Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Odpovědi uživatele Centrum Locika

    Celkem zodpovězěno dotazů: 133

    Odpovědi za posledních 21 dní, seřazené podle uživatelského hodnocení. Seřadit podle času

    Kamarádi

    Ahoj poradno,

    psala jsem tu o mým kamarádovi, že jsem s ním byla venku, kde mě následně ignoroval a potom když jsme si psali mě urazil. Zjistila jsem, že ten kluk je s námi ve třídě. Nebyla jsem z toho nadšená vůbec. No, ale dnes ve škole si ten kluk sedl se mnou. Už nějak neřeším ignoraci venku a to co mi napsal, ale zase nejsem úplně ráda, že si sedl za mnou do lavice. Spíš jde o to, že mám strach. Mám strach z toho, že když nebudu vědět něco v nějakém předmětu bude se mi smát. Celkově mám takový strach z toho a nedá se toho zbavit. Bojím se že se třeba ztrapním a celý den mám strach pořád. Jakože s tím klukem není až tak špatný sedět. Je celkem v pohodě dá se s ním bavit, ale pořád mám někde uvnitř těla strach, který nejde dostat ven. Najednu stranu si říkám, že se třeba zbytečně bojím, ale cítím se před ním strašně v rozpacích. Předem děkuji za odpověď

    holka, 12 let, 1. září

    Milá pisatelko, 

    děkujeme za důvěru s jakou se opakovaně svěřuješ poradně. Píšeš o kamarádovi, který tě urazil, když jste si psali a pak zjistila, že tento kluk je s tebou ve třídě. A dokonce si sedl k tobě. Popisuješ svůj přetrvávající strach, který uvnitř sebe cítíš a nejde dostat ven. Máš strach, že nastane situace, kdy se ti ten kluk bude smát, když nebudeš něco vědět, máš strach z toho, že se před ním ztrapníš. Zároveň ale také popisuješ to, že s ním kontakt není tak špatný, že je to celkem v pohodě. Něco jste spolu prožili a on si přesto sedl blízko tebe. Takže na první pohled to vlastně nevypadá nijak špatně. Je možné, že ten strach, který v tobě stále přetrvává je opravdu nějak tvůj. A nejspíš je větší než by musel být. Napadá mě, že se na tom strachu podílí třeba i něco jiného, co jsi zažila. Často to pramení ze vztahů v rodině. V nás se tím vlivem vytvoří emoční nastavení, očekávání, takový jako "program".  A pak přijde nějaká situace, kterou později zažijeme a ona nám to připomene. Spustí se tím ten program a vyvolá emoce silnější, než skutečně odpovídá situaci. Je možné, že ti chování toho kluka k tobě vlastně připomíná nějaké odmítavé, ponižující, zesměšňující chování od někoho blízkého, koho máš. Zkus se nad tím zamyslet i takto. A třeba si o tom i s někým popovídat. Je možné, že se ti ten strach z toho, "že se ztrapníš" bude objevovat i v jiných situacích. Že jsi na to víc citlivá a rychle se díky nějakým vnějším událostem do toho strachu dostaneš, tzv. zapne se program. Je možné, že ten kluk byl pro tebe něčím důležitý a právě proto jeho chování k tobě má takový význam a vyvolává ti ty nepříjemné pocity strachu. Zkus se nad tím zamyslet a uvidíš na co přijdeš.

    S pozdravem, 

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Ahoj poradno :-).
    Už delší dobu se snažím naučit mamku a bráchu klepat, ale nejde to. Táta vždy říká aď začnu u sebe. To už jsem zkoušel. Klepu pokaždé než někam vejdu (toaleta, pokoj bráchy nebo rodičů...). Problém je v tom, že brácha ani mamka to po ročním učení nedělají. Když jsem bráchu žádal, aby klepal, vpletla se do toho mamka a řekla mi, aď ho nechám být, že já taky neklepu();-D...
    Když jsem se pokusil naučit klepat mamku:

    • zkoušel jsem jí požádat, aby klepala, ale řekla mi: „Já tady nemusím klepat nikde.“
    • Zkusil jsem se jí zeptat, jak by jí bylo, kdyby jí jen tak někdo přiletěl do pokoje (když se třeba obléká) nebo na záchod. Za toto mi bylo řečeno, že jsem drzej

    Vážně už mi vadí, že když jsem na záchodě (tady chce soukromí skoro každej), tak si tam vklidu pro něco jde a když jí řeknu aď klepe, tak to za 10s nese zpět. Když se koupu, nebo převlíkám, taky mi není zrovna příjemné, když mi takto narušují soukromí. Ještě jsem měl alternativu: klíč od pokoje, ale po jeho použití mi byl zabaven.
    Mám jim to vracet? Počkat si na chvíli kdy třeba mamka bude na záchodě a něco si z koupelny vzít a jít to hned vrátit, a když bude naštvaná, že po ní chci aď klepe a sám neklepu tak jí argumentovat tím, že ona neklepe, tak jsem to vzhledem k tomu že to je moje máma nepovažoval za důležité (a dělat, že nevím co je soukromí?) Totéž u bráchy?
    Děkuji: Kluk 14 let.

    kluk, 14 let, 15. září

    Milý pisateli, 

    svěřuješ se poradně s tím, že ti vadí jak  máma a  brácha nerespektují tvé soukromí.  A hledáš způsob jak je to naučit, aby to dělali a klepali než vejdou do tvého pokoje nebo do koupelny, kde zrovna jsi. Chci ti vyjádřit souhlas a to,  že úplně chápu, že ti to vadí. Možná dřív, když jsi byl menší, tak ti to nevadilo. A je pochopitelné, že teď, když jsi starší a dospíváš, tak  své soukromí potřebuješ. Rodiče i bratr si teď nejspíš celkově zvykají na to, že procházíš pubertou, že se měníš, že potřebuješ být sám sebou, hledáš svou identitu a víc tě zajímá svět kolem než ten v rodině. Mohou teď vnímat tvůj požadavek ať klepou jako tvůj projev puberty a proto na to tak narážíš. Doporučila bych ti aby sis o tom s mámou v klidu promluvil. Ne to nechávat až na vyhrocenou chvíli, kdy zrovna vejde do tvého pokoje nebo koupelny. Ale říci jí to do předu a vysvětlit jí, že to tak  potřebuješ a požádat jí o to. V klidu, otevřeně o tom mluvit a říci jí, jak to teď máš. Udělat to tak, aby to nevyznělo konfrontačně ale jako domluva dvou dospělých osob v přátelské atmosféře. Nebo můžeš zkusit  o tom promluvit nejdříve v klidu, po chlapsku, s tátou. Mohl by mít pro to větší pochopení. Požádej ho, ať to mámě vysvětlí on.  Teprve když to nepomůže tak zkus tedy to, co navrhuješ. Že jim ukážeš jaké to je a předvedeš jim to svým chováním vůči nim. Je mi jasné, že to projev bezmoci - když to nejde po dobrém, tak to zkusíš "po zlém". Ale nejdříve zkus ten rozhovor, třeba je to překvapí s jakou otevřeností a upřímností umíš jednat a působit jako dospělý. 

    Tak ti držím palce, ať se ti to brzy podaří,

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    ahoj no mam tu problem no mam rozvedene rodiče mamka ma přítele a tatka ma přítelkyni no u mamky vychazím v pohode ale u taty je to horší ja jsem introvert a nedokazu s bavit s nekym kdo mi není sympatický a to tatovo přítelkyne zrovna moc není jak se sní mam začít bavit a být v poho?
    hezky den

