Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Hádky s rodiči Alík radí dětem

    Rodiče

    Ahoj alíku a spol.
    Uvědomuji si že ty dotazy píšu hodně často a že bych asi měla brzdit. Ale tohleto mi příjde takové DŮLEŽITĚJŠÍ.
    Já se s mámou a tátou FURT hádám. Vím že se to dělá ÚPLNĚ v každé rodině ale tohleto si myslím že je PŘÍMO otázka do poradny. Dneska jsme se hádali s mámou a tátou tak od osmi ráno a to se hádáme až do teďka. A teďka je 11:04 a FURT MÁM SLZI V OČÍCH! Táta se mě snaží uklidnit což abych pravdu řekla tak mě to i docela uklidnilo. A naštvou se, když o sobě řenku že NEJSEM blbeček! A máma mi chce vyhodit Rózu (kytku) která se přesným jménem jmenuje: Chrysalidocarpus lutescens. A mi jezdíme FURT taky do nějakých firem a tam měli tuhletu kytku Chrysalidocarpus lutescens a oni chtěli aby jsme jí odvezli a vyhodili a vyměnili za jinou. A mě jí bylo TAK MOC LÍTO, že jsem si jí vzala je mě a to mi bylo tak asi 6let a teďka mi je osm. Tak já jsme si jí vzala ale teďka k věci. Chtěla bych, aby jste mi poradili jak to mám zlepšit a ještě něco, máma s tátou mi ani moc NEVĚŘÍ! Jak mám udělat aby mi věřili? Jak mám zlepšit to chování? Jak je mám přinutit aby mi Rózu neprodali?
    Prosím o co bejrychlejší odpověď ale počkám si!
    Předem děkuji za odpověď!
    Klárka!

    Holka 8 let, 9. července 2020

    Ahoj Klárko,

    rozumím tomu, že se doma necítíš dobře (a někdy se třeba i topíš v slzičkách), kdy se s rodiči hádáte. Bohužel, ale o atmosféře a vaší domácí rodinné (ne)pohodě nic nevím, ani netuším, proč se vlastně s rodiči hádáte. Rozumím i tomu, že je Ti líto, chce-li máma vyhodit či prodat kytku, kterou jsi zachránila, a o kterou se dva roky staráš, ovšem neznám máminy důvody.

    Každé dítě by se doma mělo cítit dobře a v bezpečí, slůvko doma znamená hřejivé teplo bezpečné rodičovské náruče. Nebyli bychom lidé, kdyby občas, a to se stane v každé rodině, nedošlo k nějakým nedorozuměním, hádkám či konfliktům. Předejít takovým nepříjemným situacím se dá otevřenou komunikací mezi členy rodiny. Z Tvé strany to znamená, že se budeš snažit rodičům vysvětlit to, co sami od sebe vědět nemohou. Jak se cítíš, co se s Tebou děje, jak prožíváš různé záležitosti, atd. Máš-li v širší rodině či mezi známými rodiny nějakou spřízněnou duši, pokus se na člověka, kterému věříš, obrátit a řešit to s ním.

    Otázka důvěry v rodině je velmi důležitá. Pokud budeš plnit sliby, které dáš rodičům (úklid doma, návrat domů dle domluvy, škola…), pak by neměl být ze strany rodičů důvod k tomu, aby Ti nevěřili.

    Opakované domácí konflikty, pokud se neřeší, jsou pak spíše tématem do rodinné poradny, která je bezplatná, a kam můžeš se svými rodiči po objednání zajít bez jakéhokoliv dalšího doporučení.

    Přejeme Ti pohodové léto a klidnější atmosféru doma, což je úkol pro všechny členy domácnosti.

    Modrá linka

    Na otázky odpovídají

    pracovníci Modré linky, psycholožky BáraV a Péťa, poradenské centrum Locika, MUDr. Jiří Staněk, MVDr. Přemysl Rabas, bojovníci proti kouření z projektu Nekuřátka, vědecký novinář Pragmatik a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

    Dotazy mohou pokládat pouze děti mladší 15 let.

    Rodiče

    Ahoj Alíku!
    Na začátku srpna mám narozeniny a asi nejvíc bych chtěla foťák, problém je ten, že i když fotím aspoň na ten mobil (kdy často kvalita není úplně ideální) moje mamka ani nikdo to že mě focení zajímá neřeší a já jakožto člověk co nezvládá říct co chce, a když vyjádří svůj názor zaprvé se bojí, že to je špatně což bývá v mé rodině špatně vždy a pak se cítí několik dní hrozně, že mě vůbec něco takového napadlo (neptejte se proč to tak mám prostě jsem divná xd) docela nevím co dělat.
    Ani nevím proč zde píšu, protože určitě budete radit věci typu „sedni si s rodiči a vysvětli jim proč bys to chtěla že tě to vážně zajímá“, ale to stejně nepomůže jelikož já a komunikace s rodiči je moc špatná.
    Už jsem párkrát zkoušela jí jen tak třeba poslat fotku nějaké kytky, naší želvy a podobně co jsem vyfotila, ale vždycky to ignorovala a dala zobrazeno.
    Mé učitelce, kamarádům apod. se mé fotky řekněme „líbí“ a jelikož je zveřejnuji na platformu instagram dokonce mi dvě holky neznáme holky psaly a ptaly se na jaký foťák fotím.
    Stačil by mi malý kompakt za málo a byla bych ten nejšťastnější tvor na světě.

    Nějaké doporučení? Rada?

    Anonym xD, 15. července

    Milá pisatelko, 

    vnímám, že tvůj dotaz se sice týká něčeho co si přeješ teď k narozeninám ale podstatné je to, co píšeš  v úvodu,  že tvoje komunikace s rodiči je hodně špatná. Rodiče se nezajímají o tvé koníčky a přání a  neberou vážně tvé názory. A naopak tě za ně shazují. Domnívám se, že nejspíš máte doma napětí a necítíš se tam moc dobře. Myslím si, že to není tím, že bys byla divná ty. Je mi líto, že tvá komunikace s rodiči není natolik otevřená, aby sis mohla říci o dárek k narozeninám, který se ti opravdu líbí. Rozumím tomu, že to musí být těžké projevit své přání v takové atmosféře doma. Že svá přání pak raději potlačuješ a vyčítáš si je. Ale teď je tu něco, co tě hodně a dlouhodobě zajímá. Nejspíš jediný, kdo ti může foťák pořídit jsou rodiče. Své vlastní peníze nejspíš ještě nemáš. Už předem vylučuješ možnost si s rodiči o svém přání promluvit. Máš strach, že když jim řekneš o tom, že si přeješ k narozeninám foťák, že to shodí? Mohla bys zkusit jim to prostě věcně říci co a proč si přeješ k narozeninám.  Pokud máš v rodině někoho jiného blízkého, třeba babičku, zkus se zamyslet nad tím, zda-li by to třeba nešlo skrze tuto třetí osobu. 

