Ahoj z Modré linky,

rozumím, že jsi byla zvědavá a chtěla jsi vědět, jak to bude popsané a co se dozvíš. Je mi jasné, že je lákavé zjišťovat si věci o něčem trochu nebezpečném. Někdy se můžeme dočíst nebo vidět věci, které nás vyděsí a necítíme se pak dobře. Představuju si, že to, co ses dočetla pro Tebe bylo hodně drsné a vystrašilo Tě to. Může pak nějakou dobu trvat než se Ti podaří takové vzpomínky dostat z hlavy a nemyslet na to.

To, co Ti může pomoct je promluvit si s někým dospělým komu důvěřuješ, o tom, co jsi viděla a jak se ohledně toho teď cítíš. Říkám si, že se můžeš doma zeptat mamky nebo táty na to, jestli se jim taky někdy stalo, že je něco vyděsilo a pak na to museli myslet, jako teď Ty, a co jim pomohlo cítit se potom líp. Mluvit o tom, co nás trápí je totiž velmi nápomocné a ulevující.

Pokud by tohle nepomohlo a necítila ses stále dobře, je možné obrátit se i na nás a to ať na telefonu nebo chatu. Kontakty najdeš na www.modralinka.cz.

Přejeme Ti, ať se brzy cítíš líp.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

vidím, že ne na nás znovu obracíš s dotazem ohledně dospívání a toho, zda je vše v pořádku.

Rozumím, že je nepříjemné, když zažíváš posměch kvůli tomu jaký jsi. Proto Tě chci podpořit, abys vyhledal pomoc, kde by ses mohl svěřit s tím, jak se cítíš a co se Ti děje. Napadá mě, že by mohlo být fajn svěřit se rodičům a s nimi vyhledat psychologa či psychoterapeuta, kde bys o tom všem, co zažíváš, mohl mluvit. Myslím, že by Ti to mohlo přinést úlevu a třeba pomoci k přijetí toho, jak to máš.

Pokud jde o Tvé obavy z těla a zda je vše v pořádku, znovu Tě chci podpořit v tom obrátit se na lékaře, kteří toto mohou posoudit a probrat s Tebou, co se děje a v případě potřeby zahájit vhodnou léčbu.

Nezůstávej na to, co se Ti děje sám.

Modrá linka

Ahoj,
nejsem si úplně jistá, na co se ptáš, protože potrat rozhodně nijak „nefunguje“. Zjednodušeně se ale dá říci, že ukončení těhotenství může být buď samovolné, kterému se obvykle říká potrat, nebo umělé, pro které se používá termín interrupce. K samovolnému potratu obvykle dochází, když je plod natolik poškozený, že je vyloučený jeho další růst. Tělo ho pak může samo „vyloučit“, ale v některých případech je potřeba lékařského zákroku. Interrupce se obvykle dělá na přání ženy a velmi zjednodušeně jde o to, že obsah dělohy „odsaje.“ Interrupci na přání ženy (tedy nepodmíněnou zdravotními problémy) lze však provést jen do určitého stádia těhotenství.
Doufám, že jsem ti odpověděla na to, co jsi chtěl skutečně vědět.
Měj se hezky!
Bára

Ahoj z Modré linky.

Je moc fajn, že pro sebe vyhledáváš pomoc. To, co popisuješ, může být vlastně docela přirozená věc. V životě se někdy stane, že nás najednou přepadnou úzkosti nebo nervozita, a my ani úplně přesně nevíme proč. Může to být klidně i tím, že tělo a hlava reagují na nějaký stres, který si úplně neuvědomujeme. A i to, že se takové pocity ozývají večer, je dost časté. Přeci jen přes den jsme zabavení, rozptýlení, ale jakmile se všechno ztiší, začne mozek víc přemýšlet, zaobírat se tím, na co jindy neměl moc času - a v těle se to pak může projevit třeba jako napětí v břiše nebo nevolnost.

Věřím Ti, že to je dost nepříjemné. Představuju si, že to působí velkou nejistotu a ten večerní strach pak může být ještě o něco silnější. Někdy pomůže se zkusit v klidu zamyslet, co Ti v ty chvíle běží hlavou? Jako kdyby sis v tom chtěla udělat jasno sama pro sebe. Občas totiž zjistíš, že to je třeba strach z nějaké drobnosti, která ale v mysli narůstá a pak může být těžké poznat, z čeho máme vlastně obavu. Když si to ale člověk pojmenuje, mnohdy to už díky tomu působí jako lépe zvládnutelné. Někdy taky pomáhá udělat pro sebe něco, co Tebe a Tvé tělo zklidní – protáhnout se, promasírovat si břicho, pustit si příjemnou hudbu, dát si čaj, napsat si na papír všechny strachy, které Tě napadají, anebo vyzkoušet něco, co Tě fakt baví a co Ti umožní dopřát si chvíli, kdy si odpočineš od toho, co tě tíží.

