Ahoj,
zkusím předpokládat, že je tento dotaz míněný vážně.

Mozek si během spánku třídí informace, sny jsou chaos poskládaný z informací a pocitů, které prožíváš v bdělém stavu. Nemůžeš moc ovlivnit, co se ti zdá, ale můžeš do jisté míry ovlivnit, co tě trápí – přesněji řečeno snažit se, aby tě to netrápilo…

Můžeš si zkusit s kamarádem (nebo s někým jiným) promluvit o něčem, co s mytím oken souvisí. Třeba tě to uklidní a přivede na jiné myšlenky.

Nevím ale, proč by tě mělo děsit, že ti kamarád umývá okno. Zní to jako pěkné gesto. I když ve tři ráno by bylo poněkud neobvyklé. To máš strach, že tě tím probudí? Nebo tě děsí, že máš okno záměrně špinavé a někdo z tvého okolí zradí tvoji důvěru a zkusí ho tajně umýt?

Alík

Ahoj,

je naprosto přirozené, že události mezi Ukrajinou a Ruskem v Tobě vzbuzují strach. Je super, že Tě napadlo to napsat Alíkovi a říct si tak o pomoc.

Strach je teď opravdu obvyklým pocitem - spousta z nás, i dospělých, jej zažíváme. Je úplně v pořádku jej mít. Není to ostuda, ani slabost. Jsou tu možnosti, jak to udělat, aby člověku bylo lépe.

Jedna cesta k tomu, aby se strach zmírnil, je právě sdílení a mluvení o něm. Můžeš třeba říct rodičům, nebo jiným dospělým, jak se cítíš a zeptat se, co pomáhá jim, když mají strach. Klidně o tom můžeš mluvit s kamarády, osobně, přes sociální sítě apod.
Pokud cítíš potřebu lépe porozumět tomu, co se děje, klidně se ptej dospělých - doma, ve škole, při mimoškolních aktivitách… Internet moc dobrý zdroj není, je tam i spousta zavádějících informací. Časté dívání se na zprávy, sdílení videa přímo ze zasažených oblastí strach posilují, je lepší to nedělat.

To, co pomáhá, je žít teď, soustředit se na to, a nepřemýšlet moc o budoucnosti. „Teď“ je to, co můžeme ovlivnit. Věnovat se tomu, co dělám, prožívat malé i větší radosti, být vděčný za to, co nyní mám, třeba svoje věci, blízké vztahy. Pokud chceš, můžeš dávat najevo ostatním, že Ti na nich záleží, i to, že máš o ně obavy. Pomůže také trávit čas s blízkými, naplánovat si společnou akci, nebo třeba spojit se s někým, koho jsi dlouho neviděl.

Určitě pomůže zaměřit se i na pomoc druhým. Existuje hodně způsobů, jak pomoct. Můžeš se zeptat doma nebo ve škole, jak bys mohl i Ty přispět. Existují například různé sbírky pro lidi utíkající z Ukrajiny, třeba bys mohl darovat nějaké hračky, s kterými si už nehraješ a udělat tak někomu malou radost. To jen jedna z možností. Je i v pořádku teď nic nedělat - záleží, co Ti nejvíc pomáhá.

Je moc důležité se teď o sebe dobře starat. To znamená jíst dobré věci, chodit spát včas a dopřávat tělu pohyb, ale i dělat věci, které Ti přináší radost. Pro někoho to může být trávení více času venku, pro jiného hraní her, kreslení, hudba, dobrá knížka…
Kdybys o tom s námi chtěl mluvit více, tak nám můžeš volat (přes telefon či Skype) nebo občas chatovat (info na www.modralinka.cz). Rádi to s Tebou probereme hlouběji.
Přejeme, aby Ti bylo lépe,

Modrá linka

Ahoj,
nejsem si jistá, jestli jsem to pochopila správně, ale zdá se to jako práce představivosti. Může to být tím, že máš strach z války. Zkus si o tom svém strachu promluvit s rodiči, učiteli nebo třeba školním psychologem. Věřím, že se zmírněním obav zmizí i tyto iluze.
Měj se fajn,
Péťa

