Ahoj z Modré linky,
děkujeme za Tvůj dotaz. Píšeš nám, že si trháš nehty i kůži okolo, a ptáš se, jak s tím přestat; a také, proč to děláš. Moc oceňujeme, že přemýšlíš o tom, s tímto chováním přestat a jsi ochoten pro to něco udělat.

Kousání, trhání nehtů či kůžičky apod. je zlozvyk, který může mít různé příčiny, tyto bývají většinou psychického původu. Někdo si nehty kouše, protože je nervózní nebo je prostě v nepohodě, jiný z nudy, u někoho může jít až o závislost, se kterou si neví rady. Ty si nejčastěji nehty koušeš ve škole. Je tedy možné, že to souvisí právě s tímto prostředím. Zkus vypozorovat, jestli se to děje, když se něčeho bojíš, třeba písemky, zkoušení, nebo třeba, když zažíváš nudu, či úplně automaticky, „jen tak“. Můžeš si to také zaznamenávat - kdy sis trhal nehty, a jak Ti zrovna v tu chvíli bylo. Tak můžeš lépe zjistit, co za tím je, a zkusit s tím něco dělat. Taky je dobré si všimnout, kdy si nehty nekoušeš, a snažit se tyto stavy posilovat.
Když si to uvědomíš, můžeš zkusit hledat něco jiného, co by zmírnilo nepříjemné psychické pocity, co by Tě zabavilo apod. - například bonbon (třeba malý větrový), svírat a povolovat prsty, zhluboka dýchat. Můžeš také zkusit si říct, že to vydržíš třeba v jednom předmětu, nebo třeba dvacet minut… Je možné si také natřít nehty lakem, který má odporně hořkou chuť, a od kousání nehtů odradí. Lak je možné koupit v lékárně.
Možná, že nic nevypozoruješ, že si jenom uvědomíš, že si nehty trháš nebo koušeš, a že to neumíš ovládnout. V tom případě bych doporučovala návštěvu psychologa, který by s Tebou hledal příčiny Tvého chování a možnosti jeho nápravy.
Je ještě jedna možnost, a to, že trhání či kousání nehtů souvisí ne dostatkem vápníku v těle - je možné vyzkoušet zvýšený příjem vápníku např. v mléčných výrobcích, případně jej doplnit výživovými doplňky.

Držíme palce,
Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

děkujeme za důvěru se kterou píšeš. Dnes si vyzkoušela sebepoškozování a vnímáš to jako nejhorší chybu v životě, současně nechceš, aby se to někdo dozvěděl a přemýšlíš, jak jizvy zakrýt.
Nevím přesně, co se odehrálo a co Tě vedlo k tomu, že sis ublížila. Jestli Tě něco trápí nebo v tom svou roli hrála třeba zvědavost. Vážím si však toho, že jsi nám o tom dokázala takto otevřeně napsat a hledáš si pro sebe podporu, kterou si zasloužíš. Ráda zodpovím Tvůj dotaz o zakrývání jizev, ale zároveň Ti chci napsat, že pokud Tě něco trápí, jsme tu i pro to.
Ptáš se nás, jak zakrýt jizvy, nevím, zda si správně představuji, že jsi použila korektor, který je určený pro dělání make-upu. Uvažuji nad tím, jak přesně Tvé zranění vypadá, přemýšlím o tom, že v první fázi (jestliže došlo ke krvácení) může být důležité zdravotní ošetření, tedy desinfekce a třeba i ránu zalepit náplastí, aby se mohl vytvořit strup. Později je dobré kůži hodně promazávat, krémem, vazelínou a také méně vystavovat slunci. Co se týče zamaskování, opravdu se užívá korektor, někdy také v netypických odstínech – některé nejsou tělové, ale třeba i do modra, žluta či zelena a tělová se nanáší až posléze. Také lze použít oblečení a snažit se jizvy schovat. Pokud se jedná o ruce, může být řešením tričko s delším rukávem. Je však pravdou, že ne vždy tyto řešení zafungují 100%, někdy je efekt jen částečný.
Současně mě také napadá, že bych Ti moc přála, abys měla možnost o tom, co se děje, s někým otevřeně mluvit. Aby to tedy nebylo jen o schovávání šrámů, ale také o tom, co Tě přivedlo k tomu si je způsobit a co by Tě mohlo podpořit. Stejně jako teď - ve chvíli kdy sis dokázala uvědomit, že to co si udělala vnímáš jako chybu.
Píšeš, že se rodině svěřit nechceš, přemýšlím o tom, zda by se přece jen někdo nenašel, s kým by to sdílet možné bylo (třeba i prarodiče, teta, strýc) nebo se může jednat o někoho ve škole, školního psychologa (psycholožku), oblíbeného učitele (učitelku). Sdílení může hodně ulevit. Napadá mě, že jestliže by pro Tebe bylo náročné začít hovor na toto téma, můžeš těmto lidem ukázat třeba svůj e-mail a naši odpověď.
Ráda bych Tě také povzbudila, abys dělala věci, které Ti ulevují, které máš ráda a které Tě těší. Tipy na to, jak se podpořit, třeba i v těžkých chvílích, můžeš najít například v aplikaci do telefonu s názvem Nepanikař nebo také tady: https://nevypustdusi.cz/2019/03/01/sebeposkozovani/.
Také my jsme Ti i nadále otevřeni, e-mail má však svá omezení a nejde se doptávat, můžeš nám však zavolat či přijít do chatu. Všechny kontakty najdeš na https://www.modralinka.cz/.