    holka, 11 let, 12. září

    Milá pisatelko, 

    svěřuješ se poradně s tím, že si nerozumíš s tátovo přítelkyní, která ti není sympatická. Je to pochopitelné a poměrně časté, že dětem nejsou noví partneři rodičů sympatičtí. A chápu, že pak se pak cítíš být v napětí, když u táty jsi. Doporučila bych ti se s tím na prvním místě svěřit tátovi. Řekni mu o tom, jak se tam cítíš. Mohl by pro  váš vztah s přítelkyní něco udělat. Třeba by mohl naplánovat nějakou společnou aktivitu, výlet a podobně, kde spolu můžete víc přirozeně komunikovat. A tím prolomit ledy. Je potřeba aby jste se navzájem poznaly a přijmuly jedna druhou. Věř tomu, že i pro tu přítelkyni to je nejspíš hodně náročné. A třeba i ona neví, jak "do toho" a jak se s tebou má bavit.   To ale neznamená, že je to vše na tobě a ty máš najít způsob jak se spolu  bavit. Nevím, jak je táta s přítelkyní dlouho a jak často u táty jsi. Hodně věcí se také uvolní tak nějak samo časem. Tím, jak se postupně sžíváte. I ty sama se třeba teď musíš smířit s novou situací, tobě to může být někde ve skrytu duše nepříjemné, že táta má někoho jiného než tvou mámu. Třeba i ty sama bojuješ v sobě s negativními pocity vůči této ženě. A vše je úplně pochopitelné, jak jsem ti už psala na začátku. Třeba je nyní potřeba aby jste si na sebe prostě zvykly. A ono se to uvolní samo od sebe. Doporučuju aby ses zkusila u táty prostě chovat přirozeně, nemusíš vymýšlet nějaký způsoby co dělat a co nedělat kvůli přítelkyni.  Můžeš se třeba jen tak zapojit do nějakých prací, nabídnout pomoc s něčím. Můžeš navrhnout  společnou aktivitu, výlet atd. Můžeš tátu a přítelkyni pozvat na nějakou školní akci a podobně. Vše další už je ale také na dospělých osobách, i z jejich strany by měla vyjít určitá snaha, zájem či iniciativa. Neodmítej pokud něco takového přijde. Je pochopitelné, že ti bude lépe, když se budeš u táty cítit uvolněná a přirozená. Druhý partner našich rodičů může být  i obohacením a může přinést do života něco nového a zajímavého. 

    Tak ti držím palce ať se ti to s přítelkyní táty brzy uvolní a ty se můžeš u něj cítit dobře,

    Poradce Centra Locika

    Holky a láska

    Ahoj, za týden mi bude 12 a půl. Pořád jsem ale sama a mému okolí to, jak to říct... Vadí? Prostě si ze mne utahují atd. Chtěla bych si někoho najít, jenže mám asi jen dvě kamarádky. Hrozně často mám představy, že se svým vyvoleným sdílím jídlo, koukáme na filmy, držíme se za ruce, spíme v objetí mazlíme se atd. Jsou to hrozně sladké a krásné představy. Jediné místo, kde můžu své představy na chvíli zrealizovat je sspisovatelská a čtenářská aplikace Wattpad, kde si v představách tyhle chvilky mohu užít s mými filmovými, nebo vymyšlenými hrdiny. Ale když tu teď sedím a píšu, chybí mi tu jeden pár rukou, který by mě objal kolem pasu a třeba mi ten člověk dal pusu do vlasů. Cítím se hrozně sama. Vím, že je ještě vcelku brzo, ale chybí mi ten pocit, že v něčem nejedu sama. Ve třídě je to jeden blbeček vedle druhýho a nikdo o mne nejeví sebemenší zájem. Navíc když tu čtu problémy vážně malých dětí, třeba jedné desetileté holky, která už měla čtyři kluky a já ještě ani nemám za sebou první pusu. Jsem chytrá, podle ostatních lidí hezká a hodná, tak nevím, co dělám špatně. Předem díky za odpověď.

    holka, 12 let, 3. září

    Milá pisatelko, 

    svěřuješ se poradně se svými pocity, že se cítíš být sama a tím, jak moc by sis přála mít nějakou blízkou, spřízněnou duši. Píšeš o tom, že se ti tvé okolí směje kvůli tomu, že dosud nemáš partnera. Rozumím tomu, že ti nejspíš chybí někdo blízký, že se cítíš být sama. Napadá mě ale, že tyto pocity v tobě budou mít nejspíš hlubší příčinu. Možná se cítíš sama a nepochopená i doma, ve své rodině, mezi kamarády atd.  Píšeš, že máš pouze dvě kamarádky.  Tak je možné, že  pocit, že ti chybí někdo blízký je tvůj  životní pocit. Je to poměrně časté a děje se to z různých příčin, které souvisí se vztahy v tvé rodině. Tvoje fantazie naznačují, že se teď s tím pocitem hodně upínáš na možný vztah s partnerem.  A neseš nyní hodně nelibě to, že zatím žádného nemáš. Vztah s partnerem je nepochybně moc pěkná životní rovina. Ale není to všelék. Zvláště v tomto hodně mladistvém věku. Doporučuji ti ale zkus se zamyslet i nad tím hlubším, jak se cítíš. Zkus nejdříve vnímat své pocity osamění i studu před okolím, že jsi stále ještě sama. Možná přijdeš i na ty další souvislosti a porozumíš tomu v sobě. Budeš pak vstupovat do svého vztahu s klukem víc uvolněná a otevřená a nejspíš ten vztah paka bude i hlubší, když nebude sloužit jako lék na pocit osamění. Jinak si myslím, že v tvém věku je blízký, intimní vztah s klukem spíš výjimečný a předčasný. Nevnímám na tom nic divného, že dosud nikoho nemáš. A tvého okolí, kdy si z tebe utahují kvůli tomu, jak píšeš, vnímám jako rozhodně nepřiměřené. Máš v sobě hlubokou touhu po blízkém vztahu. Tak si na ten svůj správný, pravý klidně počkej. Můžeš si třeba představovat, že jste s tímto klukem již na cestě k sobě. On si přeje tebe a ty si přeješ jeho. A až přijde ten správný čas, tak se potkáte. Nepodléhej tlaku okolí, že "bys už měla někoho mít". Udržuj přátelství, zkus navázat třeba přátelství i s klukem , ať si zkoušíš s kluky komunikovat.  Ale na ten skutečně partnerský vztah si klidně počkej. Potřebuješ se nyní věnovat především sobě, najít svou identitu, směřování, ujasnit si co chceš, také tvé tělo i psychika musí ještě dospívat. Vztahy v současné době jsou spíš hodně nezávazné a mělké a nejspíš by ti takový vztah nepřinesl to, co hledáš. Vše přijde, dej tomu čas.

    Tak ti držím palce, ať k tobě přijde opravdová láska ve správný čas, 

    Poradce Centra Locika

    Sexuální orientace

    Ahoj Alíku, poslední dobou mám velké problémi s rodiči, hlavně díky moji orientace…patřím totiž do lgbt+ komunity a moji rodiče jsou homofobové. Před tím jsem se jim to snažila naznačit…nechala jsem třeba duhový náramek na stole…komentovala dívky ve filmu a tak, aby si toho prostě všimli. Dnes jsem konečně nabrala odvahu jim to říct. Tak jsem jim řekla, že asi nejsem úplně na kluky, a že mě více přitahuje stejné pohlaví. Táta si myslel, že si dělám srandu a že je to vtip. Máma na mě začala ječet, že je to jen trend dnešní doby a že její dcera nebude nějaká lesba, že bude mít vnoučata a že si najdu skvělého manžela…tím konverzace skončila a já se od teď celkem bojím o tom mluvit. Nikdo z mých přátel mi to nevěří, protože moji rodiče se umí skvěle přetvařovat a tak vypadají dokonale…nemám nikoho na koho bych se měla obrátit. Budou mě rodiče někdy podporovat? Jak jim mam vysvětlit, že to nemůžu ovlivnit? Popřípadě nebylo by lepší jim to neříct a pak se v 18 odstěhovat a žít svůj život?

    + taky mi máma zakazuje nosit oblečení které chci…neřeknu kdyby to bylo nějak vyzývavé, nebo tak něco, ale třeba si vezmu černou mikinu a ona po mě začne křičet, že mi spálí všechno černé oblečení a budu chodit v růžové…taky chce abych nosila sukně, jenže mám širší stehna a necítím se v ní dvakrát pohodlně, když ji to řeknu, odpovi mi že bych měla jít k psychologovi. Jak ji prostě vysvětlit, že se necítím dobře v sukni? Navíc když ji mam tak na mě na každém rohu někdo pokřikuje atd.

