Čusík, třináctiletý světoběžníku,
jménem provozovatele webu ti děkuji za podnětný názor. Zamysleli jsme se tady nad sebou a … hm, sorry, asi zůstaneme stejní.

Myslíme si, že sis popletl terč svého hněvu. Ale vezmu to popořadě z více úhlů…

1) Děti byly vyměklé vždycky. Jen to nebylo tolik vidět, protože neexistoval bezpečný prostor, kde by jim za přirozené projevy slabosti odolnější část dětského kolektivu nechtěla nafackovat. Je celkem očekávatelné, že různí lidé budou různým tempem poznávat svět a svoji roli v něm, že někteří mají vrozený bojácnější charakter, jiní jsou odvážnější. Internet je štít, za který se ti opatrnější můžou snadno schovat.

2) Něco podobného jde říct i o odlišných sexuálních orientacích a o transgender menšině. Neplatí, že by tito lidé dřív neexistovali, jen se víc báli většinové společnosti. Nyní už se nemusí tolik bát nepřijetí, moderní společnost je celkově tolerantnější a v průměru přátelštější k otevřeným projevům homosexuality. Díky internetu můžou snadněji najít sobě podobné lidi. Na druhou stranu internet poskytuje štít před fackou i odpůrcům menšin, kteří se pak mohou radikalizovat a být pro své okolí fyzicky výrazně nebezpečnější než tlupa homofobních křiklounů ve třídě.

3) Dospívající lidé mnohdy nemají o své sexuální orientaci úplně jasno. Můžou experimentovat, můžou se i plést v tom, jak čtou své vlastní hormony a nálady… a nyní se (alespoň v některých kolektivech) nemusí bát posměšků, že jsou divní. Pokud nějaké posměšky dostanou, tak je půlka internetu uklidní, že je dostávají od homofobních blbounů, které nemají brát vážně. Máme tady v poradně i řadu dotazů od lidí, kteří se na začátku puberty smířili s vlastní homosexualitou a najednou později zjišťují, že je přitahuje člověk opačného pohlaví. Nevadí, každý se může splést… i v něčem takovém…

4) Děti skutečně jsou zničené víc než dřív, ale ne naší vinou. Jednak do nich Instagram, TikTok a YouTube celkově hustí zkreslený pohled na svět, jednak jim vychyluje představu o vlastní kráse, jednak jim trestuhodně devastuje schopnost dávat delší dobu pozor. Provozovatel Instagramu si (podle před pár lety uniklých dokumentů) udělal analýzu, ze které mu vyšlo, že dětem prokazatelně zhoršuje psychické zdraví, ale náprava by ho připravila o příjmy z reklamy. I klasické zpravodajství se výrazněji než dříve soustředí na negativní jevy a na katastrofické předpovědi. Ani nemluvím o vynucené dvouleté zkušenosti s distančním vzděláváním během pandemie covidu-19…

5) Dám ti mírně za pravdu v tom, že se různá psychická trápení v dnešní době příliš fetišizují. Je rozhodně dobře, že se lidé už nebojí otevřeněji mluvit o depresích a traumatech a že už se s přiznáním psychické nepohody nepojí takové stigma jako dříve. Ale kvůli algoritmům sociálních sítí se kyvadlo v lecčems přehouplo až moc na druhou stranu. Nyní Instagram a TikTok a YouTube zviditelňují určitou skupinu lidí vyloženě kvůli tomu, že mají deprese (nebo že předstírají, že mají deprese). Z psychické nemoci se do jisté míry stal potenciálně populární atribut, takže si i zdravý spokojený kluk pomyslí „neměl bych i já mít deprese?“ – a výsledkem je, že si lidi sami sobě neodborně diagnostikují všechno možné.

