Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alík radí dětem

    Rodiče

    Ahoj alíku chtěla bych poprosit o radu. Ted od září začnu vodit mýho malýho bráchu do školky a máma zase nastoupí do práce. Je mi to blbé ale v mém pokoji jsou tři postele pro mě bratra a mamku táta má vlastní místnost protože chrápe už několikrát jsem se snažila přemluvit mámu aby šla za tátou do jeho pokoje a udělali si tam ložnice ale prý v žádném případě že táta chrápe a tím jsme to vždy ukončili. Chtěla bych se zeptat jak mamku přemluvit že chci být v pokoji jen já a bratr? ten můj pokoj vypadá hrozně a chtěla bych si ho nějak vylepšit plakáty atd... ale ono to bude k ničemu dokud tam bude ta jedna postel a i vadí mi ten pocit že tam máma s námi spím navíc chodí spát s bráchou už v 8 hodin a já v 11 hrozně mě to trápí už nevím jak dál prosím o radu je to fakt hrozné

    holka, 14 let, 28. srpna 2019

    Ahoj,

    chápu, že Ti vadí, že spíte s bráchou v pokoji společně s mámou. Už jen to, že máte každý jiné potřeby a režim, je nepříjemné, dospívající dívka potřebuje také svůj prostor, klid a soukromí. Je dobře, že o tom, co Ti vadí, mluvíš s mamkou, neskrýváš své pocity. Nevím, jestli máma chápe, jak moc je to pro Tebe důležité. Můžeš proto požádat o zastání také další lidi ve svém okolí, tátu, jiné příbuzné, probrat to můžeš i např. s učitelkou nebo školní psycholožkou, i ty by možná mohly s mámou promluvit. Můžete zkusit promyslet nějaký kompromis, např. vyhradit alespoň část, nějaký útulný koutek pokoje, který by byl jen Tvůj, dát si tam např. nějakou zástěnu, lampičku pro případ, že bys chtěla jít spát později než ostatní apod. Můžeš se také poptat kamarádek, jak to mají ony, možná řešily něco podobného a také by Tě mohly podpořit.

    Přejeme Ti hezké dny,
    Modrá linka

    Podpořte prosím Modrou linku!
    Pomohla již v této poradně tisícům dětí.

    Na otázky odpovídají

    pracovníci Modré linky, psycholožky BáraV a Péťa, poradenské centrum Locika, MUDr. Jiří Staněk, MVDr. Přemysl Rabas, vědecký novinář Pragmatik, Škola Vitae, bojovníci proti kouření z projektu Nekuřátka a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

    Dotazy mohou pokládat pouze děti mladší 15 let.

    Rodiče

    Ahoj Alíku a všichni co mi odpovídáte. Mám takový problém a jsem z toho dost smutná. Mamka mi včera oznámila ať ji půjčím občanku, že si ji potřebuje jen na něco ofotit. Dala jsem jí jí. Ona se celou dobu divně smála, a pak jsem zjistila, že mi chce založit nějaký účet pro studenty u ČSOB. To je v pohodě, nevadilo by mi to, ale co mi vadí je, že mi o tom nic neřekla a jen tak to zřídila. Později jsem zjistila že viděla nějaký leták na poště, podle kterého to udělala. Když se podívám na stránky ČSOB na internetu, tak tam není žádný účet pro studenty od 15 let, jak říkala máma. Ona se ani nepodívala na internet, a založila mi účet, aniž by si o tom něco zjistila. Studentský účet od ČSOB jsem si našla, že je až od 18 let. Pro ty kterým ještě nebylo 18 je ten dětský účet. Teď po mě máma chce, abych šla někam ještě něco ohledně toho účtu podepsat, ale já se bojím. Nechci podepisovat něco o čem nic nevím. Bojím se, že by z toho pak mohl být nějaký problém, nebo tak něco, proto jsem dneska z intru volala mámě, abych se jí zeptala co to je za účet, a tak. A ona mě jenom seřvala. Nechápu proč? Co jsem jí udělala, jenom jsem chtěla vědět, co mám pak vlastně podepisovat. Bojím se toho právě proto, že vím jaká máma je. Jen vidí nějakou reklamu, hned na všechno skočí, a pak se diví, že po ní chtějí peníze. Už takhle má dost dluhů, že asi nedávala pozor, od koho si půjčuje, nebo nevím. Vím, že ČSOB je celkem známá společnost, a neměli by to být nějací podrazáci, ale mám z toho prostě špatný pocit. Chápu že mi třeba máma chtěla udělat radost, že budu mít vlastní účet, ale podle mě by si měla nejdřív o tom účtu něco zjistit. Omlouvám se, že píšu tak dlouhý dotaz, ale potřebovala jsem to prostě někomu říct. Poraďte mi prosím co mám dělat. Kde si najít něco o tom účtu, a tak. A ještě se chci omluvit, že sem píšu, i když mi už bylo 15, ale nevím kde jinde by mi pomohli. Mám vás všechny moc ráda.

    Milá pisatelko, 

    svěřuješ se poradně s tím, že nerozumíš jednání své mámy ohledně zakládání bankovního účtu pro tebe. Máš pochybnosti o tom, že její jednání je opravdu promyšlené, vzhledem k tomu, že má dost dluhů. Je moc dobře, že ty sama o jejím jednání přemýšlíš a nebojíš se vyjádřit svou nedůvěru a pochybnosti. Přestože sama o tom dostatek informací zatím nemáš je tvé rozhodnutí nic nepodepisovat správné.  Máš na to právo abys měla dostatek informací ohledně svého účtu v bance. A pak teprve se k vedení účtu zavázala. Myslím si, že je dobře, že vnímáš své negativní zkušenosti ohledně finančního jednání. Ve tvém věku již také nic nebrání tomu, aby ses šla na ten účet do banky informovat sama. Určitě je mámy snahy o to aby ti založila účet v něčem i dobrá ale je potřeba zodpovědný přístup a jistota, že účet nebude znamenat pro tebe nějaké nečekané závazky. I tento dotaz patří do poradny a je moc dobře, že si jej napsala. Zkus o tom s mámou pak promluvit. 

    S pozdravem, 

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj Aílku, vím že tenhle dotaz bude znít trochu divně, ale skoro vždycky (ne ve škole) když si sednu, tak se jakoby začnu hýbat tak dopředu a dozadu. Mám to už od školky. Rodiče o tom věděli a necgci se jich nato ptát. (stejně už na to asi zapomněli). Doufám že mi poradíš co by to asi mohlo být. Případně jak se toho zbavit, bylo by to super. Předem moc díky.

