Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alík radí dětem

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj potřebuju pomoct... Dnes sem se pořezala a taky sem hodně brečela z ničeho nic a hodně se mi ulevilo ale pak mne to hrozně bolelo takže sem ten nožík zahodila někam (už ho nemůžu najít) a prostě je mi do breku ve škole se mi posmívají opouštějí mě kamarádi nikdo tu pro mě není mamka si všimla že sem se jednou pořezala a řekla že potřebuju psichologa že sem blázen tak já nevím ... Napsala sem mýmu klukovi ten říkal že to nemám dělat atd.. a prostě teď mam na ruce ty jizvy a nevím jak to zákryt nemám si na to dát make-up nebo cokoliv aby to nešlo vidět? A bojím se že umřu že prý mužů vykrvácet když se pozeru podél žil ale to nemám v plánu a bojím se že umřu uvědomila sem si že je zbytečný se řezat ale po nocích brečím a strašne se trápím... A potřebovala bych zakryt nějak ty jizvy... prosím za co nejdřív zodpovězenou zprávu predem dekuji ❤️

    Holka 13 let...., 9. června

    Ahoj,
    jsem moc ráda, že píšeš a že jsi našla odvahu vyhledat pomoc. Sebepoškozování je závažná věc. Nejsi rozhodně jediná holka na světě, která to dělá a přináší jí to úlevu. Jak jsi psala, řezání se může způsobit vážné následky, zůstávají po něm jizvy a někdy je třeba vyhledat i lékaře, protože je rána moc hluboká. Dlouhodobě to tedy není moc dobrý způsob, jak se vyrovnat s trápením. Mamka má pravdu v tom, že ti může pomoci psycholog. Promluvíš si s ním o tom, co se ve tvém životě děje a společně najdete možnosti zvládnutí smutku a dalších negativních emocí jiným způsobem. Není dobré být na takhle těžké věci sama. Jizvu můžeš zkusit zakrýt make-upem nebo oblečením, možná se poraď s maminou, jestli nezkusit krémy/mastičky, které pomáhají na hojení kozel.
    Kdyby tě zase něco trápilo, místo říznutí se zavolej na Linku bezpečí (116 111, zdarma) a promluv si s nimi, uleví se ti po tom.
    Péťa

    Na otázky odpovídají

    pracovníci Modré linky, psycholožky BáraV a Péťa, poradenské centrum Locika, MUDr. Jiří Staněk, MVDr. Přemysl Rabas, bojovníci proti kouření z projektu Nekuřátka, vědecký novinář Pragmatik a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

    Dotazy mohou pokládat pouze čtenáři mladší 15 let.

    Vyhledat odbornou pomoc

    Občas myslím na sebevraždu

    Dobrý den, poradno,
    už nějakou dobu mě trápí takový větší problém. Asi mám menší deprese, ale je to lepší, nechodím k žádnému odborníkovi. Cca před 3 týdny jsem se tak trošku pokusila spáchat sebevraždu, i když jsem věděla, že mě to nemůže zabít (dala jsem si 4 vitaminy B), ale jenom se mi udělalo blbě. Mamce jsem to neřekla, i když mě trápilo svědomí, že neví proč mi bylo blbě. Mám spokojený život, škola je super, ve třídě sranda, ale občas pomyslím na sebevraždu :-c
    Co mám dělat? Nechci k psychiatrovy, ale taky to nechci nechat být.
    Děkuji předem za odpověď, hezký zbytek dne.

    holka, 10 - 14 let, 8. června

    Ahoj z Modré linky,

    je moc dobře, že ses rozhodla ozvat, když Ti není dobře. Píšeš, že máš deprese a občas dokonce myslíš na sebevraždu. Přestože jinak říkáš, že prožíváš spokojený život a i ve škole Ti je fajn, stejně beru vážně, že Ti asi v něčem dobře není, když Tě pak napadají myšlenky na ukončení Tvého života. Myslím, že takové myšlenky občas můžou napadnout kohokoliv z nás, nicméně většinou to poukazuje na to, že jsme nejspíš z něčeho nešťastní, prožíváme něco těžkého a trápí nás to.
    Nedokážu odhadnout, co konkrétně se děje s Tebou, ale ať už Tě uvnitř trápí cokoliv, neměla bys na to být sama. Vnímám, že uvažuješ nad tím, na koho se obrátit -, napadlo Tě svěřit se mamce, nakonec jsi napsala nám - to chci moc ocenit. Když se s něčím potýkáme, může být dost náročné všechny ty pocity a myšlenky zvládat sám. Proto je moc fajn, když máme možnost se svěřit někomu blízkému, ale taky třeba i někomu nestrannému jako je školní psycholog (ve většině škol už nějaký je).
    Kdyby sis o tom chtěla promluvit s námi, jsme tu pro Tebe na Modré lince na telefonu, po Skypu nebo přes chat, kde si o tom můžeme víc popovídat, společně přijít na to, co by Ti pomohlo tyhle myšlenky překonat. Kdyby přišla náhlá myšlenka nějak si ublížit, tak určitě volej na linku důvěry (k nám, nebo třeba na Linku bezpečí), ať v ten moment nejsi sama.
    Důležité je taky starat se o sebe - dělat si radost, odpočívat, věnovat se koníčkům, které Tě baví a být s lidmi, s kterými se cítíš šťastná. To všechno je podpora, která dlouhodobě může pomoct mít se v životě hezky.

    Přejeme, ať je Ti brzy líp,
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj Alíku a spol, chtěla bych se zeptat na mou kamarádku. Píše si asi ze 31 letým mužem. Dřív hráli jen spolu hru, ale teď už jí oslovuje kočičko..... Mám o ní strach. Může se stát že se jí zeptá, kam chodí do školy, nebo kde bydlí. Děkuji ok

    holka, 11 let, 18. května

    Milá pisatelko,
    Je moc dobře, že jsi napsala. Tvůj strach o kamarádku je naprosto oprávněný. A tím, že jsi napsala, pro ní děláš moc velkou dobrou věc. Ten muž s největší pravděpodobností začne chtít víc a víc a může to směřovat až třeba k nahým fotografiím a dalšímu psaní, které bude třeba mít sexuální tematiku. A je i dost možné, že bude chtít bližší informace o tom, kam chodí do školy, kde bydlí. Bude chtít se s ní třeba potkat. Hrozí tu riziko zneužívání. Tvoje kamarádka to nebezpečí teď nevnímá, protože jí ta pozornost může těšit a bavit. Ale je to opravdu moc nebezpečná situace a kamarádka by to měla rozhodně vědět. Psaní s tím mužem musí zastavit a přestat. Ten muž v tom bude pokračovat a chtít víc a víc. Děje se to na internetu bohužel hodně často. Najdi v sobě odvahu a upozorni na to někoho z dospělých ve vašem okolí. Třeba paní učitelku, nebo své či její rodiče. Raději teď třeba udělat trochu poplach. Možná se ukáže, že zbytečný ale také je možné, že kamarádku zachráníš od moc velkých problémů. Jsi úžasná, že sis toho všimla a napadlo tě napsat sem. Můžeš jí o tom klidně i povědět, že jsi psala. A dát jí přečíst tuto odpověď. Věř tomu, že máme tady v poradně s tím velkou zkušenost. Raději ať se na tebe trochu zlobí, že o ní někde píšeš.
    A pokud budeš pak chtít napsat víc o tom, jak to dopadlo nebo k tomu potřebuješ teď něco dalšího vědět, tak prosím neváhej se zase ozvat.
    Ještě mě k tvému dotazu napadlo, že ty i kamarádka by jste měly vědět, že můžete anonymně kontaktovat náš chat pro děti. Kde vám moc rádi pomůžeme. Najdete odkaz na www.detstvibeznasili.cz nebo chat Dětského krizového centra, www.dkc.cz.

