Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alík radí dětem

    Rodiče

    Ahoj,nikdy jsem neviděla a ani nic nevím o svém otci.Když mi byly asi dva roky pamatuji si že jsme u jeho rodičů s mamkou rok bydleli,ale nikdy se tam neukázal.Když se na něho zeptám mamky odsekne mi a uteče si zakouřit,ale přitom mám právo o něm vědět něco.Takové maličkosti jako to že jsme tam bydleli rok mi řekla potají babička,ale za to jí mamka vynadala stejně jako všem kteří chtějí abych něco věděla o něm.V okolí všichni ví kdo je a na mně padají jenom nepříjemné dotazy (i když vím že to nemyslí špatně) na tátu.Nechci k němu pořád jezdit nebo tak něco,prostě jenom o něm něco vědět.Nevite jak mamce domluvit aby mi o něm řekla něco??předem děkuju

    holka, 11 let v srpnu 12, 31. května 2020

    Ahoj,
    musím říci, že na mě z tvého dopisu padl velký smutek a je mi moc líto, s jakou situací se musíš vypořádávat. Máš naprostou pravdu, že každý člověk potřebuje znát své kořeny a ty máš právo vědět, kdo je tvůj otec. Navíc situaci zhoršuje i to, že ho tvé okolí znalo a ty, které se to vlastně týká nejvíc, o něm nic nevíš.
    Předpokládám, že tvoje maminka takto reaguje proto, že s ním pravděpodobně prožila nějakou traumatickou zkušenost a snaží se na ni zapomenout a vytěsnit ji, protože je to pro ni bolestné. Ale jak už jsem řekla; celá situace se nejvíc dotýká tebe a ty máš určitě právo znát o svém otci alespoň základní informace. Myslím, že by sis měla s maminkou promluvit a vysvětlit jí, že je to pro tebe důležité. Řekni jí, že chápeš, že je jí nepříjemné o tom mluvit a že jí to třeba i způsobuje bolest, ale že pro tebe je stejně bolestné neznat svoje kořeny a vůbec netušit, odkud pocházíš.
    Tvoje maminka je dospělá a musela vědět, že dřív nebo později nastane okamžik, kdy se na svého otce zeptáš a budeš o něm chtít něco vědět. Měla mnoho let na to, aby se na tento okamžik připravila a nemůže přenášet tuto odpovědnost na tebe a utíkat donekonečna z nepříjemné situace. Vysvětli jí, jak je ti nepříjemný stav, kdy všichni kolem tebe ví a ty, které se to týká nejvíc, nemáš tušení. Možná má maminka strach, že o tebe přijde a že se přimkneš víc k otci. Klidně jí proto zdůrazni, že ji máš pořád stejně ráda a pořád mít budeš. Že nechceš k tátovi odejít, ale potřebuješ se ukotvit. Ať už spolu prožili cokoli a mají spolu jakékoli vztahy, stále je to tvůj otec, je tvou součástí a na tom se nic nezmění.
    Jsem přesvědčená, že tvoje maminka musí tvoje argumenty pochopit a respektovat, protože není jednoduše možné, aby před tebou informace o tvém otci tajila po celý život.
    Držím ti moc palce a doufám ve šťastný konec!
    Bára

    Na otázky odpovídají

    pracovníci Modré linky, psycholožky BáraV a Péťa, poradenské centrum Locika, MUDr. Jiří Staněk, MVDr. Přemysl Rabas, bojovníci proti kouření z projektu Nekuřátka, vědecký novinář Pragmatik a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

    Dotazy mohou pokládat pouze čtenáři mladší 15 let.

    Rodiče

    Dobrý den
    Mám takové trápení
    Moji rodiče se rozešli a tatka mamce nechce dát penízky a tak šetříme peníze co mamce dává děda z babičkou. Ve škole mají všichni značkové mikiny, boty čepice a já mám jen nějaké levné. Taky půlka třídy má mobil za 12 tisíc a já mám mobil za sotva tisíc korun a to už 2 roky. Ve škole třeba nikdo najednou řekne hele já mám boty ty a ty jsou značkové a další řekne já mám zase tohle a je to taky značkové a tak to pokračuje. Moc mě trápí že si kvůli tomu mysli že jsme chudí. Také bych chtěla vědět jak jim říct že na tom jesli máš něco značkového nezáleží.
    Děkuji$>

    holka, 9 let, 7. června

    Milá pisatelko,

    moc děkuji za to, že nám s důvěrou píšeš. Zmiňuješ rozchod tvých rodičů a to, že taťka mamce nechce dávat peníze. Bohužel píšeš, že musíte hodně šetřit a mamka si nemůže dovolit ti koupit značkové oblečení.

    Je těžké být v prostředí, kde je nám neustále ukazováno, že druzí mají něco, co my ne. Ve tvém případě spolužáci se chlubí značkovým oblečením, drahými mobily, které ty momentálně mít nemůžeš. Vypíchla bych tvou poslední větu: „Také bych chtěla vědět, jak jim říci, že na tom, jestli máš něco značkového nezáleží.“ Já myslím, že je hodně důležité, že si to uvědomuješ hlavně ty. Hodnota člověka se rozhodně nepoměřuje značkovým oblečením. Důležité je, jaký je člověk uvnitř. I když je to klišé, čím je člověk starší, tím si to většinou uvědomuje. A také ne vše, co je značkové, musí být vždy kvalitní. Člověk si může koupit hezké, kvalitní oblečení i levněji. A jak to spolužákům říci? Jestli nastane nějaká situace, kdy těm budou konfrontovat s tím, že ty značkové oblečení nemáš, tak bych jim to řekla, tak jak si to napsala sem do poradny. Také bych tě ráda pochválila za tvou odvahu. Je moc dobře, že chceš říct svůj názor. To dost dětí ve tvém věku nedokáže.

    Přeji ti, aby se vaše finanční situace v rodině zlepšila a měli jste se lépe.

    Se srdečným pozdravem

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj vespolek
    Musím jezdit k tátovi? Já tam nechcy jezdit. Nemám to tam ráda! jana my pořád říká co je se mnou špatně a to prý celou noc tátu kope v posteli a bere mu děku a pořád to musím poslouchat a taky se tam nahání po bytě a smějí se tomu honza ten zase může choďyt ven od kdy chce do kdy chce a já nemůžu za kamarády. A petr mi rozkazuje a to je mladší než já a jana mu řekla že mně nemá v ničem poslouchat!! Je hrozně rozmazlený ale já nesmím udělat to co dělá on! Musím tam jezdit mama řekla že do osmnácti ano ale to je za dlouho a já tam musím jezdit každý druhý výkend ;-(:-(

    holka, 10 let, 7. června

    Milá pisatelko,

    moc děkuji, že jsi napsala do naší poradny. Vážím si tvé důvěry, se kterou píšeš.

    Píšeš o tom, že nechceš jezdit za tátou a do 18 let tam musíš jezdit každý víkend. Necítíš se u táty dobře.

    Nepíšeš blíže, kdo je Jana, Petr a Honza, ale předpokládám, že bydlí u táty doma. Vnímáš rozdíly v tom, jak se k jednotlivým členům domácnosti přistupuje. Vnímáš, že ty nemůžeš dělat věci, jako ostatní a z tohoto důvodu se asi necítíš dobře. Myslíš, že by si o tom mohla říct tátovi? Šlo by mu konkrétně říct, proč se u něj necítíš dobře a co bys potřebovala zlepšit? Stejně tak to můžeš zdůvodnit i mamce, se kterou si o tom mluvila, ale určitě bych to na tvém místě řekla přímo i tátovi, kterého se to celé týká a jako hlava rodiny by s tím mohl něco udělat.

    Zkus si zodpovědět otázky, které jsem ti napsala a postupovat následně dle rad. Kdyby ti něco vrtalo hlavou, neboj se naši poradnu znovu kontaktovat. Pokusíme se vymyslet něco, co by ti vyhovovalo.

    Kdyby si měla potřebu se o něčem akutně poradit, můžeš zavolat na Linku bezpečí na č. 116 111. Volat tam můžeš 24 hodin denně, takže opravdu kdykoliv. Volání na tuto linku je zdarma a také je anonymní. To znamená, že se nemusíš představovat. Může se stát, že budou mít obsazeno, ale nenech se tím odradit a můžeš zavolat znovu později. Kdyby ti vyhovovala psaná forma, tak mají i služby na chatu. Můžeš psát denně od 9 do 13 h a poté od 15 do 19 h.Přikládám odkaz:

    https://www.linkabezpeci.cz/sluzby/chatuj-s-nami/?gclid=CjwKCAjwtpGGBhBJEiwAyRZX2uhUJ5UyMbSSvHcmSztdv8NvYdhje4PM0PVGz2-PQZmjLYPkA8Fk2RoCP6cQAvD_BwE

    Jak už jsem psala výše, klidně ale napiš v případě potřeby znovu sem na Alíka a můžeme navázat.

