Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Chci žít u táty Alíkova poradna

    Rodiče

    Ahoj Alíku a spol.
    Já jsem v péči matky ale chtěla bych být v péči otce. Ale nevím jak to mám mamce vysvětlit. Musí se to řešit soudem? Předem děkuji za odpověď. :-)

    holka, 12 let, 14. června

    Ahoj,

    chápu, že přemýšlíš, jak mamce říct, že bys radši bydlela u otce. Máš právo dát najevo, jak bys to chtěla nadále mít a kde bys chtěla žít.
    Nenapadá mě jiný způsob, než mamce upřímně popsat důvody, pro které bys raději bydlela u táty. Potom by hodně záleželo na dohodě mezi rodiči. V podobných případech obvykle jeden z rodičů k soudu podává takzvaný návrh na úpravu poměrů nezletilého dítěte. Soud poté rozhodne, jestli návrhu vyhoví. Pokud byste k celému procesu potřebovali více informací, můžete se obrátit na některou z občanských poraden, které obvykle poskytují služby zdarma. Stejně tak, pokud se kolem toho trápíš a chtěla bys víc probrat, co teď prožíváš, můžeš se nám ozvat na Modrou linku - na chat, telefon, Skype anebo WhatsApp. Kontakty najdeš na našich webových stránkách www.modralinka.cz.

    Zdraví

    Modrá linka

    Na otázky odpovídají

    pracovníci linky důvěry Modrá linka, psycholožka BáraV, MUDr. Jiří Staněk, bojovníci proti kouření z projektu Nekuřátka, český klub skeptiků Sisyfos a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

    Dotazy mohou pokládat pouze čtenáři mladší 15 let.

    Rodiče

    Sebepoškozování

    Ahoj alíku.. Minule jsem tu řešila svou orientaci. Rodiče už to ví a jsou s tím celkem v pohodě. Ale pak jsem psala že se sebepoškozuju. Za chvíli to bude rok co to dělám. Už jsem se často snažila přestat ale nejde to. Řežu se po každé hádce s mámou. Nemáme spolu dobrý vztah takže se každý den hádáme. Je úplně u nás normální když si vykládáme jak ta druhá má umřít. Často slýchám že jsem k ničemu a podobně ale už jsem si na to zvykla. A to byl hlavni spouštěč mého sebepoškozování. Teta ví že se sebepoškozuju i jaké to u nás doma je. Řešila to s jednou psycholožkou ale nějak se na to zapomnělo a já už prostě nevim co dělat. Psychicky jsem se dost zhoršila. Ve škole se nesoustředím. Minule jsem tam málem omdlela protože poslední dobou moc nejím. Mám i takové psychické záchvaty nebo jak to říct. Začnu prostě křičet v rohu pokoje a propuknu v pláč. S pláčem usínám mám noční můry. A já už nevim co mam dělat něměl bys nějakou radu alíku. Když se snažim s mamou mluvit tak mě pošle někam že ji to nezajima.

    Klárka, 14 let, 13. září

    Ahoj Klárko,

    je moc dobře, že jsi napsala a že na všechno to trápení nechceš být sama. Mrzí mě, jak to s mamkou máte, věřím, že Ti to přináší spoustu stresu. Chápu, že když člověku není vůbec psychicky dobře, těžko se mu pak soustředí ve škole. To, co popisuješ, mi připadá vážné a je důležité, abys pro sebe měla co nejvíc podpory od dospělých kolem sebe, kterou si zasloužíš. Píšeš, že teta ví o tom, co se Ti děje, i o sebepoškozování. Nevím, jaký spolu máte vztah - přemýšlím, jestli bys ji mohla požádat o pomoc, třeba s tím, abyste spolu znovu oslovily některého psychologa / psychoterapeuta. Napadá mě, že by ses mohla svěřit i školnímu psychologovi, pokud ho na škole máte. Jeho úkolem je být tu pro děti, které něco trápí - mohli byste spolu zkusit probrat i to, jak to teď nastavit ve škole, co by Ti mohlo pomoci. Pokud bys chtěla, je možné všechno probrat podrobněji u nás na Modré lince - na chatu, telefonu, Skypu anebo WhatsAppu. Kontakty najdeš na našich webových stránkách www.modralinka.cz. Můžeš se taky ozvat na Linku bezpečí, která funguje 24 hodin denně a je zdarma. Tady je číslo: 116 111.

    Držíme Ti palce.

    Modrá linka

    Rodiče

    Chci se zabít

    Ahoj poradno,
    pořád se hádám s mamkou. Když si vzpomenu na to když jsem byla malá tak si pamatuju jenom to že na mě mamka křičela. Já vím že to se mnou myslí dobře ale prostě je toho na mě moc. Asi před rokem nebo dvouma jsem se chtěla zabít. Teď bych chtěla taky. Jeden den mi říká jak mě mě ráda a druhý jak jsem blbá a k ničemu. Prosím poraďte mi co mám dělat. Děkuji za odpověď

    holka, 12 let, 11. září

    Ahoj,

    je mi líto, že se necítíš dobře, dokonce uvažuješ o tom, že by ses zabila. Je moc dobře, že jsi přišla a sdílíš s námi své myšlenky. Nevím, zda mamka ví, jaký zmatek a chaos máš v hlavě z toho, co se děje u vás doma, myslím, že mamka netuší, co se Ti honí hlavou. Hádáš se s ní. Komunikace v rodině je základním prostředkem domluvy, otevřená komunikace je moc a moc důležitá, uleví Ti a může Tě i sblížit s dalšími členy rodiny. Zkus si nejen s mamkou, ale i tátou, popř. někým dalším z širší rodiny, komu věříš, promluvit o všem, co Tě trápí. Zkus navrhnout společné sdílení, kdy se pobavíte o všem, co se v rodině děje, jak se cítíte, co se vám (ne)daří. Sdílení umí velmi ulevit a sblížit. Přijdi také na naše stránky, www.modralinka.cz, můžeš i zavolat, navštívit chatovou poradnu, vyhledat jiné možnosti.

