Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alík radí dětem

    Rodiče

    Ahoj, omlouvám se za druhý dotaz dneska už, ale potřebuji se svěřit. Předpár měsíci jsem se mega naštvala na matku, protože mi vzala mobil ve chvíli, kdy jsem si psala se svým klukem, já jsem mega brečela, protože jsem si s ním potřebovala psát, jelikož mi mega chybí a nemůžu se s ním vidět, protože je z jiného okresu. Prostě jsem chvíli brečela do polštáře, pak jsem to ale nezvládala, trhalo mi srdce při pomyšlení, že se s ním kvůli rodičům rozejdu, jelikož si bude myslet, že ho ignoruji, tak jsem šla so koupelny, zamčela jsem se tam a vzala do ruky nůžky. Prostě jsem se několikrát řízla do ruky. Po celé ruce mi kapala krev, a až mi moje matka začala klepat na dveře ať jdu okamžitě spát, tak jsem si uvědomila, co jsem vlastně udělala. Rychle jsem si přikryla jednu ruku druhou, a vyběhla z koupeln do pokoje, tam brečela a konečně usla.
    Nic ale nikdy nedopadá dobře. Na ruce jsem měla ani ne hluboké, ale viditelné rány, musela jsem nosit mikinu, aby mi je nebylo vidět. Pokaždé ve dne, jsem si říkala, že už to nikdy neudělám, ale nikdy jsem to nedodržela. Každý večer jsem v koupelně brečela před zrcadlem, dívala jsem se na sebe a brečela ještě víc. Pak jsem si opět řezala ruku, otevírala staré rány a dělala i nové-hlubší. Doteď nesnesu pohled na sebe. Nechápu jak můžu mít kluka. Jsem tlustá, mám nos jak havran a kudrnatý vlasy. Tlustý tváře jak křeček, ble. Možná bych si je i uřízla...
    Prostě, jednoho dne máma zjistila, že se řežu. Myslela jsem, že bude naštvaná, ale ne až tolik. Prostě začala po mě řvát, mlátila mě, kam se trefila, steně tak i otec. Jakože obvykle mě mlátí a řvou po mě za s prominutím každou p**ovinu. Ale teď to bylo jiné... chovali se ke mě jak kdybych byla mentálně labilní, nebo psychopat. Křičeli po mě, zahnali mě do rohu, mlátili a když jsem začala křičet a brečet tak pokaždé mi vyhrožovali, že mi dají ledovou sprchu, což se dělá v psychiatrické léčebně, kam mě prý brzo pošlou.
    Neřezala jsem se dál. Nemohla jsem, nechtěla jsem aby mě mlátili. Ale vše se zhoršilo. Byla jsem ještě víc smutná, na všechny jsem byla nepříjemná, dokonce mě kamarád jen trochu urazil a já mu dala hned pěstí, teď jsme už v pohodě ale mega moc mě to mrzí. Teď si krom toho všeho příjdu i zlá. Nechci znít jak takový ty depresivní třináctky, ale nikdo neví ani z půlky, čím si procházím. Dokonce ani moje bff ne. Té sem se přestala zdůvěřovat jelikož vše co jí řeknu skončí u dalších pěti lidí, kteří si ze mě dělají srandu.
    Jednou jsem byla venku. Moje kamarádka tam měla nůž, a já jí ho slepě vytrhla a začala se řezat do ruky. Nevěděla jsem co dělám, smála jsem se jako psychopat a u toho brečela, ale cítila jsem obrovský pocit úlevy, jako když si kuřák dá po dlouhé době cigaretu. Najednou mi ho kamarádka vytrhla, a zeptala se mě, jestli sem ok. Chtěla jsem říct že ano, ale vyklouzlo mi že ne. Rozbrečela jsem se. Matka s otcem na to přišli, a začali mi pro změnu říkat, že to dělám abych je vydírala a týrala, že je prý trestám a prý na trestání rodičů si hledám návody na tik toku, instagramu a tak. Chtěli mi zabavit mobil, ale nakonec to neudělali.
    Vím že tohle celý je úplně typický, třináctkovský a že většina lidí co si to pak přečte v odpovědích na dotazy se tomu budou smát a řeknou si to, co bratr mýho kluka: borka se řeže jen pro zajímavost a předvádí deprese. Ale mě to fakt hodně mrzí, a potřebovala jsem se prostě svěřit, kdyžtak se omlouvám kdybych urazila někoho s ´opravdovými problémy´.

    holka jménem kájuška, 13 let, 6. dubna

    Milá Kájuško,
    Po přečtení tvého dotazu si rozhodně myslím, že to je „opravdový problém“ a určitě není dobře jeho závažnost teď podceňovat. Míváš v sobě tak silné napětí, že ti přináší úlevu dělati si bolest. Funguje to jako ventil pro potlačený vztek, který otáčíš proti sobě sama. Popisuješ chování rodičů vůči tobě, kdy se ti vůbec nedivím, že se v tobě hromadí hodně vzteku a dalších negativních emocí. Pak odsuzuješ sebe sama, nepřijímáš se. Vnímám tam i hodně bezmoci proti jejich tlaku, odmítání, možná ponižování. Sebepoškozování tu může pak být jedinou možnou úlevou. Může to být také způsob jak cítit sebe sama. Děje se to často tam, kde jsou negativní vnitřní pocity tak silné, že jakoby odříznout vnitřní prožívání od vědomí. A to řezání, bolest, kterou to způsobuje, je vlastně takový náhradní kontakt se sebou. Pak je tu také ta touha po bolesti. Když člověk prožívá psychickou bolest, se kterou si neví rady, tak pak je ta fyzická bolest, zástupná možnost jak tu bolest uvolnit. Bohužel, dělá pak člověku také dobře to, když může způsobovat bolest sám sobě. I to má vlastně takovou zástupnou funkci úlevy. U každého člověka je to trochu jiné, proč se to tak děje, proč mu sebepoškozování přináší úlevu. A vždy je potřeba dobře porozumět celkovým okolnostem. To znamená především vztahům, v jakých se nachází, emocím, které to vyvolává, jeho postojům, hlavně sama k sobě. Moc bych ti doporučila abys to nepodceňovala a našla si příležitost o tom mluvit osobně s někým dalším, komu důvěřuješ. Je to závažný problém a je potřeba ho řešit včas. Je dobré na to nebýt sama, mít oporu v někom druhém. Můžu ti také doporučit kontaktovat odbornou pomoc třeba prostřednictvím nějakého chatu, určeného pro děti v krizi. Může to být i ten náš, který má zřízený Centrum Locika. Je to na www.detstvibeznasili.cz. Nebo chat Dětského krizového centra, www.dkc.cz. Tak ti držím palce, ať najdeš brzy cestu ven z tohoto problému a vše dobře zvládneš.
    Poradce Centra Locika

    Na otázky odpovídají

    pracovníci Modré linky, psycholožky BáraV a Péťa, poradenské centrum Locika, MUDr. Jiří Staněk, MVDr. Přemysl Rabas, vědecký novinář Pragmatik, Škola Vitae, bojovníci proti kouření z projektu Nekuřátka a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

    Dotazy mohou pokládat pouze děti mladší 15 let.