Pokud by to trvalo delší dobu a třeba se to nelepšilo, moc ráda bych Tě podpořila si o tom s někým popovídat víc, nejlépe s dospělým, kterému věříš. Společně můžete přijít na to, čím to je, že teď takové období prožíváš, a třeba najdete lepší způsob, jak jej zvládat.

Držíme Ti palce a přejeme Ti klidné dny.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

je od Tebe moc pěkné, že se zajímáš o to, jak někomu lépe porozumět a pomoct. Lidé s poruchou autistického spektra, kam patří i Aspergerův syndrom, někdy potřebují v komunikaci trochu něco jiného. Každý člověk s Aspergerem to ale může mít jinak, takže není jedna správná cesta, jak s nimi mluvit. Je taky úplně v pořádku, že si nejsi jistá, co dělat - i dospělí se to totiž často učí až časem. Už to, že se ptáš, je samo o sobě prima první krok.

Nepíšeš přesně, co se mezi vámi děje nebo s čím bys mu chtěla pomoct, možná by ale mohlo být fajn se ho přímo zeptat. Když píšeš, že bývá naštvaný, třeba by Ti dokázal říct, co mu pomáhá nebo co od Tebe sám nejvíc potřebuje. Někdy může hodně pomoct a napovědět trpělivost a pozorování, třeba jak se baví s ostatními, co mu dělá dobře a co mu naopak vadí.

Některým může vyhovovat, když s nimi ostatní mluví jasně a přímo, bez narážek nebo dvojsmyslů. Taky může pomoct, když mají chvilku na rozmyšlení, než odpoví. Ale každý to má trochu jinak, takže se taky můžeš zkusit zeptat někoho z jeho blízkých – třeba rodiče nebo sourozence, jestli by Ti poradili, co nejlépe funguje. I když má Aspergerův syndrom, pořád je to hlavně kluk jako každý jiný, se svými zájmy, náladami, radostmi i starostmi. A někdy stačí i maličkosti – třeba když druhý pozná, že se tam snažíš být pro něj.

Držíme Ti palce.

Modrá linka

Ahoj, Májo.

Věřím, že pro Tebe ten stres a nervozita musí být velkou zátěží. Spousta lidí si prochází tím stejným, i když se třeba něčemu podobnému věnují celý svůj život. Je to přirozené, ukazují Ti totiž, že Ti na tom opravdu hodně záleží.
Někomu pomáhá si postupně díky novým zkušenostem uvědomovat, že ta tréma a strach mnohdy nemají pravdu - ačkoliv Ti říkají, že to třeba zkazíš, něco se nepovede, většinou se nic takového nestane. Zní mi to, že se Tvému koníčku věnuješ už opravdu dlouho a možná sis i Ty sama během svých zkušeností všimla něčeho, co Tě dokáže v trémě podpořit? Co ji aspoň na malou chvilku utiší?

Úplně obecně mě potom napadá, že lidem mohou v podobných situacích pomáhat různá dechová cvičení - dýchat do břicha, prodlužovat výdech. Můžeš si třeba na internetu najít různé dechové anebo relaxační techniky. Dokážou zklidnit a také přesunout pozornost na chvíli na něco jiného, než Tvé myšlenky. Někomu pomáhá mít po svém boku blízkého člověka, kterého má rád a důvěřuje mu. Během představení si taky takového člověka můžeš představovat, jako bys zrovna hrála jen jemu. Doporučuje se také mít noc před tím dostatek spánku, dopřát si něco dobrého, ale lehkého k jídlu, a obléknout se do toho, v čem se cítíš příjemně. V neposlední řadě mě napadá, že i když se Ti chyba může zdát pro ostatní nepřehlédnutelná, opak bývá pravdou. Nikdo kromě Tebe (a případně paní učitelky) skladbu nezná, minimálně ne tak moc jako Ty, i proto je pro diváka těžké odhalit, jestli skladba měla nebo neměla znít tak, jak ji zrovna hraješ. Je dobré si uvědomit, že to, co nám připadá obrovské, ostatní mnohdy ani nemusí vidět.

