Milá dívko,

děkujeme za důvěru. Popisuješ to, že ti poslední dobou nedělá dobře, když musíš snášet víc křiku během dne. Křičí na vás ve škole učitelka a pak jsi víc citlivá i na to, když doma zvýší hlas táta. Nejprve je potřeba říci, že učitelka by křičet na vás ve škole neměla, není to správné, že to dělá. A máte právo si na její chování stěžovat, vedení školy, pokud by vám její chování vadilo. Poslouchat křik je celkově pro děti velmi nepříjemné. Křik může vzbuzovat pocit ohrožení, strach z toho, že se nám nebo někomu blízkému něco stane. Křik může být důležitý, proto, aby jsme vyjádřili něco, co chceme zdůraznit, něčemu zabránit, vyjádřit něco, co nechceme, křikem se můžeme bránit. Ale také vyjadřovat vztek, agresi, odmítání, křikem můžeme někomu i ublížit. Vztek nese v mezilidském kontaktu mnoho různých významů. V tobě bude křik pravděpodobně vzbuzovat ten strach. Může to být dáno tím, že máš v sobě uloženou nějakou vzpomínku na to, kdy v tobě křik strach vyvolal. Třeba z doby, kdy jsi byla malá. Už si na to ani nemusíš vzpomínat ale je to v tobě uložené v takové hlubší paměti. A ten křik, který slyšíš ve škole či od táty doma, pak může vyvolávat ty slzy. Malé děti často reagují pláčem na křik, byť se netýká jich. Ale křik v nich vyvolá strach a strach pak vede k těm slzám. V situaci, kdy uslyšíš křik nebo zvýšený hlas a víš, že to v tobě pravděpodobně vyvolá slzy, zkus se zaměřit na svůj dech, pomalu dýchat a dech pozorovat. To by tě mohlo uklidnit a zastavit tu automatickou reakci, tedy slzy. Případně se o tom můžeš poradit s vaší školní psycholožkou, co by ti pomohlo v situaci, kdy se ti spouští slzy. Třeba ti i pomůže lépe porozumět, čím to je způsobené, že v tobě zvýšený hlas vyvolá takovou reakci.
Tak ti v tom objevování sebe sama držím palce. Poradce Centra Locika

Ahoj z Modré linky,

je mi líto, že všichni doma mají nějaké zdravotní problémy a nedivím se, že Tě to stresuje. Jak sama píšeš, my nejsme lékaři a nedokážeme říct, proč se Tvé mamce motá hlava ani proč sestře vypadávají vlasy. Sama sis hledala nějaké informace na Googlu a možná jsi viděla, že příčiny mohou být různé. U vypadávání vlasů to může být nedostatek živin ze stravy, stres, vliv hormonů, ... Opravdu to dokáže určit nejlépe lékař. Někdy to ale také může být i normální, v některých obdobích padají vlasy více a pak se to zase může uklidnit.

Pokud mamka ani sestra nechtějí jít k lékaři, není moc možností, jak bys je k tomu mohla přimět. Co ale udělat můžeš, je mluvit s nimi o tom (hlavně s mamkou), jak moc Tě to stresuje. Můžeš jí zkusit znovu vysvětlit, co prožíváš, když vidíš, že se doma všichni trápí s nějakým zdravotním problémem, podobně jako jsi to napsala nám. Kdyby i nadále odmítaly k lékaři jít, je dobré zaměřit se na sebe a na své zklidnění. Každému může pomáhat něco trochu jiného. Můžeš zkoušet třeba dechová cvičení nebo relaxaci, najdeš určitě na internetu nebo v aplikaci Nepanikař. Pomoci může také odvést pozornost nějakou činností, kterou máš ráda a která Tě uklidňuje. Je nějaký koníček, u kterého zapomeneš na to, co Tě trápí? Důležité také je starat se dobře o sebe - pravidelný spánek, vyvážená strava a přiměřený pohyb.

Kdyby Tě to trápilo dál, můžeš vyhledat pomoc psychologa anebo se obrátit znovu i na nás. Na chatu nebo telefonu se můžeme více doptat a lépe reagovat na to, co potřebuješ (www.modralinka.cz)

Držíme Ti palce a přejeme hezké léto.

