Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Odpovědi uživatele Centrum Locika

    Celkem zodpovědělo dotazů: 24

    Sourozenci

    Čaute tohle je trochu vážnější téma než ty před tím🙄Můj brácha má holku a s ni se nemáme rádi no a ona mě občas i bije a nadává mi do tlusté krávy a rika ze si nikdy nenajdu kluka ze kdo by mě chtěl..má 18 let a mne je 14 takže si na ni moc dovolovat nemůžu no ale je u nás doma kazdej den a zakazuje mi brát i věci které patří nám takže chtěla jsem si vzít například deku protože u nás spala kamarádka tak aby se měla čím zakryt a ona ze ne a nedala mi ji :/ taky mám kočku a kdykoliv ona přijede tak ji hned chce takže se s ni zamykám v pokoji protože není normální co ona dela...když tu kočku chytne tak ji proste drží u sebe a ona vrci a mňouká ze chce jít pryč ale ona protože je s prominutím piča tak ji nepustí.Dalsi problém je ze mám 5 letou sestru a tu denně navádí aby mi dělala naschvaly takže aby mluvila sprostě aby mi nadávala brala věci z pokoje nebo aby mi vylila vodu do pokoje na zem no myslím si ze už by měla mít trochu rozum v 18 letech ale s jejím chováním ho nedostane nikdy :) když jsem se ji zkoušela bránit tak mě vypla (uspala na 3 minuty nejspíš) já už nevím co mám dělat protože jsem to říkala i rodičům a ty mi nevěří protože ji mají rádi (tahle oni vědi moc dobre co je ona zač ale neřeší to protože to je prece brachova holka)a bracha ji samozřejmě bráni takže to všechno zapira.
    Opravdu je tady klid když tu není aspoň přes noc😬linku bezpečí tam bych neměla odvahu zavolat a nevím proč jsem totiž těžkej introvert ;-( omlouvám
    se ze nepíšu gramaticky správně ale mám na ni takový nervy no nejradši bych ji zmlatila tak že se nepozná ale nejde to.

    holka, 14 let, 10. dubna

    Milá pisatelko,
    Ano, je to vážné téma a je dobře, že jsi o tom napsala. Chování , které popisuješ u přítelkyně bratra bych skoro nazvala šikanou vůči tobě. Využívá své věkové převahy a svého postavení, které díky bráchovi má. Je to nepřípustné, aby se k tobě takto chovala. Ona sama tam je na návštěvě, v bytě, kde jsi doma ty. Úplně chápu, že máš na ní takový vztek, je to oprávněné a je dobře, že ten vztek cítíš. Máš právo jí svůj vztek ukázat, vyjádřit. Ne jít do fyzického konfliktu ale zvýšit hlas a rázně jí říci, že je ona ve tvém bytě, ne ty v jejím a podobně. Je mi jasné, že to teoreticky víš ale je tu něco, co ti v tom brání, je tu něco díky čemu z ní máš velký strach. Přemýšlej o tom a případně si o tom s někým, kdo tě zná popovídej. Možná to není pouze ona, kdo si dovolí se k tobě takto chovat. Možná tu jsou i jiní lidé. Třeba je to tím, jak píšeš, že jsi uzavřená a nemáš odvahu si říci o svá práva. Možná tu bylo něco, co ti v životě vzalo jistotu a sebevědomí, a to se nyní do té situace s přítelkyní bratra promítá. Prakticky bych ti doporučila o tom mnohem rázněji říci rodičům. A říci jim, že se ti to nelíbí a že nechceš se takto cítit v bytě, kde žiješ. Požádej je o pomoc s tím. Také o tom zkus promluvit s bratrem, i jemu to důrazněji řekni. Dej jim najevo, že to myslíš vážně. To nemusí být ve vzteku ale prostě vážně. Vnímej svá práva a zastaň se sebe sama. Možná je to něco, co se potřebuješ teď naučit. A bude to dobré i pro další život. Můžeš také o tom říci někomu dalšímu, kdo je v blízkosti vaší rodiny, komu důvěřuješ. Třeba pro tebe bude znamenat podporu. Přítelkyně bratra na tebe může žárlit, vadí jí, že bydlíš pod jednou střechou s bratrem. Možná i ona sama zažila nějakou šikanu vůči sobě a nyní jí vrací tobě. Jsou tu různé důvody. Ale to hlavní nyní je, abys zkusila překonat strach a rázně se vůči chování této dívky ohradila. Vnímej, že jsi v tom bytě doma ty a ona omezuje tvá práva. Řekni si, „ne, tohle nechci a tohle si nenechám líbit“, a uvidíš, že oni to z tebe také ucítí, když o tom budeš přesvědčená uvnitř sebe sama. A pokud budeš potřebovat o tom víc popovídat, rozebrat to, a píšeš, že jsi spíš uzavřená, tak by ti mohl třeba pomoci nějaký chat pro děti v krizových situacích. Centrum Locika takový má, najdeš odkaz na stránkách www.detstvibeznasili.cz. Podobný chat má také Dětské krizové centrum, také najdeš odkaz na jejich stránkách www.dkc.cz. Určitě podpora a pomoc existuje a uvidíš, že na to nemusíš být sama. I to ti může dát víc síly a podpořit tě v tom sebevědomí.
    Tak ti moc držím palce, ať se tvá situace brzy zlepší a ty najdeš způsob jak si s ní poradit. Určitě se ti to podaří.
    Poradce Centra Locika

    Sourozenci

    Ahoj Alíku a spol.
    Mám hned několik problémů s mým bratrem. Jmenuje se Ondřej.

    1. Je mu 16 let a chodí do prvního ročníku střední školy. Znikým se nestihl seznám protože zavřeli školy. Asi tak třikrát za hodinu dojde za mnou a rodičema a říká ,, Já chci do školy to tak být nemůže chodil jsem tam jenom měsíc všichni jsou úplně b*** " tohle říká. Je mi ho i trochu líto ale už mi leze na nervy. Poraďte mi prosím jak mu mám pomoci.

    2. Už od malička mě neměl rád. Neustále mě bije když se ho na něco zeptám tak neodpovídá zeptám se znovu a furt nic tak trochu zvýším hlas o on na mě vyjede a začne mě bit že na něho namám křičet. Nebo když u nás byla kamarádka tak nás otravoval a já mu řekla ať jde pryč ale on nechtěl tak jsem to řekla mámě a ona nic. Tak jsem zase zakřičela a on mě začal bit. A na Vánoce mě škrábl do krve a to schválně. Nevíte proč to dělá? A jak tomu přejít?

    3. Přála bych si aby mě měl rád třeba aby si občas se mnou zahrál nějakou hru nebo mi pomohl s Angličtinou která mi moc nejde. Co mám udělat proto aby mě měl rád?

    Předem děkuji za odpověď.