Držíme Ti palce s koncerty.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

mrzí mě, že Tvá letošní zkušenost z Velikonoc nebyla dobrá a doteď se kvůli tomu trápíš. Jsem však ráda, že se svěřuješ a nezůstáváš s tím sama.

Velikonoce v Česku jsou hodně specifické a každý na tyhle tradice má jiný názor. Přijde mi úplně v pohodě vidět to jinak než Tvé kamarádky. Chci ocenit, že si umíš říct, když Ti něco vadí, nelíbí se Ti to a není Ti v tom dobře. Ne vždy je snadné nenechat se vyhecovat a ustát si to. Chci Ti říct, že kvůli tomu na sebe nemusíš být naštvaná. Není to selhání. Někdy je těžké být odlišný a chtít věci jinak než ostatní ve Tvém věku. Nemyslím si, že jsi přecitlivělá. I stud může pociťovat každý v jiné míře. Není to špatně.

Nevím, jak to mají Tvé kamarádky doopravdy, zda jim to bylo příjemné, když mají modřiny, nebo je pro ně lehčí přizpůsobit se a raději si z toho dělají srandu. Pokud jste si blízké a chtělo by se jim o tom mluvit, můžeš se jich zeptat. Někdy může být rozdílné to, co cítíme a to, co dáváme najevo před ostatními, mezi které chceme zapadat.

Přemýšlím nad tím, že by bylo fajn promluvit si o tomhle třeba doma s mamkou a svěřit se jí, že Ti to fakt nebylo příjemné a tahle tradice se Ti nelíbí. Napadá mě, že příště ji klidně můžeš poprosit o to, aby tam byla s Tebou a podpořila Tě. Není na tom nic špatného. Říkám si, že když se Ti podaří ustát si jiný názor v situaci, kde nebude takový tlak, příště by Ti to v náročnější situaci mohlo jít lépe.

Přejeme Ti pěkné jarní dny.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

Ze Tvé zprávy je vidět, že jsi hodně pečlivá a cílevědomá, záleží Ti na věcech, kterým věnuješ svůj čas a spoustu energie. Věřím Ti, že potom může být demotivující, když to nevzbudí tolik pozornosti, kolik by sis přála a kolik třeba dostávají ostatní. Asi se cítíš, jako by Tvé snažení bylo zbytečné, nebo nedostatečné.

Ačkoliv se v dnešní době často hodnotí kvalita podle počtu lajků a zhlédnutí, je to hodně zrádné. Sociální sítě nerozhodují o tom, jestli je něco hodnotné. To, že Tvoje obrázky nedostanou tolik lajků vůbec nemusí znamenat, že nejsou dobré. Jen to třeba ještě neobjevilo dost lidí, kteří by je dokázali ocenit. Je taky úplně přirozené občas žárlit nebo si připadat, že ostatní jsou lepší. Každý má jinou cestu a jinak se rozvíjí. Když se podíváš na svoje obrázky třeba před rokem nebo dvěma, vidím, že si sama všímáš velkého rozdílu. Tenhle pokrok je důkazem, že se opravdu zlepšuješ a to by nemělo zůstat bez povšimnutí a ocenění.

S perfekcionismem to je opravdu těžké a stojí hodně úsilí, aby se člověk naučil nedívat se na to, co dělá, tak kriticky. Mnohdy je velká výhoda, že dokážeš věci dělat tak pečlivě, ale někdy Tě právě tahle snaha o dokonalost může zbytečně vyčerpávat - totiž nikdy není nic naprosto bezchybné. Možná by stálo za to zkusit se zamyslet nad tím, jak si sama představuješ, co je dobré. Kdybys třeba odhlédla od lajků, podle čeho poznáš, že se Ti něco povedlo? Myslím, že i Tvůj úsudek je cenný.

To, co děláš, je ohromně důležité nezávisle na tom, kolik úspěchu Ti to přináší. Nerada bych zlehčovala hodnotu, kterou pro Tebe uznání a ocenění mají, avšak zdá se mi, že Tobě samotné přinášejí Tyto činnosti potěšení, radost, mají pro Tebe smysl. Proto mi běží hlavou, že to, že Tě to baví a děláš to s chutí, je samo o sobě dost. Můžeš si třeba někdy sepsat, co Tě na kreslení nebo psaní baví. Co Ti to dává, i když za to nemáš žádnou odměnu zvenčí. Možná zjistíš, že ta motivace uvnitř Tebe pořád je, jen někdy překrytá tím velkým tlakem na výkon nebo uznání.

