Ahoj z Modré linky,

píšeš nám, že míváš divné pocity, když jdeš domů sama - bojíš se, že by Tě mohl někdo pronásledovat. Pokud dobře chápu, ráda by ses toho zbavila a Alíkovi píšeš právě kvůli tomu.

Je moc dobře, že se umíš zeptat na něco, co Tě trápí. Co se týká toho, že máš strach, že by Tě mohl někdo pronásledovat, myslím si, že je to do určité míry přirozené. Pokud je toho strachu ale moc, a znepříjemňuje Ti život, je na místě s tím něco dělat. Myslím, že by bylo dobře, kdybys vyhledala psychologickou pomoc, například školního psychologa nebo psycholožku. Psycholog může hledat příčiny Tvého strachu a samozřejmě také cesty, které povedou k jeho zmírnění.

Držíme palce,

Modrá linka

Milá dívko,

děkujeme za důvěru. Je dobře, že ses odhodlala napsat a píšeš o tom, co tě trápí. Vidíš, už to je první, důležitý krok. A věřím tomu, že ani napsat do poradny, není úplně snadné. Popisuješ to, že jsi hodně citlivá, podráždění ale přesto by jsi stála o více kontaktu s druhými lidmi. Máš chuť se více mezi druhé zařadit ale zároveň vnímáš, že tě nejspíš neberou vážně, nemají o tebe takový zájem nebo nereagují na tebe tak jak by sis přála. Hledáš proto způsob, jak to udělat, aby se tvá pozice mezi druhými zlepšila. Myslím, že to souvisí s tím strachem, jak o něm píšeš. Cítíš se mezi druhými nejistá, citlivá na to, zda-li tě přijímají či nepřijímají. Možná máš strach, že tě budou za něco kritizovat, nebrat vážně, odmítat. To vše může stát za tou velkou trémou a celkově nejistotou v kontaktu s druhými. Tu oni z tebe vnímají a reagují na tebe tím, že jsou také nejistí nebo nevidí to, že o kontakt skutečně stojíš. Možná to nějak jinak vnímáš ty a nějak jinak se skutečně chováš a působíš na druhé. Ale jsou cesty, jak to vše zlepšit. Doporučila bych ti porozumět tomu, čím to, že jsi tolik citlivá, máš z druhých strach, co za tím strachem a nejistotou stojí? A pak to krok po kroku zkoušet překonávat. Vždy pomůže když se ten problém rozdělí do menších kroků a ke každému kroku se najde malé řešení. Moc dobře je to, že o tom víš, a hledáš pro sebe možnost, jak to překonat. Potřebuješ zažít povzbuzení, ocenění. Je dobře, když to budeš s někým, kdo je ti blízko, sdílet. Bude dobře, když si najdeš třeba i nějakého terapeuta, který tě v té „cestě mezi lidi“ bude provázet a pomůže ti porozumět tomu, co je zdroj tvé nejistoty a strachu z druhých. Je pravda, že období covidu, kdy se muselo hodně lidí stáhnout do ústraní a žít dlouho mimo větší kontakty s druhými, velmi podpořilo sociální nejistotu a strach z druhých. Děje se to i mnoha jiným dětem či dospělým. Nejsi v tom určitě sama a do určité míry jsou tvé pocity normální. Pokud by sis o tom chtěla popovídat víc podrobně, zatím anonymně, můžeš se přihlásit na některý z chatů, určených pro děti. Naše centrum jeden takový také nabízí. Najdeš ho na www.detstvibeznasili.cz. A můžeš zde psát opravdu o čemkoliv, co tě trápí, nevadí, že tvé téma není násilí. Najdeš zde konzultanty, kteří jsou odborníky pro děti a ti s tebou vše rozeberou a třeba ti i poradí nějaké konkrétní kroky, co dělat, aby se ti ulevilo. Tak ti v tom držím palce. Poradce Centra Locika.

