Ahoj,
na tom není zase tak moc tajemného. Částečně má prostě obyčejnou smůlu a částečně za to nejspíš může skutečnost, že uzdravené kosti nejsou nikdy úplně stoprocentně uzdravené a jsou tedy náchylnější k opětovnému poškození. Kdybys schytala stejnou ránu míčem ty, tak bys nejspíš ortézu nepotřebovala…

Zkrátka to není jako chřipka, kterou člověk zdolá a následně má nějakou dobu lepší imunitu vůči chřipkovému viru. Má to blíž k vypadlému zubu. Potíže se můžou chronicky táhnout léta.
Viz třeba loňský článek Budu ještě normálně chodit?

Kamarádce Míše bych tedy doporučil sportovat maximálně opatrně. Třeba s nějakou ochrannou rukavicí – konkrétněji by jí určitě poradil její lékař. Nebo můžete používat míč, který je pěkně vyfouklý.

Alík

Ahoj,
nemyslím si, že se rádi bojíme. Zkus si představit strach, když tě učitel zavolá k tabuli, ty víš, že potřebuješ strašně moc dostat dobrou známku, ale vůbec nic neumíš – takový pocit snad má někdo rád?

Spíš bych řekl, že míváme rádi navazující okamžik, kdy je strach překonaný a tísnivá situace vyřešená. Drtivá většina strašidelných příběhů má dobrý konec, kdy je zdánlivě neporazitelné nebezpečí zažehnáno, padouši ztrestáni, hrdinové poučeni, vše je tak, jak má být. I pokud příběh pohádkově dobrý konec nemá a je to čistokrevná depresivní hrůza, tak pro nás jako pro čtenáře či diváky ten strach skončí v okamžiku, kdy zavřeme knížku nebo vypneme televizi, a vrátíme se myšlenkami k našemu běžnému (méně strašidelnému) životu… a vše je zase tak, jak má být.

Je to svým způsobem i takový trénink pro případ, kdy nastane skutečná dramatická situace (třeba autonehoda ), a náš mozek začne na podněty reagovat zkratkovitě – nemá čas na důkladnou rozvahu, ale načerpané zkušenosti z příběhů si vybaví rychle. Zdráhal bych se tvrdit, že lekce naučené z hororů fungují, ale jsou pravděpodobně v součtu užitečnější než nic, a proto máme tendenci příběhy o překonání strachu v přiměřené míře vyhledávat.

Tajemno obecně máme též rádi, protože jsme od přírody velmi zvědaví. Máme chuť zkoumat svět, učit se, jak funguje. Kdysi dávno zvědavost našim předkům pomáhala k lepšímu přežití a k vybudování příbytků, vesnic, měst, států – v místech, která se dříve zdála tajemná, a s pomocí postupů, které neznalým připadaly jako kouzla.

Do říše tajemna velmi dlouho spadali třeba i magnetismus nebo elektřina, kterým dnes už docela dobře rozumíme, ale ve vesmíru je ještě hodně fyzikálních jevů, jejichž chápání nám uniká, stále je co objevovat. Duchové mezi fenomény, které potřebují rozluštit, určitě nepatří – alespoň ne ve skutečném světě. Ale fiktivní svět může mít zcela odlišné zákonitosti a ty nás lákají také, i když víme, že nejsou skutečné. Duchové, draci, elfové, čarodějové, mimozemšťani, roboti, superhrdinové, zombie… v tom všem můžeme vnímat nějaký pořádek, vycítit něco, co připomíná ponaučení.

Alík

Snad tě uklidní, že každý člověk v něco nebo něčemu věří. Někdo věří v dobro, které má každý člověk v sobě, jiní věří v Boha a někdo věří na jednorožce.
Buď zkrátka sama sebou, to je to nejdůležitější. Nebuď na nikoho zlá a věřím, že z tebe bude skvělý člověk.
Je ti již 13 let, takže si své představy zvládneš nechat pro sebe. Neříkej každému na potkání, v co věříš. Toto je tvé tajemství a s tím se svěř pouze těm lidem, kterým skutečně důvěřuješ. A neboj, nejsi jediná, kdo věří v jednorožce, draky, ale také v mimozemšťany... Vždyť kde by se jinak braly příběhy o jednorožcích... Spisovatelé museli mít velkou představivost a třeba ve svých příbězích nachávají ožívat to, čemu věří. Tak mě napadá, že by to bylo i pro tebe dobré řešení. Můžeš do Alíkovin napsat nějaký krásný příběh a dokonce za něj máš šanci získat více Kaček, jde o vyhlášené téma -- fantasy:
www.alik.cz/a/prispevek/84678196

Přeji ti, ať se máš krásně a posměváčků si nevšímej.