Modrá linka

Ahoj, díky za tvůj dotaz. Má několik částí, a zkusím to postupně rozebrat.
Globální oteplování, lépe řečeno globální změna klimatu, je reálný problém. Dobře je popsána třeba na tomto webu. V důsledku lidské činnosti stoupá množství oxidu uhličitého (a některých dlaších skleníkových plynů) v atmosféře, která pak „zachytí“ více tepla ze Slunce. Je to jev, který sledujeme už minimálně 40 let, a posledních 15 let se o něm mluví více. Z pohledu planety je to jev celkem rychlý, z pohledu jednotlivých lidí naopak relativně pomalý. Už dnes sledujeme nějaké pozorovatelné změny (tam, kde byly dříve ledovce, už dnes nejsou apod.). Je tedy naprosto racionální být znepokojený. Ale pořád mějme na paměti, že to není „konec světa a apokalypsa“. Je to problém, a problémy se mají řešit. Apokalypsa by byl dopad velkého meteoritu, stačí se zeptat dinosaurů. Globální oteplování je problém mnohem pomalejší. Je dobré na řešení pracovat už teď (nebo ještě lépe už před 30 lety), ale není to apokalypsa jako z filmu. Není to konec světa.
Co se týče přelidnění planety, to je tvůj spolužák trochu pozadu za současnými trendy. Nyní naopak někteří lidé plaší, že populace klesá (spolu s tím, jak klesá porodnost). Tady bych byl mnohem klidnější. Populace se přizpůsobuje technologiím, možnostem a prostředí. Nikde není psáno, kolik lidí má na Zemi minimálně nebo maximálně být.
Nakonec se chci zastavit u toho strachu obecně. Strach není nutně špatná věc, dokud nás tedy neochromí. Strach je reakce na okolnosti, která nám něco dá „na oči“, co bychom třeba jinak přehlédli. Když jedu dálkovým vlakem, dostanu strach, že zmeškám stanici, a můj mozek tím pádem zbystří, aby se to nestalo. Když jdu tmavou ulicí, strach mne nabudí, abych dával pozor a všímal si prostředí kolem. Stejně tak i strach o osud planety nás může motivovat k užitečné činnosti. Jen to nesmíme přehnat s tím strachem a zkusit jej trochu „zkorigovat“, aby odpovídal reálné situaci.

Ahoj,
zavazadla jsou častou noční můrou spousty lidí, kteří využívají leteckou dopravu. Realita je bohužel skutečně taková, že se občas nějaké problémy stávají (i když vlastně ne tak moc, akorát když se nic neděje, tak není o čem mluvit a psát). I v dnešní době to totiž dělají „jen“ lidé.

Nedávný velký problém (především u pražského letiště) byl způsobený extrémním nedostatkem personálu. Letadla skutečně odlétala i úplně bez zavazadel a lidé s tím nemohli dělat vůbec nic. Nebyl personál, který by kufry naložil. A ne do každé destinace létá několik letadel denně, aby mohla zapomenutá zavazadla brzo zamířit tam, kam měla.

Můžu tě ale ujistit v tom, že vám nikdo nemůže někde zapomenout či ztratit zavazadla jen tak. Jestliže s vámi zavazadla na dovolenou nedorazí, tak především máte nárok si koupit nezbytné vybavení (třeba něco na sebe či hygienické potřeby) a nechat si ho proplatit. Částky se tam odvíjejí od toho, jak dlouho ta zavazadla nemáte.

Stejně tak máte nárok na odškodnění v případě, že se vaše zavazadlo úplně ztratí (akorát za ztracené se považuje až po 21 dnech). I to se bohužel stává, ale velmi zřídka. Každé zavazadlo dostává hned ve chvíli, kdy cestovatele opouští, cedulku, na které je jméno jeho majitele, číslo letu, cílová destinace a tak podobně. Takže i když se náhodou zatoulá někam, kam nemá, tak je snadno identifikovatelné a hned se ví, co je zač a kam má putovat.

