Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Mám autismus? Alík radí dětem

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj tady všichni. Už delší dobu si všímám že na mě všichni koukají jako kdybych spadla z Marsu. Všichni kamarádi kamarádky se se mnou přestávají bavit (nikdy jsem jich moc neměla)změnila jsem se? Nebo oni? a nebo je to dospíváním? Nebo mým možná nezaclenovanim se?... Oblíkám normálně(podle mě normálně) nerada nosím takové ty moderní věci , nelíbí se mi dnešní móda, nepoužívám moc sociální síte. Je pravda že se nikomu moc nesveruju a moc nemluvím. Je pravda že mám problém zapadnout do společnosti, je taky pravda že se společnosti možná až moc stráním ale nemám ráda moc lidí kolem sebe, možná je to ten problém. Nebo se nedokážu soustředit na jednu věc, a když se mnou někdo mluví nedokážu se na něj soustředit nedokážu se mu dívat do očí, jsem nervózní když mám mluvit jen s učitelkou nebo prostě když mám s někým mluvit. Prý to mám tak od mala a mamka chce ať to nedělám ale já nevím jak to mám nedělat... Jediný kdo mi tak nějak rozumí je můj taťka děda a babička.
    Mám psa ze kterým trávím nejvíce času mamka mi to vyčítá že jsou mi ostatní úplně jedno, ale já moc dobře vím že to tak vůbec není. Psovi dokážu vyjádřit své pocity on to totiž sám pozná.

    Škola mě poslala k psychiatrovi. Byla jsem tam a ptala se mě na různé otázky ale já jsem nebyla schopná odpovědět :-|

    Dá se to pokládat jako autismus?
    Jsem divná?
    Co dělám špatně?
    A proč jsem taková?

    Předem děkuji za odpověď, a snad to je srozumitelné..
    Přeji všem hezký den :-)

    holka, 17. února

    Ahoj,

    obracíš se na Alíka s tím, že se na Tebe ostatní koukají, jako kdybys spadla z Marsu, a přestávají se s Tebou bavit. Kladeš nám více otázek, na které zkusíme odpovědět.
    Těžko říci, proč se to děje, můžeš se měnit Ty, i Tvé okolí, může tou být i současnou lockdownovou situací, která má na všechny svůj dopad. Pokud bys chtěla, můžeš si vybrat jednoho člověka z těch, co se Tě straní, a zeptat se na jeho názor. Možná Ti odpoví něco, co Ti pomůže se v tom lépe vyznat.
    Ptáš se, jestli se u Tebe může jednat o autismus, jestli jsi divná, proč jsi taková a co děláš špatně. Na tyto otázky neumíme odpovědět. Odpověděla by, po všech nutných vyšetřeních, psychiatrička - pokud k ní půjdeš, můžeš se zeptat. Klidně si otázky napiš dopředu, třeba do mobilu, a pak je paní doktorce dej přečíst. Pomoci může ale nejenom psychiatr, ale i psycholog, kterého by Ti mohli pomoci najít rodiče, paní psychiatrička, nebo i škola.

    Píšeš moc pěkně o svém psovi, je vidět, že svoje pocity dokážeš sdílet. Někteří lidé to tak mají, že raději vše poví "němé duši", ale lidem je nevyjadřují. Lidé kolem pak mají pocit, že ti uzavření pocity nemají a že jim jsou ostatní jedno, tak jak Ti to říká mamka. Bylo by jednodušší, kdybys třeba mamce dokázala trochu víc o sobě povědět, nebo jste spolu zašli k už zmíněnému psychologovi. Není totiž jednoduché "to nedělat", není to něco, co se jen tak jednoduše změní. Možná, že by Ti s tím mohli pomoci taťka, babička nebo děda, se kterými si rozumíš.

    Ještě jednou děkujeme za důvěru a otevřenost a přejeme, aby se měnilo k lepšímu.

    Modrá linka

    Na otázky odpovídají

    pracovníci linky důvěry Modrá linka, psycholožka BáraV, MUDr. Jiří Staněk, bojovníci proti kouření z projektu Nekuřátka, vědecký nadšenec Pragmatik a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

    Dotazy mohou pokládat pouze čtenáři mladší 15 let.

    Vyhledat odbornou pomoc

    Obrátit se na psychologa či psychiatra?

    Ahoj poradno, tady opět píše ta holka co si myslí, že je možná psychopat. Rozhodla jsem se, že bych se se svými problémy chtěla svěřit odborníkovi, ale pár věcí mi v tom brání.

    1. Nevím jestli spíš vyhledat psychiatra nebo psychologa
    2. Bojím se, že se mi pak moje rodina bude vyhýbat, protože jsem včera při obědě řekla něco ve smyslu ,,Vychovala jsi psychopata." A mamka hned na to, že psychopata doma nechce. A proto se bojím, že by mě pak už neměla ráda a vyhýbala se mi.

    Prosím pomozte mi, protože já vůbec nevím, jak to mamce říct. Přijde mi, že každý den se chovám divněji a divněji a proto si myslím, že by návštěva u nějakýho doktora byla na místě. $>
    Ps. Ještě taková věc úplně mimo, a to, že jsem nějak ztratila chuť do jídla a jím teď strašně málo.
    Díky za odpověď

    holka, 22. února

    Ahoj z Modré linky,

    je moc dobře, že se rozhodla vyhledat odbornou pomoc. Ptáš se, zda vyhledat psychologa či psychiatra. Můžeš si zvolit, co je Ti příjemnější. Psychiatr dělá diagnózu a může předepsat léky, pokud jsou vhodné. Psycholog pracuje psychoterapeuticky. Tedy velmi zjednodušeně skrze povídání a hledání způsobu, jak se se svými problémy, těžkostmi či pocity vyrovnat. Možná si nejprve můžeš vyhledat psychologa, abys měla dlouhodobější péči, a pokud on uzná za vhodné, doporučí Ti též návštěvu psychiatra. I opačná cesta je možná, můžeš začít psychiatrickým vyšetřením, abyste si potvrdili, či vyvrátili, zda a o jakou poruchu se jedná. Dlouhodobější psychoterapii bych Ti však doporučila určitě, protože tak získáš prostor, kde Tě někdo vyslechne, bude se snažit Tě pochopit, podpořit a hlavně, kde se budeš učit vyrovnávat se se svými pocity.