    S přátelským pozdravem

    Poradce Týmu Locika

    Rodiče

    Dobrý den. Nevím co mám dělat. U nás doma je teď hrozně ošklivá atmosféra. My totiž máme velké problémy v rodině. Vůbec nám to v rodině neklape. Třeba se stane že si večer uklízíme stůl a maminka řekne ať už jdeme spát,sestra a já se naštveme že to potřebujeme douklidit, a pak tatínek začne řvát že máme jít spát že je pozdě co si to dovolujeme a že se máme řídit podle pravidel které máme nastavené. ( Třeba že se chodí spát včas a jíme společně) No a mě tyhle řevy strašně vadí úplně mi to trhá srdce jak jsme rozhádaný. Tatínek se snaží to pak urovnat a tak říká že se musíme naučit dohodnout a poslouchat se navzájem a nemůže nás jeden dirigovat ale on tohle sám nedodržuje. Je mi z toho hrozně smutno, bojím se a tak brečím abych nějak ventilovala pocity jenže tatínkovi strašně vadí když brečíme takže na nás za to řve že máme přestat a protože se bojíme tak brečíme víc a nedokážeme přestat a dostáváme se do začarovaného kruhu. Já potřebuju vyjádřit pocity. Ale hrozně se bojím je vyjadřovat. On nás tatínek má rád ale je hrozně netrpělivý a vzteklý. Mě je z toho všeho smutno a bojím se že s námi rozpadne rodina;-( prosím co máme jako rodina dělat? Jsem moc vděčná za radu. $>

    holka 13 let, 3. června

    Milá pisatelko,
    Jsme rádi, že ses obrátila na naší poradnu, vážíme si tvé důvěry. Popisuješ situaci doma. Máš pocit, že se poslední dobou něco ve vašich vztazích změnilo. Je větší napětí a vzájemné hádky. Všímáš si toho, že táta sám nedodržuje to, co chce od vás, tedy vzájemnou dohodu a respekt. A místo toho vás převážně diriguje ale nesnaží se situaci vidět i vašima očima. Jeho netrpělivost a vzteklost v tobě vyvolává hodně negativních pocitů. Je ti to líto, je ti z toho smutno. Nutí tě to plakat ale zároveň máš strach své pocity vyjadřovat. Vnímám, že se v tom pak točíš jako v takovém kruhu. A navíc máš strach, že se vám rodina rozpadne. Myslím si, že tvé pocity jsou pochopitelné a máš na ně nárok. Je lepší pocity vyjadřovat než je v sobě potlačovat, schovávat se s nimi a třeba pak předstírat něco, co není pravda. Tvůj smutek a pláč jsou na místě, a je dobře, že je vyjadřuješ. V tom tě chci povzbudit. Chápu, že se bojíš. Je ale lepší, když své pocity vyjádříš. Je to tak lepší i pro lidi kolem tebe. Vidí, co jejich chování s tebou dělá. Prostě se otce bojíš, bojíš se jeho vzteku a netrpělivosti. To jsou vlastnosti, kterých se děti u rodičů bojí dost často. Tak to není nic, co by nebylo normální a běžné. Ideální by bylo, kdyby to otec pochopil a vnímal víc to, jaký dopad má jeho chování na tebe – na vás se sestrou. Měl by pochopit, že situace v rodině se dají řešit bez vzteku a netrpělivosti. A právě takové chování vyvolává nedůvěru a nejistotu ve vztazích. Můžeš zkusit to tátovi, ve chvíli klidu, říci. A třeba ho požádat o to, aby na vás nekřičel, aby nebyl tak netrpělivý. Buď k němu upřímná.
    Pak bych se také zajímala o to, jaká je v tom role mámy. Jestli se ona bojí otce stejně jako vy dvě. Jak na jeho chování reaguje ona? Vnímám, že nejspíš dochází i k hodně rozporům mezi nimi dvěma, pokud jde o výchovu vás dvou se sestrou. Co se ve vztahu rodičů děje, vnímáš tam třeba teď nějaké změny, více napětí a nesouladu. Zkus to víc vnímat, pozorovat.
    Ptáš, co by vám jako rodině pomohlo. To víš, nejlepší by bylo, aby se takto ptali všichni členové, hlavně tví rodiče. Už když se o to člověk zajímá, a přemýšlí o své situaci, vztazích, co se v nich děje, co by si přál a potřeboval on a ten druhý. Tak to samo o sobě situaci hodně pomáhá. Jestli je možnost, třeba u společného stolu, tak zkus o svém trápení s rodiči promluvit. Upozorni je na to, Řekni jim, co v tobě vyvolává, že se necítíš dobře. A třeba můžeš i navrhnout, aby jste se dohodli na tom, jak to změnit. Takto se totiž problémy v rodině řeší – všichni mluví o tom, co je trápí, vyslechnou jeden druhého a pak hledají společně způsoby, jak to změnit, co dělat jinak. Názor všech je rovnocenný, dětí i rodičů. Mohou si navzájem sdělit své pocity a názory a berou se v tom vážně. Je tam pak důležitá ta společná vůle aby se v rodině situace změnila.
    Neboj se proto o tom mluvit. Třeba si to rodiče pak lépe uvědomí a budou o tom přemýšlet. Bylo by moc fajn, kdyby vás v tom brali vážně. To, co popisuješ se týká celé rodiny a ty jsi našla odvahu o tom mluvit. Tebe to nejspíš nejvíc trápí. Proto tě chci povzbudit ,abys to do rodiny „přinesla“ a mluvila o tom otevřeně. Je tak šance, že pomůžeš k tomu, aby se doma něco změnilo. Myslím si, že v tom ale není dobře ani těm rodičům, že i oni mohou vnímat víc napětí a negativních emocí a i oni se v tom a i oni se v tom točí jako v kruhu.
    Pokud budeš potřebovat se na něco dalšího optat, můžeš se opět obrátit na naší poradnu. Případně se můžeš obrátit na nějaký speciální chat pro děti, které něco doma trápí. Třeba náš chat Centra Locika, ten je na stránkách www.detstvibeznasili.cz. Nebo na chat Dětského krizového centra, na stránkách www.dkc.cz.
    Tak ti moc držím palce, aby se situace doma v rodině brzy změnila a tobě bylo doma lépe.
    Srdečně zdraví, Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj. Dneska je den dětí a já si ho vůbec neužila😯. Ale k věci. Dneska jsem měla trénink z fotbalu. No a mamce jsem už několikrát říkala že mě to nebaví a že chci skončit. Ale dneska po mě vyjela že jsem jak malé děcko jak ji pořád říkám že mě to nebaví a já se totálně rozbrečela protože jsem si vzpomněla na to jak se tam ke mně chovají a na to jak jsem předtím tančila a strašně moooooooooooooc mě to bavilo. Ve fotbale nemám skoro žádné kamarádky teda připadám si tam jako bych tam byla sama. A ještě k tomu se mi tam něco nepovedlo no a všichni se začali trochu smát a mi bylo do pláče. Naopak v tančení se se mnou skoro každý bavil, byla jsem oblíbená. (pláču) Strašně moc mi chybí moje kamarádky. Netančím proto že mi to mamka zakázala. A já bych udělala cokoliv pro to abych tam mohla znovu chodit. Jenže s mamkou není rozumná řeč. A taťka mi ro zaplatit nemůže protože na to nestačí. Jelikož má invalidní důchod. ( mí rodiče jsou od sebe od mých čtyř let) Tak potřebuju raadu jak ro všechno mám zvládnout. Nějaký dobrý typ jak mamce ukázat že mi tančení opravdu chybí. A že do toho fotbaalu už nikdy nechci přijít

    holka, 12 let, 1. června

    Milá pisatelko,

    děkuji, že ses obrátila s dotazem na naši poradnu. Vážím si tvé důvěry.

    Píšeš, že by si nejraději přestala chodit na fotbal a tvým velkým přáním je chodit na taneční kroužek.

    Zmiňuješ, že se na tanečním kroužku cítíš velice dobře a dokonce ti kamarádky z tancování chybí. Naopak na fotbale se cítíš osamělá a zažila jsi tam i posměch. Hodně zdůrazňuješ mezilidské vztahy a to, jak se cítíš na fotbalu a na tanečním kroužku. O tom, jak moc tě fotbal baví/nebaví jako koníček moc nepíšeš. Pouze se zmiňuješ své mamce, že tě fotbal nebaví. Pravda je taková, že na kolektivu hodně záleží. Lidi v kroužcích nám špatným chováním (nebo i tím, že se s námi nebaví), mohou naprosto zkazit radost z daného sportu. Proto je úplně pochopitelné, že tě toto trápí a musí to být pro tebe velice těžký.

    Zezačátku bych ti navrhla odpovědět si na otázku, jestli si mamce zkusila říct všechny důvody, proč chceš s fotbalem skončit. Nebo si jí řekla pouze, že tě fotbal nebaví? Myslím, že je velice důležité, aby mamka věděla, že jsi v kolektivu izolovaná (osamocená) a že se ti tam dokonce všichni smáli. Taky zdůrazni, že se tam cítíš špatně a dokonce ti tam je i do pláče. Kdyby se ti to z nějakého důvodu nepodařilo mamce říct ústně, navrhuji ti zkusit jí napsat dopis, který jí můžeš předat. Výhodou je, že mamka bude mít více času se nad vším zamyslet, než kdybyste to spolu řešily pod vlivem emocí v hádce. Mamce zároveň i sděl, jak se ti po tanečním kroužku stýká a že ti chybí kamarádky, které na kroužek taky chodí.

