Zajímavý dotaz. Hodně lidí si skutečně myslí, že „levice“ znamená méně svobody a „pravice“ více svobody. Situace je navíc komplikovaná tím, že slova levice a pravice mají různé významy v Česku a například v USA. V Americe je „levice“ a „liberálové“ bráno jako synonymum.

Libertarián podle obvyklé definice zastává názor, že jednotlivci by měli mít co největší svobodu, pokud tím neublíží ostatním. V podstatě zásada „žít a nechat žít“. Často tito lidé dospějí k tomu, že stát by měl mít co nejméně pravomocí a co nejméně zasahovat do života lidí. To bychom mohli nazvat tím pravicovým libertariánstvím.

Levicové libertariánství by pak kladlo důraz na osobní svobodu, ale s vědomím, že svoboda není automatická, ale je potřeba ji zajistit. Pokud nám opravdu záleží na svobodě všech lidí (nejen na naší svobodě), dává smysl vytvořit instituce, které tuto svobody (v různých formách) chrání a umožní.

Představ si fotbalový zápas, kde oba týmy (A i B) hrají fér. Rozhodčí občas pískne nějaký neúmyslný faul nebo rozhodne, kdo hodí míč z autu. Ale kdyby tam rozhodčí nebyl, hráči by si poradili a hra by pokračovala víceméně stejně. Proč tam tedy vůbec mít rozhodčího? Proč vůbec hrotit pravidla?

Problém je, když na hřiště přijde tým C, který nechce hrát fér. Hráči týmu C neberou ohledy, hrubě faulují a ignorují pravidla a jsou agresivní. Chtějí vyhrát za každou cenu. Bez rozhodčího by tým C mohl dominovat a ovládnout hru. Rozhodčí zde v tomto případě zastupuje instituci, která chrání a udržuje rovnováhu a spravedlnost v hře, tak aby všichni měli stejné šance a mohli hrát fér.

Levicový libertarián by řekl, že je potřeba mít takového „rozhodčího“ ve společnosti, který zabezpečí, že všichni budou mít stejné příležitosti a nebudou vystaveni nespravedlivosti nebo zneužívání od silnějších hráčů. Tím nechce omezit svobodu jednotlivců, ale naopak zajistit, aby všichni měli skutečnou svobodu a šanci na úspěch.

Ahoj,
to jsou náročné otázky politického charakteru, na které má spousta lidí velmi vyhraněné názory. Zjednodušeně řečeno ti na dotaz, jestli to není nějaká blbost, odpovím, že ano, už jen proto, že prakticky každý politický směr je plný mnoha blbostí a vnitřních nekonzistencí.

V demokratických státech (nejen v USA) se postupně společnost rozděluje na dva nesmiřitelné tábory. Tento jev probíhá plynule už od konce druhé světové války, politici se postupně učí nemluvit s protivníkem ani pracovně, ani přátelsky, ani zdvořile. Sociální sítě (zejména Facebook) nakazily touto polarizací i běžné obyvatelstvo. Každá půlka společnosti je ochotná některé nesmysly svému názorovému táboru odpouštět (protože my jsme ti hodní) a u opačného tábora je vyzdvihovat (protože oni jsou zlí). Postupně se stav zhoršuje. Je to smutné a v důsledku i docela nebezpečné, když se většina Američanů bojí svých krajanů víc než nepřátelských velmocí.

Politici konsensus nehledají, nekonečné spory jim do značné míry vyhovují, proto vymýšlejí zákony provokativně jednoduché a nesmyslně hloupé, místo aby poctivě podchytili všechny možné výjimky. Polský zákonodárce nejspíš nepřemýšlí, jestli svým hlasem pro zákaz potratů prohloubí trauma znásilněným nezletilým dívkám, zajímá ho spíš, jestli správně naštve své názorové odpůrce a potěší své voliče. Naopak politik hlasující proti zákazu bude ochotně prosazovat absolutní svobodu potratů pro kohokoliv opět těmi nejjednoduššími argumenty, jako kdyby potrat byl drobný kosmetický zákrok. Nikdo nehledá kompromis, nikdo nepřemýšlí, jestli existuje nějaký způsob, jak protistranu přesvědčit. Stačí si zkrátka dupnout „takhle to má být!“ a nasbírat lajky a nominace a hlasy voličů…

Rozdělení na dva znepřátelené tábory se děje obvykle podle bohatství, podle vzdělání a podle víry. Bohatší místa (typicky města) bývají liberálnější, vesnice konzervativnější. Vzdělanější lidé většinou mají širší rozhled a nevzdělaní se jimi cítí zahanbeni, manipulováni, nebo přímo podváděni. A co se týče víry… u té už existují tisícileté tradice o tom, kdo je přítel a kdo nepřítel, podle toho, na co kdo věří.

