Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alík radí dětem

    Rodiče

    Ahoj poradno,
    rodiče se začli hádat kvůli financím. Taťka koupil byt a pracuje tam, aby se jednou byt pronajímal, ale rodiče se kvůli tomu hádají. Spíš mamka dělá "hroty" ale každopádně nerada to poslouchám jelikož hádku rodičů nikdo asi nechce poslouchat. Jsou to hádky na téma vyčítání "nikdy jsi nevzal dečka na výlet atd." Ale mamka řve i po mně. Já si to nenechám líbit a když mi mamka nadává, že nic nedělám řeknu ji, že mě vychovala ona a že si toho všímá vždycky když má náladu na nic. Ale problém je ten, že mám strach. Co když se rozvedou? Já mám strach a nevím jak na dané hádky reagovat, protože mám pocit, že když do toho nezasáhnu rozvedou se třeba :( jinak předem děkuji za odpověď. Každopádně naši rodiče se strašně dlouho nehádali, takže už nevím jaký to je pocit.

    holka, 12 let, 26. dubna

    Milá pisatelko,
    Píšeš o tom, že se rodiče hodně hádají a tobě je z toho špatně. Máma pak řve i na tebe a ty na ní, protože si to nenecháš líbit. Píšeš, že máš strach, že se rodiče nakonec rozvedou. Věřím ti, že v tomhle se ti žije opravdu těžko. A teď hledáš možnou pomoc i zde. Je moc dobře, že jsi napsala, sdílení toho, co tě trápí může přinést částečnou úlevu. A pokud máš kolem sebe osoby, mimo svou rodinu, tak s nimi o sobě mluv a sdílej s nimi jaké starosti mají oni. Třeba zjistíš, že podobné obavy, jako ty prožívá hodně jiných dětí. Potřebuješ nyní víc vnímat svět který je mimo tvůj domov, kde jsou hádky rodičů. To ti pomůže se od toho trochu odpoutat, uklidnit se. Vnímej naplno své přátele, aktivity, které děláš, případně sport, zábavu. Pomoci ti mohou i osoby ze širší rodiny, tj. třeba babička nebo děda. Pokud tu je někdo, komu důvěřuješ a mohla by jsi mu se s tím svěřit, tak to také udělej. A pak bych ti poradila to, abys zkusila nebrat si hádky rodičů osobně. Já vím, máš pocit, že když ty něco neuděláš, tak se rodiče rozvedou. Ale zkus nepřebírat zodpovědnost za to co se mezi nimi děje. Ty to ani nezlepšíš, ani nezhoršíš. A tím, že to bereš na sebe, tak ti v tom je hůř. Spíš se zaměř na to, co máš ráda ty, co tě baví. Ano, když se hádají rodiče a děti mají obavu, že se možná rozvedou, tak ti to bere takovou základní jistotu, pocit bezpečí doma. To je základní potřeba. Proto je pochopitelné, že to prožíváš takto silně a hledáš všechno možné, abys tomu napomohla. Ale to víš, třeba to tak nakonec dopadne. Děje se to v mnoha rodinách, že se rodiče rozejdou či rozvedou. Bohužel, i když je to smutné. A dětem to určitě často ubližuje. Ale také jim ubližují ty hádky. A třeba to bude znamenat uklidnění situace a třeba pak navážeš hlubší vztah s každým z rodičů zvlášť. Sama jsi psala, že se hádky s otcem přenáší do toho, jak se máma chová k tobě. Vůbec ti to nepřeji, aby se tví rodiče rozvedli, ale chci ti napsat, že ani v takovém případě prostě svět nekončí a život jde dál. A někdy naopak i v plnější síle a pravdivosti. Když budeš potřebovat něco dalšího napsat, tak klidně můžeš se obrátit zase na poradnu. Případně využít nějakou možnost chatu pro děti, najdeš odkazy třeba na našich stránkách www.detstvibeznasili.cz, to je chat Centra Locika nebo třeba na stránkách Dětského krizového centra, www.dkc.cz.
    Tak ti moc držím palce, ať se tvá situace brzy zlepší,
    Poradce Centra Locika

    Na otázky odpovídají

    pracovníci Modré linky, psycholožky BáraV a Péťa, poradenské centrum Locika, MUDr. Jiří Staněk, MVDr. Přemysl Rabas, bojovníci proti kouření z projektu Nekuřátka, vědecký novinář Pragmatik a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

    Dotazy mohou pokládat pouze čtenáři mladší 15 let.

    Rodiče

    Nový mobil

    ahuj, omlouvám se, že to tu tak spamuji dotazy, ale potřebuji další odpovědi. Když jsem byla ve 2. třídě, strašně jsem si přála mobil. Sice jsem na něj neměla našetřené peníze, ale všechny moje spolužačky a spolužáci mobily dostali od rodičů. Po dlouhém poslouchání toho, že oni, když byli malí mobil neměli a že já jsem na něj malá jsem k vánocům dostala malou tlačítkovou nokii. Byla jsem za ni ráda, mohla jsem si totiž občas s někým zavolat. Pak jsem, ale přestoupila na novou školu. Od 3. třídy jsem nokii nechtěla ani brát do školy, protože jsem se za ni styděla. Všechny děti měly mobily a sociální sítě, já byla tímpádem černá ovce. Matka měla pořád tu samou výmluvu, že prý jsem na mobil malá a argumentovala, že ona v mém věku mobil neměla. Další rok ve 4. třídě jsem měla svaté přijímání a od rodiny jsem dohromady dostala asi 10000 kč. Nikdy předtím jsem peníze nedostala, i když děti kolem mně ano. Konečně jsem měla prostě našetřeno na nový mobil. To mi, ale matka musela napřed dovolit si ho koupit. Nedovolila. Skoro půl roku jsem jí pořád dokola opakovala, že mám na něj našetřeno, a že je na mě co si za ty peníze koupím. Ona, ale prý to není na mě a do osmnacti bude za moje peníze zodpovídat ona a můj otec. Prý to tak mají všichni. No nakonec mi přecejen dala mobil. Starý, zavirovaný, ale dala. Byla jsem nadšená. Až do páté třídy mi jakž takž fungoval, ale hodně dlouhou dobu mi zakazovali rodiče jakoukoli sociální síť. V páté třídě mi je dovolili konečně. To ten mobil, ale už nezvládal. Tak jsem se s rodiči domluvila, že jestli se dostanu na gymnázium, tak mi koupí iPhone XR, jestli ne, tak nějakej levnější. Taková příležitost krásná, že? Půl roku v kuse jsem každý den počítala nějaké příklady, vyplňovala češtinu atd. Vůbec nic jiného jsem nestíhala. Nakonec jsem se tam, ale dostala! Hmm... Asi jsem si tehdy, kdy mi rodiče slíbili iPhone měla nechat podepsat o tom nějaký formulář. Řekli, že nic takového neslíbili a koupili mi nějaký velmi pěkný, to ano, ale Xiaomi. I když asi dvě třetiny z něj jsem si musela platit sama, protože jsme se na tom prý tak domluvili, jsem z něj byla nadšená. Konečně normální mobil! No nikdy jsem s ním neměla problém, ale chtěla jsem iPhone. Jednoho krásného dne, někdy v listopadu 2020 myslím, jsem dostala od strejdy jeho starý iPhone SE 2016, který nepoužíval. Byla jsem mega ráda, ale přecejen byl starý. Ten mám doteď, plánuji si koupit nový, konečně iPhone XR, ale to teď stranou, protože se blíží zápletka mého trápení. Můj bratr, který chodí do 2. třídy dostal ten můj “starý“ Xiaomi. Jentak. Neměl žádné kulatiny, nebo se nedostal na žádnou školu těžkou prací. Jenom ho dostal, protože jeho kamarádi prý mají taky. Když jsem se pokusila argumentovat vším, co jsem sem napsala, tak mi řekli, že tehdy, před asi pěti lety byla jiná doba. Ahaaha. Plus k tomu, můj bratr má všechny sociální sítě. Jakože nechci být sprostá, ale dělá si tady ze mě někdo dop*či prdel?! Jako fakt tohle je mega křivda vůči mě. Prý nemám žárlit atd. Jako wtf jim hrablo proste. Taky, jako kompromis mi prý KONEČNĚ dají do vlastních ruk moje našetřený peníze.
    Jak jsem psala, mě napadlo, že bych si z mých ušetřených peněz (7000) koupila ten iPhone XR. No, jenomže to by mi museli rodiče nějak 2-3000 kč přispět. Navíc mi to asi nedovolí, protože pořád mají pocit, že mi nepatří rozhodovací právo o mém majetku... Nevím... Asi to je všechno. Jen dodám, že můj bratr je na tyhle věci mega rozmazlenej, prostě mě to sere jak je to nespravedlivé, jinak jako hmm asi nic víc v tom nebude. Plz napíšete mi sem svůj názor na situaci, a kdyžtak radu, jak bych mohla rodiče přesvědčit, ať mi přispějou na nový mobil? PS: argumentují i tím, že ho mám nedávno novej. I když jakoby není novej, jen... chápeme se. Předem děkuji, že zodpovíte na to, o co jsem vás požádala.