Milá dívko,

děkujeme za důvěru, ptáš se poradny co to je trauma. V psychologii se trauma říká tomu, když člověk zažije něco, co je nad jeho možnosti a schopnosti to zvládnout, vyrovnat se s tím. Mohou to být jednorázové události, jako třeba autonehody nebo napadení ale také to může být dlouhodobé špatné zacházení, třeba v dětství. Traumata jsou různého druhu a způsobují různé následky. Doporučuju ti si o tom přečíst víc, třeba na stránkách psychologieprokazdeho, kde je to vše vysvětlené pěkně podrobně a máš tam i další odkazy. Stručné vysvětlení toho, co je trauma, jak působí a jak se projevuje najdeš také na stránkách Centra Locika, www.detstvibeznasili.cz, v informačních materiálech. Na internetu se o tom dočteš hodně. To, co pak popisuješ, že na tebe někdo řval při matematice, ty jsi plakala a on pak opustil místnost, tedy tě tam nechal samotnou je určitě hodně stresující situace. Ale tím, že o tom nyní můžeme spolu psát, máš komu se s tím svěřit, můžeš i případně požádat někoho o pomoc, pokud by se to jeho chování mělo opakovat, tak to trauma není. Máš možnosti jak tomu čelit a jak se s tím vyrovnat. Třeba tím, že si budeš na jeho chování stěžovat. Člověk se z menšího traumatu může, jak píšeš, otřepat i sám. Důležité ale je ta možnost sdílení s druhými a jeho uvědomění, že prožil něco těžkého, co bylo nad jeho psychické síly a je nyní potřeba aby udělal něco proto aby se s tím vyrovnal. Většinou je ale dobré si o tom prožitku alespoň jednou s nějakým odborníkem promluvit a přinejmenším si udělat náhled na to, co se vlastně stalo a co to uvnitř, psychicky či fyzicky způsobilo. To porozumění samo o sobě je při vyrovnávání se s traumatem hodně nápomocné. Důležité je také uvolnit potlačené emoce a s tím může také lépe pomoci někdo, kdo ví, jak se postupuje. A ke komu může člověk cítit důvěru a bezpečí.
Ohledně zjišťování traumatu v minulosti mohou být použity i určité psychotesty. A pokud někdo přijde s tvrzením o znásilnění na policii, tak se určitě musí vyšetřit i všechny další okolnosti a věrohodnost dotyčné osoby.
Kdo je Pennywise bohužel nevím, takže ti nemohu odpovědět na to, zda-li je podobný pedofilovi či ne.
Pokud se ti stalo něco, o čem si myslíš, že by mohlo být trauma, nějaký nepříjemný zážitek, někdo ti ubližoval fyzicky či psychicky, prožila si něco hodně nepatřičného a nevíš jak o tom s druhými mluvit, tak můžeš nejdříve využít chat, který je pro anonymní a určený pro děti, které prožily či prožívají něco těžkého. Můžeš zde mluvit o čemkoliv, o čem potřebuješ. Jsou tu odborníci, kteří vědí jak v takových případech s dětmi mluvit. A případně tě nasměrují na nějakou další pomoc a porozumění tomu, co se stalo a co bys nejlépe potřebovala. Chat najdeš na www.detstvibeznasili.cz. Poradce Centra Locika

Milá dívko,

děkujeme za důvěru, obracíš se na poradnu s tím, že máš strach jak bude učitelka reagovat na to, že jsi zašpinila učebnici. Učebnice je politá džusem. Technický návod, jak odstranit špínu ti tu bohužel neporadíme ale to, v čem tě chci povzbudit je prostě říci pravdu. To se může stát, že se učebnice něčím polije. Stává se to i dospělým. A není to prostě žádný velký prohřešek. Neudělal jsi to schválně. Doporučuju ti prostě to otevřeně přiznat a domluvit se s rodiči a učitelkou, jak to můžeš napravit - třeba z kapesného přidat na novou učebnici. Nejlepší je prostě přímé, otevřené jednání. Já vím, že je to těžké, že máš strach a potřebuješ něčím povzbudit sebedůvěru. Ale tady je nejlepší si uvědomit, že chyby prostě dělá každý a ty jsi neudělala nic, co by nebylo běžné. Tak ti držím palce v tom, aby to dobře dopadlo. Poradce Centra Locika

Ahoj,
rozpovídej se o něčem jiném a jakmile uvidíš, jak posluchač reaguje a jestli tě dostatečně pozorně vnímá, postupně přejdi k tomu náročnějšímu, o čem chceš mluvit. Většinou není nutné začít rozhovor tím nejtíživějším, co máš zrovna na srdci.