Držíme Ti pěsti,
Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

je dobře, že pokládáš svou otázku, protože vyčítat si jídlo v pořádku není. Někdy si samozejmě vyčítáme, když se přejíme nebo sníme něco, co nám neudělalo dobře. Jídlo je však součástí života, dobře a zdravě jíst je naprosto v pořádku, dokonce je to životně důležité. Jestliže máš jakékoli nepohody ohledně jídla, chci Tě podpořit, aby ses svěřila rodičům či jiné blízké osobě, které věříš, a vše okolo jídla s ní dobře probrala. Možná máte ve škole školního psychologa (nebo psycholožku), také na něj se můžeš obrátit. Napadá mě, že budování zdravého vztahu k jídlu může předcházet závažnějším problémům, které by mohly přerůst v poruchy přijmu potravy. Nezůstávej tedy se svými pocity sama a neváhej se někomu svěřit.

Bezstarostné dny Ti přeje Modrá linka.

Ahoj z Modré linky,

oceňuji, že si píšeš o radu, když nevíš, co dělat. Rozumím tomu, že nechceš, aby doktorka viděla jizvy po sebepoškozování a nechceš, aby o tom věděli rodiče. Bohužel mě nenapadá žádná rada, jak by se jizvy daly zakrýt. Nedokážu odhadnout, jak by Tvá doktorka reagovala, kdyby jizvy zahlédla. Je možné, že by se o tom s Tebou nejprve snažila mluvit, ale je i možné, že by informovala Tvé rodiče. Nevím, jestli na prohlídce v ordinaci budeš jen Ty nebo i někdo z rodičů.

Říkám si, jestli jsi přemýšlela o tom, jak bys reagovala, kdyby se Tě doktorka na jizvy ptala. Je možné, že se s něčím podobným už setkala u jiného dospívajícího a možná bude i vědět, že je to citlivé téma. Představuji si, že informovaná doktorka by Ti třeba mohla dát i kontakt na nějakého psychologa, se kterým bys mohla řešit, co prožíváš, co Tě vede k řezání. Asi jsi přemýšlela i o tom, jak by reagovali rodiče, kdyby jim o tom doktorka řekla. Píšeš, že víš, že bys jim o tom měla říct, ale nechceš se o tom bavit. Někdy u témat, o kterých se těžko mluví, může pomoci napsat dopis. Říkám si, že bys mohla rodičům napsat o tom, co Tě trápí a že máš problém s řezáním, ale je pro Tebe těžké s nimi o tom mluvit. Mohla bys je i poprosit, aby Tě objednali k psychologovi, kde bys mohla hledat způsoby, jak se sebepoškozováním přestat. Nevím, jakou jsi měla doposud zkušenost s rodiči, když ses jim s něčím těžkým svěřila. Kdyby se Ti do toho nechtělo, říkám si, jestli je ještě někdo jiný dospělý ve Tvém okolí, ke komu máš důvěru. Třeba babička, teta, učitelka ve škole. Pokud ano, můžeš se svěřit jim a poprosit je o pomoc v komunikaci s rodiči. Je moc důležité, abys na to nebyla sama. I my jsme Ti k dispozici, lépe však na chatu nebo telefonu, kde můžeme jít více do hloubky a lépe reagovat na to, co potřebuješ (www.modralinka.cz).