Ahoj,
co takhle přesvědčit sebe sama, že duchové neexistují?

Jak by asi fungoval svět, kdyby duchové skutečně existovali? Mohli by se využívat třeba ke špionáži? Nebo k jiným krádežím tajných informací? Co kdyby koukali na prsty miliardářům, když zadávají heslo do svého internetového bankovnictví? Nebo kdyby vyčetli u amerického prezidenta kódy k jaderným zbraním? Měl by mít takový prezident v ochrance krotitele duchů? Prodávaly by se duchovzdorné trezory, do kterých by si vystrašený člověk mohl uschovat svoje tajnosti? Na jakém principu by takový trezor fungoval?

Další věc, kterou si můžeš uvědomit, je, že všichni (jako civilizace) vynakládáme hodně úsilí, abychom všechno kolem sebe zaznamenali s čím dál větší přesností. V dávných časech naši předkové zapisovali svá pozorování jen rytím symbolů do kamenných destiček, později dokázali nakreslit obraz, následně i zvěčnit scénu fotoaparátem. Nyní už umíme fotit v ohromně detailním rozlišení, dovedeme zaznamenat spoustu věcí, které běžným okem nevidíme – třeba i mikroskopické bakterie, roztoče v pohovce, vzdálené hvězdné soustavy na druhém konci galaxie, zpomalený průlet světla tekutinou, ultrafialové záření – to všechno si umíme technikou perfektně zviditelnit a zvěčnit. Pokud máme senzory, které jsou ve všech ohledech lepší než lidské oko, proč duchy nevidí? Navíc už nyní nosí v kapse nějaký druh fotoaparátu prakticky půlka planety díky mobilním telefonům, ale záznamů nevysvětlitelných jevů nijak zvlášť nepřibývá. Takže buď se duchové náhle začali důmyslněji schovávat, nebo – a to je mnohem jednodušší vysvětlení – neexistují.

Přesněji řečeno neexistují ve formě, ve které by měli nějaký zřetelný dopad na skutečný svět. Takže i kdyby nějak existovali, není důvod se jich bát, protože nemají na nic vliv.

Už jsem se kdysi u jednoho dotazu rozpovídal na téma duchů. Zmínil jsem tam, že existují velmi dobrá vysvětlení, proč si někteří lidé myslí, že duchy vidí. Psychická nemoc, nebo syndrom Charlese Bonneta je mnohem pravděpodobnější vysvětlení, než že existuje tajuplný nadpřirozený jev, který naschvál nedělá nic jiného, než že straší lidi.

Alík

Ahoj,
bohužel tě asi nepotěším, ale vyvolávání duchů neexistuje. Lidé, kteří tvrdí, že to dovedou, jsou buď protřelí podvodníci, nebo trpí nějakou duševní chorobou (typicky schizofrenií).

Docela by mě zajímalo, proč si přeješ duchy vyvolávat. Chtěla by ses od nich dozvědět něco konkrétního? Z dotazu mám pocit, že ani ne, že chceš jen prozkoumat zajímavý zážitek. Není to málo?