    Lucie, 11 let, 7. dubna

    Milá Lucie,
    Trápíš se kvůli vztahu bratra k tobě. Bratr je o 5let starší a je díky tomu, dá se říci, v jiném světě než ty. Je to tak normální. Tím, jak budeš dospívat také, tak se ten „psychický rozdíl“ mezi vámi bude zmenšovat. A přiblížíte se k sobě. Ale to je pouze jedna stránka věci. Popisuješ pak to, že tě nemá od mala rád a ptáš se, proč to tak je. A co máš proto udělat. V tom by bylo nejlepší se zeptat přímo jeho. Můžeš se ho otevřeně zeptat a říci mu o tom, že tě jeho vztah k tobě trápí a přála by sis aby to bylo jinak. Můžeš o tom třeba i říci rodičům a zeptat se na jejich názor a případně je požádat aby vám s tím s bratrem pomohli. Celkově se ale domnívám, že ten důvod je prostě váš věkový rozdíl, pak i to, že ty jsi dívka a on kluk, tak máte oba jiné zájmy. Může také žárlit, že se rodiče víc věnují tobě, když jsi menší a tak podobně. Za to ale ty nemůžeš, to nejde ovlivnit. Proto to je potřeba to i přijmout, že to tak je a být sama sebou. Soustředit se na sebe, na to, co máš ráda ty, na své vztahy a zájmy. A nevšímat si toho tolik. Odvést od toho pozornost. Budeš se divit ale to pak přitáhne zájem druhého často mnohem víc než když se zabýváme tím, jak způsobit aby nás měl druhý rád. V tom je nejlepší prostě ukázat kdo jsme, jak cítíme, co prožíváme, co nás baví a zajímá. Možná se cítíš být ve stínu staršího bratra. Možná máš pocit, že on je silnější, schopnější, kluk, že třeba rodiče naopak dávají přednost jemu, srovnávají vás. I to se v rodinách děje. Pokud to tak je, pak ti opět doporučuju víc vnímat to, že jsi prostě jiná, nesrovnávat se s bratrem, každý jste jiná osobnost, každý jste zajímavý a v něčem dobrý. Tak to k tvému dotazu, co dělat aby tě bratr měl rád a víc se ti věnoval. Pak je tu ale také to, jak popisuješ, že tě bije. To dobře není. To mu nedovol a je moc dobře, že se proti tomu bouříš. Tady je i na místě rodiče upozornit a požádat je ať ti s tím pomohou, že ti jeho chování vadí. To není žalování, to je prostě to, že si zajistíš, aby ti druzí nedělali něco, co nechceš. Je potřeba bratrovi jasně říci, že si to k tobě dovolovat nesmí. Už pro tu jeho silovou převahu, jako staršího a jako kluka. To klidně požádej o pomoc rodiče, měla by to být jejich zodpovědnost. Učíš se tím hájit sebe sama. Pokud budeš potřebovat o tom napsat víc a s někým to víc rozebrat, můžeš se obrátit třeba na nějakou chatovou linku. Třeba chat Dětského krizového centra nebo náš chat na www.detstvibeznasili.cz. Najdeš informace na těch stránkách.
    Tak ti moc držím palce, přeju hodně sil ať se tvá situace brzy zlepší a ty si najdeš cestu k úlevě. Poradce Centra Locika

    Vyhledat odbornou pomoc

    Už posledních pár dní jsem si všimla že moje ségra má na rukou hromadu škrábanců, vypdají jak od nože. Před mamkou říká že je to o našeho kocoura, ale jednou jsem jí viděla s nožem v ruce a tekla jí z ruky krev. Všimla si mě a řekla ať o tom neříkám rodičům. Myslíte si že se řeže? Co s tím mám dělat?:-(