    Tvým obavám, aby Tě rodiče nepřestali mít rádi, rozumím. Každý potřebuje cítit, že ho jeho blízcí mají rádi. Tato potřeba ale zahrnuje i to, aby nás měli rádi takové, jací jsme, aby nás zkusili pochopit a podpořit. A když před našimi blízkými něco tajíme, vlastně se cítíme nepochopeni, nepřijímaní. Ano, pro blízké lidi někdy může být nesnadné vyrovnat se s tím, že někdo, koho mají rádi, má obtíže, mnohdy ale pomůže čas. Zároveň můžete chodit i na společnou terapii, nebo mohou rodiče také využít psychologickou podporu, aby dokázali situaci přijmout – pokud by to bylo potřeba. To, že mamka řekla, že doma psychopata nechce, mohlo být jen proto, že to brala jako vtip, že netušila, co se v Tobě děje.

    Co se týká ztráty chuti k jídlu, nedokážeme Ti takto po internetu říct, co je příčinou. Mohou to být nějaké zažívací potíže – a potom je potřeba se obrátit na lékaře. Pokud jde spíše o to, že jsi celkově nenaladěná, i s tím Ti může pomoci psycholog. Můžeš zkusit svůj jídelníček odlehčit, jíst dietněji, abys zjistila, zda se jedná nějaké fyzické obtíže. V každém případě je potřeba jíst, i když úplně nemáš chuť.

    Přejme Ti, aby sis podporu, kterou si zasloužíš, skutečně vyhledala
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Můžu mít depresi?

    Dobrý den,
    Chtěla bych se zeptat jestli bych ve 13 letech mohla mít depresi?
    Mám problémy s vyjadřováním ( někdy nedokážu ani sestrojit jednoduchou větu) není to tím že bych nečetla právě že čtu hodně. Jsem hodně vystresovaná ze školy, protože minulý rok jsem si hodně zlepšila známky a škola mě bavila , ale teď jsem demotivovaná. Bojím se że tak dobré známky mít tento rok nebudu a že sklamu rodiče ( protože že mě byli nadšení). Často taky mám myšlenku že v nějakých předmětech se prostě za boha nemůžu zlepšit. Jsem takè vystresovaná z mého táty furt mi říká že si mám uklidit pokoj (chápu že nemám uklizený pokoj , ale i když tátovy řeknu že jsem hodně vystresovaná ze školy a že všeho tak to nepochopí a řekne ,,Z čeho ty můžeš být vystresovaná?"). Doma jsme hodně otevření co se týče citů a všeho kolem ( moje mamka se teď potýká s depresí) mamka chápe když se brácha cítí na dně a snaží se mu pomoct. Ale bojím se mluvit o svých problémech protože mi to přijde směšné že bych já ve 13 měla nějaké psychologický problémy. A také jsem mamku tím nechtěla zatěžovat. .O svém problémů jsem si něco málo vyhledala ale moc jsem tomu neporozuměla. Předem děkuji za odpověď.

    holka, 13 let, 19. února

    Ahoj,

    je moc dobře, že ses ozvala s tím, co Tě poslední dobou trápí. Všímáš si u sebe obtíží s vyjadřováním a zažíváš velký stres kvůli škole. Je úplně normální, že se Ti teď ve škole až tak nedaří a že nejsi tolik motivovaná. Hodně dospívajích to teď má podobně. Hádám, že hodně času trávíš na distanční výuce, což je pro žáky úplně nová a náročná situace. I dospělí to mívají s motivací často těžké, když začnou pracovat z domova. Navíc je celkově s ohledem na vše kolem koronaviru těžká doba, kdy je důležité být sám na sebe hodný a nemít na sebe přehnané nároky. Je moc fajn, že spolu doma mluvíte o svých pocitech. Je úplně v pořádku, když i Ty se rodičům svěříš, s tím, co prožíváš. Z praxe vím, že "psychologické problémy" včetně deprese zažívají i někteří dospívající a děti stejného anebo i mladšího věku, než jsi Ty. Nemusí Ti to proto vůbec připadat směšné. Nedokážu takhle na dálku přesně určit, jestli právě Ty máš přímo depresi - to by dokázal diagnostikovat psychiatr anebo psycholog. Píšeš, že mamka se teď sama potýká s depresí. To bývá někdy do jisté míry dědičné, i proto mi připadá důležité, abys u sebe tyhle pocity sledovala a nebála se říct si o pomoc.
    Nejdůležitější mi na tom celém připadá jednoduše to, že Ti není dobře, že se cítíš být pod velkým stresem. Máš právo na podporu od mamky i od taťky, stejně jako ji od nich dostává Tvůj brácha. Napadá, mě, že bys možná mohla dát taťkovi přečíst zprávu, kterou jsi nám napsala a naši odpověď - kdyby Ti to připadalo jako dobrý nápad. Můžeš se také svěřit školnímu psychologovi, pokud ho ve škole máte, anebo třídnímu učiteli. Společně byste mohli hledat způsob, jak to udělat, aby se stres z učení alespoň trošku snížil. Můžeš se nám taky ozvat na Modrou linku, kde bychom vše mohli probrat podrobněji - na chatu, telefonu, Skypu. Kontakty a provozní dobu najdeš na našich webových stránkách www.modralinka.cz.

    Hodně síly přeje

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Cítím se hrozně, myslím na sebevraždu

    Ahoj alíku, už skoro rok se cítím hrozně špatně a nevím, co s tím dělat. Nejradši bych spáchal sebevraždu. Předem děkuji za odpověď.

    kluk, 14 let, 22. února

    Dobrý den,

    od 14 let vykáme, takže i Vám budu v odpovědi vykat. Píšete, že už se skoro rok cítíte hrozně špatně a nejradši byste spáchal sebevraždu. Je moc dobře, že jste našel odvahu se s tímto svěřit a říkáte si o pomoc.

    Určitě není v pořádku, že se takto špatně cítíte tak dlouho a dokonce už uvažujete o sebevraždě. Nepíšete více o Vaší situaci, takže nevím, jestli Vaše pocity souvisí s něčím, co se děje ve Vašem životě. V každém případě vnímám, že si teď zasloužíte pomoc a že byste na to neměl být sám. Pokud máte v okolí nějakého dospělého, komu důvěřujete, můžete se mu svěřit a požádat o pomoc. Mohou to být rodiče, jiní příbuzní, oblíbený učitel, nebo i školní psycholog/psycholožka, pokud na škole máte. Můžete se obrátit i na odbornou pomoc, k lidem, kteří rozumí takovýmto stavům. Můžete si sám vyhledat psychologa (např. na www.znamylekar.cz nebo na Terapeutické lince Sluchátko https://www.terapeutickalinka.cz), ačkoli psycholog bude nejspíš informovat Vaše rodiče, jelikož ještě nejste plnoletý. Také se můžete zeptat svého obvodního lékaře.

