Milá dívko,

děkujeme za důvěru. Svěřuješ se poradně s tím, že zažíváš negativní chování vůči sobě od učitelek i od spolužáků a nerozumíš tomu, proč se k tobě takto chovají. Máš pocit, že nejspíš děláš stále nějakou chybu, už předem se bojíš, že něco zkazíš nebo tě někdo seřve. Pak také mluvíš o tom, že máš problém se sebepoškozováním. Z toho, co píšeš, mám dojem, že se nejspíš něčím trápíš delší čas, bude se to dotýkat tvého pocitu sebehodnoty, nejistoty, napětí, možná máš pocit, že tě někdo odmítá nebo máš na někoho vztek a nemůžeš ho vyjádřit. A pak tyto hlubší pocity vedou k tomu, že jsi velmi nejistá, máš strach, že budeš dělat chyby a to naopak ještě víc vede k tomu, že nejistě na druhé působíš a třeba opravdu děláš různé chyby. Můžeš na sebe tím, jak působíš na druhé, upoutávat negativní postoj vůči sobě. Samozejmě bezdůvodně na tebe nikdo křičet nesmí. A víme, že se to ve školách často děje. Učitelky by se měly umět chovat k dětem neutrálně, bez jakýchkoliv osobních předsudků. To, co popisuješ nejspíš vypovídá také o něčem, co je problém té učitelky. Ale moc rozumím tomu, jak nepříjemné to je a že to pak může strhnout lavinu dalšího negativnícho chování vůči tobě. Chci ti tím napsat, že tu jsou dvě stránky toho, co se ti děje. Jedna se týká víc těch druhých a druhá se týká tebe samotné. To, co můžeš nejlépe ovlivnit, je právě to, co se týká přímo tebe. Možná tu je něco, čemu potřebuješ v sobě porozumět, něco, co má souvislosti s tvými zkušenostmi a vztahy, jaké jsi dosud kolem sebe měla. A možná to vytváří nějakou tvou velkou nejistotu, nesebevědomí, strach, který pak může u druhých vzbuzovat to, že se k tobě chovají, tak jak popisuješ. Určitě bych ti doporučila porozumět tomu i po této stránce. Máš třeba možnost kontaktovat vašeho školního psychologa? Nebo jiného psychologa? Můžeš si o tom, co tě trápí také víc popovídat třeba na nějakém anonymním chatu. Zde s tebou tvé trápení víc rozeberou a třeba společně přijdete na nějaké další kroky, které ti pomohou. Můžeš třeba využít chat Centra Locika. Najdeš ho na www.detstvibeznasili.cz.Tak ti moc držím palce, abys brzy našla pomoc a ulevilo se ti. Poradce Centra Locika.

Ahoj,

máš panický strach z odběrů krve. Jak svůj strach překonat? Většina fobií - pokud tedy u Tebe jde o fobii, to by musel pojmenovat odborník - psycholog - se léčí tak, že se postupně na to, co Ti vadí přivykáš, jiná cesta v podstatě není. Před odběrem se bojíš, že to nezvládneš a umřeš, ale nakonec jsi dodneška všechny ty odběry přežil a nějak zvládl, takže se dá předpokládat, že zvládneš i ty další, co Tě čekají. Dobré je, se před odběrem nestresovat, být tady a teď, nebát se lékaři či sestře, která Ti krev bude odebírat, přiznat, že se odběru bojíš. Tak se domluvíte třeba na tom, že při odběru a krátce po něm budeš v ordinaci ležet a to Ti dodá jistoty, po odběru Tě potom sestra či lékař mohou ještě zkontrolovat v čekárně.
Nevím, nic o tom nepíšeš, zda o Tvých obavách někdo ví. Rodiče, učitelé, zdravotníci. Sdílení také pomáhá, o svých pocitech můžeš i psát. Pokud by se Tvůj strach s věkem stupňoval, jak popisuješ, bylo by fajn vyhledat psychologa, který by s Tebou a Tvými strachy pracoval.

