Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Z poradny Alík radí dětem

    Rodiče

    Ahoj,
    Mám opět deprese ale teď mám pocit že jsou většího rozměru. Nemám nikoho komu bych se mohla svěřit, nikomu nevěřím ;-(. Rodiče mi furt věci vyčítají, chválí mě taky ale podle mě do toho nedávají tolik síly jako do těch výčitků. Táta občas (vážně občas) se opije a hádá se s námi, občas mě i uhodil když jsem nebyla na jeho straně, druhý den se ale omlouvá. Teď uvažuji že kdyby mě uhodil tak že na noc uteču abych jim dala lekci a aby si mě více vážili, jenže nevím kam jít. To že se táta opije se děje jen párkrát do roka. Myslím že kvůli tomu už mám psychiku pochroumanou tolik že jiní na mém místě by už leželi mrtví na kolejích. Ale já se držím s tím že se můj život ještě může změnit k lepšímu ale jak???

    holka, 14 let, 16. května 2022

    Milá dívko, 

    děkujeme za důvěru, je dobře, že píšeš do poradny. Svěřuješ se poradně s tím, že máš deprese a cítíš, že docela velké. Jako příčinu toho, jak se cítíš vidíš chování tvých rodičů vůči tobě. Rodiče tě hodně kritizují a stále ti něco vyčítají. Sice tě i chválí ale to je v mnohem menší míře než to vyčítání.  A dále tě tíží to, že se otec občas opije a pak ti nadává a dokonce tě i uhodil. Sice to není časté ale i tak to stačí k tomu, aby to v tobě vytvářelo velké napětí a deprese. Uvažuješ dokonce i o tom, že bys otce vytrestala tím, že bys utekla. Chceš aby si to uvědomil, jak se k tobě chová a co jeho chování v tobě způsobuje. Moc ti rozumím a souhlasím s tebou, že takové chování rodičů může opravdu vyvolávat velkou tíhu a napětí. A nedivím se ti, že ti v tom vůbec není dobře.  Je moc dobře, že si i přesto uchováváš naději, že se tvůj život změní k lepšímu. Určitě to je možné. Myslím si, že ti rodiče způsobují svých chováním to, že ztrácíš víru sama v sebe, že si nevěříš, nedůvěřuješ sobě ani druhým, cítíš hodně napětí a určitě jsou možné i deprese. Je potřeba aby sis nacházela to, kde cítíš podporu, co ti dává smysl, z čeho můžeš čerpat energii. Bude to taková tvoje podpora. Třeba tvé zájmy, kamarádky, tvůj kluk, nebo něco ve škole a tak podobně. Zkus se na to zaměřit a vnímat to dobré, co ti to dává. Pak je určitě fajn, když podpoříš své tělo. I to je pak opora, kterou v sama v sobě máš. Udržuj si hodně pohybu, cvič, můžeš si najít i třeba nějaká relaxační cvičení. Vnímej své myšlenky, jaké tě nejčastěji napadnou. Často se nám děje to, když nás někdo blízký kritizuje, vyčítá nám, že pak máme tendenci tohle chování od něj přebrat a chovat se sami k sobě podobně jako tento člověk k nám. Tak si toho zkus u sebe všímat, kde třeba podceňuješ ty sama sebe, kdy vyjadřuje sama sobě nedůvěru, negativní vztah k sobě a tak. Protože tyhle myšlenky pak vedou k tomu, že se špatně cítíme a podle toho i chováme. Jsou to takové spojené nádoby - myšlení, cítění a naše tělo. Začni si také víc uvědomovat to, že můžeš se svou psychikou udělat něco ty sama. Sice jsi stále na rodičích závislá ale to se bude postupně uvolňovat a ty se budeš od nich osamostatňovat. Bylo by fajn, abys měla nyní pro sebe někoho, kdo ti dá podporu a pomůže ti s těmi negativními emocemi a napětím. Zkus si o tom promluvit s vašim školním psychologem. Nebo se můžeš ozvat na náš chat, který najdeš na www.detstvibeznasili.cz.  Je určený pro děti, které se necítí dobře a prožívají doma v rodině těžké věci, třeba i to, že je rodiče bijí a křičí na ně.  Zvláště ve chvíli, kdy budeš uvažovat opět o tom útěku, tak zkus to nejdříve s někým probrat, jak se cítíš, co se děje, co bys potřebovala. Určitě dostaneš i nějaké rady, co by ti mohlo v tu chvíli pomoci.  I to, když víme, že tu je někdo, kdo nám dá oporu, tak se nám můžeš díky tomu ulevit. Je dobré vědět, že na to nemusíš být sama. Zkus si o tom, co prožíváš také popovídat s nějakou dobrou kamarádkou. A pak také uvažuj o tom, zda-li by bylo možné si o tom všem promluvit i přímo s těmi rodiči. Psala jsi, že tě občas i chválí, tak vaše vztahy třeba nebudou pouze negativní. Doporučila bych se jich na to výslovně zeptat i jim říci, jak ti doma je. Řekni jim, že bys potřebovala, aby tě více povzbudili, nekritizovali tolik. Už jen to, že jim to vyjádříš ti dá hodně sebedůvěry. Vnímej, že je možné, aby ses postavila sama za sebe. A to je pro tebe v tvé situace hodně důležité - najít cestu k  dobrému vztahu sama k sobě. To je tvá nejlepší opora pro boj s těmi depresemi. A pokud ty deprese budou opravdu špatné a ucítíš, že nemůžeš pořádně fungovat (spát, jíst, soustředit se atd.) tak se o tom poraď i s dětským lékařem a určitě tím školním psychologem. Přeju ti hodně sil. Poradce Centra Locika

    Na otázky odpovídají

    pracovníci Modré linky, psycholožka BáraV, poradenské centrum Locika, projekt Sbarvouven.cz, NL pro odvykání, student práv Yaboiii, MVDr. Přemysl Rabas, Škola Vitae, vědecký novinář Pragmatik a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

    Dotazy mohou pokládat pouze děti mladší 15 let.

