Ahoj z Modré linky,

děkujeme za důvěru a otevřenost, se kterou se nám svěřuješ. Říkám si, že napsat to nemuselo být vůbec jednoduché. Cítíš nutkání se sebepoškozovat, teď v létě by to bylo viditelné, proto to neděláš. Píšeš, že je pro Tebe nejhorší, že se těšíš, až to bude zase možné. Říkám si, že můžeš zažívat možná spoustu protichůdných pocitů – příjemnou představu úlevy, zároveň strach, výčitky a další. A to je docela pochopitelné. Hledala jsi předtím něco rychlého, co Ti přineslo úlevu, když jsi pociťovala možná nepohodu anebo bolest z něčeho, co se Ti děje. Píšeš, že do toho zase spadneš. Chci moc ocenit, že ses k tomu teď aktivně postavila a hledáš pomoc co nejdřív. Udělala jsi něco jinak. A hlavně – už jsi to zvládla neudělat. Zasloužila by sis najít účinnější a dlouhodobější úlevu. Moc bych Ti přála, aby ses mohla s tím, co prožíváš a že míváš chuť se sebepoškodit, svěřit někomu blízkému v Tvém okolí – napadá Tě někdo takový? Rodiče, kamarádka, sourozenci, někdo jiný z rodiny, učitel. Už samotné sdílení bývá úlevné a ostatní Ti můžou pomoci hledat dál pomoc, můžeš se třeba pravidelně setkávat se školní psycholožkou, anebo jinou psychoterapeutkou, abyste spolu mohly hledat dlouhodobou změnu, která by Ti přinesla víc spokojenosti. Není to ostuda o tom začít mluvit, naopak. Existuje taky více strategií, co zkusit, když přijde nutkání si ublížit. Někomu pomáhá to ze sebe dostat ven nějakou aktivitou (většinou když cítíš hněv, nespokojenost, neklid) – můžeš zkusit bouchat do polštáře, dupat, trhat papír, vytancovat se, jinak se dynamicky hýbat, uklízet si pokoj. Možná Ti někdy může být spíš smutno, slabo, to si dopřej třeba teplou koupel, poslouchej uklidňující hudbu, můžeš se namazat voňavým krémem na místech, kde by sis chtěla ublížit, zavolat/napsat kamarádce. Existuje aplikace Nepanikař, která Ti mimo jiné nabídne třeba dechová cvičení. Ať už si vybereš cokoliv ze zmíněného anebo si vymyslíš něco svého, zkus u těchto činností vydržet alespoň 20 minut, chuť si ublížit by měla pak ustupovat. Je možné, že někdy to půjde lépe, někdy hůře, zkus na sebe v tom být laskavá, nevyčítat si to. Jsme Ti k dispozici i na Modré lince (https://www.modralinka.cz/) anebo na Lince bezpečí (https://www.linkabezpeci.cz/), můžeš na lince/chatu být anonymně s interventem a společně projít to napětí, nutkání, abys snáze přečkala těžké chvíle.

Držíme palce, ať můžeš mít zase hezčí dny,
Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

obracíš se na nás s dotazem, jak na prohlídce u lékaře schovat jizvy po sebepoškozování a jak vlastně taková prohlídka vypadá. Také se ptáš, jak se přestat řezat.

Bohužel Ti nedokážu říct, co přesně Tě na prohlídce čeká, jelikož u každého lékaře může prohlídka probíhat zcela odlišně. Je ale velmi pravděpodobné, že po Tobě lékař/ sestřička bude chtít, aby ses svlékla do spodního prádla, aby Tě mohli např. správně zvážit a změřit. Musím Tě tedy zklamat, protože v takovém případě je téměř nemožné jizvy na těle nějak nenápadně schovat. Existují sice různé make-upy a korektory, kterými by mohly jít některé staré jizvy zamaskovat, ale určitě není vhodné je použít, pokud je rána pouze pár dní čerstvá (v takovém případě by se mohla rána zanítit). Další variantou je zkusit se tedy na jizvy vymluvit - pokud jsou Tvé jizvy takového vzhledu a umístění na těle, že Tví rodiče uvěřili, že jsi se pouze někde škrábla, je dost možné, že by tomu uvěřil i sám lékař, zaručit Ti to ale nemohu.