    Přejeme Ti zlepšení atmosféry u vás doma a společné sdílení.
    Modrá linka

    Rodiče

    Nespravedlnost mezi sourozenci

    Ahoj Alíku,
    mám jeden problém. Je mi 13 a mám ještě dvě sestry, jedné je 11 a druhé 6 let. Ta starší sestra se chová jako kdyby už měla pubertu, je k rodičům i ke mě drzá a nepříjemná. Kvůli jejímu chování dostáváme různé zákazy. Například já jdu dopoledne posekat zahradu, mezitím co ona hraje celou dobu počítačové hry a pak dostaneme zákaz počítače na odpoledne i když jsem tam já vůbec nebyl. Nebo si třeba moje sestra stahovala do mobilu aplikaci nevhodnou na její věk a proto nám táta (ne mojí sestře ale i mě) stáhl jednu aplikaci. Kvůli té aplikaci nemohu na jednu stránku (poradna ohledně intimních problémů, určenou pro můj věk) a nejen to, nesmyslně zakazuje i mnoho dalších věcí a to mi dost vadí. Taky mě ale štve to, že táta je ze mě „zklamaný“ protože prý celý den nic pořádného nedělám, přitom umím pracovat s pilkami, pilamy, vrtačkami, šroubováky a s mnoha dalšími nástroji, o kterých moji spolužáci ani neví jak vypadají. Moje sestra nerozezná šroubovák od hřebíku a to tátovy nevadí. Někdo třeba řekne že tohle jsou ty „chlapské“ práce, polovinu mytí nádobí, věšení prádla atd. ale dělám taky já. (a to jsou snad ty ženské práce)
    Moc bych byl rád za radu jak to vyřešit.
    kluk 13 let

    kluk, 13 let, 27. srpna

    Ahoj,

    zdravíme Tě z Modré linky. Děkujeme Ti za zprávu a důvěru, kterou v nás máš. Popisuješ nám situace, které se odehrávají ve Tvé rodině a trápí Tě. Kvůli chování Tvé sestry jste často jako sourozenci trestáni všichni a také Tě štve, že je táta „zklamaný“, že celý den nic neděláš, ačkoli umíš pracovat se spoustou různých nástrojů. Byl bys rád za radu, jak to vyřešit, tedy asi tím myslíš, jak změnit tyto věci, které Ti vadí.

    Chci moc ocenit, že ses dokázal se svojí situací svěřit a žádáš o radu. Když si čtu Tvoji zprávu, tak si říkám, že nejspíš vnímáš chování Tvého táty jako nefér. Je pochopitelné, že Tě to štve, zejména, když cítíš, že by to mělo být jinak a zároveň to nemůžeš ovlivnit.
    Rodiče mají ve skutečnosti opravdu těžký úkol v tom vychovávat děti a ačkoli se snaží, ne vždy jednají spravedlivě či ideálně. Jelikož je Ti teprve 13, tak budeš bohužel muset ještě několik let rodiče poslouchat. To, co teď ale můžeš dělat, je snažit se najít způsob, jak s tátou komunikovat, co Ti vadí a co bys potřeboval. To není vůbec lehký úkol, ale může to hodně věcí změnit.

    Nevím, jaký máte s tátou vztah, zda si třeba spolu povídáte. Můžeš se zkusit táty zeptat, jestli byste se nemohli všichni (tedy táta, Ty a tvé sestry) domluvit na jiných pravidlech, které by všichni dodržovali. Např. na tom, že trest obdrží vždy jen ten, kdo nějaké pravidlo poruší. Nemůžu předpovídat, jak táta bude reagovat. Ale hledat možnosti, jak si v klidu o věcech spolu promluvit, je hodně důležité.

    Také se můžeš zkusit svěřit i nějakému dalšímu dospělému ve svém okolí, kterému důvěřuješ a který by Ti mohl s Tvojí situací poradit. Třeba jiného příbuzného, nebo učitele, kterého máš rád.

    Držíme Ti palce, ať se podaří věci změnit tak, aby ses v rodině cítil lépe!

    Modrá linka

    Rodiče

    Přiznání sociální fóbie rodičům

    Ahoj Alíku, jak mám rodičům říct, že mám možná sociální fobii? (Myslím si, že ji mám, protože mám všechny příznaky.)

    holka, 12 let, 8. srpna

    Ahoj,
    nepřijde mi to jako nějaké šokující sdělení, které by vyžadovalo speciální zaobalení. Neupřesnila jsi, jaké reakce rodičů se obáváš…

    Pokud se bojíš mluvit o své fobii normálně, můžeš rodiče zasypat drobnými střípky informací, ze kterých jim to dojde. Třeba někde na počítači zapomenout nalistovanou stránku vyhledávače hledajícího „jak poznám, jestli mám sociální fóbii“, nebo na stole pohodit vytisknutou stránku s tímto dotazem. Nebo můžeš rodičům vyprávět o nějaké smyšlené spolužačce z jiné třídy, která si myslí, že má sociální fóbii…

    Měl bych ještě podotknout, že skoro každý introvert obklopený extroverty mívá pocity, které připomínají příznaky sociální fóbie. Zdaleka ne vždycky je to skutečná psychologická diagnóza, která by vyžadovala odborný zásah nebo speciální zacházení.

    Všelijaké mezilidské interakce zkrátka bývají často strašidelné :-c
    Je to složité bitevní pole plné úderných řečí, ostrých připomínek, hbitých odpovědí, podpásové ironie, všeříkajících a nicneříkající pohledů a jiných mimoslovních signálů… a je naprosto přirozené, že méně zkušený bojovník má strach, že si utrhne ostudu nebo že si o něm ostatní pomyslí něco nepěkného. Neznamená to automaticky, že není způsobilý k boji. Může to být jen ten obyčejnější a bezpečnější druh strachu, se kterým jde žít a který je vhodné nějak přelstít a postupně překonávat. ;-)

    Pokud se obáváš, že ti rodiče řeknou něco podobného, jako teď píšu já – tedy že ti neodbornou sebediagnózu s pomocí internetového výčtu příznaků na první pohled úplně neuvěří – tak si pro ně můžeš rovnou promyslet nějaké silnější argumenty, proč se domníváš, že fóbii skutečně máš. Jakmile nahlodáš jejich pochybnosti a přijmou možnost, že si nevymýšlíš a že to je skutečná situace, bude je také nejspíš zajímat, co bude dál. Tedy co očekáváš, že toto odhalení přesně znamená pro život tvůj i celé vaší rodiny.

    Uznávám, že to asi nebude tak banální rozhovor, jak se mi zdálo na začátku této odpovědi. Hodně štěstí. >X<-

    Alík

    Rodiče

    Škrábání a přiznání slabosti rodičům

    Dobrý den,
    primárně bych chtěla moc poděkovat za odpovědi na mé časté dotazy. Dále bych pro změnu měla několik otázek a doplnění k minulému dotazu. 1) Minule jsem psala o škrábání pokožky hlavy a seboree, ale zapomněla jsem uvést, že už jí netrpím. Hlava mě vůbec nesvědí. Dělám to spíš tak automaticky nebo když jsem naštvaná. 2) Od mala nejím cibuli a táta mě k tomu pořád přemlouvá,jenže já ji nejím, protože je mi z ní blbě. To mu ovšem nemůžu říct, což je můj třetí problém. Ten spočívá v tom, že nedokážu přiznat rodičům žádnou slabost, ani fyzickou ani psychickou, a hlavně později chci, aby oni dělali to samé.. Dost mně to štve, ale nevím, co s tím dělat.
    Předem děkuji za odpověď,
    Člověk

    Člověk, 25. července

    Ahoj,

    znovu se na nás obracíš, tentokrát s otázkou o škrábání pokožky hlavy a také s obecnější otázkou, která se týká schopnosti přiznat rodičům nějakou slabost.