    holka, 11 let, 6. dubna

    Milá pisatelko,
    Je moc dobře, že píšeš a že se o svou sestru takto zajímáš. Nejspíš je to opravdu tak, že se sestra řeže, pozoruješ to dobře. Je to dost závažná situace. Sestra nejspíš prožívá velké vnitřní napětí, vztek, strach, smutek, se kterými si neumí poradit a tak pro ní to řezaní představuje možnou úlevu, ventil pro to napětí. Řezání odvádí pozornost do něčeho těžkého, co by jinak musela prožívat naplno. Ale to je jen ve stručnosti. Smyslem této odpovědi není rozebírat příčiny, proč k tomu u dětí a u tvé sestry dochází. Vždy tam je nějaký emoční a vztahový problém. Ty se ptáš na to, jak můžeš své sestře pomoci. To, co pro ní můžeš udělat je určitě to, že jí upozorníš na to, že sis toho u ní všimla. Můžeš jí i říci, že jsi psala nám a doporučit jí, že může napsat také a svěřit se s tím, co jí trápí. Ať si uvědomí co řeší tím řezáním a zda-li by se to dalo řešit jinak. Ale k tomu by potřebovala o tom s někým mluvit, kdo jí otázkami a podněty povede k tomu lepšímu uvědomění souvislostí. Ukáže jí třeba i to, jak odvádět napětí jiným způsobem, jak relaxovat, jak překonat nutkání se pořezat. Ukaž jí, že jsi v tom její opora, že chápeš, že má asi nějaké trápení. Nevím, jak by to přijali rodiče, jací vaši rodiče jsou. Ale něco, alespoň málo, by vědět měli. Možná si tím pak lépe všimnou, že tvoje sestra má trápení. Třeba něco přehlíží a tvoje sestra právě tím řezáním tak trochu volá o pomoc, aby si jí někdo všiml. Že je v situaci, kterou třeba už moc nezvládá. Nevím, kolik tvé sestře je. Ale určitě by jsi jí měla podpořit v tom, aby i ona sama vyhledala pomoc. Někomu se svěřit, komu důvěřuje. Může se třeba svěřit sem, jak jsem už psala, nebo může oslovit nějaký chat, určený pro děti (to je i teenageri) v krizi. Buďto ten náš, Centrum Locika:www.detstvibeznasili.cz nebo třeba chat Dětského krizového centra. Najde odkazy na internetu.
    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj, omlouvám se za druhý dotaz dneska už, ale potřebuji se svěřit. Předpár měsíci jsem se mega naštvala na matku, protože mi vzala mobil ve chvíli, kdy jsem si psala se svým klukem, já jsem mega brečela, protože jsem si s ním potřebovala psát, jelikož mi mega chybí a nemůžu se s ním vidět, protože je z jiného okresu. Prostě jsem chvíli brečela do polštáře, pak jsem to ale nezvládala, trhalo mi srdce při pomyšlení, že se s ním kvůli rodičům rozejdu, jelikož si bude myslet, že ho ignoruji, tak jsem šla so koupelny, zamčela jsem se tam a vzala do ruky nůžky. Prostě jsem se několikrát řízla do ruky. Po celé ruce mi kapala krev, a až mi moje matka začala klepat na dveře ať jdu okamžitě spát, tak jsem si uvědomila, co jsem vlastně udělala. Rychle jsem si přikryla jednu ruku druhou, a vyběhla z koupeln do pokoje, tam brečela a konečně usla.
    Nic ale nikdy nedopadá dobře. Na ruce jsem měla ani ne hluboké, ale viditelné rány, musela jsem nosit mikinu, aby mi je nebylo vidět. Pokaždé ve dne, jsem si říkala, že už to nikdy neudělám, ale nikdy jsem to nedodržela. Každý večer jsem v koupelně brečela před zrcadlem, dívala jsem se na sebe a brečela ještě víc. Pak jsem si opět řezala ruku, otevírala staré rány a dělala i nové-hlubší. Doteď nesnesu pohled na sebe. Nechápu jak můžu mít kluka. Jsem tlustá, mám nos jak havran a kudrnatý vlasy. Tlustý tváře jak křeček, ble. Možná bych si je i uřízla...
    Prostě, jednoho dne máma zjistila, že se řežu. Myslela jsem, že bude naštvaná, ale ne až tolik. Prostě začala po mě řvát, mlátila mě, kam se trefila, steně tak i otec. Jakože obvykle mě mlátí a řvou po mě za s prominutím každou p**ovinu. Ale teď to bylo jiné... chovali se ke mě jak kdybych byla mentálně labilní, nebo psychopat. Křičeli po mě, zahnali mě do rohu, mlátili a když jsem začala křičet a brečet tak pokaždé mi vyhrožovali, že mi dají ledovou sprchu, což se dělá v psychiatrické léčebně, kam mě prý brzo pošlou.
    Neřezala jsem se dál. Nemohla jsem, nechtěla jsem aby mě mlátili. Ale vše se zhoršilo. Byla jsem ještě víc smutná, na všechny jsem byla nepříjemná, dokonce mě kamarád jen trochu urazil a já mu dala hned pěstí, teď jsme už v pohodě ale mega moc mě to mrzí. Teď si krom toho všeho příjdu i zlá. Nechci znít jak takový ty depresivní třináctky, ale nikdo neví ani z půlky, čím si procházím. Dokonce ani moje bff ne. Té sem se přestala zdůvěřovat jelikož vše co jí řeknu skončí u dalších pěti lidí, kteří si ze mě dělají srandu.
    Jednou jsem byla venku. Moje kamarádka tam měla nůž, a já jí ho slepě vytrhla a začala se řezat do ruky. Nevěděla jsem co dělám, smála jsem se jako psychopat a u toho brečela, ale cítila jsem obrovský pocit úlevy, jako když si kuřák dá po dlouhé době cigaretu. Najednou mi ho kamarádka vytrhla, a zeptala se mě, jestli sem ok. Chtěla jsem říct že ano, ale vyklouzlo mi že ne. Rozbrečela jsem se. Matka s otcem na to přišli, a začali mi pro změnu říkat, že to dělám abych je vydírala a týrala, že je prý trestám a prý na trestání rodičů si hledám návody na tik toku, instagramu a tak. Chtěli mi zabavit mobil, ale nakonec to neudělali.
    Vím že tohle celý je úplně typický, třináctkovský a že většina lidí co si to pak přečte v odpovědích na dotazy se tomu budou smát a řeknou si to, co bratr mýho kluka: borka se řeže jen pro zajímavost a předvádí deprese. Ale mě to fakt hodně mrzí, a potřebovala jsem se prostě svěřit, kdyžtak se omlouvám kdybych urazila někoho s ´opravdovými problémy´.

    holka jménem kájuška, 13 let, 6. dubna

    Milá Kájuško,
    Po přečtení tvého dotazu si rozhodně myslím, že to je „opravdový problém“ a určitě není dobře jeho závažnost teď podceňovat. Míváš v sobě tak silné napětí, že ti přináší úlevu dělati si bolest. Funguje to jako ventil pro potlačený vztek, který otáčíš proti sobě sama. Popisuješ chování rodičů vůči tobě, kdy se ti vůbec nedivím, že se v tobě hromadí hodně vzteku a dalších negativních emocí. Pak odsuzuješ sebe sama, nepřijímáš se. Vnímám tam i hodně bezmoci proti jejich tlaku, odmítání, možná ponižování. Sebepoškozování tu může pak být jedinou možnou úlevou. Může to být také způsob jak cítit sebe sama. Děje se to často tam, kde jsou negativní vnitřní pocity tak silné, že jakoby odříznout vnitřní prožívání od vědomí. A to řezání, bolest, kterou to způsobuje, je vlastně takový náhradní kontakt se sebou. Pak je tu také ta touha po bolesti. Když člověk prožívá psychickou bolest, se kterou si neví rady, tak pak je ta fyzická bolest, zástupná možnost jak tu bolest uvolnit. Bohužel, dělá pak člověku také dobře to, když může způsobovat bolest sám sobě. I to má vlastně takovou zástupnou funkci úlevy. U každého člověka je to trochu jiné, proč se to tak děje, proč mu sebepoškozování přináší úlevu. A vždy je potřeba dobře porozumět celkovým okolnostem. To znamená především vztahům, v jakých se nachází, emocím, které to vyvolává, jeho postojům, hlavně sama k sobě. Moc bych ti doporučila abys to nepodceňovala a našla si příležitost o tom mluvit osobně s někým dalším, komu důvěřuješ. Je to závažný problém a je potřeba ho řešit včas. Je dobré na to nebýt sama, mít oporu v někom druhém. Můžu ti také doporučit kontaktovat odbornou pomoc třeba prostřednictvím nějakého chatu, určeného pro děti v krizi. Může to být i ten náš, který má zřízený Centrum Locika. Je to na www.detstvibeznasili.cz. Nebo chat Dětského krizového centra, www.dkc.cz. Tak ti držím palce, ať najdeš brzy cestu ven z tohoto problému a vše dobře zvládneš.
    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahojte, potřebuji pomoc a to velkou. Mám dva dotazy, ale oba končí tím, že si něco chci udělat.

