Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Stres - nechci k psychologovi Alík radí dětem

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj alíku, poslední dobou mám hodně stres, nic nestíhám a cítím se smutně. Nechci ale o tom říct mamce aby mě neposlala k psychologovi.Mám pocit že jsem taková uzavřená i se nemám moc bavit s kým ve škole. Nevím co by to napravilo

    anonym, 14 let, 13. prosince 2021

    Ahoj z Modré linky,

    je dobře, že si pro sebe hledáš podporu, když jsi ve stresu a cítíš se smutná. Nevím, proč nechceš jít k psychologovi, ale chci Tě podpořit v tom, že právě psycholog může být člověk, s nímž můžeš hledat způsob, jak se vyrovnat se stresem, smutkem i svou uzavřeností. Zároveň mámě můžeš říct, že k psychologovi nechceš a můžeš ji zkusit požádat, aby s Tebou o tom, co Tě trápí, nejprve mluvila ona, aby s Tebou sdílela své způsoby, jak zvládá stres, co jí pomáhá, když je smutná. Pokud by si však mamka nevěděla rady, potom by bylo skutečné dobré zvážit pomoc psychologa. V každém případě už samo sdílení je jeden ze způsobů vyrovnávání se se stresem i smutkem. Učit se zpracovávat stres a své pocity je však proces, který nelze zprostředkovat takto po internetu.

    Už jsi udělala první krok, napsala jsi do poradny. Přejeme Ti, abys udělala i další a nezůstávala se svými pocity sama.
    Modrá linka

    Podpořte prosím Modrou linku!
    Pomohla již v této poradně tisícům dětí.

    Na otázky odpovídají

    pracovníci Modré linky, psycholožka BáraV, poradenské centrum Locika, MUDr. Jiří Staněk, MVDr. Přemysl Rabas, vědecký novinář Pragmatik, student práv Yaboiii, Škola Vitae, bojovníci proti kouření z projektu Nekuřátka a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

    Dotazy mohou pokládat pouze děti mladší 15 let.

    Vyhledat odbornou pomoc

    Přestávám cítit emoce, mám depresi?

    Ahojte poradno, jen se potřebuji svěřit. V posledních několika měsících přestávám cítit emoce jako je smích ,radost a dokonce i láska. Ve většině času pláču a ani nevím proč. Spustí se mi slzy z ničeho nic. Můj přítel je na mě hodný ale lehce se naštve a často zvyšuje hlas. To mi taky někdy ublíží a to se ani moc nehadame Teda skoro vůbec. Ale to se stává málokdy takže nevím jestli by to mohlo být částečně i tím. Má rodina mě vůbec nepodporuje a spíš si ze me utahuje a cokoli co udělám neberou vážně. Žiji v rozvedené rodině. Otec na mě alimenty neplatí a ani se o mě moc nezajímá. Má sestra(20) se ke mně chová jak k cizí, nadává mi a někdy i lehce bouchne ale na to jsem si už zvykla. Ani už moc nejím spíše piju a jídlo jen když mám hlad a už se mi motá hlava. K tomu mi nedávno odešlo mé poslední zvířátko :(. Nedokážu si připustit že mám deprese, vím že mnohem více lidí se citi mnohem hůř než-li já zajímal by mě Váš názor poradno. Moc děkuji za odpověď.

    holka, 14 let, 21. června

    Ahoj z Modré linky,

    děkujeme za důvěru, se kterou se nám svěřuješ. Přijde mi, že jsi udělala první odvážný krok tím, že jsi napsala, protože si v tom zasloužíš podporu, nebýt na to sama. Píšeš, že přestáváš cítit pozitivní emoce, často pláčeš. V rodině oporu nenacházíš. S přítelem si většinou rozumíte dobře, ale lehce se naštve. Moc Ti nechutná jíst a je Ti smutno po zvířátku. Ráda bys znala náš názor, depresi si nepřipouštíš.

    Říkám si, že asi může být těžké připustit si, že se něco děje. Ale to, co píšeš, mi zní opravdu vážně, několik měsíců je dlouhá doba. Je zřejmé, že Ti psychicky není dlouhodobě dobře a má to své následky – nechutenství, utlumení emocí aj. Když se někdo trápí, tak mi přijde, že to nejde srovnávat, jak a jestli trpí ten druhý „víc“ – proto bych Tě chtěla podpořit, ať zůstaneš u sebe, protože to, co kolem toho cítíš, má svou váhu. Nemusíš to všechno špatné, co se Ti teď děje, snášet, stojí za to s tím zkusit něco udělat. První krok jsi udělala a to je moc dobře.

    Je mi líto, že odešlo Tvé zvířátko, ke kterému jsi měla asi velký vztah. Mrzí mě taky, že máš problémy v rodinných vztazích. Nezasloužíš si, aby Tě sestra bila, toto by si opravdu neměla dovolit a máš právo se vůči tomu ohradit. Píšeš o svém příteli: sice se o něj můžeš alespoň částečně opřít, to je moc dobře, ale to, že se lehce naštvává ku prospěchu není. Teď je opravdu důležité, aby o tom, že Ti není dobře, věděl i někdo dospělý a měl šanci Ti pomoct. Zkus zapřemýšlet, ke komu dalšímu máš blíž, komu by se dalo svěřit (nevím, jestli o tom ví mamka, může to být ale i širší rodina - teta, prarodiče, dobrá starší kamarádka apod.) Možná na škole máte školního psychologa/ psycholožku - ti jsou zvyklí řešit podobná trápení – neboj se mu svěřit a spolu můžete promyslet další kroky. Existují taky krizová centra, kam můžeš přijít, když toho na Tebe bude pořád příliš, bývají ve větších městech https://nepanikar.eu/mapa-pomoci-krizova-centra/. Jsou tam psychologové, kteří tam budou pro Tebe a spolu zkusíte, co by pro Tebe bylo dobré, aby Ti bylo lépe. Stejně tak tu pro Tebe jsme na Modré lince na chatu i telefonu – tam je větší prostor vše probrat a detailněji se pobavit o tom, co bys potřebovala.

