Poradna: Alík radí dětem

Na otázky odpovídají

pracovníci linky důvěry Modrá linka, Alíkova kamarádka BáraV, odborníci přes výživu z projektu Vím, co jím, odborníci na kouření z projektu Nekuřátka a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

Dotazy smí pokládat čtenáři mladší 16 let.

Jiné téma

Ahoj Alíku, já mám takový problém, často brečím, kvůli ničemu, a nebo kvůli maličkosti, protože se na mě navalí spousta emocí, a jsem smutná, tak se i sebepožkozuju, co mám dělat? prosím pomož mi, už to tady nedávám :((

holka, 14 let, 16. března

Ahoj z Modré linky,

být smutná je v pořádku. Smutek patří k životu, stejně jako vztek a radost. Být smutná tedy není vůbec špatně, je jen důležité smutek přijmout, prožít a nechat jít. Sebepoškozování však rozhodně není řešení. Zdá se, že přináší uvolnění, avšak v důsledku přináší více problémů. Jestliže nedokážeš se sebepoškozováním přestat - tím, že obrátíš pozornost jinam, k nějaké činnosti (ať už je sport, nějaké umělecké sebevyjádření, rozhovor s někým), je důležité, aby ses obrátila na někoho dospělého z rodiny, komu věříš, s kým můžeš své pocity sdílet, kdo Tě podpoří. A zároveň Ti pomůže najít odborníka, tedy psychologa, psychoterapeuta. To je člověk, s nímž můžeš pracovat na tom, aby ses přestala sebepoškozovat, s ním se můžeš učit vyrovnávat se se svými pocity, také hledat jejich příčiny a pracovat na tom, abys mohla být spokojenější.

Tvoje situace je zvládnutelná, chceme Tě tedy podpořit v tom, aby sis vyhledala účinnou podporu a pomoc.
Modrá linka

Jiné téma

Ahoj Alíku, chtěl bych se zeptat, jestli je zakázáno veřejně nadávat na cigány, nebo ne.

Ahoj,
jako obecně na všechny? Pokud tě to zajímá čistě jen z hlediska zákonů, tak zakázané to není. Nejde-li přímo o výzvu k násilí, nebo něco podobného.

Může to ale být přitěžující okolnost, budeš-li třeba někdy podezřelý z trestného činu spáchaného vůči osobě tmavší barvy pleti. Rasová nesnášenlivost je snadno uvěřitelný motiv, který na tebe logicky vrhne silnější podezření v očích vyšetřovatelů – představ si situaci, kdy bys byl na místě detektiva a před sebou měl dva podezřelé, jeden by mlčel a druhý by veřejně nadával na skupinu osob, do které spadá oběť – kdo by ti připadal jako pravděpodobnější pachatel? Při usvědčení ze zločinu také hrozí větší trestní sazba, tedy delší vězení, pokud se prokáže rasový motiv.

Odhlédneme-li od otázek práv a zákonů, veřejné nadávání na jakoukoliv skupinu obyvatel je poměrně stupidní životní taktika. :-D

Zejména na internetu platí, že vyřčená slova mnohdy nejdou vzít zpět. Až si jednou budeš hledat práci, lidi odpovědní za nabírání zaměstnanců můžou zkoumat tvoji internetovou minulost a hodnotit tvé postoje. Pokud šéf firmy bude Rom a dozví se, že vlastně i na něj nadáváš, ztrácíš body. Pokud šéf nebude Rom, ale zaměstnává i nějaké Romy a nechce riskovat konflikty na pracovišti, ztrácíš body. Pokud teď nezaměstnává žádné Romy, ale ví, že by je třeba někdy zaměstnat mohl, ztrácíš body. Na to, abys body neztrácel, potřebuješ, aby všechny osoby rozhodující o tvém přijetí měly buď málo informací o tvých postojích, nebo přibližně stejné postoje jako ty. Tím vůbec neříkám, že práci neseženeš, nebo že nezáleží na tvých schopnostech, ale pokud se na jednu pracovní pozici přihlásí dva stejně schopní uchazeči a jeden z nich veřejně projevuje předsudky, dostane šanci spíš ten druhý. Neříkám, že je tento společenský tlak na politickou korektnost vždy oprávněný a správný (občas se přehání a může ubližovat i osobám, které ve skutečnosti žádné zavrženíhodné myšlenky neprojevují), jen upozorňuji, že existuje a nejspíš hned tak nezmizí.

Nebo si představ jinou situaci – ocitneš se v nemocnici, protože ti začnou selhávat játra, dárce nikde... když v tom přiběhne doktor, že jim zrovna na vedlejším sále umírá člověk, kterého srazilo auto. Tvojí jedinou nadějí v tu chvíli je, že zdrcení příbuzní umírajícího dají souhlas s transplantací. Pokud se v této těžké chvíli dozvědí, že je upřímně nesnášíš, přestože ti jejich rodina nikdy nic neprovedla, jak to asi ovlivní jejich ochotu zachránit ti život?