    Tak vám oběma držím moc palce, ať to dobře zvládnete,
    Poradce Centra Locika

    Vyhledat odbornou pomoc

    Znásilnění a jeho důsledky

    Ahoj, poradno. Toto je má první otázka co tu píšu. V mém životě jsem si nahromadila mnoho otázek a vždy jsem nevěděla koho se mám na toto ptát, protože s mými rodiči nemáme zrovna nejlepší vztah na povídání ( svěřování osobních věcí atd...) Takže mě napadlo že to budu psát sem:-)) má otázka je... Že si nejsem jistá jestli jsem LGBTQ ( bisexuál...). Protože můj problém je v tom , že se mi líbí kluci dokážu si i představit že bych s ním chodila, ale problém je v tom že v klukovi nemám moc důvěru... Líbí se mi i holky též si dokážu představit vztah s holkou. Myslím že by to i pro mě bylo lepší, protože největší problém je ten že jsem byla znásilněna ( ukradena nebo jak to mám přesněji popsat....). Proto si můj život představuji úplně jinak. Není lehké zapomenout na ty těžké chvilky, kdy jsem trpěla a proto chci mít nad sebou v dospělosti oporu. A s holkami si i opravdu dobře rozumím. Kvůli tomu co jse mi stalo chci být na kriminální technické policii vyšetřovat vraždy,otisky atd.... Chci psát knihy.. některé už píšu mám mnoho nápadů a tak chci mít kreativní život naplněný mnoho úkoly a zábavy. Chci toho hodně zažít a miluju cestování. Jenže mám strach že bude těžké najít holku která mi tohle bude tolerovat a že bude mít aspoň podobné zájmy jako já. Prosím poraďte mi jestli se mám zaměřovat prvně na svůj život, jak se vyvíjím atd.. nebo mám myslet na můj budoucí vztah v dospělosti. Nejsem si jistá sama se sebou. Protože potřebuju aby ten dotyčný byl ke mě i ohleduplný, protože nevím Jestli pochopí to co se mi stalo. Mám z toho všeho špatný pocit. Také jsem mohla žít jinak byla jsem dlouho v nemocnici a chodím k psychologovi kvůli stresu atd... Hodně jsem toho za ten celý rok promeškala a tak to chci vynahradit tím že budu pomáhat ostatním já. Ale nevím jestli dokážu předstírat že jsem šťastná. Už teď mi to moc nejde. Potřebovala bych totiž i pomoct jak nemyslet furt na tu věc co se mi stala. Bylo to pro mě moc těžké... Pokud budete chtít vědět přímo co se mi stalo tak mi to napište a já vám to klidně napíšu.. ráda se otevřu a sverim se. Přece jen mi to vždy udělá aspoň trochu líp na srdci. Takže nevím jak se chovat jinak. Chodím k psychologovi aby semnou mluvil a říká mi že se mám něčím jiném zabavit, ale já mám strach vyjít i ven☹️ Doufám že to pochopíte. A omlouvám se jestli jsem se moc rozepsala, ale promiňte mě to pomáhá..🙏

    holka, 12 let, 12. května

    Ahoj z Modré linky,
    děkujeme Ti za otevřenost a upřímnost, se kterou píšeš o sobě, o tom, co Tě potkalo, co prožíváš, co by sis přála a co plánuješ do budoucnosti, a se kterou také popisuješ svoje obavy a starosti.
    Moc mě mrzí, že jsi prožila to, co popisuješ. Je naprosto přirozené, že je to nyní něco, na co myslíš, co má vliv na Tvůj nynější život a to, jak Ti je. Je moc dobře, že máš péči psychologa. Chci Tě povzbudit, aby sis u něj říkala o pomoc, a pověděla mu i o všem, co jsi psala nám, třeba o tom, že na tu událost musíš pořád myslet a že máš strach i vyjít ven (to je něco, k čemu po prožití podobné situace dochází, ale psycholog s tím může dobře pomoci). Je možné se s ním domluvit, že se budete setkávat více často, podle Tvé potřeby, tak, aby Ti to opravdu ulevilo.
    Moc se mi líbí, že se ptáš, jestli se máš zaměřovat nejdřív na svůj život, nebo máš myslet na budoucí vztah v dospělosti. Takové zamýšlení je moc užitečné. Je moc pěkné, že uvažuješ nad svým budoucím vztahem a tom, co Tě v něm potká. Teď je ale důležité věnovat se sobě, zaměřit se sama na sebe. Budoucí vztah, ať už ke klukům nebo holkám, přijde sám. Nech tomu přirozený vývoj, zatím je Ti 12 let a všechno se teprve ukáže.
    Je hezké, že chceš pomáhat ostatním, moc si toho vážím. Píšeš, že nevíš, jestli dokážeš předstírat, že jsi šťastná. Tohle opravdu předstírat nemusíš. Neboj se být sama sebou, když Ti není ok, nemusíš předstírat opak, dej najevo, co cítíš a co máš uvnitř sebe. Pomocí druhým nebudeš jen jako šťastná holka, a i jako holka, která má svoje smutky a trápení. Dovol si být taková, jaká jsi, to je moc důležité.
    Přejeme Ti, aby se všechno obracelo k lepšímu. Pokud bys chtěla, můžeš napsat přímo Modré lince (na mail nebo chatovat), nebo třeba zavolat, všechny kontakty najdeš na www.modralinka.cz.

    Držíme Ti palce,
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Fobický záchvat při odebírání krve

    Ahoj, mám další dotaz. Prostě, myslím, že mám jakousi fobii z čehokoli, co souvisí s doktory, zubaři atd. Což je mimochodem celkem zvláštní když dvě z mých tří vysněných prací jsou estetická chirurgie (jakože plastické operace), nebo veterinární chirurgie. Ale to sem nepleťme. Prostě pokaždé když někam z těhto míst mám jít, tak se začnu neovladatelně třást, zamlží se mi pohled, začnu mít kolem krku zvláštní pocit, jakoby se někdo snažil mi ním hýbat ze strany na stranu jako u rozcvičky (což se mi mimochodem stává pokaždé když jsem ve stresu, či už jen v malém), a cokoli chci říct tak se mi podaří vyslovit jen jedno dvě slova a pořád dokola je opakuji jako posedlá. Naposledy jsem před pár dny byla u doktorky, kde mi měřili tlak a brali krev. Vím, že ani jedno nebolí, ale itak jsem v ordinaci začala mít ten můj postiženej záchvat, zatímco mi doktorka měřila tlak. Pak mi chtěla sebrat krev, ale ve mě se něco vzbudilo, a byla jsem schopná někoho zabít, jakmile se ke mě přiblíží. Nemohla jsem ale. Tak jsem se začala extrémě, až do krve drápat do ruk. Pak mi, ale matka řekla, že jestli to zvládnu, tak mi zaplatí na měsíc netflix. Najednou mi bylo jedno co udělají, ne proto, že jsem chtěla netflix, ale nějak sem se smířila s tím, že jsem jak jehně na jatkách. Nebylo úniku. Nepochopila sem sice, proč mi doktorka jehlu strčila tak daleko pod kůži, ale důležité je, že to nebolelo. Pak mi na to začala nějak divně tlačit. Najednou jsem se opět začala třást a opakovat: Ne. Nechte to! Netlačte na to! Chtěla jsem to přestat říkat, ale nešlo to. Moje máma kvůli tomu začala brečet, a to ona brečí jen málokdy. Najednou jsem teda přestala brečet a cokoli říkat, zvedla se a odešla.
    Zbytek dne, pokaždé, když sem si na to vzpoměla, tak jsem se začala třást a trhalo mi hlavou. Doktorka říkala mámě, prý se mnou má jít psychologovi, ale já nechci. Nevěřím, že mi pomůže. Co si myslíte vy? Myslíte, že to mám v hlavě v pořádku? Myslíte, že jsem obecně v pořádku?

