Poradna: Alík radí dětem

Na otázky odpovídají

pracovníci linky důvěry Modrá linka, Alíkova kamarádka BáraV, odborníci přes výživu z projektu Vím, co jím, odborníci na boj proti kouření z projektu Nekuřátka a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

Dotazy smí pokládat čtenáři mladší 15 let.

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj Alíku atd..
Potřebovala bych nějakou radu na můj psychický stav. Je mi čerstvých 15 let a první panickou ataku jsem měla ve 14. Potom jsem byla v pohodě, ale po tomto období za chvilku přišly stresy a od té doby se to se mnou veze. Spíš než ataky, mívám pořád paniku. Celý den myslím na svůj zdravotní stav, pokládám si otázky jako - Co když se něco stane? Proč na mě ten člověk tak kouká? Vypadám snad divně? Koukají na mě úplně všichni!
Například včera to pro mě bylo strašné. Díky této panice jsem neustále ve stresu a včera jsem myslela, že omdlím. Když mě konečně přešel po hodině a půl můj panický stav, tak jsem vyčerpáním málem usnula ve škole. Tyto stavy mě strašně moc vysilují, ale přesto mi nejde je ukončit. Bolí mě hlava, záda, je mi fyzicky i psychicky špatně, motá se mi jednou za čas hlava a hlavně mě to strašně moc omezuje. Mám to vždy cestou do školy, ve škole a i ze školy. Přitom když mě někdo rozptýlí, tak jsem naprosto v pohodě.

Je to v mé hlavě.

Psycholog je asi jasný, nejspíš tam půjdu. Ale co do té doby? Jak se s tím mám vypořádat?

holka, ?? 15 let, 11. září 2018

Dobrý den,

jsem moc ráda, že pro sebe hledáte pomoc ve chvíli, kdy Vás trápí panika, kterou provází také velký stres, bolesti a psychické vyčerpání. Máte úplnou pravdu, že toto je téma pro psychologa či spíše pro psychoterapeuta, který by Vám pomohl zjistit, co Vám tyto problémy způsobuje a společně s ním byste hledala i způsob, jak tyto stavy zvládnout. Proto doporučuji se objednat co nejdříve a návštěvu neodkládat, aby se Vám mohlo brzy ulevit.

Nevím, jestli rodiče ví, co se Vám děje, ale doporučuji se jim svěřit, aby Vás mohli objednat k terapeutovi a zároveň už samotné sdílení takových těžkostí úzkosti a paniku alespoň trošku zmenší. Než navštívíte psychologa, můžete si třeba psát deník a všímat si v něm, které dny jsou lepší, které horší, co Vám konkrétně nejvíce pomáhá. Můžete zkusit i relaxaci, na youtube existují nahrávky, které Vám pomohou si alespoň na chvíli odpočinout. Pokud máte ve škole školního psychologa, je možné se svěřit i jemu, aby Vás podpořil v mezidobí než nastoupíte na terapii.

