Ahoj,
díky za dotaz ohledně coming outu s outfitem. Tuším, že podobné otázky si může klást hodně mladých lidí. V ideálním světě bychom se nemuseli obávat oblékat podle sebe nebo být v souladu se sebou i na veřejnosti, v kruhu rodiny. Bohužel, Tvé obavy jsou pochopitelné a objektivní, protože v ideálním světě nežijeme.
Přijde mi fajn, že máš kolem sebe lidi, kteří Tě berou. Vzhledem dáváme jasně najevo svou osobnost. Nevím, jak Tvé okolí zareaguje, ale ze zkušeností klientů slyšíme, že se často objeví někdo, kdo má potřebu nepřiměřeně reagovat. A je třeba s tím počítat a pokusit se na takové situace připravit.
Napadlo mě, zda jsi svůj outfit promyslel a připravil. Je to změna o 180% obvyklého oblečení? Máš možnost okolí také “zvykat” postupně. Přidávat jednotlivé části outfitu. Může to být možná i příjemnější cesta pro Tebe. Varianta vrstvení oblečení může také poskytnout bezpečnější pocit. Chce to odvahu, ale být sebou je stav, který stojí za krok vpřed.
Přidám nějaký tip, který Tě může snad podpořit. Když se „vydržíš tvářit“, že je Tvůj outfit nejvíc normální věc na světě, ostatní to časem přijmou a nebudou mít potřebu komentářů. Podpořit změnu může také připravená “uvolňovací” věta, kterou použiješ, kdyby se Tě někdo ptal nebo zvláštně koukal, stačí říct např.: “Chtěl jsem zkusit něco nového, v čem se cítím dobře,” nebo prostě “Jo, dneska jsem se cítil na tohle.”
S rodinou je to podobné, ale často právě tam máme silné emoční vazby. Nevím, jaké máte v rodině vztahy, zda máš někoho bezpečného, kdo Ti naslouchá a můžeš s ním vše probrat. To bych Ti přála.
Ve školách jsou lidé, kteří Tě také mohou podpořit, myslím na metodiky prevence, školní psychology nebo jiné učitele/ky, spolužáky.
Prostředí venku je obvykle náročnější. Určitě je dobré myslet na své bezpečí, mít zpočátku kolem sebe blízké, kteří se Tě mohou zastat. Ono je také něco jiného být ve velkém městě nebo se pohybovat po vesnici. Město nabízí anonymní prostředí.
Kdybys chtěl vše probrat více, můžeš se obrátit na mentorstvo z poradny Sbarvouven.cz nebo se obrátit na anonymní služby Linky bezpečí.
Přeji Ti respekt od okolí.

Za poradnu Sbarvouven.cz

Ahoj z Modré linky,

děkujeme za důvěru, se kterou nám píšeš. Je úplně přirozené, že Tě v Tvém věku takové otázky napadají a že se na ně ptáš.

Říct, co je to láska, není vůbec snadné, a to i proto, že pro každého může znamenat trochu něco jiného. Lásku můžeme cítit vůči členům své rodiny, domácím mazlíčkům, kamarádům*kamarádkám, partnerům*partnerkám. Láska může nabývat mnoha podob - např. jinou lásku budu cítit ke svým rodičům, jinou ke svému klukovi nebo holce a jinou třeba ke svému domácímu mazlíčkovi. Abych Ti ale přeci jen nějakou konkrétní odpověď dala, můžeš si lásku představit jako silný a příjemný pocit, nejčastěji vůči nějaké konkrétní osobě, která je Ti hodně blízká. V její přítomnosti se cítíš většinou dobře, šťastně, bezpečně, podpořeně. Když k někomu cítíš lásku, chceš s takovým člověkem být a posilovat to, co už mezi sebou máte. Láska nám také často dovoluje ledacos odpustit nebo tolerovat, a to právě proto, že je silnější než různé neshody nebo zranění, která občas mohou vztahy mezi lidmi přinášet.