    Pak se také zamýšlím nad možností dostat se k tomu foťáku jiným způsobem. Třeba si již ve věku, kdy si můžeš domluvit brigádu a vydělat si nějaké své vlastní peníze. Nebo požádat prarodiče o příspěvek v rámci narozenin. Případně i rodiče požádat, zda-li by ti místo dárku nedali raději peníze. Pak také zkus zauvažovat zda-li by sis foťák teď nemohla od někoho na nějaký čas půjčit. Nafotit pěkné fotografie a ty pak předložit rodičům. Prostě najít cestu jak jim ukázat  svůj zájem a nadšení naplno, být si v tom jistá a věřit sobě, že "foťák prostě k tobě patří" a jít si za tím. Třeba je teď hlavní překážka tvůj strach z rodičů. Rozumím tomu, že určitě máš důvod ho mít ale také tě chci povzbudit abys zkusila ho překonat. Povznes se nad to, že tě třeba zase shodí ale prostě to opakovaně zkoušej. Třeba když uvidí tvou pevnost a odhodlání, tak budou tvé přání brát vážně. 

    Tak ti budu držet palce, aby se ti podařilo dosáhnout toho, co si přeješ.

    S pozdravem, 

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj, je mi 13 let a máma okrem menstruace mi ještě nikdy nic o sexu neřekla. Když mě načapala v 9 letech masturbovat, tak na mě křičela že se to nedělá, je to nechutný atd. Pár týdnů zpátky byla v televizi reklama o antikoncepci, a já se naschvál (i když vím co to je) mámi zeptala co to je, odpověděla mi že je to operace při které se svážou vaječníky aby ženy nemohly mít děti. Anebo když brácha měl těhotnou přítelkyni a omylem se prokecli předemnou že už je na 8 cm otevřená a taky jsem se zeptala, odpověď byla zase úplný nesmysl. Kdybych nevěděla co to je tak z toho upřímně mám i noční můry :D. Nevím co udělat aby mi už něco o tom řekla, myslím si že už na to mám věk, docela mě trápí že mi o tom nechce nic říct když všem ostatním kolem mě to už rodiče řekli.. Ještě, kdyby věděla že něco vím tak mě asi zfláká a bude se ptát jak to vím.. Před týdnem jsem se zeptala jí jak se dělají děti, ona odpověděla že se musí mít dva rádi, nic víc. Už mě vážně štve jak o tom odmítá mluvit. Nevíte co mám dělat aby si se mnou o tom už konečně promluvila?

    Holka, 13 let, 14. července

    Milá pisatelko, 

    děkujeme za důvěru s jakou se obracíš na naší poradnu. Rozumím tomu, že máš vztek na mámu, že s tebou nechce otevřeně hovořit o sexualitě. Možná si díky tomu připadáš, že rodiče k tobě mají přístup stále jako k malému dítěti. A nerespektují to, že ty ses již posunula a věci kolem těla a sexuality tě zajímají a nejspíš už i toho dost víš. rozumím tomu, že se můžeš cítit i špatně mezi svými vrstevníky díky tomu. Ptáš se, co máš dělat aby si o tom s tebou máma už konečně promluvila. Zkus si s ní promluvit ty. Řekni jí o tom, co píšeš nyní nám do poradny. Řekni jí, že tě to štve, že spolu o těchto věcech nemluvíte, přestože ty už toho tolik víš od druhých. Je to vlastně i škoda, že si musíš nacházet informace jinde než u vlastní mámy. Tvoje máma nejspíš bude mít sama s tímto tématem nějaký problém, je to pro ní třeba citlivá věc, a proto se o tom stydí či odmítá mluvit. Ale to nic nemění na tom, že ty na dobré, pravdivé a citlivě podané informace od ní máš nárok a tvé očekávání, že ti je dá, je správné. Zkus jí o to požádat. Naznač jí, že toho už dost víš a že stojíš o to, aby ti to podstatné sdělila právě ona a ne cizí lidé.  Je škoda o tom číst na internetu, když je to právě jednou z rolí mámy vůči dceři, jí uvést do tohoto světa mezilidských vztahů. 

    Tak ti držím palce, aby se ti to brzy podařilo dostat informace, na které čekáš od své mámy.

    S pozdravem, 

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj všem :-[), provedla jsem hroznou kravinu a ani jsem o tom nevěděla ;-(.
    Omylem jsem rozkřápala počítač že už ani nejde. Obrazovka je taková ta barevná a já nevím jak to říct rodičům. Je to starý notebook Lenovo ale to není důvod aby mohl být rozkřapán.
    Jak se to stalo?
    No já mám za dveřmi takovou židličku a hned vedle mám notebook kde ho schovávám. A jak má takovou tu “knížku“ (že je otevírací do takové knížky) tak jsem tam měla myš. Já jsem hrála na mobile a koleno jsem položila malinko silnější silou na ten notebook. Tam něco prasklo a já nevěděla co, vyndala jsem myšku a hrála dál. Až dnes co jsem si chtěla PC rozjet (abych se podívala co mám stáhlé za filmy že bych se večer na něco koukla) tak jsem viděla tu obrazovku. Byla jsem celá zděšená a ještě teď si to vyčítám, že moji rodiče tvrdě dřou aby jsme měli to nejlepší ale já si toho nejspíše tolik nevážím ;-(. Notebook je po mamce.

    Já jsem strašná citlivka jednou jak jsme šli do „hrabárny“ tak jsem tam viděla poházené pkyšáky a já se hned rozbrečela že si je chci vzít všechny aby chudáčci měli domov. (Bylo mi 11).

    Takže moje otázka zní:
    Jak to říct rodičům a co udělat ať si to popřípadě vyžehlím? (Rodiče mám hodné ale taky jsou smutní/naštvaní když… ale nebijou nás. A máme vše na co si vzpomenem. I když to není hned, ale to by už bylo nudné.

