Poradna: Alík radí dětem

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj všichni. Moje trápení trvá už cca přes rok. Když jsem o něm říkala svým nejbližším přátelům, abych zjisila zda je to normální, nedokázali mne pochopit a říkali mi, že neví o co jde.
No, kde začít. Nepamatuji si, kdy a jak to přesně začlo, ale když po mě chtěli na výtvarné výchově, abych si cokoli představila, tak to prostě nešlo. Říkala jsem si tedy, že asi patřím k hrstce lidí, kteří to hold neumí. Stále se to ale zhoršovalo. Zanedlouho od uvědomění tohoto problému jsem začla ztrácet empatii. Postupně jsem se přestávala vciťovat do lidí. Onedlouho mě krátce a z nenadání napadla myšlenka, nad kterou jsem se později více zamýšlela, a to ta, že vlastně svět skončil a že jsem mrtvá a tohle je něco, co se děje po smrti. Vím, zní to divně, ale opravdu nevím jak to vyjádřit.
Před nějakým časem jsem přestala realitu "vnímat" úplně. Nedokážu si vybavit vzpomínku a s ní i spojené emoce, pocity atd. Někdy se musím štípnout abych zjistila, jestli "ještě žiju", ale už i tohle přestalo tak nějak zabírat. Většinu času moje tělo funguje bez "mého vědomí". Prostě něco dělám a najednou se na chvíli vrátím do těla abych zjistila co dělám, a pak zase nic... Když se pak snažím vzpomenout, co jsem dělala před několika minutami, přijde mi, jako kdyby se to stalo už dávno nebo nikdy. Je pro mě strašně těžké se podívat na moji fotku, třeba s nějakou ceklebritou, a uvěřit, že se tento okamžik vůbec někdy udál. Cítím se jako kdybych žila ve snu. Nic není reálné ani moje tělo, jako by byla moje mysl uvězněna někde v prázdnotě.
Ještě více mě znepokojilo, když jsem zjistila, že mám mysl plnou falešných vzpomínek a všeho ostatního. Prostě jsem bez mého vědomí vykládala blízkým o věcech, které se nestaly, ale dobře si je "pamatuji".
Mohla bych se to snažit popisovat hodiny, ale steně bych to nedokázala dobře vystihnout. Je to normální nebo mám depersonalizaci nebo něco takového?

holka, 15 let, 9. července

Hezký den,
popisujete pocity, že to, co prožíváte, nebo na co si vzpomínáte, není reálné, je těžké se vcítit, vnímat tady a teď, připadáte si jako ve snu. Chápu, že takové pocity pro Vás musí být nepříjemné a omezující v běžném životě. Je moc dobře, že sobě věnujete pozornost a chcete přijít na kloub tomu, co se s Vámi asi poslední rok děje. Oceňuji, že se nebojíte svěřit a zeptat na to, co Vám leží v hlavě, jste aktivní ve vyhledání rady, podpory.
Nedokážeme takto na dálku posoudit, zda se může jednat o hlubší psychologický problém, uvažujete např. o depersonalizaci. Na tuto otázku Vám může pomoci najít odpověď psycholog a psychiatr, které Vám doporučujeme vyhledat. Píšete, že je Vám 15 let, proto by bylo fajn, aby o tom, co Vás trápí, věděli rodiče a zprostředkovali Vám odbornou pomoc, pomohli Vám to dál řešit. Přejeme Vám, abyste na to, co se děje, nebyla sama, nebála se požádat o pomoc své blízké a poradila se s odborníky. Ukázat jim můžete i zprávu, kterou jste poslala nám, kde máte vše shrnuté a popsané.

Přejeme Vám vše dobré,
Modrá linka

Na otázky odpovídají

pracovníci linky důvěry Modrá linka, Alíkova kamarádka BáraV, odborníci přes výživu z projektu Vím, co jím, odborníci na boj proti kouření z projektu Nekuřátka a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

Dotazy smí pokládat čtenáři mladší 15 let.

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj,
Chci se zeptat, začala jsem se řezat kvůli klukovi kterého jsem měla ráda ale v současnosti už ho ráda nemám ale pořád se sebepoškozovaním přestat.Prostě mám sem tam potřebu vzít nůž nebo žiletku a řezat se a prostě si jinak nedokážu pomoct..Až když mám celé ruce od krve tak ten pocit přestane...Moji rodiče to neví a ani jim to říkat nechci oni by to nepochopili a asi by mě hned odvezli někam na psychyatrii...Chci s tím přestat ale nevím jak protože když se dlouho neřežu tak sem stále v depresi a smutná, naštvaná atd...Normálně ale chodím s kamarády ven a sem úplně v pohodě ale když sem sama začnu mít ten pocit...Prosím poraďte mi co mám dělat..Už sem se i parkrát chtěla podřezat..Děkuji za odpověď

holka, 12 let, 15. července

Ahoj,

je moc dobře, že se snažíš přestat řezat. Řezání může totiž na chvíli přinést úlevu, ale vlastně vůbec nepomáhá, jen všechno komplikuje. Může se totiž stát to, co se stalo Tobě - není možné přestat, i když se člověk snaží. Při řezání totiž dochází (mimo jiné) k chemickým procesům v těle, které účinkují podobně jako třeba droga, a pak to je tak, že "si nedokážeš pomoct". Je důležité, že sis uvědomila, že tohle nechceš a jsi ochotná pro to něco udělat. Každý tohle nedokáže.

Píšeš, že kdybys to řekla rodičům, že by to nepochopili a odvezli by Tě někam na psychiatrii. Zkusím to napsat jinak - myslím, že kdyby to tak udělali, pochopili by to naopak velmi dobře - sebepoškozování odbornou pomoc většinou vyžaduje. Ne tedy odvézt na psychiatrii, ale určitě je důležitá konzultace s psychologem, který pomůže zjistit příčinu a hledat cesty, jak sebepoškozování nechat. Určitě by pomohlo, kdybys to rodičům pověděla, a přímo se s nimi domluvila, aby Ti psychologickou pomoc pomohli co nejdříve najít. Můžeš jim dát přečíst i Alíkovu odpověď na Tvůj dotaz.

Můžeš to také zkusit zvládnout sama a odbornou pomoc vyhledat až tehdy, když to nepůjde. Píšeš, že chuť pořezat se přichází, když jsi sama. Zkus si naplánovat vždycky něco, abys "měla plné ruce práce", nějakou činnost, abys neměla čas na řezání myslet. Zkus si také vytvořit plán, co uděláš, když chuť si ublížit přijde. Třeba, že se místo toho jenom počáráš červenou fixou, že si budeš přejíždět po zápěstí nebo jiném citlivém místě kostkou ledu, nebo že třeba opakovaně zatneš hodně pěsti, dáš si kamínek do boty, sníš něco pálivého... Můžeš taky kreslit (nakreslit si, co si chceš udělat), psát, napsat své pocity a papír roztrhat... Pomáhá i říct/psát někomu blízkému, něco tvořit, cvičit, dát si sprchu (třeba studenou), jít si zaběhat - zkus si z toho vybrat, co se Ti líbí.

Kdyby sebepoškozování stále trvalo, neváhej vyhledat pomoc psychologa, někdy je to obtížné s tím přestat. Věřím, že uděláš všechno proto, abys to zvládla.

Klidné léto.
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj Alíku a spol. Chci se zeptat ohledně vyslovnosti. Je mi 10 let a neumím říkat R a Ř. Nikomu to nevadí. Ale mě jo. Já se to chci naučit. Na logopedii jsem chodila jako malá. Nepomohlo to. A R říkám ne třeba l ale říkám ho krkem. A paní z logopedie říkala že to je nejhorší. Nevíte jak se to naučit? Cvičení mi nepomaha
A psychologii nechci. Ani poradnu. Díky

holka, 10 let, 22. června

Ahoj,
ráda by ses naučila správně říkat R a Ř, vadí Ti, že to říkáš krkem. Dříve jsi chodila na logopedii, ale nepomohlo to, na psychologii ani do poradny nechceš.
Chápu, že vady řeči dokážou znepříjemnit komunikaci, není snadné s nimi bojovat. Přála bych Ti zlepšení, ale k tomu je opravdu zapotřebí spolupráce s odborníky. Neznám způsob, kterým by se člověk mohl sám naučit opravit výslovnost, když nezná její zákonitosti, není v tom studovaný. Píšeš, že když jsi chodila k logopedce, tak to nepomohlo. Nevím, jestli vůbec, nebo alespoň v něčem trochu ano. Někdy i to je malé vítězství a vyžaduje to trpělivost a pravidelný trénink. Určitě je možné zkusit jiného lékaře. Nejúčinnější bývá spolupráce logopeda s psychologem. Nevím, z jakého důvodu poradnu odmítáš. Kdybys to chtěla víc probrat, můžeš se obrátit na některou z linek důvěry včetně té naší. Píšeš, že to nikomu nevadí. Napadá mě, jestli máš dostatečnou podporu od rodičů, abyste to řešili dál? Můžeš požádat o pomoc s vyhledáním odborníků také učitele či jiné dospělé ve svém okolí. Neboj se s nimi upřímně mluvit o tom, jak se cítíš a co bys potřebovala.

