Ahoj z Modré linky,

v Tvé zprávě popisuješ, že máš blízko ke hraní, moderování, hodně Tě to baví. Rád bys dokonce začal s herectvím víc do hloubky a intenzivně. Přijde mi moc fajn, že u sebe cítíš, že to je Tvá silná stránka, která Ti jde a zároveň Tě baví a naplňuje Tě, to je moc cenné.
Máš obavu, jestli už není pozdě s tím začít, je Ti 15 let – říkám si, že není dán ideální věk, kdy začít (vlastně s čímkoliv). Nejdůležitější mi přijde Tvá chuť, odhodlání a připravenost tomu věnovat svůj čas. A z Tvé zprávy mi zní, že to u Tebe za zkoušku určitě stojí. Uvidíš, jak Ti v tom bude dál, jaké lidi potkáš, co lákavého nebo nečekaného s herectvím zažiješ. Říkám si, že se dá herectví věnovat pak třeba i na vysoké škole. Existuje více způsobů, jak se zapojit i teď – jak píšeš, je spousta dramaťáků, amatérských divadel, které nabírají děti a mladistvé z různých věkových skupin a záleží na jejich spolupráci s ostatními divadly, jaké možnosti se Ti otevřou. Možná někdo ve Tvé škole bude vědět o podobném souboru, zkus se zeptat některého z učitelů anebo spolužáků, o kterých víš, že k hraní mají taky blízko. To, že bydlíš v Praze, mi přijde jako velká výhoda pro tento obor, možností bude určitě spousta. Tady jsou jen některé, které můžete s rodiči prohlídnout a případně se tam můžete zkusit ozvat: https://www.svandovodivadlo.cz/o-divadle/workshopy/213/detsky-divadelni-soubor-svandova-divadla,
https://www.oldstars.cz/herecke-studio/d-studio,
https://divadloradar.cz/o-nas/krouzky
Ráda bych Tě podpořila, abys toto přání probral s někým blízkým (rodiči, jinými dospělými příbuznými), aby Ti pomohli udělat potřebné kroky k tomu, aby ses mohl plně věnovat tomu, co Tě láká.

Držíme palce, ať můžeš potkat fajn lidi, kteří Tě v herectví povedou dál a přejeme, ať Ti to přináší i nadále radost,
Modrá linka

Ahoj.
je skvělé, že jsi dokázala pojmenovat problém, který řeší spousta lidí, ale jen málokdo si ho dokáže připustit. Naučit se smysluplně využít volný čas není vůbec samozřejmé nebo automatické a člověk často musí dlouho hledat a zkoušet, než zjistí, co ho naplňuje a baví. Pro začátek měj oči otevřené a rozhlížej se kolem sebe, čím se baví tví kamarádi a co je zajímá. Možná mezi jejich zájmy objevíš i něco, co by se ti líbilo a čemu by ses ráda věnovala. Povídej si s kamarády třeba i o tom, co čtou, jaké filmy sledují, nebo čemu se věnují ve svém volném čase. Nech se jimi inspirovat a neboj se zkoušet nové věci. Určitě mezi nimi objevíš i něco, co tě bude bavit a čemu se ráda budeš věnovat.
Přeji ti hodně štěstí!
Bára

Ahoj z Modré linky,

ptáš se nás, jestli Tvůj velký zájem o Ference Liszta je normální. Popisuješ, že zájem přerostl v posedlost, děláš o něm memy, kreslíš ho, píšeš o něm knihu. Je to vlastně i něco, co už u sebe znáš, takových crushů jsi už měla více, teď si všímáš, že Tě to zatím nepřešlo, jako to bylo dřív.