    Ahoj,
    přemýšlím, čím by tyto pohyby mohly být způsobené, ale nic moc mě nenapadá. Může jít o nějaký neklid, který se takto projevuje. Píšeš, že rodiče vědí o tom, že se ti to dělo ve školce. Možná by nebylo od věci si s nimi o tom promluvit a zjistit, čím to je způsobeno. Třeba vědí o něco víc a dokázali by ti s tím pomoc.
    Držím palce, ať se brzy dozvíš, o co jde.
    Péťa

    Rodiče

    Děti a planeta

    Dobrý den:-)
    Vím, že jsem před pár dny psala už jeden dotaz, ale teď mám další, úplně jiný a nevím, jestli se sem hodí a jestli mě vůbec pochopíte, ale já prostě potřebuju radu, nebo aspoň názor🙏
    Vždycky jsem chtěla mít děti a pokud možno co nejdřív, ale poslední dobou nad tím dost pochybuju, protože když se tak dívám na svět, jaký je dnes, tak si říkám že za nějakých 10,20 let to asi nebude o moc lepší. A já prostě nechci, aby moje děti museli zažívat takovýhle problémy.😢Tím "problémy" myslím situaci ohledně covidu a ekologickou krizi(nebo jak to nazvat) kterou naše planeta zažívá a já se bojím, že ji nezvládne a že se nám lidem odvděčí za to, jak se k ní chováme😢
    Zároveň mi to prijde strašně smutný, že jsou vlastně takovýhle důvody nemít děti atd. a zároveň že jsou lidi takový sv**ě a tohle planetě dělaj. Ach jo.
    Dalším důvodem, proč teď pochybuju o tom mít děti je to, že naše Země je strašně prelidnena a už to prostě přestává zvládat no a mi ji to teda vůbec neulehčujeme.😢
    Ale napadlo mě, že bych mohla dítě adoptovat...protože mě je už tak strašně líto těch dětí, co nemaj rodinu😢❤️. A jde adoptovat víc dětí? (nemyslím najednou ale prostě třeba po pár letech znovu...)
    A dá se adoptovat dítě, když je člověk svobodný? (ne že bych nechtěla partnera, ale kdybych náhodou nikoho nenašla?)
    A poslední otázka... Jsou moje názory úplně zcestný a mimo nebo dávaj aspoň trochu smysl?
    Děkuji moc za odpověď a omlouvám se že byl dotaz tak dlouhý...

    zmatená holka, 11 let, 8. listopadu

    Ahoj, uvažuješ o budoucnosti a zvažuješ různé aspekty svých rozhodnutí, to je velmi pečlivý přístup.
    Částečně to, co teď zažíváš, souvisí zkrátka s dospíváním. Jako děti jsme byli odfiltrovaní od většiny negativních věcí a postupně se s nimi během puberty seznamujeme, jak v rámci hodin historie, tak v rámci poznávání světa kolem nás. Nyní jako největší problémy vnímáš covid a ekologickou krizi. Naši rodiče zase vyrůstali během socialismu a jejich svoboda byla omezena krutým režimem, prarodiče zase vyrůstali během meziválečné krize nebo dokonce za války... Tím chci říci – jakkoli to nelze minimalizovat – že nejsme první generace, která musí řešit opravdu vážné problémy.
    Adopce dítěte je pro řadu lidí správné a krásné rozhodnutí. Jeden člověk (jedna rodina) může adoptovat i více dětí, obvykle postupně. Adopce se řídí zákonem o osvojení a asi je teď trochu brzy zabývat se podrobnostmi. Dítě může adoptovat buď jednotlivec, nebo manželský pár, podmínek je ale více, především schopnost se o dítě postarat a zabezpečit je.
    Tvoje úvahy myslím nejsou mimo, ukazují, že přemýšlíš o světě v souvislostech a o svém místě v něm.

    Rodiče

    Dobry den, uz je to sice nevim jak dlouho co jsem sem psala, ale nedala jsem na vasi radu promluvit si s mamou. Ja nad tim premyslela fakt dost dlouho ale nakonec jsem posoudila ze to neni vubec dobrej napad. Tehdy nebyl a dnes uz vubec ne. Hned vam reknu proc. Ja se omlouvam ze tady budu sprosta ale ja uz jsem z toho uplne psychicky zdeptana. Ja posledni dobou dost casto premyslim jestli moje mama neni tzv. "Abusive parent" pisu to takhle protoze bohuzel nevim jak to prelozit aby to vyznelo tak jak ma. Vite, ona tohle vlastne dela uz od doby co se jeste pamatuju. Vzdycky kdyz se s fotrem hadali tak on me sice taky poradne vytacel, ale odhledne mamy nemam slov. Takovouhle hysterku jste jeste nevideli. Ta ma proste u pici jak se chova k ostatnim, hlavne aby si prosadila to svoje. A samozrejme nikdy nezapomela dodat "my se hadame kvuli tobe"
    Jako pardon? Ja muzu za to ze se fotr furt urazi a nedokaze si prosadit projednou svoje? Ja muzu za to, ze ty ses bipolarni krava kterou nezajima nic jinyho nez ty sama? V tyhle dobe mi mohlo byt tak 4-9 let. Vzdycky to skoncilo tak, ze fotr odjel nekam do prdele s autem uprostred noci a ja musela poslouchat jak ses mi snazila vtlouct do hlavy ze on je ten co za vsechno muze a ty ses slecna dokonala. No, kdyz mi bylo tak tech 9, tak jsem si na to zvykla a proste jsem se zacala ignorovat. Kdyz mi bylo 11 tak jsem se ucila na prijimacky s fotrem zeo a vzdycky kdyz mi nesla matika tak mezi nas mama nakracela a rekla ze me to bude ucit ona kdyz to nikdo jinej nedokaze. Na to jsem ji rekla ze ne a ona odesla urazene pryc. Vite, on me fotr ucil mnohem vic nez to co jsem doopravdy potrebovala, obcas i ucivo 7-8 tridy no a ja to samozrejme nechapala protoze jsem sotva umela poradne delit. Tak se na me vzdycky rozerval a me to vzdycky uspesne rozbrecelo a ja vzdycky z nejakyho duvodu sla za mamou. Ta me poslala do prdele s tim, ze odstehuje jestli nesklapnu. No kazdopadne jsem prijimacky udelala ale to ted neni podstatny. Tak od minulyho roku jsem uplne zacala odmitat chodit nejakm na vylety, ne snad proto, ze bych nemela rada prirodu, ale protoze tam byla mama samozrejme.
    Ja nevim jestli je dobrej napad mluvit o letosnim lete. Takze, fotr vymyslel ze pojedem do chorvatska, a uz od zacatku jsem vedela ze to dopadne jak pred 2 rokama, posledni dny dovoleny se zacnou hadat o tom ze se jim zkazilo kure a skonci to tak, ze mi pred ksichtem bude fotr rikat ze spacha sebevrazdu ci co a necha nas hnit na chorvatsky dalnici. No takze letos to bylo dost podobny. Uz prvni den se tam rozjela hadka uz ani nevim proc. Tak 15 jsem sedela nekde na parkovisti, slzy na krajicku a chtela jsem domu zacimco ty dva tam na sebe neco porvavali.
    Jo kdyby vas zajimalo proc tak rada jezdim na 2tydenni tabory a ruzny soustredeni, tak je to proto abych aspon na chvili utekla z tohohle pekla. Do haje vsak ja se ze skoly vracim nejdriv v 16:30 a do ty doby jsem zalezla v knihovne nez abych se vracela "domu". Ja vzdycky kdyz jdu ze skoly, tak volam tatovi protoze je snesitelnejsi, a kdyz mi rekne ze je doma jenom mama tak nam hned naladu zkazenou a jdu se radsi zasit k babi do dilny (mame spojeny baraky, kazdy bydli v jiny casti)
    Tuhle jsem mela jit na divadlo s babi ale mama rekla ze pojede misto ni, a protoze je babi pasivka tak rekla ze jo. Jeste jsme ani nevyjeli a uz moje milovana maminka vyrvavala sprosty slova na celej barak kdyz se ji fort zeptal JESTLI JI MUZE VZIT KABELKU .....JE TA TYPKA V POHODE???
    Jeste mi sice nedala ani facku, ale ono jak me vzdycky u doktorky pomlouva ZATIMCO SEDIM VEDLE NI SAKRA a jak na me pri hadce vzdycky zarve, ze by mi nejradsi rozbila drzku, pusobi nastejno. "Nejvtipnejsi" je ze vzdycky o 30 min pozdeji me jde otravovat jako by se nic nestalo a mysli si ze ji to odpustim. Uz i moje podvedomi ji nema rado, totiz, mam sny jak ji jednou strcim do ohne, podruhy podrezu potreti zastrelim atd...
    Vite, ja bych ji tak hrozne rada ublizila, ale nejsem blba a vim ze by me za to zavreli do pastaku (to mi pripomina jak na me jednou fotr zarval ze me odveze do pastaku, at si koukam zabalit. A vite proc? Protze me nebavilo chodit na atletiku HAHAHA MOC VTIPNY TATI TLESKAM NORMALNE)
    Nu, kdyz ale nemuzu ublizit ji, musim si tu zlost vybijet na necem jinym, ze? Takze to nakonec dopadne tak, ze sem tam zmlatim psa, nakopnu kocku a mrsknu se slepici o zem (ale o tomhle jsem psala nejakej drivejsi dotaz, takze se nemusim opakovat)