    Jsem ráda za chvíle, kdy nejsem s rodiči

    Rodiče

    Dobrý den,
    omlouvám se že píšu často ale myslím si že to už psychicky nedám.
    jde o to že hlavně nejspíš rodiče nemůžu nic ani ven jen málokrát, ani sociální sítě, sledují mi mobil a každou zprávu a nemám žádné soukromí, občas v nocích když už rodiče a ségra i já jdeme na kutě tak slyším rodiče z vedlejšího pokoje jak o mně mluví ne však hezky ..je strašná neumí se chovat, drzá, nemožná, k ničemu, taková k ničemu v ničem nám nepomáhá a tak dál ne upřímně neposlouchá se mi to dobře a oni=rodiče se ani nesnaží ztišit abych to neslyšela ne říkají to tak abych to slyšela možná naschvál nebo já už fakt nevím...když je nějaká školní akce nemůžu na ni protože prý se mám jít učit na JPZ a ani se nezeptají na můj názor jako kdybych neměla city a jen se musela učit a hrát basket je to taky sport který mi oni vybrali i když ho nemám ráda..když vidím ostatní že jsou na tom líp je mi smutno ..nemám se na co těšit nemám nejsem štastná není proč a s rodiči se to řešit fakt nedá věřte mi nejde to zkoušela jsem si o tom promluvit s mámou nešlo to s tátou nešlo to a s oběma nešlo to...když jsem chtěla a poprosila o psychologa řekli at se svěřím jim že nebudou za to platit že už teď mi platí doučka drahý..a školní psycholog ? není ...a kamrádka o tom ví ale neví jak poradit a proto Vás velmi žádám poraďte mi už mě to nebaví a nedávám to a když dostanu špatnou známku bojím se domů ...nerada chodím dom jediné mé potěšení je vypadnout do školy a zbavit se rodičů na pár hodin a ještě jednou moc žádám poraďte mi už je toho moc prožívám to každý den už tři roky a každým dnem je to horší fakt prosím...

    Děkuju moc předem..

    holka, 31. října

    Ahoj z Modré linky,

    zkouším si představit, jaké to musí být, ležet v noci v posteli a slýchat nepěkná slova na sebe samotnou. Zároveň nemít doma prostor vyjádřit svá přání a potřeby. A být pod neustálou kontrolou rodičů. Ze samotné představy je mi těžko a mrzí mě, že si doma tímto procházíš. Velmi oceňuji Tvou snahu zkusit si o všem s rodiči promluvit - ať už jednotlivě, tak všichni spolu jako rodina. Dospívající v Tvém věku často naráží na nepochopení ze strany svých rodičů - někteří méně a jiní bohužel více. To k dospívání patří. Je to období, kdy Ty sama začínáš mít své vlastní názory a je to možná něco, na co doposud rodiče nebyli zvyklí, jelikož v nižším věku za Tebe zkrátka vše rozhodovali. Každý člověk má ale právo na určitou míru soukromí a vyjádření svých názorů. Může být velmi náročné s rodiči dojít vzájemnému pochopení se, věřím ale, že to možné je.

    Je skvělé mít kamarádku, se kterou můžeš vše sdílet a nebýt na to sama. Někdy ale pouhé sdílení nemusí stačit. Tři roky je opravdu dlouhá doba a přála bych Ti, abys pro sebe našla úlevu. Zasloužíš si nebýt na své vymezování se rodičům sama. Školní psycholog ve škole není, je ale možností se s tím, co doma zažíváš, zkusit svěřit metodikovi prevence nebo výchovnému poradci, kteří na Tvé škole zcela jistě působí (pravděpodobně jimi bude někdo z učitelů). Mohou Ti nabídnout prostor pro vyslechnutí. Případně se společně můžete domluvit na tom, jak by šlo rodičům vysvětlit Tvou potřebu docházet na sezení s psychologem. Chápu, že ne všichni rodiče mají finance na to sezení hradit, zároveň jsou ale i možnosti, jak získat péči psychologa či psychoterapeuta bez nutnosti platby (na pojišťovnu nebo v zařízeních poskytující sociální služby jako jsou například poradny pro rodinu). Tví rodiče jsou povinni zajistit Ti péči, jakou potřebuješ.

    Přemýšlím, zda kromě školy je i jiné prostředí, kde se cítíš dobře? Pokud ne, je možnost si takové bezpečné místo vytvořit alespoň ve svých představách. Tím místem může být cokoliv - les, pláž, louka, i zcela vymyšlené nereálné místo, které si můžeš doplnit o své oblíbené předměty a věci, či lidi, ke kterým máš blízko. Fantazie se meze nekladou. Je ale potřeba si na vymyšlení představy dát záležet tak, aby ses tam cítila příjemně. Bude to jen Tvé místo, kam se můžeš v představě přenést například večer namísto nutnosti poslouchání rozhovorů svých rodičů.

    Pokud by sis přála si s někým promluvit o tom, jak pro sebe najít péči psychologa/ terapeuta, kde bys měla možnost svůj vztah s rodiči hlouběji prozkoumat, jsme Ti k dispozici i my na Modré lince www.modralinka.cz - a to jak nonstop na telefonu či Skype, tak i ve vybraných hodinách na chatu.

    Přejeme Ti, ať je Ti doma postupně lépe.

    Modrá linka

    Vadí mi představa, že spolu rodiče měli sex

    Rodiče

    Moje řidiče měli asi sex, jo měli fakt sex no a kdyz jsem byla na kroužku a přišla jsem domu našla jsem v posteli you+me 😅 ale moc to nerada vidim po každým kroužku nevis jak můžu nějak udělat aby to nedělali. ? Vždycky jsem si myslela ze sex neměli a me nějak udělali pícháním vajíčkem no a tak jak se dělá dite bez sexu no ale ted jsem zjistila ze ten sex asi fakt mají skoro každý týden 😅 a hrozne me to vadí ale jako extra mama si ale minule všimla ze nechali you+me v posteli a rychle to schovala v obýváku aby jsem to neviděla :-(

    holka, 17. října

    Ahoj Beatrice,

    spoustě lidí je nepříjemná byť jen představa, že jejich rodiče spolu mají sex. Je proto pochopitelné, že Tě fakt, že mezi Tvými rodiči dochází k intimnostem, znepokojuje. Zvlášť když jsi o tom doposud ani neuvažovala. Sex je ale přirozenou součástí života dospělých lidí. Může proto pomoci si uvědomit, že rodiče nedělají nic neobvyklého ani špatného. Může být také úlevné se na to podívat i z té druhé stránky. To, že Tví rodiče mají sex, je známka toho, že jim je spolu dobře a mají k sobě blízko.

    Dovedu si představit, že teď můžeš zažívat různé pocity - od překvapení po zmatení či znechucení. Pokud by sis to přála, můžeš se s tím, jak se nyní cítíš, svěřit rodičům a celou situaci s nimi probrat. Můžeš zmínit i to, že Ti je nepříjemné, že k intimnostem mezi nimi dochází v čase, kdy jsi na kroužku. A poprosit je, aby si na ně vyhradili jiný čas. Případně se můžete společně domluvit na nějakém signálu - například zazvonění nebo napsání SMS, že už se blížíš domů, aby rodiče měli dostatek času a nebyla jsi tak vystavena náhodným překvapením, jako jsou třeba zapomenuté kondomy apod.

