Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alík radí dětem

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj alíku, měřim hodně cm (okolo 183?) ale vážím jen 60kg takže BMI mám 18,12... Hodně cvičím, jezdím na kole, chodím ven se psy atd ale vůbec nemám chuť jíst, když mám hlad tak to taky není problém a v poho to vydržím. Zkoušel jsem i jen celý den sedět a jíst ale když toho sním moc tak hnedka hurá na záchod. Taky doma někdy není dostatek jídla což mě docela ulehčuje rozhodnutí jestli budu jíst nebo ne.

    kostička, 14 let, 4. července 2020

    Ahoj kostičko,

    určitě to proto není lehké. Pokud si nevíš sama rady, určitě se svěř někomu dospělému komu věříš, určitě najdeš podporu a pomoc, která je momentálně potřeba.

    Pokud bys ses neměla komu svěřit, rádi tě vyslechneme v Centru Anabell, můžeš se podívat na stránky www.anabell.cz/
    Zde ti můžeme nabídnout psychologickou pomoc nebo třeba službu peer konzultanství, kdy si můžeš popovídat s člověkem s podobnou zkušeností.

    Posíláme hodně sil

    Na otázky odpovídají

    pracovníci Modré linky, psycholožky BáraV a Péťa, poradenské centrum Locika, MUDr. Jiří Staněk, MVDr. Přemysl Rabas, vědecký novinář Pragmatik, Škola Vitae, bojovníci proti kouření z projektu Nekuřátka a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

    Dotazy mohou pokládat pouze děti mladší 15 let.

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj Poradno, po delší době se na vás zase obracím s dotazem. Myslím, že dnes je to celkem důležitý dotaz..

    Na začátek bych chtěla říct něco o mně. Je mi 13 let, měřím 159 centimetrů a vážím cca 36-37 kg teď se to celkem pohybuje. No už pár měsíců mám problémy s jídlem.. Nějakou dobu jsem jedla fakt hodně málo, ale byl to asi jen týden nebo dva jinak jsem jedla podle mě celkem v pohodě. Také jsem začala cvičit- a to cca 15-25 minut denně, ale žádné cardio, spíš jen "posilovací tréninky", jednou týdně chodím plavat (na 45 minut) a pak mám jednou týdně 2 hodiny tělocviku, ale tam to skoro žádný sport či pohyb není. No, problém je takový, že mě jednou moji rodiče zvážili, protože si všimli, že skoro nejím sladkosti (což jsem dříve jedla fakt hodně) no a to co na té váze viděli se jim vůbec nelíbilo (37.5 tehdy). Asi tři týdny to nechávali "na volné noze" - pouze mamka častěji vařila teplé večeře, do té doby nevařila skoro vůbec, takže bylo většinou k večeři kupované pečivo ze supermarketu.. No začala jsem víc jíst, jenže váha pořád klesala (jednou až na nějakých 35.8), tak jsem začala jíst ještě trochu víc, ale vůbec nemám představu, kolik je tak normálně. Jo a taky.. Už Nějakou dobu si počítám kalorie - jenže si potraviny nevazim, takže to není úplně objektivní, ale většinou denně sním cca 1500kcal, asi je to málo co? No zpět k příběhu- od té doby, co rodiče zjistili, že moc nejím, musela jsem přestat cvičit (naposledy jsem cvičila asi před měsícem..) Jenže pořád mám s jídlem problém. A taky už tři měsíce nemám měsíčky.. A tak se mamka rozhodla se poradit s doktorkou.. Ještě neznám termín, kdy tam půjdu, ale prý půjdu na nějaké odběry a možná budu chodit k psychiatrovi a psycholožce... Moje otázka je taková, co se tam se mnou bude dít? Nepošle mě paní doktorka nějak do centra pro anorektičky, že ne?
    Otázky:

    Co se se mnou bude u paní doktorky dít? Co se se mnou stane? Co se mnou bude ten psycholog probírat? Bojím se..

    Kolik bych tak měla jíst kcal? (Všude píšou, že i přes 2000, ale mě to přijde strašně hodně..)

    Sladkosti.. vím, že bych se měla snažit si je spíš "přestat počítat", ale.. Kolik tak "gramů přidaného cukru" (čili bonbóny a sladkosti) bych měla na svůj věk sníst, aby to bylo ještě ok?

    Pečivo, je ok jíst chleba se sýrem k snídani, rohlík se šunkou k dopolední svačině, další chleba se šunkou k odpolední svačině a popřípadě ještě 2 tousty k večeři? Přijde mi to strašně hodně pečiva, ale občas ho třeba tolik i sním...

    Už ani tolik nemyslím na jídlo - dříve jsem nad ním přemýšlela pořád. Co a kdy si dám k snídani, snila jsem o tom, jak jím čokoládu.. Jak si přestat počítat kalorie? I když počítání kalorií mi celkem pomáhá, když vidím, že mám fakt málo, tak si jdu ještě něco dát, i když nemám hlad a mnohdy ani chuť..

    Jak se anorexie léčí? Jak se z ní vyléčit?

    A na konec - ano, sama vím, že mám s jídlem problémy- nevím zda je to úplně anorexie, ale když ne, tak rozhodně její začátek..

    Mám i příznaky anorexie - je mi pořád zima, nemám menstruaci, přemýšlím nad jídlem, mívala jsem i výčitky po nějakém jídle (teď už moc ne), kdysi jsem se hodně vážila (klidně 3× denně)

    Taky jsem se za toto období hodně hádala s rodiči a vždy když jsem se na ně hodně naštvala, nejedla jsem.. Ale teď už je to lepší..

    Ne že by můj dotaz hodně spěchal, ale mamka psala doktorce včera a ta dneska odepsala a já se bojím.. prosím odpovězte co nejdříve..

    holka, 13 let, 21. listopadu

    Ahoj,
    s potížemi s jídlem se potýká docela dost holek tvého věku. Je dobře, že si rodiče všimli tvé nízké váhy. Při své výšce bys opravdu měla vážit víc. Tvé tělo už kvůli nízké váze nemůže normálně fungovat. Mělo by si poradit se zimou a dokázat udržet menstruaci. Je důležité, aby se tato potíž řešila co nejrychleji. Paní doktorka tě vyšetří, změří tě, zváží tě, nejspíš se tě bude ptát na jídlo, na menstruaci. S psychologem se můžeš bavit o čem chceš. Nejspíš se tě zeptá na důvody tvého nejezení, zkusíte společně přijít na to, co dělat, aby ses cítila lépe a nemusela na truc přestávat jíst. Všichni ti budou chtít pomoc. Zkus jim věřit a dbát na jejich doporučení.
    Otázky ohledně jídla probereš s odborníky na výživu. Řeknou ti, co bys měla jíst, abys měla všechny potřebné živiny a dostatek energie. Já nejsem odborník na výživu, takže tyto otázky (na kcal, cukr, pečivo) prosím polož až u paní doktorky.
    Počítání kalorií je hodně otrocká práce, cílem bude, abys to nemusela dělat, ohledně jídla se určitě tolik hlídat nemusíš. Pomůžou ti s tím terapeuti.
    Anorexie se léčí za pomoci mnoha odborníků. Psychologa, lékaře, výživového poradce. Nejdřív společně zjistíte, jak závažné tvé potíže jsou (na dálku nedokážu říct, zda trpíš anorexií). Pokud by se tato diagnóza potvrdila, nezoufejte. Nebudeš na to sama, společně dokážete, že tvé tělo bude zase fungovat správně.
    Držím palce!
    Péťa