Využít jako takovou „pojistku“ příruční zavazadlo je rozhodně fajn a dělá to spousta lidí. Když jede člověk třeba k moři, tak vzít si do batůžku plavky, případně i nějaké tričko a kraťasy nebo třeba kartáček na zuby atd. nikdy není k zahození. Rozhodně tam také patří léky, zvlášť ty, které jsou pro člověka opravdu důležité, a to v dostatečném množství.

Nezapomínej akorát na to, že je pro palubní zavazadla nemálo omezená velikost a předměty v nich mají jistá pravidla. Nesmíš mít třeba tekutiny v balení větší než 100 ml (i když zejména v Praze pití kolikrát prochází), ostré předměty a tak podobně.

Člověk sice nemůže předvídat, co se přihodí, ale může se na to alespoň trochu připravit. U moře, kam se v létě létá asi nejčastěji, je navíc fajn, že člověk obvykle vlastně nic moc nepotřebuje. Když má alespoň plavky, tak nějaké ručníky má na hotelu, v něčem na sebe minimálně dorazí a bez zbytku se dá chvíli vydržet.

Držím palce, ať se vám problémy vyhýbají obloukem a můžete si dovolenou pořádně užít bez starostí o kufry.

Ahoj z Modré linky,

věřím, že je dost děsivé slyšet, jak někdo střílí blízko Tvého domu. Vůbec se Ti nedivím, že máš strach. Přemýšlím nad tím, co děláš v těch chvílích, kdy se nejvíce bojíš.

Strach je poplachová reakce na nějaké nebezpečí. Náš mozek však nerozlišuje, jestli je to nebezpečí skutečné nebo je třeba vyvolané našimi představami (třeba ohledně toho, co už jsme zažili). Může tedy pomoci si zkusit v té situaci zodpovědět otázku, je to opravdu teď pro mě nebezpečné? Jsem teď na místě, kde jsem v bezpečí? Můžeš si zkusit uvědomit ten prostor, ve kterém jsi a zkusit hledat místo, kde se obvykle cítíš dobře. Může to být na posteli, v křesle, na zemi, kdekoli. Můžeš se zachumlat pod deku nebo si vzít něco oblíbeného do ruky. Jednoduše cokoli, co Ti v té chvíli dodá větší pocit bezpečí.

Celkově bývá fajn se věnovat činnostem, které máš ráda, trávit čas s kamarády, pokud to jde a tak i třeba odvést pozornost od neustálého strachu. Někdy se může stát, že čím víc nad tím „nebezpečím“ přemýšlíme, tím více živíme pocity strachu. Někdy je tedy třeba myšlenky zavést někam úplně jinam a zkusit se ponořit do nějaké záliby nebo trávení času s druhými.

Také může hodně pomoci, když se někomu svěříme a ten člověk v tom může být s námi, ujistit nás nebo jinak podpořit. Přemýšlím, jestli jsi o té situaci, kdy někdo střílel před vaším barákem, mluvila třeba s rodiči. Říkám si, že by sis v tom zasloužila podporu. Pokud by to pro Tebe bylo s rodiči těžké, zkus popřemýšlet, jestli je ve Tvém okolí někdo jiný, komu bys mohla o svém strachu říct. Zároveň mě napadá, že pokud Tě takto strach provází a navíc jsi zažila tak náročnou situaci, kdy se střílelo, mohlo by být fajn i vyhledat pomoc psychologa, kterého možná máte i ve škole. Pokud ne, můžeš se zeptat rodičů, zda by Ti mohli psychologa najít. S ním bys o tom mohla mluvit a mohl by Tě i naučit se strachem pracovat.

Nejsem si jistá, zda jsi v odpovědi dostala, co jsi potřebovala, pokud by ses chtěla ještě na něco zeptat, můžeš nám zavolat nebo napsat na chat (více na www.modralinka.cz).

Přejeme Ti klidné léto.

Modrá linka

Ahoj,
s těžkým usínám, zvlášť když člověka další den čeká něco speciálního, se už setkala asi většina lidí. Často v takových chvílích pořád myslíme na to, co bude, a mozek pak nemá moc šanci „vypnout“ a pořádně si formou spánku odpočinout. No jo, jenže co s tím?

