Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alík radí dětem

    Na otázky odpovídají

    pracovníci linky důvěry Modrá linka, psycholožka BáraV, MUDr. Jiří Staněk, bojovníci proti kouření z projektu Nekuřátka, český klub skeptiků Sisyfos a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

    Dotazy mohou pokládat pouze čtenáři mladší 15 let.

    Vyhledat odbornou pomoc

    Víc starostí a sebepoškozování

    Ahoj Alíku,
    řeším několik problémů
    1. Mám nutkání k sebepoškozování a nevím co s tím

    2. Málem sem se pokosila spáchat sebevraždu. A to tak že sem se chtěla pořezat.

    3. Mám strašné zdravotní problémy. Jsem alergik a mám novou vyrážku a nevím proč. K tomu k nám přišla kočka a kýchám. Taky si nemůžu pomoct a jím tajně sůl z mističky. Mamka mi to zadrhla a mě pak všechno strašně vadí. Už nejím sůl týden a taky je to znát.

    4. Tenhle problém vyplívá z problému se solí. Napsala mi kamarádka, úplně normálně ale já sem z toho ztropila „scénu“.

    5. Chci jít na víceleté gymnázium a já sem ten ročník který to má nejvíc těžké. Zavřely nás ve čtvrté třídě a pak i teď a taťka říká že takhle mě na gymnázium nevezmou. Testy děláme pozdě večer táta je jinak v práci. Vyvynuje to na mě strašný psychický tlak.

    6.Věřím na duchy. V tom by nebyl problém kdyby si z toho tát nedělal srandu.
    Poslední dobou se pokouším o astrální cestování a měla jsem to najitý na jedný stránce. Ale viděl to i táta a na tý stránce bylo napsaný že člověk může mí t astrální s*x. Takže mě s tím prudí.

    Vím že je toho moc ale snažila jsem se to popsat co nejlíp. Díky za odpověď

    holka, 10 let, 22. ledna

    Ahoj z Modré linky,
    díky za důvěru, se kterou jsi se na nás obrátila. Vnímám, že je toho hodně, nad čím teď přemýšlíš a je prima, že na to nechceš být sama a píšeš nám.
    Je mi líto, že se cítíš tak, že máš chuť si ubližovat a málem si se pokusila o sebevraždu. Věřím, že to pro Tebe není snadné a že nevíš, co s tím. Nepíšeš nic bližšího o tom, co tyto stavy způsobuje, chtěla bych Tě však povzbudit, abys na cokoliv, co se Ti děje, nebyla sama a svěřila se někomu ve svém okolí, komu důvěřuješ - rodičům, prarodičům, tetě, strýci, učitelce, školnímu psychologovi... Společně můžete přemýšlet o tom, co udělat, aby Ti bylo lépe, možností může být i návštěva psychologa, kde bys pro sebe mohla získat další podporu. Pokud by Tvé černé myšlenky zesilovaly, můžeš také ihned zavolat nám nebo zdarma na Linku bezpečí, tel. 116 111.
    Píšeš, že cítíš tlak z přípravy na přijímací zkoušky na gymnázium. Napadá mě, že i o tomto by bylo možné si doma promluvit, třeba s tátou probrat, jak si učení na přijímačky lépe rozvrhnout, například se mu věnovat více o víkendu nebo nějaké úkoly zkusit přes den sama a večer je jen s tátou zkontrolovat. Existují také on-line přípravky, kde látku vysvětluje učitel. Možná by stálo za to s ním diskutovat i ohledně stránek astrálního cestování, říci mu, co Tě v tom trápí, co Ti nesedí, vyposlechnout si i jeho názory a důvody, a zkusit společně najít nějaký kompromis.
    Ohledně Tvé chuti na sůl mě napadá, zda Ti třeba nemohou chybět nějaké látky - to může nejlépe prověřit lékař nebo alergolog. Lze dále hledat cesty, jak se více uvolnit, jak v klidu komunikovat s kamarády, spolužáky - často pomáhá dělat věci, které Ti přináší klid a uvolnění, věnovat se tomu, co máš ráda, svým koníčkům, být k sobě hodná.
    Nevím, zda jsi v této odpovědi našla všechno, co potřebuješ, e-mail má v tomto své omezení a ne vždy jde odpovědět na vše. Jsme Ti však dál k dispozici, pokud budeš potřebovat - třeba po telefonu, chatu nebo Skype, kde je více prostoru doptávat se. Všechny kontakty najdeš tady: www.modralinka.cz. Je v pořádku říci si o podporu a pomoc, tu občas potřebuje každý z nás.

    Přejeme Ti hodně sil a vše dobré,
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Víc potíží - nemám chuť žít

    Aliku pomoc mám kluka kterýmu je 16 a mamka říká že je beztak jenom nádr*zenen a že myslí jen na s*x že mě okrade a že tak a poslední dobou mám chuť nežít prostě nemám ráda svůj život a já nwm jak dát konec klukovi abych ho neranila a prostě mám hodně problému cítím se jak bez duše prosím pomoc tě mi co mám dělat hrozně mě to stresuje a chci žít někde jinde asi to zní hrozně ale nemusím moji mamku mluví sprostě atd a říká že nejsem její a já nevím jak dál nemám vůbec chuť žít ani škola mi někde a stejně dopadnu blbě říkají to všichni a vůbec nesnáším se a nikdy sem se neměla ráda nwm co mi je ale já bych potřeboval hrozně moc pomoct

    holka, 12 let, 20. ledna

    Ahoj, zdravíme Tě z Modré linky,
    na konci svého dotazu píšeš, že potřebuješ hrozně pomoct. Jsme tu pro Tebe s naší odpovědí a oceňujeme, že jsi napsala. V Tvém dotazu si můžeme přečíst docela hodně o tom, co prožíváš a co se Ti v životě děje. Je moc dobře, že jsi otevřeně napsala a všechno nám popsala.

    Pokud správně rozumím, řešíš teď, jak ukončit vztah s klukem, kterého máš. Pokud jde o šestnáctiletého kluka, o kterém píšeš na začátku, myslím, že o něj vzhledem k jeho věku nemusíš mít velký strach. U rozchodů obecně však platí, že je dobré včas a férově říct, jak to mám. Většinou to samozřejmě bolí, to k tomu patří. Víc bolí ale to, když třeba nic neřekneme a nechováme se pěkně, najdeme si někoho jiného a podobně. Je lepší to druhému říct přímo, ale pokud bys to nezvládla, můžeš to i napsat. Pokud chceš, můžeš tomu klukovi sdělit i něco příjemného - že je fajn kluk, že je dobře, že jste spolu mohli prožít něco pěkného nebo něco dalšího.

    Ostatní, co jsi napsala - že máš hodně problémů, cítíš se jako tělo bez duše a nemáš sama sebe i svůj život ráda tak, že nemáš chuť žít, si také zaslouží pomoc. Potřebuješ někoho, kdo by se Ti věnoval, kdo by Ti pomohl se vztahem k mamce, k sobě, se školou i vším dalším. Říkám si, jestli máte školního psychologa - hodně jich funguje nyní online. Tam by bylo možné začít. Psychologovi můžeš všechno říct, nebo dát přečíst tohoto Alíka. Pokud by to nebylo možné, můžeš zavolat na Modrou linku, nebo napsat do našeho chatu. Je možné najít i nějakou dospělou osobu, která by Ti pomohla (je možné jí také dát přečíst tohoto Alíka), která by mohla stát při Tobě a pomohla Ti psychologickou pomoc najít.

