Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Máma pije Alíkova poradna

    Rodiče

    Ahoj poradno. Mám takový problém... Moje maminka momentálně docela hodně pije víno. Nevím proč,ale přijde mi,že táta dělá jako že to nevidí... Je mi z toho špatně😔. Když mámu vidím opilou,říkám si,že druhý den ji to řeknu,ale nemám na to nějak odvahu... Můžete mi prosím poradit jak si třeba s mámou nebo s nekym promluvit nebo tak? Děkuji moc za všechny odpovědi🙏🏻.

    Kluk/13 let., 23. června

    Ahoj,

    to, co píšeš, zní dost vážně. Dát si občas večer na chuť dvě deci vína, pokud je člověk zdravý, by vadit nemělo. Vadí, pokud člověk cítí potřebu pít, pije ze žalu, kvůli špatné náladě a vznikne na pití návyk, kdy už pak takový člověk pít potřebuje. Bývá-li Tvá máma opilá, není to v pořádku. V tom případě můžeš mámě říct, jak se Ty cítíš, když ji vidíš opilou, jak vnímáš domácí atmosféru a celou situaci. Že je Ti z toho špatně. Celou situaci zkus probrat hlavně s tátou. Jde o věc, kterou by měli řešit dospělí. Pokud by táta na Tvé dotazy nereagoval, zkus to s ním komunikovat opakovaně, popřípadě prober to, co Tě trápí, s jiným dospělým člověkem, kterému věříš. Třeba s někým z prarodičů, tetou, strýcem, v případě, že bys nikoho takového ve svém okolí nenašel, můžeš se obrátit třeba na výchovnou poradkyni ve škole. Podívej se i na naše stránky www.modralinka.cz, kde najdeš další možnosti kontaktů a klidně nám napiš nebo ještě lépe zavolej, rádi se Ti budeme věnovat.

    Přejeme Ti zlepšení domácí atmosféry a pochopení obou rodičů.
    Modrá linka

    Na otázky odpovídají

    pracovníci linky důvěry Modrá linka, psycholožka BáraV, odborníci na výživu z centra Anabell, odborníci na boj proti kouření z projektu Nekuřátka a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

    Dotazy mohou pokládat pouze čtenáři mladší 15 let.

    Rodiče

    Chci poznat tátu

    Ahoj Alíku a spol., už dlouho žiju bez taťky, a bylo mi to v celku jedno až doteď. Když se mamky na něho zeptám, nechce o něm mluvit. Chtěla bych ho moc poznat, jenže jak? Nic o něm nevim, jen to že má jinou rodinu...a na nás se "vykašlal". Prijde mi to nefér, a je mi to líto. Uz jsem se mamky zeptala jesti ho nekdy uvidim a rekla ze ne :(((((. Co mam delat? předem děkujii za odpověď.

    Tygřík, holka., 1. července

    Ahoj Tygříku,

    úplně rozumím tomu, že bys chtěla poznat svého tátu a je těžké, že Ti v tom máma nevyjde vstříc alespoň povídáním si o něm. Napadá mne, že je to pro ni asi stále citlivé téma.

    Stojí za to zkoušet o tom s mámou mluvit vícekrát, vysvětlit jí, že není pro Tebe jednoduché, když o něm nic nevíš a že každé dítě si zaslouží alespoň vědět, kdo jeho táta je, kde bydlí apod. Můžeš se jí zeptat, z čeho má obavy, proč Ti to nechce říct a ujistit ji, že to neznamená, že ji nemáš ráda, nebo ji chceš opustit. Nevím, jak máma zareaguje, ale když s ní budeš mluvit v klidu a bez hádek, mohlo by to vyjít. Pokud ne teď, tak si máma třeba dá říct později.

    Někdy se ale rodiče v tomto „zaseknou“ a rozhodnou se o tom s dětmi nemluvit vůbec. Potom se můžeš zkusit na tátu zeptat třeba babičky nebo někoho jiného z rodiny, třeba Ti o tátovi něco víc poví. Pokud něco zjistíš, ještě to však nemusí znamenat, že se s tátou potkáš, hodně záleží i na tom, jak to má nastavené on sám a někdy se stává, že člověk pak může být hodně zklamaný, když zažije odmítnutí. Proto je dobré nic neuspěchat a dobře si to promyslet.

    Přejeme Ti, aby to pro Tebe dopadlo co nejlépe.
    Modrá linka

    Rodiče

    Rodiče se hádají, když mám jít k tátovi

    Ahoj. Já už tady psala jak to mám se svým tátou těžké a pořád to těžké je. Teď mě hrozně mrzí že rodiče jsou sice jako už rozvedení ale začali se kvůli mně šíleně hádat. Máma mě k tátovi nechtěla pouštět. Teď nám dovoluje se vidět jednou týdně ale bez spaní. Ne vždycky se mi chce ale je to táta tak jdu. Mám být doma třeba v 18 a táta to prostě protáhne do 21. Máma samozřejmě volá. Táta si přeje abych když budu s ním byla jen s ním a tady a ne že budu volat s mámou. To řeší on s ní když mě nevrátí včas. Řvou na sebe třeba 20 minut a je mi ostuda když táta křičí když jsme venku. Někdy se rozbrečím protože to jejich chování vůbec nechápu. Jsem jakoby věc na půjčování teda hlavně pro tátu. Když mě pak odveze domů k mámě tak se hádají další hodinu. Máma vyhrožuje policajty a táta soudem. Mám je ráda oba dva. Mámu víc ale teď jsem docela naštvaná protože jsou nemožný. Máma mě pak zpovídá co to mělo znamenat a jako kdyby to byla moje vina nebo co. Když jsem takhle někdy venku tak ani nemám chuť se vrátit domů. Hodně přemýšlím i v noci a nevím co s tím. Vím že se nemají rádi jinak by se nerozvedli ale tohle je děsivé a hádají se vlastně o mně kvůli mně to všechno :( Co s tím mám prosím dělat? Mám jednoho z nich opustit?

