Ahoj Levharthvězdo,
to vůbec není kravina, vzpomínám si, že když jsem byl malý, též mi tato otázka nedala spát.

V každodenní záplavě informací není úplně očividné, že přirozená smrt jako skutečná příčina skonu neexistuje, tento pojem se používá zejména pro odlišení od smrti způsobené něčím nepřirozeným. Třeba vraždy, sebevraždy nebo zabití při nehodě nebo vinou nehostinného prostředí (zima, horko, hladový zimní medvěd) určitě přirozené nejsou. Pokud člověk podlehne vleklé nemoci, jako je třeba rakovina, tak to už by někdo jako přirozenou smrt označit možná mohl, protože v tom není očividně vnější (tedy nepřirozený) vliv, ale někdo jiný by zase namítal, že pokud člověk kvůli nemoci zemře příliš mladý, tak to je vždy nepřirozené. Pak vyvstává velice ošklivá otázka, jaký věk je správný na to, aby už člověk zemřel přirozeně…

Dle mého názoru je slušná odpověď, že žádný. Osobně mi přijde lepší vůbec pojem přirozená smrt nepoužívat. Zdá se mi neuctivé vůči lidskému životu mávnout nad stářím rukou a říkat „teď už je to jako normální“.

Člověk totiž nikdy neumře jen tak proto, že už je starý, smrt má vždy nějakou běžnou biologickou příčinu, která je mnohdy banální a často i předejitelná. Viz starší dotaz, proč lidé umírají. Na mikrobiologické úrovni jsme jen složité mechanické stroje, které se celý život postupně čím dál víc porouchávají a čím dál hůř opravují. Některá z poruch může časem způsobit smrt. Nejčastěji ke stáří více selhává srdce (infarkt), často také plíce, ledviny nebo mozek (mrtvice). Čím důkladnější lékařský dohled nad sebou člověk má, tím vyšší je šance, že nenadálá porucha půjde včas napravit. Dnes už existují různá chytrá zařízení, která umožňují zdravotní stav monitorovat na dálku a v případě problému přivolají záchranku, tím jde spoustě takzvaně přirozených smrtí zabránit. Z pohledu člověka, kterému se přitíží, je naprosto jasné, že je lepší být nepřirozeně živý než mrtvý… a je jedno, jak je starý.

Lidé, kteří žijí nezdravě – kouří, přejídají se apod. – si opotřebení organismu zhoršují. Většinou si nepřipouštějí dlouhodobé důsledky… a mnohdy předpokládají, že až budou staří, tak zemřou nějak krásně přirozeně a budou s tím smíření. Ale skoro určitě nebudou. Smrt je zaskočí. Zničí jim plány. Je to její krutá přirozenost…

Alík

Ahoj,
to jsou moc pěkné otázky.

Na první otázku – proč lidé umírají – jsem již podrobně odpovídal loni v létě, viz www.alik.cz/p/251705. Asi nemám nic, co bych teď dodal.

Proč lidé vnímají různé emoce? Základem všech emocí je strach, který se vyvinul u našich vzdálených prapředků z pudu sebezáchovy. Viz moje odpověď u starší otázky, jak se zrodili lidi – www.alik.cz/p/252057. Kdybys byla předek primáta někde v Africe, malá skoro-opička zhruba velikosti veverky, měla bys větší šance na přežití (a rozmnožení), pokud se dravců bojíš, než nějaký tvůj příbuzný, který strach vůbec nezná. Ale zase kdybys znala jenom strach, tak to tvé šance na přežití naopak sníží, protože si netroufneš hledat potravu, potřebuješ tedy i odvahu/zvědavost jako protiváhu strachu. Pocit znechucení zase zajišťuje, abys nesnědla nebo nevypila něco zkaženého a potenciálně nebezpečného, co by také tvoji životní dráhu předčasně ukončilo. Mnoho druhů zvířat si dodnes běžně vystačí s těmito emocemi, které používají při vyhodnocování situací. Nepotřebují nad světem nijak složitě přemýšlet, stačí zrychlený hormonální výpočet, jehož výsledkem bývá buď „jdi do toho “, nebo „zdrhej “...