Máš-li skutečně neodolatelnou potřebu tvořit si nepřátele z lidí, které osobně neznáš a se kterými jsi nikdy nejednal (těžko budeš znát všechny Romy na světě), možná bys měl lépe vymezit, co ti na nich vadí. Je to skutečně jejich etnický původ? Nebo ti vadí něco jiného, konkrétnějšího? Něco, co by ti vadilo i u zrzavého bělocha? Něco, co jde teoreticky napravit? Rasu si člověk nevybírá, ale životní styl může.

Pokud si posčítám všechny možné klady a zápory veřejného nadávání na cigány, vychází mi, že to není příliš moudrá činnost. Klady víceméně žádné nejsou, nadávání nic nezlepší. Kdybych měl rasové předsudky, snažil bych se, aby o nich nikdo nevěděl, nechlubil bych se jimi. I když mám samozřejmě z pohledu zákona nezpochybnitelné právo říkat jakoukoliv ptákovinu. :-D

Alík

Jiné téma

Halo chtěl bych se zeptat za rok mi bude 15 a chtěl bych se živit posilováním a tK bych chtěl získat sponzoring je to v 15 letech možné?
Předem děkuji za odpověď

kluk, 14 let, 18. března

Ahoj,
zcela jistě existují i sportovci ve tvé věkové kategorii, kteří mají sponzory. Pokud je mi známo, jsou obvykle angažovaní ve sportovních klubech či týmech, které za ně tyto náležitosti vyřizují. Spíš než o sponzorské finanční dary se jedná například o sportovní vybavení, které sponzoři darují nebo zaplatí. K tomu, abys získal sponzoring v rámci nějakého klubu nebo týmu je však samozřejmě potřeba, abys vykazoval výrazně nadprůměrně výsledky a dělal sport v rámci své věkové kategorie na profesionální úrovni. Proto ti spíše doporučuji poradit se se svým trenérem, jak to v rámci tvého sportu chodí.
Měj se hezky!
Bára

Jiné téma

Ahoj Alíku a poradno.
Mám takový problém sama se sebou. Já asi už snad od... Tak od 4 let nejím různé věci. Například zeleninu, vajíčka, pomazánky. A právě kvůli tomu si většina mých příbuzných myslí, že jsem rozmazlená v jídle. Jenomže to je složité. Nikdo totiž nechápe jak se cítím. Mamka se na mě už i rozzlobila že jako skoro dvanáctiletá holka nejím ani nasrouhanou mrkev s jablkem od babičky. Ale já jsem asi úplně divná. Já i když to jídlo třeba ochutnám a chutná mi to, prostě už si to znova nevezmu. Něco v těle mi prostě říká: Nejez to!!!. V tu chvíli se cítím jako třeba když mi někdo řekne skoč na trampolíně salto,.tak i když mě to láká a chci to zkusit, neumím to a mám strach. A já právě nevím co to všechno znamená. Jestli je to nějaká nemoc nebo porucha, prostě nevím. I když jsem se kolikrát rozhodla že to někomu povím, je to něco podobného jak s tím jídlem. Prostě to stejně nakonec neudělám. Prosím poraďte mi. Děkuji předem za odpověď.

holka, 11 let, 16. března

Ahoj,
pokud těch potravin nejíš více, opravdu to navenek může vypadat, že jsi v jídle vybíravá. Nikdo nemůže tušit, co se v Tobě odehrává, když Ti takové jídlo nabízí, když ho zkoušíš ochutnat a překonat ty vnitřní nepříjemné pocity, o kterých ses zmínila. Nikdo to netuší, nikdo není schopen tomu druhému číst myšlenky. Některé reakce lze vyčíst z náznaků, mimiky, řeči těla, ale ani takto nelze vyčíst vše s celým kontextem. Proto musíme o věcech s lidmi kolem nás mluvit - a to jak o těch příjemných, tak i o těch nepříjemných. I když je to těžké, musíme se to postupně naučit zvládat - když se tomu budeme vyhýbat, nepovede to k ničemu dobrému ani teď, ani později. Je to opravdu tak, i řada dospělých s tím mívá problém a postupně ho musí překonávat silou vůle. Je to celkem častý problém.
Myslím, že by pro Tebe mohlo být dobré zkusit překonat svoje obavy a promluvit si o tom např. se školním psychologem, pokud mu důvěřuješ. Další možností je promluvit si o problému s někým z rodičů a s nimi se zajít poradit s psychologem.
Mohou Ti poradit "techniky" jak postupně překonat ty silné nepříjemné pocity napětí a nepohody a postupně se posouvat dál. Problém se nevyřeší hned, ale postupně by se vše mělo dařit lépe a lépe.

Držíme palce, aby se Tvůj problém podařilo vyřešit a byla jsi klidnější a spokojená.

Vím, co jím

Jiné téma

Ahoj poradno,
Mám tři náročné otázky, které mě hodně zajímají.

  1. Proč lidé umírají?
  2. Proč lidé vnímají různé emoce, city?
  3. Proč lidé brečí, pláčou při filmu nebo před něčím jiným?
Předem moc děkuji za odpovědi.
holka, 13 let, 15. března

Ahoj,
to jsou moc pěkné otázky. ;-)R^

Na první otázku – proč lidé umírají – jsem již podrobně odpovídal loni v létě, viz www.alik.cz/p/251705. Asi nemám nic, co bych teď dodal.

