Poradna: Alík radí dětem

Vyhledat odbornou pomoc

zdravim,
vopred sa ospravedlnujem, ze tato sprava bude asi len dalsia z mnoha nepodstatnych hluposti, predsa len ju pisem bez akehokolvek rozmyslu a sama sa poslednou dobou nevyznam vo vlastnych myslienkach, ale v tomto momente mi to prislo ako jedina moznost, co mam.
pozrime teda, co sa mi podari zo seba dostat, napady mi pravdepodobne dojdu po druhej vete, tak aby to uz bolo za nami, v skratke :
Uz nejaku dobu, najmenej dva roky, dajme tomu, sa jednoducho povedane, necitim, akoby som bola mentalne okej, mam z urcitych dovodov podozrenie, (ze prave ja, strnastrocna dievcina, kto by to bol povedal), mam nieco, co by mohlo byt podobne depresii - na intrernete som si vyhladavala par clankov aby som si mala byt cim aspon ako-tak ista (z odbornych zdrojov,kedze nemam iq izbovej teploty), a dosla som k zaveru, ze bud mam depresiu, alebo vaznu poruchu nejakej hormonalnej zlazy, no v oboch pripadoch mam nejaky problem, a kazoddenne rozmyslanie nad samovrazdami, vrazdami, totalna apatia a odpor voci vsetkemu, na co padnu moje ocne bulvy, uplne v pohode podla vsetkeho asi nebude. (toto pre mna samozrejme nebol novy poznatok, priznaky roznych mentalnych poruch pre mna nie su ziadna novinka a vedecke clanky mi nedali nic nove, ale chcela som mat pocit istoty, ze to nie je len obycajny smutok a ja sa s tym proste neviem vyrovnat, idk)

tu sa ale dostavame k mojmu aktualnemu problemu :

tuto skutocnost som oznamila mame a babke,
a tu cela moja snaha konci. aky je dalsi krok? pokec s rodinou o mojich kazdovecernych existencnych krizach by som mala, co teraz? vsetko je pri starom. krizy, apatia, vsetko pokracuje a moje posledne, krajne riesenie nevyslo.
Snazila som sa z toho dostat sama, nemam doslova ziadne problemy, no aj tak nedokazem zniest fakt, ze existujem a bola by som ovela radsej, keby tomu tak nebolo. Od samovrazdy ma doslova deli len to, ze sa bojim nie smrti ale toho, co je po nej - vobec nic, uplna prazdnota - no presne to bol moj zivot doteraz. nic by to nevyriesilo a vsetko by bolo nadalej ako doteraz.
tak co mam robit?
toto znelo lepsie v mojej hlave, neznie to ako nieco co by som napisala a s cistym svedomim zverejnila, ale nic lepsie momentalne nedokazem (prvy odsek ale neznie tak zle)

holka, 14 let, 22. března

Ahoj,

není třeba se omlouvat - věřím, že někdy psaní dokáže přinést trošku úlevy, pomoci zorientovat se ve svých myšlenkách, vypsat se ze svého trápení. Pozorně jsem četla, co jsi napsala, a říkám si, jak náročné pro Tebe musí být, když se už dlouho necítíš dobře, vnímáš, že něco není v pořádku. Věřím, že v takových chvílích se může stávat, že člověk přemýšlí i nad sebevraždou. Přála bych Ti, abys to nemusela udělat a zkusila i jiné možnosti. S podporou a pomocí můžeš krůček po krůčku přicházet na způsob, jak by se Ti žilo alespoň o něco lépe, a jak bys mohla se všemi těmi nepříjemnými pocity a myšlenkami pracovat a zvládat je. Píšeš, že ses z toho snažila dostat sama - někdy je toho ale na člověka až příliš a sám na svoje pocity a myšlenky nestačí. Není to Tvoje chyba, naopak si zasloužíš mít pro sebe co nejvíce podpory. Některým holkám a klukům, kteří prožívali něco podobného, jako popisuješ Ty, pomohla psychoterapie. Mohl by to pro Tebe být bezpečný prostor, ve kterém můžeš pravidelně sdílet všechny svoje myšlenky a pocity, prozkoumat je, zorientovat se v nich a hledat způsob, jak ty nepříjemné zmírnit. Dalším krokem by případně také mohlo být psychiatrické vyšetření, v některých případech dokáže ulevit také medikace - vždy je ale dobré kombinovat ji s psychoterapií.
Chtěla bych ocenit, že ses s tím vším svěřila mámě a babičce, chápu, že teď přemýšlíš, co by vlastně měl být ten další krok. Napadá mě, že bys mohla oslovit mamku a společně byste mohly vyhledat odborníka (psychoterapeuta/klinického psychologa) ve vašem okolí. Můžeš se nám ozvat, na chatu, na telefonu anebo Skypu, kde je prostor vše probrat více dopodrobna. Můžeš se třeba doptat na vše, co by Tě zajímalo ohledně psychoterapie. Všechny kontakty najdeš na našich stránkách www.modralinka.cz. Nonstop má Linka bezpečí (116 111). Posílám také případně odkaz na slovenskou chatovou poradnu: ipcko.sk/chatova-poradna/.

Hodně síly přeje

Modrá linka

Na otázky odpovídají

pracovníci linky důvěry Modrá linka, Alíkova kamarádka BáraV, odborníci na boj proti kouření z projektu Nekuřátka a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

Dotazy smí pokládat čtenáři mladší 15 let.

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj všichni,
Potřebuju se s něčím svěřit. Před Vánocemi jsem byla úplně na dně. Rodiče se stále hádali (a hádají se i teď) , neustále mě tahali celý podzim k jedné psycholožce, se kterou jsem si opravdu nerozuměla (a rodičům jsem to řekla několikrát), a nakonec jim začala přede mnou navrhovat rozvod každý dvě minuty (byli jsme na rodiný terapii). Všechno jsem to ze sebe dostávala ven přes mou nejlepší kamarádku, která mě nakonec přesvědčila, abychom společně zašly za speciálním školním pedagogem (který je zároveň psycholog a učí nás osv). Já jsem si to všechno sepsala den předtím na papír, kvůli zkušenostem z června, pro případ, že bych o tom nedokázala zase mluvit. Na tom papíru to bylo rozdělený do několika kategorií: doma, škola, křečík, a Voldemort (to je přezdívka pro tu učitelku o které jsem už psala dříve) . Já jsem s ním nedokázala mluvit, takže za mě mluvila Lucka, a u toho si ten člověk (T.) četl ten papír. Na tom papíru byla moje osnova, abych nezapomněla na něco důležitého. Když si to dočetl, tak mě odvedl do kanceláře k zástupkyni, a Lucku poslal zpět do třídy (už byla hodina). Já jsem si nebyla jistá, jestli to sama zvládnu, ale šla jsem. Tam jsem zůstala sama s T.a s zástupkyní (B.). Ti to tam se mnou všechno řešili, a dost to zasáhlo i do hodiny. Nakonec se mnou začli mluvit i o tom nejzávažnějším co bylo v té mojí osnově: myšlenky na sebevraždu. Slíbili mi, že rodičům to řeknou až později, ale rozhodně ne ten den. Já jsem ji věřila. Když jsem jela domů, tak mi asi 3x volal T., a jednou ředitelka, a asi 2x moje bývalá třídní, která mi pomáhala i s událostmi ohledně června (momentálně je jediným dospělým krom skautské vedoucí kterému důvěřuju. Už ani rodičům ne). Všichni se mě ptali, kde jsem, a já až později zjistila, že číslo na mě si zjistili od spolužáků. Rodiče už byli doma, a hned mi oznámili: volali ze školy, že jsi tam zanechala sebevražedný dopis (ja jsem jim tam tu osnovu nechala, v dobré víře, že jim pomůže se v tom zorientovat) . Místo skautu na mě moji vlastní rodiče zavolali záchranku, a od 17:30 jsem strávila v motole ma psychiatrii až do půl jedenácté. Tam mě donutili spolupracovat, jinak by mě hospitalizovali. Takže já jsem byla nucená mluvit o všem, i když jsem nebyla připravená. Máma tomu psychiatrovi (ano byl to chlap) řekla i o tom, co cítím ke K.,což jsem od ní brala jako podpásovku, když mi předtím slíbila, že o tom s nikým mluvit nebude. Já jsem se po tomhle úplně uzavřela, a už jsem s nikým o ničem takovém nemluvila až do teď. Tyhle myšlenky mám pořád (zvlášť když jsem už téměř měsíc zavřená doma, a už jsem tak dlouho neviděla K., což je věc, na které jsem se stala téměř závislá). Každých 14 dní musím chodit k nějaký psychatričce, která mi říká, abych se chovala jako by byla moje kamarádka, a když se tak začnu chovat, tak my vynadá, že přece není moje kamarádka, a jak se to chovám. Když jsem u ní byla poprvé, tak mi (z mého pohledu) vyhrožovala, že pokud nebudu spolupracovat, tak mě hospitalizují. A na to, že k ní chodím od ledna, tak mám pocit, že mi rozhodně nepomáhá.
Nejhorší na tom, že jsem zavřená doma, je to, že nevídam K. na tom už jsem se stala téměř závislá. Pořád se mi objevuje ve snech, a nemůžu na ní přestat myslet. A to mám den docela nabitý (škola, sport, škola, sport, rodina, domácí povinnosti, vaření, skauting na dálku). Co mám s tímhle vším dělat?
Omlouvám se za takovou slohovku, ale už jsem to ze sebe potřebovala dostat ven.
Mějte se hezky.