Zvířata, která žijí ve smečkách (nebo podobných skupinách), si postupně vyvinula mnohem pestřejší sestavu citů. Smečka je totiž také vynikající nástroj k přežití rodu, jedinec má menší šance než početná tlupa. Pocity úcty k autoritě, ke stáří, soucit s bližním, ochota pomáhat, ctižádost, zlost vůči narušitelům pořádku, chamtivost, žárlivost, a dokonce i láska – tyto všechny emoce, byť mají mnohdy složité příčiny, jsou také odvozené od strachu z vyloučení ze skupiny. Lidé jsou prostě společenští tvorové. Dnes si to moc neumíme představit, ale ještě před několika desítkami tisíc let platilo, že člověk vyhnaný ze svého kmene byl de facto odsouzený k smrti.

Proč lidé pláčou? Viditelný pláč je hlavně jasný signál smutku pro ostatní ve skupině, že se děje něco nepěkného a že na tento stav mají správně zareagovat – pochopit co nejdřív situaci, projevit sounáležitost, mlčet, případně plakat také. Podobně společenský účel má třeba i hlasitý smích – také je to zejména signál pro ostatní, že se přihodilo něco veselého. To, že si dovedeme tyto pocity uměle navodit filmem, literaturou či jinou kulturou, je novinka z posledních pár tisíc let, se kterou naše biologické procesy nepočítají. Stejně tak fakt, že žijeme v mnohem větších skupinách a že sdílíme smyšlené příběhy napříč městy, státy i světadíly – na něco takového naše emoce vůbec nejsou stavěné. Ale přesto fungují. Ve spolupráci s rozumem dokážou rozšířit soucit určený původně pro stopadesátičlenný kmen na sedm miliard skutečných lidí a na kdovíkolik fiktivních tvorů...

Někdy můžou také lidé u filmu slzet, protože zívají nudou, viz moje starší odpověď www.alik.cz/p/251951.

Alík

Ahoj,
karma je v obecnějším slova smyslu víra v nějakou vyšší spravedlnost světa. Tedy, že dobré skutky a myšlenky vedou ke spokojenému životu, špatné skutky a myšlenky vedou k utrpení. Většinou o karmě mluvíme, když je někdo náhodnou shodou okolností potrestán za něco špatného (třeba když ozbrojený lupič během přepadení omylem vystřelí a odražená kulka zasáhne jeho hýždě ), nebo když má někdo jen tak nevysvětlitelnou smůlu (= špatná karma), nebo když někdo páchá dobro a doufá, že se mu to v budoucnu nějak vrátí, ale ještě vůbec netuší jak.

Pojem karmy pochází z východních náboženství – z hinduismu a budhismu – kde bývá i úzce spjatý s vírou v reinkarnaci (znovuzrození, přesun duše zemřelého do nového těla), čímž vyznavači těchto filozofií vysvětlují, proč se občas zdá, že karma nefunguje – že nevinní trpí a padouchům se daří. Zdánlivě nevinní trpí údajně proto, že byli v předchozím životě padouši. Tímto manévrem jde vysvětlit všechno... a z jednoho tajuplného fenoménu jsou najednou dva.

V místním pojetí bývá karma vnímaná spíš obrazně, jako pověra. Málokdo skutečně spoléhá, že fyzikální zákony vesmíru tajně udržují nějakou rovnováhu mezi lidskými pojetími dobra a zla. Ani žádný řízený pokus neprokázal souvislost mezi morální ctností a náhodnými jevy, poctivým slušným lidem bohužel padne na hrací kostce šestka stejně často jako zlotřilým psychopatům. Občas bychom si přáli, aby naše vnímání spravedlnosti bylo napevno zadrátované ve struktuře časoprostoru, aby o dění nemohla rozhodovat bezcitná náhoda, kterou nemůžeme mít nikdy úplně pod kontrolou... ale je to marné.