    Zasloužíš si čas, abys mohla uspořádat své pocity a našla způsob, jak se s tímto zjištěním vyrovnat. To, že k sexu mezi Tvými rodiči dochází, ale není něco, čemu bys mohla Ty sama zabránit. I rodiče mají právo naplnit svůj volný čas tak, jak potřebují. Může být od Tebe ale hezkým gestem rodičům tyto pěkné chvilky, které sami pro sebe mají, přát.

    Pěkné dny,

    Modrá linka

    Jak pomoci mamce se starostí o psa

    Rodiče

    Ahoj mám dotaz, začneme takhle moje babička měla pejska ale teď už babička nechodí a je v domově důchodců cca 4 měsíce. Babička bydlela asi 12 km od nás a od tý doby co babička je v domově důchodců tak moje mamka každej den jezdí nakrmit toho pejska a já si myslím že tohle není úplně dobrý. Mamka kvůli tomu přestala chodit do práce aby mohla každej den jezdit za tím pejskem jednak mamka furt brečí a říká jak je to hrozný, já chápu že je tohle pro ni těžký a snažím se jí pomoc, ale nevím proč to dělá já si osobně myslím že by asi bylo nejlepší pejska nechat uspat, sice je blbý to takhle říct ale myslím že už se jenom trápí nevidí furt naráží do věcí je mu už totiž 18 let. Já sem o tom s mamkou už jednou mluvila a moc o tom nechtěla mluvit ale co jsem pochopila tak říkala že se neví co s tím, protože ten pejsek už na sobě strašně dlouho neměl vodítko, babička ho vždycky jenom brala na zahradu a neví jak by ho někam přepravila, on je celkem agresivní docela kouše a tak. A taky mamka říkala že není naočkovaný a že by s tím mohli mít veterináři problém. Otázka tedy zní: Jak tuhle situaci řešit a jak pomoc mamce? Předem moc děkuji za odpověď.

    holka, 13 let, 14. října

    Ahoj z Modré linky,

    píšeš nám se starostí o mamku. Stará se o pejska babičky, se kterým je to komplikovanější a vyžaduje hodně péče. Přijde Ti, že to mamku hodně vyčerpává a ráda bys jí ulevila.

    Je od Tebe moc laskavé, jak na mamku myslíš a vnímáš, že je to pro ni náročné. Říkám si, že změna zdravotního stavu tak blízkého člena rodiny jako je babička a ještě i její přesun do jiného bydlení, je veliká změna, na kterou si všichni zvykáte. Nevím, jak to má Tvoje mamka, ale i pro ni to může být vysilující a může to silně emočně prožívat. A teď ještě dává svou energii dál pejskovi, který byl babičky, a chce se o něj postarat. Je to pochopitelné. Dokonce jste o tom spolu už mluvily, ale mamka zatím nevidí východisko.

    Jestli budou vhodné chvilky a budeš chtít, tak se jí na to můžeš znovu ptát, říkat nahlas své obavy o ni a nabízet svoje nápady a pomoc. Možná se v péči o pejska může s někým alespoň částečně střídat, možná vymyslíte, jak pejska dostat k veterináři a další varianty. Možností je určitě více. Zní to tak, že zodpovědnost za pejska přebrala Tvoje mamka, proto se pravděpodobně rozhodne ona, co a jak dál, až bude ten správný čas. Ty tady pro mamku můžeš být třeba i tak, že jí pomůžeš s něčím doma nebo s ní strávíš fajn společný čas. Můžeš zkusit popřemýšlet, co všechno by to mohlo být. A to nebude málo.

    Mějte co nejhezčí společné dny.

    Modrá linka

    Jak říct rodičům, co si přeji a že mám přítele?

    Rodiče

    Ahoj,
    už nějakou dobu si nemůžu moc porozumět s rodiči, protože táta pořád jenom křičí a máma se málokdy usmívá. Chápu třeba, že můžou být vystresovaní z práce, já jsem zase vystresovaná z přijímaček a na nikoho nekřičím, tak moc nechápu co se děje, jestli to třeba není moje vina?

    Ale k věci. Potkala jsem fajn kluka, byli jsme spolu venku jenom jednou (byli bychom i víckrát, ale není na to čas) a začali spolu chodit. Rodiče mě vůbec nechtěli pustit, ale tak to asi chápu, s tím klukem jsem se poznala na dálku. Plus, on bydlí tak 20 km daleko, ale normálně se tam dá dostat vlakem, ne. Naši mě prostě nepustí ani kdybych s sebou měla meč na obranu. No a teď nevím jestli o tom chození můžu rodičům říct, bojím se, že na mě budou zase křičet, nebo že mi zakážou se s ním scházet.

    Nikdy jsem moc nemohla dělat to, co ostatní děti mého věku (např. barvení vlasů, chození ven, neomezený čas na telefonu (ano, je mi 14 a pořád musím mít family link), sociální sítě atd) a hrozně mě to štve, protože už taky nejsem žádné mimino a umím se o sebe sama postarat, postavit se za svůj názor, nejsem blbá přece. Za to vůbec nevím, co chtějí tím omezováním dokázat. To mě budou takhle hlídat i po 15?

    Oni když byli mladí tak nosili co chtěli, chodili ven, mohli si to dětství nějak užít. Proč tu radost ubírají mně? Chci taky něco dokázat dokavaď budu mladá.

    Problém asi je, že jsem vyrostla tak, abych nikdy moc nevyjadřovala svoje emoce, takže se prostě neumím nikomu svěřit, promluvit si s ním, říct co mě trápí nebo navázat konverzaci. A když nemluvím tak píšu, jako teď.

    Moje otázky zní:

    1. Je tenhle styl rodiny normální?
    2. Jak říct rodičům že mám přítele a že chci dojíždět?
    3. Dalo by se jim nějak říct že už nejsem malá a že bych chtěla mít alespoň nějakou svobodu?
    holka, 14 let, 12. září

    Ahoj z Modré linky,

    vnímám, že situace doma je pro Tebe matoucí. Nedokážu takto na dálku posoudit, zda je styl Tvé rodiny normální. Nikdo si ale nezaslouží, aby na něj druhý člověk stále křičel, ať už je za tím skryto cokoliv. Přála bych Ti, aby pro Tebe byl domov příjemným prostředím a nenesla sis v sobě vinu za chování svých rodičů - to je totiž něco, co ovlivnit nemůžeš.