    Vyhledat odbornou pomoc

    Smysl života

    Dobrý den mám pocit že můj život nemá smysl. Cítím se zničená. Od té doby co se to zkazilo s tím klukem jsem se nechtěně izolovala od lidí a teď se se mnou skoro nikdo nebaví. Mám jenom jednu kamarádku která mě podrží a já jsem za ní strašně ráda. Ale ostatní jsou jen známý. Ten kluk si mě nevšímá. Už se se mnou nebaví jako kamarád radši jde zajinou holkou která ho má taky ráda a myslím si že oni dva budou spolu,ale já nevím jak to zvládnu. ;-( pořád se s ostatními srovnávám a přijde mi že nemám na nic talent. Pořádně nic neumím. Vždycky se v kolektivu najde někdo kdo zpívá líp než já nebo kreslí líp než já a to jsou zrovna věci co mi jdou. A mě to prostě není příjemný že nikde nejsem ta šikovná. Poslední dobou často brečím, nic mě nebaví (celé dny jsem na Instagramu i když mě to vlastně vůbec nezajímá a nebaví, jen mě z toho bolí oči) nedokážu si číst což jsem měla dřív strašně ráda. Pořád něco jím protože mi to nějak pomůže když sním třeba něco sladkého jenže už teď nejsem úplně tak spokojená se svojí váhou a postavou( 169 cm 57 kg) jediné co mi pomáhá je jít na dlouho ven jít cestou kterou neznám,kde nikdo není pustím si hlasitě hudbu do sluchátek a jsem úplně sama. Často si hrozně moc přeju utéct z domova a dlouho se nevrátit. Stejně o mě nikdo nestojí. Jen ta kamarádka se kterou se skoro nevídam. Sestra je na mě dost zlá říká že jsem nějaká divná. Musím se pořád přetvařovat. Pořád se falešně usmívám protože nechci vypadat jako člověk co není psychicky v pohodě. Ve škole se pořádně nesoustředím protože dělám všechno proto abych se zase nerozbrecela. Ve škole teď nemám kamarádky nějak jsme si přestali rozumět kamarádky si jen čtou a když něco řeknu tak už je to nezajímá prostě jsou ponořený jen v knížkách a ve škole mě začli zase šikanovat. Já mám hroznou chuť se říznout a nevím jak si pomoct už jsem to totiž párkrát udělala. Nikde nejsem šťastná. Už ani ve skautu protože moje "kámoška" na skautu mě akorát využívá. Někdy se mi stane že se mi zatmí před očima a já spadnu nebo se začnu z ničeho nic hrozně dusit. Taky mě často celý dny bolí hlava ale to i před tím co se to pokazilo s tím klukem. Už předtím jsem nebyla úplně v pohodě a tohle byl vrchol. Nevím jestli to s tím má něco společného ale asi jo. Já nevím jak se vzchopit a zase získat chuť do života.
    Díky moc$>

    holka, 14 let, 18. listopadu

    Ahoj,
    ptáš se, jak se vzchopit a jak získat znovu chuť do života? Kdyby na tuto poměrně jednoduchou otázku existovala jednoduchá odpověď, tak by byla na Nobelovu cenu. Problém je, že každý/á jsme jiný/á, a svoji cestu hledáme podle svých možností, příležitostí, zájmů, atd.

    Provází Tě i zdravotní potíže, celé dny Tě bolí hlava, přestože příčina může být a nejspíš bude psychická, přesto by stálo za to se svěřit své praktické lékařce/lékaři i rodičům, a absolvovat nějaké vyšetření, zvláště, pokud potíže trvají již delší dobu a byly ještě dřív než se to pokazilo s tím klukem.Je prima, že máš skvělou kamarádku, která Tě podpoří, s kterou můžeš sdílet, ventilace a sdílení velmi pomáhá, uvolní. Pomáhají také relaxační cvičení, pomáhá meditace, návody najdeš na internetu. Oceňuji, že sama hledáš cesty, co pomáhá, i Tobě jako mnoha dalším lidem pomáhají procházky přírodou, hudba, to uvolňuje.

    Tvé zklamání, související zřejmě s rozchodem, (nevím, to nezmiňuješ), neseš těžce, izolovala ses od lidí, nutíš se k přetvářce, i když se Ti chce ve skutečnosti brečet. Možná si ani neuvědomuješ, kolik sil a energie taková přetvářka stojí, navíc opět zhorší Tvé fyzické potíže. Být svá, otevřená vůči ostatním a nepřetvařovat se, to také hodně pomáhá, i v komunikaci s druhými lidmi.

    Píšeš též o tom, že nejsi spokojená se svoji postavou a váhou. Měříš 169 cm a vážíš 57 kg. Z hlediska BMI jsi v normě a spíše dost blízko podvýživě, tedy určitě se nemusíš obávat, že bys měla nadváhu.
    Těch potíží, které popisuješ, máš opravdu hodně a bylo by dobře, svěřit se nějakému odborníkovi, aby Tě podpořil. I s problémem se řezáním, který málokdo dokáže zvládnout sám, bez podpory odborníka.

    Dříve jsi alespoň četla, nyní Tě bolí oči od Instagramu a stejně Tě to nezajímá. Píšeš, že dobře maluješ, zpíváš, snaž se tedy využít volného času ke zdokonalování v tvoření, které bývá velikou oporou v životě. Srovnávat se s ostatními moc neprospívá, naopak, a kdo posoudí, co a jak je lépe. Nechť Ti vlastní tvoření přináší radost. Zkus stále hledat něco, na co se můžeš těšit, co Tobě i druhým udělá radost a tak naplnit své dny.

    Kdybys chtěla, můžeš se podívat na naše stránky www.modralinka.cz a zvážit i jiný způsob kontaktu s námi, jako telefonát, chat, Skype, kde lze jít mnohem více do hloubky a k jádru věci. Jsme tu pro Tebe.

    Přejeme Ti, aby ses dokázala vzchopit, ať už sama či s podporou blízkých nebo odborníka a našla zase chuť do života.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Cítím se zbytečně, přemýšlím o sebevraždě

    Ahoj alíku, potřebuji pomoc už nějakou dobu přemýšlím o sebevraždě. Cítím se zbytečná, nemám skoro žádné kamarády. Mám pocit že jsem všem jen na obtíž. Rodiče mi říkají, že se kvůli mě cití špatně. Já se ale kvůli tomu cítím ještě mnohem hůř. Nepříjdu si ale jako špatný člověk. Důvody toho proč jsem ještě nezabila jsou ty, že jsou lidi kterým by to asi ublížilo a taky proto že se toho bojím. A tak dál žiju ztracená, s pocitem toho že jsem zbytečná. Chci se z toho dostst, ale nevím jak, tenhle život už mě nebaví.

    holka, 14 let, 20. listopadu

    Ahoj z Modré linky,

    chci moc ocenit odvahu, se kterou se nám svěřuješ s tím, co Tě teď trápí. Píšeš, že už nějakou dobu přemýšlíš o sebevraždě a že se cítíš všem jen na obtíž. Je moc dobře, že si říkáš o pomoc ve chvíli, kdy se takto cítíš.

    Zmiňuješ se o tom, že nemáš skoro žádné kamarády. Přemýšlím, zda "skoro žádné" znamená, že tam nějací kamarádi přece jen jsou. Stálo by za to se rozhlédnout, kdo je Ti blízký a s kým by bylo fajn se skamarádit. Také přemýšlím, kteří jsou ti lidé, kterým by ublížilo, kdyby ses zabila. Říkám si, že těmto lidem na Tobě asi záleží. Uvažuji také nad tím, jestli ses někomu z těchto lidí svěřila s tím, co Tě trápí a že Tě život už nebaví. Na tyto pocity je důležité nebýt sama. Pokud máš někoho v okolí, komu důvěřuješ, chci Tě povzbudit, že i s tímto tématem za nimi můžeš přijít a dát sobě i blízkým šanci tuto situaci řešit společně.