    A i my na Modré lince si s Vámi o tom všem rádi popovídáme blíže, můžete nám anonymně zavolat na telefon, přes Skype, nebo napsat na chat (kontakty najdete na www.modralinka.cz). Můžeme to spolu víc probrat a poté hledat možné kroky k řešení, k tomu, aby Vám bylo opět dobře. Doporučit můžeme i Linku bezpečí, která funguje na telefonu nonstop a zdarma (www.linkabezpeci.cz). Nemusíte na to být sám.

    Přejeme Vám, abyste brzy našel pomoc, kterou potřebujete.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Psycholog, o kterém by nevěděli rodiče

    Ahoj Modrá linko a spol.
    Omlouvám se že píšu tak často ale chci se zeptat jak vyhledat psychologickou pomoc tak aby o tom nevěděli rodiče, protože se bojím jak by reagovali. Není nějaká možná psychologická pomoc tak aby o tom moji rodiče nevěděli? Děkuji

    Holka v depresích 10 let, 15. února

    Ahoj z Modré linky,

    je moc dobře, že si chceš najít psychologickou pomoc, když máš trápení, která Tě tíží. Umím si i představit, že máš obavy, jak by rodiče reagovali. Někdy opravdu mohou rodiče reagovat ne úplně šikovně. Chci Tě ale velmi povzbudit v tom, aby sis pomoc, kterou si zasloužíš, opravdu vyhledala. Začít můžeš například ve škole, pokud máte školní psycholožku / psychologa. Nebo se můžeš obrátit třeba na oblíbenou paní učitelku, nebo jinou dospělou osobu ve svém okolí, které věříš, aby Ti pomohla takového odborníka najít. Psycholožka či psycholog bude muset Tvé rodiče kontaktovat, protože jsou za Tebe zodpovědní a musejí vědět, co se s Tebou děje. Můžete se však spolu domluvit na tom, jakou formou rodiče osloví, co konkrétně jim řekne a co může zůstat mezi Vámi.

    To byla jedna možnost – oslovit nějakou dospělou osobu, která Tě podpoří. Druhá možnost – a já věřím, že by ji rodiče mohli ocenit, i když z toho máš obavy, je sebrat odvahu a rodičům se svěřit. Pokud by Ti to pomohlo, můžeš jim dát přečíst i naši komunikaci, ze které vyplývá, že Tě ve vyhledání této odborné pomoci podporujeme a přejeme Ti, aby se Ti jí dostalo a aby ses mohla cítit lépe. Můžeš rodičům ukázat i naše předchozí komunikace.

    Už jsi udělala první důležitý krok, dokonce opakovaně – svěřila ses s tím, co Tě trápí, a hledáš si pro sebe pomoc. Chceme Tě tedy znovu podpořit a povzbudit, abys udělala i další krok.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Předstírám, že natáčím videa

    Ahoj všichni, nevím jak začít. Tak úplně od začátku. Já už asi od mých 9 let dělám jednu divnou věc, a to že z ničeho nic uvádím videa, komentuju věci, a dělám jak kdyby to šlo třeba na YouTube. V podstatě si mluvím pro sebe. Rodiče o tom neví protože vždy když se přiblíží tak ztichnu. Teďka už to tolik nedělám ale v 9 letech jsem to dělala hodněkrát, myslím že tak každý den a asi tak třikrát denně. Je to na psychologa nebo z toho vyrostu? Já si myslím že se jen tak zabavuji a že z toho vyrostu. To by mělo být asi z mé strany všechno děkuji za odpověď. Pěkný den.

    holka, 12 let, 12. února

    Ahoj z Modré linky,

    zajímá Tě, zda bys měla jít k psychologovi, když se bavíš „uváděním videí“. Na to Ti takto po internetu nemůžeme odpovědět. Psychologa bychom Ti doporučili, pokud bys se svou zálibou chtěla přestat a nedařilo se Ti to ani při opakovaných pokusech. Nějakou dobu to může samozřejmě trvat, jestliže sis ze své záliby již vytvořila zvyk. Druhým vodítkem může být to, jak moc Ti Tvoje záliba brání věnovat se svým povinnostem a dalším koníčkům. Jestliže by se Ti tedy dlouhodobě nedařilo se své záliby zbavit, bylo by dobré se psychologovi svěřit.

    Přejeme Ti klidné dny
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Potíže ve škole a se sebepoškozováním

    Ahoj, chtěla bych se zeptat, mám problém se sebepoškozováním, jelikož si vždy řeknu, že mi to třeba pomůže vyřešit ten daný problém, jenže problém je, že on se asi nevyřeší nikdy a nevím co s tím mám dělat, tento problém nastane většinou vždy, když je hodina českého jazyka, příjde mi, že je na mě paní učitelka úplně zasedlá po tom co mě vždy vyhodnotí, že to mám špatně a já už nevím co s tím mám dělat, vždy si po této hodině řeknu, že že mě vyroste úplné nic, ale přitom bych se chtěla stát lékařkou a jít na medícínu, ale tadyhle ta paní učitelka mi stále snižuje sebevědomí a já už vážně nevím co s tím mám dělat. Tak jsem si řekla, že se to vyřeší tím, že si vezmu nějaký kus drátu nebo prostě něčeho ostrého a budu se řezat a třeba to někdy pomůže, ale už to trvá delší dobu a já mám tak trošku strach.Občas si také říkám, že jsem akorát všem na obtíž.

    holka, 14 let, 10. února

    Ahoj z Modré linky,

    mrzí mě, že Ti přijde, že je na Tebe učitelka zasedlá a vyvolává v Tobě pocit, že z Tebe nic nevyroste. Musí být opravdu náročné něco takového snášet a mít pocit, že jsi všem akorát na obtíž. Je dobře, že jsi se svěřila a chceš svou situaci nějak řešit. Chápu, že na začátku se mohlo zdát řezání jako dobrý způsob úniku od problémů a pocitů s nimi spojených. Sama teď ale píšeš, že máš trochu strach. A to je dobře, protože to znamená, že máš v sobě smysl pro to, co je pro Tebe dobré.
    Je důležité nebýt na podobné věci sama. Říkám si, že by o Tvém problému měl vědět někdo dospělý, ke komu máš důvěru, nejlépe rodiče. Můžete se společně domluvit, jak postupovat, aby ses cítila zase dobře a mohla se přestat řezat. Často bývá potřeba odborná psychologická pomoc a rodiče Ti mohou pomoci najít pro Tebe vhodného psychologa. Rodiče mají také možnost komunikovat s učiteli a školou, mohou se za Tebe postavit, když je na Tebe učitelka zasedlá. Obrátit se také můžete na školního psychologa, pokud jej ve škole máte. To můžeš ostatně udělat i sama. Pokud nevíš, jak s rodiči toto téma otevřít, můžeš jim třeba pro začátek ukázat tuto naši komunikaci.
    I Modrá linka ti je k dispozici, kde například na telefonu či chatu můžeme vše probrat konkrétněji. Stejně mě napadá i možnost obrátit se na Linku bezpečí, prostě nezůstat na trápení sama.
    Přijde mi skvělé, že se chceš stát lékařkou a dělat takto záslužnou práci. Dobré mi přijde, že na medicínu je sice potřeba umět český jazyk, ale známky z něj nejsou nejdůležitější, ale spíše znalosti z biologie, fyziky a chemie. Nevzdávej proto kvůli jedné učitelce svůj sen.

