Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alík radí dětem

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj,
    Mám takový problém, pravidelně zvracím a dělám to úmyslně. Není to bulimie, protože mám o něco větší podváhu a jsem si toho vědoma, že jsem hubená. Dělám to místo sebepoškozování jako žiletka. Kdybych se řezala, mamka by si toho všimla a hodně by se naštvala. To zvracení se mi už nedaří skrývat. Nemám opravdu nikoho komu bych měla tak blízko, abych se svěřila se vším co mě trápí. Nerada bych, aby se to dozvěděla mamka. Také bych s tím ráda přestala, ale nejde to, nemáte nějakou radu, jak bych s tím mohla přestat? A pro zajímavost dá se to nazývat sebepoškozováním?
    Děkuji za odpověď.

    holka, 12 let, 4. června 2020

    Ahoj,

    určitě bys měla vyhledat pomoc. V Centru Anabell existují lidé, kteří tě rádi vyslechnou a poradí. Podívej se na stránky http://www.anabell.cz/. Máme tam i linku, na kterou můžeš zavolat, kdyby bylo nejhůře a taky můžeš být v kontaktu s peer konzultantem, což člověk s podobnou zkušeností s problémem, jaký máš nyní ty.

    Na otázky odpovídají

    pracovníci Modré linky, psycholožky BáraV a Péťa, poradenské centrum Locika, MUDr. Jiří Staněk, MVDr. Přemysl Rabas, vědecký novinář Pragmatik, Škola Vitae, bojovníci proti kouření z projektu Nekuřátka a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

    Dotazy mohou pokládat pouze děti mladší 15 let.

    Vyhledat odbornou pomoc

    Když je špatně na těle i v hlavě

    Ahoj.
    Poslední dobou je mi občas tak divně, třesu se bolí mě břicho špatně se mi dýchá a polévá mě horko vím že je to nejspíš od stresu ale co s tím? Taky se mi stává že mám takovou blbou náladu a myslím jen na to jak je můj život na nic a že v budoucnu si nenajdu žádné přátele ani nebudu mít žádnou přítelkyni a budu jen sám. Co s tím ?

    kluk, 29. srpna

    Ahoj z Modré linky,

    díky za důvěru, se kterou ses nám svěřil. Nepíšeš, jak dlouho se u tebe tyto nepříjemné stavy objevují, ale obecně bývají něčím, s čím se dlouhodobě těžko žije. Je proto moc dobře, že ses ozval a chceš s tím něco zkusit dělat, protože to jde. Zasloužíš si hezčí dny bez stresu a blbé nálady. Každý máme někdy blbou náladu nebo jsme z něčeho vystresovaní, ale většinou tušíme, z čeho to pramení a dřív nebo později to odezní, anebo se alespoň změní se podmínky. Stává se taky, že nám to zasahuje do života už příliš, je to pro nás zahlcující a pro zlepšení je potřeba se spojit i s odborníkem.

    To, co nám píšeš, beru vážně, zasloužíš si s tím pomoct. Nevíme, co všechno ovlivňuje to, že se necítíš dobře a že máš negativní myšlenky a nepříjemné tělesné stavy. Je potřeba to prozkoumat, aby pomoc byla účinná a vědělo se, na co se zaměřit. Chtěla bych Tě podpořit, ať se svým trápením nezůstáváš sám, na jednoho to může být příliš. Může se to zdát těžké, ale je opravdu důležité, aby ses svěřil někomu dospělému ze svého okolí, komu důvěřuješ (rodiče, strejda, jiní příbuzní a kamarádi) a probral s ním, jak se aktuálně cítíš. Spolu pak můžete hledat další odbornou pomoc, přes internet nebo přes Tvou praktickou lékařku. Pro podporu se můžeš obrátit i ke školnímu psychologovi, pokud ho nebo ji na škole máte, kontakt by měl být na stránkách školy. Možná na začátku povídání bude jednodušší jim dát přečíst to, co si spolu píšeme. Jsme tu pro Tebe i na Modré lince (https://www.modralinka.cz/) anebo non-stop na Lince bezpečí (https://linkabezpeci.cz/). Neváhej se ozvat, je tam prostor pro podrobnější povídání a pro další plánování. Pokud se u Tebe objeví znovu nepříjemný stav, můžeš pro sebe v tu chvíli něco udělat – ať už to bude odložení všech povinností a třeba poslech oblíbené hudby, zavolání blízkému/krizové lince, procházka s kamarádem, nějaký sport anebo cokoliv jiného, co Ti v tu chvíli alespoň trochu uleví.

    Držíme Ti palce a přejeme hezčí dny,
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Zdravím.
    Mám jednoho internetového kamaráda. Nedávno jsem se s ním seznámila a každý den si spolu píšeme. Je mu 14 a je moc milý, mám ho moc ráda v kamarádském smyslu. Proto mě ale trápí to, co mi píše, pořád opakuje, že chce spáchat sebevraždu. Vím, že je na tom hodně špatně. Už nějakou dobu pije alkohol a kouří (normální cigarety i marihuanu). Strašně moc se bojím, že se o tu sebevraždu opravdu pokusí, což já rozhodně nechci.
    Před nějakou dobou jsem si procházela uuuplně tím stejným, svět jsem viděla černě a bylo mi hrozně, dokonce jsem se i párkrát o sebevraždu pokusila, ale nepovedlo se to. Myslela jsem, že už mi nikdy nebude líp, každopádně se věci otočily k lepšímu a já už se nemám tak hrozně, jako před tím. Vím, čím si ten můj kamarád prochází a proto se o něho hrozně moc bojím. Pořád mu píšu, že je to úžasný člověk, že jeho život má smysl a že mu bude líp. To ale nepomáhá a já si o něho dělám opravdu starosti.
    Nevíte, jak jinak bych mu mohla pomoct? Nechci, ale aby tou pomocí nebyl ještě víc ve stresu...

    holka, 12 let, 31. července

    Ahoj,
    předně chci říct, že jsem moc ráda, že se cítíš dobře a myšlenky na sebevraždu už jsou minulostí.
    Tvůj kamarád zřejmě prožívá náročné období, jsi skvělá, že se s ním o tom bavíš a chceš mu pomoc. Věřím, že tím, že sis prošla podobnou situací mu dokážeš lépe porozumět. Nevím vlastně, co víc bys mohla udělat, i vzhledem k tomu, že se znáte jen přes internet. V těchto situacích je dobré odkázat kamaráda na odborníky, protože ne všechno dokážeme vyřešit sami a možná by to stálo až příliš sil. Zkus mu navrhnout, zda by nechtěl navštívit psychologa nebo zavolat na Linku bezpečí (zdarma, 116 111), podpoř ho v řešení starostí, které ho vedou až k myšlenkám na sebevraždu. Rozhovor s odborníky v tomto může opravdu výrazně pomoci. Pamatuj, že za svůj život si každý zodpovídáme sám a někdy už člověk druhému nemůže pomoci víc než už pomohl.
    Držím palce, ať to dobře dopadne,
    Péťa

    Vyhledat odbornou pomoc

    Přemýšlím o sebevraždě

    Mám deprese už dlouho a přemýšlím o sebevraždě. Na tomhle světě už není nic co by mě naplňovalo, kamarády nemám, s rodiči špatný vztah, nic mě nebavi a navíc mi babička odešla, nikdo mě nemá rád, nikomu na mě nezáleží. Už nevim co dělat.