    Píšeš, že Ti rodiče říkají, že se kvůli Tobě cítí špatně. Moc mě mrzí, že něco takovéto od nich slýcháš. Ty nemůžeš za pocity svých rodičů, za ty jsou zodpovědní oni. Dokážu si představit, že slyšet něco takového může být hodně zraňující. Nevím, jaký máš vztah s rodiči a když nad tím přemýšlím, mohou to být různé důvody, co rodiče vedou k tomu tohle říkat, - např. únava, vztek z práce, neschopnost vidět věci objektivně, tlak rodinných tradic, velká očekávání apod. - a tedy se vůbec nemusí týkat Tebe a Tvé osobnosti. Proto mi přijde moc dobré, že i Ty vnímáš, že nejsi špatný člověk a v tomto si věříš.

    Píšeš, že se z toho chceš dostat, ale nevíš jak. Je super, že tam máš tu první část - že chceš. První krok už jsi udělala - napsala sis o pomoc. Myslím, že když se člověk cítí až tak špatně, že už nechce žít, tak je to chvíle, kdy si opravdu zaslouží pomoc druhých a potřebuje podporu. Pokud máš možnost podpory v okolí, tak to je úplně nejlepší. Někdy na tato těžká témata je ale super mít i pomoc odborníka, který s tím má zkušenosti a ví co a jak. To může být třeba psycholog/psycholožka. Možná máte nějakého na škole, jednou možností je zajít za ní/m. Nebo vyhledat nějakého ve svém okolí či se s nějakým spojit online (např. www.terap.io). Většinou se tedy psychologové platí, tak tam bys asi potřebovala pomoc rodičů nebo někoho dospělého. Pokud chceš, můžeš zkontaktovat nás na lince, třeba přes telefon, Skype nebo chat (kontakty na www.modralinka.cz). Můžeme to probrat víc do hloubky a taky spolu hledat konkrétní formy pomoci. Případně se můžeš nonstop a zdarma obrátit na Linku bezpečí (www.linkabezpeci.cz). Je opravdu důležité na to nezůstávat sama.

    Přejeme Ti podporu, kterou si teď zasloužíš.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj Alíku,
    Vím, že píšu už další dotaz. Ale poslední dobou mám... prostě problémy s ostatními.
    Když jsem třeba u babičky, s bratrancem a sestřenicí, tak jsem např. řekla omylem sprosté slovo a babička hned vyjela. Když to řeknou oni, babička je v klidu a nic neříká. Moje sestřenice je otravná, je jí 8 let, a to když se narodila, jsem se těšila, že to bude normální suprová holka. Ale o 8 let později jsem zjistila, že je to holka která mi ničí život.

    • Kopíruje mě: Něco mě napadne, ona to zkopíruje, jde s tím za rodiči a říká, jak je to nejlepší nápad který jí napadl. I když napadl ve skutečnosti mě...
    • Lže!: Na chalupě jsme se chystaly dát morčata do venkovní klece. Dala jsem jí pítko, s takovým držátkem. Dole jsme to hledaly. Říkám: Ty jsi to měla, tak mi jako vysvětli, kde to je?! Ona na to: NENE! Já: JOJO! A tak to bylo dokola, dokud jsem nezařvala: Veruno, já nejsem deb*l, vím, žes to měla ty! Pak přišla babička, s tím že VERUNEČCE věří že to neměla! Vzala mi mobil, a poslala mě někam. A kde to nakonec bylo? No ve VERUNEČKY kapse, samozřejmě. S brekem jsem byla asi půl hodiny na houpačce.

    Ještě něco jsem o sobě nezmínila:
    Strašně furt někoho mlátím za kraviny...
    Prosím pomoc co mám se sebou i s těmito problémy dělat, moc děkuju$>(ÍÍÍ)

    nenormální holka, 11 let, 27. října

    Milá pisatelko, 

    svěřuješ se poradně s tím, že nerozumíš svým problémům ve vztazích s ostatními. To je moc dobře, že jsi napsala a nevadí, že je to další dotaz. Tak jak to čtu, tak mě napadá, že to, co popisuješ je nejspíš takový malý obraz něčeho, co tě trápí hodně silně. Nejspíš se něco stalo, co v tobě vyvolalo hodně vzteku a nevraživosti vůči ostatním. Možná se cítíš odmítaná, nepřijatá, nebo tak, že tě rodiče či babička mají méně rádi než tvé sourozence či sestřenici.  Čtu za tím nějakou silnou vnitřní nejistotu, napětí, necítíš se ve vztazích s druhými dobře. Bylo by potřeba porozumět tomu, co to způsobilo, co tě vlastně trápí. K tomu by ti mohl pomoci dětský psycholog. Mohla bych zkusit kontaktovat vašeho školního psychologa. Nebo se zkus svěřit někomu blízkému v rodině a požádat ho, aby pro tebe další pomoc vyhledal. Pokud budeš potřebovat, můžeš se o svém trápení rozepsat víc třeba do našeho chatu, je určený pro děti, které prožívají těžké situace. Najdeš ho na www.detstvibeznasili.cz. Tak bych tě chtěla moc povzbudit a podpořit v tom, abys zkusila vyhledat osobní pomoc a uvolnit to, co tě uvnitř trápí.  Držím ti palce, 

    Poradce Centra Locika

    Vyhledat odbornou pomoc

    Zpráva od bratra před sebevraždou

    Ahoj, po dlouhé době zas píšu. Tentokrát o něčem co mě teď dost trápí. Vlastně už přes rok, ale právě teď sem si vrátila to, na co jsem se snažila přestat myslet.Právě dnes v tuhle chvíli jsem se jen tak hrabala mamky mobilem. Vím, měla bych respektovat její soukromí a to taky dělám, většinou jí nevadí když na její mobil vlezu, ale co se týče tohohle... aspoň tu jednu věc mi mohla ukázat! Po otevření jejího mobilu jsem narazila na zápisky o bolestných dnech. Hodně jsem kvůli tomu brečela a zjistila jsem to co mě nejvíce zaskočilo! Nejdříve se posnažím vysvětlit situaci: můj bratr spáchal sebevr@ždu před rokem. Stále to bolí a nikdy nepřestane. Doufala jsem, že je to jen sen a že jednou se vzbudím a on bude spinkat ve svojí posteli... a stále doufám. Hledala jsem nějaké odpovědi, poslední rozloučení nebo tak něco, ale nic. Vzdala jsem to a myslela jsem si, že nic takového nezanechal. Ale on to zanechal, jenom mamka nám to neukázala. Asi měla nějaký důvod, třeba nás nechtěla ranit ještě víc, ale já pitomá ten dopis našla... vůbec nevím co teď, jak budu zas fungovat a co ve škole. Do teď jsem dokázala všechno nějak udržet a nechat si to na noc, všechnu bolest a vztek. Ale teď? Já nevím. Prostě se to zas vrátilo! Noční můry, nespavost, nechuť k jídlu a tak. Teď se hlavně bojím co budu dělat až zas uvidím jeho třídní učitelku, ředitele, kterýmu jsem za to, co udělal pro nás vdečná a jeho spolužáky. Nebo co budu dělat na poslední den školy? Vždyť tenhle rok měl být v 9 třídě. To se tam rozbrečím?! Ach jo, teď v tuhle chvíli vážně nevím co mám dělat! S našimi mluvit nemůžu, stačilo mi, jak mamka extrémně zhubla a dlouho nemluvila. Nechci aby byla zas zničená a ani taťka. Co mám teď dělat? Já prostě nevím

    holka, 13 let, 31. října

    Ahoj,

    díky za to, že píšeš s takovou otevřeností o tom, co zažíváš. Z Tvé zprávy se dočítám, že Tvůj bratr před rokem spáchal sebevraždu. Ty jsi teď na mobilu od mamky našla zprávu, kterou zanechal před svoji smrtí a kterou vám mamka neukázala. Teď nevíš, co dělat, vrátila se ta bolest i noční můry, nechuť k jídlu... Bojíš se, jak to zvládneš, až se potkáš s věcmi, které Ti bratra připomínají, jako jeho třídní učitelku, nebo poslední den školy. Ptáš se, co máš dělat.