holka, 14 let, 29. března

Ahoj,

děkujeme za důvěru, se kterou ses nám svěřila. Věřím, že to pro Tebe nebylo lehké. Jak píšeš, možná, že to všechno potřebovalo ven, že ses z toho potřebovala trochu vypsat. Pozorně jsem četla Tvoji zprávu a přemýšlela jsem u toho, jak náročné to všechno pro Tebe musí být, navíc teď během karantény.

Píšeš o rodičích, kteří se hádají, o osnově, kterou sis sepsala pro lepší orientaci v tom, co Tě tíží. Ve škole nedodrželi slib, který Ti dali, a o všem informovali rodiče, kteří potom zavolali záchranku. Píšeš také o psychiatričce, ke které nerada chodíš a o tom, jak moc Ti teď chybí K.
Věřím, že muselo být zraňující, když jsi o všem musela mluvit s rodiči a s psychiatrem, aniž bys na to byla připravená. Umím si představit, že si připadáš zrazená od lidí kolem Tebe, za kterými jsi šla s důvěrou. Je docela možné, že se ve škole hodně vylekali a chtěli něco rychle podniknout pro Tvoji záchranu, v panice ale vybrali tuto možnost, a rozumím, že to vnímáš jako nefér jednání. Tvoje rodiče neznám, říkám si ale, že to tak mohlo být i u nich. Zároveň chápu, že Tě jejich jednání zranilo a že to narušilo Tvoji důvěru k nim.

Přála bych Ti, abys teď pro sebe měla co nejvíce podpory, je důležité, aby ses na to všechno necítila být sama. Říkám si, že to, co prožíváš, můžeš sdílet s Vaší bývalou třídní anebo skautskou vedoucí, o kterých píšeš, jako o lidech, ke kterým máš důvěru. Píšeš, že sezení u současné psychiatričky Ti nevyhovují, že je pro Tebe Vaše komunikace matoucí. Máš právo dát najevo, že s Vašimi sezeními nejsi spokojená. Můžeš jí upřímně říct, co Ti vadí a co bys naopak potřebovala proto, aby ses cítila alespoň o něco lépe. Napadá mě, že bys jí mohla dát přečíst zprávu, kterou jsi nám napsala, aby tak měla lepší představu o tom, co teď prožíváš. Mohla bys ji dát přečíst také svým rodičům. Nevím ale jak Ti to zní, jestli by něco takového pro Tebe bylo přijatelné. Je možné také zkusit kontaktovat jiného odborníka – psychologa/psychoterapeuta. Zasloužíš si mít pro sebe bezpečný prostor, kde bys mohla pravidelně mluvit o svých myšlenkách a pocitech a postupně hledat způsob, jak s nimi pracovat, aby Ti bylo lépe. Pokud se během léčby děje něco, s čím nesouhlasíš, včetně například nedobrovolné hospitalizace, je možné se obrátit i na sociální pracovníky z Orgánu pro sociálně-právní ochranu dětí, kteří mají povinnost podobné situace řešit. Posílám odkaz, kde si můžeš dohledat kontakt podle místa bydliště: www.ospod.cz/volna-sekce-1/kontaktujte-vas-ospod/.

Hodně síly přeje

Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj poradno.
Těžko se mi o tom mluví, ale tohle je nejspíš jediné místo, kde se nebudu bát svěřit. Možná protože se u toho nemusím dotyčnému dívat do očí. Ale teď už k dotazu.
Posledních několik týdnů, možná měsíc, mívám velmi špatné nálady. VELMI špatné. Neříkám deprese jen proto, že nechci užívat toto slovo nesprávně. Už tak Stratila tato nemoc jistou vážnost. Takže tedy, velmi špatná nálada. Většinou to na mě padne během večera. Mívám takové ataky. Nával horka, vhrnou se mi slzy do očí, buší mi srdce a hůř se mi dýchá. A mám chuť se vymazat. Pak to buď přejde, nebo ještě nějakou dobu pláču. Pak taky mívám takové delší stavy, třeba několik desítek minut. Ty nebývají tak intenzivní, jsem spíš taková zamýšlená, mám chuť brečet a křičet, ale jsem potichu. Přirovanala bych ten pocit k těžkému kameni, který mi leží na hrudi.
Nemám pocit, že by tyhle moje nálady a stavy byly nějak odůvodněné. Nestalo se mi nic zlého, nebo traumatizujícího. A tak se tahle situace těžko řeší.
Před pár dny jsem se svěřila mamce. Dala mi prášek. To mi samozřejmě nijak nepomohlo, ale jsem ráda, že se snažila něco pro mě udělat. Sama nevím, jak bych sobě, být mamkou, pomohla. No a vzhledem ke karanténě nás psycholog jen tak nepřijme.
A tak skončilo starání rodičů a věci se vrátily do ,,nromálu". A úvozovky jsou tam úmyslně. Protože vlastně NIC není v normálu. Cítím se den ode dne hůř, dneska jsem se dokonce pořezala. Nejsem na to hrdá, ale stalo se. Už se nemám kde svěřovat. Na dálku mi kamarádi nijak nepomohou a u rodičů to nemá cenu. Už takhle mi říkají histerka.
Možná jsme se potřebovala jen vypsat že svých pocitů. Ale cítím, že potřebují pomoc a že tuto situaci asi nezvládnu ustávat dál sama. Poradíte mi prosím, co bych měla dělat? Na koho se obrátit?
Moc děkuji za jakoukoli odpověď, hezký zbytek dne, Ema.

holka, 12 let, 20. března

Ahoj Emo,

děkujeme za důvěru, se kterou se nám svěřila. Píšeš o velmi špatné náladě, se kterou zápasíš posledních několik týdnů, cítíš se stále hůř, v den, kdy jsi nám psala, ses pořezala. Věřím, že to musí být náročné a vyčerpávající a že Tě to hodně trápí. Jak píšeš, možná jsi potřebovala se z toho všeho trochu vypsat. Chtěla bych ocenit, jak umíš popsat, pojmenovat to, co prožíváš, své pocity, píšeš moc hezky.