Přejeme Ti hezké léto,
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj Alíku, mám celkem akutní dotaz, ocenila bych, kdyby šlo odpovědět co nejdřív.

Chodím na psychologii a psychiatrii a pořád se moje problémy nelepší. Beru antidepresiva. Mám panickou poruchu, strach z lidí a spoustu dalších věcí.

Můj problém je, že když je mi špatně, musím si způsobit bolest, třeba se pořezat, aby se mi vyplavil endorfin a ulevilo se mi. Nikdo to neví a já přemýšlím, jestli to říci mamince, ale nevím vůbec jak. Když si najdu společnou chvilku, kdy budeme jen spolu, tak nevím jak a čím začít rozhovor a co říkat. Popřípadě kdybych jí to řekla, jak to potom říci psycholožce či psychiatričce.

Předem děkuji za odpověď.

holka, 15 let, 8. června

Hezký den,
vážíme si Vaší důvěry, se kterou jste se dokázala svěřit s něčím důležitým, co Vás trápí. Věřím, že to může být dobrý první krok k tomu, abyste o tom, že se řežete, dokázala říct i mamince a odborníkům, kteří o Vás pečují. Přes všechny potíže, které jsou jistě náročné, máte chuť a odvahu nebýt na to, co Vás trápí, sama, což chci moc ocenit.
Věřím, že by Vám mohlo pomoci, pokud by s Vámi psycholožka pracovala na tom, jak hledat jiné cesty úlevy, než je sebepoškozování. Také maminka by měla vědět o tom, jak Vám je. Jak píšete, je dobré najít si na rozhovor klidný čas i místo, kde se budete cítit bezpečně. Je možné si to domluvit předem, např. jí říct, že si chcete promluvit o něčem důležitém, aby s tím mohla dopředu počítat. Můžete pak začít od toho, jak se cítíte a co byste potřebovala. Klidně se nebojte pojmenovat i to, že je to teď pro Vás těžké o tom mluvit, že cítíte např. rozpaky, stud, obavy apod. Už to může pomoci zmírnit strach z rozhovoru. Někdy pomáhá si to sepsat na papír, nebo napsat přímo dopis, který může usnadnit začátek rozhovoru, ukázat můžete i zprávu, kterou jste poslala nám. Podobným způsobem se pak můžete svěřit i psychiatričce a psycholožce.

Držíme Vám palce,
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj Alíku
V naší ulici bývalo vždy hodně dětí a před čtyřmi lety si sousedé od vedle z baráku adoptovali holčičku dnes je jí osm let a já se o ní bojím protože jsme nedávno spali u mé tety a jelikož ona zná i tu holčičku tak jsme tam spali všichni.
Ona chtěla jít do postele bez večeře a tak teta ze srandy prohodila oni ti snad doma nedávají najíst a její odpověď mě dostala. Nedávají mi ani snídaní natož pak večeři teta se jí ptala jestli jí dělají ještě něco a ona vše vyklopila když neuklidí pokoj za svou starší sestru (se kterou chodím do třídy) tak jí bijou teď má i mladší sestru a o tu se musí starat a chodit s ní ven. Na výlet nemůže ani myslet oni jí sebou nevezmou ani na nákup. Dokonce jí posílají ven s horečkou a doma jí nechají doopravdy jen v nejhorších případech. Ona se to bojí říci těm lidem kteří k nim chodí a ptají se jí na to jak se tam má bojí se ,protože jí ta její máma říkala že jí zmlátí a nebo jí taky říkala že pojede v sanitce úplně nahá.
Mohu jí nějak pomoci už jsem jí zkoušela přesvědčit o tom ,aby jim to řekla ,ale nechce a já vim že v tomhle nelže
Předem děkuji za odpověď

holka, 12 let, 6. května

Ahoj,
je dobře, že jsi napsala a že máš starost o kamarádku, která má problémy doma. To, o čem povídala, zní vážně – nedostává najíst, je bita, a náhradní rodiče se o ni dobře nestarají ani pokud je nemocná a navíc ji vyhrožují.

To, co jsi jí poradila bylo velmi správné. Ideální by bylo, kdyby se svěřila sociálním pracovníkům, kteří dohlíží na to, jak se dětem v náhradní rodině daří, protože by jí dovedli pomoci. Na druhou stranu si dovedu představit, že se toho bojí, protože jí rodiče vyhrožují.

Napadají mne k tomu dvě věci. Mohla bys dát té dívce kontakt na nás – Modrou linku (všechny kontakty najdeš na www.modralinka.cz) , může k nám zavolat nebo napsat na chat a společně s ní bychom mohli hledat řešení, aby se jí dařilo lépe. Můžeme celou situaci nahlásit sociálním pracovníkům i my, pokud bychom znali její jméno a adresu.

Také by mohla vše nahlásit Tvoje teta, která už o tom trochu ví, a které bys mohla ukázat náš dopis. Ze zákona každému dospělému člověku vyplývá, že by měl takové věci oznámit policii nebo sociálním pracovníkům a dá se to oznámit i anonymně. V každém případě je důležité, aby se to začalo řešit a aby ta holčička dál nemusela zažívat tyto věci. Teta se může také obrátit na nás a zkonzultovat, jak přesně by měla postupovat.

Ještě jednou bych chtěla ocenit, že Ti to není lhostejné, a že jsi už teď udělala maximum toho, co jsi mohla. Teď celá záležitost patří už do rukou dospělých.

Držíme palce.
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj Alíku.

Nevíš, jak to většinou vypadá na psychiatrii?

A jak to tam probíhá, když přijdu poprvé?

Předem děkuji za odpověď.

holka, 14 let, 31. března

Ahoj,

asi myslíš psychiatrickou ambulanci, ne umístění v nemocnici. Probíhá to hodně podobně, jako v každé jiné ordinaci. Vyšetření ale probíhá rozhovorem, kdy se lékař či lékařka ptá na důvody a potíže, které pacienta k němu přivádějí. Je důležité všechno říkat upřímně a otevřeně, jen tak bude vyšetření nejpřesnější a léčba účinná.

Nevím, jestli jde o Tebe, pokud ano, asi Tě k lékaři doprovodí někdo z rodičů. Kdyby se Ti před rodiči dobře nemluvilo, můžeš říci (nebo se domluvit předem), že bys raději s lékařem nebo lékařkou byla sama. Je přirozené mít z prvního vyšetření trochu obavy, a i o tom je možné mluvit, říci, že máš trochu strach. Uleví se Ti a psychiatr Ti s rozhovorem pomůže.

Přejeme klidné dny,

Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj Alík...
Moja mama má veľké depresie a je mi jej veľmi ľúto,
trvá to veľmi dlho a stále sa to niekoľko mesiacov hromadí až kým
to nevypukne (plače). Nechce chodiť k psychijatričke ani to nejak riešiť
Čo mám robiť?

kluk, 12 let, 23. března

Ahoj,
mrzí mě, že Tvoje máma má psychické potíže a nechce je řešit s psychiatričkou, využít odbornou pomoc, která tu pro ni je. Věřím, že pro Tebe musí být náročné vidět, jak jí trápí deprese, nejspíš cítíš smutek, lítost, bezmoc, rád bys jí nějak pomohl. Oceňuji Tvůj upřímný zájem a také to, že si umíš aktivně napsat o radu, pomoc.

Tvoje máma je dospělá a je sama zodpovědná za své zdraví a chování. Pokud nepomáhá to, že jí sám nabízíš, aby šla k lékaři, neboj se o podporu požádat jiné dospělé ve svém okolí, někoho z rodiny, učitelů nebo školního psychologa. Měli by vědět, co se doma děje, co Tě trápí, a také můžou pomoci to řešit. Napadá mě také zkontaktovat mámina praktického lékaře a poradit se s ním. V případě, že bys měl o mámu strach, můžeš jí zavolat i záchranku 112.

