Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Pavouk v pokoji Alík radí dětem

    Strach

    Ahoj, mám arachnofobii a doma mám velkýho pavouka. Má v mém pokoji díru a z ní nevylézá, maximálně někdy trochu vyleze, takže je skoro nemožné ho zabít. Prvně jsem vzal vysavač s zkusil ho vysát ale to nefunguje. Teďka jsem tu díru zalepil izolepou a řekl jsem si že tu potvoru nechám o hladu, ale teď jsem vyčetl že bez potravy vydrží i rok, takže to asi neklapne :/. Může se ta potvora rozmnožit? Jestli tam bude dalších 10malých pavouků tak mě klepne, a jak to mám zabít? Napadlo mě že bych vzal flašku na konec dal mrtvou muchu a počkal si až pro ní půjde a pak tu flasku s ním uvnitř zavřel, mohlo by to fungovat?

    kluk, 14 let, 19. července 2020

    Ahoj,

    umím si představit, že Tě pavouk ve Tvém pokoji děsí, zvláště když máš arachnofobii. Oceňuji, že hledáš různé způsoby, jak se pavouka zbavit, ale nedokážu říci, jaká metoda by byla opravdu účinná.
    Na internetu jsou některé návody, jak se pavouků zbavit přírodní cestou, například s použitím kaštanů, esenciálních olejů apod. Můžeš je vyzkoušet, stačí do vyhledávače zadat "jak se zbavit pavouků v bytě" nebo něco podobného - a uvidíš.
    Je také možné použít insekticid - chemický prostředek na hubení hmyzu.
    Napadá mě také díru zasádrovat nebo jinak vyplnit a zbavit se jak díry, tak pavouka.
    Určitě je důležité se obrátit na rodiče nebo jiné odpovědné dospělé, kteří by Ti s Tvým problémem mohli pomoci.
    Věřím, že to zvládneš :)

    Přejeme klidné léto bez pavouků,
    Modrá linka

    Podpořte prosím Modrou linku!
    Pomohla již v této poradně tisícům dětí.

    Na otázky odpovídají

    pracovníci Modré linky, psycholožka BáraV, poradenské centrum Locika, MUDr. Jiří Staněk, MVDr. Přemysl Rabas, vědecký novinář Pragmatik, student práv Yaboiii, Škola Vitae, bojovníci proti kouření z projektu Nekuřátka a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

    Dotazy mohou pokládat pouze děti mladší 15 let.

    Strach

    Veselá i ustrašená

    Milý Alíku,
    mám v podstatě dvě osobnosti, jednu nadšenou, s chtíčem se zapojit, veselou a občas otravnou. Druhou úzkostnou, ustrašenou, sebenesnášící, která je neustále naštvaná na to, co jsem udělala nebo řekla, když jsem byla v té druhé. Nejhorší to je v naší městské knihovně, která se zapojuje snad do všeho a já tam často chodím vypomáhat. Jenomže od ostatních dobrovolníků jsem minimálně o tři roky mladší a chovám se úplně jinak než oni. Ve své první, veselé osobnosti, se tam přihlásím na nějakou akci, jsem z toho v ten den naprosto nadšená, a pak když jedu na to místo, tak se mě zmocňují myšlenky, jako třeba že mě tam nechtějí, že se budu ostatním jenom plést pod nohama, a že se zase ztrapním. Samotná akce je potom v pohodě, ale po ní si to zase vyčítám. A takhle je to se vším, co je dobrovolné, ve škole, na kroužcích i s přáteli a rodinou. Hrozně mě to štve, a zhoršuje to taťka, který když jsem ve stínu své druhé osobnosti, tak mi řekne že mám být pořád jeho veselá holka, jako když jsem byla malá. Jenomže to nejde, já jsem se prostě změnila a už nezvládnu mít neustále radost. Mamka teď čte nějaké knihy o pozitivotě a tak dále, ale když jsem se jí svěřila se svým úzkostným strachem z hmyzu, tak mi řekla, že se stačí usmát. Což je moc hezké, problém je v tom že to nefunguje. Promiň za tak dlouhý text, ale jsi první, komu jsem o tom kdy řekla. Doufám že to nevadí. Díky za případnou odpověď
    Holka, 12 let

    holka, 12 let, 10. srpna

    Ahoj z Modré linky,

    svěřuješ se nám s pocitem, že máš dvě osobnosti – jedna je do všeho nadšená a plná energie, druhá je ustrašená a naštvaná sama na sebe. Tenhle rozpor pociťuješ často při aktivitách v rámci knihovny. Štve Tě taky přístup rodičů, kteří Ti v tom nerozumí. Ceníme si, že jsi o tom poprvé řekla tady.

    Říkám si, že do jisté míry je normální, že zvažujeme, co a jak jsme ne/udělali, že máme strach, že se ztrapníme apod. Nedivím se, že Tě to štve, mít tyhle myšlenky a výčitky často může být zahlcující a otravné. Často se neubráníme srovnávání se se staršími, než jsme sami, a to může ještě umocňovat celou situaci. Přála bych Ti, abys mohla postupnými krůčky poznávat, že jsi plnohodnotná a důležitá součást (např. v knihovně) v kolektivu ostatních lidí. I když Ti to třeba tak nepřijde vždycky, je moc cenné, že se do aktivit pouštíš a zkoušíš nové věci, které Ti můžou dát nové životní zkušenosti. Každý se během života pořád něco učíme, i ti, kteří Ti přijdou na první pohled jakože už mají všechno v malíčku.