Přejeme Ti zvládnutí odběrů krve k Tvé spokojenosti.
Modrá linka

Milá dívko,

děkujeme za důvěru. Svěřuješ se poradně se svým strachem z pavouků a tím, že to tvoje máma nerespektuje. Asi by bylo nyní nejlepší, aby ses s tím svěřila ještě i někomu dalšímu, kdo by ti pomohl to řešit. A pak jste se také spolu dohodli, jak o tom přesvědčit mámu. Mohla by jsi třeba zkusit si promluvit s někým dospělým v rodině, kdo tě zná a komu důvěřuješ. A třeba spolu vymyslet něco, co by ti v tom mohlo pomoci.
Pak také, jak se ten mámy nerespekt vůči tomu projevuje? Nevadí jí když je v bytě pavouk? Nebo pošle tě někam, kde se může pavouk objevit? Co ti na tom nejvíce vadí? Když to máma nerespektuje. Zkus se zamyslet nad tím, jak by se ty jednotlivé situace dali udělat jinak, aby to v tobě nevyvolávalo tolik strachu. A také o tom mámě neustále říkej, opakuj jí to, že to myslíš vážně. Že v tobě pavouci vyvolávají takovou úzkost, která tě paralizuje i v dalších činnostech a která neustále zaplavuje tvé myšlenky. Arachno fobie má své kořeny v hlubší úzkosti, která je spojená s nejbližšími vztahy. A myslím si, že kdyby ti nejbližší členové rodiny ukázal svůj respekt k tvému strachu a brali ho vážně, že by byl mírnější a netrápil by tě tolik. Že velká část toho, co tě na tom může trápit je právě to neporozumění. Zkus o tom s mámou v klidu, otevřeně promluvit a požádej jí, aby to respektovala a řekni jí, co bys v tom potřebovala, co třeba dělat či nedělat.
Tak ti držím palce, aby se ti v tom brzy ulevilo. Poradce Centra Locika

Ahoj,
mít před vystoupením před lidmi trému je normální a většina lidí to zažívá. To samo o sobě Tě možná trošku uklidní, není s Tebou nic špatně, když to tak máš. Tréma se může projevovat různě, některým lidem je špatně od žaludku, potí se jim nebo třesou ruce, někomu se chvěje hlas. Zkus se tím nenechat zaskočit a připomenout si, že je to normální. Může Ti pomoci zaměřit se v tu chvíli na dech, snažit se zhluboka nadechnout a vydechnout, třeba si i počítat v duchu do pěti, aby Ti myšlenky neutíkaly jinam a soustředila ses jen na dech. Často to s trémou bývá tak, že největší je těsně před vystoupením, ale v samotný moment, kdy už vystupuješ tréma opadne a obvykle zmizí i ty nepříjemné příznaky, protože se začneš soustředit na to, co máš dělat. Takže dechové cvičení doporučuji těsně před tím, než máš jít vystupovat, pak už si užívej tu atmosféru. Pokud budeš vystupovat častěji, časem si možná i zvykneš a tréma bude čím dál menší.

Držíme Ti palce, aby se vystoupení podařilo.
Modrá linka

Ahoj,

píšeš nám o svém strachu o kamaráda na základě jeho zvláštního chování poslední dobou. Ptáš se nás, zda je s ním něco špatně nebo jen to jen puberta. Moc oceňuji, že se o kamaráda tak zajímáš. Nemám dostatek informací, abych mohla jednoznačně říct, zda jeho chování je nebo není v pořádku. Nevím, kolik je mu let. V pubertě je normální, že se začneme chovat jinak, do určité míry nás mohou ovlivňovat hormony. Je v pořádku objevovat sexualitu a zajímat se o kluky nebo holky. Kondom je něco, co kluky může hodně zajímat, i to, jak si ho nasadit. Je samozřejmě otázka, kolik je mu let. To, co dělal s panenkou není v pořádku spíš proto, že předpokládám, že panenku své sestře vzal a zacházel s ní nevhodně. Umím si představit, že by to jeho sestře mohlo vadit. V období dospívání ale může člověk dělat různé věci. Dokud neubližuje sobě nebo někomu dalšímu, mělo by to být v pořádku. Nevím, jak se sestra o té panence dozvěděla. Určitě by nebylo v pořádku, aby to dělal před ní. Objevování sexuality patří do soukromí.