Přejeme Ti, aby Tě koníčky naplňovaly radostí.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

rozumím tomu, že ses přestěhovala do nového prostředí a chceš mezi nové kamarády zapadnout. To je úplně přirozené a hodně lidí to tak má, když jsou někde noví. Zároveň ale moc oceňuju, že i přes to, jak Tě okolí možná tlačí, dokážeš vnímat, že se v Tobě něco ozývá a říká Ti, že Ti představa svlékání se před koledníky není příjemná.

Zapadnout mezi ostatní neznamená, že musíš dělat věci, které Ti nejsou příjemné. Pokud cítíš, že tradice se svlékáním není nic pro Tebe, přijde mi zcela v pořádku se do ní nezapojit. Přijde mi také důležité umět se i před kamarády vymezit v tom, do čeho s nimi půjdeš a co Ti jako zábava nepřijde. Je to důležitá dovednost - dokázat říct ne ve chvíli, kdy nechceš, aby s Tvým tělem bylo zacházeno jinak, než je Ti příjemné.

Je možné, že Tě kamarádi budou přemlouvat ve smyslu, že o nic nejde, je to tradice a dělají to tak všechny holky. Chápu, že v takové chvíli může být opravdu náročné nenechat se strhnout okolím. Já Tě ale podpořím v tom, aby sis stála za svým názorem. Kamarádům tím o sobě též dáváš určitou informaci o tom, jaká jsi, a že se nebojíš postavit se za to, co si přeješ. Opravdoví kamarádi Ti zůstanou přáteli, i když si dovolíš říct na některé věci ne.

Můžeš se do Velikonoc zapojit i jiným způsobem - malovat vajíčka, nechat si dát pomlázkou pouze s oblečením, a nebo vůbec koledníkům neotevřít a užít si volného dne podle svého. Dělej tak jak Ty uznáš za vhodné.

Pěkné dny,

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

jsem ráda, že ses rozhodla napsat do Alíkovy poradny a říkáš si o radu a podporu. Nedivím se Ti, že máš strach změnit svůj styl oblékání. Nemyslím si, že je to blbost, naopak vnímám, že je to pro Tebe důležité - to, jak se oblékáme, může hodně ovlivnit to, jak se cítíme ve vlastním těle i to může mít vliv na naše sebevědomí. Přijde mi proto zcela pochopitelné, že se tím zabýváš.

Nevím, jak budou reagovat spolužáci a nedokážu Ti slíbit, že to bude dobré, ale chtěla bych Tě podpořit v tom, abys nosila to, v čem Ti je/bude dobře. Možná to může být i způsob, jak svoje sebevědomí posílit - zkusit jednou nedbat na to, jak budou druzí reagovat, ale udělat to podle sebe a pak se za sebe i postavit a nenechat si to vzít. Někdy si to naše „postavení“ v kolektivu musíme trochu vydobýt - a to vychází z vnitřku člověka - že si je jistý sám sebou a nenechá si líbit nějaké špatné zacházení. Vím, že je to těžké a taky to nemusí jít hned, ale přijde mi důležité být sama sebou, i kdyby to mělo znamenat, že někdo směrem k Tobě prohodí nějaký komentář.

Mrzí mě, že Tě někdo šikanoval - to určitě není v pořádku a nezasloužíš si, aby se k Tobě někdo takto choval. Přemýšlím, jak to máš ve třídě teď - zda jsou tam i spolužáci, se kterými se bavíš a je Ti s nimi dobře - říkám si, že i oni by Tě mohli podpořit a třeba se i za Tebe postavit, kdyby ses rozhodla svůj styl oblékání změnit. Pokud někdo takový je, zkus to s ním/ní probrat - někdy je dost úlevné sdílet svoje obavy a strachy nahlas a nezůstat v tom sama. Pokud máte na škole školního psychologa/psycholožku, možná by stálo za to zajít i za ním/ní a podívat se společně na to, jak svoje sebevědomí zvýšit.

Přejeme Ti, ať najdeš takový styl oblékání, ve kterém bude dobře hlavně Tobě.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky.

Mrzí mě, že je toho na Tebe teď tolik. Musí to být hrozně vyčerpávající a není divu, že už nemáš na další věci sílu.