    Předem děkuji :))

    holka, 13 let, 30. srpna

    Milá pisatelko, 

    svěřuješ se poradně s tím, jak rodiče reagovali když jsi našla odvahu a řekla jim o tom, že si nejsi jistá svou orientací. Určitě to vůbec nebylo snadné se jim s tím svěřit a tak rozumím tomu, že tě jejich reakce musela rozčarovat. Píšeš, že rodiče působí na první dojem pohodově a tak ti nikdo nevěří, že takto reagovali. Je mi líto, že se cítíš v tom být sama a máš pocit, že se nemáš na koho obrátit. Myslím si, že rodiče mohli reagovat alespoň neutrálně. Nemusí s tím zrovna souhlasit nebo mohou mít své pochybnosti o tom, jestli to je opravdu tak nebo jsi ovlivněná trendem doby. Ale  určitě by bylo lepší aby ti naslouchali a  spíš se zajímali o to, jak jsi k tomu došla a co kolem toho prožíváš.  Třeba je to opravdu vývoj, nemáš ještě skutečné, tělesné zkušenosti se vztahy, ať už orientovanými jakkoliv. To ti tělo časem řekne nejlépe. Ale reakce rodičů neměla být takto odmítavá. Rodiče si měli udržet otevřenou cestu k tobě a k tomu, aby ses jim i nadále svěřovala. Ptáš se, jestli si jim to neměla raději oznámit v 18ti a odejít si žít svůj život. Už jsi jim to ale řekla. Možná teď doufají, že "tě to přejde". V 18ti jim to můžeš říci znovu, když to tak ucítíš. Třeba bude jejich reakce už jiná, budou vnímat, že jsi starší a vyzrálejší a nejspíš už to budeš mít sama pro sebe potvrzené. Do té doby můžeš s nimi prostě mluvit o věcech z tvého života, škole, kamarádech. A to téma orientace spíš naznačovat a nechat si to v plném rozsahu opravdu do těch 18ti. Uvidíš, třeba se tě rodiče na to zeptají znovu sami. Bylo by dobře aby vnímali, že žiješ běžný život, máš své zájmy, školu, přátele. Aby se vaše diskuze nezúžily pouze na to téma orientace ale život šel prostě dál a váš vztah se rozvíjel i jinak. I když vím, že je to velmi klíčová stránka tvé identity a právě v tomto bys potřebovala to mít s rodiči vyjasněné. Ale zkus tomu dát čas, sama sobě i jim. Mohli reagovat vlastně takovým šokem. Postupně si na to zvyknout a začnou to víc přijímat. Děje se to tak v mnoha případech. 

    Dále píšeš o tom, že mámě vadí tvé černé oblečení a nutí tě do toho, abys nosila sukně. Nejspíš ji to skrytě připomíná tvou orientaci a také určitou rebelii, a toho se bojí. Tak tě nutí do konvenčního oblečení. Je pravda, že pokud někdo chce schovat stehna, tak volí spíš sukni, že naopak vyniknout v kalhotách. Ale věřím ti, že se v sukni necítíš dobře, že to není styl oblečení, který ti je příjemný. Zkus to mámě prostě takto v klidu opakovat, že se v ní necítíš dobře a požádej jí, ať v tom nehledá nic jiného. Mamka má právo ti říci, co si o tvém oblečení myslí, může ti vyjádřit svůj názor ale neměla by tě nutit proti tvému odporu. To stejně nebude fungovat a tvůj odpor bude narůstat. Lepší by bylo kdyby si to nechala otevřeně vysvětlit a pochopila tě v tom. Tlak nic nevyřeší.

    Tak i držím palce,

    Poradce Centra Locika

    Kluci a láska

    Ahoj Alíku a spol
    Chodím do 7. Třídy a líbí se mi jedna holka a chtěl bych se s ní zkamarádit nebo jen alespoň pokecat jenže se stydím za ní přijít a něco ji říct.
    Takže se potřebuji zeptat jak se mám "přemluvit" abych za ní šel a povídal si s ní a ještě se chci zeptat jestli nejsou vztahy v mém věku zbytečné.
    Předem děkuji za odpověď.

    kluk, 12 let, 18. září

    Milý pisateli, 

    svěřuješ se poradně s tím, že se ti líbí jedna holka ale nevíš jak jí oslovit či se s ní i skamarádit. A také se pak ptáš jestli vztahy nejsou v tvém věku zbytečné. Nejspíš tím myslíš vztahy s opačným pohlavím. Asi záleží na tom, co si pod tím slovem nyní představuješ. Ale vztahy se vyvíjejí, učíme se je, poznáváme sami sebe ve vztahu s druhými a poznáváme i druhé ve vztahu s námi. Takže to určitě zbytečné není. Prostě to jsou začátky navazování vztahů s dívkami. Je dost pochopitelné, že se stydíš a váháš. Udělat první krok není snadné. Zvláště když se ti ta holka líbí. Možná budeš mít strach, že ona tvůj zájem nebude opětovat, že se třeba nebude chtít bavit a tak. Nejdřív si udělej takovou přípravu. Představ si to, že se spolu normálně kamarádíte, jako třeba s nějakou jinou holkou. Že je to úplně stejné jako s někým, koho už znáš. S každým jsi musel překonat ten první krok, to navázání kontaktu. Tak si zkus ty chvíle připomenout a vzpomeň si na to, co v tu chvíli umožnilo, že jste kontakt navázali. Většinou to asi bylo něco, co máte společné - třída, učení, kroužek, kamarádi atd. A vzpomeň si na to, že jsi třeba také byl před tím v napětí a teď už ti to vůbec tak těžké nepřijde se s nimi kdykoliv bavit. Prostě si zkus tu dívku představit jako jednu z nich a nebrat jí tak "vážně" jako něco mimořádného. I když třeba pro tebe taková je. Jde o to se předem uvolnit a povznést se nad to, když ten rozhovor třeba hned nepůjde. Půjde jindy. Zkus najít téma. Určitě najdeš něco společného nebo nějakou vhodnou situaci, ve které se oba ocitnete (třeba čekání na oběd, nebo se potkáte v šatně atd.). Pak můžeš tu situaci pouze komentovat a sdílet to s ní, třeba "to je zase fronta"...Prostě využij daných okolností. Ten rozhovor nemusí vůbec být nic víc než běžná témata, která sdílíš s kamarády. No a když jí i ukážeš trochu svého zájmu o ní, tak dívky to většinou mají rády.  Můžeš se třeba zajímat o to, odkud je, jestli zná tu a tu osobu a podobně. Můžeš zkusit najít něco na co se zeptáš, co by právě ona mohla vědět. A tak podobně. Témat k rozhovoru je hodně. Ale mnohem důležitější je to, abys to prostě vzal v klidu. A když se nebude chtít bavit, tak jsi to prostě zkusil. A můžeš být na sebe hrdý, první krok, první pokus. Odvaha. Jako kluk takových pokusů nejspíš ještě uděláš hodně. Patří to k životu a k navazování vztahů. A to, co má být, co má přijít, tak většinou přijde tak nějak samo od sebe. Ale je dobré tomu vyjít naproti. 

    Tak ti držím palce, 

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    dobrý deň potreboval by som s niečim poradiť
    mám taky problem že včera som bol v škole a povedali nám že musime byť 10 dni v karantene naša trieda lebo 1 spolužiak bol pozitivny na koronavirus, tak som bol dneska doma a celý deň po mne kričala mama a nútila ma stále nech idem von že nemôžem byť celych 10 dni doma no a mne sa nechcelo isť von dneska tak stále po mne kričala no ale ten problem je že moji rodičia strašne často po mne za každu blbosť kričia napriklad vela krat sa mi stalo že som šiel pozerať televiziu a môj oco ju pozeral a ja som sa ho niečo spýtal a on začal kričať že nech som ticho a potom začal kričať nech vypadnem preč a dneska ked som bol doma tak som sa nudil a môj oco mi hodil o zem puzzle ktore som staval 4 hodiny a povedal mi že nech ich postavim znova aby som sa nenudil ale ja som bol potom extremne smutný a ked za každu blbosť po mne kričia tak mavam take akokeby depresie že nechcem existovať a že by som sa nikdy nechcel narodiť v tejto rodine lebo vôbec necítim lásku od mojich rodičov a potom mavam depresie a ked som im povedal že či ma nemaju radi tak stale hovoria že ano ale vôbec to tak nevyzera a potom mam chuť sa zabiť a trva to takto už niekolko rokov a neviem čo mam robiť už lebo moji rodičia nevedia ovladať svoj hnev lebo moja mama po mne kriči a môj oco kriči a rozbija mi veci tak mi pls pomôžte lebo neviem čo mam stým robiť lebo mam depresie z mojich rodičov.
    ps: raz sa môj oco tak nahneval kvôli niečomu že mi o chrbat tresol stoličku a potom ma do večera bolel.