    Rodiče

    dobrý deň potreboval by som s niečim poradiť
    mám taky problem že včera som bol v škole a povedali nám že musime byť 10 dni v karantene naša trieda lebo 1 spolužiak bol pozitivny na koronavirus, tak som bol dneska doma a celý deň po mne kričala mama a nútila ma stále nech idem von že nemôžem byť celych 10 dni doma no a mne sa nechcelo isť von dneska tak stále po mne kričala no ale ten problem je že moji rodičia strašne často po mne za každu blbosť kričia napriklad vela krat sa mi stalo že som šiel pozerať televiziu a môj oco ju pozeral a ja som sa ho niečo spýtal a on začal kričať že nech som ticho a potom začal kričať nech vypadnem preč a dneska ked som bol doma tak som sa nudil a môj oco mi hodil o zem puzzle ktore som staval 4 hodiny a povedal mi že nech ich postavim znova aby som sa nenudil ale ja som bol potom extremne smutný a ked za každu blbosť po mne kričia tak mavam take akokeby depresie že nechcem existovať a že by som sa nikdy nechcel narodiť v tejto rodine lebo vôbec necítim lásku od mojich rodičov a potom mavam depresie a ked som im povedal že či ma nemaju radi tak stale hovoria že ano ale vôbec to tak nevyzera a potom mam chuť sa zabiť a trva to takto už niekolko rokov a neviem čo mam robiť už lebo moji rodičia nevedia ovladať svoj hnev lebo moja mama po mne kriči a môj oco kriči a rozbija mi veci tak mi pls pomôžte lebo neviem čo mam stým robiť lebo mam depresie z mojich rodičov.
    ps: raz sa môj oco tak nahneval kvôli niečomu že mi o chrbat tresol stoličku a potom ma do večera bolel.

    kluk, 14 let, 17. září

    Milý pisateli, 

    děkujeme za důvěru s jakou se obracíš na poradnu. Svěřuješ se s tím, že na tebe rodiče často a zbytečně křičí, neumí svůj vztek na tebe ovládat, dokonce ti i rozbíjí věci a otec tě i uhodil. Píšeš, že máš pochybnosti o tom, zda-li tě vůbec mají rádi a pozoruješ jak na tebe padá z toho všeho velký smutek, a máš pochybnosti o svém životě. Předně ti chci vyjádřit že je mi to líto, co doma prožíváš. Je to opravdu těžké. Není to vůbec dobré chování rodičů vůči tobě a je velmi pochopitelné, že ti z toho je smutno a padáš do depresí. Od svých rodičů potřebujeme cítit, že nás přijímají a mají rádi, pak se náš život odvíjí mnohem lehčeji a radostněji. Bít by tě otec neměl vůbec.  Kdyby jsme spolu mohli mluvit osobně, zajímala bych se o to, kdy tohle chování rodičů vůči tobě začalo, jestli je to něco, co začalo v poslední době, nebo trvá už delší čas. Zda-li máš sourozence a chovají se k němu podobně. Zajímala bych se o váš celkový vztah s rodiči, zda-li třeba máte spolu něco, při čem vám je relativně dobře a tak podobně. Udělala bych si trochu širší obraz o tvých rodinných vztazích a zkusili by jsme spolu přijít na ty důvody a souvislosti toho, proč se k tobě rodiče takto chovají. A podle toho ti doporučila, co bys mohl zkusit v kontaktu a komunikaci s nimi, aby se jejich chování k tobě zlepšilo. Případně by jsme hledali něco, co ti pomůže se od toho trochu odpoutat a kompenzovat tvé pocity smutku. Možná máš jiné blízké osoby, se kterými ti je dobře, třeba babičku s dědou. Možná máš kamarády, či kamarádku se kterými se cítíš lépe než s rodiči. Není to samozřejmě řešení ale může ti to trochu pomoci s tím velkým smutkem a pocitem, že život nemá smysl. Zkus se zaměřit na to, co máš rád, co ti jde, na ty osoby, které se k tobě chovají dobře a máš u nich pocit, že tě mají rády. I když je mi jasné, že ta tíha, která na tebe padá kvůli rodičům je hodně velká a jen tak uvolnit nejde. Jsou to spíš takové pomocné možnosti, jak si trochu ulevit. Mohl by jsi zkusit si o tom s rodiči promluvit a otevřeně jim říci, či napsat, jak se doma cítíš. Nejspíš to ale nevezmou a možná to tvojí situaci ještě zhorší. Ale důležité je nemlčet, ozvat se. Zkus se nad tím zamyslet, zda-li by tu nebyla možnost rozhovoru s nimi nebo jednom s jedním z nich. Je možný, když to rodiče uslyší takto v klidu a otevřeně, že jim to dojde a  jejich chování vůči tobě se zlepší. Můžeš také zkusit o tom mluvit s někým blízkým  v rodině. Opět mě napadá babička s dědou. Třeba pak s rodiči promluví. Zkrátka bylo by dobré o tom s někým hovořit, svěřit se s tím, už to samo o sobě bývá úlevné. Také bych ti doporučila vyhledat školního psychologa, jestli ho ve škole máte. Mohl by ti pomoc s těmi pocity smutku a pochybností o sobě. Pokud by sis o tom, co se ti děje doma potřeboval promluvit víc a raději bys chtěl anonymně, tak můžeš využít nějaký z chatů určených pro děti v těžkých situacích. Třeba ten náš na www.detsvibeznasili.cz, funguje každý všední  den od 13ti do 17ti. Nebo se nabízí   chat Dětského krizového centra na www.dkc.cz. Vstup do obou najdeš na stránkách e-linka. Tak s tebou situaci proberou podrobně, budeš moc sdílet to, co tě nejvíc trápí a co kolem toho cítíš a nasměřují tě k možnému východisku z té situace. 

