Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alík radí dětem

    Na otázky odpovídají

    pracovníci Modré linky, psycholožky BáraV a Péťa, poradenské centrum Locika, MUDr. Jiří Staněk, MVDr. Přemysl Rabas, bojovníci proti kouření z projektu Nekuřátka, vědecký novinář Pragmatik a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

    Dotazy mohou pokládat pouze děti mladší 15 let.

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj,
    Mám tady nějakej takovej divný problém.
    Poslední dobou u sebe pozoruju že jsem jen tak z ničeho nic smutná. Ale docela dost a úplně bez důvodně, ani nevím jak bych to vysvětlila je to jako kdybych ztratila něco drahocenného ale zapoměla co to je nebo jako kdyby jsem v životě ztratila nějakýho důležitého člověka ale nikdy ho nepoznala. Prostě nevím jak to vysvětlit..
    Je to normální? Docela dost mě to trápí a rodiče se mě vždycky ptají " Seš v pořádku?" a já jim vždycky musím říct že jsem v pohodě protože vím, že kdyby jsem jim řekla že jsem smutná tak by se mě ptali proč jsem smutná a ten problém je že ani vlastně nevím. I když mě tam někde uvnitř něco strašně trápí ale nevím co to je.. I teť jsem smutná. Děje se to každý den...
    Můžete mi prosím poradit co s tím? Popřípadě jestli je to normální?
    Děkuji předem.. :)

    holka, méně než 13 let., 13. dubna

    Milá pisatelko,
    Když si čtu tvůj dotaz, tak mě napadá, že rozhodně to normální není a bylo by potřeba tomu pozornost věnovat. Napíšu ti, co mě k tomu napadá. Nemůže to ale být vyčerpávající odpověď, protože k tomu bych potřebovala znát mnoho dalších podrobností a vidět tě osobně. Jsi na prahu puberty, a v tomto věku může docházet k velké citové bouři. Mohou se opravdu otevřít nějaké dávné vzpomínky z věku, kdy jsi byla hodně malá a nemusíš si na ně vědomě pamatovat. Proto ten pocit, který popisuješ, že tomu smutku nerozumíš odkud je. Většinou to souvisí s našimi vztahy, které kolem nás byly a jsou. Může jít o pocity, kdy ti někdo chyběl, kdo se ti třeba nevěnoval tak naplno, jak bys potřebovala, kdo tě nechával samotnou a tak. Mohla se v tobě uložit úzkost, která se zavřela do „šuplíku“ uvnitř mysli. A teď, když přichází toto bouřlivější období, tak se zase z toho „šuplíku“ vynořila a ty jí vnímáš jako ten divný smutek. Může to třeba odrážet i něco, co v té době prožívala tvá rodina, rodiče ale ty jsi tomu nerozuměla, pouze cítila ty emoce, které kolem toho byly. A opět teď se ti ty uložené emoce otevírají a ty je prožíváš jako smutek a ztrátu. Také jsi v období, kdy končí doba takového toho čistého dětství, kdy je vše prožíváno jako pěkné. A najednou ta puberta dělá uvnitř víc neklid, a to může být prožíváno jako nějaká ztráta. Přichází období, které přináší mnohem víc nejistoty, hledání co a jak, hledání místa ve světě a vztahu k sobě. Končí období, kdy vše bylo takové víc jasné, bezproblémové. A i s tím se vlastně nějak vnitřně loučíš. To bývá v prožívání dětí ve tvém věku poměrně Také v tobě končí doba takového toho čistého dětství, kdy je vše prožíváno jako pěkné. A najednou ta puberta dělá uvnitř víc neklid, a to může být prožíváno jako nějaká ztráta. Přichází období, které přináší mnohem víc nejistoty, hledání co a jak, hledání místa ve světě a vztahu k sobě. Končí období, kdy vše bylo takové víc jasné, bezproblémové. A i s tím se vlastně nějak vnitřně loučíš. To bývá v prožívání dětí ve tvém věku poměrně časté.
    A pak je tu samozřejmě i otázka nad tím, jestli se u tebe třeba nerozvíjí dětská deprese. A tady bych ti doporučila se o tom poradit s někým, kdo tě může vidět osobně a popovídat si s tebou. Třeba tvůj dětský lékař. A zkus se domluvit s mámou, jestli by s tebou navštívila dětskou poradnu. Bylo by dobře, aby tvůj psychický stav viděl někdo, kdo to umí porovnat a posoudit. I to se v tvém věku může stát a je to poměrně časté. Má to mnoho možných řešení a pomoc v tom existuje dobrá. A je vždy dobře, když se to zachytí co nejdříve. Moje doporučení proto je, požádej mámu o pomoc s tím a vyhledejte dětského psychologa. Nejspíš tě úplně uklidní a nebude to nic vážného ale je dobré se v tom vyznat. A až budeš vědět víc, můžeš třeba zase napsat nám a pobavíme se o tom dál.
    Tak je moc dobře, že ses ozvala a napsala do poradny.
    Budu ti držet palce ať najdeš brzy cestu k úlevě.
    Poradce Centra Locika

    Vyhledat odbornou pomoc

    Už posledních pár dní jsem si všimla že moje ségra má na rukou hromadu škrábanců, vypdají jak od nože. Před mamkou říká že je to o našeho kocoura, ale jednou jsem jí viděla s nožem v ruce a tekla jí z ruky krev. Všimla si mě a řekla ať o tom neříkám rodičům. Myslíte si že se řeže? Co s tím mám dělat?:-(