    Děkuji, jsem bezradná

    holka, 12 let, 9. července

    Ahoj,
    takové nehody se stávají, nelze všemu zabránit. Zkus rodičům vysvětlit, co se stalo a říct, že tě to mrzí. Píšeš, že jsou hodní, možná se na tebe budou chvilku zlobit, ale pak ti to určitě odpustí.
    Držím palce, budu na tebe myslet.
    Péťa

    Rodiče

    Ahoj, chci se zeptat, jak mám vysvětlit mamce a nevlastnímu tátovi, aby na mě pořád nešahali? Mně je moc nepříjemný jakýkoliv kontakt s lidmi, se kterými se nechci dotýkat. Moje mamka to moc nedělá, ale můj nevlastní táta má pořád potřebu mě objímat a sahat na mě. Už jsem mu říkala ať přestane, ale on se vždycky na chvíli naštve a pak to dělá znovu. Strašně mi to vadí a jsem kvůli tomu smutná a naštvaná. Ale přijde mi, že kdybych jim to řekla víckrát, tak si budou myslet že přeháním. Já mám pořád pocit, že na mě chtějí pořád všichni šahat. Mí kamarádi mi tolik nevadí, ale je to hlavně u dospělých.
    A můj druhý problém se trochu týká toho prvního. Pokaždý když se právě cítím naštvaně nebo smutně, tak to nechci dávat najevo, a proto se často koušu do ruky. Já prostě cítím takový tlak v hlavě a nedokáže to přestat dokud si něco neudělám. Dělám to i několikrát denně a dost to bolí. Klidně tu bolest cítím i několik hodin v určitých místech. Objevují se mi tam i červené fleky kvůli tomu, ale já nevím jak mám přestat, protože bych se jinak dokázala rozbrečet na úplně náhodných místech. Dávám si to i jako trest když něco špatně udělám. Ale přijde mi, že kdybych to nedělala, tak bych se neovládla a rozbrečela bych se.

    holka, 14 let, 8. července

    Ahoj,
    tvé tělo je jen tvé a máš právo rozhodovat o tom, kdo se ho smí a nesmí dotýkat. Je dobře, že jsi nevlastnímu tátovi řekla, že ti není příjemné, když se tě dotýká. Píšeš ale, že to nerespektuje. Zkus si o tom promluvit ještě s maminou, řekni jí, že jsou ti dotyky od nevlastního táty nepříjemné. Promluv si s ní o tom, jak to řešit.
    Kousání do ruky ti zřejmě pomáhá zvládnout velký nával emocí. Jedná se o strategii, kterou ale nejde praktikovat dlouhodobě, protože ti způsobuje bolest. Zkus se zamyslet nad tím, jak se uvolnit tak, aby ti to nepřineslo bolest. Napadá mě třeba mačkání nějakého míčku nebo plyšáka.
    Držím palce, ať se to podaří vyřešit. Napiš, kdyby se to nedařilo.
    Péťa

    Rodiče

    Dobrý den a hezký začátek prázdnin>X<-
    Takže jde o to že už si asi 2 měsíce přeju sportovní digitální hodinky premlouvala jsem mamku a přemlouvala a nakonec řekla ano ale až na vysvědčení. Dnes bylo vysvědčení ale hodinky jsem nedostala. Ptala jsem se mamky kde jsou a ona řekla až na narozky (konec srpna). Ty hodinky jsem si moc přála a udělala jsem si i kalendář do dneška kdy jsme měla dostat hodinky. Moc jsme se na ně těšila a mamka mi to celou dobu slibovala a teď nic. Nevíte jak mamce říct že už bych ty hodinky chtěla? Nebo bych třeba dělala že brečím abych je dostala?
    Užijte si prázdniny.$>

    holka, věk tajný, 30. června

    Milá pisatelko, 

    rozumím tvému zklamání z toho, že jsi nedostala slibovanou věc, na kterou ses tolik těšila. Myslím, že tvoje mamka se v tomto nezachovala moc dobře. Pokud hodinky už jednou slíbila a řekla konkrétní datum, tedy na vysvědčení, měla slib dodržet. Narušuje to takto důvěru mezi tebou a jí. Je sice pravda, že digitální sportovní hodinky jsou poměrně nákladná věc, bez které se klidně i obejdeš a opravdu se hodí jako dárek spíš k významné události, jako třeba narozeniny. Ale pokud  ti je  máma  jednou slíbila a bez vysvětlení to prodloužila až na konec srpna, kdy máš narozeniny, tak to není férové jednání. Doporučila bych ti ale místo breku si o tom s mámou otevřeně popovídat. Vyjádři jí své pocity zklamání a to, že nerozumíš důvodům proč je to jinak.  Požádej jí o to aby ti vysvětlila konkrétní důvody, proč se rozhodla darování slíbených hodinek prodloužit. Možná si neuvědomila, že jsi na hodinky čekala a tolik ti na nich záleželo.  Řekni jí i ty, co se ti na těchto hodinkách tak líbí, že si je přeješ. Ukaž jí, že jsou pro tebe důležité a v čem. Domluvte se spolu na tom, jestli tedy myslí svůj slib hodinek vážně a potvrďte si znovu příležitost, k jaké by jsi hodinky dostala. 

    Přeju ti pěkné léto, 

    s pozdravem, 

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj, chtěla bych se zeptat, moji rodiče se často hádají a občas si myslím, že se chtějí i rozvést, ale kvůli mně a mé sestře to neudělají.Vždycky když se hádají tak mamka potom pláče v koupelně, nedělají nic jiného než to že na sebe řvou. Už ani nespí společně v manželské posteli, spí v ní jen maminka a tatínek spí v obývacím pokoji na matraci. Jinak jsou tatínek i maminka moc hodní.Je mi to hrozně líto, potřebuju pomoc, nevíte jak bych mohla zařídit aby se měli aspoň trochu zase rádi? Vždycky když se hádají tak pláču v posteli pod peřinou.

    Už vám předem děkuji za odpověd.