Pokud Tě takové pocity přepadají už několik týdnů, a je to stále horší, připadá mi důležité, abys pro sebe měla pomoc a podporu - i odborníka, psychologa anebo psychoterapeuta. Někdy na svoje pocity a myšlenky prostě už sami nestačíme, často je nezažene ani "prášek". V takové chvíli si zasloužíme bezpečný prostor, kde můžeme sdílet to, co nás trápí a postupně hledat způsob, jak bychom se mohli cítit o něco lépe. Napadá mě, že bys rodičům mohla zkusit ukázat svůj dotaz, který jsi nám napsala (třeba i s naší odpovědí), aby měli lepší představu o tom, co teď prožíváš. Můžeš to zvážit.

Emo, je moc dobře, že jsi napsala a že na všechny ty nepříjemné pocity nechceš být sama. Zasloužíš si pomoc a podporu. Můžeš se nám ozvat na chatu, telefonu anebo Skypu, kde vše můžeme probrat více do hloubky než takto po emailu. Všechny kontakty najdeš na našich stránkách www.modralinka.cz. Obrátit se můžeš taky na Linku bezpečí na telefonním čísle 116 111, která funguje nonstop a je zdarma. Vím, že řada psychologů během karantény poskytuje sezení i online, např. přes Skype. Nevím, jestli už jsi k nějakému psychologovi chodila anebo by to pro Tebe byla první návštěva. Můžete se s rodiči podívat na web www.znamylekar.cz, kde najdete i hodnocení psychoterapeutů/klinických psychologů a jejich dostupnost podle toho, kde bydlíš, anebo by mohla poradit i Tvoje praktická lékařka. Píšeš, že kamarádi Ti takhle na dálku během karantény nepomohou - chápu, že je to teď všechno složitější, ale říkám si, že spolu díky technologiím a sociálním sítím můžete být v kontaktu i tak. Nemusí Ti hned pomoci vyřešit to, co Tě trápí, ale mohou Tě podpořit, rozesmát, pomoci občas odvést myšlenky jinam.

Hodně síly přeje

Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj,
potřebovala bych nějakou radu, protože si už prostě nevím rady. Ono totiž, když byla škola, tak bylo plno srandy s kamarády a nad nějakými mými problémy jsem ani pořádně nepřemýšlela, ale když teď není škola a ani se nemůžu vidět s žádnými kamarády mám spoustu času na přemýšlení a najednou jsem na sobě našla strašně moc chyb a problémů. Strašně moc špatných věcí, jako by na mně nebylo nic dobrého a když už najdu něco fajn ty špatné věci to hravě zastíní. Když jsem si o těch svých problémech něco četla (ať už v knížkách, na internetu nebo tu na Alíkovi) všude bylo uvedeno, že bych se měla svěřit někomu, koho znám a důvěruju mu, jenže já to nedokážu, vážně ráda bych se se svými problémy někomu svěřila, ale já to nezvládnu (to je taky jeden z důvodů proč sama sebe nemám ráda). Každopádně jsem teď pořád smutná, celý den bych nejradši jen ležela v posteli a přemýšlela sama nad sebou a nejraději bych si něco špatného udělala. Bojím se kam až to může zajít, když budu dál doma a přemýšlet. Co i když už budu chodit do školy se to nezlepší?

holka, 11 let, 19. března

Ahoj,

rozumím tomu, že teď, v krizovém období je vše jinak. Jsou zavřené obchody, nesmí se pořádat žádné koncerty, sportovní zápasy, ani se scházet větší množství lidí. Je tedy, jak uvádíš, více času doma přemýšlet o sobě. To, co Ty popisuješ, může být určitá forma negativního myšlení.

S myšlenkami je možné pracovat. Je možné i hrát s nimi takové hry, kdy ty negativní se učíš měnit za pozitivní. Také těm špatným, negativním, kdy o sobě nesmýšlíš dobře, nemusíš věnovat pozornost. Prostě jak přijdou, tak je nechat i odejít, aby Ti zbytečně nebraly energii. Není to jednoduché zvládnout, vyžaduje to určitý trénink, je to běh na dlouhou trať, ale funguje to velmi dobře. V této souvislosti Ti mohu doporučit např. knihu Martina Selingmana: Naučený optimismus: Jak změnit své myšlení a život.

Nepíšeš, zda jsi doma sama. Dnes je totiž doma i dost rodičů, sourozenci, pokud nějaké máš. Dají se hrát zajímavé hry, kterých je v současné době spousta. Je možné si vyprávět, pouštět si videa, prohlížet fotky, kreslit, společně si číst, chodit do lesů na procházky, pracovat na zahradě, je-li u domu. Důležité je mít na každý den nějaký plán, co budeš dělat a dodržovat podobný denní režim jako když chodíš do školy.

Máš pravdu, že není jednoduché žít v této situaci a zažívat třeba doma "ponorkovou nemoc". Můžeš se zkusit pomocí techniky spojit se spolužáky a vrstevníky, podělit se o své zážitky, zkušenosti, učení, společně plánovat náplň “volných” dnů. Můžete si navzájem i pomáhat se školou, která Ti jistě zabere také dost času.

Pokud by Tě tyto myšlenky dál trápily nebo se to dokonce zhoršovalo, měla by ses skutečně pokusit to s někým sdílet. Ať už s rodiči či někým dalším, komu věříš. Můžeš si připravit něco písemně. Dopis, který jsi poslala nám, je dostatečně srozumitelný, dál už nemusíš nic moc říkat. Jak vidíš, možnosti jsou. Jsou tu připravení odborníci, kteří v současné době pomáhají i on-line. Můžeš se také obrátit na nás, detaily najdeš na www.modralinka.cz.

Přejeme Ti klidnější období a pozitivnější myšlenky.
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj Alíku a společníci.
Zdá se mi, že můj deseti letý bratr se stává závislým na mobilu. Nevíte jak snížit čas, který u obrazovky stráví? Samozřejmě je možnost mu ho úplně odebrat, ale neboť chodí sám ze školy, tak ho prostě musí mít. Rodiče to ví, ale nedokáží mu zabránit v hraní.
Děkuji za zpětnou vazbu!

holka, 13 let, 8. března


Ahoj,

chci ocenit, že Ti leží na srdci zdraví Tvého mladšího bratra a že se mu snažíš pomoct.

Závislost na mobilu skutečně existuje, je dobře, že si všímáš, že by to u Tvého bratra mohl být taky problém. Je to ale opravdu na zodpovědnosti rodičů, aby v této situaci zakročili a zvolili výchovné postupy, které by bratrovi mohly pomoct. Rodiče mohou např. omezit čas, který tráví u obrazovky, na nějakou dobu mu techniku zabavit, nebo pro něj mohou vymýšlet náhradní činnosti, např. sportovní, chození ven, hraní deskových her, apod. Důležité bývá také pochopit, proč bratr tolik času na mobilu tráví. Lidé se většinou stanou na něčem závislý proto, že jim to naplňuje nějakou potřebu. Pokud vy jako jeho blízcí pochopíte, co bratr na mobilu nachází - třeba je to relax, třeba útěk před realitou, třeba ochrana před nudou, či něco jiného - pak se lépe hledá řešení, jak může tutéž potřebu naplnit zdravě.

Pokud by si s tím rodiče nevěděli rady, mohou se optat svých známých, jak oni postupují v podobných případech. Také se mohou poradit s dětským psychologem či terapeutem (kontakty najdou na internetu, např. www.znamylekar.cz) nebo oslovit rodinnou poradnu, kde to můžou více probrat. Konzultovat to můžou i s dětským pediatrem. Co Ty sama můžeš ještě udělat, je promluvit si o tom s rodiči, nebo i s jiným dospělým, kterému důvěřuješ. Můžeš jim klidně ukázat i tuto zprávu a naši odpověď, pokud by Ti to pomohlo.