Ráda bych Tě podpořila v tom, abys nebyl na svou starost sám. Neboj se svěřit blízkým v okolí s tím, jak se cítíš a co bys potřeboval jinak.

Přejeme Ti vše dobré,
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj Aliku. Mám velký problém nebo spíš ne já ale můj kamarád z táboru. Seznamili jsme se o velkých prázdninách na táboře a od té doby si píšeme. Včera jsem ale dostala zprávu ve smyslu,, tohle píšu všem, protože tady už možná brzo nebudu,, napřed jsem to nepochopila ale pak mi došlo že se chce zabít. Zeptala jsem se ho proč a on mi to řekl. Už nějaký čas má halucinace že vidí nadpřirozené a nereálné bytosti a slyší šepot. Rodičům to říct nechce a kamarádům taky ne aby ho někdo nevzal k psychologovi. Má strach ze by bral prášky a to nechce. Mám o něho velký strach ale nemůžu za ním ani zajít protože bydlí přes celou republiku daleko����. Strašně mu chci pomoct a on mi slíbil že si nic neudělá. Chci se zeptat jestli je možné že by se mohl vyléčit ale ne praskami. Chápu že je nechce brát. Mám ho strašně moc ráda a vždy mě pochopí nechci o něj přijít. Děkuji předem za rychlou odpověď.

holka, 3. března

Ahoj,
oceňuji Tvůj zájem a starost o kamaráda, na kterém Ti záleží. Má psychické problémy, o kterých však jeho blízcí neví. Má strach z psychologa a možné léčby halucinací. Naznačil, že se chce zabít, zatím však slíbil, že si nic neudělá. Ptáš se nás, zda je možné se vyléčit bez léků, kterých se bojí.

Je moc dobře, že si umíš aktivně napsat o radu, pomoc v těžké situaci. Vnímám, že pro kamaráda je asi těžké zvládat náročné stavy sám, když nikdo v jeho blízkém okolí netuší, co se děje. Pak mu ale také nemůžou pomoci, což mě mrzí, a byla by škoda, aby si kvůli tomu nějak ublížil. Rodiče, kteří jsou za něho a jeho bezpečí a zdraví zodpovědní, pokud mu ještě není 18 let, by mu mohli pomoci vyhledat odborníka, psychologa či psychiatra. Ten by dokázal posoudit, nakolik je situace závažná a o jaký problém se jedná. Věřím, že by nabídl i řešení, že by společně našli způsob léčby, který by mu vyhovoval. Především psychoterapie je forma pomoci, kdy na problém člověk není sám, má v tom všem odborného "průvodce" a podporu. Někdy je potřeba ji nakombinovat s léky, třeba jen na přechodnou dobu, to vše však vždy v zájmu pacienta a musí to nejprve posoudit lékař.

I když představa léčby a práci na problému nemusí být člověku příjemná, věřím, že zachování života má větší hodnotu a je na prvním místě. Za sebe můžeš s kamarádem promluvit o možnostech odborné pomoci, můžeš mu dát kontakt i na nás (e-mail, chat, telefon na www.modralinka.cz) nebo jinou linku důvěry, kam se může obrátit anonymně a vyjádřit mu svůj strach o něho. Můžeš se také poradit s rodiči, i ti by mohli pomoci situaci řešit, např. se zkontaktovat s jeho rodiči i na dálku. Věřím, že pokud by jeho rodiče věděli, co ho trápí, chtěli by mu pomoci. Pokud bys měla strach, že je kamarád v akutním ohrožení života, je namístě volat záchranku a poradit se s nimi třeba i anonymně po telefonu, můžou mu zajistit rychlou pomoc.

Představuji si, že ani Ty nejsi v lehké situaci, věřím, že máš v sobě ohledně kamarádových problémů hodně pocitů, představ, obav. Je dobré na ně nebýt sám, umět se svěřit někomu blízkému, komu důvěřuješ, kamarádce, rodičům, školní psycholožce.

Přejeme Ti vše dobré,
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj, chtěla bych být vegankou, vegani ale nejedí maso, já ale ano, jinak nejím skoro nic co je ze zvířat protože mi to nechutná, ale nahrazuji to. Rodiče mi prostě nedovolí nejíst maso, říkají že děti by maso jíst měli, že mi potom budou chybět vitamíny atd... Já je trochu chápu, ale když maso jíst nechci... A je pravda že budu špatně růst když budu vegankou už ve 13? A rodiče jsou na mě i trochu naštvaný když se s nima bavím o tomto tématu - že něco vyřadím z jídelníčku. Co mám dělat?

holka, 13 let, 26. února

ahoj,
protože ještě nemáš ukončený růst, potřebuješ přijímat dostatek energie i všech potřebných živin (bílkovin, sacharidů, tuků, ale i vitamínů, minerálních látek a stopových prvků). Pokud by příjem těchto důležitých živin nebyl dostatečný, mohlo by to Tvůj růst negativně ovlivnit.

Veganská strava je poměrně významně omezená co se týká výběru potravin - nejí se nejen maso, ryby, ale i řada dalších potravin živočišného původu. Je pak těžší pohlídat složení stravy tak, aby bylo plnohodnotné a aby člověk přijal všechny potřebné živiny. Je k tomu potřeba určitá znalost a zkušenost - které potraviny jsou bohaté na které živiny (a které v nich naopak chybí), jak správně potraviny kombinovat a v jakém množství je konzumovat. Při veganské stravě je mnohem větší riziko, že nemusí být živin dostatek, než třeba při stravě vegetariánské. Řada živin je totiž z potravin živočišného původu lépe využitelná - např. vápník, železo, ale třeba i vitamín B12, který potraviny rostlinného původu téměř neobsahují. Také rostlinné zdroje bílkovin neobsahují všechny potřebné aminokyseliny, musí se tak vzájemně správně kombinovat (na rozdíl od živočišných zdrojů bílkovin, které jsou plnohodnotné). Člověk bez celkem dost podrobných znalostí o výživě si může nevyváženou stravou (konzumovanou delší dobu) i významně poškodit zdraví. Opravdu to není jen tak jednoduché. Proto se nejde divit rodičům, že o Tebe mají vzhledem ke změně stravy obavy a nelíbí se jim vyřazování různých druhů potravin ze stravy. Pokud bys dlouhodobě neměla správně složenou stravu, opravdu by se Tvůj růst mohl zastavit nebo zpomalit, ani kosti či zuby by nebyly v dobrém stavu - Ty právě teď potřebuješ načerpat dostatek živin, abys měla co nejlepší vstup do dospělosti.

Přece jen bychom Ti doporučovali nedodržovat přímo veganskou stravu, ani vegetariánskou - zařazovat občasně i maso, ryby, samozřejmě konzumovat dostatek zeleniny, ovoce, obilovin, luštěnin - a k tomu ale také mléko a mléčné produkty a vejce. Pokud by ses přece jen chtěla přiklonit více k úpravě stravování, byla by lepší vegetariánská strava (která není v omezení tak striktní) po poradě s lékařem. Lékař může Tebe i rodiče navést, jak by měla být vegetariánská strava složena, může v průběhu času sledovat, zda při takové stravě dobře rosteš a nechybí Ti nějaké důležité živiny (např. železo).

Zkus se tak domluvit s rodiči, že byste Tvou výživu probrali s lékařem. Věřím, že rodičům by podpora lékaře a informace od něj mohla pomoci snížit obavy z nesprávně nastavené stravy.

