Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Mráček
    Jsi tu poprvé?

    Alíkova poradna

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj poradno.
    Těžko se mi o tom mluví, ale tohle je nejspíš jediné místo, kde se nebudu bát svěřit. Možná protože se u toho nemusím dotyčnému dívat do očí. Ale teď už k dotazu.
    Posledních několik týdnů, možná měsíc, mívám velmi špatné nálady. VELMI špatné. Neříkám deprese jen proto, že nechci užívat toto slovo nesprávně. Už tak Stratila tato nemoc jistou vážnost. Takže tedy, velmi špatná nálada. Většinou to na mě padne během večera. Mívám takové ataky. Nával horka, vhrnou se mi slzy do očí, buší mi srdce a hůř se mi dýchá. A mám chuť se vymazat. Pak to buď přejde, nebo ještě nějakou dobu pláču. Pak taky mívám takové delší stavy, třeba několik desítek minut. Ty nebývají tak intenzivní, jsem spíš taková zamýšlená, mám chuť brečet a křičet, ale jsem potichu. Přirovanala bych ten pocit k těžkému kameni, který mi leží na hrudi.
    Nemám pocit, že by tyhle moje nálady a stavy byly nějak odůvodněné. Nestalo se mi nic zlého, nebo traumatizujícího. A tak se tahle situace těžko řeší.
    Před pár dny jsem se svěřila mamce. Dala mi prášek. To mi samozřejmě nijak nepomohlo, ale jsem ráda, že se snažila něco pro mě udělat. Sama nevím, jak bych sobě, být mamkou, pomohla. No a vzhledem ke karanténě nás psycholog jen tak nepřijme.
    A tak skončilo starání rodičů a věci se vrátily do ,,nromálu". A úvozovky jsou tam úmyslně. Protože vlastně NIC není v normálu. Cítím se den ode dne hůř, dneska jsem se dokonce pořezala. Nejsem na to hrdá, ale stalo se. Už se nemám kde svěřovat. Na dálku mi kamarádi nijak nepomohou a u rodičů to nemá cenu. Už takhle mi říkají histerka.
    Možná jsme se potřebovala jen vypsat že svých pocitů. Ale cítím, že potřebují pomoc a že tuto situaci asi nezvládnu ustávat dál sama. Poradíte mi prosím, co bych měla dělat? Na koho se obrátit?
    Moc děkuji za jakoukoli odpověď, hezký zbytek dne, Ema.

    holka, 12 let, 20. března

    Ahoj Emo,

    děkujeme za důvěru, se kterou se nám svěřila. Píšeš o velmi špatné náladě, se kterou zápasíš posledních několik týdnů, cítíš se stále hůř, v den, kdy jsi nám psala, ses pořezala. Věřím, že to musí být náročné a vyčerpávající a že Tě to hodně trápí. Jak píšeš, možná jsi potřebovala se z toho všeho trochu vypsat. Chtěla bych ocenit, jak umíš popsat, pojmenovat to, co prožíváš, své pocity, píšeš moc hezky.

    Pokud Tě takové pocity přepadají už několik týdnů, a je to stále horší, připadá mi důležité, abys pro sebe měla pomoc a podporu - i odborníka, psychologa anebo psychoterapeuta. Někdy na svoje pocity a myšlenky prostě už sami nestačíme, často je nezažene ani "prášek". V takové chvíli si zasloužíme bezpečný prostor, kde můžeme sdílet to, co nás trápí a postupně hledat způsob, jak bychom se mohli cítit o něco lépe. Napadá mě, že bys rodičům mohla zkusit ukázat svůj dotaz, který jsi nám napsala (třeba i s naší odpovědí), aby měli lepší představu o tom, co teď prožíváš. Můžeš to zvážit.

    Emo, je moc dobře, že jsi napsala a že na všechny ty nepříjemné pocity nechceš být sama. Zasloužíš si pomoc a podporu. Můžeš se nám ozvat na chatu, telefonu anebo Skypu, kde vše můžeme probrat více do hloubky než takto po emailu. Všechny kontakty najdeš na našich stránkách www.modralinka.cz. Obrátit se můžeš taky na Linku bezpečí na telefonním čísle 116 111, která funguje nonstop a je zdarma. Vím, že řada psychologů během karantény poskytuje sezení i online, např. přes Skype. Nevím, jestli už jsi k nějakému psychologovi chodila anebo by to pro Tebe byla první návštěva. Můžete se s rodiči podívat na web www.znamylekar.cz, kde najdete i hodnocení psychoterapeutů/klinických psychologů a jejich dostupnost podle toho, kde bydlíš, anebo by mohla poradit i Tvoje praktická lékařka. Píšeš, že kamarádi Ti takhle na dálku během karantény nepomohou - chápu, že je to teď všechno složitější, ale říkám si, že spolu díky technologiím a sociálním sítím můžete být v kontaktu i tak. Nemusí Ti hned pomoci vyřešit to, co Tě trápí, ale mohou Tě podpořit, rozesmát, pomoci občas odvést myšlenky jinam.

    Hodně síly přeje

    Modrá linka

    Na otázky odpovídají

    pracovníci linky důvěry Modrá linka, psycholožka BáraV, MUDr. Jiří Staněk, bojovníci proti kouření z projektu Nekuřátka, český klub skeptiků Sisyfos a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

    Dotazy mohou pokládat pouze čtenáři mladší 15 let.