Nejsem si sice jistá, co přesně se u Tebe stalo, zda tuhle změnu a Tvé pocity něco zapříčinilo. Bývá ovšem fajn zapátrat po tom, jestli a kdy se něco změnilo. I to tě může navést k dalšímu řešení. Vzhledem k tomu, že toho moc o Tvé situaci nevím, můžu Ti zkusit popsat nějaká obecná řešení, která lidem v podobných situacích mohou pomoci. Vlastně mě jako první napadá, jestli máš blízko sebe někoho, komu by ses mohla svěřit? Vím, že jsi zmiňovala, že jsi o všechny blízké lidi přišla, přeci jen si ale říkám, jestli Tě někdo nenapadá? Myslím, že takovou tíhu bys neměla nést sama a moc bych Ti přála mít po svém boku někoho, kdo by Ti byl oporou. Někdo takový určitě může být i ve Tvé škole, třeba nějaký oblíbený učitel/učitelka, školní psycholog/psycholožka, nebo výchovní poradci.

Špatná období si můžeš představit jako špatné počasí. Přichází, ale po nějaké chvíli zase odchází. V takových chvílích o sebe možná potřebujeme více pečovat, víc odpočívat, obklopovat se věcmi, které nás těší a být i se sebou trpěliví, než zase vysvitne sluníčko, které přinese naději v lepší dny. I ty největší maličkosti, které Tě během dne alespoň na chvilku potěší a podpoří, jsou teď důležité. Můžeš si všímat, jestli jsou nějaké chvíle lepší než jiné, a co je během nich jinak. To Tě může nasměrovat k věcem, které Ti teď dodávají sílu. Nerada bych ale podcenila důležitost toho nebýt na to teď sama a v závěru Tě ještě jednou podpořila vyhledat pomocnou ruku. Zasloužíš si ji.

Přejeme Ti klidné dny.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

jsem ráda, že si píšeš o pomoc, když Tě něco trápí.

Rozhodování může být někdy stresující, protože to vypadá, že když se rozhodneme pro jednu věc už to nejde změnit. Tak to není. Svá rozhodnutí můžeme měnit. Třeba hned po tom, co se pro něco rozhodneme a máme pocit, že by to mohlo být ještě jinak. Můžeš si všímat toho, jak se cítíš, když se pro něco rozhodneš a jestli je to opravdu to, co chceš a pokud ne, je možné své rozhodnutí změnit.

Pak mě taky napadá, že někdy nás trápí výčitky, protože ani jedno rozhodnutí se nám nelíbí. Přáli bychom si udělat oboje a to prostě ne vždy jde. Řešením může být to, že se zkusíš naladit sama na sebe a rozhodnout se pro to, co Ti v danou chvíli dává největší smysl. Někdy můžeš být ve škole, někdy je lepší být doma nebo třeba u babičky. Důležité mi přijde rozhodovat se dle toho, co si přeješ Ty. To je na tom nejdůležitější. Brát ohledy na všechny kolem sebe je vysilující a prostě se nejde zavděčit všem. Důležité je, aby ty ses v tom cítila dobře.

Napadá mě, z čeho Tvé obavy pramení. Děje se Ti, že Ti někdo Tvá rozhodnutí vyčítá? Přemýšlím nad tím, že by mohlo být nápomocné mluvit o tom, jak se cítíš a jak je pro Tebe rozhodování těžké s někým, komu důvěřuješ a to třeba s mamkou nebo jiným dospělým v okolí. Sdílet své obavy a probrat to, co druhým při rozhodování pomáhá a jak třeba pracují s výčitkami nebo obavami, které pak přichází.

Pěkné dny,

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

jsem ráda, že si píšeš o radu, když Tě něco trápí.

Vypořádávat se s takovým tlakem uvnitř sebe, o kterém píšeš, musí být náročné. Nikdo si nezaslouží trpět ať už fyzickou nebo psychickou bolestí a mrzí mě, že něco v Tobě Ti říká, jak se máš cítit a co si zasloužíš. O to víc Tě chci ocenit, že pro sebe hledáš pomoc.