Připadá mi důležité, jak sama píšeš, že Ti to nevadí a ani nechceš, aby Tě to přešlo. Našla sis i kamarády, kteří mají podobný zájem. Pokud se Ty sama v tom cítíš dobře, není na tom podle mě nic špatného. Zmiňuješ, že Ti chybí, že Tě štve, že se s ním nikdy neuvidíš. To mi připadá pochopitelné a je to dokonce i běžné, děje se to hodně lidem, zvláště ve Tvém věku. Kdybys měla čas a chuť pročíst si starší dotazy, všimneš si, že s podobnými pocity nám píše více dětí/dospívajících.

Abych odpověděla přímo na Tvou otázku, jestli je to normální. Není snadné na to odpovědět, protože už samotná normalita je těžko uchopitelná. Co je vlastně normální a kdo o tom rozhoduje? Obecně se lidé asi shodnou, že za normální považují to, co dělá většina. Je to ale zjednodušení a neznamená to, že když něco máme jinak, než jak to má většina lidí, že je na tom něco špatného. Může to být třeba neobvyklé, ale rozhodně ne nenormální. Co je normální pro jednoho, nemusí být normální pro druhého. Důležité je, abychom svým chováním neubližovali sobě ani druhým, což podle mého Ty neděláš. Myslím, že se tím nemusíš znepokojovat a dál se můžeš věnovat své zálibě.

Kdyby Tě to dál trápilo, je fajn své pocity sdílet s někým dalším. Třeba s kamarádkou, s rodiči nebo s někým jiným, komu věříš.

Přejeme Ti hezké březnové dny.
Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

píšeš, že se stydíš sama zpívat před panem sbormistrem nebo před ostatními lidmi. Nepokládáš ale žádnou konkrétní otázku, tak napíšu, co mě k Tvé zprávě napadá.

Je přirozené se bát nebo stydět, i když nám něco dobře jde. Když je kolem hodně lidí, může se strach stupňovat. Z toho, co píšeš, mám dojem, že bys asi chtěla ty obavy ze zpěvu před ostatními nějak zmírnit. Říkám si, že si to můžeš nacvičit - nejprve zkusit zpívat před někým z rodiny nebo z kamarádů, se kterými je ti příjemně. Pak to postupně zkoušet před více lidmi.

Pokud už jsi v tom okamžiku, kdy na zkoušce sboru na Tebe přichází řada, může pomoct se párkrát nadechnout a vydechnout a uvolnit tak napětí nebo třeba říct někomu ze sboru, komu důvěřuješ, aby stál vedle tebe a povzbudil Tě v té chvíli.

Říkám si taky, jestli by ses s tím mohla svěřit i panu sbormistrovi. Možná byste spolu našli způsob, jak strach překonat.

Přejeme Ti, ať se můžeš při zpěvu cítit dobře.
Modrá linka

Ahoj,
jelikož kolegové říkají, že umím básně psát, a žádnou dobrou radu nemají, zkusím nějakou dát.

Upozorňuji, že můj přístup k básnění je možná trošku programátorský, šlo by mi jistě vytknout, že mým veršům mnohdy chybí nějaká umělecká poetika, že nemají duši. Nesoustředím se na vzletné emoce a na přenos mých nejhlubších pocitů, protože tyhle věci prostě nemám v povaze, jsem flegmatik. Na básničkách se mi líbí rytmus, spatřuji eleganci v dodržení pravidel při předávání informace… a už je mi celkem fuk, jestli je to pojednání o lásce nebo o magnetofonové pásce.

Z toho také vyplývá, že nejsem moc velký fanda volných veršů a různé podobné anarchie, kdy umělec tvrdí, že je něco básnička, i když se to moc nerýmuje, nebo když vůbec nesedí počty slabik.

Počty slabik považuji za důležité. Oba řádky verše by měly mít stejný počet, optimálně mezi čtyřmi a dvanácti. Pokud je slabik víc jak dvanáct, tak už na počtu skoro nezáleží a hrozí, že posluchač přestane vnímat rým (je větší šance, že to je náhodou podobně zakončené slovo, než že je to záměrné umění). Sestavuji-li báseň, tak si často v duchu předčítám své pokusy a odpočítávám si slabiky na prstech.