    K Tvému prvnímu dotazu: Někdy se docela snadno stane, že si nějaké chování hodně zautomatizujeme a používáme ho ve chvíli, kdy jsme ve stresu, rozrušení, nebo jak píšeš - naštvaní. Stává se z toho pak zlozvyk. Podobně to má spousta lidí, včetně dospělých. Když budeš cítit, že začínáš být naštvaná, můžeš zkusit zaměstnat ruce nějak jinak - třeba mačkat míček, nebo si s ním házet (dá se koupit tvz. protistresový míček). Možná to nepůjde úplně hned, je dobré na sebe ze začátku nebýt úplně přísná a jít krůček po krůčku.

    Co se týče druhého dotazu - ano, někdy nebývá lehké přiznat před druhými lidmi, že máme nějakou slabost, ať už psychickou anebo fyzickou. Připadáme si pak více zranitelní. Zároveň je potřeba říct, že takovou slabost (a často ne jednu) máme všichni. Neznám nikoho, kdo by byl dokonalý. Je úplně přirozené a v normální v něčem být horší než ostatní. Co se týče té cibule - říkám si, že většina lidí má nějaké jídlo, které jim vůbec nechutná. Připadá mi v pořádku, když někdo nejí něco, po čem mu bývá špatně. Když jde jen o jeden druh potravin a ne např. o veškerou zeleninu, myslím si, že by to nemělo mít ani nějaká zdravotní rizika. Můžeš si zkusit odpovědět na pár otázek: Co vlastně nejhoršího by se mohlo stát, kdybys tátovi řekla o tom, že je Ti po cibuli špatně? Co bys od rodičů potřebovala, aby ses tolik nebála přiznat před nimi nějakou svoji slabost? Jak by jim o tom šlo říct? Přiznám se, že jsem úplně neporozuměla, co máš na mysli tím, že "později chceš, aby oni dělali to samé" - k tomuto konkrétně Ti proto asi nedokážu odpovědět tak, jak bys potřebovala.

    Hezké léto,

    Modrá linka

    Rodiče

    Závislý táta

    Opět všechny zdravím.
    Nevím jak mám vše popsat a kde začít ale potřebuji se hlavně někomu svěřit. Mamka teď braškovi vysvětluje že táta je nemocný a že se nechce jít léčit. Je hodně závislí na alkoholu. Nechodí do práce. A peníze si bere odnás. Mamku často vydírá někdy i bije. Trvá to hodně dlouho. Dřív to vypadalo že se z toho táta dostane ale všichni začínáme mít pocit že je to nemožný. Nedokáže premíšlet a vlastně jinak než napitého si ho už nepamatuji. Chtěla bych nějak pomoct ale vše je málo. Navíc mi mamka zakázala se s otcem bavit nebo mu lézt na oči protože je na mě něco jako zasedlí. Vadím mu a mám pocit že mě nemá vůbec rád. Mamka se s ním bojí rozvést protože by pak měl právo si nás brát třeba na víkend a to by bylo asi dost zlí...Taky začínám mít strach o mámu. Má problémi se srdcem a nesmí se nervovat ale tady to je nemožné. Byla už několikrát v nemocnici. Ale nemá peníze na operaci a tak. Navíc některé kontroli zanedbává protože nás nemá kdo hlídat a s tátou sami zůstat nemůžem. Řeší toho moc. Teď nám i chybí peníze na běžné věci protože si je všechny bere otec. Já sem si přez tetu našla takovou brigádu nebo jak to nazvat. Vypomáhám ve stajích s koňmi. A občas chodím vypomáhat do krámku co má tetina kamarádka. Všechny peníze co dostanu dám mamce takže já z toho nic nemám. Ale to mi nevadí. Vadí mi jen to že kvůli tomu nemám čas na jiné věci... Teď táta před chvílí přijel a jako první co udělal tak naboural mamčino auto. Takže teď se musí řešit i toto... Sousedi na nás chtěj prý volat sociálku...je toho strašně moc. Do toho se snažím vyřešit moje problémy s udržováním přátel a celkově se naučit mluvit s lidmi. Vážně nevím co mám dělat. Je mi teprve třináct a půl a toho co dělat můžu je opravdu málo... Táta se chce stěhovat do Jičína což je dost daleko od všech. Stěží si udržím staré kamarády a najít si nové je pro mě skoro nemožné. Navíc teď půjdu do osmé a to už se přátelé vytváří taky hůř a hůř se zviká. Prý se budem stěhovat jen kvůli tomu protože táta nechce výdat svoje rodiče kteří bydlí ob barák dál. Opravdu nevím jak a co mám dělat....Teď se mi mamka omluvila za vše co o mě řekla. Alespoň jedna dobrá věc....
    (Kamarády a učitele nepotkávám ani se s nimi posledním dobou vůbec nebavím. Navíc je nechci zbytečně zatěžovat mími problémi i když řekli že se kdykoli mohu ozvat. Tak se svěřuji sem.)
    Děkuji a všem přehy hezké léto.

    Helejánvm, zkoro 14 let, 25. července

    Ahoj,

    je mi moc líto, že musíš doma prožívat něco podobného. Táta je závislý na alkoholu, chová se k Vám špatně, mamku vydírá a dokonce i bije. Od toho se odvíjí i Vaše finanční situace, kvůli které chodíš na brigádu a nemáš tak moc času na jiné věci. Mamka je navíc nemocná a ve vzduchu visí stěhování do Jičína... Když jsem si četla Tvoji zprávu, přemýšlela jsem nad tím, jak náročné to pro Tebe musí, na třináctiletou dívku mi toho připadá až příliš. Věřím Ti, že Tě to trápí a nevíš, co máš dělat.
    To, jak se k Vám táta chová, není vůbec v pořádku a je důležité, aby se to dít přestalo. Máte právo se bránit a hledat pro sebe pomoc. Ve Tvém věku bys ještě neměla mít odpovědnost za vydělávání peněz, to je povinnost rodičů. Naopak máš právo mít čas i pro sebe. Zároveň chápu, že je to teď doma hodně složité a snažíš se mámě pomoci. Je moc dobře, že ses rozhodla napsat a svěřit se - to někdy přinese alespoň trošku úlevy. Moc bych Ti přála, abys pro sebe měla co nejvíc podpory, jakou si zasloužíš. Napadá mě, že se nám můžeš ozvat na Modrou linku - na chatu, telefonu, Skypu anebo WhatsAppu, kde je možnost vše probrat podrobněji. Kontakty najdeš na našich webových stránkách www.modralinka.cz. Můžete se také s mamkou (anebo i jen Ty sama za sebe) ozvat organizaci SPONDEA, která má s podobnými situacemi v rodině zkušenosti a mohli byste společně hledat cestu, jak to udělat, aby se to pro Vás alespoň trošku zlepšilo. Tady posílám odkaz s kontakty: https://www.spondea.cz/cz/jak-pomahame. Můžete se také obrátit na OSPOD (Orgán pro sociálně-právní ochranu dětí). Pracují tam sociální pracovníci a psychologové, kteří mají ze zákona povinnost řešit situace, kdy dítě v rodině prožívá něco podobného, co popisuješ Ty. Pobočka OSPOD je v každém větším městě, tady posílám odkaz: http://www.ospod.cz/volna-sekce-1/kontaktujte-vas-ospod/.