Nevím přesně, co se v Tobě odehrává a co Tě vede k tomu si ubližovat. Těší mě ale, že přemýšlíš nad tím, jak to začít řešit. Místo schovávání ran bych Tě tak ráda podpořila v tom mluvit o tom, co Tě trápí. Proto si říkám, že bys návštěvu u lékaře mohla naopak využít k tomu, aby ses (jak svým rodičům, tak lékaři) svěřila s tím, že se potýkáš se sebepoškozováním. Chápu, že svěřit se takto najednou určitě nebude lehké. Ale věřím, že bys na své potíže neměla zůstávat sama. Přála bych Ti, aby se ti podařilo nalézt způsob, jak se s případnými dalšími „breakdowny“ zvládnout vypořádat i jinak než pořezáním se. Myslím si, že stojí za to říct si o pomoc. Lékař Ti tak může doporučit odborníka, který by ti mohl pomoci se přestat sebepoškozovat.

Do té doby, než budeš moct vše řešit s některým z odborníků, můžeš vyzkoušet různé tipy co dělat v případě, kdy máš nutkání si ublížit, které najdeš například v aplikaci Nepanikař (tu si můžeš stáhnout do svého mobilu). Nebo na stránkách Nevypusť duši (https://nevypustdusi.cz/2019/03/01/sebeposkozovani/).

Případně kdyby sis o všem chtěla promluvit více do hloubky, jsme Ti k dispozici i my na Modré lince www.modralinka.cz

Pěkné dny,

Modrá linka

Ahoj Anet,

umím si představit, že mít v podpaží mokré fleky je nepříjemné a že se za to stydíš, úplně to chápu. Zároveň si říkám, že do nějaké míry je to normální, protože je opravdu velké horko a potíme se všichni. Možná sis i všimla, že s mokrými fleky nejsi sama. Píšeš, že lépe je Ti ve sportovních tričkách, která lépe odvádí pot, než v bavlně, kde to je hodně vidět. Zároveň ale bavlna, jako přírodní materiál, je pro letní dny vhodná, protože je prodyšná. Naproti tomu v umělém materiálu, ze kterého sportovní trička jsou, se můžeš potit ještě víc, i když to není tolik vidět. Je to zapeklité, jak se rozhodnout, že?
Můžeš zvážit i použití antiperspirantu, který nezabraňuje jen zápachu, ale také snižuje tvorbu potu. To by ale bylo dobré probrat s rodiči, jestli by Ti dovolili antiperspirant používat. Na trhu už existují i různé přírodní varianty, třeba byste společně vybrali. Také je pravda, že mokré fleky bývají více viditelné na určitých barvách. Například na tmavých se to ztratí více než na světlých. Řešením ve velkém horku může být i vzít si tričko úplně bez rukávů, nebo si třeba brát tričko na převlečení.

Držíme Ti palce, abys našla řešení, které Ti bude sedět a přejeme Ti hezké léto.
Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

je moc dobře, že hledáš způsoby, jak jinak doplňovat železo, pokud ho potřebuješ, a současná forma Ti nevyhovuje. Umím si představit, pokud je chuť sirupu pro Tebe hnusná a dělá se Ti z ní špatně, že to není nic příjemného. Nedokážu Ti poradit, jak se sirup naučit lépe polykat, myslím, že tu chuť bys tam cítila vždycky. Napadá mě, zda existují třeba sirupy jiné značky, které by mohly mít jinou chuť. V tom by Ti lépe poradili v lékárně anebo můžeš oslovit i Tvou dětskou doktorku. Může taky pomoci sirup co nejrychleji zapít nebo si vypláchnout pusu, aby ses chuti co nejrychleji zbavila. Můžeš taky vyzkoušet zacpat si u polykání nos, čich se totiž hodně odráží na našem výsledném dojmu z chuti. Zároveň může být fajn si vždycky při pití sirupu připomenout, proč to vlastně děláš - že Ti to umožňuje být vegetariánkou a zároveň být zdravá.

Přejeme Ti hezké léto.
Modrá linka

Je skvělé, že se zajímáš o to, jak funguje naše tělo a mozek. To, co popisuješ, se nazývá hypnagogický šok nebo spánkový šok. Je to celkem běžný jev, není třeba se ničeho obávat.
Obvykle k tomu docházi třeba v okamžiku, kdy usínáme. Naše tělo se přepíná do stavu spánku a naše svaly se uvolňují. Náš mozek si to někdy vyloží jako pád a reaguje na to rychlým svalovým záškubem, jako by se snažil zabránit pádu.