Dobré je předem vědět, co chceš světu sdělit, a připravit si slova, která jsou pro takové sdělení klíčová – třeba si je i někam vypsat, nebo si je párkrát říct. Nemusíš je všechna použít, stačí je mít na očích (nebo v uších). Případně si i ke každému připsat jeho synonyma, protože je docela příjemné, když můžeš vyměnit nešikovné slovo za jiné podobného významu, ale s jiným počtem slabik, nebo s jinou koncovkou. Čím větší repertoár slov a jejich synonym máš, tím je kombinování snazší.

Úplně ideální je, když se už mezi klíčovými slovy najdou taková slůvka, která se rýmují – tedy která mají stejně znějící koncovku (alespoň v nějakém pádě). Tím ti může snadno vzniknout základní kostra veršíku. Pokud to takhle pěkně nevyjde, musíš po něčem, co se s klíčovým slovem rýmuje, zapátrat ve své slovní zásobě. Nebo na webu rýmy.cz. V absolutně nejhorším nejzoufalejším případě, když tě nic lepšího nenapadne, můžeš na konci verše rýmovat slova, která se sdělením básničky nijak nesouvisejí, třeba není + mění nebo dvě slovesa v infinitivu (končící na -it), a klíčová slova pak používat v pozicích, kde se rýmovat nemusejí.

Jakmile máš zhruba ujasněné, co se s čím rýmuje, zbývá domyslet zbytek veršů, tedy nějakou omáčku okolo. Zde se vyplatí již zmíněné počítání slabik. Některé předložky nejsou samostatné slabiky, ale čtou se společně s navazujícím slovem (třeba z měs-ta jsou dvě slabiky). Nenech se také zmást tím, že některá napsaná slova vypadají dlouze, ale mají málo slabik (třeba ram-pouch), a naopak (třeba na-o-pak ). Básničkám nevadí i slovosled všelijak neobvyklý, který v textu běžném uši trhá.

V češtině máme různá krátká slovíčka, kterými si můžeš pomáhat – typicky spojka a jde na mnoha místech přidat či ubrat (nahradit za interpunkční čárku). Spojka a-le jde v případě potřeby nahradit za jednoslabičné však nebo trojslabičné nic-mé-ně. Podobně ne-bo jde vyměnit za jednoslabičné či a nebo za trojslabičné a-ne-bo. Ukazovacími zájmeny jde také snadno vyplnit nějaké ty chybějící slabiky, ale dej si pozor na to, aby jich tam nebylo moc, zní to pak trochu humpolácky. I staročeské knižní íčko za infinitivem sloves může básnění občas dobře posloužiti, ale doporučuji s ním šetřiti (nebo ho naopak poctivě míti všude!).

Nezapomínej také, že si můžeš vybrat mezi více druhy rýmu. Pokud se ti do začátku sdruženého rýmu (s řádky AABB) nevejde všechno, co chceš říct, můžeš snadno uskočit do střídavého (ABAB, akorát pak musíš domyslet čtvrtý řádek, aby pasoval k druhému řádku), nebo do obkročného (ABBA, tam musíš domyslet pasující třetí). Pokud se ti sdělení nevejde ani do obkročného rýmu, můžeš možná některé formulace vynechat, věř, že čtenář je chytrý a dokáže si ledacos domyslet z náznaků.

Básnička má být o francouzském císaři? Císař je takové hůř rýmovatelné slovo, tam je akorát písař, možná v jiných pádech, císaři + komisaři, možná by mu šlo něco uvařit… a hele, jsou tu i Švýcaři. No vida! Už se nám tu rýsuje nějaké černohumorné téma, švýcarský nůž, gilotina je nůž, francouzský císař by mohl být Ludvík XVI.… a je to. Francouzskému císaři brousili nůž Švýcaři, ty šestnáctý Ludvíčku, hlídej si svou hlavičku, po tvém skonu zametou s Marií Antoinettou.

