Ahoj z Modré linky,

děkujeme za důvěru, se kterou se svěřuješ. Píšeš nám o tom, jak několik let už hraješ soutěžní hry. Trávíš tím až 4 hodiny denně.

Ptáš se nás, jak na vztek (gamer rage) a co by s tím šlo dělat. V první řadě chci moc ocenit, že jsi ochotný s tím něco dělat. To je první důležitý krok.

Vztek pramení z různých důvodů, například z nahromaděného neklidu, velké soutěživosti a taky frustrace, když se hra třeba nedaří dle Tvých představ.

Psal jsi, že když prohráváš a někdo Tě ve hře zabije, zachvátí Tě vztek. Chtěla bych Tě podpořit v tom, že prohra je běžnou součástí života a i když je to v tu chvíli nepříjemné, každý někdy prohraje.

Prvním krůčkem je, že si v dané chvíli přiznáš, že máš tendenci se vyvztekat. Zkus to zastavit a dát si chvilku pauzu. Např. si můžeš říct konkrétně, že 5 sekund po smrti ve hře nebudeš nic říkat. V pauze se můžeš např. zaměřit na nádech a výdech. Ideální je nadechovat se nosem a vydechovat pusou. Výdech by měl být dvakrát tak delší. Soustřeď se, jak se břicho při nádechu zvedá jako balónek a při výdechu klesá.

Můžeš si i všímat věcí kolem sebe a pojmenovat si co vidíš, cítíš a užít k tomu různé smysly. Je možné si jít také na chvíli zacvičit nebo odejít od počítače.

Konkrétní tipy na uvolnění (různá dechová a jiná zklidňující cvičení) najdeš v mobilní aplikaci Nepanikař, kterou si můžeš stáhnout a která Tě navede krok za krokem.

Moc Ti přejeme, ať se cítíš lépe a pěkné jarní dny.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

svěřuješ se nám se více věcmi, třeba se svým zájmem o kluky, o čtení náročnějších knih a také o tom, že se teď cítíš méně oblíbená než dřív. Ptáš se, zda je něco špatně s Tebou nebo ostatními a proč Ti roste ego a ostatní Tě vnímají jako smutnější.

Je dobře, že ses nám ozvala a svěřila ses s tím, co Ti teď běží hlavou. Vícekrát jsem si Tvůj dotaz pročítala a nejsem si jistá, zda všemu správně rozumím, přesto se pokusím odpovědět co nejvíc výstižně a pokud budeš chtít, můžeš si pro sebe vybrat to, co Tě osloví.

Přemýšlím o Tvé otázce, zda je s Tebou nebo ostatními něco špatně a také nad tím, kde asi tyto otázky vznikly. Z toho co píšeš, prožíváš různé situace a říkám si teď, že je vlastně přirozené, hlavně v období dospívání, že hodně přemýšlíš nad sebou i ostatními a zažíváš třeba i pochybnosti.

Napadá mě, že Tvůj zájem (ale i obavy) vůči opačnému pohlaví jsou pochopitelné. Také je pochopitelné, že chceš od kluků, aby Tě podpořili. Je prima, když ve vztahu můžeme podporu dávat i dostávat. Na chvilku jsi zkusila být i s holkou. Nejsi sama, kdo uvažuje např. i nad tím, jaké je to být s holkou a v období dospívání hledá, jaké vztahy mu vlastně můžou vyhovovat. Nezní to, že by s Tebou bylo něco špatně.

Proč vnímáš, že Ti roste ego a proč Tě ostatní vnímají jako smutnější, to Ti bohužel nedokážu zodpovědět. Ale můžeš se ostatních na to více zeptat např. proč to tak hodnotí a čím to bylo dřív jiné. Nebo sama pro sebe popřemýšlet, jak se cítíš teď a jak dříve, zkusit si třeba obě varianty představit. Představuji si dále, jak Ti asi je, když ses cítila dříve oblíbená a teď už tolik ne. Rozumím, že to nemusí být úplně lehké a přemýšlím, co bys v tom dále potřebovala.