    Je moc dobře, že píšeš a svěřuješ se s tím, co Tě trápí. Říkám si, že asi všichni prožíváte spoustu bolesti po smrti bratra, ty pocity, co popisuješ, mi přijdou jako naprosto přirozenou reakcí na něco takového. Představuji si i situaci s nalezením zprávy a říkám si, že by to mohlo v někom probudit i hněv vůči mamce, že něco takového skrývala. Přijde mi super, jak reflektuješ, že to možná dělala pro Tvoji ochranu, ale zároveň vnímám, že někdo naopak potřebuje o těchto věcech, jako je smrt blízkého, vědět co nejvíce, aby to dokázal zpracovat. Píšeš, že mamka hodně zhubla a dlouho nemluvila, asi jí to taky dost vzalo. I přesto si myslím, že je důležité, abys jí řekla, jak to cítíš a co potřebuješ. Možná bys potřebovala o těch věcech naopak více mluvit. Třeba když mamka bude vědět, že pro Tebe je lepší o tom mluvit, tak se taky otevře. Taky přemýšlím, jestli ji chceš říct o tom, že jsi zprávu nalezla. O taťkovi se zmiňuješ jen trochu, tak si říkám, jestli to spolu nějak sdílíte, mluvíte o bratrovi.

    Píšeš, že nevíš, jestli to dokážeš všechno udržet jako doteď a jak to zvládneš ve škole. Moc Ti přeji, aby sis teď dopřála to třeba neudržet a klidně svoji bolest projevovat i ve škole. Já si myslím, že kdyby ses kvůli bratrovi rozbrečela poslední den školy, tak je to naprosto v pořádku. Dokonce je to vlastně pěkné, protože je vidět, jak Ti na bratru záleželo. Chci Tě povzbudit, že teď můžeš a dokonce potřebuješ být na sebe laskavá, dopřát si prostor pro vyjádření emocí. Předpokládám, že na škole ví, co se stalo – i tam si můžeš říct o podporu, sdílet, jak se cítíš, např. s oblíbenou učitelkou nebo školní psycholožkou, pokud na škole máte.

    Ptáš se, co teď máš dělat. Udělala jsi už skvělý první krok – řekla sis o pomoc. Kdybych měla doporučit druhý, bylo by to sdílet, co prožíváš, s někým blízkým. Nevím, jestli Tě teď Tvá rodina dokáže vyslyšet - to by bylo super - můžeš však hledat i mimo nejbližší rodinu, ať už u vzdálenějších příbuzných, známých, nebo třeba ve škole. Někdy může v těchto situacích pomoct i odborník, který umí člověka doprovázet po takové události, např. psycholog nebo terapeut. Pokud bys chtěla zkusit i toto, můžeš se zeptat své školní psycholožky nebo klidně napsat nám. Případně se můžeš ozvat nám na linku i tehdy, když bys to s námi chtěla probrat víc do hloubky, můžeš volat od 9:00 do 21:00 nebo nám napsat na chat (časy a kontakty na www.modralinka.cz). Jsme tu pro Tebe.

    Přejeme Tobě i rodině hodně sil.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Chybí mi smysl života

    Ahoj Alíku,
    vážně se omlouvám, že tímhletím zatěžuju tebe, ale nevím už co dělat... Nemám tady co dělat🙃 Chybí mi smysl života, a nic je řešení. Po tom, co tě přejede vlak, bude klid, ne? Nechci už nic řešit a ani se furt trápit se školou. Zní to jako puberťácká výmluva, ale já to myslím vážně - na školu nemám čas. Tedy, školu jako školu, chodit do ní, učit se, to chápu, a ráda. Ale ty věčné testy??? Kdyby jsme psali jednou za čas, chápu, ale my do slova píšem aspoň dva testy denně (někdy více) a já na ti prostě nemám čas. A na co už vůbec ne, na domácí úkoly. Přijdu domů, musím se postarat o psa, musím si s ním hrát, je to štěně a pak se mi na ty úkoly prostě nechci. Navíc mě každý den po škole otravuje jeden kluk. Byl to můj kamarád, ale všechno se změnilo, když se začal chovat vážně jak ten nejhloupější člověk na světě. Jednou se vetřel ke mě domů tím způsobem, že dal prostě nohu do dveří a já ty dveře nemohla zavřít. Je to oproti mě prcek, mohla bych ho jednou rukou odstrčit, ale bojím se abych mu neublížila (aby nespadl ze schodů a tak) a navíc je to jediná člověk (kromě mámy a táty a ségry) se kterým se bavím. Jestli o něj definitivně přijdu, bude to pro mě sociální konec. Už nevím. V mém životě už je dost věcí (s prominutím) podělaných. Táta zmlátil mámu, rodiče se rozvedli, přestěhovali jsme se z vesnice z domu kde jsem vyrůstala do města do bytu kam jsem předtím jezdila jenom na nákupy... A k tomu... Jako... Já jsem vždycky byla ošklivá ale teď jak rostu... Jsem odporná. Nemůžu se na sebe podívat do zrcadla. A k tomu jsem úplně vypatlaná. Mám se teď učit a dělat referát na zeměpis, ale místo toho tady píšu tyhle ho**diny a myslím si že jsem kdoví jaká chudinka. Ale já prostě už vážně nevím co dělat... Nejvíc se bojím budoucnosti. Jsem odporná. (tlustá, v obličeji, vlasy mám jak čarodejnie... No v podstatě prostě já celá vážně nevím o jdeiné čáasti mého těla co by za něco stála) nikdy si nenajdu nějákého kluka. A tak... a navíc... ani nechci na střední a tak protože vím že jsem úplně tupá a že bych to nezvládala ale víím že rodiče mě tam dokopou. a škola mi ničí život. Dnes jsem dostala 5 a máma na mě byla hrozně naštvaná. A já jsem jí úplně jedno jen ji otravuju jako všechny ostatní. Když jsem byla malá, musela jsem si po sobě všechny hračky uklízet, sníst oběd atd. Ale mojé ségra který jsou 4 nic z toho dělat nemusí. Má ji prostě rači než mě a já to chápu protože ona je z nás dvou ta lepší. Je hezka, má ve školce normálně kamarády což já jsem něměla nejdou s ní žádný problémy a určitě jednou bude hrozně šikovná ale ja na nic šikovná nejsem nic mi nejde. No, jedna věc by tu možná byla - mám dokonalou schopnost každého naštvat a otravovat ho. A ve škole... Taky. Jedniý důvod proč jsem ještě nešla na kolejeje ten pes vážně, ale možná že i tomu psovi by bylo líp beze mě. A za to že se rodiče rozvedli můžu já. Kdybch se nenarodila, jsou aspoň ještě rok spolu a podle vyprávěvní obou (jak od mámy tak od táty) jsem doszt jasně pochopila že si přestali rozumět až potom co jsem se narodila. A se ségrou se taky furt hádám a rodiče se pak akorát zlobí a taky se zlobí protože jsem hrozně pomalá a nejsem schopná si uklidit pokoj. No ted moje segra je nemocná a mama na ni furt žvatla a splni ji vsechno co si řekne - ,,mami dones mi bramburky!“ máma to splepě udělá. U mě nikdy nic takovýho nefungovalo! 1. musela jsem hezky poprosit 2. brambůrky u mě byla vyjímka a moje segra je ted ma kazdy den po obede. A navíc kvůli mě se furt musí řešit režim kdy budu u táty a kdy u mámy protože U adély je to jasný týden máma týden táta ale u mě se to furt táta snaží vymyslet tak abych byla někdy sama s ním a někdy sama s mámou. Prostě tady nemá smysl být já jediný co chci je klid a tma a nic.