Dále se ptáš, jestli s měsíčky nesouvisí bolest břicha, která náhle ustane, když jdeš na WC. S měsíčky bolest břicha souviset může (bolest břicha potom obvykle přichází pár dní před menstruací a provází i menstruaci), ale úleva od této bolesti běžně nesouvisí s tím, že jdeš na záchod. V tomto případě se tak nejspíš jedná o něco jiného. Říkám si, že pokud se Ti uleví ve chvíli, kdy jdeš na záchod, mohlo by to souviset s tlakem, který předtím uvnitř břicha je. Samotné vyprazdňování by ale bolestivé být nemělo. Kdyby Tě bolest břicha doprovázela dlouhodobě, podpořila bych Tě v tom svěřit se rodičům, kteří by pak s Tebou případně zašli k lékaři.

Ptáš se také na to, jestli kluci mají něco konkrétního místo měsíčků. Nic takového jako měsíčky kluci nemají, protože jejich orgány se v tomto ohledu liší od těch ženských. V průběhu dospívání ale i kluci procházejí také řadou změn, např. růst vousů, změna hlasu, dozrávání jejich pohlavních orgánů apod. Měsíčky (či také menstruace) souvisí čistě s dospíváním ženského těla. Krátké povídání o menstruaci si můžeš poslechnout i zde: www.youtube.com/watch?v=3UsYzbi_gz8 anebo přečíst třeba tady: www.ordinace.cz/clanek/prvni-menstruace-otazek-a-odpovedi-o-prvni-menstruaci/.

Snad jsi našla odpověď na všechny Tvé dotazy a přejeme Ti dny podle Tvých představ.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

děkujeme za důvěru, se kterou se svěřuješ. Představuji si, že to nebylo lehké a zvládla jsi to.

Vnímám, jak moc se trápíš a je mi to líto. Píšeš o tom, že se bojíš, že jsi špatný člověk a máš strach, že jsi všem (i svým rodičům) zničila život. Čtu i nadávky, které míříš na sebe. Ani si nedokážu představit, jak těžko Ti musí být. To vše musí být hodně vyčerpávající. Je fakt dobře, žes dokázala napsat a hledáš pomoc. Někdy i samotné sdílení alespoň trochu uleví. Je důležité mít možnost ty negativní pocity pustit ven. Je to důležitý první krok.

To, že přemýšlíš nad tím, jak ostatním s Tebou je, je důkaz toho, že Ti na druhých záleží. Také je to vyjádřením empatie, která je o tom, že se snažíš do druhých vcítit a vidět svět jejich očima. Už toto vypovídá o tom, že se chováš lidsky, i přestože máš strach, že jsi špatným člověkem.

Píšeš i o tom, jak se bojíš přijímacích zkoušek a také o nedostatku spánku. Je fajn, že přemýšlíš o svém budoucím zaměření a láká Tě být lékařkou. Ne každý má ve Tvém věku představu ohledně povolání. Strach z přijímacích zkoušek je přirozený. Málokdo ho nemá. Je to zkouška, která rozhodne o tom, kde pár let budeš a je důležité, že Ti záleží na Tvé budoucnosti. Moc bych Ti přála, abys na to nemusela být sama a měla v tomto období oporu.

Zároveň se vůbec nedivím, že máš teď obtíže s efektivním učením. 5 - 6 hodin spánku je málo a když člověk zažívá stresové období, zároveň všechno leze hůř do hlavy. Myslím, že by se Ti ulevilo alespoň trochu, kdybys měla možnost delšího a zároveň kvalitnějšího spánku. Nevím, jak moc je reálné situaci se sousedy a mladším sourozencem změnit. Můžeš si o tom zkusit promluvit s rodiči a případně probrat možnost koupě špuntů do uší, abys měla při usínání větší klid. Věřím že s lepším spánkem by se mohlo zlepšit i učení. Dobré je napsat si předem konkrétní cíle, nemusí být velké, které bys chtěla zvládnout za den. Postupně si je pak můžeš odškrtávat, až se daný úsek naučíš. To mnohdy dodá chuť do dalšího učení, když už budeš mít za sebou nějaký úspěch. Také je dobré dělat si pauzy a můžeš se i za splnění úkolů odměnit tím, co máš ráda.