    Aktualizace o 10 min pozdeji... ted po me oba dva rvou ze me odvezou za psychiatrem... protoze nechci jist jidlo ktery uvaril jeden odpornej clovek a po hadce s nim na to nemam chut.. prosimvas vysvetlete mi nekdo jejich logiku
    TY DVA BY SPIS MELI JIT ZA NEJAKYM PSYCHIATREM TYVOLE...TOHLE PROSTE NENI NORMALNI

    JESTE PO ME CHTEJ ABYCH S NIMA SEDELA U JIDELNIHO STOLU... TO JSOU TAK RETARDOVANY A NEDOSLO JIM ZE JE NEMAM VUBEC RADA PROTOZE SE CHOVAJ JAK TOTAL ZMRDI? A TO JIM NEDOSLO ZE TAKOVOUHLE ODPORNOU OSOBNOST MAM PO NICH? HALOOOO ZE ME BY SE NESTAL TAKOVEJ ZMRD KDYBYCH TOMUHLE NECELILA DENODENNE

    TAKZE PROSIM, PORADTE MI CO MAM DELAT ABY MI Z TY KRAVKY NEJEBLO ... DEKUJUUU$>

    holka, 12 let, 9. října

    Milá pisatelko, 

    napsala jsi nám poměrně dlouhý dotaz, kde zároveň sdílíš velmi živě své pocity, jaké máš ze vztahu s rodiči. Popisuješ konflikty rodičů, které se pak přenáší i na tebe a tebe to nutí se od rodičů úplně odtáhnout a mít k nim negativní vztah.  A to celé se pak   podepisuje i na tobě, na tvé povaze. Ptáš se, co máš dělat, aby ses z jejich chování úplně nezbláznila. Vnímám kolik silných emocí, vzteku a napětí tvůj dotaz vyjadřuje. A chci ti říci, že vůbec nevadí, že jsou v něm i vulgární slova a vše píšeš přímo a otevřeně jak cítíš, jak ti přichází na mysl. Je cítit, že jsi v tom už hodně zoufalá a bezmocná. Úplně tě chápu a věřím ti to, jak se cítíš.  Není to snadná situace. I přesto, že nejspíš přicházíš do věku puberty, kdy jsou konflikty a napětí s rodiči víc běžné, tak by vztahy s rodiči měli být pořád takový přístav a zázemí. Je mi líto, že tví rodiče  vůbec nevidí, nevnímají tvé pocity a to, jak na tebe působí  a o to horší to vše pak je. Píšeš také o tom, že promluvit si s mámou vůbec nemá žádný efekt, protože ona by tě  nebrala vážně a vše by bylo stejné.  Takže vnímám, že situaci doma nezměníš a už ani nevěříš, že ty  bys na tom něco změnit mohla. Máš možnost si o tom promluvit s někým mimo tvou rodinu? S někým, kdo tvé rodiče zná a mohl by je na to upozornit? Pokud ano, tak toho určitě zkus využít. Píšeš, že chodíš po škole k babičce. Třeba ti také neporadí nic zásadního ale je v tom moc dobré a úlevné to sdílení a ventilování toho, co prožíváš. Zkus se nyní také víc zaměřovat na to, co ti dělá radost, co tě těší a baví. Jestli to jsou kroužky, něco ve škole, aktivity s kamarády.  Prostě zkus  odvádět myšlenky a zabývat se tím, co ti něco dává a co tě povzbuzuje. Chci tě také povzbudit v tom, aby sis dál udržela také své, vlastní, osobité vnímání té situace a své vlastní pocity. Ten tvůj dotaz to vlastně hezky vyjadřuje a mě přijde, že když budeš pořád mít kontakt se svým prožíváním, tak jak to opravdu cítíš, tak i to ti v tom bude pomáhat. Já vím, že ti je 12 let a nyní myslet na to, co bude až budeš starší je předčasné. Ale i to je dobré si občas připomenout. Nebudeš v tom takto žít pořád. Roky utíkají a za chvíli půjdeš na další školu a pak tě čeká vlastní samostatný život. Zkus si to občas představit. A když ti bude nejhůř tak třeba přemýšlej  o tom, co bys chtěla jednou dělat, co by tě bavilo. Mysli na své kamarády, na svého přítele, kterého budeš třeba za nedlouho mít. A tak podobně. Prostě posbírej to pozitivní, co ve svém životě máš a o to se opírej, z toho tzv. čerpej. A pokud by sis o tom, co prožíváš doma potřebovala víc promluvit s námi, tak se nám můžeš ozvat na náš chat, určený pro děti v těžkých situacích. Najdeš ho na www.detstvibeznasili.cz. Tam budeš mít možnost o tom, co prožíváš psát podrobněji, určitě tě tu někdo podpoří a bude to vše s tebou sdílet. A třeba i přijdete na nějaké možné kroky a opatření, které by byly ve tvé situaci možné. 