    Tak ti držím palce ať brzy najdeš pro sebe pomoc,

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj poradno :-).
    Už delší dobu se snažím naučit mamku a bráchu klepat, ale nejde to. Táta vždy říká aď začnu u sebe. To už jsem zkoušel. Klepu pokaždé než někam vejdu (toaleta, pokoj bráchy nebo rodičů...). Problém je v tom, že brácha ani mamka to po ročním učení nedělají. Když jsem bráchu žádal, aby klepal, vpletla se do toho mamka a řekla mi, aď ho nechám být, že já taky neklepu();-D...
    Když jsem se pokusil naučit klepat mamku:

    • zkoušel jsem jí požádat, aby klepala, ale řekla mi: „Já tady nemusím klepat nikde.“
    • Zkusil jsem se jí zeptat, jak by jí bylo, kdyby jí jen tak někdo přiletěl do pokoje (když se třeba obléká) nebo na záchod. Za toto mi bylo řečeno, že jsem drzej

    Vážně už mi vadí, že když jsem na záchodě (tady chce soukromí skoro každej), tak si tam vklidu pro něco jde a když jí řeknu aď klepe, tak to za 10s nese zpět. Když se koupu, nebo převlíkám, taky mi není zrovna příjemné, když mi takto narušují soukromí. Ještě jsem měl alternativu: klíč od pokoje, ale po jeho použití mi byl zabaven.
    Mám jim to vracet? Počkat si na chvíli kdy třeba mamka bude na záchodě a něco si z koupelny vzít a jít to hned vrátit, a když bude naštvaná, že po ní chci aď klepe a sám neklepu tak jí argumentovat tím, že ona neklepe, tak jsem to vzhledem k tomu že to je moje máma nepovažoval za důležité (a dělat, že nevím co je soukromí?) Totéž u bráchy?
    Děkuji: Kluk 14 let.

    kluk, 14 let, 15. září

    Milý pisateli, 

    svěřuješ se poradně s tím, že ti vadí jak  máma a  brácha nerespektují tvé soukromí.  A hledáš způsob jak je to naučit, aby to dělali a klepali než vejdou do tvého pokoje nebo do koupelny, kde zrovna jsi. Chci ti vyjádřit souhlas a to,  že úplně chápu, že ti to vadí. Možná dřív, když jsi byl menší, tak ti to nevadilo. A je pochopitelné, že teď, když jsi starší a dospíváš, tak  své soukromí potřebuješ. Rodiče i bratr si teď nejspíš celkově zvykají na to, že procházíš pubertou, že se měníš, že potřebuješ být sám sebou, hledáš svou identitu a víc tě zajímá svět kolem než ten v rodině. Mohou teď vnímat tvůj požadavek ať klepou jako tvůj projev puberty a proto na to tak narážíš. Doporučila bych ti aby sis o tom s mámou v klidu promluvil. Ne to nechávat až na vyhrocenou chvíli, kdy zrovna vejde do tvého pokoje nebo koupelny. Ale říci jí to do předu a vysvětlit jí, že to tak  potřebuješ a požádat jí o to. V klidu, otevřeně o tom mluvit a říci jí, jak to teď máš. Udělat to tak, aby to nevyznělo konfrontačně ale jako domluva dvou dospělých osob v přátelské atmosféře. Nebo můžeš zkusit  o tom promluvit nejdříve v klidu, po chlapsku, s tátou. Mohl by mít pro to větší pochopení. Požádej ho, ať to mámě vysvětlí on.  Teprve když to nepomůže tak zkus tedy to, co navrhuješ. Že jim ukážeš jaké to je a předvedeš jim to svým chováním vůči nim. Je mi jasné, že to projev bezmoci - když to nejde po dobrém, tak to zkusíš "po zlém". Ale nejdříve zkus ten rozhovor, třeba je to překvapí s jakou otevřeností a upřímností umíš jednat a působit jako dospělý. 

    Tak ti držím palce, ať se ti to brzy podaří,

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    ahoj no mam tu problem no mam rozvedene rodiče mamka ma přítele a tatka ma přítelkyni no u mamky vychazím v pohode ale u taty je to horší ja jsem introvert a nedokazu s bavit s nekym kdo mi není sympatický a to tatovo přítelkyne zrovna moc není jak se sní mam začít bavit a být v poho?
    hezky den

    holka, 11 let, 12. září

    Milá pisatelko, 

    svěřuješ se poradně s tím, že si nerozumíš s tátovo přítelkyní, která ti není sympatická. Je to pochopitelné a poměrně časté, že dětem nejsou noví partneři rodičů sympatičtí. A chápu, že pak se pak cítíš být v napětí, když u táty jsi. Doporučila bych ti se s tím na prvním místě svěřit tátovi. Řekni mu o tom, jak se tam cítíš. Mohl by pro  váš vztah s přítelkyní něco udělat. Třeba by mohl naplánovat nějakou společnou aktivitu, výlet a podobně, kde spolu můžete víc přirozeně komunikovat. A tím prolomit ledy. Je potřeba aby jste se navzájem poznaly a přijmuly jedna druhou. Věř tomu, že i pro tu přítelkyni to je nejspíš hodně náročné. A třeba i ona neví, jak "do toho" a jak se s tebou má bavit.   To ale neznamená, že je to vše na tobě a ty máš najít způsob jak se spolu  bavit. Nevím, jak je táta s přítelkyní dlouho a jak často u táty jsi. Hodně věcí se také uvolní tak nějak samo časem. Tím, jak se postupně sžíváte. I ty sama se třeba teď musíš smířit s novou situací, tobě to může být někde ve skrytu duše nepříjemné, že táta má někoho jiného než tvou mámu. Třeba i ty sama bojuješ v sobě s negativními pocity vůči této ženě. A vše je úplně pochopitelné, jak jsem ti už psala na začátku. Třeba je nyní potřeba aby jste si na sebe prostě zvykly. A ono se to uvolní samo od sebe. Doporučuju aby ses zkusila u táty prostě chovat přirozeně, nemusíš vymýšlet nějaký způsoby co dělat a co nedělat kvůli přítelkyni.  Můžeš se třeba jen tak zapojit do nějakých prací, nabídnout pomoc s něčím. Můžeš navrhnout  společnou aktivitu, výlet atd. Můžeš tátu a přítelkyni pozvat na nějakou školní akci a podobně. Vše další už je ale také na dospělých osobách, i z jejich strany by měla vyjít určitá snaha, zájem či iniciativa. Neodmítej pokud něco takového přijde. Je pochopitelné, že ti bude lépe, když se budeš u táty cítit uvolněná a přirozená. Druhý partner našich rodičů může být  i obohacením a může přinést do života něco nového a zajímavého. 