Oceňuji, že ses se svým trápením zkoušela svěřit dalším lidem ve Tvém okolí a mrzí mě, že to nepřineslo to, co bys potřebovala. Dokonce píšeš, že reagovali, že hraješ chudáčka. Vnímám, jak špatně Ti aktuálně je, a rozhodně by sis zasloužila pomoc, kde budeš mít prostor vše sdílet. Přemýšlím na koho všeho ses obracela, zda přece jen není v Tvé blízkosti, třeba širší rodině, ještě někdo, komu důvěřuješ a komu by ses ještě mohla zkusit svěřit. Napadá mě také, jestli ve škole např. nemáte školní psycholožku, se kterou si sama můžeš domluvit konzultaci. Kdyby ne, můžeš nás kontaktovat na Modré lince prostřednictvím telefonu či chatu, kde bude možnost situaci více probrat. Zasílám odkaz:
modralinka.cz/krizove-sluzby/linka-duvery/.

Moc Ti přejeme, ať je Ti lépe a držíme palce s učením na přijímací zkoušky.

Modrá linka

Ahoj, díky za dotaz. Nepodařilo se mi najít nic o tom, že by ve Francii tento sybmol vnímali nějak jinak. Našel jsem pár zmínek o tom, že v některých zemích (Velká Británie nebo Austrálie, třeba) je varianta gesta s véčkem, která je vnímaná jako urážlivé gesto „jdi se bodnout“ nebo něco podobného. Pokud vím, tak je to spíše archaické, nevím o tom, že by se to ještě používalo.

Ahoj z Modré linky,

díky za důvěru, se kterou nám píšeš. Máš dvě otázky, na které se Ti pokusíme odpovědět postupně. Představuju si, že to mohou být náročné situace, když pláč nejde zastavit anebo máš potíže se zapamatováním věcí. Je mi líto, že procházíš teď takovým obdobím, které s sebou nese těžkosti.

Rozumím tomu, že když cítíš, že je na Tebe vyvíjený tlak anebo sama vnímáš něco jako stresující, tak to ze sebe potřebuješ nějak dostat ven, pryč. Třeba tak, že začneš brečet. To je dost přirozená a taky v pořádku reakce. Když je pak pláč nezastavitelný, tak si představuju, že to může být zahlcující a máš potřebu to nějak zastavit. Říkám si, že někdy to může jít hůř a někdy lépe. Sama na sobě časem poznáš, jaké situace se Ti daří zvládat víc podle představ, a které potřebuješ prostě vyplakat. Představuju si, že je víc důvodů, které Tě k pláči přivedou a napadá mě, že by mohlo být užitečné si o tom moct s někým otevřeně povídat, když budeš chtít, a zkusit na ty důvody přijít. Možná to bude některý z rodičů, jiných příbuzných či blízkých , kamarádů, učitelů a dalších, kterým se dá svěřit. Možná máte na škole školního psychologa, se kterým bys mohla obě témata otevřít a zkusit vymyslet další kroky. Doporučím Ti taky aplikaci Nepanikař, která Tě pomůže provést například dechovými a jinými cvičeními, která Ti mohou pomoct zklidnit tělo i mysl a přesměrovat myšlenky jinam.

K Tvé druhé otázce se mi také těžko píšou konkrétní kroky, protože nevím, co už jsi zkoušela a co třeba v minulosti nějak fungovalo. Přijde mi, že to taky mohou být věci, které se opakováním té činnosti, kterou máš na starosti Ty sama, mohou upevňovat víc a víc. Je rozdíl, když na to myslí ještě někdo jiný, anebo když už je to čistě jen na Tobě. Možná to proto bude chtít jen víc času a trpělivosti, možná si časem přijdeš na různé pomůcky, které Ti budou připomínat, co je potřeba udělat. Možná to bude ještě něčím jiným. Ale moc bych Ti přála, ať v tom můžeš být spokojenější.

Přála bych Ti, abys pro sebe měla dost dní, ve kterých se cítíš dobře a uvolněně. Jsme tu pro Tebe nadále i na Modré lince na telefonu nebo chatu, můžeš se ozvat, když bude potřeba.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

vnímám, že Tě nezvládání vlastního vzteku dost omezuje a že bys to chtěla změnit. Je moc dobře, že hledáš cesty jak to zastavit a důvody, proč se to děje.