Přijde mi důležité věnovat se také tomu, jak píšeš, že se Tě dotýká a je Ti to nepříjemné. Oceňuji, že jsi mu řekla, že si to nepřeješ, dokázala ses za sebe postavit a dát mu hranice. Říká Ti na to, že jsi divná. Tak Tě chci ujistit, že určitě nejsi. Je v pořádku, že nechceš, aby se Tě dotýkal a je v pořádku mu to říct. Kdyby to dělal dál i přes Tvůj nesouhlas, neboj se o tom říct někomu dospělému.

Můžeš také svému kamarádovi vyjádřit svoji obavu. Můžeš mu popsat, co u něj pozoruješ za změny a proč Ti to dělá starost. Uvidíš, co Ti na to odpoví a jak se ohledně toho budeš cítit. Ale můžeš to také nechat být, pokud se Ti to nechce řešit. Kdyby se Ti dál zdálo, že dělá něco nevhodného, nebo kdyby to dělal před Tebou či před jinými dětmi, je důležité říct to někomu dospělému.

Měj se hezky.
Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

svěřuješ se nám s pocitem, že máš dvě osobnosti – jedna je do všeho nadšená a plná energie, druhá je ustrašená a naštvaná sama na sebe. Tenhle rozpor pociťuješ často při aktivitách v rámci knihovny. Štve Tě taky přístup rodičů, kteří Ti v tom nerozumí. Ceníme si, že jsi o tom poprvé řekla tady.

Říkám si, že do jisté míry je normální, že zvažujeme, co a jak jsme ne/udělali, že máme strach, že se ztrapníme apod. Nedivím se, že Tě to štve, mít tyhle myšlenky a výčitky často může být zahlcující a otravné. Často se neubráníme srovnávání se se staršími, než jsme sami, a to může ještě umocňovat celou situaci. Přála bych Ti, abys mohla postupnými krůčky poznávat, že jsi plnohodnotná a důležitá součást (např. v knihovně) v kolektivu ostatních lidí. I když Ti to třeba tak nepřijde vždycky, je moc cenné, že se do aktivit pouštíš a zkoušíš nové věci, které Ti můžou dát nové životní zkušenosti. Každý se během života pořád něco učíme, i ti, kteří Ti přijdou na první pohled jakože už mají všechno v malíčku.

Mrzí mě, že u taťky nenacházíš pochopení, které by sis zasloužila. Nikdo z nás nedokáže být pořád veselý a pozitivní. Je normální, že se nám střídají nálady. Horší období, ve kterém můžeš cítit smutek a strachy Ti pak naopak může pomoct prožívat radost, když přijde, silněji. Je taky přirozené, že se to mění s věkem, když jsi byla menší, tak myslíš a řešíš jiné věci, než přicházejí teď. Chtěla bych Ti dodat odvahu, aby ses o tom s taťkou (i mamkou) bavila – o tom, že ses přirozeně změnila a že je nad Tvé síly a chuť mít neustále radost. Věřím, že časem to uslyší a snad bude komunikace otevřenější. Máš pravdu, že na strach z hmyzu se taky nestačí „jen usmát“. Tyto emoční výkyvy mohou taky souviset i s Tvým vývojem během puberty, kdy se mění hladiny hormonů a všechno možné jiné a to ovlivňuje Tvé nálady. Napadá mě, že by stálo za to se o tom pobavit s nějakou Tvou blízkou kamarádkou – je dost možné, že tyto „stavy“ zná v nějaké podobě taky. Můžete spolu popovídat o tom, co vám v tom pomáhá. Pokud by Ti Tvoje nálady dávaly pořád hodně „zabrat“, neboj se oslovit školní psycholožku, nebo zavolat na Modrou linku/Linku bezpečí a probrat, co dělat dál. Pomoct se zklidnit Ti taky může aplikace Nepanikař. Nezůstávej na to sama. Nezapomínej si dopřát dostatek odpočinku a prostoru pro setkávání se s kamarádkami a dělání věcí, které Ti dělají radost.