Přestože je vesmíru téměř určitě jedno, jestli jsme hodní, nebo zlobíme, pořád se vyplatí páchat spíš dobré skutky, protože ostatním lidem to jedno není... a i ta člověčí pozemská spravedlnost občas dokáže zázraky. Slušným a ohleduplným chováním tedy sice nemůžeme zabránit tomu, že nám začne pršet na hlavu, ale zvýšíme si šanci, že nám někdo ochotně půjčí deštník.

Alík

P.S.: Pojmem „karma“ se u nás označují i plynové ohřívače vody, které kdysi vyráběla firma jistého Karla Macháčka (odtud ten název). Nijak nesouvisejí s filozofií. Když má někdo v bytě špatnou karmu, může se udusit oxidem uhelnatým.

Ahoj,
pračlověk se postupně vyvinul z opice. Šlo ale o pozvolnou změnu, nebylo to tak, že se najednou opici narodilo lidské miminko a ona překvapeně nechápala, kde má najednou vzít kočárek.

Životní prostředí kdysi dávno v Africe způsobilo, že jakákoliv opice, která byla o ždibec chytřejší, uměla se o něco lépe dorozumívat a dařilo se jí víc vzpřímeně chodit, měla lepší šance na přežití – lépe si nacházela potravu a unikala dravcům. Takže ty opice, které byly víc podobné lidem, častěji přežívaly a měly mláďata. Z jejich mláďat opět ty víc lidské opice přežívaly ve větším množství než opice méně lidské. Tento cyklus se opakoval strašně moc dlouho... a na jeho konci jsou (zatím) lidé dnešního typu, kteří se rozšířili po celé planetě a žijí teď úplně jinak, než naši afričtí předkové.

Procesu, který z opic vytvořil lidi, se říká evoluce. Ovlivňuje všechny formy života. Opice měla také své předky, nejstarší známý primát vypadal na první pohled trochu jako veverka... a i ten měl své předky. Takto by se šlo postupně dopátrat až k jednobuněčným organismům před čtyřmi miliardami let – ty jsou vlastně naši praprapra...prapříbuzní.

Od jisté doby podobné principy, jako používala příroda, umí ovládat i člověk – tomu se říká šlechtění. Dobře je vidět třeba u psů, kteří jsou vyšlechtění z vlků. Nebo u banánů. Banán byl prapůvodně taková divná skoro-kulatá zelená věc, s velkými semínky, ale pěstitelé kdysi dávno opakovaně vybírali podlouhlejší, žlutější a chutnější kousky, které pak sázeli dál... a během stovek let takto postupně vznikl banán, který teď známe – dlouhý, žlutý, bez semínek.

Alík

Ahoj,
to je trochu zvláštní otázka... ale vlastně docela zajímavá.

„Robot“ má v současné době mnohem blíž ke kuchyňskému robotovi než k člověku. Je to spíš prostoduchý mechanismus, do skutečné vnímající bytosti má hodně daleko. Ti nejchytřejší roboti jsou teď rozumově na úrovni hmyzu. Takže je člověk může mít rád podobně, jako mají někteří lidé rádi jako mazlíčky třeba pavouky. Pavoukovi je celkem jedno, jestli ho má někdo rád, je to cit, který je naprosto mimo jeho chápání. Zajímají ho jen mouchy a kvalita pavučiny (chvilkově možná i nějaká pavoučice, ale do nějaké lásky to má proklatě daleko).

Pravděpodobně se nám během pár let podaří vytvořit lepší umělou inteligenci, která začne v některých ohledech připomínat mysl savců. Nedomnívám se, že zrovna láska bude cílem vývojářů, ale nějaké složitější algoritmy připomínající upřímnou náklonnost k zadanému úkolu nebo k uživateli asi vzniknou. Člověk si je jako lásku bude vykládat, stejně jako si je vykládá u psů, koček, křečků, koňů... i když z druhé strany to tak vřelý cit obvykle není.