    Tak ti přeju hodně sil a ať si uchováš sama sebe, držím ti palce,

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj poradno :-),
    za 2 měsíce mám jít na 15 letou prohlídku. Nevím už jak se k tomu dostalo, ale když jsme se bavili o prohlídce, požádal jsem mamku, aby potom až na to dojde zůstala v čekárně. Ona mi na to řekla, aď na to zapomenu, že půjde dovnitř. Vím co mě na prohlídce čeká. Nevím proč má potřebu tam se mnou lozit ;-D. Vím že mám od 15 let právo na to, abych šel k lékaři sám (se svolením; pls opravte mě pokud se pletu ;-)). Není mi příjemné, když jsem ve vaně a mamka vlítne do koupelny, nebo ke mně do pokoje, když se převlékám a ještě aby nastala prohlídka tam dole a mamka mě u toho pozorovala. Jediné co mě napadlo, je požádat mamku před prohlídkou doma, jestli počká v čekárně, když to nepůjde, zeptám se jí i v čekárně a když ani tam nepoleví, prostě se jí zeptám před doktorkou. Mamce podle mě asi nepřijde ok, aby i přes žádost, že si nepřeji aby mě pozorovala mě pozorovala, natož abych se jí zeptal pře doktorkou a ona mi řekla že tam zůstane. Všichni jistě víme jak to je např.: Když se mamky zeptám: ,,Mami, zůstaneš prosím v čekárně?“
    a máma odpoví „Ne“ před doktorkou, jistě si bude myslet: „Když řeknu že tu budu i když to nechce, tak si o mě možná bude doktorka myslet...“
    Prostě mě napadlo na to jít psychologisky.
    Děkuji, kluk, 14 let.

    kluk, 14 let, 5. října

    Ahoj, 

    děkujeme za důvěru s jakou se obracíš na poradnu. Píšeš, že ti není příjemné, když ti máma vleze do koupelny nebo tě vidí se převlékat. A teď máš strach z toho, že bude přítomná u lékařské prohlídky, která se týká i intimních míst. Chci  vyjádřit plné pochopení proto, že ti to není ve tvém věku již příjemné. Mamka tě stále vnímá jako  malého kluka, o kterého pečovala.  Byla to ona, kdo tě v podstatě nedávno převlékal a koupal a chodil s tebou k lékaři.  Tak to má stále v sobě takto nastavené a má v tom posunuté hranice. Z jejího hlediska to nevnímá jako divné nebo nepatřičné. Ale ty jsi už jinde, dospíváš a prožíváš své tělo jinak. Je úplně pochopitelné, že se před mámou stydíš, že ti není její příjemné, když tě vidí nahého. A máš plné právo se ohradit, proti její přítomnosti u lékařské prohlídky. Měla by to respektovat. Ano, od 15ti let můžeš navštívit lékaře sám. Lékař má povinnost rodičům sdělit výsledky ale přímo u té prohlídky rodiče být již nemusí. Píšeš, že máš strach z toho, že máma nebude respektovat tvé přání aby s tebou nešla do ordinace. Zkus se s ní domluvit, že jí tam nechceš na tu prohlídku ale pak  přijde na to sdělení výsledků, kdy lékařka bude mámu informovat o tom, jak na tom jsi. Na tyto informace má máma nárok, je stále tvůj zákonný zástupce.  Máma nejspíš také chce být na úvodním rozhovoru s lékařkou. A rozhovor s rodičem ohledně tvého zdraví a vývoje potřebuje přímo i ten lékař. Pak ale může máma ordinaci opustit a  lékařka sama by měla  respektovat  tvé soukromí a  být to ona, kdo mámu požádá aby počkala v čekárně. Přijde mi to proto jako dobrý nápad, požádat mámu přímo před lékařkou, aby opustila ordinaci, pokud tak sama neudělá. Máš na své soukromí plně nárok, i u lékaře. 

    Tak ti držím palce, ať to dobře dopadne a proběhne v dobrém, respektujícím duchu vůči tobě,

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Rodiče neví o účtu na YouTube

    Dobrý den Alíku,
    Vím že jsi zavalený všemi možnými otázkami a problémy, ale mě toto moc trápí:
    Když jsem ti psala, jak mám říct rodičům, že bych chtěla natáčet videa na YouTube, tak jsem nic neřekla a založila jsem si kanál v bezvědomí rodičů. Neukazuju se na kameře, ani můj hlas, obličej a osobní údaje nedávám nikam veřejně. Zezačátku mi to nevadilo, ale teď mám špatně svědomí, že dělám něco tajného. Samozřejmě mě nejvíce baví editování videí, ale chci mít i nějaký úspěch. A co jsem psala podobným tvůrcům, všichni mi radili, že mám udělat reklamu na sociálních sítích. Ale co se týče mojí mamky a sociálních sítí, nemá je ráda, je to podle ní nebezpečné. Já mám sice podobný názor, ale když nikdo nebude vědět jak vypadám a mé osobní údaje, tak to nebezpečné není, ne? Prosím, poradíte mi jak mám vysvětlit to, že natáčím tajně?
    Děkuju za odpověď

    holka, 12 let, 6. října

    Ahoj,

    myslím si, že je moc fajn, že myslíš v souvislosti s internetem na své bezpečí a nevystavuješ se zbytečně různým nebezpečím, které na sociálních sítích hrozí. Myslím ale, že není dobře, že natáčíš bez vědomí rodičů, sama píšeš, že máš kvůli tomu špatné svědomí. Rodiče jsou za Tebe před zákonem zodpovědní, měli by tedy být obeznámeni s Tvými aktivitami.
    Jak máš vysvětlit to, že natáčíš tajně? Zkus si na tuto otázku odpovědět sama. Znamená to snad nedostatek důvěry mezi Tebou a rodiči? Či něco jiného? Bojíš se snad, že Ti podobné aktivity nepovolí?
    Máš pěkné sny, natáčet reklamu, je fajn si za svými sny jít a postupně je uskutečňovat. Podnikat ovšem stejně bez vědomí rodičů nemůžeš, zkus tedy využít doma nějakou chvíli klidu, příjemné atmosféry, která mezi vámi zavládne a probrat s nimi tyto své velké plány - a třeba nějaké video ukázat, přichystat překvapení. Vzájemná důvěra je velká věc, a když se rodičům svěříš, možná budeš příjemně překvapená jejich reakcí. Sami pak mohou přijít s nápadem, jak toho využít a zaštítit Tě.