    holka jménem kájuška, 13 let, 9. května

    Ahoj,

    píšeš nám o tom, jak to máš s rodiči ohledně mobilu a sociálních sítí - už asi od druhé třídy sis mobil moc přála. V průběhu let Ti rodiče dva starší telefony dali a potom jeden Xiaomi, který sis z větší části zaplatila sama. Byla jsi zklamaná, protože jsi za úspěšné přijímací zkoušky čekala vysněný iPhone XR, který Ti rodiče předtím slíbili. Stejně tak Tě mrzí, že mladší bratr dostal mobil, aniž by se o to na rozdíl od Tebe nějak zasloužil. Připadá Ti to celé nespravedlivé a jsi na rodiče naštvaná. Ptáš se na náš názor a na to, jak bys mohla mamku s taťkou přesvědčit, aby Ti na iPhone XR přispěli.

    Chápu, že Tě mrzelo, když ses úspěšně dostala na gymnázium a rodiče pak nesplnili, co Ti slíbili. Mamku ani taťku neznám, nedokážu tedy přesně odhadnout, proč se tak rozhodli ani to, jak to udělat, aby Ti na nový mobil přispěli. Chtěla bych Tě podpořit, aby sis s nimi v nějaké klidné chvíli zkusila znovu promluvit o tom, proč je pro Tebe nový telefon důležitý. Nad tím se můžeš víc zamyslet i Ty sama - přemýšlím, čím to, že si přeješ zrovna tenhle typ. Je to například kvůli dobrému foťáku? Nebo kvůli jiným funkcím, které se Ti líbí? Má tenhle typ někdo z Tvých kamarádů? Možná by takové informace mohli rodičům pomoci lépe pochopit Tvoji situaci. Napadá mě, že bys taky mohla sledovat různé slevy, třeba by se Ti tak podařilo tenhle mobil sehnat aniž by Ti na to rodiče museli přispívat.
    Umím si představit, že je Ti líto, když vnímáš, že pro bratra platí jiné a méně přísné podmínky než pro Tebe. Bohužel, to tak někdy v rodinách bývá. Máš právo dát najevo, že se Ti to nelíbí. Opět bych doporučila s rodiči probrat, co prožíváš, jaké to pro Tebe je, když se k bratrovi chovají jinak než k Tobě.

    K tomu, co jsi napsala, mě ještě napadá jedna věc. Vložila jsi velké úsilí do učení a povedlo se Ti dostat na gymnázium. To zní parádně. Říkám si proto, že by ses mohla víc zamyslet nad tím, co dobrého Ti tahle životní změna přinesla - tak, aby to nebylo jen o novém telefonu. Možná nové kamarády? Něco z předmětů, které Tě baví? Nějaké nové zájmy nebo příležitosti? Tyhle otázky i svoje trápení kolem mobilu můžeš probrat s někým, kdo je Ti blízký - třeba s někým dalším z rodiny anebo někým z kamarádů. Když se někomu svěříme, často to přinese úlevu.

    Zdraví

    Modrá linka

    Rodiče

    Ahoj Alíku, já už nemůžu,mamka mě vidí jako malou a furt votravuje typu "jéé já si tě představuju jak jsi v kočárku" "pojď mi dát prdelku" a podobný věci.......řve na mě jakmile jí řeknu kde jsem byla,když ji neřeknu kde jsem byl tak je protivná a když jí řeknu kde jsem byla tak je taky protivná protože mi řekne že tam kde jsem byla je most a pod mostem jsou bezdomovce který mi můžou ublížit a podobně......já chápu že se o mě boji ale je to strašně přehnaný. Já u sebe nosím i něco abych se mohla ubránit ale ona mi stejně nevěří

    holka, 14 let, 29. dubna

    Milá pisatelko,
    Stěžuješ si na to, že „už nemůžeš“, protože mamka tě vidí pořád jako malou. Vadí jí kam chodíš a co děláš a přijde ti, že její strach o tebe je přehnaný. Prostě nedůvěřuje ti a chce nejspíš stále mít kontrolu nad tím co a kde děláš. To víš, že tě asi stále vidí jako malé dítě v kočárku, nejspíš by si to přála, aby to tak zůstalo. A teď si sama musí vlastně zvyknout na to, že začínáš dospívat a jsi víc a víc samostatná a nezávislá. A ona tě musí takzvaně pustit. Pro matky je to často moc těžké. Ale to jenom tak pro vysvětlenou. Tobě bych v tom poradila, abys zkusila o sobě a svém světě, co teď prožíváš, co děláš s mámou víc mluvit. Trochu jí ten svůj svět ukázat. Třeba to pomůže tomu, že tě začne víc brát vážně. A třeba tím také víc pochopí, že o sobě přemýšlíš, že víš co děláš a začne ti důvěřovat. Ta komunikace je v tom důležitý most mezi vámi dvěma a pokud to touto cestou půjde, tak to určitě využij. Křičet by na tebe ale neměla, to není dobré. Povídej si o tom také s kamarádkami, jaké to mají doma ony. Je dost možné, že přijdete na hodně podobné věci. A třeba vám to pomůže to brát víc s odstupem a v klidu. A dát si navzájem podporu. Také by mě zajímalo, jak to třeba máš s tátou? Ten je pro tebe v tomto období také moc důležitý. Jeho postoj k tobě by měl být také co nejvíc podpůrný a dávat ti sebedůvěru. Tak i nad tím se zamysli. Třeba by se dalo promluvit s ním, a mít oporu v něm. Třeba on tvé dospívání přijme snadněji než mamka, která tě piplala, když jsi byla v kočárku. A pokud by sis začala uvědomovat, že tu je něco mezi tebou a mámou, co je hodně složité, s čím si nevíš rady, tak zase napiš nebo se o tom poraď s někým dospělým.
    Tak ti držím palce,
    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Přehání mí rodiče?

    Ahoj, už sem píšu zas, dnes s trochu méně závažným dotazem. No tedy: Někdy minulý týden jsme měli úkol do občanky. Byla to jakože tabulka, do které jsme ke každému členovi rodiny -matce, otcovi, mě, sourozenci- měli vypsat tři práva a tři povinnosti. V tu dobu jsem byla velice nahněvaná, jelikož mi rodiče vzali mobil. Myslím, že není ani důležité vědět proč, jen to, že to bylo jako vždy přehnané. Tak, měla jsem zabavený mobil, nemohla jsem psát svému klukovi, zmizely mi snapstreaks na snapchatu... měla jsem důvod být naštvaná. Do tabulky jsem na své rodiče tímpádem napsala samé hnusné věci. Jako například to, že v právech bylo bít dítě, brát mu jentak mobil atd. V povinnostech bylo, že musejí dítě živit. Sobě jsem nedala žádná práva. Takhle jsem to odeslala.
    Asi si umíte představit reakci rodičů, když to zjistili-byli rozzuření. Začali po mě řvát, že si jich nevážím, a přiživili to na to, že si nevážím věcí, co mi dávají, včetně jídla. Ano, zrovna já, co sní většinu věcí, co se mi položí na talíř, včetně hub, oliv a takovýchto věcí, si prý nevážím jídla. Pochopila jsem, že na mě byli naštvaní, nedivím se jim, vážně. Ale myslím, že obvinit mě z něčeho takového je divné. Popravdě, to že si nevážím jídla, mi říkají celkem často. Itak se tomu, ale vždy divím. Jediné jídlo, co nemám ráda tak moc, že ho nedokážu sníst, je gulášová polévka a játra ze školy. Všechna ostatní nechutná jídla sním, protože mi je líto to vyhodit a navíc mám hlad. No, dejme tomu, že si nevážím jídla. Potrestali mě. Prý týden, jeden týden budu jíst jen základní potraviny. Plus k tomu mi pořád dokola opakují, jak jsem namyšlená a rozmazlená, což není pravda. Základními potravinami nakonec myslí např. balíčkovou sekanou, která vypadá jak kraví hovno, salám který je vyroben převážně z kuřecích pařátů a vepřové kůže, párky co v sobě mají bůhvíco a musí se loupat... Jakože vážně nechci vypadat nějak rozmazleně, ale myslím, že máme peníze na lepší jídlo, vzhledem k tomu, že moji rodiče kupují mému kvalitnímu bratrovi vše bio, navíc atd. To mi spíš i můj bratr příjde víc rozmazlenej, než já. A to ani není, jen mu nechutná hodně věcí. Rodiče, ho samozřejmě nenutí jíst věci co mu nechutnají. Mě ano. Příjde vám to úplně normální? Nebo jsem jen divná, když si myslí, že přehání? Zajímal by mě názor někoho z vás.

