Ahoj z Modré linky,

díky za důvěru, se kterou nám opakovaně píšeš. Z Tvé zprávy čtu, že si procházíš těžkým časem, míváš myšlenky či zkušenosti, které Tě možná samotnou překvapují, děsí. Přemýšlíš celkově o smyslu a fungování světa. Z Tvé zprávy čtu taky prožitou bolest, a to je mi za Tebe moc líto. Zároveň jsem ráda, že jsi dokázala sepsat to, co Tě tíží, a obrátila ses s tím někam dál - nezůstáváš na to sama.

Opakovaně i z Tvých předchozích zpráv čtu náročnost, kterou zažíváš v kontaktu s některými lidmi, silnými emocemi a myšlenkami či při ubližování si. Zasloužíš si podporu a pomoc. Věřím, že může přijít čas, a že jsi ho v minulosti už i zažila, ve kterém to všechno pro Tebe bude snesitelnější. A že se lidi nedělí na “dobré a špatné”.

Teď si říkám, co by pro Tebe bylo to nejaktuálnější, v čem bys potřebovala něco jinak? Možná to je něco v rodině, něco ve škole, něco jen Tvého, co bys potřebovala víc probrat. Dobrý začátek může být, když to, co Tě trápí, vyslovíš někomu dalšímu nahlas. Získá to najednou jasnější obrysy a ten, kdo Ti je nablízku (i fyzicky) s Tebou může hledat varianty. Chtěla bych Tě podpořit, ať to zkusíš. Možná to bude jen něco z toho, co jsi psala nám, ale i to je dost. Zkus se zamyslet, jestli by ten člověk mohl být někdo z rodiny, školy (možná máte školního psychologa anebo určitě výchovného poradce či jiného učitele, kterému důvěřuješ), možná to bude někdo z kroužků, které navštěvuješ, anebo známý, kterému věříš. Můžeš se taky potkat s psychologem online, pomoct vyhledat by Ti ho mohli dospělí v Tvém okolí. Není ostuda jim říct o pomoc. Jsme tu pro Tebe i dál na Modré lince či jiné krizové lince, např. Lince bezpečí, na telefonu nebo chatu je víc prostoru k povídání a plánování. Přála bych Ti, abys mohla zažívat klidnější dny, udělat si víc volna a času na sebe, abys nespěchala a nekladla na sebe velké úkoly, ale naopak dělala víc věcí, které Ti dělají radost.
Držíme palce, abys sis brzy našla navazující pomoc, kterou si zasloužíš.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

děkujeme za důvěru, se kterou se nám svěřuješ. Říkám si, že nemuselo být snadné tuto zprávu napsat. Ale je moc dobře, že jsi na náročné myšlenky nezůstal sám. Vnímám, jak moc se trápíš a celá ta situace není lehká.

Popisuješ různé chvíle, kdy se s rodiči míjíte - mamka nerozumí Tvému smyslu pro humor ani Tvým koníčkům, s tátou si nepovídáte. Dokonce si myslíš, že by rodičům bylo líp, kdybys tu nebyl. To mi zní jako hodně silná a nepříjemná myšlenka. Moc bych Ti přála, abys na takhle těžké pocity nemusel být sám a mohl o nich s někým mluvit. Připouštíš, že kdyby to zůstalo jen mezi Tebou a tím člověkem, možná bys do toho šel. Napadá mě, jestli by pro Tebe takovým člověkem mohl být třeba školní psycholog, pokud ho na škole máte. Říkám si, že bys u něj mohl mít bezpečný prostor pro návazná setkání a probírání toho, co Tě trápí - například chuť si ublížit, myšlenky na sebevraždu, to, že se nemáš rád, ale i vztah s rodiči, či cokoli dalšího. Vzhledem k tomu, že je Ti 14 let, někdy ne všechno může zůstat jen mezi Vámi, ale můžeš se s ním o tom dopředu pobavit a zjistit, jak to daný psycholog má.