První možností, která pomáhá pro spánek obecně, je nějaký pohyb, ideálně na čerstvém vzduchu. Člověk se při něm zároveň i pěkně utahá a když je unavený, tak jde usínání hned lépe.

Dobré je také nezapomenout v místnosti, kde spíš, pořádně vyvětrat, a trávit čas před usínám už nějak poklidně, třeba teplou koupelí či sprchou (což zároveň i uklidňuje), s nějakou rozumnou relaxační hudbou nebo čtením knížky (a mobil už nechat raději stranou). Tím dáš i tělu signál, že se už nic moc dít nebude, že se pomalu chystáš na spánek. Pozor ale i na výběr případné knížky, neměla by to být nějaká extra vzrušující, která tě vtáhne do děje natolik, že pak budeš číst klidně do rána!

Jakmile ulehneš do postele, snaž se už na nic výraznějšího nemyslet. Nepřemítej si v hlavě všechny plány, které na zítřek máš, nemysli na to, co sis zapomněla připravit, atd. Zkus už nechat mozku volno. Pokud to nejde, zaměstnej ho něčím nenáročným, můžeš třeba myslet na to, jak dýcháš, že ležíš někde na pláži na lehátku a jen tak sníš, ... Případně klidně i počítat ovečky.

Pokud se ti přeci jen usnout delší dobu (třeba půl hodiny) nedaří, tak se často říká, že je lepší v posteli nezůstávat. Můžeš si jít ještě třeba ke stolu na chvilku číst, případně se věnovat něčemu, do čeho se ti moc nechce (třeba jít porovnat oblečení ve skříni) a co tě bude klidně i trochu štvát. Potom totiž ještě ráda půjdeš zpátky do postele.

Sáhneš-li přece jen ještě po mobilu, zkus si na něm pustit na pár minut nějakou oddechovou hru. Žádné střílečky a tak podobně a žádné dlouhé blbnutí. Modré světlo, které všelijaké obrazovky vyzařují, totiž spánek naopak potlačuje...

Prášky by byly opravdu až tou nejkrajnější možností a je fajn se jim vyhýbat, když to alespoň malinko jde.

Snad se ti dnešní spánek vydaří a umožní ti si zítřejší výlet naplno užít!

Ahoj z Modré linky,

píšeš nám ohledně strachu ze tmy, který máš, když Ti nesvítí noční světlo. Je moc dobře, že si umíš říct o pomoc a napsal si Alíkovi.

Věřím, že strach ze tmy dokáže potrápit, a to jak děti, tak někdy i dospělé. Je dobře, že máš svítícího kosmonauta, a říkám si, že by problém mohlo vyřešit to, že by Ti ho pomohl zapnout před spaním někdo z rodičů. Taky by mohlo pomoci, kdybys měl i světýlko náhradní, třeba baterku, malé světlo do zásuvky apod.

Můžeš se taky vždy dříve, než zhasneš, ubezpečit, že jsi v bezpečí, že je vše kolem Tebe v pořádku. Vše zkontrolovat, říct, třeba i nahlas, že nikde nic není. Na spaní si můžeš také vzít nějakého „superhrdinu“ - plyšáka, obrázek nebo něco podobného.

Můžeš požádat i rodiče, kteří spolu s Tebou mohou také něco vymyslet.

Držíme Ti palce,

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

chápu, že z vystoupení máš strach a je mi líto, že doma u mamky jsi nenašla podporu. Rozumím i tomu, že hledáš cestu, jak se vystoupení vyhnout, je přirozené, že se chceš vyhnout tomu, z čeho máš strach. Zároveň přemýšlím o tom, co by to znamenalo do budoucna. Je možné, že se v podobných situacích ještě znovu ocitneš a nebude vždy možné říct, že jsi nemocná. Někdy, když se podaří strach překonat, můžeme mít dobrý pocit a cítit hrdost, že jsme to zvládli. Taková zkušenost Tě může posílit.