    holka, 11 let, 1. července

    Milá pisatelko, 

    děkujeme za důvěru s jakou se obracíš na poradnu. Ptáš se, co můžeš ty udělat pro to, aby se rodiče měli zase rádi. Píšeš, že se hodně hádají, nespí v manželské posteli a trápí tě, jak na sebe křičí, je ti to líto  a máš strach, že se rozvedou. Je to opravdu moc těžká situace, která v tobě může vzbuzovat strach, že ztratíš ty nejbližší osoby. A každé dítě si přeje a potřebuje aby jeho rodiče měli spolu dobrý vztah a mohly cítit doma klid, bezpečí a důvěru. A právě to vytvářejí rodiče, vztahem jaký mají mezi sebou. Takže tomu moc rozumím, že se v tom cítíš nejistě a špatně. A je mi to líto, že se ti tohle děje. Nejdříve ti ale musím napsat a ujistit tě, že za vztah rodičů děti nenesou odpovědnost.  Děti ale mají sklon si to brát na sebe. Často je trápí skryté pocity viny, za to, že vztahu mezi rodiči nepomohly. Mohou se cítit špatně i z toho důvodu, že mají pocit, že je to vše kvůli nim. Je to ale mezi rodiči a oni dva si to  musí vyřešit mezi sebou. Ve vztahu mezi mužem a ženou se to tak někdy přihodí, přestanou si rozumět, mají krizi, neví jak být s tím druhým. Je to hodně časté. Ale jejich vztah k tobě je vztah rodičů k dítěti.  A ten by mel být jiný. Vím, že tě to trápí a bylo by ti lépe, kdyby mezi nimi to bylo dobré. Ale zkus teď víc vnímat, jaký vztah mají k tobě jako tví rodiče. Třeba  je  možné si s nimi  dál povídat a hrát. Píšeš, že to jsou jinak moc fajn lidé. Tak usuzuju, že spolu máte  nejspíš  dobrý vztah. Tak k nim nyní tak přistupuj, k mámě a tátovi. Buď k nim co nejvíc otevřená a upřímná. Říkej jim pravdivě jak ti je, jak se cítíš, co by sis přála a potřebovala. Vztah mezi tebou a rodiči je stále zachovaný. Teď v době jejich vztahové krize, kdy opravdu nevíš, jak to dopadne, je to pro tebe nejvíc, co máš. Tak se soustřeď na to, co je mezi tebou a tvými rodiči dobré, co máš ráda, v čem si rozumíte, co spolu děláte. Doporučuju ti si s každým z nich o promluvit, zeptat se otevřeně, co se děje a také jim říci jak se cítíš ty. Ale zároveň se od toho, co se děje mezi nimi dvěma, jako partnery, víc vzdálit, zkusit to, se tím tolik netrápit. Protože na tom ty toho moc nezměníš a neovlivníš. Vnímej lásku, kterou cítíš od nich k tobě a od sebe k nim. Vím, že to je těžké, že to nejde jen tak přehlédnout a nevnímat, když se rodiče doma hádají a je tam napjatá atmosféra. A rozumím i tomu, že rodiče, kteří se hádají a křičí na sebe, pak nejsou příliš milí i k dětem. Ale teď, bohužel, nemáš moc jiných možností, než se zaměřit na to, co tu je.  To, co mají rodiče mezi sebou neovlivníš, nezměníš. Můžeš jim říci, o svém přání, aby to mezi nimi bylo zase dobré ale víc udělat nemůžeš. Mluv s nimi upřímně, jak ti je, a co  prožíváš. Také bych ti nyní doporučila abys víc vnímala i další blízké osoby, které jsou ve tvé rodině. Babičku, dědu. Pokud tu jsou, tak zkus přenášet pozornost i k nim. Třeba si s nimi promluv o tom, co se doma děje a jak tě to trápí. Svěř se jim, třeba ti pomohou se v tom lépe vyznat a trochu odpoutat. 

    Tak ti budu držet palce aby se to u vás doma zlepšilo a pokud budeš potřebovat napsat zase do poradny, tak můžeš. Případně pokud by jsi potřebovala o tom všem si s někým promluvit víc, můžeš využít nějaký chat určený pro děti v náročných situacích. Třeba náš chat Centra Locika, na www.detstvibeznasili.cz nebo chat Dětského krizového centra, www.dkc.cz.

    S pozdravem, 

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Na koupaliště s kamarády

    Ahoj je mi sice 12 ale nikdy jsem nebyla na koupališti. Vůbec s nikým z rodiny natožpak s někým z kamarádů. (neříkám že jsem nebyla moc v bazéně jsem byla hodněkrát). Jenže problém je ten že teď už bych tam strašně chtěla jít s kamarádkama. Ale dneska ráno jsem mamku slyšela říkat že by mě na koupaliště určitě nepustila, že jsem na to malá..... jenže všichni ostatní tam chodí sami tak od 9,10 let. Je mi smutno z těch řečí tipu:včera to bylo na koupališti super někdy taky přijď.....jak mám mamce vysvětlit že prostě chci jít někdy konečně s kamarádama ven na koupaliště zvlášť když tak všichni chodí od 10 let a na mám 12 a tři čtvrtě a nikdy jsem z nebyla? Děkuju moc předem

    holka, 12 let, 24. června

    Ahoj,

    věřím Ti, že toužíš jít na koupaliště s kamarády. Jak sama víš, jediná cesta je přesvědčit rodiče.
    Jde o otázku důvěry, zda rodiče věří tomu, že se dokážeš sama o sebe postarat, že umíš dobře plavat.
    Já Tvé rodiče na rozdíl od Tebe neznám, sama bys měla nejlépe vědět, jakým způsobem na rodiče “jít”, abys je přesvědčila, aby Tě na koupaliště s ostatními pustili. Promluv si o důvodech a obavách rodičů, proč Tě nechtějí na koupaliště pustit a co bys mohla udělat pro to, aby věřili, že to zvládneš. Vždy vše v rodině záleží na dohodě, na vzájemné komunikaci a vzájemné důvěře. Tréninkem správné komunikace s rodiči získáš zkušenosti, které v budoucnu uplatníš při různých příležitostech.
    V každé rodině to funguje jinak, platí tam jiné dohody a jiná pravidla, i Ty máš právo zasahovat do pravidel, která platí u vás v rodině a měnit je. Podstatou je získat si důvěru rodičů.
    Je také možné, že máš v rodině někoho, komu věříš, kdo by Tě u mamky podpořil.

    Přeji ať rozhovor s mamkou dobře zvládneš.
    Modrá linka

    Rodiče

    Promiň že zase píšu ale já dostala ve škole 2 teď mi vychází 2 na vysvědčení a moje máma se to dozvěděla přes bakaláře ( proč ta blbá apka existuje 🙄) a když sem došla domu tak hned na mě začala řvát jaká sem krava že nic neumím a propadnu do 1. Třídy že už mě nesnáší a tak podobně a já teď brečela ale už ne protože to nic nezachrání a ještě se mi brácha smeje a tátovi jsou mi známky jedno ( aspoň se nepos❤️❤️❤️ z 2) tak co mam dělat pls odpovězte 😥

    holka, 11 let, 14. června

    Ahoj,
    koukám, že pro maminu jsou známky hodně důležité. Nedělej si z toho velkou hlavu, známky ve škole o tobě neříkají tolik, jako to, co skutečně znáš a umíš. Dvojka na vysvědčení není žádná hrůza. 😊
    Zkus se maminy zeptat, proč jí tolik záleží na známkách a probrat s ní, proč ti tentokrát vychází dvojka. Myslíš, že by ti s tím pomohl táta? Bude fajn, když budeš mít nějakou oporu. Také se o tom můžeš pobavit se školním psychologem, můžete si vyzkoušet, co bys mamině chtěla říct.
    Držím palce!
    Péťa

    Rodiče

    Dobrý den
    Mám takové trápení
    Moji rodiče se rozešli a tatka mamce nechce dát penízky a tak šetříme peníze co mamce dává děda z babičkou. Ve škole mají všichni značkové mikiny, boty čepice a já mám jen nějaké levné. Taky půlka třídy má mobil za 12 tisíc a já mám mobil za sotva tisíc korun a to už 2 roky. Ve škole třeba nikdo najednou řekne hele já mám boty ty a ty jsou značkové a další řekne já mám zase tohle a je to taky značkové a tak to pokračuje. Moc mě trápí že si kvůli tomu mysli že jsme chudí. Také bych chtěla vědět jak jim říct že na tom jesli máš něco značkového nezáleží.
    Děkuji$>

    holka, 9 let, 7. června

    Milá pisatelko,

    moc děkuji za to, že nám s důvěrou píšeš. Zmiňuješ rozchod tvých rodičů a to, že taťka mamce nechce dávat peníze. Bohužel píšeš, že musíte hodně šetřit a mamka si nemůže dovolit ti koupit značkové oblečení.