    Přeji hodně síly,

    Modrá linka

    Rodiče

    Nesmím si nic koupit

    Ahojky, zdravím po delší době :). Už asi rok a půl si přeji starbucks kelímky co mění barvy za 890. Mám své peníze ale mamka to nechce dovolit... Piju něco pořád atd. Využívala bych je 24/7. Vlastně je to takhle se vším i sáčkem bonbonů. Nic si sama nesmím koupit. Jsem člověk který si šetří a vůbec neutrácí a když už si něco fakt chce koupit moc si to rozmýšlím. Prosím nepište odpověd typu-je to k ničemu,nevyužiješ to atd. Děkuji

    holka, 12 let, 18. července

    Ahoj,
    určitě ti nebudu psát, že kelímky nevyužiješ, nebo že jsou k ničemu. I kdyby tomu tak bylo, podstatné je, že po nich dlouho toužíš a chceš si je koupit za své peníze, které si sama šetříš. Každé dítě či dospívající by se mělo učit zacházet s penězi a mělo by mít možnost nakládat s nimi, jak uzná za vhodné. To znamená, že by mělo dostávat kapesné přiměřené svému věku a s ním si hospodařit (případně k němu postupem času přidávat i výdělky z brigád a podobně). I kdyby se je rozhodlo utratit za nesmysl, stále je to zkušenost do budoucna, kterou se učí a rozšiřuje si svou finanční gramotnost. I dospělí se nějak museli naučit hospodařit s financemi a nejde to jinak, než že si budou přivydělávat, šetřit a následně utrácet. Zkus si o tom s rodiči promluvit. Peníze, které si sama ušetříš, by měly být jen tvoje a mělo by záležet pouze na tobě, za co je utratíš. Rodiče ti samozřejmě mohou sdělit svůj názor, ale konečné rozhodnutí by mělo být skutečně jen na tobě.
    Měj se hezky!
    Bára

    Rodiče

    Vztah s mámou

    Milý Alíku a spol.,
    jde o jednu věc kterou prožívám celý život. Moje mamka mě do mých šesti let dávala k babičkám, které mě vychovávaly. Pak začala škola, tak jsem musela být doma. Narodila se mi sestra, a já tak nějak začala být neviditelná. Zpočátku se mi ve škole dařilo, jenže postupem času jsem začala mít deprese, stres, nedokázala se soustředit.. Četla jsem článek s názvem ,,Když je máma psychopat“. Všechny věci které v něm byly napsané, naprosto seděly. Nechci říkat že je mamka psychopat ale myslím si to.. Má rodina jí zná, že se před ostatními i mými kamarády přetvařuje. Dělá jak je hodná a milá, jenže tak to ve skutečnosti vůbec není. Moc se s mamkou necítím dobře, ona to ví a když ji řeknu svůj názor, hned je proti mně. Mé babičky s tím nic moc neudělají, už několikrát si s ní promluvily, nic nezabírá. Mám rozvedené rodiče, mamka měla několik přítelů, ale žádný s ní dlouho nevydržel. Je panovačná, když není po jejím, je zle. Bere mi mobil, sleduje mě všude na soc. sítích (což ostatním rodiče nedělají), furt se zajímá o mé kamarády, kam jdu apod. Je mi to nepříjemné. Tolik bych chtěla bydlet u táty, ale ten se o mě nezajímá. Mamka mě často uráží jako např. jsi k ničemu, nic neumíš, jsi tlustá, jsi psychopat. Nevadí mi, když mi to řekne někdo cizí, ale od mámy to hodně bolí.. Také mi řekla že nemám žádné city, kvůli tomu jsem šla k psycholožce a na psychiatrii. Tam jí řekli, že jsem naprosto v pořádku. Někdy si připadám být ten psychopat já, ani nevím proč. Je mi hrozně, netěším se domů. Co se týče mé sestry, na ní je hodná. Ale to jen proto, že dělá a říká co mamka chce. Babičky jsou ze mě hotové, prý se o sebe nedokazu postarat, bojím se jít někam sama atd.. Nevím co dělat.

    holka, 14 let, 17. července

    Ahoj z Modré linky,

    nevíš, co máš dělat ve vztahu s mámou, který podle toho, co píšeš, není růžový, a je to tak vlastně odjakživa.

    Především chci ocenit Tvou otevřenost, se kterou jsi napsala. Vnímám, jak citlivě situaci popisuješ, jak Tě zasahuje, jak Ti není dobře - a moc bych Ti přála, aby ses doma měla lépe. "Zařídit" to ale není jednoduché. Píšeš, že babičky nic nezmohly, byla jsi už u psycholožky a na psychiatrii, a ani to zřejmě nepomohlo.

    Napadá mě zkusit oslovit například školního psychologa nebo psycholožku, který by to všechno s Tebou probral a hlavně mohl pozvat i mámu. Bylo by potřeba, aby se psycholog věnoval vám oběma, abyste si mohly lépe rozumět a lépe se sebou vycházet. Může to udělat školní psycholog, nebo jiná psychologická poradna, kterou by Vám doporučil.

    Napadá mě, že bys mohla také mamce napsat dopis. Mohla bys v něm vyjádřit to, že ji máš ráda, ale potřebovala bys, aby Tě více respektovala, oceňovala, dávala Ti více svobody. Můžeš i popsat to, jak se cítíš. Pokud si na mamce něčeho vážíš, nebo oceňuješ nějaké její chování k Tobě, do dopisu to patří taky. Dopis si může přečíst i některá z babiček, a podpořit Tě, třeba tím, že Ti poví, jak na ni dopis působí.

    Věřím, že je to moc těžké. Chtěla bych Ti napsat, že jsi určitě "k něčemu" - jenom z toho, co píšeš, vyplývá, že si umíš říct o pomoc, vyjádřit se, že stojíš o pěkné vztahy a jistě by se toho našlo i více.

    Přejeme pokud možno pěkné, odpočinkové prázdniny.

    Modrá linka

    Rodiče

    Hádky s rodiči

    Ahoj alíku a spol.
    Uvědomuji si že ty dotazy píšu hodně často a že bych asi měla brzdit. Ale tohleto mi příjde takové DŮLEŽITĚJŠÍ.
    Já se s mámou a tátou FURT hádám. Vím že se to dělá ÚPLNĚ v každé rodině ale tohleto si myslím že je PŘÍMO otázka do poradny. Dneska jsme se hádali s mámou a tátou tak od osmi ráno a to se hádáme až do teďka. A teďka je 11:04 a FURT MÁM SLZI V OČÍCH! Táta se mě snaží uklidnit což abych pravdu řekla tak mě to i docela uklidnilo. A naštvou se, když o sobě řenku že NEJSEM blbeček! A máma mi chce vyhodit Rózu (kytku) která se přesným jménem jmenuje: Chrysalidocarpus lutescens. A já jsem si jí získala tak že mi vlastníme e-shop který se jmenuje pokojovky.cz . A mi jezdíme FURT taky do nějakých firem a tam měli tuhletu kytku Chrysalidocarpus lutescens a oni chtěli aby jsme jí odvezli a vyhodili a vyměnili za jinou. A mě jí bylo TAK MOC LÍTO, že jsem si jí vzala je mě a to mi bylo tak asi 6let a teďka mi je osm. Tak já jsme si jí vzala ale teďka k věci. Chtěla bych, aby jste mi poradili jak to mám zlepšit a ještě něco, máma s tátou mi ani moc NEVĚŘÍ! Jak mám udělat aby mi věřili? Jak mám zlepšit to chování? Jak je mám přinutit aby mi Rózu neprodali?
    Prosím o co bejrychlejší odpověď ale počkám si!
    Předem děkuji za odpověď!
    Klárka!