    Omlouvám se,
    Anonym

    holka, 12 let, 19. října

    Ahoj z Modré linky,

    děkujeme za důvěru, se kterou jsi nám dokázala napsat. Pozorně jsem si pročítala, co píšeš o svém životě, a vnímám, že toho teď zažíváš hodně náročného. Není jistě snadné řešit školu, kamaráda, který se teď chová jinak, situaci doma s rodiči a se sestrou a i řadu nepříjemných pocitů vůči sobě samé. Je mi líto, že se to takto dohromady potkalo a přijde mi pochopitelné, že pochybuješ, jaký smysl má být na tomto světě, nevíš, co dělat a přeješ si mít klid. Někdy je to opravdu tak, že nám třeba i myšlenky na sebevraždu (jít na koleje, jak píšeš) mohou přinášet pocit úlevy, takového vystoupení z trápení. Současně si však myslím, že ukončení života je způsob, které sebou bere i možnost změny k lepšímu a dobré věci, které mohou do našeho života později vstoupit. A tak bych Ti ráda i touto odpovědí dodala odvahy, abys hledala jiné cesty a pomoc, kterou si zasloužíš. Je moc dobře, že jsi nám o všem takto otevřeně napsala.

    Pozorně jsem si Tvůj e-mail pročítala a říkala jsem si, že zažíváš řadu negativních pocitů vůči sobě samé, připadáš si odporně, vypatlaná a uvažuje i nad tím, že můžeš za rozvod rodičů. Když nad tím přemýšlím, napadá mě, že často právě v období, kdy se necítíme dobře, nás takové myšlenky vůči nám samotným napadají, vidíme se hodně kriticky a obviňujeme se také z věcí, na kterých žádnou vinu neneseme. Když se nám pak uleví, dokážeme k sobě být více laskavi a já bych Ti moc přála, aby se také Tobě brzy ulevilo a dokázala jsi sama sebe ocenit, utěšit, vidět na sobě to hezké a pozitivní. Chtěla bych Tě podpořit, abys na to teď nebyla sama a dokázala dát okolí najevo, co prožíváš a co bys potřebovala. Píšeš, že doma to pro Tebe není snadné, přesto si myslím, že by rodiče měli vědět, že se trápíš. Lze začít mluvit s tím z nich, s kým je to pro Tebe snadější - nevím, zda jsem správně vyrozuměla, že táta se to snaží vymyslet někdy i tak, abys měla možnost být s ním nebo s mámou sama. Možná tedy i v takové klidné chvilce lze zkusit říci, co bys potřebovala nebo jim ukázat svůj e-mail a naši odpověď. Jestliže je v rodině někdo další, komu důvěřuješ (prarodiče, teta, strýc), je možné se na tyto své blízké také obrátit. Minule jsme psali i o školní psycholožce/psychologovi, popovídat si lze i s někým jiným, komu ve škole věříš, s oblíbeným učitelem/učitelkou. Není zač se stydět, každý z nás pomoc někdy v životě potřebuje. Pokud by se myšlenky na to, že už tu nechceš být, vystupňovaly, je důležité někomu se co nejdřív svěřit nebo si zavolat záchranku na tísňové lince 112.

    Je prima, že máš také věci, které Tě těší, třeba stěně, o které se staráš. Je důležité dělat věcí, které máš ráda, které Tě dokáži alespoň malinko uklidnit, povbudit, věnovat se svým koníčkům. Nevím, jak je to teď s tím kamarádem, který se začal chovat jako nejhloupější člověk na světě a o co přesně v dané situaci kdy jsi nemohla zavřít dveře, šlo, ale přijde mi v pořádku vymezit se a jednat tak, abys byla v bezpečí.

    E-mail má jen omezené možnosti a tak není možné na vše podrobně reagovat ani se Tě více doptávat. Můžeš nám však také zavolat nebo přijít do chatu, všechny informace a kontakty najdeš na www.modralinka.cz. Nemusíš na to být sama.

    Přejeme Ti nalezení další podpory a brzkou změnu k lepšímu,

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Zase se cítit dobře

    Ahoj Alíku a ostatní, omlouvám se za předešlý dotaz, vím že to vyznělo blbě. Ale chci se přiznat, že posledních pár měsíců jsem ve stavu, ještě horším než jsem bývala. Nesoustředím se na školu doma ani ve škole... na každého, kdo mi věnuje jakoukoli pozornost se hrozně rychle navážu a mám pocit pak že ho otravuji. Mám pocit že všechny otravuji. Jako bych byla na tomto světě navíc. Nejhorší je, že se nedokážu přestat řezat. Každý večer, ve sprše na sebe leju vodu o 50 °C a řežu se do stehen, aby nikdo neviděl rány. Vždy si řeknu, že je to poslední, že je to naposledy... ale nepomáhá to. Prvně jsem se řezala jen trošku, ale pak jsem přestala cítit bolest. Snažím se zaříznout co nejhlouběji, občas je to jako nějaká hra... tamta je hlubší a delší a tak... už s tím nedokážu žít, potřebuji radu, jak s tím prostě nadobro, nebo alespoň na dlouho přestat? Já vím, že se tomu dá snad těžko uvěřit. Někdy se mi s tím podaří na týden přestat ale pak znovu a víc... Mám už i psycholožku, ale já jí to nedokážu říct, nedokážu cizí osobě do očí říct jak se cítím. Vám ano, vám se nedívám do očí, je to prostě jiný. Prosím, pomoc. Prosím, chtěla bych se zase cítit dobře...

    holka, 13 let, 5. října

    Ahoj z Modré linky,

    děkujeme že ses nám svěřila s tím, co právě prožíváš. Píšeš, že poslední měsíce se neumíš soustředit, máš pocit, že lidi kolem otravuješ, jako bys byla navíc. Nedokážeš si přestat ubližovat ve sprše, i když to chceš zastavit. Ptáš se nás, jak s tím přestat. Ráda by ses cítila znovu dobře.