Alík

P. S.: Odpovídám narychlo. Chceš-li podrobnější odpověď od mých odborníků, zeptej se prosím podrobněji.

Milý pisateli,

to, o čem píšeš, je poměrně časté v dnešní době. Je to tím, že kolem nás opravdu je hodně techniky, která může něco, někoho sledovat či poslouchat. Naše telefony mají kameru, PC také a tak podobně. Doprovází to život každého z nás. Ale v takové velké míře, v jaké ti to přijde, to rozhodně není. Je proto zvláštní, že právě tebe to takto děsí. Máš s tím nějakou nepříjemnou zkušenost? Přemýšlel jsi o tom, čeho se bojíš? Bojíš se toho, že záznamy o tobě budou někam posílány nebo ti je nepříjemný pocit, že tě prostě někdo sleduje? Zkus o tom víc přemýšlet, čeho a z jakého důvodu se bojíš. Co by se ti „mohlo stát“ a tak podobně. Možná zjistíš, že tvůj strach je větší než je skutečnost, že ho sice máš ale racionální úvaha ti může říci, že ti nic nehrozí. Samozřejmě je moc důležité vědět, kam a co zasíláš. Komu dáváš souhlas se sledováním, například na instragramu. Vědět k čemu dáváš souhlas, co máš nainstalované na svém PC či mobilu. A když si budeš chtít od svého strachu odpočinout, tak si můžeš uvědomit, kolik toho vlastně nemusíš mít zapnutého. Vypni PC, vypni wifi na mobilu, odinstaluj Amazon Echo a tak podobně. Ano, technika je sice teď hodně kolem nás ale také jsou možnosti, jak si stanovit hranice a osobní prostor, kde tě nikdo neuvidí. Začíná to právě tím, že nebudeš mít na telefonu stále zapnutou wifi, nebo se nebudeš zdržovat tam, kde víš, že jsou kamery. Opravdu nejsou všude. Dnešní svět ale bohužel tento dojem vytváří. Možná o tom budete i hovořit ve škole. Je to součást výuky, protože je potřeba se učit, jak se proti tomuto technickému světu chránit. Je proto moc dobře, že se o to zajímáš a hledáš pro sebe odpovědi. Držím ti palce, aby se ti brzy ulevilo. Poradce Centra Locika

Milá dívko,

děkujeme za důvěru. Svěřuješ se poradně s tím, že nevíš zda-li jsi v pořádku, když neprožíváš hororové filmy podobně jako tví kamarádi. Myslím si, že podle reakce na film není možné usuzovat na to, zda-li máš či nemáš poruchu emocí, tedy i strachu. Je možné, že tví kamarádi mají úzkostnou povahu, a tak jim sledování hororového filmu víc připomíná něco z jejich nitra a pak se nemohou uklidnit. Musí spát při světle a bojí se i jít na záchod. A ty jsi prostě víc v klidu než jsou oni. Na tom není nic špatného ani nenormálního. Třeba zase pak prožíváš silněji jiné situace než oni. Každý máme v sobě jiné emoční nastavení, které odráží naše zkušenosti.
Ohledně váhy bych ti doporučila, aby ses poradila se svým lékařem. On musí posoudit celou tvou postavu. Nejde usuzovat pouze podle těchto dvou údajů. Poradce Centra Locika

Ahoj,

moc se mi líbí, že Ti tolik záleží na sestře, že bys jí ráda pomohla, aby nebyla tolik vyděšená z vší. Neuvádíš, kolik je sestře let, takže nevím, jak moc si s ní obvykle povídáš, nakolik už třeba chápe souvislosti apod. Ale obecně kdykoliv se něčeho bojíme, a to se týká i opravdu malých dětí, velmi pomáhá, když od druhého člověka získáme pochopení a přijetí. Někdy se stává, že rozumově víme, že nám něco nemůže ublížit (třeba pavouk), ale stejně se toho bojíme a nedokážeme to ovládnout. Proto obvykle rady jako „neboj, nic ti neudělá“ nepomáhají. Někdy když dítě hodně pláče, od okolí často slyší „už nebreč, nemáš důvod“, což také nebývá ku pomoci. Zkus sestře vyjádřit podporu, že vidíš, jak pro ni musí být těžké takový strach mít. Někomu pomáhá objetí, ujištění, že je v bezpečí. Můžeš jí dát třeba i příklad, kdy jsi sama zažila velký strach a co Ti pomohlo. Je dobré se jí i zeptat, co by ona sama nejvíce potřebovala, aby neměla tak velký strach. Možná by mohlo pomoc i na chvíli přesměrovat pozornost a jít si třeba hrát, na něco se společně podívat. Věřím, že společně dokážete něco vymyslet.