Držíme palce, aby se Vám brzy ulevilo.
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj Alíku a všichni ostatní,
potřeboval bych se svěřit se svými problémy, které mi už docela dlouho způsobují stresy. Často se svěřuji své velmi dobré kamarádce (Lucce). Znám ji teprve rok, ale jelikož řešíme podobné problémy, hodně jsme se sblížili. Nejspíš mi ale nedokáže nějak pomoct, sama si prochází těžkým obdobím a nechci ji moc zatěžovat. Vím, že spoustu lidí by si ve většině řeklo, proč řeším takové hlouposti, jenže já si to říct neumím, a to je asi z části ten problém.
Začnu obdobím na druhém stupni ZŠ. Vždy jsem býval takový podivín, se kterým se nikdo nechtěl bavit. Asi jsem v ničem nijak nevynikal, nenavštěvoval jsem žádné zájmové kroužky a jednoduše jsem byl prostě takové nudné nemehlo. Cítil jsem, jak jsem vždy byl tak nějak nechtěný, a proto jsem nevyhledával žádnou společnost. Do toho jsem si pomalu začal uvědomovat, že se mi nejspíš líbí kluci, ale za žádnou cenu si to nechtěl přiznat. Začal jsem se uzavírat do sebe a mnoho času trávil sám. V té době jsem prostě chtěl zmizet ze světa.
V deváté třídě jsem si našel dva kamarády (kluka a holku), kteří byli vždy oblíbení extroverti. Říkali mi, v čem bych se měl změnit, často mi připomínali, jak jsem býval divný, jak jsem chodíval strašně oblečený a já si to začal víc a víc uvědomovat. Nemysleli to špatně, vlastně se mi snažili asi pomoct, abych se tolik nebál lidí. Začal jsem se hodně porovnávat s jinými lidmi a všichni mi přišli perfektní. Strašně moc jsem se chtěl změnit, abych nebyl tichý, stydlivý, introvertní, ale naopak zábavný, komunikativní a oblíbený, jenomže jsem vůbec nevěděl jak na to. Naopak se ze mě stal nesebevědomý asociál, což mi zůstalo dodnes.
Po devítce jsme všichni tři šli na gympl, kde jsme potkali nové kamarády (spíš ti dva je potkali a já se s nimi začal bavit až potom). Mezi těmito novými kamarády je právě i Lucka. V prváku na gymplu jsem se často stresoval, kromě mnoho učení to bylo hlavně poznávání nových lidí, čemuž jsem se ve většině případů úspěšně vyhnul. Za chvíli jdu do druháku a já pořádně ani neznám své spolužáky. Opět jsem se zapsal jako ten, který nemá potřebu se s někým bavit, což není pravda, bohužel tak ale na okolí působím. Během prváku jsem se párkrát i sebepoškozoval, za což se nesmírně stydím. Vím, že bolest problémy nevyřeší, ale asi se mi v tu chvíli trochu uleví.
Dále přišel velký krok v mém životě – coming out. Jsem tak na 75% smířený s tím, že se mi nelíbí holky, a taky vím, že rodina a kamarádi s tím budou v pohodě, pořád je to však pro mě těžké. Dokázal jsem se s tím svěřit (zatím jako jediné) Lucce, které se také líbí holky. S Luckou často řešíme své city a celkově spolu řešíme mnoho věcí, proto si taky hodně lidí myslí, že spolu chodíme (což je docela ironické).
Dalším problémem jsou mí rodiče. Bohužel už si nerozumí tak jako dřív. Vidím na nich, jak jsou spolu nešťastní, a když jsem to pověděl mamce, akorát mi to potvrdila. Řekla mi, že se ale nemusím bát rozvodu, protože chce, abychom já a sestra vyrostli v úplné rodině. Jenže o čem to ale je, když se nemají rádi?
Všechno se to kupilo a já se začal akorát víc nesnášet. Nesnáším svou povahu, vzhled a neskutečně moc mi záleží na tom, co si o mně lidi myslí, až mi to přijde trapné. Bojím se promluvit na prodavačku, abych nebyl trapný. Nevím, jak si upravit a nechat ostříhat vlasy nebo jak se oblékat, abych zapůsobil na lidi. Když se podívám do zrcadla, tak si nikdy neřeknu, že mi to sluší nebo tak něco (právě naopak). Začal jsem taky cvičit, abych se cítil trošku lépe, jenže obličej a povahu cvičením nezměním. A celkově se i stydím za to, že řeším takové hlouposti. Většina tohle vůbec neřeší, jenže já si prostě nemůžu pomoct, i když strašně moc chci.
Mám také velký strach z budoucnosti. Jestli to takhle půjde dále, skončím někde úplně sám bez kamarádů a nikdy nenajdu pravou lásku (bohužel v tom mám i docela nevýhodu). Nejradši bych si s někým vyměnil život a poslední dobou často přemýšlím, jaký má vůbec život smysl. Já bych řekl, že smyslem života je být šťastný, což jsem vážně dlouho nebyl, a ani nevím, jestli vůbec budu a má to pak teda všechno cenu? Stále však mám vidinu, že jednou to bude dobrý, že jednou budu spokojený, že si jednou dokážu říct: „Mám se rád a nic bych na sobě neměnil.“ Jen nevím, kudy se k tomu dostat.
Začal jsem uvažovat nad tím, že bych zkusil zajít k psychologovi. Nejspíš bych se nejprve musel s něčím svěřit mamce, z čehož nemám až takový strach. Nevím však, jak to vůbec u psychologů chodí a jestli má smysl tyto problémy takhle řešit, ale asi potřebuju nějak navést na správnou cestu. Možná, když si tuhle zprávu přečtu za několik let, řeknu si, jak jsem byl hloupý, ale nyní mě to trápí.
Omlouvám se za tak dlouhou slohovku, doufám, že to nevadí. Snažil jsem se co nejlépe popsat své pocity, bohužel to však možná nevyzní přesně tak, jak se cítím doopravdy. Nakonec bych vám chtěl ještě moc poděkovat za mě, ale hlavně za to, jak tu úžasně pomáháte, hodně si toho vážím.
Kluk, 16 let

kluk, 16 let, 1. září 2018

Dobrý den z Modré linky,

vážíme si důvěry, s níž se svěřujete s tím, co Vás trápí. Je toho skutečně dost. Je proto dobře, že si pro sebe hledáte pomoc. Alíkova poradna však, bohužel, není formát, kde se Vám pomoci, která by byla skutečně účinná, může dostat. V Alíkově poradně Vás můžeme spíše nasměrovat, informovat, podpořit. A o to se pokusím.
Velmi ráda bych Vás podpořila, abyste se opravdu obrátil na psychologa, psychoterapeuta. S pomocí tohoto odborníka skutečně můžete pracovat na tom, abyste dokázal sám sebe přijmout. Nejde o to snažit se být někým jiným. Introvert se extrovertem nestane. Avšak s pomocí psychologa je možné hledat si způsob, jak si, i přesto, že jste introvert, hledat kamarády, seznamovat se, komunikovat s lidmi. Můžete se obrátit na školního psychologa či na jakéhokoli psychologa, který pracuje s dospívajícími. Je pravděpodobné, že psycholog bude potřebovat souhlas rodičů, avšak můžete s ním komunikovat o tom, co zůstane pouze mezi vámi a co bude rodičům sdělovat. Je Vám již 16, domnívám se tedy, že to může být hodně o domluvě. Na druhou stranu jsou za Vás rodiče stále ještě zodpovědní a ty nejzávažnější záležitosti o Vás by měli vědět. Možná Vám však psycholog umožní, abyste to důležité o sobě rodičům sděloval sám za jeho podpory či při společném sezení.