6) Mnoho faktorů tlačí lidi (a nejen děti!) k tomu, že si pořád na něco stěžují. Sociální sítě utváří dojem, jako kdyby snad každý chtěl být obětí nějakého systémového útlaku – šikana, netolerance, přepracování, chudoba, vidina mizerné budoucnosti. Člověka snadno napadne: „pokud všichni kolem naříkají, jak je svět strašný, jak mě budou brát, pokud projevím radost?“ – najednou zní poněkud málo empaticky, pokud člověk řekne, že se má dobře a že ho nic netrápí. Život sice není peříčko, ale pořád máme v lecčems mnohem lepší podmínky než předchozí generace. Toho bychom si měli zřetelněji vážit a méně naříkat. Pokud však někdo výzvu k odvaze a síle formuluje tak, jako ty ve svém dotazu, zní trochu jako arogantní idiot.

7) Do jaké míry je ta domnělá slabost vlastně problém? Pokud se na dějiny podíváš v delším měřítku, uvidíš trend, který siláckým řečem nesvědčí. Naši prapředci postupně přetvořili svět pro nás, abychom my mohli být slabší a vyměklejší celý život. Kráčíme ve městech po rovných cestách v pohodlných botičkách s měkoučkýma suchýma nožičkama. Nehrozí nám, že nás sežere medvěd, nehrozí nám ani smrt kvůli škrábnutí a nákaze tetanem. Také je už několik generací prakticky vyloučené, že umřeme hlady nebo žízní. Domněle zocelující zkušenost, jako je úmrtí sourozence nebo maminky při narození, už též skoro nikdo neokusí. Ani krvavé válečné zážitky si převážně nedopřáváme. Naším prapradědům bychom všichni připadali jako zbabělí slaboši a naši prapravnuci budou jistojistě připadat strašně změkčilí nám. Podle tebe to je možná chyba… podle mě to je civilizační pokrok.

8) Naše možnosti pohnout s celkovou náladou v dětských kolektivech jsou poměrně malé. My můžeme opravovat rozbité dušičky, které k nám zavítají, ale jednak my nikdy nejsme ti, kdo je rozbili (jsme jediná větší sociální síť, která nepersonalizuje obsah a nehoní se za ukořistěním pozornosti za každou cenu), jednak jich je poměrně málo. Nemyslíme si, že bys měl ze svého okolí lepší dojem, kdybychom neexistovali. Opravdu tedy pláčeš na špatném hrobě… měl bys psát spíš Zuckerbergovi.

9) Pokud ti skutečně je třináct let a přijdou ti zdejší starší dotazy k smíchu, tak se možná nesměješ své generaci, ale generaci svých rodičů. Naše poradna existuje už přes dvacet let. Než vznikl Alík, existovaly jiné anonymní poradny (třeba v časopisu Bravo). Předchozí generace nemívaly dotazy až tak jinačí.

To je asi vše, co bych ti k tomu řekl.
Asi je to mnohem víc, než by sis za formu svého dotazu zasloužil.
Chvíli jsme zvažovali, že ti odpovím i mnohem stručněji:
Utři si slzičky a vzmuž se, chlapče.

Alík

Ahoj,
musí mít zejména nějakou prokazatelnou odbornou způsobilost. Ideálně vysokoškolské vzdělání v nějakém oboru, nebo letité zkušenosti s pomáháním v podobné poradně. Pak se také musí domluvit s vedením našeho webu na konkrétních podmínkách…

Ahoj,
díky za zájem o zlepšení naší poradny.

Snažíme se vycházet z předpokladu, že nám lidé nelžou, i když nám třeba sdělení zní na první pohled převážně nevěrohodně. Je mi jasné, že z pohledu vnějšího pozorovatele možná někdy vypadáme naivně, ale věz, že lidé pečující o duševní zdraví mají naopak velice dobrý přehled o všech možných stavech lidské mysli. Není ale nutné a ani užitečné, aby klient jakékoliv poradny věděl, že si odborník myslí „teď mě skoro určitě taháš za fusekli“.