Ahoj,
úzkost je hodně zákeřný pocit, ale jak píšeš, ublížení si, se tohoto pocitu zbavíš jen na chvíli. Účinnější může být bavit se o svých pocitech a o tom, co tě trápí s dalším člověkem. Buď s někým z rodiny nebo třeba i s nějakým učitelem. Další možnost je promluvit si s psychologem, možná ho ve škole máte, ten ti pomůže vyrovnat se s úzkostí z téhle bláznivé doby.
Držím palce, ať je brzy líp,
Péťa

Zdravíme Tě z Modré linky,

jsme rádi, že ses na nás obrátila. Je přirozené, že Tě současná situace trápí, řada lidí nyní může prožívat obavy o své blízké, lítost k lidem i k ostatním živým tvorům, kteří jsou tam, kde se bojuje, a někdy možná i naštvání a zlost. Je dobře, že jsi nám dokázala takto otevřeně napsat o svých pocitech a obavách, sdílení dokáže ulevit a nemusíš na to být sama.

Je vidět, že nad vším hodně přemýšlíš a chci moc ocenit, že Ti není lhostejné, co se ve světě děje. Stejně tak chci ocenit, že máš chuť zapojit se do pomoci, protože to může být cesta, jak se postavit pocitu bezmocnosti. Mnoho lidí z celého světa se nyní snaží situaci řešit a také pomoci ostatním způsobem, kterým mohou a chtěla bych Tě tímto i povzbudit - není to tak, že bychom byli zcela bezmocní.

Napadá mě, že je možné probrat vše s někým dospělým, s někým komu důvěřuješ, a to jak doma (s rodiči, prarodiči), tak také ve škole či v kroužku (s oblíbeným učitelem/učitelkou, školním psychologem/psycholožkou). Je v pořádku říci jim, co cítíš, z čeho máš obavy. Můžete pak spolu také promyslet, jak bys mohla svým způsobem pomoci, někdy stačí i zdánlivě malé věci - snažit se třeba zůstat sama v klidu, povzbudit své kamarády, diskutovat s ostatními o možnostech, nebo navrhnout doma, zda se třeba nezapojit do nějaké sbírky nebo jiné pomoci lidem (a později třeba i zvířatům) z Ukrajiny. Řada organizací nyní nabízí různé cesty, časem jich patrně bude i více. Lze to sledovat, možná i ve škole se budete tomuto tématu více věnovat. Už jen to, že nad vším přemýšlíš a nejsi lhostejná, je velkou pomocí, i když se Ti to třeba teď takto nezdá.

Důležité může však být nejen pomáhat, ale i nabrat síly. Je na místě si odpočinout, dělat věci, které máš ráda a někdy myšlenky na současné dění „vypnout“, zaměřit pozornost na ty hezké a pozitivní věci v našich životech. Také třeba televizi a zprávy nesledovat pořád, dopřát si i chvíle klidu a zaměření se na to, co se děje v Tvém blízkém okolí. Píšeš, že ses dříve už dokázala vyrovnat se s náročnými věcmi (například ohledně situace v Africe), to je moc prima. Uvažuji nad tím, že je možné popřemýšlet, co Ti tehdy pomohlo, co Tě dokázalo podpořit a znovu tyto věci do svého života vnést.

Pokud si budeš chtít o všem více promluvit, můžeš přijít i do naše chatu nebo nám zavolat po telefonu či Skype. Všechny kontakty najdeš na našich stránkách. Zdarma pak funguje linka bezpečí, tel. 116 111.

Znovu bych Tě ráda podpořila, abys na to nezůstávala sama a hledala pro sebe možnosti sdílení a podporu, kterou si zasloužíš.