Držíme ve všem palce,
Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

znovu se Ti stalo, že ses bála v prostoru, kde bylo hodně lidí a hlasitá hudba. Zní to, že Ti vadilo moc podnětů/dění kolem. Nenapadá Tě, co by to mohlo být, ale už to u sebe znáš a chápu, že by Tě zajímalo, co by se s tím dalo dělat, abys tomu předešla.

Napadá mě, že jsi možná teď něčím přehlcená, možná se toho děje hodně a Ty bys možná potřebovala spíš tichá a klidná místa. Bývají období, která se v životě tak střídají, někteří lidé tato místa dokonce nevyhledávají vůbec, prostě je nemají rádi, a to je taky v pořádku. Je dobré to u sebe ale pozorovat, aby to nepřešlo do něčeho vážnějšího, kdy by Tě tento strach omezoval v běžném fungování. To by bylo opravdu potřebné začít to řešit i s Tvými blízkými dospělými. Nezůstávej na to sama.

Říkám si, že si můžeš zkusit psát (nebo jen uvědomit) na škále od 1 do 10 ta místa, kde se cítíš nejvíc bezpečně (1) až do extrému, ve kterém Ti je hodně špatně (10). Tohle bodování se může i během návštěvy jednoho místa měnit. Bývá fajn, když se učíš svůj strach a jeho projevy na sobě poznávat víc, ať s tím umíš lépe zacházet – kdy přesně přichází, co Ti udělá s tělem (možná se Ti víc rozbuší srdce, potíš se, chceš odejít aj.) a Tvými myšlenkami, co zrovna v tu chvíli přichází. Zkus s nimi chvíli zůstat, klidně je řekni nahlas sobě i někomu, kdo bude poblíž (třeba mamka, kamarádka). Často pomáhá se v podobných chvílích soustředit na vlastní dech a postupně jej prohlubovat a prodlužovat, k podobnému zklidnění můžeš zkusit aplikaci Nepanikař, která Tě hezky provede. Možná máte na škole školního psychologa, který by Ti pomohl tyto techniky osvojit a probral s Tebou víc Tvou věc, neboj se mu ozvat. Stejně tak jsme tu pro Tebe i na Modré lince. Říct to mamce je podle mě moc fajn nápad a ráda bych Tě v tom podpořila. Můžeš jí zároveň říct, že stále stojíš o to navštívit koncert, který chceš, pokud to tak budeš pořád cítit. Říkám si, že mamka Tě dobře zná a mohla by s Tebou hledat okolnosti, které Tvůj strach způsobují/zhoršují a spolu můžete přemýšlet, co zkusit nově a jinak, aby Ti nebylo tak nepříjemně.

Držíme palce, ať se to zlepší k Tvé spokojenosti.

Hezké prázdniny přeje,
Modrá linka

Ahoj,

děkujeme Ti za důvěru, se kterou se na nás obrátila. Trápí Tě, co se děje Tvému kamarádovi doma. Jeho matka chodí domů opilá, křičí na něj, někdy se dokonce musí starat spíše on o ni. Kamarád se Ti svěřil, že si někdy přeje být mrtvý. Máš o něj velkou starost. Vůbec není třeba se za dotaz omlouvat - nezdá se mi ani trochu matoucí nebo divně napsaný, přestože chápu, že jsi ho asi nepsala s příjemném rozpoložení. Určitě také do poradny patří - to, co jsi popsala, zní vážně, chápu, že máš o kamaráda strach a že bys mu chtěla pomoci.