    1. Teď v poslední době se mi pořád vrací myšlenky na moje největší trapasy a mě to šíleně sužuje. Když už myslím na něco příjemnějšího tak se mi stejně nějakým způsobem vrátí myšlenky na moje trapasy. V poslední době je to pro mě čím dál těžší a já mám pocit že za chvíli kvůli nim prasknu. Mamce jsem to radši neříkala, některé by totiž nemusela pochopit. A přes psychologa to taky nepůjde. Můj dědek který mě chce jenom pro sebe je psycholog a zná všechny psychology ve městě a hned by se mu doneslo že jsem tam byla.
    2. Teď v poslední době mám pocit že chci být sama sebou a ne moc s rodinou. Ale s mamka mě nutí chodit ještě s ní a s mojí sestrou ven a jsem strašně vysoká a když mě všechni vidí s ní tak je mi strašně trapně. Dívají se po mě už úplně všichni, hlavně teenageři, kteří se mi smějí a kroutí očima. Dokonce už mi to zničilo i první lásku, čekala jsem na mamku před obchodem a já se začala bavit s jedním strašně pěkným a mega hodným a příjemným klukem a on mě měl stejně rád jako já jeho (hodně). Jenže přišla mamka, řekla že jsem daleko od obchodu, že se nemám bavit s takovým budižkničemou a ať jdu. Strašně mě to tenkrát vzalo. A včera jsme zase byli venku a měli jsme před sebou skupinu tak šestnáctiletých teenagerů a jedna holka tam řekla sprosté slovo ale ne zas nějak extra sprosté a mamka to slyšela a nahlas řekla že když takhle budeme mluvit, tak že nás tak potrestá že jsme to neviděli. Všichni to slyšeli a začali se smát a mě bylo šíleně trapě. Za rodiči už jsem byla hodněkrát I s argumenty ale pořád nic. Ani zbytek rodiny me nějak nepodporuje.

    Mám chuť si něco udělat 😣 Poradíte prosím? Jsem zoufalá a bezradná. Děkuji moc$>

    holka, 12 let, 20. března

    Milá pisatelko,
    Popisuješ, že se ti stále vtíravě vrací myšlenky na tvé největší trapasy, a sužuje tě to takovým způsobem, že uvažuješ i o tom, že „praskneš“, že to už neuneseš. Tak teď tě chválím za to, že ses svěřila, i když předpokládám, že ani to nemuselo být pro tebe jednoduché psát o tom, co ti není příjemné. Dělá to na mě dojem, že spolu ty dva dotazy souvisí. V tom další dotazu popisuješ, jak se cítíš trapně, když tě máma nutí chodit s ní venku. A druzí se ti smějí, že jsi stále v doprovodu mámy. A pak popisuješ tu scénu kdy ti máma veřejně vynadala za to, že se bavíš s nějakým klukem. A tu další, kdy máma opět veřejně odsoudila tu holku za to, že mluví sprostě. Možná právě proto, kolik toho nyní se děje trapného mezi tebou a mámou se to pak přenáší na tvůj celkový pocit sama ze sebe. Máma tě pořád bere jako malé dítě a moc nerespektuje, že už máš zájmy jiné a záleží ti na tvých vrstevnících a klucích. Řekla bych, že pak z jejího postoje, kdy nechce připustit, že dospíváš, může plynout hodně těch pocitů trapnosti ze sebe sama. A ty pocity pak přitahují neustále dokola vzpomínky na zážitky, které ti nyní připadají trapné. Tak je to takový zamotaný kruh. Jsi na začátku puberty a děje se s tebou hodně fyzických a psychických změn. Je teď moc důležité najít svou osobní identitu, své vlastní sebevědomí a sebejistotu a oddělit se tím od rodičů a zároveň s nimi udržet dobrý vztah. Je to takové hodně bouřlivé období, plné zvratů a různorodých pocitů. Potřebuješ cítit svou samostatnost a nezávislost ale zároveň zůstat v dobrých vztazích s rodiči. Je to bouřlivé i pro rodiče, protože přestávají rozumět tomu, co chceš a kdo jsi. Byli zvyklí na to, že jsi malé dítě a posloucháš je a to najednou se mění a už dítě nejsi. To musí oni pochopit a přijmout. Můžeš teď vnímat, že stejné lidi máš ráda i nenávidět. A je to přirozené. Je teď moc důležité pro tebe vnímat to, co máš opravdu ráda, co tě baví, zajímá, přemýšlet o tom, co dál po základní škole, jaké jsou tvé koníčky a tak. Ujasni si také, které osoby mezi tvými vrstevníky máš ráda, komu důvěřuješ a od koho si chceš raději držet odstup. Teď je důležité vnímat to, co ty sama opravdu chceš a nechceš, co cítíš. Prostě uvěřit sama sobě, najít cestu sama k sobě. Ono to bude přicházet i samo, tím vývojem ale můžeš tomu i napomáhat právě tím, co jsem psala. To víš, že by bylo moc dobře, kdyby sis o tom s někým dospělým mohla popovídat. Nemusí to být ani rodiče ani psycholog. Ale chtělo by to někoho, kdo tě zná a má zároveň od tvé rodinné situace odstup. Prožívá to stejně mnoho dalších dětí ve tvém věku. Pokud budeš potřebovat napsat víc, můžeš se třeba obrátit na nějaký chat, určený pro děti. Třeba i ten náš, na www.detstvibeznasili.cz. Kde to s tebou víc rozebereme. Zvláště ty úvahy nad tím, že to už nevydržíš a něco si uděláš. Za to to nestojí, máš celý život před sebou a zařídíš si ho podle sebe.
    Tak ti držím palce ať se tvá situace brzy zlepší, poradce Centra Locika

    Násilí

    Dobrý den, mám urychlený dotaz! Dnes ráno jsem měl hodně divný nával vzteku, a robil jsem si mobil. Prostě jsem před školou ráno něco dělal na mobilu, (ale to není pro mě nic nového) a Táta mi řekl, ať jdu na snídani, a já položil mobil na sedačku, a NETUŠÍM proč, ale dupl jsem na něj. No a teď mám na displeji modrou šmouhu. Ani nehledám odbornou diagnostiku, ale poradit s tím, proč jsem si mobil rozbil. Mám hrozné návaly vzteku. Včera jsem měl jeden, protože sestra se před kamarádkou snaží být hustá, a už se to semlelo. Dříve jsem byl schopný jí hodně fyzicky poranit, ale ona mě psychicky. Ale když se vztekám, nejradši udělám něco, co udělá ránu. Bouchnout něčím, nebo rukou do něčeho. Fotka mého stolu by s těmi rýhami a dírkami od pera nevypadala moc dobře. A moje dveře taky nejsou žádný zázrak. Mám v nich kráter o velikosti mojí paty. Prostě když jsem naštvaný, tak mě asi uklidní udělat ránu tím, že něčím do něčeho buchnu. Takže boxovací pytel by byl k ničemu, protože to ránu neudělá. Ale prásknutí dveřmi mého pokoje, které už ani nevím jak drží, to už ránu udělat dokáže. A všude radí zhluboka dýchat. Jenže to bych musel dýchat venku, protože se vidím, jak v místnosti kde je stůl a dveře, tak něco rozbiju než se nadechnu. Ale kdybych šel ven, tak než si obleču boty, tak s nimi hodím o zem, protože to ránu udělá taky. Mě to hrozně štve, protože rodiče mi říkají, že jsem snad přecitlivělý, protože když s něčím bouchnu, potom brečím. Takže jsem hrozně citlivý, takže se snadno naštvu, a přestane to snad jedině tehdy, když se po rozbití něčeho, co jsem nechtěl, vybrečím. Vím, že to nedává smysl, proč píšu na internet, a nejdu k lékaři, ale bez lékaře jsem nějak dokázal to, že se nenaštvu na sestru a zmlátím ji. Teď jen nadávám a bouchám. Ale někdy se prostě rozdýchám, ale to moc často není. Děkuji jestli mi kdokoliv jakkoliv poradí. :-(