    holka jménem kájuška, 13 let, 27. dubna

    Ahoj z Modré linky,

    svěřuješ se nám s neshodami mezi Tebou a rodiči. Když jsi na ně byla naštvaná, tak jsi do školního úkolu napsala něco, za co byli rozzuření zase oni na Tebe. Jeden týden máš prý jíst základní potraviny, protože rodičům přijde, že si nevážíš jídla. Taky Ti nepřijde, že jsi rozmazlená, jak tvrdí Tví rodiče. Ptáš se nás, jestli nám to přijde normální.

    Je dobře, že jsi nám napsala a nebojíš se sdílet s někým dalším to, co Tě teď štve a trápí. Nedivím se, že jsi kvůli tomu rozzlobená. Zní to, že máte teď s vašima víc věcí, ve kterých se neshodnete, to bývá vždycky nepříjemné. Je dobře, že se umíš ozvat, když je podle Tebe něco v neprávu. Máš totiž plné právo říct, co Ti vadí, co by se mělo anebo nemělo dít a taky s tím můžeš zkusit něco dělat. Podle Tebe se Tví rodiče chovají přehnaně, třeba Ti dají neadekvátní trest a přitom by nemuseli. Zní to, že v jídle přistupují rodiče k Tobě a Tvému bratrovi jinak, on nemusí jíst věci, které mu nechutnají, Ty ale ano. Nezasloužíš si, aby to Ti tví rodiče dělali a ani říkali, že jsi rozmazlená a namyšlená. Mrzí mě, že to teď máte s rodiči takové vyhrocené. Říkám si, že Tvé rodiče v této reakci mohly ovlivnit i jiné věci, o kterých ani nemusíš vědět, ale jsou pro ně taky stresující.

    Moc si zasloužíš, abys v tom byla vyslyšena. Přemýšlím, jestli o tom, jak se v tom všem cítíš, Tví rodiče vlastně vědí, jestli ses s nimi o tom bavila? Možná to zní náročně, ale můžeš zkusit začít povídat o tom, co Tě na tom mrzí, co bys chtěla jinak v jídle atp. Když budete na klidném místě a budete mít na sebe dost času, mohlo by to jít lépe. Můžeš se taky zkusit ozvat někomu jinému z Tvého okolí (někomu z rodiny, babičce, tetě, bráchovi aj.), kterým se zkus svěřit podobně jako nám, spolu můžete vymyslet, co by se dalo dělat dál. Můžou Ti taky pomoct v komunikaci s rodiči. Jestli máš dobrou důvěru k někomu ve škole (učitel, školní psycholog), je možné se ozvat i jim. Můžeme vše probrat podrobněji i po telefonu nebo na chatu na Modré lince (https://www.modralinka.cz/), nonstop je pak Linka bezpečí (https://www.linkabezpeci.cz/). Nevím, jaké to mezi Tebou a rodiči bylo dřív, říkám si ale, že často to bývá tak, že po nějaké době negativní pocity vystřídají zase ty klidnější a věci se vyjasní, odpustí, změní... Moc bych to přála i Tobě a Tvé rodině.

    Hezčí jarní dny přeje
    Modrá linka

    Rodiče

    Dobrý den, mám jeden dotaz. Máma nechápe, že už nejsem malá a už se začínám měnit. Furt mi říká, že se chovám moc dospěle a kdesi cosi. Nevím, jak jí to vysvětlit... Budu ráda za odpověď. K tomu mám druhý dotaz. Mám poruchu sociálního cítění (nechci ji uvádět), tím pádem se moc nebavím s lidmi, mám porušené emoce, špatně se seznamuji... Ale ty emoce se mi zhoršují a zhoršují. Někdy opravdu vybouchnu, za chviličku jsem zase šťastná. Nevím, co se to se mnou děje, jestli ta karanténa, dospívání... Budu ráda za odpověď. Jinak chci všem poděkovat za odpovědi a za pomoc všem dětem, které to potřebují:-3.

    Holka, 24. dubna

    Milá pisatelko,
    Předpokládám, že to pro tebe nebylo snadné napsat do poradny a proto moc oceňuju, že jsi napsala. To víš, že k tomu abych ti mohla co nejlépe odpovědět, by mě teď zajímaly další informace o tobě. Ale zkusím vycházet z toho, co tu píšeš. Jsi nejspíš ve věku, kdy začíná dospívání, puberta. A ty začátky jsou vždy plné změn, na které si musí zvyknout jak rodiče, tak samotný „puberťák“. A to tvé „nevím, co se to se mnou děje“, je pro toto vývojové období velice typické. Prožívá to tak mnoho mladých lidí, v podobném věku jako ty. Nejspíš budeš mít celkově i obtíže se svěřovat, otevřeně o sobě mluvit. Právě to by ti ale nyní hodně prospělo. Bylo by moc dobře, kdybys mohla s mámou víc mluvit o tom, co prožíváš, jak ti je, že cítíš u sebe změny. To by jí mohlo pomoci v tom, aby si uvědomila, že se opravdu měníš. Takto má pořád nějaké své představy o tobě, jako malé holce. To je nyní asi to nejvíc, co proto můžeš ty sama udělat. A jestli ti to nejde svěřovat se mámě, zkus se zamyslet nad tím, zda-li by nebyl někdo takový ve tvém blízkém okolí. Ke komu máš důvěru a s kým by jsi mohla otevřeně mluvit o tom, co se v tobě děje. Ten někdo by pak zpětně mohl promluvit i s mámou. Ale i to, že budeš s někým o sobě víc hovořit, ti pomůže v tom, co se ptáš jako druhé, lépe se vyznat v sobě. Rozhovorem si lépe ujasníš své pocity, myšlenky, budeš lépe vnímat to, co se v tobě děje. Ta komunikace s druhými je v tom hodně nápomocná. Lépe si i ty sama ujasníš kdo jsi, jak vnímáš sama sebe, co chceš, co nechceš. Vím, píšeš o své sociální poruše, chápu, že to pro tebe není jednoduché. Přesto zkus v tom dělat malé kroky. Zamysli se nad tím, kdo by tu nyní pro tebe mohl být. A pak bych ti určitě i poradila vyhledat odbornou pomoc. Se svou poruchou tvá puberta opravdu nemusí být jednoduchá a bylo by dobře, abys měla oporu v někom, kdo tomu rozumí. Školní psycholog, nebo psycholog v dětské poradně, a tak. Pokud by jsi chtěla pokračovat raději v písemné formě komunikace, třeba ti lépe vyhovuje, tak pak ti doporučuju využít nějakou linku chatu pro děti v náročných situacích. Třeba náš, od Centra Locika, najdeš odkaz na www.detstvibeznasili.cz nebo chat od Dětského krizového centra: www.dkc.cz.
    Tak ti moc držím palce, ať najdeš brzy cestu z toho co tě trápí a uleví se ti.
    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj Alíku mám tady takové dva problémy:

    1. chtela bych svuj pokoj nebo prostě něco kde můžu spát a být sama. Mamce jsem to už několikrát říkala a opravdu dost důrazně a nechala mě tak maximálně 30 minut sama 😪 mít pokoj se sestrou mi maximálně nevyhovuje, nemám žádné soukromí, sleduje každý můj pohyb a skoro se nemůžu podívat ani na jedno YT video..... navíc si myslí že ve dvanácti letech se mamky budu ptát jestli si na svojem mobilu můžu zahrát hru.... jsem noční sova a když spím sama tak jsem i do dvou vzhůru, čtu si (to me večer strašně baví) a taky bych se dívala na mobil jenže nesmim spát s mobilem 🙄 a když spím se sestrou tak si vůbec nemůžu číst.... navíc mě otravuje při učení, takže nemám vůbec koncentraci...a do toho mi mamka furt říká jak jsem zlá a chladná že si s ní hraju obden půl hodiny s Barbie (me to nebaví a dělám víc než dost!). No takže ségra je mi furt za zadkem a já mám naprosto nulové soukromí a máma s tím nic nedělá to je příšerné a to jsem se jí to snažila říct.
    2. Jsem na druhým stupni no a tak mám všechny spolužáky nový a jsme tam parta super holek a protože jsme se viděli málo tak si každý den voláme.... až na mě. Prý jak jsem strašný závislák, když si volám 30minut tak hned mi mamka zablokuje celý mobil a holky mají super zážitky z volání jenom já nic. S mamkou jsem o tom mluvila několikrát a zas nic. Přitom ona volá každý den 2 hodiny a každý týden chodí do práce a vidí se s kámoškama... navíc když se dívá jak dlouho jsem byla na mobilu tak mi pravidelně zablokuje všechny chatovací aplikace, přitom je to můj jediný sociální kontakt.. když jsem jí to říkala tak mi řekla že mám kontakt v online výuce že je to víc než dost. Byla jsem za ní tolikrát a vždy to skončilo jen tím že mi na celý den zablokovala chatovací aplikace (naštěstí se občas dostanu na notebook kde mám WhatsApp sice jen na pár minut ale aspoň něco). Měla jsem vždy rozumné argumenty, říkala jsem že mi to vadí ale jako kdybych byla vítr. Prostě teď nemám žádný sociální kontakt jenom otravnou malou ségru a mamka to nechápe ..a říká jaký jsem závislák..... a taťku nemám a zbytek rodiny ten by to zas řekl mamce a ta by byla na mě naštvaná ještě víc (to se taky stalo).

    Jsem naprosto zoufalá, už nemůžu. Vy jste jediní komu se můžu svěřit tak se vám svěřuju
    Děkuju předem moc...

    zoufalá holka, 12 let, 22. dubna

    Milá pisatelko,
    Určitě je dobře, že ses rozhodla se svěřit. Popisuješ, že nemáš doma téměř žádné soukromí jednak kvůli své malé sestře a jednak kvůli tomu, že tvoje máma neustále kontroluje kolik času trávíš na mobilu. Vnímám z toho, že máma vůbec nerespektuje tvoje potřeby, které jsou u tebe, jakožto 12ti leté, už jiné než u tvé malé sestry. Ale také to, že je to nyní vše hodně zhoršené díky tomu, jaká je situace kvůli nemoci covid. Píšeš, že by jsi potřebovala více sociálního kontaktu, který teď v době krize chybí a tak si ho nahrazuješ alespoň tou komunikací po mobilu. Celkově je nyní hodně náročná doba a to, o čem píšeš, tak trápí mnoho dětí v tvém věku. Tady se to nejspíš změní k lepšímu až se celkově situace uvolní a ty budeš moct zase přirozeně své kamarádky potkávat. Budeš mít možnost trávit víc času mimo svůj domov, mimo místo, kde je tvá malá sestra. Budeš se moct věnovat škole, kamarádkám, kroužkům. Budeš chodit do školy a ze školy. Myslím si, že se tím určitá část napětí uvolní sama. Tak si to zkus představit, jaké to bude až zase budeš vést běžný, přirozený život. To víš, že by bylo dobře, kdyby tě v tom máma víc podpořila a umožnila ti alespoň náhradní formy toho sociálního kontaktu. Tady můžeš o tom s mámou víc mluvit a doufat, že se to v ní jednou pohne. I když ti věřím, že to není vůbec snadné a máma tvoje problémy moc nevidí. Zkoušej to opakovaně, zdůrazňuj jí to. Jiný člověk v rodině tu nápomocný není, jak jsem pochopila. Jinak bych tě zkusila nasměřovat na něj. Mohla by jsi zkusit se poradit s učitelkou ve škole, jestli by nemohla říci o tvém trápení mámě ona. Učitelé si poměrně dost ten nedostatek sociálního kontaktu u žáků uvědomují. A vím, že to na třídních schůzkách rodičům docela často říkají. Třeba by v tom mohla tvoje třídní učitelka sehrát dobrou roli.
    A pak píšeš o tom problému s osobním prostorem doma. Myslím si, že i zde se trochu uvolní napětí, které v tobě je nyní nahromaděné až se celkově uvolní situace. A až nebude nutné trávit celé dny doma kvůli distanční výuce a zavření zájmových aktivit. Zkus si vzpomenout jak ti bylo, když to ještě vše mohlo fungovat normálně. Jestli jsi tento přetlak cítila doma také nebo to vše opravdu začalo až ruku v ruce s tou krizí. Budeš mít víc své vlastní aktivity, své zájmy, o sestře nebo i mámě polovinu dne neuslyšíš. Budeš trávit víc času mimo domov, mít odstup a budeš mezi svými. Myslím si, že to samo o sobě ti pomůže i v tom problému s pokojem. Samozřejmě s tebou souhlasím, že by bylo fajn, ten svůj vlastní pokoj mít. Že by jsi ho ve svém věku moc potřebovala. Bohužel praktická situace je taková, že to možné není. Můžeš zkusit si v bytě najít své místo, kam si budeš zalézat. A domluvit se s mámou, že toto je místo tvé. Je také možné pokoj přehradit, třeba udělat takovou menší bariéru ze stolů a postelí. Prostě alespoň takto označit „tvé“ území. Často pomůže trochu fantazie. Zkus to v pokoji nově uspořádat, třeba to půjde a něco vymyslíš a uvidíš, jestli se tam budeš cítit trochu lépe. Udělej v tom pokoji alespoň něco malého po svém. Jinak ještě k té malé sestře. Nevím sice jaký je věkový rozdíl mezi vámi ale předpokládám, že sestra k tobě i tak trochu vzhlíží. Že jsi takový její vzor. Chápu, že tě nebaví si s ní hrát ale pokud je to už nutné a je potřeba aby ses jí věnovala, tak zkus pro ní vymyslet aktivitu, ve které ti třeba i s něŽe jsi takový její vzor. Chápu, že tě nebaví si s ní hrát ale pokud je to už nutné a je potřeba aby ses jí věnovala, tak zkus pro ní vymyslet aktivitu, ve které ti třeba i s něčím pomůže. Zaměstnat jí něčím, co tobě samotné vyhovuje. Pro malé děti je zábava i to, když mohou pomoci s nějakou domácí prací doma nebo venku. Tak zkus pro ní něco vymyslet, co by jsi jí mohla zadat. Udivíš, že to třeba bude ještě pro vás obě dobré – pro ní zajímavé a pro tebe užitečné.
    Tak ti přeju hodně sil, dobré nálady a víry, že se vše brzy zlepší.
    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj Alíku. Psala jsem předchozí dotaz s tajným telefonátem. Nevím jak si o tom s tatínkem promluvit protože si myslím že by se zlobil kdybych toto téma vytáhla. A taky se sem bojím napsat o co šlo protože taťka do mého účtu vidí a zlobil by se že to roztroubím po celém světě. Že je to soukromé a na internetu to nemám říkat. Ráda bych vám to napsala abych to že sebe dostala ale hrozně se bojím.