Zároveň přemýšlím nad tím, že se Tvé těžkosti asi hodně pojí s rodiči, tak by možná bylo přínosné, kdyby i oni věděli, co se v Tobě děje. Někdy si dospělí ani neuvědomí, jaké pocity mohou jejich poznámky či chování vyvolat. Pak může pomoci otevřeně si popovídat o tom, co Tě trápí, přímo s nimi. Je důležité to pro sebe udělat co nejbezpečněji - vybrat vhodný čas, místo a třeba si i dopředu sepsat, co bys vlastně potřeboval, aby věděli. Někomu pomáhá třeba napsat dopis nebo ukázat tohoto Alíka i s naší odpovědí. Také si můžeš rozhodnout, jestli by u toho měli být rodiče oba nebo třeba jen jeden z nich, ke kterému máš konkrétně v tomto větší důvěru.

Někdy může být snazší svěřit se nejdřív někomu jinému z rodiny (babičce, dědovi, tetě, ...) nebo komukoli dospělému, komu alespoň nějak věříš. Vím, že někdy udělat ten krok a promluvit o tom, co máme v sobě, může být opravdu náročné a chce to svůj čas. Je Tvé rozhodnutí, jaké další kroky se rozhodneš udělat. Jen chci říct, že sdílení často přináší úlevu a to, co popisuješ, by člověk neměl nést sám. Zasloužíš si pomoc.

To, co můžeš zkusit sám, je aplikace Nepanikař, kde jsou různé tipy, co můžeš dělat právě ve chvílích, kdy Tě to k sebepoškozování táhne anebo kdy Tě napadají myšlenky na sebevraždu. Pokud by však myšlenky na to nebýt sílily, nezůstávej na to sám a zavolej na krizovou linku (např. na Linku bezpečí: 116 111). V případě akutního ohrožení je tu i Zdravotnická záchranná služba (155).

Kdybys chtěl celou situaci probrat ještě více s námi - ať už ohledně čehokoli, co Tě trápí, nebo ohledně dalšího nasměrování na odbornou pomoc, můžeš nám zavolat na linku nebo napsat na chat, kde je možné vzájemně se doptávat (více na www.modralinka.cz).

Přejeme Ti hodně sil do dalších kroků a klidnější dny.

Modrá linka

Ahoj,

vážíme se Tvé důvěry a, že se na naší poradnu znovu obracíš. Mrzí mě, že býváš tak často nemocná i že při tom opakovaně zažíváš silné úzkosti.

Je super, jak sis všimla, že úzkost přichází, když nejsi zaměstnaná činnostmi ve škole, a navíc je podporovaná trávením volného času na telefonu. Přijde mi, že si v její řešení udělala už velký kus práce, za to klobouk dolů. Je moc dobře, že ses s tím, co prožíváš, obrátila na mamku, i když Ti v tom nedokáže pomoct tak, jak bys potřebovala. Přemýšlím, jestli si Ty sama někdy přemýšlela nad tím, co by Ti v takové chvíli pomohlo nejvíc. Můžete o tom zkusit s mamkou přemýšlet společně a třeba přijdete na něco, co Ti sice nedokáže úzkost zahnat úplně, ale alespoň trochu zmírnit. Příště, až Tě zase úzkost přepadne, se můžeš zkusit podívat také na techniky v aplikaci Nepanikař (kterou si je potřeba stáhnout do telefonu) a některé z nich vyzkoušet.

I to, že se při prožívání úzkosti snažíš obrátit na Linku bezpečí je určitě dobrý krok. Mrzí mě, že jsi zatím nebyla úspěšná - chci Tě podpořit v tom, abys to nezvládala a zkusila příště i jiné linky důvěry. Je jich v ČR mnoho, na které mohou volat děti (kontakty na ně nalezneš zde: www.krizova-pomoc.cz/seznam-linek-duvery-pro-celou-populaci), můžeš zkusit zavolat třeba i přímo k nám na Modrou linku.

