Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Co dělat po škole? Alík radí dětem

    Alík radí dětem

    Dobrý den, jsem v 7. Třídě a už se pomalu rozhoduju co bych chtěla dělat ale moc tomu nerozumím a proto potřebuju radu, chtěla bych něco jako firmu (například online obchod) protože se mi líbí jak firma freak wear vyrábí kryty na mobil a zároveň si dělá reklamu na tik toku ale zajímalo by mě jestli na to je nějaká škola (asi nejspíše ano) a jak se ten obor jmenuje. Děkuji předem za odpověď

    holka, 13 let, 25. května

    Ahoj,
    je skvělé, že přemýšlíš nad tím, kam pokračovat dál po škole a jaký směr by měla mít tvá budoucnost. Upřímně mi není známo, že by existoval nějaký obor, který by se specializoval na tvorbu krytů na mobil. Nejblíž k tomu bude mít asi nějaký designerský obor, ale určitě je i v takové firmě zastoupena spousta funkcí a oborů.
    Pokud nemáš jasné preference o tom, co bys chtěla po škole dělat a neprojevuje se u tebe například nějaké výrazné nadání nebo směřování, jako nejlepší varianta mi připadá dotazník profesní orientace, který můžeš absolvovat v nejbližší pedagogicko-psychologické poradně. Ten odhalí tvé silné i slavbé stránky a pomůže ti s budoucím profesním nasměrováním. Věřím, že ti pomůže lépe se zorientovat a poté i rozhodnout.
    Měj se hezky!
    Bára

    Na otázky odpovídají

    pracovníci Modré linky, psycholožky BáraV a Péťa, poradenské centrum Locika, MUDr. Jiří Staněk, MVDr. Přemysl Rabas, bojovníci proti kouření z projektu Nekuřátka, vědecký novinář Pragmatik a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

    Dotazy mohou pokládat pouze čtenáři mladší 15 let.

    Zvířata

    Zdravím, dobrý den
    Poslední dobou si všímám, že se na naší cyklostezce pohybuje pitbul bez náhubku a většinou i bez vodítka. Nemá přivolání (i když na něj jeho pán křičí, tak prostě nepřijde) a ani nijakou velkou poslušnost. A teď ten problém. Mám fenku, střední lovecké plemeno (20 kg), bude mít dva roky. Nejhorší je, že se má fenka chce s každým psem přátelit a vrtěla by prutem i kdyby jí nějaký potenciální útočník trhal slecha. Mám o ni docela strach, je to moje štěstí a asi bych nepřežila kdyby jí ten pit něco udělal. Už jednou na nás vyběhl ( a to opravdu se zlými úmysly), naštěstí si ho jeho pán stihl chytit. Ale bylo to jen o chloupek...
    Opravdu nevím co bych měla dělat kdyby ho někdy chytit nestihl. Nevím, jestli bych já (skoro třináctiletá holka) dokázala přeprat mohutného pitbula který by vyloženě šel po mé fence. Já bych se na něj klidně vrhnout dokázala, mého miláčka bych se samozřejmě snažila ochránit, ale bojím se že by to nemělo nějaký veliký smysl. Utíkat také nemůžu, ještě bych to zhoršila a ten pes by se za náma vrhal ještě víc. Říká se, že nejlepší je psa si šoupnout za sebe, ovšem naše cyklostezka je otevřený prostor, a tak by nás ten pitbul mohl obejít...
    Pokud vím, tak jako nezletilá osoba nemůžu mít ani pepřák ani paralyzér a tím pádem bych byla zřejmě při nějakém útoku pitbula na mou fenku asi bezbranná.
    Bull psů se nebojím. Vím, že když mají správné vedení jsou to zlatíčka (viz. naše psí kámoška amerického stafordšírského bulteriéra, která má poslušnost dokonalejší než kterýkoliv policejní pes) ale tento pes správné vedení nemá. Žije na bytovce, chodí s ním jen po ulici a když se rozhodnou na něco "většího", vypustí ho na cyklostezce...
    Máte pro mě nějakou radu jak se při útoku případně bránit?
    Děkuji mockrát za sebe i za mou fenku 🍀❤️🙏🏻
    PS.: Omlouvám se za slohovku, musela jsem se rozepsát 😄

    Evča (12) a fenka Zorka, 14. června

    Ahoj Evčo.
    Takové situace jsou složité a obtížně se řeší, ale obecně platí, že na cyklostezce by nikdo neměl pouštět svého psa na volno, ať je pes jakékoliv povahy. Cyklostezky k tomuto nejsou určené. Pokud jsi z vesnice nebo z malého města a s majitelem se znáte, měli byste ho s rodiči upozornit, že není možné pitbula nechávat takto běhat. Pokud jsi z většího města, nebo není možné, aby majitele upozornili Tví rodiče, měla by tuto věc řešit městká policie, případně státní. Nejde jen o Tvou fenku (Tvé obavy chápu), ale i o všechny ostatní, kdo se na cyklostezce vyskytují. Rozhodně Ti neporučuji se pouštět do střetu s pitbulem, byž rozumím Tvé snaze ochránit Tvou fenku. K žádnému střetu by nemělo dojít, je to velmi nebezpečné. Bylo by opravdu dobré, aby situaci řešili dospělí, z Tvé strany rodiče a pokud to není možné, bylo by třeba požádat o pomoc městkou policii. Pokud ani to není pro Tebe vhodné řešení, tak raději doporučuji chodit na procházky jinam.
    Přeji hodně štěstí.