    Tvá situace pro mě není těžko uvěřitelná, věřím Ti ve všem, co píšeš a zní mi to velmi vážně. Rozumím, že mluvit o tom takhle na dálku se může zdát snazší, ale už i tak jsi do toho dala dost sil. Je mi moc líto, co poslední měsíce zažíváš, říkám si, že je toho na jednoho až příliš. Nemusíš v tom být ale sama. Píšeš, že to tak nechceš dál, a to je moc důležitý a dobrý začátek. Zasloužíš si cítit se zase lépe. Zkouším si představit, že bys to ráda změnila, ale nevíš jak, to může být dlouhodobě vyčerpávající. Přijde mi proto moc nadějné, že se sama zajímáš a taky že chodíš za odborníkem - psycholožkou, která by Ti v tom měla pomoct. Bývá časté, že ze začátku je těžké se svěřit, chvíli trvá, než se trochu poznáte, než k ní začneš mít důvěru. Pak komunikace z očí do očí může být naopak snazší než takhle přes internet a hlavně s větším posunem vpřed, protože zjistíte, co se Ti opravdu děje a co s tím dál. Je proto moc důležité, abys to co nejdřív zkusila. Začátek může být obtížný, ale je to důležitý první krok k tomu cítit se zase dobře Napadá mě, že může být užitečné dát paní psycholožce přečíst to, co si tady píšeme, abyste si mohly snáz začít povídat. Nevím, jestli o tom všem, co se Ti teď děje ví někdo z Tvých blízkých, z rodiny, kamarádů. Chtěla bych Tě povzbudit, aby ses svěřila i někomu z nich, ke komu cítíš důvěru. Dovedu si představit, že se obáváš reakce svých blízkých, zároveň si ale říkám, že by o tom měli vědět. Může totiž být úlevné "jít s tím ven" a často se najde mnohem víc řešení, než jen ta, která vidíme pouze my sami. Utřídila sis myšlenky už jen tím, že jsi to sepsala nám tady a snad se Ti o tom bude o něco lépe mluvit i naživo.

    Nevím, kdy máte další setkání s psycholožkou, anebo kdy budeš mít možnost si o tom popovídat s někým blízkým, možná to bude až za pár dní. Chtěla bych Tě proto podpořit, abys do té doby pro sebe zkusila udělat něco, co Tě alespoň trochu potěší a přivede na jiné myšlenky. Můžou to být maličkosti – jít na krátkou procházku, pořádně se o víkendu vyspat, poslouchat a zpívat si oblíbené písničky, něco namalovat, vytvořit, jít běhat, popovídat si s kamarádkou. Pokud bys měla opět myšlenky na to, že si ublížíš, jsme tu pro Tebe na telefonu i chatu na Modré lince (https://www.modralinka.cz/), non-stop pak na Lince bezpečí (https://www.linkabezpeci.cz/). Na lince jsou zkušení pracovníci, kteří Tě podpoří v situacích, kdy si nevíš rady, kdy nechceš být sama, kdy chceš pomoct naplánovat další krok aj. Různé tipy a nápady se nacházejí také v aplikaci Nepanikař, kterou si můžeš stáhnout do svého mobilu. Držíme palce.

    Ať máš brzy zase hezčí dny přeje
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj Alíku,
    Poslední dobou zažívám dost zvláštní období. Jsem pořád smutná a ani pořádně nevím proč. Zároveň mám strach z lidí a kdykoliv mám někam jít, tak už přemýšlím nad tím, kdo tam bude, jestli si s tím člověkem mám co říct a jestli nebude jenom trapné ticho. A ze všech situací, kdy mám být v kontaktu s lidmi, se mi svírá žaludek. Přijdu se pak permanentně vynervovaná. Nevím, co s tím mám dělat. Máma má o mě strach, protože jsem pořád smutná a dokonce uvažovala i o psychologovi. No a já začínám přemýšlet nad tím, jestli opravdu nemám nějaký problém a neměla bych ho řešit. Myslíte si, že bych to zvládla překonat i bez odborné pomoci popřípadě co bych měla dělat?

    holka, 14 let, 1. října

    Ahoj,
    v životě člověka přijde hodně období, kdy se necítí dobře. Někdy se nemusí dařit si s nepříjemnými pocity poradit. V tu chvíli může být fajn říct si o pomoc psychologovi. Jedná se o odborníka, který s tebou může probrat tvou situaci a být ti oporou, abys vše dobře zvládla a překonala. Pokud tedy budeš mít možnost psychologa navštívit, vřele ti to doporučuji. Můžeš s ním probrat, jak si poradit se situacemi, kdy přijdeš do kontaktu s lidmi nebo jak zacházet s návaly smutku.
    Držím palce, aby ti bylo brzy lépe!
    Péťa

    Vyhledat odbornou pomoc

    Když je špatně na těle i v hlavě

    Ahoj.
    Poslední dobou je mi občas tak divně, třesu se bolí mě břicho špatně se mi dýchá a polévá mě horko vím že je to nejspíš od stresu ale co s tím? Taky se mi stává že mám takovou blbou náladu a myslím jen na to jak je můj život na nic a že v budoucnu si nenajdu žádné přátele ani nebudu mít žádnou přítelkyni a budu jen sám. Co s tím ?

    kluk, 29. srpna

    Ahoj z Modré linky,

    díky za důvěru, se kterou ses nám svěřil. Nepíšeš, jak dlouho se u tebe tyto nepříjemné stavy objevují, ale obecně bývají něčím, s čím se dlouhodobě těžko žije. Je proto moc dobře, že ses ozval a chceš s tím něco zkusit dělat, protože to jde. Zasloužíš si hezčí dny bez stresu a blbé nálady. Každý máme někdy blbou náladu nebo jsme z něčeho vystresovaní, ale většinou tušíme, z čeho to pramení a dřív nebo později to odezní, anebo se alespoň změní se podmínky. Stává se taky, že nám to zasahuje do života už příliš, je to pro nás zahlcující a pro zlepšení je potřeba se spojit i s odborníkem.

    To, co nám píšeš, beru vážně, zasloužíš si s tím pomoct. Nevíme, co všechno ovlivňuje to, že se necítíš dobře a že máš negativní myšlenky a nepříjemné tělesné stavy. Je potřeba to prozkoumat, aby pomoc byla účinná a vědělo se, na co se zaměřit. Chtěla bych Tě podpořit, ať se svým trápením nezůstáváš sám, na jednoho to může být příliš. Může se to zdát těžké, ale je opravdu důležité, aby ses svěřil někomu dospělému ze svého okolí, komu důvěřuješ (rodiče, strejda, jiní příbuzní a kamarádi) a probral s ním, jak se aktuálně cítíš. Spolu pak můžete hledat další odbornou pomoc, přes internet nebo přes Tvou praktickou lékařku. Pro podporu se můžeš obrátit i ke školnímu psychologovi, pokud ho nebo ji na škole máte, kontakt by měl být na stránkách školy. Možná na začátku povídání bude jednodušší jim dát přečíst to, co si spolu píšeme. Jsme tu pro Tebe i na Modré lince (https://www.modralinka.cz/) anebo non-stop na Lince bezpečí (https://linkabezpeci.cz/). Neváhej se ozvat, je tam prostor pro podrobnější povídání a pro další plánování. Pokud se u Tebe objeví znovu nepříjemný stav, můžeš pro sebe v tu chvíli něco udělat – ať už to bude odložení všech povinností a třeba poslech oblíbené hudby, zavolání blízkému/krizové lince, procházka s kamarádem, nějaký sport anebo cokoliv jiného, co Ti v tu chvíli alespoň trochu uleví.