Držíme Ti palce.

Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj
Mám problém, se kterym se neumim vyrovnat.. Možná tomu časem řeknu, že to nebyl problem.. Byla jedna akce, ktera mi zamotala hlavu a od te doby jsem se prej začala měnit.. Byt mimo. Postupem času si to začali všimat kamaradi a hrozne mi řikaji, jak jsem jina, že mam prej deprese a že jsem třeba prostě takova makova. Je pravda, že se citim uvnitř uzavřena, nemam chut se s nikym bavit. Jenže moji kamaradi se se mnou nebavi a citim se vic a vic sama. Musela jsem i odjet z mesta a jsem tu tyden.. Cítim se i lepe. Jenže. Jsem protivna, chodim spat treba ve dve rano, protože nemužu spat, čumim do blba.. Chci byt stará já.. Tu kterou meli moji kamaradi radi. Mam pocit, že mě i psychicky davaji na dno oni, ale sama si vlastne o to rikam. Nevím co mam dělat.. Občas se mi zdá, že už přemyšlim i o smrti a jak se vyklubat ze vsech problemu, ktere tam mam dal.. Mluvila jsem s tim už i s mamkou o tom s temi kamarady.. Ale ani ona mi už nepomohla.. Uz necitim uvnitř nic vlastně skoro nechci se nutit do plakání, nic mě nebaví. Děkuji vam, ze jsem se vam mohla svěřit..

holka, 2. března

Ahoj,

někdy se stane, že člověk prožije něco náročného a to jej velmi ovlivní. To, co prožíváš a co popisuješ, nevypadá jako jednoduchá záležitost a přemýšlím, jestli může jen tak odejít sama. Něco Tě zasáhlo natolik, že cítíš smutek, někdy jsi protivná, špatně spíš, ostatní si všimli, že už to nejsi Ty. Důležité mi také připadá, že chceš být jako dřív a tato situace Ti nevyhovuje a také to, že se Ti do myšlenek dostává téma smrti.

Je moc dobře, že ses svěřila alespoň z části mamce. Myslím, že bys na to neměla zůstávat sama. Někdy se ale rodičům celá pravda říká jen těžko a tak si myslím, že by Ti mohl pomoci psycholog/psychoterapeut. U něj bys v bezpečí a v atmosféře důvěry mohla přemýšlet o tom, co Tě tak na akci zasáhlo, že Tě to celou proměnilo, hledat svoje staré já a energii do dalších dní. Bylo by fajn, kdyby Tě rodiče mohli někam objednat a kam bys nějakou dobu docházela. Možná máte ve škole školního psychologa, i jemu by ses mohla se vším svěřit. Jestliže by sis vše potřebovala urovnat v hlavě a promluvit si s někým anonymně, je také možné zavolat přímo k nám na Modrou linku.

Přejeme Ti, aby se Ti brzy ulevilo.

Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj,
Předem bych se chtěla omluvit za chyby v mé předchozí, psala jsem to narychlo.

Pardon že vás zase otravuju, ale potřebuju poradit, jak mám mámě říct o tom, že chci jít k psychologovi/ psycholozce. Jak už asi víte, tak s mámou jsem v minulosti neměla dobrý vztah, sice je to ted lepší, ale ta důvěra se tam pokazila, strejdovi to říct nechci, ten by řekl že to nic není, že se s tím musím vypořádat sama, má teta a babička, no s nimi nemám moc dobrý vztah a mé sestřenky... Noo ty jsou tak trošku duševně jednoduché. A ségra je věčně pryč, no a tý bych to stejně neřekla. Napadá mě nejvíc ta máma, přece jen je to moje máma, ale bojím se, že mi řekne že žádný problémy nemám, a že nevím co to jsou starosti, prostě, že mě nepochopí. Jsem sice ještě dítě, ale prostě už nevím jak to mám všechno vyřešita nevím jak dál, poslední dobou mě přijde že mě nic nebaví, do školy nerada chodím, vzdy myslím, že něco zkazím, a taky že zkazím. Cejtim se líp radši doma sama ale tam mám zase takový smutky, ale nechci moc chodit mezi lidi.
Moje nejlepší kamarádka mi říká že jsem poslední dobou protivná a pak je na mě hnusná. A pak doma brečím. Přijde mi že mě nema nikdo rád, že mě učitelé nemají rádi, jsem prostě všude navíc, přebytečná. Nesnáším sama sebe.
Už nevím jak dál.

holka, 12 let, 3. prosince 2019

Ahoj,

potřebuješ poradit, jak mámě říct o tom, že chceš navštívit psychologa. Chápu, že se to neříká úplně dobře.

Alíkovi jsi moc pěkně napsala, jak se cítíš, jak Ti je. Zkus to takto pěkně říct i mámě. Pokud bys si netroufala na to říct to přímo, můžeš využít i to, co jsi už napsala, a dát jí přečíst tohoto Alíka i naši odpověď Určitě máš právo na odbornou pomoc, pokud se delší dobu cítíš tak, jak píšeš.

Můžeš také využít školní psychologické pracoviště, kam můžeš nejprve přijít sama, a pak se domluvit, co dál.

Držíme palce a přejeme brzké nalezení pomoci,

Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

citim sa osamela porannena laskou mam zlomene srdiečko uz po milion krat nemam kamošou ani kamoški v škole prezivam šikanu uz 8 rokov menila som vela škol ale väčšinou je to len koli mojej vahe ale ja sa vo svojom tele citim dobre ako mam nadvahu to im asi vadi a väčšinou maju blbe dotazy ze fotky s dovolenky stala sa hrozna vec bola som zneuzita kluk mna prstil je to aj na policii a oni maju fotky ako som bola s nim ako som sa bozkavala s nim teraz nemam mobil a je to hrozne a nemam ani kamošov a ani kamoški a rezala som sa a dnes mna to popadlo znova bojim sa vyhladat psychologa

holka, 14 let, 20. října 2019

Ahoj,
mrzí mě, že Ti chybí kamarádi, cítíš se sama a zraněná. Píšeš o šikaně i o tom, že Tě nějaký kluk zneužil a řeší to policie. Řežeš se, ale bojíš se vyhledat psychologa. Je dobře, že píšeš, že si umíš říct o podporu a nechceš na to, co se děje, být sama.
Vnímám, že je toho na Tebe opravdu moc a přála bych Ti odbornou pomoc. Nevím, čeho konkrétně se ohledně návštěvy psychologa obáváš. Věřím však, že by stálo za to to zkusit, postupně se odhodlat. Pro první kontakt můžeš využít např. i naší či jiné linky důvěry a naplánovat, co dál. Existují také anonymní krizová centra pro děti a mládež, kam můžeš přijít bez objednání a služba je zdarma. Možná máte školního psychologa ve škole, který by měl řešit i šikanu. I policie, která řeší případ zneužití, může zprostředkovat psychologickou péči. Věřím, že už jen sdílení a podpora někoho dalšího, by Ti mohlo od samoty a zranění pomoci. Neboj se o tom, jak se cítíš a co bys potřebovala jinak mluvit i s lidmi kolem sebe, kteří Tě také můžou podpořit, ať už v rodině, nebo třeba učitelé ve škole.