    Je těžké být v prostředí, kde je nám neustále ukazováno, že druzí mají něco, co my ne. Ve tvém případě spolužáci se chlubí značkovým oblečením, drahými mobily, které ty momentálně mít nemůžeš. Vypíchla bych tvou poslední větu: „Také bych chtěla vědět, jak jim říci, že na tom, jestli máš něco značkového nezáleží.“ Já myslím, že je hodně důležité, že si to uvědomuješ hlavně ty. Hodnota člověka se rozhodně nepoměřuje značkovým oblečením. Důležité je, jaký je člověk uvnitř. I když je to klišé, čím je člověk starší, tím si to většinou uvědomuje. A také ne vše, co je značkové, musí být vždy kvalitní. Člověk si může koupit hezké, kvalitní oblečení i levněji. A jak to spolužákům říci? Jestli nastane nějaká situace, kdy těm budou konfrontovat s tím, že ty značkové oblečení nemáš, tak bych jim to řekla, tak jak si to napsala sem do poradny. Také bych tě ráda pochválila za tvou odvahu. Je moc dobře, že chceš říct svůj názor. To dost dětí ve tvém věku nedokáže.

    Přeji ti, aby se vaše finanční situace v rodině zlepšila a měli jste se lépe.

    Se srdečným pozdravem

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj vespolek
    Musím jezdit k tátovi? Já tam nechcy jezdit. Nemám to tam ráda! jana my pořád říká co je se mnou špatně a to prý celou noc tátu kope v posteli a bere mu děku a pořád to musím poslouchat a taky se tam nahání po bytě a smějí se tomu honza ten zase může choďyt ven od kdy chce do kdy chce a já nemůžu za kamarády. A petr mi rozkazuje a to je mladší než já a jana mu řekla že mně nemá v ničem poslouchat!! Je hrozně rozmazlený ale já nesmím udělat to co dělá on! Musím tam jezdit mama řekla že do osmnácti ano ale to je za dlouho a já tam musím jezdit každý druhý výkend ;-(:-(

    holka, 10 let, 7. června

    Milá pisatelko,

    moc děkuji, že jsi napsala do naší poradny. Vážím si tvé důvěry, se kterou píšeš.

    Píšeš o tom, že nechceš jezdit za tátou a do 18 let tam musíš jezdit každý víkend. Necítíš se u táty dobře.

    Nepíšeš blíže, kdo je Jana, Petr a Honza, ale předpokládám, že bydlí u táty doma. Vnímáš rozdíly v tom, jak se k jednotlivým členům domácnosti přistupuje. Vnímáš, že ty nemůžeš dělat věci, jako ostatní a z tohoto důvodu se asi necítíš dobře. Myslíš, že by si o tom mohla říct tátovi? Šlo by mu konkrétně říct, proč se u něj necítíš dobře a co bys potřebovala zlepšit? Stejně tak to můžeš zdůvodnit i mamce, se kterou si o tom mluvila, ale určitě bych to na tvém místě řekla přímo i tátovi, kterého se to celé týká a jako hlava rodiny by s tím mohl něco udělat.

    Zkus si zodpovědět otázky, které jsem ti napsala a postupovat následně dle rad. Kdyby ti něco vrtalo hlavou, neboj se naši poradnu znovu kontaktovat. Pokusíme se vymyslet něco, co by ti vyhovovalo.

    Kdyby si měla potřebu se o něčem akutně poradit, můžeš zavolat na Linku bezpečí na č. 116 111. Volat tam můžeš 24 hodin denně, takže opravdu kdykoliv. Volání na tuto linku je zdarma a také je anonymní. To znamená, že se nemusíš představovat. Může se stát, že budou mít obsazeno, ale nenech se tím odradit a můžeš zavolat znovu později. Kdyby ti vyhovovala psaná forma, tak mají i služby na chatu. Můžeš psát denně od 9 do 13 h a poté od 15 do 19 h.Přikládám odkaz:

    https://www.linkabezpeci.cz/sluzby/chatuj-s-nami/

    Jak už jsem psala výše, klidně ale napiš v případě potřeby znovu sem na Alíka a můžeme navázat.

    S přátelským pozdravem

    Poradce Týmu Locika

    Rodiče

    Dobrý den. Nevím co mám dělat. U nás doma je teď hrozně ošklivá atmosféra. My totiž máme velké problémy v rodině. Vůbec nám to v rodině neklape. Třeba se stane že si večer uklízíme stůl a maminka řekne ať už jdeme spát,sestra a já se naštveme že to potřebujeme douklidit, a pak tatínek začne řvát že máme jít spát že je pozdě co si to dovolujeme a že se máme řídit podle pravidel které máme nastavené. ( Třeba že se chodí spát včas a jíme společně) No a mě tyhle řevy strašně vadí úplně mi to trhá srdce jak jsme rozhádaný. Tatínek se snaží to pak urovnat a tak říká že se musíme naučit dohodnout a poslouchat se navzájem a nemůže nás jeden dirigovat ale on tohle sám nedodržuje. Je mi z toho hrozně smutno, bojím se a tak brečím abych nějak ventilovala pocity jenže tatínkovi strašně vadí když brečíme takže na nás za to řve že máme přestat a protože se bojíme tak brečíme víc a nedokážeme přestat a dostáváme se do začarovaného kruhu. Já potřebuju vyjádřit pocity. Ale hrozně se bojím je vyjadřovat. On nás tatínek má rád ale je hrozně netrpělivý a vzteklý. Mě je z toho všeho smutno a bojím se že s námi rozpadne rodina;-( prosím co máme jako rodina dělat? Jsem moc vděčná za radu. $>