    Přejeme TI, abys brzy našla pomoc a podporu okolí a mohla se zase cítit spokojená sama se sebou.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Je možné, že mám schizofrenii?

    Dobrý den, omlouvám se že znovu píšu... Potřebuju se zeptat jestli je možné že mám schizofrenii? Četla jsem si o tom něco na internetu, ale nedokážu sama posoudit... Mám sluchové i zrakové halucinace, které se mi mimochodem za poslední týden hodně zhoršili. Čím dál víc se bojím. Taky jsem se poslední dobou docela zhoršila ve škole. Nedokážu se na učení soustředit. Taky se v poslední době chovám dost divně vůči kamarádům, někdy i rodičům. Třeba s někým telefonuju, povídáme si, a najednou ten na druhé straně řekne nějakou poznámku proti mě. Myslí to dobře, jako aby jsme se zasmáli, jako srandu. Normálně bych se zasmála, ale pak si třeba najednou uvědomím, že jsem na něco zapomněla, nebo tak něco... V tu chvíli ve mě něco přeskočí a řeknu něco urážlivého a ošklivého... Ale já to nechci říkat... Hned potom se omluvím, ale stejně se citím provinile. Chci se teda zeptat, jestli je možné, že mám schizofrenii? A existují na ni nějáké volně prodejné léky? Jo, a děkuju za odpověď k minulému dotazu. Sice jsem se k tomu ještě nedostala, ale už to plánuju. Děkuji:-)

    holka, 11 let, 9. února

    Ahoj z Modré linky,

    je mi líto, že se poslední dobou necítíš dobře a rozumím tomu, že můžeš být ze všeho zmatená, máš strach, jsi hodně citlivá v hovoru s ostatními a nevíš, co se s Tebou vlastně děje. Je moc dobře, že nám o všem takto otevřeně píšeš, zasloužíš si na to nebýt sama.

    Nevím přesně, jak to prožíváš a co znamená, že máš halucinace, ani není možné určit nějakou diagnózu takto po e-mailu. To dokáže jedině lékař a i on na to potřebuje dostatek času, zvláště u mladých lidí a dětí, kdy se spousta věcí ještě mění a vyvíjí. Myslím si ale, že není tak důležitá diagnóza jako to, že Ti není dobře. A v takových chvílích je dobré vyhledat pomoc; zvláště když píšeš, že se to poslední týden zhoršuje. Je možné se obrátit na své blízké v rodině (jako jsme psali i minule), tak také třeba na někoho ve škole – oblíbenou učitelku/učitele nebo na školní psycholožku/psychologa. Napadá mě, že pokud by se Ti o všem špatně mluvilo, je možné ukázat jim i svůj dotaz a naši odpověď.

    Společně můžete probrat, jak vyhledat odborníka, psychologa/psycholožku se kterým/kterou byste mohli o Tvých pocitech více mluvit a hledat, jak s nimi pracovat nebo psychiatra/psychiatričku (tento lékař může eventuálně předepsat léky, které nejsou volně dostupné). Není na tom nic špatného, navštěvuje je řada lidí v různém věku a je v pořádku říci si o pomoc tak, aby Ti zase bylo v životě lépe. Ráda bych Ti i touto odpovědí dodala odvahy k takovému kroku.

    Pokud bys chtěla své možnosti probrat více podrobně, jsme Ti na Modré lince i dále otevřeni, po telefonu, Skype nebo i v chatu. Všechny kontakty najdeš na našich stránkách: www.modralinka.cz. Zdarma pak funguje linka bezpečí, tel. 116 111.

    Přejeme Ti brzké nalezení podpory a vše dobré,

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Nevím, jak dál

    Ahoj Modrá linko,
    moje mamka je pořád ve stresu, pořád křičí a pak se diví že má vysoký tlak. Já ani sama nevím proč křičí nezlobíme, povinnosti plníme tedy aspoň já a moje sestra. Další problém se týká tábora. Pojedu na ten stejný již po čtvrté a tentokrát mi kamarádka Adel slíbila že pojede se mnou. Když jsem se jí na to ptala odpověděla že se nebude testovat aby jela na tábor😥😢 nevím kde tu informaci vzala ale já tím pádem budu muset být ve stanu s Anou. Na tom by nebylo nic špatného kdyby neměla tendenci pořád vidět chyby a něco mi vyčítat. Narážky na to že sem hubená, že věřím na boha, že se bavím se staršími... atp. Předminulí rok to korunovala tím že zahodila za stan papírek na kterém bylo: Zemřeš Kláro! Řešili to vedoucí a já se bála. Když mi řekla co se stalo doopravdy den jsem s ní nemluvila. A teď současný problém. Asi před týdnem jsem byla u kamarádky Adel a pak jsme šli k další o rok mladší kamarádce. Omylem se mi dostal do kapuce nákrčník a já měla pocit že to patří té holce když se to stalo u nich. Patřil ale Adel a t holka jí to řekla. Pak mi řekla že je naštvaná že sem jí to mohla říct atp. Ale jak sem to mohla vědět! Nechci říkat že trpím nějakou nemocí ale od dětství mám stavy kdy v duchu nebo o samotě nadávám lidem. Je to stav kdy jsem opakovaně v depresích, brečím a nadávám. Nikomu jsem to neřekla, bojím se že bych šla k psychologovi. Mám pocit že mě nikdo nemá rád, všichni mi jen něco vyčítají... chci spáchat sebevraždu, už nevím jak dál...