    kluk, 14 let, 17. září

    Milý pisateli, 

    děkujeme za důvěru s jakou se obracíš na poradnu. Svěřuješ se s tím, že na tebe rodiče často a zbytečně křičí, neumí svůj vztek na tebe ovládat, dokonce ti i rozbíjí věci a otec tě i uhodil. Píšeš, že máš pochybnosti o tom, zda-li tě vůbec mají rádi a pozoruješ jak na tebe padá z toho všeho velký smutek, a máš pochybnosti o svém životě. Předně ti chci vyjádřit že je mi to líto, co doma prožíváš. Je to opravdu těžké. Není to vůbec dobré chování rodičů vůči tobě a je velmi pochopitelné, že ti z toho je smutno a padáš do depresí. Od svých rodičů potřebujeme cítit, že nás přijímají a mají rádi, pak se náš život odvíjí mnohem lehčeji a radostněji. Bít by tě otec neměl vůbec.  Kdyby jsme spolu mohli mluvit osobně, zajímala bych se o to, kdy tohle chování rodičů vůči tobě začalo, jestli je to něco, co začalo v poslední době, nebo trvá už delší čas. Zda-li máš sourozence a chovají se k němu podobně. Zajímala bych se o váš celkový vztah s rodiči, zda-li třeba máte spolu něco, při čem vám je relativně dobře a tak podobně. Udělala bych si trochu širší obraz o tvých rodinných vztazích a zkusili by jsme spolu přijít na ty důvody a souvislosti toho, proč se k tobě rodiče takto chovají. A podle toho ti doporučila, co bys mohl zkusit v kontaktu a komunikaci s nimi, aby se jejich chování k tobě zlepšilo. Případně by jsme hledali něco, co ti pomůže se od toho trochu odpoutat a kompenzovat tvé pocity smutku. Možná máš jiné blízké osoby, se kterými ti je dobře, třeba babičku s dědou. Možná máš kamarády, či kamarádku se kterými se cítíš lépe než s rodiči. Není to samozřejmě řešení ale může ti to trochu pomoci s tím velkým smutkem a pocitem, že život nemá smysl. Zkus se zaměřit na to, co máš rád, co ti jde, na ty osoby, které se k tobě chovají dobře a máš u nich pocit, že tě mají rády. I když je mi jasné, že ta tíha, která na tebe padá kvůli rodičům je hodně velká a jen tak uvolnit nejde. Jsou to spíš takové pomocné možnosti, jak si trochu ulevit. Mohl by jsi zkusit si o tom s rodiči promluvit a otevřeně jim říci, či napsat, jak se doma cítíš. Nejspíš to ale nevezmou a možná to tvojí situaci ještě zhorší. Ale důležité je nemlčet, ozvat se. Zkus se nad tím zamyslet, zda-li by tu nebyla možnost rozhovoru s nimi nebo jednom s jedním z nich. Je možný, když to rodiče uslyší takto v klidu a otevřeně, že jim to dojde a  jejich chování vůči tobě se zlepší. Můžeš také zkusit o tom mluvit s někým blízkým  v rodině. Opět mě napadá babička s dědou. Třeba pak s rodiči promluví. Zkrátka bylo by dobré o tom s někým hovořit, svěřit se s tím, už to samo o sobě bývá úlevné. Také bych ti doporučila vyhledat školního psychologa, jestli ho ve škole máte. Mohl by ti pomoc s těmi pocity smutku a pochybností o sobě. Pokud by sis o tom, co se ti děje doma potřeboval promluvit víc a raději bys chtěl anonymně, tak můžeš využít nějaký z chatů určených pro děti v těžkých situacích. Třeba ten náš na www.detsvibeznasili.cz, funguje každý všední  den od 13ti do 17ti. Nebo se nabízí   chat Dětského krizového centra na www.dkc.cz. Vstup do obou najdeš na stránkách e-linka. Tak s tebou situaci proberou podrobně, budeš moc sdílet to, co tě nejvíc trápí a co kolem toho cítíš a nasměřují tě k možnému východisku z té situace. 

    Tak ti držím palce ať brzy najdeš pro sebe pomoc,

    Poradce Centra Locika

    Šikana

    Dobrý den nevím co mám dělat unás ve třídě je parta holek který se kemě a mým kamarádům chovají povíšeně a odstrkují nás a na mě jsou nejhorší protože jsem na ně moc chytrá a na mě i ostatní jsou zlí i proto že nevipadáme hezky (mám popraskaný rty ze sresu si to totiž nevědomě olizuju) rodiče o tom ví ale nic stím nedělají schránku kam se můžeme svěřovat s potíži nemáme a psicholožku máme o patro níž a z patra chodit nesmíme

    holka, 9 let, 14. září

    Milá pisatelko, 

    je moc dobře, že ses obrátila na poradnu a děkujeme za důvěru s jakou píšeš svůj dotaz. Píšeš o tom, že se k tobě a tvým kamarádkám chová povýšeně jiná parta holek ve třídě. Zažíváš to, že jsou na tebe i další děti zlí, kvůli tvému vzhledu. To opravdu není vůbec dobré, neměl by si to nikdo k tobě dovolovat. Můžeš zkusit se ohradit proti nim sama. Třeba jim klidně ale rázně říci "ať ti dají pokoj", "ať se podívají na sebe" a podobně. Když uvidí, že se umíš ozvat, tak si to třeba nebudou dovolovat k tobě. Určitě je ale potřeba, aby o tom věděl i někdo dospělý. Doporučila bych ti zajít za třídní učitelkou a požádat jí, že chceš mluvit s psycholožkou. Řekni jí o tom, že se tam nedostaneš z patra, tak ať tě za ní pustí. Nedává to smysl, když máte ve škole psycholožku a nemůžete k ní. Učitelka se bude nejspíš ptát, co se děje, že potřebuješ za psycholožkou. Zkus jí to naznačit, co se ve třídě děje. Neboj se za sebe postavit. Nejlíp ti v tom nyní ale pomůže někdo dospělý. Ve škole se tyhle věci často řeší a učitelé by měli vědět jak na to. Nejdřív o tom ale musí vědět, že se to děje. Je mi líto, že se o to víc nezajímají tví rodiče. Věřím, že by ti to také mohlo dodat víc sebedůvěry, když budeš cítit, že máš v nich oporu a stojí za tebou. Zkusila bys s nimi o tom ještě jednou promluvit? A říci jim, že ti ve třídě není dobře a potřebuješ v tom jejich zastání? Mohli by s tebou nebo sami zajít za třídní učitelkou nebo ředitelem školy.  Neboj se o tom mluvit, to je teď moc důležité. Ozvat se.  Ve třídě ti  nikdo  nesmí ubližovat. Psala jsi, že je vás víc, komu se ve třídě smějí. Tak se můžete i domluvit a jít za tou učitelkou či psycholožkou společně. 

    Tak ti držím palce, ať se tvá situace brzy a dobře vyřeší,

    Poradce Centra Locika

    Škola

    Ahoj, právě jsem nastoupila do deváté třídy. A už mi začíná rozhodování kam na střední školu. Jsem z toho dost nervózní. Stále nejsem úplně rozhodnutá na co bych se chtěla zaměřit, a tak mám v záloze gympl u nás ve městě. Ale myslím, že bych chtěla něco víc, stále mám sen být herečkou a ráda bych to dělala na světové úrovni, ale zároveň vím že, protože je to něco co mě strašně baví, tak to budu dělat pořád, klidně i v malých divadlech a tak. a nemusím hned chodit na konzervatoř případně můžu jít, na vysokou třeba DAMU. A já chci jít na vysokou, ještě nevím s jakým zaměřením, ale vím na 100%, že chci jít na vysokou. Baví mě se učit a chci se dál rozvíjet. Zjistila jsem že mě také zaujímají humanitární obory, mezinárodní vztahy, atd... Ale stále jsem nenašla, žádnou školu se kterou bych byla spokojená, když už konečně nějakou najdu, kde si řeknu, „To je ta pravá.“ Tak zjistím že školné stojí okolo 50 tisíc. Také bych ráda, ale zkusila studium v zahraničí, klidně hned. Moje angličtina zatím není nejlepší, ale vím, že kdyby jsem měla důvod, tak jsem jí schopna posunout za měsíc na úplně jiný level. Problém je v tom, že celý ten pobyt tam by stál kolem 150 000 + kapesné. A já tím prostě svoje rodiče nechci zatěžovat, máme peněz akorát ani málo ani hodně, ale stejně, také by byla možnost si najít hned po deváté třídě nějakou brigádu, abych to nenechala úplně na nich. Navíc se rodiče rozvádí, jestli se to tak dá říct, nenazvali to tak, ale mamka si staví dům vedle táty, takže akorát spolu nebudeme bydlet a budeme přecházet po týdnu z jednoho domu do druhého. A i kdyby se mi podařilo získat stipendium, tak to sále nebude úplně levná záležitost. A nevím ani jestli by mě pustili napůl roku nebo rok, do Velké Británie, s tím, že by se to dalo kdykoliv prodloužit a zkrátit. Jako snaží se mi vycházet vstříc co nejvíc, mamka se mnou jela do Karlových Varů jenom, abych mohla vidět Johnnyho Deppa. Nedávno mě pustili na zkoušku divadla do Prahy, i když jsem byla domluvená, že mě z toho divadla vyzvednou na nádraží, ale stejně. Nehorázně je miluji, ale vůbec nemám tušení jak jim něco takového říct. Od 7 let jezdím každý rok na 3 týdenní ozdravný pobyt k moři a už, tak se cítím špatně, že toho mám víc než moji mladší sourozenci (nevím jak to popsat). Kdyby mi to ale dovolili byl by to jako splněný sen a asi právě proto se jim to bojím víc nechci zažít to zklamání, které vím že by mě očekávalo. Už je to moc dlouhé, omlouvám se, ale nedokážu zformulovat konkrétní otázku slovy. Byla bych ráda za cokoliv co by vás k tomu napadlo. Jenom myslíte, že by byl dobrý nápad v patnácti, šestnácti, jet na střední školu do Velké Británie?