    holka, 11 let, 6. dubna

    Milá pisatelko,
    Je moc dobře, že píšeš a že se o svou sestru takto zajímáš. Nejspíš je to opravdu tak, že se sestra řeže, pozoruješ to dobře. Je to dost závažná situace. Sestra nejspíš prožívá velké vnitřní napětí, vztek, strach, smutek, se kterými si neumí poradit a tak pro ní to řezaní představuje možnou úlevu, ventil pro to napětí. Řezání odvádí pozornost do něčeho těžkého, co by jinak musela prožívat naplno. Ale to je jen ve stručnosti. Smyslem této odpovědi není rozebírat příčiny, proč k tomu u dětí a u tvé sestry dochází. Vždy tam je nějaký emoční a vztahový problém. Ty se ptáš na to, jak můžeš své sestře pomoci. To, co pro ní můžeš udělat je určitě to, že jí upozorníš na to, že sis toho u ní všimla. Můžeš jí i říci, že jsi psala nám a doporučit jí, že může napsat také a svěřit se s tím, co jí trápí. Ať si uvědomí co řeší tím řezáním a zda-li by se to dalo řešit jinak. Ale k tomu by potřebovala o tom s někým mluvit, kdo jí otázkami a podněty povede k tomu lepšímu uvědomění souvislostí. Ukáže jí třeba i to, jak odvádět napětí jiným způsobem, jak relaxovat, jak překonat nutkání se pořezat. Ukaž jí, že jsi v tom její opora, že chápeš, že má asi nějaké trápení. Nevím, jak by to přijali rodiče, jací vaši rodiče jsou. Ale něco, alespoň málo, by vědět měli. Možná si tím pak lépe všimnou, že tvoje sestra má trápení. Třeba něco přehlíží a tvoje sestra právě tím řezáním tak trochu volá o pomoc, aby si jí někdo všiml. Že je v situaci, kterou třeba už moc nezvládá. Nevím, kolik tvé sestře je. Ale určitě by jsi jí měla podpořit v tom, aby i ona sama vyhledala pomoc. Někomu se svěřit, komu důvěřuje. Může se třeba svěřit sem, jak jsem už psala, nebo může oslovit nějaký chat, určený pro děti (to je i teenageri) v krizi. Buďto ten náš, Centrum Locika:www.detstvibeznasili.cz nebo třeba chat Dětského krizového centra. Najde odkazy na internetu.
    Poradce Centra Locika

    Vyhledat odbornou pomoc

    Sebepoškozování - Jak to chodí u psychologa?

    Ahoj,
    Ano už zase já....omlouvám se
    Každý večer myslím na to jaké by to bylo kdybych tady nebyla...dokonce si i plánuju různé plány . Ale ráno to vždy vzdam.
    Ublizovani...to se zatím držím od tě chvíle co jsem byla odvezena sanitkou na psychiatrii. Od te doby mam hruzu ze sanitek...
    Řekla jsem to učitelce...moje pocity na sebevraždu...věřila jsem ji a ona to řekla mamce...mamka byla smutná ale promluvila si se mnou a pochopila mě....
    Asi budu chodit k psychologovi
    Přijde mi že jsem divna že jsem skončila na psychiatrii.
    Říkali že mám úzkosti .
    Dokonce se už bojím i koukat na moje oblíbené seriály protože se tam o sebevrazdach mluví...
    Už se to řeší....a můj dotaz zni: JAK TO U PSYCHOLOGA CHODI?
    Už vím jak to chodi u psychiatra ale tam je to asi drsnější než u psychologa....prosím o odpověď

    holka, 12 let, 6. dubna

    Ahoj z Modré linky,

    opět nám po nějakém čase píšeš. Moc mě mrzí, že je Ti tak, že každý večer myslíš na sebevraždu a dokonce už máš i různé plány. Píšeš, že Tě odvezla sanitka na psychiatrii a teď máš ze sanitek strach. Svěřila ses o svých problémech učitelce, což chci moc ocenit. Ta to řekla mamce a je opravdu moc dobře, že to mamka teď ví a je super, že to i pochopila. Taky je dobře, že budeš chodit k psychologovi, který Ti může pomoct. Ptáš se nás, jak to u takového psychologa chodí.

    Nejprve chci říct, že se nemusíš cítit divná, že jsi skončila na psychiatrii. Když je někdo hodně nemocný, nebo má úraz, je naprosto normální, že se o něj v nemocnici postarají. I duše může být nemocná a od toho jsou tu psychiatři a psychologové. Úzkosti jsou něčím, co teď trápí hodně lidí, takže v tom určitě nejsi sama.

    Nevím, jakou máš zkušenost na psychiatrii, ale chci Tě podpořit, že u psychologa se není čeho obávat. Psycholog, na rozdíl od psychiatra, nepředepisuje léky, ale hlavně si s člověkem povídá. Na prvním setkání Tě asi bude chtít psycholog trochu poznat, tak se možná bude ptát na Tebe, na to, jak se máš. Když nebudeš chtít na něco odpovědět, tak to vůbec nevadí a můžeš mu to říct. Stejně tak se ho můžeš zeptat na to, co Tě zajímá - např. jak to bude probíhat, jak často se budete vídat, jak to funguje... Psycholog s Tebou může hledat cesty, jak se cítit lépe, abys mohla mít ze života radost a užívat si ho, což bychom Ti tady na Modré lince moc přáli.

    Myslím ještě na to, že každý večer přemýšlíš, jaké by to bylo, kdybys tu nebyla. Jsme moc rádi, že jsi své plány zatím vždy vzdala a věříme, že jednou bude líp a už nebudeš chtít život ukončit. Určitě na tyto myšlenky nezůstávej sama, neboj se i s nimi svěřit, třeba mamce. A kdyby Ti bylo hodně těžko a chtěla by sis ublížit, tak můžeš zavolat i nám, na číslo 608 902 410 nebo přes Skype (najdeš na www.modralinka.cz). Jsme tu od 9 ráno do 9 večer.

    Přejeme Ti hodně štěstí a příjemné první setkání s psychologem.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Stres z nesmyslných pohybů a strachu z Boha

    Ahoj poradno, už jsem sem psala dotaz ohledně své váhy.
    Nyní mám takový problém, který mě už dlouho trápí...

    Netuším, jestli to je nějaký tik či co, ale neustále (a to hlavně večer před spaním) se musím někam neustále vracet, dotýkat se několikrát věcí, protože jinak mám takový pocit, že se na mě bude někdo zlobit např. Pán Bůh.

    Nevím, jestli jste se už s podobným případem setkali, nicméně netuším, jak se mám tohoto podivného tiku zbavit. Zkouším se nějak odreagovat, nemyslet na to, ale nefunguje to.

    V noci když spím ve svém pokoji, tak na to musím neustále myslet, je to pro mě hrůza a tak spím radši s rodiči. Jenže problém je ten, že už mě rodiče nenechají u nich spát, a tak se bojím, co bude.
    Rodiče mi i trochu vyhrožují, že mě odveze záchranka, půjdu k psychiatrovi apod.