    Mrzí mě, že u taťky nenacházíš pochopení, které by sis zasloužila. Nikdo z nás nedokáže být pořád veselý a pozitivní. Je normální, že se nám střídají nálady. Horší období, ve kterém můžeš cítit smutek a strachy Ti pak naopak může pomoct prožívat radost, když přijde, silněji. Je taky přirozené, že se to mění s věkem, když jsi byla menší, tak myslíš a řešíš jiné věci, než přicházejí teď. Chtěla bych Ti dodat odvahu, aby ses o tom s taťkou (i mamkou) bavila – o tom, že ses přirozeně změnila a že je nad Tvé síly a chuť mít neustále radost. Věřím, že časem to uslyší a snad bude komunikace otevřenější. Máš pravdu, že na strach z hmyzu se taky nestačí „jen usmát“. Tyto emoční výkyvy mohou taky souviset i s Tvým vývojem během puberty, kdy se mění hladiny hormonů a všechno možné jiné a to ovlivňuje Tvé nálady. Napadá mě, že by stálo za to se o tom pobavit s nějakou Tvou blízkou kamarádkou – je dost možné, že tyto „stavy“ zná v nějaké podobě taky. Můžete spolu popovídat o tom, co vám v tom pomáhá. Pokud by Ti Tvoje nálady dávaly pořád hodně „zabrat“, neboj se oslovit školní psycholožku, nebo zavolat na Modrou linku/Linku bezpečí a probrat, co dělat dál. Pomoct se zklidnit Ti taky může aplikace Nepanikař. Nezůstávej na to sama. Nezapomínej si dopřát dostatek odpočinku a prostoru pro setkávání se s kamarádkami a dělání věcí, které Ti dělají radost.

    Držíme ve všem palce,
    Modrá linka

    Strach

    Co s tím, když se bojím hlasité hudby a lidí kolem

    Ahojky,
    Víte jak jsem psala o tom že jsem se na koncertu bála lidí a hudby a vlastně všeho? Tak se mi to stalo znovu tentokrát v kině na mimoních sice ne v takové míře ale zase to samé: bála jsem se kouknout kolem sebe bála se těch lidí a taky hlasité hudby. Já fakt nevím co to je, docela by mně to zajímalo.. Možná bych to mohla říct mamce ale to by mě pak nevzala na ten můj koncert kam chci;-D

    Díky že mi zase poradíte, možná odpověď bude podobná jak u toho koncertu ale za zeptání to stojí _:D

    holka, 14 let, 8. srpna

    Ahoj z Modré linky,

    znovu se Ti stalo, že ses bála v prostoru, kde bylo hodně lidí a hlasitá hudba. Zní to, že Ti vadilo moc podnětů/dění kolem. Nenapadá Tě, co by to mohlo být, ale už to u sebe znáš a chápu, že by Tě zajímalo, co by se s tím dalo dělat, abys tomu předešla.

    Napadá mě, že jsi možná teď něčím přehlcená, možná se toho děje hodně a Ty bys možná potřebovala spíš tichá a klidná místa. Bývají období, která se v životě tak střídají, někteří lidé tato místa dokonce nevyhledávají vůbec, prostě je nemají rádi, a to je taky v pořádku. Je dobré to u sebe ale pozorovat, aby to nepřešlo do něčeho vážnějšího, kdy by Tě tento strach omezoval v běžném fungování. To by bylo opravdu potřebné začít to řešit i s Tvými blízkými dospělými. Nezůstávej na to sama.

    Říkám si, že si můžeš zkusit psát (nebo jen uvědomit) na škále od 1 do 10 ta místa, kde se cítíš nejvíc bezpečně (1) až do extrému, ve kterém Ti je hodně špatně (10). Tohle bodování se může i během návštěvy jednoho místa měnit. Bývá fajn, když se učíš svůj strach a jeho projevy na sobě poznávat víc, ať s tím umíš lépe zacházet – kdy přesně přichází, co Ti udělá s tělem (možná se Ti víc rozbuší srdce, potíš se, chceš odejít aj.) a Tvými myšlenkami, co zrovna v tu chvíli přichází. Zkus s nimi chvíli zůstat, klidně je řekni nahlas sobě i někomu, kdo bude poblíž (třeba mamka, kamarádka). Často pomáhá se v podobných chvílích soustředit na vlastní dech a postupně jej prohlubovat a prodlužovat, k podobnému zklidnění můžeš zkusit aplikaci Nepanikař, která Tě hezky provede. Možná máte na škole školního psychologa, který by Ti pomohl tyto techniky osvojit a probral s Tebou víc Tvou věc, neboj se mu ozvat. Stejně tak jsme tu pro Tebe i na Modré lince. Říct to mamce je podle mě moc fajn nápad a ráda bych Tě v tom podpořila. Můžeš jí zároveň říct, že stále stojíš o to navštívit koncert, který chceš, pokud to tak budeš pořád cítit. Říkám si, že mamka Tě dobře zná a mohla by s Tebou hledat okolnosti, které Tvůj strach způsobují/zhoršují a spolu můžete přemýšlet, co zkusit nově a jinak, aby Ti nebylo tak nepříjemně.

    Držíme palce, ať se to zlepší k Tvé spokojenosti.

    Hezké prázdniny přeje,
    Modrá linka

    Strach

    Strach o kamaráda

    Ahoj všichni, chtěla bych se zde svěřit s jednou věcí, která mě poslední dobou trápí. Jde o to, že jeden můj kamarád to doma nemá zrovna lehké. Svěřuje se mi s tím, že každý večer jeho matka přijde domů opilá, začne na něj řvát a bít ho, a on se o ni někdy i musí starat jako by byla jeho vlastní dítě, jelikož když je opilá, někdy prý nedokáže ani dojít do postele. Mrzí mě, že se mu tohle děje, a chtěla bych mu nějak pomoct, protože se mi nedávno svěřil s tím, že ho už takto žít nebaví a že si někdy přeje být mrtvý. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jakmile dospěje, bude to lepší, ale na to řekl, že neví jestli se dospělosti dožije. Také jsem mu zkoušela poradit, že by mohl napsat třeba na modrou linku, na nepanikař, nebo i zde, ale řekl, že se bojí svěřovat se cizím lidem a taky, že by ho nevyslechli úplně. Tak se ptám tady, jestli by jste mi náhodou nedali nějakou radu jak mu pomoct?
    Omlouvám se, pokud to do poradny nepatří, nemusíte odpovídat hned. Také se omlouvám, pokud je tento „vzkaz“ trochu matoucí, či divně napsaný, ale necítím se teď zrovna nejlépe.