    holka jménem kájuška, 13 let, 5. května

    Ahoj Kájuško,
    píšeš nám o tom, co se Ti přihodilo při lékařské prohlídce, kdy Ti měřili tlak a odebírali krev. Dostala ses do určitého záchvatu, stavu, který bylo moc těžké ovládnout a kdy se Tvoje tělo nechovalo standardně. Paní doktorka pro Tebe doporučila psychologickou pomoc. Ptáš se nás, co si myslíme, taky na to, jestli to máš v hlavě v pořádku a jestli jsi obecně v pořádku.
    Kájuško, to, co se s Tebou děje, byla velmi silná reakce na stresový podnět. Vzhledem k velké síle této reakce, a jistě i vzhledem k Tvému vysněnému povolání, by psychologická konzultace mohla být opravdu užitečná. Psycholog s Tebou promluví, vyšetří Tě, poradí Ti, jak v takových stresových situacích jednat a jak si pomoci, aby reakce nebyla tak silná.
    To, jak situaci popisuješ, jak se na ni dokážeš podívat, svědčí o tom, že „to máš hlavě v pořádku“, jen reaguješ intenzivně na určité podněty. Ostatní neumíme takto na dálku posoudit, blíže Ti může odpovědět zmíněný psycholog nebo psycholožka.

    Kájuško, držíme palce, aby se Ti dobře dařilo, a to i v kontaktu se zdravotníky.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Komunikace + sebepoškozování + šikana + smutek

    Ahojky, potřebovala bych poradit, ale mám víc dotazů, tak doufám že to nevadí...
    1, Poslední dobou mám problém komunikovat s lidmi, jediný s kým jsem schopná mluvit normálně je moje rodina... I s kamarády s kterými jsem dřív mluvila 24/7 se v poslední době tolik nebavím, jelikož se už moc nevídáme kvůli koronaviru, a když si s někým píšu tak se pochvíli začnu třást a bezdůvodně se bát, někdy i brečet, i když k tomu nemám důvod. Dále mám také problém vůbec být v okolí lidí které neznám, mám z nich zkrátka strach a nevím co s tím dělat.
    2, Mám problémy s tím někomu se svěřit, jelikož moje rodina není v tomhle zrovna chápající, a kamarádům se svěřovat nechci, vždycky to dopadne tak že mi řeknou že to nic není, nebo mě odkopnou... Proto jsem už dříve začala věci řešit řezáním, a teď nejsem schopná se toho zbavit..
    3, V pondělí se máme vracet do školy, za což jsem ráda, ale zároveň se vracet nechci, s většinou spolužáků si nerozumím, většinu času se mi jen vysmívají, občas se některý z nich odváží mi i jednu vrazit, kopnout do mě, či něco podobného... Já to nechávám být, na to že se mi někdo vysmívá nebo mě mlátí jsem zvyklá celý život, ale mám obavy jak to teď bude když se vrátíme po tak dlouhé době
    4, Nevím proč, ale poslední dobou mám pocit že jsem osamělá, smutná... a prostě jak kdyby mi něco chybělo... ale netuším čím to je
    Mohli by jste mi prosím nějak poradit?

    holka, 5. května

    Ahoj,
    děkujeme za dotazy, na každý z nich se Ti budeme snažit stručně odpovědět.

    1. Píšeš o strachu z komunikace s lidmi kromě rodiny, a to třeba i z komunikace písemné. Máš pravdu v tom, že za mnohými potížemi je právě izolace, kterou přinesl Coronavirus. Můžeš si říci, že teď se potřebuješ ve vztazích postupně „otužovat“, a že to, co se s Tebou nyní děje, postupně odezní. Zkus si třeba s někým chvíli psát, pak toho zase na chvíli nechej, pak si piš delší chvíli, prostě si pomalu zvykej. To můžeš zkusit i v přímém kontaktu. Kdyby to bylo pořád obtížné, nebo Tvoje reakce byly moc silné a zatěžující, bylo by namístě vyhledat co nejdříve psychologickou pomoc.
    2. Píšeš o tom, že místo svěřování se ostatním jsi začala se sebepoškozováním - řezáním, a teď se toho nedokážeš zbavit. Děkujeme za upřímnost a otevřenost. To, že se toho „nedokážeš zbavit“, je přirozené, na řezání vzniká závislost, tak jako třeba když někdo začne užívat drogy. Tady pomůže opravdu jen odborník, psycholog. Bylo by důležité ho nyní vyhledat, a probrat třeba i vše ostatní, o čem Alíkovi píšeš. Nejprve se můžeš obrátit na školního psychologa nebo psycholožku, a pak se uvidí.
    3. Píšeš také o tom, co se Ti děje nebo spíše dělo ve třídě. To mě moc mrzí. Nedivím se, že máš obavy. Dá se to označit jako jasná šikana. Bylo by dobré, kdybys o tom řekla někomu, kdo může účinně zasáhnout, tedy rodičům, třídní učitelce nebo učiteli, výchovné poradkyni nebo poradci, vedení školy. Možná se ale nyní chování spolužáků změní, každý si prochází nelehkým časem. Pokud by ale jakkoliv nastalo, nenech si ubližovat a pověz o tom neprodleně někomu odpovědnému.
    4. Píšeš o tom, že se cítíš smutná a osamělá, a že nevíš, čím to je. Podobné pocity nyní zažívá hodně dětí a mladých lidí, kteří nemohli žít svoje životy tak, jak byli zvyklí. Postupně by se vše mělo vracet do normálu. Psali jsme Ti ale, že bys měla vyhledat psychologickou pomoc, a přesně toto by bylo fajn také otevřít. Dostaneš tak pomoc přímo na míru, takovou, jakou potřebuješ. Můžeš také volat na některou z linek důvěry pro děti - je tu Linka bezpečí, Linka pro rodinu a školu nebo třeba Modrá linka.

    Moc držíme palce, aby Ti na svět bylo více hezky,
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Sebepoškozování sestry?

    Ahoj Alíku a ostatní,
    myslím si, že se moje sestra sebepoškozuje. Zjistila jsem to tak, že má na rukou jizvy a většinou nosí mikinu a dává si pozor před rodiči, aby to neviděli. Nevím jak si s ní o tom promluvit nebo jí pomoct. Jen tak pro informaci říkám, že moji sestře je 13 a nikdy předtím s sebepoškozováním problém neměla (nebo o tom alespoň nevím).
    Předem děkuji za odpověď a také děkuju i za předešlé odpovědi.

    holka, 13 let, 5. května

    Ahoj, zdravíme Tě z Modré linky,
    chceme ocenit, že Ti záleží na tom, aby se Tvé sestře dařilo dobře. Je moc dobře, že se ptáš, co se dá v tomto případě dělat.
    Můžeš se obrátit na rodiče a o svém podezření jim říci, pak už by se situací zabývali oni. Pokud se (zatím) na rodiče obrátit nechceš, můžeš se sestru promluvit. Mělo by to být v klidu, ve chvíli, kdy nebudete rušeny. Můžeš jí říct to, co jsi napsala nám, a to hlavně, čeho si u sestry všímáš: jizev, nošení dlouhých rukávů… Pak můžeš říci, že máš strach, že se sebepoškozuje. Měla by vidět, že Ti na ní záleží, že ji neodsuzuješ a že jí chceš pomoci.
    Pokud si sestra opravdu ubližuje, potřebuje odbornou pomoc, a to pomoc psychologickou, například školního psychologa. Ten by měl zjistit, co sestru k sebeubližování vede, a hledat možnosti, aby to přestalo, například najít něco jiného, co sebepoškozování nahradí. Ale to už se týká sestry samotné, ona sama musí pomoc chtít. Opět se ale vracím k tomu, že za děti odpovídají rodiče, a pokud se sestra sebepoškozuje, měli by to vědět a pomoc hledat spolu. Nejlepší by bylo, kdyby se to dozvěděli přímo od sestry.