Držíme Ti palce.
Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

chápu, že přemýšlíš o tom, jestli si holit podpaží. Nemám pro Tebe však žádnou jednoznačnou odpověď, naopak Tě chci podpořit v tom, aby ses rozhodoval podle toho, jak to cítíš Ty. O tom, zda je neoholené podpaží nehygienické, či není, také úplně nepanuje shoda. Někteří lidé se domnívají, že to nehygienické je. Jiní lidé se domnívají, že chlupy v podpaží máme proto, že mají svůj význam a odvádějí pot. Nejsem v této oblasti odborník, možná by ses ještě mohl poradit se svojí paní doktorkou.

Přejeme Ti hezké dny.
Modrá linka

Ahoj holko,

Nejprve odpovím na Tvoji třetí otázku, protože ta je vlastně základem Tvých současných potíží. Léčba ortézou, v Tvém případě korzetem, slouží k udržení rovnovážného postavení trupu a k zabránění dalšímu zakřivování páteře. Zpravidla se tato léčba volí při středně závažné deformitě páteře (v méně závažných případech postačí rehabilitace, naopak závažnější případy se léčí chirurgicky, tedy sérií několika náročných operací). Aniž bych Tě tedy chtěl chlácholit nějakým planým utěšováním, nošení korzetu ještě není tím nejhorším, co Tě mohlo potkat. V nejzávažnějších případech deformity páteře se provádí ne jedna, ale hned několik operací (nejčastěji 2 až 3), přičemž každá z nich si vyžaduje přibližně měsíc hospitalizace a 5 až 6 měsíců rekonvalescence. Naopak nošení korzetu, jakkoliv může člověka omezovat v určitých činnostech (například ve sportu), nepředstavuje zásah do lidského těla se všemi nežádoucími projevy a zdravotními riziky.
Konzervativní léčba (tedy pomocí ortézy) začíná zhotovením samotného korzetu. Ten se obvykle vyrábí na míru, takže ze všeho nejprve se zhotovuje odlitek trupu ze speciální hmoty, podle kterého se korzet zhotoví. To není nijak bolestivé, pouze budeš muset několik minut vydržet v klidu, než ortoped obalí Tvůj trup jakousi „plastelínou“, aby získal „otisk“ Tvého trupu. Podle něj se potom nechá vyrobit korzet.
O korzetech se v odborné literatuře píše, že „většinou jsou dětmi dobře tolerovány“. Samozřejmě, že každý může na nošení korzetu reagovat jinak. To, co jednomu nevadí, může druhého obtěžovat. Většina pacientů si na korzet postupně zvykne a vzhledem ke každodennímu nošení jej časem přestává vnímat (podobně jako lidé s brýlemi postupně přestávají tolik vnímat, že je mají na nose). Ve většině případů se korzet nosí v režimu 23 hodin denně, přičemž se sundává na 1 hodinu, která je určena na hygienu (umytí) a ošetření pokožky pod korzetem, případně na cvičení, pokud je předepsáno. Korzet se nasazuje většinou až do ukončení růstu, což je u dívek zpravidla kolem 16 let věku, u chlapců o 1 až 2 roky později (pro tebe je to alespoň nějaká „výhoda“, protože kdybys byla chlapec, zřejmě bys musela korzet nosit déle).
Nejnáročnější pro tebe nejspíš budou první dny a týdny v korzetu, nicméně příklady z praxe ukazují, že čím déle člověk korzet používá, tím méně mu vadí. Pokud se dostavují nějaké nepříjemné a „divné“ pocity, zpravidla to naopak bývá po dokončení léčby, kdy mladý člověk, který byl zvyklý denně používat korzet třeba po dobu několika let, najednou postrádá oporu trupu, kterou korzet poskytuje. Nicméně i na překonání těchto obtíží existuje speciální cvičení, díky němuž si mladý člověk postupně vytvoří jakýsi „svalový korzet“.
Nyní alespoň stručně k dalším otázkám. Klasická školní tělesná výchova je během léčby korzetem v podstatě vyloučena. Pokud máš ráda pohyb a cvičení, měla by ses u lékaře informovat o možnostech speciální léčebné tělesné výchovy (LTV), která spočívá v provádění určitých sestav cviků. Nejspíš se od ošetřujícího lékaře Ti dostane i poučení ohledně vykonávání rehabilitačních cviků během oné jedné hodiny denně, na kterou se korzet odkládá.
Pokud jde o „zhoršení postavy“, určité riziko nadváhy z důvodu snížené možnosti pohybových aktivit zde sice existuje, nicméně k tomu, abys „neztloustla“, ještě nemusíš běhat nebo vykonávat jiné fyzicky náročné aktivity. Mělo by stačit, když Tvůj energetický příjem bude odpovídat poněkud sníženému energetickému výdeji. Štíhlou postavu si můžeš udržet dodržováním určitých stravovacích návyků – tím ovšem nemám na mysli hladovění nebo nedostatek potravy, ale volbu takových potravin, po kterých se netloustne (například konzumace tmavého pečiva místo světlého neboli „bílého“, omezení smažených a vůbec tučných pokrmů a podobně).