    Ráda bych Tě podpořila v tom, ať pro sebe zkusíš udělat každý den aspoň maličkost, která Ti bude příjemná – možná si zajdeš na procházku, uvaříš si něco, co Ti opravdu chutná, poslechneš si oblíbenou písničku, dlouho se prospíš, dáš si teplou vanu, cokoliv Tě napadne, že by mohlo být fajn. Přála bych Ti, abys těmito malými krůčky a dostatečnou podporou okolí měla hezčí a hezčí dny.

    Držíme palce,
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Sebepoškozování

    Ahoj aliku a spol.
    Omlouvám se že píšu tak často ale poslední dobou se řežu do ruky do nohy a do břicha nevim co s tím můj kluk to ví a děla mu to starosti a tak se začal řezat taky. Jsem moc smutná ale nemuzu přestat

    holka, 11 let, 21. června

    Ahoj z Modré linky,

    svěřuješ se nám s tím, že si ubližuješ – řežeš se do ruky, nohy, břicha. Tvůj kluk o Tebe má starosti a začal se řezat taky. To, co píšeš, mi zní opravdu vážně a je mi líto, že zatím nenacházíš účinnější způsob, jak si ulevit od bolesti. Tenhle je totiž jen chvilkový a může být zdraví i život ohrožující. Je dobře, že si hledáš pomoc v tom, jak přestat – být na to sama je těžké a podporu si zasloužíš.

    Nepíšeš, jak dlouho to trvá, nebo proč to začalo – často se ale děje něco hodně náročného a bolestivého samotnému člověku anebo v jeho okolí. Tvůj kluk si zaslouží a potřebuje podobnou podporu jako Ty, aby s tím mohl přestat. Napadá mě, že mu naše zprávy můžeš dát klidně přečíst a můžeš se s ním pobavit – být spolu v hledání pomoci může být posilující. Pomoc naučit se, jak si neubližovat, Ti poskytne psycholog – můžeš se obrátit na školního, pokud jej máte k dispozici. Rodiče a jiní Tví blízcí dospělí Tě taky můžou vyslechnout, podpořit a pomoct Ti najít odbornou pomoc. Neboj se jim svěřit, i když ta představa může být ze začátku těžká. Můžeš vyzkoušet telefonní aplikaci Nepanikař, když budeš mít nutkání si opět ublížit, navede Tě na účinnější způsob, jak tu kritickou chvíli překonat (můžeš se naučit pracovat s dechem, dát si v tu chvíli sprchu, přejíždět si ledem po místě, kde sis chtěla ublížit a další). K dispozici jsou taky krizové linky, kam můžeš anonymně zavolat/napsat: https://www.modralinka.cz/, https://www.linkabezpeci.cz/. Neváhej se ozvat, když toho na Tebe bude zase moc.

    Držíme palce, ať máš brzy hezčí dny,
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Jak se zbavit deprese?

    Dobrý den, jak se mám zbavit deprese ? Psychlogové , Terapeutisté ani mé okolý mi nerozumí

    holka, 18. června

    Ahoj,

    je mi líto, že Tě trápí deprese a že jsi zatím nenašla nikoho, kdo by Ti v tom směru rozuměl. Je dobře, že jsi už zkoušela psychologa, terapeuta, i ses svěřila v okolí. Umím si představit, že pokud Ti nikdo z nich nerozumí, už nevíš, co bys mohla udělat a možná cítíš i určitou bezmoc. Je dobře, že si píšeš pro radu.

    Často se stává, že si člověk s psychologem/terapeutem nesedne anebo mu nevyhovuje jeho styl práce. Děje se to dětem i dospělým, je běžné, že někdo vyhledá i tři terapeuty, než najde toho pravého. Pro zlepšení deprese anebo jiných psychických potíží je porozumění s terapeutem skutečně klíčové. Pokud ho u současného odborníka necítíš, je vhodné zkusit vyhledat někoho jiného. Zkus o tom říct mámě nebo tátovi a poprosit je, abyste ještě jiného odborníka zkusili. Věřím, že nakonec najdeš takového, který Ti bude rozumět a pomůže. Kdyby se to nedařilo, můžeš se na nás obrátit telefonicky nebo i na chatu a můžeme se pobavit více o tom, co prožíváš (www.modralinka.cz).

    Držíme Ti palce.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Večer pláču

    Ahoj, omlouvám se za časté dotazy

    Každý večer brečím, většinou docela pozdě v noci. Někdy mám důvod ale docela často se rozbrečím úplně bezdůvodně. Nevím čím to je, možná tím, že mě dřív jeden spolužák dalo by se říct šikanoval a kluk kterého miluju/jsem milovala mi nejdřív zmátl hlavu a potom mě odmítnul což mě dostalo na dno. Možná tyto dvě věci ve mě furt jsou a nedají mi pokoj. Jinak nevím čím by to mohlo být..

    Chtěla bych vědět jestli to není nějaký psychický problém. Ale s rodičema se mi to moc řešit nechce.

    Děkuji za odpověď a omlouvám se za časté dotazy ♡

    Ahoj Anny,
    děkujeme za Tvůj dotaz i za otevřenost, se kterou píšeš. Ve Tvém dotazu Alíkovi čtu, že docela často brečíš, zvláště pozdě v noci, někdy i bez důvodu. Ptáš se nás, jestli to může být nějaký psychický problém.
    Důvodů, proč často pláčeš, může být víc. Můžeš být citlivější, můžeš se trápit kvůli příčinám, které píšeš, ale i kvůli něčemu, co Tě nějak zranilo a ani si to neuvědomuješ. Taky to může být tím, že dospíváš, což je pro duši i tělo docela náročné období. Může toho být ale i víc.
    Rozumím tomu, že to s rodiči řešit nechceš, ale pokud toto období trvá dlouho, nebo bude trvat delší dobu, stálo by za to navštívit například školního psychologa, se kterým bys vše probrala a který by Ti mohl pomoci, abys nemusela do noci brečet.