    Dívka 13 let, 25. července

    Ahoj z Modré linky,

    mrzí mě, že si myslíš, že Tě nemá nikdo rád a přemýšlíš o sebevraždě. Když se člověk cítí osamělý, může skutečně prožívat svůj život, jako by neměl žádný smysl. Ráda bych Tě podpořila v tom, abys na své pocity nezůstávala sama.

    Možná, že i přesto, že s rodiči nemáš dobrý vztah, by se Ti pokusili pomoct, pokud by ses jim svěřila. Mohla bys jim i ukázat tuto naši komunikaci, pokud by to pro Tebe bylo jednodušší. Nebo se možná můžeš svěřit někomu jinému z rodiny, třeba tetě, dědečkovi, případně komukoli jinému, komu věříš. Například někomu z vedoucích na táboře, paní učitelce, až se vrátíš do školy. S depresemi Ti může pomoci také odborník, tedy psycholog, psychoterapeut, kterého možná máte také ve škole.

    Věřím totiž, že když na vše nebudeš sama, může se Tvůj život postupně zlepšit. Už právě jen tím, že na vše nebudeš sama, že Tě někdo podpoří. I já Tě chci povzbudit. V životě mnohdy máme období, kdy se necítíme dobře, kdy nám připadá život prázdný. A když toto období dokážeme překonat, může do našeho života přijít i štěstí. Možná už jen díky tomu, že se o své smutky a trápení podělíš.

    Píšeš také o babičce, která odešla. Představuju si, že právě ona pro Tebe možná byla takovou důležitou osobou. Říkám si, když zavřeš oči a vybavíš si ji, co by Ti asi poradila ona. Neznala jsem ji, ale aby se stala Tvou babičkou, musela prožít hodně životních období a jsem přesvědčená, že by přála i Tobě, abys to nevzdávala a prožila svůj život celý, i když v této jeho části zažíváš těžké chvíle.

    I my, na Modré lince, jsme Ti k dispozici na našich telefonech či chatu, kontakty najdeš na https://www.modralinka.cz/.

    Přejeme Ti dost odvahy a síly, aby sis dokázala říct o podporu a aby se Ti dostalo pomoci, kterou si zasloužíš.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Dobrý den. Poslední dobou mi pořád křupe v kolenou a pak to hrozně bolí a nevím jak udělat aby to přestalo protože je to strašně otravný a pak se mi špatně chodí:-(

    A ještě jedna věc: asi mám alergie protože pořád kýchám a slzí mi oči. A já jsem říkala rodičům jestli bychom s tím šli k doktorovi jestli to nejsou alergie (což si myslím že jsou) já to musím mít na tábor potvrzený protože když budu kejchat tak mě budou muset odvézt a to já nechci:-(. Takže jak mám přesvědčit rodiče aby se mnou šli k doktorovi? Moc děkuji$>$>$> jste super poradna.

    holka, 14 let, 19. června

    Milá pisatelko,

    Píšeš do naší poradny se dvěma dotazy. První týká křupání v kolenou a jak to udělat, aby to přestalo. Další se týká podezření na alergii kvůli kýchání a slzení očí.

    Bohužel, co se týče křupání v kolenou, to nejsem vůbec schopná posoudit, co s tím. S tím ti poradí praktický lékař, který tě v případě potřeby pak ještě objedná k nějakému specialistovi (pravděpodobně ortopedovi, chirurgovi). Musí to posoudit opravdu lékař a nejlépe při osobní návštěvě ordinace.

    A jak přesvědčit rodiče, aby s tebou šli k doktorovi? Zkusila bych jim popsat situaci, tak jak si ji líčila nám do poradny. Říct jim, že tě trápí kýchání a slzení očí a že máš podezření na alergii. Také jim můžeš říct o tom táboru.

    Držím palce, ať se všechny zdravotní komplikace vyřeší.

    S přátelským pozdravem

    Poradce týmu Locika

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj poradno, chtěla bych se svěřit...
    Nevim jak začít, ale když jsem byla malá, pamatuju si, že u nás doma na mě mamka jenom křičela a u táty to bylo jak v kleci... Každý den ve školce po obědě když nás poslali spát, tak jsem nespala a v hlavě jsem si představovala takové podzimní listí a mezi ním takého skřítka a u toho jsem přemýšlela, proč vlastně žiju, nikdy jsem na nic nepřišla a připadala jsem si zbytečná... Pamatuju si, že jsme šli jednou na hřiště a já zabila 2 děti, všichni se mě do teď snaží přesvědčit, že to tak nebylo, že za to nemůžu, ale já si to prostě pamatuju, vim co jsem udělala a pořád si to vyčítam. Je možný, že se nic nestalo, protože jsem tam spadla, rozbila si hlavu a odvezla mě záchranka, ale i přesto jsem přesvědčená, že za to můžu, že jsem je zabila já, že se to vážně tehdy stalo. Od té doby sama sebe nesnášim... Teď mam kolem sebe lidi, na kterých mi záleží a podvědomě se snažim si nahradit to dětství...( jakoby pořád jsem dítě, ale myslim to dětství když jsem byla úplně maličká) pořád se vracim k těm vzpomínkám, před skoro měsícem jsem si našla holku( jsem bi) a byla jsem najednou mnohem šťastnější(u mích předchozích vztahů to tak nebylo) a teď se semnou rozešla a zase se mi vrátily ty vzpomínky a i z toho rozchodu jsem smutná, protože tu holku jsem fakt milovala, byl to můj život$> asi jediný v životě co se mi asi splnilo... Každý den kvůli těmto 2 věcem pláču, připadám si, že jsem zbytečná a bezcenná a omlouvám se, že vás zatěžuju svými problémy, hezký zbytek dne@)->-