    holka, 11 let, 20. dubna

    Milá pisatelko,
    Rozumím ti, bojíš se, že by otec mohl zjistit o čem jsi nám psala, protože má přístup do tvého účtu. Ale zároveň by ti pomohlo, kdybys o tom mohla napsat a dostat to ze sebe. To je moc dobře, že si to takto uvědomuješ, co by ti v tom pomohlo. Tak to zkusíme vymyslet jinak. Víš, napadá mě, že dotaz, který je v Alíkovi zadán jako „skrýt dotaz“ nemá otec možnost najít. Stejně tak odpověď je možné skrýt, aby jí viděl pouze pisatel. Druhá možnost se nabízí napsat to přes chat. Tam si přímo s někým píšeš, kdo na tebe reaguje, ptá se tě, dostáváš odpovědi. Mohu tě pozvat přímo na chat náš, Centrum Locika : www.detstvibeznasili.cz. Je to chat určený pro děti, které prožívají doma nějaké těžké situace. I tam je možnost, po ukončení chatu, celou konverzaci smazat. Tak zkus jednu z těchto možností. A pokud se ti ani jedna nezdá, tak se můžeš opět ozvat a zkusíme vymyslet něco dalšího.
    Tak ti držím palce,
    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj, potřebuji poradit. Nemám svého tátu úplně v oblibě. Pořád je naštvaný. A navíc má syna, k němu se chová jako kdyby to byl poklad ale já? Já jsem mu ukradená. Jsem u něj na každý druhý víkend ale nikdy se tam netěším. Minule jsme udělali vtip pro tátu (neměli jsme co dělat) a potom k večeři jsme za to museli sníst celou jednu chilli papričku, říkaly jame že to byl vtip a že to nechcem jíst ale on nás od stolu nepustil dříve než jame je snědli. A jindy dal mé kamarádce (tátovo přítelkyně dceři ) pohlavek za to že jsme ai hrály opatrně kus od voděodolného telefonu kterého jsme si nevšimli. Když mi bylo osm let měl jinou přítelkyni a nutil mě spát po obědě. Jednou jsme s kamarádkami (jeho přítelkyně dcerami) odpočívali po obědě a šeptaly si, byli jsme tak potichu jak jsme to dokázali ale podle táty ne dost. Tak jsme dostali vařečkou. No jo takhle to mám celý život ne že by mě mlátil ale pořád řve a jednou nám řekl táhněte,To se říká spíš psům. Mám z toho psychické problémy. Byla jsem i u psycholožky a Když se to táta dozvěděl byl strašně naštvaný. Teď když někdo zvedne ruku nebo udělá prudký pohyb kryji se a mrkám. Můj táta se prostě chová podle přítelkyně kterou zrovna má. Dřív jsem k němu nesměla jezdit protože jeho přítelkyně neměla ráda děti. Taky jsem se dozvěděla že dřív ho mamka musela několikrát prosit abych k němu vůbec jet mohla protože má radši moji kamarádku (jeho přítelkyně dceru). Jesnou jsem k němu přijela později a on chtěl mamce propíchnout kolo. Ještě jwdna informace táta nesnáší kočky a já je miluji, mám mít vlastní kočku už za chvíli a on je naštvaný. Tak moje otázky :
    Jde nějak udělat abych k němu nemusela jezdit?
    Je normální že se takhle chová?
    Je možné že časem začnu myslet na útěk z domova? Už teď si totiž říkám že kdybych tu nebyla tak by se nic takového neatalo.
    Je možné že když budu mít kočku bude na ni zlý?
    Děkuji za odpověď klidně si počkám ale potřebuji poradit co nejdříve jinak se bojím že se stane něco špatného. Jsem na tom psychicky celkem špatně 😢.

    holka, skoro 11, 17. dubna

    Milá pisatelko,
    Vidím, že máš několik otázek, které se se ale všechny dotýkají tvého vztahu s tátou. Už takto, když si to čtu, tak ti rovnou mohu řící, že normální to není. Není to dobré chování vůči tobě. Ani vůči těm ostatním kamarádkám, jak píšeš. A nejspíš je opravdu ovlivněný tím svým vztahem k přítelkyni. To jsi vystihla dobře. Ale určitě se na tom podílí i to, jaký vztah má s tvou mámou a to se přenáší i do vztahu s tebou. Ale to je něco, co si musí vyřešit oni dva, ty na tom nemáš podíl, není to tvá chyba. Pak se ptáš, jak to udělat, abys k němu nemusela jezdit. Myslím si, že nyní to je hlavně na dohodě s tvou mámou. A bylo by nejlepší, aby to ona otci řekla. Řekla mu, že tam nechceš a nenutila tě tam jezdit. Ale také si sama pro sebe ujasnit, co jsou ty důvody, proč tam nechceš A pak si o tom promluv s mámou. Mluv s ní o tom, jak se u otce cítíš a jak ti tam je. Už to samo o sobě by mohlo být úlevné. Bude dobře, když to budeš sdílet a víc o sobě mluvit. Můžeš o tom také mluvit s někým dalším v rodině, ke komu máš důvěru. A jak se ptáš, jestli se můžeš stát, že utečeš z domova. To víš, že se to může stát ale rozhodně to není řešení. Zase tě najdou a přivedou zpět. Kam by jsi šla? Bude lepší, když na své trápení nejdříve upozorníš tím, že o tom budeš mluvit. A zkusíš tak najít osoby, které jsou ve tvé blízkosti a podpoří tě. Můžeš zkusit kontaktovat školního psychologa nebo znovu psychologa v poradně. Řekni si o to své mámě. Měla by ti s tím pomoci. Vím, že se bojíš otcovi reakce ale v tomto je důležitější to, co pomůže tobě. Tak zkus mámu o pomoc požádat. A pokud jde o tu kočku, tak předpokládám, že si jí k otci nebereš. Že zůstane po dobu tvé návštěvy u otce doma. Tak mu vlastně do toho nic není, jestli máš nebo nemáš kočku. Je vidět, jak se otce bojíš a jak moc tě jeho chování ovlivňuje. To je úplně pochopitelné. Není to hezké chování. Ale také si zkus říci, že jsi u otce jen maličko času. Víc vnímej ten čas, kdy u něj nejsi a jak ti je během této doby. Zkus víc vnímat co ti přináší tento čas a co máš během této doby ráda. Když se zaměříš na dobré věci, tak i to ti pomůže se od té situace s otcem víc odpoutat a méně se tím trápit. Dá ti to víc síly tomu čelit. A pokud o tom budeš chtít víc napsat a víc to rozebrat, tak se můžeš obrátit na nějaký chat, určený pro děti v krizi. Třeba ten náš, na www.detstvibeznasili.cz. Nebo chat Dětského krizového centra, na www.dkc.cz.
    Tak ti držíme palce ať se tvá situace brzy zlepší,
    Poradna Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj Alíku. Dneska jsem slyšela tatínka telefonovat a taťka mi pak řekl ať to nikomu neříkám že je to tajné. Bojím se co se děje. Co mám dělat? Děkuji.

    holka, 10 let, 14. dubna

    Milá pisatelko,
    Vnímám, že tě divný, tajný telefonát táty hodně vystrašil. A není se co divit, vždy když rodiče dětem něco tají nebo chtějí od nich aby něco tajily oni, tak to vytváří moc divné pocity. Pro bližší odpověď by teď asi bylo lepší vědět, o čem to táta mluvil. Lépe by se dalo porozumět tomu, co ho k tomu vede, proč chce abys právě o tomto mlčela. O jakou věc šlo? Ale i když to nevím, tak bych ti doporučila právě udělat opak. Nemlčet. Ale zeptej se na prvním místě táty, co se děje, proč to takto chce. A co tím sleduje. Můžeš se mu klidně přiznat, že z toho máš divný pocit, máš strach. Máš na to úplně nárok to chtít a on by měl vědět, že ti v tom není dobře. Lepší než držet v sobě nepříjemné pocity a stále na to myslet. A když budeš potřebovat tak napiš víc. Budeme ti pak moc dát podrobnější odpověď. Ale je to moc dobře, že jsi napsala a našla odvahu se s tím svěřit. Vidíš, už jsi první krok udělala.
    Tak ti moc držím palce,
    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Dobrý den,
    mám takový problém, můj biologický táta si našel přítelkyni (nebo je to jeho manželka, nevím to) a mají spolu miminko které se jmenuje Rozárka a já jsem se to dozvěděla až asi před týdnem ale ta Rozárka má už asi 8 měsíců. A navíc se o mě táta nezajímá a to vlastně už asi 10 let. A poslední dobou si to začínám uvědomovat a je mi z toho úzko a taky kvůli tomu nemůžu skoro spát. A mám taky dojem že můj táta nějak psychicky vydírá moji babičku (jeho mámu) protože když chci k ní zajít a napíšu jí o tom SMS tak mi odepíše že se musíme sejít někde jinde než u ní doma (protože bydlí táta s babičkou v jednom domě) a když přijdu neohlášeně tak se babička docela třepe a pořád říká že se musím zeptat táty jestli k ní mužů vůbec chodit na návštěvy ale když moje mamka napíše tátovi zprávu tak táta neodpovídá a mě to všechno strašně moc trápí. Děkuji předem za odpověď.