Proč lidé vnímají různé emoce? Základem všech emocí je strach, který se vyvinul u našich vzdálených prapředků z pudu sebezáchovy. Viz moje odpověď u starší otázky, jak se zrodili lidi – www.alik.cz/p/252057. Kdybys byla předek primáta někde v Africe, malá skoro-opička zhruba velikosti veverky, měla bys větší šance na přežití (a rozmnožení), pokud se dravců bojíš, než nějaký tvůj příbuzný, který strach vůbec nezná. Ale zase kdybys znala jenom strach, tak to tvé šance na přežití naopak sníží, protože si netroufneš hledat potravu, potřebuješ tedy i odvahu/zvědavost jako protiváhu strachu. Pocit znechucení zase zajišťuje, abys nesnědla nebo nevypila něco zkaženého a potenciálně nebezpečného, co by také tvoji životní dráhu předčasně ukončilo. Mnoho druhů zvířat si dodnes běžně vystačí s těmito emocemi, které používají při vyhodnocování situací. Nepotřebují nad světem nijak složitě přemýšlet, stačí zrychlený hormonální výpočet, jehož výsledkem bývá buď „jdi do toho R^“, nebo „zdrhej Rv“...

Zvířata, která žijí ve smečkách (nebo podobných skupinách), si postupně vyvinula mnohem pestřejší sestavu citů. Smečka je totiž také vynikající nástroj k přežití rodu, jedinec má menší šance než početná tlupa. Pocity úcty k autoritě, ke stáří, soucit s bližním, ochota pomáhat, ctižádost, zlost vůči narušitelům pořádku, chamtivost, žárlivost, a dokonce i láska – tyto všechny emoce, byť mají mnohdy složité příčiny, jsou také odvozené od strachu z vyloučení ze skupiny. Lidé jsou prostě společenští tvorové. Dnes si to moc neumíme představit, ale ještě před několika desítkami tisíc let platilo, že člověk vyhnaný ze svého kmene byl de facto odsouzený k smrti. 8=

Proč lidé pláčou? Viditelný pláč je hlavně jasný signál smutku pro ostatní ve skupině, že se děje něco nepěkného a že na tento stav mají správně zareagovat – pochopit co nejdřív situaci, projevit sounáležitost, mlčet, případně plakat také. Podobně společenský účel má třeba i hlasitý smích – také je to zejména signál pro ostatní, že se přihodilo něco veselého. To, že si dovedeme tyto pocity uměle navodit filmem, literaturou či jinou kulturou, je novinka z posledních pár tisíc let, se kterou naše biologické procesy nepočítají. Stejně tak fakt, že žijeme v mnohem větších skupinách a že sdílíme smyšlené příběhy napříč městy, státy i světadíly – na něco takového naše emoce vůbec nejsou stavěné. Ale přesto fungují. Ve spolupráci s rozumem dokážou rozšířit soucit určený původně pro stopadesátičlenný kmen na sedm miliard skutečných lidí a na kdovíkolik fiktivních tvorů... ;-)

Někdy můžou také lidé u filmu slzet, protože zívají nudou, viz moje starší odpověď www.alik.cz/p/251951. :-D

Alík

Jiné téma

Ahoj, uz jednou jste mi radily ohledne toho jak jsem smutna z toho ze vsichni koho mam rada (bowie, mercury, lennon..) jsou mrtvy... Ale truchleni dokola... Je na nic za 2 dny je to zpět a štve mě že jen nasadim sluchatka a hned se rozbrecim... Ve skole se odreaguju ale doma probrecim pul noci.. Je to nejaky přecitlivěne obdobi v pubertě nebo prostě do 30 budu chodit po ulicu se slzama v očích... Co mam delat abycb nebyla furt smutna... Hrozne precitlivela..

holka, 15 let, 13. března

Ahoj,
je mi líto, že máš z hlediska citů právě teď tak složité období. Myslím, že tvé rozjitřené emoce mají přímou souvislost s tím, že se nacházíš uprostřed dospívání. Puberta je velmi složité období, které každý člověk prožívá jinak. Většinou se ale k hormonálním změnám, které jsou s ním spojené, váží i velké změny nálad, přecitlivělost, pocity smutku i jisté ztracenosti a bezradnosti. Naprosto rozumím tomu, že tě tvá přecitlivělost štve, obtěžuje tě a ztěžuje ti život. Bohužel si ale také nejsem jistá, do jaké míry to můžeš sama ovlivnit. Na spoustu dospívajících lidí má velmi blahodárný účinek sport a fyzická námaha, při které se odreagují a uvolní emoční napětí. Určitě by stálo za to vyzkoušet to a začít třeba pravidelně běhat, abys svou energii nasměrovala někam jinam než do svého nitra. Samozřejmě se nejedná o stoprocentně zaručený recept, ale za zkoušku to určitě stojí. Každopádně jsem si jistá, že se s takovými pocity nebudeš potýkat až do třiceti. Postupem času, spolu s tím, jak se tvé hormony začnou „usazovat“, se to začne lepšit.
Přeji ti hodně štěstí!
Bára