    Sexuální orientace

    Ahoj, už jsem tady zas <3, mám takový malý problém, který už nějakou dobu trvá. Chci svým rodičům říct, že jsem pansexualní pangender a z části nebinární (jakože mi nepasuje vůbec žádný gender, proto se taky cítím na všechny).
    Můj největší problém je, že se bojím, že vůči mě budou homofobní, ale ne v tom populárním smyslu, aby řekli, že LGBT neexistuje a nebo, že je to nemoc. Bojím se, že to nevezmou přímo ode MNĚ, že řeknou, že je to jen období, nebo tak. (Btw není, cítím to už skoro dva roky, jednu dobu sem si dokonce myslel, že jsem lesba)
    Další problém je to, že asi nevezmou, že jsem pangender. Pokoušel jsem se to dnes naznačit tím, že jsem email do školy psal v mužském rodě. Otec se naštval, že se snažím být zajímavÁ.
    Taky si nejsem pořád jist sám sebou. Nevím, jestli sem správně vyložím své, pocity, aby ste mi pomohli je pochopit, ale pokusím se: Pansexual jsem tak na 99%, protože se občas cítím jako omnisexual. Jakože dokážu rozlišit, jaký gender mně přitahuje víc a míň. Další den mi to je jedno. Nechápu se.
    Pak nejsem spokojen se svým gendrem. Sice se mi líbí, že vypadám jako holka, velký kozy, boky a zadek, ale mám problém s tím, že mě všichni automaticky jako SHE/HER berou. Chci aby mně někdy brali jako kluka, přes to, že venku jsem holka. Ale taky jsem možná více osobností, jako THEY/THEM. Zároveň ale jen jedna. Já. Jak říká můj kluk, můžu se cítit i jako žehlička xd.
    Občas před někým omylem řeknu něco ve smyslu: Jsem rád, že tě mám. Člověk hned že: RáDa. Ale tf v tu chvíli to tak zrovna necítím tak ať to respektuje.
    Taky moje BFF je homofobní. Ale to jí nějak vysvětlím, i když mě štve.
    Prosím jak mám o tom říct rodičům a co si myslíte o všech mých problémech? Děkuji

    (Dnes he/him děkuji)

    holka, 13 let, 14. června

    Ahoj,
    otázka genderu, sexuální identity a sexuální orientace je ohromně složitá záležitost. Píšeš, že se někdy nechápeš a máš na to plné právo. Chce to čas, porozumět svým pocitům a preferencím. V tomhle může pomoct promluvit si s psychologem, který ti pomůže srovnat si myšlenky a lépe si porozumět. Zkus se obrátit třeba na školního psychologa.
    Mluvíš o tom, že by sis přál/a, aby tě lidi vnímali jako kluka/holku podle toho, jak se zrovna cítíš. Tím je ale stavíš do velké nejistoty ohledně toho, jak s tebou mluvit. Jsme zvyklí, že pohlaví se obvykle nemění ze dne na den a přepínat mezi ona/on je poměrně náročné. Určitě je můžeš zkusit požádat, aby se chovali, jak si přeješ, uvidíš, jestli to půjde.
    S rodiči se zkus nejdřív pobavit o tom, jak se staví k různým variantám sexuální identity a orientace, abys zjistila, jakou reakci od nich můžeš čekat. Pak by mohlo být snazší popsat jim vlastní vnímání sebe sama. Některé pojmy (pansexualita, nebinární,…) jim možná budeš muset vysvětlit, protože jsou to ne úplně známé pojmy a používají se relativně krátkou dobu.
    Ještě jednou doporučuji být v kontaktu s psychologem, myslím, že by ti mohl hodně pomoct s tím, aby ses cítila ve svém těle a ve společnosti jiných lidí, lépe.
    Měj se krásně!
    Péťa

    Moje tělo

    Růst postavy po první menstruaci

    Ahoj Alíku, mám dotaz. Jak moc ještě vyrostu po první menstruaci? Četla jsem, že se roste furt normálně, nebo že vyrostu jen 3 cm atd. Moje mamka měří 160 a můj taťka 170. Myslíte, že bych mohla mít 165cm? Předem děkuji za odpověd:-)

    holka, 13 let, 9. června

    Ahoj holko,

    Růst postavy pokračuje i po první menstruaci (menarché), i když je pravdou, že v průměru už nebývá tak výrazný, jako na počátku puberty. Důvodem je, že u většiny dívek probíhá období urychleného růstu neboli tzv. růstový spurt (s průměrným ročním „přírůstkem“ okolo 6 cm) ve věku 11,5 až 12,5 roku, tedy v době, kdy většina z nich ještě nemenstruuje, zatímco ve věku 14 až 18 let, kdy už většina dívek menstruaci má, se roční „přírůstek“ hmotnosti pohybuje obvykle již „jen“ v rozmezí 1 až 3 cm.

    Avšak je třeba si uvědomit, že zde pracujeme pouze s průměrnými údaji. Průběh tělesného růstu může probíhat značně individuálně, každý tedy může růst trochu odlišným tempem. Velký význam mají dědičné předpoklady, které jsou u každého člověka také poněkud odlišné.

    Cílovou výšku lze odhadnout na základě dosažené tělesné výšky obou rodičů. Jestliže tatínek měří 170 cm a maminka 160 cm, pak odhad cílové výšky by u tebe činil 158,5 ± 10 cm, teoreticky vzato bys tedy mohla vyrůst až do výšky 168,5 cm.