Píšeš, že jsi mu doporučila obrátit se na Modrou linku, Nepanikař nebo i další služby - to bych chtěla ocenit, je to moc dobrý postup. Tvůj kamarád si teď zaslouží mít pro sebe co nejvíc podpory - o to víc, když už ho to vede i k myšlenkám na smrt. Pokud se bojí svěřit se cizím lidem, napadá mě, že bys mu třeba mohla nabídnout, že u toho budeš Ty anebo někdo mu blízký s ním, aby při takovém rozhovoru cítil oporu – pokud by to tak i Tobě dávalo smysl. Anebo, že by to, co se mu děje, mohl zkusit nejdříve popsat v dopise, pokud by to pro něj bylo pro začátek snazší. To, jak to u něj doma funguje, rozhodně není v pořádku ani podle zákona a má plné právo se bránit. On sám se může obrátit na OSPOD (Orgán pro sociálně - právní ochranu dětí), kde pracují sociální pracovníci a psychologové, kteří řeší podobné situace, kdy je v rodině ohrožené dítě. Ikdyž je občas OSPOD vnímaný jako „ta sociálka“, jsou to lidé, jejichž hlavní cílem je pomoct dětem, které to potřebují, tak jak to děláme třeba my teď na Alíku.
Je teď velmi důležité, aby se o tom, co se děje, věděl někdo dospělý. Když se to dozví, má v takové situaci i ze zákona povinnost postarat se o to, aby se s tím začalo něco dělat - například tak, že to oznámí právě na OSPOD anebo na policii. Zároveň věřím, že pokud to někomu dopspělému řekneš, nebude to dělat jenom z povinosti k zákonu, ale protože bude chtít Tvému kamarádovi pomoct. Doporučila bych, abys o tom pověděla mamce nebo taťkovi, někomu jinému z rodiny anebo třeba oblíbenému učiteli. Dobrý nápad je taky obrátit se na školního psychologa, který by Tě měl dokázat nasměrovat a podpořit Tě. Případně i Ty se můžeš ozvat přímo na OSPOD, pokud by ses na to cítila, tady je odkaz: https://www.ospod.cz/volna-sekce-1/kontaktujte-vas-ospod/. Jinak si myslím, že to nejdůležitější pro kamaráda už děláš - jsi mu oporou a jsi dál jeho kamarádka. To je moc cenné, když člověk ví, že má takového parťáka, komu se může v těžkých chvílích svěřit. Oficiální cestou by to měli řešit hlavně dospělí, neměla bys to mít svém věku na starosti jen Ty.

Myslím v tom celém teď hodně i na Tebe, jak to pro Tebe teď musí být náročné a stresující. Připadá mi důležité, abys ani Ty na tak vážnou věc nebyla sama a mohla s někým mluvit o tom, jak se kolem toho cítíš. Proto bych Tě chtěla znovu podpořit, aby ses s tím svěřila někomu dospělému, komu důvěřuješ a řekla si o podporu. Pokud chceš, můžeme to celé podrobněji probrat na Modré lince - na chatu, telefonu anebo Skypu. Kontakty a provozní dobu najdeš na našich webových stránkách www.modralinka.cz. Jsme tu pro Tebe.

Držíme palce,

Modrá linka

Ahoj,

píšeš, že máš strach o zdraví brášky, který se léčil (nebo léčí) s vážnou nemocí, kvůli které prošel transplantací kostní dřeně. Teď má horečku, odjel do nemocnice do Brna. Máš o něj hrozný strach, doktorům moc nevěříš.

Mrzí mě, že Tvůj bráška prochází zdravotními těžkostmi. Je moc dobře, že obtíže spojené s nemocí a léčbou snášel tak dobře, jak píšeš. Nedivím se, že máš o brášku strach, to k takové situaci patří.
Vlastně se nás na nic neptáš, popisuješ svoji situaci, ale myslím si, že bys chtěla pomoci se strachem, který prožíváš. Je dobře, že si říkáš o pomoc, zasloužíš si ji.