Chceš vědět, jak se úzkostí zcela zbavit. Přijde mi fajn, že víš, kdy se Tvé úzkosti objevují. Tím pádem se můžeš trochu připravit dopředu na situaci, až budeš příště nemocná - čím bys mohla vyplnit svůj čas, aby ses zaměstnala podobně, jako když si ve škole (a aby to nebyly sociální sítě)? Určitě jde vymyslet spoustu nápadů na aktivity, které jde dělat i v posteli, kterými si můžeš zaměstnat hlavu. Příkladem mě napadá třeba poslech audioknih nebo četba, nějaká kreativní činnost (od vymýšlení básní či příběhů po malbu či vyšívání), doplňování zameškaného učiva či trénování relaxačních metod (můžeš kouknout třeba na autogenní trénink). Případně, pokud by Tě úzkosti hodně obtěžovaly, můžete s mamkou zkusit vyhledat nějakou psychologickou podporu, např. se zeptat ve škole nebo u dětského lékaře, jestli by Vám někoho nedoporučili.

Držíme palce, ať se Ti brzy uleví,

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

děkujeme, že se na nás znovu s důvěrou obracíš. Píšeš o úzkostech ohledně těla a o nesnázích mezi kamarády.

Je mi líto, že vnímáš, že se necítíš mezi kamarády tak vítaná a nejsi zahrnována do mimoškolních aktivit. V interakci mezi kamarády zažíváš též různé nepříjemné situace, ve kterých Ti není příjemně. Nedivím se, že se tím trápíš a oceňuji, jak dokážeš o náročných pocitech mluvit.

Zmiňuješ, že se projevy depersonalizace (odtržení od sebe i svého vlastního těla apod.) nelepší. Umím si představit, že je to dost zatěžující a možná i vyčerpávající. V minulém dotazu jsme Ti doporučovali, ať se s tím zkusíš svěřit někomu dospělému, ke komu máš důvěru. Mohou to být např. rodiče, kteří by Ti mohli pomoci i s vyhledáním další pomoci. Zvládla jsi skvěle první krok, kdy jsi napsala do Alíkovy poradny a svěřila ses nám, ale říkám si, že by mohlo pomoci, abys na další krok nebyla sama. Je dobré mít k sobě lidi, kteří Tě podrží a podpoří Tě v nelehkém období.

Zmiňuješ obavu, že jsou psychologové drazí a nechceš po rodičích, aby to platili. To je od Tebe moc hezké, jak bereš v úvahu svoje okolí a je znát, jak moc Ti na nich záleží. Chtěla bych Tě ale podpořit v tom, že i Ty si zasloužíš cítit se lépe a mít pravidelný prostor, kde se budeš s odborníkem moci pobavit o tom, co Tě tíží. Mohla bys s ním řešit vztahové problémy, traumata i pocity odcizení od vlastního těla.

Existuje i odborná pomoc, která je zdarma. Např. školní psycholog/psycholožka Ti poskytne konzultace zdarma a také jsou psychologové propláceni pojišťovnou. Konkrétní informace jsou na webech zdravotních pojišťoven a poté je potřeba žádanka od dětského lékaře. Ke školnímu psychologovi/psycholožce se můžeš objednat Ty sama. V krizovém centru jsou služby také nezpoplatněny. Jak jsme Ti posílali mapu pomoci Safezóny (www.safezona.cz/mapa-pomoci), můžeš si tam přímo dle místa bydliště vyhledat krizové centrum pro děti a mládež nebo konkrétní psychology. Moc Ti držíme palce, ať najdeš pro sebe tu správnou pomoc. Zkus se případně poradit i s rodiči.

Přejeme Ti klidné dny a hodně sil.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

děkujeme za důvěru, se kterou se svěřuješ Alíkovi. Píšeš o tom, že svůj život prožíváš, jako bys byla ve snu. Vnímáš jako by ten život nebyl Tvůj a jako bys ho sledovala z okna. Zároveň sis tento rok našla kamarády, ale trápí Tě možnost, že bys je mohla ztratit.