    Tak ti držím palce ať se ti to s přítelkyní táty brzy uvolní a ty se můžeš u něj cítit dobře,

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Zdravím.
    Stala se mi zvláštní věc, které se docela bojím. Včera jsem se pohádala s mámou, protože jsme se opět v něčem neshodly jako poslední 2,5 roku. Nebyla to žádná velká hádka, spíš takové vyměnění názorů. Ale prostě jsem odešla do pokoje a tam jsem se rozbrečela, ne kvůli té hádce ale mám prostě spoustu problémů, které velká většina dětí v mým věku nemá a prostě se to na mě všechno nahromadilo a já strašně chtěla něco rozbít. Jenomže nebylo co a byla jsem v pokoji a nechtěla jsem, aby to mamka věděla. Tak jsem se prostě začala mlátit do ruky a potom jsem vzala hokejku a mlátila se s ní do ruky. Mám tam teď modřinu a když na to šáhnu, tak to fakt bolí. Absolutně nevím, proč jsem to udělala, ale bojím se, abych to nemohla udělat znova nebo něco podobného, až se to na mě všechno zase nakupí. Protože je špatné, že se mi potom trochu ulevilo a měla jsem lepší pocit, nevím proč. Nikdy předtím se mi ale nic takového nestalo. Bojím se, že mě zase něco popadne nebo je to normální?

    holka, 14 let, 13. září

    Ahoj,
    mrzí mě, že jste se s mámou pohádali. Někdy je opravdu těžké se s rodiči shodnout. Tvoje reakce na hádku je přirozená, člověku se chce plakat, něco rozbít. Někdy se stane i to, že nakonec ublíží sobě, aby si ulevil. Tento způsob řešení je ale dost nešťastný, protože když se opakuje, může zanechat následky. Navíc poškozením svého těla problém nevyřešíš, je to jen chvilkové řešení. Jsem ráda, že jsi napsala, hned po prvním zážitku se sebepoškozením. Je daleko snazší s tím přestat, když to ještě není zajetý zvyk. Až tě příště případnou podobné pocity, zkus se ze svého trápení vypovídat. Zavolej si s kamarádkou nebo s nějakou blízkou osobou z rodiny. Můžeš také zdarma zavolat na Linku bezpečí (116 111). Tím, že o problému budeš mluvit, zbavíš se napětí, které je s ním spojeno. A navíc si tipy nezpůsobíš bolest, což je fajn výhoda.
    Držím palce, zase napiš, když budeš potřebovat.
    Péťa

    Rodiče

    Zdravím poradno a ostatní, mám tu jeden velký problém.

    Už docela delší dobu se s tímto problémem potýkám skoro dennodenně. Jde o mou mámu. Už to začalo od té doby, co si něco málo pamatuju. Moje máma je takový typ člověka, který má furt potřebu se s někým hádat a je většinou nepříjemná. Vždycky jsem naše hádky nějak zapomněla a ignorovala, protože to vždy byla hádka o nějaké maličkosti, ale teď už to zašlo moc daleko a nevím, co s tím mám dělat. Nechci na mou mámu nějak nadávat, dala mi jídlo, oblečení atd, ale tohle už nedávám. Pokaždé co odejde zrovna, když jsme se pohádali, tak se okamžitě rozbrečím a lituju toho, co jsem řekla. Od 6. třídy jsem v tomhle začala být citlivější a mám po tomhle někdy výbuchy agrese (dá se říct). Mám docela často potom i panické záchvaty, začnou se mi klepat ruce a chytám vztek. Jednou jsem to nevydržela a škrábla jsem se po obličeji, takže tam mám teď malou jizvu. V minulosti jsem se kvůli těmto problémům sebepoškozovala a nechci, aby se to stalo znovu, takže asi možná dělám toto. Nechci tohle dělat, chci mít zase dobrý vztah s mámou a být šťastná.

    holka, 12 let, 9. září

    Milá pisatelko, 

    děkujeme za důvěru, s jakou se obracíš na poradnu. Svěřuješ se s problémem ve vztahu s mámou. Hádky s mámou pak u tebe vedou k velkému přetlaku napětí, vzteku a lítosti. Máš pak často po hádce s mámou i panický záchvat a začínáš se kvůli tomu i sebepoškozovat. Je moc dobře, že jsi našla odvahu napsat. Moc tě za to oceňuju. To, co popisuješ, je opravdu velký problém a bude dobré začít z něj hledat cestu ven.   Moc rozumím tomu, jak frustrující pro tebe musí vztah s mámou být a jaký přetlak to pak v tobě vyvolává. Píšeš, že toužíš po dobrém vztahu s mámou a je ti to líto, že takový nemáte. To sebepoškozování je pak bohužel velice snadný ventil, jak uvolnit napětí a zbavit se toho vzteku i lítosti, protože to nejde jinak. To víš, nejlepší by bylo o tom napjatém vzájemném vztahu si s mámou promluvit. Říci jí o tom, že se trápíš a že bys stála o to, aby to bylo ve vašem vztahu dobré. Ale předpokládám, že to nejspíš moc nejde, že máma není otevřená a přístupná rozhovoru o tom, jak se k tobě chová a co to s tebou dělá.  Ale moc bych ti to doporučila aby sis   o tom promluvila alespoň s někým dalším ve tvé blízkosti.  Třeba máš ve svém okolí někoho komu důvěřuješ, co třeba táta, nebo babička?  Zkus to sdílet i s kamarády. Sdílení s druhými také moc pomáhá k uvolnění napětí. Hledej způsoby, které ti pomáhají uvolňovat to napětí, třeba choď ven, běhat, házet míčem, jezdit na kole. Pohyb venku je dobrý. Když na tebe přijde panický záchvat, tak je dobré pomalu, vědomě dýchat, sledovat dech a odpočítávat si od 1-10ti nádech a pak znovu výdech. Soustřeď se na dech a zpomaluj ho. Je také dobré se  opřít, něčím se přikrýt, udělat si prostě takové zázemí a oporu ve svém těle a sledovat ten dech. To jsou takové rychlé pomůcky, které máš po ruce a pomáhají zmírnit paniku. Doporučila bych ti ale také i odbornou pomoc. Máte ve škole školního psychologa? Mohla by ses také ozvat na nějaký s chatů, určených pro děti v těžkých situacích. Chat je anonymní, obsluhují ho odborníci.  Budeš mít možnost to, co tě trápí, s někým víc rozebrat, lépe tomu porozumět, najdeš tu i určitou podporu a nejspíš tě nasměřují k tomu, jaké by mohlo být další řešení. Můžeš se ozvat na chat náš, tj. Centrum Locika, najdeš ho na www.detstvbeznasili.cz. Nebo na chat Dětského krizového centra, ten je na www.dkc.cz