Držím Vám palce.
Modrá linka

Ahoj,
ano, problémy, které uvádíš, jsou závažné, a je dobře, že se jimi zabýváš. Podobné dotazy se zde v poradně občas objevují, odpovědi na některé z nich již zde byly uveřejněny, například 29. ledna 2021 nebo 9. ledna 2020 nebo 5. září 2017 nebo 23. srpna 2017.

Jenže dále uvádíš, že se bojíš, že svět už nikdy nebude stejný jako v roce 2016 nebo 2018. Jenže právě roky 2016 nebo 2018 patří k rokům, kdy některé z uvedených nepříznivých jevů znepokojovaly lidi úplně stejně jako dnes, a některé i výrazně víc. Například v České republice v první polovině srpna 2015 a na přelomu července a srpna 2018 byla vlna veder, která za posledních 250 let nemá obdoby, a v těchto několika týdnech se výrazně zvýšila úmrtnost, ačkoli nebyla žádná chřipková, covidová ani jiná infekční epidemie. V roce 2016 vrcholila migrační vlna, při které se do Evropy valila vlna uprchlíků z Afriky a arabských zemí, a některých dopadů se tehdy lidé v Evropě docela dost obávali. A co se týče války na Ukrajině, tak sice v plném rozsahu začala v únoru 2022, ale ve skutečnosti k obsazení některých částí Ukrajiny Ruskem a následným válečným krokům došlo již v roce 2014 a v tebou zmíněných letech 2016 a 2018 se už na východě Ukrajiny válčilo. A ještě daleko předtím se toho, že svět nebude jako dřív, lidé obávali po teroristických útocích z 11. září 2001. Ostatně sama vidíš, že podobné obavy jako ty tvoje psali uživatelé do zdejší Poradny již v roce 2017.

Co se týče předražování, tak konkrétně u nás a v dalších východoevropských zemích došlo k výraznému skokovému zdražení skoro všeho při změně ekonomických podmínek kolem roku 1990 a 1991. Přelidnění pokračuje plynule již mnoho desítek let a jeho důsledky se taky objevují průběžně již dlouho. Znečištění ovzduší a vody bylo velmi závažným problémem ve druhé polovině 20. století, zde se od té doby situace výrazně zlepšila. Vybudováním čističek odpadních vod a různých filtrů a odlučovačů na komíny se přinejmenším v části Evropy výrazně zlepšila čistota vody i vzduchu, a časem se to sned zlepší i jinde ve světě. Dnes se dá koupat v některých českých řekách, ke kterým by se v sedmdesátých a osmdesátých letech člověk bál i jen přiblížit, jak smrděly a hrály všemi barvami. A smogové situace, jaké byly například v Praze a severních Čechách v lednu 1982, nebo v severních Čechách v listopadu 1989, nebo ještě dříve v Londýně v prosinci 1952, si už dnešní mladá generace neumí představit – pokud tedy nebyla na návštěvě v některé zemi, kde na vyřešení tohoto problému teprve čekají. A vymírání živočichů vlivem lidské činnosti taky probíhá již desítky let.

Takže na jedné straně je dobře se těmito problémy zabývat, ale na druhé straně není zapotřebí si idealizovat situaci před pár lety, kdy v některých ohledech byla situace ještě horší. A v neposlední řadě, což zde již také bylo uvedeno, děti mohou prozatím dělat to, že se budou dobře učit, aby za pár let, až budou mít na situaci reálný vliv, dokázaly správně vyhodnotit souvislosti a vztah příčin a následků a nedělaly v dobré víře rozhodnutí, která by situaci mohla ještě zhoršit.

Ahoj,
strach, který popisuješ, pro Tebe musí být velmi nepříjemný, nedivím se, že Tě to trápí, a je dobře, že hledáš, co s tím. Zvracení je přirozená reakce těla, kterou nemůžeme vůlí ovlivnit. Umím si představit, že o to více to pro Tebe musí být stresující. Je pravda, že zvracení je nepříjemné asi pro všechny, ale pokud Tě to ovlivňuje v životě natolik, že se potom bojíš jíst, je to už omezující.