Přejeme Ti vše dobré,
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Zdravím Alíku, nevím jestli můj ,,dotaz" úplně patří do tohoto tématu, ale je to o sebepoškozování.. Už od mých třinácti let jsem se řezala,protože jsem ztratila svojí nejlepší kamarádku. Přetrvává to do dnes až na to, že teď je to kvůli rozchodu. Možná budu znít jako 'malej roznazlenej fracek', ale to mi nevadí.. Chtěla jsem se zeptat jak s tím přestat. Mám úplně zjizvenou ruku i nohy. Rodiče si toho nevšimli, protože jim nejsem moc na očích, ale bojím se, že si toho všimnou. Byl by to průser a na psychiatrii nechci. Nedá se říct, že mám depresi, jen dlouhou depku. Rodiče mi slibují psychologa už rok a já se bojím říct, že bych k němu chtěla, přece jen ,,Ahoj mami/tati chtěla bych jít k psychologovi." zní zvláštně. Předem děkuji za odpověď.

holka, 14 let, 20. září 2019

Ahoj,

téma sebepoškozování je velikým tématem současné doby a jistě patří i sem, do Alíkovy poradny. Řezání je jednou z forem sebepoškozování, které dokáže krátkodobě "upustit páru", tedy ulevit, ale vzniká na něj závislost, návyk, zároveň může vést ke zhoršení celkového zdravotního stavu, infekcím, atd. My na Modré lince máme tu zkušenost, že málokdo umí se sebepoškozováním přestat sám, není to úplně jednoduché. Proto jsem ráda, že máš zájem o návštěvu psychologa/psycholožky, i rodiče Ti návštěvu psychologa slibují. U psychologa či terapeuta najdeš podporu ve svém úsilí zbavit se řezání, pomůže Ti i měnit Tvé myšlenkové postoje a celkově vyladit psychiku, učit se být v harmonii se sebou samou i se světem.

Je mi líto, že máš zjizvené končetiny, nakonec je stejně jen otázkou času, kdy by se na to, že se řežeš, přišlo. Proto je lepší sebrat odvahu a rodičům se svěřit s tím, co Tě trápí, jsou to oni, kdo jsou zodpovědní za Tvé zdraví a tak by měli vědět, co se s Tebou vlastně děje. Pokud bys nevěděla, jak rodiče oslovit, můžeš jim ukázat tento nebo jiný podobný e-mail na Alíkovi s tématem řezání. Můžeš jim to i všechno napsat dopisem.

Z Modré linky Ti držíme pěsti, abys našla dost sil i odvahy oslovit rodiče i odborníka.

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj, dobrý den.

Už dřív jsem měla psychické problémy - několik let deprese, nějakou dobu jsem se i řezala. Poslední dobou se strašně bojím míst, kde je víc lidí. Kvůli tomu i jezdím do školy brzo - jen abych nemusela procházet plnou školou. Dřív jsem i chodila běhat, ale teď to prostě nedokážu - bojím se, že se na mě někdo byť jen podívá. Občas se mi stává, že mám pocit, že mě někdo sleduje atp.
Ani nevím, na co přesně se chci zeptat - nejspíš jak to alespoň částečně překonat bez nějaké odborné pomoci?
Předem děkuji.

holka, 16 let, 7. září 2019

Hezký den,
pokud máte několik let deprese, dříve problémy se sebepoškozováním a nyní Vás strach z lidí a pocit, že Vás někdo sleduje, omezuje v běžném životě ve škole a ve volném čase, opravdu je to něco, co si zaslouží péči a pomoc odborníků - psychologa a psychiatra. Ti Vás můžou podpořit a provázet prací sama na sobě tak, aby se potíže postupně zmírnily a mohla jste žít ve větším klidu a spokojenosti, bez zbytečných strachů. O tom, co se děje, by měli vědět rodiče či jiní dospělí ve Vašem okolí (např. učitelka, školní psycholog), kteří Vám můžou pomoci vyhledat vhodnou pomoc, nemusíte na to být sama. Nebojte se s nimi upřímně mluvit o tom, jak se cítíte a co byste potřebovala.

Přejeme Vám sílu a odvahu vyhledat pro sebe pomoc,
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj aliku a spol.docela dost mě trápí akné.. Mám ho převážně na čele a pořád nevím co mám s tím dělat??někdy se mi i posmívají kvuli toho ve škole
Taky nevím jestli je v pořádku moje váha vážím 36 a měřím 162 podle mě je to málo... Předem děkuju za odpověď

holka, 13 let, 4. září 2019

Ahoj,
akné dokáže opravdu potrápit, určitě je tu však řada možností, které můžeš vyzkoušet.
Akné se v období puberty objevuje hlavně z důvodu hormonálních změn, jeho intenzita může být různá, stejně tak i místa, kde se vyskytuje (čelo, nos, tváře, apod.). Zhoršovat ho může pokud si často saháme na obličej a pokud si akné sami neodborně čistíme (vymačkáváme pupínky - můžeme vše zkomplikovat bakteriální infekcí a nevhodné čištění může vést až ke vzniku jizev, barevných změn), nevhodná kosmetika, ale i nevhodná strava - hlavně pokud nejíme dostatek ovoce a zeleniny, kde je řada důležitých vitamínů a minerálních látek.
Pokud máš akné hodně výrazné, nedaří se ho zvládnout, doporučili bychom zajít se poradit s kožním lékařem - ten může posoudit, zda by doporučil nějaké speciální léčivé přípravky pro podporu hojení a zmírnění výskytu akné. V některých případech může být nutné i přeléčení antibiotiky, pokud v kůži probíhá zánět. Kožní lékař může doporučit i vhodnou kosmetiku (na základě posouzení stavu Tvojí pokožky a intenzity akné) nebo může doporučit i absolvování ošetření u profesionální kosmetičky.
Věříme, že by Ti konzultace s kožním lékařem nebo lékařkou mohla hodně pomoci - aby ses cítila lépe a byla jsi spokojenější. Určitě je to lepší než zkoušet různé přípravky samostatně doma - většinou tak člověk ztratí mnohem více času a peněz ;)

Tvoje váha je s ohledem na Tvůj věk a výšku nižší, než je běžné u dívek stejného věku. Ideální by ale bylo zhodnotit celkově vývoj růstu a váhy (jak se výška a váha průběžně mění) - není totiž nejlepší hodnotit jen jednu jedinou hodnotu. Určitou roli hraje i dědičná dispozice výšky a hmotnosti (postavy) po rodičích - pokud jsou taťka i mamka vysocí, štíhlí, tak je mnohem vyšší pravděpodobnost, že i Tvoje postava jim bude podobná.
Nejlépe by Tvůj růst a vývoj zhodnotil pan doktor nebo paní doktorka, kteří Tě mají v péči - mají k dispozici všechny záznamy o tom, jak rosteš, od narození až dosud. S panem doktorem nebo paní doktorkou se můžeš poradit při pravidelných prohlídkách, kde také hodnotí růst - výšku i váhu.

Ať se Ti dobře daří přeje Vím, co jím!

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj,chtěla bych se zeptat,jsem taková víc komplikovaná,jsem po rakovině,brala jsem drogy diky moji mamce,byla na léčení s alkoholem,rezala jsem se,byla jsem mlacena a prostě..mám do dneska z toho všeho následky ..slyším hlasy,mám špatný sny,vidím věci,které nejsou a proste ,je to hodně složitý,tu psychiku mám hodně špatnou,v kontaktu s novými lidmi,které neznám,tak se k seznámení vyhýbam..
Jenže,ted mam přitele,jsme spolu pres 7mesicu a já porad slycham hlasy co mi říkají:,,Stejně te pod vede" ,,Nezaslouzis si ho" ,,Ma na lepší" a pak mám sny,ve kterých vidím,ze me on podvedl a já prostě udělala sebevrazdu,pak mám sny,kdy jeho už přestanou bavit moje depky,moje podceňování se a moje stranění se a prostě se predemnou vykousne s borkou a pak mi naschvál po vztahu posila s ni fotky a tak a já se samozřejmě zase zabila.Napadlo me,ze se mi zda to,z čeho mám strach,ale nevim to.
Doktoři neví co semno dělat...takze chci požádat o pomoc tebe...

holka, 14 let, 12. srpna 2019

Ahoj z Modré linky,

vážíme si důvěry, s níž se na nás obracíš. Svěřuješ se nám se svými psychickými obtížemi i s tím, že si s Tebou doktoři nevědí rady. Umím si představit, že se v tom necítíš dobře. Avšak najít vhodné léky na psychické problémy bývá mnohdy obtížnější, než na problémy tělesné. Rádi bychom Tě tedy podpořili v tom, abys byla trpělivá a s lékaři i nadále spolupracovala a upřímně s nimi mluvila o všem, co Tě trápí.