    Vyhledat odbornou pomoc

    Úzkost

    Ahoj,
    potřebovala bych poradit co mám dělat. Asi poslední půl rok pociťuji úzkost doopravdy netuším co s tím a teď když je navštěvování zakázáno se to jen zhoršuje. Když chodím do školy jsem mezi přáteli s každým se bavím a jsem velmi společenský tip. Jenže teď jsem dost samotná. Ikdyž mám další tři sourozence tak ti jsou většinou někde pryč a školu mám tak dlouho že s nima nestíhám být. Takže jsem skoro celý den sama. Nikdo si se mnou moc nepovídá a když jsem si s někým skoušela psát tak mi připadalo že si píšu s cizím člověkem. Doopravdy netuším co mám dělat. A taky se chci zeptat jak rychle usnout protože mi to trvá občas i hodinu mám na to aplikaci takže to bude skoro přesné. A jestli je to otázka týkající se fyzického zdraví tak se omlouvám.

    holka, 12 let, 17. listopadu

    Ahoj,

    mrzí mne, že jsi teď hodně sama a trpíš úzkostmi. Tato doba s sebou nese strach a úzkost, nouzová opatření neumožňují lidem stýkat se mezi sebou, chodit do práce, do školy, je pochopitelné, když se cítíme osaměle a smutně. Naštěstí se zdá, že již další týden se budete moci vrátit do školních lavic, takže Tvá osamělost, a s ní snad i úzkosti pominou nebo se aspoň zmenší.
    Máš pravdu v tom, že virtuální kontakt s kýmkoliv, ten osobní nahradit nemůže, zejména jsi-li společenský typ, jak píšeš.

    Problém s usínáním má hodně lidí. Ovšem každý jsme jiný, tak každému zabírá něco jiného. Někomu procházka před spaním, jinému relaxační hudba, příjemná knížka, atd. Hodně pomáhá meditace a relaxace, jak postupovat najdeš na internetu.

    Každopádně by Tví rodiče měli vědět o tom, co Tě trápí. Mohli byste si večer před spaní třeba povídat o tom, co se za celý den stalo, jak jste ho prožili. Pokud by Tě úzkosti trápily dále a znemožňovaly Ti normální každodenní fungování, měla by ses obrátit na odborníka.

    Přejeme Ti klidnější období a brzký návrat do školy.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Kamarádka v depresích

    Ahoj,
    mám strašné starosti o kamarádku. Říká mi, že se jí zjevuje ve snech zjevuje nějaký mrtvý youtuber, občas je v depresích, a říká, že když je třeba hodně vysoko, že má chuť skočit dolů, atd... Vážně se o ní bojím, zvlášť teď, když jí umřel soused na infarkt nebo tak. Ale vždycky se to uklidní, tak na týden, jenže pak je to tu zas. Co mám dělat?

    holka, 11 let, 11. listopadu

    Ahoj,

    je to prima, že máš starost o kamarádku a její osud Ti není lhostejný, na tom je postavené kamarádství. Nemůžeš dělat nic víc, než děláš, a to být tu pro kamarádku, když Tě potřebuje, když chce sdílet, svěřit se. A toto naplňuješ. Bylo by ale dobré se svěřit se svými obavami rodičům, zejména pokud kamarádku znají, nebo učitelům, aby případně mohli zařídit pomoc. Trpí-li kamarádka depresemi, které by jí znemožňovaly normální fungování a plnění si povinností v průběhu dne, pak by měla vyhledat odborníka, psychologa nebo terapeuta, v tom ji můžeš také podpořit.

    Přejeme Vám další rozvíjení kamarádství.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Sebepoškozování a myšlenky na sebevraždu

    Dobrý den, já se sebepoškozuji a někdy mám i myšlenky na sebevraždu. Nevím jak se s tím svěřit mamince. Bojím se že by mě považovala za blázna. Chtěla bych jít k psychologovi. Prosím poradte mi jak jí to mám říct. Chtěla bych odpověd od modré linky.
    Děkuji Karolínka

    Karolínka 12 let, 3. listopadu

    Ahoj z Modré linky,
    děkujeme Ti za důvěru, se kterou se nám svěřuješ. Píšeš, že se sebepoškozuješ a někdy míváš myšlenky na sebevraždu. Máš obavy, jak by reagovala mamka, když jí to řekneš. Chceš od nás radu, jak jí to povědět.

    Karolínko, jsem moc ráda, že ses ozvala, protože si nezasloužíš být na své trápení sama. Zasloužíš si pomoc a podporu. To, co píšeš, mi zní vážně. Nepíšeš, kdy Tvé trápení začalo a čeho se konkrétně týká, ale způsobuje, že si ubližuješ a máš černé myšlenky. Právě o tom všem by sis zasloužila s někým popovídat, aby Ti v Tvé situaci pomohl. Máš moc fajn nápad – říct to mamce a taky jít za psychologem. Chtěla bych moc ocenit, že bys chtěla navštívit odborníka, aby Ti toto období pomohl překonat a bylo Ti zase lépe.
    Rozumím, že je těžké o tom začít mluvit. Dobrá zpráva je, že první krok už máš za sebou – dokázala jsi napsat nám. Říct to mamce naživo je další důležitá věc. Je více cest, které si můžeš vybrat, aby to pro Tebe bylo snazší. Můžeš mamce ukázat a dát jí přečíst to, co si tady píšeme. Můžeš si vybrat nějaký pro vás obě vhodný čas a příjemné místo, kde vás nikdo nebude rušit, a začít jí povídat o tom, co Tě teď trápí. Můžeš zavolat anonymně na Modrou linku (608 902 410), probrat Tvou situaci a třeba si i zkusit, co bys mamce chtěla vlastně říct. Je taky možné kontaktovat školního psychologa/psycholožku, pokud máte na škole, a svěřit se mu/jí. Pokud by Tvé myšlenky na sebevraždu byly horší, zavolej na Modrou linku (608 902 410), Linku bezpečí (116 111) anebo na 112.