Držíme palce, ať se Ti dobře daří! Vím, co jím

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj Aliku už tady píšu po druhé je mi 12 let ale dovoluji si říct že na to nevypadám mám 170 cm ale to sem teď nepatří. Mám problém a myslím že je celkem zásadní o tomhle rodičům totiž říct nedokážu. Je to to že jsme teď byly s naší třídou dalšíma dvěma na lyžaku a jsem se tam zakoukla do jednoho kluka s tím klukem si píšu ale mám pocit že o mě nejeví moc zájem s dost mě to trápí mám mnoho dalších problémů jak doma tak s kamarády a jednu dobu toho na mě bylo moc tak jsme začala sebepoškozovat sama toho lituju naposledy jsem se rezala vcera a strašně toho vždycky lituju protože ty jizvy se hojí dlouho a i když se zahojí tak jsou tam potom takové bílé čáry a já se bojím že na to mamka nějak přijde což fakt nechci protože by mě táhla k psychlogovi protože jsme se rezala už minulý rok ale přestala jsem tak se tedy ptám co mám dělat abych si dokázala pomoct sáma nějak jinak než řezáním a co dělat aby na to nepřišli rodiče? Předem děkuji za odpověď.

holka, 12 let, 31. ledna

Ahoj z Modré linky,

je dobře, že chceš se sebepoškozováním přestat. Už jsi nejspíš sama zjistila, že to není řešení problému, naopak další problémy přináší. Jak se sebepoškozováním přestat? Na to není úplně snadná rada - je potřeba učit se stavět problémům čelem, neutíkat před nimi. Prvním krokem by mohlo být sebrat odvahu a rodičům se svěřit. Jsou za Tebe zodpovědní a měli by vědět, co se s tebou děje. A hlavně je důležité nebýt na své problémy sama. Je nápomocné už jen to, že se člověku můžeš svěřit. Co můžeš dělat Ty sama, je odvracet pozornost k něčemu jinému, než k tomu, že si chceš ublížit - tedy zaměstnat ruce nějakou tvorbou, zabavit se sportem, pohybem, zpívat, s někým si povídat. Skončit se sebepoškozováním není vždy snadné a mnohdy je třeba vyhledat pomoc odborníka - tedy psychologa. Jestliže máte ve škole školní psycholožku (psychologa) a je pro Tebe bezpečnější, můžeš si vyhledat pomoc Ty sama. Pokud ne, ráda bych Tě podpořila, aby ses odborné pomoci, pokud sama se sebepoškozováním skončit nedokážeš, nebránila. Psycholog Ti může pomoci nejen s problematikou sebepoškozování, ale i se schopností zvládat a řešit problémy jiným způsobem.

Přejeme Ti, abys na své potíže nebyla sama.
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj poradno,
Potřebuji se svěřit někomu, kdo by mi mohl pomoc, protože moje kamarádky mi odpoví maximálně „To bude dobrý, neboj jsem tu pro tebe, neboj vyřeší se to“, ano vážím si toho, ale potřebuju odbornou pomoc.

Když jsem byla ve třetí třídě, moje máma mě vzala na vyšetření. Doktoři mi zjistili ADHD. Nevím, jak se to přímo nějak jmenuje, ale já měla něco s poruchou pozornosti, že se nedokážu soustředit. To se jakoby projevuje i doteď, protože já se nedokážu soustředit jak ve škole, jak doma když se snažím naučit látku a tak dál. Pak se nic moc nedělo, ale pak přišla pátá třída. V hodině matematiky jsem si kružítkem ryla nějaké čáry a obrázky na ruku.. dopadlo to, tak, že se to dověděli moji spolužáci a vzhledem k tomu, že zrovna v té době vypukla modrá velryba, všichni si mysleli, že to hraju, což nebyla pravda. Došlo to, tak daleko, že mi spolužačky vyhrožovali, že pokud to ještě někdy udělám zajdou za učitelem.

Pamatuji si ještě, že o letních prázdninách jsem si ještě něco udělala. Pak jsem s tím vážně nepokračovala. Ale přišla šestá třída. Několikrát jsem se pořezala, kvůli tomu, že jsem se s někým kdo mi byl hodně blízký pohádala. Ale nebylo to tolik, ale bylo. Přestala jsem se smát, a ztratila jsem smysl pro humor. A pak přišel nejhorší ročník, sedmý. Koncem prázdnin 2018 si moje mamka našla přítele. Samozřejmě jí to nezazlívám, jsem šťastná, že je konečně po osmi letech šťastná.. ale vzhledem k tomu, že bydlí trochu dál a nemůže tu být furt si s ním furt psala. Furt seděla s počítačem na klíně, nebo mobilem v ruce. Pamatuji si, že jsem měla jednu velkou jizvu z pocitu, že ztrácím i svoji mamku. Jsem totiž strašně přecitlivělá, a všechno mi ublíží. A pak to šlo všechno dál. Nemůžu jít sama alejí, protože mám pocit, že mě někdo sleduje. Nezvládnu objednat jídlo, protože se bojím, že řeknu něco špatně. Bojím se, že když jdu k tabuli zapomenu jak se to počítá.

Všímám si toho sama, sice jsem nikdy neměla vysoké sebevědomí, ale dokázala jsem o sobě říct alespoň v ironii, že jsem hezká. Dnes to nezvládnu ani tak. Nemyslím si o sobě, že jsem tlustá, myslím si o sobě, že jsem až moc hubená, až vyhublá. Celkově trpím nejspíš depresí. Po nocích mívám špatné nálady. Nebo aspoň další věc, čeho si všímám, že jsem měla třeba tři měsíce v kuse špatnou náladu a pak zničeho nic dobrou. Teda až do dnes. Dnes jsem zničeho nic, bez důvodu chytla špatnou náladu. Málem jsem se pořezala, ale udržela jsem se. Už měsíc a půl se držím.

Já nevím co dělat, je toho na mě moc. S mamkou jsem se poslední dobou strašně moc hádala, protože o mě ztratila zájem, a vylívá si na mě zlost. Když jsem mezi lidmi, mám pocit, že tam jsem navíc, když mluvím nikdo mě neposlouchá. Dávají mi najevo, že mě nemají rády.

Omlouvám se, že je to tak dlouhý. Asi jsem se potřebovala vypsat. Snad mi poradíte, a řeknete co mi vlastně asi tak je.. Snad jsem to popsala dobře, děkuji za odpověď.

holka, 12 let, 4. ledna

Ahoj,

popsala jsi všechno dobře a srozumitelně, to oceňuji. Oceňuji také to, že dokážeš "zatnout zuby" a nepořezat se, když na Tebe přijde chuť si ublížit. Jistě ale pochopíš, když Ti napíšu, že kdyby bylo tak jednoduché, takto na dálku hned poznat, co se s kým děje, na základě dopisu, tak by vůbec nebylo potřeba lékaře, psychology, stačily by on line poradny. Ale tak to bohužel není.
Tvé potíže již trvají velmi dlouho, mnoho let, a spíše se stupňují, než aby ubývaly. Nakonec sama hned v první větě píšeš, že potřebuješ odbornou pomoc a já s Tebou velmi souhlasím. Měla by ses domluvit s mámou a obrátit se na nějakého psychologa, (začít můžeš u toho školního, máte-li ho), který by se Ti věnoval delší dobu a pracoval s Tebou. Dobrou, ba velmi dobrou zprávou na tom je to, že zlepšení toho nežádoucího vývoje leží ve Tvých rukách. Ty sama můžeš s odbornou pomocí docílit toho, aby se Ti dařilo lépe. Potřebuješ, jak opět sama správně píšeš, pracovat na zvýšení svého sebevědomí, které Ti dodá potřebné kuráže ve společnosti dalších lidí. Když se naučíš, mít sama sebe ráda, vážit si sebe, pak si Tě budou vážit i ostatní, skutečně to tak funguje.

Co se týká Tvé mámy, je samosebou fajn a v pořádku, že si našla přítele. Je-li máma spokojená a šťastná, netouží po ničem jiném, než mít také šťastné a spokojené dítě. Ale jak se zdá, u vás doma to tak nyní není. S mámou se hádáte, ona si na Tobě vylévá zlost, asi se necítí moc spokojená, nevím, co v tom vězí. Ale Ty se jí můžeš zeptat, základ všeho, dobré atmosféry doma, spočívá ve správné komunikaci. Zeptej se mámy, co se děje, dej jí najevo, že se Ti zdá, že o Tebe ztratila zájem, popiš jí své pocity. Doporučuje se setkání někde na veřejném místě, v cukrárně, čajovně, a tam vše s mámou probrat.

Ve svém e-mailu popisuješ také své střídavé nálady, někdy se sebepoškozuješ, máš problémy s udržením pozornosti, problémy v komunikaci s nejdůležitějším člověkem, mámou, potíže o něco si říct, i v komunikaci ve společnosti. To vše už je dost dobrých důvodů pro to, aby ses obrátila na odborníka, a spolu pomalu, krůček po krůčku, pracovali na Tvé proměně. Není to lehké a jednoduché, ale výsledek stojí opravdu za to.