    holka, 12 let, 10. dubna

    Milá pisatelko,
    Situace, o které píšeš, mezi tebou a tvým biologickým otcem je hodně složitá a věřím, že je pro tebe moc těžká. Odpověď nebude jednoduchá. Ale to, co bych na prvním místě teď chtěla, je tě pochválit za to, že jsi o tom napsala. A moc ráda bych tě podpořila víc a povzbudila k nějakému většímu sdílení, rozhovoru, třeba formou chatu na lince, určené dětem. Nejspíš ti nyní naplno dochází to, že se ti táta nevěnuje, že od tebe odešel. Možná si teď naplno začínáš uvědomovat, že ti chybí vztah s ním. A je to úplně pochopitelné. Správně by jste blízký vztah a důvěru mít měli. Potřebovala by jsi to tak mít a máš na to právo to očekávat. Reálná situace je ale bohužel jinak. Nejspíš to ze své pozice nijak neovlivníš. Něco se stalo mezi tvou mámou a tátou a nejspíš i nějaké další napětí mezi nimi ovlivňuje to, jak se k tobě táta chová. A také to, že nechce abys navštěvovala babičku. Doporučila bych ti aby sis o tom zkusila otevřeně s mámou popovídat. Zeptej se jí na to, buď otevřená, upřímná. Tvou situaci to nejspíš nezmění ale budeš mít více informací a také si víc uvědomíš svou vlastní sílu a dodá ti to sebevědomí. Ptej se dospělých, snaž se získat od nich informace. Neboj se být zvědavá. I oni si musí uvědomit, že to na tebe dopadá a oni by ti v tom měli pomoci, jak to jen nejlépe jde. A tím jim to dáš nejlépe najevo. Zkus mámě otevřeně říci, jak se cítíš, jak ti není dobře. Zkus třeba to říci či napsat i otci. I když moc dobře vím, jak těžké to je. Ale ta tvoje vlastní zvědavost a upřímost je teď, svým způsobem, to nejvíc, o co se můžeš opřít. Sama o sebe. Pak také přemýšlej o tom, s kým dalším o tom můžeš mluvit. Kdo by ti v tom mohl dát citovou podporu, být na tvé straně. Třeba nějaká kamarádka, nebo ještě někdo jiný z rodiny. Ta podpora a pocit, že tu někdo je „na tvé straně“ v takových těžkých situacích také moc pomáhá. Potřebuješ teď cítit, že tu jsou i jiní lidé, kteří tě mají rádi. Zkus proto víc vnímat, kdo takový je a být s ním hodně v kontaktu. Mohlo by ti to pomoci zmírnit ten neklid, kvůli kterému nemůžeš spát. A neboj se upřímně vyjádřit vše co cítíš, třeba i vztek, zanadávat si na otce (i mámu). Máš na takové pocity právo a jsou v tvé situaci úplně normální. Najdi si příležitost, kdy budeš moc o svých pocitech naplno mluvit a vyjádřit je. To tě všechno bude posilovat a pomůže ti to lépe zvládnout tu těžkou situaci. Vnímej vše, na co se můžeš těšit. Co máš ráda, co ráda děláš. Co třeba plánuješ do budoucna. A tak. Je potřeba vnímat i to dobré a příjemné, co ti život v současný době nabízí. I to ti bude dávat sílu. Síla, důvěra v sebe, pozitivní pocity a dobré vazby na druhé lidi, to je teď to nejvíc, co ti může pomoci a uklidnit tě. A když budeš potřebovat můžeš dál své trápení sdílet, buďto zde nebo, jak jsem už psala, na nějakém z chatů pro děti. Třeba na www.detstvibeznasili.cz, což je chat od Centra Locika nebo třeba chat od Dětského krizového centra, www.dkc.cz. Najdeš odkazy na těchto stránkách.
    Tak ti držím palce a přeju hodně sil,
    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj, omlouvám se za druhý dotaz dneska už, ale potřebuji se svěřit. Předpár měsíci jsem se mega naštvala na matku, protože mi vzala mobil ve chvíli, kdy jsem si psala se svým klukem, já jsem mega brečela, protože jsem si s ním potřebovala psát, jelikož mi mega chybí a nemůžu se s ním vidět, protože je z jiného okresu. Prostě jsem chvíli brečela do polštáře, pak jsem to ale nezvládala, trhalo mi srdce při pomyšlení, že se s ním kvůli rodičům rozejdu, jelikož si bude myslet, že ho ignoruji, tak jsem šla so koupelny, zamčela jsem se tam a vzala do ruky nůžky. Prostě jsem se několikrát řízla do ruky. Po celé ruce mi kapala krev, a až mi moje matka začala klepat na dveře ať jdu okamžitě spát, tak jsem si uvědomila, co jsem vlastně udělala. Rychle jsem si přikryla jednu ruku druhou, a vyběhla z koupeln do pokoje, tam brečela a konečně usla.
    Nic ale nikdy nedopadá dobře. Na ruce jsem měla ani ne hluboké, ale viditelné rány, musela jsem nosit mikinu, aby mi je nebylo vidět. Pokaždé ve dne, jsem si říkala, že už to nikdy neudělám, ale nikdy jsem to nedodržela. Každý večer jsem v koupelně brečela před zrcadlem, dívala jsem se na sebe a brečela ještě víc. Pak jsem si opět řezala ruku, otevírala staré rány a dělala i nové-hlubší. Doteď nesnesu pohled na sebe. Nechápu jak můžu mít kluka. Jsem tlustá, mám nos jak havran a kudrnatý vlasy. Tlustý tváře jak křeček, ble. Možná bych si je i uřízla...
    Prostě, jednoho dne máma zjistila, že se řežu. Myslela jsem, že bude naštvaná, ale ne až tolik. Prostě začala po mě řvát, mlátila mě, kam se trefila, steně tak i otec. Jakože obvykle mě mlátí a řvou po mě za s prominutím každou p**ovinu. Ale teď to bylo jiné... chovali se ke mě jak kdybych byla mentálně labilní, nebo psychopat. Křičeli po mě, zahnali mě do rohu, mlátili a když jsem začala křičet a brečet tak pokaždé mi vyhrožovali, že mi dají ledovou sprchu, což se dělá v psychiatrické léčebně, kam mě prý brzo pošlou.
    Neřezala jsem se dál. Nemohla jsem, nechtěla jsem aby mě mlátili. Ale vše se zhoršilo. Byla jsem ještě víc smutná, na všechny jsem byla nepříjemná, dokonce mě kamarád jen trochu urazil a já mu dala hned pěstí, teď jsme už v pohodě ale mega moc mě to mrzí. Teď si krom toho všeho příjdu i zlá. Nechci znít jak takový ty depresivní třináctky, ale nikdo neví ani z půlky, čím si procházím. Dokonce ani moje bff ne. Té sem se přestala zdůvěřovat jelikož vše co jí řeknu skončí u dalších pěti lidí, kteří si ze mě dělají srandu.
    Jednou jsem byla venku. Moje kamarádka tam měla nůž, a já jí ho slepě vytrhla a začala se řezat do ruky. Nevěděla jsem co dělám, smála jsem se jako psychopat a u toho brečela, ale cítila jsem obrovský pocit úlevy, jako když si kuřák dá po dlouhé době cigaretu. Najednou mi ho kamarádka vytrhla, a zeptala se mě, jestli sem ok. Chtěla jsem říct že ano, ale vyklouzlo mi že ne. Rozbrečela jsem se. Matka s otcem na to přišli, a začali mi pro změnu říkat, že to dělám abych je vydírala a týrala, že je prý trestám a prý na trestání rodičů si hledám návody na tik toku, instagramu a tak. Chtěli mi zabavit mobil, ale nakonec to neudělali.
    Vím že tohle celý je úplně typický, třináctkovský a že většina lidí co si to pak přečte v odpovědích na dotazy se tomu budou smát a řeknou si to, co bratr mýho kluka: borka se řeže jen pro zajímavost a předvádí deprese. Ale mě to fakt hodně mrzí, a potřebovala jsem se prostě svěřit, kdyžtak se omlouvám kdybych urazila někoho s ´opravdovými problémy´.