    Držíme Ti palce a přejeme hezčí dny,
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Zdravím.
    Mám jednoho internetového kamaráda. Nedávno jsem se s ním seznámila a každý den si spolu píšeme. Je mu 14 a je moc milý, mám ho moc ráda v kamarádském smyslu. Proto mě ale trápí to, co mi píše, pořád opakuje, že chce spáchat sebevraždu. Vím, že je na tom hodně špatně. Už nějakou dobu pije alkohol a kouří (normální cigarety i marihuanu). Strašně moc se bojím, že se o tu sebevraždu opravdu pokusí, což já rozhodně nechci.
    Před nějakou dobou jsem si procházela uuuplně tím stejným, svět jsem viděla černě a bylo mi hrozně, dokonce jsem se i párkrát o sebevraždu pokusila, ale nepovedlo se to. Myslela jsem, že už mi nikdy nebude líp, každopádně se věci otočily k lepšímu a já už se nemám tak hrozně, jako před tím. Vím, čím si ten můj kamarád prochází a proto se o něho hrozně moc bojím. Pořád mu píšu, že je to úžasný člověk, že jeho život má smysl a že mu bude líp. To ale nepomáhá a já si o něho dělám opravdu starosti.
    Nevíte, jak jinak bych mu mohla pomoct? Nechci, ale aby tou pomocí nebyl ještě víc ve stresu...

    holka, 12 let, 31. července

    Ahoj,
    předně chci říct, že jsem moc ráda, že se cítíš dobře a myšlenky na sebevraždu už jsou minulostí.
    Tvůj kamarád zřejmě prožívá náročné období, jsi skvělá, že se s ním o tom bavíš a chceš mu pomoc. Věřím, že tím, že sis prošla podobnou situací mu dokážeš lépe porozumět. Nevím vlastně, co víc bys mohla udělat, i vzhledem k tomu, že se znáte jen přes internet. V těchto situacích je dobré odkázat kamaráda na odborníky, protože ne všechno dokážeme vyřešit sami a možná by to stálo až příliš sil. Zkus mu navrhnout, zda by nechtěl navštívit psychologa nebo zavolat na Linku bezpečí (zdarma, 116 111), podpoř ho v řešení starostí, které ho vedou až k myšlenkám na sebevraždu. Rozhovor s odborníky v tomto může opravdu výrazně pomoci. Pamatuj, že za svůj život si každý zodpovídáme sám a někdy už člověk druhému nemůže pomoci víc než už pomohl.
    Držím palce, ať to dobře dopadne,
    Péťa

    Vyhledat odbornou pomoc

    Přemýšlím o sebevraždě

    Mám deprese už dlouho a přemýšlím o sebevraždě. Na tomhle světě už není nic co by mě naplňovalo, kamarády nemám, s rodiči špatný vztah, nic mě nebavi a navíc mi babička odešla, nikdo mě nemá rád, nikomu na mě nezáleží. Už nevim co dělat.

    Dívka 13 let, 25. července

    Ahoj z Modré linky,

    mrzí mě, že si myslíš, že Tě nemá nikdo rád a přemýšlíš o sebevraždě. Když se člověk cítí osamělý, může skutečně prožívat svůj život, jako by neměl žádný smysl. Ráda bych Tě podpořila v tom, abys na své pocity nezůstávala sama.

    Možná, že i přesto, že s rodiči nemáš dobrý vztah, by se Ti pokusili pomoct, pokud by ses jim svěřila. Mohla bys jim i ukázat tuto naši komunikaci, pokud by to pro Tebe bylo jednodušší. Nebo se možná můžeš svěřit někomu jinému z rodiny, třeba tetě, dědečkovi, případně komukoli jinému, komu věříš. Například někomu z vedoucích na táboře, paní učitelce, až se vrátíš do školy. S depresemi Ti může pomoci také odborník, tedy psycholog, psychoterapeut, kterého možná máte také ve škole.

    Věřím totiž, že když na vše nebudeš sama, může se Tvůj život postupně zlepšit. Už právě jen tím, že na vše nebudeš sama, že Tě někdo podpoří. I já Tě chci povzbudit. V životě mnohdy máme období, kdy se necítíme dobře, kdy nám připadá život prázdný. A když toto období dokážeme překonat, může do našeho života přijít i štěstí. Možná už jen díky tomu, že se o své smutky a trápení podělíš.

    Píšeš také o babičce, která odešla. Představuju si, že právě ona pro Tebe možná byla takovou důležitou osobou. Říkám si, když zavřeš oči a vybavíš si ji, co by Ti asi poradila ona. Neznala jsem ji, ale aby se stala Tvou babičkou, musela prožít hodně životních období a jsem přesvědčená, že by přála i Tobě, abys to nevzdávala a prožila svůj život celý, i když v této jeho části zažíváš těžké chvíle.

    I my, na Modré lince, jsme Ti k dispozici na našich telefonech či chatu, kontakty najdeš na https://www.modralinka.cz/.

    Přejeme Ti dost odvahy a síly, aby sis dokázala říct o podporu a aby se Ti dostalo pomoci, kterou si zasloužíš.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Dobrý den. Poslední dobou mi pořád křupe v kolenou a pak to hrozně bolí a nevím jak udělat aby to přestalo protože je to strašně otravný a pak se mi špatně chodí:-(

    A ještě jedna věc: asi mám alergie protože pořád kýchám a slzí mi oči. A já jsem říkala rodičům jestli bychom s tím šli k doktorovi jestli to nejsou alergie (což si myslím že jsou) já to musím mít na tábor potvrzený protože když budu kejchat tak mě budou muset odvézt a to já nechci:-(. Takže jak mám přesvědčit rodiče aby se mnou šli k doktorovi? Moc děkuji$>$>$> jste super poradna.

    holka, 14 let, 19. června

    Milá pisatelko,

    Píšeš do naší poradny se dvěma dotazy. První týká křupání v kolenou a jak to udělat, aby to přestalo. Další se týká podezření na alergii kvůli kýchání a slzení očí.

    Bohužel, co se týče křupání v kolenou, to nejsem vůbec schopná posoudit, co s tím. S tím ti poradí praktický lékař, který tě v případě potřeby pak ještě objedná k nějakému specialistovi (pravděpodobně ortopedovi, chirurgovi). Musí to posoudit opravdu lékař a nejlépe při osobní návštěvě ordinace.

    A jak přesvědčit rodiče, aby s tebou šli k doktorovi? Zkusila bych jim popsat situaci, tak jak si ji líčila nám do poradny. Říct jim, že tě trápí kýchání a slzení očí a že máš podezření na alergii. Také jim můžeš říct o tom táboru.

    Držím palce, ať se všechny zdravotní komplikace vyřeší.

    S přátelským pozdravem

    Poradce týmu Locika

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj poradno, chtěla bych se svěřit...
    Nevim jak začít, ale když jsem byla malá, pamatuju si, že u nás doma na mě mamka jenom křičela a u táty to bylo jak v kleci... Každý den ve školce po obědě když nás poslali spát, tak jsem nespala a v hlavě jsem si představovala takové podzimní listí a mezi ním takého skřítka a u toho jsem přemýšlela, proč vlastně žiju, nikdy jsem na nic nepřišla a připadala jsem si zbytečná... Pamatuju si, že jsme šli jednou na hřiště a já zabila 2 děti, všichni se mě do teď snaží přesvědčit, že to tak nebylo, že za to nemůžu, ale já si to prostě pamatuju, vim co jsem udělala a pořád si to vyčítam. Je možný, že se nic nestalo, protože jsem tam spadla, rozbila si hlavu a odvezla mě záchranka, ale i přesto jsem přesvědčená, že za to můžu, že jsem je zabila já, že se to vážně tehdy stalo. Od té doby sama sebe nesnášim... Teď mam kolem sebe lidi, na kterých mi záleží a podvědomě se snažim si nahradit to dětství...( jakoby pořád jsem dítě, ale myslim to dětství když jsem byla úplně maličká) pořád se vracim k těm vzpomínkám, před skoro měsícem jsem si našla holku( jsem bi) a byla jsem najednou mnohem šťastnější(u mích předchozích vztahů to tak nebylo) a teď se semnou rozešla a zase se mi vrátily ty vzpomínky a i z toho rozchodu jsem smutná, protože tu holku jsem fakt milovala, byl to můj život$> asi jediný v životě co se mi asi splnilo... Každý den kvůli těmto 2 věcem pláču, připadám si, že jsem zbytečná a bezcenná a omlouvám se, že vás zatěžuju svými problémy, hezký zbytek dne@)->-