    Snažím se nalézt porozumění jak pro Tebe samotnou, tak i pro Tvé rodiče. Dovedu si představit, že o Tebe rodiče mají strach a všechny jejich zákazy vycházejí z obavy o Tebe samotnou. Zároveň mi přijde pochopitelné, že toužíš alespoň po určité míře svobody. S dospíváním je spojeno i určité vymezování se svým rodičům a prosazování si vlastních potřeb.

    Možná by Vám mohl pomoci společný rodinný rozhovor. A to ne jen v nastavování pro Tebe snesitelnějších pravidel. Ale také by mohl přinést úlevu od celkového napětí v rodině. Je dobré pro něj vybrat takovou chvíli, kdy na sebe budete mít všichni dostatek času a prostoru si o všem, co vás trápí, promluvit. Případně můžete vhodný čas pro rozhovor dopředu naplánovat i společně.

    Napadá mě se během něho zkusit s rodiči domluvit na kompromisech. Promluvit si o tom, jaké mají jejich zákazy význam, a hledat možnosti přijatelné pro obě strany (například barvení vlasů šetrnými barvami, navýšení času na telefonu apod.). Je jen na Tobě, jestli se rozhodneš v rozhovoru s rodiči sdílet i svůj vztah se zmiňovaným klukem. Dovedu si ale představit, že by mohlo jejich názor na dojíždění změnit i to, pokud by daného kluka znali. Zkus se s nimi domluvit na možnosti jeho pozvání k vám domů, kde by se mohli více vzájemně poznat.

    Ne každý ale dokáže to, co ho trápí, někomu nahlas říct. Přijde mi skvělé, že sis našla způsob, jak ze sebe dostat to, co prožíváš, v psané formě. Pokud by pro Tebe přímý rozhovor s rodiči nebyl příjemný, vše jim můžeš sdělit i prostřednictvím písmen. Můžeš tak zkusit napsat například do dopisu, který jim následně předáš, všechno, co máš teď na srdci. Pokud Ti samotné psaní pomáhá, může být také úlevné vést si deník a zkoušet se do něj vypsat ze všech svých těžkostí.

    Pěkné dny,

    Modrá linka

    Rodiče

    Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jestli je v pořádku, když mě můj táta stále plácá přes zadek a vždy se přitom šklebí a myslí si, že to je velká legrace, moc mi to vadí a nevím, co mám dělat. Děkuji

    holka, 27. srpna

    Milá dívko,

    děkujeme za důvěru. Je moc dobře, že ses ozvala a hledáš odpověď a radu. Ptáš se na to, zda-li je v pořádku chování otce vůči tobě, kdy tě plácá přes zadek a myslí si, že je to legrace. Tobě to vadí a nevíš, co máš dělat. Nejdříve je potřeba napsat, že otec se tímto způsobem k tobě chovat nemůže. Nikdo si k tobě nesmí dovolit dotýkat se tvého těla, dělat si z toho legraci a nerespektovat to, že ti to vadí. I když je plácání myšleno jako legrace ale tobě je to nepříjemné, je to nevhodné chování, které by si otec dovolovat neměl. A máš právo se ozvat a říci, kde jsou tvé hranice. Doporučila bych ti zkusit nejdříve na to otce otevřeně upozornit, že ti to vadí a požádat ho ať to nedělá. Můžeš také o tom říci své mámě a požádat jí, aby to otci řekla ona, pokud máš z nějakého důvodu strach. Pokud o tom budeš chtít více napsat a poradit se, můžeš se obrátit na náš chat, kde si o tom s tebou podrobně popovídají naši dětští poradci. Chat je anonymní. Chat patří pod Centrum Locika a najdeš ho na www.detstvibeznasili.cz. Je otevřený každý všední den od 13ti do 17.30ti a v sobotu od 9ti do 13.30ti.
    Tak ti držím palce, poradce Centra Locika

    Máma mi vzala hodinky

    Rodiče

    Ahoj poradno, vím že to možná zní divně ale mám takový problém. Moje máma mi asi před týdnem bezdůvodně vzala hodinky. Když jsem se jí ptal proč mi to dělá odpověděla "že je nepotřebuju". Jo můžu bez nich žít ale přece jenom jsou to moje hodinky a máma nemůže je mi je prostě vzít. Už týden jsem se snažil s ní dohodnout ale ona mi je furt nedává. Už se bojím že mi je už možná vyhodila. Jak se s ní mám dohodnout aby mi hodinky vrátila? Předem děkuju za odpověď.

    kluk, 27. srpna

    Ahoj z Modré linky

    děkujeme za Tvůj dotaz.

    Mrzí mě, že Ti máma vzala hodinky a stále Ti je nedává. Je moc dobře, že si říkáš o pomoc.

    Co v takové situaci můžeš dělat?

    Můžeš zkusit s mámou znovu v klidu promluvit, ve chvíli, kdy bude správný okamžik, nebude zaneprázdněná nebo ve stresu. Je důležité jí vysvětlit, proč jsou pro Tebe ty hodinky důležité. Můžeš uznat, že ona má třeba svoje důvody, ale také jí klidně vysvětlit, že Ty máš zase svoje. Důležité je neútočit, netlačit, nevztekat se a mámě naslouchat - tím zvyšuješ pravděpodobnost, že najdete společné řešení.

    Můžeš se mámy zeptat, za jakých okolností by Ti hodinky vrátila, nebo navrhnout kompromis - že bys třeba měl hodinky jen v určitý čas.

    Pokud se bojíš, že by mohla hodinky vyhodit, řekni jí upřímně, jak se cítíš. Můžeš jí říct, že Tě to opravdu mrzí a že bys rád věděl, co s hodinkami zamýšlí.

    Je možné také požádat o pomoc někoho z dospělých ve Tvém okolí, kterému důvěřuješ.

    Moc bych Ti přála, aby se Ti hodinky vrátily. Někdy rodiče dělají věci, které dětem nedávají smysl, ale mohou k tomu mít své dobré důvody.

    Držíme Ti palce, abyste s mámou našly co nejlepší řešení.

    Modrá linka

    Jak mám rodičům říct, že by se mi ve skutečnosti hodil nový mobil?