Přemýšlím o tom, jestli je možné mluvit o Tvém strachu s trenérkou? Někdy i samotné sdílení pomůže uvolnit napětí. Chápu, že když nikdo jiný vystoupení neodřekl, nechtěla jsi být jediná. Říkám si, že by Tě třeba dokázala trenérka podpořit, kdybys za ní zašla sama někdy po tréninku a řekla jí, z čeho máš strach. Možná byste spolu dokázaly najít způsob, jak bys mohla strach překonat. Může také pomoci vzpomenout si na nějakou jinou situaci, kdy jsi cítila strach nebo nervozitu a co Ti tehdy pomohlo. Obecně pomáhá strach přijmout, nebojovat s ním. Zkusit si uvědomit, kde v těle ho cítíš a třeba ho i prodýchat. Můžeš si představovat, že s každým nádechem jsi klidnější a s každým výdechem strach odchází. Je také možné, že i ostatní děti mají z vystoupení strach, může Ti ulevit promluvit s někým ze stejného kroužku.

Chci Tě ale také ujistit, že i kdyby ses nakonec s trenérkou dohodla, že nevystoupíš, je to také v pořádku a není to žádné selhání. Někdy člověk na podobné věci potřebuje čas a není dobré se do toho tlačit příliš. Kroužek by pro tebe měl být radost a ne stres.

Držíme Ti palce.

Modrá linka

Milá dívko,

děkujeme za důvěru. Obracíš se na poradnu s tím, že často pláčeš, zvláště v situacích, kdy se ti něco nepovede, třeba nedokončíš test nebo něco nevíš. Z toho, co píšeš, je patrné, že ti tyto situace vyvolávají nějaké hlubší pocity, které pak vedou k tomu pláči. Často to v takových situacích může být strach z toho, že když se mi něco nepovede, tak se budou na mě rodiče či někdo jiný zlobit. Je to takový skrytý a málo uvědomovaný strach z toho, že nebudu dobrá jako ostatní či z toho, že selžu, nebudu dostatečná a pod. Může to být vyvolané tím, že nás doma srovnávají nebo mají velká očekávání ohledně našich výsledků ve škole či sportu. Oceňují nás, chválí výhradně tehdy, když máme dobré výsledky. Neříkám, že to přímo takto je, ve tvém případě. Popisuju to, co je poměrně časté. Doporučila bych ti si o tom víc popovídat s někým, komu důvěřuješ. Nejlepší by byl třeba váš školní psycholog, který by ti pomohl najít souvislosti s tím, co se děje ve tvém nitru, co jsi prožila a čím to, že v tobě některé situace vyvolávají takovou citovou reakci, tedy tu popisovanou lítost. Pomůže ti také s tím, jak to překonat. K tomu je ale důležité porozumět tomu, co je ten podnět, který tvůj pláč spouští. Tak ti v tom držím palce, Poradce Centra Locika

Milá dívko,

děkujeme za důvěru. Svěřuješ se poradně se svým strachem z toho, jak zvládneš pobývat společně se spolužáky na lyžařském výcviku. Je moc dobře, že o tom píšeš a otevřeně své obtíže přiznáváš a hledáš pro sebe úlevu. Víš, že ti situace, kdy jsi pohromadě s větším množstvím osob, mohou spouštět pláč a vztek. Pomohlo by ti, kdyby jsi mohla být na pokoji pouze s jednou spolužačkou. Ale paní učitelka tě na takový pokoj dát nechce. Doporučuji ti aby si s ní o tom, co se ti děje, s čím se potýkáš otevřeně promluvila a zkusila jí to vysvětlit. Také by jsi mohla zajít za školním psychologem a požádat o pomoc jeho. Mohl by pak promluvit s učitelkou i on a vysvětlit jí důvod tvé žádosti, aby jsi mohla být na pokoji společně jen s jedním člověkem. Neboj se o tom, co se ti děje s druhými mluvit, není to žádná ostuda, každý má nějaké své obtíže. Přijmi to takové jaké to je. Přijetí a sebe přijetí samo o sobě může přinášet úlevu. Důležité je, aby ses necítila mezi druhými, díky tomu, co se ti občas děje, vyčleněná. Tak ti v tom držím palce, Poradce Centra Locika.