Pokud jde o školu v přírodě, na kterou pojedeš ještě dříve, než dostaneš korzet, zřejmě bude záležet na přístupu učitelky či vychovatelky, jaké aktivity Ti nakonec dovolí. Pokud je učitelka přísná a odmítá s žáky o čemkoliv diskutovat, raději bys jí snad ani neměla různými prosbami či vysvětlováním dopřávat ten vítězoslavný pocit, že Ti může něco odmítnout dovolit. Bohužel, řada učitelů si zřejmě volí svoje povolání proto, aby si nad někým mohli dokazovat svoji mocenskou převahu, a před osobností s takovýmto založením snad ani nemá smysl se ponižovat marnými prosbami a žádostmi. Nicméně pokud jde o běh, v tomto směru by ses měla šetřit ve vlastním zájmu, protože při běhu člověk silněji dopadá na končetiny, což vyvolává otřesy celého těla, které páteři s deformitou (tedy i skoliózou) rozhodně neprospívají. Obavy ohledně vyloučení z kolektivu jsou možná předčasné, protože běhání jistě není jedinou kolektivní aktivitou, které se lze na akcích typu škol v přírodě věnovat. Pokud si nechceš připadat izolovaná, snaž se co nejvíce zapojit do veškerých činností, které nejsou spojeny výslovně s fyzickou námahou či sportovními výkony. Mohou to být například různé hry v místnosti, společenské hry, společný zpěv, zkrátka cokoliv, při čem se nemusí běhat.
Určité obavy z reakce okolí na to, až budeš nosit korzet, jsou na jednu stranu pochopitelné, protože někteří dospívající lidé dovedou být krutí k vrstevníkům, které postihlo nějaké „neštěstí“. Pokud by se Ti však někdo například posmíval kvůli tomu, že nosíš korzet, měl by se dotyčný člověk nejprve zamyslet nad tím, jak by se cítil, kdyby sám a bez vlastního zavinění musel nosit pevný krunýř, který by mu bránil v běhání či jiných náročnějších formách pohybových aktivit. Jestliže se Ti někdo bude smát kvůli korzetu, bylo by to něco podobného, jako kdyby se smál člověku na vozíku nebo s bílou holí. Takový člověk to s tebou rozhodně nemyslí dobře, jenom si snaží dokázat vlastní „hodnotu“ tím, že se někomu posmívá. To je ubohé, a tudíž je velmi pravděpodobné, že takový posměváček by se brzy stal předmětem opovržení ostatních, tedy alespoň těch spolužáků nebo spolužaček, kteří mají dost rozumu a citu na to, aby si uvědomovali, že posmívat se člověku s nějakým zdravotním omezením je něco ošklivého a morálně závadného.
Pokud jde o sportovní aktivity, ty se s největší pravděpodobností budou muset omezit na rehabilitační cviky, případně na výše zmíněnou LTV, pokud ji lékař doporučí. Možná, že pro začátek by ses mohla pokusit adaptovat (přizpůsobit) z běhu na chůzi. Pokud chceš běhat (samozřejmě mimo školní tělesnou výchovu a do doby, než dostaneš ortézu), snaž se postupně zpomalovat tempo a přecházet z běhu do chůze. Tím si zvykneš nahradit běh chůzí, protože na procházky můžeš chodit i s korzetem.
Oproti těm svým vrstevníkům, kteří také musí nebo budou muset nosit korzet, máš nevýhodu v tom, že jsi zvyklá sportovat, a že Ti sport bude velmi chybět. Většina lékařů, rodičů či jiných osob z okolí se v takových případech snaží dospívajícímu vysvětlit, že musí být trpělivý, a že svoje cíle (třeba dosažení určitých sportovních výkonů) může odložit na „pozdější dobu“, což v konkrétních případech znamená třeba i několik let. Problém je v tom, že pro naprostou většinu dospívajících je důležité to, co je teď, zatímco vzdálená budoucnost (a dokonce i jen jeden jediný rok je pro dospívajícího člověka už hodně dlouhá doba...) leží jaksi mimo zorné pole jejich zájmu. Nejde tedy o to, aby ses za každou cenu upínala k nějaké vzdálené budoucnosti, kdy „si budeš moci dělat, co budeš chtít“, ale spíše o to, jak bys mohla co nejlépe využít svoje aktuální možnosti (například postupné nahrazení běhu procházkami, jak jsem naznačil výše).
Jakkoliv je to nespravedlivé, řada lidí (včetně dětí a dospívajících) se bez vlastního zavinění dostává do situací, které jejich dosavadní život „obrací naruby“. Může to být v důsledku úrazu při autonehodě, při objevení nějakého závažného onemocnění, ale také při výskytu vady či deformity, která vyžaduje dlouhodobou léčbu spojenou s určitými omezeními. Někdy může být velmi obtížné se s takovou „křivdou osudu“ vyrovnat, aniž by to zanechalo stopy na duševním zdraví člověka. Proto bych Tě ještě chtěl na závěr odpovědi poprosit, aby ses v případě, že si nebudeš vědět rady se svými obavami, steskem či podobnými nepříjemnými pocity, nestyděla obrátit na specialistu, který Ti může pomoci, ať už by to byl psychologický poradce, nebo lékař s atestací v oboru psychiatrie. Není žádná ostuda, když člověk potřebuje pomoc (nebo si alespoň s někým promluvit o problému). Nikdo není povinen sám a bez pomoci nést celou tíhu osudu jen na svých bedrech. A pokud bys narazila na někoho, kdo Tvoje problémy nepochopí, nebo je bude bagatelizovat (tedy zlehčovat), neváhej se obrátit na jiného specialistu, který pro Tebe bude mít více pochopení.