    Holka 8 let, 9. července

    Ahoj Klárko,

    rozumím tomu, že se doma necítíš dobře (a někdy se třeba i topíš v slzičkách), kdy se s rodiči hádáte. Bohužel, ale o atmosféře a vaší domácí rodinné (ne)pohodě nic nevím, ani netuším, proč se vlastně s rodiči hádáte. Rozumím i tomu, že je Ti líto, chce-li máma vyhodit či prodat kytku, kterou jsi zachránila, a o kterou se dva roky staráš, ovšem neznám máminy důvody.

    Každé dítě by se doma mělo cítit dobře a v bezpečí, slůvko doma znamená hřejivé teplo bezpečné rodičovské náruče. Nebyli bychom lidé, kdyby občas, a to se stane v každé rodině, nedošlo k nějakým nedorozuměním, hádkám či konfliktům. Předejít takovým nepříjemným situacím se dá otevřenou komunikací mezi členy rodiny. Z Tvé strany to znamená, že se budeš snažit rodičům vysvětlit to, co sami od sebe vědět nemohou. Jak se cítíš, co se s Tebou děje, jak prožíváš různé záležitosti, atd. Máš-li v širší rodině či mezi známými rodiny nějakou spřízněnou duši, pokus se na člověka, kterému věříš, obrátit a řešit to s ním.

    Otázka důvěry v rodině je velmi důležitá. Pokud budeš plnit sliby, které dáš rodičům (úklid doma, návrat domů dle domluvy, škola…), pak by neměl být ze strany rodičů důvod k tomu, aby Ti nevěřili.

    Opakované domácí konflikty, pokud se neřeší, jsou pak spíše tématem do rodinné poradny, která je bezplatná, a kam můžeš se svými rodiči po objednání zajít bez jakéhokoliv dalšího doporučení.

    Přejeme Ti pohodové léto a klidnější atmosféru doma, což je úkol pro všechny členy domácnosti.

    Modrá linka

    Rodiče

    Máma často křičí na tátu

    Ahoj, nevím komu jinému bych se měla svěřit, tak píšu vám.
    Rovnou začnu. Moje mamka se chová k mému tátovi hrozně. Už to trvá déle, ale konečně jsem se rozhodla vám napsat. Jakmile večer přijde z práce, začne na něj řvát, že dopoledne neuklízel(přitom uklízel), že nekoupil nějaký věci co ona chtěla v obchodě, a ona sama si tam dojít nechce, nebo že si ještě nedošel ke kadeřnici... Řve třeba i kvůli maličkostem, třeba že zapomněl dát hrnce do skříně. A takový různý věci. Někdy ho i jakoby pomlouvá, říká že vypadá strašně, že ať si zajde k zubařce, protože má hnusný zuby... Skoro ho ani nepouští k televizi, protože on jí přece nekupoval. A i když třeba uklidí, tak potom řekne, že si radši uklidí sama, že on uklízí blbě. Neříkám že se to děje každý den, ale několikrát v týdnu ano. Je mi táty líto, on je takový, že si to nechá líbit, že jí radši nic neřekne, aby zas nevyvolal další hádku. Já jí taky už radši nic neříkám, když už neví co si vymyslet o tátovi, tak občas řve i na mě. Dost mě to trápí, chtěla bych nějak tátovi pomoct, ale nevím jak. Často kvůli tomu potají brečím. Děkuji moc za radu.

    holka, 13 let, 8. července

    Ahoj,
    je dobře, že píšeš a zkoušíš hledat nějakou radu, protože Tě trápí, jak to má máma s tátou a dokonce kvůli tomu i často brečíš. Chápu, že je těžké být u toho, když vidíš, že se mamka k tátovi nechová zrovna hezky a také když i na Tebe někdy křičí. Musím Tě ocenit, že na tátu myslíš a chtěla bys mu nějak pomoc.

    Vztahy manželů a partnerů bývají někdy komplikované. Nevím, proč je Tvoje mamka na tátu taková, ale říkám si, že je třeba po práci hodně unavená, řeší mnoho věcí, něco by ve svém životě chtěla jinak a tak se někdy stane, že se člověk přestane kontrolovat a je nepříjemný na nejbližší lidi kolem něj. I když Tě to trápí, nemůžeš s tím zas tak moc udělat, protože je to věcí těch dvou dospělých lidí a je na nich, aby to zkusili řešit. Pokud se na to budeš cítit, můžeš si třeba někdy s mamkou, až bude mít dobrou náladu, popovídat, říct jí, co prožíváš a jak Tě její chování mrzí. Můžeš se jí tak zeptat, jestli nepotřebuje s něčím pomoc a vyslechnout si její názor. Neznám Tvoji mamku a tak nevím, jestli to zabere, pokud by ses na to necítila, mluvit s ní nemusíš. Je možné si také popovídat s tátou, jak Ti v tom je, jak se doma cítíš, uvidíš, co on Ti k tomu poví. Úplně také stačí, když Ty se k němu budeš chovat pěkně, občas ho za něco oceníš, někam spolu půjdete… Bude tak vědět, že ho máš ráda, a to je pro rodiče hodně důležité. Pokud by sis o tom chtěla víc promluvit s někým jiným než s rodiči, můžeš zavolat přímo k nám na Modrou linku, nebo třeba přijít na náš chat.

    Přejeme Ti hezké léto.
    Modrá linka

    Rodiče

    Konflikt s mamkou

    Ahoj/dobrý večer,mám takovou otazku nevim zda ji odpovite prosim odpovezte co nejdrive takze k veci.
    Tento výkend jsem byla na chate a v pátek jsem se zeptala mamky jestli si mohu vzit telefon a mamka řekla že neví že nad tím nepřemýšlela a ja si ho vzala.(a pred tim rikala ze si ho na ryby vezmu)No a zítra mame jet s tatou chytat ryby a mamka mi rika pry že jsem porusila zakaz a takze zadny telefon se nebere.Otázka zní jak mamku přemluvit abych si ho vzala?Mám ji koupit kytku nebo neco .Ja brecim hlavne z toho že mamka mi lže a delá že ne. Tak prosim moc odpovedte mi do zitra.A dekuju za.odpoved.On by tata souhlasil ale toto je na mamce.Ahoj

    holka, 12 let, Anička, 7. července

    Ahoj Aničko,
    z Tvého dopisu čtu, že bys potřebovala naši odpověď rychle, ale zpracování odpovědí závisí na více věcech, a tak si myslím, že je možná už všechno trošku jinak.