Je mi líto, že nežiješ život, jaký by sis přála, a zažíváš pocity, které Tě znervózňují. Je ale důležité, že ses zvládla s tímto svěřit, i když to nemuselo být lehké. Je to první důležitý krok ke změně. Ptáš se, jak se můžeš vrátit zpátky do života a co se Ti děje. Snažíš se sama sobě porozumět a vyvíjíš snahu, aby Ti bylo lépe, i přestože Ti vůbec není dobře. To je obdivuhodné.

Tyto stavy se často pojí s úzkostí a s přetížením nervového systému. Mozek začne fungovat v režimu „ochrany“, a tím lidi jakoby oddálí od pocitů a prožitků. Strach ze ztráty kamarádů, který zmiňuješ, může být spolu třeba se stresem ze školy a něčím dalším toho příčinou, ale takto na dálku to nedokážu určit. Zasloužíš si však prožívat zase svůj život v klidu a radosti. Proto by bylo na místě, aby sis o tom promluvila s někým dospělým, komu věříš, a s kým byste pak společně vyhledali odborníka. Mohou to být třeba rodiče, ale i školní psycholog/psycholožka a následně psycholog či psychoterapeut, který s tím má zkušenosti. Dá se na tom pracovat na společných sezeních a také nacházet příčinu toho, proč se Ti takové věci dějí. Posílám mapu pomoci Safezóny, kde můžete společně vyhledat odborníka dle místa bydliště www.safezona.cz/mapa-pomoci.

Moc Ti přejeme, ať je Ti lépe.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky.

Je moc fajn, že jsi s námi své trápení dokázal otevřeně sdílet, to chce velkou odvahu. To, že o tom přemýšlíš a chceš tomu porozumět, je samo o sobě důležitý první krok. A je obdivuhodné, že uvažuješ i o tom, jak tvoje chování působí na druhé - to o Tobě vypovídá, že Ti na lidech kolem opravdu záleží.

Dává smysl, že Tě derealizace hodně trápí - to, co popisuješ, opravdu může být velmi nepříjemné. Mnoho lidí s podobnou zkušeností říká, že se při takovém prožitku cítí odpojení od světa, sebe nebo svých pocitů, jako by na všechno koukali přes mlhu, nebo jako na film. Není divu, že máš kvůli tomu pocit, že si nic neužiješ naplno a že Ti to zasahuje do vztahů i do toho, jak vnímáš sám sebe. Někdy bývá derealizace jako taková spojená s dlouhodobým stresem, úzkostí nebo velkou zátěží - je to totiž vlastně způsob, jak se nás mozek snaží chránit, když je toho najednou moc - více, než dokáže zpracovat.

Věřím, že by Ti mohlo pomoct o tom mluvit s někým dospělým, komu věříš - třeba s rodiči nebo se školním psychologem/psycholožkou. Hodně lidem pomůže, když se s tím svěří a najdou odborníka, který se v tom vyzná, třeba psychologa nebo psychoterapeuta. Dá se s tím totiž pracovat a také nacházet příčinu toho, proč se Ti takové věci dějí. Pro příklad existují techniky, které pomáhají se více ukotvit v přítomném okamžiku a vracet se do těla například s pomocí smyslů, které nás typicky dost dobře uzemňují v realitě (např. jak něco voní, jakou to má barvu, strukturu apod.).

Přejeme Ti hodně štěstí a pěkné podzimní dny,

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

na linku bezpečí (teď tím myslím celkově linky důvěry/krizové linky) se obracejí nejčastěji lidé, které trápí jejich aktuální situace, jsou v krizi, potřebují se v něčem lépe vyznat, zažívají náročné období a třeba zatím neví, co a jak dál. A důvody jsou mnohé další a vždy v něčem jiné, dle člověka a situace. Říkám si, že máš zřejmě nějaký důvod, proč Tě zavolání na nějakou linku (ať už Linku bezpečí anebo jinou) napadlo a možná máš představu i o tom, o čem by sis chtěla, možná potřebovala, popovídat. Někdy se až během hovoru společně přijde na to, proč daný člověk zavolal a co by potřeboval. Rozumím, že Tě to může lákat a zároveň si říkáš, jestli je to v pořádku. Je na Tvém uvážení, jestli se ozveš.