Kdyby skutečně bylo možné s duchy komunikovat, byla by to nesmírně užitečná a praktická dovednost! Třeba když se pozůstalí hádají o dědictví, duch zemřelého by mohl zakročit a pod dohledem notáře dodatečně sestavit závěť (už jen samotná možnost, že se nebožtíka někdy jde zeptat, by spoustu sporů utnula). Pokud se někdo ztratí, vyvolávači duchů by mohli spolehlivě prověřit, jestli žije, nebo zeptat se ho, jak zemřel. Můžou-li duchové nerozpoznatelně procházet zdmi, uplatnili by se nepochybně i ve špionáži, mohli by třeba vyzvědět tajné kódy k jaderným zbraním, nebo odkoukat hesla do počítačů. V nemocnici se doktoři pacientů mnohdy ptají, jestli jejich předkové trpěli nějakou vážnou dědičnou chorobou – duch prapradědečka by mohl zlepšit diagnózu a zachránit život. Spousta historických osobností jistě toužila zanechat po sobě nějaké poselství pro pozdější generace a v mnoha případech se jim to nejspíš nepovedlo tak, jak by chtěli – jejich duch by mohl historické nepřesnosti vyjasnit, nebo alespoň nasměrovat badatele určitým směrem (třeba „psal jsem si tajný deník, schoval jsem jej pod parketami v chatě kmotra mého bratrance“). Takových možností!

V duchařských příbězích se občas říká, že nějaký konkrétní nebožtík měl nevyřízené účty, proto straší své živé okolí. Ve skutečnosti ale má nevyřízené účty vesměs každý, kdo umírá. Jen naprosté minimum lidí opouští tento svět s myšlenkou „vše mám vyřešeno, nazdar“. Zubatá přichází většinou nezvaná a nevítaná. To, že mrtvím zhatí jejich plány, sny a naděje a sebere jim možnost promlouvat k blízkým, patří k její krutosti.

Jestliže duchové skutečně existují a jsou všude kolem nás, musíš vymyslet poměrně složitá pravidla, proč všechna ta mnou vyjmenovaná praktická využití nejsou možná a proč pokec s duchy není naprosto normální součástí fungování společnosti. Ano, pokud se ti doma samo rozsvítí světlo, jedno možné vysvětlení je, že existují duchové, kteří se z nějakého důvodu nemůžou účastnit dědického řízení, pátrání po nezvěstných, mezinárodní ani průmyslové špionáže, zdravotní péče a kteří zásadně nikdy nezasahují do žádné vědecké disciplíny, aby nešlo jejich existenci prokázat a ověřitelně popsat...

Druhé možné vysvětlení je, že možná máte doma špatnou izolaci ve vypínači, kterým se světlo zapíná. Dnešní úsporné LED žárovky potřebují mnohem slabší proud k tomu, aby se rozsvítily. Dříve s normální žárovkou člověk nepoznal, že má v bytě vadný vypínač, protože ke ztrátám sice docházelo také, ale nedokázaly žárovku rozsvítit.

Dala by se vymyslet i další vysvětlení, která nepotřebují nadpřirozené jevy. Třeba halucinace ... věřit vlastním očím není vždy správný postup.

Podvodníci, kteří údajně vyvolávají duchy, obvykle používají takzvané chladné čtení. Zkoušejí nadhazovat různé statisticky pravděpodobné detaily, sledují odezvu od důvěřivé oběti, nechávají ji doplnit do příběhů podrobnosti... a oběť si ani neuvědomuje, že podvodník žádnou skutečnou informaci do hovoru nepřináší. Viz cs.wikipedia.org/wiki/Cold%5freading. Může říkat třeba: „Cítím ve svém okolí přítomnost duše ze záhrobí... ano, je tady mezi námi... měla své příbuzné moc ráda... trpěla nějakou nemocí... a ve jméně měla A, nebo E, možná U“ – není to zase tak těžké. Pokud narazí na důvěřivce, má vyhráno. Účastní-li se seance někdo, kdo mu očividně nevěří, řekne, že se s duchem nemůže spojit kvůli negativní energii v okolí, nebo nějaký podobný ezoblábol. Jasně, duchové sice chtějí sdělit něco důležitého, ale když někdo zpochybňuje jejich zjevení, tak se urazí a nezjeví se.

Vymítači duchů bohužel nejsou jen zábavná iluzionistická atrakce, ale často rádi parazitují na utrpení pozůstalých. Za své triky si nechávají zaplatit, pokud možno opakovaně.
Takže bych se na tvém místě nebál zlých duchů, o kterých ti říkala máma, ale zlých lidí, kteří předstírají, že s duchy komunikují.