    Každopádně děkuji za Váš čas a přeji pěkný zbytek dne.

    holka, 14 let, 24. července

    Ahoj,

    děkujeme Ti za důvěru, se kterou se na nás obrátila. Trápí Tě, co se děje Tvému kamarádovi doma. Jeho matka chodí domů opilá, křičí na něj, někdy se dokonce musí starat spíše on o ni. Kamarád se Ti svěřil, že si někdy přeje být mrtvý. Máš o něj velkou starost. Vůbec není třeba se za dotaz omlouvat - nezdá se mi ani trochu matoucí nebo divně napsaný, přestože chápu, že jsi ho asi nepsala s příjemném rozpoložení. Určitě také do poradny patří - to, co jsi popsala, zní vážně, chápu, že máš o kamaráda strach a že bys mu chtěla pomoci.

    Píšeš, že jsi mu doporučila obrátit se na Modrou linku, Nepanikař nebo i další služby - to bych chtěla ocenit, je to moc dobrý postup. Tvůj kamarád si teď zaslouží mít pro sebe co nejvíc podpory - o to víc, když už ho to vede i k myšlenkám na smrt. Pokud se bojí svěřit se cizím lidem, napadá mě, že bys mu třeba mohla nabídnout, že u toho budeš Ty anebo někdo mu blízký s ním, aby při takovém rozhovoru cítil oporu – pokud by to tak i Tobě dávalo smysl. Anebo, že by to, co se mu děje, mohl zkusit nejdříve popsat v dopise, pokud by to pro něj bylo pro začátek snazší. To, jak to u něj doma funguje, rozhodně není v pořádku ani podle zákona a má plné právo se bránit. On sám se může obrátit na OSPOD (Orgán pro sociálně - právní ochranu dětí), kde pracují sociální pracovníci a psychologové, kteří řeší podobné situace, kdy je v rodině ohrožené dítě. Ikdyž je občas OSPOD vnímaný jako „ta sociálka“, jsou to lidé, jejichž hlavní cílem je pomoct dětem, které to potřebují, tak jak to děláme třeba my teď na Alíku.
    Je teď velmi důležité, aby se o tom, co se děje, věděl někdo dospělý. Když se to dozví, má v takové situaci i ze zákona povinnost postarat se o to, aby se s tím začalo něco dělat - například tak, že to oznámí právě na OSPOD anebo na policii. Zároveň věřím, že pokud to někomu dopspělému řekneš, nebude to dělat jenom z povinosti k zákonu, ale protože bude chtít Tvému kamarádovi pomoct. Doporučila bych, abys o tom pověděla mamce nebo taťkovi, někomu jinému z rodiny anebo třeba oblíbenému učiteli. Dobrý nápad je taky obrátit se na školního psychologa, který by Tě měl dokázat nasměrovat a podpořit Tě. Případně i Ty se můžeš ozvat přímo na OSPOD, pokud by ses na to cítila, tady je odkaz: https://www.ospod.cz/volna-sekce-1/kontaktujte-vas-ospod/. Jinak si myslím, že to nejdůležitější pro kamaráda už děláš - jsi mu oporou a jsi dál jeho kamarádka. To je moc cenné, když člověk ví, že má takového parťáka, komu se může v těžkých chvílích svěřit. Oficiální cestou by to měli řešit hlavně dospělí, neměla bys to mít svém věku na starosti jen Ty.

    Myslím v tom celém teď hodně i na Tebe, jak to pro Tebe teď musí být náročné a stresující. Připadá mi důležité, abys ani Ty na tak vážnou věc nebyla sama a mohla s někým mluvit o tom, jak se kolem toho cítíš. Proto bych Tě chtěla znovu podpořit, aby ses s tím svěřila někomu dospělému, komu důvěřuješ a řekla si o podporu. Pokud chceš, můžeme to celé podrobněji probrat na Modré lince - na chatu, telefonu anebo Skypu. Kontakty a provozní dobu najdeš na našich webových stránkách www.modralinka.cz. Jsme tu pro Tebe.

    Držíme palce,

    Modrá linka

    Strach

    Strach o nemocného brášku

    Ahoj Alíku,
    promiň že píšu chvilku po první otázce. Moji rodiče jsou rozvedení. Moje máma má přítele a s ním dvouletého syna. To je můj malý bráška a mám ho moc ráda. Jenže je nemocný. Na jaře roku 2021 se mu začali dělat modřiny tak jsme si mysleli že je to leukémie krve. Nakonec se ukázalo že má nějakou nemoc (nevím jak se jmenuje) ale musel podstoupit transplantaci kostní dřeně. Znovu opakuji že leukémie to nebyla. S mojí mámou byli tedy dva měsíce v Praze v Motole. Naštěstí mu ani nebylo špatně a bylo to pohodový. On je obecně takový pozitivní člověk. To má asi po svém tatínkovi. Jednou se stalo že omdlel (doteď nevíme z čeho). A teď má horečku tak jeli do Brna. Já mám ale od té doby hrozný strach. Moc se o něho bojím a hlavně moc nevěřím doktorům. Myslím si že někteří neví co dělají.

    holka, 11 let, 25. června

    Ahoj,

    píšeš, že máš strach o zdraví brášky, který se léčil (nebo léčí) s vážnou nemocí, kvůli které prošel transplantací kostní dřeně. Teď má horečku, odjel do nemocnice do Brna. Máš o něj hrozný strach, doktorům moc nevěříš.

    Mrzí mě, že Tvůj bráška prochází zdravotními těžkostmi. Je moc dobře, že obtíže spojené s nemocí a léčbou snášel tak dobře, jak píšeš. Nedivím se, že máš o brášku strach, to k takové situaci patří.
    Vlastně se nás na nic neptáš, popisuješ svoji situaci, ale myslím si, že bys chtěla pomoci se strachem, který prožíváš. Je dobře, že si říkáš o pomoc, zasloužíš si ji.