    holka, 12 let, 28. června

    Ahoj,

    mrzí mě, že prožíváš něco takového - nedivím se, že Tě trápí, když často slyšíš, jak se rodiče hádají, křičí na sebe. Věřím, že po rozvodu to mezi rodiči může být často komplikované a nějakou dobu může trvat, než se vše zklidní. Dovedu si představit, že jsou chvíle, kdy se Ti domů moc nechce.
    Píšeš, že se rodiče hádají kvůli Tobě a mamka se Tě často ptá "co to mělo znamenat", jako by to nějakým způsobem byla i Tvoje chyba. Chtěla bych Ti napsat především to, že není Tvoje vina, že se rodiče hádají. Dítě nemůže za to, jak to mezi sebou jeho rodiče mají. Za to jsou zodpovědní pouze máma a táta - a není v pořádku, pokud Ti někdo z nich dává najevo, že za to nějak můžeš i Ty. Rodiče mají naopak povinnosti postarat se o to, aby na Tebe vše kolem rozvodu mělo co možná nejmenší dopad.
    Ptáš se, jestli máš jednoho z rodičů opustit. Na to se těžko odpovídá, protože když Ti je 12 let, hodně se vše odvíjí od toho, jak se mezi sebou máma a táta domluví a jak případně rozhodne o péči soud. Máš právo vídat se s oběma rodiči, stejně tak máš právo dát jim najevo, jak moc Tě jejich současné chování mrzí. Pokud Ti to připadá jako dobrý nápad, můžeš jim třeba i dát přečíst zprávu, kterou jsi nám napsala a naši odpověď. Rodinám, které zažívají podobné problémy někdy dokáže pomoci rodinná poradna. Mohou tam docházet všichni, anebo jen někdo z rodiny. Pokud bys chtěla všechno probrat podrobněji, můžeš se nám ozvat na Modrou linku - na chatu, telefonu, Skypu anebo WhatsAppu. Kontakty najdeš na našich webových stránkách www.modralinka.cz.

    Přejeme Ti, aby ses doma brzy cítila lépe,

    Modrá linka

    Rodiče

    Hádky s rodiči

    Ahoj,
    mam dotaz, v jehoz situaci si nevim rady.
    Uz od leta 2017 (pisu si to do denicku) na me ma otcim priserne reci. Muzeme rict, ze je to cca od doby, kdy se narodila moje mladsi sestra. Do te doby to bylo uplne v pohode. Chapal moje zaliby, vzdy me dokazal silene rozchechtat.
    A pak bum.
    Pomluvy. Reci. Otravovani.
    Ja jsem vznetliva osoba. Nevadi mi, kdyz mi nekdo ze spoluzaku nadava do (nebudu jmenovat). Vadi mi, kdyz ma nekdo, konkretne tedy otcim, reci na moje chovani, na muj styl obleceni (ovsem, jednou jsem prinesla takovy outfit, ze to bylo jednoduse priserne, ale opravdu je to podnet k tomu, aby se mi zacal potlemovat a vymyslet si nesmyslna prirovnani, kde me srovnava s osobou s cirkusu?)posmiva se mi, kdyz se mi neco nepodari uplne dokonale.
    Vzdy to vyvrcholi hadkou, po ktere se citim hrozne.
    Jednou mamka rekla „Lidi se sebe maji zastavat.“ Samozrejme ze se maji navzajem zastavat. Ten den jsem si napsala do deniku „Jiste, lidi se sebe maji zastavat. Ale proc se zrovna mama zastava toho, diky nemuz cela ta hadka vypukla?“
    Muzete hadat, koho se zastala. Ovsemze otcima. Ten den se totiz neco stalo, jiz nevim co, a otcim rekl, ze pokazde, kdyz reknu, aby „me nechal prosim na pokoji,“ zataha za ucho.
    Ano, pukate smichy, alespon vy, kdo neodpovidate. Zatahat za ucho! To je teda trest! rikate si. A on to je trest. Vite, jak strasne to boli?
    Ovsem ze si uvedomuji, ze jsem mu to mela rict ohleduplnejsim a slusnejsim vyrazem. Ale kdyz ve mne bubla vztek, nejde to. Babicka rika, abych napocitala do deseti, az budu mit vztek. Ale ja jsem po tatovi neuveritelne vznetliva. Nedokazu v sobe vztek dusit, pokud nemam vybornou naladu. Odsekavam, rikam veci, kterych pozdeji lituji, rikam chladne, pitome veci. Ale v tu chvili mi to prijde dobre to takto odpalkovat. Hadka skonci. Lezim zavrena u sebe v pokoji, mama me ignoruje, a ja si rikam, ze takove veci nikdy, uz nikdy nereknu. Ale prijde dalsi hadka. A zase ze me padaji slova vzteku, z „Nech me brosim na pokoji“ se stava „Nech me bejt!“ a odpoved zni „Nic ti nedelam.“
    S mamkou se napriklad dohadujeme, kdy pujdu do knihovny, ja rikam, ze hned v osm, kdy otviraji, a ona, proc ne az treba v deset. Odpovim, ze si pak chci delat svoje veci, ona se pta, jake. Jake, jake, svoje prece! a nechci ji to rikat. Do debaty se vlozi otcim, rekne „O cem se debatuje? Zni to zajimave, rad se pridam!“ Ale ja nechci, aby se priddaval, nechci, aby zase mel svoje recicky, nechci, aby-ale je pozde a mama mu to vyklopi, on zacne vykladat, rekne ctyri slova, ja zarvu „SKLAPNI,“ i kdyz si dovoluji to, co bych nemela... A prileti facka. Je mi to jedno. Zaslouzim si ji. Nevim, co ma v planu, ale drzi me za zapesti a rve nekam. Toto utnula mama, kdyz na otcima zarvala „PUST JI!“ a maly bratr zacal rvat. Odesla jsem, respektive odsprintovala jsem do sveho pokoje a zahrabala se pod destniky. Dalsi facka, od matky, kdyz jsem po jejim monologu rekla, aby me nechala byt. Od te doby, coz je cca 18:30 (ted je 22:53), bulim jak decko. Matka se s otcimem bavi, jeji hlas je preplneny laskou, spolecne se necemu chechtaji.
    Je mi z toho zle , boli me hlava (jako z toho brekotu) a nevim, co dal.
    Nenavidim ho, to je to, co potrebuju vykricet do sveta. Chci, aby od nas odesel, chci, aby bylo vsechno jako driv, kdyz jsme s mamkou byly samy...
    Nechci se zabit, skoda zivota.
    Do te knihovny pujdu, a ale domu se nevratim, pujdu k babicce a nikomu nereknu, kde jsem, rozhodla jsem se Jenze neco mi na tom vadilo, bylo to svedomi, ktere hlasalo, ze babicce budu akorat pritezi, ze mi budou chybet sourozenci...
    Nebojim se, ze se o me matka bude bat. Myslim si, ze by ji bylo lip, kdybych tu nebyla. Ze by vedla spokojeny zivot s otcimem a dvema malymi detmi, bez hadek, bez rvani... A jeste vic prekazim otcimovi. Nejsem jeho a moje chovani mu nejspis prestalo sedet. Nejspis, kdybych zmizela, byl by neuveritelne happy.
    Ale to neudelam. To svedomi bylo hrozny :(
    Rozhodla jsem se, ze je budu ignorovat. Oba dva. jako by nebyli. Zavru se v pokoji a vylezu jen kvuli nejdulezitejsim povinnostem, zachodu a obcerstveni.
    Jiste, ted mi reknete, ze to ve zkratce neni dobry napad.
    Ale jak jinak to mam udelat, aby aspon matka poznala, ze mam taky city?
    Vlastne vim, co mi odpovite i na tohle. Ve zkratce - promluv si s nimi.
    Ó, kez by to bylo tak snadne... Ne. Oni me nepochopi. Ze strany otcima priletnou same recicky a ze strany matky - „Vzdyt Filip ti nic neudelal! Ma pravdu! Rict dospelymu cloveku, at sklapne, bych si na svoji mamu v zivote nedovolila!“ a konec debaty. No OK.
    Ale s kym jinym si promluvit? Zavolat nikam nemuzu. Za psycholozkou - „A co ji chces? Trapi te neco?“ a nevim, jestli tu vubec nejaka je.
    Takze promluvit si s nimi opravdu nepomuze.