Odhalování kriminality v oblasti týrání a zneužívání dětí bývá dost náročné, protože děti jednak mají někdy bujnou fantazii (nebo divný smysl pro humor), jednak se ale hodně často bojí oznámit, když se něco špatného doopravdy děje. Jít za cizími lidmi a popsat jim něco takového… to chce fakt pořádnou odvahu! Mnoho takových činů bohužel zůstává nenahlášených. I dospělí útočníci občas obětem říkají věci ve smyslu „nikomu to neříkej, stejně by ti neuvěřili, uděláš ze sebe akorát blázna, protože já jsem autorita a ty jsi jen dítě“.

Když pak skutečná dětská oběť trestného činu za někým přijde a popíše, že se jí něco stalo, a napíše to třeba i trošku blbě, protože si sama nechce otevřeně přiznat, co se stalo, tak jaká by na to měla být optimální reakce? Opravdu se to stalo? Nekecáš nám? Nechceš si to rozmyslet? Přiznej, že si vymýšlíš! – Podobnému oťukávání se snažíme obloukem vyhnout. I když jsme si na 95 % jistí, že to je vymyšlené, tak pokud z 5 % hrozí, že se pleteme, nechceme riskovat, že zadusíme skutečné volání o pomoc.

Před rokem nám jedna slečna krásně poděkovala za to, že jsme jí věřili. Přestože jsme si byli skoro jistí, že si vymýšlí, ukázalo se, že učitel v kabinetu byl pro své žákyně skutečnou hrozbou… a jen díky její odvaze a naší důvěřivosti byl zastaven.

U mnoha případů nevíme, jak dopadnou. Napíšeme-li tazateli, že nám je skutečně líto, čím prošel, ale že to je trestný čin a máme povinnost takovou věc ohlásit policii, která ho dohledá a pomůže mu zajistit zákonnou pomoc a psychologickou péči, většina vtipálků začne panikařit a omlouvat se za svoji hloupost. Z takové reakce jde většinou bezpečně vyhodnotit, jestli se čin skutečně stal.

Pokud fakt nakonec zmobilizujeme vyšetřovací orgány zbytečně, tak to je sice smutné mrhání prostředky a potenciálně stresující zážitek pro vtipálka, ale je to lepší, než kdybychom zanedbali pomoc opravdové oběti. Šrámy na rozpočtu policie, která je ostatně určená k pomáhání a ochraně občanů, nebolí tolik jako šrámy na dětské duši… a stejně to nikdo nenaúčtuje nám.

Alík

Ahoj,
omlouvám se za maličko pozdější odpověď, dlouho jsme váhali, jestli najdeme nějaké řešení – a skutečně už máme v plánu nějaký způsob poznačování doporučeného věku u dotazů/odpovědí. Ale neplánujeme ty nevhodné dotazy úplně skrýt, protože pak by je nenašli ti, kdo hledají odpověď pomocí vyhledávačů.

Nemyslím si, že dotazy sexuální povahy tvoří skutečně polovinu naší poradny, ten zlomek bude mnohem menší. Dost často se ptají skutečně děti, protože je to prostě zajímá… a je zcela přirozené, že je to zajímá. Tady u nás mají zaručené, že dostanou fakticky správnou a bezpečnou odpověď od vystudovaných odborníků. Díky anonymitě navíc neriskují žádnou ostudu.

Bizarních dotazů přišla už ohromná spousta… hodně jich bylo zodpovězeno neveřejně, protože si často nejsme jistí, zda byly myšlené vážně, a nechceme dělat trollům zbytečně radost zviditelněním.

V případě, že (domnělé) dítě popíše nějakou erotickou zkušenost s jiným člověkem, tak tím musíme zaměstnat policii, protože pohlavní zneužití je trestný čin, na který se vztahuje ohlašovací povinnost. (Podobné dotazy také nezveřejňujeme.)