Alík

P. S.: Ve vypínači světla se prosím nešťourej, elektřina je skutečně skutečná a v neopatrných rukách dost nebezpečná.

Ahoj,

na linkách důvěry nepracují odborníci na rozbor snů, ale myslím, že ani ti by si netroufli takto na dálku, jen po internetu říci, o co se ve skutečnosti jedná.

Pokud Tě zajímají sny, můžeš si je zapisovat a objednat se k nějakému psychologovi, který se sny zabývá. Jedná se o poměrně složitou problematiku, která vůbec není jednoznačná. Jinak, pokud ve snu přijdeme o život, tak to probíhá přesně tak, jak to Ty popisuješ a člověk se s náhlým záškubem budí a chvíli trvá, než si uvědomí skutečnost kolem sebe.

Přejeme Ti hodně úspěchů v pátrání po tom, co Ti sny mají říci.
Modrá linka

Zdravíme z Modré linky,

nedivím se, že se zabýváte souvislostí svých snů a dění ve Vašem okolí. Podle toho, co popisujete, se jedná o něco ne úplně obvyklého, ale úplně tomu věřím. Některé věci "mezi nebem a zemí" se totiž opravdu dějí. Jsou lidé, kteří mají citlivější vnímání, které se odráží například ve snech, předtuchách nebo přejímání událostí nebo dění. Proč tomu tak je, je stále předmětem vědeckého zkoumání, na které není jednoduchá a jednoznačná odpověď.

Z toho, co píšete, vnímám určitou míru znepokojení. Pokud tomu tak je, bylo by dobré obrátit se na psychologa, například i na školního. Myslím, že ke zneklidnění není důvod.

Klidné dny,

Modrá linka

Ahoj,
to, co popisuješ, se čas od času přihodí téměř každému člověku a existuje pro to i konkrétní název: deja vu. Jde o stav, kdy má člověk pocit, že to, co vidí nebo zažívá, už někdy viděl nebo zažil. Přesné vysvětlení, proč to tak je a proč se tyto věci dějí, zatím neexistuje, nicméně odborníci pro to mají hned několik teorií. Jednou z nejznámějších teorií je nesoulad mezi pravou a levou mozkovou hemisférou. Velmi zjednodušeně jde o zpoždění přenosu informací do jednotlivých hemisfér, kdy jedna dostane informaci později než druhá. Z toho potom pramení pocit, že člověk už něco viděl, nebo prožil v minulosti a prožívá to znovu. V dalších teoriích hraje například roli únava.
Měj se hezky!
Bára

Ahoj Smutilko,

Tvé "problémy" nejsou hodně divné, jak píšeš, občas se něco takového zdá každému z nás. Jenom, pokud by Ti něco takového zasahovalo do života natolik, že by ses nemohla soustředit na nic jiného, na svou práci ve škole, doma, pak by bylo třeba přistoupit k nějakému řešení, ale rozhodně nikoliv na dálku, po internetu. Ale při osobních setkáních s psychologem, a ještě event. s neurologem. Bez možnosti speciálních vyšetření nelze na Tvé otázky odpovědět. Poradit se můžeš i se svým dětským lékařem/lékařkou.

Nevím, zda si o tom všem s někým povídáš, třeba s rodiči. Možná máš "jenom" hodně rozpustilou fantazii. Pokud vidíš nehezké obrázky duchů před spaním, (nezmiňuješ se o tom, že by Ti tyto vidiny narušovaly spánek), a máš strach, pak je dobré se před spaním něčím uklidnit. Ty víš lépe než já, co Tě uklidní. Milá pohádka? Nebo spíše hudba? Nebo když Ti rodiče dají dobrou noc a povykládají si ještě s Tebou? Pokoj na noc by měl být vyvětraný, optimální teplota mezi 16 až 20 st. C, vzít do postele si můžeš nějakého Tobě milého plyšáka, atd. Myslím, že Ty s rodiči či kamarády přijdeš ještě na další možná řešení.