    Ale nikdo..., 21. června

    Milá pisatelko,
    Děkujeme za důvěru, s jakou se svěřuješ poradně. Píšeš o tom, že se cítíš být na světě zbytečná. Prožívala jsi to již ve školce a teď se ti tyto pocity opět vrátily, když se s tebou rozešla přítelkyně. Základ k tomu, jaký máš vztah k sobě a ke svému životu ti nejspíš vytvořili rodiče, tím jak na tebe křičeli, jak ti nebylo dobře, když jsi byla malá. Když se dětem tohle děje, nemají přijetí rodičů ale naopak rodiče je odmítají, tak si vytvoří pocit, že jsou na světě zbytečně, nemají chuť do života, potřebovaly by raději někam utéct ale neví kam. Není to tak správné, co ti rodiče dělali. Muselo to být hodně těžké. Ty sis své dětství pak nahrazovala vztahy, které jsi měla v pozdějším věku, jak píšeš. Tomu také moc rozumím. Pak ale přišlo zklamání a vrátil se ti opět ten negativní vztah k sobě samé. Bylo by moc dobře, kdybys teď si mohla najít odbornou pomoc, která by ti ukázala cestu k sobě samé, nezávisle na tom, jak se k tobě chovají druzí. Pomohla ti překonat to odmítnutí a najít si pozitivní vztah k sobě. A k tomu by moc dobře, aby tě někdo podpořil a ukázal ti, co s tím. Nejspíš budeš mít v sobě i hodně negativních emocí, vztek, strach, úzkost a lítost. Což nemusíš ani tak plně vnímat, protože takové silné pocity mohou být velmi skryté a potlačené. A je to tak úplně pochopitelné. Rozumím ti. A právě i s těmi emocemi by ti mohl pomoci terapeut. Mohla by jsi pak sama na sebe nazírat novým, méně negativním způsobem.
    Popisuješ také zvláštní událost, kdy máš pocit, že jsi zabila na hřišti dvě děti. Myslím si, že pokud by to tak opravdu bylo, tak by tvé okolí reagovalo jinak. Určitě by se to vyšetřovalo, věděli by to tví rodiče, nejspíš by i ty sama jsi zaznamenala nějaké další reakce od druhých. Domnívám se, že se ti v tom mohly spojit tvoje vlastní emoce, hlavně vztek na sebe sama i na druhé a ty v kombinaci s tím úrazem vytvořily tvou představu, že jsi fyzicky napadla dvě děti. Může se to tak stát a není to nic nepochopitelného a neobvyklého. Ale i tady bych ti moc doporučila si o tom ještě s někým popovídat. Myslím odborníkem. Třeba, pokud máte ve škole školního psychologa.
    Pokud by jsi potřebovala o tom, co zde píšeš se víc rozepsat, tak můžeš využít nějaký z chatů určených pro děti či mládež v těžkých životních situacích. Třeba chat Centra Locika, na www.detstvibeznasili.cz nebo chat Dětského krizového centra na www.dkc.cz.

    Tak ti přeju ať se ti brzy podaří najít svou cestu k úlevě od toho co tě tíží,
    S pozdravem,
    Poradce Centra Locika

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj poradno,
    Promiňte že zase píšu ale už jsem bezradná. Protože vždycky když jsem v nějaké stresové situaci začnu poskakovat kopat nohama a někdy i křičím a zakoktávám se a...
    Prostě nejsem v pohodě mám to tak od mala ale teď se to něják začalo zhoršovat a stává se mi to častěji. Máma mě u toho vídá a říká že to není v pohodě a že musíme k psychologovi ale já jsem v pořádku. Nejsem nijak špatná a ani blbá dostala jsem se na gympl a mám spoustu kamarádů a nechci abych o ně přišla. Po tom co mi máma tohle řekla se ale cítím bezradně. Cítím se jako bych na ten gympl nepatřila a jako bych nepatřila ani mezi mé kamarády
    Co mám dělat?

    holka, 11 let, 17. června

    Ahoj,
    vypadá to, že mamina má o tebe strach. Říkám si, že ani tobě nejspíš není příjemné, co prožíváš ve stresových situacích. Stres budeš zažívat celý život a je fajn se s ním naučit pracovat tak, aby tě příliš nezmáhal. Návštěva psychologa k tomu může být fajn cestou. Neříká to nic o tom, že bys byla špatná nebo blbá, jen zkrátka potřebuješ vyřešit starost, abys měla šťastnější život. Není na tom nic špatného. Myslím si, že dobří kamarádi tě podpoří, protože si budou přát, aby ti bylo dobře. Navíc je jen na tobě, komu o návštěvě psychologa řekneš.
    Držím palce, ať se to brzy podaří zvládnout,
    Péťa

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj potřebuju pomoct... Dnes sem se pořezala a taky sem hodně brečela z ničeho nic a hodně se mi ulevilo ale pak mne to hrozně bolelo takže sem ten nožík zahodila někam (už ho nemůžu najít) a prostě je mi do breku ve škole se mi posmívají opouštějí mě kamarádi nikdo tu pro mě není mamka si všimla že sem se jednou pořezala a řekla že potřebuju psichologa že sem blázen tak já nevím ... Napsala sem mýmu klukovi ten říkal že to nemám dělat atd.. a prostě teď mam na ruce ty jizvy a nevím jak to zákryt nemám si na to dát make-up nebo cokoliv aby to nešlo vidět? A bojím se že umřu že prý mužů vykrvácet když se pozeru podél žil ale to nemám v plánu a bojím se že umřu uvědomila sem si že je zbytečný se řezat ale po nocích brečím a strašne se trápím... A potřebovala bych zakryt nějak ty jizvy... prosím za co nejdřív zodpovězenou zprávu predem dekuji ❤️

    Holka 13 let...., 9. června

    Ahoj,
    jsem moc ráda, že píšeš a že jsi našla odvahu vyhledat pomoc. Sebepoškozování je závažná věc. Nejsi rozhodně jediná holka na světě, která to dělá a přináší jí to úlevu. Jak jsi psala, řezání se může způsobit vážné následky, zůstávají po něm jizvy a někdy je třeba vyhledat i lékaře, protože je rána moc hluboká. Dlouhodobě to tedy není moc dobrý způsob, jak se vyrovnat s trápením. Mamka má pravdu v tom, že ti může pomoci psycholog. Promluvíš si s ním o tom, co se ve tvém životě děje a společně najdete možnosti zvládnutí smutku a dalších negativních emocí jiným způsobem. Není dobré být na takhle těžké věci sama. Jizvu můžeš zkusit zakrýt make-upem nebo oblečením, možná se poraď s maminou, jestli nezkusit krémy/mastičky, které pomáhají na hojení kozel.
    Kdyby tě zase něco trápilo, místo říznutí se zavolej na Linku bezpečí (116 111, zdarma) a promluv si s nimi, uleví se ti po tom.
    Péťa