    To Ti přejeme z Modré linky

    Rodiče

    Ahoj všichni, mám problém. Nechci už chodit na volejbal a mamka mě přihlásila na atletiku a všestranost. Jelikož nebydlíme s tátou táta o tom neví. A já nevim jak mu to mám říct. Někdy si nerozumíme protože např. Táta zakopl a já sem si vzpomněla na takovou blbost co sme dělali s kamarádkou a uchychtnu se ( jenom takoví to HAHA ) a hned mi vlepí pohlavek. Já se ho začínám bát a ktomu ještě něco mu říct.
    A tak se chci zeptat: je nějaká možnost jak mu to říct aby se nenaštval? Vím že takhle online je to asi nemožný. Předem děkuji

    holka, 10 let, 21. září

    Milá pisatelko,

    děkuji za tvůj dotaz, který s důvěrou píšeš.

    Svěřuješ se s tím, že si už nechtěla chodit na volejbal. Mamka tě proto přihlásila na atletiku a všestrannost. Bojíš se o tom říct tátovi. Máš s jeho reakcemi občas negativní zkušenosti.

    Přála by sis dostat radu, jak mu toto sdělit, aniž by se naštval. Bohužel není ve tvých silách úplně ovlivnit tátovu reakci. Zkus mu to říct tak, jak si nám to napsala sem do poradny. Pověz mu, že tě volejbal už nebavil, a z toho důvodu jste se s mamkou rozhodly, že tě přihlásí na atletiku a všestrannost. Řekla bych mu to v klidu a i třeba s důrazem, že jsi za to ráda, jelikož tě volejbal fakt už nebavil. Víc bohužel asi spolu nevymyslíme. Rozumím tomu, jak je to pro tebe důležité, nicméně těžko se ovlivňuje druhá osoba.

    Každopádně kdyby byl nějaký problém, podpořím tě v tom, aby si zavolala na Linku bezpečí na čísle 116 111. Jedná se o bezplatnou telefonickou linku pro děti, která funguje nonstop. Můžeš tam zavolat opravdu v jakoukoliv denní i noční dobu. Pomáhají tam dětem s různými problémy.

    Moc ti přeju, aby situace s tátou dopadla co nejlépe.

    Se srdečným pozdravem

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    dobrý deň potreboval by som s niečim poradiť
    mám taky problem že včera som bol v škole a povedali nám že musime byť 10 dni v karantene naša trieda lebo 1 spolužiak bol pozitivny na koronavirus, tak som bol dneska doma a celý deň po mne kričala mama a nútila ma stále nech idem von že nemôžem byť celych 10 dni doma no a mne sa nechcelo isť von dneska tak stále po mne kričala no ale ten problem je že moji rodičia strašne často po mne za každu blbosť kričia napriklad vela krat sa mi stalo že som šiel pozerať televiziu a môj oco ju pozeral a ja som sa ho niečo spýtal a on začal kričať že nech som ticho a potom začal kričať nech vypadnem preč a dneska ked som bol doma tak som sa nudil a môj oco mi hodil o zem puzzle ktore som staval 4 hodiny a povedal mi že nech ich postavim znova aby som sa nenudil ale ja som bol potom extremne smutný a ked za každu blbosť po mne kričia tak mavam take akokeby depresie že nechcem existovať a že by som sa nikdy nechcel narodiť v tejto rodine lebo vôbec necítim lásku od mojich rodičov a potom mavam depresie a ked som im povedal že či ma nemaju radi tak stale hovoria že ano ale vôbec to tak nevyzera a potom mam chuť sa zabiť a trva to takto už niekolko rokov a neviem čo mam robiť už lebo moji rodičia nevedia ovladať svoj hnev lebo moja mama po mne kriči a môj oco kriči a rozbija mi veci tak mi pls pomôžte lebo neviem čo mam stým robiť lebo mam depresie z mojich rodičov.
    ps: raz sa môj oco tak nahneval kvôli niečomu že mi o chrbat tresol stoličku a potom ma do večera bolel.

    kluk, 14 let, 17. září

    Milý pisateli, 

    děkujeme za důvěru s jakou se obracíš na poradnu. Svěřuješ se s tím, že na tebe rodiče často a zbytečně křičí, neumí svůj vztek na tebe ovládat, dokonce ti i rozbíjí věci a otec tě i uhodil. Píšeš, že máš pochybnosti o tom, zda-li tě vůbec mají rádi a pozoruješ jak na tebe padá z toho všeho velký smutek, a máš pochybnosti o svém životě. Předně ti chci vyjádřit že je mi to líto, co doma prožíváš. Je to opravdu těžké. Není to vůbec dobré chování rodičů vůči tobě a je velmi pochopitelné, že ti z toho je smutno a padáš do depresí. Od svých rodičů potřebujeme cítit, že nás přijímají a mají rádi, pak se náš život odvíjí mnohem lehčeji a radostněji. Bít by tě otec neměl vůbec.  Kdyby jsme spolu mohli mluvit osobně, zajímala bych se o to, kdy tohle chování rodičů vůči tobě začalo, jestli je to něco, co začalo v poslední době, nebo trvá už delší čas. Zda-li máš sourozence a chovají se k němu podobně. Zajímala bych se o váš celkový vztah s rodiči, zda-li třeba máte spolu něco, při čem vám je relativně dobře a tak podobně. Udělala bych si trochu širší obraz o tvých rodinných vztazích a zkusili by jsme spolu přijít na ty důvody a souvislosti toho, proč se k tobě rodiče takto chovají. A podle toho ti doporučila, co bys mohl zkusit v kontaktu a komunikaci s nimi, aby se jejich chování k tobě zlepšilo. Případně by jsme hledali něco, co ti pomůže se od toho trochu odpoutat a kompenzovat tvé pocity smutku. Možná máš jiné blízké osoby, se kterými ti je dobře, třeba babičku s dědou. Možná máš kamarády, či kamarádku se kterými se cítíš lépe než s rodiči. Není to samozřejmě řešení ale může ti to trochu pomoci s tím velkým smutkem a pocitem, že život nemá smysl. Zkus se zaměřit na to, co máš rád, co ti jde, na ty osoby, které se k tobě chovají dobře a máš u nich pocit, že tě mají rády. I když je mi jasné, že ta tíha, která na tebe padá kvůli rodičům je hodně velká a jen tak uvolnit nejde. Jsou to spíš takové pomocné možnosti, jak si trochu ulevit. Mohl by jsi zkusit si o tom s rodiči promluvit a otevřeně jim říci, či napsat, jak se doma cítíš. Nejspíš to ale nevezmou a možná to tvojí situaci ještě zhorší. Ale důležité je nemlčet, ozvat se. Zkus se nad tím zamyslet, zda-li by tu nebyla možnost rozhovoru s nimi nebo jednom s jedním z nich. Je možný, když to rodiče uslyší takto v klidu a otevřeně, že jim to dojde a  jejich chování vůči tobě se zlepší. Můžeš také zkusit o tom mluvit s někým blízkým  v rodině. Opět mě napadá babička s dědou. Třeba pak s rodiči promluví. Zkrátka bylo by dobré o tom s někým hovořit, svěřit se s tím, už to samo o sobě bývá úlevné. Také bych ti doporučila vyhledat školního psychologa, jestli ho ve škole máte. Mohl by ti pomoc s těmi pocity smutku a pochybností o sobě. Pokud by sis o tom, co se ti děje doma potřeboval promluvit víc a raději bys chtěl anonymně, tak můžeš využít nějaký z chatů určených pro děti v těžkých situacích. Třeba ten náš na www.detsvibeznasili.cz, funguje každý všední  den od 13ti do 17ti. Nebo se nabízí   chat Dětského krizového centra na www.dkc.cz. Vstup do obou najdeš na stránkách e-linka. Tak s tebou situaci proberou podrobně, budeš moc sdílet to, co tě nejvíc trápí a co kolem toho cítíš a nasměřují tě k možnému východisku z té situace. 