    Kdyby si měla potřebu si o situaci s někým popovídat, můžeš zavolat na Linku bezpečí na č. 116 111. Linka je anonymní, nemusíš se tedy představovat. Zároveň také funguje zdarma a můžeš tam zavolat v jakoukoliv denní dobu (24 hodin denně). Kdyby si situaci chtěla blíže probrat písemně, můžeš napsat i na jejich chat. Přikládám odkaz:

    https://www.linkabezpeci.cz/sluzby/chatuj-s-nami/

    Samozřejmě i můžeš napsat znovu sem do Alíka.

    Doufám, že ti odpověď alespoň trochu pomůže a moc ti přeji, aby si chodila na kroužek, kde budeš mít kamarády a budeš se tam těšit.

    Se srdečným pozdravem

    Poradce Týmu Locika

    Rodiče

    Máma mi nadává + myšlenky na sebevraždu

    Dobrý den, mám menší problém se svým sebevědomím. Moje mamka mi totiž nadává, že jsem tlustá, že mi vznikají strie a s tím spojené další věci. Mám pocit méněcenosti (ve škole jsem něco jako vzduch a když chci něco po někom ve školní skupině na messengeru, tak mi nikdo neodpovídá a začnou se bavit o něčem jiném, taky mě někdo ze třídy vůbec nepozdravi ale přitom já ho zdravím). Už delší dobu se mi v hlavě honí myšlenky na sebevraždu, že by to tu beze mě bylo proněkoho lepší, že by mamka nemusela na nikoho křičet kvůli tomu, že je tlustý atd... Nevím jak na to přestat myslet. Je to čím dál tím horší. Zhoršuje se to především když mi mamka zase něco vycte (napr: další kilo nahoře, blbou známku a další věci které mi to sebevědomí snižují). Přemýšlím nad tím především večer a zároveň je mi k pláči. Protože přemýšlím nad lidmi kterým bych chyběla jako je např: MOJE BABIČKA (kterou miluju), druhá babička, celá rodina, nejlepší kamarádka a další kamarádky. Opravdu nevím jak se s tím pocitem a myšlenkami vyrovnat.

    Předem děkuji za rady...

    Adel, 14 let, 4. června

    Ahoj Adel,

    rozumím tomu, že v Tobě vzbuzuje pocity méněcennosti, když Ti mamka nadává, že jsi tlustá, i to, že se ve škole cítíš přehlížená. Mluvíš o myšlenkách na sebevraždu, to beru hodně vážně. Z toho, co píšeš, vnímám, že vidíš důvody, proč by to bylo pro někoho lepší - možná by se mamce ulevilo - a na druhou stranu vidíš, jakou bolest by to přineslo lidem, kteří jsou Ti blízcí a pro které jsi velmi důležitá.
    Je mi líto, že Ti mamka říká takové věci a Tebe to vede k myšlenkám, že by jí bez Tebe bylo líp. Přemýšlím, jestli jsi jí někdy řekla, jak moc Tě zraňuje, co Ti říká a třeba se jí i přímo zeptala, jestli by byla radši, kdybys tady nebyla. Někdy má člověk velké obavy o to, jestli není druhým jen na obtíž, ale oni to mohou vidět úplně jinak a neuvědomují si, jaký dopad na něj jejich slova mají.
    Je důležité, abys měla někoho dospělého, kterému věříš natolik, že by ses mu svěřila s tím, co Tě trápí, jak těžké to teď pro Tebe je, jak náročný boj teď bojuješ. Říkám si, jestli by to nemohla být babička, kterou máš tak moc ráda. Někdy i jen mluvit o těžkostech pomáhá, aby se na to člověk necítil sám a viděl, že to jde zvládnout.
    Pokud by se ty myšlenky nelepšily, je potřeba vyhledat odbornou pomoc. Tou může být třeba školní psycholog, pokud nějakého ve škole máte. Mnoho lidí v životě prožije období, kdy nevidí jiné východisko než definitivní odchod ze světa, ale i ze zkušenosti našich klientů víme, že ty cesty tady jsou. Kdybys je chtěla více prozkoumat a probrat s námi, obrať se na nás na chatu, Skypu či telefonu, kde je možné spolu mluvit více do hloubky (více na www.modralinka.cz).
    Přejeme Ti odvahu a hodně sil do dalších dní.

    Modrá linka

    Rodiče

    Ahoj, chci se zeptat na jednu věc..
    Chtěla bych se začít oblékat víc na svůj věk a nebo klidně na holky 14 let.. Problém je v tom že rodiče nejspíš nerozumí dnešnímu stylu atd. Dneska ( je den dětí) mi rodiče dali triko tak pro holky 8-11 let. Já nemám moc sílu na to jim říct že se mi to nelíbí... V šatníku jsem až do minulého roku byla naprosto spokojená s oblečením které v něm mám.. jak mi je 13 tak se mi skoro nic tam nelíbí. Dřív jsem se oblékala do sportovního stylu a na sebe bych NIKDY nevzala šaty ani sukni. Teď bych řekla že chci celkové změnit image. Nemám žádný džínové kraťasy ( momentálně mám jen ty na sport atd..) také nemám žádný tílko hezký bavlněni ( mám jen sportovní).. zjišťuji že bych chtěla občas v létě nosit i croped topy.. a chtěla bych být prostě hezká 😅..
    Nevím jak to mám udělat.
    Prosím pomocte mi🙏
    Dík 👌🏻

    holka, 13 let, 1. června

    Milá pisatelko,
    Píšeš o tom, že pozoruješ u sebe změny ohledně šatníku. Přestalo se ti líbit to, co jsi až dosud nosila a byla s tím spokojená. Tvůj vkus se začíná měnit a ty nyní nevíš, jak s tím naložit. Cítíš, že by ses ráda začala oblékat jako starší dívka. Myslím si, že nato máš už úplně nárok a je to pochopitelné, že máš chuť šatník změnit, aby ses cítila pěkná. A šatník lépe odpovídal tvým představám. Určitě je moc dobře, že o svém vzhledu a o tom, jak se cítit co nejlépe a hezká jako dívka přemýšlíš. A je moc dobře, že si uvědomuješ, jaké tvé nové představy o šatníku jsou. To je základ, aby bylo možné ho změnit. A je i fajn, že jsi o tom napsala do poradny. Určitě o tom podobně jako ty přemýšlí i mnoho jiných dívek. Je to velmi rozšířené téma ve tvém věku. A jde ruku v ruce s tím, jak poznáváš, že se s tebou dějí nějaké změny, že se cítíš být dospělejší a ne už dítě jako před tím. A podobně tak si na to zvykají tví rodiče, kteří tě nejspíš stále vnímají jako tu malou holku. Je to období velkých proměn. A určitě se nemění pouze tvůj šatník.
    Pak se také ptáš, jak to máš udělat, aby se tvůj šatník změnil a odpovídal lépe tvým představám. Nejspíš to tedy míří k rodičům, od kterých by jsi potřebovala, aby ti koupili nové a jiné oblečení než dosud byli zvyklí. Myslím si, že bude dobře, když jim to takto pěkně vysvětlíš, jako jsi to napsala sem do poradny. Prostě jim to řekni, že by sis přála aby ti kupovali jiné oblečení a naznač jim jaké. Nejlépe konkrétně ukaž, že by sis přála to a to. Nečekej, že to pochopí sami. Je nyní potřeba, abys jim o sobě, o tom, co se v tobě děje, jak ti je a co potřebuješ víc říkala. Doufám, že to pochopí.
    Můžeš třeba mít teď i strach z toho, že to rodiče nepochopí, budou to odmítat. Tak pokud to tak je. Zkus nám znovu napsat a zamyslíme se nad tím, co by se dalo dělat v tomto případě.
    Tak ti držím palce ať můžeš brzy vypadat tak, jak si sama přeješ a cítíš se tak dobře,
    Srdečně zdraví,
    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj, je mi 13 let a chodím s jedním klukem. Jsme si dost blízcí a tedy proto vím, že má doma problémy. Doma mu dávají najevo, že ho nechtějí a že ho nemají rádi. Říkají mu, že je zbytečný, že nic neumí, sprostě mu nadávají a to není všechno. Každý den ho nutí dřít na jejich novém domě, kde mají hodně co opravovat, takže hned po škole vyrazí a vrací se večer, takže nemá čas na domácí úkoly, na jeho zájmy, vlastně skoro na nic. Je z toho zoufalý a uvěřil jim, sám sobě říká stroj a myslí si, že nemá důvod tu být. Má hrozně nízké sebevědomí, až skoro žádné bych řekla. A už několikrát myslel na sebevraždu, neudělal to jenom kvůli mně a pokud to takhle půjde dál, tak to může skončit opravdu špatně 😭. Prosím, je něco co se s tím dá dělat?