    Ve dne to není tak hrozné ale večer to je peklo. Musím se všeho pořád dotýkat jen aby to bylo správně a aby se na mě Pán Bůh nezlobil a nepotrestal mě.
    Nejsem křesťanka, ale přece se toho bojím.
    Někdy kvůli tomu nocuji třeba až do půlnoci, ale vždy usnu.

    Velice mě to stresuje a budu moc ráda, když mi poradíte.
    Předem děkuji za odpověď, Clarie.

    Clarie, 18. března

    Ahoj Clarie,
    věřím Ti, že Tě tato situace stresuje a znepokojuje. Pozorně jsem si Tvůj e-mail přečetla a napadlo mne, abys zkusila vyměnit rituál dotýkání se věcí za rituál jiný. Třeba si před spaním v duchu projít svůj den, třeba i formou relaxace s pomocí relaxační hudby, pomáhají i meditace, návody najdeš na internetu, můžeš se poradit s rodiči. Se svými "tiky", jak to Ty nazýváš, si nemusíš poradit sama. To, co popisuješ, se děje i dalším lidem, silný tlak k opakování nesmyslných pohybů a úkonů, dotýkání věcí, rituály, které člověku nedají spát a vytváří napětí (pro další informace se můžeš podívat např. sem: https://www.najdipomoc.cz/…ze/). Může Ti v tom pomoci právě psycholog/psycholožka, můžeš se zkusit domluvit s rodiči a nějakého vyhledat, aby Tě podpořil/a a pomohl/a. Neznamená to, že by Tě musela odvézt záchranka nebo bys nutně musela k psychiatrovi, spíš jde o to, že potíže, které popisuješ, se občas dějí a pomáhá na tom pracovat v rámci psychoterapie, setkávání s psychologem by Ti mohlo ulevit a pomoci. Můžeš zkusit kontaktovat i vašeho školního psychologa, máte-li jej na škole, třeba i online, další možností je zeptat se Tvé dětské lékařky, jestli má nějaký osvědčený kontakt, podívat se můžete např. i na psychology v okolí přes www.znamylekar.cz. Kdybys to chtěla ještě víc probrat, můžeš se obrátit i znovu na nás (www.modralinka.cz).

    Držíme Ti, Clarie, pěsti, ať se Ti daří usínat bez průtahů.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Útěk z domova + potíže s jídlem

    Ahoj mám takový problém. Nevim úplně proč ale bývá mi hodně špatně od žaludku a není to myslím kvůli jídlu. Mám od paní doktorky nařízeno přibrat ale teď je mi fakt zle takže jsem zhubla na cca 32kg. Máma si myslí že nad jídlem moc přemýšlím a všechno si zhnusím předem ale to není pravda. Mně je špatně i několik dní v kuse a pak to třeba přejde. Naučila jsem se zvracet aby se mi ulevilo. Jak moc je to špatné? Nechápu proč mi nevěří. Už nikomu radši nic neříkám. Někdy se bojím i pít. Přijde mi že je toho všeho na mě příliš. :-( Chtěla bych odejít z domova než mi bude líp s odpočinu si... a nevím co mám dělat. Nechci nikomu z rodiny nic říkat. Přijde mi že mě nechápou. Je mi smutno z toho jaký je poslední dobou můj život. Nejdřív boje mých rozvedených rodičů, táta mě mlátil, máma mi vyčítala spoustu věcí a pak jsem se začala řezat. Mám v sobě hodně smutku a nejde ho vyplakat...
    :'-( Nechci se zabít jen si odpočinout od starostí když bych odešla z domova pak možná nebudu muset myslet na to že se mi chce zvracet. Byl by to průšvih odejít ikdyž slíbím že se vrátím? Děkuji ti za odpověď Alíku

    holka, 12 let, 11. března

    Zdravíme Tě z Modré linky,

    znovu se na nás obracíš a píšeš o to, že Ti je těžko, řešíš bolesti žaludku, jídlo a zvracení, máš pocit, že je toho na Tebe příliš a je Ti smutno. Myslíš i na odchod z domu a ptáš se nás, zda by to byl průšvih.

    Je mi líto, že je to teď pro Tebe těžké a jsi smutná. Je toho hodně, co řešíš a co se Ti honí hlavou, a tak mi přijde pochopitelné, že se tím nejspíš cítíš zahlcená. Je moc dobře, že jsi nám teď dokázala o svých pocitech takto otevřeně napsat, třeba i o tom, že máš chuť odejít z domu. Napadá mě, že každému z nás se někdy může stát, že má všeho dost a nejraději by odešel pryč – ze školy, z domu, dospělí třeba z práce. Takový odchod může zobrazovat naši touhu po tom, abychom se ze situace dostali a bylo nám lépe. Současně mi přijde moc fajn, že si dokážeš položit i otázku, co by Tvůj odchod způsobil a zda by to byl průšvih. Nevím přesně, kam bys mohla jít (jestli máš třeba na mysli jít na pár dní k příbuzným nebo být někde venku) a co znamená, že bys slíbila, že se vrátíš. Když na tím ale přemýšlím, dovedu si představit, že by se mohlo stát, že Tvůj odchod by mohl způsobit zmatek, hledání nebo třeba i nějaké nepříjemné důsledky. Vím, že rozhodnutí je na Tobě, ale ráda bych Tě teď povzbudila k tomu, abys hledala jiné cesty, jak si odpočinout a cítit se postupně lépe. Napadá mě také varianta domluvit se na dočasném pobytu u některého z rodinných blízkých (třeba u babičky nebo tety), popřípadě třeba i v dětském krizovém centru, kde je možnost i přespávat a přes den absolvovat různé aktivity jako terapie a relaxace.