    Vyhledat odbornou pomoc

    Občas myslím na sebevraždu

    Dobrý den, poradno,
    už nějakou dobu mě trápí takový větší problém. Asi mám menší deprese, ale je to lepší, nechodím k žádnému odborníkovi. Cca před 3 týdny jsem se tak trošku pokusila spáchat sebevraždu, i když jsem věděla, že mě to nemůže zabít (dala jsem si 4 vitaminy B), ale jenom se mi udělalo blbě. Mamce jsem to neřekla, i když mě trápilo svědomí, že neví proč mi bylo blbě. Mám spokojený život, škola je super, ve třídě sranda, ale občas pomyslím na sebevraždu :-c
    Co mám dělat? Nechci k psychiatrovy, ale taky to nechci nechat být.
    Děkuji předem za odpověď, hezký zbytek dne.

    holka, 10 - 14 let, 8. června

    Ahoj z Modré linky,

    je moc dobře, že ses rozhodla ozvat, když Ti není dobře. Píšeš, že máš deprese a občas dokonce myslíš na sebevraždu. Přestože jinak říkáš, že prožíváš spokojený život a i ve škole Ti je fajn, stejně beru vážně, že Ti asi v něčem dobře není, když Tě pak napadají myšlenky na ukončení Tvého života. Myslím, že takové myšlenky občas můžou napadnout kohokoliv z nás, nicméně většinou to poukazuje na to, že jsme nejspíš z něčeho nešťastní, prožíváme něco těžkého a trápí nás to.
    Nedokážu odhadnout, co konkrétně se děje s Tebou, ale ať už Tě uvnitř trápí cokoliv, neměla bys na to být sama. Vnímám, že uvažuješ nad tím, na koho se obrátit -, napadlo Tě svěřit se mamce, nakonec jsi napsala nám - to chci moc ocenit. Když se s něčím potýkáme, může být dost náročné všechny ty pocity a myšlenky zvládat sám. Proto je moc fajn, když máme možnost se svěřit někomu blízkému, ale taky třeba i někomu nestrannému jako je školní psycholog (ve většině škol už nějaký je).
    Kdyby sis o tom chtěla promluvit s námi, jsme tu pro Tebe na Modré lince na telefonu, po Skypu nebo přes chat, kde si o tom můžeme víc popovídat, společně přijít na to, co by Ti pomohlo tyhle myšlenky překonat. Kdyby přišla náhlá myšlenka nějak si ublížit, tak určitě volej na linku důvěry (k nám, nebo třeba na Linku bezpečí), ať v ten moment nejsi sama.
    Důležité je taky starat se o sebe - dělat si radost, odpočívat, věnovat se koníčkům, které Tě baví a být s lidmi, s kterými se cítíš šťastná. To všechno je podpora, která dlouhodobě může pomoct mít se v životě hezky.

    Přejeme, ať je Ti brzy líp,
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj Alíku a spol, chtěla bych se zeptat na mou kamarádku. Píše si asi ze 31 letým mužem. Dřív hráli jen spolu hru, ale teď už jí oslovuje kočičko..... Mám o ní strach. Může se stát že se jí zeptá, kam chodí do školy, nebo kde bydlí. Děkuji ok

    holka, 11 let, 18. května

    Milá pisatelko,
    Je moc dobře, že jsi napsala. Tvůj strach o kamarádku je naprosto oprávněný. A tím, že jsi napsala, pro ní děláš moc velkou dobrou věc. Ten muž s největší pravděpodobností začne chtít víc a víc a může to směřovat až třeba k nahým fotografiím a dalšímu psaní, které bude třeba mít sexuální tematiku. A je i dost možné, že bude chtít bližší informace o tom, kam chodí do školy, kde bydlí. Bude chtít se s ní třeba potkat. Hrozí tu riziko zneužívání. Tvoje kamarádka to nebezpečí teď nevnímá, protože jí ta pozornost může těšit a bavit. Ale je to opravdu moc nebezpečná situace a kamarádka by to měla rozhodně vědět. Psaní s tím mužem musí zastavit a přestat. Ten muž v tom bude pokračovat a chtít víc a víc. Děje se to na internetu bohužel hodně často. Najdi v sobě odvahu a upozorni na to někoho z dospělých ve vašem okolí. Třeba paní učitelku, nebo své či její rodiče. Raději teď třeba udělat trochu poplach. Možná se ukáže, že zbytečný ale také je možné, že kamarádku zachráníš od moc velkých problémů. Jsi úžasná, že sis toho všimla a napadlo tě napsat sem. Můžeš jí o tom klidně i povědět, že jsi psala. A dát jí přečíst tuto odpověď. Věř tomu, že máme tady v poradně s tím velkou zkušenost. Raději ať se na tebe trochu zlobí, že o ní někde píšeš.
    A pokud budeš pak chtít napsat víc o tom, jak to dopadlo nebo k tomu potřebuješ teď něco dalšího vědět, tak prosím neváhej se zase ozvat.
    Ještě mě k tvému dotazu napadlo, že ty i kamarádka by jste měly vědět, že můžete anonymně kontaktovat náš chat pro děti. Kde vám moc rádi pomůžeme. Najdete odkaz na www.detstvibeznasili.cz nebo chat Dětského krizového centra, www.dkc.cz.