    holka, 13 let, 2. června

    Milá pisatelko,
    Je to od tebe moc pěkné, že se takto zajímáš o svého přítele. A je moc dobře, že ses rozhodla napsat. Píšeš o tom, jak s ním zacházejí doma a trápí to jeho i tebe. A možná teď už víc tebe, protože přítel z té neřešitelné, zoufalé situace, rezignoval, říká si „stroj“, má nízké sebevědomí a dokonce pomýšlí na to, že takový život pro něj nemá cenu. Je to opravdu těžká situace a rozumím tomu, že je to pro něj taková tíha a bere mu chuť do života. Nejspíš je v podobném věku jako ty. To znamená, že řešení nějakým odchodem, třeba na internát nebo odstěhováním se v současné době nepřipadá v úvahu. To, co pro něj můžeš udělat ty, je to, co vlastně už nyní děláš – buď mu oporou a své pozitivní city k němu různými způsoby vyjadřuj. Povzbuzuj ho i třeba maličkostmi. Můžeš ho hladit nebo obejmout. Bude tak dostávat i jiné podněty, než má doma. Budeš mu tím ukazovat to, že je důležitý a přijímaný. To mu může dávat oporu k tomu, aby se lépe s tím, co je doma vyrovnával. Dáš mu tím takovou novou zkušenost, která mu může pomoci nevěřit tomu, co o něm říkají a jak se k němu chovají rodiče. Můžeš mu také ukazovat to, čeho on si není teď schopný příliš všímat. Třeba toho, co mu jde dobře ve škole, v zájmových aktivitách či jinde. Třeba tu jsou i další osoby, které k němu mají pozitivní vztah. A možná to lépe vidíš ty nebo on. Protože jeho pohled na svět kolem něj je bohužel hodně zúžený a nepříznivě ovlivněný tím, co zažívá od rodičů. A tak si toho dobrého není schopen všímat. Bohužel se to děje v takových případech hodně často. Rodiče nám nastavují pohled na sebe sama i svět kolem sebe. A je pak důležité se z tohoto „programu nepřijetí“ vymanit a najít si svůj vztah k sobě svým vlastním, individuálním způsobem. Prostě uvěřit sobě sama. A právě k tomu pomáhají blízcí lidé, kterým na té osobě opravdu záleží.
    Ale také tě musím upozornit na jednu věc, která se s tím pojí. Ano, vyjadřuj mu pozitivní city, náklonnost, povzbuzuj ho. Ale „nezachraňuj ho“. Jsi pro něj opora ale i on musí chtít se z té své situace vymanit. I on musí chtít s tím začít bojovat a nedat se. A najít si svá silná místa, která u něj podpoří sebedůvěru.
    Není to všechno na tobě, není to čistě tvá zodpovědnost ho z toho, tzv. vytáhnout. To nejlepší, co pro něj můžeš udělat je povzbudit ho aby chtěl on sám, aby si uvědomil, že za to stojí a našel si sám nový vztah k sobě. Jednoduše řečeno – probudit v něm jeho vlastní motivaci.
    Zkus mu navrhnout, že i on může napsat do této poradny a sdílet to, co ho trápí zde. Může se zeptat na cokoliv, co potřebuje. I on zde může najít povzbuzení a podporu. Také by pro něj mohl být dobrý dětský krizový chat, které mnoho organizací pro děti vede. Třeba i ten náš, ten je na stránkách Centra Locika: www.detstvibeznasili.cz. Zde může vše podrobně probrat, a to anonymně. Někdo z našich poradců mu pomůže najít možnosti, co by bylo dobré v jeho situaci dělat. Třeba ho nasměřují na nějakou další, dostupnou pomoc nebo podpůrné osoby. Často už jen to, že se svěří a někdo ho v tom chápe je velice podpůrné. Samozřejmě na ten chat či znovu do poradny můžeš napsat i ty sama, pokud budeš potřebovat.
    Tak vám oběma držím moc palce,
    Srdečně zdraví, poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj Aliku, nebo kdo mi odepíše
    Poslední dobou mě trápí že nemám ráda letní tábory a nebaví mě, ale rodiče mě nutí na ně pořád chodit a říkají, že když si žádný nevyberu, budu mít měsíc bez techniky😕 Mamka mě trochu chápe, protože taky moc nemá ráda tábory (dokonce když jí bylo 8 tak z jednoho tábora utekla a šla pěšky domů), ale táta si myslí že mám veliké štěstí že na tábor můžu jít.🙄 Já už fakt nevím jak je mám přesvědčit aby pochopili můj pocit bezmoci. Už jsem byla na mnoha táborech, z nichž jsem si neužila ani jeden. Nevím jaký je to pocit užít si tábor a nechtít pak zpátky domů.
    Když jsem se jednou ptala táty do kolika let mě bude nutit chodit na tábory řekl že tak do 16-18 😭
    Prosím poraďte mi jak je mám přesvědčit aby mě pochopili a vcítili se do mě. A prosím nepište mi že si mám najít tábor, který by mě svým obsahem zaujmul, protože jsem fakt vyzkoušela hodně programů např. Jezdecký tábor (jezdím na koni) klasický tábor sportovní tábor a mnoho dalších a ani jeden mě nebavil chtěla jsem domů..
    Předem děkuji za odpověď

    holka, 11 let, 28. května

    Milá pisatelko,
    Svěřuješ se poradně s tím, že nemáš ráda pobyt na letním táboře, nebaví tě to tam ale rodiče tě do nich stále nutí a nechápou, že tam nechceš. Je dobře, že ses ozvala. Protože už to, že o svém problému píšeš, tak o něm i víc přemýšlíš a můžeš si uvědomit, co to je, co tě na těch táborech tak odrazuje. Určitě na to máš právo to takto mít. Letní tábor rozhodně nemusí být to jediné a nejlepší, jak se dají trávit letní prázdniny. Zkus o tom přemýšlet, co způsobuje, že se ti tam nechce. A zkus přemýšlet také o tom, co bys raději dělala místo toho tábora. A když si to takto lépe uvědomíš a sama pro sebe ujasníš, tak to pak i lépe vysvětlíš rodičům. Lépe se postavíš sama za sebe a třeba to oni pak lépe pochopí.
    Rodiče nejspíš mají strach z toho, jak budeš vlastně čas o prázdninách trávit. A to pak může způsobovat ten jejich tlak na to abys měla nějaký aktivní program a přijde jim, že letní tábor nabízí smysluplné využití volného času o prázdninách. Psala jsi o tom, že ti rodiče hrozí, když si nevybereš žádný tábor, že budeš měsíc bez techniky. Nejspíš mají strach, že budeš trávit letní dny na sociálních sítích, a tak tě raději chtějí poslat na tábor. Zkus jim to tedy vysvětlit, jak by sis ty volné dny o prázdninách představovala a jaké možnosti se ti rýsují i bez táborů. Třeba i to pak zmírní jejich obavy a nechají ti v tomto volnost. Můžete se s rodiči třeba dohodnout na nějaké jiné činnosti, které se budeš během prázdnin věnovat. Třeba můžeš s něčím pomoc doma, nebo na zahradě, na co není během školního roku čas. Prostě ukázat rodičům, že o svém volném čase přemýšlíš.
    Pak v tom také vnímám možná touhu po tom, abys prostě v létě měla opravdu prázdniny. Na letních táborech opět někdo určuje program, je dáno, čím se máš a čím nemáš zabývat a čemu se přizpůsobovat. Třeba je to tohle, co ti na těch táborech vadí, ten tlak. A raději bys měla úplně volno a svobodu. Hlavně takovou psychickou. Možná v tom spočívá pro tebe opravdu prázdninový odpočinek. Ani to není nic neobvyklého a nepochopitelného a měla by jsi na to úplně nárok. A pokud ti aktivity, které se na táboře dělají, nepřináší radost, tak je to v podstatě pro tebe znovu „školní režim“. Pokud to tak cítíš, zkus to tak rodičům vysvětlit, že by sis potřebovala o prázdninách odpočinout. Že bys raději trávila dny doma, a v klidu a jednoduše, bez náročného programu. A třeba, také raději s kamarádkami, které už znáš než s cizími osobami.
    A pak také přemýšlím o tom, že když se dětem nechce na tábor, tak v tom může být i touha zůstat raději doma s rodiči. Ale rodiče naopak chtějí, aby děti měly na léto program. Třeba proto, že musí i v létě chodit do práce a mrzí je, že nemohou být o prázdninách s nimi. Tak pak se snaží pro ně zajistit alespoň nějaký smysluplný, náhradní program. Pokud to se tě to týká a za tvou nechutí trávit čas na táboře je vlastně touha po tom zůstat chvíli doma s rodiči, což během školního roku nejde, tak to zkus takto rodičům říci. Třeba i to jim pomůže lépe pochopit, proč se ti nechce na tábor a vyjdou ti v tom vstříc.
    Napsala jsem ti tu pár takových myšlenek, které mě k tomu, co jsi psala napadly. Když je shrnu tak to je nejdříve se nad tím pořádně zamyslet a sama přijít na to, co ti na táborech vadí. Tím pak budeš lépe argumentovat. Pak je tu třeba ta touha mít prostě klid a opravdu volný čas. Tábory mohou svým uspořádáním připomínat školní rok. A pak se ti třeba chce být raději doma s rodiči a užít si společný čas s nimi než být někde s cizími lidmi na táboře. A opět i o tom zkus s rodiči otevřeně promluvit, jestli to tak u tebe platí.
    Pokud by jsi k tomu potřebovala něco dalšího napsat, sdílet, zeptat se, můžeš se opět obrátit na naší poradnu.
    Tak ti přeju ať máš pěkné a pohodové léto a načerpáš hodně sil během prázdnin,
    Srdečně zdraví Poradce Centra Locika