Jiné téma

Ahoj Alíku a ostatní.
Minulý měsíc jsem byla nemocná a po týdnu ve škole jsem byla s rodiči na horách. Celý měsíc a i ten týden jsem se poctivě učila. Ale když jsem se vrátila zhoršily se mi známky z matematiky (ta mi nikdy moc nešla), z angličtiny (ta mi šla), a z fyziky (ta mi taky nikdy nešla). A doma na mě byli rodiče hodně naštvaní, a jelikož jsem citlivější typ hodně mě to mrzelo, byl to nejhorší týden ve škole mého života... Celý týden mi to rodiče hází pod nohy. Ale vadí mi že brečím když dostanu za čtyři, takhle jsem ráda že mi na tom zaleží ale mnohem radši bych se rozplakala doma než před celou třídou. Proto na vás mám otázku jestli nevíte jak trochu víc držet své pocity na uzdě? Děkuji a nashledabou

holka, 11 let, 9. března

Ahoj z Modré linky,

umím si představit, že Ti nemusí být úplně příjemné plakat před ostatními. Na druhou stranu přílišné potlačování pocitů není dobré. Důležité je přijmout to, že jsi citlivá, a učit se se svou citlivostí zacházet. Třeba si i připravit nějaké věty, které mohou zlehčit situaci, když se Ti nepodaří udržet pláč pod kontrolou, jako například: "Občas se mi stává, že mi něco přijde líto". Když se Ty sama nebo s rodiči či někým jiným blízkým, komu věříš, zamyslíte, určitě Vás napadnou i jiné věty, takové, které Ti budou sedět. Pomoci může už to, že o tom, jak se cítíš, budeš se svými blízkými mluvit, sdílet, abys na to nebyla sama. I to, že svým pocitům budeš dávat průchod co nejčastěji, může potom být snazší je ovládnout, když opravdu budeš potřebovat. Také je dobré umět relaxovat, odpočívat, uvolňovat se a užívat si i drobné radosti. To člověku více umožní kontakt se sebou, naslouchat si, vědět o svých potřebách a přáních, vycházet si vstříc.

Přejeme klidné předjarní dny.
Modrá linka

Jiné téma

Požná mi to nebudete věřit, ale vidím duchy. Začala jsem je vidět, když jsem viděla mrtvého dědu ��. Teď už jsou to dva roky. Myslíte, že je to normální?

holka, 12 let, 1. března

Ahoj,
co se týká nadpřirozených jevů, troufám si říci, že existuje zřejmě jen málo kontroverznějších témat, na které má snad každý člověk názor. Zatímco někdo je naprosto přesvědčen o existenci nadpřirozených jevů a vůbec věcí, které se nedají nijak vysvětlit, jiní lidé jejich možnou existenci absolutně odmítají. A nikdo nedokáže říci, který z těchto „táborů“ má pravdu.
Pokud věříš na existenci duchů a máš pocit, že je vídáš, zastánci nadpřirozených jevů by ti zcela jistě řekli, že je to normální a že jsi zřejmě citlivou osobností, která je dokáže vnímat. Oproti tomu pragmatici by tvrdili, že se jednalo například pouze o optické klamy, nebo třeba halucinace způsobené zjitřenou myslí a emocemi. Jak už jsem uvedla, nic není černobílé a každý člověk má svou vlastní pravdu i vlastní pohled.
Měj se hezky!
Bára

Jiné téma

Ahoj chtěla bych se zeptat?
Moje teta a ostatní členy rodiny mi říkají že brečím a křičím že spaní. Ale já o tom ani nevím.
Nevím ani co se mi zdálo. Hledala jsem i na internetu co to znamená ale nic moc sem nenašla. Furt na to myslím co se mi tak může zdát.
To je vše Jinak předem děkuji. ��

holka, 16 let, 26. února

Ahoj,
zkus zapátrat po příčině, kvůli které v noci ze spaní brečíš a křičíš. Je možné, že tě něco trápí, žiješ ve velkém stresu, nebo v sobě máš nějaké jiné nevyřešené záležitosti. Dost často se stává, že náš mozek (nebo, podle jiné teorie, podvědomí) ve spánku zpracovává ty situace, s nimiž se nestihl vypořádat v průběhu dne. Je tedy pravděpodobné, že tvé noční stavy mají nějakou spojitost s tím, co se ti nedaří vyřešit přes den. Zamysli se nad tím, co tě trápí, na co myslíš, nebo z čeho máš třeba strach. A zároveň i nad tím, jak bys danou záležitost mohla do budoucna vyřešit. Věřím, že když se ti podaří „pohnout“ s nevyřešenými záležitostmi, tvůj spánek se zklidní.
Měj se hezky!
Bára

Jiné téma

Ahoj, zkusila jsem zažádat o antidepresiva, dostala jsem je (Sertralin). Davky se mi pořád zvyšují a AD jsou bez účinku... tak strasne moc si přeji aby už zabrali... mam diagnostikovane deprese a panickou poruchu (hroutim se ze stresu).. už takhle dál nemuzu... nevím co by už mohlo pomoc, nechci byt hospitaliovana. Jenomze co kdyz je toto jedina možnost jak se vyléčit? Už me z toho všeho boli hlava, nesoustredim se a mam všeho plné zuby.. od dubna minulého roku navštěvuju psychologa bez účinku... proc se mam dal snažit? Od začátku prosince jsem pod antidepresivy, nezabírají strasne me to mrzí... Nevím co bude dál... Dekuji za vyslechnuti

holka, 16 let, 17. února

Dobrý den,
od prosince berete antidepresiva, bohužel však zatím nevnímáte jejich účinek, což Vás mrzí. Chodíte k psychologovi, kde také nepozorujete žádný přínos. Jste vyčerpaná, fyzicky i psychicky, trpíte depresemi, bojíte se, co bude dál. Uvažujete nad hospitalizací, zároveň se Vám do ní nechce. Ptáte se nás, co by mohlo pomoci, kde najít sílu a motivaci se dál snažit.