    Ráda bych napsala, že si myslím, že vůbec nemusíš dopadnout blbě. Naopak. Jsi holka, která má teď svoje těžkosti, ale v Tvém životě může být o hodně líp, zvlášť s odbornou pomocí. Teď jsi k tomuto životu statečně udělala první krok - to chceme moc ocenit. Přejeme hodně síly a odvahy k těm dalším.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Jak se vyrovnat se smrtí?

    Mám otázku, jak se vyrovnat s případnou VLASTNÍ smrtí?
    Asi před rokem a půl se mi na hrudi vytvořilo asi pět fleků, když jsem to ukazovala mámě, řekla, že jsou to pihy nebo nějaká vyrážka. Nechala jsem to tedy být a čekala až to zmizí. Pak přišla korona, prázdniny a já si na to celkově nedávala pozor, ani to nesledovala.
    Teprve nedávno jsem si všimla, že fleky ztmavly a udělalo se jich o něco víc. Když jsem to ukazovala tátovi, začal strašně jančit, křičet a pak plakat, ptal se mě jak dlouho to mám a když jsem řekla že přes rok, začal plakat ještě víc.
    V naší rodině máme rakovinu už dlouho, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych jí mohla mít i já.
    Šli jsme za kožní, a já jsem v nemocnici prý na pozorování.
    Doktoři se mnou vůbec nekomunikují a ignorují moje dotazy, rodiče jenom pláčou a sourozenci se se mnou baví, jako by mě už nikdy neměli vidět.
    Chci ti říct, že tě mám strašně rád.
    Nikdy jsem nic ošklivého co jsem ti řekl nemyslel vážně.
    Atd.
    Myslím že umírám, a oni mi to jen nechtějí říct, přijde mi smutné, že mi zatajují vlastní smrt.
    Jak se mám srovnat s tím co se děje?

    holka, 13 let, 14. ledna

    Ahoj,

    je mi líto, že teď řešíš takové náročné a těžké věci. Nevím, zda na Tvou obrovskou otázku, jak se dá srovnat s vlastní smrtí, existuje správná a obecná odpověď. To, co mi připadá velmi důležité, je nebýt na to sama, mít o tom s kým mluvit, ať už s psychologem, nebo třeba nějakou doprovázející osobou, která umí pracovat s tématem umírání a pocity, které s tím můžou být spojené. Myslím si především, že není v pořádku, co se kolem Tebe teď děje. Připadá mi neprofesionální chování lékařů, kteří s Tebou nemluví o důležitých věcech, ačkoli jim kladeš otázky, a rodinou, která s Tebou mluví, ale tak, jako by Tě už neměli nikdy vidět. Myslím, že máš právo vědět, co se s Tebou děje a podle toho se zařídit, můžeš využít i podporu psychologa, který bývá v nemocnici k dispozici a může Tobě i rodině být oporou. Myslím, že je velmi důležité s nimi mluvit o tom, jak moc Tě trápí nejistota ohledně tvého života, a že si myslíš, že umíráš. Pokud by to bylo těžké, můžeš jim ukázat svůj dotaz s naší odpovědí. Je důležité, abys měla s kým sdílet své myšlenky, které Tě trápí, abys s tím vším, co na Tebe tak doléhá, nebyla sama. Sdílení velmi pomáhá, uleví a také sbližuje. Pokud je to teď tolik těžké pro rodiče, že o tom s Tebou nemluví, měli by Ti pomoci zajistit podporu psychologa. Může Ti také pomoci si třeba i psát deník nebo to, co prožíváš, napsat do dopisu. Také my jsme Ti dále otevřeni, kdybys to chtěla více probrat, ať už na telefonu, Skypu či chatu (www.modralinka.cz).

    Držíme Ti pěsti,
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Jsem trans a pořád smutný

    Dobrý den,
    první bych chtěl říct že jsem trans kluk takže budu psát v mužským rodě, přestože mě dřívější dotazy byly v ženským.
    Chtěl bych se zeptat co může znamenat že mi události a moje vzpomínky připadají vzdálené jako bych je nikdy nezažil jako bych si je vymyslel. Nevíte, jestli se nemůže jednat o nějakou psychickou nemoc?
    Jinak jsem pořád smutný a chce se mi brečet což ale před rodiči nevyjadřuju a nechávám to zavřené v sobě. Jediná chvíle kdy se cítím žít je když jsem na tréninku (dodržujeme opatření).
    Předem díky za odpověď.
    Anonym

    Kluk, 14 let, 13. ledna

    Zdravíme Tě z Modré linky,

    ptáš se nás, jestli nemáš nějakou psychickou nemoc, když Ti minulé události a vzpomínky připadají, jako bys je nikdy nezažil, a přidáváš i to další, co prožíváš. Děkujeme Ti za otevřenost, nemusí být lehké to takhle všechno povědět.

    Co se týká vzpomínek, máme je uchované v naší mysli, a může se zdát, jsme je ani neprožili, že třeba ani "nejsou naše". To, že to tak je i u Tebe, není mimořádné, můžeš být klidný.
    Je mi líto, že jsi pořád smutný. Říkám si, čím to asi je, co všechno se s Tebou děje. Už jen to, že člověk prožívá, že je "trans", může být pořádně náročné. Je moc dobře, že máš trénink, kdy cítíš, že žiješ. Bylo by moc fajn, kdyby takových okamžiků bylo více, a kdybys nemusel být pořád smutný. Myslím, že by s tím šlo něco dělat. Napadá mě, že by Ti s tím vším mohl pomoci odborník na lidskou duši, psycholog. Před ním se můžeš "otevřít", svoje pocity vyjádřit, nemusíš se ničeho bát. Možná máte ve škole školního psychologa nebo psycholožku, můžeš začít tam. Pomoc si určitě zasloužíš, není lehké, čím procházíš.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Mamka mě nechce vzít k psychologovi

    Dobrý den, před nějakou dobou jsem psala dotaz kt se jmenuje: (jiné téma, cítím se na 5 let) Doporučili jste mi abych se spojila s dětským psychologem. To bych moc ráda tak od 7 let. Mám opravdu hodně problémů, strachu a dalších. Ale moje máma se nedá přemluvit. Hodně krát jsem jí prosila jenže říká :

    1. Neříkám že všechny psychologové jsou dobrý ale ty si s tím musíš poradit sama. Chápu lidí kteří jdou na psychologii protože mají nějaká trauma (bylo zemětřesení, viděli něco hrozného a teď mají z toho problémy). Ale tobě se nic nestalo a tak to asi nemůže nikdo změnit kdo tě ani pořádně nezná. Copak tě může člověk poznat za pár návštěv? Ty jedině sama to umíš zvládnout.
    2. Znám hodně lidí co měli nějaké malé problémy ale potom šli k psychologovi a ten je nutil si na ty věci vzpomínat a oni potom byli hrozně smutný a zabili se
    3. Jen slabý lidé potřebují psychologa 🙄