    Vubec nevim, co mam delat.

    Snad je to tim, ze nemam smysl pro humor a jeho reci chapu v pravem smyslu?(kdyby, tak by s tim snad prestal... Nebo ne? Nevim! :(
    Jsem jen rozmazleny spratek, ktery potrebuje mit nohy neustale na hebkem polstarku?(opravdu nevim!)
    Nebo jsem uplne pomatena? (Nevim. Tenhle dotaz tedy je)

    Casto ted myslim na to, jake by to tu bylo, kdybych nebyla. Zadne hdky. To zaprve. Min utraceni, to za druhe.
    Ne ze by mi to nekdo nekdy rekl do oci. Tak to proste vidim. Po tom, co otcim rval za zapesti moji nepotrebnou osobu a nejmladsi bratr se rozerval. Po tom, co on to vsechno svyma zvastama zacal!
    Poradte mi, prosim, co mam delat. Ovsem krome volani. A krome promluveni si s matkou a otcimem.
    Snad pochopite tenhle sileny dotaz. Ja nevim, jak mam formulovat slova, kdyz je mi smutno a zle a jsem zmatena...
    Omlovam se za chyby a za to, ze muj dotaz neni strucny a je pomateny.
    Dekuji.

    11 let mam za sebou, z toho tri plne hadek a neporozumeni :(, 29. června

    Ahoj z Modré linky,

    svěřuješ se s tím, že Tě trápí konflikty s otčímem a následně i s mámou, které trvají již několik let. Vážíme si Tvé otevřenosti a jsme rádi, že hledáš pomoc a nasměrování tím správným směrem namísto unáhlených, nebezpečných činů.

    Chápu, že se Ti v takové atmosféře, jakou popisuješ, žije nesnadno, a je proto dobře, že se svými pocity nezůstáváš sama a hledáš si pro sebe podporu. Tahání za ucho, zápěstí nebo facky by skutečně neměly patřit k běžných výchovným metodám. Také chci ocenit, že přemýšlíš o tom, jak by se situace daly řešit a že sis sama našla způsoby, které jsou ku prospěchu, jako například formování svých myšlenek s pomocí deníku či odchod do bezpečí samoty v pokoji, když prožíváš vztek. I když to zní tak, že rodiče Tvůj odchod neumí úplně docenit. Možná by mohlo být nápomocné se na tom s nimi někdy v klidu domluvit, aby věděli, že když je pro Tebe nějaká situace náročná, potřebuješ chvilku pauzu, odstup, abys mohla své emoce nejprve zpracovat a neřekla tak něco, co třeba i Tebe (a je také) potom zpětně mrzí nebo to obě strany vnímáte, jako že už to bylo přes míru. Nepomáhá chtít se nikdy nevztekat, to možná nedokáže ani Dalajlama. Pokud chodíš pravidelně do knihovny, můžeš si tam půjčit třeba knihu Jak přežít, když mě všechno štve? od E. Verdick. Pracovat se vztekem není úplně snadné a získat odstup tím, že člověk na nějaký čas ze situace odejde, je naprosto v pořádku, jen je dobré mít to domluvené předem. Při vzteku bývá nápomocné dát mu průchod způsobem, který nikomu neublíží - tedy v klidu ve svém pokoji třeba bušit do polštáře, trhat nepotřebné papíry, vrčet a tak podobně.

    Je však také důležité se později k situaci vrátit, protože konflikty, které nejsou řešeny, o kterých se nemluví a pouze se od nich odchází, se prohlubují. To se možná už děje u Vás doma. Když spolu nemluvíte o tom, co kdo z Vás cítí a prožívá, co si kdo přeje a potřebuje, dochází k nedorozumění a odcizení - a to je škoda. Vím, žes psala, že nestojíš o radu s rodiči mluvit - ale bez komunikace vztahy nefungují. Máš obavy, že Tě rodiče nepochopí. I to se může stát, ale když s nimi nebudeš mluvit o tom, co cítíš a potřebuješ, neporozumí Ti určitě. Pokud by Ti to mohlo pomoci, můžeš jim ukázat naši vzájemnou komunikaci, aby se o Tobě a Tvém prožívání pro začátek dozvěděli alespoň něco bližšího. Také může být nápomocné svěřit se někomu jinému z rodiny, komu věříš a kdo by Tě mohl podpořit. Z toho, co píšeš, se zdá, že by to mohla být babička, ale třeba bys našla i někoho jiného v rodině.

    Umím si představit, že pochybuješ o tom, že se situace může zlepšit, jestliže však spolu začnete doma mluvit, vzájemně si naslouchat a pokusíte se o vzájemné pochopení, je možné na tom, aby Vám všem spolu bylo lépe, pracovat. Zásady férové komunikace a užitečného hádání se dají naučit, tomu, abyste si lépe rozuměli, by mohlo také napomoci stanovit si pro všechny přijatelná pravidla, kterými se budete snažit řídit. Útěk z domu by naopak situaci moc neprospěl. Pokud bys opravdu cítila, že by Ti pomohlo být pryč z domu, zkus se domluvit, že bys odešla k babičce nebo tam strávila víc dní. Pokud by to nešlo u babičky, možná u jiných příbuzných. Prázdniny jsou tomu docela nakloněny.