Držíme pěsti a přejeme vše dobré,

Modrá linka

Ahoj, od té doby, co jsi dotaz položila, uplynulo jen pár dní. Zároveň ale dnes už víme, že Putin se válku skutečně rozhodl rozpoutat. Jak o tom přemýšlet?
Válka je zlo. Někdy je to nutné zlo (třeba když se svět vzepřel nacistické a fašistické ideologii během druhé světové války), ale vždycky je to zlo. Není obhajoba, kterou bych mohl napsat, není nic, čím to mohu zmírnit. Válka zabíjí.
Čím se můžeme uklidňovat v Česku, je, že nás se válka týkat nebude, rozhodně ne takovým způsobem, jako lidí na Ukrajině. Bude se nás týkat jinak: budeme poskytovat domov lidem, kteří před ruskou agresí utíkají. Budeme posílat pomoc lidem, kteří na Ukrajině bojují o své domovy. Myslím si ale, že je téměř vyloučené, že by se Česko – součást EU a NATO – stalo dějištěm ozbrojeného konfliktu.
Velké mezinárodní organizace (NATO a EU) mají možnost ještě více zatlačit na Rusko. Je ale zjevné, že situaci podcenily. Nevím, jak se to bude vyvíjet dále.
Co můžeme dělat my? Řeknu ti, co budu dělat já. Budu vzdělávat sebe – a v případě příležitosti i ostatní – ohledně nebezpečí války. Ohledně toho, jak funguje hybridní válka, jak fungují kyberútoky, jak fungují hrozby na internetu, protože i to je součást moderní války. Budu hledat, jakým organizacím mohu přispět. Budu se ke všem kolem sebe snažit chovat ještě lépe, než doteď. Jednotlivec nemůže válku zastavit. Můžeme ale vytvářet svět, ve kterém si lidé věří, a v takovém světě válka nemá místo.

Milá pisatelko, 

svěřuješ se poradně se svým smutkem a strachem. Máš pocit, že je život těžký a vůbec si ho neužíváš. Chápu, že to tak můžeš opravdu mít. Je možné, že tvé okolí tomu nerozumí a nechápe, jak je možné, že si neužíváš života i když ti je teprve 11let. Nejspíš si v sobě neseš nějaké trápení, které jsi dosud necítila. A nyní, vlivem té všeobecně těžké doby, co teď byla kvůli covidu, se to trápení mohlo ozvat, probudit. A ty jsi začala mít ty úzkosti, o kterých píšeš. Nejspíš budou souviset s něčím co jsi prožila v mladším věku ale třeba si to neuvědomuješ. Mohou souviset i s tím, že v tvém okolí někdo vážně onemocněl či dokonce zemřel. I to může být tzv. spouštěč úzkostí. Doporučila bych ti s tím vyhledat psychologa, třeba máte ve škole školního psychologa. Bylo by dobře lépe porozumět té příčině, co ty úzkosti probudila. To samo o sobě bývá velmi nápomocné. Je dobře, se s tím někomu dalšímu svěřit. Kromě psychologa také třeba rodičům a kamarádům. Sdílení trápení bývá poloviční trápení. Pak ti také někdo může poradit třeba nějaká relaxační cvičení na uvolnění napětí. Zkus se zaměřit na různé aktivity, co máš ráda. Udržuj si hodně pohybu, cvičení, zkus být  hodně venku na vzduchu a denním světle.  Zkus mít pravidelný režim dne. Dobře jíst a dostatečně spát. Když je dobře tělu, tak i to velmi napomáhá s psychikou. A určitě vyhledej někoho, kdo ti s tím pomůže. Kromě osobního setkání se školním psychologem se můžeš obrátit třeba na různé chaty pro děti. Ty jsou anonymní a pomohou ti zde tvoje trápení trochu víc rozebrat a pochopit. Nasměrují tě k vhodné pomoci. Podívej se na stránky „e-poradna“. Zde je nabídka více chatů, např. od Dětského krizového centra, nebo od Centra Locika. Je dobře, že jsi udělala první krok a napsala do této poradny. Teď zkus udělat  krok další a najdi si někoho, s kým budeš vše sdílet a komu se svěříš. Ať už osobně nebo písemně přes chat.
Držím ti palce. Poradce Centra Locika

Ahoj,

píšeš nám o tom, že máš strach, že přijde třetí světová válka, dokonce se Ti o tom zdají strašné sny. Ptáš se nás, co máš dělat.

Je mi moc líto, že se Ti něco takového děje, umím si představit, že je to velmi nepříjemné. Rozumím ale tomu, že to tak teď máš, protože jsme všichni pod tlakem médií, zejména internetu, a o světové politické situaci stále čteme nebo slyšíme.
Co tedy máš dělat, aby Ti bylo lépe? Jednu věc jsi už udělala, a to, že jsi napsala Alíkovi, to chci ocenit. A co dál? Zmenšit strach pomáhá mluvit o něm, třeba s blízkými lidmi, vypovídat se, nechat se obejmout, třeba se i vyplakat. Zkusit si uvědomit, co prožívám teď - bezpečí, svobodu, klid, a na to se zaměřit. Když přijde strach, pěkně zhluboka a pomalu dýchat, dívat se kolem sebe a pozorovat, co vidím, poslouchat, co slyším, sáhnout si na něco - uvědomit si přítomný okamžik. Prožívat to, co je teď, a užívat si to. Zkusit si to ještě nějak zpříjemnit - uklidňující hudbou, dobrým nápojem, příjemně huňatou dekou… Můžeš si také opakovat „jsem v bezpečí, nemusím se bát“ - to taky pomůže strach zmenšit.