Přejeme Ti hodně odvahy a energie k prvním krokům práce na sobě.
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

ahoj, potřebuji pomoct.

je mi 14 let, jsem v 9. třídě a myslím si, že trpím depresemi. nesnáším sama sebe.

v poslední době (ted myslím hodně blízkou dobu, tak 4 měsíce) se cítím neskutečně mizerně. skoro nespim, chodim spát strašně pozdě a v noci se obvykle aspoň jednou vzbudím. denně naspím tak 5 hodin, ale spíš míň.

všechno začalo někdy ve 3. třídě, když jsme chodili na plavání. už v tomhle věku jsem si začala uvedomovat, ze se sama sobě nelibim. myslela jsem si, že jsem tlustá a ošklivá a příšerná (což si i stale myslím).

zhruba v 6. třídě jsem začala mít neustale pocity viny (které stále mám, ať už dělám cokoliv) a pocity beznaděje.

v 7. třídě jsem se začala sebepoškozovat, konkrétněji řezat. nikdy jsem se nerezala do krve, protože se bojím. většinou se jen hodně silně poškrábu nuzkama, nebo kružítkem nebo tak něčím.

v tuhle dobu jsem naprosto ztratila chuť k jídlu a skoro nejedla. jedna kamaradka si toho tenkrát všimla a dávala pozor já to, abych jedla. nyní už jim docela normálně, jen občas, když je mi fakt blbe, tak prostě nejim, protoze to nejde.

8. třídou jsem tak nějak proplula jako tělo bez duše. bylo mi fakt hrozne, a stále je. zacala jsem myslet na sebevraždu. myslela jsem na ni stále. prestala jsem se tolik stýkat s lidmi, nic me nebavilo, avšak kamarádi me hodně tahali ven, což nakonec bylo fajn a usmivala jsem se i upřímně. ale doma to na me opet vse dolehlo.

začala jsem se bát lidi, dělá mi problem někdy i ject MHD. nevystojim oční kontakt, nedokážu to. v tu dobu jsem se sebepoškozovala opravdu hodne, ale jizvy z te doby už nejsou skoro vidět.

léto a prázdniny se mi udělalo lépe. ano stále jsem mela své večerní stavy, ale bylo mi mnohem líp.

rodiče doma začali mít problémy. neustále se hádali. ted už se nehadaji, táta ma jen porad kecy, protože máma furt někde je (myslím si, ze někoho ma).
máma nesnáší tatu. ale nějak prezivame...

táta se ke mne často chová hnusne a nespravedlive. myslím si, ze si na me vybíjí zlost, kvůli mámě.

nyní jsem v 9. třídě. všechno jede zase odznova. je mi strašně blbe psychicky a myslím si, ze nic nemá cenu... zase myslím na sebevraždu, rezu se a stale brecim. skoro nespim.

máma mi jednou našla jizvy, a vyhrožovala mi, ze půjdeme k psychologovi, ale pak na to zapomněla nebo co. neřeší to. občas mi prohlédne ruce, ale to je vše. proto se bojím, znovu riznout, ale cítím, ze to potrebuju.

kdybych mámě řekla, ze trpim depresemi, řekla by mi, at si na to přestanu hrat, ze se snažim byt cool a moderní, ale tak to není. potřebuji pomoct a chci pomoct.

už jsem se svěřila několika kamaradkam, ale bud mi řeknou, ze to bude dobrý, nebo mi na to neřeknou pro jistotu nic. nebo řeknou, ze tu pro me vždy budou, kdybych se potřebovala svěřit a když se chci svěřit, tváří se, ze jim hrozne ublizuju tím, ze s nimi mluvim.

omlouvam se, asi je tu mnohem dulezitejsich a vaznejsich problémů, ale ja už nemůžu. jsem tlustý prase, jsem hnusna, myslím si, ze bych nikomu nechybela, kdybych zmizela... potřebuju se porezat, uvolnit se... ale nemůžu, bojím se.

dělala jsem si asi milion testu na depresi, a pokaždé mi to vyslo. ze ji mám...

prosím vás o pomoc, protože já už to nezvladam.

s pozdravem
holka.

(moc se omlouvam, jestli je to moc dlouhý, nebo nesrozumitelný)

holka, 14 let, 13. prosince 2018

Ahoj,

Tvůj dopis není ani dlouhý, ani nesrozumitelný. Naopak. Píšeš velmi srozumitelně, příznaky, které popisuješ, jako nenálada, mizerné spaní, nechutenství, sebepoškozování, myšlenky na smrt, pocity viny, výčitky, to vše může zapadat do obrázku deprese, ale takto na dálku bez vyšetření to konstatovat nemohu. Je moc dobře, že si umíš říct o pomoc, zasloužíš si ji. Podle mne jsi nejspíš holka, která je velmi nespokojená sama se sebou a neví si se sebou rady. Mrzí mě, že o sobě mluvíš špatně a neuctivě, to si nezasloužíš. Je důležité učit se mít sám sebe rád a vážit si sebe i ostatních, i když chápu, že to není snadné, je to proces.

Mohlo by Ti pomoci, s podporou mámy, vyhledat odborníka, psychologa nebo terapeuta, který by Tě kus Tvé cesty doprovodil. Spolu byste mohli pracovat na Tvých postojích a náhledech na sebe samu, na život a potřeby jeho naplnění. Nepíšeš nic o koníčcích, ty jsou pro život nesmírně důležité, protože když nám ubývají síly, potřebujeme podpořit, jsou to často koníčky, o které se můžeme opřít, a které přinášejí první záblesky radosti do života. Řezání může být určitým ventilem psychického napětí, je ale nebezpečné, a navíc na něj může vzniknout návyk. Je obtížné se jej pak zbavit. Není proto vhodné, abys volila tento způsob úlevy. Oceňuji, že si to uvědomuješ a snažíš se odolávat.

Svěřit se mámě nebo tátovi, (bez ohledu na to, co oni mají mezi sebou), bys měla, protože Tvé potíže trvají již dlouhou dobu, vlastně šestým rokem. Nést si v sobě tuto tíhu, kterou Ty si neseš celý školní život a nikomu se nesvěřit, nesdílet, to je k neunesení. Rodiče navíc za Tebe a Tvé zdraví-tedy i to duševní-nesou zodpovědnost před zákonem. Proto by neměli přejít Tvé sdílení jen tak, mávnutím ruky. Pokud se tak stane, nezbývá, než abys je oslovila znovu a znovu, popř. s podporou někoho zvenčí-příbuzného nebo učitele, školního psychologa....atd. Neměla by ses nechat odbýt. Pokud bys měla pocit, že to nedokážeš říct, můžeš to mámě i napsat, nebo jí můžeš ukázat svůj e-mail i s naší odpovědí. Tebe třeba napadnou i jiné možnosti, jakým způsobem rodiče oslovit, nakonec je dobře znáš, tak budeš vědět, jak na ně.

Cítím, že velmi potřebuješ podpořit sebedůvěru, úctu k sobě, svému tělu. Každý člověk je jedinečnou individualitou, každý zde má nějaký svůj úkol, má nějak naplnit svůj život. Toto platí i pro Tebe. Dobrou zprávou pro Tebe je, že budeš-li na sobě, svých postojích a náhledech na svět pracovat, ať už sama či s podporou, můžeš nabýt více sebejistoty, může přijít více radosti do Tvého života.

V případě potřeby si vyhledej možnosti spojení na našich webových stránkách-www.modralinka.cz, a obrať se přímo na naši linku důvěry, Modrou linku. Také můžeš sama za sebe využít anonymně některé krizové centrum či psychologickou poradnu, např. naší nebo organizace Anabell (www.anabell.cz), kde je také k dispozici psycholog i bez vědomí rodičů.

Přejeme Ti hodně odvahy a energie, kterou budeš nyní potřebovat.
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj Alíku Mám ADHD To je porucha mozku a snažím se to ovládat ale někdy
To nejde ovládat. Musely mě uklidňovat správci a uklidnily mě. já s tím žiju a ví my to. Dokonce jsem udělal s tím článek
www.alik.cz/a/ziju-s-adhd

Nejde s tím žít neboli my to vadí poradíte my ?

kluk, 9 let ANDÍLEK2009, 14. října 2018

Ahoj,
popisuješ své potíže s ADHD, kdy se někdy nedokážeš ovládat a působí Ti to různé potíže. Je fajn, že jsi o tom napsal článek, i to může pomoci k lepšímu pochopení okolí, co se s Tebou děje, jaké to je. Chápu, že je to pro Tebe náročné a těžko dát univerzální radu, řešení, ale je důležité mít oporu lidí v okolí, v rodině, ve škole. Věřím, že alespoň někoho takového máš. Můžeš si o tom, že by sis rád našel více kamarádů, promluvit např. s třídní učitelkou nebo se školní psycholožkou, pokud jí ve škole máte. I ta může pomoci, aby ses lépe začlenil do kolektivu. Věřím, že by Ti prospělo mít svého psychoterapeuta (pokud ho už nemáš), ke kterému bys pravidelně docházel a mohl s ním řešit to, co Tě trápí. I o tom si můžeš promluvit s mamkou. Připadá mi také jako dobrý nápad zkusit si s někým dopisovat. Více informací a rad, jak zvládat život s ADHD, můžeš najít třeba tady: www.neklidne-deti.cz/index.php/zivot-s-adhd.