    Píšeš také o jídle, o tom, že paní doktorka říká, že bys měla přibrat, někdy je pro Tebe těžké i pít vodu. Také se nás ptáš, zda je špatně, když zvracíš, aby se Ti ulevilo. Chápu, že je to pro Tebe zamotané, současně z toho, co píšeš, mám pocit, že Ti pocity kolem jídla hodně vstupují do života, trápí a možná i v něčem omezují. Také mám potřebu napsat Ti, že tělo potřebuje dobrou výživu a zvracení je něco, co by se už dít nemělo. Přijde mi proto důležité, abys na to teď nebyla sama, zasloužíš si podporu, a to jak od blízkých, tak třeba také psychologickou. Věřím Ti, že je pro Tebe těžké svěřit se doma, někdy máš pocit, že tomu tolik nerozumí, ráda bych Ti k tomu znovu dodala odvahy. Je v pořádku říci, co bys potřebovala, co cítíš. Pokud by pro Tebe bylo náročné začít o všem znovu mluvit, můžeš jim ukázat i svůj e-mail a naši odpověď. Obrátit se můžeš jak na někoho doma (rodiče, prarodiče, hodnou tetu, strýce), tak také jinde, ve škole, v kroužku. V minulém e-mailu jsi psala o školní psycholožce, uvažuji nad tím, jestli by ji bylo možné kontaktovat třeba on-line, když teď do školy nechodíte.

    Popisuješ smutek, který zatím nejde moc vyplakat, přemýšlíš, jaký je Tvůj život. Napadá mě, že ve chvílích, kdy je nám těžko, může být důležité dělat věci, které máme rádi (věnovat se svým koníčkům, přečíst si oblíbenou knížku, podívat se na oblíbený film) starat se o sebe, i když to nejde snadno, nechat průchod emocím.

    Také my jsme Ti dál otevřeni, e-mail má svá omezení, ale můžeš nám zavolat – po telefonu nebo Skype. Nabízíme také chat, více informací najdeš na našich stránkách. Zdarma pak funguje linka 116 111.

    Znovu bych Tě ráda povzbudila, abys hledala pomoc ve svém okolí, není se zač stydět, pomoc potřebuje občas každý z nás.

    Držíme Ti pěsti a přejeme hodně sil,
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Potřeba odborníka

    Ahoj poradno,
    tenkrát jsem psala, že by jsem chtěla navštívit psychologa, ale od té doby jsem změnila. Začala jsem si víc věřit, líbit se sama sobě, ale chtěla by jsem navštívit psychologa i tak, protože bych chtěla nějaký rady do života, a nebo mu říct a nějakých menších problémech, které mě trápí, ale zase nevím jak to říct rodičům, protože nevím jestli by mi mamka neřekla, že to je kravina. Ke školní psycholožce by jsem ale nechtěla jít, protože chci raději soukromého. Navíc ani nevím, kdy vůbec do školy půjdu. Prostě ne, ke školní psycholožce určitě ne, ani nechci aby mi ji někdo doporučoval. Ale jak říkám, někdy by jsem chtěla k psychologovi, protože mám nemocnýho taťky (není to vážná nemoc, ale nechci ji zmiňovat) a prostě mě trápí někdy, že mám nemocnýho taťky, a chci to říct někomu, ale mám to zakázaný od rodičů, a mamka ani sestra se mnou o tom nemluví moc. A žádné kamarádce to říct nemůžu, proto se chci obrátit na psychologa, a říct mu nějaké menší problémy, ale jak to mám říct mamce?

    holka, 12 let, 4. března

    Ahoj,

    moc ráda čtu, že už jsi na sobě zapracovala a má to nějaké výsledky, víc si věříš a máš se ráda. Přesto bys ráda ještě něco probrala s odborníkem. Mamce to řekni tak, jak to píšeš nám, nebo jí můžeš dát přečíst svůj dotaz s naší odpovědí. Dospělí mají někdy tendenci podceňovat problémy svých dětí. Nevím, zda toto se týká i Tvé mamky, neznám ji. Ale doba se změnila, v současnosti se projevuje obrovský nárůst psychických problémů (i kvůli covidu a izolaci od kamarádů), proto je o služby psychologů i terapeutů velký zájem.
    Moc nerozumím tomu, co se u vás doma děje kolem taťky, ale určitě by bylo fajn, kdyby Ty ses o své starosti mohla podělit s odborníkem. S takovým člověkem se dnes můžeš spojit i on line, třeba na terapeutické lince Sluchátko, můžeš volat bezplatně 116 111, Linku bezpečí, podívej se i na naše stránky, wwwmodralinka.cz.

    Přejeme Ti, aby se Tvé setkání s odborníkem uskutečnilo k Tvé spokojenosti.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Sestra má bulimii

    Ahoj poradno,
    mám 17letou sestru. Celý život měla problém se svojí váhou. Měla nadváhu a strašně ji to vadilo. Několikrát se snažila zhubnout a nikdy se jí moc nedařilo. Teď ale začala držet dietu a cvičit. Podařilo se jí zhubnout, ale před týdnem volala s kamarádkou, a řekla jí, že zvrací jídlo. Nějak jsem to neřešila, ale byli jsme na výletě a mojí sestřenici (která má 19 let) řekla, že zvrací jídlo, ale zvrací 20x týdně, což je podle mě hodně. To vychází 2 až 3 za den. Řekla jsem to mojí mamce, protože mám strach, že má moje sestra bulimii. Nejsem doktor. Bohužel nemůžu posoudit, ale zvracet 20x týdně je podle mě moc. Myslím, že to co dělá není určitě vpohodě. Řekla jsem to mojí mamce a mamka z toho byla hodně nespokojená. Rozbrečela se kvůli tomu. Moje sestra zvracela i v minulosti. Když ji bylo 13/14 let, ale potom přestala. Já ale nechápu proč moje sestra vůbec jí protein. Ještě ji kvalitní a zdravé jídlo, a potom to stejně vyzvrací. Před pár dny jsem i slyšela na záchodě nějaký divný zvuky. Podle mě zvracela, ale jak máme sestře pomoct? Několikrát řekla, že už to neudělá a stejně nic. Omlouvám se za chyby, ale mám tak blbou náladu z toho, že se mi nechce gramatika opravovat.