Chápu, že je pro Vás náročné ustát psychické potíže, vytrvat ve spolupráci s odborníky, pokud nevidíte účinek. Někdy to chce opravdu čas a nedá se to uspěchat. Zároveň pokud Vám psychoterapie nevyhovuje, je na místě o tom upřímně s psychologem mluvit, je v pořádku si i najít jiného, který by Vám vyhovoval více. Také Váš psychiatr by měl vědět, že léky nezabírají a může léčbu upravit. Chci Vás povzbudit v tom, abyste se nebála upřímně mluvit o svých pocitech a potřebách s těmi, kteří Vám můžou pomoci. Možnost hospitalizace můžete také probrat s Vaším lékařem, který by Vám mohl blíže vysvětlit, jaké jsou možnosti, jak by to mohlo probíhat, zda by to pro Vás viděl jako vhodné. I když vnímám, že z ní máte obavy a nechce se Vám do toho, mohl by to být prostor pro odpočinek a intenzivní spolupráci s odborníky, zaměření se na správné nastavení léčby, nalezení vhodných léků. Také by tam asi byla možnost skupinové terapie, vzájemně se podpořit s někým, kdo prožívá něco podobného.

Jak píšete, je to další forma pomoci, která by pro Vás mohla být novým impulzem a stojí za zvážení. Můžete to probrat jak s blízkými, tak i odborníky, kteří Vám také můžou říci svůj názor, jak to vidí dál. Pokud budou vědět, jak se cítíte a co Vám běží hlavou, můžou Vás lépe pochopit a upravit léčbu.

Přejeme Vám vše dobré,
Modrá linka

Jiné téma

Ahoj ,
Je mi 12 let a asi jsem už v pubertě menstruaci ještě nemám ale ty moje nálady jsou strašné. Někdy je to už od rána někdy až večer ale je to skoro bezdůvodně když mi někdo řekne že mám něco udělat tak to normálně udělám ale začnu mít nervy a pak jak na mně je někdo normálně milý a mně to naštve tak jsem strašně protivná. Nevíte jestli je to tou pubertou nebo taková už budu napořád?

holka, 12 let, 15. února

Ahoj,
oceňuji Tvou vnímavost k sobě a svým pocitům, chování, jednání. Je důležité učit se zamýšlet sám nad sebou, umět se na sebe podívat s odstupem, uvědomovat si a snažit se formulovat, co se s Tebou děje. Poslední dobou si připadáš náladová, protivná, snadno se naštveš. Uvažuješ, zda to může být puberta, nebo jsou to Tvé trvalé vlastnosti.

To, co popisuješ, bývá častým příznakem puberty, dospívání, hledání stability, poznávání sebe sama. Je to nesnadné období, ale je potřebné k celkovému zrání fyzického vývoje i psychiky. Nemusíš na to však být sama, neboj se říct si o podporu svým blízkým, i s nimi upřímně sdílet, jak to vidíš, co prožíváš, co Tě trápí, mrzí. Věřím, že každý z nás se občas chová tak, jak vlastně nechce. Důležité je učit se o tom mluvit, vysvětlit si některé věci, aby mohlo dojít k lepšímu porozumění. Pokud bys cítila, že pocity a nálady jsou opravdu silné a mimo Tvou kontrolu, můžeš to probrat s nějakým psychologem, ať už školním, nebo vyhledat s pomocí rodičů jiného.

Věřím, že ať už má člověk jakékoli vlastnosti, vždy záleží na něm, jak s nimi bude pracovat a kde je bude využívat. Záleží i na Tobě, jaká budeš chtít být a zda postupem času dokážeš přijmout a uvědomit si své silné i slabé stránky. Obě k životu patří a je to tak v pořádku.

Přejeme Ti vše dobré,
Modrá linka

Jiné téma

Ahoj,
docela by mně zajímalo, co je to ASMR. Co je to?
Mám pocit, že je to něco s uklidňujícími zvuky. Je to tak nějak?

holka, 12 let, 17. února

Ahoj,
jako ASMR se označují techniky, které slouží k zrelaxování mozku. Máš pravdu, že jde vlastně o jakýsi soubor zvuků, které mají vyvolat libé pocity. Jejich autoři využívají například zvuk deště, šeptání, nebo pomalé mluvy.
Měj se hezky!
Bára

Jiné téma

Ahoj Alíku a ostatní,
myslím, že zařadit svůj dotaz sem je nejlepší. vždycky jsem byla spíš extrovertní tip, ale poslední dobou začínám být docela stydlivá a mívám docela strach. třeba nedokážu objednat místo v restauraci. Když jsem byla nucena před pár dny zavolat a zrušit si rezervaci ve fitku, sice jsem tam zavolala ale cítila jsem se neuvěřitelně trapně a pak jsem se rozbrečela. Prostě se vždycky cítím, že člověk u telefonu si o mně myslí že jsem neschopná, nebo tak něco. To si o sobě totiž myslim i já sama. Mamka říkala že si myslí, že mám poruchu sebevědomí, ale to prostě jinak nejde, když nemám ráda svůj vzhled, postavu a zlobím se sama na sebe když dostanu horší známku než jedničku. Chci se tedy zeptat, je možné že mám poruchu sebevědomí a pokud ano, co bych měla dělat? díky, snad byl dotaz srozumitelný, vaše anonymka.