    Karolínko, ráda bych Ti dodala odvahy v tom, že nakonec tolik nezáleží na tom, jak to řekneš, ale na tom, že to někomu co nejdříve řekneš. Je důležité totiž, abys pro sebe měla co nejrychlejší pomoc. Věřím, že lidé v Tvém okolí Ti pomůžou najít tu správnou podporu. Zasloužíš si zase hezčí dny.

    Odvahu v dalších krocích přeje
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Dvě osobnosti

    Ahoj Alíku a spol.,
    mám na vás jeden dotaz, takže půjdu rovnou k věci.
    Myslím, že jsem schizofrenik. Často si představuji, že současně s mým vlastním životem žiju život někoho jiného. Má druhá osobnost má úplně jiné vlastnosti, jiné společenské postavení, jiné koníčky a záliby. Často si s ní povídám (nahlas) a ona mi odpovídá. Jednou jsme se pohádali, ona mě strčila a já doopravdy upadla a narazila si hlavu o stůl. Spolužáci, kamarádi, rodiče, prostě téměř celé mé okolí mě už vidělo. Všichni mi radí, abych šla k psychologovi. Jenže já se bojím, že bych se dozvěděla něco co nechci a musela bych podstoupit nepříjemnou léčbu. Navíc nechci aby si má druhá já myslela, že se jí chci zbavit a já tak neztratila část sebe.
    Předem děkuji za odpověď.

    holka, 14 let, 6. října

    Ahoj,
    co popisuješ zní docela vážně, dokonce sis tak přivodila úraz hlavy, který mohl být nebezpečný. Myslím, že Tví blízcí a Tvé okolí, kteří Ti radí jít za odborníkem, mají pravdu.
    Nejvíce záleží na tom, jak se Ty sama cítíš ve své kůži. Jsi-li spokojená se stavem věcí, tak jak je, a nepřekáží-li Ti Tvé představy v plnění povinností a normálním fungování, tak Tě nikdo nebude nutit podstupovat nějakou nepříjemnou léčbu. Bylo by ale prima si vyjasnit všechny okolnosti, jak to s Tebou vlastně je, aby už se žádný úraz neopakoval. K tomu je ideálním průvodcem právě psycholog nebo terapeut.

    Přejeme Ti příjemný podzim.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Nemám se komu svěřit

    Ahoj, chtěla bych se svěřit že mám poslední dobou takové morbidní období. Kvůli tomu sem si taky udělala sociopaticky test a vyšlo mi 28z30 a potvrdilo to že sem sociopat. Nemám se o tom nikomu svěřit mám 1 kámošku a doma se necítím úplně komfortně (bydlím v malém bytě a pokoji s dvoumi staršími bratry 17 a 15) nemám žádné soukromí a i když nemám ráda školu tak mě vždycky potěší když nejsem doma ale v ní. Taky přemýšlím jestli na mě někomu záleží nebo to mám prostě ukončit.
    Děkuju za odpověď

    holka, 12 let, 10. října

    Ahoj,
    píšeš nám o svém těžkém morbidním období a o testu, který sis udělala. Doma se necítíš moc komfortně, nemáš tam soukromí a nemáš se moc komu svěřit. Přemýšlíš, jestli na Tobě někomu záleží a je Ti z toho tak těžko, že uvažuješ, jestli neukončit život.
    Mrzí mě, že prožíváš tak náročné chvíle, a představuji si z toho, co píšeš, že je to opravdu hodně věcí, které Tě tíží. Věřím tomu, že musí být těžké být na ně sama a proto hledáš cesty, jak najít úlevu. To je dobře a jsem moc rád, že jsi nezvolila tu definitivní, která už nejde vzít zpět a připravila by Tě i o to hezké, co Tě v budoucnu může potkat. Každý si zaslouží v těžké chvíli mít pro sebe nějakou oporu. Přemýšlím, kdo by to mohl být, kromě naší poradny, pro Tebe. Uvažuju přes to co, o domově píšeš, zda by to nemohli být rodiče, nebo třeba někdo jiný příbuzný, komu důvěřuješ. Můžeš jim třeba ukázat tuto naši zprávu, aby uvěřili, že se opravdu necítíš dobře. Také se můžeš zkusit obrátit na školního psychologa (pokud ho ve škole máte a je to teď možné), nebo nějakou učitelku či učitele, kterým věříš. S pomocí rodičů je možné se domluvit i s psychologem mimo školu. Mohl by s Tebou probrat i výsledky testu, který sis dělala. Internetové testy totiž obvykle nebývají vůbec přesné a navíc, pokud je vyplňujeme třeba ve špatné náladě, ukazují většinou špatně. Pokud by ani jedna varianta nebyla možná, chci Tě moc podpořit, abys se svým trápením nezůstávala sama. Můžeš zavolat na některou z linek důvěry, kde budou společně s Tebou hledat cestu, aby Ti bylo zase lépe. Kontakty najdeš například na www.modralinka.cz.