    holka, 12 let, 25. února

    Ahoj,

    píšeš o své starší sestře, kterou trápí porucha příjmu potravy. Není třeba se omlouvat za chyby - napsala jsi to srozumitelně a navíc chápu, že jsi z toho všeho rozrušená. Věřím, že bys sestře chtěla pomoct. Podle toho, co popisuješ, se může jednat o bulimii - takhle na dálku Ti to ale nedokážu říct s jistotou. Správně vnímáš, že časté zvracení není v pohodě. Často to bývá tak, že takového člověka něco trápí, a v tu chvíli si prostě nedokáže pomoci jinak, než zvracením. Pokud někdo trpí poruchou příjmu potravy, léčba může být na delší dobu - bývá to běh na delší trať. Zároveň je velká šance, že pokud pro sebe bude mít sestra dostatečnou podporu, postupně najde cestu, jak to udělat, aby jí bylo lépe aniž by musela zvracet. Vnímám, že se hodně snažíš sestře pomoci. Myslím si, že to hlavní už pro ni děláš - jsi tu pro ni, zajímáš se o to, co ji trápí. To je od Tebe moc fajn. Připadá mi taky důležité, že o tom ví mamka. Pokud bys chtěla, můžeš jí povědět o organizaci Anabell (tady je odkaz: http://www.anabell.cz/), která pomáhá lidem s poruchami příjmu potravy, nabízí i internetovou poradnu, kam se může sestra třeba i anonymně obrátit. Probrat to může třeba i se školním psychologem. Přemýšlím také nad tím, že i Tobě je v tom těžko, proto nezapomínej i na péči o sebe, občas si od toho trápení odpočinout, odreagovat se, mít na vědomí, že pro sestru děláš maximum, co můžeš, dál už je to na rodičích a také na ní, je skoro dospělá. Kdybyste to Ty anebo sestra chtěly více probrat, můžete se nám ozvat taky na Modrou linku - na chatu, telefonu, Skypu. Kontakty a provozní dobu najdeš na našich stránkách www.modralinka.cz.

    Zdraví
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Obrátit se na psychologa či psychiatra?

    Ahoj poradno, tady opět píše ta holka co si myslí, že je možná psychopat. Rozhodla jsem se, že bych se se svými problémy chtěla svěřit odborníkovi, ale pár věcí mi v tom brání.

    1. Nevím jestli spíš vyhledat psychiatra nebo psychologa
    2. Bojím se, že se mi pak moje rodina bude vyhýbat, protože jsem včera při obědě řekla něco ve smyslu ,,Vychovala jsi psychopata." A mamka hned na to, že psychopata doma nechce. A proto se bojím, že by mě pak už neměla ráda a vyhýbala se mi.

    Prosím pomozte mi, protože já vůbec nevím, jak to mamce říct. Přijde mi, že každý den se chovám divněji a divněji a proto si myslím, že by návštěva u nějakýho doktora byla na místě. $>
    Ps. Ještě taková věc úplně mimo, a to, že jsem nějak ztratila chuť do jídla a jím teď strašně málo.
    Díky za odpověď

    holka, 22. února

    Ahoj z Modré linky,

    je moc dobře, že se rozhodla vyhledat odbornou pomoc. Ptáš se, zda vyhledat psychologa či psychiatra. Můžeš si zvolit, co je Ti příjemnější. Psychiatr dělá diagnózu a může předepsat léky, pokud jsou vhodné. Psycholog pracuje psychoterapeuticky. Tedy velmi zjednodušeně skrze povídání a hledání způsobu, jak se se svými problémy, těžkostmi či pocity vyrovnat. Možná si nejprve můžeš vyhledat psychologa, abys měla dlouhodobější péči, a pokud on uzná za vhodné, doporučí Ti též návštěvu psychiatra. I opačná cesta je možná, můžeš začít psychiatrickým vyšetřením, abyste si potvrdili, či vyvrátili, zda a o jakou poruchu se jedná. Dlouhodobější psychoterapii bych Ti však doporučila určitě, protože tak získáš prostor, kde Tě někdo vyslechne, bude se snažit Tě pochopit, podpořit a hlavně, kde se budeš učit vyrovnávat se se svými pocity.

    Tvým obavám, aby Tě rodiče nepřestali mít rádi, rozumím. Každý potřebuje cítit, že ho jeho blízcí mají rádi. Tato potřeba ale zahrnuje i to, aby nás měli rádi takové, jací jsme, aby nás zkusili pochopit a podpořit. A když před našimi blízkými něco tajíme, vlastně se cítíme nepochopeni, nepřijímaní. Ano, pro blízké lidi někdy může být nesnadné vyrovnat se s tím, že někdo, koho mají rádi, má obtíže, mnohdy ale pomůže čas. Zároveň můžete chodit i na společnou terapii, nebo mohou rodiče také využít psychologickou podporu, aby dokázali situaci přijmout – pokud by to bylo potřeba. To, že mamka řekla, že doma psychopata nechce, mohlo být jen proto, že to brala jako vtip, že netušila, co se v Tobě děje.

    Co se týká ztráty chuti k jídlu, nedokážeme Ti takto po internetu říct, co je příčinou. Mohou to být nějaké zažívací potíže – a potom je potřeba se obrátit na lékaře. Pokud jde spíše o to, že jsi celkově nenaladěná, i s tím Ti může pomoci psycholog. Můžeš zkusit svůj jídelníček odlehčit, jíst dietněji, abys zjistila, zda se jedná nějaké fyzické obtíže. V každém případě je potřeba jíst, i když úplně nemáš chuť.

    Přejme Ti, aby sis podporu, kterou si zasloužíš, skutečně vyhledala
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Můžu mít depresi?

    Dobrý den,
    Chtěla bych se zeptat jestli bych ve 13 letech mohla mít depresi?
    Mám problémy s vyjadřováním ( někdy nedokážu ani sestrojit jednoduchou větu) není to tím že bych nečetla právě že čtu hodně. Jsem hodně vystresovaná ze školy, protože minulý rok jsem si hodně zlepšila známky a škola mě bavila , ale teď jsem demotivovaná. Bojím se że tak dobré známky mít tento rok nebudu a že sklamu rodiče ( protože že mě byli nadšení). Často taky mám myšlenku že v nějakých předmětech se prostě za boha nemůžu zlepšit. Jsem takè vystresovaná z mého táty furt mi říká že si mám uklidit pokoj (chápu že nemám uklizený pokoj , ale i když tátovy řeknu že jsem hodně vystresovaná ze školy a že všeho tak to nepochopí a řekne ,,Z čeho ty můžeš být vystresovaná?"). Doma jsme hodně otevření co se týče citů a všeho kolem ( moje mamka se teď potýká s depresí) mamka chápe když se brácha cítí na dně a snaží se mu pomoct. Ale bojím se mluvit o svých problémech protože mi to přijde směšné že bych já ve 13 měla nějaké psychologický problémy. A také jsem mamku tím nechtěla zatěžovat. .O svém problémů jsem si něco málo vyhledala ale moc jsem tomu neporozuměla. Předem děkuji za odpověď.