    holka jménem kájuška, 13 let, 6. dubna

    Milá Kájuško,
    Po přečtení tvého dotazu si rozhodně myslím, že to je „opravdový problém“ a určitě není dobře jeho závažnost teď podceňovat. Míváš v sobě tak silné napětí, že ti přináší úlevu dělati si bolest. Funguje to jako ventil pro potlačený vztek, který otáčíš proti sobě sama. Popisuješ chování rodičů vůči tobě, kdy se ti vůbec nedivím, že se v tobě hromadí hodně vzteku a dalších negativních emocí. Pak odsuzuješ sebe sama, nepřijímáš se. Vnímám tam i hodně bezmoci proti jejich tlaku, odmítání, možná ponižování. Sebepoškozování tu může pak být jedinou možnou úlevou. Může to být také způsob jak cítit sebe sama. Děje se to často tam, kde jsou negativní vnitřní pocity tak silné, že jakoby odříznout vnitřní prožívání od vědomí. A to řezání, bolest, kterou to způsobuje, je vlastně takový náhradní kontakt se sebou. Pak je tu také ta touha po bolesti. Když člověk prožívá psychickou bolest, se kterou si neví rady, tak pak je ta fyzická bolest, zástupná možnost jak tu bolest uvolnit. Bohužel, dělá pak člověku také dobře to, když může způsobovat bolest sám sobě. I to má vlastně takovou zástupnou funkci úlevy. U každého člověka je to trochu jiné, proč se to tak děje, proč mu sebepoškozování přináší úlevu. A vždy je potřeba dobře porozumět celkovým okolnostem. To znamená především vztahům, v jakých se nachází, emocím, které to vyvolává, jeho postojům, hlavně sama k sobě. Moc bych ti doporučila abys to nepodceňovala a našla si příležitost o tom mluvit osobně s někým dalším, komu důvěřuješ. Je to závažný problém a je potřeba ho řešit včas. Je dobré na to nebýt sama, mít oporu v někom druhém. Můžu ti také doporučit kontaktovat odbornou pomoc třeba prostřednictvím nějakého chatu, určeného pro děti v krizi. Může to být i ten náš, který má zřízený Centrum Locika. Je to na www.detstvibeznasili.cz. Nebo chat Dětského krizového centra, www.dkc.cz. Tak ti držím palce, ať najdeš brzy cestu ven z tohoto problému a vše dobře zvládneš.
    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahojte, potřebuji pomoc a to velkou. Mám dva dotazy, ale oba končí tím, že si něco chci udělat.

    1. Teď v poslední době se mi pořád vrací myšlenky na moje největší trapasy a mě to šíleně sužuje. Když už myslím na něco příjemnějšího tak se mi stejně nějakým způsobem vrátí myšlenky na moje trapasy. V poslední době je to pro mě čím dál těžší a já mám pocit že za chvíli kvůli nim prasknu. Mamce jsem to radši neříkala, některé by totiž nemusela pochopit. A přes psychologa to taky nepůjde. Můj dědek který mě chce jenom pro sebe je psycholog a zná všechny psychology ve městě a hned by se mu doneslo že jsem tam byla.
    2. Teď v poslední době mám pocit že chci být sama sebou a ne moc s rodinou. Ale s mamka mě nutí chodit ještě s ní a s mojí sestrou ven a jsem strašně vysoká a když mě všechni vidí s ní tak je mi strašně trapně. Dívají se po mě už úplně všichni, hlavně teenageři, kteří se mi smějí a kroutí očima. Dokonce už mi to zničilo i první lásku, čekala jsem na mamku před obchodem a já se začala bavit s jedním strašně pěkným a mega hodným a příjemným klukem a on mě měl stejně rád jako já jeho (hodně). Jenže přišla mamka, řekla že jsem daleko od obchodu, že se nemám bavit s takovým budižkničemou a ať jdu. Strašně mě to tenkrát vzalo. A včera jsme zase byli venku a měli jsme před sebou skupinu tak šestnáctiletých teenagerů a jedna holka tam řekla sprosté slovo ale ne zas nějak extra sprosté a mamka to slyšela a nahlas řekla že když takhle budeme mluvit, tak že nás tak potrestá že jsme to neviděli. Všichni to slyšeli a začali se smát a mě bylo šíleně trapě. Za rodiči už jsem byla hodněkrát I s argumenty ale pořád nic. Ani zbytek rodiny me nějak nepodporuje.

    Mám chuť si něco udělat 😣 Poradíte prosím? Jsem zoufalá a bezradná. Děkuji moc$>

    holka, 12 let, 20. března

    Milá pisatelko,
    Popisuješ, že se ti stále vtíravě vrací myšlenky na tvé největší trapasy, a sužuje tě to takovým způsobem, že uvažuješ i o tom, že „praskneš“, že to už neuneseš. Tak teď tě chválím za to, že ses svěřila, i když předpokládám, že ani to nemuselo být pro tebe jednoduché psát o tom, co ti není příjemné. Dělá to na mě dojem, že spolu ty dva dotazy souvisí. V tom další dotazu popisuješ, jak se cítíš trapně, když tě máma nutí chodit s ní venku. A druzí se ti smějí, že jsi stále v doprovodu mámy. A pak popisuješ tu scénu kdy ti máma veřejně vynadala za to, že se bavíš s nějakým klukem. A tu další, kdy máma opět veřejně odsoudila tu holku za to, že mluví sprostě. Možná právě proto, kolik toho nyní se děje trapného mezi tebou a mámou se to pak přenáší na tvůj celkový pocit sama ze sebe. Máma tě pořád bere jako malé dítě a moc nerespektuje, že už máš zájmy jiné a záleží ti na tvých vrstevnících a klucích. Řekla bych, že pak z jejího postoje, kdy nechce připustit, že dospíváš, může plynout hodně těch pocitů trapnosti ze sebe sama. A ty pocity pak přitahují neustále dokola vzpomínky na zážitky, které ti nyní připadají trapné. Tak je to takový zamotaný kruh. Jsi na začátku puberty a děje se s tebou hodně fyzických a psychických změn. Je teď moc důležité najít svou osobní identitu, své vlastní sebevědomí a sebejistotu a oddělit se tím od rodičů a zároveň s nimi udržet dobrý vztah. Je to takové hodně bouřlivé období, plné zvratů a různorodých pocitů. Potřebuješ cítit svou samostatnost a nezávislost ale zároveň zůstat v dobrých vztazích s rodiči. Je to bouřlivé i pro rodiče, protože přestávají rozumět tomu, co chceš a kdo jsi. Byli zvyklí na to, že jsi malé dítě a posloucháš je a to najednou se mění a už dítě nejsi. To musí oni pochopit a přijmout. Můžeš teď vnímat, že stejné lidi máš ráda i nenávidět. A je to přirozené. Je teď moc důležité pro tebe vnímat to, co máš opravdu ráda, co tě baví, zajímá, přemýšlet o tom, co dál po základní škole, jaké jsou tvé koníčky a tak. Ujasni si také, které osoby mezi tvými vrstevníky máš ráda, komu důvěřuješ a od koho si chceš raději držet odstup. Teď je důležité vnímat to, co ty sama opravdu chceš a nechceš, co cítíš. Prostě uvěřit sama sobě, najít cestu sama k sobě. Ono to bude přicházet i samo, tím vývojem ale můžeš tomu i napomáhat právě tím, co jsem psala. To víš, že by bylo moc dobře, kdyby sis o tom s někým dospělým mohla popovídat. Nemusí to být ani rodiče ani psycholog. Ale chtělo by to někoho, kdo tě zná a má zároveň od tvé rodinné situace odstup. Prožívá to stejně mnoho dalších dětí ve tvém věku. Pokud budeš potřebovat napsat víc, můžeš se třeba obrátit na nějaký chat, určený pro děti. Třeba i ten náš, na www.detstvibeznasili.cz. Kde to s tebou víc rozebereme. Zvláště ty úvahy nad tím, že to už nevydržíš a něco si uděláš. Za to to nestojí, máš celý život před sebou a zařídíš si ho podle sebe.
    Tak ti držím palce ať se tvá situace brzy zlepší, poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj všichni,
    dnes bych se chtěl zeptat zda je možné aby mi rodiče zakázali prázdniny? Takhle to zní divně ale že mi při prázdninách rodiče zakážou hrát na mobilu(nebo jakékoli jiné elektronice) a řeknou mi že se prostě budu celé prázdniny učit. Prosím odpověte rychle. Děkuji.