Holka, 11 let, 12. února

Ahoj,
je dobře, že jsi nám napsala se svým trápením. Hodně lidí se mění v období puberty, a to nejen tělesně, ale i v prožívání, pocitech a v celkovém nastavení se k sobě a okolnímu světu. Na tom není nic špatného, je to vlivem hormonů, ale také tím, že se potřebujeme vypořádat s těžšími tématy, které jako dospívající vnímáme úplně jinak než v dětství. Chápu, že telefonáty s cizími lidmi jsou náročné, ale připadá mi skvělé, že jsi to zvládla, i když to stálo hodně sil. Mnoho dětí v jedenácti letech by vůbec do žádné restaurace nevolalo, ani by si nerušilo místo ve fitku, právě protože jim vadí nejistota z kontaktu s cizími lidmi. Je důležité to trénovat postupně, anebo si volit vhodnější komunikaci, která Ti zatím vyhovuje více - například po mailu apod.

Já osobně neznám spojení "porucha sebevědomí", spíše se hovoří o sníženém sebevědomí, které znovu může být spojené s nastupující pubertou a dospíváním a zažívá ho většina dětí. Jestli Ti však hodně vadí, jak vnímáš svoje tělo a svůj vzhled a jak se stavíš k výsledkům ve škole, je možné vše probrat s psychologem nebo psycholožkou, který by Ti mohl pomoci najít příčiny Tvých pocitů a pracovat na postupném zvyšování sebevědomí. Lze navštívit školního psychologa, pokud jej máte, nebo Tě někam může objednat maminka. Hodně také spraví samotný čas a to, že bys měla možnost vše s někým sdílet. Sdílené trápení se vždycky alespoň trošku umenší. Můžeš vše probírat s mamkou, pokud máte pěkný vztah nebo s někým jiným komu důvěřuješ a kdo by Ti byl oporou.

Přejeme klidné dny.
Modrá linka

Jiné téma

Ahoj Alíku, jaké oblečení je vhodné do divadla?
Díky za odpověď.

holka, 11 let, 11. února

Ahoj,
to záleží do jisté míry na druhu divadla, na jeho úrovni. Jinak se člověk obléká, když jde třeba do Národního divadla, jinak do nějakého malého komorního divadélka. Čím lepší divadlo, tím lepší oblečení se od diváka očekává. Určitým vodítkem k úrovni divadla může být cena za vstupenku...

Myslím, že do běžného divadla stačí běžné slušné oblečení, v jakém se třeba chodí do školy... možná trochu slušnější, čistě vyprané, voňavé... pokud možno nepotrhané. :-)

Většina diváků se chodí koukat zejména na to, co hrají herci na pódiu, takže to, co mají na sobě ostatní diváci, nebývá zase tak důležité.

Alík

Jiné téma

Ahoj.. Mam takový problém že jsem začala obcházet školu i po 1. Stupni kde jsem narazila na učitelku ktera mi hrozně pripomina mrtveho Davida bowieho.. To je muj nejvic oblibeny zpevak a ja se totalne zcvokla do te ucitelky a chodim ji sledovat kadzou prestavku jen me stve ze konci po 5 hodine... Jsem hetero a spise jsem i byla proti homosexualite a myslim si ze by to nemusely byt sklony ale proste byvam casto smutna z bowieho smrti a ona tak nejak neco co mi zbylo.. Jak se mam z tohohle dostat aby se mi nejak prestala libit atd je to fakt divne protoze ji je asi 40 a me 15 ����

holka, 15 let, 5. února

Dobrý den z Modré linky,

chápu, že Vám situace připadá zvláštní. Nejde zařídit, abychom něco cítili nebo necítili. Své pocity můžeme pouze prožívat. Můžeme jim porozumět, což nám umožní rozhodnout se, zda se jimi budeme řídit nebo ne. Sama píšete, že ten, kdo se Vám líbí, byl David Bowie, a ta paní učitelka Vám ho jen připomíná. Klidně si smrt Bowieho odtruchlete, vzpomínejte na něj, pouštějte si písničky – a sama se rozhodněte, jestli chcete tu paní učitelku vyhledávat nebo ne, co Vám to přináší dobrého a užitečného.

Klidné předjarní dny Vám přeje
Modrá linka

Jiné téma

ahoj alíku a ostatní.
chtěla bych se zeptat jestli je normální že když začnu plakat (poslední dobou se mi to stává často) tak se mi na tvářích objeví taková „vyrážka“ která nesvědí, vlastně mi zčervenají tváře a na nich se objeví pupínky ale za chvíli to zase zmizí.
dškuji za odpověď :)

holka, 12 let, 2. února

Ahoj,

když člověk pláče a má citlivější pokožku, mohou ji slzy podráždit, zejména kvůli malému obsahu soli - to, co píšeš, je tedy normální. Někomu pupínky naskáčou i ze stresu, nemusí to být ani v kontaktu se slzami. Důležité je, že podráždění vždy zmizí.