Mrzí mě, že o Tobě Tvoje matka mluví jako o psychopatovi a říká, jak jsi protivná. Dává mi smysl, že je pro Tebe pak ještě těžší s hněvem jakkoliv pracovat. Zlost je silná emoce a ne každému se v životě daří umět ji zdravě projevovat. Na zlosti jako takové přitom není nic zlého - je to jen emoce jako každá jiná. Co však může být nežádoucí je, jak tuto emoci projevujeme - například když někomu pak ve zlosti vyhrožujeme, či mu dokonce fyzicky ubližujeme. Napadá mě, že udržet napětí v sobě může být i dost zatěžující, napětí se pak kupí a naráz vyjde ven ve chvíli, kdy je toho na nás hodně. Je moc dobře, že ses s tím už snažila sama pracovat - pomocí dechu nebo hudby.

Neznám přesný důvod, proč je pro Tebe vztek těžko zvladatelný - ani důvod, proč nevnímáš strach, nebo ho vnímáš jen málo. Může na to mít vliv genetika, hormonální změny v pubertě, ale taky i dlouhodobá nálada a např. míra stresu či změn v životě - jak i sama naznačuješ. Zároveň mi jde hlavou, že projevování emocí se často učíme od svého okolí - od rodičů a dalších osob při naší výchově. Každopádně to takhle přes internetovou komunikaci nezvládnu zjistit - to by dokázal právě psycholog při osobním setkání. Píšeš, že si jsi jistá, že by nepomohl. Chápu, že to tak vnímáš a nedokážu zaručit, že pomůže, myslím si ale, že za zkoušku člověk nic nedá a pomoct může, proto zkus zvážit, zda by to nestálo za pokus. Třeba by Ti ale dokázal pomoci i někdo jiný - oblíbená učitelka ve škole, vedoucí kroužku, nebo třeba někdo jiný z rodiny, s kým by sis o tom mohla promluvit.

Napadá mě, že by mohlo být užitečné si pro sebe dál zaznamenávat, jak a kdy je pro Tebe vztek nejhůř a nejlépe zvladatelný. Zkus si pro sebe najít chvíle, kdy se Ti daří jej alespoň částečně zmírňovat - co Ti v tom pomáhá? Co Ti to naopak komplikuje? Když se Ti povede si to zmapovat, myslím si, že pro Tebe pak bude i jednodušší se s tím naučit pracovat. Můžeš se zkusit podívat i na internet, kde je nemálo tipů na to, jak vztek vyjadřovat zdravě, jak je mírnit. Pro začátek můžu doporučit třeba pohybovou aktivitu - nějaký sport, pohyb, který máš ráda. Fyzická zátěž často pomáhá napětí z těla vypustit.

Přejeme Ti, ať je Ti brzo lépe,

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

děkujeme za důvěru, se kterou se svěřuješ. Píšeš o tom, že se Ti v poslední době nechce nic dělat, zažíváš stres kvůli přestupu na jinou školu a řešíš hádky s mamkou. Nedivím se, že je toho na Tebe teď hodně.

Říkáš, že máš problém začít dělat i běžné věci jako stlaní postele, čištění zubů apod., ale i čtení oblíbené knihy. Myslíš si, že je to často kvůli tomu, že nedokážeš odložit mobil. Prokrastinace znamená odkládání plnění důležitých či nepříjemných úkolů na později. Podle toho, co píšeš, mi to skutečně přijde jako rysy prokrastinace.

Ptáš se, co proti tomu můžeš dělat a jak můžeš odložit telefon. Je skvělé, že si říkáš o radu a že chceš aktivně pracovat na tom, aby se to zlepšilo. U prokrastinace se doporučuje rozdělit si úkoly na malé kroky. Pokud bys měla přečíst knihu, můžeš si dát za cíl, že v ten den, kdy se Ti nechce, přečteš pouze pár stran. Je nejlepší také začít úkolem, který Ti přijde nejjednodušší. Můžeš se namotivovat i tím, že si za přečtenou knihu dopřeješ např. čokoládu či další maličkosti, které máš ráda. Někdy také může pomoci napsat si seznam nejdůležitějších úkolů, které si po splnění vždy odškrtneš.

Co se týče telefonu, je lepší si před plněním úkolu vypnout notifikace. Někomu také pomáhá telefon odnést do jiné místnosti a nemít ho vůbec u sebe. Nebo je možné si zapnout upozornění, jak dlouho používáš různé aplikace, nebo si rovnou nastavit časové limity, po jejichž dosažení nelze v daný den dál aplikace používat.