Přejeme Ti hodně sil a trpělivosti.
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Zdravím,
poslední týden to nějak nezvladam.. Hrozně špatně se mi spí a porad se budím.
Když jsem nevyspalá,nedokážu nic dělat. Tím myslím školu a nějaké povinnosti. Ve škole mám furt 4 a 5 a to i z předmětu ze kterého mám vždy jedničky..
Nezvládam úklid pokoje. Vždy se mi začne točit hlava nebo začnu brecet. Vlastně brecim doma furt. Když mi nejde domaci úkol nebo rodiče křičí..
Mám také strach z mamky. Furt mi leze do pokoje a tím pádem nemám žádné soukromí. Konečně jsem se přestala řezat,ale když na mě začne křičet, nejsem schopna dělat něco před tím než se říznu.
Změny asi žádné nemám. Jen to že bratři jsou pryč (škola) a já jsem jakoby jedinacek. Vidím je třeba dvakrát za měsíc. A ještě jedna změna. Mamka mi furt nadává. Furt na mě vidí chyby,vždy jsem ta nejhorší.
Dokonce mi řekla že jsem nebyla plánované dítě ,ale stalo se..
Kamarádky mi v tomhle směru taky moc nepomahaji,ale já je chápu..
Co mám dělat? Stává se,že už nemám sílu se ani řezat,už jen tak lezim ,dívám se do zdi a tečou mi slzy

holka, 13 let, 9. října 2018

Ahoj z Modré linky,

mrzí mě, že se máš tak, jak píšeš. Změny nálad, pláč, snížená schopnost něco dělat a podat výkon, řešení duševního napětí řezáním, to všechno je něco, s čím opravdu potřebuješ pomoct. Je moc dobře, že jsi napsala a chceš svou situaci řešit.

Je důležité, abys řekla mamce, co se s Tebou děje, že se necítíš být v pořádku a potřebuješ pomoc. S pomocí mamky můžete vyhledat psychologa, se kterým bys probrala svoje stavy i řezání. Pokud by to z nějakého důvodu nebylo možné, můžeš vyhledat školního psychologa, nebo psychologa ve svém okolí s pomocí např. paní učitelky. Je totiž potřeba, aby se přišlo na to, co s Tebou je. Mohou to být projevy dospívání, kdy k výkyvům nálad dochází, může to být i něco jiného, co se na dálku odhalit nedá. Je taky potřeba, abyste našli možnosti, jak zlepšit to, jak Ti je.

Držíme Ti k tomu palce,
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj, vždy jsem si myslela, že sanitka je jen pro úrazy, nehody a podobně. Přečetla jsem v Poradně, že ji lze volat i v případě akutních sebevražedných myšlenek, je to pravda? A co by vlastně dělali? Nechali si dotyčného hospitalizovat?
Předem děkuji.

holka, 15 let, 5. října 2018

Dobrý den,
ano, je to tak, Rychlá záchranná služba funguje i pro tyto případy. Jsou zvyklí přijet i k lidem, kteří mají sebevražedné tendence. Můžou si s dotyčným promluvit a odvézt ho do nemocnice, tím zajistit klid a bezpečí a případnou zdravotní péči. V nemocnici pak je často možné mluvit s psychologem nebo psychiatrem a probrat tak víc do hloubky, co se děje. Někdy pomohou léky. Je možná i hospitalizace, avšak ta je vždy jen se souhlasem dotyčného.

V případě sebevražedných tendencí nebo sebepoškozujících myšlenek je podobně možné volat i na linku důvěry, nicméně právě záchranka může pomoct přímo na místě a ochránit.

Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj poradno
Můžu se zeptat?
Jde linka bezpečí vidět ve výpisu za hovorne mám to kontroluje a má tam i kam voláme(dob jakých siti)
Díky za odpověď

Ahoj,
je prima, že se umíš zeptat na to, co potřebuješ. Linka bezpečí není nijak skryté číslo, proto se na seznamu volání objeví. Nicméně nedokážu říct, jestli operátor vypisuje konkrétní číslo nebo zda bude jen uvedeno, že jde o bezplatnou linku.
Pokud bys chtěla probrat cokoli kolem toho - třeba i proč nechceš, aby to máma věděla, můžeš to probrat na Lince bezpečí, stejně jako na kterékoli jiné lince, včetně té naší. Případně můžeš využít jinou formu komunikace, třeba chat nebo e-mail.

Hezké dny.
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahojte, mám problém... Ostatně jako všichni v poradně, kteří nejsou trolové.
Už delší dobu mám deprese.. Podle internetových testů ji mám těžkou, hodně je z rodinných záležitostí, a teď už sama nevím.. Nějaké období jsem celkem v pohodě, pak jiné období mě nic nebaví, mám sebevražedné myšlenky... Samozřejmě v obou obdobích jsou i malé výjimky.
S rodinou nic řešit nechci, bylo by to zbytečné zatížení nebo kecy, že mám jen špatnou náladu...

Mám pocit, že už to moc nevydržím..
Předem děkuju za jakoukoli radu, pomoc.

Dívka, 15 let, 11. září 2018

Dobrý den,

je moc dobře, že pro sebe hledáte pomoc ve chvílích, kdy Vás trápí deprese a někdy sebevražedné myšlenky. Pocity, že to už nevydržíte znají podle našich zkušeností i jiní lidé, kteří prožívají podobné stavy jako Vy. Je téměř nemožné se s tím poprat sama, zasloužila byste pro sebe pomoc odborníka, který by se Vám věnoval dlouhodoběji, s kterým byste pro sebe mohla najít úlevu. Mám na mysli psychologa či psychoterapeuta, k jehož návštěvě bych Vás chtěla povzbudit. Je škoda, že nemáte v rodině oporu, o to víc by právě terapie mohla být místem, kde byste podporu a pomoc mohla získat. Konkrétního terapeuta by Vám mohli doporučit na nejbližší lince důvěry ve vašem regionu.

Přejeme Vám, abyste pro sebe brzy našla pomoc.
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj Alíku atd..
Potřebovala bych nějakou radu na můj psychický stav. Je mi čerstvých 15 let a první panickou ataku jsem měla ve 14. Potom jsem byla v pohodě, ale po tomto období za chvilku přišly stresy a od té doby se to se mnou veze. Spíš než ataky, mívám pořád paniku. Celý den myslím na svůj zdravotní stav, pokládám si otázky jako - Co když se něco stane? Proč na mě ten člověk tak kouká? Vypadám snad divně? Koukají na mě úplně všichni!
Například včera to pro mě bylo strašné. Díky této panice jsem neustále ve stresu a včera jsem myslela, že omdlím. Když mě konečně přešel po hodině a půl můj panický stav, tak jsem vyčerpáním málem usnula ve škole. Tyto stavy mě strašně moc vysilují, ale přesto mi nejde je ukončit. Bolí mě hlava, záda, je mi fyzicky i psychicky špatně, motá se mi jednou za čas hlava a hlavně mě to strašně moc omezuje. Mám to vždy cestou do školy, ve škole a i ze školy. Přitom když mě někdo rozptýlí, tak jsem naprosto v pohodě.

Je to v mé hlavě.

Psycholog je asi jasný, nejspíš tam půjdu. Ale co do té doby? Jak se s tím mám vypořádat?

holka, ?? 15 let, 11. září 2018

Dobrý den,

jsem moc ráda, že pro sebe hledáte pomoc ve chvíli, kdy Vás trápí panika, kterou provází také velký stres, bolesti a psychické vyčerpání. Máte úplnou pravdu, že toto je téma pro psychologa či spíše pro psychoterapeuta, který by Vám pomohl zjistit, co Vám tyto problémy způsobuje a společně s ním byste hledala i způsob, jak tyto stavy zvládnout. Proto doporučuji se objednat co nejdříve a návštěvu neodkládat, aby se Vám mohlo brzy ulevit.

Nevím, jestli rodiče ví, co se Vám děje, ale doporučuji se jim svěřit, aby Vás mohli objednat k terapeutovi a zároveň už samotné sdílení takových těžkostí úzkosti a paniku alespoň trošku zmenší. Než navštívíte psychologa, můžete si třeba psát deník a všímat si v něm, které dny jsou lepší, které horší, co Vám konkrétně nejvíce pomáhá. Můžete zkusit i relaxaci, na youtube existují nahrávky, které Vám pomohou si alespoň na chvíli odpočinout. Pokud máte ve škole školního psychologa, je možné se svěřit i jemu, aby Vás podpořil v mezidobí než nastoupíte na terapii.