    Tak ti držím palce ať brzy najdeš pro sebe pomoc,

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj poradno :-).
    Už delší dobu se snažím naučit mamku a bráchu klepat, ale nejde to. Táta vždy říká aď začnu u sebe. To už jsem zkoušel. Klepu pokaždé než někam vejdu (toaleta, pokoj bráchy nebo rodičů...). Problém je v tom, že brácha ani mamka to po ročním učení nedělají. Když jsem bráchu žádal, aby klepal, vpletla se do toho mamka a řekla mi, aď ho nechám být, že já taky neklepu();-D...
    Když jsem se pokusil naučit klepat mamku:

    • zkoušel jsem jí požádat, aby klepala, ale řekla mi: „Já tady nemusím klepat nikde.“
    • Zkusil jsem se jí zeptat, jak by jí bylo, kdyby jí jen tak někdo přiletěl do pokoje (když se třeba obléká) nebo na záchod. Za toto mi bylo řečeno, že jsem drzej

    Vážně už mi vadí, že když jsem na záchodě (tady chce soukromí skoro každej), tak si tam vklidu pro něco jde a když jí řeknu aď klepe, tak to za 10s nese zpět. Když se koupu, nebo převlíkám, taky mi není zrovna příjemné, když mi takto narušují soukromí. Ještě jsem měl alternativu: klíč od pokoje, ale po jeho použití mi byl zabaven.
    Mám jim to vracet? Počkat si na chvíli kdy třeba mamka bude na záchodě a něco si z koupelny vzít a jít to hned vrátit, a když bude naštvaná, že po ní chci aď klepe a sám neklepu tak jí argumentovat tím, že ona neklepe, tak jsem to vzhledem k tomu že to je moje máma nepovažoval za důležité (a dělat, že nevím co je soukromí?) Totéž u bráchy?
    Děkuji: Kluk 14 let.

    kluk, 14 let, 15. září

    Milý pisateli, 

    svěřuješ se poradně s tím, že ti vadí jak  máma a  brácha nerespektují tvé soukromí.  A hledáš způsob jak je to naučit, aby to dělali a klepali než vejdou do tvého pokoje nebo do koupelny, kde zrovna jsi. Chci ti vyjádřit souhlas a to,  že úplně chápu, že ti to vadí. Možná dřív, když jsi byl menší, tak ti to nevadilo. A je pochopitelné, že teď, když jsi starší a dospíváš, tak  své soukromí potřebuješ. Rodiče i bratr si teď nejspíš celkově zvykají na to, že procházíš pubertou, že se měníš, že potřebuješ být sám sebou, hledáš svou identitu a víc tě zajímá svět kolem než ten v rodině. Mohou teď vnímat tvůj požadavek ať klepou jako tvůj projev puberty a proto na to tak narážíš. Doporučila bych ti aby sis o tom s mámou v klidu promluvil. Ne to nechávat až na vyhrocenou chvíli, kdy zrovna vejde do tvého pokoje nebo koupelny. Ale říci jí to do předu a vysvětlit jí, že to tak  potřebuješ a požádat jí o to. V klidu, otevřeně o tom mluvit a říci jí, jak to teď máš. Udělat to tak, aby to nevyznělo konfrontačně ale jako domluva dvou dospělých osob v přátelské atmosféře. Nebo můžeš zkusit  o tom promluvit nejdříve v klidu, po chlapsku, s tátou. Mohl by mít pro to větší pochopení. Požádej ho, ať to mámě vysvětlí on.  Teprve když to nepomůže tak zkus tedy to, co navrhuješ. Že jim ukážeš jaké to je a předvedeš jim to svým chováním vůči nim. Je mi jasné, že to projev bezmoci - když to nejde po dobrém, tak to zkusíš "po zlém". Ale nejdříve zkus ten rozhovor, třeba je to překvapí s jakou otevřeností a upřímností umíš jednat a působit jako dospělý. 

    Tak ti držím palce, ať se ti to brzy podaří,

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    ahoj no mam tu problem no mam rozvedene rodiče mamka ma přítele a tatka ma přítelkyni no u mamky vychazím v pohode ale u taty je to horší ja jsem introvert a nedokazu s bavit s nekym kdo mi není sympatický a to tatovo přítelkyne zrovna moc není jak se sní mam začít bavit a být v poho?
    hezky den

    holka, 11 let, 12. září

    Milá pisatelko, 

    svěřuješ se poradně s tím, že si nerozumíš s tátovo přítelkyní, která ti není sympatická. Je to pochopitelné a poměrně časté, že dětem nejsou noví partneři rodičů sympatičtí. A chápu, že pak se pak cítíš být v napětí, když u táty jsi. Doporučila bych ti se s tím na prvním místě svěřit tátovi. Řekni mu o tom, jak se tam cítíš. Mohl by pro  váš vztah s přítelkyní něco udělat. Třeba by mohl naplánovat nějakou společnou aktivitu, výlet a podobně, kde spolu můžete víc přirozeně komunikovat. A tím prolomit ledy. Je potřeba aby jste se navzájem poznaly a přijmuly jedna druhou. Věř tomu, že i pro tu přítelkyni to je nejspíš hodně náročné. A třeba i ona neví, jak "do toho" a jak se s tebou má bavit.   To ale neznamená, že je to vše na tobě a ty máš najít způsob jak se spolu  bavit. Nevím, jak je táta s přítelkyní dlouho a jak často u táty jsi. Hodně věcí se také uvolní tak nějak samo časem. Tím, jak se postupně sžíváte. I ty sama se třeba teď musíš smířit s novou situací, tobě to může být někde ve skrytu duše nepříjemné, že táta má někoho jiného než tvou mámu. Třeba i ty sama bojuješ v sobě s negativními pocity vůči této ženě. A vše je úplně pochopitelné, jak jsem ti už psala na začátku. Třeba je nyní potřeba aby jste si na sebe prostě zvykly. A ono se to uvolní samo od sebe. Doporučuju aby ses zkusila u táty prostě chovat přirozeně, nemusíš vymýšlet nějaký způsoby co dělat a co nedělat kvůli přítelkyni.  Můžeš se třeba jen tak zapojit do nějakých prací, nabídnout pomoc s něčím. Můžeš navrhnout  společnou aktivitu, výlet atd. Můžeš tátu a přítelkyni pozvat na nějakou školní akci a podobně. Vše další už je ale také na dospělých osobách, i z jejich strany by měla vyjít určitá snaha, zájem či iniciativa. Neodmítej pokud něco takového přijde. Je pochopitelné, že ti bude lépe, když se budeš u táty cítit uvolněná a přirozená. Druhý partner našich rodičů může být  i obohacením a může přinést do života něco nového a zajímavého. 