    Držíme place,
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    dobrý den vím že je to pravděpodobně jen divná představivost ale mám pocit že tu se mnou celou dobu je “moje starší já” který mě ovládá, říká mi co mám dělat atd. a vyhrožuje mi že mi pokazí život a občas cítím že mě zatáhne do tmy kde mi říká všechny tyhle výhrůžky je to normalni?

    holka, 12 let, 22. května

    Milá dívko, 

    děkujeme za důvěru. Svěřuješ se poradně s tím, že máš divné představy o tom, že tě provází tvé „starší já“. Dokonce cítíš, že tě ovládá a říká ti, co máš dělat a vyhrožuje ti. Byl by lepší bližší rozhovor o tom, co se děje, jak to probíhá, kdy a kde. Nejspíš by se ukázala návaznost na nějakou výchovnou autoritu z tvého okolí. Třeba rodiče. Naše psychika umí dělat to, že přebírá způsoby jakým se k nám chovají od mala lidé, kteří se o nás starají. A pak máme uvnitř sebe tzv. vnitřního rodiče, který nám říká to samé, jako říkal a dělal ten rodič skutečný. Ale už je to náš vlastní hlas a říkáme to samy sobě. Takže  pak výsledek může být  to, že se k sobě chováme stejně přísně či jinak negativně jako se původně chovali ti rodiče. Ale rozhodně to v této podobně, jak popisuješ normální není. A určitě bych ti doporučila si o tom promluvit třeba se školním psychologem či jiným psychologem a lékařem. Je možné, že to může být projev i hlubších duševních potíží a bylo by dobře, aby to někdo posoudil a případně ti správně pomohl aby tě to neovládalo a nežila jsi ve strachu, co přijde. Pokud by sis o tom potřebovala nejdříve popovídat víc podrobně ale anonymně. Zkus využít chat pro děti. Můžeš ho najít na www-e-poradna.cz a zde si vyber chat, který se zde nabízí. Je tu víc možností. Nebo se můžeš obrátit přímo na chat náš. Ten najdeš na www.detstvibeznasili.cz. Zde si s tebou o tom některý z našich poradců popovídá, pomůže ti se v tom lépe vyznat a nasměrovat ke správné pomoci. Chat můžeš využít každý den, od 13ti do 17ti, i o víkendu. Neboj se říci si o pomoc a někomu se s tím, co se ti děje svěřit. Držím ti palce. Poradce Centra Locika

    Vyhledat odbornou pomoc

    Návaly divných pocitů

    Zdravím, Em asi potrebuju poradit…Poslední dobou mi otravuje život taková věc. Poprvé se to stalo, když jsem byla s mamkou v kavárně asi před dvěmi měsíci. Začala se mi točit hlava, bylo mi strašně vedro, ruce se mi začaly hodně viditelně třást a potit, měla jsem zrychlené dýchání. Musela jsem odejít na záchod a sednout si na zem abych se mohla vydychat, po asi čtvrt hodině to proste jen tak odeznělo. To se mi stalo asi o 10 dnů později v nákupním centru a asi před 20 minutami v restauraci. Co to je? Proč se mi to děje? Co s tím můžu dělat? Mám strach, že se to začne dít častěji.

    holka, 14 let, 26. května

    Ahoj,

    takto na dálku po internetu, když Tě neznám a neviděla jsem Tvůj záchvat, mohu jen těžko posoudit, o co se jedná. Může, (ale nemusí jít), např. o panickou ataku. Když neznám Tvůj každodenní režim a netuším, z čeho máš někdy strach nebo obavy, je opravdu velmi složité se k Tvému dotazu vyjadřovat. Důležité je, jak reagovat, pokud něco takového znovu přijde.
    Udělala jsi správně, když ses pokoušela správně dýchat. Práce s dechem je “lékem volby”. Soustředit se pouze na svůj dech a na nic jiného. Nadechovat na čtyři doby, chviličku dech zadržet a opět na čtyři doby vydechnout, tak činit po několik minut, většinou napětí povolí. Další možností je, zejména pokud jsi doma, si vyhledat pohodlnou pozici a relaxovat, např. Jacobsonova svalová relaxace, najdeš na internetu, i různé další, každému může vyhovovat něco jiného. Pokud jsi venku, najdeš si např. nejbližší lavičku a můžeš pozorovat okolní dění. Je-li to park, všimnout si tvaru stromu, který roste nedaleko, jeho větví, listů. Pozorovat trávu. Ve městě domy, lidi a soustředit se v té chvíli pouze na pozorování okolí, při tom nezapomenout na dech. Další možností je práce se smysly, ale v této poradně není tolik prostoru, abych Tě nyní prováděla všemi možnostmi. Proto pokud by se jakékoliv nepříjemné stavy začaly opravdu objevovat, prober to se svými rodiči a pokud bys ty stavy nedokázala zvládnout sama, mohli by Tě objednat k psychologovi. Máte-li na vaší škole školního psychologa, můžeš za ním zajít už nyní. Můžeš také přijít do naší chatové poradny či zatelefonovat, pomocí těchto kontaktů lze jít mnohem více do hloubky, než takto po e-mailu. Podrobnosti a jak postupovat najdeš na www.modralinka.cz.

    Přejeme Ti, aby se ty nepříjemné chvíle, které popisuješ se svém dopise, už neopakovaly.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Hezký den,

    zajímalo by mě jestli je sebepoškozování také když si člověk kouše kůži v puse často i do krve? Popřípadě jak se toho zbavit?