    Holka v depresích 10 let, 8. února

    Ahoj z Modré linky,

    mrzí mě, že opakovaně zažíváš nepříjemné stavy. Jak jsme Ti psali minule, je důležité nebýt na své trápení sama. Chceme Tě tedy znovu povzbudit, aby ses svěřila někomu blízkému, kdo Tě může podpořit. Protože když je člověk s tím, co jej tíží, sám, opravdu mu někdy může být tak těžko, že se mu ani nechce žít. Když se však může člověk někomu svěřit, o někoho se opřít, potom velmi často zjistí, že většina trápení má východisko. Často stačí už jen ten pocit, že se člověk může na někoho obrátit, že se ho někdo zastane, že se může svěřit. Zkus tedy popřemýšlet, kdo z dospělých ve Tvém okolí by Ti mohl podat pomocnou ruku.

    Pokud jde o mamku, možná je toho i na dost, a proto je nervózní – a potom křičí. V každém případě je důležité, abys jí třeba za podpory někoho blízkého, dala v nějaké klidné situaci najevo, jak Tě to trápí a jak se cítíš. Můžeš jí i dát přečíst naši komunikaci, aby viděla, že potřebuješ pomoc a podporu, ne křik. Také by mohlo být prima, mamce říct, že o ni máš starost a že bys byla ráda, kdybyste všichni byli více v klidu.

    Ohledně tábora je také možné řešení. Ještě zatím nikdo neví, co a jak bude potřeba až bude tábor. Jaké možnosti budou například v oblasti testování a napadá mne, že do té doby by i Adel mohla změnit názor. A kdyby nezměnila, věřím, že by mohlo vyjít, když se domluvíš s nějakým z vedoucích, že s Annou být ve stanu nechceš (což je naprosto pochopitelné) kvůli tomu, jak se k Tobě vloni chovala.

    A nakonec k tomu nejdůležitějšímu. Píšeš o depresích, pláči, své potřebě nadávat. To opravdu není v pořádku a je důležité, aby se Ti dostalo pomoci. Z toho, co píšeš, vnímám, že nechceš k psychologovi chodit. Nevím, co Tě k tomu vede, já Tě však chci povzbudit, neboť psycholog, (psycholožka) je právě ten člověk, který Ti může pomoci. Můžeš s ním mluvit o všem, co Tě trápí, svěřovat se se svými pocity a společně s ním hledat způsoby, jak s nimi zacházet, jak se s nimi vyrovnávat.

    Přejme Ti, aby se Ti dostalo pomoci, kterou potřebuješ
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Víc starostí a sebepoškozování

    Ahoj Alíku,
    řeším několik problémů
    1. Mám nutkání k sebepoškozování a nevím co s tím

    2. Málem sem se pokosila spáchat sebevraždu. A to tak že sem se chtěla pořezat.

    3. Mám strašné zdravotní problémy. Jsem alergik a mám novou vyrážku a nevím proč. K tomu k nám přišla kočka a kýchám. Taky si nemůžu pomoct a jím tajně sůl z mističky. Mamka mi to zadrhla a mě pak všechno strašně vadí. Už nejím sůl týden a taky je to znát.

    4. Tenhle problém vyplívá z problému se solí. Napsala mi kamarádka, úplně normálně ale já sem z toho ztropila „scénu“.

    5. Chci jít na víceleté gymnázium a já sem ten ročník který to má nejvíc těžké. Zavřely nás ve čtvrté třídě a pak i teď a taťka říká že takhle mě na gymnázium nevezmou. Testy děláme pozdě večer táta je jinak v práci. Vyvynuje to na mě strašný psychický tlak.

    6.Věřím na duchy. V tom by nebyl problém kdyby si z toho tát nedělal srandu.
    Poslední dobou se pokouším o astrální cestování a měla jsem to najitý na jedný stránce. Ale viděl to i táta a na tý stránce bylo napsaný že člověk může mí t astrální s*x. Takže mě s tím prudí.

    Vím že je toho moc ale snažila jsem se to popsat co nejlíp. Díky za odpověď

    holka, 10 let, 22. ledna

    Ahoj z Modré linky,
    díky za důvěru, se kterou jsi se na nás obrátila. Vnímám, že je toho hodně, nad čím teď přemýšlíš a je prima, že na to nechceš být sama a píšeš nám.
    Je mi líto, že se cítíš tak, že máš chuť si ubližovat a málem si se pokusila o sebevraždu. Věřím, že to pro Tebe není snadné a že nevíš, co s tím. Nepíšeš nic bližšího o tom, co tyto stavy způsobuje, chtěla bych Tě však povzbudit, abys na cokoliv, co se Ti děje, nebyla sama a svěřila se někomu ve svém okolí, komu důvěřuješ - rodičům, prarodičům, tetě, strýci, učitelce, školnímu psychologovi... Společně můžete přemýšlet o tom, co udělat, aby Ti bylo lépe, možností může být i návštěva psychologa, kde bys pro sebe mohla získat další podporu. Pokud by Tvé černé myšlenky zesilovaly, můžeš také ihned zavolat nám nebo zdarma na Linku bezpečí, tel. 116 111.
    Píšeš, že cítíš tlak z přípravy na přijímací zkoušky na gymnázium. Napadá mě, že i o tomto by bylo možné si doma promluvit, třeba s tátou probrat, jak si učení na přijímačky lépe rozvrhnout, například se mu věnovat více o víkendu nebo nějaké úkoly zkusit přes den sama a večer je jen s tátou zkontrolovat. Existují také on-line přípravky, kde látku vysvětluje učitel. Možná by stálo za to s ním diskutovat i ohledně stránek astrálního cestování, říci mu, co Tě v tom trápí, co Ti nesedí, vyposlechnout si i jeho názory a důvody, a zkusit společně najít nějaký kompromis.
    Ohledně Tvé chuti na sůl mě napadá, zda Ti třeba nemohou chybět nějaké látky - to může nejlépe prověřit lékař nebo alergolog. Lze dále hledat cesty, jak se více uvolnit, jak v klidu komunikovat s kamarády, spolužáky - často pomáhá dělat věci, které Ti přináší klid a uvolnění, věnovat se tomu, co máš ráda, svým koníčkům, být k sobě hodná.
    Nevím, zda jsi v této odpovědi našla všechno, co potřebuješ, e-mail má v tomto své omezení a ne vždy jde odpovědět na vše. Jsme Ti však dál k dispozici, pokud budeš potřebovat - třeba po telefonu, chatu nebo Skype, kde je více prostoru doptávat se. Všechny kontakty najdeš tady: www.modralinka.cz. Je v pořádku říci si o podporu a pomoc, tu občas potřebuje každý z nás.