    kluk, 13 let, 29. března

    Milý pisateli,
    popisuješ to, že když jsi naštvaný, tak potřebuješ do něčeho bouchnout, co udělá ránu a pak se často rozpláčeš. Nakonec tě uklidní to, když se vypláčeš. Je moc dobře, že o tom píšeš. Už tím psaním si můžeš hodně toho o sobě uvědomit a myslím si, že jsi ten proces, který se v tobě odehrává popsal velmi dobře a výstižně. Vnímám to jako psychickou obrannou reakci, a je dobře, že si sám uvědomuješ to, co v tobě ten vztek spouští, kdy takto potřebuješ reagovat. Tím spouštěčem je nejspíš něco, čeho se podvědomě bojíš – třeba něco co tě ponižuje nebo jiným způsobem ohrožuje. Někdo na tebe útočí nebo tě odmítá. To všechno nemusí být na první pohled v chování druhých vidět, ale skrytě to tam může být. A u tebe to spouští ty silné reakce. Kdyby teď byla možnost spolu mluvit osobně, tak se budu zajímat o tvé minulé zkušenosti, o tvé vztahy s rodiči, jaké bylo tvé dětství. Snažili by jsme se spolu přijít na to, proč právě takto silná reakce a tento způsob reakce si tvoje nervová soustava vytvořila jako ventil pro nahromaděné napětí. Ona každá reakce má v jádru svůj nějaký smysl a určitou logiku. Jen její projev může pak být přehnaný, ale tvoje psychika nejspíš moc dobře ví, proč se takto brání. Doporučila bych ti zkus se co nejvíce zamyslet nad tím, co s tebou dělají ty situace, ve kterých pak máš ty návaly zlosti. Kdy je to nejčastěji, co se u nich děje, co se děje pak s tebou a tak. Udělej si takovou mapu svého vnitřního světa. Když o tom budeš takto vědomě přemýšlet, pozorovat to, tak už to samo o sobě ti dá trochu víc nadhled nad těmi situacemi. A nemuselo by tě to tolik ovládat. Když to pochopíš, co nejvíc to jde, co je příčina, co s tebou dělá a jaký je pak ten následek ve tvém chování, i to ti dá trochu víc kontroly nad tím chováním, které nechceš. Víš a také mi přijde, že reakce, kdy pak bouchneš do něčeho neutrálního není vlastně zase tak špatná. Z nějakého důvodu to tak potřebuješ mít. A emoce lítosti, pláče je v životě moc potřebná. A je dobře ji čas od času pustit a odžít. A tobě nejspíš v tom pomůže ta předchozí reakce vzteku. A je tedy dobře, že sis našel takový relativně přijatelný ventil. Moc bych ti ale doporučila se o tom dál pobavit i s někým dalším, kdo zná tebe, komu budeš důvěřovat. Tohle je pouze podnět, ale skutečnou pomoc by ti měl poskytnou někdo raději osobně.
    Držíme palce, s pozdravem, Tým Centra Locika

    Volný čas

    Ahoj. Potřebuju nutně radu. Já jsem 7 let tančila disco dance no a mamka mi řekla že je to moc drahé 😭 a že budu muset skončit. Takže jsem přišla o moje tři nejlepší kamarádky, o tu radost atd. Často na to vzpomínám, ale u toho brečím. Nevím jak mamce vysvětlit že mě o všechno připravila. Zdají se mi aji sny o tom jak se znova uvidím s holkama v tělocvičně, ale pravda je pravý opak. Pořád se mi stýská. A další problém je že tady v Opavě není žádná jiná taneční škola disco dance. Tanec mě opravdu strašně mooooo...oooooc bavil. Mám na mamku vztek. A rodiče už jsou od sebe od mých 4 let. A taťka na tom zrovna finančně moc dobře není.

    holka, 12 let, 28. března

    Milá pisatelko,

    úplně Tě chápu, že byl tanec tvůj svět, kterému ses ráda věnovala, dával ti pocit radosti, měla jsi tam kamarádky. Nejspíš Tě bavil i ten pohyb a hudba. To vše dalšího Ti dává smysl a energii. A je to ve tvém věku moc důležité i pro další oblasti tvého rozvoje, hlavně školu. Zkus o tom s mamkou promluvit takto, vysvětli jí, že to pro tebe bylo důležité. Měla jsi tam kamarádky, cítila ses tam dobře, dávalo ti to radost, bavilo tě to. Určitě se to hezky odráželo i na Tvém těle. Zkus se s mamkou domluvit, že se třeba vzdáš něčeho jiného, co Ti musí kupovat nebo, že jí budeš víc pomáhat. Zkus se třeba domluvit s tátou, jestli by Ti mohl alespoň část přispět a mamka doplatí tu další část. Prostě ukaž jim, jaký to pro tebe má význam a že si jsi vědoma toho, že to není levná zábava a jsi ochotná pro to něco, v rámci svých možností, udělat navíc. Třeba je tento Tvůj opravdový zájem a pochopení pro jejich finanční starosti zviklá a kroužek ti zase zaplatí.

    Tak ti držím palce ať se to podaří,

    Tým Centra Locika

    Sourozenci

    Ahoj Alíku, potřebuji poradit!
    Myslím, že už jsem ve věku kdy bych měla mít aspoň trochu soukromí. Mám společný pokoj se svou o 4 roky mladší sestrou. Máme byt takže zvětšit nebo rozdělit pokoj na dva nejde. Přišla jsem sice s nápadem, že každá bude mít aspoň svou půlku oddělenou závěsem, ale bojím se názoru rodičů. Máma to totiž nechápe a navíc to často vezme tak, že si jako nevážím toho co mám protože moje máma byla jedináček a moc si přála sourozence.