Přejeme Vám, aby se Vám podařilo najít si pro sebe pomoc, kterou si zasloužíte.
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj všem tady,
předně se moc omlouvám, že tu píši, i když je mi již 17, vím, že je poradna pro mladší, ale nedokáži si sama pomoct a nevím, kam jinam se obrátit.. Upřímně nemám absolutně tušení, kde bych měla začít, je toho tolik, co mám na srdci, že si ani nejsem jistá, že vše zvládnu napsat.. Začnu nejspíše tím, jak to vše začalo.
Víte, vždy jsem byla usměvavá holčička, kterou nic netrápilo, ale s příchodem prvních ,,starostí“ jako by mi něco v hlavě přeskočilo, nikdy jsem nebyla extrovertní, vyrovnané dítě, to ne, ale postupem času jako bych se propadala hlouběji, stále více se uzavírala. Toužila jsem být dokonalá po vzoru svého staršího bratra, chtěla jsem jen, aby na mě rodiče byli hrdí, abych měla důvod být na sebe hrdá, vždycky jsem měla dokonalé výsledky ve škole, spoustu vedlejších zájmů, brala jsem to prakticky jako samozřejmost, ve škole jsem byla všemi učiteli oblíbená, ale na prvním stupni se našli i takoví spolužáci, kteří mě nebrali a šikanovali, sama nevím, jestli si to ještě beru nějak k srdci, vlastně teď sama nevím, co cítím, každopádně na druhém stupni se vše zlepšilo, byli jsme dokonalá třída, jediný problém byl, že právě v tu dobu ve mě nastal ten zlom. Sama si to neumím vysvětlit, proč tak najednou, ale když mi bylo zhruba 12 let, začala jsem mít ,,úzkosti“, brala jsem to jako projev puberty, ale cítila jsem, že je toho na mě moc. Měla jsem problémy doma, mí rodiče se stále hádali, mamka se sotva vyléčila z rakoviny, všechno špatné, co se dělo jsem brala na sebe, že problémem je má existence, ač už je to jakákoliv blbost, svedla jsem na sebe smrt dědy, který umřel v mých dvou letech na rakovinu, protože odmítl léčbu, měla jsem dojem, že jsem ho mohla přesvědčit, že tu ještě mohl být, tehdy jsem to nikomu neřekla, jen jsem každou noc probrečela při psaní dopisů, které mu stejně nikdy nedojdou.. Nešlo jen o tohle, k většině svého smutku jsem neměla žádný důvod, vždycky jen z ničeho nic přišla ukrutná bolest, jako by mi někdo svíral hrudník a já nemohla dýchat, v tom věku jsem to nedokázala zvládnout, řešila jsem to sebepoškozováním, věděla jsem, jak špatné to je, ale fyzická bolest bylo to jediné, co dokázalo alespoň na moment přemoct tu psychickou.. Čekala jsem, že postupem času dospěji a všechno jako mávnutím proutku zmizí, teda spíš, že se se vším vyrovnám, že budu dost silná, abych pochopila, že tohle je život.. Ale opak byl pravdou, čím více jsem nenáviděla svět kolem sebe, tím více jsem nenáviděla i sebe. Nikdy jsem nebyla tlustá, měla jsem dlouhé štíhlé nohy, ale jako bych to neviděla, připadala jsem si ošklivá a začala držet nesmyslné diety a hladovky, na každý den jsem měla naplánovaný počet kalorii, většinou se to ani zdaleka neblížilo 300 kcal denně.. Samozřejmě jsem věděla, že je to špatné, ale ten pocit, že budu dokonalá byl opět silnější. Roky ubíhaly, ale nic se neměnilo, z ubližování se stal zvyk, začala jsem se dopovat prášky a jídlo? Nezasloužila jsem si ho.. Jen jsem se dále snažila být pro ostatní dokonalá, nikdy jsem nedala najevo, jak sama se sebou trpím, jak moc se nenávidím, na všechny jsem se smála, pro všechny jsem tu byla, možná, že právě empatie je jednou z mých problému, až moc se do druhých vcítím a pak prožívám jejich trápení, jako by byly moje, vážně nevím.. V 15 jsem došla do fáze, kdy jsem nechtěla žít, nedokázala jsem si představit svou budoucnost. Jediné, co jsem o budoucnosti věděla bylo, že budu mít mnohém víc horších trápení a věděla jsem, že nebudu schopná je zvládnout, tak jsem se pokusila předávkovat.. Nepovedlo se mi to, z čehož jsem byla ještě zoufalejší.. Když už jsem věděla, že to potřebuji s někým řešit, svěřila jsem se mamce, samozřejmě, že jsem ji neřekla ani půlku toho, co v sobě cítím a to možná byla chyba.. Nedočkala jsem se útěchy jen vyčítání mých jizev, toho jak tohle svým rodičům mohu dělat.. Byla jsem zmatená, každou chvíli mě seřvali a já se jen více uzavřela do sebe.. Většinu času jsem trávila na internetu sledováním filmů, abych se zbavila svých myšlenek, abych utekla z reality, ale rodiče to viděli jako něco, co mi to jen zhoršuje..
Když jsem se dostala na vysněnou střední školu doufala jsem, že jen co vypadnu od své minulosti, bude mi lépe, třeba konečně budu šťastná, na chvíli to tak i bylo.. Když jsem se soustředila na školu, nemyslela jsem na nic jiného, ale každou cestu do školy a ze školy jsem cítila, že to ve mě stále je, jen jsem se to snažila ignorovat.. Poté, těsně před Vánoci se můj přítel pokusil o sebevraždu (ano, jsme opravdu skvělá dvojka..) a já byla opět tam, kde jsem začala.. Pocity méněcennosti byly zpět, všechny nesmyslné diety byly zpět na mém talíři, ale snažila jsem se s tím bojovat, chvílemi jsem vyhrávala, pak opět spadla až jsem došla do dnešního dne.. Snažím se být silná, sebevědomá ,,mladá žena“, ale vím, že to sama nezvládnu, protože ta nicota uvnitř mě stále přežívá a kdykoliv nedávám pozor, vyleze na povrch.. Nejvtipnější na tom všem je, že jsem ráda, že je součástí mě.. Bude to znít strašně divně, ale ať už mě to sebevíce ničí, vždycky jsem tuhle bolest vyhledávala, jak jinak bych vysvětlila, že jsem se řezala i ve chvílích, kdy jsem byla ,,v pohodě“, připadám si jako nějaká hračka předurčená k sebedestrukci.. Já jen.. Chtěla bych se naučit žít, ne jen přežívat.. Když se mě kdokoliv zeptá, jak mi je vyhrknu:,,Fajn“ aniž bych nad tím přemýšlela, jako bych nad tím ani přemýšlet nechtěla.. Automaticky se směji ve chvílích, když se smějí ostatní a i ve chvílích, kdy bych měla brečet, mám na tváří úsměv, jen abych neodkryla kým skutečně jsem.. Nejspíše bych potřebovala někoho, kdo by mi ukázal, že má smysl žít, už tolikrát jsem chtěla jít k psychologovi, ale dokud tu jsou rodiče, nemůžu, takže jen čekám na den, kdy mi bude 18, abych našla někoho, kdo mi pomůže..
Uhm... Moc se omlouvám, že jsem se takhle rozepsala, vlastně i pochopím, když mi neodpovíte, ale pokud ano, předem moc děkuji.. Děkuji za všechny, kterým tady pomáháte, je to pro mě velmi inspirující.
L.