My Ti bohužel takto po internetu pomoci nemůžeme. Mimo lékařské pomoci se však můžeš obrátit na pomoc psychoterapeutickou. Psycholog, psychoterapeut Ti nemůže nabídnout léky, ani nezařídí, abys hlasy přestala slyšet. Ale může Ti pomoci učit se s hlasy a myšlenkami pracovat. Lépe zvládat situace, o kterých píšeš. Velmi bychom Ti tedy doporučili, aby sis Ty sama či za pomoci rodičů vyhledala psychoterapeuta/psychoterapeutku a nebyla tak na to, co Tě trápí, sama. Již sdílení samo o sobě a podpora jsou velmi nápomocné. Ve chvíli, kdy Tě přepadnou myšlenky na sebevraždu, je důležité s nimi nezůstávat sama, ale obrátit se na své blízké, být nebo alespoň mluvit s někým, komu důvěřuješ. Případně můžeš zavolat na linku důvěry či zajet do krizového centra.

Přejeme Ti, aby se Ti dostalo zasloužené podpory a pomoci
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj,chtěla bych se zeptat,jsem taková víc komplikovaná,jsem po rakovině,brala jsem drogy diky moji mamce,byla na léčení s alkoholem,rezala jsem se,byla jsem mlacena a prostě..mám do dneska z toho všeho následky ..slyším hlasy,mám špatný sny,vidím věci,které nejsou a proste ,je to hodně složitý,tu psychiku mám hodně špatnou,v kontaktu s novými lidmi,které neznám,tak se k seznámení vyhýbam..
Jenže,ted mam přitele,jsme spolu pres 7mesicu a já porad slycham hlasy co mi říkají:,,Stejně te pod vede" ,,Nezaslouzis si ho" ,,Ma na lepší" a pak mám sny,ve kterých vidím,ze me on podvedl a já prostě udělala sebevrazdu,pak mám sny,kdy jeho už přestanou bavit moje depky,moje podceňování se a moje stranění se a prostě se predemnou vykousne s borkou a pak mi naschvál po vztahu posila s ni fotky a tak a já se samozřejmě zase zabila.Napadlo me,ze se mi zda to,z čeho mám strach,ale nevim to.
Doktoři neví co semno dělat...takze chci požádat o pomoc tebe...

holka, 14 let, 9. srpna 2019

Ahoj z Modré linky,

vážíme si důvěry, s níž se na nás obracíš. Svěřuješ se nám se svými psychickými obtížemi i s tím, že si s Tebou doktoři nevědí rady. Umím si představit, že se v tom necítíš dobře. Avšak najít vhodné léky na psychické problémy bývá mnohdy obtížnější, než na problémy tělesné. Rádi bychom Tě tedy podpořili v tom, abys byla trpělivá a s lékaři i nadále spolupracovala a upřímně s nimi mluvila o všem, co Tě trápí.

My Ti bohužel takto po internetu pomoci nemůžeme. Mimo lékařské pomoci se však můžeš obrátit na pomoc psychoterapeutickou. Psycholog, psychoterapeut Ti nemůže nabídnout léky, ani nezařídí, abys hlasy přestala slyšet. Ale může Ti pomoci učit se s hlasy a myšlenkami pracovat. Lépe zvládat situace, o kterých píšeš. Velmi bychom Ti tedy doporučili, aby sis Ty sama či za pomoci rodičů vyhledala psychoterapeuta/psychoterapeutku a nebyla tak na to, co Tě trápí, sama. Již sdílení samo o sobě a podpora jsou velmi nápomocné. Ve chvíli, kdy Tě přepadnou myšlenky na sebevraždu, je důležité s nimi nezůstávat sama, ale obrátit se na své blízké, být nebo alespoň mluvit s někým, komu důvěřuješ. Případně můžeš zavolat na linku důvěry či zajet do krizového centra.

Přejeme Ti, aby se Ti dostalo zasloužené podpory a pomoci
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

dobrý den, tahle je věc mě trápí poměrně dlouho. všechno to začalo asi v 7. třídě kdy mě ve třídě šikanovali. nebyla to fyzická šikana, ale spíš psychycká. říkali mi hnusné věci, nadávali mi, smáli se, pomlouvali...no ani nevím zda se tomu dá říkat šikana....tohle všechno začalo tak 2. pololetí v 7. třídě. na začátku 8. to bylo tak 2 - 3 měsíce v pohode, ale potom mi začali problémy doma, mimo školu a i ve škole. opět mě začali šikanovat ale tentokrát to bylo o dost hořší. někdy toho bylo tolik, že jsem se rozbrečela i ve škole. vždy jsem přišla domu, odhodila tašku a brečela jsem. asi 2 měsíce mi bylo i docela špatně z jídla (ale nezvracela jsem ho) a tak měsíc jsem nespala. nevím, ale přišlo mi že mam trochu deprese podle toho jak jsem se cítila a co jsem i četla na internetu. po čase jsem se z toho dostala a vše bylo v pořádku. jenže teď mi přijde že se to vrací. po večerech brečim, pořád cítím v sobě nějakou vinu a je mi ze všeho na nic. nemluvím už doma ani s rodiči což si myslím že je docela normální nebo to neni až tak vážný když jsem v pubertě, ale prostě já nemam náladu se s nimi doma bavit. nevím jestli se mi třeba deprese nevrací nebo jestli to ještě ve mně třeba nezustalo že jsem se z toho třeba nedostala úplně. chtěla bych si zajít i za odborníkem aby mi řekl co semnou je, ale to bych musela říct mámě a já to s ní prostě nechci řešit. hlavně je taková že by nad tim možná jen mávla rukou a řekla že to je normální, že to mam jen špatnou náladu. přemýšlela jsem zavolat i na linku důvěry, ale stydím se, bojím se a nevím jestli je to dobrý nápad. předem moc děkuji za Vaší zprávu.

holka, 14 let, 7. srpna 2019

Ahoj,

muselo být asi hodně těžké procházet šikanou, nedivím se, že jsi plakala, měla problémy s jídlem a celkově ses cítila depresivně. Je dobře, že jsi měla vždycky vůli se z toho dostat a i se Ti to na nějakou dobu podařilo.

Samotné dospívání je hodně náročné období, jak po stránce tělesné, tak psychické, a tak rozumím tomu, že přichází někdy chvíle, kdy Ti zase není dobře a zároveň je těžké to otevírat s rodiči. Chtěla bych Tě ale ocenit za to, že to chceš řešit a porozumět tomu, co se s Tebou děje.

Máš pravdu, že návštěva odborníka – psychologa či psychoterapeuta by Ti mohla pomoci odpovědět na otázku, jestli se Ti nevrací deprese, jestli to není pozůstatek minulosti apod. On by Ti mohl také pomoci se s celou situací vypořádat a přestat cítit vinu, o které píšeš. Proto zkus zvážit, jestli by nestálo za to si s mamkou promluvit a požádat ji o to, aby Tě někam objednala. Pokud to nevyjde, samozřejmě můžeš zavolat na linku důvěry, a zkusit vše probrat s někým nezávislým, aby ses v tom lépe zorientovala. Můžeš zavolat přímo k nám na Modrou linku nebo na jinou linku důvěry, kterou si vybereš. Nemusíš se ničeho bát, linka je anonymní a pracovníci jsou připraveni Ti s hovorem pomoci. Jestliže by to pro Tebe bylo přijatelnější, je možné zvolit místo telefonu i chat.