V současném Polsku i v USA tvoří křesťané velkou množinu voličů, a proto jedna z polarizovaných stran víc prosazuje to, co považuje za náboženské pravdy, zatímco druhá imponuje čím dál větší množině ateistů. Dlouhodobě historicky vzato se i církve vždy dělily na pokrokovější a konzervativnější křídlo, ale po střetu s myšlenkami osvícenství přijaly během posledních staletí více společensky-konzervativní roli. Koncept moderní sexuální výchovy jim proto jde trochu proti srsti, připadá jim neslušný, nehledě na to, co říkají data a statistiky. Na co všechno křesťané zapomněli, to docela pěkně shrnula následující provokativní noční můra mladého papeže z úvodu stejnojmenného úchvatného seriálu.

(Pro pořádek podotýkám, že seriálový papež Pius XIII. je sice výstřední, ale názorově extrémně konzervativní, vnímá katolickou církev jako beton společnosti, se kterým nikdo nehne.)

Co se týče potratů…

To je složitá otázka sama o sobě i bez toho, aby zazněla ve zpolarizované společnosti. Neměli bychom nad ní přemýšlet binárně povolit/zakázat, ale spíš do kdy povolit. Těžko se hledá nějaká pěkná a nezpochybnitelná pravda, v který moment přesně vzniká člověk. Máme sice nějaká vědecká pozorování, kdy končí buněčné dělení plodu, kdy mu začíná tlouct srdce, kdy už cítí bolest a kdy alespoň nějak vnímá, ale to jsou jen základní vodítka.

Každý člověk si může říct, že pro jeho etické cítění je důležité jiné vodítko než pro ostatní lidi. Jelikož ateisté nemají žádný objektivní bod, o který by si mohli vlastní morální pozici neotřesitelně zapřít (mají jen pocit, že nemyslící shluk buněk nepotřebuje speciální práva), mnoho křesťanů říká, že za rozhodující okamžik vzniku člověka považuje samotný začátek těhotenství. Sice mu v tu chvíli netluče srdce, necítí bolest a nic nevnímá, ale možná, že má duši… ať už si pod tím představí kdokoliv cokoliv. Z této úvahy jim pak logicky vyplývá, že potrat = vražda.

Kdyby znásilněná nezletilá zabila dítě až po porodu, tak by to asi připadalo špatně i tobě, ne? Polští politici zkrátka rozhodli, že pro ně je rozhodující jiný okamžik než tady v ČR pro nás. Může nám to připadat divné a hloupé a můžeme vymýšlet hypotetické situace a argumenty, kterými by šlo naše severovýchodní sousedy přesvědčit. Ale i při inteligentní poctivé konverzaci nakonec skončíme u složité filozofické otázky, kdy přesně vzniká člověk. Krom toho, jak jsem již zmiňoval v první části odpovědi, politici ve zpolarizované společnosti neradi vedou inteligentní konverzace – nevěří, že jim ochota vést dialog může přinést voliče.

Ponaučení by tedy mělo být, že volič by měl podobné konverzace aktivně požadovat. Nespokojit se s tím, že si politik silácky a bezohledně dupne na Facebooku.

Alík

Ahoj, to je těžký dotaz, a určitě už ti na něj někteří dospělí odpověděli nějakou rádoby moudrou větou jako „tak to je“ nebo „až budeš starší, tak to pochopíš“. Já se pokusím odpovědět ti upřímněji a snad i užitečněji.

Nejupřímnější odpověď je, že nevím. Nevím, proč ruský prezident Putin rozpoutal válku na Ukrajině. Nevím, proč čínský prezident Xi Jinping eskaluje situaci kolem Tchajwanu. Nevidím jim do hlavy, a nemůžu jim věřit důvody, které oni sami deklarují. Takže prostě nevím, můžu se jen dohadovat a spekulovat.

Pojďme tedy spekulovat. Proč Putin dělá takové věci, které zjevně způsobují ohromné množství utrpení, smrti a zla? Když přemýšlíme o tom, proč někdo něco dělá, zjišťujeme vlastně, jakou hru hraje, podle jakých pravidel a k čemu se chce asi dostat. V ekonomii se tomu říká „teorie her“, je to taková metafora, která nám pomáhá pochopit složitější chování.

V tomto případě si můžeme představit, že Putin staví stavebnici. Stejně tak i ostatní státy skládají svoje stavebnice. V 90. letech sáhl Putin po té nejjednodušší stavebnici, aby mu umožnila postavit nějakou věž co nejrychleji a mohl tak ukázat, že je schopný vůdce, který umí Rusko pozvednout z bídy, kterou v 90. letech zažívalo. Tato zjednodušení stavebnice symbolizuje jeho přístup ke koncentraci moci a korupce namísto budování demokratických institucí. No a teď Putin zjišťuje, že tato jednoduchá stavebnice nejde stavět moc vysoko, aniž by se zbořila. Ostatní státy (třeba EU nebo USA) stavějí ze složitějších stavebnic (Merkur, Lego), které se sice skládají pomaleji, ale vytvářejí stabilnější a vyšší stavby.