    Hodně krát jsem s ní o tom mluvila. Prostě to nejde žádným způsobem.
    Potřebovala bych si nějak poradit s tím dotazem kt. Jsem zadala dříve:
    Jiné téma
    Cítím se na 5 let
    Dobrý den, nevím, co mám dělat. Je mi 12 let, v létě už bude 13. V svém srdci jsem stále velmi mala a zranitelna. Cítímí se asi na 5 let, nejvíce večer. Stále si hraji s panenkami a sleduji pohádky a filmy pro malé dětí, ve škole nejsou problémy, neříkám sprostá slova, ale nerozumím ostatním teenagerům, ale s malými dětmi vycházím velmi dobře. Loni v létě jsem jel na tábor 5–10 let (na vlásku istan, resort Březová) i když mi je 12 tak tam mě přijali. Bylo to úžasné, animátoři, všechno se točilo kolem nás bylo to tak kouzelné pokoje jsme měli v nádherném zámku. Pokud nechcete něco dělat nemusíte. Mohla by vám chybět máma a nikdo nedával a neřekl, že jsem VELKA a že se mi nemá stýskat. Letos jsem z emailu své mamky napsala (s jejím povolením), jestli k nim mohu i letos jít. (Organizace je velká, nepamatují si mě) Bylo mi řečeno, že ne, jsem příliš VELKÁ zase... Zase to hrozné slovo! Teď to píšu a chce se mi brečet. Nemám ráda tábory a jiné aktivity pro ty velké. Miluji pohádkové postavy a celý program pro malé. Co je se mnou špatně? Brzy mi je 13 a je mi 5 let v srdci. Když mi z tábora napsali, že ne, zlomilo mi to srdce, už 2 hodiny brečím a vždy to tak je. Mají hodně táborů pro velké jenže tam se nikdo nebude s námi mazlit. Není tam zábavný program ale jen tak obyčejný, vše se tám musí dělat a ještě bydlí v chatách a nesmí se tám stýskat. (Byli ve stejném turnusu takže to vím). Co je se mnou špatně? Brzy mi je 13 a je mi 5 let v srdci. Když mi z tábora napsali, že ne, zlomilo mi to srdce, 2 hodiny brečím a vždy to tak je! Proč jsem příliš stará na to, abych dělala to co miluju. Proč pětileté děti, které nechtějí ani jít do tohoto tábora .. které jsou tlačeny matkou, kteří potřebují hodně péče, kteří mají spoustu potíží, jdou tam. A já, kdo o tom sní z celého srdce, si to budu pamatovat po celý život, budu tam nejposlušnější, nebudou se mnou problémy, mohu pomoci, pokud je třeba ... Ne, nedostanu se tam. Proč jsem příliš „stara“ na to, co miluji. Mám přestat? A stát se teenagerem. Mohu předstírat, že jsem se stal, ale ve své duši bude prcek .. co mám dělat, jak uhasit svůj vnitřní svět. Nebo co jiného dělat. Mamka mi říká že to nevadí, snaží se mi pomoct. Říká že sama taková byla, že je lepší být menší než sprostý puberťák co se ještě se všemi hádá. Mě to ale moc nepomáhá. Prosím "opravte mě". Potřebuju radu. Ještě že mám rodiče co mě podpoří, nevadí jím to a doma jsem úplně vpořadku... Mamka pokud chci tak si se mnou i ráda zahraje. Ráda by mě dostala i na ten tábor atd.

    holka, 12 let za chvíli 13, 27. listopadu 2020

    holka, 12 let, 9. ledna

    Ahoj,

    reaguješ na naši odpověď na Tvůj minulý dotaz. Ráda bys šla k dětskému psychologovi, mamka je ale proti. Potřebuješ poradit, co by se dalo dělat. Mrzí mě, že pro Tebe v tuhle chvíli není možné mít pro sebe podporu psychologa. Z toho, co píšeš, vnímám, že má mamka ohledně návštěvy odborníka různé obavy. Posílám odkaz na článek, kde je hezky vysvětleno, jak to při sezení obvykle chodí. Můžete se na to s mamkou podívat, pokud byste chtěly: https://nevypustdusi.cz/2019/05/09/jak-to-vypada-pri-navsteve-psychoterapeuta/.
    Věřím, že Tě hodně trápí to, že to, jak se cítíš, nezapadá do věku, ve kterém jsi. Přála bych Ti, abys mohla být sama sebou. Zároveň takto na dálku po emailu Ti nedokážu dát odpovědi, které bys potřebovala a které by Ti pravděpodobně mohl dát právě spíše psycholog anebo psychiatr. Myslím si, že téma, o kterém píšeš, by si zasloužilo mnohem více prostoru, aby se dalo lépe prozkoumat a přijít na způsob, jak to udělat, aby ses cítila alespoň o trošku lépe. Bohužel, na to neexistuje jedna zaručená rada. Kdybys chtěla, můžeme to o něco podrobněji probrat na Modré lince - na chatu, telefonu Skypu anebo WhatsAppu. Kontakty najdeš na našich webových stránkách www.modralinka.cz. Napadá mě také, že by ses mohla zkusit obrátit na školního psychologa, pokud ho ve škole máte - obvykle je možné ho kontaktovat i bez souhlasu rodičů.

    Hodně sil přeje,

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Jsem unavená a nic mě nebaví

    Ahoj, nevím úplně jak začít ale poslední dobou se cítím hrozně. Už asi od vánoc Jsem furt unavená, nic mě nebaví, neustále jsem smutná... Nevím ale proč, ja nemám důvod. Jakože můj důvod je škola, nezvládám ji ale to tak maji i ostatní, ne? Nevím co dělat. Nemůžu to říct mámě, nemám u ní tu důvěru. Nikomu jinými z, rodiny take ne. A učitelům nebo někomu ze školy rozhodně nechci, to radši těm rodičům. Nevím co mám dělat. Dneska je to druhý den co jsen nebyla na žádný online hodině. Za tento týdne jsem udělala jen jeden úkol do školy. Nemám tu energii na to, dělat něco pořádně. Jakmile mám dělat něco do školy, chce se mi brečet. I teď jsme strašně unavená, chtěla bych jít spát ale nemůžu, co kdyby přijela máma domu předčasně což se občas stane. Nemůže mě tu najít spát. Nic mě nebaví. Můj koníček je kreslení, ale i to me poslední dobou vůbec nebaví. Nemám nic co by mě bavilo. Spánku mám celkem dostatek, sice chodím spát pozdě, ale zároveň vstávám pozdě. Nevím proč se takto cítím. Vadí mi to. Mám kvůli tomu před sebou spoustu problémů. Jak hodlám vysvětlovat to, že nechodím na online hodiny? Když řeknu že jsem unavená a často i dost vystresovaná, řeknou mi že tpto je v živote normální. Nevím co jinýho jim říct. Chtěla bych jít spát, ve snech je to lepší jak tady, nemám tp tu rada. Co mam tedy dělat abych nebyla furt smutná, unavená a demotivovaná? Prochazky ven na čerstvým vzduchu mi nepomáhaj, mý koníčky mě teď nebaví a moji kamarádi bydlí moc daleko na to, abych mohla za nimi. Promluvit si nemám s kým. Nemám nikoho komu bych věřila na tolik, abych mu o tomhle řekla (tady mi to říkat nevadí, protože je to anonymní) Polovina z mých kamarádů se cítí stejně jako já, taky kvůli škole. Já chci být naživu, ale chci být šťastná, takhle je to o ničem. Jen se stresovat ze školy. A stejně, ať se stresuju jakkoliv, stejně mi záleží jen na tom, kdy už konečně budu moct jít spát. Co bych měla teď tedy dělat?

    holka, 13 let, 7. ledna

    Ahoj,

    je mně líto, že Tě trápí únava a apatie (nebaví Tě nyní ani koníčky) a je dobře, že se nad tím zamýšlíš a napsala jsi do naší poradny.
    Nejdřív by to chtělo vyloučit nějaké onemocnění, to nejlépe u praktického lékaře/lékařky, zda se za Tvou velikou únavou neskrývá nějaká nemoc.
    Jinak to, co popisuješ, se velmi podobá syndromu vyhoření, který je dobře popsán na internetu. Je potřeba, aby ses nyní věnovala sobě a odpočinku, měla co nejvíc pohybu venku na zdravém vzduchu, zdravou životosprávu, přísun ovoce, zeleniny, kvašeného zelí, během dne dostatek tekutin. Pokud je to jen trochu možné, o- line hodin by ses účastnit měla, abys neměla později problém dohánět nějaké učivo, což by Tě ještě více zatížilo.