    holka, 13 let, 1. dubna

    Milá pisatelko,
    Souhlasím s tebou, že by jsi potřebovala ve svém věku už nějaké soukromí. Je to běžné a úplně přirozené. Ideální by byl vlastní pokoj, alespoň malý. To by měli rodiče pochopit. A vím, že v bytě to je nereálné. Ten nápad se závěsem je dobrý, hodně rodin to tak řeší. To, že chceš získat trochu svého soukromí neznamená přece, že si nevážíš toho, že máš sourozence. To zkus rodičům vysvětlit. A naopak, když budeš mít svůj čas a prostor, budeš pak zase o to raději se věnovat něčemu společnému se sestrou. Sestra je ještě malá ale uvidíš, že i ona za pár let bude chtít to samé, co nyní ty. Tvoje máma byla jedináček a přála si sourozence. To je také úplně pochopitelné a většinou sourozenec opravdu chybí a je moc dobře, když v rodině je víc dětí. Ale máma také nikdy nezažila jaké to skutečně je se sourozencem žít společně v bytě. Má to své výhody i nevýhody a jednou z nich je ten nedostatek soukromí. A to nemusí znamenat, že se sourozenci nemají rádi. Rodiče by vám to měli nějak ulehčit a postarat se o to, aby vám se sestrou bylo v tom malém, společném prostoru dobře. Tak je o to zkus požádat. Tvůj nápad se závěsem je možné, dobré řešení.
    Držím ti palce ať se to brzy podaří,
    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj všichni,
    dnes bych se chtěl zeptat zda je možné aby mi rodiče zakázali prázdniny? Takhle to zní divně ale že mi při prázdninách rodiče zakážou hrát na mobilu(nebo jakékoli jiné elektronice) a řeknou mi že se prostě budu celé prázdniny učit. Prosím odpověte rychle. Děkuji.

    kluk, 12 let, 2. dubna

    Ahoj, jsem ráda, že si se obrátil/a na poradnu a Centrum Locika. Z tvého dotazu mi není zcela jasné, jak by tedy měly probíhat tvé prázdniny, zda by si mohl/a chodit ven nebo by si celý den trávil/a jen učením a jak by tě k tomu nutili? Nebo zda by se zákaz týkal jen mobilu a co tím rodiče pak sledují? Rodiče by měli používat jen ty výchovné prostředky, které jsou „přiměřené okolnostem, neohrožují zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte.“ (Občanský zákoník § 884). Pokud by tě tedy rodiče nepřiměřeně omezovali v tvém svobodném pohybu a nutili tě sedět jen doma a učit se celý den, zřejmě by to nebylo v tvém nejlepším zájmu jako osoby mladší 18 let a dalo by se proti tomu bránit na příslušném úřadě a to Orgánu sociálně-právní ochrany dětí tzv.OSPODu, který najdeš na městském úřadě. Pokud by tím ale rodiče sledovali nějaký tvůj nejlepší zájem jako např.ochrana zdraví, zbavit tě závislosti na elektronických médiích a snahu zlepšit tvůj prospěch ve škole,...tak mají právo používat takové výchovné prostředky plynoucí z jejich rodičovské odpovědnosti. Bylo by ale lepší si o tom více popovídat a zjistit, co tě konkrétně trápí. Budeme rádi, když nám napíšeš na chat Dětství bez násilí https://elinka.internetporadna.cz/linky/detstvi-bez-nasili. Zdraví tě Centrum Locika

    Nemoce

    Ahojky. Nevím jestli to mám úplně napsat sem, ale nemohla jsem najít téma psychické zdraví.
    Už delší dobu mám psychické ale i fyzické problémy... Začalo to někdy v půlce února když jsem najednou nemohla dodechnout, myslela jsem si že to přejde.. Nepřešlo, mám to do teď. Potom jsem začala řešit každý maličký zdravotní problém (Hypochondrie); Měla jsem panický strach z toho, že jsem si propíchla puchýř, atd... Potom jsem začala mít problémy s důvěrou, Nikomu jsem se nechtěla svěřovat, bojím se že to řeknou dalšímu a dalšímu. Jediný komu jsem se svěřovala byla máma. Ani ségře jsem nechtěla nic říct. Dále jsem to moc neřešila, ale potom jsem zas začala nad vším přemýšlet ,,Mohlo by se stát..“. Brečela jsem nad každou větou, co kdo řekl, například mi kamarádka řekla že jsem pro ni motivace; já nad tím začala přemýšlet a nakonec jsem se rozbrečela. Možná to není nic tak hrozného, ale v kombinaci s tím dechem je to vyčerpávající.
    Možná je to blbost, ale je možné že je to tím, že mi moje nejlepší kamarádka v hádce řekla že by ,,bylo lepší abych chcípla, než jí srážela sebevědomí“? stalo se to v lednu, bylo mi hrozně a v únoru se začaly objevovat psychické i fyzické problémy. Samozřejmě tu jsou i další věci co s tím souvisí, ale tohle je to nejhlavnější.
    PS: Všechny tyhle problémy co jsem zmínila přetrvávají do teď.

    holka, 12 let, 29. března

    Milá pisatelko,
    popisuješ svoje problémy s dechem a pak s úzkostí ohledně svého zdraví a důvěrou v druhé. Cítíš se vyčerpaná a nerozumíš tomu, co se s tebou děje. Mohu ti k tomu napsat teď spíš obecný názor, protože ty informace, které od tebe mám, jsou na hlubší radu málo. Určitě se poraď také s lékařem, ať tě dobře vyšetří. Problémy s dechem se spojují také s tím, co je nyní tak všeobecně rozšířený problém, a to infekce Covid-19 a s tím ti zde nemůžeme radit. Nejdříve je potřeba vyloučit tuto příčinu. Následky onemocnění mohou přetrvávat dlouhou dobu, přestože jiné problémy nepozoruješ. Problémy s dechem mohou být spouštěčem dalších úzkostí ohledně zdraví. Představují nevědomě strach z ohrožení základní životní funkce. A je možné, že to, co pronesla tvoje kamarádka se na tom, že se ti spustily problémy s dechem podílí. Mohlo se to spojit s nějakým dalším problémem, který v sobě neseš, díky vztahům ve své rodině. K této úvaze mě vede to, jak popisuješ svoje následné problémy s důvěrou ve vztazích. Nejspíš vztahy pro tebe představují nějaký zdroj úzkosti a stresu také. To může být hodně neuvědomované. Ale zde o tobě víc nevím, tak mohu pouze takto napsat své podněty, které se často objevují v terapeutické praxi. Potřebovala bych nyní vědět víc o tvé povaze, osobnosti, osobní historii, rodinných vztazích, ale i ty sama můžeš víc zapátrat a zamyslet se nad tím a třeba najdeš další, širší souvislosti, a určitě neváhej s tou návštěvou lékaře. Bylo by také fajn mít nějakou psychologickou pomoc. Když se problémy řeší včas, tak jejich řešení nemusí být dlouhé a náročné. Je moc dobře, že ses svěřila do této poradny. Naší radu ber ale spíš jako podnět a první nasměrování. Přejeme Ti, ať se tvé problémy brzy zlepší a je ti opět dobře.
    Tým Centra Locika

    Strach

    Ahoj alíku, mám docela velký problém,
    U distanční výuky se s mladší sestrou střídáme o tablet a počítač, sestra se radši učí na počítači, mě je to vcelku jedno, dnes ráno se mi stalo, že se sestra ucila na počítači, ja mel tablet, sestre se stalo, ze se ji zasekl v počítači kousek nabíječky, hádali jsme se, až nakonec přišla starší sestra, které je 17 let, naštvala se na mě, že prý jsem to udělal já, já jsem si však naprosto jistý, že s tím nemám nic společného, mámu nemám, a táta je v práci a vrátí se asi v 17:00, co mam dělat ???