Putín má možnost přejít na jiný druh stavebnice, ale to už neumí, protože by musel uznat chybu. A on sám je na tom současném systému příliš závislý. Musí tedy najít způsob, jak se postavit k tomu, že ostatní staví vysoké věže (pokročilou informační a průmyslovou ekonomiku), které on se svou autoritářskou stavebnicí nepostaví. No a jeden ze způsobů je napadnout jinou zemi a vzít jim kostičky. Vzbudit zdání růstu. Zároveň tím zboří věže ostatním (i sobě) a vyvolá tak dojem, že to vlastně není až taková výhra stavět z pokročilejší stavebnice.

Obecně vzato se to podobá lži. Když člověk řekne nějakou malou lež (včera jsem byl v práci, i když jsem tam nebyl), obvykle se tím jen chce vyhnout nepohodlným otázkám. Ale lež – aby se udržela – vyžaduje další lži. A větší a větší lži. V té situaci je Putin. Už nemůže začít říkat pravdu. Už lže moc dlouho.

Ahoj,
rasismus je jen posuzování člověka na základě rasy. Rusové nebývají rozeznáváni jako speciální rasa, takže nenávist k nim přímo rasismem není. Ale je to pořád druh xenofobie, v principu stejně špatný a zavrženíhodný jako rasismus.

Obecně se krátkozraké plošné odsuzování lidí podle příslušnosti do nějaké skupiny označuje jako bigotnost. Není to příliš používané slovo, asi proto, že nezní moc úderně. Je nadřazené k rasismu, xenofobii, nacionalismu, antisemitismu, sexismu i homofobii. Bigotní lidé nehodnotí skutečné chování jednotlivce, ale zkratkovitě se zaměří na nějakou jeho (zpravidla neměnnou či neovlivnitelnou) příslušnost ke skupině, kterou nemají rádi.

Bigotně se chová třeba ruská vláda, když její komentátoři označují plošně všechny Ukrajince za nacisty. Házet do jednoho pytle všechny Rusy je úplně stejně nemorální.

Člověk si nevybírá, kde a komu se narodí, může si ale vybrat, co si myslí, co říká a zejména co dělá – za to by měl nést odpovědnost. Nesnášet někoho za věci, které nedělá, je trochu hloupé, ne? A myslím, že je to hloupé vždy, za jakékoliv situace, nehledě na válku…

O tom, že Putin zaútočí na Ukrajinu, drtivá většina Rusů nerozhodovala. Nekonalo se žádné referendum. Vypadalo to, že tamní občané byli invazí podobně překvapení jako zbytek světa.

Občas někdo obhajuje projevy nenávisti k Rusům všelijakými statistikami o jejich převažujících názorech, ale ta rozhodující statistika v podobě svobodných demokratických voleb už tam spoustu let neprobíhá, takže skutečný nezkreslený názor tamních obyvatel neznáme. I kdybychom s jistotou věděli, že svému prezidentovi fandí víc jak půlka Rusů (což je sporné), pořád je tam nějaká opozice, která by chtěla tuto nesmyslnou válku zastavit a kterou tvoří také Rusové – ty bychom měli také nesnášet? Proč?

Příležitostně je nenávist obhajována dějinami, poukázáním na fakt, že ruské impérium bylo vždy dobyvačné a drze namyšlené. Totéž ale platí pro úplně každé království v dějinách, dokonce i naši prapředkové před pár tisíci lety sprostě vraždili nevinné a zabírali jejich území. Během středověku bylo obávanou agresivní velmocí Švédsko – z dnešního pohledu nepředstavitelné. Velice výraznou a rychlou proměnou prošly státy, které prohrály druhou světovou válku, zejména Japonsko se proměnilo z brutálního dravce v mírumilovného pacifistu. Národní mentality, ať už si pod tím představuje kdokoliv cokoliv, nejsou vytesané do kamene. Lekce z dějepisu tedy zní, že různým státům trvá různě dlouho, než se poučí ze svých opakovaných krvavých omylů a než pochopí, jak se mají chovat… ale časem to pochopí každý. Proč by zrovna Rusko mělo být výjimkou?

Nedostatkem bigotního uvažování je, že většinou nenabízí žádné pěkné řešení. Jestliže někdo skutečně nesnáší celý národ, co s tím chce udělat? Jak může takovou závadu opravit, aby byl šťastný? Spáchat genocidu? Postavit vyhlazovací tábory, aby z povrchu zemského odstranil i ženy a děti? Nebo posypat města atomovkami?
Pokud nic z toho nezní jako správné řešení, tak možná řešíme nesprávný problém.

Pokud nevadí každý Rus, ale jen určité chování u určitých vlivných osob, tak je lepší soustředit hněv na to chování. To jde opravit, vlivné osoby vyměnit.