    holka, 14 let, 11. září

    Milá pisatelko, 

    děkujeme za důvěru, s jakou se obracíš na poradnu. Píšeš o svém rozhodování ohledně dalšího studia a láká tě představa školy v zahraničí. Máš s rodiči dobrý vztah, zdá se, že tě dost podporují ale máš obavu se jim se svým přáním svěřit. Víš, že studium v zahraničí je značně nákladná záležitost a  oba rodiče jsou nejspíš v těžké finanční situaci díky tomu rozdělení domácností. A také máš strach z toho, že jejich odmítnutí tě bude hodně mrzet.  Myslím si, že je moc dobře, že máš  ambice čím by jsi chtěla být a nebojíš se velkým plánů. A je také moc dobře, že jsi zjistila, že tě baví učení a rozvíjení se.  Nejsi ještě vyhraněná, což je v tvém věku úplně pochopitelné. Baví tě jak humanitní obory, tak zvažuješ třeba i DAMU. V tom by opravdu byl asi nejlepší ten gympl. Je to všeobecná příprava a ty si můžeš lépe ujasnit co bys pak chtěla dělat dál po střední škole. Ptáš se na to, zda-li je to dobrý nápad odjet v 15ti, 16ti na školu do Velké Británie. Všeobecně se to za dobrou zkušenost považuje. Nicméně moc záleží na individuálních podmínkách. Ale ten  půl roku v zahraničí není zase tak dlouhá doba, určitě by ti to dalo samostatnost a posunulo tě to hodně do předu. Pokud by to pro rodiče nebylo finančně nereálné, tak si myslím, že by bylo dobré, aby tě v tom podpořili. Zvláště když teď oni sami musí nově urovnat své vlastní, osobní životy po tom rozchodu. Možná by pro tebe nějaký čas mimo rodinu, kde získáš od všeho odstup a určitou nezávislost do rodičů, byl dobrý i z tohoto hlediska. Finančně se dají studijní pobyty řešit třeba půjčkou, kterou pak si budeš splácet sama, až si začneš v dospělosti vydělávat. A možnosti různých stipendií tu také jsou. Zkus si do předu zformulovat své důvody, proč by jsi do zahraničí chtěla odjet a pak o tom promluvit s rodiči. Doporučuju ti to ale nechat až po přijímacích zkouškách, kdy bude jasné na jaké střední škole budeš dál studovat. A z této školy, případně, odjet do zahraničí. Většina gymnázií to umožňuje. Zaměř se nyní na to, kam by jsi chtěla jít z 9té třídy. Dej plnou energii do toho udělat dobře přijímací zkoušky. Pak se chvíli "rozkoukat" na nové škole. Většinou se do zahraničí stejně nejezdí hned v prvním ročníku. Takže tomu dej trochu času. Odjet v 16ti bude určitě lepší. Můžeš o tom rodičům říci už nyní, že o tom uvažuješ. Ale nemusí ti dát už teď odpověď, protože stejně by to nyní nešlo odjet.  Začnou se na to také psychicky připravovat a zvažovat to, jaké možnosti mají oni tě v tom podpořit.  I v tobě bude tento nápad "zrát" a pak se uvidí, zda-li a jaké k tomu budou podmínky. Zkus také vyhledat někoho, z tvých vrstevníků, kdo s tím má zkušenost. Sbírej si informace. To vše pak určitě lépe podpoří  rozhodnutí rodičů.

    Tak ti držím palce, abys našla správnou cestu ke svým snům, je moc dobře, že je máš.

    Poradce Centra Locika

    Kamarádi

    Ahoj Alíku a spol. Chtěla bych Vás požádat radu, protože nevím, co a jak, tedy, k věci. Začnu stručným popisem mého problému, Minulé roky jsem měla nějaké problémy s mými dvěma kamarádkami, přišlo mi, že se společně baví lépe beze mě, jejich přátelství je větší a já jsem jako třetí kolo u vozu. Občas ten pocit byl menší, občas větší. Taky se často moje pocity a názory vůči mým kamarádkám mění. Tyto prázdniny jsem s jednou z nich (S) a ještě jinou kamarádkou (E) trávila dost času, a společně jsme se moc dobře bavily, když jsme však všechny čtyři spolu, je to jiné. Se S moc dobře nevycházím, jsme něco jako rivalové. Pak začala škola, a vše se vrátilo do starých kolejí. Ta třetí kamarádka, (V) se s námi o prázdninách nechtěla moc stýkat, ale důvody zmiňovat nechci, taky jsem se jí dlouhou dobu s jedním určitým problémem až mi to mě samotné nějaké způsobilo. Kvůli tomu jsem měla tušení, a naději v to, že mě třeba bude víc vážit za mou snahu jí pomoci, ale nic. Přitom S se to dozvěděla mnohem později a její snaha nějak pomoc byla minimální. V to ale přehlížela a stále přehlíží, což mi dost ublížilo. Teď tedy do přítomnosti, S a V se spolu baví a ignorují mě, přesto, co jsem pro V udělala. Nechci, aby to vyznělo nějak egoisticky ale čekala jsem aspoň kapku vděčnosti, ale nic. Snažila jsem se k nim do konverzace vloudit a povídat si společně, bohužel, bez úspěchu. Dokonce mi připadá, jako by to dělaly naschvál, jsem totiž hodně žárlivá, a ony to vědí. Když jsme s V samy tak si moc nemáme co říct, ale myslím, že to bude kvůli mně, myslím že se nechovám správně, ale nevím, co s tím, nebo jak to napravit. Ptám se tedy, co bych měla udělat pro to, abych naši partu dokázala sloučit a mohly jsme spolu vycházet a já se mohla normálně bavit s V sama, přestala být tak žárlivá a celkově se stala lepší kamarádkou.
    Předem děkuji za odpověď a přeji hezký den.

    holka, 13 let, 10. září

    Milá pisatelko, 

    děkujeme za projevenou důvěru s jakou se obracíš na poradnu. Popisuješ, že tě mrzí, jak se k tobě chovají dvě tvé kamarádky, přijde ti, že tě přehlíží a cítíš se ve vaší partě na druhé koleji. O prázdninách si jedné z nich poskytla poměrně velkou kamarádkou pomoc ale tato kamarádka to nyní nijak neopětuje ve vašem vztahu. Naopak, i přesto se více přimkla k té druhé, která jí zase tak moc nepomohla. Popisuješ také to, že samostatně ani s jednou nevycházíš. S jednou jste rivalové a s druhou si nemáte moc co říci. Takže to vypadá, že ti je s nimi dobře pouze tehdy, když jste pohromadě celá parta.   Víš o sobě, že jsi žárlivá a ty dvě kamarádky to nejspíš vědí a naschvál tě z party vystrkují. A také se ptáš, co můžeš udělat pro to, aby ses mohla normálně bavit s tou jednou, i když jste spolu samy. Celé to vztahuješ na sebe, máš pocit, že nejsi dobrá kamarádka. Vnímám v tvém dotazu několik rovin a zkusila bych je rozlišit. Za prvé tu jsou tvé pocity z toho, jaká jsi či nejsi kamarádka, víš, že jsi žárlivá a také máš dojem, že když se budeš chovat jinak, tak se zlepší tvůj vztah s jednou z kamarádek. Chápu, že tě to trápí a přála by sis mít s touto holkou dobrý vztah, i když jste pouze vy dvě. Ale vztah je vždy něco, co vytvářejí osoby dvě. To, co ti mohu doporučit, co můžeš "dělat jinak" je být co nejvíc otevřená, spontánní, taková jaká jsi. Nehrát si na nic ani nehledat to, co bys měla udělat, aby se to líbilo tomu druhému. Stejně tak, když druhému příliš pomáháme a příliš řešíme jeho problémy, až je z toho špatně nám samotným, jak píšeš, tak to vzájemnému vztahu také moc nepřispívá. Vytváří to nerovnováhu a může to pak sklouznout k tomu, že tě ten druhý především využívá. Netrvej na tom za každou cenu, že se s tou holkou musíte spolu bavit. Řekni si, že tak prostě nebudete. Není potřeba si jí získávat pro to, aby se s tebou bavila. Říkej jen to, co opravdu chceš říci, co cítíš, že je pro tebe důležité. A ona buďto zareaguje nebo ne. Zkus se v tom víc uvolnit a brát to s nadhledem a určitě ne osobně. Psala jsi, že měla před časem velké problémy a z toho důvodu se na léto stáhla z vaší party. Třeba to v ní nějak i nadále přetrvává a ona je díky tomu víc uzavřená vůči tobě. Prostě tak, to ve vztazích funguje. Důležité je stále vnímat pevný bod sama v sobě, v tom co tě baví, zajímá, co máš ráda. A o tom komunikovat s druhými.  