    Je škoda, že neuvádíš svoji současnou tělesnou výšku. Průměrná výška třináctileté dívky sice činí 160 cm, ale opět se jedná jen o průměr. Za normální tělesnou výšku se u třináctiletých dívek považuje cokoliv v rozmezí 147 až 173 cm.
    Jinak se kvůli tělesné výšce nemusíš znepokojovat. Rozhodně neplatí, že „čím větší, tím lepší“. Naopak, ze zdravotního hlediska může být mírně podprůměrná výška spíše výhodou.

    Jiné téma

    Kde nakupovat oblečení?

    Dobrý den, moc se omlouvám ale tato otázka je taková spíš méně důležitá takže si klidně dejte načas a pomozte jiným, poslední dobou se mi vůbec nelíbí oblečení které nosím (takové to dětské oblečení) a chtěla bych se začít oblékat trochu hezky jenže vůbec nevím kde mám nakupovat (moje mamka tomuhle moc nerozumí protože už není nejmladší), mohli by jste mi prosím doporučit nějaký obchod kde je to levné a jsou tam trendy oblečení (líbí se mi všechno oblečení až na to kde jsou jednorožci atd) může být jak online tak i kamenný obchod. Předem děkuji že tu pro nás jste, velký respekt vám že to zvládáte ❤

    holka, 13 let, 12. června

    Ahoj,
    předně bych ti chtěla poděkovat za moc milá slova. Vážíme si jich a jsme s kolegy rádi, že můžeme pomáhat.
    Co se týká tvého dotazu ohledně nákupu oblečení, zcela rozumím tomu, že se postupem času vkus vyvíjí a to, co se nám líbilo v mladším věku, už nás neoslovuje. Je to tak normální a je to v pořádku. Trochu svízelné je radit s výběrem obchodu, protože právě neznám tvůj vkus. Nevím, co se ti líbí a co bys chtěla nosit. A také netuším, kde bydlíš a jaké obchody máš v dosahu. Řekla bych proto, že nejlepší by bylo, kdyby ses pozorně rozhlédla kolem sebe a podívala se, co nosí tvé spolužačky a kamarádky a co by se ti líbilo. Pak se jich zeptej, kde to které oblečení nakoupily, a třeba je můžeš i požádat, jestli byste nemohly jít na nákupy společně. Můžete si navzájem poradit s tím, co které z vás sluší.
    Pokud bych přece jen měla nějaké obchody doporučit, myslím, že velmi dobrý výběr napříč všemi značkami mají obchody About You, Zalando, nebo Zoot.
    Měj se hezky!
    Bára

    Brigáda

    Můžu jít na brigádu?

    Ahoj Alíku, chtěl bych se zeptat. Blíží se léto, takže období brigád. Mě by totiž zajímalo, jestli mě
    vezmou na brigádu ve 14, protože 15
    mi bude až 31.7. A už bych totiž chtěl na brigádu někdy začátkem června. Takže jestli vůbec tohle léto to má nějaký smysl.

    kluk, 14 skoro 15, 11. června

    Ahoj,
    nejsem sice právník, ale obávám se, že legálně to není možné. Každý mladistvý může pracovat již od patnácti let, ovšem musí mít dokončenou povinnou školní docházku. Smlouvu může uzavřít hned po dovršení patnácti let s odloženým nástupem na brigádu po dokončení školní docházky. Pokud máš tedy ukončenou školní docházku, můžeš si domluvit nějakou brigádu na srpen, ale dřív to bohužel nejde.
    Měj se hezky!
    Bára

    Jiné téma

    Chtěl bych přejít do jiného oddílu

    Ahoj,
    tento rok jsem se stal rádcem ve skautu a úplně jsem si nesedl s některými dalšími rádci (například nechápou, že mám i jiné zájmy a chtějí abych skautu věnoval 100 % svého času). Našel jsem pro sebe nějaké řešení. V našem městě je ještě jeden oddíl do kterého bych prostě přešel. Mám tam spoustu dobrých kamarádů a věřím tomu, že by to tam bylo lepší už jen proto, že to neberou tak vážně.

    Můj problém je ale v tom, že nevím jak říct klukům ze svého současného oddílů, že bych chtěl přejít. Vím, že to nepochopí a byli by na mě z nějakého nepochopitelného důvodu naštvání. S přechodem z pozice rádce do jiného oddílu by také mohl být menší problém, ale s tím už bych si poradil.

    Jsem z toho celý na nervy a ze stresu se mi špatně usíná. Byl bych rád za nějakou radu, protože nevím jak si počít.

    Díky 🥺

    kluk, 15 let, 8. června

    Ahoj,
    je mi líto, že prožíváš tak náročné období a zcela chápu, že jsi z celé situace vystresovaný a je to pro tebe těžké. Je to skutečně nepříjemná situace. Nicméně důležité je uvědomit si, že chození do oddílu není povinnost, ale mělo by to být něco, co tě obohacuje a dělá ti radost. Pokud ti tedy kolektiv ve tvém stávajícím oddílu nesedí a víš, že jinde by to bylo lepší (a navíc máš možnost přejít), nevidím důvod, proč by ses měl dál trápit.
    Chápu, že máš strach, že to tví kamarádi ze současného oddílu nepochopí a třeba na tebe budou i naštvaní. U některých z nich tomu tak určitě bude, ale každý člověk má právo na volbu a pokud jsou to skuteční kamarádi, měli by to respektovat. Vysvětli jim, že to nemá nic společného s vaším kamarádstvím, ale že máš zkrátka i jiné zájmy a chtěl bys skauta pojímat trochu jinak. Věřím, že ti, kteří jsou tví opravdoví kamarádi, to pochopí a vaše přátelství tím nijak neutrpí.
    Držím ti palce!
    Bára