    Celím srdcem děkuji

    holka, 9. května

    Milá dívko, 

    popisuješ, že tě trápí zvyk si kousat kůži v puse až do krve a ptáš se, zda-li je to sebepoškozování. Svým způsobem to sebepoškozování je, protože víš, že si tím ubližuješ a přesto to děláš. Ale je to odlišné v tom, že tu není přímo ten záměr si ubližovat. Tohle chování vnímám spíš jako projev velkého vnitřního napětí, možná nějakého vzteku, nervozity. Slouží to pak jako takový ventil, kterým se napětí odvádí ven. Možná v tom je i skrytě potřeba si způsobovat bolest a vztek, který je v tobě nahromaděný, tak  obracíš proti sobě. Možná to může být i způsob jak jsi v kontaktu se sebou, cítíš sebe sama. Ale ono je to vlastně jedno, jak to nazveme. Určitě bude potřeba aby ses víc zaměřila na to, co u tebe tohle chování vyvolává. Jestli tomu něco předchází, třeba hádka s rodiči nebo strach ve škole a podobně. Zkus pochopit u sebe, co je příčina toho napětí, které pak přechází do kousání kůže v puse. Jak se cítíš před tím i během toho a také po té, co přestaneš. Určitě tě to pak bolí a co s tebou ta bolest dělá. Vnímej jak často to děláš a jestli tu je něco, co ti pomůže odvést pozornost jinam a to kousání zastavit či vůbec nedělat. Zkus tomu porozumět v širších souvislostech svého života, pozoruj jaké vztahy máš kolem sebe a jak se v nich cítíš. A pak bych ti doporučila se v tom poradit třeba se školním psychologem. Pomůže ti najít ty hlubší příčiny, za jakých máš tohle nutkání a pomůže ti najít jiné způsoby jak se uklidnit a jak tomu kousání zabránit. Třeba nějaké relaxační cvičení, cvičení s dechem, s tělem a podobně. Podívej se na tohle téma také na internetu, určitě tu budou lidé, co s tím mají podobnou zkušenost a sdílí to, co jim pomáhalo. Celkově jde o to, najít jiný způsob jak odvést napětí a negativní emoce jiným způsobem než tímto.
    Tak ti v tom držím palce, ať tě to brzy přestane trápit. Poradce Centra Locika

    Vyhledat odbornou pomoc

    Dobrý deň
    Mám o seba strach pretože keď som bola mala (cca 7 rokov) prejavovala sa u mňa srdcova arytmia. (Je to nepravidelny rytmus srdca). A tak som chodila na vyšetrenia a potom na liečenie až mi to prešlo. Lenže nedavno som si na telesnej výchove dala náhodou ruku na srdce a cítia som že proste je to take rozhádzane. A tak som si začala častejšie merať tep a zisitila som že srdcovu arytmiu mám pretože keď som si tep merala hodinka mi odmietalo mi ho zmerať pretože som mala nepravidelný rytmus. Ale povedala som si že to nič nexnamena a vygooglila som si príznaky a väčšiu nu z nich som mala okrem asi dvoch. No a teraz to najhoršie pod tými priznakmi boli uvedené aj druhy a pri jednom bolo napísame že sa nato môže aj zomrieť. A tak som šla za maminou a spýtala som sa jej že či by sme nešli na prehliadku a ona že načo a keď som jej povedala tak ona že sa tam už v žiadnom prípade nevratime. Ja mam celkovo pocit že zanedbava môj zdravotny stav pretože už dlhšie mam bolesti v kľboch na kolenach a keď som jej to povedala ona nič ibaže hej no a odišla. Ale moja sestra keď spadla v lete na lyžiach hneď sňou letela na chirurgiu. Niekedy mam pocit že som adoptovana pretože ja niečo poviem sestre ona mi začne nadavať a ona pomne doslova vrešti že čo jej robim zle. Prosim vás mam robiť? Ďakujem.
    P. S Často mam pocit že ich obidve nenavidim mamu aj sestru.

    holka, 13 let, 15. dubna

    Milá pisatelko, 

    svěřuješ se poradně s tím, že máš o sebe strach, protože cítíš, že něco není v pořádku s tvým srdcem a také máš delší dobu bolesti v kloubech a kolenou. Také píšeš o tom, že se doma necítíš dobře. Přijde ti, že máma věnuje více pozornosti a zájmu sestře. S tebou nejedná spravedlivě a v tobě to vyvolává velmi negativní pocity vůči nim. Je dobře, že o tom takto otevřeně píšeš a svěřuješ se s tím. Rozumím tvému strachu o sebe a doporučila bych ti rozhodně lékaře navštívit. Už proto, že ne vše, co se píše na googlu je pravda a u tebe to pak může vyvolávat větší strach, než bys musela mít. Proto bude dobré, když tě prohlédne lékař. Nejspíš to nebude tak vážné, jak to vypadá. Ono to bude mít nejspíš souvislost i s tím, jak se doma cítíš. A jsou to tzv. psychosomatické obtíže. Tedy tělesné potíže, které vyvolává psychika. A bylo by dost pochopitelné, že když se doma dlouho cítíš být odmítaná a na druhé koleji za sestrou, že na to tvé tělo reaguje různými bolestmi. Vnímám, že máš pocit, že tě máma nebere dost vážně a nevěří ti, že ti není dobře. A to nejspíš tvé bolesti ještě zhoršuje. Proto bych ti doporučila, kromě lékaře, abys vyhledala i školního psychologa a promluvila si s ním o tom.  A kromě toho, zkus  to mámě ještě jednou více zdůraznit, že ti opravdu není dobře, cítíš nepravidelný rytmus srdce a máš i ty bolesti a požádat jí, ať tě vezme k lékaři. Pokud by nechtěla, můžeš o to požádat někoho jiného z rodiny či známých. Třeba babičku. Případně se můžeš svěřit třídní učitelce ve škole a ona upozorní rodiče, že jsi jí požádala o pomoc. Pokud by to stále trvalo, tak bys mohla zajít k lékaři přímo ty sama, s tím, že lékař by na to musel rodiče upozornit sám.  A tak by se máma dozvěděla, že to myslíš opravdu vážně a potřebuješ aby to ona viděla. Tak se teď zkus sama za sebe doma víc postavit. Držím ti v tom palce. Poradce Centra Locika