Je prima, že Tě baví čtení a přijde mi obdivuhodné, že zvládáš číst literaturu, která je spíše určena pro pozdější věk, jak sama píšeš. Je fajn dělat věci, které Tě dokážou potěšit.

Nevím, jestli jsi dostala odpovědi, které jsi hledala takto po e-mailu (kdy není možné doptávat se), můžeš ale přijít i do chatu nebo nám zavolat.

Přejeme Ti pěkné a klidné jarní dny.

Modrá linka

Krásný den, milý tazateli

Předně bych přece jen upozornil, že poradna má fungovat skutečně pro lidi do patnácti let. Tohle pravidlo tu je proto, aby Alík dostával takové množství dopisů, které stihne zodpovědět

Ale i tak se pojďme vrhnout Tvůj dotaz:
Píšeš, že si připadáš sám ve svém zájmu o křesťanství. Zároveň jsou Ti bližší některé církve a k jiným „máš zase dál“. Je skvělé, že víš, které církve jsou Ti sympatické a které už tolik ne. Také i každý křesťan má trošku odlišnou představu o víře. A díky tomu je tolik církví Ale přece jen Tě trošku zklamu: Ať už se rozhodneš patřit kamkoli, tak v každém prostředí budou lidi, kteří Tě nějakým způsobem zraní nebo zklamou. A ani církev není výjimkou. Nejsme dokonalí lidé s dokonalými skutky, ale pouze ti, kteří věří, že se nad nimi Bůh slitoval a odpustil jim jejich chyby. To je tím základem víry. Tak i téměř každá církev způsobila ve světě plno zla. Někdy viditelnějšího, jindy více skrytého.

Ale jak a s kým tedy mluvit o Bohu a křesťanství?
Věděl jsi, že prací jakéhokoli duchovního (kazatele, faráře, pastora, nebo třeba kněze) není pouze odsloužit nedělní mši, ale věnuje se také lidem přes týden? Každý duchovní je totiž za svou církev jakýmsi zodpovědným člověkem před Bohem. A dá se říct, že nejen za církev, ale i za prostředí, ve kterém žije. Kromě mše navštěvuje nemocné, přijímá zpovědi a třeba i odpovídá na dotazy lidí, kteří se o víru aktivně zajímají. Pokud tedy můžu poradit, zkus si zjistit, jaká církev je ve Tvém okolí. Pokud nemáš vztah ke Katolické církvi, jmenoval jsi kupříkladu Husitskou, která patří mezi církve protestantské. Stejně tak se hlásí k protestantskému směru ale i jiné církve, jako například Církev Bratrská, Církev Českobratrská Evangelická, Bratrská Jednota Baptistů, Jednota Bratrská, Církev Adventistů sedmého dne apod.. Vyjmenoval jsem Ti je, protože mají podobný způsob Bohoslužby a celkové pojetí víry (pokud bys třeba neměl ve svém okolí zrovna Husitskou). V dnešní době má také téměř každá církev své webové stránky, kde lze dohledat kontakty na místního duchovního. S ním se také můžeš domluvit jak dál. Každý takový duchovní je zvyklý věnovat se lidem, jejich zájmu a potřebám.

Krom toho ve větších církvích také existují skupinky lidí přibližně ve Tvém věku, kteří se většinou jednou týdně scházejí ke společnému zamyšlení nad Biblí a Bohem a navíc společně podnikají i různé jiné aktivity, jako třeba různé hry, výlety, sport apod. Ve většině českých církví je můžeš najít pod heslem „mládež“.

A pokud bys měl zájem povídat si o víře tady na Alíku, pak je tu krom mě i plno jiných křesťanů. A dokonce i tematických nástěnek o křesťanství. Některé Ti sem zkopíruji:
Křesťanství a vše okolo
A Bible, nebo důkazy? Dinosauři, nebo Adam a Eva?
Víra v posmrtný život
Chodíte do kostela?
Vaše představa nebe a pekla
Víra a křesťanství z pohledu Bochníka
...