    holka, 13 let, 19. února

    Ahoj,

    je moc dobře, že ses ozvala s tím, co Tě poslední dobou trápí. Všímáš si u sebe obtíží s vyjadřováním a zažíváš velký stres kvůli škole. Je úplně normální, že se Ti teď ve škole až tak nedaří a že nejsi tolik motivovaná. Hodně dospívajích to teď má podobně. Hádám, že hodně času trávíš na distanční výuce, což je pro žáky úplně nová a náročná situace. I dospělí to mívají s motivací často těžké, když začnou pracovat z domova. Navíc je celkově s ohledem na vše kolem koronaviru těžká doba, kdy je důležité být sám na sebe hodný a nemít na sebe přehnané nároky. Je moc fajn, že spolu doma mluvíte o svých pocitech. Je úplně v pořádku, když i Ty se rodičům svěříš, s tím, co prožíváš. Z praxe vím, že "psychologické problémy" včetně deprese zažívají i někteří dospívající a děti stejného anebo i mladšího věku, než jsi Ty. Nemusí Ti to proto vůbec připadat směšné. Nedokážu takhle na dálku přesně určit, jestli právě Ty máš přímo depresi - to by dokázal diagnostikovat psychiatr anebo psycholog. Píšeš, že mamka se teď sama potýká s depresí. To bývá někdy do jisté míry dědičné, i proto mi připadá důležité, abys u sebe tyhle pocity sledovala a nebála se říct si o pomoc.
    Nejdůležitější mi na tom celém připadá jednoduše to, že Ti není dobře, že se cítíš být pod velkým stresem. Máš právo na podporu od mamky i od taťky, stejně jako ji od nich dostává Tvůj brácha. Napadá, mě, že bys možná mohla dát taťkovi přečíst zprávu, kterou jsi nám napsala a naši odpověď - kdyby Ti to připadalo jako dobrý nápad. Můžeš se také svěřit školnímu psychologovi, pokud ho ve škole máte, anebo třídnímu učiteli. Společně byste mohli hledat způsob, jak to udělat, aby se stres z učení alespoň trošku snížil. Můžeš se nám taky ozvat na Modrou linku, kde bychom vše mohli probrat podrobněji - na chatu, telefonu, Skypu. Kontakty a provozní dobu najdeš na našich webových stránkách www.modralinka.cz.

    Hodně síly přeje

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Cítím se hrozně, myslím na sebevraždu

    Ahoj alíku, už skoro rok se cítím hrozně špatně a nevím, co s tím dělat. Nejradši bych spáchal sebevraždu. Předem děkuji za odpověď.

    kluk, 14 let, 22. února

    Dobrý den,

    od 14 let vykáme, takže i Vám budu v odpovědi vykat. Píšete, že už se skoro rok cítíte hrozně špatně a nejradši byste spáchal sebevraždu. Je moc dobře, že jste našel odvahu se s tímto svěřit a říkáte si o pomoc.

    Určitě není v pořádku, že se takto špatně cítíte tak dlouho a dokonce už uvažujete o sebevraždě. Nepíšete více o Vaší situaci, takže nevím, jestli Vaše pocity souvisí s něčím, co se děje ve Vašem životě. V každém případě vnímám, že si teď zasloužíte pomoc a že byste na to neměl být sám. Pokud máte v okolí nějakého dospělého, komu důvěřujete, můžete se mu svěřit a požádat o pomoc. Mohou to být rodiče, jiní příbuzní, oblíbený učitel, nebo i školní psycholog/psycholožka, pokud na škole máte. Můžete se obrátit i na odbornou pomoc, k lidem, kteří rozumí takovýmto stavům. Můžete si sám vyhledat psychologa (např. na www.znamylekar.cz nebo na Terapeutické lince Sluchátko https://www.terapeutickalinka.cz), ačkoli psycholog bude nejspíš informovat Vaše rodiče, jelikož ještě nejste plnoletý. Také se můžete zeptat svého obvodního lékaře.

    A i my na Modré lince si s Vámi o tom všem rádi popovídáme blíže, můžete nám anonymně zavolat na telefon, přes Skype, nebo napsat na chat (kontakty najdete na www.modralinka.cz). Můžeme to spolu víc probrat a poté hledat možné kroky k řešení, k tomu, aby Vám bylo opět dobře. Doporučit můžeme i Linku bezpečí, která funguje na telefonu nonstop a zdarma (www.linkabezpeci.cz). Nemusíte na to být sám.

    Přejeme Vám, abyste brzy našel pomoc, kterou potřebujete.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Mám autismus?

    Ahoj tady všichni. Už delší dobu si všímám že na mě všichni koukají jako kdybych spadla z Marsu. Všichni kamarádi kamarádky se se mnou přestávají bavit (nikdy jsem jich moc neměla)změnila jsem se? Nebo oni? a nebo je to dospíváním? Nebo mým možná nezaclenovanim se?... Oblíkám normálně(podle mě normálně) nerada nosím takové ty moderní věci , nelíbí se mi dnešní móda, nepoužívám moc sociální síte. Je pravda že se nikomu moc nesveruju a moc nemluvím. Je pravda že mám problém zapadnout do společnosti, je taky pravda že se společnosti možná až moc stráním ale nemám ráda moc lidí kolem sebe, možná je to ten problém. Nebo se nedokážu soustředit na jednu věc, a když se mnou někdo mluví nedokážu se na něj soustředit nedokážu se mu dívat do očí, jsem nervózní když mám mluvit jen s učitelkou nebo prostě když mám s někým mluvit. Prý to mám tak od mala a mamka chce ať to nedělám ale já nevím jak to mám nedělat... Jediný kdo mi tak nějak rozumí je můj taťka děda a babička.
    Mám psa ze kterým trávím nejvíce času mamka mi to vyčítá že jsou mi ostatní úplně jedno, ale já moc dobře vím že to tak vůbec není. Psovi dokážu vyjádřit své pocity on to totiž sám pozná.

    Škola mě poslala k psychiatrovi. Byla jsem tam a ptala se mě na různé otázky ale já jsem nebyla schopná odpovědět :-|

    Dá se to pokládat jako autismus?
    Jsem divná?
    Co dělám špatně?
    A proč jsem taková?