    Držíme palce sestře i Tobě, ještě jednou oceňujeme Tvoji pomoc.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Psychoterapeutická pomoc

    Ahoj poradno, a všichni ostatní, omlouvám se za další dotaz a také i jeho obrovskou délku. nejradši bych jich napsala milion, protože problémů mám nad hlavu, ale zkusím sem dát svůj aktuálně největší, který pro mě hodně znamená a dost mě ničí.
    Tato koronavirová doba s karanténou, přinesla hodně nových dobrých i špatných věcí, také se hodně věcí změnilo a já začala mít deprese.
    Jen pro zajímavost, udělala jsem si hodně testů depresí a vyšlo mi že mám středně až středně těžké deprese, budeme to brát jako střední deprese, ať to nevypadá že přeháním. Každopádně mi napsali, že bych měla navštívit odborníka (psycholog) pokud mohu.
    Teď se pokusím ty deprese upřesnit, protože podle pojmu „střední deprese“ toho moc nezjistíte. Takové deprese mám několikrát týdně, někdy častěji někdy míň, někdy velké, někdy menší. Spočívá to v tom, že se prostě dostanu do pocitu kdy se mi třeba nechce nic dělat, myslím na špatné věci, někdy brečím a párkrát se to dostalo až do myšlenek na sebevraždu... :(
    Se vztahem k rodičům to teď není nejlepší, finančně na tom sice rozhodně špatně nejsme, ale je to doma jako parní hrnec, který se neustále plní a stále bouchá. Maminka s tátou teď taky nemají nejlepší vztah, nejspíše kvůli rozdílnému pohledu na výchovu. Ano, většina problémů a právě těch konfliktů jsou důvodem u mě. Třeba nedávno se to vyhrotilo tak že spala maminka vedle mě a s tátou jsme obě měly jen minimální kontakt a na víkend jsme vyrazily k rodině (od mamky). Nebo jsem třeba jen šla do obchod a chtěla koupit něco hezkého nám všem, ale doma to dopadlo tak, že na mě řvali.
    Podle mě to není řešení, chyby a problémy které mám nebo se jich dopustila, musím pochopit a uvědomit si sama...
    Také Na mamince vidím že je na tom psychicky a stresově velmi špatně...
    Myslím si že dokážu porozumět lidem velice dobře, dokážu poradit jako psycholog, minimálně na většinu situací a umím to dobře vysvětlit, nesnáším když někdo po někom řve kvůli jeho problému, tím se to prostě nevyřeší, přeci je lepší si k němu sednout zkusit si jeho problém vyslechnout a zeptat se ho jestli má nějaký nápad na jeho vyřešení, nebo zkusit navrhnut nějaký způsob (pokud si nevím rady, také se přeci mohu obrátit na odborníka, který ten nejlepší třeba pomůže najít)
    Já se dám přirovnat k přísloví „kážu vodu a piju víno“, krásně poradím, pomůžu vysvětlit, ale i když ten samý problém mám já, prostě to neumím...
    Strašně moc lidí mi říká, že nemůžu být nikdo takový jako že bych se stala psycholožkou nebo že lidem rozumím a z jejich strany mě to mrzí, dalším příkladem je třeba když si moje blízky příbuzná stejného věku myslí že nemám dobrý vztah k dětem, což je obrovská lež..

    Už jsem s maminkou několikrát mluvila o navštívení psychologa, zatím se tak nestalo, ale nevadilo by jí to.
    No nic hodně odskakuji, můj dotaz tedy zní:
    1. Jak tento problém vyřešit, zlepšit vztah...

    Další důležitou etapou je například moje terapie, myslím že jsem si našla svou vlastní terapii a zatím skvěle působí.
    Jsem hodně náladová, a když se nedostanu do své produktivní nálady, jsem třeba právě zrovna v depresi nebo se mi nechce nic dělat.
    Zjistila jsem si svojí vlastní pomoc a jak já říkám terapii, která mě dostane do produktivní nálady, kterou mám pak třeba i několik hodin :)
    Jde o to že „vyvenčím svoji kočičku“, odjakživa miluji kočky a má se u nás krásně.

    Každý den asi tak na 3 minuty jdu na konec ulice a zpátky. (Mám ji v náruči.) Také jsem si četla o tom zda je to normální, jestli se to může a ano je to vše v pořádku. Když příjdu zpět tak ji dám pamlsky, pohraju si s ní, pomazlím se a obecně má i číča lepší náladu. Nejdříve s tím měli rodiče problémy, jako třeba „kočka není pes“ „netýrej jí“ a mohla bych pokračovat, naštěstí už je tolik nemají.
    I ty 3 minuty mi strašně pomáhají, nejspíše to tady nikdo nepochopí a proto se ptám zda je to normální.
    2. Může být tohle nazýváno terapií, která mi pomáhá od depresí a NEproduktivity?
    Tomu kdo mi odpoví chci vzkázat že mi opravdu pomůže a tak mu naoplátku posílám štěstí >X<-do života a přeji jemu i všem ostatním zdraví$>

    Děkuji moc že takto pomáháte všem, kteří mají takové problémy..

    holka, ?12 let, 4. května

    Ahoj z Modré linky,

    děkujeme za důvěru, se kterou se nám svěřuješ. Nemusíš se omlouvat za délku, je to v pořádku, ne každý by uměl tak podrobně popsat, co se mu v životě děje. Píšeš nám se dvěma dotazy.

    Popisuješ své smutné nálady, které míváš. Na internetu sis našla, že bys mohla trpět depresí a že Ti doporučují odborníka. Z popisu Tvých dní, kdy jsi smutná, pláčeš, někdy jsi myslela i na sebevraždu, mi to zní opravdu vážně. Je mi líto, že máš takové náročné dny. Zasloužíš si, aby ses měla lépe a abys našla pomoc, kterou si zasloužíš. Píšeš, že s rodiči je situace doma taky napjatá. Ale i přesto jsi už mluvila s mamkou, která souhlasí s tím, abys navštívila odborníka. Přímo terapie, jak se ptáš, probíhá s psychoterapeutem. Odborník taky může potvrdit anebo vyvrátit depresi. Chtěla bych Ti dodat odvahy, ať celou věc s mamkou v klidu znovu otevřeš a pobavíte se, jak byste mohly najít psychologickou pomoc. Poradit vám může školní psycholog, pokud jej na škole máte. Můžete se ozvat i obvodní lékařce, která může předat kontakt na psychology v okolí. Dalším zdrojem je vyhledávání po internetu dle doporučení a linky důvěry, kde celou situaci můžeš/můžete podrobněji probrat a naplánovat další krok. Ten první krok jsi už udělala tím, že jsi nám napsala. Proto Tě chci podpořit, ať pokračuješ i v dalších, abys mohla být zase spokojenější. I když se to třeba zdá těžké, je to moc důležité. Napadá mě, že by sis mohla vzít na pomoc naše zprávy, které jsme si vyměnili a ukázat je mamce, anebo někomu druhému.