Je úctyhodné, když se člověk nadchne pro spravedlnost, když chce trestat viníky velké křivdy, ale měl by se snažit, aby nevyráběl křivdy nové tím, že se svojí zlostí netrefí. Žádný čin není tak zlý, aby si odsouzení za něj zasloužili nevinní.

Alík

Ahoj, díky, že píšeš s takovým dotazem. Je smutné, že nyní děti musí přemýšlet o takovýchto věcech, ale to není tvoje vina. Jak říkáš, chceš být připravená, a já to naprosto chápu, to je pragmatický přístup.
Píšeš také, že jsi věřící křesťanka a že bys nechtěla po nikom střílet. I to naprosto chápu. To, co vidíme na Ukrajině po vpádu ruských jednotek, to jsou otřesné scény.
Vidíme ale také ochotu lidí si pomáhat, ochotu chránit slabší, ochotu přispět jakkoli k obraně. Je spoustu způsobů, jak přispět. A ani nemusíme čekat na to, až bude válka. Napíšu ti, jak o tom přemýšlím já: každou diskuzí s ostatními, tím, jak se každý den chováme v kontaktu s ostatními lidmi, pomáháme bránit naši zemi (a svět vůbec) před zlem.
Zlo má prostor tam, kde nikdo nemá odvahu nebo odhodlání dělat dobré věci. Postavit se zlu neznamená obvykle vyjít se zbraní do ulic (ačkoli i to je v extrémním případě racionální a správná volba). Obvykle stačí, že nestrpíme zlo ve svém okolí, pracujeme na tom, abychom rozuměli sami sobě i světu, učili se s ostatními komunikovat a vyjednávat, dodržíme své slovo a jsme spolehlivými partnery pro lidi kolem sebe. Čím více se na sebe lidé mohou spolehnout, tím menší šanci někdo má vrazit mezi ně klín.

Ahoj,
na tato témata je citlivých spousta lidí. Během těchto dob se děly hrůzné věci a spoustu lidí to rozpláče i v dnešní době. Chápu, že pro tebe může být těžké zadržet pláč, když se o těchto tématech bavíte ve škole. Zkus to brát jako něco, co se prostě musíš naučit, stejně jako spoustu dalších věcí v dějepisu, soustřeď se na letopočty, jména a už méně na to, co se tam dělo. Za chvíli překlenete tato období a vrhnete se zase na jiná témata a bude dobře.
Držím palce, ať to dobře zvládneš.
Péťa

Ahoj,
nikdo nemůže mlátit nikoho, zákony v tomto nedělají mezi lidmi rozdíly. Přijde mi podivné, že se ptáš na právo někoho mlátit … spíš bych řekl, že kluk naopak má – stejně jako holka – právo nebýt mlácen.

Pokud odhlédneme od základní právní roviny, tak je tu samozřejmě ještě jakási lidská rovina, kdy společnost odsuzuje ostřeji lidi, kteří zneužívají svoji převahu vůči slabšímu – a nemusí to být jen fyzická síla. Tradičně bývají ženy vnímané jako slabší než muži, děti slabší než dospělí, důchodci slabší než lidé v aktivním věku, nemocní slabší než zdraví, nevycvičení lidé slabší než vycvičení, občan slabší než úřad atd. – takže tyto skupinové stereotypy můžou mírně vychýlit posuzování spravedlnosti. Ale to vychýlení nemusí být velké a nejsou to absolutní metriky.

Ke zmíněným stereotypům existuje spousta protipříkladů, můžou existovat různé pohledy, jak převahu posuzovat, někdo rozhoduje podle pocitů, někdo chladným rozumem. Pokud běžného kluka zmlátí kulturistka vytrénovaná v bojovém umění, tak bude asi očividné, že to nebyl férový souboj a bude její jednání všeobecně posuzováno přísněji, přestože je holka.

Tradiční role mužů a žen se v průběhu času postupně vyvíjejí směrem k vyšší rovnoprávnosti a některým ženám logicky nevyhovuje, pokud jsou povrchně zařazované do škatulky slabších. Nicméně pokud se muž a žena perou, statisticky vzato bývají ženy mnohem častěji obětí než útočníkem, s tím asi žádná pokroková filozofie jen tak nehne. Základní tradiční představu, že džentlmen dámu ani květinou neuhodí, nejspíš nikdo z veřejného povědomí nevymaže.

Ale pořád platí, že násilí je odsouzeníhodné tak jako tak (vyjma případů, kdy zastavuje jiné násilí). Nepřijde mi rozumné utápět se v rozsáhlých úvahách, kdy je více horší a kdy je méně horší, to pak člověk snadno sklouzne k tomu, že zarputile obhajuje pachatele/pachatelku mnohem víc, než by si zasloužil/zasloužila. Každý, kdo se do podobného moralizování pouští, by měl myslet především na oběť. Cílem by podle mého názoru mělo být co nejméně utrpení, nikoliv co nejlepší rovnice pro výpočet, jak se mají lidi správně mlátit.