Na závěr tohoto dopisu bych Tě chtěl povzbudit, že skutečně nejsi na tato témata sám. Zároveň bych Ti chtěl dodat i odvahu dál zkoumat a ptát se. A pokud nemáš rodiče vysloveně proti, pak zkusit i něco z toho, o čem jsem tu psal. Držím Ti palce a přeji hodně úspěchu

Ahoj z Modré linky,

píšeš s otázkou, jak zadržet brek, který Ti v tu chvíli nepomáhá. Je pochopitelné, že se Ti to děje. Někdy je toho zkrátka moc, i když Ti může připadat, že vlastně nejde o “vážné” věci, můžou se kupit a vytvářet tlak. Tělo pak zkrátka může zareagovat pro Tebe nečekaně a pláč předejde slova. Když jsou emoce silné, je někdy lepší, je zkusit trochu zklidnit a teprve pak zkusit mluvit nebo cokoliv dalšího.

Na zklidnění těla většinou dobře funguje práce s dechem. Zkus se zhluboka nadechnout a výdech udělej delší než nádech, opakuj aspoň pětkrát. Nebo se rozhlédni a potichu si pojmenuj pět věcí, které vidíš, čtyři, které cítíš dotykem, tři věci, které slyšíš. Nemusíš začít hned odpovídat nebo vysvětlovat. Dej si svůj čas, můžeš říct jen jedno slovo “počkej”, “za chvíli”, anebo se i vzdálit z té situace, pokud potřebuješ.

Chtěla bych Tě podpořit, ať na sebe netlačíš ve smyslu “nesmím brečet”, ale můžeš zkusit nejprve pomalu zklidnit tělo a pak říct po malých částech to, co chceš, anebo jít dělat úplně něco jiného beze slov, anebo budou i situace, kdy možná pro Tebe nejúlevnější bude se zkrátka vybrečet, to je v pořádku.

Kdyby se to dělo až moc často a hodně by Ti to zasahovalo do fungování doma i ve škole, bude určitě fajn svěřit se s tím někomu dalšímu, komu důvěřuješ, aby Ti pomohl hledat cestu, co ještě zkusit, anebo Ti našel odbornou pomoc. Možná máte na škole školního psychologa, kterému se s tím dá svěřit klidně i nyní.

Držíme palce, ať můžeš mít dny podle svých představ,

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

svěřuješ se s tím, že Ti píše/psal Tvůj spolužák až příliš často, že Ti to je nepříjemné. Tvoje kamarádka mu už řekla, že s tím nejsi v pohodě a teď Ti nepíše.

Rozumím, že uvažuješ, jak ho citlivě odmítnout, aby nepřišly nějaké možné komplikace. Zároveň si říkám, že v tomto nejde převzít “zodpovědnost” za druhého. Každý to bude vnímat a reagovat na to po svém. Chce kus odvahy to udělat, ale stojí za to jít si za tím, jak to cítíš Ty. Ty v tom můžeš zůstat citlivá a co nejvíc pravdivá sama k sobě i k němu, i když s ním nechceš být ve vztahu. Možná bude ještě příležitost, kdy mu můžeš vysvětlit, že to není o tom, jaký je on, ale o tom, co v tom prožíváš Ty - a říct své důvody, proč nechceš váš vztah rozvíjet. Je možné, že to bude chvíli trvat, než z toho přestane být smutný, jak píšeš. Možná bude zažívat i spoustu jiného, to k tomu ale zkrátka může patřit. Je to dočasné.

Pokud by Tě stále kontaktoval a bylo Ti to nepříjemné, tak mu můžeš opakovat, jaký k tomu máš postoj a co bys potřebovala. Můžeš i klidně neodpovídat, kdyby to na Tebe bylo moc anebo pokud nechceš Ty sama, můžeš poprosit spolužačku, ať za ním s Tebou zajde a znovu promluví.