    Přijde mi moc fajn, že sis našla způsob (venčení kočičky), který Tě dokáže uklidnit a zlepší Ti náladu. Zasloužíš si zažívat cokoliv dalšího příjemného si najdeš, co Ti zlepší aspoň o kousek den, ať už to bude další procházka, mazlení se s kočkou, tvoření, čtení, cvičení, poslech hudby, popovídání s blízkými aj.
    Z Tvé zprávy na mě působí, že jsi k sobě i ke svému okolí velmi vnímavá. Popisuješ, že jsi citlivá i k problémům druhých, umíš ostatní vyslechnout a podpořit. Když je jedná o Tebe samotnou je to pak složitější. Přijde mi to jako normální, jako něco, co si nemusíš vyčítat. U druhých míváme přirozeně častěji nadhled, ale do vlastní situace jsme často ponoření tak, že je těžké vidět tu nejlepší cestu. V takových chvílích se můžeme obrátit na okolí a poradit se s nimi. Můžeš se ozvat na Modrou linku (https://www.modralinka.cz/), nonstop pak na Linku bezpečí (https://www.linkabezpeci.cz/).

    Držíme Ti palce, aby celá situace šla k dobrému a Ty jsi měla zase hezčí dny
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Kousání rtů a nehtů

    Ahoj,posledních asi 6měsíců mám pocit,že se mnou něco je...Nechci to nazývat prímo úzkost,protože se v tom nevyznám. Takže...non-stop si koušu rty a kůži na rukou a prostě nemůžu přestat. To bych ještě brala v pohodě,protože je to celkem normální,ale začaly se mi dost klepat ruce což se mi nikdy dřív nedělo. A ted´ k jádru pudla... Dost často necítím emoce. Prostě se staneněco co jsem moc chtěla,ale já nic necítím. A potom najednou mám pocit,jako by mě něco chytlo za hrudník a svíralo mě to....Prostě nemůžu pořádně dýchat,klepou se mi ruce a srdce mi buší jako o závod. Dřív se mi to dělo jen,když jsem byla domě a v mnohem menší míře,ale ted´se mi to občas děje i na veřejnosti a ve větší mířenež dřív. Já vím,že si asi většina řekne,,Ježiš dvanácti letá holka co na sebe chce nějak přitáhnout pozornost!´´ Ale já to myslím vážně. Nechci tomu říkat úzkost ani deprese ani nic takového,protože jak už jsem říkala,nerozumím tomu.
    Prosím porad´te mi.

    holka, 12 let, 30. dubna

    Ahoj,

    píšeš o svých potížích, které u sebe v poslední době pozoruješ a které Tě znepokojují. Rozhodně to nevnímám tak, že by ses na sebe snažila přitáhnout pozornost, naopak je dobře, že si takových věcí všímáš a rozhodla ses poradit. Píšeš, že nevíš, jak bys ty stavy nazvala, protože tomu nerozumíš. Možná by sis přála, abychom Ti my dokázali říct, co se s Tebou děje a nějak to pojmenovali. To bohužel takto na dálku není možné, protože k tomu je potřeba delší rozhovor s odborníkem. Příčin Tvých potíží může být spousta. Kousání rtů a nehtů je poměrně běžné a často se objevuje v souvislosti s nervozitou anebo strachem, mnohdy si ani lidé neuvědomují, že to dělají. Pokud vnímáš, že to děláš častěji než dříve, je možné, že je to reakce na nějaký stres či vypjatou situaci, která se odehrává/odehrála ve Tvém životě. Stejně tak bušení srdce a změny dechu, které pozoruješ s tímto mohou souviset. Můžeš se zkusit zamyslet, co se v poslední době ve Tvém životě změnilo, jestli jsi zažívala něco náročnějšího (třeba i několik týdnů předtím, než se potíže objevily). Užitečné může být i přemýšlet nad tím, jestli se potíže objevují v situacích, které jsou si něčím podobné. Především bych Tě chtěla moc podpořit v tom, aby ses svěřila někomu dospělému ve svém okolí, komu důvěřuješ, ideálně rodičům, ale třeba i jinému příbuznému nebo blízké osobě. Často i jen díky sdílení může dojít k velké úlevě. Můžeš poprosit rodiče, aby s Tebou zašli k doktorovi, pro začátek bude stačit i konzultace s dětským lékařem/lékařkou. Je možné, že půjdeš i k psychologovi/psycholožce, abyste více prozkoumali, co a proč se děje. Pokud bys chtěla mluvit detailněji o tom, co prožíváš anebo jaké jsou možnosti řešení, můžeš se nám ozvat i na chatu anebo na telefonu či Skype, kde je větší prostor doptávat se. Vše najdeš na našem webu www.modralinka.cz. Přejeme Ti brzkou úlevu.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Zdravím poradnu.
    Takže, jednou jsem vám psala že jsem “bezdůvodně" smutná a myslím že sem na to přišla. Poslední dobou mám velký hádky s mojí mámou a každý den se to zhoršuje a nikdy ze sebe ten vztek a smutek nemůžu vypustit protože vždycky když začnu plakat, tak mě máma nadává a řekne “Jo!? Tak ty budeš ještě fnňukat jo!? Nech toho nebo vezmu řemen a naflákám ti tak moc že si měsíc nebudeš moct sednout na zadek!” A s naštvaností je to takhle: když něco řeknu (abych se bránila) tak mě zase nadává a když třeba odejdu a dupu u toho tak řekne “TY BUDEŠ JEŠTĚ DUPAT ABY VŠECHNI VIDĚLI ŽE MADAM KRÁLOVNA JE NASRANÁ JO!?” omlouvám se za sprosté slova ale snažím se to upřesnit :(.
    Ona to není jen taková malá hádka ono je to doma velkej křik a často mě bije a sprostě na mě křičí nebo někdy to není sprostý nadávání ale je to hrozně zranitelný :(.. třeba to nejhorší co mi kdy řekla je tohle: JÁ TĚ JEDNOU UŠKRTÍM!! Nebo: BYLO BY LEPŠÍ KDYBY JSEM TĚ NEVYTVOŘILA! A nebo…: UDĚLÁM TI ZE ŽIVOTA PEKLO! A pak ještě něco ale bylo v tom strašně hodně sprostých slov a ani to nechci popisovat :(..
    No a takhle ten vztek a smutek v sobě držím a pak jsem “bezdůvodně” smutná a naštvaná a mamka se potom diví že jsem na ní “drzá". Ona se alespoň výkřikčí na mě ale já to že sebe nikdy nemůžu vypustit…
    A už je to takhle 2 Roky (asi tak) a jak už jsem řekla tak se to každý den zhoršuje a já nevím co s tím :(
    Sice hádky máme často ale většinou je to kvůli škole
    Já se celej den jenom učím| Vždycky když přídu že školy a lehnu si (protože jsem unavená) tak mi řekne “NE TY SI NELEŽ BĚŽ SE UČIT!!” A pak se celej den učím třeba do 9 hodin večera a pak už jenom spát a nemůžu usnout :(
    A pak mě s toho pálej oči..
    Prosím, poraďte mi co s tímhle mám dělat protože já si fakt nevím rady D:
    A když už jsme u tý únavy tak bych se chtěla přesunout na další část. Ano vím, je to moc dlouhý ale já nevím co s tím a navíc to nechci psát až pak zase někdy jindy.