holka, 17 let, 15. srpna 2018

Dobrý den,

vážíme si důvěry, se kterou jste napsala. Nemusíte se za to omlouvat, je zcela v pořádku, že pro sebe hledáte pomoc - naopak to chci velmi ocenit. Píšete o tom, čím jste si v životě doposud prošla - je to hodně ran, které se ještě úplně nezhojily. Jde o vážné věci - rakovina blízkých lidí, vlastní týrání se jídlem, sebepoškozování. Připadá mi, když to takhle píšete, že na jednu dospívající dívku je to opravdu velký náklad. Není proto divu, že se někdy cítíte, že to těžko zvládáte.
Je dobře, že na to nechcete být sama a zvažujete psychologa. Sama bych Vám to doporučila, proto je moc dobře, že už jste to zvažovala. Z Vašich slov to působí tak, že jste v podstatě rozhodnutá. Ráda bych Vám proto napsala, že k psychologovi můžete chodit i dříve než jako plnoletá. Možností je více. Ve většině školách působí psychologové, za kterými můžete dojít, aniž by o tom rodiče věděli. Ve Vašem věku se navíc můžete zkusit objednat i k psychologovi v poradně pro rodinu a mezilidské vztahy nebo ke klinickému psychologovi. Vysvětlete, kolik Vám je let, a v jaké jste situaci. Někdo z nich by mohl udělat výjimku. Nevím, proč nechcete, aby o tom rodiče věděli. Je možné, že když jim vysvětlíte situaci, budou na Vaší straně. Můžete jim samozřejmě dát přečíst i tuto konverzaci.
Je dobře, že jste napsala. Další krok je vyhledání pomoci. Tady v poradně nelze zvládnout víc. Problémy, kterými jste prošla, vyžadují co nejvíce prostoru k probrání a věřím, že oceníte i oporu odborníka, abyste se na vše necítila tak sama.

Přejeme hodně štěstí ve vyhledání pomoci.
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj Alíku a spol.
Omlouvám se, že vás otravuju. Máte určitě starosti a jinýma lidma, takže se omlouvám.
Chtěla jsem se jen nikomu svěřit, protože teď nemám nikoho komu můžu věřit. Bohužel, lidma, který znám nemůžu otravovat.
Už od malička žiju rodinu, které je založena na náboženství. ( Svědkové Jehovy) V tom náboženské, jsem našla spoustu kamarádek.. Věřila jsem jím, bohužel až moc. Řekla jsem jím spoustu tajemství. Bohužel, postupně zjistili, za jakoby žiju dvojí ti život.
Máme spoustu omezení, které nesmíme dělat.. Třeba chodit s klukem a spát ním a spoustu věci. Přesně tohle jsem udělala.
Našla jsem kluk, kterým jsem později chodila. Byl úžasný a já jsem faktické milovala a pořád miluju. Nechtěla jsem ho ztratit ale ztratila jsem ho.
Bohužel, jsem v tu chvíli, jsem chodila i jedním klukem, ale jen kvůli lítosti. Dala jsem mu předtím kopačky, ale bylo mu hrozně, chtěl se zabít. Nemohla jsem ho nechat.
Takže jsem bohužel, obou dala kopačky.. Myslíte, že jsem netvor ? Měla jsem bojovat ? Jen jsem nechtěla ztratit rodinu a moje jediný kamarádky. Nechtěla jsem aby viděli moje selhání. Myslíte, že jsem udělala chybu ?
V tu chvíli, se cítit úplně bezmoc.. Jen spím a přemýšlím... Před chvílí jsem znovu spadla.. pořezala jsem..
Nevím, co se mnou je, Jsem moc špatná ?
Děkuju

Ahoj,
opakovaně se na nás obracíš se svými starostmi. Vážíme si Tvé důvěry, není snadné se svěřit. Mrzí mě, že musíš volit mezi pravidly rodiny a náboženského společenství a vlastními potřebami, pocity, vztahy. Přála bych Ti, aby to vše bylo v souladu a aby Tě tvoji blízcí přijímali a měli rádi takovou, jaká jsi. Je lidské, že každý člověk někdy selže, udělá něco, čeho později lituje. Chybami se člověk učí a patří k životu, neznamená to, že je někdo netvor. Vnímám, že jsi pod tlakem a snažíš se uvolnit řezáním. Existují však lepší způsoby, které by Ti neubližovaly. Zasloužila by sis podporu psychologa, byl by to někdo, komu bys mohla důvěřovat a mluvit s ním upřímně, tak, jak věci cítíš a prožíváš. Můžeš zkusit v září navštívit školní psycholožku, pokud ji ve škole máte, příp. jí napsat např. přes schránku důvěry. Pokud by to bylo možné, můžeš zkusit kontaktovat i jiné psychology, ale pokud je Ti pod 18 let, potřebovala bys k tomu souhlas rodiče. Anonymně můžeš zajít do krizového centra, které funguje při nemocnicích, nebo do nějaké organizace pomáhající dětem v nouzi, kde je také k dispozici psycholog. Kontakty ve svém okolí najdeš na internetu, nebo můžeš zavolat také na nonstop a bezplatnou linku bezpečí 116 111, tam Ti můžou také anonymně pomoci najít kontakty.