Spojuješ si to celé se zkušeností z osmi let, kdy ses pozvracela z pizzy. Opravdu se někdy děje, že pokud zažijeme silně nepříjemný zážitek, může nás i dál v životě ovlivňovat. Proti naší vůli se mohou vracet prožitky z té chvíle. Je možné, že se Ti něco takového děje. Určitě se to vyřešit dá. Do nějaké míry s tím můžeš pracovat i sama. Zkusit si v takové situaci uvědomit, co teď prožíváš, z čeho máš obavu, co by Ti pomohlo tu obavu zmírnit. Někdy pomáhá prodýchat se, soustředit se na nádech a výdech. Ale mohl by Ti s tím pomoci také psycholog/psycholožka. Možná takového odborníka máte ve škole? Kdyby ne, zkus se svěřit rodičům a poprosit je, aby Ti odborníka pomohli najít.

Držíme Ti palce,
Modrá linka.

Ahoj z Modré linky,

děkujeme za důvěru, se kterou se na nás obracíš. Ptáš se, jak se méně stydět mluvit před kolektivem. Asi před měsícem jsi začal mít při veřejném vystoupení potíže. Chtěl bys studovat cestovní ruch, a potřebuješ, aby Tvoje komunikace vyvolávala respekt.

Strach z mluvení na veřejnosti, nebo problémy, které takové situace doprovází, jsou docela časté. U někoho tréma pomine ve chvíli, kdy začne vystupovat, u někoho jiného po chvíli a někoho může doprovázet celou dobu. Nervozita může mít různé příznaky, včetně toho, co popisuješ Ty.

Situacím, ve kterých vystupujeme z komfortní zóny, je určitá nervozita vlastní. Může být i užitečná, protože z nás může dostat to nejlepší. Pokud jí je příliš, pomáhá zklidnit se, například dechovými cvičeními (dýchat pomalu, do břicha, výdech o něco delší než nádech…) Může pomoci i odvést trochu pozornost, dívat se na něco příjemného, představit si posluchače v karnevalových maskách apod.

Teď je důležité, aby ses situacím, kdy mluvíš před kolektivem, nevyhýbal, naopak se snažil jich zažívat co nejvíce, protože se tak můžeš dobře „otužit“ a problémy mohou ustupovat.

V neposlední řadě Ti může pomoci psycholog, se kterým můžeš rozebrat příčiny vzniku potíží i možnosti, jak je překonat. Začít můžeš nejdříve u školního psychologa, nebo zkusit vyhledat jiného, například v zdravotním zařízení apod.

Držíme Ti palce,
Modrá linka

Ahoj,

je moc dobře, že ses obrátila na Alíka, když si nevíš rady. Píšeš nám o tom, že je pro Tebe po Covidové době obtížné jezdit sama autobusem. Bojíš se, stydíš, prožíváš stres. Ptáš se nás, jak to překonat.

Chtěla bych ocenit, že jsi zvládla dřívější obtíže a dokážeš chodit ven. Většinou nebývá jednoduché takové pokroky udělat. Věřím, že budeš zvládat i další výzvy, jako je jízda busem nebo veřejná místa.

Potíže, které popisuješ, má nyní hodně dětí a mladých lidí. Patří to k době, ve které byly žáci a studenti zavřeni doma a odvykli si běžnému životu. Pro někoho pak bývá těžké se vrátit do původního života - tak jako pro Tebe.

Cesty ke zlepšení tu určitě jsou. Zkus se zamyslet nad tím, jak se podařilo začít zvládat opuštění domova - a zkus to použít i tady. Můžeš také začít postupně: zkusit jet třeba jednu zastávku, pak dvě a krok po kroku tak „trénovat“. Po cestě Ti může pomoci to, že si s někým budeš telefonovat, pustíš si hudbu do sluchátek, budeš dělat dechová cvičení (například z aplikace Nepanikař). Stejně tak to můžeš udělat s veřejnými místy. Za každý úspěch je dobré se potom nějak odměnit, udělat si radost.

Velmi účinná bývá psychologická pomoc. Můžeš vyhledat školního psychologa, nebo za pomocí rodičů vyhledat jiného.