    Rodiče

    Dobrý den,
    Předem se omlouvám jestli můj dotaz vyzní trapně nebo zbytečně. Takže. Svůj mobil mám čtvrtým rokem. Mám iPhone 6s s tím, že ho rodiče kupovali repasovaný. (Teda oni ho kupovali jako nový za původní cenu a na to, že je repasovaný přišel opravář před rokem při výměně displeje, takže jsme si poměrně dlouho mysleli, že je nový, ale o to nejde). Můj telefon už zkrátka neslouží tak dobře. Je HODNĚ zpomalený, má špatnou výdrž baterie, foťák neslouží tak dobře jako dříve, displej občas nereaguje a jednou dokonce jedna jeho část přestala fungovat úplně (důvod výměny), stáhnout mi jdou jen některé aplikace a zvuk z iPhonu je mizerný. Rodiče si toho všimli a nedávno mi nabídli, že mi k Vánocům koupí iPhone 11. Já jsem zpanikařila a ze slušnosti nabídku rychle odmítla. Jenže mě by se prostě nový mobil hodil. Já bych si ho i klidně zaplatila, ale hrozně se rodičům stydím to říct. A navíc ani nevím, jestli jsem ready svůj mobil dát pryč. Já prostě svůj mobil měla všude. Když se narodil brácha, když jsem přestoupila do nové školy, když jsem poprvé letěla letadlem atd. Vím, že je to stupidní důvod, ale já to prostě beru špatně. Proto mám tři otázky:

    1. Jak mám rodičům říct, že by se mi ve skutečnosti hodil nový mobil?
    2. Jak mám přijmout to, že se koncem tohoto roku pravděpodobně budu muset rozloučit s mobilem i vzpomínkami které jsem s ním zažila a ještě nejspíš do konce roku zažiju?
    3. Je normální, že mám strach z toho, že když přijdu o mobil, přijdu i o vzpomínky které jsem zažila když jsem ho u sebe měla?

    Předem děkuji za odpověď a ještě jednou se omlouvám, jestli je můj dotaz zbytečný.

    holka, 11 let, 19. července

    Zdravíme Tě z Modré linky,

    je fajn, že se chceš poradit, když jsi nejistá, Tvé dotazy mi nezní trapně ani zbytečně. Je pochopitelné, že nám po nějaké době mobil už neslouží tak jako dříve a uvažujeme o novém. Pokud se jedná o Tvůj první mobil a tolik jsi toho s ním zažila, rozumím i tomu, že pro Tebe není snadné se s ním rozloučit.

    Z Tvého psaní vnímám, že asi nechceš rodiče zatěžovat zbytečnými výdaji, tak jsi nejprve nabídku nového mobilu odmítla. Teď to ale máš jinak a ráda bys jim o tom řekla. Je úplně v pořádku změnit názor a klidně o tom rodičům říct. Přišlo by mi fajn, kdybys jim to řekla podobně, jako jsi to napsala tady nám, vysvětlila jsi to moc dobře. Pokud budeš upřímná, jak to bylo s tím původním odmítnutím a proč to teď vidíš jinak, věřím, že rodiče to pochopí, navíc Ti nový mobil sami koupit chtěli.

    Myslím, že je normální, že si s mobilem, se kterým máš tolik zážitků, spojuješ i vzpomínky a bojíš se, jaké to bude mít nový mobil. Nedokážu Ti přesně říct, jak to udělat, abys to přijala, to může být pro každého jiné. Ale zkus se sama sebe zeptat, co bys potřebovala, co by Ti pomohlo, abys to mohla přijmout. Někomu pomáhá udělat si fotku předmětu, ke kterému mají citový vztah. Věřím také, že všechny fotky a další obsah se Ti podaří dostat do nového mobilu. Je i možné, že si na nový mobil rychle zvykneš, protože bude v mnohém lepší.

    Držíme Ti palce.

    Modrá linka

    Slyšela jsem rodiče při milování

    Rodiče

    ahoj poradno, chcela som sa s niečím zveriť, ide o to že som počula svojich rodičov včera večer robiť no vy viete asi čo (s*x). no a teraz sa nemôžem zbaviť jednoducho toho pocitu, je mi to hrozne divné a jednoducho už na to nechcem myslieť ale nejde to, pomôžete mi prosím?
    treba ako na to prestať myslieť?
    ako to "vyhodiť" z hlavy?
    čo mám robiť?
    prosím pomôžte mi ja už som vážne márna a hrozne mi to príde nechutný
    ďakujem veľa za odpoveď$>$>$>

    holka, 13 rokov, 23. června

    Ahoj z Modré linky,

    je mi líto, že jsi měla takový zážitek a nedivím se Ti, že je pro Tebe těžké přestat na to myslet a připadá Ti to i nechutné. Někdy se to může stát, i když by se to stávat nemělo a rodiče by si měli dávat pozor, aby toto zůstávalo v jejich soukromí.

    Nedokážu Ti dát jednoduchou radu jak to vyhodit z hlavy. Myslím, že hodně v tom asi pomůže čas. Než ta vzpomínka v hlavě trochu vybledne, můžeš o tom třeba s někým mluvit? Třeba s nějakou kamarádkou? Je možné, že zažila i ona něco podobného, někdy takové sdílení může ulevit. Kdyby to nešlo, někomu pomáhá vypsat se z toho do deníku, napsat si to upřímně, jak se cítíš. Umím si představit, že můžeš být na rodiče třeba i naštvaná anebo mít různé jiné pocity, to je vše v pořádku. Můžeš si to tam napsat a pak papír třeba roztrhat. To jsou ale jen návrhy, možná Tě to neláká a třeba sama přijdeš na to, co by pomohlo, když se sama sebe zeptáš, co bys teď nejvíc potřebovala.

    Napadla mě i možnost mluvit o tom s rodiči (nebo s jedním z nich), ale nevím, jaký máte vztah, jak by reagovali. Je v pořádku, pokud s nimi o tom mluvit nechceš. Kdyby Tě to dál trápilo, můžeš nám napsat na chatu nebo zavolat a můžeme to více probrat (www.modralinka.cz)

    Přejeme Ti fajn léto.

    Modrá linka

    Rodiče

    Zdravím vás všechny.
    Můj dotaz zní proč na mě moje máma furt křičí, já osobně se jí nesvěřuju o tom kdo se mi líbí, o menstruaci a jinak o mém životě. Mě to osobně přijde divné je to moje věc a pokud si mám něco posra* tak to zvládnu sama nechci aby mi někdo furt stál za prde** a říkal takhle to neděle to musíš takhle. V jednom kuse mi říká ty seš blbá z tebe nikdy nic nebude, musíš se učit jinak to dotáhneš na popeláře i když ty ani to ne. Když nejsem třeba v sobotu doma protože mi dovolila jít s kamarády ven, tak se rozhodne uklízet a to i v mém pokoji leze mi do skříní do šuplíků a potom to tam všecko rozhází a řve na mě že mám v pokoji bordel a že budu mít zaracha a podobně. Tohle trvá už 3 roky a opakuje se to stejné občas na mě řve nej kvůli tomu že mi napsala ať koupím rohlíky a když toho mám ve škole hodně tak zapomenu tak zase mě seřve. Nevíte co má znamenat. A asi ani nechci se s ní začít bavit o mém životě.