    Držím palce a přeju hodně sil, 

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Kazí virtuální realita oči

    Ahoj poradno chci se zeptat minule jsem se ptal na Virtuální realitu a dneska se chci zeptat zase chtěl bych jí moc, ale mamka říká, že je blízko u očí. Tak jí nemohu ta, která stojí 20 0 0 0. - tak je moc na mě drahá a ta, která stojí 300 - tak mamka říká, že kazí oči je to pravda?

    kluk, 12 let, 12. září

    Ahoj, je skvělé, že se zajímáš, jak fungují věci kolem tebe.

    Nepíšeš, jakou virtuální realitu jsi zkoušel, ale z ceny odhaduji, že jde o nějaké brýle, které využívají displej mobilního telefonu a soupravu čoček k vytvoření požadovaného efektu.

    Předně je potřeba říci, že samotný displej příliš blízko očí ti neškodí. Co ti škodit nějakým způsobem může, to je vysoký jas displeje, proto je dobré na to pamatovat a jas nastavit spíše nízký.

    U dětí se ukázalo, že mohou mít po delším (20minutovém) používání virtuální reality třeba problém s rozpoznáním vzdálenosti. Existují také obavy, že časté používání brýlí virtuální reality může zhoršovat některé další problémy, třeba krátkozrakost.

    Kromě toho jsou ale další problémy s dlouhodobým sledováním virtuální reality, které nesouvisí přímo s „kažením očí“. Může se ti z ní dělat trochu špatně (pocit podobný závrati), pokud ji budeš používat příliš často. Jako rozumný kompromis mi přijde, že by sis s rodiči dohodl dobu s nasazenými VR brýlemi, kterou nebudeš přesahovat. Třeba 15 nebo 20 minut denně.

    V neposlední řadě je důležité, na co se ve virtuální realitě díváš. Rodiče by měli vědět, jaké hry hraješ. Nejen proto, že jsou za tebe zodpovědní, ale také to povzbudí vaši komunikaci a oni lépe porozumí, co tě na virtuální realitě tak fascinuje a láká.

    Rodiče

    Virtuální realita

    Ahoj poradno chci se zeptat, trápí mě něco nebo nevím, jak to říct, chtěl bych moc Virtuální Realitu, ale mamka a taťka si myslí, že nějak na oči, ale chci si jí moc koupit, jestli pomůže tak tady je odkaz. https://www.dracik.cz/3d-virtual-reality-deluxe-box-3/ Chtěl bych jí moc, ale nemohu, tak se tady ptám a kdyžtak si jí koupím potají.

    kluk, 12 let, 3. září

    Ahoj,

    píšeš nám o tom, že by sis moc přál Virtuální Realitu. Přiznám se, že si nejsem jistá, jestli jsem Tvému dotazu správně porozuměla - chápu to tak, že rodiče Ti ji z nějakého důvodu nechtějí pořídit. Věřím, že Tě to mrzí. Zároveň, Tvoje rodiče neznám, proto Ti nedokážu dát zaručenou radu, jak budou reagovat, kdybys je znovu poprosil. Připadá mi ale jako fajn nápad, jít za nimi, až budou mít dobrou náladu, a vysvětlit jim znovu, proč je pro Tebe důležité Virtuální Realitu mít. A třeba se i domluvit na nějakých pravidlech. Řekla bych, že je to lepší, než kupovat si ji potají - myslím si, že by na to rodiče pravděpodobně brzy přišli.

    Zdraví
    Modrá linka

    Rodiče

    Dobrý den.
    Nevím co mám dělat.. Moji rodiče se rozvedli před 3,5 roky (v mých 11 letech) a já se s tím pořád nemůžu nějak vyrovnat. Po rozvodu jsme všichni spolu bydleli ještě třičtvrtě roku tedy mamka, taťka, o necelé 3 roky mladší brácha a já. Když jsme byli ještě jako rodina všichni pohromadě, tak mamka s taťkou neměli zrovna nejlepší manželství, ale ani mi to nepřišlo tak špatný, každopádně strašně mi to chybí. Okamžitě po rozvodu si mamka našla přítele, ale s ním byla asi měsíc takže si hned našla zase jiného přítele, se kterým se potom třičtvrtě roku po rozvodu sestěhovala i se mnou a s bráchou. Takže jsme opouštěli tátu a stěhovali jsme se na druhou stranu města. Takhle rozděleně bydlíme něco přes 2,5 roku a její přítel je to dodnes a dokonce sním už má roční dítě takže mám vlastně nevlastní sestru. Můj brácha je úplně v pohodě a bere mamky přítele jako tátu a je úplně v pohodě, vůbec neřeší to, že jsou rodiče rozvedení a nechybí mu to. Mně to ale neuvěřitelně chybí a udělala bych všechno pro to, aby žádný rozvod nikdy neproběhl. Bolí mě, když jdeme na víkend k tátovi a vracím se do bytu, ve kterém jsem vyrůstala a v okolí potkávám své staré přátele. Nebo když můj brácha bere jako tátu i někoho jiného. Vlastně ani pořádně nevím, jestli znám ten pravý důvod, proč se rozvedli. Asi si nerozuměli nebo nevím.. Není den co bych na to zapomněla a když myslím na ty hezké chvíle, tak se i rozbrečím. Vím, že minulost nevrátím a nemůžu nijak zabránit tomu, aby se to nikdy nestalo. Tak se aspoň potřebuju s tím nějak vyrovnat, ale nevím jak. Mamka ani taťka ani nikdo jiný neví, jak na to myslím a tak. Myslí, že jsem v pohodě, ale nejsem. Ráda bych byla, ale nejde to.. Tak co mám dělat?