U mnoha otázek můžeme jen překvapeně pozdvihnout obočí , třeba když se někdo ptá na druhou dírku na penisu, nebo na jiné zdánlivě nepravděpodobné anomálie lidského těla…

Ahoj,
to je různé, částečně v závislosti na tom, o čem dotaz bude. Podle pravidel je naše poradna pro děti mladší než 15 let, takže odpověď starším negarantujeme. Ale pokud povaha dotazu bude taková, že by se na stejnou věc mohl zeptat i čtrnáctiletý, a dotazů bude zrovna málo, máš šanci, že odpověď dostaneš.

Ahoj,
odpovídající můžou u dalšího dotazu zkoumat kontext a zjistit, že jsi v minulém dotazu prosila o nezveřejnění… ale číst ho nemusí. Pokud prosbu o nezveřejnění napíšeš přímo do dotazu, mohou ji respektovat… ale také nemusí. Naše poradna částečně žije z toho, že dotazy i odpovědi jsou veřejné (většinou). Kdybychom veřejně neodpovídali, tak se možná ani nedozvíš, že se tady můžeš na něco zeptat. Proto máme v pravidlech poradny, že o zveřejnění rozhoduje odpovídající. (Skoro určitě tvá prosba o nezveřejnění respektovaná bude, ale pšt! Ať neprosí každý. )

Rád bych podotkl, že ať máš jakoukoliv starost, jde se možná zeptat způsobem, že nikdo nikdy neuhodne, kdo se ptal (nemusíš psát skutečná jména kamarádů, učitelek apod.). Ani u velmi osobního dotazu nemusí být zmíněno nic, z čeho by tvoji spolužáci poznali, že jsi ho psala ty. Třináctiletých dívek v ČR existují desetitisíce… neboj se, jsi před světem dostatečně anonymní.

Také se můžeš zeptat Modré linky (nebo jiné linky bezpečí) přímo. Na svém webu mají telefonní číslo, mailovou adresu i chat. Takové rozhovory jsou vždy důvěrné.

Alík

Ahoj,
odpovídáme do sedmi pracovních dní, jak uvádí pravidla. Nejčastěji to stíháme do dvou až pěti pracovních dní. Jak dlouho trvá sepsání odpovědi, to je různé, podle toho, jak je otázka složitá (jestli potřebuje nějaký výzkum, nějaké hledání souvislostí atd.) a jak je odpověď dlouhá. Někdy pět minut, někdy pět hodin.

Ahoj,
mají k této informaci víceméně neomezený přístup. Takže ano, teoreticky i čistě ze zvědavosti se můžou dozvědět, kdo dotaz položil, i přesto, že v dotazu nezazní žádná dramatická situace.

Stává se třeba, že přichází i do této poradny dotazy související s provozem Alíka – že uvnitř jedné delší otázky je zároveň otázka na psychology a zároveň i procedurální připomínka/otázka k našemu webu. Správce tedy třeba může na tu alíkovskou část odpovědět v dopisu a odmazat ji z dotazu, než ho předáme psychologům. Nebo třeba někteří lidé řeší svůj problém popsaný v poradně paralelně i v klubovně, a pak se také hodí vědět, že je to stejný člověk…

Případně pokud je dotaz někde na hraně, že si nejsme jistí, jestli si z nás někdo nestřílí, tak informace „aha, je to běžný hodný uživatel, myslí to vážně“ může příznivě ovlivnit, jak bude s dotazem naloženo. (Potenciální zlobivci můžou dostávat stručnější neveřejnou odpověď s odkazy na starší dotazy, které řeší stejnou věc.)

Důvěřujeme správcům Alíka, že s důvěrnými informacemi pracují citlivě a ohleduplně k soukromí uživatelů. Většinou ani nemají čas moc lelkovat okolo. Drtivá většina dotazů, i když jsou třeba velmi intimního charakteru, řeší naprosto tuctové potíže, takže ani moc nehrozí, že by si správce nějaký citlivý detail zapamatoval a že by pak jednal s uživatelem jinak na základě toho, co si v poradně přečetl.