Nebo jinak, ustoupíme-li od mého striktního analytického přístupu, mohla bys sestavit odlehčenější něco-jako-báseň s přehnaně egoistickým motivem, inspirovanou Ludvíkem XIV. a jeho památným prohlášením „stát jsem já“, kde by každý druhý řádek říkal, co všechno jsem já. Začala by třeba zlehka, že Ludvík XIV. jsem já, a postupně by nabalovala, že Ludvíkova kancelář a kuchyně a celý palác a celé město a celý kraj… a nakonec stát jsem já.

Závěrem bych chtěl podotknout, že stejně jako u spousty jiné umělecké tvorby platí, že důležitý není jen talent, ale zejména trpělivost a trénink. Nečekej, že na první pokus vymyslíš něco světoborně úžasného. Neboj se škrtat a mazat! Zkoušej psát znovu a znovu a znovu a znovu. Pokud se po půlroce podíváš na svůj starší pokus, nejspíš tě napadne, jak by šel vylepšit, předělat, přeformulovat, zlibozvučnit, přerovnat. Můžeš také experimentovat s různými nevšedními kombinacemi slov, v nejhorším případě budou nepoužitelné, v lepším najdeš třeba něco (dů)vtipného. Časem se nejspíš naučíš navigovat ve slovní zásobě maličko jinak než běžní lidé… a veršování ti najednou půjde samo.

Přeji ti hodně zdaru s tvorbou poetického útvaru.

–MM–

P.S.: Básnické umění se hodí nejen pro Alíkoviny, ale i pro písničkové soutěže.

Ahoj, je celá řada platforem, kde si můžeš založit blog. Nejjednodušší je podle mého WordPress, a to i proto, že najdeš hodně lidí, kteří tuto platformu používají a budou ti tedy umět poradit. Nemusíš nic platit, používání na jejich doméně je zdarma.
Pokud máš založený účet u Google, můžeš taky využít jejich blogovací nástroj Blogger. Má trochu méně možností nastavení a rozšíření, ale to vadit nebude, základy (texty, fotky, videa) umí taky.

Ahoj Honzo,

je super, že máš hobby, které chceš vykonávat tak, abys nikomu nezpůsobil škodu.

Existují místa, kde je povoleno graffiti - každá obec to má jinak. Ve většině případů stačí napsat do prohlížeče „legální plocha pro graffiti + jméno obce“ - jen si dej pozor, aby informace byly aktuální. Nejvíce jich, dle mých informací, je v Praze. Můžeš se zkusit zeptat na radnici, pokud tyto informace nemá Tvá obec vyvěšené na stránkách. Nymburk plochu pro legální graffiti dle veřejných informací má, bohužel nevím konkrétní adresu - zrovna tam je asi potřeba se poptat na radnici.

I tak bych nedoporučoval chodit tagovat a sprejovat opuštěná místa. I přesto, že jsou opuštěná, tak není povoleno na ně „kreslit“. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že ač tam nikdo nikdy nechodí, zrovna v čase, kdy tam půjdeš ty, tam bude hlídka městské policie - zákon schválnosti. :)

Měj se hezky!

Ahoj Veroniko,

píšeš nám, že půl roku hraješ na saxofon, ale dělá Ti to fyzické problémy - bolí Tě palec (a pak máš potřebu s ním křupat), také krk a záda i pusa. Při hraní se Ti točí hlava a už si jednou i omdlela. Rodiče neberou vážně, když jim o tom všem říkáš a trvají na tom, že budeš i dále hrát. Prosíš nás o pomoc.

Veroniko, to, co píšeš, zní docela vážně. Hrát na hudební nástroj je určitě moc fajn, ale nesmí to být na úkor zdraví. Napadá mě, že bys mohla zkusit promluvit s učitelem/kou, ke kterému na nástroj chodíš, a říct mu, co všechno se Ti děje, když hraješ. Říct to můžeš také své praktické lékařce, která Tě může prohlédnout a zvážit, jak moc je pro Tebe hraní na saxofon v pořádku. Oslovit také můžeš jiného dospělého ve Tvém okolí, který by promluvil s Tvými rodiči.