Přejeme Ti brzké nalezení podpory,
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj Aliku a ostatní(snad nevadí ze mi je už 16),
mám dotaz ohledně psychologa. Navstevuji psychologa uz asi 3-4 měsíce. Mám problémy nejspíš s depresí (únava ,nechuť k jídlu/pití,cokoliv dělat, jsme smutná bez nálady, často myslím na sebevraždu, připadám is bezcenna atd.). Jen mi připadá ze mi psycholog nepomáhá, mam tedy změnit psychologa nebo počkat? Jenomže čím víc čekám je mi hůř. Jsem také bez energie a poboliva me hlava a zada( to nevím, jestli s tim souvisí ). Psychika me strašně omezuje, nemůžu dělat to co me kdysi bavilo, nejsem schopna vstát a jít neoc dělat nebo někomu zavolat cokoliv. Jsem bezradná. Sportovala jsem, domozku se dostaly endorfiny, ale teď už nejsem schopna sportovat. Nedokopu se k tomu. Okolí me vidí jako tu co nechce jít ven co se neumí uvolnit, ale tak to není. Co pomůže prosím porad ❤. Nemám zkusit zažádat o antidepresiva? Ale to bych musela k psychiatrovi a moc nechci prášky, časem bych na nich mohla být závislá. Uzivej si léta a sluníčka. Děkuji za pomoc (vždy mi dobře poradite, i když už je mi 16)

Ta věčně smutná, 16 let, 13. července 2018

Dobrý den,
je skvělé, že píšete s tím, co Vás trápí. Působí to, že Vám opravdu není dobře a to není radno brát na lehkou váhu.
Dochází Vám energie, jste smutná, je Vám pořád hůř. To mě mrzí. Zároveň chci ale podpořit Vaši energii nepodlehnout tomu a ještě něco zkusit.
Oba nápady jsou určitě správné. Antidepresiva by mohla pomoci. Tyto moderní léky nevytváří u člověka závislost. O tom všem se můžete poradit s psychiatrem. Nicméně mohla by pomocti i změna psychologa. Někdy se v průběhu psychoterapie lidem ještě víc přitíží, protože s odborníkem probírají to nejbolestivější a nejmíň funkční. Nicméně to je rozdíl oproti tomu, jestli Vám psycholog prostě moc nesedl. Ať už jako člověk nebo jeho styl práce. Nestyďte se o tom s ním promluvit a kdybyste to tak cítila, klidně psychologa změnit. Je to běžné, že si nesedneme hned s prvním odborníkem, stejně tak jako se neskamarádíme s každým, koho poznáme.

Přejeme hodně štěstí a abyste na to nezůstávala sama.
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Dobrý den, jsem strašně zoufalá. Poslední týdny mě strašně vypadávají vlasy. Já se strašně bojím aby mi vlasy nevypadaly nebo abych neměla plešku. Nevíte co by to mohlo být? Nebo popřípadě co s tím dělat? Prosím jsem už straašně mooc zoufalá a nevím co s tím. Děkuji za každou odpověď

holka, 12 let, 16. dubna 2018

ahoj,

příčin padání vlasů může být celá řada (onemocnění pokožky, špatná výživa s nedostatkem vitamínů a minerálů, onemocnění štítné žlázy, ale i řada dalších) - takto na dálku není dost dobře možné posoudit Tvůj stav a zjistit, jaká by mohla být příčina a co dělat, aby Tě tento problém netrápil.
Bude nutné, aby Tě viděl a vyšetřil lékař, ke kterému docházíš pravidelně. Ten může provést první zhodnocení a vyšetření a bude-li to potřeba, může Tě odeslat ke specialistovi - kožnímu lékaři.
Promluv si tedy s rodiči (mamkou nebo taťkou) o padání vlasů, které jsi zaznamenala, a domluvte se, že zajdete k lékaři.

Držíme palce, ať se Ti vše daři! Vím, co jím

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj,
Poslední dobou mám pocit, že je se mnou něco v nepořádku.
Hlavou mi problikávají různé myšlenky, které se těžko popisují. Často jsou dost divné a nepříjemné.

Pokusím se vám to vysvětlit :

Když se dívám do zrcadla, tak si zničehonic začnu představovat, jak si vytrhávám vlasy. Nebo když jdu spát, tak si představuju, že je vedle mě černá kočka. ( je to hodně divný, já vím.) A to je ještě v pohodě. A ty představy nepřestanou do té doby, dokud si nedám facku. Když si ji nedám, tak začnu mít různé úzkosti a chuť křičet a brečet. Ve škole je to proto velký problém. Když zase začnu mít tyhle představy o hodině, tak to často řeším tím, že bouchám pěstí do lavice. Moc to ale nepomáhá a navíc tím všechny ruším.