    holka 13 let, 3. června

    Milá pisatelko,
    Jsme rádi, že ses obrátila na naší poradnu, vážíme si tvé důvěry. Popisuješ situaci doma. Máš pocit, že se poslední dobou něco ve vašich vztazích změnilo. Je větší napětí a vzájemné hádky. Všímáš si toho, že táta sám nedodržuje to, co chce od vás, tedy vzájemnou dohodu a respekt. A místo toho vás převážně diriguje ale nesnaží se situaci vidět i vašima očima. Jeho netrpělivost a vzteklost v tobě vyvolává hodně negativních pocitů. Je ti to líto, je ti z toho smutno. Nutí tě to plakat ale zároveň máš strach své pocity vyjadřovat. Vnímám, že se v tom pak točíš jako v takovém kruhu. A navíc máš strach, že se vám rodina rozpadne. Myslím si, že tvé pocity jsou pochopitelné a máš na ně nárok. Je lepší pocity vyjadřovat než je v sobě potlačovat, schovávat se s nimi a třeba pak předstírat něco, co není pravda. Tvůj smutek a pláč jsou na místě, a je dobře, že je vyjadřuješ. V tom tě chci povzbudit. Chápu, že se bojíš. Je ale lepší, když své pocity vyjádříš. Je to tak lepší i pro lidi kolem tebe. Vidí, co jejich chování s tebou dělá. Prostě se otce bojíš, bojíš se jeho vzteku a netrpělivosti. To jsou vlastnosti, kterých se děti u rodičů bojí dost často. Tak to není nic, co by nebylo normální a běžné. Ideální by bylo, kdyby to otec pochopil a vnímal víc to, jaký dopad má jeho chování na tebe – na vás se sestrou. Měl by pochopit, že situace v rodině se dají řešit bez vzteku a netrpělivosti. A právě takové chování vyvolává nedůvěru a nejistotu ve vztazích. Můžeš zkusit to tátovi, ve chvíli klidu, říci. A třeba ho požádat o to, aby na vás nekřičel, aby nebyl tak netrpělivý. Buď k němu upřímná.
    Pak bych se také zajímala o to, jaká je v tom role mámy. Jestli se ona bojí otce stejně jako vy dvě. Jak na jeho chování reaguje ona? Vnímám, že nejspíš dochází i k hodně rozporům mezi nimi dvěma, pokud jde o výchovu vás dvou se sestrou. Co se ve vztahu rodičů děje, vnímáš tam třeba teď nějaké změny, více napětí a nesouladu. Zkus to víc vnímat, pozorovat.
    Ptáš, co by vám jako rodině pomohlo. To víš, nejlepší by bylo, aby se takto ptali všichni členové, hlavně tví rodiče. Už když se o to člověk zajímá, a přemýšlí o své situaci, vztazích, co se v nich děje, co by si přál a potřeboval on a ten druhý. Tak to samo o sobě situaci hodně pomáhá. Jestli je možnost, třeba u společného stolu, tak zkus o svém trápení s rodiči promluvit. Upozorni je na to, Řekni jim, co v tobě vyvolává, že se necítíš dobře. A třeba můžeš i navrhnout, aby jste se dohodli na tom, jak to změnit. Takto se totiž problémy v rodině řeší – všichni mluví o tom, co je trápí, vyslechnou jeden druhého a pak hledají společně způsoby, jak to změnit, co dělat jinak. Názor všech je rovnocenný, dětí i rodičů. Mohou si navzájem sdělit své pocity a názory a berou se v tom vážně. Je tam pak důležitá ta společná vůle aby se v rodině situace změnila.
    Neboj se proto o tom mluvit. Třeba si to rodiče pak lépe uvědomí a budou o tom přemýšlet. Bylo by moc fajn, kdyby vás v tom brali vážně. To, co popisuješ se týká celé rodiny a ty jsi našla odvahu o tom mluvit. Tebe to nejspíš nejvíc trápí. Proto tě chci povzbudit ,abys to do rodiny „přinesla“ a mluvila o tom otevřeně. Je tak šance, že pomůžeš k tomu, aby se doma něco změnilo. Myslím si, že v tom ale není dobře ani těm rodičům, že i oni mohou vnímat víc napětí a negativních emocí a i oni se v tom a i oni se v tom točí jako v kruhu.
    Pokud budeš potřebovat se na něco dalšího optat, můžeš se opět obrátit na naší poradnu. Případně se můžeš obrátit na nějaký speciální chat pro děti, které něco doma trápí. Třeba náš chat Centra Locika, ten je na stránkách www.detstvibeznasili.cz. Nebo na chat Dětského krizového centra, na stránkách www.dkc.cz.
    Tak ti moc držím palce, aby se situace doma v rodině brzy změnila a tobě bylo doma lépe.
    Srdečně zdraví, Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj. Dneska je den dětí a já si ho vůbec neužila😯. Ale k věci. Dneska jsem měla trénink z fotbalu. No a mamce jsem už několikrát říkala že mě to nebaví a že chci skončit. Ale dneska po mě vyjela že jsem jak malé děcko jak ji pořád říkám že mě to nebaví a já se totálně rozbrečela protože jsem si vzpomněla na to jak se tam ke mně chovají a na to jak jsem předtím tančila a strašně moooooooooooooc mě to bavilo. Ve fotbale nemám skoro žádné kamarádky teda připadám si tam jako bych tam byla sama. A ještě k tomu se mi tam něco nepovedlo no a všichni se začali trochu smát a mi bylo do pláče. Naopak v tančení se se mnou skoro každý bavil, byla jsem oblíbená. (pláču) Strašně moc mi chybí moje kamarádky. Netančím proto že mi to mamka zakázala. A já bych udělala cokoliv pro to abych tam mohla znovu chodit. Jenže s mamkou není rozumná řeč. A taťka mi ro zaplatit nemůže protože na to nestačí. Jelikož má invalidní důchod. ( mí rodiče jsou od sebe od mých čtyř let) Tak potřebuju raadu jak ro všechno mám zvládnout. Nějaký dobrý typ jak mamce ukázat že mi tančení opravdu chybí. A že do toho fotbaalu už nikdy nechci přijít

    holka, 12 let, 1. června

    Milá pisatelko,

    děkuji, že ses obrátila s dotazem na naši poradnu. Vážím si tvé důvěry.

    Píšeš, že by si nejraději přestala chodit na fotbal a tvým velkým přáním je chodit na taneční kroužek.

    Zmiňuješ, že se na tanečním kroužku cítíš velice dobře a dokonce ti kamarádky z tancování chybí. Naopak na fotbale se cítíš osamělá a zažila jsi tam i posměch. Hodně zdůrazňuješ mezilidské vztahy a to, jak se cítíš na fotbalu a na tanečním kroužku. O tom, jak moc tě fotbal baví/nebaví jako koníček moc nepíšeš. Pouze se zmiňuješ své mamce, že tě fotbal nebaví. Pravda je taková, že na kolektivu hodně záleží. Lidi v kroužcích nám špatným chováním (nebo i tím, že se s námi nebaví), mohou naprosto zkazit radost z daného sportu. Proto je úplně pochopitelné, že tě toto trápí a musí to být pro tebe velice těžký.