    Rodiče

    dobrý deň.
    Už veľmi dlho som rozmýšlala nad svojou orientáciou a stále som nevedela. Pred koronov som si to uvedomila že som Bisexuál alebo Pansexuál. Je to fajn kamaráti ma podporujú a dokonca už sa bavím s jednou babou a máme sa radi :). Ale mám problém to povedať rodičom. Mám strašne rada Ocina ale on je Homofób a rasista. A najradšej by som mu to povedala ale bojím sa ://. Mamu mám tiež rada ale nerozumiem si s ňou tak. síce ona proti tomu nič nemá ale aj tak sa im to bojím povedať. Fakt ma to už trápy a nie raz som kôli tomu preplakala noc. :/ Ako im to mám povedať ? :( ďakujem za odpoveď <3 a tý čo sú s LGBTQ+ držím vám palce všetkým nech si niekoho úžasného nájdete a nepočúvajte ostatných :)! Buďte sami sebou <3

    holka, 13 let, 14. května

    Milá pisatelko,
    Máš odvahu sdílet takto osobní téma, jako je sexuální orientace. To je moc dobře, že se o tom nebojíš otevřeně mluvit. Kdybychom měly možnost spolu mluvit osobně, tak by mě moc zajímalo, jak vlastně to tvé sebepoznání, uvědomění jiné orientace probíhá. Čeho si u sebe všímáš, jaké to bylo, když ti to naplno došlo, jak ty sama to přijímáš. Zajímalo by mě i mnoho dalšího ohledně tvé osobnosti, povahy, životních zkušeností, které dosud máš a tak. Myslím si, že jsi zatím na začátku sebepoznání, na začátku uvědomění si své identity. A sbližuješ se sama se sebou, je to typické pro tvůj věk, ve kterém nyní jsi. Jsi ve věku, kdy celkově se dítě mění v dospívajícího. Kdy poznává co to jsou partnerské vztahy a sexualita. Probouzí se tělo, které roste a dozrává. Je to období mnoha velkých změn a proměn, fyzických i psychických. Doporučila bych ti, k tomu, na co se ptáš, dej tomu zatím čas. Je toho hodně, v čem si to budete s rodiči vyjasňovat, tak jako tak. Píšeš, že se bojíš otci říci o své sexuální orientaci. Přemýšlím, jestli se ho nebojíš i v jiných věcech. Možná je teď doba, kdy se budeš otci vymezovat a navazovat s ním vztah novým, dospělejším, způsobem. Doporučila bych ti to s rodiči naplno sdílet až budeš trochu starší a sama si tím vším plně jistá. Toho bouřlivého teď může být mezi vámi hodně i bez tohoto tématu. Tak se teď soustřeď na takové vaše všeobecné ujasnění si vtahů mezi vámi. Počkej chvíli, až rodiče přijmout celkově to, že dospíváš, že už nejsi dítě, že máš své názory, představy o své budoucnosti atd. Trochu jim to naznačuj, třeba tím, že budeš mluvit o tom, že máš kamarádku. Co to skutečně znamená, jim zatím naplno nemusíš sdělovat. Nech to všechno dozrát i sama v sobě. Pak, až v tom budeš mít opravdu sebejistotu, bude se ti to rodičům říkat mnohem lépe. Lépe se postavíš sama za sebe. Myslím si, že jejich reakce, v tomto tvém věku, by mohla být zbytečně negativní. Nejspíš by tě nebrali vážně a mysleli si, že je to tvůj pubertální rozmar. A tebe by to zbytečně zraňovalo. Doporučuji ti tedy, abys to všechno zatím zkoumala sama v sobě, rozvíjej své první vztahy, poznávej jaká jsi, co máš ráda, jaké máš představy o své budoucnosti, vybírej školu, věnuj se svým zájmům. A o své sexuální orientaci začni s rodiči naplno a otevřeně mluvit trochu později. Nech to své přesvědčení o jiné sexuální orientaci plně dozrát sama v sobě. Naznačuj to rodičům nepřímo. Je to proces, pro tebe i pro ně. Určitě to není záležitost jednorázového oznámení. Tak se chraň, nebojuj zbytečně s velkým strachem, že tě rodiče odmítnou. Nejdříve naber sílu, rozviň svou osobnost a přesvědčení o sobě a pak budeš stát „pevně nohama na zemi“ i v tom nejtěžším, tedy sdělení pravdy o sobě rodičům. Myslím si, že to by ti mohlo v tomto nelehkém úkolu pomoci. Čerpej sílu a zkušenosti od svých podobně orientovaných přátel. A pokud budeš potřebovat o sobě napsat víc, tak se můžeš zase obrátit třeba na tuhle poradnu.
    Držím ti palce,
    poradce Centra Locika

    Rodiče

    Nový mobil

    ahuj, omlouvám se, že to tu tak spamuji dotazy, ale potřebuji další odpovědi. Když jsem byla ve 2. třídě, strašně jsem si přála mobil. Sice jsem na něj neměla našetřené peníze, ale všechny moje spolužačky a spolužáci mobily dostali od rodičů. Po dlouhém poslouchání toho, že oni, když byli malí mobil neměli a že já jsem na něj malá jsem k vánocům dostala malou tlačítkovou nokii. Byla jsem za ni ráda, mohla jsem si totiž občas s někým zavolat. Pak jsem, ale přestoupila na novou školu. Od 3. třídy jsem nokii nechtěla ani brát do školy, protože jsem se za ni styděla. Všechny děti měly mobily a sociální sítě, já byla tímpádem černá ovce. Matka měla pořád tu samou výmluvu, že prý jsem na mobil malá a argumentovala, že ona v mém věku mobil neměla. Další rok ve 4. třídě jsem měla svaté přijímání a od rodiny jsem dohromady dostala asi 10000 kč. Nikdy předtím jsem peníze nedostala, i když děti kolem mně ano. Konečně jsem měla prostě našetřeno na nový mobil. To mi, ale matka musela napřed dovolit si ho koupit. Nedovolila. Skoro půl roku jsem jí pořád dokola opakovala, že mám na něj našetřeno, a že je na mě co si za ty peníze koupím. Ona, ale prý to není na mě a do osmnacti bude za moje peníze zodpovídat ona a můj otec. Prý to tak mají všichni. No nakonec mi přecejen dala mobil. Starý, zavirovaný, ale dala. Byla jsem nadšená. Až do páté třídy mi jakž takž fungoval, ale hodně dlouhou dobu mi zakazovali rodiče jakoukoli sociální síť. V páté třídě mi je dovolili konečně. To ten mobil, ale už nezvládal. Tak jsem se s rodiči domluvila, že jestli se dostanu na gymnázium, tak mi koupí iPhone XR, jestli ne, tak nějakej levnější. Taková příležitost krásná, že? Půl roku v kuse jsem každý den počítala nějaké příklady, vyplňovala češtinu atd. Vůbec nic jiného jsem nestíhala. Nakonec jsem se tam, ale dostala! Hmm... Asi jsem si tehdy, kdy mi rodiče slíbili iPhone měla nechat podepsat o tom nějaký formulář. Řekli, že nic takového neslíbili a koupili mi nějaký velmi pěkný, to ano, ale Xiaomi. I když asi dvě třetiny z něj jsem si musela platit sama, protože jsme se na tom prý tak domluvili, jsem z něj byla nadšená. Konečně normální mobil! No nikdy jsem s ním neměla problém, ale chtěla jsem iPhone. Jednoho krásného dne, někdy v listopadu 2020 myslím, jsem dostala od strejdy jeho starý iPhone SE 2016, který nepoužíval. Byla jsem mega ráda, ale přecejen byl starý. Ten mám doteď, plánuji si koupit nový, konečně iPhone XR, ale to teď stranou, protože se blíží zápletka mého trápení. Můj bratr, který chodí do 2. třídy dostal ten můj “starý“ Xiaomi. Jentak. Neměl žádné kulatiny, nebo se nedostal na žádnou školu těžkou prací. Jenom ho dostal, protože jeho kamarádi prý mají taky. Když jsem se pokusila argumentovat vším, co jsem sem napsala, tak mi řekli, že tehdy, před asi pěti lety byla jiná doba. Ahaaha. Plus k tomu, můj bratr má všechny sociální sítě. Jakože nechci být sprostá, ale dělá si tady ze mě někdo dop*či prdel?! Jako fakt tohle je mega křivda vůči mě. Prý nemám žárlit atd. Jako wtf jim hrablo proste. Taky, jako kompromis mi prý KONEČNĚ dají do vlastních ruk moje našetřený peníze.
    Jak jsem psala, mě napadlo, že bych si z mých ušetřených peněz (7000) koupila ten iPhone XR. No, jenomže to by mi museli rodiče nějak 2-3000 kč přispět. Navíc mi to asi nedovolí, protože pořád mají pocit, že mi nepatří rozhodovací právo o mém majetku... Nevím... Asi to je všechno. Jen dodám, že můj bratr je na tyhle věci mega rozmazlenej, prostě mě to sere jak je to nespravedlivé, jinak jako hmm asi nic víc v tom nebude. Plz napíšete mi sem svůj názor na situaci, a kdyžtak radu, jak bych mohla rodiče přesvědčit, ať mi přispějou na nový mobil? PS: argumentují i tím, že ho mám nedávno novej. I když jakoby není novej, jen... chápeme se. Předem děkuji, že zodpovíte na to, o co jsem vás požádala.