Přejeme Ti klidnější večery i usínání.
Modrá linka

Ahoj Veverko,

s Tvým snem Ti asi moc neporadím, my na lince důvěry neumíme vykládat sny, na výklad snů se specializují někteří psychologové. Nemyslím si, že bys byla blázen nebo si z nás dělala legraci, sny jsou v některých případech docela důležitým vodítkem, někdy souvisí i s intuicí a mohou nás varovat před nějakou nehodou. Rozhodně neplýtvej časem nad nějakými snáři, tam to, co hledáš, nenajdeš. A jsme u toho. Co vlastně hledáš? Poměrně podrobně se věnuješ snu, ale nepíšeš, co ten sen dělá s Tebou. Zmiňuješ se pouze jednou, že sen o zavaleném motýlkovi byl smutný a děsivý. Jsou takové sny, jsou sny černobílé, barevné, jsou sny, v kterých se nám vrací skutečnost a sny naprosto bizardní, to znamená neskutečné, v kterých jsi třeba sochou v parku a jeden sen může přecházet v druhý. Oblast snů je velice široká a nabízí obrovský výběr možností.

První, co bych Ti doporučovala, abys těm snům, které jsou Ti nepříjemné nebo Tě dokonce děsí, nedávala svou energii. To znamená vůbec jim nevěnovala svoji pozornost, svůj čas. Důležité také je, jaké máš podmínky ke spaní. Choď spát brzy, před 21 hod., spi v kvalitní posteli, ve větrané místnosti s nižší teplotou, rozhodně před spaním nesleduj nějaké detektivky, horory, thrillery apod. Naopak, čas před spaním věnuj takové činnosti, kterou máš ráda a přináší Ti zklidnění-film, hudba, četba... Můžeš jít spát třeba s plyšákem nebo také se sluchátky, kam si pustíš něco příjemného, jak vidíš, možností je spousta. Tvůj spánek by neměl být ničím rušený, nespíš-li v místnosti sama, měl by se ten, kdo se s Tebou o ložnici dělí, chovat velmi ohleduplně.

Pokud je situace natolik vážná, že se Ti sen plete do Tvých každodenních povinností a brzdí Tě v rozletu, pak by bylo rozumné, navštívit školního psychologa/psycholožku, máte-li jej/ji na škole, popřípadě se domluvit s mamkou a objednat se do některé z četných poraden, kontakty najdete na internetu, nebo vám je sdělí někdo, kdo již má sám zkušenosti s psychologem, stejně jako může poradit obvodní dětský lékař, kterého běžně navštěvuješ.

Přejeme Ti už jen příjemné sny.
Modrá linka

Ahoj,
téměř určitě to není možné. Zatím žádný člověk nedokázal spolehlivě prokázat, že skutečně vidí do budoucnosti (byly a jsou na to vypsané i odměny). Neurologové v lidském mozku nenašli žádný orgán na zachytávání signálů z budoucnosti (a fyzikové ani přesně neví, jak by takový signál měl fungovat).

Podle popisu bych řekl, že může jít o tzv. déjà vu. Nemáš vize budoucnosti, ale zpětně máš pocit, že to, co se děje, jsi už zažila, protože se ti aktuální zážitek omylem propíše do dlouhodobé paměti. Vzpomínáš si na něj, jako kdyby nastal někdy dávno, ale on se děje teď.

Jiná možnost je, že se ti zdá spousta různých snů, ale jen ty, které se vyplní, si víc zapamatuješ a přisuzuješ jim hlubší význam, než snům, které nevyšly.

Další možnost je, že náplň tvých snů je natolik běžná, že je jen otázkou času, než se jakákoliv vize naplní. Třeba kdyby se ti zdálo, že bude pršet... a za týden nebo dva by skutečně pršelo...

Ale třeba se pletu a jednou se ti budou zdát čísla z loterie a vyhraješ miliony.
Nebo také při investování na burze by stačilo znát budoucnost minutu dopředu a vydělala bys na tom ohromné bohatství.

Alík

Souvislost v tom být může.
Lidská představivost je všemocná a náš mozek nám může občas naservírovat našemu vědomí cokoliv, co si zrovna přejeme vidět. I když to bohužel není skutečné.

Ahojky,
není to vůbec zvláštní, nějaký vtipálek má radost, že konečně našel dostatečně důvěřivou fanynku, ze které si může vystřelit. Hlavně si dej bacha, kdyby po tobě tahle falešná Iveta chtěla poslat peníze...