Ahoj z Modré linky,

děkujeme za důvěru, se kterou se nám svěřuješ. Popisuješ, že jsi závislá na sladkostech, kupuješ si je hodně často. Chtěla bys to omezit, ale nevíš jak, zatím se Ti to nedaří. S rodiči jsi to zatím neřešila, kamarádky to nebraly vážně. Vážím si toho, že jsi napsala a chceš to řešit. Na jednoho to může být moc a určitě v tom nemusíš být sama. Popisuješ, že to začalo nenápadně a pak se potřeba sladkostí zvyšovala a přehouplo se to do té míry, že Ti to už hodně vadí.
Myslím si, že by s tím mohlo jít něco udělat. Říkám si, že nejspíš to, že vynecháváš přes den tak, jak popisuješ, snídani, svačiny, oběd, může být důvodem, proč máš takovou chuť na sladkosti. Tělo totiž potřebuje nějak doplňovat energii, pokud jí nemá dostatek. Pokud ale budeš energii doplňovat pomocí sladkostí, může mít Tvoje tělo brzy velký nedostatek živin, které potřebuje, aby mohlo správně fungovat. Jsou to sacharidy, bílkoviny, tuky a vláknina, které můžeš získat tím, že budeš pravidelně jíst právě jídla jako je snídaně, svačiny, oběd a večeře. Dále mě napadá, že pokud je člověk ve větším stresu, třeba ze školy, může mít také větší potřebu jíst sladké. To, že si jednou za čas něco sladkého dáš, je v pořádku. Velké množství sladkostí ale tělu dlouhodobě neprospívají.
Mrzí mě, že Ti ostatní jídla nechutnají. Možná je to i tím, že na ně nejsi zvyklá nebo jsou to jídla, která zrovna nemáš úplně ráda. Napadá mě, že by sis mohla zkusit sepsat seznam potravin/jídel, které máš ráda a na které si vzpomeneš, že Ti chutnaly nebo chutnají. Můžeš jim zkusit dát znovu šanci – koupíš si je sama, nebo si je připravíš doma. Chtěla bych Tě povzbudit v tom, ať svoje oblíbená jídla nebo potraviny zkušíš ochutnávat. Můžou Tě lépe zasytit a Tvá chuť na sladké se může snížit.
Taková změna může nějakou dobu trvat, zkus na to jít postupně a po malých krocích. Určitě by sis zasloužila nějakou podporu, přemýšlím, zda máš komu to povědět. Možná by to mohly být rodiče nebo někdo jiný dospělý v Tvém okolí. Určitě není ostuda říct si o pomoc, jde o zdraví. Třeba Ti pomůžou vymyslet jídelníček, který Ti bude opravdu chutnat nebo spolu můžete navštívit nutričního terapeuta. Pokud bys situaci chtěla více probrat, jsme také na telefonu či chatu Modré linky.

Držíme Ti se změnou palce.
Modrá linka

Ahoj z Modré linky,
děkujeme za Tvůj dotaz. Píšeš nám, že si trháš nehty i kůži okolo, a ptáš se, jak s tím přestat; a také, proč to děláš. Moc oceňujeme, že přemýšlíš o tom, s tímto chováním přestat a jsi ochoten pro to něco udělat.

Kousání, trhání nehtů či kůžičky apod. je zlozvyk, který může mít různé příčiny, tyto bývají většinou psychického původu. Někdo si nehty kouše, protože je nervózní nebo je prostě v nepohodě, jiný z nudy, u někoho může jít až o závislost, se kterou si neví rady. Ty si nejčastěji nehty koušeš ve škole. Je tedy možné, že to souvisí právě s tímto prostředím. Zkus vypozorovat, jestli se to děje, když se něčeho bojíš, třeba písemky, zkoušení, nebo třeba, když zažíváš nudu, či úplně automaticky, „jen tak“. Můžeš si to také zaznamenávat - kdy sis trhal nehty, a jak Ti zrovna v tu chvíli bylo. Tak můžeš lépe zjistit, co za tím je, a zkusit s tím něco dělat. Taky je dobré si všimnout, kdy si nehty nekoušeš, a snažit se tyto stavy posilovat.
Když si to uvědomíš, můžeš zkusit hledat něco jiného, co by zmírnilo nepříjemné psychické pocity, co by Tě zabavilo apod. - například bonbon (třeba malý větrový), svírat a povolovat prsty, zhluboka dýchat. Můžeš také zkusit si říct, že to vydržíš třeba v jednom předmětu, nebo třeba dvacet minut… Je možné si také natřít nehty lakem, který má odporně hořkou chuť, a od kousání nehtů odradí. Lak je možné koupit v lékárně.
Možná, že nic nevypozoruješ, že si jenom uvědomíš, že si nehty trháš nebo koušeš, a že to neumíš ovládnout. V tom případě bych doporučovala návštěvu psychologa, který by s Tebou hledal příčiny Tvého chování a možnosti jeho nápravy.
Je ještě jedna možnost, a to, že trhání či kousání nehtů souvisí ne dostatkem vápníku v těle - je možné vyzkoušet zvýšený příjem vápníku např. v mléčných výrobcích, případně jej doplnit výživovými doplňky.