    Přejeme Ti hodně sil a brzké zlepšení situace.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Jsem smutná a nemám se komu svěřit

    Ahoj. Jsem dost smutná a poslední dobou hodně pláču. Připadám si osamělá. Ta samota je příšerná. Často mám takové myšlenky a potom se začnu celá třást a potom plakat. Napadá mě že si něco udělám aby to bolelo a pořežu se. Nechci to dělat ale někdy to nevydržím. Zkoušela jsem volat na takové číslo ale řekla jsem si že už nikdy protože ta paní nebyla moc chápavá a pak řekla nashledanou. O to víc si připadám zbytečně. :'-( Nechce se mi od té doby vůbec mluvit a mámu to štve a ve škole je to taky štve. Je to divný když jsem sama tak mam strach a chci aby někdo se mnou byl a když jsem mezi lidmi tak chci utéct a být sama a nikoho neposlouchat :'-( Je mi hrozně smutno. Nechci být osamělá ani si dělat ty bolesti. Přijde mi že na světě mám už jen svoje plyšáky. Mlčí ale rozumí mi. S nima mluvit dokážu a ne s lidmi. Možná jsem se zbláznila? Jsem cvok?

    holka, 12 let, 2. října

    Ahoj,
    moc mne mrzí, že se cítíš tak špatně, jsi smutná, pláčeš, třeseš se, máš touhu si ubližovat. Také je mně líto, když už jsi v sobě našla dost odvahy a energie obrátit se na nějakou linku, že paní na druhé straně pro Tebe neměla dost pochopení. Chci ocenit, že přes to vše, co prožíváš, se nevzdáváš, a stále znovu pro sebe hledáš cestu, kdy by Ti bylo lépe a přijatelněji. Je to obdivuhodné.

    Musí být moc těžké, cítit se osamělá a zbytečná. Máš právo na šťastné, spokojené dětství, cítit se doma v bezpečí, nejen s plyšáky, ale především se svými blízkými, kteří by Ti měli být oporou.
    Vůbec nejsi cvok, když se svěřuješ plyšákům, to je naprosto v pořádku, i takové sdílení uleví. Zároveň Tě chci podpořit, aby ses nebála sdílet někomu, komu důvěřuješ, u koho očekáváš, že by Tě mohl chápat a být Ti oporou, nebo dát radu. Pokud se Ti to nedaří u rodičů, třeba máš babičku, dědečka, jiného příbuzného, nebo učitele ve škole, kdo Ti přijde fajn. Věřím, že můžeš mít hodně strach někoho oslovit poté, co jsi zažila nepochopení, ale bude třeba to zkusit, abys zjistila, že jsou i lidé, kteří Tě pochopit dokážou a chtějí tam být pro Tebe. Je bezpečnější zůstat uzavřená, ale ta blízkost někoho, kdo Tě chápe, stojí za to riziko se zkusit otevřít.

    Také můžeš zkusit oslovit školního psychologa/psycholožku, pokud na škole máte. Pokud dělá svou práci dobře, neměl by Tě odmítnout jako ta paní, měl by si pro Tebe udělat čas a vyslechnout Tě. Neboj se zeptat a požádat znovu o podporu, pomoc, vyslechnutí - to vše potřebuješ a plně si takovou pomoc zasloužíš. Můžeš zkusit zavolat i nám na linku, 608 902 410. Věřím, že to bude jiné, než Tvá minulá zkušenost. Nebo pokud jsi z Brna, můžeš přijít osobně na naši poradnu, víc o tom najdeš na našich stránkách www.modralinka.cz.

    Zasloužíš si na to nebýt sama.

    S přáním hodně sil a odvahy
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Neobvyklé duševní stavy

    Opět všechny po dlouhé době zdravím.
    Nevím od kud začít tak aby jste to pochopily ale zkusím se to nějak vysvětlit.
    Od léta mi všichni říkají že sem se změnila a uzavřela do vlastního světa. Pokaždé když mi to někdo říkal popisoval můj stav "ve vlastním světě" tak jako kdybi sem byla pod omamnými látkami, jako duchem nepřítomna. Vždy sem na ně koukala jako na blázny a nevěděla o čem mluví. Ale poslední dobou si toho začínám všímat též. Někdy se úplně vypnu tak že nevnímám okolí a vidím šedé barvi, pak ale něco ve mě přeskočí a sem zase v pořádku. Taky sem si na sobě všimla že trpím samomluvou. Hodím si na hlavu polštář a mluvim o všem možným. Můj mladší bratr má ze mě strach protože se prý směju jako nějaký psychopat. Pak i třeba na instagramu si dokážu psát se s vím druhým účtem klidně celé hodiny. Dokážu se sama se sebou hádat tak že z toho brečím. Neuvědomuju si že si píšu sama se sebou dokud se zas nějak "nepřepnu". Jednou mě to vyděsilo protože když sem se ráno vzbudila a podívala se na telefon měla sem tam 30 zneškaných zpráv od mého druhého účtu psané v 9 hodin večer což už jsem spala... Děsí mě to. I když vím že mám takové stavy a tak,nedokážu s tím nějak přestat. Jednou to na mě přijde, zmizí to, a já se pak snažím přemýšlet o tom co se dělo.
    (K psychologovi nechci a ani nemůžu protože už z předchozích dotazech sem psala o tom že máme doma problémi, že už takhle je naše rodina trapná a blbá dost a matka nechce aby si na nás ukazovali i tím že je jejich dcera debil.)
    Nevím jak jinak to popsat a doufám že jste mě alespoň trichu pochopily
    . Předem děkuji za odpověď

    Helejánvm, 14 let, 24. září

    Ahoj,

    děkujeme za dopis a důvěru, je dobře, že nezůstáváš sama s tím vším, co Tě trápí a s čím si nevíš rady. Sama v sobě se nevyznáš, přeš se sama se sebou, je toho poměrně hodně, co Tě zaskočilo. Myslím si opravdu, že takto na dálku po internetu nelze složitě a do hloubky rozebírat, natož řešit, psychické problémy a stavy duše. Když si člověk zlomí ruku, jde za chirurgem, když ho bolí zub, za zubařem, bolí-li ho duše, jde za psychologem, jiné řešení asi nenajdeme. Není třeba se obávat, že by si na vaši rodinu někdo ukazoval, návštěvy u psychologa mohou být i zcela anonymní a psycholog je vázán profesní mlčenlivostí, takže se okolí ani nemůže nic dozvědět.