    Pak tu vnímám to téma tvé rivality s tou druhou holkou a také tvou velkou žárlivost, jak píšeš. Tady bych vnímala, že budou kořeny nejspíš ve tvé vlastní rodině. A určitě bych ti doporučila tomu víc porozumět, za jakého důvodu jsi žárlivá, cítíš se být na druhé koleji, proč vnímáš rivalitu s jinou kamarádkou. Nejspíš za tímto tvým prožíváním bude stát nějaký tvůj sourozenecký vztah či tak podobně. Zkus si v tom uvědomit, že jde především o takový tvůj zorný úhel pohledu na svět, že je tu něco, na co jsi zvýšeně citlivá. A třeba si to ani přímo takto neuvědomuješ. Možná jsi jako malá zažila nějaké odstrčení na druhou kolej kvůli někomu v rodině a od té doby to máš uložené v paměti a hodně to očekáváš, že se to zase bude dít. Doporučila bych ti si o tom s někým dospělým promluvit. Nebo zkus vyhledat školního psychologa a popovídat si s ním o tom. Třeba ti to pomůže pochopit za jakého důvodu jsi zvýšeně žárlivá a citlivá na odmítání ze strany druhých.  Možná ti to pak dá takový větší nadhled a bude z tebe vyzařovat klid a uvolnění. A i to je základ k tomu, abys mohla být "dobrá kamarádka", jak píšeš. 

    A za třetí, zkus se zamyslet nad tím, zda-li to jsou opravdu osoby, se kterými ty sama se chceš bavit a mít s nimi nejlepší přátelské vztahy. Třeba i ty sama máš o nich své pochybnosti a zase tak dobré kamarádky to pro tebe nejsou. Jenom ses na ně z nějakého důvodu upnula. Když i v tom získáš větší klid a méně na tom budeš trvat, tak i to v tobě opět zvýší ten vnitřní klid, budeš více uvolněná  a třeba, naopak, to ty kamarádky k tobě přitáhne. 

    Prostě vnímej především sebe sama, své skutečné pocity, nastavení jaká jsi,  vnímej to, co se v tobě děje, jak se cítíš ve svém těle, co chceš a co nechceš. A zkus to přijmout takové jaké to je. Ten plný kontakt sama se sebou a dobrý vztah sama k sobě je základ k tomu, abys mohla mít dobrý, plný kontakt s druhými. 

    Tak ti držím palce ať najdeš brzy svou opravdovou cestu k sobě i k druhým,

    Poradce Centra Locika

    Rodiče

    Zdravím poradno a ostatní, mám tu jeden velký problém.

    Už docela delší dobu se s tímto problémem potýkám skoro dennodenně. Jde o mou mámu. Už to začalo od té doby, co si něco málo pamatuju. Moje máma je takový typ člověka, který má furt potřebu se s někým hádat a je většinou nepříjemná. Vždycky jsem naše hádky nějak zapomněla a ignorovala, protože to vždy byla hádka o nějaké maličkosti, ale teď už to zašlo moc daleko a nevím, co s tím mám dělat. Nechci na mou mámu nějak nadávat, dala mi jídlo, oblečení atd, ale tohle už nedávám. Pokaždé co odejde zrovna, když jsme se pohádali, tak se okamžitě rozbrečím a lituju toho, co jsem řekla. Od 6. třídy jsem v tomhle začala být citlivější a mám po tomhle někdy výbuchy agrese (dá se říct). Mám docela často potom i panické záchvaty, začnou se mi klepat ruce a chytám vztek. Jednou jsem to nevydržela a škrábla jsem se po obličeji, takže tam mám teď malou jizvu. V minulosti jsem se kvůli těmto problémům sebepoškozovala a nechci, aby se to stalo znovu, takže asi možná dělám toto. Nechci tohle dělat, chci mít zase dobrý vztah s mámou a být šťastná.

    holka, 12 let, 9. září

    Milá pisatelko, 

    děkujeme za důvěru, s jakou se obracíš na poradnu. Svěřuješ se s problémem ve vztahu s mámou. Hádky s mámou pak u tebe vedou k velkému přetlaku napětí, vzteku a lítosti. Máš pak často po hádce s mámou i panický záchvat a začínáš se kvůli tomu i sebepoškozovat. Je moc dobře, že jsi našla odvahu napsat. Moc tě za to oceňuju. To, co popisuješ, je opravdu velký problém a bude dobré začít z něj hledat cestu ven.   Moc rozumím tomu, jak frustrující pro tebe musí vztah s mámou být a jaký přetlak to pak v tobě vyvolává. Píšeš, že toužíš po dobrém vztahu s mámou a je ti to líto, že takový nemáte. To sebepoškozování je pak bohužel velice snadný ventil, jak uvolnit napětí a zbavit se toho vzteku i lítosti, protože to nejde jinak. To víš, nejlepší by bylo o tom napjatém vzájemném vztahu si s mámou promluvit. Říci jí o tom, že se trápíš a že bys stála o to, aby to bylo ve vašem vztahu dobré. Ale předpokládám, že to nejspíš moc nejde, že máma není otevřená a přístupná rozhovoru o tom, jak se k tobě chová a co to s tebou dělá.  Ale moc bych ti to doporučila aby sis   o tom promluvila alespoň s někým dalším ve tvé blízkosti.  Třeba máš ve svém okolí někoho komu důvěřuješ, co třeba táta, nebo babička?  Zkus to sdílet i s kamarády. Sdílení s druhými také moc pomáhá k uvolnění napětí. Hledej způsoby, které ti pomáhají uvolňovat to napětí, třeba choď ven, běhat, házet míčem, jezdit na kole. Pohyb venku je dobrý. Když na tebe přijde panický záchvat, tak je dobré pomalu, vědomě dýchat, sledovat dech a odpočítávat si od 1-10ti nádech a pak znovu výdech. Soustřeď se na dech a zpomaluj ho. Je také dobré se  opřít, něčím se přikrýt, udělat si prostě takové zázemí a oporu ve svém těle a sledovat ten dech. To jsou takové rychlé pomůcky, které máš po ruce a pomáhají zmírnit paniku. Doporučila bych ti ale také i odbornou pomoc. Máte ve škole školního psychologa? Mohla by ses také ozvat na nějaký s chatů, určených pro děti v těžkých situacích. Chat je anonymní, obsluhují ho odborníci.  Budeš mít možnost to, co tě trápí, s někým víc rozebrat, lépe tomu porozumět, najdeš tu i určitou podporu a nejspíš tě nasměřují k tomu, jaké by mohlo být další řešení. Můžeš se ozvat na chat náš, tj. Centrum Locika, najdeš ho na www.detstvbeznasili.cz. Nebo na chat Dětského krizového centra, ten je na www.dkc.cz

    Držím palce a přeju hodně sil, 

    Poradce Centra Locika

    Holky a láska

    Ahoj Poradno a spol,
    Po dlouhé době sem zase píši..
    Tentokrát jde o trochu pro mne důležitější dotaz než byly ty předešlé.
    Nuže - zkráceně, chodím s jedním klukem (už to je přes dva měsíce), když jsme spolu ještě nechodili a neřekli jsme si, že se máme rádi, vždy jsem toužila být v jeho blízkosti a byla jsem strašně ráda, když mi psal. Jenže teď je to trochu jinak... Začíná mi být jeho společnost spíš otravná, celkem mě otravuje mu pořád odepisovat a celkově s ním chodit ven.. Já nevím, ale my si prostě moc nerozumíme, většinou když jdeme ven, nemáme si absolutně o čem povídat.. Už několikrát jsem naše společné schůzky schválně zkracovala a vyloženě jsem se na ně netěšila.. Taky když jsme spolu chodili chvíli, doslovala jsem se strachovala, když mi třeba delší dobu neodepsal atd.. Ale teď raději bych strávila odpoledne jinak.. Poslední dobou přemýšlím, zda má náš vztah vůbec smysl.. Píšem si pořád o tom stejným (jak se máš, co děláš...)
    Taky jsem věřila, že náš vztah vydrží věčně, a nevím, že spolu budem asi až do smrti..
    Co bych podle vás měla dělat? Mám vztah ukončit nebo počkat, zda se to nezlepší?. Má vůbec náš vztah smysl, když si vůbec nerozumíme a nemáme si vůbec o čem povídat?