Držíme palce,
Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

děkujeme za důvěru se kterou píšeš. Dnes si vyzkoušela sebepoškozování a vnímáš to jako nejhorší chybu v životě, současně nechceš, aby se to někdo dozvěděl a přemýšlíš, jak jizvy zakrýt.
Nevím přesně, co se odehrálo a co Tě vedlo k tomu, že sis ublížila. Jestli Tě něco trápí nebo v tom svou roli hrála třeba zvědavost. Vážím si však toho, že jsi nám o tom dokázala takto otevřeně napsat a hledáš si pro sebe podporu, kterou si zasloužíš. Ráda zodpovím Tvůj dotaz o zakrývání jizev, ale zároveň Ti chci napsat, že pokud Tě něco trápí, jsme tu i pro to.
Ptáš se nás, jak zakrýt jizvy, nevím, zda si správně představuji, že jsi použila korektor, který je určený pro dělání make-upu. Uvažuji nad tím, jak přesně Tvé zranění vypadá, přemýšlím o tom, že v první fázi (jestliže došlo ke krvácení) může být důležité zdravotní ošetření, tedy desinfekce a třeba i ránu zalepit náplastí, aby se mohl vytvořit strup. Později je dobré kůži hodně promazávat, krémem, vazelínou a také méně vystavovat slunci. Co se týče zamaskování, opravdu se užívá korektor, někdy také v netypických odstínech – některé nejsou tělové, ale třeba i do modra, žluta či zelena a tělová se nanáší až posléze. Také lze použít oblečení a snažit se jizvy schovat. Pokud se jedná o ruce, může být řešením tričko s delším rukávem. Je však pravdou, že ne vždy tyto řešení zafungují 100%, někdy je efekt jen částečný.
Současně mě také napadá, že bych Ti moc přála, abys měla možnost o tom, co se děje, s někým otevřeně mluvit. Aby to tedy nebylo jen o schovávání šrámů, ale také o tom, co Tě přivedlo k tomu si je způsobit a co by Tě mohlo podpořit. Stejně jako teď - ve chvíli kdy sis dokázala uvědomit, že to co si udělala vnímáš jako chybu.
Píšeš, že se rodině svěřit nechceš, přemýšlím o tom, zda by se přece jen někdo nenašel, s kým by to sdílet možné bylo (třeba i prarodiče, teta, strýc) nebo se může jednat o někoho ve škole, školního psychologa (psycholožku), oblíbeného učitele (učitelku). Sdílení může hodně ulevit. Napadá mě, že jestliže by pro Tebe bylo náročné začít hovor na toto téma, můžeš těmto lidem ukázat třeba svůj e-mail a naši odpověď.
Ráda bych Tě také povzbudila, abys dělala věci, které Ti ulevují, které máš ráda a které Tě těší. Tipy na to, jak se podpořit, třeba i v těžkých chvílích, můžeš najít například v aplikaci do telefonu s názvem Nepanikař nebo také tady: https://nevypustdusi.cz/2019/03/01/sebeposkozovani/.
Také my jsme Ti i nadále otevřeni, e-mail má však svá omezení a nejde se doptávat, můžeš nám však zavolat či přijít do chatu. Všechny kontakty najdeš na https://www.modralinka.cz/.

Držíme Ti pěsti,
Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

je dobře, že pokládáš svou otázku, protože vyčítat si jídlo v pořádku není. Někdy si samozejmě vyčítáme, když se přejíme nebo sníme něco, co nám neudělalo dobře. Jídlo je však součástí života, dobře a zdravě jíst je naprosto v pořádku, dokonce je to životně důležité. Jestliže máš jakékoli nepohody ohledně jídla, chci Tě podpořit, aby ses svěřila rodičům či jiné blízké osobě, které věříš, a vše okolo jídla s ní dobře probrala. Možná máte ve škole školního psychologa (nebo psycholožku), také na něj se můžeš obrátit. Napadá mě, že budování zdravého vztahu k jídlu může předcházet závažnějším problémům, které by mohly přerůst v poruchy přijmu potravy. Nezůstávej tedy se svými pocity sama a neváhej se někomu svěřit.

Bezstarostné dny Ti přeje Modrá linka.

Ahoj z Modré linky,

oceňuji, že si píšeš o radu, když nevíš, co dělat. Rozumím tomu, že nechceš, aby doktorka viděla jizvy po sebepoškozování a nechceš, aby o tom věděli rodiče. Bohužel mě nenapadá žádná rada, jak by se jizvy daly zakrýt. Nedokážu odhadnout, jak by Tvá doktorka reagovala, kdyby jizvy zahlédla. Je možné, že by se o tom s Tebou nejprve snažila mluvit, ale je i možné, že by informovala Tvé rodiče. Nevím, jestli na prohlídce v ordinaci budeš jen Ty nebo i někdo z rodičů.