Co nejhezčí dny přeje,

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

je moc dobře, že se obracíš pro radu a pomoc, když Tě něco trápí. Umím si představit, že Tě myšlenky, které popisuješ, obtěžují a asi bys chtěla je nemít. Jsem ráda, že se svěřuješ a nezůstáváš na ně sama.

Nedokážu Ti odpovědět na to, proč Ti ty myšlenky do hlavy lezou. To by bylo asi na delší bádání třeba s psychologem/psycholožkou. Ani Ti nejsem schopna říct, zda se jedná o OCD, to by musel zhodnotit odborník, které se zabývá diagnostikou. To, co bych Ti však doporučila, je vyhledání další pomoci - právě psychologa. Společně byste mohli zkoumat, kde se myšlenky berou a jak s nimi pracovat tak, aby Tě neobtěžovali. Zároveň mi přijde důležité, že si všímáš, že začínáš mít úzkostné stavy - je dobré to nepodcenit a pomoc vyhledat. Tělo zřejmě vysílá signály, že je něco v nepořádku - zaslouží si to pozornost.

Chci Ti zároveň říci, že nejsi sama, kdo zažívá úzkosti a vtíravé myšlenky. Mnoho lidí mívá myšlenky, které nechce mít a bojují s nimi. Nemyslím si, že je to na blázinec. Spíše mám z Tvé zprávy dojem, že je toho na Tebe možná hodně nebo jsi ve stresu, něčeho se obáváš, a pak můžeš být v napětí a projeví se to jak v těle, kdy zažíváš zrychlený dech, nevolnost, ale třeba i v myšlenkách, které jsou pak úzkostné, nepříjemné, vtíravé. Věřím, že Ti v tom není dobře a proto bych Ti moc přála, abys to mohla s někým, kdo tomu rozumí, řešit a hledat cesty, jak se mít lépe.

Nevím, zda někdo ve Tvém okolí alespoň tuší, co prožíváš. Pokud ne, prvním krokem by mohlo být se někomu svěřit - např. někomu dospělému, kdo Ti může pomoci vyhledat další pomoc - může to být rodič, teta, oblíbený učitel/ka nebo i třeba školní psycholog/psycholožka, pokud na škole máte. Nenech si to pro sebe. Zasloužíš si na to nebýt sama.

Přejeme Ti, ať se brzy cítíš lépe.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

přišel nám do schránky důvěry úplně identický dotaz jako sem na Alíkovu poradnu. Reagujeme proto stejnou odpovědí.

Píšeš, že je Ti 13 let, budu Ti proto v odpovědi tykat. Vážíme si toho, že ses nám znovu svěřil se svým trápením, věřím, že to ani tentokrát nemuselo být snadné. Píšeš o sebepoškozování, o ztrátě nejlepší kamarádky i o tom, jak je těžké důvěřovat svému okolí. Nevíš, co dál.