    kluk, 12 let, 31. března

    Ahoj, jsem ráda, že si se na nás obrátil. Co se týče té zlomené nabíječky v počítači, tak bych raději počkala na tátu, aby vám s tím sám poradil, protože je to součást elektrického zařízení a mohli by jste se během vyndavání zbytku nabíječky vážně poranit elektrickým proudem. Pokud jsem tvůj dotaz správně pochopila, máš tedy obavu z reakce táty? Pokud ano, tak mě napadá, co tátovi zavolat a říct, co se stalo a že nevíš, co máte teď dělat? Pokud by jsi potřeboval si o tom více popovídat, můžeš napsat i na náš chat https://elinka.internetporadna.cz/linky/detstvi-bez-nasili, zdraví tě Centrum Locika

    Rodiče

    Ahoj poradno,

    1. Je mi 11 let, jsem vysoká 160cm a vážím 57kg.... myslíte že tato váha je optimální k mému věku a výšce?
    2. nemám dobrý vztah s mamkou a pomalu se jí bojím říct i, o něčem co bych si chtěla kopit (a kupuje se to jen online a já nemám platební kartu)... Prostě chci poradit jak ten vztah vybudovat, protože už to došlo do takového stavu že ani mamka se semnou nechce moc bavit...a hlavně bych se chtěla začít bavit o těch intimnějších věcech a bojím se protože možná když to řeknu mamce tak mamka tátovi táta babičce a dědovi a bojím se že se mi budou smát...;-(
    3. jak mám tátu donutit aby všem neříkal to co nechci a aby si že mne pořád nedělal srandu? Já mu sice řeknu nedělej to prosím, mně to vadí ale i tak pokračuje nebo se urazí a příště zase znova...

    Předem děkuji za odpověď a pomoc

    Alíkova kamarádka :-)

    holka, 11 let, 28. března

    Milá pisatelko,
    K tvému prvnímu dotazu ohledně výšky a váhy ti nemohu odpovědět. Raději se obrať na svého dětského lékaře a zeptej se jeho.
    Pokud jde o tvé další dotazy. Popisuješ, že nemáš dobrý vztah s mámou. Bojíš se jí říci o něco, co by sis chtěla koupit a bojíš se s ní mluvit o intimních věcech. Máš strach, že o tom bude mluvit se všemi dalšími členy rodiny. A pak je tu také dotaz ohledně chování otce k tobě. I on tě nebere vážně, dělá si z tebe legraci a nerespektuje to, že se ti to nelíbí. Víš, mám z obou těch dotazů pocit, že tě rodiče stále berou jako malé dítě. Ale ty se tak už necítíš a rodiče to nevnímají. Je ti 11let, pomalu na tebe přichází puberta a to způsobuje hodně vnitřních i vnějších změn, na těle i psychice. Rodí se v tobě větší uvědomění sebe sama, toho, co chceš a nechceš, jaká jsi a kdo jsi. Možná to nyní chce nějaký čas, než to rodičům skutečně dojde, že už tě nemohou brát jako malé dítě. A že, teď už musí víc respektovat tvá přání, pocity a názory. I rodiče si musí zvyknout na to, že jejich děti už nejsou zase takové děti a „dorůst“ spolu s nimi. Tobě ale zároveň doporučuju nepřestávat rodičům říkat, jak se cítíš a co si přeješ a nepřeješ. To své místo v rodině si spoluvytvářet sama. Mluv o tom otevřeně se svou mámou, i s tátou. Máš na to právo a je to tak správné. Učíš se tím i důležité schopnosti pro svůj dospělý život. A můžeš o tom třeba také víc mluvit se svými vrstevníky, jak to mají doma oni. Možná budeš překvapená kolik dalších tvých přátel řeší doma vlastně podobné věci. A to ti bude dávat trochu odstup a sílu. Věnuj se svým zájmům a koníčkům. To ti dá energii a odvede pozornost od toho, co se děje doma. Moc tě také chválím za to, že jsi napsala a sdělila to, i to je první důležitý krok, jak se učit mluvit o sobě a jasně hájit sebe sama. Pokud budeš potřebovat můžeš klidně napsat víc, případně využít nějaký chat (třeba Dětského krizového centra, Centra Locika – www.detstvibeznasili.cz, chat SOS Centra), kde budeš mít možnost to vše podrobně rozebrat.
    Tak ti přeju hodně sil a ať se brzy tvá situace zlepší.
    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj Alíku, mám 2 problémy první je že se rodiče neustále hádají a myslím, že se chtějí rozvést, táta každou noc spí v maringotce kterou máme na zahradě a dokonce mu tam musím nosit i jídlo, máma už ho prý nechce ani vidět, nevím proč se tak hádají a strašně mi to vadí... :( Druhý problém je, že mám problém s nadměrnou plynatostí a hrozně se za to stydím nikomu jsem to neřekl a hlavně nevím jak by reagovali :/ Nemám v jídelníčku nic co by mě takto nadýmálo. Nevíš čím by to mohlo být už mě to dost trápí a ani nevím zda na to existují i nějaké dětské léky :-(

    Kluk skoro 14 let, 26. března

    Milý pisateli,
    Píšeš, že ti moc vadí to, jak se rodiče hádají, nejspíš se rozcházejí a ty vlastně ani nevíš proč. Úplně chápu, že to vnímáš takto negativně, je to pro děti v rodině vždy hodně nepříjemné. Ohrožuje to jejich pocit bezpečí, důvěry a základní jistoty v rodině. Bere jim to řád, na který byly zvyklé. A určitě je tu i podvědomá otázka, na čí stranu tě to táhne víc, k otci nebo matce, komu v tom sporu víc věříš. Možná to dokonce rodiče chtějí od tebe nějakým způsobem slyšet. Nosíš jídlo tátovi do maringotky na zahradě. Požádal tě o to on nebo máma, protože ho nechce ani vidět? Jaký je mezi nimi skutečně problém by ti měli říci oni. Základním způsobem ti to vysvětlit, co se děje. Doporučila bych ti se na to rodičů výslovně zeptat. Měli by si uvědomit, že se to všechno netýká pouze jich ale také dětí v rodině. A také se zkus nyní hodně zaměřovat na to, co máš rád ty sám. A na to, co ti tzv. dává sílu a uklidňuje tě. Třeba nějaký tvůj sport, aktivity venku, kamarádi, kontakt s jiným členem rodiny a podobně. Je teď moc důležité posilovat to, co tě drží, vytváří tvou psychickou odolnost. To ti pomůže tohle náročné období překonat a vyrovnávat se s tím, co přijde. Pokud by jsi měl pocit, že to už nezvládáš, tak se neboj říci si o pomoc. Třeba na nějakém chatu nebo lince důvěry pro děti. Je to vždy lepší, než si to v sobě nést dlouho.
    A k tvému druhému problému, myslím si, že to bude mít tzv. psychosomatický původ. Že je to nejspíš propojené s tím, co zažíváš doma. Ta situace doma vytváří v tobě napětí a předpokládám i hodně vzteku nebo úzkosti. Emoce jsou propojené s tělesnými procesy. A tak se to odráží v tom, co popisuješ. Tady by mohlo pomoci to celkové uvolňování napětí, jak o tom píšu v první části odpovědi. Hodně o tom, co se s tebou děje, co prožíváš, jak ti je, mluv s někým, komu důvěřuješ. Nedrž to v sobě.
    Přeju hodně sil, abys tohle období dobře zvládnul,
    Poradce Centra Locika