    Především si myslím, že by Ti mohli pomoci dospělí - máma a její přítel, už tím, že Ti poví, jak to zrovna vypadá a jak se bráška má. Můžou Ti pomoci uklidnit se, vyslovit obavy, nebýt na ten strach sama. Pokud máma a její přítel nemůžou, zkus někoho dalšího z Tvých blízkých - třeba prarodiče, tetu apod. Pomáhá taky bráškovi přát, v duchu nebo nahlas, aby se co nejdřív uzdravil, vyslovit myšlenku, modlitbu, přání. Můžeš také pro brášku něco tvořit - nakreslit obrázek, něco vymodelovat, napsat dopis… tím mu uděláš radost a pomůžeš i sama sobě, protože „něco udělat“ pomůže ke zklidnění.

    Můžeš si taky pustit nějakou hezkou hudbu, mluvené slovo, kouknout se na oblíbený film nebo seriál, volat si nebo chatovat s kamarádkami. I na Modrou linku můžeš zavolat, pokud budeš chtít, aby ses o svoje obavy rozdělila.

    Co se týká lékařů, věřím, že když bráškovi už v minulosti pomohli, udělají vše proto, aby mu pomohli i nyní.

    Držíme palce Tobě i bráškovi,

    Modrá linka

    Strach

    Bojím se chodit mezi lidi

    Ahoj Aliku a spol. Chtěla bych se vám s něčím svěřit a zároveň poprosit o radu. Ješte než začnu psát, tak bych se chtěla omluvit za to je to je dlouhý. Od mala si pamatuju že nerada chodím mezi lidi. Když mám někam s NĚKÝM jít tak je to v pohodě, ale když mám jít sama tak je to nejhorší věc na světě. Popravdě ani nevím čeho se bojím, ale asi toho co si o mě lidi myslí... Před půl rokem jsem chodila na doučování, ale musela jsem tátovi říct, že tam nechci chodit a on řekl že jsem jenom líná a nesamostatná.( Měla jsem záchvaty breku a dokonce mi bylo i špatně od žaludku, dokonce mám i úzkosti, a strašně se třesu, ale to nikdo neví ). A teď je tu můj problém. Od září mě táta chce zaplatit 2 doučování a už předem vím že tam nebudu schopná chodit. Sice to je akorát až za 4 měsíce, ale už se teď stresují. Nemám to komu říct, protože tátovi to nejsem schopná říct ( nemám ani v něm moc důvěru). Když to řeknu babičce tak to hnedka řekne tátovi ( to vím z vlastní zkušenosti).
    Mámu nemám a dědovi by to bylo jedno. Nemám ani kamarádky abych jim to řekla a ani nemám žádnou učitelku, bych se svěřila ( i kdybych měla nějakou oblíbenou učitelku, které bych to mohla říct tak bych to nebyla schopná říct protože se za to nejen stydím ale měla bych i strach a přišlo by mi to dost trapný).A za školní psycholožkou taky nemůžu protože mě nemá v oblibě. Nevím co mám dělat vím že bych tam zvládla chodit, ale ne dlouhodobě. ( To bych už nesnesla ten stres a tak ). A moje otázka zní : co mám dělat a jak říct tátovi že nejsem líná a že se bojím ? Co by to mohlo být, A proč se tak bojím ? Já na to odpověď neznám. Předem děkuji za odpověď

    Denča 14 let, 15. června

    Ahoj Denčo,
    děkujeme za otevřenost, se kterou Alíkovi píšeš o své těžkosti s chozením mezi lidi. Je moc dobře, že si umíš říct o pomoc, když ji potřebuješ.
    Píšeš nám o tom, že když máš jít s někým mezi lidi, není to pro Tebe náročné, ale když máš jít sama, je to pro Tebe moc těžké. Za čtyři měsíce Tě čeká doučování a Ty už předem víš, že budeš mít problém tam chodit. Ptáš se nás, co máš dělat, a jak to říct tátovi, a taky na důvod, proč se tak bojíš.
    Je mi líto, že se tak trápíš. Myslím ale, že existují způsoby, najít cesty, jak strach zmírnit a najít možnost, jak to lépe zvládnout. To první, co mě napadá, je například, že bys na doučování chodila s někým - třeba s kamarádkou, která by Tě třeba jenom doprovodila a „předala“ Tě na doučování, nebo chodila přímo s Tebou. Jinou možností je například dopředu napsat doučující/mu, že máš těžkost tam jít, a požádat ji/ho o pomoc. Může Ti pomoci to zvládnout, a také - když už to jednou vyslovíš, strach a stres se o něco zmenší, někdy i docela zmizí.
    Další možnost je napřímo, co nejdříve (aby ses zbytečně netrápila) vše říct tátovi. Věřím, že to není lehké. Můžeš mu to ale napsat, nebo mu dát jednoduše přečíst tohoto Alíka. Možná se bude divit, možná nemusí reagovat úplně vstřícně, ale alespoň pochopí, že v Tvém chování nejde o lenost nebo třeba nevděčnost.
    Proč se tomu tak u Tebe děje, může mít více důvodů, nemůžeme říci, který z nich to je. Napadá mě ale, že kdybys tátovi všechno sdělila, mohl by Ti pomoci navštívit psychologa, který by Ti s těmito těžkostmi pomohl a třeba našel i příčinu, která je za tím.