Držíme palce,

Modrá linka

Ahoj,

díky, že nám píšeš. Je moc dobře, že takhle o svých pocitech a vztazích přemýšlíš.

Píšeš, že jsi kamarádovi psal, co se ti na jeho chování nelíbí. Je skvělé, že jsi se dokázal ozvat, když ti jeho chování vadilo. To je důležitý krok.

Ale jeho chování vnímáš jako stále stejné. To může znamenat různé věci – třeba že tvoje potřeby úplně nerespektuje, nebo že by své chování změnit chtěl, ale zatím mu to nejde. Může pomoct, když si s ním o tom znovu v klidu promluvíš. Co kdyby ses ho zeptal, jak to vidí on, zda podle něho už něco dělá jinak, případně co by mu pomohlo se chovat jinak a jestli můžeš i ty nějak přispět k tomu, aby vám spolu bylo líp?

Druhá část tvojí otázky se týká toho, jestli je tvůj kamarád pro tebe jen kamarád, nebo i něco víc. :) Umíš o sobě dobře přemýšlet, tak toho zkus využít a trochu víc na svoje pocity zaměřit. Co přesně k němu cítíš? Co se ti na tom vztahu líbí a co ti naopak ubližuje? Jaké situace jsou fajn, kdy se k němu cítíš nejblíž, a kdy naopak tě štve? Jak se tvoje pocity liší od pocitů, které máš vůči jiným lidem, včetně kamarádů?

Co se týče tvých citů – říct mu o nich můžeš, obvykle ve vztazích prospívá být k druhému otevřený. Ale je dobré zvážit, jestli se ve vztahu s ním cítíš dost bezpečně. Pokud máš obavu, že by si z tebe mohl dělat legraci nebo to někomu říct, je v pořádku s tím zatím počkat. Nemusíš nic uspěchat.

Jestli je „na kluky“ – to si musí ujasnit on sám. Nedá se to poznat jen podle jeho chování. A určitě není možné ho do pocitů, ani do okamžiku, kdy o nich má přemýšlet, tlačit.

Nezapomeň, že o vztazích platí dvě základní věci:

1. S někým chodit je fajn, ale dobrý kamarádský vztah je taky krásný a důležitý; to, že třeba zůstanete jen kamarády, není málo.
2. Každý vztah by měl být oboustranný. Oba lidi se vztahu musí cítit dobře a bezpečně, musí se k sobě chovat s respektem. Takže nestačí, že se nám někdo líbí, ale jde o to, abychom se taky mi líbili jemu a aby nás respektoval a choval se k nám mile.

Držím ti palce, abyste s kamarádem váš vztah vylepšili. A pokud to nepůjde, můžeš i tak mít ze sebe dobrý pocit, protože jsi se o to pokusil. A jestli z vašeho vztahu bude něco víc, to se uvidí. Jestli budeš chtít, zase nám o tom, co je nového, napiš.

Měj se dobře.
poradna Sbarvouven.cz

Ahoj z Modré linky,

je pochopitelné, že máš obavy z nového kolektivu na nové škole. Nedivím se, že Ti běží hlavou spousta otázek a myšlenek. Je přirozené, že si chceš i tam najít kamarády a cítit se dobře.

Přijde mi fajn, že máš svůj styl, jak popisuješ. To všechno jsou dílky, které mohou skládat to, s kým si budeš blíž - třeba podle hudebního vkusu apod. Chtěla bych Tě podpořit v tom, ať si můžeš zachovat to Tvé, v čem se cítíš dobře a svůj, ať už je to cokoliv. Zároveň možná budeš mít chuť objevovat, co se líbí třeba ostatním a inspiruje Tě to. A třeba skrze vkus, koníčky, ostatní aktivity ve volném čase, si budeš postupně rozumět s někým ze třídy víc, budete se poznávat. Pokud stojíš o to si najít kamarády, tak mi přijde přínosné zůstat v kontaktu s druhými otevřený a zvědavý - aby i okolí mohlo poznat, že o kamarádství máš zájem. Říkám si, že pro většinu z vás to ve třídě bude nové - prostředí i kolektiv. Proto i představování a seznamování bude probíhat postupně, někdo Ti bude sympatický víc a až později můžeš mít k někomu blíž.