    Menstruace a výtok

    Dobrý den, můžu se koupat i když mám menstruaci?

    holka, 12 let, 23. března

    Ahoj,

    vzhledem k ročnímu období a uzavření bazénů předpokládám, že máš na mysli koupání ve vaně…Pravidelná hygiena je během menstruace velmi důležitá, proto je moc fajn, že si chceš tuto otázku ujasnit. Z hygienických důvodů se doporučuje v období menstruace (zejména na počátku, kdy bývá silnější) spíše sprchování než vana. V případě, že však preferuješ koupel ve vaně, menstruace v ní nebrání a neměla by ti způsobit ani infekci, pokud máš vanu a vodu v ní čistou.

    Možná jsi ale měla na mysli koupání v bazénu… Během menstruace je to s tamponem taktéž možné. Je třeba si však před vstupem do vody a hned po vykoupání tampon vyměnit, aby se spolu s vodou nedostaly do tamponu i bakterie, které by po delší době působení mohly vyvolat zánět. Tampony však nemusí vyhovovat každému a zpočátku většina dívek užívá pouze vložky. V takovém případě je pak třeba si na koupání počkat, dokud menstruace neskončí.

    Dobré sžívání s „tvými dny“ přeje,
    Centrum Locika

    Jiné téma

    Ahoj poradno...
    Už asi dva a půl roku, mám občas takové, dá se říct panické záchvaty, když jsem mezi lidmi, nebo na místě které moc neznám. Ze začátku, se mi to stávalo hlavně ve škole, ale moc jsem to neřešila. Postupně, mi ale přijde že se to zhoršuje. Většinou z ničeho nic začnu histericky křičet nebo brečet, a hned se někoho chytat a tak... Většinou si tak úplně neuvědomuju co dělám. Taky se mi u toho většinou dost zvedne tlak (už poznám jaké to je, protože mám vysoký tlak často, protože na to dost trpím), takže se mi většinou motá hlava, a jsem tak trochu mimo. Mám opravdu velké histerické záchvaty a panikařím, a tak to je třeba půl hodiny v kuse, než se uklidním...
    Už jsem si na to celkem zvykla a zvládám to, ale problém je v tomhle. Podle snad všech psychologických testů na internetu, mám pravděpodobně silnou sociální úzkost.
    Říkala jsem to mamce, ale ta si myslí, že jsem si všechny ty symptomy jen vsugerovala, díky tomu, že furt něco čtu. A táta mi na tohle vždycky odpoví, že jsem psychopat, patřím do Bonic a zasloužím si, aby do mne píchali injekce...
    Myslím, že oni nikdy nepochopí co prožívám...
    Ještě horší na tom je, že poslední dobou skoro pořád brečím, vytvořila jsem si nenávist k většině lidí, a jsem dost uzavřena do sebe...
    A to nejhorší na tom je, že i kdyby mne rodiče poslouchali a šla bych k psychiatrovi, docela určitě by mne hned poslal do Bohnic, jelikož mám ještě ke strachu z lidí, zároveň obrovský strach z doktorů, a moje poslední návštěva doktorky dopadla tak, že mi řekla, že patřím na psychiatrii... Už nevím co dělat...
    Takže... Poradí mi tu někdo aspoň s něčím? Potřebuju podporu, protože mne všichni ignorují ... Díky <3

    holka, 13 let, 25. března

    Ahoj, jsem ráda, že si se na nás obrátila a mrzí mě, že toto zažíváš. To, co popisuješ, jsi dobře pojmenovala, že to jsou panické záchvaty. Bohužel dnešní doba je velmi náročná jak pro dospělé, tak zejména pro děti a dospívající a setkáváme se s tím, že mnoho lidí na ní reaguje zvýšenou úzkostí, která se může projevovat i panickými záchvaty a postupnou sociální izolací. U úzkostných panických stavů je zcela běžné, že zažíváš pocit silné bezmoci, spustí se to kdekoliv a může to být provázeno i pocity, které připomínají počínající selhání srdce. Nicméně podle toho, co si popsala tak chápu, že ti ty projevy paniky a silné úzkosti velmi vadí. Bylo by dobré zvážit jestli kromě rodičů nemáš ve svém okolí někoho dospělého, který by tvé problémy bral vážně a mohla by ses mu svěřit např. teta/strýc, babička/děda, učitěl/učitelka...???. Dobrá zpráva je, že s úzkostnou poruchou se dá dobře pracovat, ale bylo by dobré vyhledat péči psychoterapeuta či psychiatra, který by zhodnotil, zda v tvém případě stačí pravidelná terapie či je potřebná i nějaká či jen dočasná medikace. Píšeš, že se bojíš lékařů a nemocnice a že si s jedním psychiatrem měla špatnou zkušenost. Proto ti nabízím se obrátit na nějakou chatovou službu či linku krizové pomoci pro děti, kde by sis o této obavě mohla více popovídat např. na stránkách detstvibeznasili.cz nebo zavolej na Linku bezpečí 116 111. Možná by ti pomohlo se podívat na příběhy mladých lidí, kteří prožívají něco podobného jako ty : https://nevypustdusi.cz/2020/11/21/o-zivote-s-uzkostnou-poruchou-pribeh-klary/, jsou zde popsané i konkrétní rady, jak si v případě panického záchvatu můžeš sama pomoci: https://nevypustdusi.cz/2020/03/18/prvni-pomoc-pri-uzkosti-v-nouzovem-stavu/, jsou zde i kontakty na konkrétná místa pomoci: https://nevypustdusi.cz/kde-hledat-pomoc/. Moc bych tě chtěla podpořit v tom, aby si vyhledala nějakou odbornou pomoc, protože by se ti mohlo hodně ulevit a dalo by se tak zastavit zhoršování příznaků, o kterých píšeš. Než se ale odhodláš vyhledat odbornou pomoc, podívej se na infografiky na nevypustdusi.cz, kde je spousta tipů na dechová cvičení, relaxaci, vytvoření krizového plánu, práci s úzkosti, které si můžeš i vytisknout a mít stále u sebe.
    Neváhej se na nás v případě potřeby znovu obrátit a přeji ti, aby ti bylo o trochu lépe,
    Poradna Centra Locika