    Ale nikdo..., 21. června

    Milá pisatelko,
    Děkujeme za důvěru, s jakou se svěřuješ poradně. Píšeš o tom, že se cítíš být na světě zbytečná. Prožívala jsi to již ve školce a teď se ti tyto pocity opět vrátily, když se s tebou rozešla přítelkyně. Základ k tomu, jaký máš vztah k sobě a ke svému životu ti nejspíš vytvořili rodiče, tím jak na tebe křičeli, jak ti nebylo dobře, když jsi byla malá. Když se dětem tohle děje, nemají přijetí rodičů ale naopak rodiče je odmítají, tak si vytvoří pocit, že jsou na světě zbytečně, nemají chuť do života, potřebovaly by raději někam utéct ale neví kam. Není to tak správné, co ti rodiče dělali. Muselo to být hodně těžké. Ty sis své dětství pak nahrazovala vztahy, které jsi měla v pozdějším věku, jak píšeš. Tomu také moc rozumím. Pak ale přišlo zklamání a vrátil se ti opět ten negativní vztah k sobě samé. Bylo by moc dobře, kdybys teď si mohla najít odbornou pomoc, která by ti ukázala cestu k sobě samé, nezávisle na tom, jak se k tobě chovají druzí. Pomohla ti překonat to odmítnutí a najít si pozitivní vztah k sobě. A k tomu by moc dobře, aby tě někdo podpořil a ukázal ti, co s tím. Nejspíš budeš mít v sobě i hodně negativních emocí, vztek, strach, úzkost a lítost. Což nemusíš ani tak plně vnímat, protože takové silné pocity mohou být velmi skryté a potlačené. A je to tak úplně pochopitelné. Rozumím ti. A právě i s těmi emocemi by ti mohl pomoci terapeut. Mohla by jsi pak sama na sebe nazírat novým, méně negativním způsobem.
    Popisuješ také zvláštní událost, kdy máš pocit, že jsi zabila na hřišti dvě děti. Myslím si, že pokud by to tak opravdu bylo, tak by tvé okolí reagovalo jinak. Určitě by se to vyšetřovalo, věděli by to tví rodiče, nejspíš by i ty sama jsi zaznamenala nějaké další reakce od druhých. Domnívám se, že se ti v tom mohly spojit tvoje vlastní emoce, hlavně vztek na sebe sama i na druhé a ty v kombinaci s tím úrazem vytvořily tvou představu, že jsi fyzicky napadla dvě děti. Může se to tak stát a není to nic nepochopitelného a neobvyklého. Ale i tady bych ti moc doporučila si o tom ještě s někým popovídat. Myslím odborníkem. Třeba, pokud máte ve škole školního psychologa.
    Pokud by jsi potřebovala o tom, co zde píšeš se víc rozepsat, tak můžeš využít nějaký z chatů určených pro děti či mládež v těžkých životních situacích. Třeba chat Centra Locika, na www.detstvibeznasili.cz nebo chat Dětského krizového centra na www.dkc.cz.

    Tak ti přeju ať se ti brzy podaří najít svou cestu k úlevě od toho co tě tíží,
    S pozdravem,
    Poradce Centra Locika

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj poradno,
    Promiňte že zase píšu ale už jsem bezradná. Protože vždycky když jsem v nějaké stresové situaci začnu poskakovat kopat nohama a někdy i křičím a zakoktávám se a...
    Prostě nejsem v pohodě mám to tak od mala ale teď se to něják začalo zhoršovat a stává se mi to častěji. Máma mě u toho vídá a říká že to není v pohodě a že musíme k psychologovi ale já jsem v pořádku. Nejsem nijak špatná a ani blbá dostala jsem se na gympl a mám spoustu kamarádů a nechci abych o ně přišla. Po tom co mi máma tohle řekla se ale cítím bezradně. Cítím se jako bych na ten gympl nepatřila a jako bych nepatřila ani mezi mé kamarády
    Co mám dělat?

    holka, 11 let, 17. června

    Ahoj,
    vypadá to, že mamina má o tebe strach. Říkám si, že ani tobě nejspíš není příjemné, co prožíváš ve stresových situacích. Stres budeš zažívat celý život a je fajn se s ním naučit pracovat tak, aby tě příliš nezmáhal. Návštěva psychologa k tomu může být fajn cestou. Neříká to nic o tom, že bys byla špatná nebo blbá, jen zkrátka potřebuješ vyřešit starost, abys měla šťastnější život. Není na tom nic špatného. Myslím si, že dobří kamarádi tě podpoří, protože si budou přát, aby ti bylo dobře. Navíc je jen na tobě, komu o návštěvě psychologa řekneš.
    Držím palce, ať se to brzy podaří zvládnout,
    Péťa

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj potřebuju pomoct... Dnes sem se pořezala a taky sem hodně brečela z ničeho nic a hodně se mi ulevilo ale pak mne to hrozně bolelo takže sem ten nožík zahodila někam (už ho nemůžu najít) a prostě je mi do breku ve škole se mi posmívají opouštějí mě kamarádi nikdo tu pro mě není mamka si všimla že sem se jednou pořezala a řekla že potřebuju psichologa že sem blázen tak já nevím ... Napsala sem mýmu klukovi ten říkal že to nemám dělat atd.. a prostě teď mam na ruce ty jizvy a nevím jak to zákryt nemám si na to dát make-up nebo cokoliv aby to nešlo vidět? A bojím se že umřu že prý mužů vykrvácet když se pozeru podél žil ale to nemám v plánu a bojím se že umřu uvědomila sem si že je zbytečný se řezat ale po nocích brečím a strašne se trápím... A potřebovala bych zakryt nějak ty jizvy... prosím za co nejdřív zodpovězenou zprávu predem dekuji ❤️

    Holka 13 let...., 9. června

    Ahoj,
    jsem moc ráda, že píšeš a že jsi našla odvahu vyhledat pomoc. Sebepoškozování je závažná věc. Nejsi rozhodně jediná holka na světě, která to dělá a přináší jí to úlevu. Jak jsi psala, řezání se může způsobit vážné následky, zůstávají po něm jizvy a někdy je třeba vyhledat i lékaře, protože je rána moc hluboká. Dlouhodobě to tedy není moc dobrý způsob, jak se vyrovnat s trápením. Mamka má pravdu v tom, že ti může pomoci psycholog. Promluvíš si s ním o tom, co se ve tvém životě děje a společně najdete možnosti zvládnutí smutku a dalších negativních emocí jiným způsobem. Není dobré být na takhle těžké věci sama. Jizvu můžeš zkusit zakrýt make-upem nebo oblečením, možná se poraď s maminou, jestli nezkusit krémy/mastičky, které pomáhají na hojení kozel.
    Kdyby tě zase něco trápilo, místo říznutí se zavolej na Linku bezpečí (116 111, zdarma) a promluv si s nimi, uleví se ti po tom.
    Péťa


    Prosba od Alíka

    Podpořte prosím
    Modrou linku!