Samozřejmě, že je i druhá možnost – že Iveta skutečně žije a někdo vytvořil obrovské spiknutí, do kterého zapojil železničáře, záchranku, policii, pohřebáky, všechna seriózní i bulvární média... a pak po téhle rozsáhlé akci zapomněl Ivetě říct, že by neměla jen tak vyžvanit pravdu čtrnáctileté slečně na Facebooku.

Věříš všemu, co si přečteš na sociálních sítích?
Říkáš, že ti poslala fotku – zkusila sis tu fotku hodit do vyhledávače, jestli už nebyla kdysi někde zveřejněná? Případně o fotomontážích jsi nikdy neslyšela?

Alík

Ahoj,
pokládáš si zajímavou otázku. Je dobře, že jsi zvídavá a přemýšlíš nad tím, jak svět funguje. Jsi ve věku, kdy si člověk tvoří názor na svět, hledá smysl toho, co se děje, zamýšlí se nad tím, co je za viditelnými věcmi. Jak píšeš, je to něco, co lidi zajímá odpradávna, snaží se najít si pro sebe smysl života a místo ve světě tak, aby mu lépe porozuměli. Každý má svou vlastní životní filosofii, přesvědčení či víru, která je někdy těžko pochopitelná a vysvětlitelná někomu jinému, kdo třeba přemýšlí jinak.

Tajemno bývá lákavé, ale nemělo by člověka pohltit tak, že nezůstane nohama na zemi a bude experimentovat např. s vlastní psychikou, pak může být i nebezpečné. To, co se učíte ve škole, je v množství informací a složitosti světa pouze výběr toho základního, co jako společnost považujeme za důležité poznání. Možná v rámci občanské výchovy či filosofie je více prostoru na přemýšlení nad podstatou věcí. Ptáš se, jestli je svět věda, nebo senzace. Nejsem si úplně jistá, co tím máš přesně na mysli.

Co lze říci s jistotou je, že věda je vyvíjející se soubor pravidel, jak si ověřovat, co je (nebo může být) pravdivé. Je to tedy způsob, jak o světě přemýšlet a odkrývat jeho tajemství. A ono průběžné „odkrývat“ je na tom to důležité, poznatky ve vědě se totiž v průběhu času mění, vylepšují a někdy i zcela převrátí to, jak svět vnímáme (jako v případě teorie relativity, nebo kvantové teorie). Jiným způsobem (tradičnějším), jak svět vnímat je třeba filosofie a nebo třeba z historie známé mytologie. Všechno jsou to pohledy na svět, které mají svůj druh opodstatnění a navíc se nemusí vždy vzájemně vylučovat. Otázkou vztahu vědy a filosofie se zabývá např. Marek Vácha (můžeš si najít jeho úvahy na internetu), který říká: Věda nám dává odpověď na otázku Jak? a filosofie/víra Proč?. Jsou to jiné úhly pohledu a oba jsou potřebné. Otázka Co je pravda? je jistě důležitá a neexistuje na ní snadná odpověď.

Člověk pravdu hledá celý život v různých situacích. Je dobře, že se nad tím také zamýšlíš, to je postoj mladého otevřeného člověka. Myslím, že takový postoj člověka snáze k pravdě přiblíží, než postoj toho, který má „vždycky pravdu“ a jiné názory ho nezajímají. Můžu Tě povzbudit, že lidé, které zajímá smysl toho, co se děje a jak funguje svět, existují a přemýšlí o tom. Můžeš zkusit s někým blízkým (kamarádkou, sourozencem, rodiči, učiteli) o tom rozvinout zajímavý rozhovor.

Ať se Ti daří,
Modrá linka

Hodně lidí o tom přemýšlí a debaty mezi zastánci vědeckého poznání a zastánci všeho toho ostatního poznání můžou být dost bouřlivé.

Já se kloním k názoru, že svět je spíš ta jedna velká věda. Protože podle mě nejde o to, které závěry se člověku více líbí a které mu připadají z kdovíjakých důvodů spravedlivé, ale spíš o to, které závěry odpovídají pozorování a které vedou k lepšímu pochopení světa. Předpokládám totiž, že vesmír samotný se o nás nezajímá a že v něm neexistuje žádná složitá síla, která by před zvídavými výzkumníky planety Země pečlivě schovávala důkazy o fenoménech, na které méně pozorní pozemšťané ochotně věří.