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj,
    Možná tato tzv. Zpráva bude dlouhá. Nevím už komu dalšímu to říct protože když se svěřim někomu z hodně blízkých kamarádů třeba tak mi řeknou *jezis to je mi líto urcite se to brzy zlepsi * a to je tak vse... Mám kluka, kterej mi s tímto opravdu pomáhá ale rodiče ho z nějakýho důvodů nemají rádi a nedovolí s ním být moc v kontaktu... Jde o to, že už delší dobu (poslední cca rok nebo dva je to prostě horší ještě) je to doma strašně pitomý... Je mě 14, za pár dní 15 a mám taťku co má dost problémy s agresivitou a prehnanyma reakcema což mám bohužel po nem...je například schopen mi dost vynadat jen za to když třeba řeknu *s dovolenim* ve smyslu strašně vyjede že jako on tam zrovna stojí že ať jdeme konečně někam že se tam furt cpeme atd atd... Ale horší, o dost horší je to s mamkou... Ještě jednou se omlouvám že zpráva asi bude dlouhá... Mám instagram, mamka má můj účet, hlavní i soukromy takže má na všechno přístup tam (má i heslo na mobil můj takže i celkově na mobil), problém je, že já nejsem úplně nejvíc sociální člověk a ve větších kolektivec se necítím dobře, což ona asi hrozně nechápe... Přijde mi, že ona si vysílá dokonalou dceru a já jsem kompletně 100%ni opak... Poslednich pár mesicu je celkem hodně kluků co o mě má zajem, píše mi, chce se setkat atd. Já tedy mám někoho, kdo je pro mě nejbezpečnější osoba upřímně, a abych řekla příklad, nedávno mi začal psát 19ti letej borec... Že jsem ho na první pohled okouzlila a jestli nechci ven. Nemám úplně rada když jsem někde sama s někým koho neznam a cítím se dost nepříjemně atd, ale toto se stává celkem často, a kdykoliv projevim názor že ten člověk se mě moc nezamlouva že nechci že prostě se fakt cítím nepříjemné tak je mě mamka schopna za to servat a dávat mi to potom delsi dobu v kuse různé sezrat, nemlati me, používá spíš než fyzické násilí když to tak řeknu tak *psychicke nasili*, pár dní zpátky si s ním za mě domluvila že půjdeme na nějakou zabavu, ano za me, nechtěla jsem tak mu přes ten instagram odepsala za mě coz dělá taky dost casto tak jsme šli (protože jsem věděla že by se stalo to co vždycky kdybych nesla, a vzhledem k tomu že poslední měsíce nedělám nic jinýho než denodenne doma brecim treba hodinu v kuse protože už je toho na me moc) a když se to dozvěděl ten muj kluk tak přemluvil mamka a dosel tam taky protože věděl že ten kamarad mi už *vyznal lásku* že se mu nikdy nestalo že by *se zamiloval tak moc a tak na první pohled* a že už několikrát zkoušel mě dát třeba pusu na tvar nebk chytal kolem pasu tak nechtel aby se mě něco stalo. Dosel, ten kamarad se ke mě zase začal lepit, a on už to nevydržel a řekl *hej kamo co na ni sahas to je moje holka* a pak se tam spolu pohadali, já se samozřejmě cítila nejhur úplně protože se to musel dozvědět takhle hnusné potom co mi řekl jak se ke mě citi ale já mu to nemohla říct protože mamka mi ten vztah strašně nschvaluje že jsem úplně pitomá mít vztah v 15ti a samozřejmě zase mě hrozně nadavala atd když se dozvěděla že ten kamarad ví že mám kluka a přes instagram mu psala že to není pravda a přesvědčila ho. Takže jako nemám právo mu to říct. Je to jen takovej zkracenej priklad. Nebo ji vadi, že třeba totiž hrozně ráda dělám sporty jako hokej a fotbal protože ona by chtěla abych delala třeba volejbal že to je holcici sport že fotbal není pro holky a taky mě za to nadava když si chci jít třeba jen tak zakopat na zahradu. Rppste poslední dobou se to horší a nadava me porad, pořád, za všechno už, i přes to že já se pak někde sesypu a zase brecim jsem úplně mimo protože tady to od ní denodenne už fakt nedavam navíc spíme s bráchou v pokoji s rodicema takže žádný místo kam bych mohla se na chvíli uklidnit nemám. Občas mám chuť na pár dní někam utéct, nedokážu se kvůli tomu soustředit ani ve skole, pak mám špatný znamky a ucitelky mě za to nadavaji taky takže se stejně cítím i v hodinach.. Na florbale kterej hraju, pak mám díky tomu o moc menší sebevědomí a cítím se hrozně pokaždé když se mě něco nepovede. Co mám dělat? Mám si najít psychiatra? Je se mnou něco špatně nebo to jenom prehanim? Já k rodicum zadne emoce jsou necítím už několik let takže asi něco špatně bude... Prosím o radu nevim si rady a je to prostě čím dál horší..

    holka, 14 let, 11. dubna

    Milá dívko, 

    děkujeme za důvěru, je dobře, že se svěřuješ a je to v pořádku, když  je zpráva dlouhá. Je vidět, že tě toho trápí opravdu hodně. Popisuješ to, co prožíváš doma s rodiči. Popisuješ situaci doma s rodiči. Zvláště se svojí mámou, která se ti vměšuje do vztahů, píše za tebe klukům. A popisuješ i další situace a celkově velké napětí, které doma poslední dobou prožíváš. Píšeš také o tom, že se cítíš být od rodičů emočně odpojená. Rodiče se nejspíš k tobě nechovají moc dobře. To, co popisuješ ohledně chování tvé mámy vůči tobě je hodně zvláštní. Není to vůbec dobré a moc tě chápu, že se doma necítíš dobře a raději jsi citově uzavřená. To vše mluví o tom, že by jsi s tím opravdu pomoc potřebovala. Bylo by  dobře si o tom promluvit, třeba se školním psychologem či jiným psychologem. Nemusí to být hned psychiatr. Ale myslím si, že bys potřebovala někoho s kým si o tom popovídáš, komu důvěřuješ a komu se dokážeš svěřit. Pokud by jsi chtěla o tom mluvit víc a vyhovovalo by ti to spíš anonymně, můžeš se ozvat na nějaký z chatů pro děti, co prožívají těžké věci. Třeba na ten náš, najdeš ho na www.detstvibeznasili.cz, kde se ti budeme věnovat každý den, od 13ti do 17ti a můžeš se svěřit se vším, co potřebuješ. Tak ti moc držím palce. Poradce Centra Locika