    Moje tělo - váha

    Během karantény jsem přibrala

    Ahoj, ráda bych se něco zeptala. Mám pocit že jsem přes karanténu strašně ale strašně přibrala. Když jsem se naposledy před karanténu vážila tak jsem měla pěknou postavu, 40 kg a 161 cm. Ale teď jsem zas asi o 3-5 cm vyšší (můj odhad) a zda se mi že vypadám příšerně. Mám strašně tlustší stehna oproti podzimu, břicho taky nevypadá moc dobře a pas mám strašně široký. Navíc jsem pohlédla v obličeji a zvýraznily se mi ty tmavé kruhy pod očima. A moje váha je teď 48 kg takže jsem fakt tlustá (výška cca 165 cm a věk 12). Nejhorší je že já v létě skoro každý den chodím na koupaliště a s touhle postavou teda nevím. No takže moje otázka:jak mám vrátit původní barvu do obličeje? Jak se amm zbavit těch kruhů pod očima? (na make up si připadám ještě dost malá) a jak mám zhubnout tak abych vypadala tak jako dřív? Děkuji moc

    holka, 12 let, 30. května

    Ahoj,
    zadala jsem si své údaje do BMI kalkulačky (je potřeba používat BMI kalkulačku pro děti, protože hodnoty se počítají jinak než u dospělých) a mohu tě ujistit, že tvá váha je vzhledem k tvému věku a výšce naprosto optimální. Přemýšlela jsem tedy o tom, kde se mohl vzít tvůj pocit, že jsi „strašně tlustá“ a zadala jsem i tvou původní váhu - 40 kilogramů. A hned to bylo jasné. Předtím jsi totiž měla podváhu a proto ti teď tvá váha připadá jako nadměrná, ačkoli tomu tak není.
    Je skutečně možné, že se ti změnila postava a třeba i rysy v obličeji, ale to nemusí být způsobeno tím, že jsi něco přibrala, ale jednoduše tím, že začínáš dospívat a tvoje tělo se mění. V průběhu následujících let se změníš z dítěte na ženu a je tudíž normální, že ztratíš svou dětskou postavu. Chápu, že to může být pro někoho tak trochu šok, než si na novou postavu zvykne, ale rozhlédni se pozorně kolem sebe a určitě zjistíš, že některé tvé spolužačky nebo kamarádky už mají podobný typ postavy jako ty.
    Vzhledem k tvé váze je nesmysl, aby ses snažila hubnout. Pokud nejsi spokojená s tím, jak například vypadá tvé břicho nebo stehna, spíš se snaž hýbat se a cvičit, abys měla svaly a byla zpevněná. Tím svému zdraví i postavě prokážeš mnohem větší službu než například nesmyslnými dietami.
    Co se týká tvých rysů v obličeji, tady se obávám, že se budeš muset smířit s tím, že je máš takové, jaká ti tvá genetická výbava poskytla. Někdo má bohužel opravdu sklony k tvorbě kruhů pod očima a nedá se s tím nic moc dělat. Hlídej si, abys měla dostatek spánku a dobrý pitný režim. Zkusit můžeš také obklady z okurek nebo černého čaje. Ale jak už jsem říkala/psala, tvé tělo se během následujících let bude ještě dramaticky měnit a s ním i rysy v obličeji. Je skutečně možné, že tvůj problém s kruhy pod očima je pouze dočasný.
    Měj se hezky!
    Bára

    Moje tělo

    Ahoj poradno,
    Dřív jsem měla problémy se sebepoškozováním kvůli tátovi, protože mě vydíral a přišla mi na to mamka a teďka bych měla chodit na psychoterapie... Slíbila jsem že už se nebudu řezat, ale trápí mě, že mě občas bolí jizvy po tom sebepoškozování, takže bych se chtěla zeptat, jestli se s tím dá něco dělat
    Předem děkuji za odpověď a přeji krásný den @)->-@)->-@)->-

    holka, 13 let, 13. června

    Ahoj,
    jsem moc ráda, že se ti problémy daří řešit. Psychoterapie je skvělá volba pro lidi, které sebepoškozování trápí/trápilo. Pomůže ti vyrovnávat se se životními trápeními jinak než řezáním. Jizvy mohou bolet, když se hojí rány, ale také z jiných důvodů. Existuje spousta mastiček, které se prodávají v lékárně a pomáhají se správným hořením jizev. Zkus poprosit rodiče, jestli by ti nějakou takovou koupili.
    Měj se krásně,
    Péťa

    Jiné téma

    Fůra

    Ahoj, mám takový hloupý dotaz, když se řekne, že je někde fůra něčeho, tak kolik je fůra? Vím, že si říká tucet jako 12, kopa jako 60 nebo pár jako 2 a používá se to, i když to není přesně tolik. Zajímá mě jestli má nějaký určitý počet i fůra?

    kluk, 14 let, 12. června

    Zajímavá otázka, je neobyčejně obohacující podívat se občas pod kapotu slovům, které používáme. Zabývá se tím etymologie, která studuje, jak slova vznikají a jak se používají.
    Co se týče slova fůra, pomůže nám Příruční slovník jazyka českého. Fůra je zde definována jako „vůz s těžším nákladem“. Jde tedy o metaforu, v tomto případě se „nádoba“ (sklenice, vagon, náklaďák apod.) v přeneseném významu stane měřítkem množství.
    Zatímco dříve šlo o konkrétní množství („Přiveze dvě fůry pšenice.“), které si lidé dokázali představit a pracovat s ním, časem se z toho stalo expresivní vyjádření, které prostě znamená „velmi mnoho“ a používá se tak i u nepočitatelných věcí. A proto můžeme mít „fůru práce“, ale bylo by divné říci „dvě fůry práce“.
    Slovo pochází z němčiny, slovo Fuhrwagen znamená povoz tažený koňmi, z německého führen = táhnout.