    Pokud bys vše potřebovala probrat více do hloubky, bylo by opravdu dobré mít možnost navštěvovat psychologa / psycholožku. Možná máte i nějakého / nějakou přímo ve škole. I my jsme Ti nadále k dispozici na Modré lince. Někdy může být obtížné telefonovat, můžeš se nám však ozvat se vším, co Tě trápí, i přes chat. Jak na to najdeš na www.modralinka.cz. Chat provozuje i Linka bezpečí (www.linkabezpeci.cz).

    Přejeme Ti sílu a odvahu se nevzdávat
    Modrá linka

    Rodiče

    Chci žít u táty

    Ahoj Alíku a spol.
    Já jsem v péči matky ale chtěla bych být v péči otce. Ale nevím jak to mám mamce vysvětlit. Musí se to řešit soudem? Předem děkuji za odpověď. :-)

    holka, 12 let, 14. června

    Ahoj,

    chápu, že přemýšlíš, jak mamce říct, že bys radši bydlela u otce. Máš právo dát najevo, jak bys to chtěla nadále mít a kde bys chtěla žít.
    Nenapadá mě jiný způsob, než mamce upřímně popsat důvody, pro které bys raději bydlela u táty. Potom by hodně záleželo na dohodě mezi rodiči. V podobných případech obvykle jeden z rodičů k soudu podává takzvaný návrh na úpravu poměrů nezletilého dítěte. Soud poté rozhodne, jestli návrhu vyhoví. Pokud byste k celému procesu potřebovali více informací, můžete se obrátit na některou z občanských poraden, které obvykle poskytují služby zdarma. Stejně tak, pokud se kolem toho trápíš a chtěla bys víc probrat, co teď prožíváš, můžeš se nám ozvat na Modrou linku - na chat, telefon, Skype anebo WhatsApp. Kontakty najdeš na našich webových stránkách www.modralinka.cz.

    Zdraví

    Modrá linka

    Rodiče

    Rodiče mě nemají rádi

    Zdravím všechny, prosím o radu, jde o to že moji rodiče mi (hlavně táta) pořád řikají že se mám jít učit na gymnázium a že jestli se tam nedostanu tak: mi zabaví mobil, nedají mi nic k narozeninám, zakážou mi se stýkat s mými přáteli a hádám že na mě budou minimálně 3 měsíce řvát. Potom my taky říkají že s tímhle přístupem to nikam nedotáhnu a že budu pod mostem a dnes se na mě naštval tak že mi řekl ať klidně CHCÍPNU a že je mu to jedno až umřu a že jsem zbytečná atd. Nevím co mám dělat a mluvit o tom s nim fakt nechci. Potom taky mi vadí že mojí mladší sestru ( je jen o 3 roky mladší) vždy když jdeme spát tak ji obejmou daj pusu a hezky se na ni usmejou a me jenom řeknou „dobrou a už vypadni“ a přitom se na me tak arogantně podívají a mám potom strašný pocit viny a že jsem úplně zbytečný člověk. A někdy si říkám že klidně můžu umřít když mě nikdo nemá rád a nikomu bych tu nechyběla😭😭😭pomoc co mám dělat????jsem každým dnem protivná a naštvaná a smutná😭😭😭

    Anonymka 13 let, 8. června

    Ahoj z Modré linky,

    chápu, že jsi naštvaná a smutná, když prožíváš to, co popisuješ. Doma by se měl každý cítit dobře, v bezpečí, milovaný. Jestliže rodiče dělají nebo říkají něco, co Ti ubližuje, je důležité, aby věděli, jak se cítíš, že Ti to ubližuje. Umím si představit, že se Ti s rodiči o tom moc mluvit nechce. Avšak někdy se stane, že si člověk ani neuvědomí, že někomu ublížil, rozesmutnil ho. Proto je důležité dávat najevo své pocity. Také je důležité, abys na své pocity nebyla sama. Zkus zvážit, komu by ses mohla svěřit, kdo by Tě mohl podpořit, třeba se Tě před rodiči zastat. Může to být babička, děda, teta, strýc či kdokoli jiný z rodiny. Případně oblíbená paní učitelka ve škole či školní psycholožka (psycholog), pokud ji ve škole máte. Můžeš se obrátit i přímo na Modrou linku, lépe telefonicky či prostřednictvím Skype nebo chatu, neboť e-mailové poradenství má své hranice. Můžeme Tě více podpořit a spolu s Tebou hledat někoho, na koho by ses mohla obrátit.

    Přejeme Ti, aby se Ti dostalo podpory, kterou si zasloužíš
    Modrá linka

    Rodiče

    Ahoj. Dlouho jsem se neviděla s tátou protože mi to máma zakázala kvůi tomu že mě několikrát víc ublížil. Bil mě a bouchal do mě až jsem měla i modřiny. Prostě se zničehonic zbláznil kvůil jedné paní. Musím na to pořád myslet. Mám pocit že jsem ho zklamala a že jako holka jsem mu nemohla pomoct. Jsem blbá když ho mám v srdci ráda? Napsal mi a chce se vidět aby o tom nevěděla moje máma protože mi chce dát dárek k narozeninám. Asi tam chci jít ale také z toho mám strach. Chci se kvůli tátovi změnit ale zatím jsem nic nedokázala. Spíš jsem dělala špatné věci. Řezala jsem se do ruky aby mi tekla krev za trest kvůli tátovi. Mám jít s tátou ven? Nemůže z toho být problém když budu mámě lhát?

    holka, 12 let, 3. června

    Ahoj,

    je moc dobře, že se umíš zeptat na věci, které Tě trápí. To, že máš tátu v srdci i dále, i když Ti ublížil, je pochopitelné a přirozené. Rozhodně nejsi blbá, nejsi ale také zodpovědná za tátovo jednání, jak Tě asi někdy napadá. Rozhodně jsi tátu nezklamala, spíše to je on, kdo zklamal Tebe. Rozhodně se kvůli tátovi nemusíš měnit a už vůbec ne se kvůli němu za trest řezat. Nic jsi přece neprovedla. Táta naopak nemá právo Tě bít tolik, že máš po těle modřiny a další známky násilí, takže rozumím snaze Tvé mámy, aby Tě před ním ochránila. Je to paradox, jestliže člověk (táta), který Tě má bránit a ochraňovat, být na Tebe hodný a být Ti laskavým tátou, to vše otočí a chová se tak nepřípustně. V takovém jednání je potřeba mu zabránit.