    Každopádně bys neměla být se svými myšlenkami sama, nepíšeš, zda je sdílíš s rodiči či někým dalším dospělým, komu důvěřuješ (prarodiče, učitelé, trenér/ka, vedoucí kroužku, sousedé, širší rodina).
    Možná máte psychologa/psycholožku, který/á by s Tebou probral do hloubky to, jak se cítíš, i u vás na škole, to bývá nejkratší možná cesta. Bydlíš-li v Brně či JM kraji, můžeš navštívit i naši poradnu Modré linky, informace najdeš na www.modralinka.cz. Podobné možnosti budou nejspíš i v jiných krajích. Návštěvy psychologa se není třeba obávat, rozhodně také nějakých společenských dopadů. Psychologické poradenství je dnes součástí při nástupu do některých profesí, také při výběru vhodné školy či povolání, jedná se prostě o naprosto běžnou záležitost, která Tě nemůže společensky nijak poškodit. Je mně líto, že si toto myslíš Ty nebo Tvá máma.

    Pomoci Ti mohou i myšlenky v odborných publikacích pro dospívající dívky, podobně jako učit se správně odpočívat, relaxovat, meditovat. Práce na sobě trvá celý život, je zajímavou součástí našich životů, díky sebepoznání se můžeme posouvat tím správným směrem.

    Přejeme Ti, aby si Ti práce na sobě dařila.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ztráta emocí

    Ahoj Alíku a spol. Chtěla bych se zeptat na něco dost vážného a potřebovala bych rychlou odpověď... Pokusím tenhle dotaz vysvětlit tak aby dával smysl....
    Už od mala jsem byla trochu jíná, od malinká zvládám hodně stresu např 12 kroužků týdně a dobré známky ve škole...
    Problém je ten že jsem postupem času ztratila emoce, nenávidím lásku a lidskost protože sama jí necítím, nikdy nebrečím a když se to někdy přece jenom stane tak moje psychické já mě nechá chladnou a brečí jenom moje fyzické tělo ... Prostě už necítím ani štěstí... K vánocům bych chtěla dobrman ale rodiče mi ho zakázali že prý máme našeho jezevčíka, problém je ten že já z něj cítím tu ne chutnou radost, lidskost a lásku z které se mi dělá špatně... Mám vertebrální tripcitu v hlav ěals to s tím asi nesouvisí... Nesnáším lidské teplo....
    A zkrátka už mě přestalo bavit se falešně něčemu smát, nebo dělat jak jsem histerická jako holky v mém věku... Přestala jsem cítit lásku a většinu ostatních nemocí a miluju když mě něco neskonale bolí.. Řezala jsem se ale už to skoro vůbec nedělám..+Všichni říkají že mám až divně malé zorničky. Prostě cítím -že není něco v pořádku

    • nemám emoce
    • všechny emoce postupně víc a víc ztrácím...

    Můj dotaz zní:může se jednat o nějakou nemoc, např nádor nebo cokoliv takového?? Může se to nějak,, léčit,,??

    holka, 12 let, 13. září

    Ahoj,

    píšeš nám o tom, co prožíváš: o zvládání stresu, ztrátě emocí, hlavně radosti, lásky, štěstí - jsou to pocity, ze kterých se Ti teď dělá špatně. Dříve ses i řezala, teď už skoro ne.
    Je moc dobře, že jsi napsala a hledáš pro sebe podporu ve chvíli, kdy vnímáš, že se s Tebou něco děje, že něco není v pořádku. Věřím, že pro Tebe není jednoduché se v tom sama zorientovat. Takhle na dálku nedokážu určit, co by mohla být příčina ztráty emocí - jestli jde vyloženě o psychické trápení anebo s tím může souviset i nějaká fyzická nemoc, jak píšeš. Každopádně podstatné je, že Ti není dobře. Je důležité, abys na to všechno nebyla sama a měla pro sebe podporu. Lidem, kteří u sebe sledují něco podobného, jako teď Ty, často dokáže pomoci psycholog anebo psychiatr. Společně byste prozkoumali, co prožíváš a postupně hledali způsob, jak to udělat, aby ses cítila alespoň o trošku lépe. Nejsem si jistá, jestli rodiče ví o tom, jak to teď máš. Nevím ani, jaký mezi sebou máte vztah a jestli si dovedeš představit, že by ses jim mohla svěřit. Bylo by moc fajn říct o tom všem někomu dospělému ze svého okolí, komu věříš. Pokud bys chtěla, je možné všechno probrat podrobněji u nás na Modré lince - na chatu, telefonu, Skypu anebo WhatsAppu. Kontakty najdeš na našich webových stránkách www.modralinka.cz. Můžeš se taky ozvat na Linku bezpečí, která funguje 24 hodin denně a je zdarma. Tady je číslo: 116 111.

    Přejeme hodně síly.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    jak zvládnout život?
    proč žít dál?

    Co mě ráno zvedá z postele? To že by si všichni mysleli že jsem slabá a smáli by se mi. A vzpomínali by na mě jako na tu která se zabila a navíc se vždycky tvářila že je všechno v pohodě .Všichni vidí jen moje fyzické postižení(na tváři mám hemangiom). Ale co moje psychické postižení? Jsou snad slepí? ...

    holka, 8. září

    Ahoj,

    kladeš si správné, ale i věčné (nadčasové) otázky, které si lidstvo klade stále a není člověk, který by si tyto otázky nepoložil alespoň někdy v životě.