Přijde mi úplně v pořádku, že máš vkus jaký máš, že jsi trans a máš třeba i jiný hlas a výšku. Každý jsme nějaký a originální a to je dobře. Něco, co na jednoho působí jako “normální”, tak druhému nemusí připadat. Pokud budou pochybnosti v kolektivu přetrvávat, možná bude prostor si o tom povídat se školním psychologem, rodiči, dobrými kamarády anebo oblíbeným učitelem. Neboj se na ně obrátit.

Držíme palce, ať přijímačky dopadnou podle Tvých představ a ať se v novém kolektivu cítíš fajn.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

děkujeme za důvěru, se kterou nám píšeš o smutné události. Je mi moc líto, co se stalo. Když se setkáš poprvé se smrtí, říkám si, že není divu, že Tě to opravdu zasáhlo. A nejen poprvé, ale každá ztráta je těžká. Můžeš cítit všechny možné emoce. Může Ti být smutno, můžeš být naštvaná, bezradná, bez nálady a chuti na cokoliv a mnoho dalšího. To všechno je v pořádku a může to přirozeně patřit k vyrovnávání se s Tvou ztrátou. Během tohoto času truchlení bych Tě chtěla podpořit, aby sis dovolila chovat se a cítit se tak, jak to opravdu máš. Každému totiž pomáhají jiné věci a různě dlouhou dobu trvá, než se alespoň částečně vypořádáš s tím, co Tě potkalo. Je v pořádku, že Ti to připadá neskutečné, chvíli bude trvat, než si zpracuješ, že to teď opravdu bude jiné. Ale zároveň možná časem najdeš nějaké věci, které jsou třeba s ní spojené a zůstanou stále podobné.

Zkouším si představit, že i okolnosti smrti vaší kočky jsou hodně nečekané a mohly Tě šokovat. A že přicházejí myšlenky a možná i výčitky, co by bylo jinak, kdyby. Na světě je spousta věcí, které můžeme ovlivnit a zkoušet přispět, udělat něco jinak. Potom jsou ale věci a situace, které jsou námi neovlivnitelné a zkrátka se stanou, i když Ti může připadat, že jsi s tím mohla něco dělat. Říkám si proto, že v tomto může pomáhat zkoušet se dívat dál a ne tolik do minula a vyčítat si věci, které se zkrátka staly.

Možná se potřebuješ hodně vyplakat, jak píšeš, a to je v pořádku. Možná o tom budeš potřebovat s někým (třeba s mamkou anebo dalšími) víc mluvit - jaké to je pro ně, co prožíváš Ty. Neboj se za nimi přijít a zkusit to téma otevřít. Sdílení v tom bývá úlevné. Možná si budeš chtít napsat pár slov do deníku, něco namalovat, změnit prostředí.

Taky bývá důležité rozloučení. Nevím, jestli jsi měla možnost se s ní rozloučit tak, jak bys chtěla. Jestli bys jí s rodinou chtěla udělat třeba hrobeček anebo jen místo, které bude to její a kam můžeš chodit, když Ti bude smutno, když budeš chtít vzpomínat.

Uvidíš, jaké to bude ve škole po prázdninách. Nemusíš na sebe tlačit a spěchat, aby to vše co nejdřív bylo “v pohodě”. Můžeš mít období, kdy soustředění půjde hůř. Možná Ti pomůže i popovídání s dobrými kamarády ve škole, kteří mají podobnou zkušenost. Neboj se jich zeptat. Zároveň pokud by toto období bylo moc dlouhé a znemožňovalo Ti běžnější fungování, tak se svěř mamce nebo někomu jinému dospělému v okolí a zkusíte spolu vymyslet, co dál, aby se Ti mohlo ulevit. Můžeš zkusit zajít i za školním psychologem nebo psycholožkou, který/která na školách bývá i pro takové situace.