Říkám si, jestli jsi přemýšlela o tom, jak bys reagovala, kdyby se Tě doktorka na jizvy ptala. Je možné, že se s něčím podobným už setkala u jiného dospívajícího a možná bude i vědět, že je to citlivé téma. Představuji si, že informovaná doktorka by Ti třeba mohla dát i kontakt na nějakého psychologa, se kterým bys mohla řešit, co prožíváš, co Tě vede k řezání. Asi jsi přemýšlela i o tom, jak by reagovali rodiče, kdyby jim o tom doktorka řekla. Píšeš, že víš, že bys jim o tom měla říct, ale nechceš se o tom bavit. Někdy u témat, o kterých se těžko mluví, může pomoci napsat dopis. Říkám si, že bys mohla rodičům napsat o tom, co Tě trápí a že máš problém s řezáním, ale je pro Tebe těžké s nimi o tom mluvit. Mohla bys je i poprosit, aby Tě objednali k psychologovi, kde bys mohla hledat způsoby, jak se sebepoškozováním přestat. Nevím, jakou jsi měla doposud zkušenost s rodiči, když ses jim s něčím těžkým svěřila. Kdyby se Ti do toho nechtělo, říkám si, jestli je ještě někdo jiný dospělý ve Tvém okolí, ke komu máš důvěru. Třeba babička, teta, učitelka ve škole. Pokud ano, můžeš se svěřit jim a poprosit je o pomoc v komunikaci s rodiči. Je moc důležité, abys na to nebyla sama. I my jsme Ti k dispozici, lépe však na chatu nebo telefonu, kde můžeme jít více do hloubky a lépe reagovat na to, co potřebuješ (www.modralinka.cz).

Držíme Ti palce.
Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

chápu, že přemýšlíš o tom, jestli si holit podpaží. Nemám pro Tebe však žádnou jednoznačnou odpověď, naopak Tě chci podpořit v tom, aby ses rozhodoval podle toho, jak to cítíš Ty. O tom, zda je neoholené podpaží nehygienické, či není, také úplně nepanuje shoda. Někteří lidé se domnívají, že to nehygienické je. Jiní lidé se domnívají, že chlupy v podpaží máme proto, že mají svůj význam a odvádějí pot. Nejsem v této oblasti odborník, možná by ses ještě mohl poradit se svojí paní doktorkou.