    Mrzí mne, že se necítíš dobře natolik, že se Ti ani nechce žít. Se svými vážnými myšlenkami bys rozhodně neměla zůstávat sama. Proto je dobře, že jsi přišla sem do poradny. Zvaž, komu z dospělých v Tvé blízkosti věříš, komu dáš svou důvěru a budeš s ním sdílet své myšlenky. Je to moc důležité, starší člověk má zkušenosti a pokud Tě zná, bude nejspíš umět i poradit. Tím, že se stále tváříš, jako že je vše v pohodě, totiž nedáváš možnost lidem v Tvé blízkosti, aby Ti pomohli. Co je viditelné, (např. hemangiom na tváři), je pro druhé snadno čitelné, na co myslíš, co se s Tebou děje, to ostatní netuší.

    Další možností jsou odborníci. Máte-li na škole školního psychologa, můžeš se obrátit na něj. Jsi-li z Brna či JM kraje, můžeš navštívit naši poradnu, jak postupovat najdeš na našich stránkách www.modralinka.cz.

    Přejeme Ti, abys brzy pro sebe ve svém okolí našla podporu.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Cítím, že bych tu neměla být

    dobry den/ahoj nejsem si jista kam presne bych to mela psat nebo co presne chci napsat ale nejak to zkusim..jsem 14leta divka a nemam komu se sverit asi proto sem pisu..uz od uplneho detstvi jsem clovek co si hur hleda kamarady je ze vseho vystresovany lehce se rozbreci a lehce se nastve..asi v mych 6letech jsem slysela sve rodice mluvit o tom jak me nezvladaji ze nejsem normalni ze bych mela chodit na psycholoii atd take mi casto rikali ze me nikdy nemeli mit ze jsem nejvetsi chyba co kdy udelali a ze by jim bylo lepe beze mne...strasne me to boli kdyz na to vzpominam vim ze delam chyby a ze jsem zrovna nebyla vysnene dite..asi pred dvema rokama jsem se zacala sebeposkozovat ziletkou citila jsem se lip citila jsem teplo ktere se mi rozleva po tele a bylo to lepsi jak trapeni se nad cimkoliv co se mi stalo..casem jsem prestala protoze jsem si uz nechtela ublizovat..ted uz jen mlatim do zdi/sebe..strasne spatne spim a take nezvladam stres..casto brecim a nekdy ani nevim proc..citim se strasne sama a casteji myslim na sebevrazdu (o kterou jsem se uz hodnekrat pokusila at uz utopeni,podrezani se nebo snad predavkovani) citim ze bych tu nemela byt ze si to nezaslouzim a ze jsem spatny clovek..mam chut jit do ledove vody a v tichu se utopit..takove veci bych klidne mohla rict rodicum a ze s nimi mam uz i dalo by se rici dobry vztah ani se nehadame ale reknou mi „my to chapeme zazili jsme to“ a to mi moc uprimne nepomaha citim se pak stejne priserne jako jindy..nezvladam to vsechno a chtela bych to nekomu rict ale nemam komu..nevim kde a jakou pomoc najit jak se citit lepe a nemit zachvaty breku uprostred noci jak si v klidu bez stresu koupit jidlo na verejnosti..sice jsem nenapsala vsechno ani nevim jestli je to dotaz ale citila jsem ze uz to potrebuju rict protoze chat linky bezpeci je porad obsazeny,email nevim jak funguje a volani je pro me moc stresujici tak to pisu sem asi je to zbytecne nebo jsem naprosto v pohode jen to nevidim ja vazne nevim ale uz jsem to napsala a i poslala..diky za vse dopredu kdyztak

    maja 14 let, 4. září

    Ahoj Majo,

    píšeš nám a svěřuješ se s velmi osobními bolestmi, které Tě trápí. Je mně moc líto, že se cítíš tak, jak uvádíš, v noci máš záchvaty breku, často myslíš na sebevraždu, dokonce ses o ni už hodněkrát pokusila. Musí pro Tebe být moc a moc těžké, žít s takovými myšlenkami sama, píšeš, že se nemáš komu svěřit. Napadá Tě, že jsi špatný člověk, a že bys tu neměla být, v dětství Tě velmi zraňoval názor Tvých rodičů, že Tě nezvládají, neměli Tě mít, že udělali chybu. Vnímám jako možné, že příčina Tvých dnešních potíží pochází už z Tvého dětství.

    Z Tvé zprávy zároveň vnímám i velkou vnitřní sílu. Zmiňuješ se o tom, že ses sebepoškozovala, a ačkoli Ti řezání žiletkou přinášelo úlevu, přesto jsi s tím nakonec dokázala sama přestat. To je moc dobrá zpráva, znamená to, že jsi silná osobnost navzdory všemu, co Tě potkalo. Málokdo totiž dokáže s řezáním přestat sám, bez odborné pomoci. Tys to dokázala a věřím tedy, že v sobě najdeš sílu i pro další kroky na Tvé cestě.

    Z Tvé zprávy mi není jasné, jestli docházíš někam k psychologovi nebo terapeutovi, spíše se mi zdá, že asi ne. Psycholog může být velkou pomocí – je to člověk, kterému se můžeš svěřit, který Tě může podporovat a může Ti pomoct učit se pracovat s Tvými emocemi, zvyšovat svoji sebedůvěru, mít se ráda taková, jaká jsi. Chodit k psychologovi vůbec neznamená, že jsi „blázen“, nebo že jsi nějak špatná – naopak, znamená to, že chceš na sobě pracovat a umíš si říct o pomoc ve věcech, ve kterých to potřebuješ. A každý člověk občas pomoc potřebuje. Pokud by se Ti tato možnost líbila, můžeš se zeptat rodičů, zda by Ti nepomohli najít psychologa, nebo můžeš zajít za školní psycholožkou, pokud na škole máte (případně oslovit dalšího dospělého, kterému důvěřuješ).