    Máš pravdu v tom, že hodně dětí I dospělých, kteří nyní pracují z domu, mají podobné potíže, jaké Ty popisuješ, stres současného covidového období je značný. On-line vyučování nemůže nahradit běžné školní vyučování, navíc pobyt doma u monitoru a obrazovek sám o sobě velmi vyčerpává.
    Měla by ses skutečně svěřit rodičům s tím, co se s Tebou děje. Můžeš jim dát třeba přečíst tento Alíkův dotaz s naší odpovědí. Je moc důležité, aby Tví rodiče věděli, jak trávíš své dny, jaké myšlenky Tě pronásledují, co s Tebou dělá únava, že vynecháváš školu, prostě aby věděli, co se s Tebou děje. Když se jim svěříš, velmi se Ti uleví. Budete moci situaci řešit společně, to Ti uleví a sdílení upevňuje rodinné vazby.

    Pokud bys byla zdravá a Tvůj stav se přesto nelepšil, můžeš se spolu s rodiči obrátit na psychologa/psycholožku, který/á by Ti mohl/a pomoci zbavit se únavy a vyčerpání.

    Přejeme Ti, ať se náš život co nejdříve vrátí do starých, vyjetých kolejí a aby ses cítila lépe, více svěží,

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Je mi špatně na těle i na duši

    Ahoj, poradno.
    Opět mám hrozný problém. Jelikož mi bývá neustále hrozně, po dlouhém přemlouvání se mnou dnes zašla máma k doktorce. Ta mě vyšetřila a prej, že mi nic není. Navíc mi vyšetřila věci, které je úplně zbytečné vyšetřovat, protože jsou v pohodě, no prostě neschopná doktorka. Jen mi řekla, že mám chodit ven a jíst. Nejhorší doktorka na světě, protože já jsem si 100% jistá, že mi něco je, úplně cítím jak mě to něco užírá zevnitř a já znám přece svoje tělo mnohem líp než nějakej cizí člověk. Jsem strašně naštvaná, protože kvůli té prohlídce jsem musela vstávat hodně brzo a ještě k tomu jsem nemohla ten den vůbec spát, takže jsem v noci naspala jen 4 hodiny. Mamka je kvůli té prohlídce na mě taky naštvaná, protože jsem prej hypochondr a k doktorce už mě nikdy nevezme, protože mi prej stejně nikdy nic není. Ta doktorka mi tam dělala i testy na covid a kvůli tomu mi teď valí krev z nosu a nemůžu dýchat, protože kvůli alergiím se mi snadno ucpe nos, když do něho něco strčíte. Taťka už na mě nějakou tu dobu řve a bije mě, nedávno jsem dokonce měla z toho tak opuchlej ret, že jsem nemohla ani jíst a ani mluvit. Dělá to prej proto, že si vymýšlím a pokud mi něco je, můžu si za to sama.
    Mám pocit, že bych měla jít i k psychologovi, třeba jen jednou, protože mi přijde, že jsem strašně přecitlivělá, jen na mě někdo zařve, nebo mě naštve a já se hned rozbrečím. Není to proto, že bych se toho daného třeba bála, ale spíš protože si uvědomím, že můj život nemá smysl a nejspíš skončím stejně zakomplexovaná jako ten člověk. Samozřejmě mamka, když jsem se jí svěřila, řekla mi, že to je jen puberta a že stejně psychologové vůbec nepomáhají, je to s nima jen ztráta času.
    Je toho na mě strašně moc a když si jen vzpomenu na tu hromadu úkolů do školy, uvědomím si, že to nemůžu zvládnout. Tak mi řekněte, co jiného mám dělat, než se zabít? Když mi nikdo na světě nemůže pomoct, nikdo mi nevěří a všichni se ke mně chovají jak k odpadu. Je mi jasný, že mi tu už jen ze zákona nemůžete napsat návod na sebevraždu, ale alespoň mi prosím řekněte, co byste dělali v mé neřešitelné situaci. Já totiž fakt nevím, co mám dělat. Na internetu jsem hledala způsoby na sebevraždu, ale ty jsou buď úplně debilní, nebo bych je nezvládla anebo na 90% stejně nevyjdou. Takže já jsem v takové situaci, která opravdu nemá žádné řešení, o kterém bych věděla. Jestli ale vy máte nějaký způsob na vyřešení, tak mi to prosím napište, díky.

    holka, 12 let, 4. ledna

    Ahoj,
    opět se obracíš na Alíkovu poradnu, protože nevíš, jak dál. Vyjadřuješ vztek na doktorku, která řekla, že Ti nic není, i když Ty cítíš, že něco není v pořádku. Také říkáš, že bys ráda navštívila psychologa, protože Ti přijde, že jsi hodně citlivá, ale mamka s tím nesouhlasí. Ze své situace nevidíš žádné východisko a chceš vědět, jestli nás nějaké napadá.
    Pozorně jsem si Tvou zprávu i ty předchozí pročítala. Vnímám, že se hodně trápíš a už to trvá dlouho, což je vyčerpávající. Říkám si, že nejnáročnější je na tom možná to, že se na to cítíš tolik sama, máš pocit, že se s tím nemáš komu svěřit. Už jsi to párkrát zkoušela a reakce nebyla taková, jakou sis přála. Chtěla bych ocenit, že se nevzdáváš a stále se pro podporu obracíš a díky tomu na to tak úplně sama nejsi. Zároveň ses svěřila i nám a my to, co cítíš a čím teď procházíš, bereme vážně a byli bychom rádi, aby se Ti dostalo co nejúčinnější pomoci.
    Mám ale pocit, že pomoc skrz dotazy v Alíkově poradně Ti nijak výrazně nepomáhá. Může to být tím, že jde o pomoc spíše jednorázovou - člověk položí dotaz a dostane odpověď, ale pro hlubší porozumění a vymyšlení cest k tomu, aby se Ti ulevilo, je nutné se moct vzájemně doptávat, probrat situaci i možnosti. To umožňuje například komunikace přes telefon přímo s námi na Modré lince nebo skrz jiné kontakty, které jsme Ti již poslali. Říkala jsi, že se telefonovat bojíš, tomu rozumím. Je mnoho lidí, kteří neradi telefonují, zvlášť pokud jde o věci, o kterých se často mluví těžko i naživo. Ale jak jsme již psali, příběhy klientů bereme vážně, věříme jim a chápeme, že o některých věcech je opravdu náročné mluvit a člověk se může zakoktat nebo mít problém s vyjadřováním. V těch chvílích jsme tam pro ně, nasloucháme a snažíme se společně dobrat k tomu, co klienta trápí a co může pomoct. Další možností, která mě napadá je využití chatu, který také funguje při Modré lince. Mohla bys mít na vyjádření myšlenek větší klid. Píšeš o tom, že bys ráda navštívila psycholožku, přemýšlím, jestli máte nějakou ve škole a jestli jsi zvažovala, že ji kontaktuješ.
    Zmiňuješ také to, že Tě taťka bije tak, že jsi kvůli tomu měla napuchlý ret. Jestli máš pocit, že to překračuje nějakou mez, můžeš se obrátit na OSPOD, což je organizace, která chrání práva dětí. Pomohli by Ti tam situaci doma vyřešit. I tuhle možnost je možné probrat více do hloubky s námi (www.modralinka.cz) nebo například na Lince bezpečí.