Držíme palce, aby se Vám brzy ulevilo.
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj Alíku a všichni ostatní,
potřeboval bych se svěřit se svými problémy, které mi už docela dlouho způsobují stresy. Často se svěřuji své velmi dobré kamarádce (Lucce). Znám ji teprve rok, ale jelikož řešíme podobné problémy, hodně jsme se sblížili. Nejspíš mi ale nedokáže nějak pomoct, sama si prochází těžkým obdobím a nechci ji moc zatěžovat. Vím, že spoustu lidí by si ve většině řeklo, proč řeším takové hlouposti, jenže já si to říct neumím, a to je asi z části ten problém.
Začnu obdobím na druhém stupni ZŠ. Vždy jsem býval takový podivín, se kterým se nikdo nechtěl bavit. Asi jsem v ničem nijak nevynikal, nenavštěvoval jsem žádné zájmové kroužky a jednoduše jsem byl prostě takové nudné nemehlo. Cítil jsem, jak jsem vždy byl tak nějak nechtěný, a proto jsem nevyhledával žádnou společnost. Do toho jsem si pomalu začal uvědomovat, že se mi nejspíš líbí kluci, ale za žádnou cenu si to nechtěl přiznat. Začal jsem se uzavírat do sebe a mnoho času trávil sám. V té době jsem prostě chtěl zmizet ze světa.
V deváté třídě jsem si našel dva kamarády (kluka a holku), kteří byli vždy oblíbení extroverti. Říkali mi, v čem bych se měl změnit, často mi připomínali, jak jsem býval divný, jak jsem chodíval strašně oblečený a já si to začal víc a víc uvědomovat. Nemysleli to špatně, vlastně se mi snažili asi pomoct, abych se tolik nebál lidí. Začal jsem se hodně porovnávat s jinými lidmi a všichni mi přišli perfektní. Strašně moc jsem se chtěl změnit, abych nebyl tichý, stydlivý, introvertní, ale naopak zábavný, komunikativní a oblíbený, jenomže jsem vůbec nevěděl jak na to. Naopak se ze mě stal nesebevědomý asociál, což mi zůstalo dodnes.
Po devítce jsme všichni tři šli na gympl, kde jsme potkali nové kamarády (spíš ti dva je potkali a já se s nimi začal bavit až potom). Mezi těmito novými kamarády je právě i Lucka. V prváku na gymplu jsem se často stresoval, kromě mnoho učení to bylo hlavně poznávání nových lidí, čemuž jsem se ve většině případů úspěšně vyhnul. Za chvíli jdu do druháku a já pořádně ani neznám své spolužáky. Opět jsem se zapsal jako ten, který nemá potřebu se s někým bavit, což není pravda, bohužel tak ale na okolí působím. Během prváku jsem se párkrát i sebepoškozoval, za což se nesmírně stydím. Vím, že bolest problémy nevyřeší, ale asi se mi v tu chvíli trochu uleví.
Dále přišel velký krok v mém životě – coming out. Jsem tak na 75% smířený s tím, že se mi nelíbí holky, a taky vím, že rodina a kamarádi s tím budou v pohodě, pořád je to však pro mě těžké. Dokázal jsem se s tím svěřit (zatím jako jediné) Lucce, které se také líbí holky. S Luckou často řešíme své city a celkově spolu řešíme mnoho věcí, proto si taky hodně lidí myslí, že spolu chodíme (což je docela ironické).
Dalším problémem jsou mí rodiče. Bohužel už si nerozumí tak jako dřív. Vidím na nich, jak jsou spolu nešťastní, a když jsem to pověděl mamce, akorát mi to potvrdila. Řekla mi, že se ale nemusím bát rozvodu, protože chce, abychom já a sestra vyrostli v úplné rodině. Jenže o čem to ale je, když se nemají rádi?
Všechno se to kupilo a já se začal akorát víc nesnášet. Nesnáším svou povahu, vzhled a neskutečně moc mi záleží na tom, co si o mně lidi myslí, až mi to přijde trapné. Bojím se promluvit na prodavačku, abych nebyl trapný. Nevím, jak si upravit a nechat ostříhat vlasy nebo jak se oblékat, abych zapůsobil na lidi. Když se podívám do zrcadla, tak si nikdy neřeknu, že mi to sluší nebo tak něco (právě naopak). Začal jsem taky cvičit, abych se cítil trošku lépe, jenže obličej a povahu cvičením nezměním. A celkově se i stydím za to, že řeším takové hlouposti. Většina tohle vůbec neřeší, jenže já si prostě nemůžu pomoct, i když strašně moc chci.
Mám také velký strach z budoucnosti. Jestli to takhle půjde dále, skončím někde úplně sám bez kamarádů a nikdy nenajdu pravou lásku (bohužel v tom mám i docela nevýhodu). Nejradši bych si s někým vyměnil život a poslední dobou často přemýšlím, jaký má vůbec život smysl. Já bych řekl, že smyslem života je být šťastný, což jsem vážně dlouho nebyl, a ani nevím, jestli vůbec budu a má to pak teda všechno cenu? Stále však mám vidinu, že jednou to bude dobrý, že jednou budu spokojený, že si jednou dokážu říct: „Mám se rád a nic bych na sobě neměnil.“ Jen nevím, kudy se k tomu dostat.
Začal jsem uvažovat nad tím, že bych zkusil zajít k psychologovi. Nejspíš bych se nejprve musel s něčím svěřit mamce, z čehož nemám až takový strach. Nevím však, jak to vůbec u psychologů chodí a jestli má smysl tyto problémy takhle řešit, ale asi potřebuju nějak navést na správnou cestu. Možná, když si tuhle zprávu přečtu za několik let, řeknu si, jak jsem byl hloupý, ale nyní mě to trápí.
Omlouvám se za tak dlouhou slohovku, doufám, že to nevadí. Snažil jsem se co nejlépe popsat své pocity, bohužel to však možná nevyzní přesně tak, jak se cítím doopravdy. Nakonec bych vám chtěl ještě moc poděkovat za mě, ale hlavně za to, jak tu úžasně pomáháte, hodně si toho vážím.
Kluk, 16 let

kluk, 16 let, 1. září 2018

Dobrý den z Modré linky,

vážíme si důvěry, s níž se svěřujete s tím, co Vás trápí. Je toho skutečně dost. Je proto dobře, že si pro sebe hledáte pomoc. Alíkova poradna však, bohužel, není formát, kde se Vám pomoci, která by byla skutečně účinná, může dostat. V Alíkově poradně Vás můžeme spíše nasměrovat, informovat, podpořit. A o to se pokusím.
Velmi ráda bych Vás podpořila, abyste se opravdu obrátil na psychologa, psychoterapeuta. S pomocí tohoto odborníka skutečně můžete pracovat na tom, abyste dokázal sám sebe přijmout. Nejde o to snažit se být někým jiným. Introvert se extrovertem nestane. Avšak s pomocí psychologa je možné hledat si způsob, jak si, i přesto, že jste introvert, hledat kamarády, seznamovat se, komunikovat s lidmi. Můžete se obrátit na školního psychologa či na jakéhokoli psychologa, který pracuje s dospívajícími. Je pravděpodobné, že psycholog bude potřebovat souhlas rodičů, avšak můžete s ním komunikovat o tom, co zůstane pouze mezi vámi a co bude rodičům sdělovat. Je Vám již 16, domnívám se tedy, že to může být hodně o domluvě. Na druhou stranu jsou za Vás rodiče stále ještě zodpovědní a ty nejzávažnější záležitosti o Vás by měli vědět. Možná Vám však psycholog umožní, abyste to důležité o sobě rodičům sděloval sám za jeho podpory či při společném sezení.