Alík

Nebude.
A basta!
Právě teď jsem to všem velmocem zakázal.

Obávám se, že ani psychologové, ani lékaři, ani odborníci na zvířátka, ani odborníci na kouření, ani odborníci na školství, ani odborníci na vědu ti nemůžou na podobnou otázku dát správnou odpověď, v týmu žádného cestovatele časem nemáme. Pokud se ptáš jen na náš subjektivní názor, tak se prosím neptej.

Kdybys ale chtěl třetí světovou vyvolat, tak spouštěcí kódy k jaderným hlavicím jsou napsané někde úplně jinde .

Alík

Ahoj, je skvělé, že se zajímáš, co dělat v životě a co k tomu studovat. A mám pro tebe dobrou zprávu: není žádná jedna škola nebo jeden obor, který je nutný nebo vyžadovaný pro kariéru v politice. Naopak, když se podíváš do poslanecké sněmovny nebo na místní a krajské úřady, najdeš tam zastupitele ze všech různých oborů a s různým vzděláním: právníci, lékaři, ekonomové nebo podnikatelé. A také herci, sportovci apod.
Není žádná škola, kterou „musíš“ vystudovat na to, aby ses stal politikem. Takže skutečně může mít prezident jen střední školu, v podstatě klidně jen základní, když na to přijde.
Praxe je ale taková, že politik usiluje o důvěru veřejnosti. A vysokoškolský titul je pro část veřejnosti zárukou, že má daný člověk (kterého osobně neznají) alespoň nějaké schopnosti. Takže titul není nutný, ale pomůže.
Nezapomínejme na to, že vysoká škola není jen titul. Můžeš se na ní naučit důležité dovednosti, osvojit si práci s informacemi a najít úplně nové věci a učit se je od skutečných odborníků. Doporučoval bych tedy výběr školy spíše podle toho, co tě baví, než podle toho, že míříš do politiky.
Je ale řada aktivit, do kterých se můžeš pustit už teď. Podívej se po nějaký debatních klubech nebo modelu Spojených národů, jsou to takové „hry na politiku“ a vyzkoušíš si, zda tě to baví. Můžeš také studovat politologii nebo veřejnou správu, ne že by ti to umožnilo vstup do politiky, ale mohlo by tě to zajímat.

Ahoj,
do Poslanecké sněmovny se jednou za 4 roky a volí se tam všech 200 poslanců. Volí se tam podle politických stran, takže z každé kandidátky se tam dostane počet poslanců podle výsledku té politické strany, a když některý poslanec během volebního období skončí, je nahrazen kandidátem z téže kandidátky.
Po volbách dojde k ustavení nové Poslanecké sněmovny, a potom dosavadní vláda musí podat demisi a jedná se o nové vládě.
Premiéra jmenuje prezident republiky, a potom jmenuje i celou vládu, ta vláda však musí získat důvěru Poslanecké sněmovny. Proto rozumný prezident jmenuje premiéra a vládu s ohledem na výsledek voleb tak, aby ta vláda měla šanci tu důvěru Sněmovny získat.
Pokud nová vláda důvěru nezíská, prezident jmenuje jiného premiéra a proběhne další pokus o sestavení vlády, která opět musí požádat Sněmovnu o důvěru.

Prezident republiky je volen jednou za 5 let a po jeho zvolení žádné změna vlády není nutná.

Ke jmenování nové vlády může dojít i v případě, že v průběhu volebního období Sněmovna vyjádří vládě nedůvěru.

Za normálních okolností je tedy složení vlády včetně jejího předsedy závislé na Poslanecké sněmovně a ke změně vlády musí dojít vždy po volbách do Polsanecké sněmovny. Po volbě prezidenta ke změně vlády dojít nemusí.

Ahoj,
bohužel v poradně neodpovídá nikdo s právním vzděláním, takže se ti mohu pokusit odpovědět jen z laického pohledu - ovšem s tím, že skutečně nejsem právník a netuším, jak by takovou záležitost posuzoval profesionál.
Na internetu jsem našla, že je trestné založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Na druhou stranu, pokud se jedná o tvé vrstevníky, ještě nejsou trestně odpovědní a popravdě si nejsem ani jistá, jak by se takové chování v praxi řešilo u dospělých osob. Čímž ovšem samozřejmě nechci říci, že je takové chování v pořádku a mělo by se tolerovat. Na tvém místě bych si proto o celé situaci promluvila s nějakým dospělým (například s rodiči, učitelem apod.) a nechala na nich, aby ji zkusili nějakým způsobem vyřešit. Každopádně je skvělé, že nejsi lhostejný k tomu, co se děje kolem tebe a vnímáš nevhodnost takového chování.
Měj se hezky!
Bára

Ahoj,
díky za zajímavý dotaz. Jestli dobře chápu, ve zmíněném filmu zfalšoval svoji smrt miliardář, který na tuto zábavu mohl vynaložit asi více prostředků, než by mohl běžný člověk.