Ahoj z Modré linky,

je dobře, že si hledáš způsob, jak se vyhnout sebepoškozování. Protože sebepoškozování může být docela závažným problémem.

Ten nejdůležitější krok je Tvoje rozhodnutí. Dále napomáhá, když má člověk chuť si ublížit, něčím se zaměstnat. Hlavně zaměstnat ruce, ale celkově se věnovat čemukoli, čemu naplno věnuješ pozornost. A dlouhodobě je potřeba hledat si jiný způsob uvolňování napětí, než je sebepoškozování. Můžeš zkusit nějaké relaxace, na internetu je možné najít různé návody. Také je dobré mít pravidelně nějaké aktivity, které Tě baví, dělají Ti radost.

Pomáhá také svěřit se někomu, kdo Tě podpoří. Mít možnost sdílet, mluvit o tom, jak se cítíš, jak se Ti daří, co by sis přála, co Tě trápí, je samo o sobě podpůrné a uvolňující. Prostě nebýt na vše sama je jeden ze způsobů, jak zvládat těžkosti jinak než sebepoškozování. A zvláště, pokud si sama nevíš rady, je opravdu potřeba někoho požádat o podporu. Třeba někoho z rodiny nebo třeba nějakou oblíbenou paní učitelku (pana učitele), školní psycholožku (psychologa), pokud ji ve škole máte.

Bezstarostné dny Ti přeje
Modrá linka

Ahoj kluku,

Vždy záleží na tom, jak velká část zubu se odlomila, případně zda došlo k narušení „podstatné“ části zubu, nebo zda se z korunky odštípnula pouze část zubní skloviny. Obecně platí, že i zub s poškozenou korunkou (to je ta část zubu, která vystupuje z dásně ven) může plnit své funkce, pokud k poškození došlo pouze na povrchu a nebyla obnažena zubní dřeň. Ta má růžové zbarvení a je velmi citlivá.
V dnešní době existují šetrné metody, jak poškozenou korunku „opravit“, aniž by došlo ke ztrátě zubu (důvodem pro zubní náhradu je ztráta více než 50% objemu korunky, což u Tebe můžeme vyloučit, neboť sám píšeš, že zubu se odštípl „kousíček“). Cena takového výkonu se v závislosti na rozsahu a použitém materiálu může pohybovat od několika set do několika tisíc korun. Ve většině případů mírných poškození však není třeba dělat nic. I zub s odštípnutou částí korunky může dál plnit svoji funkci. Více by Ti - samozřejmě po prohlídce chrupu - řekl zubní lékař.