    Stýkat se se svým otcem máš právo, zejména pokud o to sama stojíš. Můžeš mu navrhnout, že se setkáte někde v čajovně nebo cukrárně, kde Ti táta může předat dárek k narozeninám, a zároveň nemá možnost Ti ublížit. Proti takovému setkání by snad máma nic nenamítala. Lhát bys mámě ovšem neměla. Žiješ teď s ní, ona se o Tebe stará a pečuje o Tebe, má za Tebe plnou zodpovědnost. Tátu Ti zakázala nejspíš proto, aby Tě ochránila, nezaslouží si tedy, abys jí nepověděla pravdu, natož pak lhala.

    Máš-li mezi dospělými někoho, komu bezmezně důvěřuješ, (třeba prarodiče, tetu, strýce), můžeš se také s nimi poradit, jak zařídit setkání s tátou. Na rozdíl od nás znají u vás doma atmosféru a vědí, co se v rodině stalo.
    Ideální stav je, pokud se máma s tátou ohledně styku táty s Tebou dokážou domluvit a uzavřít dohodu. Pokud se jim to nepodaří, měl by v této záležitosti rozhodnout soud.

    Přejeme Ti, aby Tví rodiče uměli řešit své dospělé záležitosti tak, aby Tě do nich netahali a nezatěžovalo Tě to.
    Modrá linka

    Rodiče

    Ahoj,nikdy jsem neviděla a ani nic nevím o svém otci.Když mi byly asi dva roky pamatuji si že jsme u jeho rodičů s mamkou rok bydleli,ale nikdy se tam neukázal.Když se na něho zeptám mamky odsekne mi a uteče si zakouřit,ale přitom mám právo o něm vědět něco.Takové maličkosti jako to že jsme tam bydleli rok mi řekla potají babička,ale za to jí mamka vynadala stejně jako všem kteří chtějí abych něco věděla o něm.V okolí všichni ví kdo je a na mně padají jenom nepříjemné dotazy (i když vím že to nemyslí špatně) na tátu.Nechci k němu pořád jezdit nebo tak něco,prostě jenom o něm něco vědět.Nevite jak mamce domluvit aby mi o něm řekla něco??předem děkuju

    holka, 11 let v srpnu 12, 31. května

    Ahoj,
    musím říci, že na mě z tvého dopisu padl velký smutek a je mi moc líto, s jakou situací se musíš vypořádávat. Máš naprostou pravdu, že každý člověk potřebuje znát své kořeny a ty máš právo vědět, kdo je tvůj otec. Navíc situaci zhoršuje i to, že ho tvé okolí znalo a ty, které se to vlastně týká nejvíc, o něm nic nevíš.
    Předpokládám, že tvoje maminka takto reaguje proto, že s ním pravděpodobně prožila nějakou traumatickou zkušenost a snaží se na ni zapomenout a vytěsnit ji, protože je to pro ni bolestné. Ale jak už jsem řekla; celá situace se nejvíc dotýká tebe a ty máš určitě právo znát o svém otci alespoň základní informace. Myslím, že by sis měla s maminkou promluvit a vysvětlit jí, že je to pro tebe důležité. Řekni jí, že chápeš, že je jí nepříjemné o tom mluvit a že jí to třeba i způsobuje bolest, ale že pro tebe je stejně bolestné neznat svoje kořeny a vůbec netušit, odkud pocházíš.
    Tvoje maminka je dospělá a musela vědět, že dřív nebo později nastane okamžik, kdy se na svého otce zeptáš a budeš o něm chtít něco vědět. Měla mnoho let na to, aby se na tento okamžik připravila a nemůže přenášet tuto odpovědnost na tebe a utíkat donekonečna z nepříjemné situace. Vysvětli jí, jak je ti nepříjemný stav, kdy všichni kolem tebe ví a ty, které se to týká nejvíc, nemáš tušení. Možná má maminka strach, že o tebe přijde a že se přimkneš víc k otci. Klidně jí proto zdůrazni, že ji máš pořád stejně ráda a pořád mít budeš. Že nechceš k tátovi odejít, ale potřebuješ se ukotvit. Ať už spolu prožili cokoli a mají spolu jakékoli vztahy, stále je to tvůj otec, je tvou součástí a na tom se nic nezmění.
    Jsem přesvědčená, že tvoje maminka musí tvoje argumenty pochopit a respektovat, protože není jednoduše možné, aby před tebou informace o tvém otci tajila po celý život.
    Držím ti moc palce a doufám ve šťastný konec!
    Bára

    Rodiče

    Znovu všechny zdravím a přicházím s dalšími problémemi týkající se toho prvního.
    Jak už jsem říkala, mím rodičům vadí že chodim s holkou i klukem zároveň. Snažila sem se s nimi o to promluvit a však jediná mamčina odpověď na to že chci řešit svůj problém byla že jí to nezajímá, že má vlastních problémů dost a taky to nikdo neřeší... S tátou se bavit nedá. Ten je věčně věků pryč a když už tak nás akorát opilej všechny terorizuje. Několikrát sám na sebe volal policii. Mamka by se s ním už dávno rozešla a však bojí se že by jsme to fynančně nezvládly a taky že by si nás táta kdykoli mohl vyzvednout a pak se s námi třeba vybourat. Navíc mám malého bráchu a ten je na něm hodně závislý a i sestra ho potřebuje. Já se mu snažím spíše vyhýbat. Nemám ho ráda......no pak ste mi třeba radili ať jdeme společně k psychologovy nebo tak. Když jsem jim to řekla akorát se mi vysmáli a pak mi ještě mamka vlepila facku. Stačí když ji dělá ostudu dcera která je třináct a půl roční děvka. A ještě chodit k psychologovy aby si na nás všichni ukazovali a pomlouvali.......Prostě to máme v rodině hodně těžký a já tomu asi moc nepomáhám. Ale já se nechci Soňou a Šimonem rozcházet. Sme spolu už třetí rok. Mám je opravdu moc ráda a máme společně hodně zážitků. Vlastně jsme dělali zkoro všechno společně....ale rodiče to prostě nechtějí pochopit.
    Snad mě chápete alespoň vy. Já už vážně nevím co mám dělat. Sem zmatená a sem na to sama.....
    (omluvám se jestli píšu zmateně a nesrozumitelně)

    Helejánvm.zkoro 14 let, 2. června

    Ahoj,
    rozumím tomu, že Tě mrzí, jak se rodiče chovají, když s nimi chceš o tom, že máš ráda Soňu i Šimona, mluvit. Někdy to tak opravdu bývá, že rodiče nechápou, co jejich dítě potřebuje a pomoc psychologů také odmítají. Navíc vše ztěžuje pití táty, jak píšeš, nemáte to v rodině jednoduché.