    Chodíme spolu do třídy, občas když si třeba povídám s kamarádkami (v podstatě hodně často), přijde a prostě si sedne ke mně, celkem dost mě to štvalo, ale nedávno se mě sám zeptal, jestli mi to vadí, poté co jsem mu řekla, že trochu jo, to už nedělá, taky se mě zeptal, jestli jsme v pohodě a já mu napsala, že jo, že jsme.. Do té doby jsem byla celkem dost přesvědčena, že se s ním rozejdu, ale když mi tohle napsal (Zároveň mi napsal, že náš vztah bere vážně a že ho nechce pokazit...) Bylo mi ho strašně líto a prostě najednou jsem si to úplně rozmyslela.. Přijde mi, že on ke mně cítí něco víc než já k němu a prostě..Nechci mu ublížit, je to super kluk, ale prostě už k němu necítím to, co jsem k němu cítila dřív, také se bojím, že když vztah ukončím nebo tak něco, tak prostě po nějaké době mi zase bude chybět a potom už to bude v podstatě ztracený.. A uvědomuji si také, že mu tím strašně ublížím.. Chtěla bych asi abychom zůstali jenom přáteli, ale nevím, zda potom, co mu "zlomím srdce" se mnou bude chtít být jen kamarád..
    Zároveň nedokážu pochopit, jak je možné, že jsem ho přes rok milovala a trápila jsem se, když jsem ho neviděla a teď mě to po pouhých 2 měsících jen tak přejde. Není možné, že když se s ním rozejdu, že by se mi city vrátily nebo tak něco, když bych se s ním přestala bavit atd..?
    Co mám podle vás dělat?? On je mým úplně prvním vztahem (je mi 13, jemu taky.)

    Děkuji za případnou radu,
    Přeji hezký den.

    holka, 13 let, 7. září

    Milá pisatelko, 

    svěřuješ se poradně s tím, že nerozumíš změně ve svých citech vůči jednomu klukovi. Dlouho jsi do něj byla zamilovaná a když se nakonec city naplnily a i on projevil zájem o vztah s tebou, tak ty tvé začaly ustupovat.  A v současné chvíli máš o tom vztahu pochybnosti a uvažuješ i nad tím, že bys s ním byla raději jako kamarádka než aby jste spolu chodili. Není ti příjemné, když jste spolu příliš často či dlouho. A na druhou stranu ho nechceš ztratit jako člověka, kamaráda. A máš strach, že když ho odmítneš partnersky, že ho ztratíš.

    To, co popisuješ se ve vztazích děje velice často.  A zvláště v těchto ve tvém věku. Jsi v období, kdy se vlastně tohle všechno učíš. Poznáváš své první vztahy s druhým pohlavím, tvoje emoce a postoje se ještě vyvíjí a proměňují. Poznáváš sebe sama, jak fugnuješ vůči druhým, a to nejenom vůči klukům. Poznáváš to, jaká jsi, kdo je a kdo není blízký, jak se mezi druhými cítíš, jak se vůči druhým chováš a tak. I vztahy je potřeba se učit, a ty jsi v tom nyní v takovém, řekněme, "prvním stupni ZŠ". A tam toho člověk ještě hodně neumí a hodně ho toho čeká. Myslím si, že uzavírat ve 13ti vztah "do konce života" je hodně předčasné. Samozřejmě jsou vztahy, které se uzavřou v tomto věku a vydrží celý život. Ale je to spíše výjimečné. Děje se to poměrně často, když jsme do někoho zamilovaní a toužíme po vztahu s ním, tak tyto city pak vyprchají, když vztahu dosáhneme. Je to způsobeno tím, že ta romantika, touha, ideály, to přání je často hezčí než ta "tělesná realita". Často nás víc baví to toužení a očekávání a když pak je vztah takový každodenní, tak tohle kouzlo vyprchá. Ale opět tím nechci říci, že zamilovanost je pomíjivá a že nemůže z ní vyrůst opravdový, hluboký a třeba i celoživotní vztah. Jenom to, co cítíme na začátku je opravdu začátek, důležité je to, co se děje dál, jak nám s tím člověkem je, jak se vedle něj cítíme, v čem si rozumíme a jak trávíme spolu čas. To vše jsou důležité ukazatele, které nejde přehlížet. A  ty sama píšeš, že se vedle něj přestáváš cítit dobře, nepotřebuješ tolik už jeho blízkost, máš pocit, že si nemáte o čem psát a podobně. Něco v tobě tedy říká, že toto není kluk, se kterým bys  chtěla být celý život. To bys nejspíš měla pocity jiné a naopak ty by ses o vztah bála. A být ve vztahu pouze ze strachu, že se pak budeš cítit sama, nebo ti ten druhý bude časem chybět, není moc pevný základ vztahu, zvláště ne, když jsi teprve na začátku svých zkušeností se vztahy. Samozřejmě rozumím tomu, že mu nechceš ublížit, je ti příjemný jeho zájem o vztah s tebou a jeho snaha vztah udržet. Rozumím i  tomu, že ho nechceš ztratit jako kamaráda. Ale lítost nebo strach nejsou dobré pilíře vztahu. Ve vztazích se to často řeší tím, že si pár dá tzv. pauzu. Musí s tím ale oba souhlasit. Doporučila bych ti o tom s tvým klukem mluvit a naznačit mu, jak to máš. Můžete si prostě od vztahu chvíli odpočinout a oba zjistíte, jestli vám ten druhý chybí a přejete si návrat do vztahu. Vztahy, které to přečkají, bývají pak mnohem hlubší a pevnější. 

    Tak ti držím palce, ať si k sobě s přítelem najdete opravdovou cestu a vaše pouto je pravdivé a ryzí. A pokud to tak nemá být, tak se dál ve vztahu, o kterém máte oba pochybnosti netrapte. I to je součást života.

    Poradce Centra Locika

    Škola

    Ahoj poradno
    Nastoupila jsem na učiliště,je to tam celkem dobrý, lidi jsou milí, obor by mě měl bavit ale má to jeden háček. Na praxi musíme být v 7 ve škole a odcházíme v půl třetí. Mě to připadá zbytečné. Sice mě malování baví ale nevidím důvod proč tam být tak dlouho a proč kvůli tomu vstávat tak brzo, já navíc odjíždím takže musím vstávat ještě dřív. A navíc jsme tam furt jen čekali a čekali, dohromady jsem 2 hodiny jen seděla a nudila se. Jediný co jsme dělali bylo malování (2 hodiny), učení se o písmu (1hodina) a seznamování se se školním řádem a s prostředím (2 hodiny). Jsem z toho ve stresu proto že mi připadá že mám potom strašně málo času na svoje koníčky a na sebe. Taky se mi nechce vstávat tak brzo, sice by to mohl říct každý ale já vždycky usínám kolem kolem půlnoci (chodím spát v 9), někdy usnu až ve 3. Navíc jsem slyšela že ti co mají školu od 9ti se líp soustředí a mají lepší známky, kuchaři od nás mají školu od 9ti, proč nemůžeme my? Co je ještě za problém v naší nové škole je to že nám učitelé řekli na seznamování s řádem to, že se tam posledních 5 let řeší to, že někomu hrábne a začne tam běhat s nožem nebo kulometem. Nevím jestli to mysleli jako téma kdyby se to někdy stalo nebo jestli se to tam děje často ale mám z toho strach a proto u sebe chci mít vždy nějakou zbraň. Jakou byste mi doporučili, kdybych si tam asi přinesla pistoli tak by to okolí znepokojovalo i kdybych ho měla v pouzdru, o noži to samí. Ale chci mít zbraň která by byla i na dálku. Ale pepřák ne, myslím že v tom fofru bych ho omylem stříkla na sebe. Navíc ve škole máme jen jeden vchod. Sice vím že by se do školy neměli nosit zbraně ale nejsem tak blbá abych střílela po normálních lidech.