Především si myslím, že by Ti mohli pomoci dospělí - máma a její přítel, už tím, že Ti poví, jak to zrovna vypadá a jak se bráška má. Můžou Ti pomoci uklidnit se, vyslovit obavy, nebýt na ten strach sama. Pokud máma a její přítel nemůžou, zkus někoho dalšího z Tvých blízkých - třeba prarodiče, tetu apod. Pomáhá taky bráškovi přát, v duchu nebo nahlas, aby se co nejdřív uzdravil, vyslovit myšlenku, modlitbu, přání. Můžeš také pro brášku něco tvořit - nakreslit obrázek, něco vymodelovat, napsat dopis… tím mu uděláš radost a pomůžeš i sama sobě, protože „něco udělat“ pomůže ke zklidnění.

Můžeš si taky pustit nějakou hezkou hudbu, mluvené slovo, kouknout se na oblíbený film nebo seriál, volat si nebo chatovat s kamarádkami. I na Modrou linku můžeš zavolat, pokud budeš chtít, aby ses o svoje obavy rozdělila.

Co se týká lékařů, věřím, že když bráškovi už v minulosti pomohli, udělají vše proto, aby mu pomohli i nyní.

Držíme palce Tobě i bráškovi,

Modrá linka

Ahoj Denčo,
děkujeme za otevřenost, se kterou Alíkovi píšeš o své těžkosti s chozením mezi lidi. Je moc dobře, že si umíš říct o pomoc, když ji potřebuješ.
Píšeš nám o tom, že když máš jít s někým mezi lidi, není to pro Tebe náročné, ale když máš jít sama, je to pro Tebe moc těžké. Za čtyři měsíce Tě čeká doučování a Ty už předem víš, že budeš mít problém tam chodit. Ptáš se nás, co máš dělat, a jak to říct tátovi, a taky na důvod, proč se tak bojíš.
Je mi líto, že se tak trápíš. Myslím ale, že existují způsoby, najít cesty, jak strach zmírnit a najít možnost, jak to lépe zvládnout. To první, co mě napadá, je například, že bys na doučování chodila s někým - třeba s kamarádkou, která by Tě třeba jenom doprovodila a „předala“ Tě na doučování, nebo chodila přímo s Tebou. Jinou možností je například dopředu napsat doučující/mu, že máš těžkost tam jít, a požádat ji/ho o pomoc. Může Ti pomoci to zvládnout, a také - když už to jednou vyslovíš, strach a stres se o něco zmenší, někdy i docela zmizí.
Další možnost je napřímo, co nejdříve (aby ses zbytečně netrápila) vše říct tátovi. Věřím, že to není lehké. Můžeš mu to ale napsat, nebo mu dát jednoduše přečíst tohoto Alíka. Možná se bude divit, možná nemusí reagovat úplně vstřícně, ale alespoň pochopí, že v Tvém chování nejde o lenost nebo třeba nevděčnost.
Proč se tomu tak u Tebe děje, může mít více důvodů, nemůžeme říci, který z nich to je. Napadá mě ale, že kdybys tátovi všechno sdělila, mohl by Ti pomoci navštívit psychologa, který by Ti s těmito těžkostmi pomohl a třeba našel i příčinu, která je za tím.

Moc držíme palce, abys vše zvládla,
Modrá linka

Ahoj,
je Ti nepříjemné, že se Ti ostatní smějí, protože máš strach ze psů. Je mi jasné, že za to nemůžeš a asi ses i pokoušela s tím něco dělat. Je to přirozené, skoro každý máme z něčeho strach. Strach ze psů je komplikovaný v tom, že psů kolem sebe máme celkem hodně, venku jich člověk docela dost potká a možná i někdo z Tvého okolí má nějakého doma. Umím si představit, že Ti to někdy docela komplikuje život.
Rozhodně není v pořádku, že se Ti kvůli tomu ostatní smějí. Je v pořádku ohradit se a říct, že je Ti to nepříjemné a nepřeješ si, aby to dělali. Někdy pomůže, když je vidět, že jsi sebevědomá a dokážeš si říct, kde jsou Tvé hranice. Kdybys chtěla přijít na to, odkud se ten strach bere a zkusit s ním pracovat a případně ho i zmírnit, může Ti v tom pomoci psycholog. Pro začátek se zkus svěřit rodičům s tím, jak je pro Tebe náročné s tímto strachem žít, a že bys to ráda řešila. Věřím, že Ti pomohou najít odborníka.