Ahoj holko,

S cvičením můžeš začít kdykoliv, pokud právě neproděláváš nějaké onemocnění, které vyžaduje klid na lůžku a omezení fyzické námahy. Pokud uvažuješ o tom, že bys začala cvičit, ale nemůžeš se k tomu odhodlat, napiš si nějaký konkrétní termín (datum, denní dobu), kdy s cvičením začneš.
Posílení břišního svalstva lze dosáhnout pomocí posilovacích cviků s vlastní vahou, konkrétně pomocí sedů-lehů. Při cvičení budeš alespoň zpočátku potřebovat nějakou oporu nohou. Buď někoho poprosíš, aby Ti během cvičení nohy podržel, nebo si je zapřeš pod boční prkno postele nebo využiješ nějaký jiný pevný nábytek. Jde o to, aby se při sedu-lehu nohy nezvedaly nad zem. Cvik prováděj plynulým tahem, nikoliv prudkým švihem. Pokud si nejsi jistá, že cvik provádíš správně, popros o radu učitelku tělocviku, případně si můžeš vyhledat nějaký podrobnější článek.
Nyní pár slov o přípustné zátěži. Pro dospívajícího člověka, který přímo neprochází intenzivním tréninkem pod dohledem profesionálního trenéra a sportovního lékaře, představuje nejvyšší „bezpečnou“ zátěž provedení pěti sestav cviků denně po dvaceti (tedy 5 × 10 = 50 cviků za den). Zpočátku je ale vhodnější provádět v rámci jedné sestavy pouze deset cviků a začít například se dvěma až třemi sestavami denně (tedy 2 × 10 nebo 3 × 10 za den). Postupně můžeš zátěž zvyšovat, ale tak, aby počet cviků nepřekročil 100 za den. Před každým cvičením je vhodné se alespoň trochu protáhnout, k čemuž slouží různé protahovací cviky, které zřejmě znáš z rozcvičky na hodinách tělesné výchovy.
Také je důležité, abys na svoji postavu nepohlížela příliš kriticky. Většina dospívajících je se svým vzhledem více či méně nespokojená, ačkoliv ve skutečnosti vypadají docela „normálně“. Jenže dospívající člověk má tendenci na sobě hledat spíš nedostatky než přednosti, a proto ani neustále ubezpečování okolí o tom, jak jsi štíhlá, Tě nejenže nemusí uspokojit, ale spíš Ti může „jít na nervy“. Důležité je však především to, abys Ty sama dovedla ke svému tělu zaujmout kladný postoj. Když hodnotíš svoji postavu a vůbec svůj celkový vzhled, neměla by ses soustředit jen na to, co se Ti nelíbí. Nejsi povinna vypadat jako herečka z amerického seriálu pro mládež. Pokud „krásně vytvarované břicho“ přispěje k Tvému kladnému sebehodnocení, stojí za to pravidelně cvičit. Nic by se však nemělo přehánět, protože vpadlé břicho s nápadně vyrýsovanými svaly nemusí svědčit ani tak o „zdravém životním stylu“, jako spíše o nedostatku potravy a těžké fyzické námaze.

Ahoj, to je výborně formulovaný dotaz, a podle mého velmi důležité téma. Je nepopiratelné, že ženy a muži jsou biologicky odlišní. Navíc existují různá očekávání společnosti vůči mužům a vůči ženám.
Jak píšeš, často jsou tato očekávání nebo stereotypy takového rázu, že na ženy dopadají negativně. Zmiňuješ třeba palčivé téma nižšího platu za stejnou práci. To je přesně věc, proti které bojuje feminismus (hnutí za rovné příležitosti a práva mužů a žen).
Je důležité si uvědomit, že předsudky vůči ženám ve skutečnosti ubližují nejen ženám, ale i mužům. Třeba předsudek, že „žena má být s malým dítětem“ ubližuje ženám (omezuje jejich kariéru a je to i jednou z příčin nižší průměrné mzdy). Ale tento stereotyp ubližuje i mužům, protože jim brání být naplno rodičem svých dětí.