Ahoj z Modré linky,

děkujeme za důvěru, kterou jsi projevila svým dotazem. Píšeš o strachu z prezentování i strachu chodit k tabuli. Nevíš, proč se Ti to děje a ráda by ses tohoto strachu zbavila.

Věřím, že strach, o kterém píšeš, dokáže hodně potrápit. Možná by ses divila, kolik lidí jím trpí. Některé tento strach přejde, když začnou mluvit, některé provází i při prezentování, což je samozřejmě horší. Se vším se ale dá něco dělat.

Strach může mít celou řadu příčin, někdy je to tím, že člověku hodně záleží na tom, jaký výkon podá, nebo od něj výkon očekávají druzí, nebo má třeba špatnou zkušenost, a mnoho dalších. Pomůže, když ten strach přijmeš - prostě Tě provází, Ty to tak máš a víš o tom. Další, co můžeš udělat, je samozřejmě se dobře připravit, zkoušet si prezentaci před zrcadlem, mít třeba v poznámkách povzbudivé obrázky nebo věty.

Když začneš prezentovat, můžeš se zkusit se postavit opravdu rovně, pevně s nohama mírně rozkročenýma, také si zkusit najít někoho, pro koho budeš mluvit (a klidně si představit, že je tam ten člověk sám). Můžeš se i s někým domluvit, že Tě nějak podpoří. Pokud Tě znervózňují lidi, můžeš se soustředit na něco jiného, třeba na obraz, kytku, pohled z okna apod. Důležité je také správně dýchat, hluboký nádech, výdech o něco delší než nádech. Můžeš mít připravenou i vodu na napití.

Pokud bys chtěla, můžeš i na začátku říct, že máš trochu trému, tím, že se to řekne, se může situace zklidnit.

S trémou z veřejného vystoupení Ti může pomoci i psycholog*psycholožka, třeba u vás ve škole. Věřím, že ať už sama, nebo s odbornou pomocí prezentovat zvládneš, a i kdyby něco nevyšlo, nevadí - nikdo není dokonalý.

Modrá linka

Ahoj Lukáši,
myslím, že žádný skutečný řidič tě nebude chtít držet ve svém autobusu proti tvé vůli. Může mít sice nějaký jízdní řád, může pro něj být trošku nepříjemné hledat místo k zastavení, může mít kdovíjaký odpor k popleteným lidem, ale vždy musí počítat i s možností, kdy kvůli nějakému problému zastavit musí. Kdyby mu v autobuse začalo hořet, nebo kdyby nějaký cestující potřeboval urychleně lékařskou pomoc, nebo kdyby někomu bylo obyčejně špatně … tak je jasné, že zastaví.

Logicky tedy nemá smysl dělat větší drama z toho, že někdo nastoupil omylem a potřebuje vystoupit dřív, než dojede do (špatného) cíle. Je to sice menší krize, ale pořád dost nepříjemná a může se to stát každému. Rozumný autobusák by tě tedy na důrazné požádání určitě pustil ven.

Samozřejmě můžou existovat i nerozumní autobusáci, kteří se považují za řiditele autobusu a kteří by se mohli chtít hádat, podobně jako ve známé písničce.

Mimochodem, asi je docela dobrý nápad nastudovat si, co o možnosti předčasného vystoupení říkají přepravní podmínky. (Skutečnější spor by mohl vzniknout, jakmile bys chtěl zpátky peníze za již zakoupenou jízdenku, a to by právě měly nějak podchytit přepravní podmínky.)

V případě nerozumného řidiče, jaký nejspíš byl v tom tvém snu, bys mohl předstírat, že se ti fakt strašně moc chce na záchod a že už to nevydržíš – to by mělo zabrat i na úplně nejtvrdohlavějšího řiditele. Zastavit je mnohem snazší než uklízet potom špinavý páchnoucí autobus.