    Tak vám oběma držím moc palce, ať to dobře zvládnete,
    Poradce Centra Locika

    Vyhledat odbornou pomoc

    Znásilnění a jeho důsledky

    Ahoj, poradno. Toto je má první otázka co tu píšu. V mém životě jsem si nahromadila mnoho otázek a vždy jsem nevěděla koho se mám na toto ptát, protože s mými rodiči nemáme zrovna nejlepší vztah na povídání ( svěřování osobních věcí atd...) Takže mě napadlo že to budu psát sem:-)) má otázka je... Že si nejsem jistá jestli jsem LGBTQ ( bisexuál...). Protože můj problém je v tom , že se mi líbí kluci dokážu si i představit že bych s ním chodila, ale problém je v tom že v klukovi nemám moc důvěru... Líbí se mi i holky též si dokážu představit vztah s holkou. Myslím že by to i pro mě bylo lepší, protože největší problém je ten že jsem byla znásilněna ( ukradena nebo jak to mám přesněji popsat....). Proto si můj život představuji úplně jinak. Není lehké zapomenout na ty těžké chvilky, kdy jsem trpěla a proto chci mít nad sebou v dospělosti oporu. A s holkami si i opravdu dobře rozumím. Kvůli tomu co jse mi stalo chci být na kriminální technické policii vyšetřovat vraždy,otisky atd.... Chci psát knihy.. některé už píšu mám mnoho nápadů a tak chci mít kreativní život naplněný mnoho úkoly a zábavy. Chci toho hodně zažít a miluju cestování. Jenže mám strach že bude těžké najít holku která mi tohle bude tolerovat a že bude mít aspoň podobné zájmy jako já. Prosím poraďte mi jestli se mám zaměřovat prvně na svůj život, jak se vyvíjím atd.. nebo mám myslet na můj budoucí vztah v dospělosti. Nejsem si jistá sama se sebou. Protože potřebuju aby ten dotyčný byl ke mě i ohleduplný, protože nevím Jestli pochopí to co se mi stalo. Mám z toho všeho špatný pocit. Také jsem mohla žít jinak byla jsem dlouho v nemocnici a chodím k psychologovi kvůli stresu atd... Hodně jsem toho za ten celý rok promeškala a tak to chci vynahradit tím že budu pomáhat ostatním já. Ale nevím jestli dokážu předstírat že jsem šťastná. Už teď mi to moc nejde. Potřebovala bych totiž i pomoct jak nemyslet furt na tu věc co se mi stala. Bylo to pro mě moc těžké... Pokud budete chtít vědět přímo co se mi stalo tak mi to napište a já vám to klidně napíšu.. ráda se otevřu a sverim se. Přece jen mi to vždy udělá aspoň trochu líp na srdci. Takže nevím jak se chovat jinak. Chodím k psychologovi aby semnou mluvil a říká mi že se mám něčím jiném zabavit, ale já mám strach vyjít i ven☹️ Doufám že to pochopíte. A omlouvám se jestli jsem se moc rozepsala, ale promiňte mě to pomáhá..🙏

    holka, 12 let, 12. května

    Ahoj z Modré linky,
    děkujeme Ti za otevřenost a upřímnost, se kterou píšeš o sobě, o tom, co Tě potkalo, co prožíváš, co by sis přála a co plánuješ do budoucnosti, a se kterou také popisuješ svoje obavy a starosti.
    Moc mě mrzí, že jsi prožila to, co popisuješ. Je naprosto přirozené, že je to nyní něco, na co myslíš, co má vliv na Tvůj nynější život a to, jak Ti je. Je moc dobře, že máš péči psychologa. Chci Tě povzbudit, aby sis u něj říkala o pomoc, a pověděla mu i o všem, co jsi psala nám, třeba o tom, že na tu událost musíš pořád myslet a že máš strach i vyjít ven (to je něco, k čemu po prožití podobné situace dochází, ale psycholog s tím může dobře pomoci). Je možné se s ním domluvit, že se budete setkávat více často, podle Tvé potřeby, tak, aby Ti to opravdu ulevilo.
    Moc se mi líbí, že se ptáš, jestli se máš zaměřovat nejdřív na svůj život, nebo máš myslet na budoucí vztah v dospělosti. Takové zamýšlení je moc užitečné. Je moc pěkné, že uvažuješ nad svým budoucím vztahem a tom, co Tě v něm potká. Teď je ale důležité věnovat se sobě, zaměřit se sama na sebe. Budoucí vztah, ať už ke klukům nebo holkám, přijde sám. Nech tomu přirozený vývoj, zatím je Ti 12 let a všechno se teprve ukáže.
    Je hezké, že chceš pomáhat ostatním, moc si toho vážím. Píšeš, že nevíš, jestli dokážeš předstírat, že jsi šťastná. Tohle opravdu předstírat nemusíš. Neboj se být sama sebou, když Ti není ok, nemusíš předstírat opak, dej najevo, co cítíš a co máš uvnitř sebe. Pomocí druhým nebudeš jen jako šťastná holka, a i jako holka, která má svoje smutky a trápení. Dovol si být taková, jaká jsi, to je moc důležité.
    Přejeme Ti, aby se všechno obracelo k lepšímu. Pokud bys chtěla, můžeš napsat přímo Modré lince (na mail nebo chatovat), nebo třeba zavolat, všechny kontakty najdeš na www.modralinka.cz.

    Držíme Ti palce,
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Fobický záchvat při odebírání krve

    Ahoj, mám další dotaz. Prostě, myslím, že mám jakousi fobii z čehokoli, co souvisí s doktory, zubaři atd. Což je mimochodem celkem zvláštní když dvě z mých tří vysněných prací jsou estetická chirurgie (jakože plastické operace), nebo veterinární chirurgie. Ale to sem nepleťme. Prostě pokaždé když někam z těhto míst mám jít, tak se začnu neovladatelně třást, zamlží se mi pohled, začnu mít kolem krku zvláštní pocit, jakoby se někdo snažil mi ním hýbat ze strany na stranu jako u rozcvičky (což se mi mimochodem stává pokaždé když jsem ve stresu, či už jen v malém), a cokoli chci říct tak se mi podaří vyslovit jen jedno dvě slova a pořád dokola je opakuji jako posedlá. Naposledy jsem před pár dny byla u doktorky, kde mi měřili tlak a brali krev. Vím, že ani jedno nebolí, ale itak jsem v ordinaci začala mít ten můj postiženej záchvat, zatímco mi doktorka měřila tlak. Pak mi chtěla sebrat krev, ale ve mě se něco vzbudilo, a byla jsem schopná někoho zabít, jakmile se ke mě přiblíží. Nemohla jsem ale. Tak jsem se začala extrémě, až do krve drápat do ruk. Pak mi, ale matka řekla, že jestli to zvládnu, tak mi zaplatí na měsíc netflix. Najednou mi bylo jedno co udělají, ne proto, že jsem chtěla netflix, ale nějak sem se smířila s tím, že jsem jak jehně na jatkách. Nebylo úniku. Nepochopila sem sice, proč mi doktorka jehlu strčila tak daleko pod kůži, ale důležité je, že to nebolelo. Pak mi na to začala nějak divně tlačit. Najednou jsem se opět začala třást a opakovat: Ne. Nechte to! Netlačte na to! Chtěla jsem to přestat říkat, ale nešlo to. Moje máma kvůli tomu začala brečet, a to ona brečí jen málokdy. Najednou jsem teda přestala brečet a cokoli říkat, zvedla se a odešla.
    Zbytek dne, pokaždé, když sem si na to vzpoměla, tak jsem se začala třást a trhalo mi hlavou. Doktorka říkala mámě, prý se mnou má jít psychologovi, ale já nechci. Nevěřím, že mi pomůže. Co si myslíte vy? Myslíte, že to mám v hlavě v pořádku? Myslíte, že jsem obecně v pořádku?