    Strach

    Ahoj dneska nemám problém já, ale spíš se bojím o ségru..... :-( je jí devět a miluje plyšáky zejména Hello Kity ale ve sbírce těch nejoblíbenějších má i pár jiných plyšáků. Dělá jako by to byly živé bytosti, dává jim najíst (jakože dá vždycky každého plyšáčka nad talíř a on jakože papá) no a tady máme krční problém než plyšáci dojí tak my ostatní máme půlku jídla snězenou. Dál jim dává napít (stejně jako u jídla), chodí s nima na záchod..... v noci ale spí se všema kromě těch 5 Hello Kitty protože se jich bojí. No ale teď k jádru problému:ona ty plyšáky pusinkuje vždycky když se jim něco "stane". Tím stane myslím že si na ně někdo třeba trochu jen nepatrně sedne a ona je pusinkuje, ale zároveň si dává facky. Když si na ně někdo víc sedne nebo je třeba zmáčkne, tak se taky fackuje a ještě se škrábe do noh až má někdy odřeniny a modřiny. A když přes noc spadnou tak je to podobné jak když je někdo zmáčkne, ale ještě se škrábe na rukách a občas i na obličeji. Nejhorší je že je plyšáků moc :(. Navíc občas mě svým sebefackováním i vzbudí. Mám k sestru fakt strach a mamka nechce chodit na žádné terapie ani k psychologovi protože tam se to zas kříží s dalším problémem ale na ten se snažím zapomenout a proto ho tu nechci rozebírat. Co mám dělat? O sestru se vážně bojím ;-( Děkuji předem$>

    holka, 12 let, 5. června

    Milá pisatelko,
    Je moc dobře, že jsi se svěřila do poradny, děkujeme za tvou důvěru. To, o čem píšeš ohledně sestry, opravdu ukazuje na to, že sestru něco trápí. A bojíš se o ní oprávněně. Nejspíš je v ní velké napětí, se kterým si neumí poradit jinak, než tak, že ho přenáší do té hry s plyšáky a také do toho ubližování sobě sama. Když si děti takto ubližují, tak to ukazuje na nějaký vážný problém. A je vždy potřeba na toho upozornit nějaké dospělého, kterému důvěřuješ. Uvědomuju si, že píšeš ještě o druhém problému, na který chceš raději zapomenout. Mám ale pocit, že ty dva problému budou spolu souviset. Že se ve vaší rodině nejspíš něco stalo, na co sestra reaguje tím, jak se chová k plyšáků a k sobě. A ty máš potřebu to v sobě raději uzavřít. Myslím si, že jak ty, tak sestra, by jste o tom spíš potřebovaly s někým komunikovat. Najít někoho, ke komu budete mít důvěru a mluvit o tom. Už to samo o sobě uvolní napětí, které se jinak drží „pod pokličkou“. A třeba se najde způsob, jak vám s tím někdo pomůže, aby toho na vás nebylo tolik. Umíš si představit, že na to upozorníš mámu? Vím, píšeš, že má sama nějaký velký problém ale mohl by to pro ní být důvod, aby i ona hledala řešení toho, co jí trápí. A bylo by to nyní moc potřeba.

    Můžeš zkusit také využít školního psychologa, jestli ho na škole máte. Nebo se nabízí i anonymní podpora. A to na nějakém chatu pro děti, které mají doma problémy. Můžeš třeba využít ten náš, Centra Locika, ten najdeš na www.detstvibeznasili.cz. Nebo tu je chat Dětského krizového centra, ten najdeš na www.dkc.cz. A tam vše s tebou proberou, podpoří tě a pomůžou ti najít nějaké možné řešení toho problému. Myslím, že by to pomohlo i tvé sestře. Můžete třeba napsat spolu, pokud ona by to ještě nezvládla. Můžeš samozřejmě napsat i znovu do poradny ale mám pocit, že tvoje situace by nyní potřebovala spíš podrobnější rozhovor.

    Tak ti držím palce, ať najdeš brzy cestu jak si s tím poradit,
    S pozdravem,
    Poradce Centra Locika

    Holky a láska

    Ahoj poradno, chci se vyjádřit ke dvou věcem. První věc:

    Jak jsem psala o tom klukovi, že se mi líbí, tak jsem mu to napsala, ale bohužel už chodí s tou holkou. Což je špatná zpráva pro mě. No, a už si vůbec nepíšeme. Od té doby, co jsem mu to napsala, tak mi odpověděl, že už chodí s tou holkou. Potom jsme si nenapsali ani čárku. A nemluvíme spolu. Takže jsem smutná a trápí mě to a je pro mě těžké když je vidím jak se spolu baví a jsou šťastní. A já nevím jak s ním znovu navést konverzaci. A druhý problém:

    Vůbec mi ve škole nejde matika. Ake vůbec. Probíráme úhly a já je neumím. Je to hrozně těžký a píšeme pořád testy. Já se nestíhám učit a nic neumím. Dneska jsem z nich dostala 4. Rozbrečela jsem se kvůli tomu, protože už nevim co dělat. Do třídy k nám chodí skoro pořád školní psycholožka. Takže se zeptala co se stalo. Všechno jsem ji řekla. Ona se mnou šla na chodbu. Probrala vše se mnou. Řekla jsem ji o všech mých problémech. Co se děje u nás doma, jak se cítím atd. no, potom jsem ji řekla, že mě trápí to, že můj taťka ma diabetes ( chci zamazat tu nemoc). Domluvily jsme se spolu že to bude mezi námi. Jenže já mám strach, že se to někdo dozví z učitelů co jsme spolu řešily. Ona řekla že to je jen mezi námi, ale já mám prostě výčitky svědomí, že se to dozví někdo. A celkově strašně toho lituji, ale já si nemohla pomoct. Celkem mi pomohla toho si vážím, ale mám strach že se ty informace dostanou třeba k mým rodičům.

    holka, 12 let, 9. června

    Milá pisatelko,
    Nejdříve tě znovu oceňuji, že jsi napsala a svěřila ses s tím, co tě trápí. Chápu, že to pro tebe vůbec není jednoduché. Nejdříve k tomu, co píšeš jako první. Rozumím tomu, že je ti z toho smutno a mrzí tě to. Myslím si, že bude ale lepší, když tomu teď dáš nějaký čas a nebudeš se snažit s ním znovu zavést konverzaci. Mohlo by ti to zbytečně připomínat to, jak se kvůli tomu trápíš. Spíš si udělej od kontaktu s ním pauzu. Oni se i v tobě víc zklidní emoce a budeš se pak cítit lépe při nějakém možném dalším kontaktu s ním. Tak na to nespěchej. Není v tom teď moc smysl. Nech to uklidnit a dej si od toho odstup. Uvidíš, že tě během té doby to i přestane mrzet a nejspíš i poznáš, že není jediný pěkný kluk ve tvém okolí.
    A k tomu, co píšeš jako druhé. Máš strach, že se někdo dozví o tom, o čem jsi hovořila se školní psycholožkou. Máš výčitky, že jsi jí to vůbec říkala, že je tvůj táta nemocný. Víš, je to úplně pochopitelné, že tě tátova nemoc trápí a úplně chápu, že ses s tím potřebovala někomu svěřit. Když o svých trápeních mluvíme, tak nám to přináší úlevu. A máš na to právo. Tak si to nevyčítej. Školní psycholog je odborník a k této profesi opravdu patří i to, že dodrží slib mlčenlivost. Sama jsem psycholog a vím, že pokud bych se s tebou na tom domluvila a slíbila ti mlčenlivost, tak bych to opravdu dodržela. Zkus tomu důvěřovat.
    Pokud budeš potřebovat o tom napsat víc, tak se můžeš opět obrátit na poradnu.
    Tak ti moc držím palce, ať se vše brzy zlepší a je ti brzy lépe,
    S pozdravem,
    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Dobrý den
    Mám takové trápení
    Moji rodiče se rozešli a tatka mamce nechce dát penízky a tak šetříme peníze co mamce dává děda z babičkou. Ve škole mají všichni značkové mikiny, boty čepice a já mám jen nějaké levné. Taky půlka třídy má mobil za 12 tisíc a já mám mobil za sotva tisíc korun a to už 2 roky. Ve škole třeba nikdo najednou řekne hele já mám boty ty a ty jsou značkové a další řekne já mám zase tohle a je to taky značkové a tak to pokračuje. Moc mě trápí že si kvůli tomu mysli že jsme chudí. Také bych chtěla vědět jak jim říct že na tom jesli máš něco značkového nezáleží.
    Děkuji$>

    holka, 9 let, 7. června

    Milá pisatelko,

    moc děkuji za to, že nám s důvěrou píšeš. Zmiňuješ rozchod tvých rodičů a to, že taťka mamce nechce dávat peníze. Bohužel píšeš, že musíte hodně šetřit a mamka si nemůže dovolit ti koupit značkové oblečení.

    Je těžké být v prostředí, kde je nám neustále ukazováno, že druzí mají něco, co my ne. Ve tvém případě spolužáci se chlubí značkovým oblečením, drahými mobily, které ty momentálně mít nemůžeš. Vypíchla bych tvou poslední větu: „Také bych chtěla vědět, jak jim říci, že na tom, jestli máš něco značkového nezáleží.“ Já myslím, že je hodně důležité, že si to uvědomuješ hlavně ty. Hodnota člověka se rozhodně nepoměřuje značkovým oblečením. Důležité je, jaký je člověk uvnitř. I když je to klišé, čím je člověk starší, tím si to většinou uvědomuje. A také ne vše, co je značkové, musí být vždy kvalitní. Člověk si může koupit hezké, kvalitní oblečení i levněji. A jak to spolužákům říci? Jestli nastane nějaká situace, kdy těm budou konfrontovat s tím, že ty značkové oblečení nemáš, tak bych jim to řekla, tak jak si to napsala sem do poradny. Také bych tě ráda pochválila za tvou odvahu. Je moc dobře, že chceš říct svůj názor. To dost dětí ve tvém věku nedokáže.

    Přeji ti, aby se vaše finanční situace v rodině zlepšila a měli jste se lépe.