    Děkuji za odpověď.

    Alexandra, 14 let, 9. června

    Milá dívko,

    děkujeme za důvěru. Píšeš do poradny o tom, jaké máte konflikty a napětí s mámou, poslední 3 roky. Nerozumíš tomu, proč to tak je a ptáš se, co to má znamenat. K tomu, abychom ti mohli co nejlépe odpověď by bylo dobré vědět něco tom, jaký byl váš vztah s mámou před tím, než to začalo, co se u vás v rodině celkově děje, jaké tam jsou další vztahy. Jestli tu byly nějaké události, které mohly život vaší rodiny ovlivnit atp. Napadá mě ale také to, že to může být způsobené tím, že jsi ve věku puberty. To je věk, kdy se celkově mění vztahy mezi dětmi a rodiči. Děti začínají být samostatné, potřebují mít svoje názory, svoje rozhodnutí nemají všeobecně rádi, když jim rodiče mluví do toho, co mají a nemají dělat, co je a není správné. Rodiče potřebují pochopit, že jejich děti se mění, už nejsou přímo dětmi ale rodí se v nich potřeba samostatnosti a musí se s tím smířit a naučit se s dětmi jednat nově. Je to doba, kdy se celkově vše mezi tebou a rodiči mění. Je to dáno tím, že dospíváš a hledáš si i sama pro sebe svou identitu a směřování v životě. Je to náročné období, pro obě strany. Ale je to tak přirozené, normální a děje se to ve většině rodin. Je to období, které potřebuje vzájemně hodně tolerance, otevřenou komunikaci, důvěru a nadhled. A většinou vše se uklidní postupem času.
    Můžeš si o tom třeba popovídat se svými vrstevníky, co oni prožívají doma. Můžeš o tom mluvit třeba s někým ve škole, učitelkou či školním psychologem. Třeba ti dá nějaké základní rady, jak to vše lépe zvládat. Můžeš o tom, co se ti doma děje, napsat i podrobněji na náš chat. Kam se na nás děti s podobnými tématy mohu obracet. Chat najdeš na www.detstvibeznasili.cz. Je anonymní. Najdeš zde dětské proradce, kteří to vše s tebou podrobně proberou. Chat je otevřený každý všední den od 13ti do 17.30ti a v sobotu od 9ti do 13.30ti.
    Tak ti držím palce.
    Poradce Centra Locika

    Dům, který ničí celou rodinu

    Rodiče

    Dobrý deň, moja situácia sa zdá takmer ako neriešiteľná ale v poslednej dobe si začínam viac a viac uvedomovať jej vážnosť. Moji rodičia sú starší ľudia, mama ma 53 a otec 70, bývame v pomerne starom dome. Trápi ma to pretože všetky hádky ktoré moji rodičia majú sú kvôli nášmu bytu. Naša kúpeľňa je v strašnom stave, je tam vidieť tehly a omietku a je tam dosť veľa špiny a prachu. Môj otec odmieta ju dať spraviť nejakým opravarom, chce ju spraviť sám. Nikdy v živote by nezmenil svoj názor a na jeho agresívny temperament sa ani neodvážim sa s ním o tom rozprávať. Môj otec je dosť náladový, moja mama vraví že jeden deň je sladký ako med a druhý deň zlý ako čert, a je to pravda. Jeho správanie je možno ovplyvnené jeho vekom alebo skôr tým že počas svojho života si zažil vela nespravodlivých vecí, ich rodičia boli okradnutý o dom a veľa majetku, ako napríklad vinohrady atď. Mrzí ma to všetko ale už to niekedy nedokážem počúvať. Chcem byť ako každá iná tínedžerka, chodiť von a baviť sa s ľuďmi v mojom veku ale nie, nemám moc veľa kamarátov. Moja trieda je plná ľudí ktorý vedia len ohovárať a nadávať na všetkých. Niekedy mám pocit ako by som nezapadala do tejto generácie. Som iná, už od malička som si tým bola istá a nikdy som si z toho nerobila veľkú vedu ale tým ako rastiem si začínam uvedomovať ako moc iná som. Rada sa učím, nechodím často von, vlastne.. nikdy som nebola sama vonku s kamarátkami, moji rodičia mi to zakazujú, na jednej strane to chápem, keďže nemám v skutočnosti žiadnu kamarátku, iba spolužiačky s ktorými sa bavím iba v škole a len o škole, ale niekedy na to nesmierne štve. Moja mama si prechádza menopauzou, chápem to ale zároveň niekedy je mi do plaču z toho čo mi hovorí, ako je nešťastná z toho kde žijeme ( nie je to úplne tak, že by sme boli chudobní.. len nás dom je naozaj starý. Hovorí ako jej tento byt zničil život a ako kvôli nemu trpela, a ja keď jej poviem že tu nechcem žiť a chcem odísť z tohto domu tak mi začne hovoriť „ ale kto sa o mňa postará keď budem stará“, je mi to ľúto ale ja si nechcem nechať zničiť svoj život len vďaka tomuto domu. Hovorí mi ako ja chcem len utiecť a strčiť ju do seniorského domu ale to tak vôbec nie je.. ja tu už proste nechcem žiť potom ako vystudujem alebo si nájdem robotu. Tento byt aj mne ničí život, jediná miestnosť ktorá nie je v katastrofálnom stave je moja izba, obývačka a kuchyňa. Som rada za to čo mám a vážim si to ale kvôli našej kúpeľni sme nikoho nikdy nepozvali do nášho domu. Moji rodičia sa hádali už od môjho narodenia, nie vždy ale.. často. Majú sa radi ale v niektorých situáciách sa mi to tak nezdá. Druhá vec, neverím v Boha, moji rodičia však áno, vlastne celá moja rodina, bojím sa to priznať, a nemyslím si že niekedy nájdem tú odvahu. Cítim vinu keď sa nemodlim a píšem tieto veci ale je to tak, neverím v Boha. Moji rodičia sú síce kresťania ale robia kopu hriechov, nadávajú predo mnou, hovoria škaredé veci na ľudí ktorí vychádzajú z ich ideálnej formy a hlavne závidia veľa ľuďom čo sú na tom lepšie ako oni. Nenávidia celebrity, šport a všetko okolo showbiznisu ale mne sa niekedy zdá že im len v skutočnosti závidia. Včera u nás boli monteri, mali opraviť okno, deň predtým bol v našom byte veľký rozruch, môj otec bol podráždený, keď som mu pomáhala prikrývať veci pred prachom stále mi hovoril ako to mám robiť inak. Mama bola nešťastná z toho čo sa deje, cítila som sa tak bezmocná. Niekedy som s mojimi rodičmi nesmierne šťastná ale niektoré dni je mi do plaču. Som vďačná za všetko čo mi dali, ale niekedy ma rania a potom sa čudujú prečo som k nim občas taká nepríjemná. Je mi to všetko ľúto, mám pocit ako by bola na našej rodine kliatba, preto chcem vyštudovať a odísť. Nemám na výber. Rada by som tu pre nich bola ale celá táto výstava a rekonštrukcia nášho bytu trvá už 30 rokov, nikam to nesmeruje a síce sa môj otec snaží, na jeho vek už nevládze. Ale pri pohľade na iné životné situácie iných ľudí mám pocit že tá moja je vlastne nič, nesnažím sa z toho robiť vedu ale v niektoré dni ako sú práve tieto, keď je v našom dome nepríjemná energia sa to nedá.
    Ďakujem za odpoveď.