    Bohužel, neznám pravidla Vaší rodiny, jak to máte nastavené a nevím, čeho se mamka s telefonem vlastně obává. Napadlo mne ale, že pokud dojde k nedorozumění, bývá nejlepší si v klidu s rodiči promluvit, rozebrat co se stalo, jak jsi to pochopila a proč je Ti smutno z toho, že mamka teď říká něco jinak, než se ve skutečnosti odehrálo. Pokud je táta svolnější k různým dohodám, můžeš ho zkusit poprosit o pomoc. Sama také asi lépe než já víš, jak mamku potěšit nebo obměkčit, víš co na ni platí. Kytka je dobrý nápad, stejně třeba jako něco pěkně uklidit, splnit něco, co jsi dlouho odkládala apod.

    Přejeme Ti, abyste si to mohli všichni co nejdříve vysvětlit a najít nějakou dobrou dohodu.
    Modrá linka

    Rodiče

    Chci poznat tátu

    Ahoj Alíku a spol., už dlouho žiju bez taťky, a bylo mi to v celku jedno až doteď. Když se mamky na něho zeptám, nechce o něm mluvit. Chtěla bych ho moc poznat, jenže jak? Nic o něm nevim, jen to že má jinou rodinu...a na nás se "vykašlal". Prijde mi to nefér, a je mi to líto. Uz jsem se mamky zeptala jesti ho nekdy uvidim a rekla ze ne :(((((. Co mam delat? předem děkujii za odpověď.

    Tygřík, holka., 1. července

    Ahoj Tygříku,

    úplně rozumím tomu, že bys chtěla poznat svého tátu a je těžké, že Ti v tom máma nevyjde vstříc alespoň povídáním si o něm. Napadá mne, že je to pro ni asi stále citlivé téma.

    Stojí za to zkoušet o tom s mámou mluvit vícekrát, vysvětlit jí, že není pro Tebe jednoduché, když o něm nic nevíš a že každé dítě si zaslouží alespoň vědět, kdo jeho táta je, kde bydlí apod. Můžeš se jí zeptat, z čeho má obavy, proč Ti to nechce říct a ujistit ji, že to neznamená, že ji nemáš ráda, nebo ji chceš opustit. Nevím, jak máma zareaguje, ale když s ní budeš mluvit v klidu a bez hádek, mohlo by to vyjít. Pokud ne teď, tak si máma třeba dá říct později.

    Někdy se ale rodiče v tomto „zaseknou“ a rozhodnou se o tom s dětmi nemluvit vůbec. Potom se můžeš zkusit na tátu zeptat třeba babičky nebo někoho jiného z rodiny, třeba Ti o tátovi něco víc poví. Pokud něco zjistíš, ještě to však nemusí znamenat, že se s tátou potkáš, hodně záleží i na tom, jak to má nastavené on sám a někdy se stává, že člověk pak může být hodně zklamaný, když zažije odmítnutí. Proto je dobré nic neuspěchat a dobře si to promyslet.

    Přejeme Ti, aby to pro Tebe dopadlo co nejlépe.
    Modrá linka

    Rodiče

    Rodiče se hádají, když mám jít k tátovi

    Ahoj. Já už tady psala jak to mám se svým tátou těžké a pořád to těžké je. Teď mě hrozně mrzí že rodiče jsou sice jako už rozvedení ale začali se kvůli mně šíleně hádat. Máma mě k tátovi nechtěla pouštět. Teď nám dovoluje se vidět jednou týdně ale bez spaní. Ne vždycky se mi chce ale je to táta tak jdu. Mám být doma třeba v 18 a táta to prostě protáhne do 21. Máma samozřejmě volá. Táta si přeje abych když budu s ním byla jen s ním a tady a ne že budu volat s mámou. To řeší on s ní když mě nevrátí včas. Řvou na sebe třeba 20 minut a je mi ostuda když táta křičí když jsme venku. Někdy se rozbrečím protože to jejich chování vůbec nechápu. Jsem jakoby věc na půjčování teda hlavně pro tátu. Když mě pak odveze domů k mámě tak se hádají další hodinu. Máma vyhrožuje policajty a táta soudem. Mám je ráda oba dva. Mámu víc ale teď jsem docela naštvaná protože jsou nemožný. Máma mě pak zpovídá co to mělo znamenat a jako kdyby to byla moje vina nebo co. Když jsem takhle někdy venku tak ani nemám chuť se vrátit domů. Hodně přemýšlím i v noci a nevím co s tím. Vím že se nemají rádi jinak by se nerozvedli ale tohle je děsivé a hádají se vlastně o mně kvůli mně to všechno :( Co s tím mám prosím dělat? Mám jednoho z nich opustit?

    holka, 12 let, 28. června

    Ahoj,

    mrzí mě, že prožíváš něco takového - nedivím se, že Tě trápí, když často slyšíš, jak se rodiče hádají, křičí na sebe. Věřím, že po rozvodu to mezi rodiči může být často komplikované a nějakou dobu může trvat, než se vše zklidní. Dovedu si představit, že jsou chvíle, kdy se Ti domů moc nechce.
    Píšeš, že se rodiče hádají kvůli Tobě a mamka se Tě často ptá "co to mělo znamenat", jako by to nějakým způsobem byla i Tvoje chyba. Chtěla bych Ti napsat především to, že není Tvoje vina, že se rodiče hádají. Dítě nemůže za to, jak to mezi sebou jeho rodiče mají. Za to jsou zodpovědní pouze máma a táta - a není v pořádku, pokud Ti někdo z nich dává najevo, že za to nějak můžeš i Ty. Rodiče mají naopak povinnosti postarat se o to, aby na Tebe vše kolem rozvodu mělo co možná nejmenší dopad.
    Ptáš se, jestli máš jednoho z rodičů opustit. Na to se těžko odpovídá, protože když Ti je 12 let, hodně se vše odvíjí od toho, jak se mezi sebou máma a táta domluví a jak případně rozhodne o péči soud. Máš právo vídat se s oběma rodiči, stejně tak máš právo dát jim najevo, jak moc Tě jejich současné chování mrzí. Pokud Ti to připadá jako dobrý nápad, můžeš jim třeba i dát přečíst zprávu, kterou jsi nám napsala a naši odpověď. Rodinám, které zažívají podobné problémy někdy dokáže pomoci rodinná poradna. Mohou tam docházet všichni, anebo jen někdo z rodiny. Pokud bys chtěla všechno probrat podrobněji, můžeš se nám ozvat na Modrou linku - na chatu, telefonu, Skypu anebo WhatsAppu. Kontakty najdeš na našich webových stránkách www.modralinka.cz.