    Říkám si, že pokud o tom rodiče nechtějí mluvit, nemá asi cenu je nějak nutit. Je teď důležité, že máš podporu v přátelích, minule jsi psala, že tomu rozumí i učitelé. Možná je v tuto chvíli dobré to nechat být, třeba v budoucnu bude někdy více prostoru se s rodiči sblížit, vše si vyjasnit. Je hodně lidí, kteří zažívají to, že rodiče jejím vztahům nejsou nakloněni. Proto se teď můžeš soustředit spíš na sebe, můžeš dělat to, co Tě baví, kde se cítíš dobře a počkat, jak se vše vyvine.

    Pokud by sis o všem potřebovala více promluvit, můžeš se obrátit přímo na Modrou linku, kde nabízíme rozhovor po telefonu, Skypu nebo chatu.

    Přejeme klidné dny.
    Modrá linka

    Rodiče

    Ahoj,
    Chtěl bych se zeptat jaká mají práva děti pod 18 let. Jde mi to. Moje rodiče jsou rozvedení a já jsem více u táty. Tátu moc baví sportovat, tak založil sportovní klub, do kterého teď musím chodit. Píšu musím, protože ten sport už mě nebaví. Problém je v tom, že táta nechce slyšet slovo o tom, že mě to nebaví a že chci skončit a dělat něco, co mám opravdu rád. Je tady něco, co můžu já nebo mamka udělat abych ten sport už dělat nemusel. Mamka jednou říkala, že už je mi dost na to, abych se rozhodl jestli chci být u táty nebo u ní, což by můj problém vyřešilo (věk neuvádím).
    Děkuji za odpověď

    Matěj, 30. května

    Ahoj,

    věřím, že není příjemné, když Tě táta nutí věnovat se sportu, který Tě nebaví. Máš právo dát najevo, že chceš dělat něco jiného. Můžeš si zkusit s tátou znovu upřímně promluvit, až bude mít dobrou náladu, vysvětlit mu, co Tě baví a co ne, a požádat ho, aby Tě nenutil do něčeho, co nemáš rád. To stejné může udělat i mamka. Na Tvojí výchově se podílí oba dva rodiče, proto i mamka může nesouhlasit s tím, abys musel dělat sport, který dělat nechceš. Pokud by se mamce s taťkou nedařilo se dohodnout, můžete se společně i v dalších věcech obrátit taky na rodinnou poradnu anebo na takzvaného mediátora, který během rozvodu i po něm pomáhá najít řešení různých problémů v rodinách.
    Co se týče bydlení u mámy anebo táty - nevím, jak to máte přesně nastavené, jestli u mamky trávíš spíše jen víkendy anebo máte nějakou formu střídavé péče. Každopádně, na tom, jak často se budeš vídat s mamkou anebo s taťkou, se rodiče můžou dohodnout buď spolu anebo se obrátit na soud. Ten může znovu určit, u kterého z rodičů budeš bydlet (říká se tomu úprava poměrů nezletilých dětí). Do 18 let jsou za Tebe odpovědní rodiče, jako Tvoji zákonní zástupci. I tak máš ale právo dát najevo svůj názor na to, jak bys to chtěl mít. Nedokážu určit, jak by soud rozhodl konkrétně v Tvém případě. Obecně je ale zájem soudu rozhodnout tak, aby to bylo co nejlepší pro zdravý vývoj dítěte.

    Zdraví

    Modrá linka

    Rodiče

    Milý Alíku,
    co jsem komu udělala, že se mí rodiče pořád hádají o takových pí#####
    Právě teď brečím v pokoji, protože se táta s mámou mlátí na dvorku, jenom kvůli tomu, že před koupelí jsem řekla tátovi, že dojím sušenky, ale po vaně jsem si řekla, že si je nechám až na zítra, a pak se mě mamka normálně zeptala, jestli nechci palačinky od svačiny, jenže pak tam přiběhl můj táta, a že co mi to zakazuje , ale to je prostě takhle pořád a pořád se hádají o stejných blbinách, a když se snažím říct mamce, aby toho nechali tak mě pošle pryč, že prý za všechno můžu já :((((((((((

    Zlomená sirka, skoro 12 let, 23. května

    Ahoj,

    mrzí mě, že se vaši hodně hádají, věřím, že Tě to trápí a že je Ti z toho do breku. Někdy to tak, bohužel, je, že manželé mají období, kdy je těžké spolu vyjít a často mezi sebou mají konflikty.
    Máš ale právo dát jim vědět, jaké to pro Tebe je a že Tě to trápí - máš právo cítit se doma dobře. Nemůžeš za to, že se máma s tátou hádají, konflikty rodičů nejsou chyba dětí - to je mezi dospělými, aby si to mezi sebou vyřešili. Proto mi nepřipadá v pořádku, když Ti mamka říká, že za všechno můžeš. Přemýšlím, jestli kolem sebe máš někoho, komu by ses mohla svěřit s tím, co prožíváš - třeba někomu dalšímu z rodiny, kamarádce anebo třeba školnímu psychologovi, pokud ho na škole máte. Když svoje trápení s někým sdílíme, může nám to přinést alespoň trošku úlevy. Pokud bys chtěla, můžeš se ozvat i nám na Modrou linku - na chatu, telefonu anebo Skypu, kde bychom měli možnost všechno probrat podrobněji. Kontakty najdeš na našich webových stránkách www.modralinka.cz. Obrátit se můžeš taky na Linku bezpečí, která funguje nonstop 116 111.

    Hodně síly přeje

    Modrá linka

    Rodiče

    Ahoj Alíku, Báro, Modrá linko a ostatní. Mám celkem velký problém. Mamka je strašný cholerik a často se hádáme. Ještě kevšemu je učitelka a furt mi prohledává sešity a kvůli všemu půl hodiny řve na celej barák. Dnes jsme se pohádali opravdu hodně a já se začala řezat. Poprvé jsem byla nervózdní ale pak už to šlo samo. Přestala jsem myslet na problémy a byla jsem klidná a šťastná. Vyřezala jsem si na předloktí slovo DEAD. S mamkou jsme se snažily udobřit už několikrát ale nikdy to nevyšlo. Chci s tím rychle přestat abych s tím později neměla velké problémy ale zároveň se nechci vzdát toho klidného pocitu kdy člověk zapomene na své problémy. Dokážete mi pomoci? Předem děkuji za odpověď.