    Moc držíme palce, abys vše zvládla,
    Modrá linka

    Strach

    Strach ze psů

    Ahoj alíku a spol,
    Mám problém - mam kynofobii. Všichni se mi kvůli tomu smějí,ale já za to nemůžu a nejde to odstranit. Co mam delat?

    holka, 13 let, 3. června

    Ahoj,
    je Ti nepříjemné, že se Ti ostatní smějí, protože máš strach ze psů. Je mi jasné, že za to nemůžeš a asi ses i pokoušela s tím něco dělat. Je to přirozené, skoro každý máme z něčeho strach. Strach ze psů je komplikovaný v tom, že psů kolem sebe máme celkem hodně, venku jich člověk docela dost potká a možná i někdo z Tvého okolí má nějakého doma. Umím si představit, že Ti to někdy docela komplikuje život.
    Rozhodně není v pořádku, že se Ti kvůli tomu ostatní smějí. Je v pořádku ohradit se a říct, že je Ti to nepříjemné a nepřeješ si, aby to dělali. Někdy pomůže, když je vidět, že jsi sebevědomá a dokážeš si říct, kde jsou Tvé hranice. Kdybys chtěla přijít na to, odkud se ten strach bere a zkusit s ním pracovat a případně ho i zmírnit, může Ti v tom pomoci psycholog. Pro začátek se zkus svěřit rodičům s tím, jak je pro Tebe náročné s tímto strachem žít, a že bys to ráda řešila. Věřím, že Ti pomohou najít odborníka.

    Držíme Ti palce.

    Modrá linka

    Strach

    Ahoj když vím že se mi každou noc bude zdát stejná noční můra a nechci kvůli tomu spát a kamarádka mi říká že je spánek důležitý... Co mám dělat?

    holka, 29. dubna

    Ahoj,
    kamarádka má pravdu, spánek je důležitý, bez něj nedokážeme přežít víc než pár dnů. Naše tělo i mysl si potřebují odpočinout. Zkus si o své noční můře promluvit s někým blízkým. Dost možná se rozplyne, když ji probereš během bdění. Také můžeš vyzkoušet pustit si před spaním nějakou pohádku, aby se tvé myšlenky nasměrovaly na nějaké pozitivní téma.
    Držím palce, aby už tě můra netrápila.
    Péťa

    Strach

    Ahoj poradno,
    mám takový problém, že se bojím bouřek. Ale docela hodně... Dřív jsem z toho takový strach nemívala jenže od té doby co bylo loni to tornádo tak se bojím aby to nebylo i u nás... Nevím proč mě to tak vyděsilo, i když jsem to sama nezažila.
    Dokonce se kvůli tomu bojím jet i na tábor. Ale mám docela strach i když jsem skovaná doma. Když slyším jak to fouká do krbu tak mě to celkem děsí. A nejhorší je to v noci. :-(
    Teď sice bouřky tolik nebývají ale nevím co budu dělat v létě až budou bývat často. Já jenom nechci aby se nám něco stalo. :-(
    Navíc mám teď ještě plno dalších starostí...
    Co mám dělat abych se tolik nebála?
    Děkuji moc a mějte se pěkně @)->-

    holka, 24. dubna

    Ahoj,
    strach z bouřky má docela dost lidí, dává to smysl, je to nebezpečný přírodní jev. Na strach pomáhá nebýt sám, ale ideálně s někým blízkým. Pomoc může zpívat si oblíbenou písničku, pustit si film nebo tak něco.
    Měj se krásně!
    Péťa

    Strach

    Ahoj, potřebuju pomoc. Skoro každý den je mi nějak špatně ale podle mamky se to odehrává jenom v mé hlavě. Jakože mi nic není ale moje hlava si mysli ze ano. Např. dnes když se podívám do zrcadla tak když se dívám na jedno oko a pak na druhé tak se mi vždy u jednoho zmensuje jenom jedna zornicka. Strasne se z nejakeho duvodu bojim nemocí jako třeba že budu zvracet a kvůli tomu se i často bojím jít do skoly. Nebo kdyz se bouchnu do hlavy tak se bojim ze mam otres mozku. Co mám dělat? Ucitelky mi pak ve škole nevěří že je mi špatně... Muzu se toho strachu nějak zbavit?

    holka 12 let, 26. března

    Milá dívko, 

    Děkujeme za důvěru. Svěřuješ se poradně s tím, že ti poslední dobou často není dobře, prožíváš strach z nemocí nebo z toho, že se ti stane nějaký úraz. Mamka ti nevěří, že ti je špatně a říká, že si to pouze vymýšlí tvoje hlava. A ani učitelky ve škole ti nevěří, že ti je špatně. Chci ti k tomu napsat, že ten pocit „není mi dobře“ sice nevychází přímo z těla ale to, že ti není dobře „ve tvé hlavě“ je také potřeba brát vážně. Věřím ti to, že se často necítíš dobře, prožíváš úzkost. Nejspíš o to horší to je, protože ti nikdo nevěří, že ti není dobře. Je to psychická nevolnost, říká se jí úzkost. Ta úzkost má nejspíš nějakou hlubší příčinu. Možná v nějaké tvé předchozí zkušenosti, kterou si už ani nemusíš pamatovat. Mohla být spojená s nějakým ohrožením, nemocí, kdy jsi pak musela třeba zůstat sama v nemocnici nebo třeba šlo o situaci, kdy byl nemocí ohrožený někdo blízký a ty ses bála, že ho ztratíš. To jsou jenom mé nápady, které mě napadají jako první. Každá úzkost má nějaký svůj důvod. A ten důvod nemusí vůbec souviset s tím, co se zrovna odehrává kolem tebe v současné době. Možná se nějak změnily vztahy ve škole nebo ve tvé rodině. Sice to nevypadá jako důležité a v tobě to vyvolalo nějaké vzpomínky, na něco co se odehrálo v tvém raném dětství. Ty si je sice nepamatuješ konkrétně ale pamatuje si je tvé tělo a dává ti to takto najevo. Určitě bych ti doporučila vyhledat psychologa. Třeba ve škole, pokud máte školního psychologa. Nebo požádat o to, aby tě máma objednala k nějakému jinému dětskému psychologovi. Ten by ti mohl pomoci přijít na to, co je ten důvod, skrytý za těmi nepříjemnými pocity a nevolností. Porozumění těm příčinám bývá úlevné. Je dobré si říci, že ti nyní sice není dobře ale že ta příčina se týká něčeho, co si již prožila a už to skončilo. Pouze ve tvém těle je uložená ta vzpomínka a projevuje se to úzkostí. Jako taková první pomoc pomáhá najít si něco, co tě zklidní. Třeba pohyb venku, nebo dechová cvičení (např. pomalu dýchat a počítat do 10ti při nádechu a pak znovu při výdechu a na ten dech se plně soustředit). Buď hodně se svými přáteli a dalšími lidmi, se kterými se cítíš dobře. Uvědom si, co ráda děláš a zkus se tomu hodně věnovat. A tak podobně. Prostě hledej i to, co jsou nyní takové tvé podpůrné, opěrné body a na ty zaměř svou pozornost. Pokud budeš prožívat něco hodně silného, akutního, můžeš se obrátit třeba na dětskou krizovou linku nebo chat pro děti v těžké situaci. Na příklad chat Dětského krizové centra, www.dkc.cz nebo chat Centra Locika, www.detstvbeznasili.cz. Tam můžeš psát anonymně a pomohou ti zvládnout náročnou situaci nebo s tebou to, co tě tíží podrobně proberou. Tak ti držím palce. Poradce Centra Locika