    Přejeme Ti hodně sil a vše dobré,
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Víc potíží - nemám chuť žít

    Aliku pomoc mám kluka kterýmu je 16 a mamka říká že je beztak jenom nádr*zenen a že myslí jen na s*x že mě okrade a že tak a poslední dobou mám chuť nežít prostě nemám ráda svůj život a já nwm jak dát konec klukovi abych ho neranila a prostě mám hodně problému cítím se jak bez duše prosím pomoc tě mi co mám dělat hrozně mě to stresuje a chci žít někde jinde asi to zní hrozně ale nemusím moji mamku mluví sprostě atd a říká že nejsem její a já nevím jak dál nemám vůbec chuť žít ani škola mi někde a stejně dopadnu blbě říkají to všichni a vůbec nesnáším se a nikdy sem se neměla ráda nwm co mi je ale já bych potřeboval hrozně moc pomoct

    holka, 12 let, 20. ledna

    Ahoj, zdravíme Tě z Modré linky,
    na konci svého dotazu píšeš, že potřebuješ hrozně pomoct. Jsme tu pro Tebe s naší odpovědí a oceňujeme, že jsi napsala. V Tvém dotazu si můžeme přečíst docela hodně o tom, co prožíváš a co se Ti v životě děje. Je moc dobře, že jsi otevřeně napsala a všechno nám popsala.

    Pokud správně rozumím, řešíš teď, jak ukončit vztah s klukem, kterého máš. Pokud jde o šestnáctiletého kluka, o kterém píšeš na začátku, myslím, že o něj vzhledem k jeho věku nemusíš mít velký strach. U rozchodů obecně však platí, že je dobré včas a férově říct, jak to mám. Většinou to samozřejmě bolí, to k tomu patří. Víc bolí ale to, když třeba nic neřekneme a nechováme se pěkně, najdeme si někoho jiného a podobně. Je lepší to druhému říct přímo, ale pokud bys to nezvládla, můžeš to i napsat. Pokud chceš, můžeš tomu klukovi sdělit i něco příjemného - že je fajn kluk, že je dobře, že jste spolu mohli prožít něco pěkného nebo něco dalšího.

    Ostatní, co jsi napsala - že máš hodně problémů, cítíš se jako tělo bez duše a nemáš sama sebe i svůj život ráda tak, že nemáš chuť žít, si také zaslouží pomoc. Potřebuješ někoho, kdo by se Ti věnoval, kdo by Ti pomohl se vztahem k mamce, k sobě, se školou i vším dalším. Říkám si, jestli máte školního psychologa - hodně jich funguje nyní online. Tam by bylo možné začít. Psychologovi můžeš všechno říct, nebo dát přečíst tohoto Alíka. Pokud by to nebylo možné, můžeš zavolat na Modrou linku, nebo napsat do našeho chatu. Je možné najít i nějakou dospělou osobu, která by Ti pomohla (je možné jí také dát přečíst tohoto Alíka), která by mohla stát při Tobě a pomohla Ti psychologickou pomoc najít.

    Ráda bych napsala, že si myslím, že vůbec nemusíš dopadnout blbě. Naopak. Jsi holka, která má teď svoje těžkosti, ale v Tvém životě může být o hodně líp, zvlášť s odbornou pomocí. Teď jsi k tomuto životu statečně udělala první krok - to chceme moc ocenit. Přejeme hodně síly a odvahy k těm dalším.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Jak se vyrovnat se smrtí?

    Mám otázku, jak se vyrovnat s případnou VLASTNÍ smrtí?
    Asi před rokem a půl se mi na hrudi vytvořilo asi pět fleků, když jsem to ukazovala mámě, řekla, že jsou to pihy nebo nějaká vyrážka. Nechala jsem to tedy být a čekala až to zmizí. Pak přišla korona, prázdniny a já si na to celkově nedávala pozor, ani to nesledovala.
    Teprve nedávno jsem si všimla, že fleky ztmavly a udělalo se jich o něco víc. Když jsem to ukazovala tátovi, začal strašně jančit, křičet a pak plakat, ptal se mě jak dlouho to mám a když jsem řekla že přes rok, začal plakat ještě víc.
    V naší rodině máme rakovinu už dlouho, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych jí mohla mít i já.
    Šli jsme za kožní, a já jsem v nemocnici prý na pozorování.
    Doktoři se mnou vůbec nekomunikují a ignorují moje dotazy, rodiče jenom pláčou a sourozenci se se mnou baví, jako by mě už nikdy neměli vidět.
    Chci ti říct, že tě mám strašně rád.
    Nikdy jsem nic ošklivého co jsem ti řekl nemyslel vážně.
    Atd.
    Myslím že umírám, a oni mi to jen nechtějí říct, přijde mi smutné, že mi zatajují vlastní smrt.
    Jak se mám srovnat s tím co se děje?

    holka, 13 let, 14. ledna

    Ahoj,

    je mi líto, že teď řešíš takové náročné a těžké věci. Nevím, zda na Tvou obrovskou otázku, jak se dá srovnat s vlastní smrtí, existuje správná a obecná odpověď. To, co mi připadá velmi důležité, je nebýt na to sama, mít o tom s kým mluvit, ať už s psychologem, nebo třeba nějakou doprovázející osobou, která umí pracovat s tématem umírání a pocity, které s tím můžou být spojené. Myslím si především, že není v pořádku, co se kolem Tebe teď děje. Připadá mi neprofesionální chování lékařů, kteří s Tebou nemluví o důležitých věcech, ačkoli jim kladeš otázky, a rodinou, která s Tebou mluví, ale tak, jako by Tě už neměli nikdy vidět. Myslím, že máš právo vědět, co se s Tebou děje a podle toho se zařídit, můžeš využít i podporu psychologa, který bývá v nemocnici k dispozici a může Tobě i rodině být oporou. Myslím, že je velmi důležité s nimi mluvit o tom, jak moc Tě trápí nejistota ohledně tvého života, a že si myslíš, že umíráš. Pokud by to bylo těžké, můžeš jim ukázat svůj dotaz s naší odpovědí. Je důležité, abys měla s kým sdílet své myšlenky, které Tě trápí, abys s tím vším, co na Tebe tak doléhá, nebyla sama. Sdílení velmi pomáhá, uleví a také sbližuje. Pokud je to teď tolik těžké pro rodiče, že o tom s Tebou nemluví, měli by Ti pomoci zajistit podporu psychologa. Může Ti také pomoci si třeba i psát deník nebo to, co prožíváš, napsat do dopisu. Také my jsme Ti dále otevřeni, kdybys to chtěla více probrat, ať už na telefonu, Skypu či chatu (www.modralinka.cz).