Základním stavebním kamenem vědy je reprodukovatelnost, tedy že za stejných podmínek se dějí stejné věci. Pokud se nedaří pokus nezávisle zreprodukovat (ta nezávislost je důležitá!), je testovaný předpoklad nejspíš chybný, neplatí, že pokud uděláme A, tak nastane B. Neznamená to automaticky, že po A nemůže nastat B z jiných důvodů, třeba náhodou, nebo proto, že krom A se děje ještě X a tohle X způsobuje B.

Pokud třeba uvidím ducha, pomyslím si, že mám halucinace, protože jsem sám, kdo ho vidí... a kdybychom ho viděli dva najednou, tak máme z nějakého důvodu skupinovou halucinaci (třeba jsme něco špatného snědli, nebo jsme viděli stejný film). Pokud pozorovaný duch nejde nafilmovat, nejde vyfotit, neexistuje nezávislé pozorování a je mnohem pravděpodobnější, že mě šálí vlastní mysl, než že jsem spatřil důkaz posmrtného života. Vysvětlení, že duchové také jdou s dobou a že je jejich podoba nějak maskovaná před moderními fotoaparáty (které dovedou být v lecčems lepší než lidské oči), mi přijde absurdní.

Ještě lépe jdou vysvětlit různí démoni. Již někdy v roce 1760 popsal Charles Bonnet syndrom (který se teď jmenuje po něm), při kterém u asi desetiny částečně slepých lidí obrazové centrum v mozku samo vytváří halucinace. Neurony nedostávají signál, prostě se nudí a tvoří náhodný šum. U někoho vytvářejí geometrické obrazce, u jiného třeba přehrávají nesmyslný film... a protože máme v mozku hodně neuronů na rozpoznávání tváří, vidí někteří polo-slepci halucinace zdeformovaných tváří. Nedůvěřuje-li takový člověk nyní již dobře prozkoumanému vědeckému vysvětlení, může si myslet, že vidí démony a že mu dává nějaká vyšší síla znamení...

O astrálním cestování jsem už povídal u jiného dotazu před půl rokem, viz www.alik.cz/p/246593

Je též velmi dobře prokázáno, že dospělý lidský mozek neumí správně vyhodnocovat pravděpodobnosti. Dospělí často věří instinktům a ty je táhnou k matematicky zcela chybným závěrům. Třeba homeopatika – pilulky, které jsou ředěné tolikrát, že neobsahují s velkou pravděpodobností žádnou léčivou látku – přesto si je kupuje spousta nemocných (někteří i místo skutečných léků). Nebo z jiného soudku: pokud desetkrát po sobě vyhraju v ruletě, nemusí to znamenat, že můj osud řídí nějaká tajemná vyšší moc a že mě odměňuje za mé skutky.

Všechen ten nevědecký nános, o kterém hovoříš, jsou převážně překonané teorie, které se nějakým způsobem udrželi ve společnosti z doby, kdy věda ještě nedokázala nabídnout lepší vysvětlení. Ani ten nejchytřejší vědátor v raném středověku si netroufal vysvětlit duchy a démony, nevěděl, že člověk je jen o kousek chytřejší zvíře, že nemoci jsou způsobené bakteriemi a viry... a část té staré lidové moudrosti přežila dodnes. Případně ji někteří podnikaví koumáci vylepšili, aby vypadala seriózněji a aby na ní něco vydělali.

Samozřejmě, že existuje spousta otázek, pro které věda zatím nenabízí žádné odpovědi. Ale jak jsem již naznačil v úvodu, rozdíl je zejména v přístupu k hledání odpovědí, nejde o to, kdo jich poskytne víc. Naprosto nepřehlédnutelný rozdíl je také ve výsledcích – věda dala během posledních staletí lidstvu ohromnou moc. Zachraňujeme nemocné, létáme do vesmíru, povídáme si po celosvětové počítačové síti a máme tak silné zbraně, že už raději skoro vůbec neválčíme. Naproti tomu tajemno nám jen trošku obohatilo kulturu... jsou to hezké pohádky, nic víc.

Uf, to jsem se rozpovídal... snad jsem ti trochu rozjasnil svět.

Alík