    Strach

    Noční můry

    Zdravím zase Modrou linku a spol. Poradna se mi ověřila, tak se ozvu znovu.

    Od malička mám noční děsy o druhé světové (měla jsem je ještě dříve, než jsem o druhé světové věděla, nevím jak je to možné) Když teď začala válka, tak mám každou noc noční můry, mám ale pouze dva typy.

    1.) Jsem ve škole, začne houkat rozhlas co hlásí nálet. Běžím do sklepení školy, hromadí se tam ostatní. Použiju své znalosti z jednoho bojeveho sportu a řeknu, jak si lidé mají lehnout, já si leham poslední. Slyším výbuch a pak už jen zvonění v uších. Jsem mrtvá. Všichni krom mě byly středně až těžce zraněni, ale všichni přežili (krom mě) Můj brácha a rodiče nebyli ten den venku, nic se jim nestalo. Pak se jakoby přitáhnu časem a vidím sebe jako by ze shora. Jsem na vlastním pohřbu. Vidím tam všechny z mé rodiny, přátelé. V tom se probudím
    -Tenhle začal až po začátku války

    2.) Jsem v nějaké ubytovně, vyhladovělá a vyzáblá. Právě jsem se dostala z koncentračního tábora do ubytovny (po propuštění z nemocnice), skončila 3. Světová válka. Lidé mi dávají jídlo, já ale vím, že zatím moc jíst nesmím. Když dojím svoji malou porcicku, jdu se vykoupat. Tam čeká můj táta, chci mu něco říct, ale moje slova k němu nedoléhají. On ale ví, že tam jsem, něco mi říká, ale jsme jak přes oceán. Voda do vany se napouští, ale já se stejně pořád bojím plynu i když vím, že je po konec války. Podívám se přes rameno a tam vidím Sáru (to mělo být moje reálně jméno, kdybych se jmenovala jinak) běžím za ní, ale ruka mi přijde jejím tělem, je mrtvá. Zjistím, že mohu komunikovat jen s mrtvými a lidmi, co si taky prožili svoje hrůzy. V tom se probudím

    Tyhle dva dny se mi zdají pořád dokola, úplně stejně. Říkám si, jestli ten druhý typ nemůže být způsoben tím, že moje prababička a praděda zažili holocaust a prý se trauma přenáší 3 generace (což vychází na moji generaci) a jsem Židovka, bojím se, že se bude něco zase podobat holocaustu. Navíc, si ve škole hrozně z Židů utahují, prý měli všichni chcípnout.

    Mám teď hrozný strach a dříve jsem měla problém se sebepoškozováním, teď se k tomu bohužel vracím. Bojím se o všechno a všechny

    Nevíte, čím mohou být tyhle sny způsobeny, popřípadě jak se jich zbavit? Jak se zbavit strachu
    Děkuji všem
    -někdo

    holka, 13 let, 14. března

    Ahoj z Modré linky,

    píšeš nám o nočních můrách, které teď míváš každou noc, ve snech se Ti opakují dva scénáře. Máš teď velký strach, píšeš, že se vracíš k sebepoškozování. Ptáš se, jak se strachu a těchto nočních můr zbavit.

    Opakovaně jsem si četla Tvoji zprávu a zkoušela si představit, jak náročné období teď asi zažíváš. Moc mě mrzí, že nemáš klidné noci a cítíš všeprostupující strach. Zasloužíš si pomoc a podporu v tom, jak to celé lépe zvládat, strach bezpečněji prožít a pracovat s ním. I když je teď kolem nás těžká doba, nemusí být tak moc těžko Tobě samé. Je moc dobře, že jsi napsala – to je první krok k tomu zkusit udělat něco, aby Ti bylo zase líp.

    Noční můry se často objevují při větší psychické zátěži, může to být snaha vyrovnat se s něčím, co je neznámé, těžké, ohrožující. Můžou se objevit u citlivějších, vnímavějších lidí. Napadá mě, jestli jsi přemýšlela o otázkách: Co mě uklidní, když se vzbudím uprostřed noci – obejmutí někoho, jít se napít, do koupelny, mluvit o tom aj.? Cítím se zdravotně v pořádku? Netrápí mě teploty, zažívací obtíže apod.? Mám to celé komu povědět? Říká se, že s vyslovenými sny se líp pracuje. Mohlo by prospět jít spát v co největším klidu – nesledovat 1-2 hodiny předtím mobil, televizi, zprávy, ale radši si třeba číst knížku, poslouchat příjemnou hudbu/audio, povídat si s rodinou, dát si teplou sprchu, čaj a v takovém příjemném rozpoložení pak jít do postele.