    holka jménem kájuška, 13 let, 9. května

    Ahoj,

    píšeš nám o tom, jak to máš s rodiči ohledně mobilu a sociálních sítí - už asi od druhé třídy sis mobil moc přála. V průběhu let Ti rodiče dva starší telefony dali a potom jeden Xiaomi, který sis z větší části zaplatila sama. Byla jsi zklamaná, protože jsi za úspěšné přijímací zkoušky čekala vysněný iPhone XR, který Ti rodiče předtím slíbili. Stejně tak Tě mrzí, že mladší bratr dostal mobil, aniž by se o to na rozdíl od Tebe nějak zasloužil. Připadá Ti to celé nespravedlivé a jsi na rodiče naštvaná. Ptáš se na náš názor a na to, jak bys mohla mamku s taťkou přesvědčit, aby Ti na iPhone XR přispěli.

    Chápu, že Tě mrzelo, když ses úspěšně dostala na gymnázium a rodiče pak nesplnili, co Ti slíbili. Mamku ani taťku neznám, nedokážu tedy přesně odhadnout, proč se tak rozhodli ani to, jak to udělat, aby Ti na nový mobil přispěli. Chtěla bych Tě podpořit, aby sis s nimi v nějaké klidné chvíli zkusila znovu promluvit o tom, proč je pro Tebe nový telefon důležitý. Nad tím se můžeš víc zamyslet i Ty sama - přemýšlím, čím to, že si přeješ zrovna tenhle typ. Je to například kvůli dobrému foťáku? Nebo kvůli jiným funkcím, které se Ti líbí? Má tenhle typ někdo z Tvých kamarádů? Možná by takové informace mohli rodičům pomoci lépe pochopit Tvoji situaci. Napadá mě, že bys taky mohla sledovat různé slevy, třeba by se Ti tak podařilo tenhle mobil sehnat aniž by Ti na to rodiče museli přispívat.
    Umím si představit, že je Ti líto, když vnímáš, že pro bratra platí jiné a méně přísné podmínky než pro Tebe. Bohužel, to tak někdy v rodinách bývá. Máš právo dát najevo, že se Ti to nelíbí. Opět bych doporučila s rodiči probrat, co prožíváš, jaké to pro Tebe je, když se k bratrovi chovají jinak než k Tobě.

    K tomu, co jsi napsala, mě ještě napadá jedna věc. Vložila jsi velké úsilí do učení a povedlo se Ti dostat na gymnázium. To zní parádně. Říkám si proto, že by ses mohla víc zamyslet nad tím, co dobrého Ti tahle životní změna přinesla - tak, aby to nebylo jen o novém telefonu. Možná nové kamarády? Něco z předmětů, které Tě baví? Nějaké nové zájmy nebo příležitosti? Tyhle otázky i svoje trápení kolem mobilu můžeš probrat s někým, kdo je Ti blízký - třeba s někým dalším z rodiny anebo někým z kamarádů. Když se někomu svěříme, často to přinese úlevu.

    Zdraví

    Modrá linka

    Rodiče

    Ahoj Alíku, já už nemůžu,mamka mě vidí jako malou a furt votravuje typu "jéé já si tě představuju jak jsi v kočárku" "pojď mi dát prdelku" a podobný věci.......řve na mě jakmile jí řeknu kde jsem byla,když ji neřeknu kde jsem byl tak je protivná a když jí řeknu kde jsem byla tak je taky protivná protože mi řekne že tam kde jsem byla je most a pod mostem jsou bezdomovce který mi můžou ublížit a podobně......já chápu že se o mě boji ale je to strašně přehnaný. Já u sebe nosím i něco abych se mohla ubránit ale ona mi stejně nevěří

    holka, 14 let, 29. dubna

    Milá pisatelko,
    Stěžuješ si na to, že „už nemůžeš“, protože mamka tě vidí pořád jako malou. Vadí jí kam chodíš a co děláš a přijde ti, že její strach o tebe je přehnaný. Prostě nedůvěřuje ti a chce nejspíš stále mít kontrolu nad tím co a kde děláš. To víš, že tě asi stále vidí jako malé dítě v kočárku, nejspíš by si to přála, aby to tak zůstalo. A teď si sama musí vlastně zvyknout na to, že začínáš dospívat a jsi víc a víc samostatná a nezávislá. A ona tě musí takzvaně pustit. Pro matky je to často moc těžké. Ale to jenom tak pro vysvětlenou. Tobě bych v tom poradila, abys zkusila o sobě a svém světě, co teď prožíváš, co děláš s mámou víc mluvit. Trochu jí ten svůj svět ukázat. Třeba to pomůže tomu, že tě začne víc brát vážně. A třeba tím také víc pochopí, že o sobě přemýšlíš, že víš co děláš a začne ti důvěřovat. Ta komunikace je v tom důležitý most mezi vámi dvěma a pokud to touto cestou půjde, tak to určitě využij. Křičet by na tebe ale neměla, to není dobré. Povídej si o tom také s kamarádkami, jaké to mají doma ony. Je dost možné, že přijdete na hodně podobné věci. A třeba vám to pomůže to brát víc s odstupem a v klidu. A dát si navzájem podporu. Také by mě zajímalo, jak to třeba máš s tátou? Ten je pro tebe v tomto období také moc důležitý. Jeho postoj k tobě by měl být také co nejvíc podpůrný a dávat ti sebedůvěru. Tak i nad tím se zamysli. Třeba by se dalo promluvit s ním, a mít oporu v něm. Třeba on tvé dospívání přijme snadněji než mamka, která tě piplala, když jsi byla v kočárku. A pokud by sis začala uvědomovat, že tu je něco mezi tebou a mámou, co je hodně složité, s čím si nevíš rady, tak zase napiš nebo se o tom poraď s někým dospělým.
    Tak ti držím palce,
    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj poradno,
    rodiče se začli hádat kvůli financím. Taťka koupil byt a pracuje tam, aby se jednou byt pronajímal, ale rodiče se kvůli tomu hádají. Spíš mamka dělá "hroty" ale každopádně nerada to poslouchám jelikož hádku rodičů nikdo asi nechce poslouchat. Jsou to hádky na téma vyčítání "nikdy jsi nevzal dečka na výlet atd." Ale mamka řve i po mně. Já si to nenechám líbit a když mi mamka nadává, že nic nedělám řeknu ji, že mě vychovala ona a že si toho všímá vždycky když má náladu na nic. Ale problém je ten, že mám strach. Co když se rozvedou? Já mám strach a nevím jak na dané hádky reagovat, protože mám pocit, že když do toho nezasáhnu rozvedou se třeba :( jinak předem děkuji za odpověď. Každopádně naši rodiče se strašně dlouho nehádali, takže už nevím jaký to je pocit.

    holka, 12 let, 26. dubna

    Milá pisatelko,
    Píšeš o tom, že se rodiče hodně hádají a tobě je z toho špatně. Máma pak řve i na tebe a ty na ní, protože si to nenecháš líbit. Píšeš, že máš strach, že se rodiče nakonec rozvedou. Věřím ti, že v tomhle se ti žije opravdu těžko. A teď hledáš možnou pomoc i zde. Je moc dobře, že jsi napsala, sdílení toho, co tě trápí může přinést částečnou úlevu. A pokud máš kolem sebe osoby, mimo svou rodinu, tak s nimi o sobě mluv a sdílej s nimi jaké starosti mají oni. Třeba zjistíš, že podobné obavy, jako ty prožívá hodně jiných dětí. Potřebuješ nyní víc vnímat svět který je mimo tvůj domov, kde jsou hádky rodičů. To ti pomůže se od toho trochu odpoutat, uklidnit se. Vnímej naplno své přátele, aktivity, které děláš, případně sport, zábavu. Pomoci ti mohou i osoby ze širší rodiny, tj. třeba babička nebo děda. Pokud tu je někdo, komu důvěřuješ a mohla by jsi mu se s tím svěřit, tak to také udělej. A pak bych ti poradila to, abys zkusila nebrat si hádky rodičů osobně. Já vím, máš pocit, že když ty něco neuděláš, tak se rodiče rozvedou. Ale zkus nepřebírat zodpovědnost za to co se mezi nimi děje. Ty to ani nezlepšíš, ani nezhoršíš. A tím, že to bereš na sebe, tak ti v tom je hůř. Spíš se zaměř na to, co máš ráda ty, co tě baví. Ano, když se hádají rodiče a děti mají obavu, že se možná rozvedou, tak ti to bere takovou základní jistotu, pocit bezpečí doma. To je základní potřeba. Proto je pochopitelné, že to prožíváš takto silně a hledáš všechno možné, abys tomu napomohla. Ale to víš, třeba to tak nakonec dopadne. Děje se to v mnoha rodinách, že se rodiče rozejdou či rozvedou. Bohužel, i když je to smutné. A dětem to určitě často ubližuje. Ale také jim ubližují ty hádky. A třeba to bude znamenat uklidnění situace a třeba pak navážeš hlubší vztah s každým z rodičů zvlášť. Sama jsi psala, že se hádky s otcem přenáší do toho, jak se máma chová k tobě. Vůbec ti to nepřeji, aby se tví rodiče rozvedli, ale chci ti napsat, že ani v takovém případě prostě svět nekončí a život jde dál. A někdy naopak i v plnější síle a pravdivosti. Když budeš potřebovat něco dalšího napsat, tak klidně můžeš se obrátit zase na poradnu. Případně využít nějakou možnost chatu pro děti, najdeš odkazy třeba na našich stránkách www.detstvibeznasili.cz, to je chat Centra Locika nebo třeba na stránkách Dětského krizového centra, www.dkc.cz.
    Tak ti moc držím palce, ať se tvá situace brzy zlepší,
    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Přehání mí rodiče?