Co se týče nové identity, je otázka, co si pod ní představuješ. Identita není nějaká všeobecná vlastnost člověka, se kterou se narodíš, ale spíš vztah, že tě někdo nějak rozeznává. Vůči sobě máš pořád stejnou identitu, budeš pořád vědět, že ty jsi ty, nehledě na nějaké falšování smrti (pokud neztratíš paměť). Vůči městským lázním, kde by sis chtěl zřídit roční permanentku, můžeš mít identitu jakoukoliv, můžeš si na kartičku napsat Ferdinand Mravenec a nikdo asi moc neřeší, jestli je to tvé rodné jméno… a další den si můžeš zaplatit druhou permanentku třeba na jméno Brouk Pavlík a nikdo nejspíš nebude zkoumat, že máš novou identitu a že můžeš teoreticky přijít do bazénu dvakrát, důležité z pohledu provozovatele je, zda jsou obě permanentky zaplacené.

Za jakousi hlavní identitu se běžně považuje identita, kterou si hlídá státní aparát. Ale i ten to většinou posuzuje jen z těch pohledů, které se ho nějak přímo dotýkají – jestli platíš správně daně, jestli máš zdravotní pojištění (to si může řešit sama zdravotní pojišťovna odděleně), sociální pojištění (+ naopak, jestli si nenárokuješ dávky/důchod navíc), jestli nejsi hledaný kvůli nějakému zločinu a/nebo kvůli pohřešování – z těchto pohledů je pro stát důležité pohlídat, kdo jsi. Nepočítám-li matriky, důsledněji tě hlídá až od věku 15 let, kdy ti přiděluje občanský průkaz a považuje tě za trestně odpovědného. Spousta dalších institucí a firem spoléhá na to, že tvá identita vůči státu je neměnná – třeba když si půjčuješ peníze, nebo když podepisuješ nějakou smlouvu (pracovní, koupi nemovitosti atd.), občanský průkaz všem říká vyloženě cosi jako „Česká republika zná tohohle chlápka pod jménem Jan Novák, takhle vypadá, narodil se 1. 1. 2006 ve Lhotě“.

Pokud zmizí člověk, který vůbec nikomu nic nedluží a nic po státu nechce, nikomu nechybí, nikdo ani neoznámí, že se pohřešuje, tak si toho státní aparát nejspíš ani nevšimne. Může třeba předpokládat, že se spořádaně odstěhoval do jiné země. Pokud se někdo pohřešuje a hledá ho policie, tak je samozřejmě otázka, jak dobře se schovává a jak moc důkladně je hledaný. Celosvětově známý terorista bude určitě v horší pozici než potulný bezdomovec. Jestli chce skutečně začít nový život s novým jménem a nikdy se nevrátit, tak je celkem jedno, jestli a kdy je dotyčný prohlášený za mrtvého.

Pro stát je pochopitelně důležité, aby mu občané ve svých identitách nedělali moc velký zmatek, proto je padělání občanských průkazů (a řidičáků apod.) trestným činem a stejně tak používání padělků – za obojí hrozí tři roky ve vězení. Průkazy mají spoustu ochranných prvků, aby padělání nebylo snadné a aby si poctivý občan takový plán rozmyslel. Pokud se člověk nepohybuje běžně v kriminálních sférách a chce si pořídit falešné doklady, hrozí mu, že narazí na falešného padělatele – na někoho, kdo mu výrobu padělku slíbí, nechá si za ni zaplatit, ale doklady nedodá, nebo dodá snadno rozpoznatelný zmetek. Poškozený totiž nemůže křičet „Pomoc, policie, tento člověk mi slíbil vyrobit padělanou občanku a podvedl mě!“ – to by dostal za mříže zejména sám sebe.

Maličko méně kriminální cesta k novým dokladům vede přes všelijaké imigrační postupy, ideálně v nějakém jiném státě. Jinými slovy: prolhat se oficiální cestou ke zbrusu novým pravým dokladům, které vydá přímo státní aparát v domnění, že je dává nuznému uprchlíkovi z jiné země. Skoro každý stát má do určité míry otevřené dveře cizincům. Člověk ale musí mít pevné nervy, hodně dobré znalosti místních předpisů a musí mít připravené neprůstřelně správné odpovědi na spoustu dotěrných otázek. Pokud by byl v nějakém sousedním státě pohřešovaný, nejspíš bude chycen. Ale kdyby azyl dostal, má nejspíš jednou provždy vyhráno.

Co se týče peněz, ty nemusí být nutně vázané na identitu, i když finanční úřady mají rády jasno v tom, kdo co má. Třeba peníze v hotovosti (tedy bankovky a mince) uložené v nějakém pronajatém bezpečnostním sejfu asi nikdo hned tak nevysleduje. Některé kryptoměny na internetu dovedou také udržet hodnotu docela anonymně a peníze z nich může vybrat kdokoliv, kdo zná heslo. Takže pokud člověk má něco naspořeno a před svým zmizením si to uklidí tak, aby to nikdo nenašel… tak si to může jeho nové já najít.