    Zní mi vážně, že se vracíš k sebepoškozování. Z Tvé zprávy čtu „bohužel“ a chápu to tak, že je to pro Tebe obtížné. Jsou i jiné a dlouhodoběji účinnější způsoby, jak si ulevit od psychické bolesti. Zasloužíš si je s někým hledat. Napadá mě, jestli ses o tom všem někomu už svěřila. Může to být někdo blízký z Tvé rodiny, komu věříš, anebo někdo ze školy, z kroužků. Možná máte ve škole školního psychologa, který je připraven v podobných chvílích pomoci. Další variantou je dohodnout se s rodiči a spolu najít psychologa, ke kterému bys mohla docházet pravidelně a pomáhal by Ti ve všem potřebném. Mohli byste se spolu zabývat i tím, jak souvisí rodinná minulost s Tvými aktuálními prožitky. Nemusíš na to být sama, neboj se ozvat. Rozhodně taky není v pořádku, že se žáci ve škole vyjadřují takto nenávistně o Židech, až to zase zaznamenáš, určitě se obrať na pedagoga, který bude poblíž. Takové násilné vyjadřování by nemělo zůstat bez následků. Komunikace přes tuto zprávu je omezená, proto bych Ti chtěla nabídnou i další možnosti pomoci – ozvat se na chat nebo telefon Modré linky (https://www.modralinka.cz/) nebo Linky bezpečí (https://www.linkabezpeci.cz/), kde je prostor anonymně vše podrobněji probrat a naplánovat další kroky, předat kontakty. Ve vypjatých chvílích můžeš zkusit použít aplikaci Nepanikař, která Ti pomůže se zklidnit.

    Přeji Ti, aby Tvá cesta k hezčím dnům byla rychlá a co nejsnadnější,
    Modrá linka

    Strach

    Ahoj, mám noční můry o tom, že se ve tři ráno probudím a kamarád mi umývá okno, co s tím?

    Albert, 11 let, 5. března

    Ahoj,
    zkusím předpokládat, že je tento dotaz míněný vážně.

    Mozek si během spánku třídí informace, sny jsou chaos poskládaný z informací a pocitů, které prožíváš v bdělém stavu. Nemůžeš moc ovlivnit, co se ti zdá, ale můžeš do jisté míry ovlivnit, co tě trápí – přesněji řečeno snažit se, aby tě to netrápilo…

    Můžeš si zkusit s kamarádem (nebo s někým jiným) promluvit o něčem, co s mytím oken souvisí. Třeba tě to uklidní a přivede na jiné myšlenky.

    Nevím ale, proč by tě mělo děsit, že ti kamarád umývá okno. Zní to jako pěkné gesto. I když ve tři ráno by bylo poněkud neobvyklé. To máš strach, že tě tím probudí? Nebo tě děsí, že máš okno záměrně špinavé a někdo z tvého okolí zradí tvoji důvěru a zkusí ho tajně umýt? :-)

    Alík

    Strach

    Bojím se války

    Ahoj, chci se zeptat teď se furt mluví o Ukrajině a Rusku. Bojím se, že to bude i u nás mám moc rád svoje plyšáčky a hračky a nechci bez nich být. A všichni říkají když se do nich pustí NATO tak bude 3 světová. Nechci aby to bylo.;-(.Bojím se i o rodinu přátelé.

    kluk, 13 let, 25. února

    Ahoj,

    je naprosto přirozené, že události mezi Ukrajinou a Ruskem v Tobě vzbuzují strach. Je super, že Tě napadlo to napsat Alíkovi a říct si tak o pomoc.

    Strach je teď opravdu obvyklým pocitem - spousta z nás, i dospělých, jej zažíváme. Je úplně v pořádku jej mít. Není to ostuda, ani slabost. Jsou tu možnosti, jak to udělat, aby člověku bylo lépe.

    Jedna cesta k tomu, aby se strach zmírnil, je právě sdílení a mluvení o něm. Můžeš třeba říct rodičům, nebo jiným dospělým, jak se cítíš a zeptat se, co pomáhá jim, když mají strach. Klidně o tom můžeš mluvit s kamarády, osobně, přes sociální sítě apod.
    Pokud cítíš potřebu lépe porozumět tomu, co se děje, klidně se ptej dospělých - doma, ve škole, při mimoškolních aktivitách… Internet moc dobrý zdroj není, je tam i spousta zavádějících informací. Časté dívání se na zprávy, sdílení videa přímo ze zasažených oblastí strach posilují, je lepší to nedělat.

    To, co pomáhá, je žít teď, soustředit se na to, a nepřemýšlet moc o budoucnosti. „Teď“ je to, co můžeme ovlivnit. Věnovat se tomu, co dělám, prožívat malé i větší radosti, být vděčný za to, co nyní mám, třeba svoje věci, blízké vztahy. Pokud chceš, můžeš dávat najevo ostatním, že Ti na nich záleží, i to, že máš o ně obavy. Pomůže také trávit čas s blízkými, naplánovat si společnou akci, nebo třeba spojit se s někým, koho jsi dlouho neviděl.

    Určitě pomůže zaměřit se i na pomoc druhým. Existuje hodně způsobů, jak pomoct. Můžeš se zeptat doma nebo ve škole, jak bys mohl i Ty přispět. Existují například různé sbírky pro lidi utíkající z Ukrajiny, třeba bys mohl darovat nějaké hračky, s kterými si už nehraješ a udělat tak někomu malou radost. To jen jedna z možností. Je i v pořádku teď nic nedělat - záleží, co Ti nejvíc pomáhá.

    Je moc důležité se teď o sebe dobře starat. To znamená jíst dobré věci, chodit spát včas a dopřávat tělu pohyb, ale i dělat věci, které Ti přináší radost. Pro někoho to může být trávení více času venku, pro jiného hraní her, kreslení, hudba, dobrá knížka…
    Kdybys o tom s námi chtěl mluvit více, tak nám můžeš volat (přes telefon či Skype) nebo občas chatovat (info na www.modralinka.cz). Rádi to s Tebou probereme hlouběji.
    Přejeme, aby Ti bylo lépe,

    Modrá linka

    Strach

    Ahoj,
    Poslední dobou mám divně iluze vidím třeba jak po ulici jede tank ale zahýbam hlavou a je to v pohodě. Nebo třeba rozbité domy a tak. Sestra zase vidi mimozemšťany. Je to protože se těch věcí bojím jako já války a sestra mimozemšťanů? Jak se toho mám zbavit?
    Předem děkuji

    holka, 11 let, 25. února

    Ahoj,
    nejsem si jistá, jestli jsem to pochopila správně, ale zdá se to jako práce představivosti. Může to být tím, že máš strach z války. Zkus si o tom svém strachu promluvit s rodiči, učiteli nebo třeba školním psychologem. Věřím, že se zmírněním obav zmizí i tyto iluze.
    Měj se fajn,
    Péťa