Co se týká snů, ty moc neovlivníme, ty zpracovávají to, co přináší den v zážitcích, myšlenkách i pocitech. To, co ovlivnit můžeš, je to, co děláš před spaním. Hodinu až dvě před spaním být v klidu, pustit si pěknou hudbu, číst nebo pustit si něco příjemného, nebo ještě lépe si povídat s někým, kdo je Ti blízký. Na noc je možné mít rozsvícené malé noční světlo, mít puštěnou jemnou hudbu podporující spaní (najdeš na YouTube), vzít si třeba plyšáka (to není ostuda ani pro 13letou slečnu). Domluvit se s blízkými, že když se Ti bude zdát špatný sen, půjdeš za nimi a řekneš jim to, to může pomoci. Když se z takového snu probudíš, řekni si, že to byl jen sen, zhluboka dýchej a opakuj si, že je všechno v pořádku a jsi v bezpečí.

Pokud by Tě strach z války hodně trápil, můžeš vyhledat například školního psychologa, a probrat to s ním.
Držíme palce, aby ses mohla cítit dobře,

Modrá linka

Ahoj,
je pochopitelné, že tě něco takového vyděsilo. Důležité je, že tě ale nikdo neohrozil. Je fajn vědět, že u když se dostaneš do situace, kdy máš strach, pomůže ti mamina, můžeš se schovat do auta, zkrátka máš zajištěné bezpečí. Zkus se na tu situaci podívat takhle, věřím, že by se tak strach mohl zmírnit.
Měj se krásně!
Péťa

Ahoj,
před třemi roky jsem se obav ze třetí světové ujal já, tak si to zkusím letos zopakovat.
Předem bych chtěl podotknout, že jsem jen programátor, ne politolog, ale v týmu odpovídajících stejně nemáme žádné odborníky na otázky mezinárodní bezpečnosti, tak snad můj pohled postačí.

Neobával bych se, že kvůli Ukrajině odstartuje větší vojenský konflikt. Většina předchozích větších válek byla motivovaná tím, že někdo chtěl buď ukrást zdroje (území, nerostné bohatství, lidi), nebo prosazovat svoji vizi, jak by měl svět správně fungovat. V tuto chvíli je situace úplně jiná.

Jednak přestává být přehledné, které zdroje jsou ty důležité – nejbohatší nejsou ani držitelé území, ani těžaři nerostů, ani zaměstnavatelé největšího počtu lidí. Jednak je sporné, že jde současné bohatství ovládnout násilím – ekonomickou sílu nejde moc snadno vojensky ukrást, protože vyžaduje mezinárodní součinnost (v posledních desetiletích se ukazuje, že je i strašně náročné ji férově zdanit ). Jednak na Ukrajině vlastně nic moc zajímavého není, je to dlouhodobě chudý stát, který má tu smůlu, že si z něj soused dělá nárazník.

Co se týče vize, tak nejkrvavější konflikty za poslední dvě staletí byly druhá světová válka, kde nacistické Německo prosazovalo formu vlády založenou na národnostních a rasových předsudcích, a povstání tchaj-pchingů, kde se jeden čínský revolucionář prohlásil za bratra Ježíše a pustil se do přetváření čínského vnitrozemí podle špatně přeloženého křesťanského desatera. Studená válka byla také spor velkých vizí, kde východ prosazoval komunistickou filozofii a západ kapitalistickou, a přestože mohla tato bitva světonázorů snadno přerůst v jadernou zkázu, obešla se nakonec bez výraznějších krveprolití.