    holka jménem kájuška, 13 let, 5. května

    Ahoj Kájuško,
    píšeš nám o tom, co se Ti přihodilo při lékařské prohlídce, kdy Ti měřili tlak a odebírali krev. Dostala ses do určitého záchvatu, stavu, který bylo moc těžké ovládnout a kdy se Tvoje tělo nechovalo standardně. Paní doktorka pro Tebe doporučila psychologickou pomoc. Ptáš se nás, co si myslíme, taky na to, jestli to máš v hlavě v pořádku a jestli jsi obecně v pořádku.
    Kájuško, to, co se s Tebou děje, byla velmi silná reakce na stresový podnět. Vzhledem k velké síle této reakce, a jistě i vzhledem k Tvému vysněnému povolání, by psychologická konzultace mohla být opravdu užitečná. Psycholog s Tebou promluví, vyšetří Tě, poradí Ti, jak v takových stresových situacích jednat a jak si pomoci, aby reakce nebyla tak silná.
    To, jak situaci popisuješ, jak se na ni dokážeš podívat, svědčí o tom, že „to máš hlavě v pořádku“, jen reaguješ intenzivně na určité podněty. Ostatní neumíme takto na dálku posoudit, blíže Ti může odpovědět zmíněný psycholog nebo psycholožka.

    Kájuško, držíme palce, aby se Ti dobře dařilo, a to i v kontaktu se zdravotníky.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Komunikace + sebepoškozování + šikana + smutek

    Ahojky, potřebovala bych poradit, ale mám víc dotazů, tak doufám že to nevadí...
    1, Poslední dobou mám problém komunikovat s lidmi, jediný s kým jsem schopná mluvit normálně je moje rodina... I s kamarády s kterými jsem dřív mluvila 24/7 se v poslední době tolik nebavím, jelikož se už moc nevídáme kvůli koronaviru, a když si s někým píšu tak se pochvíli začnu třást a bezdůvodně se bát, někdy i brečet, i když k tomu nemám důvod. Dále mám také problém vůbec být v okolí lidí které neznám, mám z nich zkrátka strach a nevím co s tím dělat.
    2, Mám problémy s tím někomu se svěřit, jelikož moje rodina není v tomhle zrovna chápající, a kamarádům se svěřovat nechci, vždycky to dopadne tak že mi řeknou že to nic není, nebo mě odkopnou... Proto jsem už dříve začala věci řešit řezáním, a teď nejsem schopná se toho zbavit..
    3, V pondělí se máme vracet do školy, za což jsem ráda, ale zároveň se vracet nechci, s většinou spolužáků si nerozumím, většinu času se mi jen vysmívají, občas se některý z nich odváží mi i jednu vrazit, kopnout do mě, či něco podobného... Já to nechávám být, na to že se mi někdo vysmívá nebo mě mlátí jsem zvyklá celý život, ale mám obavy jak to teď bude když se vrátíme po tak dlouhé době
    4, Nevím proč, ale poslední dobou mám pocit že jsem osamělá, smutná... a prostě jak kdyby mi něco chybělo... ale netuším čím to je
    Mohli by jste mi prosím nějak poradit?

    holka, 5. května

    Ahoj,
    děkujeme za dotazy, na každý z nich se Ti budeme snažit stručně odpovědět.

    1. Píšeš o strachu z komunikace s lidmi kromě rodiny, a to třeba i z komunikace písemné. Máš pravdu v tom, že za mnohými potížemi je právě izolace, kterou přinesl Coronavirus. Můžeš si říci, že teď se potřebuješ ve vztazích postupně „otužovat“, a že to, co se s Tebou nyní děje, postupně odezní. Zkus si třeba s někým chvíli psát, pak toho zase na chvíli nechej, pak si piš delší chvíli, prostě si pomalu zvykej. To můžeš zkusit i v přímém kontaktu. Kdyby to bylo pořád obtížné, nebo Tvoje reakce byly moc silné a zatěžující, bylo by namístě vyhledat co nejdříve psychologickou pomoc.
    2. Píšeš o tom, že místo svěřování se ostatním jsi začala se sebepoškozováním - řezáním, a teď se toho nedokážeš zbavit. Děkujeme za upřímnost a otevřenost. To, že se toho „nedokážeš zbavit“, je přirozené, na řezání vzniká závislost, tak jako třeba když někdo začne užívat drogy. Tady pomůže opravdu jen odborník, psycholog. Bylo by důležité ho nyní vyhledat, a probrat třeba i vše ostatní, o čem Alíkovi píšeš. Nejprve se můžeš obrátit na školního psychologa nebo psycholožku, a pak se uvidí.
    3. Píšeš také o tom, co se Ti děje nebo spíše dělo ve třídě. To mě moc mrzí. Nedivím se, že máš obavy. Dá se to označit jako jasná šikana. Bylo by dobré, kdybys o tom řekla někomu, kdo může účinně zasáhnout, tedy rodičům, třídní učitelce nebo učiteli, výchovné poradkyni nebo poradci, vedení školy. Možná se ale nyní chování spolužáků změní, každý si prochází nelehkým časem. Pokud by ale jakkoliv nastalo, nenech si ubližovat a pověz o tom neprodleně někomu odpovědnému.
    4. Píšeš o tom, že se cítíš smutná a osamělá, a že nevíš, čím to je. Podobné pocity nyní zažívá hodně dětí a mladých lidí, kteří nemohli žít svoje životy tak, jak byli zvyklí. Postupně by se vše mělo vracet do normálu. Psali jsme Ti ale, že bys měla vyhledat psychologickou pomoc, a přesně toto by bylo fajn také otevřít. Dostaneš tak pomoc přímo na míru, takovou, jakou potřebuješ. Můžeš také volat na některou z linek důvěry pro děti - je tu Linka bezpečí, Linka pro rodinu a školu nebo třeba Modrá linka.

    Moc držíme palce, aby Ti na svět bylo více hezky,
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Sebepoškozování sestry?