    Se srdečným pozdravem

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj vespolek
    Musím jezdit k tátovi? Já tam nechcy jezdit. Nemám to tam ráda! jana my pořád říká co je se mnou špatně a to prý celou noc tátu kope v posteli a bere mu děku a pořád to musím poslouchat a taky se tam nahání po bytě a smějí se tomu honza ten zase může choďyt ven od kdy chce do kdy chce a já nemůžu za kamarády. A petr mi rozkazuje a to je mladší než já a jana mu řekla že mně nemá v ničem poslouchat!! Je hrozně rozmazlený ale já nesmím udělat to co dělá on! Musím tam jezdit mama řekla že do osmnácti ano ale to je za dlouho a já tam musím jezdit každý druhý výkend ;-(:-(

    holka, 10 let, 7. června

    Milá pisatelko,

    moc děkuji, že jsi napsala do naší poradny. Vážím si tvé důvěry, se kterou píšeš.

    Píšeš o tom, že nechceš jezdit za tátou a do 18 let tam musíš jezdit každý víkend. Necítíš se u táty dobře.

    Nepíšeš blíže, kdo je Jana, Petr a Honza, ale předpokládám, že bydlí u táty doma. Vnímáš rozdíly v tom, jak se k jednotlivým členům domácnosti přistupuje. Vnímáš, že ty nemůžeš dělat věci, jako ostatní a z tohoto důvodu se asi necítíš dobře. Myslíš, že by si o tom mohla říct tátovi? Šlo by mu konkrétně říct, proč se u něj necítíš dobře a co bys potřebovala zlepšit? Stejně tak to můžeš zdůvodnit i mamce, se kterou si o tom mluvila, ale určitě bych to na tvém místě řekla přímo i tátovi, kterého se to celé týká a jako hlava rodiny by s tím mohl něco udělat.

    Zkus si zodpovědět otázky, které jsem ti napsala a postupovat následně dle rad. Kdyby ti něco vrtalo hlavou, neboj se naši poradnu znovu kontaktovat. Pokusíme se vymyslet něco, co by ti vyhovovalo.

    Kdyby si měla potřebu se o něčem akutně poradit, můžeš zavolat na Linku bezpečí na č. 116 111. Volat tam můžeš 24 hodin denně, takže opravdu kdykoliv. Volání na tuto linku je zdarma a také je anonymní. To znamená, že se nemusíš představovat. Může se stát, že budou mít obsazeno, ale nenech se tím odradit a můžeš zavolat znovu později. Kdyby ti vyhovovala psaná forma, tak mají i služby na chatu. Můžeš psát denně od 9 do 13 h a poté od 15 do 19 h.Přikládám odkaz:

    https://www.linkabezpeci.cz/sluzby/chatuj-s-nami/

    Jak už jsem psala výše, klidně ale napiš v případě potřeby znovu sem na Alíka a můžeme navázat.

    S přátelským pozdravem

    Poradce Týmu Locika

    Moje tělo

    Zdravím,
    Dlouho jsem přemýšlela, zda a jakým způsobem tenhle dotaz položit. Je to ale hodně obsáhlé, a chtěla bych to popsat přesněji. Potýkám se s tím problémem tak nějak od začátku puberty, zhruba 10 let, a před rokem to ještě vystupňovalo. Vlastně to na můj věk ani není nic neobvyklého; jen by mě zajímal i nějaký Váš náhled na to.
    Jde o to, že se sama ve svém těle necítím dobře. Ne, že by se mi nelíbilo. Jen vypadám na méně, a hodně lidí mi tipuje tak 12. Jsem taky hodně malá, mám asi 155 cm, což mě přece jenom štve. Provází mě to celým životem, a často mě to trápí, i kvůli tomu, jak mě někteří dospělí (i děti) berou.
    Myslím, že to ale není jádro problému, jen důsledek. Osobně se cítím na víc let, než jsem. Vyjadřováním často působím i na víc... A moje tělo mě vlastně nějakým způsobem limituje. Přála bych si totiž mít za sebe i zodpovědnost, jelikož se cítím hodně vyspěle, a chtěla bych se už posunout od toho "dětského" života posunout, a alespoň "trénovat" ten dospělý. Už před rokem jsem měla takový pocit, že bych vlastně šla k maturitě, i bych to zvládla. Nevím, do jaké míry je to přístup rodičů a lidí okolo mě, a do jaké míry je to tak prostě dané. Věřím, že s tím má problém i spousta lidí v mém věku. Ale zkrátka se pak často cítím mizerně, když mi svět okolo říká, že jsem dítě, ač já se tak neberu.
    Mám taky staršího bratra, a ten mě bere. I jeho přítelkyně. Hodně si s nimi rozumím, a jsem ráda, že mě přijímají.
    S rodiči to je obtížné... Myslím, že mamka mě bere vyspělou, i přijala, že se chci začít chodit do obchodů s dámským oblečením. Jediný problém má s mým uklízením, a tím, že ještě nevím, čemu přesně se budu věnovat jako velká. (Ač mám svůj okruh zájmu.)
    S tátou to je horší. Často mám pocit, že mě bere tak, jak se mu to zrovna hodí. Když jsem mu popisovala, že jsem přišla do nové třídy, a že začátku si mysleli, že jdu tak do 5. třídy, kvůli dětskému oblečení, tak řekl něco ve stylu "no co, je to dítě." Obecně s ním i s bratrem máme hodně komplikovaný vztah, vázne tam komunikace, a hrozně si myslí, jak mě zná, i když ve výsledku vůbec. xd
    Je to i přístup lidí okolo mně. Prodávající mi často tykají, a nějací sekuriťáci na nás v obchodě něco jako "a co, máte hotové domácí úkoly?" Což mě taky dost dráždí.
    Týká se to i dost mého těla a sexuální aktivity, která mi chybí. Samozřejmě, že masturbace s tím hodně pomáhá, ale zkrátka se už i v tomhle cítím "vyspěle."
    ... A moje tělo na to vůbec nevypadá.
    Děkuji za odpověď. $>