    Hodně sil.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Promluvit si s někým

    Dobrý den, potřebuju se tady s něčím svěřit a nevím na koho se obrátit. Někdy mě prostě z ničeho nic přepadnou záchvaty vzteku, jako třeba předevčírem, když jsem se hrozně naštvala na celkově elektroniku a jak momentálně řídí náš život a z ničeho nic jsem začala pěstí bušit do mého telefonu dokud mi nezačala téct krev ze všech kloubů na ruce. Chápu že je to dost špatné. A někdy mám takové divné myšlenky jakože bych mohla klidně zmizet a nikdo si toho nevšimne nebo že jsem prostě k ničemu a kdybych tady prostě nebyla vůbec by na tom nezáleželo protože nemůžu nic změnit. a nikdo mě prostě NEPOSLOUCHÁ! Nevím asi bych si o tom potřebovala s někým promluvt. S rodiči ne, mám je ráda, ale nechci jim o ničem říkat, aby si nemysleli že to jenom hrotím. Nevím, jestli si mám promluvit s psychologem, nebo s terapeutem, nebo s kýmkoli jiným. Prosím poraďte. Předem děkuji za odpověď.

    holka, 14 let, 30. prosince 2020

    Ahoj z Modré linky,

    díky za důvěru, se kterou jsi nám napsala. Někdy máš velký vztek, včera sis ublížila na ruce. Míváš taky myšlenky, že bys mohla zmizet, že nemůžeš nic změnit. Uvažuješ, že by sis o tom mohla s někým promluvit.

    Jsi moc odvážná, že jsi to všechno, co Tě teď trápí dokázala sepsat. Zkouším si představit, že i to stálo dost sil. Mrzí mě, co se Ti včera stalo a že míváš takové zatěžující myšlenky. Nevím přesně, jak dlouho se Ti to děje, anebo co všechno může ovlivňovat ten nepříjemný průběh (mohou to být třeba nějaké události v Tvé rodině nebo s kamarády, karanténní opatření, online škola apod.) Důležité ale je, že máš chuť s tím něco dělat, že to tak nechceš dál. Mrzí mě taky, že vnímáš, že Tě nikdo neposlouchá. Říkám si ale, jestli o tom všem vlastně někdo ví. Zdá se hodně těžké o tom začít mluvit, ale je moc důležité, aby to ještě někdo věděl a mohl Ti pomoct, třeba i s hledáním odborné pomoci psychologa. Zkus popřemýšlet o člověku v okolí, kterému důvěřuješ a bylo by možné se mu svěřit. Píšeš o rodičích, které máš ráda, a určitě by stálo za zkoušku říct to jim, i když se Ti do toho moc nechce. Někdy na začátek pomáhá dát druhému přečíst tyto naše zprávy.

    Zní mi to, že by opravdu mohlo pomoct, kdyby sis o tom s někým popovídala víc, jak píšeš. Zasloužíš si na to nebýt sama. Když budeš mít větší prostor o tom mluvit, bude taky snazší najít příčinu, proč míváš ten velký vztek a další myšlenky, které Ti mohou dlouhodobě ubližovat. Způsobů, jak se s nějakou pomocí zkontaktovat je více. Možná máte školního psychologa, kontakt na něj bývá na webu školy. Mohla by ses mu ozvat, dalo by se s ním povídat třeba online. Taky Tví rodiče nebo jiní dospělí Tě můžou podpořit, když budou vědět, co se děje a můžou Ti pomoct ve vyhledání psychoterapeuta, pokud budeš chtít. Existuje i anonymní terapeutická linka sluchátko (https://www.terapeutickalinka.cz/). Jsme Ti k dispozici na Modré lince (https://www.modralinka.cz/) anebo Lince bezpečí (https://www.linkabezpeci.cz/) pro podrobnější povídání anebo kdyby se Tvé nepříjemné myšlenky zhoršovaly.

    Sílu do dalších kroků a hezčí dny přeje
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Jak říct rodičům, že bych chtěla k psychologovi

    Ahoj poradno,

    teď o Vánočních svátcích jsem byla s celou rodinou v obýváku. Rodiče a sestra mi říkali že se vůbec nebavím s lidmi a že jsem uzavřená do sebe. Ve svém životě nemám moc kamarádů, ani jsem je nikdy nevyhledávala. Stačí mi těch pár co mám. Máma mi řekla, že bych si měla zajít k psycholožce. Já to odmítla, protože ani nevím co bych psycholožce řekla. Nemám nějaký úzkosti ani žádný problém. Sama ale někdy mám období kdy jsem nad ně a někdy vím že bych psychologa potřebovala. Někdy by jsem ráda šla za psycholožkou a řekla co se odehrává v mém životě, protože bych chtěla vědět co by mi řekli psychologové na moje problémy. Moje sestra dříve také chodila k psycholožce, protože měla nemoc OCD. Psycholožka ji tenkrát říkala, že každé dítě v pubertě by mělo navštívit psychologa. Já cítím tohle momentálně, ale bojím se to říct rodičům. Protože nevím jak mám říci rodičům, že chci jít za psycholožkou. Ale mám strach to říci a nevím jak to říci. Prosím o pomoc.

    S pozdravem Natálie

    holka, 12 let, 26. prosince 2020

    Ahoj, Natálie,

    píšeš o tom, co prožíváš a jak Tvoje chování vnímá Tvoje rodina. Připadá mi v pořádku a normální, že Ti stačí jen pár kamarádů a nejsi příliš upovídaná. Každý jsme jiný - někdo je více společenský a vyhledává častý kontakt s ostatními, je ho všude vidět a slyšet. Někdo je zase více introvertní - to znamená, že spíš naslouchá, než sám povídá, a tolik mu nevadí čas strávený o samotě anebo jen v malé skupině lidí. Obojí je v pořádku. Asi by nedávalo smysl, aby ses nutila do častého kontaktu s lidmi, když takový kontakt nevyhledáváš a necítíš se v něm dobře.
    Zároveň píšeš, že máš někdy období, kdy se cítíš být "na dně". To zní docela tíživě. Nevím, co přesně tím myslíš, a jak často se Ti to děje, proto Ti v tom takto na dálku nedokážu úplně přesně poradit. Pokud vnímáš, že by ses ráda svěřila psychologovi - chtěla bych Tě v tom podpořit. Chápu, že přemýšlíš, jak o tom říct rodičům. Myslím si, že bys jim o tom mohla říct upřímně, že by Tě zajímalo, co by Ti psycholog řekl. Můžeš třeba i navázat na to, že Ti mamka dříve navrhla, ať za psychologem zajdeš. Připadá mi prima, že chceš to, co Tě trápí, trochu víc prozkoumat a postavit se tomu čelem. Kdybys to celé chtěla ještě podrobněji probrat s námi, můžeš se nám ozvat na Modrou linku - na chatu, telefonu, Skypu anebo WhatsAppu. Kontakty najdeš na našich webových stránkách www.modralinka.cz.