Do toho mám čím dál větší problém s mluvením. Předtím jsem mluvila úplně normálně ale poslední dobou hrozně mumlám, šišlám, zadrhávám se a často říkám jenom části věty.
Mívám taky halucinace.(možná)
Tu první co si pamatuju byla ta, když rodiče předělávali pokoj.
Táta tenkrát vymontoval elektrickou zásuvku. Potom jsem u té vymontované zásuvky seděla a najednou z ní vykouklo nějaké divné stvoření s šedou povislou kůží a svítivě červenýma očima. (Opravdu!) asi 10 vteřin jsem na ni koukala. Když jsem ale chtěla tátu zavolat, aby se na ni podíval, tak zmizela a od té doby jsem ji neviděla.
Potom se mi stalo to, že moje sestra vyprávěla o tom, že když jednou byla na táboře, tak kolem ní proběhla liška. Hned, jak to dořekla jsem vedle sebe uviděla lišku, jak se mě snaží kousnout. Když jsem leknutím vykřikla, tak se všichni divili, co mi je.
Často taky vidím duchy. Minimálně jednoho denně.

Myslím, že to opravdu normální není.
Co myslíte vy ?
(Jinak se omlouvám za nesmyslné věty a opakující se slova. Mám příšernou slovní zásobu)

holka, 13 let, 28. září 2017

Ahoj z Modré linky,

píšeš o svých představách, myšlenkách a fantaziích. To, co prožíváš, jsi popsala výstižně, vůbec se nemáš za co omlouvat. Naopak, chceme ocenit Tvou vnímavost a všímavost.

Fantazie a představy jsou něco, co známe asi každý. Někteří lidé jich mají více, pokud mají rozvinutou představivost a tvořivost. Pokud je to ale tak, že si s tím nevíš rady a narušuje Ti to normální život, a navíc to trvá určitou dobu, je potřeba s tím něco dělat. Je proto fajn, že pro sebe hledáš pomoc.

Ptáš se, jestli je to, co prožíváš, normální. Záleží na tom, jak je člověk prožívá a jak moc ovlivňují jeho běžný život. Některé představy se nám můžou spojovat právě třeba s nějakým příběhem, s nějakým zážitkem a když víme a uvědomujeme si, že jde jen o představy, je vše v pořádku. Nikomu ani sobě tím neubližujeme a dokážu si představit, že některé představy mohou být i příjemné a život spíše obohatit, než ochudit. Pokud je to tak, že se necítíš dobře a k tomu máš pocit, že máš problém s vyjadřováním, s mluvením a přijde Ti, že se Tvoje vyjadřování zhoršuje, bylo by dobré se tím více zabývat. Prvním krokem by mohlo být mluvit s rodiči o tom, co prožíváš. Oni by měli vědět, co se Ti děje, třeba si už také něčeho všimli (nebo právě ne, a to by mohlo zmírnit Tvé starosti). Společně pak můžete hledat cestu, aby ses cítila zase ve své kůži. Tou cestou může být osobní setkání s psychologem nebo psycholožkou, třeba i u Vás ve škole.

Držíme palce,
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

ahoj jsem kluk ale chtěl ale uvnitř cítím že jsem dívka líbi se mi holčičí šaty a chtěl bych si strašně rád hrát s panenkami a le bojím se to říct rodičům, nevím jak
poradíš mi prosím

honza, 15 let, 19. června 2017

Dobrý den, Honzo,

někteří lidé se skutečně necítí dobře ve svém těle, možná víte, že se ve společnosti označují jako transsexuálové a že je v naší republice možnost projít změnou pohlaví. Hodně se tomuto tématu věnuje v Česku MUDr. Fifková a naštěstí se o něm již otevřeně a častěji píše nebo se i točí dokumenty. Jeden za všechny lze nalézt v archivu České televize na tomto odkazu www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10095359176-ted-jsem-to-konecne-ja/306295350170003/titulky. Zároveň tím nechci a ani nemohu takto po internetu usoudit, zda se u Vás opravdu o transsexualitu jedná, bylo by ale dobré, abyste si zjistil co nejvíce informací a postupně si srovnal svoje myšlenky a pocity.

Dovedu si představit, že je těžké být se svou jinakostí sám, a proto je dobře, že jste nám napsal. Rozumím také tomu, že máte obavy to říci rodičům a těžko lze dopředu odhadnout jejich reakci. Na druhou stranu by Vám mohli pomoci najít odborníka, sexuologa, který by Vám pomohl vše rozebrat, podpořil Vás a hledal společně s Vámi, co Vám pomůže. Obrátit se můžete i e-mailem nebo telefonem přímo na Dr. Fifkovou, která by Vás také mohla nasměrovat k další pomoci. Kontakt na ni naleznete zde: www.fifkova.cz. V každém případě je dobré nebýt na to sám a svoje pocity i přání s někým sdílet.

Přejeme Vám, abyste pro sebe našel vhodnou pomoc.

Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj, vy tam.
Ptám se již poněkolikáté, vždy pod jiným jménem, abych zůstala v anonymitě. Protože mi vždy skvěle poradíte, obracím se na Vás i tentokráte a to ne ani tak pro radu, ale chtěla bych se svěřit. Ale předem, děkuju - opravdu nesmírně moc si cením práce, jíž pro ostatní děláte, říkám si, jak velkou trpělivost asi máte s lidmi, kteří tu pokládají stále stejné dotazy. A většinou ani nepoděkují za Váš čas, pomoc, radu - takže děkuji já, za všechny, pro které tu jste. Díky.
Teď už se ale svěřím.
Jak vidíte, je mi 14 let, a to není lehké období, jistě to dobře znáte. Těžkosti a starosti všedních i nevšedních dnů, škola a povinnosti, známky, rodiče, sourozenci, a, na neposledním místě, přátelé a první lásky.
Radila jsem se již o většině těchto témat. A pomohli jste mi.
Jde vlastně o to, že jsem neustále smutná.
Každý člověk v mém okolí mne vidí jinak - spolužáci jako nabručenou, ošklivou a tlustou holku, která umí perfektně jazyky a při nepřipravenosti na hodinu je nenechá ve štychu. Kamarádky jako někoho, s kým je sranda, kdo se směje a i poradí, jako vrbu. Bratři jako terč záludností a jedovatých vtípků, ale i někoho, s kým si můžou popovídat o hlubších věcech ( jednomu je 17, druhému 9). Otec jako hubatou, drzou a protivnou opici či kozu, jak mi říká, a mamka jako nepříjemnou, uhádanou a přecitlivělou dceru, která lže (kdysi jsem lhávala a teď mi vůbec v ničem nevěří - vím, moje chyba). Nejhorší ale je, že mne vůbec nikdo pořádně nezná. Jsem introvert, melancholik a nenapravitelný pesimista, zároveň ale citlivý, empatický a věrný člověk.
Většinu času jsem smutná. Zažila jsem první lásku a zlomené srdce, od své nejlepší kamarádky, která ale bydlí daleko, a schválně mi ublížila. Zažila jsem ohromné deprese, které vyústili v sebepoškozování. Zažila jsem hádky lidí, rány, šikanu, posměch, spoustu zlého...
Ale i přesto se usmívám.
Všichni si proto myslí, že jsem v pořádku, ale tak to není...
Bojím se, že opět přijdu o přátele. Že se sebepoškozování vrátí, a stejně tak noční můry, které poměrně často mívám.
A neumím se uvolnit.
Ovšem, přetvařuji se a lžu, nejsem dobrý člověk, ale myslím, že bych ,ěla dostat ještě jednu šanci a pomoc...

Moc děkuji za vyslechnutí.

Tina, 14 let, 16. června 2017

Ahoj,

píšeš nám o tom, že býváš smutná a máš pocit, že Tě nikdo nezná. Je dobře, že si dokážeš ve svých starostech říct o pomoc a radu. Prožíváš své dospívání a sama vnímáš, že k němu patří různé zmatky, někdy bouřlivé pocity, změny. Píšeš, že sis prošla různými těžkostmi a přesto se usmíváš. Přitom máš pocit, že nejsi v pořádku, býváš smutná, máš noční můry, různé strachy. Píšeš o sobě, že nejsi dobrý člověk. Je mi líto, že o sobě takto uvažuješ. Chápu, že někdy se člověk necítí být úplně podle svých představ, některé věci by nejradši změnil. Sebepřijetí je určitě také jedním z velkých úkolů a výzvou dospívání. Píšeš také o tom, jak Tě vnímají ostatní. Je přirozené, že člověk se v různých situacích a v různé společnosti chová trošku jinak a nemusí to nutně znamenat přetvářku a lhaní. Máš pocit, že Tě nikdo pořádně nezná. Možná by stálo za to zkusit se víc vnímat a projevovat taková, jaká se opravdu cítíš být. Nemusíš se bát dávat víc najevo svou přirozenost, ve které by ses cítil!
a víc "jako doma", uvolněněji. Žádná vlastnost člověka nemusí být nutně správná nebo špatná, záleží, jak ji člověk dokáže využít a přijmout.

Píšeš, že jsi zažila deprese a poškozovala ses. Máš strach, aby se to nevrátilo. Bylo by dobré tomu předejít. Píšeš jako vnímavá a citlivá dívka, která dokáže mluvit o svých problémech, o tom, co prožívá. Myslím, že by Tě mohly podpořit pravidelné konzultace s psycholožkou, se kterou bys mohla probírat svoje i všední starosti a zážitky. Mohlo by to pomoci i s těmi nočními můrami, které musí být asi nepříjemné. Zkus si o tom promluvit s rodiči, školní psycholožkou, pokud ji ve škole máte, nebo praktickou lékařkou, která by Ti mohla někoho doporučit. Jak jsi sama psala, vyhovuje Ti a pomáhá poradenství. Věřím, že nějaká systematičtější podpora by Ti mohla ulevit v tom, co prožíváš. Neboj se říct si o pomoc, nemusíš v tom být sama.

Držíme Ti palce,

Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj Alíku
Poslední dobou mám takové smíšené pocity. Když jsem ve škole nebo třeba na tréninku,tak se stále usmívám a všichni si díky tomu myslí že jsem v pohodě,že mě nic netrápí atd.,ale ve skutečnosti zase tak v pohodě nejsem.Vždy když přijdu domů tak začnu být nepříjemná a začne mi vadit jakákoliv přítomnost lidí.Dalo by se říct že mám i trochu deprese,ale nenápadná me z čeho bych ty deprese mohla mít.Párkrát mě napadlo,že kdybych se začala řezat,tak by se mi možná ulevilo.Moje podvědomí by to sice chtělo,ale můj rozum mi to prostě nedovolí.Ve škole žádné problémy nemám,doma taky ne,ale prostě ty deprese mám,nenapadá tě čeho bych je mohla mít?Ráda bych se se svými pocity někomu svěřila,ale nemám nikoho,komu bych mohla na 100% věřit.

Anonymka, 8. června 2017

Dobrý den z Modré linky,

protože nevíme, kolik je Vám let, budu Vám podle našich pravidel vykat. Napadá mě, že je moc dobře, že si všímáte, co se s Vámi děje po psychické stránce, a že hledáte odpověď na to, kde vznikají tyto negativní pocity. V období dospívání se rychle mění nálady a nemusí to být způsobené nějakou konkrétní událostí nebo věcí. I samotné deprese se někdy nedají vysvětlit nějakou jasnou příčinou, prostě se objeví, podobně jako jiné zdravotní potíže. Takto po internetu se vlastně ani nedá určit, zda jde jen o přechodné období, nebo o skutečnou počínající depresi. Cením si toho, že jste se nezačala řezat, protože to není opravdové řešení smutku a sebepoškozování, způsobí naopak ještě větší potíže a rozhodně je to něco, co bychom určitě nedoporučovali.