Píšeš, že pláčeš častěji, možná se něco děje nebo máš citlivější období. Samotný pláč je velmi užitečný, pomáhá vyplavovat pocity, snížit napětí a bolest. Slzy obsahují i zklidňující látku, která napomáhá úlevě. Plakat je tedy úplně v pořádku.

Modrá linka

Jiné téma

Ahoj Alíku a spol. Asi před 1 rokem se mi zdál sen, ale nevím jestli to byl přesně sen. Šla jsem spát a asi někdy v noci se mi zdál sen nebo nevím co to bylo a dívala jsem se sama na sebe ze zhora a vedle mě jsem viděla ležet mamku a než jsem šla spát, tak tam moje mamka nebyla. Pak jsem se jakoby snažila vrátit se zpět do svého těla a naštěstí se mi to podařilo, sice těžce, ale jo. Když jsem se vrátila, tak jsem se vzbudila, ryhle jsem si sedla a koukla vedle sebe a tam vážně ležela moje mamka a úplně v té stejné poloze co jsem ji viděla ležet v tom snu nebo co to bylo. Nevíte co to bylo ? Byl to sen ? Protože já jsem v tom ”snu“ věděla co dělám.
Děkuji předem.

holka, 13 let, 26. ledna

Ahoj,
nedokáži si představit, co jiného by mohl být tvůj zážitek, než sen. Často se stává, že se člověku něco zdá v polospánku a je tudíž v částečném kontaktu s realitou (například cítí, že někdo přišel do ložnice, lehl si vedle něco, otevřel okno, mluvil apod.). Domnívám se, že tvůj zážitek byl právě tímto případem.
Měj se hezky!
Bára

Jiné téma

Ahoj, omlouvám se, že sem znovu píšu. Týká se to tentokrát mé kamarádky, i když si tím označením nejsem jistá. Budu jí říkat E.
E. je 15 a chodí s naší partou pěti lidí do kvarty. Bavíme se s ní už od začátku, ale svým chováním nás dost odrazuje. I ta jediná kamarádka, která ji má z nás asi nejradši, o ní za jejími zády mluví někdy dost ošklivě.
E. nebydlí tak docela v domě, ale ve staré elektrárně, která patří příteli její matky (třeba V.) a kde nemá vlastní pokoj, spí ve sklepě v manželské posteli s mladší sestrou. Je tam televize, na kterou se občas chodí dívat V. klidně uprostřed noci. Na poličce u postele je lubrikační gel. Celá rodina se dělí o jeden ručník. Mají křečky, kterým nečistí klec, a kočky. Když jedna kočka rodila v létě ve vedrech, vyháněl ji V. ven.
Její matka má rakovinu, kvůli které odešla z práce, a jsou finačně závislí na V., přesto chodí na umělé nehty. V. nesnáší E., má raději svoji vlastní dceru, je agresivní a hrubý. Její mamka od něj kvůli penězům a bydlení odejít nemůže.
E. se moc dobře neučí, kašle na školu, přejídá se a váží skoro 90 kg na 165 cm, přesto se jí nikdo skoro nesměje. My se jí trochu vyhýbáme, protože si nemyje ruce po záchodě, nepoužívá deodorant a nejspíš má vši. Ty od ní chytila jiná kamarádka a já nejspíš od ní. Ta kamarádka mi říkala, že pokud E. s těmi všemi nic neudělá, půjde za třídní. Nevíme, jestli můžeme něco udělat nebo jí nějak pomoct. Je nám E. líto, zároveň se jí štítíme a cítíme se kvůli tomu špatně. Ty vši má nejspíš střídavě už poslední dva roky. U nich doma se toho děje mnohem víc. Vždycky, když E. něco naznačíme, že nám něco vadí, urazí se a stejně nic neudělá. Chceme jí pomoct, aniž bychom ji nějak vychovávali, to není naše věc, ale s ní je snad všechno špatně. Nevíme, co máme dělat.

holka, 14 let, 25. ledna

Ahoj,
oceňuji, že se s kamarádkami zajímáte o spolužačku, která to nejspíš doma nemá lehké a o kterou se možná, z toho, co popisuješ, rodina nestará tak, jak by měla. Chápu, že ačkoli je vám jí líto, je vám nepříjemné, že nedodržuje hygienu a působí odpudivě.