Alík

Ahoj betmene,
díky za nápad, ale ne, nechtěli. Nemyslím si, že by to bylo fajn.

Neodborná rada, i kdyby byla zamýšlená s nejlepšími úmysly, může člověku uškodit. Vysoké školy existují z dobrého důvodu – jejich cílem není dát titul těm hodnějším a odfiltrovat zlobivé, ale dát studentům znalosti a rozhled v problematice, který je tak široký a prověřený, že nejde osobní zkušeností během jednoho života získat.

Sociální sítě bývají běžně plné mudrlantů, kteří si myslí, že rozumí všemu i bez vzdělání. Občas se samozřejmě babské rady v něčem trefí a někdy selský rozum může přechytračit studovaného experta, ale to jsou spíš vzácné výjimky.

Pokud někdo z tazatelů nevěří, že je odborný rozhled potřeba, nemusí se ptát v poradně, může své trápení povídat náhodným lidem na ulici… ale musím varovat, že to nejspíš nedopadne dobře.

Na odfiltrování nevhodného vyjadřování a trestání výtržníků by stačili správci (a to by byla práce navíc pro ně), ale na odfiltrování špatných amatérských rad bychom potřebovali vystudované psychology a jiné odborníky. Kdybychom mohli využívat víc jejich vzácného odborného času (a to nemůžeme), našli bychom pro ně lepší využití, než by bylo čtení a promazávání připomínek k odpovědím. Třeba by poradna mohla odpovídat rychleji a na větší množství dotazů.

Kdyby tedy museli navíc i kontrolovat komentáře, tak by měli méně času na odpovídání, tudíž by poradna musela víc omezit příjem nových dotazů – to určitě nechceme. Navíc třeba i dohoda s Modrou linkou nám přidání komentářů výslovně zakazuje.

Takže ještě jednou děkuji za dobře míněný nápad, ale je mi líto. Nenech se prosím tímto odmítnutím odradit, klidně vymýšlej další zlepšováky, rádi si je poslechneme.

Alík

P. S.: Podobně jsem odpovídal i před šesti lety.

Ahoj,
rozumím, proč ti to na první pohled může připadat nepříjemné.

Ale dotazy nejsou podepsané, takže ti zmiňovaní všichni, kdo je můžou číst, se stejně nikdy nedozví, kdo je psal. Čtenář si může u každé otázky myslet, že ji možná psal jeho příbuzný, nebo možná spolužák, nebo možná někdo z úplně jiného města (to je nejpravděpodobnější). Neví kdo, takže tazatel se nemusí za své potíže ani trochu stydět.

Kdyby naše poradna nezveřejňovala dotazy, nejspíš bys o ní nevěděl.

Existují poradny, které fungují neveřejně. Můžeš třeba napsat přímo Modré lince na e-mail, nebo mají na webu i neveřejný chat. Vždy existují cesty, jak se zeptat na cokoliv neveřejně nějakého odborníka. Ale tady tato naše poradna mezi ně nepatří.

Veřejné fungování má dva přínosy:

• Pro děti – můžou najít radu na své trápení, aniž by se samy zeptaly, protože se už zeptal někdo jiný.
• Pro nás – jsme díky poradně známější (i když ne vždy má sláva příznivý účinek).

Tyto přínosy vnímají i naši odpovídající odborníci. Jejich rady jsou díky poradně lépe vidět (daří se nám ukořistit přední příčky ve vyhledávačích na spoustu vyhledávaných pojmů), takže jednak pomůžou jednou odpovědí v průměru více dětem, jednak v případě organizací jakýkoliv jejich případný dárce vidí, jak jsou aktivní a společensky přínosné.

Odpovídají velmi profesionálně i při soukromých konzultacích, ale tady mají vyšší motivaci, aby jejich veřejná odpověď byla absolutně dokonalá, když vědí, že ji nejspíš budou číst kromě tazatelů i stovky dalších dětí.