    Ahoj, už sem píšu zas, dnes s trochu méně závažným dotazem. No tedy: Někdy minulý týden jsme měli úkol do občanky. Byla to jakože tabulka, do které jsme ke každému členovi rodiny -matce, otcovi, mě, sourozenci- měli vypsat tři práva a tři povinnosti. V tu dobu jsem byla velice nahněvaná, jelikož mi rodiče vzali mobil. Myslím, že není ani důležité vědět proč, jen to, že to bylo jako vždy přehnané. Tak, měla jsem zabavený mobil, nemohla jsem psát svému klukovi, zmizely mi snapstreaks na snapchatu... měla jsem důvod být naštvaná. Do tabulky jsem na své rodiče tímpádem napsala samé hnusné věci. Jako například to, že v právech bylo bít dítě, brát mu jentak mobil atd. V povinnostech bylo, že musejí dítě živit. Sobě jsem nedala žádná práva. Takhle jsem to odeslala.
    Asi si umíte představit reakci rodičů, když to zjistili-byli rozzuření. Začali po mě řvát, že si jich nevážím, a přiživili to na to, že si nevážím věcí, co mi dávají, včetně jídla. Ano, zrovna já, co sní většinu věcí, co se mi položí na talíř, včetně hub, oliv a takovýchto věcí, si prý nevážím jídla. Pochopila jsem, že na mě byli naštvaní, nedivím se jim, vážně. Ale myslím, že obvinit mě z něčeho takového je divné. Popravdě, to že si nevážím jídla, mi říkají celkem často. Itak se tomu, ale vždy divím. Jediné jídlo, co nemám ráda tak moc, že ho nedokážu sníst, je gulášová polévka a játra ze školy. Všechna ostatní nechutná jídla sním, protože mi je líto to vyhodit a navíc mám hlad. No, dejme tomu, že si nevážím jídla. Potrestali mě. Prý týden, jeden týden budu jíst jen základní potraviny. Plus k tomu mi pořád dokola opakují, jak jsem namyšlená a rozmazlená, což není pravda. Základními potravinami nakonec myslí např. balíčkovou sekanou, která vypadá jak kraví hovno, salám který je vyroben převážně z kuřecích pařátů a vepřové kůže, párky co v sobě mají bůhvíco a musí se loupat... Jakože vážně nechci vypadat nějak rozmazleně, ale myslím, že máme peníze na lepší jídlo, vzhledem k tomu, že moji rodiče kupují mému kvalitnímu bratrovi vše bio, navíc atd. To mi spíš i můj bratr příjde víc rozmazlenej, než já. A to ani není, jen mu nechutná hodně věcí. Rodiče, ho samozřejmě nenutí jíst věci co mu nechutnají. Mě ano. Příjde vám to úplně normální? Nebo jsem jen divná, když si myslí, že přehání? Zajímal by mě názor někoho z vás.

    holka jménem kájuška, 13 let, 27. dubna

    Ahoj z Modré linky,

    svěřuješ se nám s neshodami mezi Tebou a rodiči. Když jsi na ně byla naštvaná, tak jsi do školního úkolu napsala něco, za co byli rozzuření zase oni na Tebe. Jeden týden máš prý jíst základní potraviny, protože rodičům přijde, že si nevážíš jídla. Taky Ti nepřijde, že jsi rozmazlená, jak tvrdí Tví rodiče. Ptáš se nás, jestli nám to přijde normální.

    Je dobře, že jsi nám napsala a nebojíš se sdílet s někým dalším to, co Tě teď štve a trápí. Nedivím se, že jsi kvůli tomu rozzlobená. Zní to, že máte teď s vašima víc věcí, ve kterých se neshodnete, to bývá vždycky nepříjemné. Je dobře, že se umíš ozvat, když je podle Tebe něco v neprávu. Máš totiž plné právo říct, co Ti vadí, co by se mělo anebo nemělo dít a taky s tím můžeš zkusit něco dělat. Podle Tebe se Tví rodiče chovají přehnaně, třeba Ti dají neadekvátní trest a přitom by nemuseli. Zní to, že v jídle přistupují rodiče k Tobě a Tvému bratrovi jinak, on nemusí jíst věci, které mu nechutnají, Ty ale ano. Nezasloužíš si, aby to Ti tví rodiče dělali a ani říkali, že jsi rozmazlená a namyšlená. Mrzí mě, že to teď máte s rodiči takové vyhrocené. Říkám si, že Tvé rodiče v této reakci mohly ovlivnit i jiné věci, o kterých ani nemusíš vědět, ale jsou pro ně taky stresující.

    Moc si zasloužíš, abys v tom byla vyslyšena. Přemýšlím, jestli o tom, jak se v tom všem cítíš, Tví rodiče vlastně vědí, jestli ses s nimi o tom bavila? Možná to zní náročně, ale můžeš zkusit začít povídat o tom, co Tě na tom mrzí, co bys chtěla jinak v jídle atp. Když budete na klidném místě a budete mít na sebe dost času, mohlo by to jít lépe. Můžeš se taky zkusit ozvat někomu jinému z Tvého okolí (někomu z rodiny, babičce, tetě, bráchovi aj.), kterým se zkus svěřit podobně jako nám, spolu můžete vymyslet, co by se dalo dělat dál. Můžou Ti taky pomoct v komunikaci s rodiči. Jestli máš dobrou důvěru k někomu ve škole (učitel, školní psycholog), je možné se ozvat i jim. Můžeme vše probrat podrobněji i po telefonu nebo na chatu na Modré lince (https://www.modralinka.cz/), nonstop je pak Linka bezpečí (https://www.linkabezpeci.cz/). Nevím, jaké to mezi Tebou a rodiči bylo dřív, říkám si ale, že často to bývá tak, že po nějaké době negativní pocity vystřídají zase ty klidnější a věci se vyjasní, odpustí, změní... Moc bych to přála i Tobě a Tvé rodině.

    Hezčí jarní dny přeje
    Modrá linka

    Rodiče

    Dobrý den, mám jeden dotaz. Máma nechápe, že už nejsem malá a už se začínám měnit. Furt mi říká, že se chovám moc dospěle a kdesi cosi. Nevím, jak jí to vysvětlit... Budu ráda za odpověď. K tomu mám druhý dotaz. Mám poruchu sociálního cítění (nechci ji uvádět), tím pádem se moc nebavím s lidmi, mám porušené emoce, špatně se seznamuji... Ale ty emoce se mi zhoršují a zhoršují. Někdy opravdu vybouchnu, za chviličku jsem zase šťastná. Nevím, co se to se mnou děje, jestli ta karanténa, dospívání... Budu ráda za odpověď. Jinak chci všem poděkovat za odpovědi a za pomoc všem dětem, které to potřebují:-3.