    holka, 14 let, 12. června

    Ahoj z Modré linky,

    děkujeme za důvěru, kterou jsi projevila svým dotazem. Je moc dobře, že nezůstáváš sama s tím, co prožíváš, zvláště když svou situaci považuješ za vážnou a těžko řešitelnou.

    Píšeš o tom, jak žiješ Ty i Tvoji rodiče a hlavně o tom, co Vám přináší bydlení ve starém domě. Umím si představit, že to sebou nese mnohé těžkosti, a že moc naděje na změnu nevidíš. Nedivím se, že uvažuješ o tom, že jednou budeš bydlet jinde, je to přirozené a dává to i výhled do budoucna.

    Říkám si, co můžeš v této situaci dělat. Napadá mě, že můžeš mluvit s rodiči o tom, jak se cítíš, co bys potřebovala, co si přeješ. Možná bys mohla najít i někoho jiného dospělého, který je vaší rodině blízko a mohl by trochu pomoci. Pokud by vše zůstávalo při starém, můžeš si udělat takovou svoji oázu ve svém pokoji - tak, aby Ti tam bylo co nejlépe. Myslím, že tady se toho dá zvládnout hodně i bez rodičů.

    Píšeš i o mnohém dalším, co prožíváš. O tom, že se cítíš jiná, že nemáš moc kamarádů, o hádkách rodičů. Líbí se mi, že se ale dokážeš na svůj život podívat i jinak, popisuješ i vděčnost a pocity štěstí. Říkám si, že když prožíváš hodně náročných situací, je důležité to vyvažovat tím, co Ti dělá radost a co Tě těší, i kdyby to byly docela malé věci.

    Pokud by Tě to vše, o čem jsi psala, trápilo, a bylo pro Tebe hodně náročné, můžeš zkusit vyhledat psychologickou pomoc, třeba u vás ve škole.

    Ve svém příběhu nevidím žádnou otázku, odpověděla jsem tedy spíše obecně. Pokud by bylo potřeba, můžeš se na Alíka nebo Modrou linku obrátit znovu.

    Držíme Ti palce,

    Modrá linka

    Jak mám říct mamce, že chci nosit jiné oblečení?

    Rodiče

    Ahoj, potřebuju poradit.
    Já bych chtěla nosit oblečení ve stylu grunge, ale problém je ten, že moje mamka mi vybírá jaké oblečení mám nosit a jí se ten styl vůbec nelíbí a zrovna mám nakoupené nové oblečení a kdybych jí řekla že to nosit nechci, naštvala by se. :-(
    Jak mám říct mamce, že chci nosit oblečení které chci já, a ne to co mi vybere ona?

    holka, 12 let, 4. června

    Ahoj z Modré linky,

    ráda bys nosila takové oblečení, které se Ti líbí, s mamkou se v tom ale neshodnete. Přemýšlíš, jak na to.
    Říkám si, jestli ses o tom s ní už zkoušela bavit, anebo si jen myslíš, že by se naštvala, kdybys jí to řekla. Každý máme jiný vkus, s někým se shodneme víc, s někým méně. Důležité ale je, že to je oblečení, které budeš nosit Ty a proto by ses v něm Ty měla cítit dobře, na to máš plný nárok. Není to projev nevděku, když mamce třeba navrhneš, že příště bys chtěla jít nakupovat s ní a vybrat si. Neboj se pak říct, jestli se Ti ten daný kousek líbí či ne a říct jí proč. Můžeš odmítnout to, co Ti mamka vybírá. Existují i levnější varianty oblečení, jako je třeba ze second-handu nebo z internetu, bazaru. Můžeš si třeba nějaké oblečení podle Tvého vkusu najít a ukázat mamce, že něco takového by sis přála. Je možné, že to bude delší cesta, než mamka porozumí a přijme, že to chceš jinak, postupně ale věřím dojdete k domluvě.

    Přejeme hezké dny a co nejvíc porozumění s mamkou.

    Modrá linka

    Jak přesvědčit mamku, že potřebuji novou podprsenku?

    Rodiče

    Dobrý den všem z poradny
    Mám takový dotaz. Už mi začala růst prsa a je mi nepříjemné když třeba běhám nebo skáču bez podprsenky. Jenže mě už je moje podprsenka malá a potřebuju novou a mamka říkala že mám prsa moc malá;-(
    A já už nevím jak jí to mám říct bez toho aniž by mi říkala že ji nepotřebuju

    Moje otázka tedy je
    Jak si říct mamce o podprsenku aniž bi mi říkala že ji nepotřubuju?

    Předem děkuji za odpověď a přeji hezky den

    holka, 12 let, 23. května

    Ahoj z Modré linky,

    mrzí mě, že u mamky nenacházíš pochopení pro svou potřebu nové podprsenky. Přijde mi ale důležité mít takovou podprsenku, která Ti sedne.

    Nevím, jak probíhal Tvůj dřívější rozhovor s mamkou, zkus ale najít takovou chvíli, kdy budete mít obě dostatek času si znovu o nové podprsence promluvit. Mamce tak můžeš zkusit říct i důvody, pro které si myslíš, že bys větší podprsenku potřebovala. Pokud by mamka nesouhlasila s jinou velikostí, můžeš ji zkusit požádat o změnu typu/tvaru podprsenky na tu, která by Ti vyhovovala více. Například podprsenku s jinou mírou výztuže anebo podprsenku sportovní, která je pro běh a skákání vhodnější.

    Napadá mě s mamkou také vyrazit na společné nákupy. Během procházení se v obchodech si můžeš zkusit vybrat o číslo větší podprsenku a požádat mamku o její vyzkoušení v kabinkách. Možná, že když uvidí, že Ti podprsenka sedne, bude spíše souhlasit s jejím koupením.