Přejeme Ti hezké dny.
Modrá linka

Ahoj holko,

Nejprve odpovím na Tvoji třetí otázku, protože ta je vlastně základem Tvých současných potíží. Léčba ortézou, v Tvém případě korzetem, slouží k udržení rovnovážného postavení trupu a k zabránění dalšímu zakřivování páteře. Zpravidla se tato léčba volí při středně závažné deformitě páteře (v méně závažných případech postačí rehabilitace, naopak závažnější případy se léčí chirurgicky, tedy sérií několika náročných operací). Aniž bych Tě tedy chtěl chlácholit nějakým planým utěšováním, nošení korzetu ještě není tím nejhorším, co Tě mohlo potkat. V nejzávažnějších případech deformity páteře se provádí ne jedna, ale hned několik operací (nejčastěji 2 až 3), přičemž každá z nich si vyžaduje přibližně měsíc hospitalizace a 5 až 6 měsíců rekonvalescence. Naopak nošení korzetu, jakkoliv může člověka omezovat v určitých činnostech (například ve sportu), nepředstavuje zásah do lidského těla se všemi nežádoucími projevy a zdravotními riziky.
Konzervativní léčba (tedy pomocí ortézy) začíná zhotovením samotného korzetu. Ten se obvykle vyrábí na míru, takže ze všeho nejprve se zhotovuje odlitek trupu ze speciální hmoty, podle kterého se korzet zhotoví. To není nijak bolestivé, pouze budeš muset několik minut vydržet v klidu, než ortoped obalí Tvůj trup jakousi „plastelínou“, aby získal „otisk“ Tvého trupu. Podle něj se potom nechá vyrobit korzet.
O korzetech se v odborné literatuře píše, že „většinou jsou dětmi dobře tolerovány“. Samozřejmě, že každý může na nošení korzetu reagovat jinak. To, co jednomu nevadí, může druhého obtěžovat. Většina pacientů si na korzet postupně zvykne a vzhledem ke každodennímu nošení jej časem přestává vnímat (podobně jako lidé s brýlemi postupně přestávají tolik vnímat, že je mají na nose). Ve většině případů se korzet nosí v režimu 23 hodin denně, přičemž se sundává na 1 hodinu, která je určena na hygienu (umytí) a ošetření pokožky pod korzetem, případně na cvičení, pokud je předepsáno. Korzet se nasazuje většinou až do ukončení růstu, což je u dívek zpravidla kolem 16 let věku, u chlapců o 1 až 2 roky později (pro tebe je to alespoň nějaká „výhoda“, protože kdybys byla chlapec, zřejmě bys musela korzet nosit déle).
Nejnáročnější pro tebe nejspíš budou první dny a týdny v korzetu, nicméně příklady z praxe ukazují, že čím déle člověk korzet používá, tím méně mu vadí. Pokud se dostavují nějaké nepříjemné a „divné“ pocity, zpravidla to naopak bývá po dokončení léčby, kdy mladý člověk, který byl zvyklý denně používat korzet třeba po dobu několika let, najednou postrádá oporu trupu, kterou korzet poskytuje. Nicméně i na překonání těchto obtíží existuje speciální cvičení, díky němuž si mladý člověk postupně vytvoří jakýsi „svalový korzet“.
Nyní alespoň stručně k dalším otázkám. Klasická školní tělesná výchova je během léčby korzetem v podstatě vyloučena. Pokud máš ráda pohyb a cvičení, měla by ses u lékaře informovat o možnostech speciální léčebné tělesné výchovy (LTV), která spočívá v provádění určitých sestav cviků. Nejspíš se od ošetřujícího lékaře Ti dostane i poučení ohledně vykonávání rehabilitačních cviků během oné jedné hodiny denně, na kterou se korzet odkládá.
Pokud jde o „zhoršení postavy“, určité riziko nadváhy z důvodu snížené možnosti pohybových aktivit zde sice existuje, nicméně k tomu, abys „neztloustla“, ještě nemusíš běhat nebo vykonávat jiné fyzicky náročné aktivity. Mělo by stačit, když Tvůj energetický příjem bude odpovídat poněkud sníženému energetickému výdeji. Štíhlou postavu si můžeš udržet dodržováním určitých stravovacích návyků – tím ovšem nemám na mysli hladovění nebo nedostatek potravy, ale volbu takových potravin, po kterých se netloustne (například konzumace tmavého pečiva místo světlého neboli „bílého“, omezení smažených a vůbec tučných pokrmů a podobně).