Nejsem si jistá, zda bude nějaký jednoduchý nebo rychlý návod nebo rada, co dělat, jak se toho pocitu zbavit. Někdy je těžké pracovat s emocemi, vnímat je nebo projevovat. Říkám si, jestli jsou nějaké chvíle, kdy ten pocit, co nad Tebou sedí, tam není, nebo není tak silný. Jsou nějaké věci, které Ti ten pocit pomůžou utlumit, nebo neposlouchat? Možná by bylo fajn zkoušet si těchto chvil všímat, pokud tam jsou, a zkoušet hledat způsoby, co Ti od toho pocitu pomůžou ulevit. Někomu pomáhá svěřit se, jinému různé techniky pro uvolnění, které můžeš najít třeba v aplikaci Nepanikař, kterou si můžeš stáhnout do mobilu. Napadá mě, že by pro Tebe mohla být nápomocná i stránka Vzkazy na těle, která má spoustu rad pro lidi, kteří si ubližují - www.vzkazynatele.cz/portfolio-uvolnovacich-metod/. Fungují i na Instagramu.

Také si říkám, že to, co popisuješ musí být hodně náročné a přemýšlím, jestli je ve tvém okolí někdo, s kým o tom můžeš mluvit. Moc bych Ti přála mít pro sebe podporu. Napadá mě, zda by bylo možné svěřit se doma rodičům nebo někomu blízkému, školnímu psychologovi nebo oblíbenému učiteli. Můžeš pro sebe hledat i odbornou pomoc psychologa nebo psychoterapeuta, se kterým bys mohl mluvit o tom, co zažíváš, a mohl by Ti pomoci cítit se lépe. Je důležité nezůstávat na to těžké sám. Zasloužíš si pomoc a přeji Ti, abys ji co nejdříve získal. Pokud bys o tom chtěl mluvit více, jsme Ti k dispozici na chatu nebo telefonu, kde je možné situaci více probrat. Kontakty najdeš na www.modralinka.cz.

Přejeme Ti hodně sil.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

Nedokážu posoudit, jestli to je divné nebo v pořádku, každá rodina má tohle trochu jinak a záleží na tom, jak se vzájemně domluví. Přijde mi ale hodně důležité, jak se při tom cítíš Ty - tedy jestli to je příjemné Tobě samotnému, nebo Ti to spíš připadá divné, nepřeješ si to a chtěl bys to jinak. Napadá mě, že je přirozené, že během dospívání to můžeme začít cítit tak, že si přejeme mít v koupelně a i při jiných činnostech soukromí.

Ráda bych Tě podpořila, aby sis sám všímal, co je Ti pohodlné a pokud je to pro Tebe tak v pořádku, není na tom nic špatného. Kdyby to ale bylo jinak, může být fajn si o tom s mamkou třeba promluvit, říct jí, že to tak nechceš, nebo se podle toho sám zařídit, aby Ti v tom mohlo být třeba lépe. Nevím, zda si spolu o takových věcech povídáte, ale přemýšlím o tom, že jestli bys měl pocit, že to pomůže, je možné ukázat jí i tento dotaz a naši odpověď.

Přejeme Ti hezké dny.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

je skvělé, že máš s paní profesorkou hezký vztah, a že Ti tak může být oporou v trápení, které Tě tíží. Oceňuji Tvé odhodlání zajít za ní po hodině a zkusit ji poprosit o vyslechnutí, to zní jako fajn nápad. Zároveň díky rozhovoru s ní můžeš získat odpověď na svou otázku - z jakého důvodu na Tebe profesorka kouká a chová se možná trochu jinak, než doposud? Na to Ti totiž dokáže odpovědět pouze ona sama.

Jak to ale udělat? Můžeš si předem zkusit sepsat, co přesně bys chtěla profesorce říct. Pomůže Ti to utřídit si myšlenky a může být pak snazší vše říct i nahlas. Případně můžeš paní profesorce to, co si napíšeš, předat, jako takový dopis, kde si o tom, co zažíváš může přečíst.

Přijde mi ale důležité, že jsi ji už dříve zvládla o některých věcech, které Tě trápí, povědět. I když se jednalo jen o kousky trápení, už jsi s ní o podobných věcech dokázala mluvit. Zkus si tak vzpomenout, co Ti tehdy pomohlo v tom se jí svěřit? Šlo by to udělat i nyní? Co Ti k rozhovoru s profesorkou dokáže dodat odvahu?

Pokud se Ti nepodaří si rozvzpomenout, můžeš před rozhovorem s profesorkou vyzkoušet například krátké prodýchání, puštění si hudby nebo čtení si knížky, která Ti může poskytnout zklidnění, případně si vzít s sebou na podporu nějaký malý talisman.

Držíme Ti palce, ať rozhovor s profesorkou dopadne přesně tak, jak si přeješ.

Pěkné dny,

Modrá linka