    Pokud Tě i přesto mamka nevyslyší, a pokud je to pro Tebe možné, můžeš o koupení podprsenky zkusit požádat někoho jiného - třeba babičku, tetu nebo tátu. V případě, že dostáváš kapesné, napadá mě také možnost si na podprsenku našetřit a opatřit si ji sama.

    Přejeme pěkné dny.

    Modrá linka

    Rodiče

    Ahoj
    mám problém. Mám dvě mladší sestry a píšeme tři. Rodiče se nám pořád hádají. Už je to 2 roky asi od té doby co jsme předělávali dum. Většinou je to kvůli tomu že měli něco zařídit ale ani jeden to neudělal nebo kvůli tomu že „Jídelní stůl není odkládací plocha“, prostě takové blbosti. Většinou na sebe křičí a potom se máma zamkne do koupelny nebo uteče do sklepa. Hodně často mluví o rozvodu. Už byli u nějakého toho poradce ale mám pocit že se to spíš zhoršilo. Už nevíme co máme dělat.

    Anonymní, 12 let, 11. května

    Milá dívko,

    děkujeme za důvěru. Píšeš poradně o tom, že se rodiče hodně hádají, většinou kvůli maličkostem. Zároveň jste ale zachytili to, že často mluví i o rozvodu. Píšeš, že už nevíte co máte se sestrami dělat. Tady je to opravdu takové, že vy, jako děti, v tomto nemůžete toho moc udělat. Rodiče si to musí vyřešit spolu, je to jejich odpovědnost. A vy, jako děti, nemůžete za to, co se mezi nimi děje. Není to ani vaše chyba ani odpovědnost. Na druhou stranu rozumím tomu, že vám je v té situaci doma nepříjemně. Máte právo na to, aby jste se doma cítily bezpečně a v klidu. A je pochopitelné, že hádky rodičů mohou vzbuzovat strach, nejistotu, vytváří napětí, ve kterém není doma příjemně. A máte právo na to, aby jste rozuměli tomu, co se mezi rodiči děje a co to znamená pro společné soužití vaší rodiny. Doporučila bych ti - vám se na to rodičů otevřeně zeptat. A požádat je o to, aby s vámi o tom, co se děje promluvili. Můžeš jim říci to, co píšeš i zde. Že vám není doma dobře, že vnímáte velké rozpory rodičů a máte strach, co bude. Rodiče by měli vzít v úvahu také to, že jste tam vy a naopak oni, mají zodpovědnost i vůči vám. Držím ti se sestrami palce. Poradce Centra Locika

    Mám ráda tátu, ale raději trávím čas s mamkou

    Rodiče

    Dobrý den,
    Měla bych tokový menší dotaz ohledně mého vztahu s otcem.
    Jde o to, že si prostě více rozumím s mamkou a celkově s ní jsem raději. Táta je sidce hodný a má mě rád ale já jsem zkrátka mnohem raději s mamkou. Je vidět, že ho to hodně mrzí a já se bojím, že si bude myslet, že ho nemám ráda což není pravda. Ale když s ním budu dělat činnosti které baví jeho, budu se otravovat. Také píšu knížku ale bojím se že ho nebude bavit. Prosím co mám s tátou dělat aby si nemyslel, že ho mám méně ráda? Předem děkuji za odpověď.

    holka, 11 let, 28. dubna

    Ahoj z Modré linky,

    oceňuji, že Ti záleží na tom, jaký máš vztah s rodiči a přemýšlíš i o tom, jestli tátu nemrzí, když jsi raději s mámou. Připadá mi přirozené, když jsou děti raději s jedním z rodičů a neznamená to, že by toho druhého měli méně rádi. Je to tak někdy i v jiných mezilidských vztazích - s někým trávíme čas raději, jsme si bližší, ať už názory nebo zájmy.

    Připadá mi důležité, že sis všimla, že Tě otravuje trávit čas s tátou u činností, které baví jen jeho a Tebe ne. Myslím, že by mohlo být užitečné zkusit s tátou otevřeně promluvit o tom, jak se cítíš a říct mu to klidně podobně, jako jsi to napsala nám - máš ho moc ráda, ale s mámou možná děláte pro Tebe zajímavější a zábavnější věci a neznamená to, že ji máš raději než jeho. Myslím si, že když o tom táta bude vědět, nemuselo by se ho to dotknout a nedomýšlel by si, že ho máš méně ráda. A třeba by z toho dokonce mohla i vzejít nějaká myšlenka, jak společně s tátou trávit čas tak, aby to bavilo vás oba. Kdyby o tom nešlo mluvit s tátou, možná se můžeš pro začátek svěřit mámě. Věřím, že i společně něco můžete vymyslet.

    Držíme Ti palce.

    Modrá linka

    Jak říct rodičům o rozbitém mobilu?

    Rodiče

    Ahoj mám problém :-(
    Šla jsem po ulici a mobil mi vypadl z kapsy sklo mám hrozně popraskané a bojím se to říct rodičům protože to už je podruhé za rok. A navíc mě čeká výlet se sborem a moc bych tam chtěla.
    Takže na co se ptam: jak to říct rodičům aby se nezlobili?

    holka, 11 let, 29. dubna

    Ahoj z Modré linky,

    jestli to chápu správně, bojíš se toho, jak rodiče zareagují na to, že máš rozbité sklo mobilu, a asi se i obáváš, že by Ti mohli zakázat jet na výlet se sborem.
    Bohužel Ti nedokážu zaručit, že ať to řekneš rodičům jakkoli, tak nebudou naštvaní. Tvé rodiče neznám a tak ani nevím, jak moc se budou nebo nebudou zlobit. Z toho, co píšeš, mám pocit, že možná naposledy, když se to stalo, tak naštvaní byli. A říkám si, že to, co můžeš udělat, je vysvětlit jim, co se stalo, možná se i omluvit a zkusit se dohodnout na tom, co s tím teď udělat (co oni by si představovali a co třeba Tebe napadá, že by se mohlo udělat). Můžeš i říct, že o výlet se sborem moc stojíš a byla bys moc ráda, kdyby rozbité sklo mobilu výlet neohrozilo.

    Zároveň chci vyjádřit, že se to může stát, že mobil vypadne z kapsy, a je jasné, že jsi to neudělala naschvál. Chápu, že jelikož je to podruhé za rok, tak je to o to horší, ale zároveň popraskané sklo mobilu je něco, co se dá vyřešit.

    Přejeme Ti, aby to s rodiči proběhlo dobře.

    Modrá linka


    Prosba od Alíka

    Podpořte prosím
    Modrou linku!