Tendence k prokrastinaci mohou také někdy vznikat, když nemáme dostatek odpočinku. Zkus si dopřát dostatečný počet hodin spánku, čerpat energii z kvalitního jídla a sportu apod.

Vůbec se nedivím tomu, že se trápíš v současné škole. Psala jsi, že jsi v minulé škole měla kamarády, se kterými jste aktivně chodili ven a v současné škole se nic takového neděje. Chtěla bych Tě ale podpořit v tom, že jsi ve škole nová a nějaký čas může trvat zadaptování se, než si na sebe s novými spolužáky zvyknete. Kolektiv se může ještě proměnit. Zkus být aktivní v konverzaci se spolužáky. Můžeš dokonce někomu ze spolužáků sama navrhnout (těm, kteří jsou Ti sympatičtí), že byste spolu mohli jít ven. To, že se bojíš, co si o Tobě v nové škole myslí je přirozené. Nové začátky jsou vždy náročné a hodně lidí přemýšlí nad tím, jak je ostatní v novém kolektivu hodnotí apod. Věřím, že tyto obavy mohou opadnout, jakmile se se spolužáky blíže poznáte. Přejeme Ti, ať se Ti to brzy podaří.

Je mi líto, že se trápíš hádkami s mamkou a je přirozené, že Tě to tíží. Jak se s mamkou méně hádat Ti bohužel přesně neřeknu. Nepíšeš podrobnosti, ale napadá mě zkusit si s mamkou v nějaké klidné chvíli promluvit a říct jí, jak Ti na ní záleží a že Tě mrzí, že se hádáte kvůli nepodstatným věcem. Někdy může pomoci vyjasnění situace a otevření se.

Pokud bys vše chtěla více probrat, můžeš zavolat na Linku bezpečí na č. 116 111. Zde je odkaz: https://www.linkabezpeci.cz/.

Moc Ti držíme palce, ať se všechno vyřeší a máš se alespoň o kousek lépe.

Modrá linka

Ahoj,
příznaků těhotenství je celá řada od vynechané menstruace, přes zvětšená prsa až po například těhotenské chutě a únavu. Stačí, když do googlu zadáš slovní spojení „příznaky těhotenství“ a vyjedou ti tisíce různých odkazů, na kterých si můžeš těhotenské příznaky nastudovat podrobně a komplexně.
Měj se hezky!
Bára

Ahoj z Modré linky,

z Tvého popisu věřím, že to pro Tebe muselo být opravdu stresující a věřím, že Tě to opravdu rozhodilo. Mrzí mě, že toho na Tebe bylo při tak významném dnu tolik.

Vnímám, že Tě hodně trápilo, jak se rodiče kamarádky chovali a jak Tě pozorovali. Běží mi hlavou, že ses možná cítila trapně, zranitelně, styděla ses, nebo jsi tomu naopak vůbec nerozuměla, byla jsi zmatená - to všechno jsou naprosto pochopitelné pocity. Je však úplně normální, že se občas pohádáme i s kamarády a pak se zase udobříme, to se stává i dospělým nebo rodičům.

Napadá mě, že by mohlo pomoct si s kamarádkou v klidu popovídat, třeba o tom, co se u ní děje, jestli o tom mluvila s rodiči, nebo čeho si sama všimla. Někdy takový rozhovor pomůže víc, než čekáme. A kdybys příště zase uváděla koncert, může být fajn zkusit zaměřit pozornost spíš na něco hezkého - třeba na hudbu, na to, jak si to lidé užívají, nebo na to, že děláš něco odvážného. Můžeš si taky zkusit dopředu říct, že i když se někdo dívá, neznamená to, že děláš něco špatně - přeci jen dokud nám to druzí sami nepovědí, těžko vědět, co jim v tu chvíli doopravdy běželo hlavou.

Přejeme Ti pěkné dny,

Modrá linka

Ahoj z Modré linky.

Pokusím se na Tvé otázky odpovědět postupně, jak je pokládáš.