    Zdraví

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Depresivní pocity, myšlenky na sebevraždu

    Zdravím všechny,
    mám hrozný problém. Nedávno jsem měla strašně depresivní období, jakože jsem se chtěla zabít, pořád jsem brečela a řezala se. Potom jsem začala brát antidepresiva, původně za účelem, abych se jimi otrávila. Pár jsem si jich vzala, ale potom mi došlo, že aby mě to zabilo, musím si k tomu sehnat ještě jiný lék. No, každopádně jsem je potom nějak začala brát pravidelně, protože mi po nich bylo vždycky strašně blbě (všimla jsem si, že mám po nich i hodně rozšířené zorničky) a nemusela jsem do školy. Po asi týdnu braní těch antidepresiv se můj stav výrazně zlepšil, byla jsem šťastná. Přestala jsem teda ty antidepresiva brát a po asi týdnu se můj stav začal zase zhoršovat. Před pár dny mě začal z ničeho nic několikrát za den přepadávat takový strašný pocit, zrychlí se mi srdce, nemůžu dýchat, celá se klepu jako kdyby mi byla strašná zima, jenže není, začnu si trhat vlasy, chce se mi křičet, chce se mi brečet a i brečím, akorát je to jakoby takové brečení bez slz. Je to jeden z nejhorších pocitů, které jsem kdy zažila. Jelikož trávím většinu času u mě v pokoji, mamka si toho nevšimla. Asi mě nechápete, ale vážně, je to hrozný pocit a nechci to už nikdy zažít i když určitě ještě zažiju. Začala jsem tedy včera brát zase ty antidepresiva a doufám, že se to zlepší.
    A tady nastává problém, co budu dělat, když mi ty antidepresiva nepomůžou? Co budu dělat až mi ty antidepresiva dojdou? Chtěla bych jenom podotknout, že žádná antidepresiva nemám předepsaná, jen jsem ukradla mamce jedno balení těch antidepresiv, ona si totiž každý měsíc objedná balík plný antidepresiv, už 2 měsíce si ale nic neobjednala. Mamka byla dokonce i několikrát v psychiatrické léčebně a hodila i k psychologovi, proto si říkám, že jsem možná po ní nějaké psychické problémy zdědila, nebo to může být jenom hooodně velký stres ze školy anebo mám stres kvůli tomu, že miluju jídlo, ale nejím, protože chci zhubnout.
    Prosím, poraďte mi co mám dělat 😭😭 Nikomu se o tom svěřit nemůžu, protože není nikdo komu bych důvěřovala. Mamce jsem se o podobných věcech už předtím svěřila, ona to ale neřešila anebo mi nevěřila. Na linku důvěry nechci volat, protože jsem strašně stydlivá, když s někým cizím mluvím, zakoktavam se, nevím co bych jim řekla a prostě si myslím, že by mi nevěřili anebo by stejně můj problém neřešili, protože by jim to nepřišlo nijak závažné.
    Prosím poraďte mi co nejdřív, co mám dělat, cítím se hrozně 😭😭

    holka, 12 let, 18. prosince 2020

    Ahoj,
    znovu se obracíš na Alíkovu poradnu a tentokrát upřesňuješ, co prožíváš a jak je to s Tebou a léky, které jsi zmiňovala v předchozích dotazech. Vážíme si Tvé důvěry. Bohužel, zpracování dotazů v poradně neprobíhá tak rychle, jak bys asi potřebovala.
    Tentokrát ještě více vidím jako nutné, aby ses co nejdříve svěřila někomu dospělému - buď se ozvala přímo nám na Modrou linku nebo na jiné kontakty, které jsme Ti už dříve psali. Nemusíš se bát, že by Ti někdo nevěřil nebo Tvou situaci zlehčoval. Podobné příběhy občas slýcháme a bereme vážně. Pracovníci jsou připraveni na pomoc, když se člověk nedovede vyjádřit, koktá, třeba i pláče nebo se špatně vyjadřuje.
    Pocity, které popisuješ, mi připadají vážné - myšlenky na smrt a její plánování, záchvaty paniky a trhání vlasů apod. Zasloužíš si určitě pomoc odborníka, prostě proto, že Ti není dobře, ať už na tom má podíl dědičnost nebo ne.
    Sama už jsi na vlastní kůži poznala, že by Ti správně nastavená léčba mohla pomoci a naopak amatérské užívání a vysazování léků může způsobovat nepříjemné i nebezpečné stavy a situaci zhoršovat. Žádné další léky bez porady s lékařem už neber a snaž se k němu dostat co nejdříve, aby Ti mohl správně pomoci. Jsem přesvědčená, že je teď potřeba se ke krádežím léků přiznat. Rodiče mají povinnost se o Tebe postarat, ale musí vědět, co se děje.
    Myslím, že by šlo svěřit se i mámě (třeba pomocí našich odpovědí), má zkušenosti, jak špatně se člověk může cítit, a určitě by si nepřála, aby ses takto trápila.
    A nebo se svěřit jinému dospělému, komu alespoň trochu důvěřuješ - třeba oblíbené učitelce, školní psycholožce, příbuznému. Pokud si nejsi jistá v hovoru, klidně jim můžeš poslat, to, co jsi napsala Alíkovi. Moc dobře jsi vyjádřila, co prožíváš a co se s tebou děje.

    Zasloužíš si podporu a pomoc.
    Hodně sil a brzkou účinnou pomoc Ti přeje

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Léky v krvi

    Mám dotaz a docela to spěchá. Když jsem na prohlídce u doktorky a ona mi odebere krev, nebo cokoliv jiného, pozná že beru prášky, které bych brát neměla? Třeba kdybych brala pravidelně antidepresiva, může to ta doktorka nějak poznat? (Neberu antidepresiva, jen mě to zajímá)
    Vím, že vám chodí spoustu dotazů, ale prosím odpovězte mi co nejdřív, spěchá to.

    Ahoj

    během dvou dní se opakovaně ptáš na to, jak fungují léky v těle a zda se při lékařské prohlídce (odběru krve) pozná jejich užívání. Je vidět, že Ti toto téma dělá starosti. Škoda, že jsi nám nenapsala více nebo nezavolala přímo na Modrou linku, abychom Ti mohli rychleji a účinněji pomoci. Budeme rádi, když se nám co nejrychleji ozveš přímo na Modrou linku od 9 do 21 hodin, na tel. čísle 608 902 410 nebo 731 197 477 nebo Skype (jméno modralinka) , abychom měli jistotu, že jsi v pořádku.
    Užívání léků se obvykle z krve pozná, někdy se tak kontroluje i jejich účinnost, nedokáži Ti ale říct po jakou dobu od posledního užití. Záleží totiž na tom, jaké jsou účinné látky a jak se v těle vstřebávají. Přítomnost některých látek v těle se dá poznat i jinak než z krve - např. krátce po užití podle zorniček, bělma atp.
    Nejdůležitější mi ale připadá skutečnost, že žádné léky ani v nejmenším množství nesmí být podávány nikomu, komu nebyly předepsány - je to uvedeno v každém příbalovém letáčku. Lékaři pečlivě zvažují kdy, co, komu a na jak dlouho předepíší. I když léky nemusí ublížit ihned, nepříznivě ovlivňují tělo vždy, když do něj nutně nepatří. U lidí, kteří ještě dospívají nebo mají nějaké onemocnění, je věc ještě složitější. Pokud víš o někom, kdo amatérským způsobem zkouší účinky léků a hazarduje tak se svým zdravím, rozhodně informuj někoho dospělého. Pro všechny případy, kdy člověk sní něco, co neměl (a třeba hrozí otrava), funguje nonstop Toxikologické informační středisko 224919293 nebo 224915402. Tam ale chtějí znát údaje potřebné pro zdravotní pojišťovnu ap., takže je stejně nutné, aby volal někdo dospělý. Ten také poskytne podle pokynů první pomoc.
    Ve svých dotazech zmiňuješ konkrétně antidepresiva - přemýšlím nad tím, jestli to nějak souvisí třeba s psychickými obtíženi Tebe nebo někoho, kdo je Ti blízký. Rozhodně je lepší říci si o pomoc odborníka - psychologa - než zkoušet marně nebo dokonce špatně samoléčbu. Není to žádná ostuda, i duše může onemocnět, jen se léčí jinak než zlomená noha. Nonstop a zdarma lze volat Linku bezpečí 116 111 nebo 112, čísla je dobré mít v mobilu uložená předem. U jiných služeb (podobně jako v Alíkově poradně) může být někdy nepříjemné, že pomoc není dostupná, přesně ve chvíli, kdy je potřeba.