Ptáš se, co mají takhle špatného kluci. Asi nejhorší věcí, která mne napadá, je tlak na úspěch (definice hodnoty muže skrze to, zda vydělává hodně peněz) a vnímaná nemožnost se emočně projevit (což vede k mnoha psychickým problémům).

Cestou z těchto stereotypů je vnímat lidi individuálně, ne jako „zástupce mužů“ a „zástupce žen“. Je to běh na dlouhou trať, ale začít můžeme každý sami u sebe.

Ahoj kluku,

Pokud chceš zůstat štíhlý, ale zároveň chceš mít silnější a „vypracované“ svaly, doporučuji především vykonávání posilovacích cviků s vlastní vahou (dřepy, kliky, sedy-lehy). Nejvyšší bezpečnou zátěž pro dospívajícího člověka však představuje 100 cviků za den, pokud možno rozdělených do pěti sestav po dvaceti provedeních. Z hlediska stravování doporučuji takové pokrmy, která tělu dodají potřebné látky, ale zároveň se po nich netloustne. Jedná se například o ovesnou kaši, tvaroh, luštěniny (hrách, fazole a podobně).
Ať už však změníš své stravovací návyky jakýmkoliv způsobem, vždy je třeba počítat s tím, že výsledek nemusí přesně odpovídat Tvému původnímu očekávání. Každý člověk má trochu jinou tělesnou konstituci, která je do určité míry dána vrozenými předpoklady, z čehož vyplývá, že stejná dietní či režimová opatření nemusí u všech lidí vést k témuž výsledku.
Dále je třeba brát na vědomí, že štíhlá postava s výraznými a pevnými svaly není ani tak projevem zdravého životního stylu, jak by se mohlo zdát, ale spíše je projevem nedostatku potravy ve spojení s těžkou fyzickou námahou. V období dospívání je navíc třeba počítat s tím, že tělo potřebuje zvýšený energetický příjem pro „pokrytí“ energeticky náročných změn, k nimž v dospívajícím organismu dochází. Namísto dalšího hubnutí bych tedy spíše doporučoval udržovat hmotnost na současné úrovni a zároveň vykonávat výše uvedené posilovací cviky s vlastní vahou.

Ahoj z Modré linky,

svěřuješ se nám s tím, že bys chtěla zakrýt nebo se nějak zbavit starých jizev od sebepoškozování. Představuju si, že je to něco, co Ti může teď vadit, připomínat Ti náročné období, překážet esteticky. Říkám si, že záleží taky na tom, jak velké/hluboké jizvy jsou - některé se postupně uzdravují samy, často se zmenšují a mění se časem. Nejde to bohužel hned, trvá to, než se promění. Může pomoc o ně pečovat různými prostředky a krémy, poradí Ti v lékárně, Tvá praktická lékařka anebo Tě může mamka nebo někdo Tvůj jiný blízký objednat ke kožní lékařce, která odborným okem vyšetří, co by se dalo pro Tvou kůži udělat.
Je fajn, že hledáš radu a způsob, jak to řešit. Nemusíš na to zůstávat sama, ale můžeš se poradit s lidmi v Tvém okolí, kterým věříš. Pro aktuální zakrytí můžeš zkusit z drogerie různé tónovací krémy, make-upy, které by mohly částečně pomoci.
Říkám si taky, že pokud máš ještě nějaké věci, které bys kolem období, kdy ses sebepoškozovala, chtěla řešit, můžeš se obrátit na školní psycholožku anebo jiného externího psychologa, kterého Ti pomůžou najít rodiče. Mohl by s Tebou probrat i to, jak se lépe vyrovnat s jizvami, které na svém těle teď pozoruješ, i s dalšími záležitostmi.

Ať můžeš být v této věci zase brzy spokojená přeje
Modrá linka

Ahoj holko,

Obličejová část lebky roste přibližně do věku 14 až 15 let. V tomto věku se však vzhled obličeje mění spíše u chlapců než u dívek. Konkrétně se u chlapců více či méně rozšiřuje brada, posilují se dolní čelisti a někdy jim obličej celkově „zhranatí“. U dívek tyto změny buď neprobíhají, nebo jsou jen velmi mírné.
Vzhled obličeje dále závisí na síle či pevnosti svalových tkání a na množství podkožního tuku. Obličejová část lebky sice tvoří jakýsi základ, ale výsledný vzhled obličeje nakonec závisí na objemu a tvaru výše zmíněných měkkých tkání. Také zde však platí, že u dospívajících dívek jsou případné změny většinou méně výrazné, než je tomu u chlapců.
V podstatě tedy platí, že zatímco u dospívajících chlapců obličej získává „mužnější“ rysy, u dospívajících dívek a mladých žen se mění jen nepatrně. K výraznějším změnám v obličeji pak dochází zpravidla až po období menopauzy neboli přechodu, kdy u žen výrazně poklesne hladina estrogenů (tj. ženských pohlavních hormonů) v krvi, v důsledku čehož se jejich obličej může stát poněkud „drsnějším“.