    Ahoj Alíku a ostatní,
    myslím si, že se moje sestra sebepoškozuje. Zjistila jsem to tak, že má na rukou jizvy a většinou nosí mikinu a dává si pozor před rodiči, aby to neviděli. Nevím jak si s ní o tom promluvit nebo jí pomoct. Jen tak pro informaci říkám, že moji sestře je 13 a nikdy předtím s sebepoškozováním problém neměla (nebo o tom alespoň nevím).
    Předem děkuji za odpověď a také děkuju i za předešlé odpovědi.

    holka, 13 let, 5. května

    Ahoj, zdravíme Tě z Modré linky,
    chceme ocenit, že Ti záleží na tom, aby se Tvé sestře dařilo dobře. Je moc dobře, že se ptáš, co se dá v tomto případě dělat.
    Můžeš se obrátit na rodiče a o svém podezření jim říci, pak už by se situací zabývali oni. Pokud se (zatím) na rodiče obrátit nechceš, můžeš se sestru promluvit. Mělo by to být v klidu, ve chvíli, kdy nebudete rušeny. Můžeš jí říct to, co jsi napsala nám, a to hlavně, čeho si u sestry všímáš: jizev, nošení dlouhých rukávů… Pak můžeš říci, že máš strach, že se sebepoškozuje. Měla by vidět, že Ti na ní záleží, že ji neodsuzuješ a že jí chceš pomoci.
    Pokud si sestra opravdu ubližuje, potřebuje odbornou pomoc, a to pomoc psychologickou, například školního psychologa. Ten by měl zjistit, co sestru k sebeubližování vede, a hledat možnosti, aby to přestalo, například najít něco jiného, co sebepoškozování nahradí. Ale to už se týká sestry samotné, ona sama musí pomoc chtít. Opět se ale vracím k tomu, že za děti odpovídají rodiče, a pokud se sestra sebepoškozuje, měli by to vědět a pomoc hledat spolu. Nejlepší by bylo, kdyby se to dozvěděli přímo od sestry.

    Držíme palce sestře i Tobě, ještě jednou oceňujeme Tvoji pomoc.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Psychoterapeutická pomoc

    Ahoj poradno, a všichni ostatní, omlouvám se za další dotaz a také i jeho obrovskou délku. nejradši bych jich napsala milion, protože problémů mám nad hlavu, ale zkusím sem dát svůj aktuálně největší, který pro mě hodně znamená a dost mě ničí.
    Tato koronavirová doba s karanténou, přinesla hodně nových dobrých i špatných věcí, také se hodně věcí změnilo a já začala mít deprese.
    Jen pro zajímavost, udělala jsem si hodně testů depresí a vyšlo mi že mám středně až středně těžké deprese, budeme to brát jako střední deprese, ať to nevypadá že přeháním. Každopádně mi napsali, že bych měla navštívit odborníka (psycholog) pokud mohu.
    Teď se pokusím ty deprese upřesnit, protože podle pojmu „střední deprese“ toho moc nezjistíte. Takové deprese mám několikrát týdně, někdy častěji někdy míň, někdy velké, někdy menší. Spočívá to v tom, že se prostě dostanu do pocitu kdy se mi třeba nechce nic dělat, myslím na špatné věci, někdy brečím a párkrát se to dostalo až do myšlenek na sebevraždu... :(
    Se vztahem k rodičům to teď není nejlepší, finančně na tom sice rozhodně špatně nejsme, ale je to doma jako parní hrnec, který se neustále plní a stále bouchá. Maminka s tátou teď taky nemají nejlepší vztah, nejspíše kvůli rozdílnému pohledu na výchovu. Ano, většina problémů a právě těch konfliktů jsou důvodem u mě. Třeba nedávno se to vyhrotilo tak že spala maminka vedle mě a s tátou jsme obě měly jen minimální kontakt a na víkend jsme vyrazily k rodině (od mamky). Nebo jsem třeba jen šla do obchod a chtěla koupit něco hezkého nám všem, ale doma to dopadlo tak, že na mě řvali.
    Podle mě to není řešení, chyby a problémy které mám nebo se jich dopustila, musím pochopit a uvědomit si sama...
    Také Na mamince vidím že je na tom psychicky a stresově velmi špatně...
    Myslím si že dokážu porozumět lidem velice dobře, dokážu poradit jako psycholog, minimálně na většinu situací a umím to dobře vysvětlit, nesnáším když někdo po někom řve kvůli jeho problému, tím se to prostě nevyřeší, přeci je lepší si k němu sednout zkusit si jeho problém vyslechnout a zeptat se ho jestli má nějaký nápad na jeho vyřešení, nebo zkusit navrhnut nějaký způsob (pokud si nevím rady, také se přeci mohu obrátit na odborníka, který ten nejlepší třeba pomůže najít)
    Já se dám přirovnat k přísloví „kážu vodu a piju víno“, krásně poradím, pomůžu vysvětlit, ale i když ten samý problém mám já, prostě to neumím...
    Strašně moc lidí mi říká, že nemůžu být nikdo takový jako že bych se stala psycholožkou nebo že lidem rozumím a z jejich strany mě to mrzí, dalším příkladem je třeba když si moje blízky příbuzná stejného věku myslí že nemám dobrý vztah k dětem, což je obrovská lež..

    Už jsem s maminkou několikrát mluvila o navštívení psychologa, zatím se tak nestalo, ale nevadilo by jí to.
    No nic hodně odskakuji, můj dotaz tedy zní:
    1. Jak tento problém vyřešit, zlepšit vztah...

    Další důležitou etapou je například moje terapie, myslím že jsem si našla svou vlastní terapii a zatím skvěle působí.
    Jsem hodně náladová, a když se nedostanu do své produktivní nálady, jsem třeba právě zrovna v depresi nebo se mi nechce nic dělat.
    Zjistila jsem si svojí vlastní pomoc a jak já říkám terapii, která mě dostane do produktivní nálady, kterou mám pak třeba i několik hodin :)
    Jde o to že „vyvenčím svoji kočičku“, odjakživa miluji kočky a má se u nás krásně.

    Každý den asi tak na 3 minuty jdu na konec ulice a zpátky. (Mám ji v náruči.) Také jsem si četla o tom zda je to normální, jestli se to může a ano je to vše v pořádku. Když příjdu zpět tak ji dám pamlsky, pohraju si s ní, pomazlím se a obecně má i číča lepší náladu. Nejdříve s tím měli rodiče problémy, jako třeba „kočka není pes“ „netýrej jí“ a mohla bych pokračovat, naštěstí už je tolik nemají.
    I ty 3 minuty mi strašně pomáhají, nejspíše to tady nikdo nepochopí a proto se ptám zda je to normální.
    2. Může být tohle nazýváno terapií, která mi pomáhá od depresí a NEproduktivity?
    Tomu kdo mi odpoví chci vzkázat že mi opravdu pomůže a tak mu naoplátku posílám štěstí >X<-do života a přeji jemu i všem ostatním zdraví$>

    Děkuji moc že takto pomáháte všem, kteří mají takové problémy..

    holka, ?12 let, 4. května

    Ahoj z Modré linky,

    děkujeme za důvěru, se kterou se nám svěřuješ. Nemusíš se omlouvat za délku, je to v pořádku, ne každý by uměl tak podrobně popsat, co se mu v životě děje. Píšeš nám se dvěma dotazy.