Pomocí by mohlo být, kdybys těm, o kterých píšeme, dala přečíst tohoto Alíka, aby se dozvěděli, jak to se saxofonem máš.

Držíme Ti palce,
Modrá linka

Ahoj, je skvělé, že přemýšlíš o tom, jak tě počítač ovlivňuje. Spoustu lidí si ani neumí připustit, že by se jich něco takového mohlo týkat. Obecně řečeno jsme všichni „závislí“ na počítačích nebo mobilech, minimánlě v tom smyslu, že bez nich bychom měli život těžší.
Pokud se ale bavíme o „závislosti“ z pohledu psychologie, tak jde o „nekontrolovatelné nutkání“. Pokud u sebe pozoruješ, že nedokážeš bez počítače být, nebo že kvůli počítači zanedbáváš spánek, povinnosti nebo vztahy s ostatními lidmi, mohlo by se jednat o nějakou formu závislosti. Probrat to můžeš s odborníky, kteří to posoudí lépe a vezmou v potaz tvou konkrétní situaci.

Dobrý den,

jedná-li se o dobrovolnickou službu patřící pod zákon č. 198/2002 Sb. o dobrovolnické službě (seznam lze najít zde), je nutný věk minimálně 15 let - souhlas rodičů zákon zmiňuje jako nutný do 18 let; bez něj je smlouva neplatná.

Nejedná-li se o službu dle tohoto zákona, není potřeba souhlasu rodiče, ani není stanovena minimální věková hranice.

Přeji hodně štěstí při dobrovolnictví :)

Ahoj z Modré linky,

chápu, že bys chtěla hrát hru podle svých představ. Na druhou stranu, i v životě ne vždy máme všechno, co bychom si přáli. Členové Tvé rodiny možná mají jiné hodnoty a jsou pro ně důležité jiné věci. Jestliže si opravdu hodně přeješ do té hry nějaké peníze investovat, můžete se doma domluvit, že dostaneš nějaké peníze pod stromeček namísto nějakého jiného dárku. To by mohl být takový kompromis.

Prima advent Ti přeje
Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

ptáš se nás, jak přesvědčit tátu, abys nemusela chodit do tanečních. Nemáš ráda hudbu, tanec, a musela by ses pro taneční vzdát svého nejoblíbenějšího kroužku. Je to ale obtížné, protože většina rodiny nemá u vás hlasovací právo.

Věřím, že Tě to trápí, a že bys chtěla mít jistotu, že nebudeš dělat něco, do čeho se Ti nechce. Možná půjde něco vymyslet, aby táta na tanečních netrval. Můžeš s ním zkusit opakovaně promluvit, zeptat se, za jakých okolností by od tanečních ustoupil - například, že bys je absolvovala, až budeš starší apod. Možná by pomohlo mu vše napsat - popsat to, jak se cítíš, co Ti vadí nebo čeho se bojíš, popsat to, proč do tanečních nechceš.

Můžeš také promluvit s mamkou, protože ta je spolu s tátou za Tebe spoluodpovědná a hlasovací právo by určitě měla mít. Třeba také najdeš někoho, kdo by to s tátou mohl probrat (babička, teta apod.)