Nyní lze říct, že západní svět má nějakou vizi, jak by měla společnost fungovat – dokonce má přibližně dvě hlavní vize, které spolu uvnitř mnoha demokratických států urputně soupeří (i když nejsou zase tak rozdílné, jak se jejich prosazovatelé domnívají). Jakou vizi má Vladimír Putin? Myslí si, že by měli ostatní státy fungovat jinak? Jak? Když se člověk podívá na jeho palác, do kterého sype vytunelované peníze, najde tam plno snobských požitků západní civilizace. Sice toto honosné sídlo v lecčems připomíná tradiční ruskou carskou rezidenci 19. století, ale nechybí v něm značkový nábytek od předních italských návrhářů, anglický trávníček, americké hrací automaty, turecká sauna, místnost s britskými modely mašinek, domácí kino s prvotřídním japonským projektorem… dalo by se říct, že je to doslova přehlídka kapitalistických požitků. Putin potřebuje mír v Itálii, aby si mohl i nadále kupovat luxusní nábytek.

Žádná výrazně jiná filozofie se nekoná, možná jen špetka ruského vlastenectví, kterou ale (realisticky vzato) nejde exportovat do světa, promíchaná se špetkou zrenovovaných fašistických názorů ruského myslitele Ivana Iljina. Vládnoucí strana Jednotné Rusko má podle tajemníka citovaného na Wikipedii tyto cíle:

Což zní skoro západně, ne? V praxi ale ten krásný rozvoj státu moc nešlape zejména kvůli korupci. Ruská vládnoucí klika nemá žádnou skutečnou vlastní ideologii, má jen moc, kterou si různými triky naakumulovala a o kterou nechce přijít. Jsou to spíš bezskrupulózní veksláci než hrdí vlastenci a udatní dobyvatelé. Dokud budou udržovat mezinárodní napětí, můžou ve svých občanech vytvářet dojem vnějšího nepřítele… aby Rusům tolik nevadilo, že mají zkorumpovanou vládu. Podobně funguje už dlouhá desetiletí i KLDR: všichni nás chtějí zničit, jen náš vůdce nás ochrání.

Rusko a NATO na sebe teď cení zuby, obě strany se chtějí tvářit, že to myslí vážně a že kvůli tak absurdně zbytečnému území, jako je Ukrajina, jsou ochotné zabíjet. Protože někde musí být hranice, ze které necouvneme, tak proč ne tady, že? Skutečný vojenský konflikt ale ani jedna strana nechce a nepotřebuje, nikdo na něm nemůže moc získat. Myslím si, že pokud nějaká přestřelka vznikne, tak spíš omylem a zase rychle utichne.

Krom politického zhodnocení mám ještě jeden taktický pohled:
Technologický vývoj jde docela rychle kupředu a žádná mocnost si nyní nemůže být jistá, jestli je skutečně dostatečně napřed před soupeřem, aby ho dokázala vojensky převálcovat. Digitální prostředí změnilo hrací pole k nepoznání, takže ani špioni už neví, co všechno neví. Když ani jedna armáda neví, jestli jsou chytřejší její vlastní rakety nebo protivníkův protiraketový systém, tak je lepší po sobě raketami nestřílet. Krom toho ani chytrý systém někdy nezafunguje tak chytře, jak by měl… a prohrát válku kvůli tomu, že se v operačním systému rakety zaseknul ovladač pro tiskárnu na tom, že nemá připojenou tiskárnu, to by byla ostuda, ne?

Související nástěnky:

• 3. světová válka
• Alexej Navalnyj a protesty v Rusku
• Máte rádi Rusko?

Ahoj,
úzkost se může projevovat celou řadou způsobů, takže pocit jako pod vodou, pocit prázdnoty a klepání nohy může s úzkostí souviset. Úzkost zažívá v životě každý člověk a je to tak v pořádku, je to emoce jako každá jiná. Potíž muže nastávat, když úzkost trvá už příliš dlouho a brání člověku v normálním fungování. To se pak mohou objevit i záchvaty úzkosti nebo paniky. Většinou jde ale úzkost zvládnout bez větších potíží, třeba tím, že párkrát zhluboka vydechneš nebo třeba tím, že se zabavíš nějakou aktivitou, která tě těší. Kdyby se to nelepšilo, řekni o svých potížích rodičům nebo někomu z učitelů.
Měj se krásně!
Péťa