    Zezačátku bych ti navrhla odpovědět si na otázku, jestli si mamce zkusila říct všechny důvody, proč chceš s fotbalem skončit. Nebo si jí řekla pouze, že tě fotbal nebaví? Myslím, že je velice důležité, aby mamka věděla, že jsi v kolektivu izolovaná (osamocená) a že se ti tam dokonce všichni smáli. Taky zdůrazni, že se tam cítíš špatně a dokonce ti tam je i do pláče. Kdyby se ti to z nějakého důvodu nepodařilo mamce říct ústně, navrhuji ti zkusit jí napsat dopis, který jí můžeš předat. Výhodou je, že mamka bude mít více času se nad vším zamyslet, než kdybyste to spolu řešily pod vlivem emocí v hádce. Mamce zároveň i sděl, jak se ti po tanečním kroužku stýká a že ti chybí kamarádky, které na kroužek taky chodí.

    Kdyby si měla potřebu si o situaci s někým popovídat, můžeš zavolat na Linku bezpečí na č. 116 111. Linka je anonymní, nemusíš se tedy představovat. Zároveň také funguje zdarma a můžeš tam zavolat v jakoukoliv denní dobu (24 hodin denně). Kdyby si situaci chtěla blíže probrat písemně, můžeš napsat i na jejich chat. Přikládám odkaz:

    https://www.linkabezpeci.cz/sluzby/chatuj-s-nami/

    Samozřejmě i můžeš napsat znovu sem do Alíka.

    Doufám, že ti odpověď alespoň trochu pomůže a moc ti přeji, aby si chodila na kroužek, kde budeš mít kamarády a budeš se tam těšit.

    Se srdečným pozdravem

    Poradce Týmu Locika

    Rodiče

    Máma mi nadává + myšlenky na sebevraždu

    Dobrý den, mám menší problém se svým sebevědomím. Moje mamka mi totiž nadává, že jsem tlustá, že mi vznikají strie a s tím spojené další věci. Mám pocit méněcenosti (ve škole jsem něco jako vzduch a když chci něco po někom ve školní skupině na messengeru, tak mi nikdo neodpovídá a začnou se bavit o něčem jiném, taky mě někdo ze třídy vůbec nepozdravi ale přitom já ho zdravím). Už delší dobu se mi v hlavě honí myšlenky na sebevraždu, že by to tu beze mě bylo proněkoho lepší, že by mamka nemusela na nikoho křičet kvůli tomu, že je tlustý atd... Nevím jak na to přestat myslet. Je to čím dál tím horší. Zhoršuje se to především když mi mamka zase něco vycte (napr: další kilo nahoře, blbou známku a další věci které mi to sebevědomí snižují). Přemýšlím nad tím především večer a zároveň je mi k pláči. Protože přemýšlím nad lidmi kterým bych chyběla jako je např: MOJE BABIČKA (kterou miluju), druhá babička, celá rodina, nejlepší kamarádka a další kamarádky. Opravdu nevím jak se s tím pocitem a myšlenkami vyrovnat.

    Předem děkuji za rady...

    Adel, 14 let, 4. června

    Ahoj Adel,

    rozumím tomu, že v Tobě vzbuzuje pocity méněcennosti, když Ti mamka nadává, že jsi tlustá, i to, že se ve škole cítíš přehlížená. Mluvíš o myšlenkách na sebevraždu, to beru hodně vážně. Z toho, co píšeš, vnímám, že vidíš důvody, proč by to bylo pro někoho lepší - možná by se mamce ulevilo - a na druhou stranu vidíš, jakou bolest by to přineslo lidem, kteří jsou Ti blízcí a pro které jsi velmi důležitá.
    Je mi líto, že Ti mamka říká takové věci a Tebe to vede k myšlenkám, že by jí bez Tebe bylo líp. Přemýšlím, jestli jsi jí někdy řekla, jak moc Tě zraňuje, co Ti říká a třeba se jí i přímo zeptala, jestli by byla radši, kdybys tady nebyla. Někdy má člověk velké obavy o to, jestli není druhým jen na obtíž, ale oni to mohou vidět úplně jinak a neuvědomují si, jaký dopad na něj jejich slova mají.
    Je důležité, abys měla někoho dospělého, kterému věříš natolik, že by ses mu svěřila s tím, co Tě trápí, jak těžké to teď pro Tebe je, jak náročný boj teď bojuješ. Říkám si, jestli by to nemohla být babička, kterou máš tak moc ráda. Někdy i jen mluvit o těžkostech pomáhá, aby se na to člověk necítil sám a viděl, že to jde zvládnout.
    Pokud by se ty myšlenky nelepšily, je potřeba vyhledat odbornou pomoc. Tou může být třeba školní psycholog, pokud nějakého ve škole máte. Mnoho lidí v životě prožije období, kdy nevidí jiné východisko než definitivní odchod ze světa, ale i ze zkušenosti našich klientů víme, že ty cesty tady jsou. Kdybys je chtěla více prozkoumat a probrat s námi, obrať se na nás na chatu, Skypu či telefonu, kde je možné spolu mluvit více do hloubky (více na www.modralinka.cz).
    Přejeme Ti odvahu a hodně sil do dalších dní.

    Modrá linka

    Rodiče

    Ahoj, chci se zeptat na jednu věc..
    Chtěla bych se začít oblékat víc na svůj věk a nebo klidně na holky 14 let.. Problém je v tom že rodiče nejspíš nerozumí dnešnímu stylu atd. Dneska ( je den dětí) mi rodiče dali triko tak pro holky 8-11 let. Já nemám moc sílu na to jim říct že se mi to nelíbí... V šatníku jsem až do minulého roku byla naprosto spokojená s oblečením které v něm mám.. jak mi je 13 tak se mi skoro nic tam nelíbí. Dřív jsem se oblékala do sportovního stylu a na sebe bych NIKDY nevzala šaty ani sukni. Teď bych řekla že chci celkové změnit image. Nemám žádný džínové kraťasy ( momentálně mám jen ty na sport atd..) také nemám žádný tílko hezký bavlněni ( mám jen sportovní).. zjišťuji že bych chtěla občas v létě nosit i croped topy.. a chtěla bych být prostě hezká 😅..
    Nevím jak to mám udělat.
    Prosím pomocte mi🙏
    Dík 👌🏻