Držíme palce, ať můžeš brzy zažívat i radostnější dny.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

děkujeme za důvěru, se kterou se svěřuješ. Píšeš nám o tom, jak v poslední době zvládáš lépe emoce. Dáváš konkrétní příklady a ptáš se, jestli to není divné. Máš obavy také z toho, že Ti přijde, že máš nižší představivost a v důsledku toho vnímáš, že můžeš přijít o některé zážitky.

Pokud to správně chápu, chceš se např. po hádce vybrečet, neuděláš to a pak Ti jdou myšlenky jiným směrem a máš pocit, jako by se Tě to už netýkalo. Není na tom nic špatně. Jenom bych Tě zároveň chtěla podpořit v tom, že není nic špatného na tom se vybrečet, když to v danou chvíli potřebuješ. Občas může i pomoci emoce pustit a dát jim prostor. Někdy to může ulevit, když v sobě těžkosti člověk v nedusí.

Říkáš, že Tě štve, že nemáš až takovou představivost. Spustilo to v Tobě i pláč. Snažím se si představit, co přesně myslíš tím, že nemáš až takovou představivost. Mrzí mě, že to v Tobě vyvolává silné emoce. Říkám si, jestli si zkoušela vyhledat odbornou pomoc, o které jsme Ti psali. Mohla by Ti přinést úlevu. Nezasloužíš si se takto trápit.

Moc Ti přejeme, aby Ti bylo lépe a pěkné jarní dny.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

díky za důvěru, se kterou píšeš. Mít chuť a odvahu jít za něčím, co Tě baví a naplňuje, je cenné. Ne každý to v sobě má tak zřetelné. Zároveň chápu, že nemůžeš neslyšet i tátu a jeho obavy. Pravděpodobně Tvůj táta nejde proti Tobě samotné a Tvým snům, ale říká nahlas něco, čím Tě možná chce chránit před nejistotou, jak sama píšeš. Rozumím, že by bylo jednodušší, kdybys od něj měla v tuto chvíli podporu.

Možná by pro Tebe mohlo být užitečné si ještě jednou prohlédnout, co všechno Tě na herectví láká a jak si představuješ reálnou cestu k tomu stát se herečkou. Třeba se pak bude snadněji sdílet s tátou, jak to teď máš - proč je to pro Tebe důležité, co Tě mrzí, když táta říká, v čem si myslíš, že si nerozumíte apod. Pak mu můžeš říct i praktičtěji, jak si to konkrétně představuješ, co by případně byla “zadní vrátka” aj. Možná táta potřebuje čas, aby uviděl, co všechno pro to děláš, že v tom jsi vytrvalá, že přemýšlíš o reálných krocích. Třeba by bylo zajímavé se o tom začít bavit i s ostatními členy rodiny anebo kamarády - jak to mají oni, podpořili by Tě, jak to dělají, když se jejich pohledy od ostatních liší. I obyčejné vypovídání se z toho někomu dalšímu blízkému může přinést nový pohled na situaci a zklidnění.

Zároveň nemůžeš tušit, co všechno Tě ještě potká a co se může měnit postupně, jak půjdeš dál životem. Nemusí to být buď - anebo. A ani nemusíš rozhodnout, jak to bude celé dál v budoucnu. Stačí udělat v dalším kroku to, co Ti dává smysl teď.

Ať už to bude jakkoliv, moc držíme palce, aby to bylo dle Tvých představ a k Tvé spokojenosti.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

díky za důvěru, se kterou se nám svěřuješ. To, co popisuješ, mi zní úplně přirozeně - přeješ si být s někým blízký, být tady jeden pro druhého, podnikat spolu věci apod. Je to taky v Tvém věku přirozený vývoj v dospívání, během kterého můžeš toužit po objevování vztahu a intimity s člověkem, který Ti je sympatický, líbí se Ti.