    Pevné zdraví a klidné Vánoce přeje
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Vzteko-stres a únava

    Zdravím Alíku a spol. Opravdu se omlouvám, že vám sem zase píšu, ale vám důvěřuji nejvíce.. No nic, pojďme k věci. Jsem skoro pořád smutná. Chce se mi pořád jenom brečet.. Už to tak mám od malička, ale zatím jsem to nikdy neviděla jako problém, který by se měl řešit. Myslím že to začalo, když jsem nastoupila poprvé do školy. Vždycky když jsem něco nevěděla, neuměla nebo nechápala, dostala jsem se do takového.. No nevím jak to nazvat.. Řekla bych že vzteko-stresu.. Hned potom jsem začala brečet. Všichni učitelé a spolužáci se mě vždycky ptali: „Proč brečíš?“ Jenže já jim na to nedokázala odpovědět. Protože jsem to sama vlastně nevěděla.. A do teď úplně nevím. Takhle to bylo až do 5. třídy. Minulý rok se mi to podařilo, dá se říct „eliminovat“. Nebo spíš skrýt. Ale teďka (v 7. Třídě) se to zase vrací... Sice nebrečím přímo na veřejnosti, ale jakmile přijdu domů tak zalezu do pokoje, aby mě nikdo neviděl a brečím. Třeba i hodinu v kuse. Někteří moji kamarádi si všimli, že něco není v pořádku. Ale já je ujistila, že všechno je ok. Ani nevím proč to dělám.. Vím že by se mi hodila pomoc. Ale prostě si o ni nedokážu říct. Připadá mi že všechny svojí existencí akorát tak otravuju... Už se mi několikrát stalo že moji rodiče přišli do pokoje, zrovna když jsem brečela... Přijde mi že jediné co je zajímají je jaké mám známky, co mám na sobě za oblečení a proč jsem pořád na telefonu.. Protože jediné co mi řekli když jsem se pomalu dusila svými slzami je: Nebul furt a radši si ukliď pokoj, máš tu nehorázný bordel!“ Někdy však mám ke svému smutku důvod... Když mě někdo opravdu hodně vytočí, dostanu takový záchvat vzteku, že mě to vyprovokuje k pláči.. Nevím jestli to tak má více lidí.. Ale podle mě je to docela zbytečnost se na to někoho ptát. No, to bylo k smutku. Jenže kromě toho mě trápí taky strašná únava. Né únava jako bych nespala, ale únava, že mě nic nebaví ani nemotivuje. Prostě mi přijde že každý den je stejný.. Vstát brzy ráno, snídaně, jít do školy kterou nechápu, oběd, přijet domů, brečet, úkoly, večeře a jít spát. Prostě žádný zážitek. Nic nového. Pořád to samé.. Taky mě děsí, že až často přemýšlím nad otázkami jako: Co kdybych se vůbec nenarodila? Co kdybych se podřezala? Zajímalo by to někoho? Brečeli by moji rodiče kdybych zemřela? Jaký bude můj pohřeb? Co je vůbec po smrti?.. Mám pocit že se mnou něco není v pořádku. Vím že jsou to nejspíš všechno zbytečné dotazy a akorát plýtvám časem.. Ale pokud mi někdo odpoví nebo si to alespoň přečte, tak vám moc děkuji, mějte hezký den.

    holka, 13 let, 6. prosince 2020

    Ahoj,

    píšeš nám o nepříjemných pocitech, které se Ti opakovaně vrací - vztek, stres, únava, pocity, jako by Tě nic nebavilo. Často pláčeš, aniž bys dokázala popsat proč. Je úplně v pořádku, že přesně nevíš, proč začneš brečet, mnoho lidí to má podobně. Pláč je něco, co často nedokážeme ovlivnit a pojmenovat přesně jeho důvody. Někdy je fajn dovolit si plakat, často to trošku vyplaví všechno to napětí, co zrovna cítíme - i když chápu, že reakce okolí (rodičů anebo ve škole) dovedou být někdy nepříjemné.

    Otázky, které si ke konci Tvé zprávy pokládáš, mi připadají hodně tíživé i docela vážné - vnímám z nich, že Ti teď vůbec není dobře. Přála bych Ti, abys na to teď nebyla sama. Když se někomu svěříme, často to přinese alespoň trošku úlevy. Můžeš si třeba odpovědět na otázku, jaký to pro Tebe byl pocit, když jsi nám napsala o svém trápení anebo jaké to pro Tebe bylo číst naši odpověď. Připadá mi moc fajn, že máš kolem sebe takové kamarády, kteří si všimnou, že Ti asi není do smíchu. Chápu, že někdy je těžké před ostatními přiznat, že nejsme O.K. Zároveň je v pořádku se svěřit lidem, kterým věříme, někdy to kamarády dovede i více sblížit a přátelství posilnit. Chtěla bych Tě taky podpořit, aby ses s tím, jak se cítíš, svěřila rodičům - společně se můžete domluvit, co by se dalo dělat. Můžete oslovit třeba některého psychoterapeuta anebo se obrátit i na školního psychologa, pokud ho na škole máte. Psychologové a psychoterapeuti jsou zvyklí pracovat s podobnými problémy a postupně bys tak mohla hledat cestu, jak to udělat, aby ses cítila alespoň o něco líp.

    Píšeš také o únavě, kterou prožíváš, jako by Tě poslední dobou nic nebavilo. K tomu mě napadá, že to může trošku souviset i se všemi opatřeními, které teď platí kolem koronaviru - je to stresující doba sama o sobě, ve které chybí zážitky, o kterých píšeš. Třeba možnost udělat nějakou sešlost s kamarády, zajít do cukrárny na něco dobrého, věnovat se třeba různým kroužkům...O to víc je teď důležité říct si o pomoc a podporu - třeba právě od psychologa anebo psychoterapeuta.

    Kdybys chtěla, můžeš taky kdykoliv zavolat na linku důvěry a svěřit se s tím, jak Ti zrovna je - Linka bezpečí funguje nonstop a je zdarma (https://www.linkabezpeci.cz/), můžeš se taky ozvat k nám na Modrou linku - na chatu, telefonu nebo Skypu. Kontakty a provozní dobu najdete na našich stránkách www.modralinka.cz.