    Přejeme Ti, aby ses doma brzy cítila lépe,

    Modrá linka

    Rodiče

    Hádky s rodiči

    Ahoj,
    mam dotaz, v jehoz situaci si nevim rady.
    Uz od leta 2017 (pisu si to do denicku) na me ma otcim priserne reci. Muzeme rict, ze je to cca od doby, kdy se narodila moje mladsi sestra. Do te doby to bylo uplne v pohode. Chapal moje zaliby, vzdy me dokazal silene rozchechtat.
    A pak bum.
    Pomluvy. Reci. Otravovani.
    Ja jsem vznetliva osoba. Nevadi mi, kdyz mi nekdo ze spoluzaku nadava do (nebudu jmenovat). Vadi mi, kdyz ma nekdo, konkretne tedy otcim, reci na moje chovani, na muj styl obleceni (ovsem, jednou jsem prinesla takovy outfit, ze to bylo jednoduse priserne, ale opravdu je to podnet k tomu, aby se mi zacal potlemovat a vymyslet si nesmyslna prirovnani, kde me srovnava s osobou s cirkusu?)posmiva se mi, kdyz se mi neco nepodari uplne dokonale.
    Vzdy to vyvrcholi hadkou, po ktere se citim hrozne.
    Jednou mamka rekla „Lidi se sebe maji zastavat.“ Samozrejme ze se maji navzajem zastavat. Ten den jsem si napsala do deniku „Jiste, lidi se sebe maji zastavat. Ale proc se zrovna mama zastava toho, diky nemuz cela ta hadka vypukla?“
    Muzete hadat, koho se zastala. Ovsemze otcima. Ten den se totiz neco stalo, jiz nevim co, a otcim rekl, ze pokazde, kdyz reknu, aby „me nechal prosim na pokoji,“ zataha za ucho.
    Ano, pukate smichy, alespon vy, kdo neodpovidate. Zatahat za ucho! To je teda trest! rikate si. A on to je trest. Vite, jak strasne to boli?
    Ovsem ze si uvedomuji, ze jsem mu to mela rict ohleduplnejsim a slusnejsim vyrazem. Ale kdyz ve mne bubla vztek, nejde to. Babicka rika, abych napocitala do deseti, az budu mit vztek. Ale ja jsem po tatovi neuveritelne vznetliva. Nedokazu v sobe vztek dusit, pokud nemam vybornou naladu. Odsekavam, rikam veci, kterych pozdeji lituji, rikam chladne, pitome veci. Ale v tu chvili mi to prijde dobre to takto odpalkovat. Hadka skonci. Lezim zavrena u sebe v pokoji, mama me ignoruje, a ja si rikam, ze takove veci nikdy, uz nikdy nereknu. Ale prijde dalsi hadka. A zase ze me padaji slova vzteku, z „Nech me brosim na pokoji“ se stava „Nech me bejt!“ a odpoved zni „Nic ti nedelam.“
    S mamkou se napriklad dohadujeme, kdy pujdu do knihovny, ja rikam, ze hned v osm, kdy otviraji, a ona, proc ne az treba v deset. Odpovim, ze si pak chci delat svoje veci, ona se pta, jake. Jake, jake, svoje prece! a nechci ji to rikat. Do debaty se vlozi otcim, rekne „O cem se debatuje? Zni to zajimave, rad se pridam!“ Ale ja nechci, aby se priddaval, nechci, aby zase mel svoje recicky, nechci, aby-ale je pozde a mama mu to vyklopi, on zacne vykladat, rekne ctyri slova, ja zarvu „SKLAPNI,“ i kdyz si dovoluji to, co bych nemela... A prileti facka. Je mi to jedno. Zaslouzim si ji. Nevim, co ma v planu, ale drzi me za zapesti a rve nekam. Toto utnula mama, kdyz na otcima zarvala „PUST JI!“ a maly bratr zacal rvat. Odesla jsem, respektive odsprintovala jsem do sveho pokoje a zahrabala se pod destniky. Dalsi facka, od matky, kdyz jsem po jejim monologu rekla, aby me nechala byt. Od te doby, coz je cca 18:30 (ted je 22:53), bulim jak decko. Matka se s otcimem bavi, jeji hlas je preplneny laskou, spolecne se necemu chechtaji.
    Je mi z toho zle , boli me hlava (jako z toho brekotu) a nevim, co dal.
    Nenavidim ho, to je to, co potrebuju vykricet do sveta. Chci, aby od nas odesel, chci, aby bylo vsechno jako driv, kdyz jsme s mamkou byly samy...
    Nechci se zabit, skoda zivota.
    Do te knihovny pujdu, a ale domu se nevratim, pujdu k babicce a nikomu nereknu, kde jsem, rozhodla jsem se Jenze neco mi na tom vadilo, bylo to svedomi, ktere hlasalo, ze babicce budu akorat pritezi, ze mi budou chybet sourozenci...
    Nebojim se, ze se o me matka bude bat. Myslim si, ze by ji bylo lip, kdybych tu nebyla. Ze by vedla spokojeny zivot s otcimem a dvema malymi detmi, bez hadek, bez rvani... A jeste vic prekazim otcimovi. Nejsem jeho a moje chovani mu nejspis prestalo sedet. Nejspis, kdybych zmizela, byl by neuveritelne happy.
    Ale to neudelam. To svedomi bylo hrozny :(
    Rozhodla jsem se, ze je budu ignorovat. Oba dva. jako by nebyli. Zavru se v pokoji a vylezu jen kvuli nejdulezitejsim povinnostem, zachodu a obcerstveni.
    Jiste, ted mi reknete, ze to ve zkratce neni dobry napad.
    Ale jak jinak to mam udelat, aby aspon matka poznala, ze mam taky city?
    Vlastne vim, co mi odpovite i na tohle. Ve zkratce - promluv si s nimi.
    Ó, kez by to bylo tak snadne... Ne. Oni me nepochopi. Ze strany otcima priletnou same recicky a ze strany matky - „Vzdyt Filip ti nic neudelal! Ma pravdu! Rict dospelymu cloveku, at sklapne, bych si na svoji mamu v zivote nedovolila!“ a konec debaty. No OK.
    Ale s kym jinym si promluvit? Zavolat nikam nemuzu. Za psycholozkou - „A co ji chces? Trapi te neco?“ a nevim, jestli tu vubec nejaka je.
    Takze promluvit si s nimi opravdu nepomuze.

    Vubec nevim, co mam delat.

    Snad je to tim, ze nemam smysl pro humor a jeho reci chapu v pravem smyslu?(kdyby, tak by s tim snad prestal... Nebo ne? Nevim! :(
    Jsem jen rozmazleny spratek, ktery potrebuje mit nohy neustale na hebkem polstarku?(opravdu nevim!)
    Nebo jsem uplne pomatena? (Nevim. Tenhle dotaz tedy je)

    Casto ted myslim na to, jake by to tu bylo, kdybych nebyla. Zadne hdky. To zaprve. Min utraceni, to za druhe.
    Ne ze by mi to nekdo nekdy rekl do oci. Tak to proste vidim. Po tom, co otcim rval za zapesti moji nepotrebnou osobu a nejmladsi bratr se rozerval. Po tom, co on to vsechno svyma zvastama zacal!
    Poradte mi, prosim, co mam delat. Ovsem krome volani. A krome promluveni si s matkou a otcimem.
    Snad pochopite tenhle sileny dotaz. Ja nevim, jak mam formulovat slova, kdyz je mi smutno a zle a jsem zmatena...
    Omlovam se za chyby a za to, ze muj dotaz neni strucny a je pomateny.
    Dekuji.