    Holka, 24. dubna

    Milá pisatelko,
    Předpokládám, že to pro tebe nebylo snadné napsat do poradny a proto moc oceňuju, že jsi napsala. To víš, že k tomu abych ti mohla co nejlépe odpovědět, by mě teď zajímaly další informace o tobě. Ale zkusím vycházet z toho, co tu píšeš. Jsi nejspíš ve věku, kdy začíná dospívání, puberta. A ty začátky jsou vždy plné změn, na které si musí zvyknout jak rodiče, tak samotný „puberťák“. A to tvé „nevím, co se to se mnou děje“, je pro toto vývojové období velice typické. Prožívá to tak mnoho mladých lidí, v podobném věku jako ty. Nejspíš budeš mít celkově i obtíže se svěřovat, otevřeně o sobě mluvit. Právě to by ti ale nyní hodně prospělo. Bylo by moc dobře, kdybys mohla s mámou víc mluvit o tom, co prožíváš, jak ti je, že cítíš u sebe změny. To by jí mohlo pomoci v tom, aby si uvědomila, že se opravdu měníš. Takto má pořád nějaké své představy o tobě, jako malé holce. To je nyní asi to nejvíc, co proto můžeš ty sama udělat. A jestli ti to nejde svěřovat se mámě, zkus se zamyslet nad tím, zda-li by nebyl někdo takový ve tvém blízkém okolí. Ke komu máš důvěru a s kým by jsi mohla otevřeně mluvit o tom, co se v tobě děje. Ten někdo by pak zpětně mohl promluvit i s mámou. Ale i to, že budeš s někým o sobě víc hovořit, ti pomůže v tom, co se ptáš jako druhé, lépe se vyznat v sobě. Rozhovorem si lépe ujasníš své pocity, myšlenky, budeš lépe vnímat to, co se v tobě děje. Ta komunikace s druhými je v tom hodně nápomocná. Lépe si i ty sama ujasníš kdo jsi, jak vnímáš sama sebe, co chceš, co nechceš. Vím, píšeš o své sociální poruše, chápu, že to pro tebe není jednoduché. Přesto zkus v tom dělat malé kroky. Zamysli se nad tím, kdo by tu nyní pro tebe mohl být. A pak bych ti určitě i poradila vyhledat odbornou pomoc. Se svou poruchou tvá puberta opravdu nemusí být jednoduchá a bylo by dobře, abys měla oporu v někom, kdo tomu rozumí. Školní psycholog, nebo psycholog v dětské poradně, a tak. Pokud by jsi chtěla pokračovat raději v písemné formě komunikace, třeba ti lépe vyhovuje, tak pak ti doporučuju využít nějakou linku chatu pro děti v náročných situacích. Třeba náš, od Centra Locika, najdeš odkaz na www.detstvibeznasili.cz nebo chat od Dětského krizového centra: www.dkc.cz.
    Tak ti moc držím palce, ať najdeš brzy cestu z toho co tě trápí a uleví se ti.
    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj Alíku mám tady takové dva problémy:

    1. chtela bych svuj pokoj nebo prostě něco kde můžu spát a být sama. Mamce jsem to už několikrát říkala a opravdu dost důrazně a nechala mě tak maximálně 30 minut sama 😪 mít pokoj se sestrou mi maximálně nevyhovuje, nemám žádné soukromí, sleduje každý můj pohyb a skoro se nemůžu podívat ani na jedno YT video..... navíc si myslí že ve dvanácti letech se mamky budu ptát jestli si na svojem mobilu můžu zahrát hru.... jsem noční sova a když spím sama tak jsem i do dvou vzhůru, čtu si (to me večer strašně baví) a taky bych se dívala na mobil jenže nesmim spát s mobilem 🙄 a když spím se sestrou tak si vůbec nemůžu číst.... navíc mě otravuje při učení, takže nemám vůbec koncentraci...a do toho mi mamka furt říká jak jsem zlá a chladná že si s ní hraju obden půl hodiny s Barbie (me to nebaví a dělám víc než dost!). No takže ségra je mi furt za zadkem a já mám naprosto nulové soukromí a máma s tím nic nedělá to je příšerné a to jsem se jí to snažila říct.
    2. Jsem na druhým stupni no a tak mám všechny spolužáky nový a jsme tam parta super holek a protože jsme se viděli málo tak si každý den voláme.... až na mě. Prý jak jsem strašný závislák, když si volám 30minut tak hned mi mamka zablokuje celý mobil a holky mají super zážitky z volání jenom já nic. S mamkou jsem o tom mluvila několikrát a zas nic. Přitom ona volá každý den 2 hodiny a každý týden chodí do práce a vidí se s kámoškama... navíc když se dívá jak dlouho jsem byla na mobilu tak mi pravidelně zablokuje všechny chatovací aplikace, přitom je to můj jediný sociální kontakt.. když jsem jí to říkala tak mi řekla že mám kontakt v online výuce že je to víc než dost. Byla jsem za ní tolikrát a vždy to skončilo jen tím že mi na celý den zablokovala chatovací aplikace (naštěstí se občas dostanu na notebook kde mám WhatsApp sice jen na pár minut ale aspoň něco). Měla jsem vždy rozumné argumenty, říkala jsem že mi to vadí ale jako kdybych byla vítr. Prostě teď nemám žádný sociální kontakt jenom otravnou malou ségru a mamka to nechápe ..a říká jaký jsem závislák..... a taťku nemám a zbytek rodiny ten by to zas řekl mamce a ta by byla na mě naštvaná ještě víc (to se taky stalo).

    Jsem naprosto zoufalá, už nemůžu. Vy jste jediní komu se můžu svěřit tak se vám svěřuju
    Děkuju předem moc...

    zoufalá holka, 12 let, 22. dubna

    Milá pisatelko,
    Určitě je dobře, že ses rozhodla se svěřit. Popisuješ, že nemáš doma téměř žádné soukromí jednak kvůli své malé sestře a jednak kvůli tomu, že tvoje máma neustále kontroluje kolik času trávíš na mobilu. Vnímám z toho, že máma vůbec nerespektuje tvoje potřeby, které jsou u tebe, jakožto 12ti leté, už jiné než u tvé malé sestry. Ale také to, že je to nyní vše hodně zhoršené díky tomu, jaká je situace kvůli nemoci covid. Píšeš, že by jsi potřebovala více sociálního kontaktu, který teď v době krize chybí a tak si ho nahrazuješ alespoň tou komunikací po mobilu. Celkově je nyní hodně náročná doba a to, o čem píšeš, tak trápí mnoho dětí v tvém věku. Tady se to nejspíš změní k lepšímu až se celkově situace uvolní a ty budeš moct zase přirozeně své kamarádky potkávat. Budeš mít možnost trávit víc času mimo svůj domov, mimo místo, kde je tvá malá sestra. Budeš se moct věnovat škole, kamarádkám, kroužkům. Budeš chodit do školy a ze školy. Myslím si, že se tím určitá část napětí uvolní sama. Tak si to zkus představit, jaké to bude až zase budeš vést běžný, přirozený život. To víš, že by bylo dobře, kdyby tě v tom máma víc podpořila a umožnila ti alespoň náhradní formy toho sociálního kontaktu. Tady můžeš o tom s mámou víc mluvit a doufat, že se to v ní jednou pohne. I když ti věřím, že to není vůbec snadné a máma tvoje problémy moc nevidí. Zkoušej to opakovaně, zdůrazňuj jí to. Jiný člověk v rodině tu nápomocný není, jak jsem pochopila. Jinak bych tě zkusila nasměřovat na něj. Mohla by jsi zkusit se poradit s učitelkou ve škole, jestli by nemohla říci o tvém trápení mámě ona. Učitelé si poměrně dost ten nedostatek sociálního kontaktu u žáků uvědomují. A vím, že to na třídních schůzkách rodičům docela často říkají. Třeba by v tom mohla tvoje třídní učitelka sehrát dobrou roli.
    A pak píšeš o tom problému s osobním prostorem doma. Myslím si, že i zde se trochu uvolní napětí, které v tobě je nyní nahromaděné až se celkově uvolní situace. A až nebude nutné trávit celé dny doma kvůli distanční výuce a zavření zájmových aktivit. Zkus si vzpomenout jak ti bylo, když to ještě vše mohlo fungovat normálně. Jestli jsi tento přetlak cítila doma také nebo to vše opravdu začalo až ruku v ruce s tou krizí. Budeš mít víc své vlastní aktivity, své zájmy, o sestře nebo i mámě polovinu dne neuslyšíš. Budeš trávit víc času mimo domov, mít odstup a budeš mezi svými. Myslím si, že to samo o sobě ti pomůže i v tom problému s pokojem. Samozřejmě s tebou souhlasím, že by bylo fajn, ten svůj vlastní pokoj mít. Že by jsi ho ve svém věku moc potřebovala. Bohužel praktická situace je taková, že to možné není. Můžeš zkusit si v bytě najít své místo, kam si budeš zalézat. A domluvit se s mámou, že toto je místo tvé. Je také možné pokoj přehradit, třeba udělat takovou menší bariéru ze stolů a postelí. Prostě alespoň takto označit „tvé“ území. Často pomůže trochu fantazie. Zkus to v pokoji nově uspořádat, třeba to půjde a něco vymyslíš a uvidíš, jestli se tam budeš cítit trochu lépe. Udělej v tom pokoji alespoň něco malého po svém. Jinak ještě k té malé sestře. Nevím sice jaký je věkový rozdíl mezi vámi ale předpokládám, že sestra k tobě i tak trochu vzhlíží. Že jsi takový její vzor. Chápu, že tě nebaví si s ní hrát ale pokud je to už nutné a je potřeba aby ses jí věnovala, tak zkus pro ní vymyslet aktivitu, ve které ti třeba i s něŽe jsi takový její vzor. Chápu, že tě nebaví si s ní hrát ale pokud je to už nutné a je potřeba aby ses jí věnovala, tak zkus pro ní vymyslet aktivitu, ve které ti třeba i s něčím pomůže. Zaměstnat jí něčím, co tobě samotné vyhovuje. Pro malé děti je zábava i to, když mohou pomoci s nějakou domácí prací doma nebo venku. Tak zkus pro ní něco vymyslet, co by jsi jí mohla zadat. Udivíš, že to třeba bude ještě pro vás obě dobré – pro ní zajímavé a pro tebe užitečné.
    Tak ti přeju hodně sil, dobré nálady a víry, že se vše brzy zlepší.
    Poradce Centra Locika