Jinak ale samozřejmě pokud nebožtík není milionář, jako byl hlavní hrdina zmíněného filmu, tak musí i po své zfalšované smrti nějak pracovat, aby měl peníze na jídlo, na bydlení a tak podobně. Pokud v původním životě poctivě získal vysokoškolský titul, nyní už ho nemá, musel by buď vystudovat znovu, nebo zase nějak podvádět.

Z hlediska filmových a seriálových scénáristů je předstírání smrti vždycky ohromně zajímavá zápletka nebo šokující zvrat, ale ve skutečném životě to až takové žůžo nebude. Člověk se stane uprchlíkem před svojí minulostí, ztratí tím spoustu věcí, které mají určitou peněžní hodnotu (auto, dům, podíl ve firmě) i sentimentální hodnotu (trofeje ze soutěží, dárky od blízkých), nemůže bezpečně navázat kontakt se svými přáteli, s rodinou, musí si dávat velký pozor, aby o své minulosti nikdy nemluvil (ani třeba v opilosti)… je to sice pořád lepší než skutečná smrt, ale myslím, že to nikdy nejde vnímat jako nějakou výhru.

Na většinu problémů v životě existují mnohem snazší řešení než nafingovat smrt a začínat znovu.

Alík

Ahoj,
je to docela nevšední otázka, která ale skutečně není tak absurdní, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vlastně mi přijde docela dost zajímavá.

Sice je tvůj stát jen jakýsi virtuální útvar v hlavách určitého množství lidí, ale totéž by se dalo říct skoro o každém státu. Neexistuje žádný objektivní materiální základ pro státní území, všechny státy jsou jen vzájemná dohoda, obrazně řečeno jen čáry v písku… a kdyby někdo vymazal paměť všem lidem na planetě a vygumoval hraniční kameny a ploty a zdi, nikdo by nevěděl, na čí území patří. Hranice mezi státy a kraji a okresy sice může vést třeba podél řeky nebo pohoří, ale samotná řeka nebo pohoří není vždy automaticky hranice – k tomu je vždy nutná vzájemná domluva lidí okolo.

Česká republika je tedy také jen myšlenkový koncept, i když má dlouhou nezpochybnitelnou tradici. Její existenci sice uznávají miliardy lidí, ale je to pořád jen myšlenka. Když nějakému zamědělci uteče kráva a přeběhne hranici, tak z jejího pohledu se vůbec nic moc nezmění, tráva jako tráva, jen lidi v tom vidí mezinárodní incident.

Přestože jakákoliv dohoda o uznání svrchovanosti určitého celku působí jako sentimentální politické gesto, má praktické důsledky – ostatní okolo tím říkají „bereme na vědomí, že tady platí tvoje pravidla, tvé zákony, tvůj pořádek“. Pak s tímto uznaným celkem můžou navázat diplomatické styky a postavit si tam třeba velvyslanectví, které může přímo na místě dojednávat různé mezinárodní smlouvy, sžívat se s místní kulturou a podobně.

Pokud by Česká republika uznala, že máš vlastní stát, co si myslíš, že by to reálně znamenalo? Mám pocit, že v tom vidíš jen tu sentimentální rovinu, že by ti to přišlo jako povzbudivé gesto. Bral bys to spíš jako signál „ti kluci to mají ale krásně promyšlené!“… a ne jako „respektujeme jejich nárok na tento prostor, ať si v něm vládnou, jak chtějí, nám je to skoro fuk“. Pokud tvůj nárok na území někdo neuznává, chce tím zpravidla říct, že si myslí, že tvé území patří jinému existujícímu státu. Říkáš-li, že se tvůj stát klidně může stát součástí ČR, tak to uznání postrádá význam, ne? Neuvedl jsi nic, v čem by tvá autonomní oblast měla být speciální… nic, čím by se měla vymykat českému právnímu pořádku.

Z jiného úhlu pohledu bych ještě měl zmínit, že státy většinou nevnímají nový stát ve svém nitru jako vítaného pokračovatele, jako roztomilé miminko, které si zaslouží podporu a péči, ale berou je spíš jako nebezpečný nádor, který ohrožuje přežití celku. Separatisté zpravidla říkají „my neuznáváme centrální vládu, budeme si vládnout sami , smiřte se s tím!“ a centrální vlády reagují obvykle hodně podrážděně: „ Tůdle!“

Jen poměrně málo států v historii se rozpadlo zcela dobrovolně a pokojnou cestou – jako třeba Československo. Často bývá rozpad dramatičtější, vymezený nějakým národnostním složením (viz třeba odtržení Kosova od Srbska) nebo náboženským názorem (viz Nebeská říše velkého míru vzniklá uvnitř Číny). Některé státy se chtěly rozpadnout vyloženě kvůli názorům na politické otázky – třeba v 18. století si britské kolonie v Americe vybojovaly nezávislost a v 19. století se jih USA obával, že mu federální vláda zkusí zakázat otroctví, což tehdy vedlo k občanské válce, protože sever nechtěl toto odtržení uznat.