Přejeme Ti, aby to dobře dopadlo,
Modrá linka

Ahoj,

ptáš se nás na náš názor, jestli jsou Tvé záliby divné, jako si myslí Tvé kamarádky. Pro někoho mohou být mažoretky a slepice neobvyklé, ale neznamená to, že je to divné. Rozumím, proč si to mohou Tvé kamarádky myslet. Hodně lidí považuje za normu to, co dělá většina, protože je to něco, s čím se často setkávají, je to pro ně známé. Jakmile někdo vybočuje, některým to může připadat divné. Oceňuji, že máš záliby, které Tě naplňují, je to v životě moc důležité. Přemýšlím nad tím, jestli se Tě jejich označení „divné/zvláštní záliby“ dotýká nebo Tě trápí. Říkám si, že možná ano, rozhodla ses napsat Alíkovi. Kdyby Tě tím kamarádky nějak trápily, opakovaně Ti to říkaly, je v pořádku jim říct, že Ti to vadí a chceš, aby přestaly. Je dobře, že každého baví něco jiného, svět je díky tomu rozmanitý, každý z nás může dělat něco zajímavého. Kdyby všichni dělali to stejné, svět by vypadal možná hodně jinak. Přejeme Ti, aby ses nenechala odradit od svých koníčků a dělala to, co Tě baví.

Modrá linka

Ahoj, co se týče slova „hudební sluch“, je to spíš taková zkratka než něco, co by člověk reálně měl nebo neměl. Existuje „absolutní sluch“, což je schopnost lidí určit výšku tónu. Umí to méně než jeden člověk z tisíce. Mezi hudebními skladateli je takových lidí více, ale rozhodně není absolutní sluch podmínkou pro hru na hudební nástroj.
Hodně věcí si náš mozek osvojí až skrze praxi. Hra na hudební nástroj je výsledkem trénování a talentu. A to trénování je důležitější než talent, jak dlouhodobě zjišťuje třeba výzkumnice Angela Duckworth.
Ať už jde o hraní na kytaru, běhání, učení se anglicky, programování nebo stovku dalších schopností, důležité je pravidelně trénovat a dlouhodobě na sobě pracovat. Hodně pomůže, když nás to baví, ale také se hodí umět se k tréninku donutit, i když na to zrovna nemáme 100% chuť. Takže hodně vytrvalosti, ať už se rozhodneš pro hru na kytaru nebo cokoli jiného!

Ahoj,
je to různé.
Pokud se jede s přestupem ve více vlacích stejného dopravce, pak je většinou nejlepší si koupit jízdenku na celou cestu najednou. Když se přestupuje na vlak jiného dopravce, je možné buď si na každý vlak koupit jízdenku zvlášť, nebo si koupit jízdenku Jednotného tarifního systému, označovaná též OneTicket, která platí pro vlaky všech dopravců. Je to jednodušší, ale jízdenky jednotlivých dopravců někdy vyjdou trochu levněji. Jízdenka se dá koupit buď předem, nebo až ve vlaku, ale u některých dopravců je nákup jízdenky ve vlaku o něco dražší. U Českých drah (ČD) se při nástupu v tzv. obsazené stanici platí přirážka 40 Kč.

Ve vlaku se většinou má čekat na svém místě, až přijde průvodčí, ale u ČD existují i vlaky s tzv. specifickým způsobem odbavení, kde průvodčí není a cestující si musí koupit jízdenku koupit předem a při nástupu do vlaku si ji tam označit, bez označení neplatí.

Když se jede v rámci jednoho kraje, tak ve většině krajů existuje tzv. integrovaný dopravní systém (IDS), v rámci kterého se dá uvnitř kraje cestovat na jednu jízdenku různými dopravními prostředky, nejen vlaky různých dopravců, ale i autobusy, městskou dopravou, někde i lanovkou nebo lodí. V některých krajích dokonce uvnitř kraje nelze cestovat vlakem na jízdenku železničního dopravce, ale jen na jízdenku příslušního krajského IDS. Při použítí jízdenky IDS většinou platí pravidla příslušného IDS, která jsou v každém kraji jiná, ale většinou je zapotřebí mít jízdenku předem, přímo ve vlaku ji prodávají jen někde a někde i s přírážkou.

Nevím, kde bydlíš a kterými vlaky jezdíš. Přesnější informace najdeš v tarifu a smluvních přepravních podmínkách příslušných železničních dopravců, a pokud ve vašem kraji je IDS, tak v tarifu a smluvních přepravních podmínkách příslušného IDS.