    Předem děkuji za odpověď, a snad to je srozumitelné..
    Přeji všem hezký den :-)

    holka, 17. února

    Ahoj,

    obracíš se na Alíka s tím, že se na Tebe ostatní koukají, jako kdybys spadla z Marsu, a přestávají se s Tebou bavit. Kladeš nám více otázek, na které zkusíme odpovědět.
    Těžko říci, proč se to děje, můžeš se měnit Ty, i Tvé okolí, může tou být i současnou lockdownovou situací, která má na všechny svůj dopad. Pokud bys chtěla, můžeš si vybrat jednoho člověka z těch, co se Tě straní, a zeptat se na jeho názor. Možná Ti odpoví něco, co Ti pomůže se v tom lépe vyznat.
    Ptáš se, jestli se u Tebe může jednat o autismus, jestli jsi divná, proč jsi taková a co děláš špatně. Na tyto otázky neumíme odpovědět. Odpověděla by, po všech nutných vyšetřeních, psychiatrička - pokud k ní půjdeš, můžeš se zeptat. Klidně si otázky napiš dopředu, třeba do mobilu, a pak je paní doktorce dej přečíst. Pomoci může ale nejenom psychiatr, ale i psycholog, kterého by Ti mohli pomoci najít rodiče, paní psychiatrička, nebo i škola.

    Píšeš moc pěkně o svém psovi, je vidět, že svoje pocity dokážeš sdílet. Někteří lidé to tak mají, že raději vše poví "němé duši", ale lidem je nevyjadřují. Lidé kolem pak mají pocit, že ti uzavření pocity nemají a že jim jsou ostatní jedno, tak jak Ti to říká mamka. Bylo by jednodušší, kdybys třeba mamce dokázala trochu víc o sobě povědět, nebo jste spolu zašli k už zmíněnému psychologovi. Není totiž jednoduché "to nedělat", není to něco, co se jen tak jednoduše změní. Možná, že by Ti s tím mohli pomoci taťka, babička nebo děda, se kterými si rozumíš.

    Ještě jednou děkujeme za důvěru a otevřenost a přejeme, aby se měnilo k lepšímu.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Psycholog, o kterém by nevěděli rodiče

    Ahoj Modrá linko a spol.
    Omlouvám se že píšu tak často ale chci se zeptat jak vyhledat psychologickou pomoc tak aby o tom nevěděli rodiče, protože se bojím jak by reagovali. Není nějaká možná psychologická pomoc tak aby o tom moji rodiče nevěděli? Děkuji

    Holka v depresích 10 let, 15. února

    Ahoj z Modré linky,

    je moc dobře, že si chceš najít psychologickou pomoc, když máš trápení, která Tě tíží. Umím si i představit, že máš obavy, jak by rodiče reagovali. Někdy opravdu mohou rodiče reagovat ne úplně šikovně. Chci Tě ale velmi povzbudit v tom, aby sis pomoc, kterou si zasloužíš, opravdu vyhledala. Začít můžeš například ve škole, pokud máte školní psycholožku / psychologa. Nebo se můžeš obrátit třeba na oblíbenou paní učitelku, nebo jinou dospělou osobu ve svém okolí, které věříš, aby Ti pomohla takového odborníka najít. Psycholožka či psycholog bude muset Tvé rodiče kontaktovat, protože jsou za Tebe zodpovědní a musejí vědět, co se s Tebou děje. Můžete se však spolu domluvit na tom, jakou formou rodiče osloví, co konkrétně jim řekne a co může zůstat mezi Vámi.

    To byla jedna možnost – oslovit nějakou dospělou osobu, která Tě podpoří. Druhá možnost – a já věřím, že by ji rodiče mohli ocenit, i když z toho máš obavy, je sebrat odvahu a rodičům se svěřit. Pokud by Ti to pomohlo, můžeš jim dát přečíst i naši komunikaci, ze které vyplývá, že Tě ve vyhledání této odborné pomoci podporujeme a přejeme Ti, aby se Ti jí dostalo a aby ses mohla cítit lépe. Můžeš rodičům ukázat i naše předchozí komunikace.

    Už jsi udělala první důležitý krok, dokonce opakovaně – svěřila ses s tím, co Tě trápí, a hledáš si pro sebe pomoc. Chceme Tě tedy znovu podpořit a povzbudit, abys udělala i další krok.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Předstírám, že natáčím videa

    Ahoj všichni, nevím jak začít. Tak úplně od začátku. Já už asi od mých 9 let dělám jednu divnou věc, a to že z ničeho nic uvádím videa, komentuju věci, a dělám jak kdyby to šlo třeba na YouTube. V podstatě si mluvím pro sebe. Rodiče o tom neví protože vždy když se přiblíží tak ztichnu. Teďka už to tolik nedělám ale v 9 letech jsem to dělala hodněkrát, myslím že tak každý den a asi tak třikrát denně. Je to na psychologa nebo z toho vyrostu? Já si myslím že se jen tak zabavuji a že z toho vyrostu. To by mělo být asi z mé strany všechno děkuji za odpověď. Pěkný den.

    holka, 12 let, 12. února

    Ahoj z Modré linky,

    zajímá Tě, zda bys měla jít k psychologovi, když se bavíš „uváděním videí“. Na to Ti takto po internetu nemůžeme odpovědět. Psychologa bychom Ti doporučili, pokud bys se svou zálibou chtěla přestat a nedařilo se Ti to ani při opakovaných pokusech. Nějakou dobu to může samozřejmě trvat, jestliže sis ze své záliby již vytvořila zvyk. Druhým vodítkem může být to, jak moc Ti Tvoje záliba brání věnovat se svým povinnostem a dalším koníčkům. Jestliže by se Ti tedy dlouhodobě nedařilo se své záliby zbavit, bylo by dobré se psychologovi svěřit.