    Vyhledat odbornou pomoc

    Pomoc se sebepoškozováním

    dobrý den
    píšu sem už po druhé ale teď je to závaznější, tedy myslím
    poprvé jsem se řízla do nohy odlamovacím nožem a poté ještě asi 4 mám tam teď jizvy. dlouho se nic nedělo protože bratr ten odlamovací nůž potřeboval a já neměla na dosah nic čím bych se mohla řezat. ale byla jsem na dně při každém špatném slově jsem brečela. když jsem projížděla internet tak jsem uviděla reklamu na ořezávatka a návod jak ho nabrousit, v tom mě napadlo že tím se řezat můžu když tu čepel dostanu pár dní se mi nedařilo ale právě ano. napadá mě kam všechno si můžu tuto krásu zaříznout ale jsem háklivá na tepny takže že bych se zabila asi nehrozí.
    řezu se vždy za nějakou věc co udělám špatně nebo když lidi řeknou něco co je na mě špatně atd.
    můžete mi prosím pomoct ?

    holčnina, skoro 15 let, 22. dubna

    Ahoj,

    píšeš o tom, že ses párkrát pořezala odlamovacím nožem, nyní sis koupila ořezávátko a přemýšlíš, kam všude se můžeš říznout. Řežeš se vždy, když uděláš něco špatně nebo Ti ostatní řeknou, co je na Tobě špatně apod. Žádáš nás o pomoc.
    Jestli tomu správně rozumím, chceš od nás pomoc se sebepoškozováním. Chápu, že nejspíš zažíváš spoustu pocitů a myšlenek, které jsou těžké, možná si s nimi nevíš moc rady, a říznutí se to může na malý okamžik přehlušit. Nicméně si tím velmi ubližuješ, a to nejen fyzicky. Přijde mi velmi nadějné, že když jsi neměla k dispozici nic, čím by ses mohla řezat, dokázala jsi tomu nutkání odolat. Říkám si proto, že dobrý první krok je, zbavit se ořezávátka.
    O těžkých pocitech je důležité mluvit, nezůstávat na ně sama. Pokud máš na škole školní psycholožku, můžeš se jí s pocity svěřit a společně můžete hledat způsoby, jak je zvládnout jinak, než řezáním.
    Můžeš také kontaktovat některou z linek důvěry a všechno probrat více do hloubky.
    Další dobrá pomůcka je aplikace Nepanikař, kterou si můžeš zdarma stáhnout do telefonu. Najdeš zde tipy, co jiného můžeš vyzkoušet v momentě, kdy se chceš říznout a nebo zažíváš nějaké těžké pocity
    Taky mě napadá, že může pomoct se vším se svěřit třeba nějaké dobré kamarádce/kamarádovi nebo někomu z rodiny, komu důvěřuješ.

    Přejeme hodně sil,

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj, v posledích týdnech se mi stává to, že slyším ve své hlavě hlasy, jak volají o pomoc, smějí se a řvou. Taky dělám věci o kterých nevím, např. skáču při vyučování nebo se směju - prý celkem nahlas :-c Nechci to říkat mamince protože se bojím její reakce, prosím pomožte mi:-(

    holka, 12 let, 23. února

    Ahoj,
    pokud tě trápí takové hlasy, určitě je třeba, aby ses rodičům svěřila. Věřím, že je to hodně nepříjemné a zřejmě se toho budeš chtít zbavit. Říct to rodičům je první krok, společně pak můžete vymyslet, co s tím dělat. Můžete se například poradit s odborníky na psychiku - psychiatrem nebo psychologem.
    Držím palce, ať se to brzy vyřeší!
    Péťa

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj vespolek, mám tady takový vážnější dotaz. Je normální že mám ve svém věku sebevražedné sklony, a mám někdy chuť si něco udělat?

    Carolina 14 let, 23. února

    Dobrý den, Carolino,

    píšeš nám o svých sebevražedných sklonech a ptáš se nás, zda je normální něco podobného cítit.
    V prvé řadě Tě chci ocenit za to, že ses nám s tak tíživými pocity svěřila. Na Tvou otázku mám dvojí odpověď. Na jednu stranu to normální je v tom smyslu, že se do tak náročné životní situace, ve které člověka napadnou i myšlenky na sebevraždu, může dostat téměř každý, aniž by to byla jeho vina.
    Je však potřeba dodat, že v takovou chvíli je důležité nedusit ty sklony v sobě a říct si svému okolí o pomoc. Myslím si, že by na tak tíživé myšlenky neměl být člověk sám, obzvláště ne v tak mladém věku. Rád bych Tě, Carolino, proto podpořil v tom svěřit se, nejlépe nějakému dospělému, kterému věříš. Ten Ti může dopřát svoji podporu a třeba i pomoct s návštěvou odborníka, například krizového centra, kterých se nachází několik v každém kraji (zde je jejich mapa: nepanikar.eu/mapa-pomoci-krizova-centra).
    Pokud by Tě nenapadal ve Tvém okolí nikdo důvěryhodný, rád bych Ti nabídl možnost obrátit se znovu na nás, buďto kdykoliv telefonicky, nebo ve vybraných časech po chatu (kontakty najdete na webu modralinka.cz). Tak bychom měli prostor probrat, co nyní cítíš, a zkusit společně vymyslet, co by se ve Tvé situaci dalo dělat. Myšlenky na sebevraždu bývají pro člověka nesmírně obtížné a přál bych Ti, aby se Ti dostalo potřebné pomoci.