Vidím, že se Ti ten kluk líbí, a zároveň Tě asi opravdu zabolelo, že o Tobě mluvil tímhle způsobem. Není v pořádku, když se někdo chová tak, že Tě chce jen odkopnout nebo o Tobě mluví bez respektu - každý si zaslouží úctu, ať už má ten druhý jakékoliv očekávání od společného vztahu. Někteří lidé to však tak z různých důvodů mají - nechtějí se vázat, nechtějí vztah, ale třeba se jim někdo líbí a chtějí s ním mít jen sex nebo si s ním nezávazně psát. Pro ně je to tak akorát, ale neznamená to, že to tak musíš mít i Ty. Ve Tvém věku je běžné, že přesně v takových věcech si děláme jasno, tedy v tom, co Ty sama od vztahu chceš, a co už by Ti ubližovalo. Pokud někdo hledá něco jiného než Ty, nejspíš u něj potom najdeš tu blízkost, kterou si sama představuješ.

Myslím, že každý člověk někde uvnitř touží po lásce, ale každý ji prožívá a vyjadřuje trochu jinak. Někomu vyhovuje flirtovat a třeba se to u něj časem promění v něco hlubšího. Jiní mají raději, když už od začátku cítí v druhém člověku hlavně jistotu, důvěru a oporu. Ani jedno není špatně – jde spíš o to, co je pro Tebe v tuhle chvíli v pořádku. Ukázat mu, že to s ním myslíš vážně, můžeš třeba tím, že mu to řekneš, nebo že se o něj zajímáš, ale nakonec je jen na něm, jak na to zareaguje. Máš právo chtít vztah, který Ti dodává pocit jistoty a blízkosti a Ty sama si můžeš rozhodnout, jestli to, jak to má on, je pro Tebe v pořádku.

Rozumím i tomu, že Tě trápí druhá věc - že nemáš svou nej kamarádku, obzvlášť když máš pocit, že ostatní už svou nej kamarádku mají. Asi nemám žádnou zaručenou radu, jak takového člověka najít, přece jen už jsi sama spoustu věcí zkusila. Věřím však, že je hodně lidí, kteří to mají podobně.

V životě se občas stává, že se přátelství pokazí nebo že to delší dobu nevychází. Taky není nutné mít jen jednu nej kamarádku, člověk totiž může mít vícero velmi blízkých přátel, se kterými si rozumí a cítí se s nimi dobře. Není vůbec nic špatného na tom mít více lidí, kteří jsou Ti blízcí, občas je to dokonce velkou výhodou, protože každý vztah nám přináší něco trochu jiného. Důležité je hlavně to, jak moc si navzájem důvěřujete a jak dokážete být k sobě upřímní a autentičtí, nikoliv to, jak dlouho se znáte - takový člověk v našem životě potom obvykle nemusí být jen jeden. Podpořila bych Tě proto ráda v tom, abys to nevzdávala, i když máš někdy pocit, že už každý svou nej má. Klidně se můžeš zkusit víc přiblížit někomu, s kým už máš dobrý pocit, i když zatím nejste nejlepší kamarádky. Takové vztahy se často prohlubují pozvolna a vyžadují více trpělivosti.

Přejeme Ti, aby Ti ve vztazích bylo hezky.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

na Tvé dotazy se teď pokusím postupně odpovědět.

Nejsem si jistá, čím přesně to je, že dokážeš u kluků snadněji popsat, co se Ti na nich líbí, a u holek ne. Může to mít víc důvodů, třeba Tě na klucích zaujmou konkrétnější věci a u holek vnímáš spíš celkový dojem, který se těžko popisuje slovy. Nebo Ti kluci v něčem připadají bližší, umíš si všimnout detailů, které Ti připadají zajímavé, a u holek to tak nemáš, nebo na to nejsi zvyklý. V tom však není vůbec nic špatného. Každý člověk má jiné vnímání a preference, někdo si dřív uvědomí, co ho přitahuje, jiný to má proměnlivější. Je naprosto v pořádku, že to máš takhle, a klidně se to může i časem měnit.