Ahoj,
to jsou docela děsivé vzpomínky. Samozřejmě je možné, že to byly halucinace, ale je to dost nepravděpodobné. Vzhledem k tomu, že se to vždy dělo během noci zvažuji, zda nemohlo jít o doznívající sny, to je totiž daleko běžnější. Lidé jsou pak zmatení, když se probudí a mohou se jim zdát zvláštní věci. Důležité je, že teď už se nic z toho neděje, že to zmizelo. Stejně tak věřím, že postupem času zmizí i obavy z velkých tvarů a jejich pohybu. Někdy se ti to možná ještě vybaví, ale myslím, že tomu nemusíš věnovat velkou pozornost.
Měj se krásně.
Péťa

Milá pisatelko, 

svěřuješ se poradně s tím, že tě trápí jak jsi citlivá na kritiku, bereš jí velmi vážně, prožíváš velkou lítost a nejspíš i další silné pocity, které v tobě, pak  vřou. Popisuješ to, že se po té, co ti někdo něco vyčítá cítíš smutně a provinile. To, co popisuješ ukazuje, že v tobě nejspíš bude dřímat nějaké hlubší trápení, které si ani nemusíš přímo uvědomovat. Stačí ale pak nějaký malý podnět, což je ta drobná  kritika, tedy vlastně odmítání a v tobě se to rozezní jako když tě někdo  zavrhnul či odmítnul. Doporučila bych ti za pomocí, třeba školního psychologa, porozumět tomu, co je za tím. Co se v tobě vlastně na hlubší rovině děje. Jaký je ten důvod, proč jsi takto přecitlivělá na kritiku. Právě to porozumění může pomoci v tom, že už ty reakce nebudou tak silné.  Tak je také moc fajn, když budeš víc vnímat ty své stránky, ve kterých se cítíš silná. Víc se věnuje tomu, co máš ráda a uvědomuj si ty pozitivní pocity. Vnímej naplno své přátele, se kterým máš dobrý vztah. Vnímej i další osoby, které máš ráda a ony tebe. Vnímej, co dávají oni tobě a co dáváš ty jim. Vnímej své zájmy a koníčky. Vnímej to, v čem se cítíš být dobrá, co ti jde a co tě baví. Prostě buduj takovou hradbu v sobě, kdy stavební materiál jsou ty dobré, pozitivní věci, které ve svém životě vnímáš. To vytvoří takový pevný bod v tobě, o který se budeš moct opírat. To další, co ti bude v tom pomáhat je tzv. sebeuvědomění - z něj se pak staví sebevědomí. A to teď můžeš posilovat skrze své tělo. Určitě jsou nějaké aktivity, sporty, které máš ráda. Určitě je něco, co se ti líbí, co ti chutná, voní, máš ráda nějakou hudbu atd. Zapoj tělesné prožitky, i v tom pak budeš více vnímat oporu sama v sobě. Přecitlivělost na kritiku má v jádru to, že necítíš pevnost a tzv. sebe-vědomí v sobě a právě proto, je dobré ho nyní cíleně podpořit. 

Tak ti držím palce, 

Poradce Centra Locika

Ahoj,
strach je strašně nepříjemný pocit. Z klaunů má strach docela dost lidí, dokonce existuje i speciální pojem „coulrofobie“, pro označení takového strachu. Zkus si o tom s maminou s strejdou promluvit, pokus se, aby pochopili, jak moc se tě jejich vtípky s fotkami dotýkají, jak moc se bojíš. Když už tě přepadne strach, zkus změnit činnost, odejdi z pokoje, jdi si hrát ven, napiš kamarádovi, pusť si televizi,... cokoli tě napadne. Hlavně, aby se tvé myšlenky začaly ubírat jiným směrem. Co se týká rozsvícené lampičky, nedělej si z toho hlavu, když to pomůže, tak je úplně v pořádku spát při světle. Pokud by ses někdy hodně bál, můžeš zavolat na Linku bezpečí 116 111 (zdarma) a popovídat si s nimi.
Měj se moc hezky,
Péťa

Ahoj,
sny někdy dokáží člověka vystrašit. Mohou mít něco společného s realitou, ale není to totéž jako realita. Někdy se nám sny zdají, protože se něčeho bojíme nebo o proto, že jsme o tom během dne přemýšleli. Možná je to i tvůj případ. Píšeš, že tě sen vyděsil. Možná by nemuselo být úplně na škodu říct o svých obavách mamině nebo nějaké jiné blízké osobě. Je fajn, když na svůj strach můžeš s někým sdílet.
Měj se hezky,
Péťa