Držíme Ti palce.

Modrá linka

Ahoj,
kamarádka má pravdu, spánek je důležitý, bez něj nedokážeme přežít víc než pár dnů. Naše tělo i mysl si potřebují odpočinout. Zkus si o své noční můře promluvit s někým blízkým. Dost možná se rozplyne, když ji probereš během bdění. Také můžeš vyzkoušet pustit si před spaním nějakou pohádku, aby se tvé myšlenky nasměrovaly na nějaké pozitivní téma.
Držím palce, aby už tě můra netrápila.
Péťa

Ahoj,
strach z bouřky má docela dost lidí, dává to smysl, je to nebezpečný přírodní jev. Na strach pomáhá nebýt sám, ale ideálně s někým blízkým. Pomoc může zpívat si oblíbenou písničku, pustit si film nebo tak něco.
Měj se krásně!
Péťa

Milá dívko, 

Děkujeme za důvěru. Svěřuješ se poradně s tím, že ti poslední dobou často není dobře, prožíváš strach z nemocí nebo z toho, že se ti stane nějaký úraz. Mamka ti nevěří, že ti je špatně a říká, že si to pouze vymýšlí tvoje hlava. A ani učitelky ve škole ti nevěří, že ti je špatně. Chci ti k tomu napsat, že ten pocit „není mi dobře“ sice nevychází přímo z těla ale to, že ti není dobře „ve tvé hlavě“ je také potřeba brát vážně. Věřím ti to, že se často necítíš dobře, prožíváš úzkost. Nejspíš o to horší to je, protože ti nikdo nevěří, že ti není dobře. Je to psychická nevolnost, říká se jí úzkost. Ta úzkost má nejspíš nějakou hlubší příčinu. Možná v nějaké tvé předchozí zkušenosti, kterou si už ani nemusíš pamatovat. Mohla být spojená s nějakým ohrožením, nemocí, kdy jsi pak musela třeba zůstat sama v nemocnici nebo třeba šlo o situaci, kdy byl nemocí ohrožený někdo blízký a ty ses bála, že ho ztratíš. To jsou jenom mé nápady, které mě napadají jako první. Každá úzkost má nějaký svůj důvod. A ten důvod nemusí vůbec souviset s tím, co se zrovna odehrává kolem tebe v současné době. Možná se nějak změnily vztahy ve škole nebo ve tvé rodině. Sice to nevypadá jako důležité a v tobě to vyvolalo nějaké vzpomínky, na něco co se odehrálo v tvém raném dětství. Ty si je sice nepamatuješ konkrétně ale pamatuje si je tvé tělo a dává ti to takto najevo. Určitě bych ti doporučila vyhledat psychologa. Třeba ve škole, pokud máte školního psychologa. Nebo požádat o to, aby tě máma objednala k nějakému jinému dětskému psychologovi. Ten by ti mohl pomoci přijít na to, co je ten důvod, skrytý za těmi nepříjemnými pocity a nevolností. Porozumění těm příčinám bývá úlevné. Je dobré si říci, že ti nyní sice není dobře ale že ta příčina se týká něčeho, co si již prožila a už to skončilo. Pouze ve tvém těle je uložená ta vzpomínka a projevuje se to úzkostí. Jako taková první pomoc pomáhá najít si něco, co tě zklidní. Třeba pohyb venku, nebo dechová cvičení (např. pomalu dýchat a počítat do 10ti při nádechu a pak znovu při výdechu a na ten dech se plně soustředit). Buď hodně se svými přáteli a dalšími lidmi, se kterými se cítíš dobře. Uvědom si, co ráda děláš a zkus se tomu hodně věnovat. A tak podobně. Prostě hledej i to, co jsou nyní takové tvé podpůrné, opěrné body a na ty zaměř svou pozornost. Pokud budeš prožívat něco hodně silného, akutního, můžeš se obrátit třeba na dětskou krizovou linku nebo chat pro děti v těžké situaci. Na příklad chat Dětského krizové centra, www.dkc.cz nebo chat Centra Locika, www.detstvbeznasili.cz. Tam můžeš psát anonymně a pomohou ti zvládnout náročnou situaci nebo s tebou to, co tě tíží podrobně proberou. Tak ti držím palce. Poradce Centra Locika