Ale jak jsem již zmínil, komu veřejná poradna nevyhovuje, může se obrátit jinam. Nikoho nenutíme, aby se ptal tady. Podobně jako u věkového limitu… je to prostě naše podmínka.

Alík

P. S.: Na spoustu podezřele zvláštních dotazů nebo přímo pokusů o vtip odpovídáme neveřejně. Zrovna tak hodně závažné dotazy popisující fakt hodně nehezké věci, které třeba musíme řešit s policií, ve veřejném výpisu nikdy nenajdeš.

Ahoj,

díky za projevený zájem o naše fungování.

Yaboiii je jeden člověk, přispívá občas i v nástěnkách. Pragmatik je také konkrétní jednotlivec, kterého vedení webu osobně zná, pracuje už spoustu let v novinách, ale nepřeje si tady zveřejnit své jméno. BáraV je psycholožka a spisovatelka a MUDr. Jiří Staněk je jen jeden MUDr. Jiří Staněk. (Zrovna v tuto dobu se pan doktor věnuje lékařské pomoci na Ukrajině, kde nemá internet, proto neodpovídá.)

I v případě organizací se může stávat, že dlouhodobě odpovídá pořád ten samý člověk, ale reprezentuje celou organizaci a může být občas vyměněn nebo dočasně zastoupen. Myslím, že třeba za Školu Vitae odpovídá celé téměř dva roky tamní paní učitelka Dominika. V případě centra Locika také tuším existuje dlouhodobě jedna kontaktní osoba. Pro menší instituce bývá snazší, když má poradnu na starost jeden člověk (který se případně zeptá svých kolegů, kdyby si něčím nebyl jistý).

Alík

Ahoj,
poradna má omezené kapacity, odpovídající odborníci nemají čas řešit všechny starosti všech lidí. Proto, pokud je dotazů hodně, nejde pokládat další.

Kdyby nebyla nikde stanovená hranice, ubírali by starší náctiletí a dospělí prostor pro dotazy mladších dětí. To rozhodně nechceme. Už jen to, že párkrát do roka uděláme výjimku a odpovíme někomu patnáctiletému, vytváří nepříjemný precedent, že sem pak píše mnohem víc patnáctiletých, kterým už výjimku nedáváme – dostanou jen neveřejnou odpověď se strohou informací, že si měli přečíst pravidla. Takže tu hranici docela přísně vymáháme. Proč ti to přijde nefér?

Jak jsem nedávno psal ve vedlejší poradně, nejsme jediné místo na světě, kde jde hledat pomoc. Jsme jen zprostředkovatel, kterého člověk starší patnácti let může hravě vynechat a zeptat se třeba přímo Modré linky, nebo jiné instituce, která se věnuje pomoci v nouzi (třeba pokud má problém se zvířátkem, jistě si dokáže sehnat veterináře).

Pokud člověka staršího patnácti let nějak víc štve, že nemůže napsat dotaz Modré lince zrovna skrz nás, tak… no, jednak je to trochu zvláštní, jednak mi nepřijde fér vinit nás z toho, že na naše psí ramena nejde naložit tíha všech trápení světa.

Alík

Ahoj,
zde je stručný návod:

1. Dostudovat základní školu.
2. Dostudovat střední školu.
3. Dostudovat vysokou školu v oboru, na který se děti ptají.
4. Domluvit se s námi.

Hodně štěstí.
Budeme se na tebe těšit. Třeba do té doby ožije i slovenská odnož webu.

Alík

P. S.: Pokud jsi dotaz myslela jinak, že bys chtěla nějak navázat komunikaci s lidmi, jejichž dotazy v poradně čteš, tak to bohužel možné není, viz má starší odpověď.

Ahoj,
četla jsi pravidla? Sedmý pracovní den nastane až pozítří. Různí odpovídající odpovídají různě rychle, snažíme se lhůtu dodržet, ne vždy to vyjde. Podobné předčasné urgence zbytečně zahlcují poradnu.