    Pokud bys potřebovala o tom všem ještě mluvit, můžeš zkusit i chat naší linky – probíhá v pondělí, středu a sobotu od 18 do 21 hodin (dostaneš se tam přes stránky https://www.modralinka.cz/). Možná si taky chvilku počkáš, ale věřím, že se na řadu dostaneš. Pokud to nemáš daleko do Brna, můžeš za námi dojít i do osobní poradny (info na stejných stránkách).

    Neboj se říct si o pomoc, zasloužíš si na to nebýt sama.

    Přejeme Ti, abys nacházela cestu k sebepřijetí i opravdovému přátelství.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj, mám aspergerův syndrom (je to diagnostikovaný) a hrozně mi to vadí. Stačí nejmenší věc která mi vadí a záchvat je na světě. Pak se na mě všichni kolem strašně divně koukají a povídají si o mě (např. ta holka je ale rozmazlená). Přitom za to nemůžu a nechápu co po mě chtějí. Mám hodně špatný zvládaní emocí a komunikaci. Co mám dělat? Už ani radši nechodím ven.

    holka, 10 let, 27. srpna

    Ahoj,

    děkujeme Ti, že se nám svěřuješ s tím, co Tě trápí. Píšeš, že Ti moc vadí Tvůj aspergerův syndrom. Zažíváš záchvaty kvůli sebeměnším věcem, lidé se na Tebe divně dívají a je pro Tebe těžké zvládat emoce a komunikaci. Už raději kvůli tomu nechodíš ven. Ptáš se nás, co máš dělat.

    Mrzí mě, že zažíváš takové záchvaty a že je pro Tebe kvůli tomu těžké zvládat kontakt s druhými. Je moc dobře, že jsi nám napsala a říkáš si takto o pomoc. Přemýšlím, jestli jsi v péči nějakého lékaře či psychologa kvůli Tvým potížím. Myslím si, že u těchto věcí je velice důležitá odborná pomoc někoho, kdo tomu rozumí a ví, co Ti poradit. Lidé, co rozumí autismu, nabízí poradenství třeba na stránkách: https://mujautismus.cz/konzultace-pro-rodiny-a-organizace/ Skvělé zdroje a další organizace najdeš taky na stránkách www.nadejeproautismus.cz, i když ty využíjí asi spíš rodiče, jsou více odborně psané.

    Co se týče komunikace a zvládání emocí, tak si myslím, že by Ti mohlo prospět docházet k psychoterapeutovi, kde to spolu můžete pořádně probrat a můžeš se učit nové způsoby a techniky, jak s emocemi pracovat či jak komunikovat s druhými. Obávám se, že pro Tvé trápení bohužel neexistuje jednoduché řešení a bude to spíš běh na dlouhou trať a bude to vyžadovat i hodně práce na sobě. Důležité je ale na to nebýt sama a využívat podpory lidí ve Tvém okolí, kteří tam pro Tebe jsou.

    Přejeme Ti, ať se Ti daří najít způsob, jak být ve svém životě spokojená.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Úzkost

    Ahoj,jak mám říct rodičům že trpím úzkostí? Sedí na mě všechny příznaky a už jsem prodělala úzkostní záchvat.(Dřív jsem se v noci probouzela a zničeho nic jsem brečela.To mamka ví a chodila jsem k neurologovi.)

    holka, 11 let, 24. srpna

    Ahoj,

    děkujeme Ti za důvěru, že se nám svěřuješ se svojí situací. Ptáš se nás, jak máš rodičům říct o tom, že trpíš úzkostí. Dokonce jsi už měla i úzkostný záchvat. Dřív jsi chodila k neurologovi kvůli nočnímu probouzení a pláči.

    Prožívat úzkosti může být velmi nepříjemné, je dobře, že si říkáš o pomoc a že se s tím chceš svěřit i rodičům. Neznám Tvoje rodiče ani to, jak často si spolu povídáte nebo co všechno spolu sdílíte. Myslím si, že jim můžeš říct právě to, co píšeš nám – že na Tebe sedí příznaky a měla jsi i úzkostný záchvat. Můžeš jim klidně dát přečíst tento Tvůj dotaz Alíkovi a naši odpověď.

    Pokud je pro Tebe těžké o tom mluvit, můžeš si také pomoct tím, že si na ten rozhovor připravíš čas a prostor – můžeš třeba oznámit rodičům, že jim potřebuješ něco důležitého říct a chceš, aby si pro to našli klidnou chvíli. Další možností je o tom rodičům napsat dopis – tak si to všechno můžeš v klidu promyslet předem.

    Chci Tě moc povzbudit v tom, abys na úzkosti nezůstávala sama a hledala podporu, kterou potřebuješ.