Pokud jde o školu v přírodě, na kterou pojedeš ještě dříve, než dostaneš korzet, zřejmě bude záležet na přístupu učitelky či vychovatelky, jaké aktivity Ti nakonec dovolí. Pokud je učitelka přísná a odmítá s žáky o čemkoliv diskutovat, raději bys jí snad ani neměla různými prosbami či vysvětlováním dopřávat ten vítězoslavný pocit, že Ti může něco odmítnout dovolit. Bohužel, řada učitelů si zřejmě volí svoje povolání proto, aby si nad někým mohli dokazovat svoji mocenskou převahu, a před osobností s takovýmto založením snad ani nemá smysl se ponižovat marnými prosbami a žádostmi. Nicméně pokud jde o běh, v tomto směru by ses měla šetřit ve vlastním zájmu, protože při běhu člověk silněji dopadá na končetiny, což vyvolává otřesy celého těla, které páteři s deformitou (tedy i skoliózou) rozhodně neprospívají. Obavy ohledně vyloučení z kolektivu jsou možná předčasné, protože běhání jistě není jedinou kolektivní aktivitou, které se lze na akcích typu škol v přírodě věnovat. Pokud si nechceš připadat izolovaná, snaž se co nejvíce zapojit do veškerých činností, které nejsou spojeny výslovně s fyzickou námahou či sportovními výkony. Mohou to být například různé hry v místnosti, společenské hry, společný zpěv, zkrátka cokoliv, při čem se nemusí běhat.
Určité obavy z reakce okolí na to, až budeš nosit korzet, jsou na jednu stranu pochopitelné, protože někteří dospívající lidé dovedou být krutí k vrstevníkům, které postihlo nějaké „neštěstí“. Pokud by se Ti však někdo například posmíval kvůli tomu, že nosíš korzet, měl by se dotyčný člověk nejprve zamyslet nad tím, jak by se cítil, kdyby sám a bez vlastního zavinění musel nosit pevný krunýř, který by mu bránil v běhání či jiných náročnějších formách pohybových aktivit. Jestliže se Ti někdo bude smát kvůli korzetu, bylo by to něco podobného, jako kdyby se smál člověku na vozíku nebo s bílou holí. Takový člověk to s tebou rozhodně nemyslí dobře, jenom si snaží dokázat vlastní „hodnotu“ tím, že se někomu posmívá. To je ubohé, a tudíž je velmi pravděpodobné, že takový posměváček by se brzy stal předmětem opovržení ostatních, tedy alespoň těch spolužáků nebo spolužaček, kteří mají dost rozumu a citu na to, aby si uvědomovali, že posmívat se člověku s nějakým zdravotním omezením je něco ošklivého a morálně závadného.
Pokud jde o sportovní aktivity, ty se s největší pravděpodobností budou muset omezit na rehabilitační cviky, případně na výše zmíněnou LTV, pokud ji lékař doporučí. Možná, že pro začátek by ses mohla pokusit adaptovat (přizpůsobit) z běhu na chůzi. Pokud chceš běhat (samozřejmě mimo školní tělesnou výchovu a do doby, než dostaneš ortézu), snaž se postupně zpomalovat tempo a přecházet z běhu do chůze. Tím si zvykneš nahradit běh chůzí, protože na procházky můžeš chodit i s korzetem.
Oproti těm svým vrstevníkům, kteří také musí nebo budou muset nosit korzet, máš nevýhodu v tom, že jsi zvyklá sportovat, a že Ti sport bude velmi chybět. Většina lékařů, rodičů či jiných osob z okolí se v takových případech snaží dospívajícímu vysvětlit, že musí být trpělivý, a že svoje cíle (třeba dosažení určitých sportovních výkonů) může odložit na „pozdější dobu“, což v konkrétních případech znamená třeba i několik let. Problém je v tom, že pro naprostou většinu dospívajících je důležité to, co je teď, zatímco vzdálená budoucnost (a dokonce i jen jeden jediný rok je pro dospívajícího člověka už hodně dlouhá doba...) leží jaksi mimo zorné pole jejich zájmu. Nejde tedy o to, aby ses za každou cenu upínala k nějaké vzdálené budoucnosti, kdy „si budeš moci dělat, co budeš chtít“, ale spíše o to, jak bys mohla co nejlépe využít svoje aktuální možnosti (například postupné nahrazení běhu procházkami, jak jsem naznačil výše).
Jakkoliv je to nespravedlivé, řada lidí (včetně dětí a dospívajících) se bez vlastního zavinění dostává do situací, které jejich dosavadní život „obrací naruby“. Může to být v důsledku úrazu při autonehodě, při objevení nějakého závažného onemocnění, ale také při výskytu vady či deformity, která vyžaduje dlouhodobou léčbu spojenou s určitými omezeními. Někdy může být velmi obtížné se s takovou „křivdou osudu“ vyrovnat, aniž by to zanechalo stopy na duševním zdraví člověka. Proto bych Tě ještě chtěl na závěr odpovědi poprosit, aby ses v případě, že si nebudeš vědět rady se svými obavami, steskem či podobnými nepříjemnými pocity, nestyděla obrátit na specialistu, který Ti může pomoci, ať už by to byl psychologický poradce, nebo lékař s atestací v oboru psychiatrie. Není žádná ostuda, když člověk potřebuje pomoc (nebo si alespoň s někým promluvit o problému). Nikdo není povinen sám a bez pomoci nést celou tíhu osudu jen na svých bedrech. A pokud bys narazila na někoho, kdo Tvoje problémy nepochopí, nebo je bude bagatelizovat (tedy zlehčovat), neváhej se obrátit na jiného specialistu, který pro Tebe bude mít více pochopení.