Nejprve bych chtěla zmínit, že nás Tvá zpráva nijak neotravuje, naopak - přijde mi důležité, že jsi napsal a vnímám závažnost toho, co prožíváš. Přemýšlím, jak náročné to celé muselo v uplynulých měsících být. Chuť ublížit si zpravidla přichází, když už je toho na nás prostě příliš a nedaří se nám přijít na jiný způsob, jak si ulevit. Vnímám z Tvé zprávy strach říct si někomu o pomoc. Je to něco, co zažívá mnoho lidí, když se ocitnou v těžké životní situaci. Tím, že jsi nám napsal jsi už ale vlastně první, často nejtěžší krok udělal. I přesto, že jsi zmiňoval, že nikomu nedůvěřuješ, rozhodl ses nám napsat - beru to jako odvážný krok a důkaz toho, že v sobě máš chuť najít cestu z téhle těžké situace ven. Věřím tak, že máš v sobě sílu i na další kroky, které možná nebudou snadné, ale jsou důležité proto, aby Ti znovu bylo líp. Zvládnout to všechno sám je totiž hodně těžké - sám píšeš, že někdy věříš, že se to spraví samo, ale přesto je Tvá chuť si ubližovat stále větší - a Ty si rozhodně zasloužíš pomoc a podporu od ostatních.

Osobně věřím, že každý včetně Tebe má na světě své místo. Když nám přijde, že to tak možná není, je to často právě pomoc ostatních, co nám pomůže ho znovu nalézt. Mrzí mě, jak k situaci přistupuje Tvá máma, chce se mi ale věřit, že existují lidé, kterým na tom, co se Ti děje, bude záležet a budou tu pro Tebe. V naší první odpovědi jsme Ti už pár tipů na to, u koho můžeš podporu hledat, dávali - můžeš si je zkusit znovu projít. Vzhledem k Tvému věku nejspíš bude potřeba se obrátit s prosbou o pomoc nejprve na nějakého dospělého, který by Ti mohl pomoci zprostředkovat odbornou pomoc, např. některého z psychoterapeutů. Napadá mě, že můžeš zkusit své mámě nebo jinému dospělému ukázat tento i předchozí email a naše odpovědi na ně. Kromě toho mě ještě napadá doporučit Ti aplikaci Nepanikař a web www.vzkazynatele.cz, kde jsou mimo jiné tipy na to, jak zvládnout chuť ublížit si a co je možné udělat místo toho. Chtěla bych Tě podpořit v tom, abys dal těmto možnostem šanci. Obrátit se můžeš i na naši linku, nejlépe skrze telefon nebo chat, kde máme obvykle více prostoru na sebe vzájemně reagovat, než je tomu prostřednictvím emailu.

Přejeme Ti hodně sil.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

bude fajn, když si nejdříve zajdeš ke svému dětskému lékaři/lékařce. Pokud usoudí, že bude nejlepším řešením návštěva urologa, nejspíš Ti vypíše žádanku a dá Ti doporučení na konkrétní urologii, kde by Ti pomohli. Na takové místo se pak objednáš a dorazíš. Věřím, že by Ti i se všemi podrobnostmi poradil právě Tvůj dětský lékař či lékařka.

Ať vše dobře dopadne.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

moc mě mrzí, jak se trápíš a že svůj svět vidíš zahalený temnotou. Svět Ti najednou přijde úplně nezajímavý a náročný... Je vidět, že se tím opravdu trápíš a vůbec se tomu nedivím. Když je nám takto mizerně, tak je s tím i spojené to, že se člověk hůř soustředí, nevnímá okolní svět a vše má tak nějak utlumené, jak píšeš.

Přijde mi super, že vidíš na svém životě i spoustu kladných stránek a důležitých věcí, které stojí fakt za to, např. super rodina, zážitky apod. Je moc dobře, že i přemýšlíš nad tím, že kdybys spáchala sebevraždu, jak zle by bylo Tvým blízkým. Moc fajn je také Tvá vize do budoucna, jak bys chtěla v rámci svého povolání pomáhat lidem, která Tě žene dopředu. Přijde Ti absurdní, že i když máš kolem sebe skvělé lidi a příjemné okamžiky v životě, cítíš se na dně. To, co popisuješ, skutečně vypadá jako příznaky deprese. Deprese opravdu zahaluje život do černé barvy. Člověk jako by měl takové černé brýle, které svět kolem zbarví do černa.