    Držíme Ti pěsti,
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Jsem trans a pořád smutný

    Dobrý den,
    první bych chtěl říct že jsem trans kluk takže budu psát v mužským rodě, přestože mě dřívější dotazy byly v ženským.
    Chtěl bych se zeptat co může znamenat že mi události a moje vzpomínky připadají vzdálené jako bych je nikdy nezažil jako bych si je vymyslel. Nevíte, jestli se nemůže jednat o nějakou psychickou nemoc?
    Jinak jsem pořád smutný a chce se mi brečet což ale před rodiči nevyjadřuju a nechávám to zavřené v sobě. Jediná chvíle kdy se cítím žít je když jsem na tréninku (dodržujeme opatření).
    Předem díky za odpověď.
    Anonym

    Kluk, 14 let, 13. ledna

    Zdravíme Tě z Modré linky,

    ptáš se nás, jestli nemáš nějakou psychickou nemoc, když Ti minulé události a vzpomínky připadají, jako bys je nikdy nezažil, a přidáváš i to další, co prožíváš. Děkujeme Ti za otevřenost, nemusí být lehké to takhle všechno povědět.

    Co se týká vzpomínek, máme je uchované v naší mysli, a může se zdát, jsme je ani neprožili, že třeba ani "nejsou naše". To, že to tak je i u Tebe, není mimořádné, můžeš být klidný.
    Je mi líto, že jsi pořád smutný. Říkám si, čím to asi je, co všechno se s Tebou děje. Už jen to, že člověk prožívá, že je "trans", může být pořádně náročné. Je moc dobře, že máš trénink, kdy cítíš, že žiješ. Bylo by moc fajn, kdyby takových okamžiků bylo více, a kdybys nemusel být pořád smutný. Myslím, že by s tím šlo něco dělat. Napadá mě, že by Ti s tím vším mohl pomoci odborník na lidskou duši, psycholog. Před ním se můžeš "otevřít", svoje pocity vyjádřit, nemusíš se ničeho bát. Možná máte ve škole školního psychologa nebo psycholožku, můžeš začít tam. Pomoc si určitě zasloužíš, není lehké, čím procházíš.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Mamka mě nechce vzít k psychologovi

    Dobrý den, před nějakou dobou jsem psala dotaz kt se jmenuje: (jiné téma, cítím se na 5 let) Doporučili jste mi abych se spojila s dětským psychologem. To bych moc ráda tak od 7 let. Mám opravdu hodně problémů, strachu a dalších. Ale moje máma se nedá přemluvit. Hodně krát jsem jí prosila jenže říká :

    1. Neříkám že všechny psychologové jsou dobrý ale ty si s tím musíš poradit sama. Chápu lidí kteří jdou na psychologii protože mají nějaká trauma (bylo zemětřesení, viděli něco hrozného a teď mají z toho problémy). Ale tobě se nic nestalo a tak to asi nemůže nikdo změnit kdo tě ani pořádně nezná. Copak tě může člověk poznat za pár návštěv? Ty jedině sama to umíš zvládnout.
    2. Znám hodně lidí co měli nějaké malé problémy ale potom šli k psychologovi a ten je nutil si na ty věci vzpomínat a oni potom byli hrozně smutný a zabili se
    3. Jen slabý lidé potřebují psychologa 🙄

    Hodně krát jsem s ní o tom mluvila. Prostě to nejde žádným způsobem.
    Potřebovala bych si nějak poradit s tím dotazem kt. Jsem zadala dříve:
    Jiné téma
    Cítím se na 5 let
    Dobrý den, nevím, co mám dělat. Je mi 12 let, v létě už bude 13. V svém srdci jsem stále velmi mala a zranitelna. Cítímí se asi na 5 let, nejvíce večer. Stále si hraji s panenkami a sleduji pohádky a filmy pro malé dětí, ve škole nejsou problémy, neříkám sprostá slova, ale nerozumím ostatním teenagerům, ale s malými dětmi vycházím velmi dobře. Loni v létě jsem jel na tábor 5–10 let (na vlásku istan, resort Březová) i když mi je 12 tak tam mě přijali. Bylo to úžasné, animátoři, všechno se točilo kolem nás bylo to tak kouzelné pokoje jsme měli v nádherném zámku. Pokud nechcete něco dělat nemusíte. Mohla by vám chybět máma a nikdo nedával a neřekl, že jsem VELKA a že se mi nemá stýskat. Letos jsem z emailu své mamky napsala (s jejím povolením), jestli k nim mohu i letos jít. (Organizace je velká, nepamatují si mě) Bylo mi řečeno, že ne, jsem příliš VELKÁ zase... Zase to hrozné slovo! Teď to píšu a chce se mi brečet. Nemám ráda tábory a jiné aktivity pro ty velké. Miluji pohádkové postavy a celý program pro malé. Co je se mnou špatně? Brzy mi je 13 a je mi 5 let v srdci. Když mi z tábora napsali, že ne, zlomilo mi to srdce, už 2 hodiny brečím a vždy to tak je. Mají hodně táborů pro velké jenže tam se nikdo nebude s námi mazlit. Není tam zábavný program ale jen tak obyčejný, vše se tám musí dělat a ještě bydlí v chatách a nesmí se tám stýskat. (Byli ve stejném turnusu takže to vím). Co je se mnou špatně? Brzy mi je 13 a je mi 5 let v srdci. Když mi z tábora napsali, že ne, zlomilo mi to srdce, 2 hodiny brečím a vždy to tak je! Proč jsem příliš stará na to, abych dělala to co miluju. Proč pětileté děti, které nechtějí ani jít do tohoto tábora .. které jsou tlačeny matkou, kteří potřebují hodně péče, kteří mají spoustu potíží, jdou tam. A já, kdo o tom sní z celého srdce, si to budu pamatovat po celý život, budu tam nejposlušnější, nebudou se mnou problémy, mohu pomoci, pokud je třeba ... Ne, nedostanu se tam. Proč jsem příliš „stara“ na to, co miluji. Mám přestat? A stát se teenagerem. Mohu předstírat, že jsem se stal, ale ve své duši bude prcek .. co mám dělat, jak uhasit svůj vnitřní svět. Nebo co jiného dělat. Mamka mi říká že to nevadí, snaží se mi pomoct. Říká že sama taková byla, že je lepší být menší než sprostý puberťák co se ještě se všemi hádá. Mě to ale moc nepomáhá. Prosím "opravte mě". Potřebuju radu. Ještě že mám rodiče co mě podpoří, nevadí jím to a doma jsem úplně vpořadku... Mamka pokud chci tak si se mnou i ráda zahraje. Ráda by mě dostala i na ten tábor atd.