    Přejeme hodně odvahy,
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Jsem zoufalá

    Ahoj Alíku,
    Mám menší problém, a to že se cítím strašně zoufale. Jsem hrozně sama a nevím co s tím mám dělat. Nemám snad jediného kamaráda a to protože jsem se kamarádila s pár holkama které jsem dlouho považovala za kamarádky ale nedávno jsem si uvědomila že to asi nejsou moje kamarádky. Už je vůbec nezajímam a jsem jim jedno. Nezajímají je moje problémy a nemůžu se jim svěřit. Byly to moje poslední kamarádky dokud jsem pořádně neotevřela oči a nezačala jsem si to uvědomovat. Taky jsem hodně často řešila své problémy se svou o dva roky starší sestřenicí ale ta už je prostě starší a už na mě nemá tolik času a také mě čím dál víc ignoruje a bohužel žije ode mně tak 3 hodiny cesty tak se vídáme třeba jen 7× do roka. No a moje mamka se na mě zlobí protože si prý ničeho nevážím a nic si nezasloužím to ale není vůbec pravda ( přijde mi že nikdo neví jaká opravdu jsem, tím myslím tu moji světlou stránku ) tak mě ode dneška taky přestala brát vážně ale té jsem se ji se svými problémy nikdy moc neotevírala. Do teď jsem byla strašně veselá a měla snad ze všeho radost ale teď nemám sílu na to cokoliv dělat, každý den brečím, nemám už ani sílu na s tím cokoliv dělat prostě mě přestalo bavit vše co jsem do teď milovala je to jako kdybych nežila prostě...je tu všude strašná nuda a jsem naprosto bez energie a momentálně mě nedokáže nic rozveselit. Necítím emoce jen strach, smutek a vztek. Také mám teď kvůli tomu všemu strašně divné nálady je mi třeba hrozná zima a horko zároveň, nebo mám nutkání něco rozbít a nebo si nejak ubližovat. Prostě mi to začalo dělat dobrý pocit...to si ubližovat. Mám prostě takový pocit jako bych už nikdy neměla být šťastná. A do toho všeho mám hrozné problémy se spaním, buď nemůžu usnout a nebo se v noci budim a pak dokážu i 4 hodiny už nespat. A nebo mám také problémy ve škole máme zlé učitele hodně úkolů a testů a taky hrozně nekolektivní třídu a ředitelku která nám nepořádá žádné tábory ani adapťáky na kterých bychom se poznali prostě nic. Asi potřebuju někoho kdo by mě obejmul/i a řekl/i mi že vše bude vpořádku. Chtěla bych zpět lásku a plný respekt rodiny, pravé přátele kteří mi budou dělat radost a budu se jim moct svěřit s každým problémem který bychom se snažili nějak vyřešit, chci zpátky podporu svoji sestřenice a chci poznat i více členů své rodiny protože mám obrovskou rodinu ale je těžké se seznámit třeba s lidma z rodiny v mém věku protože se nesetkáváme, chtěla bych radost z toho že chodim do školy a ne abych tam chodila s odporem a nechutí, chtěla bych mít zase ráda věci které jsem milovala a chci aby mě to všechno taky překvapovalo protože překvapení jsou super. Je to pro mě teď prostě hrozně těžké a já už vážně nemám sílu můžeš mi nějak pomoct? A jinak se omlovám že je to tak dlouhé.

    holka, 12 let, 12. února

    Ahoj,

    jsem ráda, že si říkáš o pomoc, když Ti není dobře. Píšeš o tom, že se cítíš sama, že se o Tebe přestali zajímat kamarádky a ty zůstáváš na své problémy sama. Také vyjadřuješ potřebu mít kolem sebe blízké, což je naprosto pochopitelné a přirozené, a že Tě moc mrzí, jak se ostatní vzdalují. Píšeš také o sestřenici, která už nemá tolik času, a o mamce, která se zlobí a říkáš, že Tě nebere vážně. Chápu, že je Ti z toho všeho smutno, obzlášť, když se necítíš nejlépe ani ve škole a když nejsi pořádně vyspaná, protože se Ti to nedaří. Píšeš, že jsi se změnila - dříve jsi byla veselá a teď pláčeš, nic Tě nebaví, máš nutkání něco rozbít nebo si ubližovat. Děkuju, že mi to takhle otevřeně říkáš. Je mi taky moc sympatické, že takhle stojíš o rodinu a věřím, že to, jak moc to chceš, má velkou naději k tomu, aby bylo viděno i druhými.

    Představuji si, že je toho na Tebe teď opravdu spoustu. Napadá mě, že někdy se v životě nahromadí tolik věcí, že pod jejich tíhou můžeme mít pocit, že je nezvládneme udržet a pak hledáme způsoby, jak si pomoci. Mám potřebu reagovat na to, že si ubližuješ. Nepíšeš jak, ale mám o Tebe strach, protože tento způsob řešení problémů jen další a další problémy vytváří, a vlastně tím neřeší vůbec nic. Moc bych si přála, abys měla kolem sebe lidi, kteří Ti dodají podporu. Přesto, že teď se to s Tvým okolím nějak zamotalo a je to nepříjemné, myslím, že stojí za to se snažit vztahy kolem sebe zlepšit a dát jim čas. Je Ti 12 let a máš před sebou celý život, kde se věci budou opravdu měnit - přirozeně se s některými lidmi pohádáš, pak usmíříš, s některými se rozejdeš a jiní Ti přijdou do života. Přemýšlím, jestli těm, kteří Ti nyní chybí, můžeš dát zprávu o sobě, jak Ti na nich záleží - stejně tak upřímně, jak jsi napsala nám. Můžeš zkusit mamce nabídnout pomoc v domácnosti nebo uvařit čaj a zkusit si s ní sednout a sdílet, jak Ti chybí a že se necítíš dobře. Možná spolu můžete i hledat způsoby, jak to celé dál řešit, třeba tím, že bys docházela k dětskému psychologovi, kde budeš moct o věcech otevřeně mluvit a zkoušet porozumět tomu, co znamenají a jak ti může být lépe. Možná máte školního psychologa i na škole, zkus se poptat.