Ahoj holko,

1) Cvičení by Ti nemělo neuškodit, pokud budeš cvičit jen s vlastní vahou a nebudeš si „nakládat“ nepřiměřenou zátěž. Pro dospívajícího jedince představuje nejvyšší přiměřenou zátěž provedení 100 posilovacích cviků denně. Rozumí se tím posilovací cviky s vlastní vahou, tedy například dřepy, kliky a sedy-lehy. Každodenní cvičení je vhodné rozdělit do několika sestav, nejlépe do pěti. Zpočátku bych doporučoval v každé sestavě vykonat pouze 10 cviků, což je 5×10 = 50 cviků denně. Později, až si Tvoje tělo zvykne na pravidelnou fyzickou zátěž, můžeš počet cviků v sestavě zvýšit až na 20, tedy 5×20 = 100 cviků denně. Větší zátěži, tedy nad 100 cviků za den, by se dospívající člověk měl vystavovat jedině tehdy, prochází-li intenzivním tréninkem pod dohledem profesionálního trenéra a sportovního lékaře.

2) Z přirozených zdrojů proteinů lze doporučit mléčné výrobky všeho druhu, nejlépe však tvaroh. Pokud jde o rostlinné proteiny, ty jsou obsaženy především v luštěninách (hrách, čočka, fazole a podobně).

Ahoj Bezejmenná,

1) Masturbaci lze vykonávat kdekoliv, kde má člověk dostatek soukromí. Výhodou je, když máš pokoj pro sebe. Pokud sdílíš pokoj s dalším členem rodiny, například se sourozencem, může být dostatek soukromí problémem (a to nejen ve vztahu k vykonávání masturbace, ale například i při převlékání a podobně). Nicméně masturbaci lze vykonávat i v jiných částech bytu, pokud tam člověk má soukromí, například v koupelně.
Některé dívky opravdu masturbují večer před spaním, jak píšeš. Taková večerní masturbace může mít výhodu, že se po ní člověk uklidní a lépe se mu usíná. Nicméně vykonávání masturbace není omezeno žádnou denní dobou. Někteří dospívající rádi masturbují i ráno po probuzení (pokud na to mají čas a nikam nepospíchají), protože právě ráno po probuzení je lidské tělo nejcitlivější na dotek a navíc hladina pohlavních hormonů dosahuje svého celodenního maxima, neboť k produkci hormonů dochází z větší části v noci během spánku.
Samozřejmě, že záleží výhradně na Tobě, kdy a kde budeš masturbaci vykonávat. Důležité je soukromí a s ním spojený pocit bezpečí.

2) Umytí pohlavních orgánů po vykonání masturbace má význam spíše u chlapců, u nichž už dochází k výronu semene neboli k ejakulaci. Nicméně také u dívek se během stimulace pohlavních orgánů uvolňuje menší či větší množství různých tekutin (tvoří se v tzv. přídatných pohlavních žlázách, k nimž patří tzv. Bartholiniho žlázy a Skeneho žlázy), jejichž účelem je zajistit zvlhčení pohlavních orgánů. Pokud máš pocit, že po vykonávání masturbace máš pohlavní orgány vlhké, můžeš si je buď osušit papírovým kapesníkem, případně hygienickou vložkou (která má větší savost než kapesník), nebo jít opláchnout (pokud se Ti ještě bude chtít vstávat z postele).
Pokud jde o případný pach, rozhodně se nemusíš obávat, že by někdo v Tvém okolí poznal „po čichu“, že jsi masturbovala. Někteří dospívající se při vykonávání masturbace více potí, protože tato činnost je přece jen spojena s určitou fyzickou námahou, avšak nepředpokládám, že by ses při vykonávání masturbace zpotila tak, že by ses musela jít umýt. Opět tedy záleží spíše na Tobě. Pokud máš pocit, že by ses potřebovala umýt, nic tím nepokazíš.