Ve Tvém věku se všichni často teprve učí, jak navazovat nové vztahy, jak působit na druhé a jak překonávat vlastní nejistotu. Každý se někdy cítí nesvůj, když je mezi lidmi, které ještě nezná, nebo je pro něj důležité, jakým dojmem na ně působí. Záleží ale, jak moc Tě to ovlivňuje - jestli je to jen občasný pocit, který se dá překonat, nebo jestli Tě to hodně obtěžuje a brání Ti to třeba s někým navazovat přátelství. V tom prvním případě to většinou chce jen čas, zkušenosti a trochu odvahy, zkoušet si po malých krocích ten stud překonávat. Je v pořádku, že to může nějakou dobu trvat. Pokud by Tě to ale trápilo často nebo hodně, může být fajn si o tom promluvit s někým, komu věříš – třeba doma nebo se školním psychologem.

Napadá mě, že Tvůj třetí dotaz s tím může souviset. Třeba se stydíš právě proto, že se obáváš, co si o Tobě druzí pomyslí. Nejsem si jistá, čím přesně to je, ale může to mít různé důvody - třeba obavy z odsouzení, hodnocení, nejistotu nebo nějakou špatnou zkušenost. Je fajn ty důvody zkusit prozkoumat a porozumět jim. Pokud by toho na Tebe už bylo moc, neváhej na to nezůstávat sám. Pomáhá o tom mluvit, třeba opět s psychologem ve škole, nebo s někým dalším, komu důvěřuješ.

Přejeme Ti krásné podzimní dny.

Modrá linka

Ahoj,
máš naprostou pravdu, že být občas smutný je zcela normální. Zároveň je skvělý postřeh, že když se člověk přizná, že se cítí smutně, jeho okolí to obvykle začne řešit. Myslím, že je tomu tak proto, že chceme, aby se lidé, na kterých nám záleží, cítili dobře a chceme jim pomoci s vyřešením všech problémů. Nikdo zkrátka není rád, když se jeho blízký necítí dobře a je smutný. Máme to zkrátka tendenci řešit a chceme vědět, jestli pro něj nemůžeme něco udělat. Zároveň bychom ale měli být natolik citliví, abychom vycítili, že naše vměšování a řešení není žádoucí. Že si onen člověk zkrátka chce svůj smutek odžít a my v tom nemůžeme nic udělat.

Co se týká tvého druhého dotazu, nikdo ti nemůže zakázat, abys psala anglicky. Na druhou stranu si nejsem úplně jistá, jestli budou ostatní uživatelé chtít číst anglické příspěvky na českém webu. Nicméně to je pouze můj osobní názor a nemohu mluvit za ostatní uživatele.
Měj se hezky!
Bára

Ahoj z Modré linky,

děkujeme za důvěru, se kterou píšeš. Rozumím tomu, že bys ráda jela s kamarádkou do Vídně. Je moc fajn, že si informace ověřuješ dopředu a chceš postupovat správně.

Bohužel, abys mohla vycestovat do zahraničí, musíš mít platný doklad. Je nutné mít občanský průkaz nebo pas (občanský průkaz však lze získat na vyžádání i před dosažením 15 let). Nehraje ani roli, že je kamarádka starší 15 let. Bez platného dokladu to nejde. Zároveň je pak třeba mít i písemný souhlas s rodičů s cestou, pokud ani jeden z nich nejede s Tebou a také dospělou osobu jako doprovod - ať už rodiče, nebo někoho jiného staršího 18 let.
Pokud by s Tebou jel některý s rodičů, tak písemný souhlas není nutný. Kdyby se k Tobě a kamarádce přidala dospělá osoba, zařídila by sis platný doklad a písemný souhlas rodičů, můžeš vycestovat.

Říkám si, že by v každém případě stálo za to se poradit s rodiči a svěřit se jim s tím, že bys ráda navštívila Vídeň.
Přála bych Ti, aby ses tam mohla podívat.

Přejeme Ti pěkné podzimní dny.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

to, že někdy myslíš v angličtině a více či méně často Ti vyskočí anglické slovo, je zcela normální, zvlášť pokud se hodně učíš anglicky nebo ji dost používáš k různým účelům. Není to chyba a nestává se to jen Tobě. Naopak mi přijde opravdu obdivuhodné, že ve svém věku už natolik dobře angličtinu ovládáš a říkám si, že v tom také můžeš nacházet i různé výhody. Může to o Tobě vypovídat například to, že se dokážeš dobře učit, což zcela jistě můžeš dobře zužitkovat i jinde.