Vnímám, že v situaci, ve které je, můžou pomoci především dospělí v jejím okolí. Můžeš si o tom, co se u ní děje, promluvit se svými rodiči, třídní učitelkou, školní psycholožkou, pokud ji ve škole máte. Ti můžou pomoci kontaktovat OSPOD (Orgán sociálně právní ochrany dětí), který by zkontroloval a dohlédnul na to, aby měla kamarádka doma všechno, co potřebuje, zázemí, základní návyky, vhodné prostředí. Obzvláště pokud je na ni mámin přítel agresivní a hrubý, měli by o tom vědět, aby jí mohli pomoci, poskytnout psychologickou podporu, řešit situaci, aby se zlepšila. Za sebe to nejvíc, co pro ni můžete udělat je, že tu pro ni budete, pokud by si chtěla promluvit o tom, co ji trápí a také že požádáte o pomoc dospělé v okolí. Na OSPOD se můžete i anonymně obrátit i samy, osobně, písemně i telefonicky, kontakty najdete přes webové stránky obecního úřadu dívčina bydliště. Nebojte se mluvit s dospělými o tom, co Vás trápí a vyhledat pro spolužačku pomoc.

Přejeme Ti vše dobré,
Modrá linka

Jiné téma

Ahojky, ano, píšu sem znovu, protože mám pár nezodpovězených otázek a nedokážu posoudit, zda se mé pocity časem lepší.

  1. Je možné, že mé pocity k zemřelému jsou stále hlubší (i když se snažím čím dál více vyvarovat věcí, které by mi ho neustále přípomínaly, tak každé ráno zjišťuji, že pocity, které cítím, jsou silnější a měla bych je pořešit s psychiatrem...)?
  2. Každou noc se mi o něm zdá - před spaním si většinou čtu knížky, vtipy, nebo si píši s přáteli z tanečního kurzu, poté usnu a zase se mi o něm zdá. Ráno jsem vystreslá, až vydeptaná a podobné pocity mě pronásledují ve zbytku dne. Jde těmto snům jinak předejít?
  3. Často se mi stává, že podlehnu jakési depresi a činím věci, které bych normálně nedělala. Nedávno jsem si málem objednala za ušetřené peníze na vysokou školu letenku do Ameriky, protože jsem nachvíli podlehla euforii, že Chester žije.
  4. Pořád cítím ten pomyslný blok, který mě táhne k zemi a nedokážu být šťastná. Jsem obklopená přáteli, rodinou, zájmy, ale pořád mi něco/někdo chybí. Lidé v okolí mi radí, abych si našla přítele, ale já bych nedokázala žít s někým, koho nemiluji. Já ani se vztahem nespěchám, když vím, že ani tak nedokážu být šťastná 100%.
  5. Já se ani pořádně nesmířila s tím, že ho mám tak moc ráda. Spíš si snažím vsugerovat za normálních okolností samé lži, když omylem zavadím o jeho fotografii, snažím si vtlouct do hlavy, že k němu nic necítím a snažím si ho přirovnávat k nehezkým věcem, abych zahnala svou zamilovanost, ale takhle to prostě nejde. Je normální, co dělám?
Vím, že není, ale o to víc mě pronásledují myšlenky na sebevraždu, nedokážu si ani po těch 2 letech připustit, že zemřel a buď se chci zavraždit také a nebo ho chci přestat milovat, což mě tahá nejvíce ke dnu a já budu moc ráda, když mé otázky (číslování) zodpovíte. Děkuji, s pozdravem BakerStreet

Ahoj BakerStreet,

popisuješ na Alíkovi znovu svoje prožívání a je dobře, že hledáš odpovědi na svoje otázky. Jestli tomu dobře rozumím, Tvoje city souvisí se zpěvákem Linkin Park - Chesterem, který zemřel v červenci 2017. Stále na něj myslíš, zdá se Ti o něm, nedokážeš být šťastná a dokonce Tě provází myšlenky na sebevraždu. Je toho opravdu hodně, nad čím musíš přemýšlet a co Ti dělá starosti.

Pokud Tvůj smutek trvá více než rok a půl, zřejmě by stálo za to si promluvit s psychologem či terapeutem. Není to proto, že bych Tě považovala za nenormální, ale spíš proto, že by sis zasloužila cítit se dobře a užívat si života, být někdy šťastná a přijmout smrt Cheze. Napadlo mne to i v souvislosti s Tvými sny, protože sny se nedají nijak ovládat nebo dokonce zařídit, abys je neměla. Naopak jsou důležitou zprávou z Tvého nevědomí, a dávají nám vědět, že bys potřebovala pomoc, aby ses mohla vyrovnat se smrtí pro Tebe tak důležitého člověka.

Nevím, jestli rodiče vědí o Tvých potížích, ale mohli by Tě na terapii objednat a možná Tě i podpořit, abys nebyla na vše sama. Můžeš se také obrátit na nejbližší linku důvěry, kde mají ověřené kontakty na psychoterapeuty ve Tvém regionu.

Přejeme Ti, aby našla pro sebe klid.
Modrá linka

Jiné téma

Ahoj,
Promiň, že zase píši. Je normální, že když jsem byla u očního, tak jsem se celá rozklepala, a ani jsem nevěděla proč?
Předem děkuji za odpověď,
Andrea

holka, 12 let, 17. ledna

Ahoj,
v předchozím dotazu jsi psala, že je problematika tvého zdraví pro tebe mimořádně citlivá. Troufám si domnívat se, že tvé „rozklepání“ bylo způsobeno psychickým vypětím, o kterém sama víš. Zopakovala bych proto znovu svou radu, že by sis o svém psychickém stavu a obavách měla promluvit se svými rodiči, aby věděli, co cítíš a mohli ti případně pomoci.
Měj se hezky!
Bára