Napadá mě, jestli někdo z blízkých lidí ví o tom, jak moc se trápíš. Podpořila bych Tě v tom se případně někomu svěřit, aby to břímě nebylo jenom na Tobě. Ideální by bylo zajistit si i konzultaci u školní psycholožky, pokud někoho takového ve škole máte. Kdybys řekla o svém zármutku rodině, mohli by Ti pomoci s návštěvou psychologa nebo psychiatra. Hodně se trápíš a zasloužila by sis pomoc. Zasílám odkaz na Mapu pomoci Safezóny, kde můžeš zjistit podle místa svého bydliště, kteří odborníci se v okolí nachází: www.safezona.cz/mapa-pomoci.

Je mi líto, jak těžké to ve škole máš. Posměch opravdu člověka hluboce zraní a stres ze známek tomu rozhodně nepřidá. Zkus to probrat s nějakým odborníkem, jak píšu výše. Fajn by byla ta školní psycholožka. To, že máš podporu rodičů, je úžasné. Vnímám, jak silná jsi, když píšeš, že to i přes ty všechny překážky zvládáš.

Přeji mnoho sil.

Tvoje Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

je fajn, že hledáš odpovědi, když si s něčím nevíš rady. Věřím, že je pro Tebe těžké, když se nemůžeš ve škole soustředit a oceňuji, že hledáš způsoby, jak to změnit.

Každý to má se soustředěním trochu jinak - někdo se nejlépe soustředí, když je kolem něj ticho a klid, jiný zas zvládne udržet pozornost i v hluku. Pokud je např. Tvoje tělo neklidné, můžeš ho zkusit nějak zaměstnat, např. mačkat něco měkkého v ruce. Někteří lidé mají větší problém se soustředit, protože jsou přehlcení, mají mnoho myšlenek, které se jim těžko seřazují nebo jsou třeba ve stresu, smutku nebo jiné nepohodě. V tom případě pomáhá, když o tom, co člověka trápí a zaměstnává v myšlenkách, s někým mluvit. Na pozornost má vliv další řada věcí. Těžko se mi tak radí konkrétní věci, protože nevím, co je příčinou toho, že se nesoustředíš. Zkus si všímat chvílí, kdy se Ti soustředit daří. Jsou takové? Mají něco společného? Co Ti pomáhá udržet myšlenku, pozornost? A pak si o tom třeba s rodiči nebo někým dalším, komu důvěřuješ, promluvit.

Co se týče PPP, jedná se o pedagogicko-psychologickou poradnu - tam pracují psychologové, speciální pedagogové a další pracovníci, a jsou tam právě od toho, aby pomáhali, když někomu nejde moc učení nebo má ve škole jiné potíže. Pokud je to o nesoustředění ve škole, asi se budou pracovníci PPP snažit najít, co to způsobuje a následně Tobě i učitelům/rodičům poradí, co s tím dělat. Asi s Tebou budou probírat, co ve škole zažíváš, možná vyzkouší nějaké testy, aby zjistili, co může za to, že se nesoustředíš. Není to o žádné zkoušce, spíše jde o to, aby Ti bylo ve škole co nejlépe a proto je někdy třeba zjistit, co Ti v tom brání. Nemusíš se toho obávat.

Přejeme Ti hezké prázdniny a ať je Ti v učení brzy lépe.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

jsem ráda, že ses rozhodla znovu napsat, když Tě něco trápí. Píšeš, že máš deprese, panické ataky, sebepoškozuješ se. To se mi zdá vážné. O to víc jsem ráda, že na to nezůstáváš sama.