    holka, 12 let za chvíli 13, 27. listopadu 2020

    holka, 12 let, 9. ledna

    Ahoj,

    reaguješ na naši odpověď na Tvůj minulý dotaz. Ráda bys šla k dětskému psychologovi, mamka je ale proti. Potřebuješ poradit, co by se dalo dělat. Mrzí mě, že pro Tebe v tuhle chvíli není možné mít pro sebe podporu psychologa. Z toho, co píšeš, vnímám, že má mamka ohledně návštěvy odborníka různé obavy. Posílám odkaz na článek, kde je hezky vysvětleno, jak to při sezení obvykle chodí. Můžete se na to s mamkou podívat, pokud byste chtěly: https://nevypustdusi.cz/2019/05/09/jak-to-vypada-pri-navsteve-psychoterapeuta/.
    Věřím, že Tě hodně trápí to, že to, jak se cítíš, nezapadá do věku, ve kterém jsi. Přála bych Ti, abys mohla být sama sebou. Zároveň takto na dálku po emailu Ti nedokážu dát odpovědi, které bys potřebovala a které by Ti pravděpodobně mohl dát právě spíše psycholog anebo psychiatr. Myslím si, že téma, o kterém píšeš, by si zasloužilo mnohem více prostoru, aby se dalo lépe prozkoumat a přijít na způsob, jak to udělat, aby ses cítila alespoň o trošku lépe. Bohužel, na to neexistuje jedna zaručená rada. Kdybys chtěla, můžeme to o něco podrobněji probrat na Modré lince - na chatu, telefonu Skypu anebo WhatsAppu. Kontakty najdeš na našich webových stránkách www.modralinka.cz. Napadá mě také, že by ses mohla zkusit obrátit na školního psychologa, pokud ho ve škole máte - obvykle je možné ho kontaktovat i bez souhlasu rodičů.

    Hodně sil přeje,

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Jsem unavená a nic mě nebaví

    Ahoj, nevím úplně jak začít ale poslední dobou se cítím hrozně. Už asi od vánoc Jsem furt unavená, nic mě nebaví, neustále jsem smutná... Nevím ale proč, ja nemám důvod. Jakože můj důvod je škola, nezvládám ji ale to tak maji i ostatní, ne? Nevím co dělat. Nemůžu to říct mámě, nemám u ní tu důvěru. Nikomu jinými z, rodiny take ne. A učitelům nebo někomu ze školy rozhodně nechci, to radši těm rodičům. Nevím co mám dělat. Dneska je to druhý den co jsen nebyla na žádný online hodině. Za tento týdne jsem udělala jen jeden úkol do školy. Nemám tu energii na to, dělat něco pořádně. Jakmile mám dělat něco do školy, chce se mi brečet. I teď jsme strašně unavená, chtěla bych jít spát ale nemůžu, co kdyby přijela máma domu předčasně což se občas stane. Nemůže mě tu najít spát. Nic mě nebaví. Můj koníček je kreslení, ale i to me poslední dobou vůbec nebaví. Nemám nic co by mě bavilo. Spánku mám celkem dostatek, sice chodím spát pozdě, ale zároveň vstávám pozdě. Nevím proč se takto cítím. Vadí mi to. Mám kvůli tomu před sebou spoustu problémů. Jak hodlám vysvětlovat to, že nechodím na online hodiny? Když řeknu že jsem unavená a často i dost vystresovaná, řeknou mi že tpto je v živote normální. Nevím co jinýho jim říct. Chtěla bych jít spát, ve snech je to lepší jak tady, nemám tp tu rada. Co mam tedy dělat abych nebyla furt smutná, unavená a demotivovaná? Prochazky ven na čerstvým vzduchu mi nepomáhaj, mý koníčky mě teď nebaví a moji kamarádi bydlí moc daleko na to, abych mohla za nimi. Promluvit si nemám s kým. Nemám nikoho komu bych věřila na tolik, abych mu o tomhle řekla (tady mi to říkat nevadí, protože je to anonymní) Polovina z mých kamarádů se cítí stejně jako já, taky kvůli škole. Já chci být naživu, ale chci být šťastná, takhle je to o ničem. Jen se stresovat ze školy. A stejně, ať se stresuju jakkoliv, stejně mi záleží jen na tom, kdy už konečně budu moct jít spát. Co bych měla teď tedy dělat?

    holka, 13 let, 7. ledna

    Ahoj,

    je mně líto, že Tě trápí únava a apatie (nebaví Tě nyní ani koníčky) a je dobře, že se nad tím zamýšlíš a napsala jsi do naší poradny.
    Nejdřív by to chtělo vyloučit nějaké onemocnění, to nejlépe u praktického lékaře/lékařky, zda se za Tvou velikou únavou neskrývá nějaká nemoc.
    Jinak to, co popisuješ, se velmi podobá syndromu vyhoření, který je dobře popsán na internetu. Je potřeba, aby ses nyní věnovala sobě a odpočinku, měla co nejvíc pohybu venku na zdravém vzduchu, zdravou životosprávu, přísun ovoce, zeleniny, kvašeného zelí, během dne dostatek tekutin. Pokud je to jen trochu možné, o- line hodin by ses účastnit měla, abys neměla později problém dohánět nějaké učivo, což by Tě ještě více zatížilo.

    Máš pravdu v tom, že hodně dětí I dospělých, kteří nyní pracují z domu, mají podobné potíže, jaké Ty popisuješ, stres současného covidového období je značný. On-line vyučování nemůže nahradit běžné školní vyučování, navíc pobyt doma u monitoru a obrazovek sám o sobě velmi vyčerpává.
    Měla by ses skutečně svěřit rodičům s tím, co se s Tebou děje. Můžeš jim dát třeba přečíst tento Alíkův dotaz s naší odpovědí. Je moc důležité, aby Tví rodiče věděli, jak trávíš své dny, jaké myšlenky Tě pronásledují, co s Tebou dělá únava, že vynecháváš školu, prostě aby věděli, co se s Tebou děje. Když se jim svěříš, velmi se Ti uleví. Budete moci situaci řešit společně, to Ti uleví a sdílení upevňuje rodinné vazby.

    Pokud bys byla zdravá a Tvůj stav se přesto nelepšil, můžeš se spolu s rodiči obrátit na psychologa/psycholožku, který/á by Ti mohl/a pomoci zbavit se únavy a vyčerpání.

    Přejeme Ti, ať se náš život co nejdříve vrátí do starých, vyjetých kolejí a aby ses cítila lépe, více svěží,

    Modrá linka