    Pokud bys potřebovala, i my jsme tu pro Tebe dále k dispozici - ať na telefonu nebo na chatu, kde je více možností doptávat se. Můžeme si o tom popovídat víc do hloubky. Kontakty najdeš na www.modralinka.cz.

    Přejeme hodně sil
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Bojím se, co bude

    milý Alíku a spol.,
    potřebuju se někomu svěřit protože už to v sobě nemůžu dál držet.... Pokusím se stručně popsat své pocity....
    Utápím se věčně ve vzpomínkách a vím že už to nikdy nebude stejný a navíc se hrozně bojím že o všechno a všechny přijdu a jsem zmatená proč už nejsem šťastná jako dřív jsem smutná protože jsem přišla skoro o všechno ale jsem šťastná za to co mi zbylo a že mám tak skvělé přátele taky jsem vystresovaná ze školy protože se bojím že se nedostanu na střední a nechápu to protože střední bude až za dlouho a prostě je toho na mě moc už ty pocity nezvládám

    Bel, 1. února

    Ahoj z Modré linky,

    svěřuješ se nám, že se necítíš tak šťastná jako dřív, bojíš se, že o všechno a všechny přijdeš. Stresuje Tě taky škola, i když střední bude až za dlouho. Jsi ráda za to, co Ti zbylo, ale i tak se nemůžeš dostat z těch nepříjemných pocitů.

    Je dobře, že na to, co Tě teď trápí, nezůstáváš sama a napsala jsi. Zní mi to vážně a je mi líto, že máš takové náročné období. Píšeš, že už je toho na Tebe moc a z Tvé zprávy to taky tak zní. Zasloužíš si v tom podporu a porozumění. Z toho co popisuješ mi přijde, že Tě teď často přepadá úzkost – co bude dál, co kdyby se něco stalo, co jestli se nedostanu na střední školu aj. Nevím, jak dlouho už to tak u Tebe je a co se dělo předtím, než jsi tuhle změnu u sebe zaznamenala, ale dobře jsi poznala, že je něco jinak a teď s tím chceš něco dělat. Někteří lidi podobné emoce zažívají, když jsou například dlouhodobě pod tlakem, když je toho na ně moc, když zažili něco, co bylo náročné, když se setkali s nenormální situací. Člověk pak zažívá normální reakci na situaci, která byla třeba ohrožující a neděje se běžně. To, že si uvědomuješ, že to není tak, jak bys chtěla a jak jsi zvyklá, je moc dobrý první krok k tomu se s tím vypořádat.

    Bohužel, povídání skrze zprávy má svá omezení, proto bych Tě chtěla podpořit, abys vyhledala pomoc, která Ti je blíž a dostupná. Spolu s někým to můžeš lépe zvládnout a naučit se, jak s nepříjemnými pocity zacházet, když Tě přepadnou. Možná máš ve svém okolí dospělého z rodiny/staršího kamaráda, kterému důvěřuješ a uměla by sis představit svěřit se mu, aby Ti pomohl v tom, co dál. Možná máte ve škole školního psychologa, který je připravený řešit podobné situace, neboj se za ním stavit a svěřit se mu. Anebo můžeš požádat rodiče, aby Ti pomohli objednat se k odborníkovi - psychologovi, který s Tebou probere to, co se Ti teď děje a podpoří Tě. Už samotné sdílení bývá úlevné, není ostuda to začít řešit. Jsme tu pro Tebe i dál na Modré lince.

    Zkus si udělat i víc času sama na sebe a na to, co Ti ulevuje, co Tě alespoň trochu potěší. Ať už to je volný čas s kamarády, tvoření, procházky, filmy/písničky, péče o sebe a cokoliv jiného Ti je blízké. Účinná bývá taky sportovní aktivita a soustředění se na dýchání, které uklidňuje, můžeš zkusit taky aplikaci Nepanikař.

    Hezčí a klidnější dny přeje
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Jsem moc nešťastná

    Milý Alíku a spol.,
    chci se zeptat proč je život tak těžký?
    Už sedm měsíců se cítím jako bych už neměla nikdy být šťastná úplně jako by se mě drželi mozkomorové
    je normální mít tak obrovskou smůlu?

    někdo, 27. ledna

    Ahoj,

    pokládáš nám otázku, na kterou neexistuje jednoduchá odpověď. Bohužel, Tvůj dotaz také není úplně srozumitelný, ani jsi nerozvedla, co se Ti děje, proč Tě život sedm měsíců tíží, a proč to před tím časem bylo zřejmě jinak, ani netuším, čemu říkáš, že máš smůlu.

    Předpokládám, že jsi ve věku dospívání. V tom případě bych Ti ráda řekla, že období dospívání bývá často tím nejtěžším obdobím celého života. Je tomu tak proto, že dospívající prochází mnoha změnami, mění se jim tělo, to jsou změny viditelné, ale prochází i bouřlivým hormonálním vývojem, který také ovlivňuje náladu, a dochází i ke změně myšlení a hledání sebe a svého místa v životě.
    V životě to často bývá jako na houpačce, jednou jsi dole, pak zase nahoře, po každé bouřce jednou opět vyjde slunce, takže Tvé trápení by mělo opět skončit. Pokud by bylo natolik silné, že by Ti Tvé nálady překážely v plnění Tvých povinností, jak doma, tak ve škole, a bránily Ti v normálním fungování, pak je na místě obrátit se na Tvého praktického lékaře/lékařku či na terapeuta nebo psychologa. Dobře se v současné době při hledání správné cesty osvědčili i koučové.

    Podívej se na naše webové stránky: www.modralinka.cz, kde možná najdeš příběhy, které Tě zaujmou, tam také najdeš různé kontakty na naši Modrou linku, kdybys chtěla to, co Tě teď trápí, probrat více do hloubky. Pokud důvěřuješ svým rodičům, měla bys to, jak se cítíš, probírat i s nimi nebo jiným dospělým, komu věříš.

    Přejeme Ti, ať se brzy cítíš lépe.
    Modrá linka