Ptáš se, jak řešit sebepoškozování, aniž by se to dozvěděli rodiče. Přemýšlím nad tím, co Tě vede k tomu, že nechceš, aby o tom věděli. Domýšlím si, že se možná bojíš jejich reakce nebo toho, co pak s tím budou chtít dělat. Napadá mě, že nejprve můžeš zkusit aplikaci Nepanikař, kde najdeš různé tipy, jak odolat tomu si ublížit a zároveň i kontakty na linky důvěry a další služby, kam se můžeš (i anonymně) ozvat, když máš chuť si ublížit nebo chceš mluvit o tom, co prožíváš a podobně. Aplikaci a další užitečné informace najdeš tady nepanikar.eu/ Můžeš se i podívat na tyto stránky, kde zjistíš více o tom, jak se postupně sebepoškozování zbavit a najít bezpečnější formy úlevy: www.linkabezpeci.cz/poradna/sebeposkozovani

Dále mi běží hlavou, zda někdo vůbec ví, co prožíváš. Zasloužíš si pomoc. A je v pořádku si o ni říct. Každý jsme někdy v období v životě, kdy je toho na nás moc a potřebujeme se opřít o někoho druhého. Napadá mě, že můžeš oslovit školního psychologa/psycholožku, pokud na škole máte - tam je možné se domluvit, co se rodičům řekne a co ne. Nebo se můžeš pro začátek svěřit kamarádce/kamarádovi. Někdy může ulevit už jen to, že to někomu řekneme, že v tom nejsme sami. V neposlední řadě se můžeš ozvat i na Modrou linku (www.modralinka.cz) nebo na Linku bezpečí (www.linkabezpeci.cz), kde o všem můžeš mluvit anonymně bez toho, aniž by se to rodiče dozvěděli.

Zároveň si říkám, že se asi potýkáš s mnoha dalšími věcmi kromě sebepoškozování a představuju si, že je to dost těžké to unést. Říkám si, že by mohlo být nápomocné se obrátit na odborníka - psychologa/psychoterapeuta. To už se však většinou neobejde bez souhlasu rodičů. Přemýšlím, zda vědí alespoň o kousku toho těžkého, co prožíváš. Nemusíš jim říkat vše, to je na Tobě, ale napadá mě, že by Tě mohli podpořit získat dále pomoc.

Přejeme Ti, ať je Ti brzy lépe a najdeš vhodnou pomoc.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

je dobře, že si říkáš o radu, když se necítíš dobře. Mrzí mě, že se s Tebou přestala bavit Tvá dobrá kamarádka. Umím si představit, že to je o to náročnější, pokud se začala bavit s Tvou sestrou. Představuju si, že i to, že máš dojem, že Tvůj crush o Tebe neprojevuje zájem, prohlubuje negativní pocity, o kterých píšeš.
Mrzí mě, že ses uchýlila k ublížení si. Přemýšlím, jestli znáš nějaké jiné způsoby, jak si ulevit a cítit se líp. Může to být třeba nějaká činnost, kterou máš ráda: ať už sport nebo setkání s lidmi, s kterými Ti je dobře. Někdy je náročné vyrovnat se smutkem a tíhnou, které cítíme, a je dobré požádat o pomoc, abychom na to nebyli sami, když se nám to nedaří překonat. Proto mě napadá, že by bylo fajn obrátit se na někoho dospělého nebo přímo odborníka, který by Ti s Tvými pocity pomohl. Máte ve škole školního psychologa? To může být první osoba, na kterou se obrátit a která Ti pomůže vyhledat pomoc. Dál mě napadá obrátit se na rodiče nebo na někoho dospělého v okolí, komu důvěřuješ. S nimi pak můžeš vyhledat třeba pomoc dětského psychologa, se kterým bys o svých pocitech mohla mluvit. Mluvit o tom, co se nám děje je důležité a pomáhá nám to cítit se líp.

Jelikož nám už píšeš po několikáté, říkám si, jestli jsi do teď měla možnost o tom, co prožíváš, s někým mluvit. Uvědomuju si, že to chce hodně odvahy říct si o pomoc a nebývá to vždy snadné. Jako pomoc může sloužit i naše odpověď, která se dá ukázat. Zároveň můžeš přijít na náš chat nebo se obrátit na linku, kde je možnost mluvit více o tom, co se děje a doptávat se. Kontakty najdeš na www.modralinka.cz

Přejeme Ti, ať se Ti brzy dostane pomoci.

Modrá linka