    1. Jsem vždycky strašně unavená, ale v noci nemůžu usnout a pak někdy ráno se vzbudím (třeba v 5 hodin ráno) a stejně furt nemůžu usnout i když jsem ospalá a unavená, musím tedy počkat do 6 až mi začne zvonit budík (protože škola) a pak jsem celej den unavená.
    2. Poslední dobou nemám vůbec skoro hlad a ani nemám na nic chuť nevím proč.. Já jsem sice nikdy nebyla žádnej jedlík ale teť se to výrazně zhoršilo, já jsem úplně v pohodě dokázala klidně vydržet běz obědu (a neměla jsem žádný svačiny) a stejně jsem neměla hlad :(. Ještě před 3 týdny jsem vážila 32,7kg a teť vážím 29,9 kg a takhle to je :(
    3. Často, vlastně skoro vždycky, se cítím nějak strašně beznadějná, smutná a furt o sobě myslím negativně a kazí mi to celej den a já nevím co s tím
    4. Z nějakýho důvodu jsem ztratila zájem o věci, které jsem milovala. Třeba psaní si s kamarády, pohyb a moje hobby.. nevím proč :(
    5. Poslední dobou mě něco jen tak bolí, I když jsem se nebouchla a ani nic takovýho, prostě mě něco jen tak začne bolet. Třeba dneska ve škole jsem měla psát ale strašně mě bolelo rameno a nemohla jsem teda psát. Takovýhle bolesti teť mám docela často :(
    6. mám problémy se soustředěním, rozhodováním nebo zapamatováním si věcí,nikdy nic nepochopím, furt na něco zapomínám hlavně na úkoly I když se celej den učím :(.
    7. většinou nemám na nic energii, třeba udělám teprve třeba v úkolů první příklad a hned si vzdychám a říkám si "To bude ještě na dlouho" nebo potom když už je večer, tak se mi strašně slepou nohy, nemůžu na nich stát :(..
    8. A nakonec, poslední dobou FURT pláču, někdy se i ve škole jen tak rozbrečím. Ani nevím kdy jsem byla jakože DOOPRAVDY šťastná.. Já si prostě nevím rady..😭

    Napsala jsem to takhle protože ty problémy co jsem napsala od 1 do 8 tak se mi dějou všechny najednou a já nevím co s tím ;(..
    Poradíme mi prosím? Já už fakt nevím.. A znova se omlouvám že je to tak dlouhý..
    Předem děkuji za odpověď a přeji hezký den.

    holka, 11 let, 27. dubna

    Milá pisatelko,
    Ano, uvědomuju si tvůj dotaz, psala si nám již jednou. Jsem moc ráda, že jsi našla odvahu a důvěru a rozepsala se do poradny víc. Dává to nyní jasnější obraz o tom, co se s tebou nejspíš děje. Je také dobře, že jsi popsala i ty další body, ono to bude všechno spolu souviset. Chování mámy k tobě a to, co ty potlačované emoce s tebou dělají. To, co popisuješ, jak se k tobě chová vůbec není dobře. Fyzické tresty, ponižování, vulgární nadávky a to jak tě odmítá by ve vztahu mámy k dceři vůbec nemělo být. Myslím si, že základ tvých problémů, o kterých píšeš, má souvislost s vaším vztahem a jejím chováním k tobě. Mám pocit, že je nyní odpověď z poradny na tvůj problém málo. Chtěla bych tě nyní moc povzbudit k tomu, abys o tom začala mluvit ještě i někde jinde. Další krok by třeba mohlo být chatové poradenství. Doporučuju, zkus se podívat na stránky https://www.elinka.iporadna.cz/. Je zde několik možných chatovacích linek pro děti, třeba Dětské krizové centrum nebo náš chat Centrum Locika. Ten je otevřený každý den od 13ti do 17ti a v pátek do 16ti. Zde si s tebou o tom, co prožíváš a co se doma děje promluví, podpoří tě, budeš mít možnost s laskavými lidmi to víc rozebrat. Doporučí ti další možné kroky, již přímo nasměrované někam v místě tvého bydliště. Myslím si, že tvůj psychický i zdravotní stav by moc potřeboval odbornou pomoc. Je potřeba aby tvoje problémy viděl lékař, je možné, že se u tebe začínají objevovat příznaky dětské deprese. To, co popisuješ ohledně spánku, jídla a neurčitých bolestí, pak té únavy a nesoustředění by tomu odpovídalo. A na to je poradna krátká. To, co ti mohu doporučit já, jsou taková podpůrná opatření. Komunikuj o tom, jak ti je s blízkými osobami, které ve svém okolí máš. Zkus se někomu svěřit i na živo. Pak je moc dobře, že si své pocity uvědomuješ, sice je nemůžeš vyjádřit přímo před mámou ale rozhodně je nepotlačuj. Zkus pak svůj vztek vybít alespoň zástupně. Sportem, nebo nějakou fyzickou prací, nebo něčím, co ti ten vztek umožní pustit – třeba boucháním do polštáře. Důležité je, že tu energii vzteku nepotlačíš a nebudeš v sobě držet. A podobně tak ten smutek a slzy. Pusť je ven. Třeba pak o samotě v pokoji ale nepotlačuj je. Potlačovaní takto silných emocí pak udržuje v těle to velké napětí, které je základ problémů, o kterých píšeš. Zkus také být hodně venku, na vzduchu. Choď třeba na procházky se svými kamarády. Hledej místa a činnosti, které tě uklidňují, odvádějí pozornost od toho, co prožíváš doma a dávají ti dobrý pocit. Ale to vše je podpůrné. Určitě by tvůj stav měl posoudit i odborník, tedy lékař. Můžeš zkusit zajít za svým praktickým lékařem a říci mu o tom. Nasměruje tě dál. Tak zatím takto. A pokud budeš potřebovat, tak se zase ozvi a zkus to tentokrát přes ten chat, tam je možný psaný rozhovor. Ale samozřejmě poradnu můžeš využít zase, pokud je to tak pro tebe příjemnější.
    Tak ti přeju hodně sil a držím ti palce,
    Poradce Centra Locika

    Vyhledat odbornou pomoc

    Příliš mnoho smutku

    Ahoj,
    Píšu vám sem, protože vím, že všichni vždy všem pomůžete v každé situaci, a za to bych vám chtěla moc poděkovat.:-3
    Poslední dobou jsem pořád taková smutná. Chodím domem jako duch a připadám si, jako kdyby mi někdo něco strašného udělal, přitom se nic takového nestalo. Prostě jsem pořád smutná a nevím proč. A když se doopravdy něco stane, třeba když na mě mamka křičí, připadám si ještě dvakrát hůř. Jsem prostě hrozně přecitlivělá a nevím co mám dělat... Občas i pomýšlím na sebevraždu... Nevím co mám dělat!;-(Chtěla bych jít k psychologovi nebo psychiatrovi ale rodiče mi to nedovolí, říkají že k psychologům chodí jen blázni, a já že blázen nejsem a že si vymýšlím a nic mi není... Přitom já vím že mi něco je! Co mám dělat? Prosím pomozte mi!;-(
    Děkuji.

    absolutně zoufalá holka v depresích, 10 let, 27. dubna

    Ahoj, zdravíme Tě z Modré linky,

    těší nás, že Ti naše zprávy přijdou užitečné a jsme rádi za Tvou důvěru, že nám píšeš, když se Ty sama cítíš smutná a není Ti dobře. Píšeš nám také, že jsi dokonce přemýšlela i nad sebevraždou a chtěla bys jít k psychologovi, ale rodiče Ti to nechtějí dovolit.