Přejeme, abys brzy zvládla to, co potřebuješ.
Modrá linka

Ahoj,

je přirozené, že se sám doma cítíš nejistě, hlavně pokud je to večer, nebo dokonce přes celou noc. V takových chvílích se často rozjede fantazie a člověk si může představovat podobné věci, jako popisuješ. Dokonce i dospělí se někdy cítí nejistě nebo zvláštně, když jsou sami přes noc, pokud na to nejsou zvyklí anebo pokud jsou třeba v neznámém prostředí.
Popsal jsi moc dobré techniky, které sis našel a fungují Ti, aby ses trochu upokojil. Připomínáš si, že taková postava s červenýma očima neexistuje, anebo se ji snažíš v duchu zesměšnit. Hudba Tě taky uklidňuje. Moc se mi líbí, že jsi kreativní a hledáš způsoby, jak najít klid. Taky je moc dobře, že si všímáš, co se s Tebou děje a co bys potřeboval, aby Ti bylo lépe.
Rozumím tomu, že by ses toho rád zbavil úplně. Asi na to neexistuje jednoduchý návod. Může pomoct zkusit si vzpomenout, jestli jsi už někdy něco podobného zažil a co Ti tehdy pomohlo. Přemýšlím i nad tím, že možná ještě nejsi připravený na to bývat přes noc sám doma. Nevím, jak to máte s rodiči, kam odchází, že Tě takto musí nechávat anebo jestli jste spolu o tom mluvili. Myslím, že by stálo za to zkusit jim říct o tom, jak se sám doma cítíš. Věřím, že společně můžete přijít na další věci, které by Ti pomohly. Můžeš je i poprosit, aby Tě samotného přes noc nenechávali, pokud se na to necítíš.

Přejeme Ti hezký zbytek podzimu.
Modrá linka

Ahoj,

každý člověk je jiný, někdo je rád sám, jiný miluje, když je kolem něj stále co nejvíce lidí. Je naprosto normální, i přirozené, že toužíš být sama. Potíž spočívá v tom, že máš problém komunikovat s lidmi jak známými, tak cizími, což Ti ztěžuje život a fungování v něm, to už v pořádku není. Pokud se, s pomocí rodičů, nedokážeš tohoto problému zbavit, bude asi fajn, pokud vyhledáš nějakého odborníka (kouče, terapeuta, psychologa), s kterým bys natrénovala způsob, jak s lidmi komunikovat. Dobrá zpráva je, že je možné se strachu komunikovat s lidmi zbavit a to tak, že se budeš záměrně vystavovat situacím, kde budeš muset komunikovat s lidmi a po určité době přijdeš na to, že už Ti to nevadí, že situaci zvládáš.

Držíme Ti pěsti.
Modrá linka

Milý pisateli,

děkujeme za důvěru. Svěřuješ se poradně s tím, že tě trápí strach. Prožíváš strach z toho, že se někdo vloupe do vašeho domu a vykrade vás. Býváš často doma sám přes noc a tehdy ten strach prožíváš. Přijde mi, že samo o sobě není příjemné být často doma sám přes noc. A nejspíš to už nějaký čas trvá, takže jsi začal být doma sám v nižším věku. Být doma sám přes noc může vzbuzovat hodně úzkosti. Nemusí to mít přímo důvod ale způsobuje to určitý pocit tísně, smutku, napětí. Děti mají strach být ponechány o samotě bez rodičů. Je to takový podvědomý strach, který v sobě všichni máme. Plyne z biologické vazby dítěte na rodiče, v přírodě by mládě bez rodičů nepřežilo, potřebuje jejich ochranu a péči. Proto oddělení se od rodičů vyvolává takovou podvědomou úzkost. Je možné, že i když si racionálně říkáš, že se doma nebojíš, že je to v pohodě, když tu rodiče nejsou, že se ve vaší vesnici, tak uvnitř je v tobě právě tato úzkost. Ale nemá konkrétní příčinu, proto se jí pak jakoby dá příčina, tedy strach z toho, že tě někdo vykrade (taková lidská obdoba strachu mláďat v přírodě, že je někdo napadne). Doporučila bych ti abys tomu strachu spíš porozuměl, tím se od něj odpoutáš lépe, než když se budeš snažit ho potlačit. Zkus ho přijmout, že ho máš. Jako když si do temné místnosti posvítíš baterkou. Tma zmizí. Zkus o tom třeba s někým mluvit, s rodiči nebo s někým dalším, komu důvěřuješ. Nestyď se za svůj strach. Být často doma sám, přes noc, není vůbec příjemné a nejspíš by mělo strach hodně lidí, kdyby bylo ve tvé situaci. Je moc dobře, že jsi o tom napsal a svěřil se. Tak ti držím palce, aby jsi brzy našel úlevu. Poradce Centra Locika