnou. Byl by to průser a na psychiatrii nechci. Nedá se říct, že mám depresi, jen dlouhou depku. Rodiče mi slibují psychologa už rok a já se bojím říct, že bych k němu chtěla, přece jen ,,Ahoj mami/tati chtěla bych jít k psychologovi." zní zvláštně. Předem děkuji za odpověď.

    holka, 14 let, 20. září 2019

    Ahoj,

    téma sebepoškozování je velikým tématem současné doby a jistě patří i sem, do Alíkovy poradny. Řezání je jednou z forem sebepoškozování, které dokáže krátkodobě "upustit páru", tedy ulevit, ale vzniká na něj závislost, návyk, zároveň může vést ke zhoršení celkového zdravotního stavu, infekcím, atd. My na Modré lince máme tu zkušenost, že málokdo umí se sebepoškozováním přestat sám, není to úplně jednoduché. Proto jsem ráda, že máš zájem o návštěvu psychologa/psycholožky, i rodiče Ti návštěvu psychologa slibují. U psychologa či terapeuta najdeš podporu ve svém úsilí zbavit se řezání, pomůže Ti i měnit Tvé myšlenkové postoje a celkově vyladit psychiku, učit se být v harmonii se sebou samou i se světem.

    Je mi líto, že máš zjizvené končetiny, nakonec je stejně jen otázkou času, kdy by se na to, že se řežeš, přišlo. Proto je lepší sebrat odvahu a rodičům se svěřit s tím, co Tě trápí, jsou to oni, kdo jsou zodpovědní za Tvé zdraví a tak by měli vědět, co se s Tebou vlastně děje. Pokud bys nevěděla, jak rodiče oslovit, můžeš jim ukázat tento nebo jiný podobný e-mail na Alíkovi s tématem řezání. Můžeš jim to i všechno napsat dopisem.

    Z Modré linky Ti držíme pěsti, abys našla dost sil i odvahy oslovit rodiče i odborníka.

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj, dobrý den.

    Už dřív jsem měla psychické problémy - několik let deprese, nějakou dobu jsem se i řezala. Poslední dobou se strašně bojím míst, kde je víc lidí. Kvůli tomu i jezdím do školy brzo - jen abych nemusela procházet plnou školou. Dřív jsem i chodila běhat, ale teď to prostě nedokážu - bojím se, že se na mě někdo byť jen podívá. Občas se mi stává, že mám pocit, že mě někdo sleduje atp.
    Ani nevím, na co přesně se chci zeptat - nejspíš jak to alespoň částečně překonat bez nějaké odborné pomoci?
    Předem děkuji.

    holka, 16 let, 7. září 2019

    Hezký den,
    pokud máte několik let deprese, dříve problémy se sebepoškozováním a nyní Vás strach z lidí a pocit, že Vás někdo sleduje, omezuje v běžném životě ve škole a ve volném čase, opravdu je to něco, co si zaslouží péči a pomoc odborníků - psychologa a psychiatra. Ti Vás můžou podpořit a provázet prací sama na sobě tak, aby se potíže postupně zmírnily a mohla jste žít ve větším klidu a spokojenosti, bez zbytečných strachů. O tom, co se děje, by měli vědět rodiče či jiní dospělí ve Vašem okolí (např. učitelka, školní psycholog), kteří Vám můžou pomoci vyhledat vhodnou pomoc, nemusíte na to být sama. Nebojte se s nimi upřímně mluvit o tom, jak se cítíte a co byste potřebovala.

    Přejeme Vám sílu a odvahu vyhledat pro sebe pomoc,
    Modrá linka