    Popisuješ své smutné nálady, které míváš. Na internetu sis našla, že bys mohla trpět depresí a že Ti doporučují odborníka. Z popisu Tvých dní, kdy jsi smutná, pláčeš, někdy jsi myslela i na sebevraždu, mi to zní opravdu vážně. Je mi líto, že máš takové náročné dny. Zasloužíš si, aby ses měla lépe a abys našla pomoc, kterou si zasloužíš. Píšeš, že s rodiči je situace doma taky napjatá. Ale i přesto jsi už mluvila s mamkou, která souhlasí s tím, abys navštívila odborníka. Přímo terapie, jak se ptáš, probíhá s psychoterapeutem. Odborník taky může potvrdit anebo vyvrátit depresi. Chtěla bych Ti dodat odvahy, ať celou věc s mamkou v klidu znovu otevřeš a pobavíte se, jak byste mohly najít psychologickou pomoc. Poradit vám může školní psycholog, pokud jej na škole máte. Můžete se ozvat i obvodní lékařce, která může předat kontakt na psychology v okolí. Dalším zdrojem je vyhledávání po internetu dle doporučení a linky důvěry, kde celou situaci můžeš/můžete podrobněji probrat a naplánovat další krok. Ten první krok jsi už udělala tím, že jsi nám napsala. Proto Tě chci podpořit, ať pokračuješ i v dalších, abys mohla být zase spokojenější. I když se to třeba zdá těžké, je to moc důležité. Napadá mě, že by sis mohla vzít na pomoc naše zprávy, které jsme si vyměnili a ukázat je mamce, anebo někomu druhému.

    Přijde mi moc fajn, že sis našla způsob (venčení kočičky), který Tě dokáže uklidnit a zlepší Ti náladu. Zasloužíš si zažívat cokoliv dalšího příjemného si najdeš, co Ti zlepší aspoň o kousek den, ať už to bude další procházka, mazlení se s kočkou, tvoření, čtení, cvičení, poslech hudby, popovídání s blízkými aj.
    Z Tvé zprávy na mě působí, že jsi k sobě i ke svému okolí velmi vnímavá. Popisuješ, že jsi citlivá i k problémům druhých, umíš ostatní vyslechnout a podpořit. Když je jedná o Tebe samotnou je to pak složitější. Přijde mi to jako normální, jako něco, co si nemusíš vyčítat. U druhých míváme přirozeně častěji nadhled, ale do vlastní situace jsme často ponoření tak, že je těžké vidět tu nejlepší cestu. V takových chvílích se můžeme obrátit na okolí a poradit se s nimi. Můžeš se ozvat na Modrou linku (https://www.modralinka.cz/), nonstop pak na Linku bezpečí (https://www.linkabezpeci.cz/).

    Držíme Ti palce, aby celá situace šla k dobrému a Ty jsi měla zase hezčí dny
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Kousání rtů a nehtů

    Ahoj,posledních asi 6měsíců mám pocit,že se mnou něco je...Nechci to nazývat prímo úzkost,protože se v tom nevyznám. Takže...non-stop si koušu rty a kůži na rukou a prostě nemůžu přestat. To bych ještě brala v pohodě,protože je to celkem normální,ale začaly se mi dost klepat ruce což se mi nikdy dřív nedělo. A ted´ k jádru pudla... Dost často necítím emoce. Prostě se staneněco co jsem moc chtěla,ale já nic necítím. A potom najednou mám pocit,jako by mě něco chytlo za hrudník a svíralo mě to....Prostě nemůžu pořádně dýchat,klepou se mi ruce a srdce mi buší jako o závod. Dřív se mi to dělo jen,když jsem byla domě a v mnohem menší míře,ale ted´se mi to občas děje i na veřejnosti a ve větší mířenež dřív. Já vím,že si asi většina řekne,,Ježiš dvanácti letá holka co na sebe chce nějak přitáhnout pozornost!´´ Ale já to myslím vážně. Nechci tomu říkat úzkost ani deprese ani nic takového,protože jak už jsem říkala,nerozumím tomu.
    Prosím porad´te mi.

    holka, 12 let, 30. dubna

    Ahoj,

    píšeš o svých potížích, které u sebe v poslední době pozoruješ a které Tě znepokojují. Rozhodně to nevnímám tak, že by ses na sebe snažila přitáhnout pozornost, naopak je dobře, že si takových věcí všímáš a rozhodla ses poradit. Píšeš, že nevíš, jak bys ty stavy nazvala, protože tomu nerozumíš. Možná by sis přála, abychom Ti my dokázali říct, co se s Tebou děje a nějak to pojmenovali. To bohužel takto na dálku není možné, protože k tomu je potřeba delší rozhovor s odborníkem. Příčin Tvých potíží může být spousta. Kousání rtů a nehtů je poměrně běžné a často se objevuje v souvislosti s nervozitou anebo strachem, mnohdy si ani lidé neuvědomují, že to dělají. Pokud vnímáš, že to děláš častěji než dříve, je možné, že je to reakce na nějaký stres či vypjatou situaci, která se odehrává/odehrála ve Tvém životě. Stejně tak bušení srdce a změny dechu, které pozoruješ s tímto mohou souviset. Můžeš se zkusit zamyslet, co se v poslední době ve Tvém životě změnilo, jestli jsi zažívala něco náročnějšího (třeba i několik týdnů předtím, než se potíže objevily). Užitečné může být i přemýšlet nad tím, jestli se potíže objevují v situacích, které jsou si něčím podobné. Především bych Tě chtěla moc podpořit v tom, aby ses svěřila někomu dospělému ve svém okolí, komu důvěřuješ, ideálně rodičům, ale třeba i jinému příbuznému nebo blízké osobě. Často i jen díky sdílení může dojít k velké úlevě. Můžeš poprosit rodiče, aby s Tebou zašli k doktorovi, pro začátek bude stačit i konzultace s dětským lékařem/lékařkou. Je možné, že půjdeš i k psychologovi/psycholožce, abyste více prozkoumali, co a proč se děje. Pokud bys chtěla mluvit detailněji o tom, co prožíváš anebo jaké jsou možnosti řešení, můžeš se nám ozvat i na chatu anebo na telefonu či Skype, kde je větší prostor doptávat se. Vše najdeš na našem webu www.modralinka.cz. Přejeme Ti brzkou úlevu.

    Modrá linka