Zároveň partnerský vztah je záležitost dvou lidí, kteří se dobrovolně rozhodli, že chtějí být spolu. Proto je důležité respektovat a přijmout rozhodnutí vás obou, i když to někdy může být těžké, když to druhý cítí jinak. To je ale taky normální a běžné, že si tak blízce nesedneš s každým člověkem. Neznamená to nic osobně proti Tobě. Chce to jen zkoušet dál.

Když myslím na to, co by Tě mohlo podpořit, tak mě napadá se zaměřit ne tolik na druhé, ale na sebe. Aby ses sám v sobě cítil fajn, rozvíjel své zájmy, byl mezi lidmi. Často se může přirozeně stát, že takhle na někoho narazíš - ve školním prostředí nebo ve volném čase, na jiných místech, kde se něco děje a máš to tam rád.

Není potřeba hledat jednu vyvolenou dívku, ale být otevřený okolí a příležitostem k povídání si s druhými. Dělá se to snáz v kontextu, který alespoň trochu znáš. Protože - jak píšeš - oslovení na ulici může být náročné, protože tu slečnu vůbec neznáš a je normální být v takových situacích obezřetný - z obou stran. Ale rozumím, že Tě to láká. Můžeš začít zkoušet navazovat víc oční kontakt s dívkami, které jen tak potkáváš a které Tě zaujaly. Možná pak budeš mít chuť i některou krátce oslovit, pokud vypadá, že má čas, a říct třeba jen ve dvou větách něco dalšího - pozdrav, omluvu, jestli rušíš, že Ti je sympatická a doplníš další věci podle sebe. Když se potkáš s odmítnutím, tak to není Tvé selhání, ale situace někdy nemusí sednout dobře, což k seznamování také patří.

Možná budeš mít chuť se poptat kamarádů nebo někoho blízkého z rodiny, jak to měli nebo mají s navazováním kontaktu a celkově vztahů oni. Třeba uslyšíš něco, co Tě zaujme, inspiruje a dodá Ti odvahy.

Držíme palce,

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

ráda bys aspoň trochu zapadla do kolektivu třídy. Rozumím, že Tě to, co slyšíš od spolužačky, může štvát i mrzet a mnoho dalšího. Říkám si, že asi není lehké to ustát. Zároveň pokud k tomu máš chuť, máš plné právo se ozvat a říct, že si to nenecháš líbit, že nechceš, aby o Tobě říkala tyto věci. Možná to budeš chtít vlastně jen neslyšet a nevysilovat se odpovědí. Je na Tobě, k čemu Tě to v takové chvíli vede. Pokud takové poznámky ale opravdu překračují Tvou hranici a dělají Ti hodně špatně, tak se neboj to řešit i s učitelem, kterému důvěřuješ, anebo s rodiči. Nezasloužíš si slýchat ve škole takové věci.

Ráda čtu, že děláš, co Tě baví a zůstáváš sama sebou. To mi přijde moc důležité a chtěla bych Tě podpořit v tom, ať v tom pokračuješ. Věřím, že slyšet od spolužáka takovou poznámku Tě mohlo potěšit. A možná sama cítíš nějakou náklonnost od některých spolužáků a Tobě jsou někteří taky víc sympatičtí. Kdo by to byl? A dal by se s nimi navázat větší kontakt? Možná to budou první nějaké školní záležitosti, třeba pak najdete i jiné společné téma, o kterém se dá povídat nebo psát. Možná se někdo ze třídy věnuje podobným volnočasovým aktivitám jako Ty nebo má někdo podobnou cestu domů apod. Věřím, že když budeš hledat a zkoušet, tak se Ti i někdo ve třídě může stát bližším. A pokud to nebude přímo ze třídy, tak možná z celé školy nebo z kroužků.