    holka, 14 let, 5. září

    Ahoj,
    rozvod je hodně těžká událost pro každou rodinu a každý se s tím vyrovnává jinak. Každý potřebuje svůj čas, aby se vyrovnal s tím, jak se věci mají. Píšeš, že rodiče vůbec netuší, jak se cítíš. Říkám si, že by možná mohlo být fajn si s nimi promluvit o svých pocitech. Třeba by ti dokázali pomoct k tomu, aby ti bylo lépe a také by ti možná vysvětlili, co bylo důvodem rozvodu, abys lépe porozuměla tomu, proč se takto rozhodli. Někdy také pomůže promluvit si s někým mimo rodinu, třeba s psychologem ve škole nebo s nějakou kamarádkou.
    Držím palce, ať je ti brzy lépe,
    Péťa

    Rodiče

    Ahoj Alíku,
    V pondělí ráno jedu na školu v přírodě a vždycky když někde jsem déle bez rodičů, tak se mi stýská. Hlavně večer se rozbrečím a nemuzu přestat. Ostatní me potom utesuji a já si připadám jako malé dítě, protože jsem jediná komu se stýská. Tak se za to stydím. Pak si strašně přeju jet domu a myslím si ze to nezvládnu.
    Jak mam zařídit aby se mi nestýskalo?
    když se rozpláču, jak to mam zastavit ?
    A jak mam zařídit aby si školu v přírodě užila a nepřetrpěla?
    Předem moc dekuju za odpověď.

    holka, 13 let, 1. září

    Ahoj,
    po rodičích se někdy stýská i daleko starším lidem. S věkem se ale zmírňuje intenzita reakcí. Je tedy dost možné, že už nebudeš plakat nebo alespoň ne tolik jako třeba před rokem. Když se ti zasteskne, zkus se něčím zabavit, až přijdeš na jiné myšlenky, třeba si zahraj s kamarády karty. Když už přijde pláč, chvilku si poplač, ale pak si opláchni obličej vodou a zábav se s kamarády.
    Věřím, že si školu v přírodě užiješ, mysli na to, že rodiče si užiješ spoustu dnů potom.
    Měj se krásně,
    Péťa

    Rodiče

    Dobrý den všem,
    Trápí mě jedna věc ohledně taťky,
    Příjde mi jako kdybych pro něj byla jenom "něco" a ne jeho dcerka. Protože, mě furt za něco napomina, jednou když jsem si jenom odložila bundu na gauč (protože jsem měla plné ruce) abych se zula, tak po chvíli hned spustil že proč jsem si tu bundu nepovesila, že to tam bude zase půl dne atd...
    Nebo dneska, když jsme byli nakupovat věci do školy, tak jsem si chtěla koupit nějaký desky na papíry abych to měla pohromadě k přijímačkám na SŠ a to bylo zase že kupujeme zbytečnosti že to není potřeba že to nepotřebuji a další a další...

    Pak taky cítím nepochopení z taťkovy strany ohledně holčičích problémů jako je menstruace a péče o pleť a o vlasy, dost často mi vyčítá že jsem v koupelně moc dlouho že si furt meju jenom vlasy apod...

    Nebo mě třeba vůbec nedokáže podpořit v nějakých věcech. Já už mám svou SŠ tak nějak vybranou, chtěla bych na pedagogickou, ale on mi říká že mě to po chvíli přestane bavit, že je za to málo peněz ( ne neni to vím) a prostě mě takhle schazuje a je mi to nepříjemné.
    _______________________________________________________________

    Další dotaz je ohledně mé babičky
    A to takový, že stále mluví o smrti, o tom jak odejde a že bude konečně v klidu, což mi není vůbec příjemné protože je to ta nejmilejší osoba v mém životě a nechci o ní přijít...
    A další problém je ten že ji už asi 2 nebo 3 měsíce bolí noha, nemůže pořádně chodit a když už se zdá že je to v pohode zase jí to rozboli. A k doktorovi se jí nechce, protože už ví co by ji řekli-že musí zhubnout (je pravda že je trošku oplacanejsi, ale mě to neva) a taky by mě zajímalo zda-li to nemůže být tím že má babička cukrovky (Teda tu získanou)

    1. jak říct taťkovi aby mě nebral jako "něco" ale jako jeho dcerku
    2. jak bych mohla donutit babičku přestat mluvit o smrti a pak taky aby si konečně došla k doktorovi s její bolavou nohou...

    Předem děkuji za odpověď a přeji hezký den

    ADEA, 14 let, 1. září

    Ahoj,
    koukám, že s taťkou teď nemáte úplně ideální vztah. Zároveň mám ale pocit, že většina věcí plyne z nějakého nepochopení situace. Taťka může mít nějakou představu o tom, jak by ses měla chovat, co potřebuješ a tak podobně, která se nemusí slučovat s tím, jal to máš ty. Může být fajn si o tom společně promluvit, říct své důvody proč jsou věci tak, jak jsou a zkusit společně najít řešení.
    Chápu, že je ti nepříjemné, když babička takto mluví o smrti, starší lidé to mají jinak než mlaďoši. Babička by měla vědět o tom, jaké pocity to v tobě vyvolává, zkus jí to povědět. Stejně tak jí můžeš říct, že máš o ni strach a poprosit ji, ať si zajde k doktorovi. Nezapomeň ale, že je to babičky rozhodnutí a pokud tam nebude chtít jít, nemůžeš ji nutit. Za své zdraví si zodpovídá sama.
    Držím palce, ať se obojí podaří vyřešit.
    Péťa