Ahoj z Modré linky,

je dobře, že si hledáš způsob, jak se vyhnout sebepoškozování. Protože sebepoškozování může být docela závažným problémem.

Ten nejdůležitější krok je Tvoje rozhodnutí. Dále napomáhá, když má člověk chuť si ublížit, něčím se zaměstnat. Hlavně zaměstnat ruce, ale celkově se věnovat čemukoli, čemu naplno věnuješ pozornost. A dlouhodobě je potřeba hledat si jiný způsob uvolňování napětí, než je sebepoškozování. Můžeš zkusit nějaké relaxace, na internetu je možné najít různé návody. Také je dobré mít pravidelně nějaké aktivity, které Tě baví, dělají Ti radost.

Pomáhá také svěřit se někomu, kdo Tě podpoří. Mít možnost sdílet, mluvit o tom, jak se cítíš, jak se Ti daří, co by sis přála, co Tě trápí, je samo o sobě podpůrné a uvolňující. Prostě nebýt na vše sama je jeden ze způsobů, jak zvládat těžkosti jinak než sebepoškozování. A zvláště, pokud si sama nevíš rady, je opravdu potřeba někoho požádat o podporu. Třeba někoho z rodiny nebo třeba nějakou oblíbenou paní učitelku (pana učitele), školní psycholožku (psychologa), pokud ji ve škole máte.

Bezstarostné dny Ti přeje
Modrá linka

Ahoj kluku,

Vždy záleží na tom, jak velká část zubu se odlomila, případně zda došlo k narušení „podstatné“ části zubu, nebo zda se z korunky odštípnula pouze část zubní skloviny. Obecně platí, že i zub s poškozenou korunkou (to je ta část zubu, která vystupuje z dásně ven) může plnit své funkce, pokud k poškození došlo pouze na povrchu a nebyla obnažena zubní dřeň. Ta má růžové zbarvení a je velmi citlivá.
V dnešní době existují šetrné metody, jak poškozenou korunku „opravit“, aniž by došlo ke ztrátě zubu (důvodem pro zubní náhradu je ztráta více než 50% objemu korunky, což u Tebe můžeme vyloučit, neboť sám píšeš, že zubu se odštípl „kousíček“). Cena takového výkonu se v závislosti na rozsahu a použitém materiálu může pohybovat od několika set do několika tisíc korun. Ve většině případů mírných poškození však není třeba dělat nic. I zub s odštípnutou částí korunky může dál plnit svoji funkci. Více by Ti - samozřejmě po prohlídce chrupu - řekl zubní lékař.

Ahoj holko,

S cvičením můžeš začít kdykoliv, pokud právě neproděláváš nějaké onemocnění, které vyžaduje klid na lůžku a omezení fyzické námahy. Pokud uvažuješ o tom, že bys začala cvičit, ale nemůžeš se k tomu odhodlat, napiš si nějaký konkrétní termín (datum, denní dobu), kdy s cvičením začneš.
Posílení břišního svalstva lze dosáhnout pomocí posilovacích cviků s vlastní vahou, konkrétně pomocí sedů-lehů. Při cvičení budeš alespoň zpočátku potřebovat nějakou oporu nohou. Buď někoho poprosíš, aby Ti během cvičení nohy podržel, nebo si je zapřeš pod boční prkno postele nebo využiješ nějaký jiný pevný nábytek. Jde o to, aby se při sedu-lehu nohy nezvedaly nad zem. Cvik prováděj plynulým tahem, nikoliv prudkým švihem. Pokud si nejsi jistá, že cvik provádíš správně, popros o radu učitelku tělocviku, případně si můžeš vyhledat nějaký podrobnější článek.
Nyní pár slov o přípustné zátěži. Pro dospívajícího člověka, který přímo neprochází intenzivním tréninkem pod dohledem profesionálního trenéra a sportovního lékaře, představuje nejvyšší „bezpečnou“ zátěž provedení pěti sestav cviků denně po dvaceti (tedy 5 × 10 = 50 cviků za den). Zpočátku je ale vhodnější provádět v rámci jedné sestavy pouze deset cviků a začít například se dvěma až třemi sestavami denně (tedy 2 × 10 nebo 3 × 10 za den). Postupně můžeš zátěž zvyšovat, ale tak, aby počet cviků nepřekročil 100 za den. Před každým cvičením je vhodné se alespoň trochu protáhnout, k čemuž slouží různé protahovací cviky, které zřejmě znáš z rozcvičky na hodinách tělesné výchovy.
Také je důležité, abys na svoji postavu nepohlížela příliš kriticky. Většina dospívajících je se svým vzhledem více či méně nespokojená, ačkoliv ve skutečnosti vypadají docela „normálně“. Jenže dospívající člověk má tendenci na sobě hledat spíš nedostatky než přednosti, a proto ani neustále ubezpečování okolí o tom, jak jsi štíhlá, Tě nejenže nemusí uspokojit, ale spíš Ti může „jít na nervy“. Důležité je však především to, abys Ty sama dovedla ke svému tělu zaujmout kladný postoj. Když hodnotíš svoji postavu a vůbec svůj celkový vzhled, neměla by ses soustředit jen na to, co se Ti nelíbí. Nejsi povinna vypadat jako herečka z amerického seriálu pro mládež. Pokud „krásně vytvarované břicho“ přispěje k Tvému kladnému sebehodnocení, stojí za to pravidelně cvičit. Nic by se však nemělo přehánět, protože vpadlé břicho s nápadně vyrýsovanými svaly nemusí svědčit ani tak o „zdravém životním stylu“, jako spíše o nedostatku potravy a těžké fyzické námaze.