Speciálním úkazem je Liberland, státeček založený českým politikem na sporném území, o kterém si Srbové myslí, že patří Chorvatům, a Chorvaté, že patří Srbům. Když se k území nikdo nehlásí, znamená to, že si ho může kdokoliv zabrat…?
Žádný stát existenci Liberlandu neuznává, nikdo ho nebere moc vážně.

Předpokládám, že tě tato moje odpověď nejspíš moc nepotěšila. Ale to vůbec neznamená, že hrát si na stát a přemýšlet nad zákony je ztrátou času. Naopak! Je moc fajn, když o podobných otázkách lidi víc přemýšlejí!
Třeba to jednou dotáhneš do politiky.

Alík

Ahoj,

rozumím, že není snadné vyznat se v šumu informací, které kolem pandemie jsou. Sám z toho mnohdy nejsem moudrý.

Bohužel ani tradiční seriózní média nedovedou dodat ucelený pohled, ze kterého by běžný smrtelník získal pocit, že dobře rozumí, co se proč děje. Všechna média – tradiční, alternativní, sociální i veřejnoprávní – totiž čím dál usilovněji bojují o pozornost svých čtenářů a diváků. Během zmatku, kdy jsou všichni ohromně zvědaví a nikdo pořádně nic neví (včetně státních institucí), dostává každý útržek, který smrdí senzací, mnohem větší prostor, než by si zasloužil. Ve skutečnosti ale právě teď server Alík.cz jako první na světě odhalil pravdu, že virus covid-19 vznikl z nadrcených kostí utopeného vlkodlaka!

Na ucelenější pohled je zapotřebí nadhled a většinou i nějaký časový odstup. Pokud chceš vyvážený stručný přehled aktuálních poznatků, doporučím ti obrátit se s důvěrou paradoxně na encyklopedii, kterou může upravovat každý – tedy na Wikipedii, na tamní popis covidu. Pokud na Wikipedii nějaká informace vydrží delší dobu, nejspíš ji komunita zkušených editorů považuje za dostatečně věrohodnou a podloženou důvěryhodnými zdroji. Momentálně jsou tam zmíněné i všechny nepodložené teorie (kromě té vlkodlakové, kterou víme jako první!) a píše se tam, že podle studie v časopisu Nature je původ viru přirozený a jeho mikrobiologická stavba je z 85 % shodná s netopýřím virem.

Čínská vláda se snaží omezovat toky informací, ale její kroky nemusí nutně znamenat, že chce zamaskovat únik z laboratoře nebo přímo vývoj biologických zbraní. V době, kdy komunikaci tak důsledně neomezovala, vyplavalo na světlo několik informací, které jí dělaly ostudu. Je dost dobře možné, že ani tamní politici si nejsou jistí, jak přesně nákaza vznikla a neříkat skoro nic se jeví jako nejvýhodnější taktika. Jistě jsi v nějakém filmu slyšela, jak policie zatýkaného upozorňuje „všechno, co řeknete, může být použito proti vám“… u totalitních států je to bohužel podobné. Jaká je šance, že říkat pravdu jim nějak pomůže? Celý svět by se dozvěděl, že topí vlkodlaky!

Přijde mi extrémně nepravděpodobné, že světovou pandemii někdo chtěl způsobit úmyslně. Pokud je současný chaos důsledkem nějakého spiknutí, tak je to strašně odfláknutá konspirace, která rozhodně nevyšla podle plánu. Jednak není moc zřejmé, kdo by na celosvětové krizi mohl plánovaně vydělat, jednak nikdo nemohl spolehlivě předvídat, jak se situace vyvine. Virus by býval mohl klidně zmutovat v něco mnohem horšího, nebo by mohl přimět méně inteligentní politiky ke krokům, které způsobí začátek světové války (zpočátku byl pandemií velmi zasažený Írán, který má jaderné zbraně).

Úmyslně a sebevědomě rozehrát šachovou partii s milionem figurek, která se může po pár tazích proměnit v boxerský zápas – jestli tohle dovedl někdo naplánovat… to by spisovatel Isaac Asimov zíral, bylo by to první využití sci-fi konceptu psychohistorie v praxi.

Zamyslel bych se nad tím, jak moc je znalost skutečného původu důležitá. K vyléčení pacientů nebo k nalezení vakcíny to nejspíš nepomůže, ukazovat rozzlobeně prstem na Čínu můžeme tak jako tak. Ponaučení si z toho žádné nevezmeme, protože syrové netopýry nebaštíme (nebo o tom nevíme ), biologické zbraně nevyvíjíme (nebo o tom nevíme ) a vlkodlaky nikdy netopíme, ale šlechtíme z nich učitele tělocviku.

Alík