    Nela 12 let, 21. května

    Ahoj Nelo,

    díky za otevřenost, se kterou se nám svěřuješ s tím, co Tě teď trápí. Je super, že si umíš říct o pomoc. Píšeš, že teď prožíváš častější konflikty s mamkou a dnes ses poprvé řezala a pomohlo Ti to cítit se klidně a šťastně. Nechceš mít kvůli sebepoškozování problémy, ale líbí se Ti, že Ti to přináší klid.

    Věřím, že je pro Tebe teď situace s Mamkou náročná a přijde mi přirozené, že hledáš způsob, aby Ti bylo zase dobře. Řezání se přináší klid skrze uvolnění napětí, proto může být lákavé v tom pokračovat. Tenze a napětí potřebují nějaký ventil, jinak se hromadí a čím dál víc zavazí. Z Tvé zprávy mám pocit, že ale vnímáš, že sebepoškozování není nejlepší cesta, jak to napětí uvolňovat. Různým lidem pomáhají k uvolnění různé aktivity – některým pomáhá se „vybít“ – dělat nějaký sport, běhat, dělat bojové umění, zakřičet si, apod. Jiným může naopak pomoct zklidňující aktivita – relaxace, meditace, jóga nebo pobyt v přírodě. Někteří zase potřebují vyjádřit, třeba umělecky, co v nich je – volně psát, kreslit, malovat, nebo něco vyrábět, vyjádřit se hudbou. Můžeš přemýšlet, co z toho by mohlo nejlépe sedět Tobě a třeba něco z toho vyzkoušet.

    Někdy jsou ale pocity tak silné, že se tyto metody, o kterých jsem Ti psala, zdají být nedostatečné. I proto je důležité mít podporu a pomoc druhých, nebýt na to sama. Máš někoho blízkého, komu důvěřuješ natolik, že by ses jim svěřila s tímto problémem? Mohla by ses např. domluvit s kamarádkou, že příště, až bys měla chuť se pořezat, tak bys nejdřív zavolala jí. Vypovídat se někomu blízkému je taky skvělý způsob, jak to ze sebe dostat ven. Pokud bude nutkání se pořezat silné, můžeš také zkusit místo ostří použít ledovou vodu nebo kostku ledu na místě, které by sis chtěla pořezat. Pokud s tím budeš dále zápasit, pak je dobré se o tom poradit s odborníkem. Napadá mě, že můžeš začít třeba u školní psychologa/psycholožky.

    Také vnímám, že je pro Tebe teď důležité najít způsob, jak vycházet s Tvojí mamkou. Pokud by sis o tom, nebo o čemkoli jiném, o čem se zmiňuji, chtěla popovídat více, můžeš se obrátit na naši linku (www.modralinka.cz). Po telefonu (608 902 410) to můžeme spolu lépe probrat. Kdyby i mamku trápilo, jak to teď mezi vámi je, tak mě napadá, že se také můžete zkusit obrátit na bezplatnou rodinnou poradnu (www.amrp.cz).

    Je toho hodně, ale nejdůležitější ze všeho podle mě je, abys na to teď nezůstávala sama.

    Držíme palce, aby bylo brzy lépe.
    Modrá linka

    Rodiče

    Ahoj Alíku. Trápím se s mojí orientací. Nedávno jsem mamce řekla že jsem bi a ona na mě začala řvát že jsem trapná a že na mě jen leze těžká puberta. Já ale jsem se svojí orientací smířená a vím že to „jen“ puberta není. S mamkou jsem si o tom zkoušela promluvit ale ona to asi nepřijme. A bojím se že to řekne tátovi. Táta je totiž docela homofob a nemá rád lidi s jinou sexuální orientací. Myslíš že se to zlepší? Mám z toho deprese...

    Ája 12 let, 20. května

    Ahoj Ájo,
    trápíš se a máš deprese z obavy nepřijetí Tvé bisexuální orientace rodiči – píšeš, že mamka na To reagovala docela bouřlivě a Ty máš strach, co až se to dozví táta.
    Napadá mě, že otázky spojené se sexualitou a sexuální orientací jsou ve věku dospívání naprosto přirozené a opravdu někdy dokážou zmást a potrápit. Oceňuji, že otevřeně mluvíš s mamkou i o citlivých věcech, věřím, že to není jednoduché. Je v pořádku tohle téma otvírat s blízkými i dále, možná je ale dobré mít na paměti i to, že Tvá orientace se ještě stále vyvíjí a nynější bi orientace nemusí být konečná. Samozřejmě, můžeš to zkonzultovat i s odborníkem – psychologem. Možná jej máte na škole nebo můžeš zavolat na linku důvěry.

    Ze zkušeností těch, kteří svým blízkým sdělili, že mají sexuální orientaci odlišnou od většinové, víme, že to mnohdy ze začátku není lehké, ale postupem času se situace většinou uklidňuje. Pro rodinu to může být z počátku šok a je pak často právě otázkou času, kdy tento fakt přijmou.

    Přejeme co nejhezčí dny,
    Modrá linka

    Rodiče

    Ahoj
    Měla jsem s mamkou pěkný vztah ale poslední dobou to tak vůbec není furt mě uráží že mám velký zadek a stehna že jsem tlustá že jsem přibrala že mě děcka v září nepoznají jak jsem tlustá 😔 jednou jsem jela s taťkou pryč a oblíkla jsem si rifle a máma se začla smát a řekla "ty se tam ještě vylezeš?" 😔 Vždycky se rozbrečím. Taky mi furt něco zakazuje na když jsem měla už asi 2 týdny po 12 narozeninách tak jsem se jí zeptala jestli můžu si aspoň trošku malovat řasy ale ona řekla ne a začala řvát 😔 teď nedávno jsem chtěla aby mi ostříhala jenom pár cm vlasy ( je vyučená na kadeřnici) ale ona řekla zase ne a začla řvát že moderní jsou dlouhé vlasy přitom to tak není kdybych se chtěla ostříhat nad ramena tak to chápu ale já jsem to chtěla skratit pod ramena ale ona řekla ne 😭 pak jsem se zeptala mamky jestli by mi nabarvila jenom třeba o 1-2 odstíny tmavší vlasy že chci mít na hlavě jednu pěknou barvu co se mi líbí a ne duhu ale ona řekla opět ne že tmavá dělá starší přitom já tmavé vlasy už mám já jsem chtěla jenom prebarvit blonďaté meliry na hnědou takovou jakou barvu mám já ale změna je přece život ale ona prostě řekla ne 😔 nechala jsem to být protože jsem se nechtěla hádat 🤷🏼‍♀️ dívala jsme na internet a tam měla jedná holka piercing jako druhou dírku v uchu na náušnici ale nahoře u ucha v chrupavce mamka řekla že jo ale musíme to jít někam střelit že ona to neumí no a tak jsem se celý den dívala kde se to nastreluje jestli to boli a tak večer jsme řekla mamce jenom " dívala jsem se na tu druhou dírku do ucha " a ona zase řekla jsi normální v žádné případě takže to nechápu za 3 měsíce mi bude 13 a já jsem chtěla jenom druhou náušnici do ucha ale ona zase řekla ne 😔 nechápu to proč mě furt uráží zakazuje mi vše furt se na mě hnusně tváří a chová se ke mně jak by mi bylo 5 co mám dělat 😔😔 předem děkuji za odpověď ✨