    holka, 14 let, 5. června

    Milá pisatelko,
    Děkujeme za tvou důvěru, s jakou se obracíš na naší poradnu. Ptáš se na náš názor k tomu, co popisuješ jako nesoulad mezi tím, jak se uvnitř cítíš a tím, jak působí tvé tělo. Vnímáš, že se k tobě tvé okolí chová jako k dítěti, což ti začíná velmi vadit. Sama se cítíš být mnohem vyspělejší, než odpovídá tvému věku a fyzickému vzezření. Nejsi spokojená s tím, že měříš 155cm a domníváš se, že i to přispívá k tomu nesouladu mezi chováním tvého okolí a tvému vnímání sebe sama. Píšeš také že se s tím potýkáš už delší čas. Podle toho, co mám za informace z tvého dotazu, tak vidím, že ti je 14let.
    Když si to takto čtu, tak první, co mě k tomu napadá je to, že tohle téma je opravdu velmi rozšířené a typické pro tvůj věk. A je to problém dnešní generace i dnešní společnosti. Naše tělo roste a vyspívá tempem, jaké se naučilo v minulých dobách. Ale sociální podněty a nároky současné společnosti způsobují to, že se náš psychický vývoj zrychluje. A pak je období toho „meziprostoru“ – ani dítě ani dospělý – více výrazné. Cítíš se být už samostatná, zodpovědná sama za sebe ale tvoje pozice – školní docházka tě stále řadí mezi školáky. To je další zdroj rozporu. Cesta ke skutečné samostatnosti je v našich zemích hodně dlouhá. Do maturity daleko ale ty se cítíš být na maturitu připravená. Rozumím tomu, jak velký rozpor v tobě to může vytvářet. Ale tady ti můžu říci jen to, abys měla trpělivost a věřila tomu, že až ti bude skutečně 18let, tak se to vše promění. Tvůj život nekončí tam, kde jsi nyní. Dospělost tě čeká. A je i možný to, až budeš skutečně dospělá, že se ti zasteskne po věku, kdy jsi mohla být dítě. Tedy bez starostí a bez odpovědnosti.
    Ale opravdu chápu to, že tě ten rozpor nyní velmi trápí. Ale svůj vývoj neurychlíš. A ani to nedělej. Vnímej a užívej si to, co tě nyní obklopuje, co můžeš, co se ti nabízí, vnímej sebe sama, své pocity, své vztahy. Zkus to nyní prostě přijmout, že to tak je a že zdaleka nejsi sama, koho to podobným způsobem trápí.
    A pak je tu také možný druhý zdroj toho, o čem píšeš. Děti, ve věku puberty, které se ale cítí být starší než skutečně jsou, mohou mít vlastně potřebu z toho svého věku „utíkat“. Nemusí mít dobré vztahy v rodině, může tu být něco, co je trápí, s čím si neví rady a tak podobně. Mohou se pak vnitřně už předčasně upínat k možnosti, že se z té rodiny se jednou osamostatní. A pak vnímají o to silněji rozpor mezi tím „kde jsou“ a „kde by chtěly být“. Také to není nic neznámého, prožívá to hodně dětí.
    Pak také čtu, že píšeš o tom, že nejsi příliš spokojená se svou výškou. Chápu, že tě ta nižší výška může trápit. A tak možná své tělo nepřijímáš, právě kvůli té výšce a o to citlivěji pak můžeš vnímat to, jak se k tobě dospělí vztahují. I to zde může hrát roli. A tak bych ti tady moc doporučovala najít si způsob jak se s tělem smířit, přijmout ho. Můžeš třeba napsat zase do poradny a zamyslíme se nad tím víc.
    Naznačila jsem ti zde několik nápadů, co by mohlo stát za tím, o čem nám píšeš. Určitě by každý z nich stál za to, aby ses nad tím víc zamyslela a vnímala, co z toho platí u tebe. A pak o tom třeba napsala víc. Můžeš si i popovídat s někým dospělým, komu důvěřuješ a kdo tě zná. Třeba máte ve škole školního psychologa. Nebo ti přijde na mysl někdo ve tvém okolí. Třeba by to šlo probrat i se svojí mámou. Bude dobře o tom komunikovat.
    A pokud budeš potřebovat můžeš napsat zase do poradny. Případně využít některý z chatů pro děti, které zřizují dětská krizová centra. Můžeš třeba využít přímo ten náš, Centra Locika. Najdeš ho na www.detstvibeznasili.cz. Zde si s tebou o tom, co tě trápí někdo z poradců podrobně popovídá a třeba přijdete na možné řešení.
    Tak ti budu držet palce,
    Srdečně zdraví,
    Poradce Centra Locika

    Nepatří do poradny

    Dobrý den, co mám dělat, když mě můj spolužák nechce?

    Holka, 13 let, 9. června

    Ahoj,
    můžeš zapracovat na své výřečnosti. Sice nevím, jestli ti to pomůže se spolužákem, ale mohlo by ti to pomoct, až se budeš příště někoho znovu ptát na podobnou otázku.

    Nic nevíme o tobě, nic nevíme o tvém spolužákovi, nic nevíme o tvých dosavadních pokusech… nemáme se čeho chytit. Na úplně obecnou otázku můžeme dát jen úplně obecnou radu: zkus hledat způsoby, jak mu zlepšit náladu. Můžeš mu dát dárek? Pomoct s úkolem? Vzdát dosavadní pokusy s opačným efektem?

    Příště prosím používej hledání, než se zeptáš. :-(

    Alík