    kluk, 12 let, 2. dubna

    Ahoj, jsem ráda, že si se obrátil/a na poradnu a Centrum Locika. Z tvého dotazu mi není zcela jasné, jak by tedy měly probíhat tvé prázdniny, zda by si mohl/a chodit ven nebo by si celý den trávil/a jen učením a jak by tě k tomu nutili? Nebo zda by se zákaz týkal jen mobilu a co tím rodiče pak sledují? Rodiče by měli používat jen ty výchovné prostředky, které jsou „přiměřené okolnostem, neohrožují zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte.“ (Občanský zákoník § 884). Pokud by tě tedy rodiče nepřiměřeně omezovali v tvém svobodném pohybu a nutili tě sedět jen doma a učit se celý den, zřejmě by to nebylo v tvém nejlepším zájmu jako osoby mladší 18 let a dalo by se proti tomu bránit na příslušném úřadě a to Orgánu sociálně-právní ochrany dětí tzv.OSPODu, který najdeš na městském úřadě. Pokud by tím ale rodiče sledovali nějaký tvůj nejlepší zájem jako např.ochrana zdraví, zbavit tě závislosti na elektronických médiích a snahu zlepšit tvůj prospěch ve škole,...tak mají právo používat takové výchovné prostředky plynoucí z jejich rodičovské odpovědnosti. Bylo by ale lepší si o tom více popovídat a zjistit, co tě konkrétně trápí. Budeme rádi, když nám napíšeš na chat Dětství bez násilí https://elinka.internetporadna.cz/linky/detstvi-bez-nasili. Zdraví tě Centrum Locika

    Rodiče

    Ahoj poradno,

    1. Je mi 11 let, jsem vysoká 160cm a vážím 57kg.... myslíte že tato váha je optimální k mému věku a výšce?
    2. nemám dobrý vztah s mamkou a pomalu se jí bojím říct i, o něčem co bych si chtěla kopit (a kupuje se to jen online a já nemám platební kartu)... Prostě chci poradit jak ten vztah vybudovat, protože už to došlo do takového stavu že ani mamka se semnou nechce moc bavit...a hlavně bych se chtěla začít bavit o těch intimnějších věcech a bojím se protože možná když to řeknu mamce tak mamka tátovi táta babičce a dědovi a bojím se že se mi budou smát...;-(
    3. jak mám tátu donutit aby všem neříkal to co nechci a aby si že mne pořád nedělal srandu? Já mu sice řeknu nedělej to prosím, mně to vadí ale i tak pokračuje nebo se urazí a příště zase znova...

    Předem děkuji za odpověď a pomoc

    Alíkova kamarádka :-)

    holka, 11 let, 28. března

    Milá pisatelko,
    K tvému prvnímu dotazu ohledně výšky a váhy ti nemohu odpovědět. Raději se obrať na svého dětského lékaře a zeptej se jeho.
    Pokud jde o tvé další dotazy. Popisuješ, že nemáš dobrý vztah s mámou. Bojíš se jí říci o něco, co by sis chtěla koupit a bojíš se s ní mluvit o intimních věcech. Máš strach, že o tom bude mluvit se všemi dalšími členy rodiny. A pak je tu také dotaz ohledně chování otce k tobě. I on tě nebere vážně, dělá si z tebe legraci a nerespektuje to, že se ti to nelíbí. Víš, mám z obou těch dotazů pocit, že tě rodiče stále berou jako malé dítě. Ale ty se tak už necítíš a rodiče to nevnímají. Je ti 11let, pomalu na tebe přichází puberta a to způsobuje hodně vnitřních i vnějších změn, na těle i psychice. Rodí se v tobě větší uvědomění sebe sama, toho, co chceš a nechceš, jaká jsi a kdo jsi. Možná to nyní chce nějaký čas, než to rodičům skutečně dojde, že už tě nemohou brát jako malé dítě. A že, teď už musí víc respektovat tvá přání, pocity a názory. I rodiče si musí zvyknout na to, že jejich děti už nejsou zase takové děti a „dorůst“ spolu s nimi. Tobě ale zároveň doporučuju nepřestávat rodičům říkat, jak se cítíš a co si přeješ a nepřeješ. To své místo v rodině si spoluvytvářet sama. Mluv o tom otevřeně se svou mámou, i s tátou. Máš na to právo a je to tak správné. Učíš se tím i důležité schopnosti pro svůj dospělý život. A můžeš o tom třeba také víc mluvit se svými vrstevníky, jak to mají doma oni. Možná budeš překvapená kolik dalších tvých přátel řeší doma vlastně podobné věci. A to ti bude dávat trochu odstup a sílu. Věnuj se svým zájmům a koníčkům. To ti dá energii a odvede pozornost od toho, co se děje doma. Moc tě také chválím za to, že jsi napsala a sdělila to, i to je první důležitý krok, jak se učit mluvit o sobě a jasně hájit sebe sama. Pokud budeš potřebovat můžeš klidně napsat víc, případně využít nějaký chat (třeba Dětského krizového centra, Centra Locika – www.detstvibeznasili.cz, chat SOS Centra), kde budeš mít možnost to vše podrobně rozebrat.
    Tak ti přeju hodně sil a ať se brzy tvá situace zlepší.
    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj Alíku, mám 2 problémy první je že se rodiče neustále hádají a myslím, že se chtějí rozvést, táta každou noc spí v maringotce kterou máme na zahradě a dokonce mu tam musím nosit i jídlo, máma už ho prý nechce ani vidět, nevím proč se tak hádají a strašně mi to vadí... :( Druhý problém je, že mám problém s nadměrnou plynatostí a hrozně se za to stydím nikomu jsem to neřekl a hlavně nevím jak by reagovali :/ Nemám v jídelníčku nic co by mě takto nadýmálo. Nevíš čím by to mohlo být už mě to dost trápí a ani nevím zda na to existují i nějaké dětské léky :-(

    Kluk skoro 14 let, 26. března

    Milý pisateli,
    Píšeš, že ti moc vadí to, jak se rodiče hádají, nejspíš se rozcházejí a ty vlastně ani nevíš proč. Úplně chápu, že to vnímáš takto negativně, je to pro děti v rodině vždy hodně nepříjemné. Ohrožuje to jejich pocit bezpečí, důvěry a základní jistoty v rodině. Bere jim to řád, na který byly zvyklé. A určitě je tu i podvědomá otázka, na čí stranu tě to táhne víc, k otci nebo matce, komu v tom sporu víc věříš. Možná to dokonce rodiče chtějí od tebe nějakým způsobem slyšet. Nosíš jídlo tátovi do maringotky na zahradě. Požádal tě o to on nebo máma, protože ho nechce ani vidět? Jaký je mezi nimi skutečně problém by ti měli říci oni. Základním způsobem ti to vysvětlit, co se děje. Doporučila bych ti se na to rodičů výslovně zeptat. Měli by si uvědomit, že se to všechno netýká pouze jich ale také dětí v rodině. A také se zkus nyní hodně zaměřovat na to, co máš rád ty sám. A na to, co ti tzv. dává sílu a uklidňuje tě. Třeba nějaký tvůj sport, aktivity venku, kamarádi, kontakt s jiným členem rodiny a podobně. Je teď moc důležité posilovat to, co tě drží, vytváří tvou psychickou odolnost. To ti pomůže tohle náročné období překonat a vyrovnávat se s tím, co přijde. Pokud by jsi měl pocit, že to už nezvládáš, tak se neboj říci si o pomoc. Třeba na nějakém chatu nebo lince důvěry pro děti. Je to vždy lepší, než si to v sobě nést dlouho.
    A k tvému druhému problému, myslím si, že to bude mít tzv. psychosomatický původ. Že je to nejspíš propojené s tím, co zažíváš doma. Ta situace doma vytváří v tobě napětí a předpokládám i hodně vzteku nebo úzkosti. Emoce jsou propojené s tělesnými procesy. A tak se to odráží v tom, co popisuješ. Tady by mohlo pomoci to celkové uvolňování napětí, jak o tom píšu v první části odpovědi. Hodně o tom, co se s tebou děje, co prožíváš, jak ti je, mluv s někým, komu důvěřuješ. Nedrž to v sobě.
    Přeju hodně sil, abys tohle období dobře zvládnul,
    Poradce Centra Locika