    holka, 13 let, 1. června

    Milá pisatelko,
    Píšeš o tom, že pozoruješ u sebe změny ohledně šatníku. Přestalo se ti líbit to, co jsi až dosud nosila a byla s tím spokojená. Tvůj vkus se začíná měnit a ty nyní nevíš, jak s tím naložit. Cítíš, že by ses ráda začala oblékat jako starší dívka. Myslím si, že nato máš už úplně nárok a je to pochopitelné, že máš chuť šatník změnit, aby ses cítila pěkná. A šatník lépe odpovídal tvým představám. Určitě je moc dobře, že o svém vzhledu a o tom, jak se cítit co nejlépe a hezká jako dívka přemýšlíš. A je moc dobře, že si uvědomuješ, jaké tvé nové představy o šatníku jsou. To je základ, aby bylo možné ho změnit. A je i fajn, že jsi o tom napsala do poradny. Určitě o tom podobně jako ty přemýšlí i mnoho jiných dívek. Je to velmi rozšířené téma ve tvém věku. A jde ruku v ruce s tím, jak poznáváš, že se s tebou dějí nějaké změny, že se cítíš být dospělejší a ne už dítě jako před tím. A podobně tak si na to zvykají tví rodiče, kteří tě nejspíš stále vnímají jako tu malou holku. Je to období velkých proměn. A určitě se nemění pouze tvůj šatník.
    Pak se také ptáš, jak to máš udělat, aby se tvůj šatník změnil a odpovídal lépe tvým představám. Nejspíš to tedy míří k rodičům, od kterých by jsi potřebovala, aby ti koupili nové a jiné oblečení než dosud byli zvyklí. Myslím si, že bude dobře, když jim to takto pěkně vysvětlíš, jako jsi to napsala sem do poradny. Prostě jim to řekni, že by sis přála aby ti kupovali jiné oblečení a naznač jim jaké. Nejlépe konkrétně ukaž, že by sis přála to a to. Nečekej, že to pochopí sami. Je nyní potřeba, abys jim o sobě, o tom, co se v tobě děje, jak ti je a co potřebuješ víc říkala. Doufám, že to pochopí.
    Můžeš třeba mít teď i strach z toho, že to rodiče nepochopí, budou to odmítat. Tak pokud to tak je. Zkus nám znovu napsat a zamyslíme se nad tím, co by se dalo dělat v tomto případě.
    Tak ti držím palce ať můžeš brzy vypadat tak, jak si sama přeješ a cítíš se tak dobře,
    Srdečně zdraví,
    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj, je mi 13 let a chodím s jedním klukem. Jsme si dost blízcí a tedy proto vím, že má doma problémy. Doma mu dávají najevo, že ho nechtějí a že ho nemají rádi. Říkají mu, že je zbytečný, že nic neumí, sprostě mu nadávají a to není všechno. Každý den ho nutí dřít na jejich novém domě, kde mají hodně co opravovat, takže hned po škole vyrazí a vrací se večer, takže nemá čas na domácí úkoly, na jeho zájmy, vlastně skoro na nic. Je z toho zoufalý a uvěřil jim, sám sobě říká stroj a myslí si, že nemá důvod tu být. Má hrozně nízké sebevědomí, až skoro žádné bych řekla. A už několikrát myslel na sebevraždu, neudělal to jenom kvůli mně a pokud to takhle půjde dál, tak to může skončit opravdu špatně 😭. Prosím, je něco co se s tím dá dělat?

    holka, 13 let, 2. června

    Milá pisatelko,
    Je to od tebe moc pěkné, že se takto zajímáš o svého přítele. A je moc dobře, že ses rozhodla napsat. Píšeš o tom, jak s ním zacházejí doma a trápí to jeho i tebe. A možná teď už víc tebe, protože přítel z té neřešitelné, zoufalé situace, rezignoval, říká si „stroj“, má nízké sebevědomí a dokonce pomýšlí na to, že takový život pro něj nemá cenu. Je to opravdu těžká situace a rozumím tomu, že je to pro něj taková tíha a bere mu chuť do života. Nejspíš je v podobném věku jako ty. To znamená, že řešení nějakým odchodem, třeba na internát nebo odstěhováním se v současné době nepřipadá v úvahu. To, co pro něj můžeš udělat ty, je to, co vlastně už nyní děláš – buď mu oporou a své pozitivní city k němu různými způsoby vyjadřuj. Povzbuzuj ho i třeba maličkostmi. Můžeš ho hladit nebo obejmout. Bude tak dostávat i jiné podněty, než má doma. Budeš mu tím ukazovat to, že je důležitý a přijímaný. To mu může dávat oporu k tomu, aby se lépe s tím, co je doma vyrovnával. Dáš mu tím takovou novou zkušenost, která mu může pomoci nevěřit tomu, co o něm říkají a jak se k němu chovají rodiče. Můžeš mu také ukazovat to, čeho on si není teď schopný příliš všímat. Třeba toho, co mu jde dobře ve škole, v zájmových aktivitách či jinde. Třeba tu jsou i další osoby, které k němu mají pozitivní vztah. A možná to lépe vidíš ty nebo on. Protože jeho pohled na svět kolem něj je bohužel hodně zúžený a nepříznivě ovlivněný tím, co zažívá od rodičů. A tak si toho dobrého není schopen všímat. Bohužel se to děje v takových případech hodně často. Rodiče nám nastavují pohled na sebe sama i svět kolem sebe. A je pak důležité se z tohoto „programu nepřijetí“ vymanit a najít si svůj vztah k sobě svým vlastním, individuálním způsobem. Prostě uvěřit sobě sama. A právě k tomu pomáhají blízcí lidé, kterým na té osobě opravdu záleží.
    Ale také tě musím upozornit na jednu věc, která se s tím pojí. Ano, vyjadřuj mu pozitivní city, náklonnost, povzbuzuj ho. Ale „nezachraňuj ho“. Jsi pro něj opora ale i on musí chtít se z té své situace vymanit. I on musí chtít s tím začít bojovat a nedat se. A najít si svá silná místa, která u něj podpoří sebedůvěru.
    Není to všechno na tobě, není to čistě tvá zodpovědnost ho z toho, tzv. vytáhnout. To nejlepší, co pro něj můžeš udělat je povzbudit ho aby chtěl on sám, aby si uvědomil, že za to stojí a našel si sám nový vztah k sobě. Jednoduše řečeno – probudit v něm jeho vlastní motivaci.
    Zkus mu navrhnout, že i on může napsat do této poradny a sdílet to, co ho trápí zde. Může se zeptat na cokoliv, co potřebuje. I on zde může najít povzbuzení a podporu. Také by pro něj mohl být dobrý dětský krizový chat, které mnoho organizací pro děti vede. Třeba i ten náš, ten je na stránkách Centra Locika: www.detstvibeznasili.cz. Zde může vše podrobně probrat, a to anonymně. Někdo z našich poradců mu pomůže najít možnosti, co by bylo dobré v jeho situaci dělat. Třeba ho nasměřují na nějakou další, dostupnou pomoc nebo podpůrné osoby. Často už jen to, že se svěří a někdo ho v tom chápe je velice podpůrné. Samozřejmě na ten chat či znovu do poradny můžeš napsat i ty sama, pokud budeš potřebovat.
    Tak vám oběma držím moc palce,
    Srdečně zdraví, poradce Centra Locika