    holka, 12 let, 17. května

    Ahoj,

    mrzí mě, že to poslední dobou máte s mamkou tak, jak popisuješ. Věřím, že je pro Tebe těžké porozumět tomu, proč se k Tobě tak chová, a že Tě to trápí.
    Chápu, že pro mladou dívku můžou být narážky na váhu a postavu dost zraňující. Nepřipadá mi v pořádku, že Tě mamka tímhle způsobem uráží. Neznám ji, proto nedokážu říct, proč se poslední dobou chová jinak než dřív. Umím si představit, že pro některé mamky je těžké dovolit dcerám barvení vlasů, piercing a podobně, a nemusí s tím souhlasit. Dospívání je náročné období jak pro dcery, tak pro mamky - dost se toho během tohoto období mění a může nějakou dobu trvat, než se spolu obě strany naučí znovu vycházet a všechno se "usadí". Každopádně si myslím, že máš právo dát najevo, co se Ti na mamčině chování nelíbí a vysvětlit jí, proč Tě to trápí. Můžeš si s ní zkusit promluvit, až bude mít dobrou náladu. Společně můžete hledat nějaký kompromis. Stejně tak si o všem můžeš promluvit i s tátou, někým dalším z rodiny, anebo s kamarádkami. Když se někomu svěříme, často nám to přinese úlevu.

    Zdraví

    Modrá linka

    Rodiče

    Ahoj Alíku.
    Je mi čerstvě 14 let a v asi 11 letech jsem začala přicházet na to že jsem asi jiná než ostatní holky v mém věku. Zatímco holky si mezi sebou říkaly "ježiš to je ale hezkej kluk" a druhá "no ale tam ten je hezčí" mě se vždycky nelíbily. Už od mala jsem měla ráda věci pro kluky třeba auta, vojáčky, vláčky atd. Panenky mě moc nebraly a šaty jsem od 8 let v mém šatníku nemohla ani vidět. Nosím pořád mikiny, dlouhé kalhoty a podobné spíše klučičí oblečení. No a na počátku 12-13 roku. Jsem oběvila slovo lgbt. Hned jsem začala hledat co to slovo znamená. A když sem se to dozvěděla řekla jsem si "tohle by mohl být můj problém". A tak sem si prostě řekla že jsem asi na holky. Za ty skoro dva roky je mi to čím dál víc jasné. No a já se rozhodla že to řeknu kamarádkám. Bála jsem se jejich reakce, tak sem to tak pomalu naznačovala až se mě kamarádka zeptala "ty si na holky?".
    A já hned řekla že ano. A byla jsem hrozně milé překvapená že holky říkaly že je to skvělé. Pak ale nadešla věc proč sem píšu JAK TO ŘÍCT DOMA. Pořád si říkám mám počkat ale jak dlouho do 15 to je takový věk kdybi mi už mohli opravdu věřit. Nebo to říct hned to radši ne je moc brzy ale zase to v sobě budu dusit. Můj táta s mámou nemají velmi v oblibě lgbt lidi stačí když je v televizi nějaký gay a rodiče hned"tvl další teplouši odporný" takže asi chápeš proč se toho tak obávám. A i kvůli tomu v poslední době jsem se začala sebepoškozovat. Už nevím jak dál nevíš co s tím?
    Předem děkuju za odpověď.
    Klára.

    Klára 14 let, 13. května

    Ahoj Kláro,
    píšeš o tom, že jsi zjistila, že jsi lesbicky orientovaná a ptáš se, jak to říct rodičům. Bojíš se jejich reakce, začala jsi se kvůli tomu i sebepoškozovat.

    Ve Tvém textu čtu, že jsi zjistila, že „tohle by mohl být můj problém". Říkám si, že to nemusí být „problém“, který máš, ale Tvoje cesta. Samozřejmě nezáleží jen na Tobě, jestli to bude problém, ale i na okolí, jak píšeš. A taky je potřeba říci, že se v Tvém věku mohou věci ještě měnit, sexuální vývoj ještě není ukončen.

    Věřím, že jsi nyní napjatá a nevíš, jak to rodičům říct a jak budou reagovat. Mrzí mě, že si kvůli tomu ubližuješ, asi se opravdu obáváš reakce rodičů. Myslím si, že je v každém případě dobré počkat na vhodnou chvíli, kdy spolu budete všichni v dobré náladě a budeš od nich cítit zájem a důvěrný kontakt. Poté jim můžeš zkusit naznačit, co prožíváš, zrovna tak hezky, jak jsi to napsala Alíkovi. Možná už si sami něčeho všimli a pomůže jim to pochopit. Pokud máš k některému z rodičů blíže, mohlo by pomoci začít u něj nebo u jiného příbuzného, se kterým máš dobrý vztah. Docela hodně rodičů má nejprve bouřlivé reakce, s tím je třeba počítat, a říci si pak o podporu u kamarádek a dalších chápajících lidí. Blízkým je potřeba dopřát čas k přijetí situace, zvláště tehdy, když je pro ně lesbicko-gay orientace problémem. Poté bych tě podpořila, abys na to nezůstávala sama - zkus se svěřit třeba školnímu psychologovi nebo se neváhej ozvat na linku důvěry.

    Kláro, také bych ti ráda pověděla, že ubližování sobě samé nic neřeší, reálně přidává jen více problémů. Dokud je čas, zkoušej pro uvolnění pocitů s tím vším spojených využívat jiné, zdravé způsoby. Může jít třeba o sport, malování, vypsání se do deníku nebo rozmluvu s někým blízkým. I my jsme ti nadále k dispozici. Kontakty na nás najdeš na www.modralinka.cz.

    Držíme palce,
    Modrá linka