Přejeme Ti, aby ses brzy mohla cítit dobře.
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj,
Chci se zeptat, začala jsem se řezat kvůli klukovi kterého jsem měla ráda ale v současnosti už ho ráda nemám ale pořád se sebepoškozovaním přestat.Prostě mám sem tam potřebu vzít nůž nebo žiletku a řezat se a prostě si jinak nedokážu pomoct..Až když mám celé ruce od krve tak ten pocit přestane...Moji rodiče to neví a ani jim to říkat nechci oni by to nepochopili a asi by mě hned odvezli někam na psychyatrii...Chci s tím přestat ale nevím jak protože když se dlouho neřežu tak sem stále v depresi a smutná, naštvaná atd...Normálně ale chodím s kamarády ven a sem úplně v pohodě ale když sem sama začnu mít ten pocit...Prosím poraďte mi co mám dělat..Už sem se i parkrát chtěla podřezat..Děkuji za odpověď

holka, 12 let, 15. července 2019

Ahoj,

je moc dobře, že se snažíš přestat řezat. Řezání může totiž na chvíli přinést úlevu, ale vlastně vůbec nepomáhá, jen všechno komplikuje. Může se totiž stát to, co se stalo Tobě - není možné přestat, i když se člověk snaží. Při řezání totiž dochází (mimo jiné) k chemickým procesům v těle, které účinkují podobně jako třeba droga, a pak to je tak, že "si nedokážeš pomoct". Je důležité, že sis uvědomila, že tohle nechceš a jsi ochotná pro to něco udělat. Každý tohle nedokáže.

Píšeš, že kdybys to řekla rodičům, že by to nepochopili a odvezli by Tě někam na psychiatrii. Zkusím to napsat jinak - myslím, že kdyby to tak udělali, pochopili by to naopak velmi dobře - sebepoškozování odbornou pomoc většinou vyžaduje. Ne tedy odvézt na psychiatrii, ale určitě je důležitá konzultace s psychologem, který pomůže zjistit příčinu a hledat cesty, jak sebepoškozování nechat. Určitě by pomohlo, kdybys to rodičům pověděla, a přímo se s nimi domluvila, aby Ti psychologickou pomoc pomohli co nejdříve najít. Můžeš jim dát přečíst i Alíkovu odpověď na Tvůj dotaz.

Můžeš to také zkusit zvládnout sama a odbornou pomoc vyhledat až tehdy, když to nepůjde. Píšeš, že chuť pořezat se přichází, když jsi sama. Zkus si naplánovat vždycky něco, abys "měla plné ruce práce", nějakou činnost, abys neměla čas na řezání myslet. Zkus si také vytvořit plán, co uděláš, když chuť si ublížit přijde. Třeba, že se místo toho jenom počáráš červenou fixou, že si budeš přejíždět po zápěstí nebo jiném citlivém místě kostkou ledu, nebo že třeba opakovaně zatneš hodně pěsti, dáš si kamínek do boty, sníš něco pálivého... Můžeš taky kreslit (nakreslit si, co si chceš udělat), psát, napsat své pocity a papír roztrhat... Pomáhá i říct/psát někomu blízkému, něco tvořit, cvičit, dát si sprchu (třeba studenou), jít si zaběhat - zkus si z toho vybrat, co se Ti líbí.

Kdyby sebepoškozování stále trvalo, neváhej vyhledat pomoc psychologa, někdy je to obtížné s tím přestat. Věřím, že uděláš všechno proto, abys to zvládla.

Klidné léto.
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj všichni. Moje trápení trvá už cca přes rok. Když jsem o něm říkala svým nejbližším přátelům, abych zjisila zda je to normální, nedokázali mne pochopit a říkali mi, že neví o co jde.
No, kde začít. Nepamatuji si, kdy a jak to přesně začlo, ale když po mě chtěli na výtvarné výchově, abych si cokoli představila, tak to prostě nešlo. Říkala jsem si tedy, že asi patřím k hrstce lidí, kteří to hold neumí. Stále se to ale zhoršovalo. Zanedlouho od uvědomění tohoto problému jsem začla ztrácet empatii. Postupně jsem se přestávala vciťovat do lidí. Onedlouho mě krátce a z nenadání napadla myšlenka, nad kterou jsem se později více zamýšlela, a to ta, že vlastně svět skončil a že jsem mrtvá a tohle je něco, co se děje po smrti. Vím, zní to divně, ale opravdu nevím jak to vyjádřit.
Před nějakým časem jsem přestala realitu "vnímat" úplně. Nedokážu si vybavit vzpomínku a s ní i spojené emoce, pocity atd. Někdy se musím štípnout abych zjistila, jestli "ještě žiju", ale už i tohle přestalo tak nějak zabírat. Většinu času moje tělo funguje bez "mého vědomí". Prostě něco dělám a najednou se na chvíli vrátím do těla abych zjistila co dělám, a pak zase nic... Když se pak snažím vzpomenout, co jsem dělala před několika minutami, přijde mi, jako kdyby se to stalo už dávno nebo nikdy. Je pro mě strašně těžké se podívat na moji fotku, třeba s nějakou ceklebritou, a uvěřit, že se tento okamžik vůbec někdy udál. Cítím se jako kdybych žila ve snu. Nic není reálné ani moje tělo, jako by byla moje mysl uvězněna někde v prázdnotě.
Ještě více mě znepokojilo, když jsem zjistila, že mám mysl plnou falešných vzpomínek a všeho ostatního. Prostě jsem bez mého vědomí vykládala blízkým o věcech, které se nestaly, ale dobře si je "pamatuji".
Mohla bych se to snažit popisovat hodiny, ale steně bych to nedokázala dobře vystihnout. Je to normální nebo mám depersonalizaci nebo něco takového?

holka, 15 let, 9. července 2019

Hezký den,
popisujete pocity, že to, co prožíváte, nebo na co si vzpomínáte, není reálné, je těžké se vcítit, vnímat tady a teď, připadáte si jako ve snu. Chápu, že takové pocity pro Vás musí být nepříjemné a omezující v běžném životě. Je moc dobře, že sobě věnujete pozornost a chcete přijít na kloub tomu, co se s Vámi asi poslední rok děje. Oceňuji, že se nebojíte svěřit a zeptat na to, co Vám leží v hlavě, jste aktivní ve vyhledání rady, podpory.
Nedokážeme takto na dálku posoudit, zda se může jednat o hlubší psychologický problém, uvažujete např. o depersonalizaci. Na tuto otázku Vám může pomoci najít odpověď psycholog a psychiatr, které Vám doporučujeme vyhledat. Píšete, že je Vám 15 let, proto by bylo fajn, aby o tom, co Vás trápí, věděli rodiče a zprostředkovali Vám odbornou pomoc, pomohli Vám to dál řešit. Přejeme Vám, abyste na to, co se děje, nebyla sama, nebála se požádat o pomoc své blízké a poradila se s odborníky. Ukázat jim můžete i zprávu, kterou jste poslala nám, kde máte vše shrnuté a popsané.