Ahoj z Modré linky,

píšeš nám o nočních můrách, které teď míváš každou noc, ve snech se Ti opakují dva scénáře. Máš teď velký strach, píšeš, že se vracíš k sebepoškozování. Ptáš se, jak se strachu a těchto nočních můr zbavit.

Opakovaně jsem si četla Tvoji zprávu a zkoušela si představit, jak náročné období teď asi zažíváš. Moc mě mrzí, že nemáš klidné noci a cítíš všeprostupující strach. Zasloužíš si pomoc a podporu v tom, jak to celé lépe zvládat, strach bezpečněji prožít a pracovat s ním. I když je teď kolem nás těžká doba, nemusí být tak moc těžko Tobě samé. Je moc dobře, že jsi napsala – to je první krok k tomu zkusit udělat něco, aby Ti bylo zase líp.

Noční můry se často objevují při větší psychické zátěži, může to být snaha vyrovnat se s něčím, co je neznámé, těžké, ohrožující. Můžou se objevit u citlivějších, vnímavějších lidí. Napadá mě, jestli jsi přemýšlela o otázkách: Co mě uklidní, když se vzbudím uprostřed noci – obejmutí někoho, jít se napít, do koupelny, mluvit o tom aj.? Cítím se zdravotně v pořádku? Netrápí mě teploty, zažívací obtíže apod.? Mám to celé komu povědět? Říká se, že s vyslovenými sny se líp pracuje. Mohlo by prospět jít spát v co největším klidu – nesledovat 1-2 hodiny předtím mobil, televizi, zprávy, ale radši si třeba číst knížku, poslouchat příjemnou hudbu/audio, povídat si s rodinou, dát si teplou sprchu, čaj a v takovém příjemném rozpoložení pak jít do postele.

Zní mi vážně, že se vracíš k sebepoškozování. Z Tvé zprávy čtu „bohužel“ a chápu to tak, že je to pro Tebe obtížné. Jsou i jiné a dlouhodoběji účinnější způsoby, jak si ulevit od psychické bolesti. Zasloužíš si je s někým hledat. Napadá mě, jestli ses o tom všem někomu už svěřila. Může to být někdo blízký z Tvé rodiny, komu věříš, anebo někdo ze školy, z kroužků. Možná máte ve škole školního psychologa, který je připraven v podobných chvílích pomoci. Další variantou je dohodnout se s rodiči a spolu najít psychologa, ke kterému bys mohla docházet pravidelně a pomáhal by Ti ve všem potřebném. Mohli byste se spolu zabývat i tím, jak souvisí rodinná minulost s Tvými aktuálními prožitky. Nemusíš na to být sama, neboj se ozvat. Rozhodně taky není v pořádku, že se žáci ve škole vyjadřují takto nenávistně o Židech, až to zase zaznamenáš, určitě se obrať na pedagoga, který bude poblíž. Takové násilné vyjadřování by nemělo zůstat bez následků. Komunikace přes tuto zprávu je omezená, proto bych Ti chtěla nabídnou i další možnosti pomoci – ozvat se na chat nebo telefon Modré linky (https://www.modralinka.cz/) nebo Linky bezpečí (https://www.linkabezpeci.cz/), kde je prostor anonymně vše podrobněji probrat a naplánovat další kroky, předat kontakty. Ve vypjatých chvílích můžeš zkusit použít aplikaci Nepanikař, která Ti pomůže se zklidnit.

Přeji Ti, aby Tvá cesta k hezčím dnům byla rychlá a co nejsnadnější,
Modrá linka