Ale pozor! Nedoporučuji podobný postup používat ve snu. Když se člověku zdá sen, že se mu chce v autobusu na záchod, tak je lepší se probudit a jít na záchod, než radostně vyskočit z autobusu, najít si křoví a vykonat potřebu v posteli…

Alík

Milá pisatelko,

píšeš, že se v poslední době nacházíš pod velkým stresem. Vyvolává ho nejspíše strach ze špatných známek v matematice a také obava, jak zvládneš přijímačky. Důležité je vědět, že podobné myšlenky někdy potkaly každého z nás. Není důvod, abys na sebe byla naštvaná nebo aby na Tebe byl naštvaný někdo jiný – třeba Tvoje paní učitelka. Doporučila bych Ti se se svými obavami a strachy svěřit. Ať už to budou rodiče (i když píšeš, že to nepřipadá v úvahu – myslíš opravdu, že by Tě nechtěli vyslechnout, když se cítíš tak, jak se cítíš?), paní učitelkou, kterou máš ráda nebo můžeš vyzkoušet specializovanou péči – zkus třeba linku bezpečí https://www.linkabezpeci.cz/. Popovídat si v těhlech situacích totiž pomáhá úplně nejvíc. Někdy takovou pomoc psychologa či terapeta vyhledáváme i my dospělí. A není se za co stydět. Sdílená starost je totiž poloviční starost a někdy jen obyčejné vypovídání se může opravdu pomoc. Zbaví Tě stresu a Ty pak budeš, i v matematice, zase fungovat lépe.

Držím Ti palce.

Z Vitae,

Dominika

Ahoj z Modré linky,

chápu, že mít strach z mužů, je nepříjemné. Představuju si, že to musí být náročné být okolo kluků/mužů se všemi těmi pocity, které popisuješ. Nevím, jestli je to věkem nebo se to srovná, jak píšeš. Každopádně mi přijde důležité a přála bych Ti, abys na své pocity nebyla sama. Chci Tě tedy podpořit v tom, aby ses svěřila někomu, komu věříš, třeba mámě, nějaké jiné ženě z rodiny, kamarádkám. Už sdílení samo o sobě bývá úlevné. Možnost mluvit o tom, co cítíš a hlavně o svých představách, které v Tobě vyvolávají strach, může tento strach zmírnit. Ale také se díky sdílení můžeš postupně učit se v některých situacích méně bát, hledat si možnosti, jak zvýšit svůj pocit bezpečí v některých situacích, ale i se ujistit, že některé situace opravdu úplně bezpečné být nemusejí. Hlouběji bys na svých obavách mohla pracovat se školní psycholožkou (psychologem), pokud na škole máte, případně byste spolu s mamkou mohly vyhledat i nějakou jinou odbornou podporu.

Bezstarostný podzim Ti přeje
Modrá linka

Milá dívko,

děkujeme za důvěru. Svěřuješ se poradně s tím, že si měla velký konflikt s babičkou, u které s mámou žijete. Babička hodně křičí, a to i na tebe s mámou. Už jsi to nevydržela a ohradila ses silně proti jejímu chování a vyjádřila to, že se jí bojíš a je ti její chování nepříjemné. Sama popisuješ, že šlo vlastně o takové automatické chování. Když na nás někdo soustavně křičí, tak to v nás vzbuzuje napětí, které se pak ale musí nějak projevit. Je to vlastně taková automatická obranná reakce, křik druhého v nás může vzbudit vztek na něj a podvědomě máme potřebu mu to vrátit, bránit se nebo z té situace nějak utéci. Tvoje reakce vůči babičce je vlastně normální a pochopitelná. Babička tě a mámu svým chováním vůči vám ponižuje a ventiluje si na vás svůj vztek, za který rozhodně ty nemůžeš. Její chování vůči tobě není správné. Ani to, že je nyní uražená a nemluví s vámi není z její strany dobré chování. Je dobře, že jsi vyjádřila to, že nesouhlasíš s chováním své babičky vůči tobě a ohradila ses. Možná silnějším způsobem než bys chtěla ale máš zkušenost pro příště. To, že ses ohradila a ukázala, že si to nenecháš líbit je správné a důležité. Zkus v nějaké klidné chvíli, až bude příležitost, babičce se omluvit za to, že tvá reakce byla silná ale dál je pravda to, že ti je její zbytečný křik nepříjemný a máš z něj strach. Máš právo na to, se takto cítit a dospělým osobám kolem sebe to říci. Držím ti v tom palce. Poradce Centra Locika