    Přeje hodně síly,

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Sebepoškozování - sebenenávist

    Ahoj Alíku a spol.
    Mám problém... Nejspíš trpím depresemi. Před 2 týdny jsem se začala řezat, protože nedokážu projevovat svoje emoce a zároveň nesnáším sama sebe. Už delší dobu nejím, nesocializuji se a uzavírám se sama do sebe, protože nechci být se svojí rodinou. Abych to zkrátila, žiju ve velice komplikované rodině, mám 4 sestry a rozvedená rodiče, z nichž mamce právě umřel tatínek (můj dědeček). Když se dozvěděla že se sebepoškozuji, řekla mi: "Ty si myslíš že svých sraček nemám málo?" Potom se mnou už nepromluvila. Chtějí to se mnou začít řešit tak, že mi najmou psychologa/žku, ale mě přijde, že nikoho takového nepotřebuji. Táta mi řezné rány vyléčil tak, že skoro nejsou vidět, ale nenechají mě být. Pořád se mě ptají Jak mi je nebo Jestli se něco neděje a nejčastější otázka je Proč nejím?... Nechci aby mě poslali k psychologovi/žce. V minulosti jsem měla psychologa, který mi pomáhal, ale nakonec jsem k němu přestala chodit, protože mi nijak nepomáhal (názor rodičů). Přemýšlím o útěku z domova, protože nezvládám to, jak ubližuju lidem kolem sebe. Nevím, jak by jste mi mohli poradit, ale prostě jsme to potřebovala někomu říct, ničí mě držet v sobě tu nenávist proti mě samotné... Jsem každou chvíli naštvaná na svojí rodinu a přátele. Jsme závislá na kofeinu a kouřím. Nevyroste ze mě nic výjimečného... Pomalu začínám přemýšlet o tom, že to celé ukončím... Díky, pokud jste dočetli až do konce.

    Veronika, 15 let, 6. prosince 2020

    Dobrý den,

    klientům od 15 let jsme zvyklí vykat, budu proto teď vykat i já Vám. Veroniko, když si čtu Vaši zprávu, říkám si, jak náročné období to teď pro Vás musí být. Věřím, že pocity, které prožíváte, musí být hodně tíživé - velmi silné pocity viny, nenávist sebe sama, těžká situace v rodině (nyní kolem smrti dědečka), to dokáže člověka hodně "rozhodit". Umím si představit, že v podobných situacích, kdy už nevíme kudy kam, nás mohou napadat i myšlenky na smrt. Moc bych Vám přála, abyste na to teď nemusela být sama a měla pro sebe co nejvíc podpory. To, co se Vám děje, není Vaše vina - něco, za co byste se měla obviňovat a nenávidět, spíše to vnímám jako vyjádření toho, že Vám teď vůbec není dobře a nevíte si rady. Sebepoškozování se v takové chvíli může zdát jako rychlý způsob, jak si ulevit, z dlouhodobějšího hlediska obvykle ale věci spíše zhoršuje.
    Píšete o psychologovi, ke kterému jste chodila, zmiňujete, že Vám pomáhal. To mi připadá moc důležité - Váš vlastní pocit, jestli jste se u něj cítila dobře. Chtěla bych Vás podpořit, abyste pro sebe někoho takového zkusila najít, psychoterapie dokázala alespoň trošku pomoci řadě lidem, kteří měli podobná trápení. Mohl by to pro Vás být bezpečný prostor, kde byste mohla pravidelně sdílet to, jak se cítíte, a postupně hledat způsob, jak to udělat, aby Vám bylo alespoň trošku lépe. V současné době má mnoho psychoterapeutů sezení i online. Můžete se (třeba i s rodiči) podívat třeba na tyto stránky:

    ZnamyLekar: https://www.znamylekar.cz/
    terap.io: https://terap.io/
    https://www.delamcomuzu.cz/

    Kdybyste chtěla, můžete také kdykoliv zavolat na linku důvěry a svěřit se s tím, jak Vám v tu chvíli je - Linka bezpečí funguje nonstop a je zdarma (https://www.linkabezpeci.cz/), můžete se taky ozvat k nám na Modrou linku - na chatu, telefonu nebo Skypu. Kontakty a provozní dobu najdete na našich stránkách www.modralinka.cz.

    Přeje hodně síly,

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Úzkost

    Ahoj,
    potřebovala bych poradit co mám dělat. Asi poslední půl rok pociťuji úzkost doopravdy netuším co s tím a teď když je navštěvování zakázáno se to jen zhoršuje. Když chodím do školy jsem mezi přáteli s každým se bavím a jsem velmi společenský tip. Jenže teď jsem dost samotná. Ikdyž mám další tři sourozence tak ti jsou většinou někde pryč a školu mám tak dlouho že s nima nestíhám být. Takže jsem skoro celý den sama. Nikdo si se mnou moc nepovídá a když jsem si s někým skoušela psát tak mi připadalo že si píšu s cizím člověkem. Doopravdy netuším co mám dělat. A taky se chci zeptat jak rychle usnout protože mi to trvá občas i hodinu mám na to aplikaci takže to bude skoro přesné. A jestli je to otázka týkající se fyzického zdraví tak se omlouvám.

    holka, 12 let, 17. listopadu 2020

    Ahoj,

    mrzí mne, že jsi teď hodně sama a trpíš úzkostmi. Tato doba s sebou nese strach a úzkost, nouzová opatření neumožňují lidem stýkat se mezi sebou, chodit do práce, do školy, je pochopitelné, když se cítíme osaměle a smutně. Naštěstí se zdá, že již další týden se budete moci vrátit do školních lavic, takže Tvá osamělost, a s ní snad i úzkosti pominou nebo se aspoň zmenší.
    Máš pravdu v tom, že virtuální kontakt s kýmkoliv, ten osobní nahradit nemůže, zejména jsi-li společenský typ, jak píšeš.

    Problém s usínáním má hodně lidí. Ovšem každý jsme jiný, tak každému zabírá něco jiného. Někomu procházka před spaním, jinému relaxační hudba, příjemná knížka, atd. Hodně pomáhá meditace a relaxace, jak postupovat najdeš na internetu.

    Každopádně by Tví rodiče měli vědět o tom, co Tě trápí. Mohli byste si večer před spaní třeba povídat o tom, co se za celý den stalo, jak jste ho prožili. Pokud by Tě úzkosti trápily dále a znemožňovaly Ti normální každodenní fungování, měla by ses obrátit na odborníka.

    Přejeme Ti klidnější období a brzký návrat do školy.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Kamarádka v depresích

    Ahoj,
    mám strašné starosti o kamarádku. Říká mi, že se jí zjevuje ve snech zjevuje nějaký mrtvý youtuber, občas je v depresích, a říká, že když je třeba hodně vysoko, že má chuť skočit dolů, atd... Vážně se o ní bojím, zvlášť teď, když jí umřel soused na infarkt nebo tak. Ale vždycky se to uklidní, tak na týden, jenže pak je to tu zas. Co mám dělat?

    holka, 11 let, 11. listopadu 2020

    Ahoj,

    je to prima, že máš starost o kamarádku a její osud Ti není lhostejný, na tom je postavené kamarádství. Nemůžeš dělat nic víc, než děláš, a to být tu pro kamarádku, když Tě potřebuje, když chce sdílet, svěřit se. A toto naplňuješ. Bylo by ale dobré se svěřit se svými obavami rodičům, zejména pokud kamarádku znají, nebo učitelům, aby případně mohli zařídit pomoc. Trpí-li kamarádka depresemi, které by jí znemožňovaly normální fungování a plnění si povinností v průběhu dne, pak by měla vyhledat odborníka, psychologa nebo terapeuta, v tom ji můžeš také podpořit.

    Přejeme Vám další rozvíjení kamarádství.
    Modrá linka