    Tak ti držím palce ať se ti to s přítelkyní táty brzy uvolní a ty se můžeš u něj cítit dobře,

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Zdravím.
    Stala se mi zvláštní věc, které se docela bojím. Včera jsem se pohádala s mámou, protože jsme se opět v něčem neshodly jako poslední 2,5 roku. Nebyla to žádná velká hádka, spíš takové vyměnění názorů. Ale prostě jsem odešla do pokoje a tam jsem se rozbrečela, ne kvůli té hádce ale mám prostě spoustu problémů, které velká většina dětí v mým věku nemá a prostě se to na mě všechno nahromadilo a já strašně chtěla něco rozbít. Jenomže nebylo co a byla jsem v pokoji a nechtěla jsem, aby to mamka věděla. Tak jsem se prostě začala mlátit do ruky a potom jsem vzala hokejku a mlátila se s ní do ruky. Mám tam teď modřinu a když na to šáhnu, tak to fakt bolí. Absolutně nevím, proč jsem to udělala, ale bojím se, abych to nemohla udělat znova nebo něco podobného, až se to na mě všechno zase nakupí. Protože je špatné, že se mi potom trochu ulevilo a měla jsem lepší pocit, nevím proč. Nikdy předtím se mi ale nic takového nestalo. Bojím se, že mě zase něco popadne nebo je to normální?

    holka, 14 let, 13. září

    Ahoj,
    mrzí mě, že jste se s mámou pohádali. Někdy je opravdu těžké se s rodiči shodnout. Tvoje reakce na hádku je přirozená, člověku se chce plakat, něco rozbít. Někdy se stane i to, že nakonec ublíží sobě, aby si ulevil. Tento způsob řešení je ale dost nešťastný, protože když se opakuje, může zanechat následky. Navíc poškozením svého těla problém nevyřešíš, je to jen chvilkové řešení. Jsem ráda, že jsi napsala, hned po prvním zážitku se sebepoškozením. Je daleko snazší s tím přestat, když to ještě není zajetý zvyk. Až tě příště případnou podobné pocity, zkus se ze svého trápení vypovídat. Zavolej si s kamarádkou nebo s nějakou blízkou osobou z rodiny. Můžeš také zdarma zavolat na Linku bezpečí (116 111). Tím, že o problému budeš mluvit, zbavíš se napětí, které je s ním spojeno. A navíc si tipy nezpůsobíš bolest, což je fajn výhoda.
    Držím palce, zase napiš, když budeš potřebovat.
    Péťa

    Rodiče

    Zdravím poradno a ostatní, mám tu jeden velký problém.

    Už docela delší dobu se s tímto problémem potýkám skoro dennodenně. Jde o mou mámu. Už to začalo od té doby, co si něco málo pamatuju. Moje máma je takový typ člověka, který má furt potřebu se s někým hádat a je většinou nepříjemná. Vždycky jsem naše hádky nějak zapomněla a ignorovala, protože to vždy byla hádka o nějaké maličkosti, ale teď už to zašlo moc daleko a nevím, co s tím mám dělat. Nechci na mou mámu nějak nadávat, dala mi jídlo, oblečení atd, ale tohle už nedávám. Pokaždé co odejde zrovna, když jsme se pohádali, tak se okamžitě rozbrečím a lituju toho, co jsem řekla. Od 6. třídy jsem v tomhle začala být citlivější a mám po tomhle někdy výbuchy agrese (dá se říct). Mám docela často potom i panické záchvaty, začnou se mi klepat ruce a chytám vztek. Jednou jsem to nevydržela a škrábla jsem se po obličeji, takže tam mám teď malou jizvu. V minulosti jsem se kvůli těmto problémům sebepoškozovala a nechci, aby se to stalo znovu, takže asi možná dělám toto. Nechci tohle dělat, chci mít zase dobrý vztah s mámou a být šťastná.

    holka, 12 let, 9. září

    Milá pisatelko, 

    děkujeme za důvěru, s jakou se obracíš na poradnu. Svěřuješ se s problémem ve vztahu s mámou. Hádky s mámou pak u tebe vedou k velkému přetlaku napětí, vzteku a lítosti. Máš pak často po hádce s mámou i panický záchvat a začínáš se kvůli tomu i sebepoškozovat. Je moc dobře, že jsi našla odvahu napsat. Moc tě za to oceňuju. To, co popisuješ, je opravdu velký problém a bude dobré začít z něj hledat cestu ven.   Moc rozumím tomu, jak frustrující pro tebe musí vztah s mámou být a jaký přetlak to pak v tobě vyvolává. Píšeš, že toužíš po dobrém vztahu s mámou a je ti to líto, že takový nemáte. To sebepoškozování je pak bohužel velice snadný ventil, jak uvolnit napětí a zbavit se toho vzteku i lítosti, protože to nejde jinak. To víš, nejlepší by bylo o tom napjatém vzájemném vztahu si s mámou promluvit. Říci jí o tom, že se trápíš a že bys stála o to, aby to bylo ve vašem vztahu dobré. Ale předpokládám, že to nejspíš moc nejde, že máma není otevřená a přístupná rozhovoru o tom, jak se k tobě chová a co to s tebou dělá.  Ale moc bych ti to doporučila aby sis   o tom promluvila alespoň s někým dalším ve tvé blízkosti.  Třeba máš ve svém okolí někoho komu důvěřuješ, co třeba táta, nebo babička?  Zkus to sdílet i s kamarády. Sdílení s druhými také moc pomáhá k uvolnění napětí. Hledej způsoby, které ti pomáhají uvolňovat to napětí, třeba choď ven, běhat, házet míčem, jezdit na kole. Pohyb venku je dobrý. Když na tebe přijde panický záchvat, tak je dobré pomalu, vědomě dýchat, sledovat dech a odpočítávat si od 1-10ti nádech a pak znovu výdech. Soustřeď se na dech a zpomaluj ho. Je také dobré se  opřít, něčím se přikrýt, udělat si prostě takové zázemí a oporu ve svém těle a sledovat ten dech. To jsou takové rychlé pomůcky, které máš po ruce a pomáhají zmírnit paniku. Doporučila bych ti ale také i odbornou pomoc. Máte ve škole školního psychologa? Mohla by ses také ozvat na nějaký s chatů, určených pro děti v těžkých situacích. Chat je anonymní, obsluhují ho odborníci.  Budeš mít možnost to, co tě trápí, s někým víc rozebrat, lépe tomu porozumět, najdeš tu i určitou podporu a nejspíš tě nasměřují k tomu, jaké by mohlo být další řešení. Můžeš se ozvat na chat náš, tj. Centrum Locika, najdeš ho na www.detstvbeznasili.cz. Nebo na chat Dětského krizového centra, ten je na www.dkc.cz