    Mrzí mě, že se cítíš v poslední době takto špatně a že Tě rodiče v návštěvě psychologa nepodpořili. Je moc dobré umět si říct o pomoc, když ji potřebuješ, tak, jak jsi to teď udělala. Jít k psychologovi totiž není žádná ostuda ani něco, co je jen pro blázny. Je to podobné jako s doktorem. Nemusíme za ním chodit s každou oděrkou, ale pokud nás něco trápí delší dobu nebo je to vážnější, je důležité nezanedbat to, postarat se o sebe a zajít za ním.

    Někdy je ale pro rodiče (a obecně pro všechny lidi) těžké vcítit se do druhého a odhadnout, jak moc velké je pro něj samotného jeho trápení. Proto přemýšlím, jestli není šance si s rodiči o všem ještě jednou promluvit a třeba jim i ukázat tuto naši společnou zprávu. Nebo jestli by Tě nemohl podpořit někdo další z rodiny, komu důvěřuješ. Můžeš se také ozvat přímo k nám na Modrou linku, třeba po telefonu nebo po chatu. Kontakty najdeš na našich stránkách www.modralinka.cz.

    Přejeme Ti, ať brzy najdeš někoho, kdo Tě podpoří a ať je Ti brzy lépe.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Pocit zbytečnosti

    Dobrý den, vím že je to asi hodně divný dotaz, ale jak najde člověk smysl života nebo něco kvůli čemu se mu oplatí žít? Protože nevím proč ale každé ráno když se vzbudím se cítím tak... zbytečně jako bych se na nic na tomhle světě nevázal. Nepřemýšlím nad sebevraždou ani nad sebepoškozováním... ptám se teoreticky jen tak.

    A taky se v poslední době cítím strašně sám a nevím jak se toho pocitu zbavit, nejradši bych někoho objal. Vlastně to tak mám už vcelku dlouho a i před koronou. Nevíte mi prosím poradit?

    Děkuju všem

    kluk, 13 let, 19. dubna

    Ahoj z Modré linky,

    díky za důvěru, se kterou se nám svěřuješ. Představuju si, že nemuselo být vůbec lehké sepsat to, co Tě teď už nějakou dobu trápí. Ptáš se nás, jak člověk najde smysl života. Každé ráno míváš zvláštní pocit zbytečnosti a nevázanosti, cítíš se sám. Je dobře, že jsi napsal a nezůstáváš na to sám, nebojíš se obrátit pro podporu.

    Je mi líto, že zažíváš po probuzení takové pocity. Zasloužil by sis, aby Ti bylo lépe a necítil ses tak sám. Ptáš se na otázku, jak najde člověk smysl života a něco, kvůli čemu se mu vyplatí žít. Chtěla bych ocenit, že se na to ptáš, ne všichni v Tvém věku si kladou takové složité otázky. Bohužel, Ti nedám jednoznačnou odpověď, protože každý člověk si v průběhu svého života zjišťuje, co je smysluplné a důležité pro něj. Často se to během života mění a odpovědi se objevují postupně.
    Říkám si, že by sis o tom všem zasloužil popovídat s někým, kdo Tě vyslyší a komu důvěřuješ. Když se někomu svěřujeme, tak se nám třídí i myšlenky a může být jednodušší pak hledat cesty, co s tím. Chci tě podpořit v tom, aby sis o tom promluvil i se školním psychologem, pokud jej na škole máte. Z toho co píšeš mi zní, že by o Tvých ranních náladách měl vědět odborník. Pokud totiž trvají delší dobu, je potřeba vyloučit depresi, se kterou pomáhá psycholog/psychiatr. Říkám si, jestli máš v okolí někoho, koho bys mohl obejmout a kdo Tě vyslechne s tím vším, o čem píšeš. Možná někdo z rodiny, ze známých, někdo z kamarádů. Může se zdát těžké o tom začít mluvit, ale je to moc důležité, aby se to mohlo zlepšit a Ty ses měl zase dobře. Můžeš začít i tím, že druhému dáš přečíst to, o čem jsme si psali tady. Můžeš se nám ozvat i na Modrou linku (https://www.modralinka.cz/), nonstop je pak Linka bezpečí (https://www.linkabezpeci.cz/). Neboj se zavolat/napsat do chatu, nemusíš na to být sám.

    Dny podle Tvých představ přeje
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj,
    Mám tady nějakej takovej divný problém.
    Poslední dobou u sebe pozoruju že jsem jen tak z ničeho nic smutná. Ale docela dost a úplně bez důvodně, ani nevím jak bych to vysvětlila je to jako kdybych ztratila něco drahocenného ale zapoměla co to je nebo jako kdyby jsem v životě ztratila nějakýho důležitého člověka ale nikdy ho nepoznala. Prostě nevím jak to vysvětlit..
    Je to normální? Docela dost mě to trápí a rodiče se mě vždycky ptají " Seš v pořádku?" a já jim vždycky musím říct že jsem v pohodě protože vím, že kdyby jsem jim řekla že jsem smutná tak by se mě ptali proč jsem smutná a ten problém je že ani vlastně nevím. I když mě tam někde uvnitř něco strašně trápí ale nevím co to je.. I teť jsem smutná. Děje se to každý den...
    Můžete mi prosím poradit co s tím? Popřípadě jestli je to normální?
    Děkuji předem.. :)

    holka, méně než 13 let., 13. dubna

    Milá pisatelko,
    Když si čtu tvůj dotaz, tak mě napadá, že rozhodně to normální není a bylo by potřeba tomu pozornost věnovat. Napíšu ti, co mě k tomu napadá. Nemůže to ale být vyčerpávající odpověď, protože k tomu bych potřebovala znát mnoho dalších podrobností a vidět tě osobně. Jsi na prahu puberty, a v tomto věku může docházet k velké citové bouři. Mohou se opravdu otevřít nějaké dávné vzpomínky z věku, kdy jsi byla hodně malá a nemusíš si na ně vědomě pamatovat. Proto ten pocit, který popisuješ, že tomu smutku nerozumíš odkud je. Většinou to souvisí s našimi vztahy, které kolem nás byly a jsou. Může jít o pocity, kdy ti někdo chyběl, kdo se ti třeba nevěnoval tak naplno, jak bys potřebovala, kdo tě nechával samotnou a tak. Mohla se v tobě uložit úzkost, která se zavřela do „šuplíku“ uvnitř mysli. A teď, když přichází toto bouřlivější období, tak se zase z toho „šuplíku“ vynořila a ty jí vnímáš jako ten divný smutek. Může to třeba odrážet i něco, co v té době prožívala tvá rodina, rodiče ale ty jsi tomu nerozuměla, pouze cítila ty emoce, které kolem toho byly. A opět teď se ti ty uložené emoce otevírají a ty je prožíváš jako smutek a ztrátu. Také jsi v období, kdy končí doba takového toho čistého dětství, kdy je vše prožíváno jako pěkné. A najednou ta puberta dělá uvnitř víc neklid, a to může být prožíváno jako nějaká ztráta. Přichází období, které přináší mnohem víc nejistoty, hledání co a jak, hledání místa ve světě a vztahu k sobě. Končí období, kdy vše bylo takové víc jasné, bezproblémové. A i s tím se vlastně nějak vnitřně loučíš. To bývá v prožívání dětí ve tvém věku poměrně Také v tobě končí doba takového toho čistého dětství, kdy je vše prožíváno jako pěkné. A najednou ta puberta dělá uvnitř víc neklid, a to může být prožíváno jako nějaká ztráta. Přichází období, které přináší mnohem víc nejistoty, hledání co a jak, hledání místa ve světě a vztahu k sobě. Končí období, kdy vše bylo takové víc jasné, bezproblémové. A i s tím se vlastně nějak vnitřně loučíš. To bývá v prožívání dětí ve tvém věku poměrně časté.
    A pak je tu samozřejmě i otázka nad tím, jestli se u tebe třeba nerozvíjí dětská deprese. A tady bych ti doporučila se o tom poradit s někým, kdo tě může vidět osobně a popovídat si s tebou. Třeba tvůj dětský lékař. A zkus se domluvit s mámou, jestli by s tebou navštívila dětskou poradnu. Bylo by dobře, aby tvůj psychický stav viděl někdo, kdo to umí porovnat a posoudit. I to se v tvém věku může stát a je to poměrně časté. Má to mnoho možných řešení a pomoc v tom existuje dobrá. A je vždy dobře, když se to zachytí co nejdříve. Moje doporučení proto je, požádej mámu o pomoc s tím a vyhledejte dětského psychologa. Nejspíš tě úplně uklidní a nebude to nic vážného ale je dobré se v tom vyznat. A až budeš vědět víc, můžeš třeba zase napsat nám a pobavíme se o tom dál.
    Tak je moc dobře, že ses ozvala a napsala do poradny.
    Budu ti držet palce ať najdeš brzy cestu k úlevě.
    Poradce Centra Locika