    Rodiče

    Ahoj poradno, mám problém. Doma máme nastavený takový režim, že se může na počítači hrát o víkendu 2 hodiny ráno a 1 hodinu večer a ve všední dny 1 hodinu večer. Problém je že máme jen jeden stolní počítač v obývacím pokoji na kterém jsou hrát hry a utáhne je, takže já a moje skoro 15 letá sestra se musíme dělit o jeden počítač a musíme se pokaždé dohodnout na rozpůlení hracího času. To mi strašně vadí ;-(
    Navic často hraju s mojí nejlepší kamarádkou Minecraft a není mi příjemné povídat si s ní, přitom, co jsou v obýváku rodiče.
    Strašně ráda bych si koupila vlastní počítač do svého pokoje, ale je hodně drahý, takže mě napadlo, že bych rodičům přispěla peníze a oni mi ho koupili k narozeninám. Ale oni mi řekli, že určitě herní počítač teď kupovat nebudou, protože jsem někdy na mobilu a jim to vadí.
    Prosím poraďte jak je přesvědčit, že bych ten počítač fakt chtěla.
    Děkuji
    Holka se starým notebookem

    holka, 12 let, 29. srpna

    Milá pisatelko, 

    obracíš se na poradnu s dotazem, jak přesvědčit rodiče, aby ti pořídili vlastní počítač do tvého pokoje. Je to hodně pochopitelné, že bys chtěla mít u počítače soukromí a mít k němu přístup podle  sebe. Myslím si, že rodiče ale nejlépe přesvědčíš tak, když jim ukážeš, že počítač nepotřebuješ pouze na hraní ale také na další pracovní úkoly.  Rodiče mohou mít oprávněnou obavu z toho, že pak budeš trávit nad hrami na počítači víc a víc času na úkor jiných činností. Proto chtějí mít nad tím, jak používáte se sestrou počítač k hrám kontrolu. A je potřeba chápat i jejich postoj, který je vcelku správný. Zkus rodičům vysvětlit, že si uvědomuješ i tuhle stránku věci a co uděláš proto, aby nemuseli mít obavu. Vysvětli jim proč je to pro tebe tak důležité. Pocit soukromí je hodně důležitý. A děti ve tvém věku to začínají velmi citlivě vnímat, když ho nemají. A počítač je taková vlastně dost osobní věc, tak tomu rozumím, že ti to začíná chybět. Prostě zkus najít to, proč má ten počítač pro tebe smysl i v dalších věcech, ne jenom hrách, a to pak rodičům vysvětlit. Měla by to být vzájemná dohoda, i oni zde mají  pravdu.

    Tak ti držím palce ať se s rodiči brzy dohodnete.

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahojky, Alíku,
    mám menší problém. Chtěla bych točit na YouTube, ale nevím, jak to mám říct mamce. Chtěla bych stříhat obrázky my little pony. Nevíte, jak jí to mám vysvětlit, že chci točit?

    holka, 11 let, 16. srpna

    Milá pisatelko, 

    ptáš se jak říci mamce o tom, že bys chtěla točit na youtube. Máš obavu z reakce mamky, možná i z jejího zákazu. Doporučila bych ti to mamce prostě vysvětlit, říci jí, co tě na tom přitahuje, co máš v plánu na youtube posílat, jak to budeš dělat a k čemu by to mělo sloužit. Prostě jí to zkus říci, v klidu, otevřeně a po pravdě. Není na tom nic špatného ani divného, když jí to takto vysvětlíš. Samozřejmě to, jak bude reagovat a zda-li s tím bude či nebude souhlasit, to už je další věc.  Na to, jak mamku případně přesvědčit ti návod bohužel nedáme. To, co můžeš proto udělat ty je ta otevřená komunikace. A tvoje vlastní přesvědčení o tom, že je to tak dobře, má to smysl a chceš tomu svůj čas dávat. Můžeš si o tom popovídat i se svými kamarádkami a tím třeba získáš další argumenty, co je na tom dobré a proč to chceš dělat. Youtube je taková jedna z možností jak si může člověk zkusit to, že něco tvoří a druzí to sledují a reagují na to.  Učí  se nebát se ukázat, sdílet s druhými co má rád, i tak trochu "nést kůži na trh". Musí pak umět i přijmout reakci druhých. A to všechno jsou hodně dobré schopnosti pro život. Ale na druhou stranu může na youtube přicházet i mnoho toho, co ti naopak dobrý pocit vezme. Mohou přijít i třeba zlé reakce druhých, nebo ukážeš příliš ze svého osobního života, nebo ti to točení pak může brát příliš času a energie, kterou nebudeš mít pro jiné věci. Prostě vše má dvě stránky.

    Tak ti držím palce, ať si to s mamkou brzy a dobře vyjasníte.

    poradce Centra Locika

    Rodiče

    Očkování proti HPV infekci

    Ahoj Alíku, a všichni ostatní. Moje ségra má jít zítra na očkování proti rakovině děložního čípku. Je jí 13. Máma s tím souhlasí, ale táta ne. Já jsem proti tomu očkovaná. Všichni co znám, jsou proti rakovině děložního čípku očkování. Myslím holky. Táta si myslí, že když jí očkují, může umřít,a tak. Třeba, že nebude mít děti. Ale je to právě naopak. Aby byla zdravá. On je takovej, no prostě, že věří kyvadlu a těmhle věcem. Neříkám, že je to špatný, ale nemůže se podle toho řídit. Nechci, aby ségra v dospělosti dostala rakovinu. Bojím se o ní. Prosím, odpovězte mi rychle. Vím, že mi asi nestihnete odpovědět včas, protože píšu pozdě, ale je to opravdu důležité. Táta a máma bydlí odděleně a moc se spolu nebaví. Máma se většinou, jen začne hádat. To očkování je důležité, teda podle mě. Opravdu, nechci, aby ségra třeba v budoucnu nemohla mít děti, nebo ještě něco horšího. A prosím, neraďte mi třeba, abych mu ukázala vaší odpověď na toto. On by se na mě jen zlobil, že jsem sem psala. Moc prosím, o rychlou odpověď. Prosím, prosím, prosím.

    holka, 15. srpna

    Ahoj, očkování je nyní (kvůli pandemii covidu) velké téma, točí se kolem toho silné emoce... a lidé se obvykle drží svého původního názoru, bez ohledu na fakta.

    Očkování proti lidskému papillomaviru (nejrozšířenější pohlavní nemoc) je vhodné, protože brání pozdější vážné infekci. Infekci, které může vést právě k rakovině děložního čípku a třeba i k neplodnosti. Dobře je to popsáno zde.