    11 let mam za sebou, z toho tri plne hadek a neporozumeni :(, 29. června

    Ahoj z Modré linky,

    svěřuješ se s tím, že Tě trápí konflikty s otčímem a následně i s mámou, které trvají již několik let. Vážíme si Tvé otevřenosti a jsme rádi, že hledáš pomoc a nasměrování tím správným směrem namísto unáhlených, nebezpečných činů.

    Chápu, že se Ti v takové atmosféře, jakou popisuješ, žije nesnadno, a je proto dobře, že se svými pocity nezůstáváš sama a hledáš si pro sebe podporu. Tahání za ucho, zápěstí nebo facky by skutečně neměly patřit k běžných výchovným metodám. Také chci ocenit, že přemýšlíš o tom, jak by se situace daly řešit a že sis sama našla způsoby, které jsou ku prospěchu, jako například formování svých myšlenek s pomocí deníku či odchod do bezpečí samoty v pokoji, když prožíváš vztek. I když to zní tak, že rodiče Tvůj odchod neumí úplně docenit. Možná by mohlo být nápomocné se na tom s nimi někdy v klidu domluvit, aby věděli, že když je pro Tebe nějaká situace náročná, potřebuješ chvilku pauzu, odstup, abys mohla své emoce nejprve zpracovat a neřekla tak něco, co třeba i Tebe (a je také) potom zpětně mrzí nebo to obě strany vnímáte, jako že už to bylo přes míru. Nepomáhá chtít se nikdy nevztekat, to možná nedokáže ani Dalajlama. Pokud chodíš pravidelně do knihovny, můžeš si tam půjčit třeba knihu Jak přežít, když mě všechno štve? od E. Verdick. Pracovat se vztekem není úplně snadné a získat odstup tím, že člověk na nějaký čas ze situace odejde, je naprosto v pořádku, jen je dobré mít to domluvené předem. Při vzteku bývá nápomocné dát mu průchod způsobem, který nikomu neublíží - tedy v klidu ve svém pokoji třeba bušit do polštáře, trhat nepotřebné papíry, vrčet a tak podobně.

    Je však také důležité se později k situaci vrátit, protože konflikty, které nejsou řešeny, o kterých se nemluví a pouze se od nich odchází, se prohlubují. To se možná už děje u Vás doma. Když spolu nemluvíte o tom, co kdo z Vás cítí a prožívá, co si kdo přeje a potřebuje, dochází k nedorozumění a odcizení - a to je škoda. Vím, žes psala, že nestojíš o radu s rodiči mluvit - ale bez komunikace vztahy nefungují. Máš obavy, že Tě rodiče nepochopí. I to se může stát, ale když s nimi nebudeš mluvit o tom, co cítíš a potřebuješ, neporozumí Ti určitě. Pokud by Ti to mohlo pomoci, můžeš jim ukázat naši vzájemnou komunikaci, aby se o Tobě a Tvém prožívání pro začátek dozvěděli alespoň něco bližšího. Také může být nápomocné svěřit se někomu jinému z rodiny, komu věříš a kdo by Tě mohl podpořit. Z toho, co píšeš, se zdá, že by to mohla být babička, ale třeba bys našla i někoho jiného v rodině.

    Umím si představit, že pochybuješ o tom, že se situace může zlepšit, jestliže však spolu začnete doma mluvit, vzájemně si naslouchat a pokusíte se o vzájemné pochopení, je možné na tom, aby Vám všem spolu bylo lépe, pracovat. Zásady férové komunikace a užitečného hádání se dají naučit, tomu, abyste si lépe rozuměli, by mohlo také napomoci stanovit si pro všechny přijatelná pravidla, kterými se budete snažit řídit. Útěk z domu by naopak situaci moc neprospěl. Pokud bys opravdu cítila, že by Ti pomohlo být pryč z domu, zkus se domluvit, že bys odešla k babičce nebo tam strávila víc dní. Pokud by to nešlo u babičky, možná u jiných příbuzných. Prázdniny jsou tomu docela nakloněny.

    Pokud bys vše potřebovala probrat více do hloubky, bylo by opravdu dobré mít možnost navštěvovat psychologa / psycholožku. Možná máte i nějakého / nějakou přímo ve škole. I my jsme Ti nadále k dispozici na Modré lince. Někdy může být obtížné telefonovat, můžeš se nám však ozvat se vším, co Tě trápí, i přes chat. Jak na to najdeš na www.modralinka.cz. Chat provozuje i Linka bezpečí (www.linkabezpeci.cz).

    Přejeme Ti sílu a odvahu se nevzdávat
    Modrá linka

    Rodiče

    Máma pije

    Ahoj poradno. Mám takový problém... Moje maminka momentálně docela hodně pije víno. Nevím proč,ale přijde mi,že táta dělá jako že to nevidí... Je mi z toho špatně😔. Když mámu vidím opilou,říkám si,že druhý den ji to řeknu,ale nemám na to nějak odvahu... Můžete mi prosím poradit jak si třeba s mámou nebo s nekym promluvit nebo tak? Děkuji moc za všechny odpovědi🙏🏻.

    Kluk/13 let., 23. června

    Ahoj,

    to, co píšeš, zní dost vážně. Dát si občas večer na chuť dvě deci vína, pokud je člověk zdravý, by vadit nemělo. Vadí, pokud člověk cítí potřebu pít, pije ze žalu, kvůli špatné náladě a vznikne na pití návyk, kdy už pak takový člověk pít potřebuje. Bývá-li Tvá máma opilá, není to v pořádku. V tom případě můžeš mámě říct, jak se Ty cítíš, když ji vidíš opilou, jak vnímáš domácí atmosféru a celou situaci. Že je Ti z toho špatně. Celou situaci zkus probrat hlavně s tátou. Jde o věc, kterou by měli řešit dospělí. Pokud by táta na Tvé dotazy nereagoval, zkus to s ním komunikovat opakovaně, popřípadě prober to, co Tě trápí, s jiným dospělým člověkem, kterému věříš. Třeba s někým z prarodičů, tetou, strýcem, v případě, že bys nikoho takového ve svém okolí nenašel, můžeš se obrátit třeba na výchovnou poradkyni ve škole. Podívej se i na naše stránky www.modralinka.cz, kde najdeš další možnosti kontaktů a klidně nám napiš nebo ještě lépe zavolej, rádi se Ti budeme věnovat.

    Přejeme Ti zlepšení domácí atmosféry a pochopení obou rodičů.
    Modrá linka