Věřím Ti však, když píšeš, že je to pro Tebe občas nepříjemné. Představuji si, že mohou nastat situace, kdy je důležité vyjádřit se česky, ale Tebe vhodná slova zprvu nenapadají. Nevím, jak to máš zrovna Ty, ale pro některé lidi může být snazší uvažovat o věcech anglicky a anglicky je pojmenovávat třeba proto, že v angličtině vstřebávají hodně obsahu - jako oblíbené seriály, filmy, hudbu nebo videa. Češtinu zase můžeme mít spojenou s konkrétnějšími věcmi nebo povinnostmi, takže mozek přirozeně přepíná mezi jazyky podle situace nebo podle toho, co je pro něj přirozenější a rychlejší v daném jazyce popsat a vyjádřit.

Jestliže tomu chceš nějak předcházet, můžeš vyzkoušet si toho více všímat a věnovat tomu v některých chvílích větší pozornost - právě v těch, kdy Tě to více obtěžuje. Jestliže Tě napadne nějaké slovo jen anglicky, zkus se nejdříve zamyslet nad jeho překladem. Je v pořádku, bude-li vyžadovat větší úsilí nacházet namísto anglických slov ta česká. Je totiž pravděpodobné, že správná česká slova znáš, jen Tě dříve napadnou ta v angličtině. Také mě ještě napadá vynahradit si specifický čas jen na to, kdy budeš trénovat něco vyprávět pouze česky. Tvůj mozek si pak může lépe zvyknout na to, že existují chvíle, kdy potřebuješ uvažovat jen v jednom z jazyků, tolik Tě pak takové situace třeba nerozhodí a získáš nad tím v jakém jazyce uvažuješ větší kontrolu.

Přejeme Ti pěkné podzimní dny,

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

jsem ráda, že ses odhodlala a napsala. Chce to odvahu se takto svěřit a těší mě, že se Ti to povedlo. Ne každý by to dokázal.

Mrzí mě, že si z autismu dělají srandu lidé kolem Tebe, včetně Tvé kamarádky. Komentáře a na oko vtipné poznámky mohou být zraňující a rozumím tomu, proč Tě to tíží. Zmiňuješ, že se bojíš svojí kámošce říct, že Ti její komentáře vadí. Otevřít takto citlivé téma je náročné a je pochopitelné, že máš z její reakce strach. Přemýšlím nad tím, jestli už jste v minulosti měli nějaké neshody a jak taková konverzace probíhala tehdy? Je přirozené, že na některé věci ve vztazích máme odlišný názor a přijde mi, že by v každém vztahu měl být prostor pro nesouhlas a konverzaci o něm.
Uvažuju nad tím, co by Ti mohlo pomoct, kdyby ses rozhodla jí říct o tom, jak se cítíš. Někomu může pomoci si sepsat, co by chtěl říct, někdy pomůže „natrénovat“ si to buď sama, nebo třeba s někým dospělým. Také je užitečné v takových chvílích užívat „já“ formu sdělení - např. „Já se cítím smutně, když si děláš z autismu srandu“ namísto třeba obviňování. Chci Tě podpořit v tom, aby ses za sebe postavila, i přesto, že se to může zdát děsivé. Zasloužíš si, aby Ti ve vztazích bylo dobře.

Zároveň mě těší, že je Ti v autis centru příjemně a že tam chodíš ráda. Uvažuju tak nad tím, jestli lidé, se kterými se tam potkáváš, nemají stejnou nebo podobnou zkušenost jako Ty. Napadá mě, jak na takové komentáře reagují oni a zda by Ti i jejich pohled na věc nebyl užitečný. Věřím, že Tě štvou reakce širšího okolí, a to i na sociálních sítích a neexistuje jedna univerzální cesta, jak se s tím popasovat. Obecně mi přijde důležité mít pro sebe podporu blízkého okolí - v rodině, nebo právě v autis centru.
Komentáře ostatních často vypovídají víc o nich samotných než o tématech, ke kterým se vyjadřují. Může být nápomocné se na zraňující slova dívat jako na kapky deště, které po Tobě jenom stečou, ale nezůstanou v Tobě. Chci Tě podpořit v tom, abys nezapomínala hlavně na svou pohodu a dělala věci, které Tobě dávají smysl a které Tebe samotnou baví.

Přejeme, ať je Ti ve vztazích dobře,

Modrá linka