    Držím palce a přeju hodně sil, 

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Kazí virtuální realita oči

    Ahoj poradno chci se zeptat minule jsem se ptal na Virtuální realitu a dneska se chci zeptat zase chtěl bych jí moc, ale mamka říká, že je blízko u očí. Tak jí nemohu ta, která stojí 20 0 0 0. - tak je moc na mě drahá a ta, která stojí 300 - tak mamka říká, že kazí oči je to pravda?

    kluk, 12 let, 12. září

    Ahoj, je skvělé, že se zajímáš, jak fungují věci kolem tebe.

    Nepíšeš, jakou virtuální realitu jsi zkoušel, ale z ceny odhaduji, že jde o nějaké brýle, které využívají displej mobilního telefonu a soupravu čoček k vytvoření požadovaného efektu.

    Předně je potřeba říci, že samotný displej příliš blízko očí ti neškodí. Co ti škodit nějakým způsobem může, to je vysoký jas displeje, proto je dobré na to pamatovat a jas nastavit spíše nízký.

    U dětí se ukázalo, že mohou mít po delším (20minutovém) používání virtuální reality třeba problém s rozpoznáním vzdálenosti. Existují také obavy, že časté používání brýlí virtuální reality může zhoršovat některé další problémy, třeba krátkozrakost.

    Kromě toho jsou ale další problémy s dlouhodobým sledováním virtuální reality, které nesouvisí přímo s „kažením očí“. Může se ti z ní dělat trochu špatně (pocit podobný závrati), pokud ji budeš používat příliš často. Jako rozumný kompromis mi přijde, že by sis s rodiči dohodl dobu s nasazenými VR brýlemi, kterou nebudeš přesahovat. Třeba 15 nebo 20 minut denně.

    V neposlední řadě je důležité, na co se ve virtuální realitě díváš. Rodiče by měli vědět, jaké hry hraješ. Nejen proto, že jsou za tebe zodpovědní, ale také to povzbudí vaši komunikaci a oni lépe porozumí, co tě na virtuální realitě tak fascinuje a láká.

    Rodiče

    Virtuální realita

    Ahoj poradno chci se zeptat, trápí mě něco nebo nevím, jak to říct, chtěl bych moc Virtuální Realitu, ale mamka a taťka si myslí, že nějak na oči, ale chci si jí moc koupit, jestli pomůže tak tady je odkaz. https://www.dracik.cz/3d-virtual-reality-deluxe-box-3/ Chtěl bych jí moc, ale nemohu, tak se tady ptám a kdyžtak si jí koupím potají.

    kluk, 12 let, 3. září

    Ahoj,

    píšeš nám o tom, že by sis moc přál Virtuální Realitu. Přiznám se, že si nejsem jistá, jestli jsem Tvému dotazu správně porozuměla - chápu to tak, že rodiče Ti ji z nějakého důvodu nechtějí pořídit. Věřím, že Tě to mrzí. Zároveň, Tvoje rodiče neznám, proto Ti nedokážu dát zaručenou radu, jak budou reagovat, kdybys je znovu poprosil. Připadá mi ale jako fajn nápad, jít za nimi, až budou mít dobrou náladu, a vysvětlit jim znovu, proč je pro Tebe důležité Virtuální Realitu mít. A třeba se i domluvit na nějakých pravidlech. Řekla bych, že je to lepší, než kupovat si ji potají - myslím si, že by na to rodiče pravděpodobně brzy přišli.

    Zdraví
    Modrá linka

    Rodiče

    Dobrý den.
    Nevím co mám dělat.. Moji rodiče se rozvedli před 3,5 roky (v mých 11 letech) a já se s tím pořád nemůžu nějak vyrovnat. Po rozvodu jsme všichni spolu bydleli ještě třičtvrtě roku tedy mamka, taťka, o necelé 3 roky mladší brácha a já. Když jsme byli ještě jako rodina všichni pohromadě, tak mamka s taťkou neměli zrovna nejlepší manželství, ale ani mi to nepřišlo tak špatný, každopádně strašně mi to chybí. Okamžitě po rozvodu si mamka našla přítele, ale s ním byla asi měsíc takže si hned našla zase jiného přítele, se kterým se potom třičtvrtě roku po rozvodu sestěhovala i se mnou a s bráchou. Takže jsme opouštěli tátu a stěhovali jsme se na druhou stranu města. Takhle rozděleně bydlíme něco přes 2,5 roku a její přítel je to dodnes a dokonce sním už má roční dítě takže mám vlastně nevlastní sestru. Můj brácha je úplně v pohodě a bere mamky přítele jako tátu a je úplně v pohodě, vůbec neřeší to, že jsou rodiče rozvedení a nechybí mu to. Mně to ale neuvěřitelně chybí a udělala bych všechno pro to, aby žádný rozvod nikdy neproběhl. Bolí mě, když jdeme na víkend k tátovi a vracím se do bytu, ve kterém jsem vyrůstala a v okolí potkávám své staré přátele. Nebo když můj brácha bere jako tátu i někoho jiného. Vlastně ani pořádně nevím, jestli znám ten pravý důvod, proč se rozvedli. Asi si nerozuměli nebo nevím.. Není den co bych na to zapomněla a když myslím na ty hezké chvíle, tak se i rozbrečím. Vím, že minulost nevrátím a nemůžu nijak zabránit tomu, aby se to nikdy nestalo. Tak se aspoň potřebuju s tím nějak vyrovnat, ale nevím jak. Mamka ani taťka ani nikdo jiný neví, jak na to myslím a tak. Myslí, že jsem v pohodě, ale nejsem. Ráda bych byla, ale nejde to.. Tak co mám dělat?

    holka, 14 let, 5. září

    Ahoj,
    rozvod je hodně těžká událost pro každou rodinu a každý se s tím vyrovnává jinak. Každý potřebuje svůj čas, aby se vyrovnal s tím, jak se věci mají. Píšeš, že rodiče vůbec netuší, jak se cítíš. Říkám si, že by možná mohlo být fajn si s nimi promluvit o svých pocitech. Třeba by ti dokázali pomoct k tomu, aby ti bylo lépe a také by ti možná vysvětlili, co bylo důvodem rozvodu, abys lépe porozuměla tomu, proč se takto rozhodli. Někdy také pomůže promluvit si s někým mimo rodinu, třeba s psychologem ve škole nebo s nějakou kamarádkou.
    Držím palce, ať je ti brzy lépe,
    Péťa