Přejeme Vám, aby se Vám podařilo najít si pro sebe pomoc, kterou si zasloužíte.
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj všem tady,
předně se moc omlouvám, že tu píši, i když je mi již 17, vím, že je poradna pro mladší, ale nedokáži si sama pomoct a nevím, kam jinam se obrátit.. Upřímně nemám absolutně tušení, kde bych měla začít, je toho tolik, co mám na srdci, že si ani nejsem jistá, že vše zvládnu napsat.. Začnu nejspíše tím, jak to vše začalo.
Víte, vždy jsem byla usměvavá holčička, kterou nic netrápilo, ale s příchodem prvních ,,starostí“ jako by mi něco v hlavě přeskočilo, nikdy jsem nebyla extrovertní, vyrovnané dítě, to ne, ale postupem času jako bych se propadala hlouběji, stále více se uzavírala. Toužila jsem být dokonalá po vzoru svého staršího bratra, chtěla jsem jen, aby na mě rodiče byli hrdí, abych měla důvod být na sebe hrdá, vždycky jsem měla dokonalé výsledky ve škole, spoustu vedlejších zájmů, brala jsem to prakticky jako samozřejmost, ve škole jsem byla všemi učiteli oblíbená, ale na prvním stupni se našli i takoví spolužáci, kteří mě nebrali a šikanovali, sama nevím, jestli si to ještě beru nějak k srdci, vlastně teď sama nevím, co cítím, každopádně na druhém stupni se vše zlepšilo, byli jsme dokonalá třída, jediný problém byl, že právě v tu dobu ve mě nastal ten zlom. Sama si to neumím vysvětlit, proč tak najednou, ale když mi bylo zhruba 12 let, začala jsem mít ,,úzkosti“, brala jsem to jako projev puberty, ale cítila jsem, že je toho na mě moc. Měla jsem problémy doma, mí rodiče se stále hádali, mamka se sotva vyléčila z rakoviny, všechno špatné, co se dělo jsem brala na sebe, že problémem je má existence, ač už je to jakákoliv blbost, svedla jsem na sebe smrt dědy, který umřel v mých dvou letech na rakovinu, protože odmítl léčbu, měla jsem dojem, že jsem ho mohla přesvědčit, že tu ještě mohl být, tehdy jsem to nikomu neřekla, jen jsem každou noc probrečela při psaní dopisů, které mu stejně nikdy nedojdou.. Nešlo jen o tohle, k většině svého smutku jsem neměla žádný důvod, vždycky jen z ničeho nic přišla ukrutná bolest, jako by mi někdo svíral hrudník a já nemohla dýchat, v tom věku jsem to nedokázala zvládnout, řešila jsem to sebepoškozováním, věděla jsem, jak špatné to je, ale fyzická bolest bylo to jediné, co dokázalo alespoň na moment přemoct tu psychickou.. Čekala jsem, že postupem času dospěji a všechno jako mávnutím proutku zmizí, teda spíš, že se se vším vyrovnám, že budu dost silná, abych pochopila, že tohle je život.. Ale opak byl pravdou, čím více jsem nenáviděla svět kolem sebe, tím více jsem nenáviděla i sebe. Nikdy jsem nebyla tlustá, měla jsem dlouhé štíhlé nohy, ale jako bych to neviděla, připadala jsem si ošklivá a začala držet nesmyslné diety a hladovky, na každý den jsem měla naplánovaný počet kalorii, většinou se to ani zdaleka neblížilo 300 kcal denně.. Samozřejmě jsem věděla, že je to špatné, ale ten pocit, že budu dokonalá byl opět silnější. Roky ubíhaly, ale nic se neměnilo, z ubližování se stal zvyk, začala jsem se dopovat prášky a jídlo? Nezasloužila jsem si ho.. Jen jsem se dále snažila být pro ostatní dokonalá, nikdy jsem nedala najevo, jak sama se sebou trpím, jak moc se nenávidím, na všechny jsem se smála, pro všechny jsem tu byla, možná, že právě empatie je jednou z mých problému, až moc se do druhých vcítím a pak prožívám jejich trápení, jako by byly moje, vážně nevím.. V 15 jsem došla do fáze, kdy jsem nechtěla žít, nedokázala jsem si představit svou budoucnost. Jediné, co jsem o budoucnosti věděla bylo, že budu mít mnohém víc horších trápení a věděla jsem, že nebudu schopná je zvládnout, tak jsem se pokusila předávkovat.. Nepovedlo se mi to, z čehož jsem byla ještě zoufalejší.. Když už jsem věděla, že to potřebuji s někým řešit, svěřila jsem se mamce, samozřejmě, že jsem ji neřekla ani půlku toho, co v sobě cítím a to možná byla chyba.. Nedočkala jsem se útěchy jen vyčítání mých jizev, toho jak tohle svým rodičům mohu dělat.. Byla jsem zmatená, každou chvíli mě seřvali a já se jen více uzavřela do sebe.. Většinu času jsem trávila na internetu sledováním filmů, abych se zbavila svých myšlenek, abych utekla z reality, ale rodiče to viděli jako něco, co mi to jen zhoršuje..
Když jsem se dostala na vysněnou střední školu doufala jsem, že jen co vypadnu od své minulosti, bude mi lépe, třeba konečně budu šťastná, na chvíli to tak i bylo.. Když jsem se soustředila na školu, nemyslela jsem na nic jiného, ale každou cestu do školy a ze školy jsem cítila, že to ve mě stále je, jen jsem se to snažila ignorovat.. Poté, těsně před Vánoci se můj přítel pokusil o sebevraždu (ano, jsme opravdu skvělá dvojka..) a já byla opět tam, kde jsem začala.. Pocity méněcennosti byly zpět, všechny nesmyslné diety byly zpět na mém talíři, ale snažila jsem se s tím bojovat, chvílemi jsem vyhrávala, pak opět spadla až jsem došla do dnešního dne.. Snažím se být silná, sebevědomá ,,mladá žena“, ale vím, že to sama nezvládnu, protože ta nicota uvnitř mě stále přežívá a kdykoliv nedávám pozor, vyleze na povrch.. Nejvtipnější na tom všem je, že jsem ráda, že je součástí mě.. Bude to znít strašně divně, ale ať už mě to sebevíce ničí, vždycky jsem tuhle bolest vyhledávala, jak jinak bych vysvětlila, že jsem se řezala i ve chvílích, kdy jsem byla ,,v pohodě“, připadám si jako nějaká hračka předurčená k sebedestrukci.. Já jen.. Chtěla bych se naučit žít, ne jen přežívat.. Když se mě kdokoliv zeptá, jak mi je vyhrknu:,,Fajn“ aniž bych nad tím přemýšlela, jako bych nad tím ani přemýšlet nechtěla.. Automaticky se směji ve chvílích, když se smějí ostatní a i ve chvílích, kdy bych měla brečet, mám na tváří úsměv, jen abych neodkryla kým skutečně jsem.. Nejspíše bych potřebovala někoho, kdo by mi ukázal, že má smysl žít, už tolikrát jsem chtěla jít k psychologovi, ale dokud tu jsou rodiče, nemůžu, takže jen čekám na den, kdy mi bude 18, abych našla někoho, kdo mi pomůže..
Uhm... Moc se omlouvám, že jsem se takhle rozepsala, vlastně i pochopím, když mi neodpovíte, ale pokud ano, předem moc děkuji.. Děkuji za všechny, kterým tady pomáháte, je to pro mě velmi inspirující.
L.

holka, 17 let, 15. srpna 2018

Dobrý den,

vážíme si důvěry, se kterou jste napsala. Nemusíte se za to omlouvat, je zcela v pořádku, že pro sebe hledáte pomoc - naopak to chci velmi ocenit. Píšete o tom, čím jste si v životě doposud prošla - je to hodně ran, které se ještě úplně nezhojily. Jde o vážné věci - rakovina blízkých lidí, vlastní týrání se jídlem, sebepoškozování. Připadá mi, když to takhle píšete, že na jednu dospívající dívku je to opravdu velký náklad. Není proto divu, že se někdy cítíte, že to těžko zvládáte.
Je dobře, že na to nechcete být sama a zvažujete psychologa. Sama bych Vám to doporučila, proto je moc dobře, že už jste to zvažovala. Z Vašich slov to působí tak, že jste v podstatě rozhodnutá. Ráda bych Vám proto napsala, že k psychologovi můžete chodit i dříve než jako plnoletá. Možností je více. Ve většině školách působí psychologové, za kterými můžete dojít, aniž by o tom rodiče věděli. Ve Vašem věku se navíc můžete zkusit objednat i k psychologovi v poradně pro rodinu a mezilidské vztahy nebo ke klinickému psychologovi. Vysvětlete, kolik Vám je let, a v jaké jste situaci. Někdo z nich by mohl udělat výjimku. Nevím, proč nechcete, aby o tom rodiče věděli. Je možné, že když jim vysvětlíte situaci, budou na Vaší straně. Můžete jim samozřejmě dát přečíst i tuto konverzaci.
Je dobře, že jste napsala. Další krok je vyhledání pomoci. Tady v poradně nelze zvládnout víc. Problémy, kterými jste prošla, vyžadují co nejvíce prostoru k probrání a věřím, že oceníte i oporu odborníka, abyste se na vše necítila tak sama.

Přejeme hodně štěstí ve vyhledání pomoci.
Modrá linka