Držíme palce, ať to jde podle Tvých představ.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

děkujeme za tak pozitivní zprávu. Vážíme si toho, že jsme mohli pomoci a rádo se stalo. Jsme upřímně moc rádi, že je Ti lépe. Oceňuji, že jsi dokázala udělat tak důležitý krok a vyhledala pomoc paní psycholožky. Představuji si, že to nebylo úplně snadné a že to stálo odhodlávání, zvlášť, když to bylo něco nového. Byl to velký krok a Ty jsi ho zvládla.

Moc Ti držíme palce, ať už je jenom lépe a ještě jednou děkujeme, že ses nám ozvala. Zpráva nás potěšila.

S přáním všeho dobrého,

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

píšeš nám o tom, jak moc chceš hrát už od 7 let na housle, ale bohužel se Ti to zatím nesplnilo.

Z množství smutných smajlíků vidím, jak moc jsi z toho smutná. To je mi moc líto a chápu, že Tě to mrzí, když sis tak moc přála se tomuto koníčku věnovat. Rodiče Ti vyjmenovali důvody, proč je to v momentální situaci těžké. Zkoušeli jste přemýšlet nad nějakými alternativami? Např. jestli by Tě nelákala i hra na jiný hudební nástroj, který se v nejbližší ZUŠ vyučuje apod. Rozumím, že by to byla taková nouzová varianta, ale pořád by se šlo případně věnovat hudbě.

Zároveň je moc hezké, jaký máš sen a že Tě tak moc láká konkrétní zájmová aktivita. I když je problematické si tento sen splnit v této době, neznamená to, že to tak musí být navždy. Je více lidí, kteří si něco přáli a splnili si to až později, když na to byly vhodnější podmínky. Zatím třeba můžeš houslovou hudbu poslouchat nebo se jiným způsobem připravovat na to, aby - až přijde ten správný čas - bylo pro Tebe učení se hry na housle jednodušší.

Moc Ti přejeme, abys měla v životě koníčky, které Tě budou naplňovat.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

děkujeme za důvěru, se kterou se svěřuješ. Píšeš o rozpadu vztahu se svojí bývalou slečnou, se kterou jste strávili rok a půl.

Říkáš, že ten vztah byl spíše o psaní a že s Tebou odmítala trávit čas venku, aby Vás nikdo neviděl. Proto vztah skončil. Úplně chápu Tvoji potřebu, že chceš být ve vztahu s někým, v koho máš důvěru a s kým aktivně budete trávit čas. Tvá potřeba je úplně přirozená a je pochopitelné, že po tomto toužíš. Moc oceňuji, že jsi dal na své potřeby a zvládl jsi vztah ukončit, když Ti v něm určité věci vadily.

Ptáš se také, jak si najít holku. Je určitě více možností. Můžeš se např. porozhlédnout ve škole, na zájmových kroužcích nebo se Ti třeba může líbit nějaká známá od Tvých kamarádů. Zároveň bych Tě chtěla podpořit v tom, že nemusíš hned podnikat velké kroky a můžeš zpočátku zkusit navázat kontakt tím, že se na dívku usměješ nebo ji pozdravíš. Později se můžete dát i do řeči a pobavit se na přátelské úrovni. Není nutné tlačit na pilu a kolikrát je lepší tomu nechat volný průběh. Když vám spolu bude příjemně, můžeš danou dívku zkusit pozvat ven. Pokud by pro Tebe bylo těžké oslovovat holky tváří v tvář, je také možné si danou slečnu vyhledat např. na Facebooku a kontaktovat ji nejdříve touto cestou.

Uvidíš, jaký způsob Ti bude nejbližší. Je normální být pak někdy nervózní, když se seznamuješ s někým novým, zvláště s někým opačného pohlaví. Člověku taky někdy chvilku trvá, než najde někoho, s kým se bude cítit dobře, tak se nenech případně odradit.

Držíme palce v seznamování a přejeme pěkné dny.

Modrá linka