    Přejeme Ti, ať se rozhovor s rodiči vydaří.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Změny v pubertě - chci psychologa

    Ahoj poradno,
    Za poslední necelý rok jsem se velmi v charakteru změnila, hlavně právě v tý komunikaci. Už jsem o tom něco psala ale napíšu to ještě jednou. Dříve když mě někdo urážel tak mi to bylo celkem jedno, ale teď jsem si to začala brát moc do srdce (občas přehnaně). Také už nejsem tak veselá a extrovertní, naopak si teď všechno moc promýšlím a když chci něco udělat/dokázat tak to neudélám protože už jsem za ten čas našla milióny věcí co se mi můžou stát. A jak jsem psala nejsem teď tak moc na povídání, dokonce když jdu venčit psa tak se bez příčiny bojím potkat sousedky nebo nějaké lidi. Také se můžu rozbrečet bez příčiny nebo z toho že jsem příliš dlouho s kamarádkami. Ale stává se taky že celý den jsem šťastná z každé blbosti a na druhý den jako kdybych byla v depresi protože mi sestra poslala smutné video. A v ty "depresivný dny" jsem dokonce myslela na to že život nemá smysl a hůř. Také myslím na to že bych měla jít k psycholožce protože situace s komunikací mně už vyčerpává protože kvůli tomu už skoro nemám kamarádky, stejně jako to že místo toho abych prostě řekla kamarádce že už chci jít domů tak jí to neřeknu pokud se nezeptá :/
    Neblbnu náhodou takhle z puberty?😅 A nejde to nějak popřípadě zmírnit? 😅
    A ješté trochu proč bych vlastně chtěla jít k psycholožce je jak jsem psala dříve že nikomu se mi nejde svěřit, teď dokonce i mamce :-( Takže mám pocit že pokud si s psycholožkou (osobně) promluvím tak by mi mohlo být o něco lépe protože se kvůli tomu cítím takřka zúžená.
    Mohli by jste mi poradit?

    Předem velmi děkuji za odpověď. :-)

    holka, 12 let, 20. srpna

    Ahoj,
    přečetla jsem si znovu vše, co Tě trápí – změna v komunikaci s lidmi, Tvoje obavy se s nimi potkat, pláč bez příčiny a tzv. depresivní dny. Je toho docela dost, a tak je dobře, že hledáš pro sebe nějakou pomoc. Líbí se mi, že si uvědomuješ, že jde možná o vliv puberty a dospívání, je úplně přirozené, že se mění Tvoje hormony, ale také psychika a je to celkově bouřlivé a nijak lehké období. Jít k psycholožce mi připadá jako velmi dobrý nápad. Měla bys tak prostor pro sebe, kde můžeš otevřeně mluvit o všem a mohly byste společně hledat, jak Tvoje stavy zvládnou i zmírnit. Říkám si, že i mamka může být ráda, že budeš někde pracovat sama se sebou a tím se třeba zlepší i vztah a komunikace mezi vámi. Proto bych Tě chtěla podpořit v tom, abys jí poprosila, aby Tě k psycholožce objednala. Některé školy mají i školní psychology a pokud ho u Vás máte a důvěřuješ mu, může to být i on, koho budeš navštěvovat.

    Přejeme Ti, aby Ti brzo mohlo být lépe.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj alíku, měřim hodně cm (okolo 183?) ale vážím jen 60kg takže BMI mám 18,12... Hodně cvičím, jezdím na kole, chodím ven se psy atd ale vůbec nemám chuť jíst, když mám hlad tak to taky není problém a v poho to vydržím. Zkoušel jsem i jen celý den sedět a jíst ale když toho sním moc tak hnedka hurá na záchod. Taky doma někdy není dostatek jídla což mě docela ulehčuje rozhodnutí jestli budu jíst nebo ne.

    kostička, 14 let, 4. července

    Ahoj kostičko,

    určitě to proto není lehké. Pokud si nevíš sama rady, určitě se svěř někomu dospělému komu věříš, určitě najdeš podporu a pomoc, která je momentálně potřeba.

    Pokud bys ses neměla komu svěřit, rádi tě vyslechneme v Centru Anabell, můžeš se podívat na stránky www.anabell.cz/
    Zde ti můžeme nabídnout psychologickou pomoc nebo třeba službu peer konzultanství, kdy si můžeš popovídat s člověkem s podobnou zkušeností.

    Posíláme hodně sil

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj Alíku, doufám že neotravuji se svým dotazem, ale je to celkem naléhavé. Bude to docela dlouhý příběh, tak se posad a já se do toho pustím.
    Poslední dobou mám obavy ohledně mentalniho a i fyzického zdraví moji kamarádky, říkejme ji třeba P. Všechno to začalo tím, že se zmiňovala o svém spánku, který denně prý netrvá ani 2 hodiny. Také prý někdy vynechává jídlo a to celý den. Asi si říkáš, že to je její volba a blablabla, ale tím to zdaleka nekončí!
    Nedávno se nám zmínila o něčem, co mě šokovalo. Řekla nám, že se zkoušela ŘEZAT plechovkou!! Nejsou na ní naštěstí žádné jizvy anebo tak nějak, ale myslím si, že si srandu nedělala. Pořád ma takové poznámky stylu: jaké by to bylo skočit z tohohle okna a ukaž, já se podívám, jak je tohle ostrý.
    Pořád jí říkám, ať toho nechá, ale i když řekne, že už přestane, pořád to přetrvává a já si nevím rady a jsem si jistá, že potřebuje pomoci. Ona ještě chodí k psycholožce, ale ne kvůli tomuhle, ale kvůli hádkám její rodičů.
    Je něco, co bych mohla pro P udělat, třeba i něco drobného, ale chci ji za každou cenu pomocí, protože vím, že tohle v pořádku není 😥
    Díky za odpověď!
    PiLlulka

    holka, 12 let, skoro 13, 25. června

    Ahoj,

    tvá kamarádka určitě potřebuje pomoci. Můžeš si s ní zkusit promluvit, to však nemusí být jednoduché, proto bys ji měla být hlavně oporou.
    Můžeš se také svěřit někomu dospělému, komu důvěřuješ ty nebo tvá kamarádka (rodič, učitel...).
    Dále je možné kontaktovat Centrum Anabell, podívej se na www.anabell.cz/, tam najdeš také číslo na linku, kde tobě nebo kamarádce poraní nebo mohou pomoci.

    Posíláme hodně sil, ať je tvá kamarádka co nejdříve v pořádku