Přejeme Vám vše dobré,
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj Alíku a spol. Chci se zeptat ohledně vyslovnosti. Je mi 10 let a neumím říkat R a Ř. Nikomu to nevadí. Ale mě jo. Já se to chci naučit. Na logopedii jsem chodila jako malá. Nepomohlo to. A R říkám ne třeba l ale říkám ho krkem. A paní z logopedie říkala že to je nejhorší. Nevíte jak se to naučit? Cvičení mi nepomaha
A psychologii nechci. Ani poradnu. Díky

holka, 10 let, 22. června 2019

Ahoj,
ráda by ses naučila správně říkat R a Ř, vadí Ti, že to říkáš krkem. Dříve jsi chodila na logopedii, ale nepomohlo to, na psychologii ani do poradny nechceš.
Chápu, že vady řeči dokážou znepříjemnit komunikaci, není snadné s nimi bojovat. Přála bych Ti zlepšení, ale k tomu je opravdu zapotřebí spolupráce s odborníky. Neznám způsob, kterým by se člověk mohl sám naučit opravit výslovnost, když nezná její zákonitosti, není v tom studovaný. Píšeš, že když jsi chodila k logopedce, tak to nepomohlo. Nevím, jestli vůbec, nebo alespoň v něčem trochu ano. Někdy i to je malé vítězství a vyžaduje to trpělivost a pravidelný trénink. Určitě je možné zkusit jiného lékaře. Nejúčinnější bývá spolupráce logopeda s psychologem. Nevím, z jakého důvodu poradnu odmítáš. Kdybys to chtěla víc probrat, můžeš se obrátit na některou z linek důvěry včetně té naší. Píšeš, že to nikomu nevadí. Napadá mě, jestli máš dostatečnou podporu od rodičů, abyste to řešili dál? Můžeš požádat o pomoc s vyhledáním odborníků také učitele či jiné dospělé ve svém okolí. Neboj se s nimi upřímně mluvit o tom, jak se cítíš a co bys potřebovala.

Přejeme Ti hezké léto,
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj Alíku, mám celkem akutní dotaz, ocenila bych, kdyby šlo odpovědět co nejdřív.

Chodím na psychologii a psychiatrii a pořád se moje problémy nelepší. Beru antidepresiva. Mám panickou poruchu, strach z lidí a spoustu dalších věcí.

Můj problém je, že když je mi špatně, musím si způsobit bolest, třeba se pořezat, aby se mi vyplavil endorfin a ulevilo se mi. Nikdo to neví a já přemýšlím, jestli to říci mamince, ale nevím vůbec jak. Když si najdu společnou chvilku, kdy budeme jen spolu, tak nevím jak a čím začít rozhovor a co říkat. Popřípadě kdybych jí to řekla, jak to potom říci psycholožce či psychiatričce.

Předem děkuji za odpověď.

holka, 15 let, 8. června 2019

Hezký den,
vážíme si Vaší důvěry, se kterou jste se dokázala svěřit s něčím důležitým, co Vás trápí. Věřím, že to může být dobrý první krok k tomu, abyste o tom, že se řežete, dokázala říct i mamince a odborníkům, kteří o Vás pečují. Přes všechny potíže, které jsou jistě náročné, máte chuť a odvahu nebýt na to, co Vás trápí, sama, což chci moc ocenit.
Věřím, že by Vám mohlo pomoci, pokud by s Vámi psycholožka pracovala na tom, jak hledat jiné cesty úlevy, než je sebepoškozování. Také maminka by měla vědět o tom, jak Vám je. Jak píšete, je dobré najít si na rozhovor klidný čas i místo, kde se budete cítit bezpečně. Je možné si to domluvit předem, např. jí říct, že si chcete promluvit o něčem důležitém, aby s tím mohla dopředu počítat. Můžete pak začít od toho, jak se cítíte a co byste potřebovala. Klidně se nebojte pojmenovat i to, že je to teď pro Vás těžké o tom mluvit, že cítíte např. rozpaky, stud, obavy apod. Už to může pomoci zmírnit strach z rozhovoru. Někdy pomáhá si to sepsat na papír, nebo napsat přímo dopis, který může usnadnit začátek rozhovoru, ukázat můžete i zprávu, kterou jste poslala nám. Podobným způsobem se pak můžete svěřit i psychiatričce a psycholožce.

Držíme Vám palce,
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj Alíku
V naší ulici bývalo vždy hodně dětí a před čtyřmi lety si sousedé od vedle z baráku adoptovali holčičku dnes je jí osm let a já se o ní bojím protože jsme nedávno spali u mé tety a jelikož ona zná i tu holčičku tak jsme tam spali všichni.
Ona chtěla jít do postele bez večeře a tak teta ze srandy prohodila oni ti snad doma nedávají najíst a její odpověď mě dostala. Nedávají mi ani snídaní natož pak večeři teta se jí ptala jestli jí dělají ještě něco a ona vše vyklopila když neuklidí pokoj za svou starší sestru (se kterou chodím do třídy) tak jí bijou teď má i mladší sestru a o tu se musí starat a chodit s ní ven. Na výlet nemůže ani myslet oni jí sebou nevezmou ani na nákup. Dokonce jí posílají ven s horečkou a doma jí nechají doopravdy jen v nejhorších případech. Ona se to bojí říci těm lidem kteří k nim chodí a ptají se jí na to jak se tam má bojí se ,protože jí ta její máma říkala že jí zmlátí a nebo jí taky říkala že pojede v sanitce úplně nahá.
Mohu jí nějak pomoci už jsem jí zkoušela přesvědčit o tom ,aby jim to řekla ,ale nechce a já vim že v tomhle nelže
Předem děkuji za odpověď

holka, 12 let, 6. května 2019

Ahoj,
je dobře, že jsi napsala a že máš starost o kamarádku, která má problémy doma. To, o čem povídala, zní vážně – nedostává najíst, je bita, a náhradní rodiče se o ni dobře nestarají ani pokud je nemocná a navíc ji vyhrožují.

To, co jsi jí poradila bylo velmi správné. Ideální by bylo, kdyby se svěřila sociálním pracovníkům, kteří dohlíží na to, jak se dětem v náhradní rodině daří, protože by jí dovedli pomoci. Na druhou stranu si dovedu představit, že se toho bojí, protože jí rodiče vyhrožují.

Napadají mne k tomu dvě věci. Mohla bys dát té dívce kontakt na nás – Modrou linku (všechny kontakty najdeš na www.modralinka.cz) , může k nám zavolat nebo napsat na chat a společně s ní bychom mohli hledat řešení, aby se jí dařilo lépe. Můžeme celou situaci nahlásit sociálním pracovníkům i my, pokud bychom znali její jméno a adresu.

Také by mohla vše nahlásit Tvoje teta, která už o tom trochu ví, a které bys mohla ukázat náš dopis. Ze zákona každému dospělému člověku vyplývá, že by měl takové věci oznámit policii nebo sociálním pracovníkům a dá se to oznámit i anonymně. V každém případě je důležité, aby se to začalo řešit a aby ta holčička dál nemusela zažívat tyto věci. Teta se může také obrátit na nás a zkonzultovat, jak přesně by měla postupovat.

Ještě jednou bych chtěla ocenit, že Ti to není lhostejné, a že jsi už teď udělala maximum toho, co jsi mohla. Teď celá záležitost patří už do rukou dospělých.

Držíme palce.
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj Alíku.

Nevíš, jak to většinou vypadá na psychiatrii?

A jak to tam probíhá, když přijdu poprvé?

Předem děkuji za odpověď.

holka, 14 let, 31. března 2019

Ahoj,

asi myslíš psychiatrickou ambulanci, ne umístění v nemocnici. Probíhá to hodně podobně, jako v každé jiné ordinaci. Vyšetření ale probíhá rozhovorem, kdy se lékař či lékařka ptá na důvody a potíže, které pacienta k němu přivádějí. Je důležité všechno říkat upřímně a otevřeně, jen tak bude vyšetření nejpřesnější a léčba účinná.

Nevím, jestli jde o Tebe, pokud ano, asi Tě k lékaři doprovodí někdo z rodičů. Kdyby se Ti před rodiči dobře nemluvilo, můžeš říci (nebo se domluvit předem), že bys raději s lékařem nebo lékařkou byla sama. Je přirozené mít z prvního vyšetření trochu obavy, a i o tom je možné mluvit, říci, že máš trochu strach. Uleví se Ti a psychiatr Ti s rozhovorem pomůže.

Přejeme klidné dny,

Modrá linka