    Můžeš otci říci, že je to zadarmo (u mladších dětí očkování hradí pojišťovna), že je to osvědčené a ozkoušené očkování (registrováno už v roce 2006) a že výhody jednoznačně převažují nad nevýhodami (viz SÚKL). Větší šance ale je, když jej nebudeš přesvědčovat ty, ale lékař či lékařka. Proto popros otce, aby – než očkování odmítne – probral to s lékařem/lékařkou a mohl se tak lépe rozhodnout, co je pro dceru nejlepší.

    Rodiče

    Ahoj, mám takový dotaz... No spíš bych chtěla znát váš názor... Je mi 13 let a myslím si, že to v mém věku řeší hodně lidí, ale já už jsem to nevydržela a musela se s někým o to podělit... Hrozně mě rozčiluje to, že rodiče úplně kašlou na mé zájmy a nechtějí mě v nich moc podporovat... Mezi moje největší zájmy patří japonsko/japonština, anime a hlavně teraristika, ale ani v jednom se mi nedostává podpory, nebo alespoň, že by rodiče předstírali zájem... Kdykoliv začnu s nějakým z těchto témat, tak mě hned přeruší, že je to nezajímá... A mě to hrozně mrzí, myslím si, že se v mých zájmech a koníčcích opravdu zdokonaluji a chtěla bych se s někým o to podělit, ale rodiče o to zájem nemají... Kolikrát jsem si říkala, že to jsou docela zajímavý zájmy a že by na mě v tom mohli být rodiče pyšní, ale ne... Zato co mladší bratr má podporu ve všem... Např...Baví ho hokej a když o něm povídá,tak všichni alespoň dělají, že je to zajímá a já si pomalu nesmím dovolit namítnout, ze me to nezajima at to rika nekomu jinemu. Mrzí mě to a chtěla bych té podpory víc, ale už několikrát jsem si řekla, že se mamce svěřím s tím, co mě trápí, ale skončilo to tím, že se mamka ještě urazila, že to tak není, že jim křivdím... Ale já to tak prostě cítím:( nechci, aby to vyznělo tak, že mě má rodina nemá ráda, tak to rozhodně NEní, já je nadevše miluji, ale tohle mě denně trápí... :/

    holka, 13 let, 12. srpna

    Milá pisatelko, 

    Svěřuješ se poradně s tím, že vnímáš jak rodiče nejeví zájem o tvé zájmy a naopak o zájmy tvého mladšího bratra mají zájem neúměrně velký. Moc ti rozumím, že tě to může mrzet a můžeš mít pocit, že rodiče mají o bratra větší zájem než o tebe. Tvé zájmy určitě jsou stejně tak zajímavé a hodnotné jako zájmy jeho. A vše, co se dělá s opravdovým zaujetím, tak má smysl a hodnotu. Třeba ty zájmy nyní vytvářejí už teď cestu k tvé budoucí profesi. Je úplně pochopitelné, že by jsi potřebovala cítit víc podpory a mrzí tě, jak  mamka reagovala, když sis o ní   řekla. Doporučila bych ti si o tom s mamkou popovídat ještě jednou. Třeba víc v klidu, např. bez nějaké předchozí hádky kvůli zájmům bratra. Mohla se na ten rozhovor s mamkou přenést napjatá atmosféra kvůli něčemu, co předcházelo. Píšeš, že svou rodinu miluješ, tak předpokládám, že i oni milují tebe a máte celkově pěkné vztahy. Lidé, kteří se mají navzájem rádi, by měli i slyšet to, když toho druhého něco trápí. Tak bych s tím za mamkou zkusila přijít ještě znovu a otevřeně jí o tom, co tě trápí říci. Píšeš, že na to myslíš každý den, tak to nejspíš nebude zase tak malé trápení a tvou důvěru k rodičům to může přeci jenom narušovat. Je v tom skrytá otázka, zda-li nemají třeba bratra raději, zda-li ho nepreferují i jinak. Možná i to skrytě cítíš. Tak to zkus znovu a promluv si o tom s rodiči. Je to hodně zásadní téma a je dobře, když se o něm komunikuje a vzájemně si to vyjasňujete. Je dobře, když si své pocity uvědomíš, věříš jim a otevřeně je blízkých osobám vyjádříš. Samozřejmě i oni mají svůj pohled na situaci a je dobře si vzájemně naslouchat. Ale právě to je v blízkých vztazích nejdůležitější, komunikovat, naslouchat si a být k sobě otevření. A je dobře, že to děláš i sem do poradny. Pokud budeš potřebovat, můžeš napsat znovu.

    Tak ti držím palce, aby se to mezi tebou a rodiči brzy a dobře vyjasnilo, 

    S pozdravem, 

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj..chtěla bych se tu rozepsat o problémech který mě už hrozně dlouho trápí..možná je to tim že jsem prostě jen hodně citlivá,ale přijde mi,že moji rodiče se ke mě chovaji hůř a hůř..moc se mi jako malý nevěnovali..a teď? Chápu jsem dle nich asi velká a nevěnují se mi asi si myslí že je nepotřebuji,ale hrozně mě mrzí že se mě nezeptaji ani jak se mam a udělají si na mě čas když je reklama v televizi nebo neví co dělat..a nebo mě odsuzují za vzhled a mojí obezitu ..a neví čím jsem si prošla..od doby co se mnou nemluvili vůbec a řekli mi že na mě nemaji čas s nima nemluvím..a domluva nepomáhá.. proč nemam rodiče jak plno ostatních že se mají navzájem rádi podporují své děti ve všem… omlouvam se za chyby a ze preskakuju ale je tezky to napsat. :(

    holka, 9. srpna

    Ahoj,
    moc mě mrzí, že se takto cítíš ve vztahu k rodičům. Chápu, že od nich potřebuješ pozornost, podporu a pocit, že tě mají rádi. Zkus rodičům říct o svých pocitech a zkuste vymyslet pravidelné chvíle, kdy bude možnost si popovídat a kdy se budou věnovat jen tobě. Může to být třeba při večeři, nebo před spaním, záleží jen na vás. Pokud by s tím rodiče nesouhlasili, je třeba, abys získala podporu od někoho jiného. Mohlo by být fajn trávit nějaký čas třeba s prarodiči nebo si popovídat např. se školním psychologem.
    Držím palce, aby rozhovor s rodiči vedl k žádoucím výsledkům.
    Péťa