    Vyhledat odbornou pomoc

    Už posledních pár dní jsem si všimla že moje ségra má na rukou hromadu škrábanců, vypdají jak od nože. Před mamkou říká že je to o našeho kocoura, ale jednou jsem jí viděla s nožem v ruce a tekla jí z ruky krev. Všimla si mě a řekla ať o tom neříkám rodičům. Myslíte si že se řeže? Co s tím mám dělat?:-(

    holka, 11 let, 6. dubna

    Milá pisatelko,
    Je moc dobře, že píšeš a že se o svou sestru takto zajímáš. Nejspíš je to opravdu tak, že se sestra řeže, pozoruješ to dobře. Je to dost závažná situace. Sestra nejspíš prožívá velké vnitřní napětí, vztek, strach, smutek, se kterými si neumí poradit a tak pro ní to řezaní představuje možnou úlevu, ventil pro to napětí. Řezání odvádí pozornost do něčeho těžkého, co by jinak musela prožívat naplno. Ale to je jen ve stručnosti. Smyslem této odpovědi není rozebírat příčiny, proč k tomu u dětí a u tvé sestry dochází. Vždy tam je nějaký emoční a vztahový problém. Ty se ptáš na to, jak můžeš své sestře pomoci. To, co pro ní můžeš udělat je určitě to, že jí upozorníš na to, že sis toho u ní všimla. Můžeš jí i říci, že jsi psala nám a doporučit jí, že může napsat také a svěřit se s tím, co jí trápí. Ať si uvědomí co řeší tím řezáním a zda-li by se to dalo řešit jinak. Ale k tomu by potřebovala o tom s někým mluvit, kdo jí otázkami a podněty povede k tomu lepšímu uvědomění souvislostí. Ukáže jí třeba i to, jak odvádět napětí jiným způsobem, jak relaxovat, jak překonat nutkání se pořezat. Ukaž jí, že jsi v tom její opora, že chápeš, že má asi nějaké trápení. Nevím, jak by to přijali rodiče, jací vaši rodiče jsou. Ale něco, alespoň málo, by vědět měli. Možná si tím pak lépe všimnou, že tvoje sestra má trápení. Třeba něco přehlíží a tvoje sestra právě tím řezáním tak trochu volá o pomoc, aby si jí někdo všiml. Že je v situaci, kterou třeba už moc nezvládá. Nevím, kolik tvé sestře je. Ale určitě by jsi jí měla podpořit v tom, aby i ona sama vyhledala pomoc. Někomu se svěřit, komu důvěřuje. Může se třeba svěřit sem, jak jsem už psala, nebo může oslovit nějaký chat, určený pro děti (to je i teenageri) v krizi. Buďto ten náš, Centrum Locika:www.detstvibeznasili.cz nebo třeba chat Dětského krizového centra. Najde odkazy na internetu.
    Poradce Centra Locika

    Vyhledat odbornou pomoc

    Sebepoškozování - Jak to chodí u psychologa?

    Ahoj,
    Ano už zase já....omlouvám se
    Každý večer myslím na to jaké by to bylo kdybych tady nebyla...dokonce si i plánuju různé plány . Ale ráno to vždy vzdam.
    Ublizovani...to se zatím držím od tě chvíle co jsem byla odvezena sanitkou na psychiatrii. Od te doby mam hruzu ze sanitek...
    Řekla jsem to učitelce...moje pocity na sebevraždu...věřila jsem ji a ona to řekla mamce...mamka byla smutná ale promluvila si se mnou a pochopila mě....
    Asi budu chodit k psychologovi
    Přijde mi že jsem divna že jsem skončila na psychiatrii.
    Říkali že mám úzkosti .
    Dokonce se už bojím i koukat na moje oblíbené seriály protože se tam o sebevrazdach mluví...
    Už se to řeší....a můj dotaz zni: JAK TO U PSYCHOLOGA CHODI?
    Už vím jak to chodi u psychiatra ale tam je to asi drsnější než u psychologa....prosím o odpověď

    holka, 12 let, 6. dubna

    Ahoj z Modré linky,

    opět nám po nějakém čase píšeš. Moc mě mrzí, že je Ti tak, že každý večer myslíš na sebevraždu a dokonce už máš i různé plány. Píšeš, že Tě odvezla sanitka na psychiatrii a teď máš ze sanitek strach. Svěřila ses o svých problémech učitelce, což chci moc ocenit. Ta to řekla mamce a je opravdu moc dobře, že to mamka teď ví a je super, že to i pochopila. Taky je dobře, že budeš chodit k psychologovi, který Ti může pomoct. Ptáš se nás, jak to u takového psychologa chodí.

    Nejprve chci říct, že se nemusíš cítit divná, že jsi skončila na psychiatrii. Když je někdo hodně nemocný, nebo má úraz, je naprosto normální, že se o něj v nemocnici postarají. I duše může být nemocná a od toho jsou tu psychiatři a psychologové. Úzkosti jsou něčím, co teď trápí hodně lidí, takže v tom určitě nejsi sama.

    Nevím, jakou máš zkušenost na psychiatrii, ale chci Tě podpořit, že u psychologa se není čeho obávat. Psycholog, na rozdíl od psychiatra, nepředepisuje léky, ale hlavně si s člověkem povídá. Na prvním setkání Tě asi bude chtít psycholog trochu poznat, tak se možná bude ptát na Tebe, na to, jak se máš. Když nebudeš chtít na něco odpovědět, tak to vůbec nevadí a můžeš mu to říct. Stejně tak se ho můžeš zeptat na to, co Tě zajímá - např. jak to bude probíhat, jak často se budete vídat, jak to funguje... Psycholog s Tebou může hledat cesty, jak se cítit lépe, abys mohla mít ze života radost a užívat si ho, což bychom Ti tady na Modré lince moc přáli.

    Myslím ještě na to, že každý večer přemýšlíš, jaké by to bylo, kdybys tu nebyla. Jsme moc rádi, že jsi své plány zatím vždy vzdala a věříme, že jednou bude líp a už nebudeš chtít život ukončit. Určitě na tyto myšlenky nezůstávej sama, neboj se i s nimi svěřit, třeba mamce. A kdyby Ti bylo hodně těžko a chtěla by sis ublížit, tak můžeš zavolat i nám, na číslo 608 902 410 nebo přes Skype (najdeš na www.modralinka.cz). Jsme tu od 9 ráno do 9 večer.

    Přejeme Ti hodně štěstí a příjemné první setkání s psychologem.

    Modrá linka