    1. Proč musíme vstávat tak brzo?
    2. Proč musíme být ve škole tak dlouho?
    3. Co je vhodné jako zbraň do školy?

    Předem děkuji za odpověď

    holka, 14 let, 6. září

    Milá pisatelko, 

    Obracíš se na poradnu s dotazem proč musíte vstávat tak brzy do školy, proč výuka tak brzy  začíná  a proč musíš být ve škole tak dlouho. Úplně chápu, že ti to není příjemné a unavuje tě to. I to, že to vnímáš jako zbytečné a nevyužitý čas, který bys uměla strávit jinak. Tady ti bohužel nemohu dát odpověď. Je to záležitost školního řádu tvé školy a bude lepší se s tím obrátit třeba na třídního  učitele nebo školního psychologa. Škola s tím nejspíš má takto dobrou zkušenost a proto je školní režim takový. Můžete se třeba v tom ve třídě spojit a požádat ředitele školy, zda by byla možná změna. Také můžeš doufat, že v druhém ročníku to budeš mít jinak. Celkově to ale ber tak, že si na novou školu musíš i zvyknout. Přeci jenom na základní škole to funguje mnohem mírněji než na učebním oboru či střední škole. Je tu daleko  více nároků a očekávání.  A na to je potřeba si zvyknout a naučit se s tím fungovat a sladit osobní čas a školu. Chce to čas, musí si to prostě "sednout". Prožívá to tak mnoho jiných holek a kluků v prvních ročnících na nových školách. Pak se ptáš na zbraň do školy. Na tvém místě bych se opět poradila s někým ve škole, myslím dospělým. Jde o to, že braň musí být povolená a tak by o tom měl třídní učitel vědět, že jí do školy nosíš. Obrať se v tomto raději na něj. Měl by vám s tím poradit a pochopit vaši obavu. 

    Držím ti palce, ať se v nové škole brzy cítíš lépe, 

    Poradce Centra Locika

    Holky a láska

    Ahoj Alíku, od září jsem přešla na gymnázium a když jsme byli na adaptačním kurzu tak jsem se tam okamžitě zamilovala do jednoho kluka. Nevím co mám dělat! Jeho osobnost a ten charakter! Úplně jsem se do něj zamilovala, ale myslím si, že on to samé ke mně rozhodně necítí😭 Jak mám zjistit, jestli mě má také rád, nebo jak se mu mám zalíbit?

    holka, 13 let, 2. září

    Milá pisatelko, 

    svěřuješ se poradně s tím, že ses zamilovala do jednoho kluka ale trápí tě otázka zda-li to tak má on vůči tobě také. A ptáš se jak to případně udělat, aby se i on zamiloval do tebe. Nejsou na to bohužel žádná pravidla. Ale ani obecné vzory, podle kterých se lidé do sebe zamilovávají. Vždy je v tom něco velmi individuálního, osobitého. Ale to, co ti můžu doporučit, je abys byla taková, jaká se líbíš sama sobě. A dále pak i osobnostně buď tím, čím skutečně jsi, jaká jsi. Na nic si nehraj, nic nepředstírej. Starej se o sebe, o své zdraví, tělo ale také o svůj rozvoj psychický. Vnímej co jsou tvé silné stránky, rozvíjej své zájmy a věci, co máš ráda. Vnímej, co ti dělá radost a co jsou tvé zdroje energie. Když z tebe bude vyzařovat to, že jsi spokojená dívka, která má ráda sama sebe, víc co chce, co umí, je si vědomá toho, jaká je i toho, co jsou její slabá místa, tak tím dáš nejlepší základ tomu, aby se i do tebe  ten kluk zamiloval. Zkus buďto mezi vámiM§ přitažlivost je nebo není. A pokud má být, tak se to nejlépe ukáže tehdy, když budeš opravdu tím, co jsi, když budeš  sama sebou. Zkus být otevřená, přátelská. Můžeš i lehce naznačovat tomu klukovi svůj zájem. Můžeš třeba navázat řeč, najdi téma o něčem, co vás oba zajímá, co máte společné. Můžeš se třeba o něco zajímat, co dělá on nebo ho požádat o radu či pomoc. Ale zkus ať to vždy přirozeně vyplyne z nějaké situace. Příliš velký zájem a otevřené vyjadřování lásky vytváří spíš tlak, před kterým by se mohl uzavřít. Spíš zkus nacházet situace, ve kterých by jste se mohli přirozeně potkat a hovořit spolu. To víš, v oblasti lásky musí vše přirozeně plynout a jít tak nějak samo od sebe. Pak je to opravdové a lze tomu skutečně věřit. 

    Tak ti držím palce, ať můžeš najít brzy svou opravdovou lásku,

    Poradce Centra Locika

    Škola

    Ahoj Alíku a poradno,
    Píšu tu zase. Potřebovala bych pomoct se stresem ve škole. Letos jdu do 8. třídy a za tu dobu mého studia, mám čím dál větší stres ve škole. Cítím, že každým rokem je to horší a horší. Abych vás nějak blíže nasměrovala, stresy mám hlavně před písemkami a to hlavně z matematiky a trochu i fyziky. Já danou látku vždy umím, řekla bych, že skvěle (dostatečně na to abych si z té látky něco odnesla). Jenže mi tu známku zkazí většinou stres. Většinou udělám takovou chybu za kterou bych si nejradši dala facku, např. z toho stresu zapomenu udělat před záporným číslem mínusko, špatně vynasobim úplně banální příklad. A to vše že stresu. Samozřejmě abych tady vše nesváděla na stres tak někdy se mi chyba stane i když nevím úlohu nebo tak, ale ja jsem tady hlavně kvůli tomu stresu. Má otázka tedy zní? Jak ten stres překonat, jak to všechno odbourat. Letos začnu chodit na koně a upřímně si myslím, že ty od stresu pomáhají docela dost, ale zajímá mě, co pro to mám dále dělat, něco uvolňovácího, manifestace (vím, že to zní asi divně) nebo úplně něco jiného? Bylinky, vitamíny, strava atd.? Nejspíše asi půjdu k psychologovi, jenže nechci řešit toto přes doktory, připadám si jako bych proto abych ten stres odbourala neudělala skoro nic. Chci si pomoct taky sama a něco pro to udělat. Jestli mě chápete, ale ten psycholog, si myslím, že mě trochu taky určitě pomůže.
    Děkuji za odpověď a pardon za tak dlouhý dotaz :)
    Děkuji.

    PS: ještě se chci omluvit za nějaké chyby, píšu to dost narychlo.

    holka, 13 let, 1. září

    Milá pisatelko, 

    svěřuješ se poradně s tím, že tě trápí napětí, do jakého se dostáváš ve škole, většinou před písemkami. A vnímáš, že ti to i dost kazí výsledky, jaké by jsi mohla podávat. Určitě jsou možné způsoby, jak s tím napětím, či stresem, jak tomu říkáš, pracovat. Pohyb je moc dobrý a asi to hlavní, co se doporučuje. Dobrý je pohyb, který je co nejpřirozenější, třeba běh, nebo rychlá chůze, plavání. Ale samozřejmě i to, když se budeš učit něco nového, co tě bude bavit, tak tě bude udržovat v dobrém rozpoložení a určitě ti to s tím stresem pomůže. Můžeš si také stáhnout z internetu nějakou relaxační hudbu nebo řízené meditace a před spaním si je pouštět. To jsou takové možné ventily pro  napětí. Pak tu ale je další stránka, a to porozumění tomu z jakého důvodu v tobě ty školní zkoušky takový stres vyvolávají. Porozumění tomu, co vyvolává tu reakci stresu, také často pomůže ke snížení hladiny napětí.  Možná to pak vše budeš brát s větším odstupem a nadhledem a to by ti samo o sobě mohlo přinést úlevu od toho napětí. Prostě zjistíš, že se nic tak závažného neděje. V tom by ti psycholog mohl pomoci, jak píšeš, že uvažuješ o návštěvě u něj. To napětí vyvolává nějaký skrytý strach, třeba z neúspěchu, selhání, ostudy a tak podobně. Nemusíš si to ani takto přímo uvědomovat. A ten strach pak způsobuje to napětí. Psycholog by ti mohl pomoci odhalit právě ty skryté myšlenky, které strach vyvolávají. Možná máte ve škole školního psychologa. Určitě ti pomůže také to, když budeš o svém stresu mluvit s kamarády, určitě ty situace  znají podobně jako ty. Můžete to spolu sdílet, to také často pomáhá snížit napětí, když můžeš vnímat, že neprožíváš podobné situace jen ty sama.

    Tak ti budu držet palce, ať je ti brzy ve škole lépe,

    Poradce Centra Locika