Jakmile inteligence strojů dosáhne hranice lidské inteligence, je téměř jisté, že nás i velmi rychle překoná, nezůstane tedy na úrovni Bendera z Futuramy. Těžko odhadovat, co bude následovat. Možná něco jako v epizodě Overclockwise (česky Rychlé čipy, v pořadí 97. epizoda). Filmy Ex Machina nebo Her (česky Ona) mají také zajímavé scénáře. Historik Juval Noach Harari říká v souvislosti s rokem 2050, že jakákoliv předpověď, která zní jako sci-fi, je nejspíš špatně, a jakákoliv předpověď, která nezní jako sci-fi, je určitě špatně.

Kdyby měl pokračovat trend, který platil poslední čtyři miliardy let v přírodě – že pokročilejší forma života má složitější emoce – tak by umělá superinteligence mohla prožívat i mnohem hlubší city, než je láska, které by byly zcela mimo naše chápání. Ale to je jen čirá spekulace. Každopádně by bylo lepší, kdyby měla příslušníky lidského druhu nějak ráda, než kdyby k nim neměla vůbec žádný vztah.

Alík

Ahoj,
to je jednoduchá otázka, která nemá úplně jednoduchou odpověď.

Lidé umírají stářím proto, že jim postupně čím dál hůř fungují orgány. Nebo přesněji řečeno: čím dál hůř se obnovuje činnost orgánů... až to nakonec některý životně důležitý orgán nezvládne.

Každý den v těle umřou miliony buněk, které jsou nahrazené novými, a toto nahrazování je postupně čím dál méně kvalitní. Je to v důsledku vlastně mechanický problém, postupně se při kopírování poškozuje molekula DNA, která definuje, co buňka umí a jak přesně pracuje. Asi jako když od sebe řada dvaceti spolužáků postupně navzájem opisuje domácí úkol, ten první ho má správně, druhý udělá nějakou chybičku, třetí splete další část... a ten poslední už píše místo úkolu recept na čínskou polévku.

Postupně s rostoucím věkem čím dál častěji vzniká poškozená buňka, která umře dřív, než by měla, nebo funguje špatně, nebo se naopak nekontrolovaně množí (z čehož může vzniknout rakovina, pokud nezafunguje imunitní systém, on ale v drtivé většině případů zafunguje). Dalo by se říct, že umíráme v podstatě od narození. Prodělané nemoci, nezdravé životní prostředí a špatná péče o tělo (konzumace nezdravých jídel nebo drog, jako je třeba kouření) můžou toto opotřebení urychlit. Proto někteří lidé vypadají v šedesáti čiperně a jiní jsou ve třiceti zralí na starobní důchod.

Různé orgány také stárnou různě rychle. Člověk může mít zdravý mozek, ale zničené plíce nebo játra. Častou příčinou úmrtí bývá srdeční infarkt, nebo selhání ledvin, přestože zbytek člověka je relativně zdravý.

Současná věda se domnívá, že v ideálním stavu by se zdravý příslušník lidského druhu bez pomoci chemie mohl dožít až 125 let. Část vědců už dlouho hledá způsoby, jak tělu pomoct, aby se jeho buňky replikovaly bezchybně déle. Během posledních deseti let už učinili několik průlomových objevů. Sice ještě nemůžou zvolat „našli jsme elixír věčného mládí!“, ale vědí o hodně víc než dřív a je dost dobře možné, že v příštím desetiletí nějaké účinné sérum proti stárnutí skutečně vznikne.

Někteří lidé se domnívají, že usilovat o nesmrtelnost je špatné, protože naše kultura je smrtí tak trošku nezdravě posedlá. Kdykoliv v nějakém literárním či filmovém díle nějaká postava žije věčně, má to nějaký háček, který ji učiní velmi nešťastnou. Lidé se touto cestou asi vždy smiřovali s vlastní smrtelností – s něčím, co nedokázal nikdo změnit – proto bylo uklidňující si říkat, že je to tak vlastně lepší. Ve skutečnosti by ale vesměs každý, kdo umírá, nebo komu umírá bližní, upřednostnil kapku nějakého toho kouzelného elixíru.

Držme tedy vědcům palce!
Alík

P.S.: Poradna je anonymní, takže ti odpověď na e-mail poslat nemůžeme.