    Přejeme Ti klidné dny
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Potíže ve škole a se sebepoškozováním

    Ahoj, chtěla bych se zeptat, mám problém se sebepoškozováním, jelikož si vždy řeknu, že mi to třeba pomůže vyřešit ten daný problém, jenže problém je, že on se asi nevyřeší nikdy a nevím co s tím mám dělat, tento problém nastane většinou vždy, když je hodina českého jazyka, příjde mi, že je na mě paní učitelka úplně zasedlá po tom co mě vždy vyhodnotí, že to mám špatně a já už nevím co s tím mám dělat, vždy si po této hodině řeknu, že že mě vyroste úplné nic, ale přitom bych se chtěla stát lékařkou a jít na medícínu, ale tadyhle ta paní učitelka mi stále snižuje sebevědomí a já už vážně nevím co s tím mám dělat. Tak jsem si řekla, že se to vyřeší tím, že si vezmu nějaký kus drátu nebo prostě něčeho ostrého a budu se řezat a třeba to někdy pomůže, ale už to trvá delší dobu a já mám tak trošku strach.Občas si také říkám, že jsem akorát všem na obtíž.

    holka, 14 let, 10. února

    Ahoj z Modré linky,

    mrzí mě, že Ti přijde, že je na Tebe učitelka zasedlá a vyvolává v Tobě pocit, že z Tebe nic nevyroste. Musí být opravdu náročné něco takového snášet a mít pocit, že jsi všem akorát na obtíž. Je dobře, že jsi se svěřila a chceš svou situaci nějak řešit. Chápu, že na začátku se mohlo zdát řezání jako dobrý způsob úniku od problémů a pocitů s nimi spojených. Sama teď ale píšeš, že máš trochu strach. A to je dobře, protože to znamená, že máš v sobě smysl pro to, co je pro Tebe dobré.
    Je důležité nebýt na podobné věci sama. Říkám si, že by o Tvém problému měl vědět někdo dospělý, ke komu máš důvěru, nejlépe rodiče. Můžete se společně domluvit, jak postupovat, aby ses cítila zase dobře a mohla se přestat řezat. Často bývá potřeba odborná psychologická pomoc a rodiče Ti mohou pomoci najít pro Tebe vhodného psychologa. Rodiče mají také možnost komunikovat s učiteli a školou, mohou se za Tebe postavit, když je na Tebe učitelka zasedlá. Obrátit se také můžete na školního psychologa, pokud jej ve škole máte. To můžeš ostatně udělat i sama. Pokud nevíš, jak s rodiči toto téma otevřít, můžeš jim třeba pro začátek ukázat tuto naši komunikaci.
    I Modrá linka ti je k dispozici, kde například na telefonu či chatu můžeme vše probrat konkrétněji. Stejně mě napadá i možnost obrátit se na Linku bezpečí, prostě nezůstat na trápení sama.
    Přijde mi skvělé, že se chceš stát lékařkou a dělat takto záslužnou práci. Dobré mi přijde, že na medicínu je sice potřeba umět český jazyk, ale známky z něj nejsou nejdůležitější, ale spíše znalosti z biologie, fyziky a chemie. Nevzdávej proto kvůli jedné učitelce svůj sen.

    Přejeme TI, abys brzy našla pomoc a podporu okolí a mohla se zase cítit spokojená sama se sebou.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Je možné, že mám schizofrenii?

    Dobrý den, omlouvám se že znovu píšu... Potřebuju se zeptat jestli je možné že mám schizofrenii? Četla jsem si o tom něco na internetu, ale nedokážu sama posoudit... Mám sluchové i zrakové halucinace, které se mi mimochodem za poslední týden hodně zhoršili. Čím dál víc se bojím. Taky jsem se poslední dobou docela zhoršila ve škole. Nedokážu se na učení soustředit. Taky se v poslední době chovám dost divně vůči kamarádům, někdy i rodičům. Třeba s někým telefonuju, povídáme si, a najednou ten na druhé straně řekne nějakou poznámku proti mě. Myslí to dobře, jako aby jsme se zasmáli, jako srandu. Normálně bych se zasmála, ale pak si třeba najednou uvědomím, že jsem na něco zapomněla, nebo tak něco... V tu chvíli ve mě něco přeskočí a řeknu něco urážlivého a ošklivého... Ale já to nechci říkat... Hned potom se omluvím, ale stejně se citím provinile. Chci se teda zeptat, jestli je možné, že mám schizofrenii? A existují na ni nějáké volně prodejné léky? Jo, a děkuju za odpověď k minulému dotazu. Sice jsem se k tomu ještě nedostala, ale už to plánuju. Děkuji:-)

    holka, 11 let, 9. února

    Ahoj z Modré linky,

    je mi líto, že se poslední dobou necítíš dobře a rozumím tomu, že můžeš být ze všeho zmatená, máš strach, jsi hodně citlivá v hovoru s ostatními a nevíš, co se s Tebou vlastně děje. Je moc dobře, že nám o všem takto otevřeně píšeš, zasloužíš si na to nebýt sama.

    Nevím přesně, jak to prožíváš a co znamená, že máš halucinace, ani není možné určit nějakou diagnózu takto po e-mailu. To dokáže jedině lékař a i on na to potřebuje dostatek času, zvláště u mladých lidí a dětí, kdy se spousta věcí ještě mění a vyvíjí. Myslím si ale, že není tak důležitá diagnóza jako to, že Ti není dobře. A v takových chvílích je dobré vyhledat pomoc; zvláště když píšeš, že se to poslední týden zhoršuje. Je možné se obrátit na své blízké v rodině (jako jsme psali i minule), tak také třeba na někoho ve škole – oblíbenou učitelku/učitele nebo na školní psycholožku/psychologa. Napadá mě, že pokud by se Ti o všem špatně mluvilo, je možné ukázat jim i svůj dotaz a naši odpověď.

    Společně můžete probrat, jak vyhledat odborníka, psychologa/psycholožku se kterým/kterou byste mohli o Tvých pocitech více mluvit a hledat, jak s nimi pracovat nebo psychiatra/psychiatričku (tento lékař může eventuálně předepsat léky, které nejsou volně dostupné). Není na tom nic špatného, navštěvuje je řada lidí v různém věku a je v pořádku říci si o pomoc tak, aby Ti zase bylo v životě lépe. Ráda bych Ti i touto odpovědí dodala odvahy k takovému kroku.

    Pokud bys chtěla své možnosti probrat více podrobně, jsme Ti na Modré lince i dále otevřeni, po telefonu, Skype nebo i v chatu. Všechny kontakty najdeš na našich stránkách: www.modralinka.cz. Zdarma pak funguje linka bezpečí, tel. 116 111.

    Přejeme Ti brzké nalezení podpory a vše dobré,

    Modrá linka