    Strach

    Dobrý den. Mám pocit že svět není normální, Že je život úplne na nic. Jen co se nějak uklidní situace s covidem, začne válka. Jsem nešťastná z toho že prostě nemůžu mít normální klidný život a už dva roky žiju ve strachu úzkosti co bude. Jsem znechucená a znuděná. Už mě nebaví žít, štve mě to,když je to na svete takový. Pořád cítím bolest,strach, úzkost, nechuť. Nebo necítím vůbec nic což je možná ještě horší.
    Vím že to nic neřeší a je to zbytečný, ale když je toho na mě fakt už hodně,tak vezmu kružítko nebo nůžky a prostě se říznu, abych necítila takovou úzkost, stres, bolest a všechno. Vyplavím to tou fyzickou bolestí. Pomůže to jen na krátkou chvíli a je to blbost, ale občas se prostě nezdržím a udělám to.
    Fakt už nevím co mám dělat. Jak získat chuť do života? Jak vyřešit to sebezraňování?
    Děkuju

    holka, 25. února

    Ahoj,
    úzkost je hodně zákeřný pocit, ale jak píšeš, ublížení si, se tohoto pocitu zbavíš jen na chvíli. Účinnější může být bavit se o svých pocitech a o tom, co tě trápí s dalším člověkem. Buď s někým z rodiny nebo třeba i s nějakým učitelem. Další možnost je promluvit si s psychologem, možná ho ve škole máte, ten ti pomůže vyrovnat se s úzkostí z téhle bláznivé doby.
    Držím palce, ať je brzy líp,
    Péťa

    Strach

    Strach z války a jiných hrůz

    Dobrý den,
    Som veľmi zvedavá a chcem pomáhať. Keď zisťujem s čím svet bojuje ci už vojny, hladomor alebo v Afrike „otroctvo“ je mi hrozne. Chvilu to bolo tak ze som sa s tím vyrovnala ale teraz keď Ukrajina bola bezvýznamne napadnutá uvedomila som si: Čo môžeme ako deti v takýchto prípadoch spravit? Zdrvuje ma pocit že sme bezmocní ze aj keby nám osobne nad hlavami lietali bojové lietadla nemôžeme s tím nic urobiť. Bojím sa. O rodinu a kamarátov a ľutujem tých nevinných ľudí co zomierajú aj zvieratá ktore len bezmocne môžu prizerať jak sa ľudstvo ničí. Co môžme spravit?

    holka, 12 let, 24. února

    Zdravíme Tě z Modré linky,

    jsme rádi, že ses na nás obrátila. Je přirozené, že Tě současná situace trápí, řada lidí nyní může prožívat obavy o své blízké, lítost k lidem i k ostatním živým tvorům, kteří jsou tam, kde se bojuje, a někdy možná i naštvání a zlost. Je dobře, že jsi nám dokázala takto otevřeně napsat o svých pocitech a obavách, sdílení dokáže ulevit a nemusíš na to být sama.

    Je vidět, že nad vším hodně přemýšlíš a chci moc ocenit, že Ti není lhostejné, co se ve světě děje. Stejně tak chci ocenit, že máš chuť zapojit se do pomoci, protože to může být cesta, jak se postavit pocitu bezmocnosti. Mnoho lidí z celého světa se nyní snaží situaci řešit a také pomoci ostatním způsobem, kterým mohou a chtěla bych Tě tímto i povzbudit - není to tak, že bychom byli zcela bezmocní.

    Napadá mě, že je možné probrat vše s někým dospělým, s někým komu důvěřuješ, a to jak doma (s rodiči, prarodiči), tak také ve škole či v kroužku (s oblíbeným učitelem/učitelkou, školním psychologem/psycholožkou). Je v pořádku říci jim, co cítíš, z čeho máš obavy. Můžete pak spolu také promyslet, jak bys mohla svým způsobem pomoci, někdy stačí i zdánlivě malé věci - snažit se třeba zůstat sama v klidu, povzbudit své kamarády, diskutovat s ostatními o možnostech, nebo navrhnout doma, zda se třeba nezapojit do nějaké sbírky nebo jiné pomoci lidem (a později třeba i zvířatům) z Ukrajiny. Řada organizací nyní nabízí různé cesty, časem jich patrně bude i více. Lze to sledovat, možná i ve škole se budete tomuto tématu více věnovat. Už jen to, že nad vším přemýšlíš a nejsi lhostejná, je velkou pomocí, i když se Ti to třeba teď takto nezdá.

    Důležité může však být nejen pomáhat, ale i nabrat síly. Je na místě si odpočinout, dělat věci, které máš ráda a někdy myšlenky na současné dění „vypnout“, zaměřit pozornost na ty hezké a pozitivní věci v našich životech. Také třeba televizi a zprávy nesledovat pořád, dopřát si i chvíle klidu a zaměření se na to, co se děje v Tvém blízkém okolí. Píšeš, že ses dříve už dokázala vyrovnat se s náročnými věcmi (například ohledně situace v Africe), to je moc prima. Uvažuji nad tím, že je možné popřemýšlet, co Ti tehdy pomohlo, co Tě dokázalo podpořit a znovu tyto věci do svého života vnést.

    Pokud si budeš chtít o všem více promluvit, můžeš přijít i do naše chatu nebo nám zavolat po telefonu či Skype. Všechny kontakty najdeš na našich stránkách. Zdarma pak funguje linka bezpečí, tel. 116 111.

    Znovu bych Tě ráda podpořila, abys na to nezůstávala sama a hledala pro sebe možnosti sdílení a podporu, kterou si zasloužíš.

    Držíme pěsti a přejeme vše dobré,

    Modrá linka