Souhlasím s tím, že by bylo moc dobré, kdybyste to mohla s někým sdílet, povídat si o tom. Pokud nemáte nikoho blízkého, mohl by to být psycholog nebo psycholožka. Možná máte školního psychologa/psycholožku, nebo se dá najít někde v blízkosti takový/taková, který by se Vám věnoval. S ním byste mohla vše lépe zvládnout a porozumět tomu, co se vlastně u Vás děje a jak to všechno zvládnout. Mohla byste také zvážit, zda by se nešlo svěřit rodičům, kteří by Vás mohli podpořit a případně Vám psychologa pomohli najít. O všem si také můžeš promluvit přímo na naší Modré lince prostřednictvím telefonu, Skypu či chatu.

Přejeme Ti, abyste se brzy mohla cítit lépe.

Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Zdravím, chtěla bych se svěřit se svým problémem, bohužel nevím, jestli se mi podaří ho smrsknout. Již druhým rokem se cítím na nic. Ještě ten minulý to šlo, ale připadá mi, že je to horší a horší. Vůbec nic mě nebaví. Od malička miluji kreslení, jenže teď jsem s fantazií úplně mimo. Také mám ráda filmy, knihy...ale prostě na to nemám vůbec náladu. Málo piji, jsem neustále ospalá. Pořád jsem ve stresu ze školy, z problémů z domova, z přátel, z lásky... Minulý rok jsem chodila k psycholožce, ta mi řekla, že trpím depresivními stavy úzkosti a že bych měla jít k psychiatrovi. Mám z toho ale strach, slyšela jsem, že bývají často nepříjemní, nebo že „chytím“ nějakého náladového. Často brečím bezdůvodně, před dvěma měsíci jsem začala mít v hlavě tlak a momentálně lítáme po doktorech. Koukám na motivační videa, nevidím ale žádnou změnu. Sice jsem věčně ospalá, v noci ale nemohu spát a neustále se budím. Co mám dělat?

Terka, 15 let, 22. května 2017

Dobrý den, Terko,

od 15 let našim klientům na serveru Alík vykáme, budu tedy vykat i Vám. Váš dotaz je zcela srozumitelný a bohužel vypsání toho, co Vás trápí, se zdá potvrzovat diagnózu psycholožky. Píšete, že s mamkou lítáte po doktorech, netuším ovšem, čeho se ty návštěvy týkají, zda už jste s mamkou navštívily i psychiatra. Je to hodně důležité. Mnoho změn, nenálad a citových výkyvů v období kolem 15 let lze přičíst na vrub dospívání a uvědomování si zodpovědnosti za svůj život, také hormonálním změnám, které jsou v pubertě velmi výrazné. Psychiatr/psychiatryně dokáží posoudit, o co se jedná. Zda jde ještě "jen" o změny při dospívání nebo již o nějakou formu deprese. Od toho se bude odvíjet i léčba. Psychiatři jsou také normální lidé, jako my všichni ostatní a je to jako ve všech dalších profesích, některý je výtečný, jiný může být náladový, což je ovšem ale neprofesionální. Je ovšem moc důležité, jak si s psychiatrem sednete, nebude-li se Vám líbit, můžete jít k nějakému jinému. Motivační videa mohou být fajn, ovšem já myslím, že až v době, kdy se dáte trošku dohromady. To je teď Vaší prioritou.

Přejeme Vám nádherně letní jaro.
Modrá linka

Vyhledat odbornou pomoc

Dobrý den.Když mi bylo 10, tak jsem byla psychicky šikanována učitelkou. Když mi bylo 13-14 let, tak jsem se z nějakých důvodů začala sebepoškozovat, ale po dlouhých rozhovorech s výchovnou poradkyní jsem na nějakou dobu,bez odborné pomoci přestala. Bohužel teď jsem do toho spadla a tak jsem napsala znova té výchovné poradkyni a ta se spojila s mojí mamkou a dala jí nějaké kontakty na psychiatry. Já si nechci přiznat, že potřebuji pomoct psychiatra,ale vím, že je to nevyhnutelné. Mám strach tam jít. Mamka mě tam chce v pondělí objednat a já jí přemlouvám, aby to nedělala i když vím, že to potřebuji.(Nechci mamce ublížit a zlomit jí srdce.) Mohu se zeptat, jak to chodí u takového pedopsychiatra? Co když se nedokážu otevřít,tomu cizímu člověku? Co když nedokáži nic říct? Musí tam jít se mnou rodiče? Jak dlouho se tam chodí? Napíší mi hned nějaké antidepresiva?(já nechci prášky) Co, když mě zavřou do blázince? Předem děkuji za vaši odpověď :) Markéta, 15 let

makyna00, 21. ledna 2016

Dobrý den Markéto,

je fajn, že se neostýcháte zeptat se na věci, které Vám nejsou jasné. Chápu, že máte z návštěvy u psychiatra strach. To je zcela přirozené a nemusíte se za to stydět. Většina z nás nechodí k lékařům ráda. Někdy je to ale potřeba a to pak nezbývá než si dodat odvahy. Podle toho, jak o sobě a své situaci přemýšlíte, ale usuzuji, že jste schopná vidět, když máte problém a říci si o pomoc. To je moc dobře.

Ptáte se, jak to u takového psychiatra chodí. Každý odborník je jiný, ale většinou jsou to lidé, kteří jsou empatičtí, dokáží se do člověka vcítit a dokáží si s ním normálně povídat. Pokud budete mít pocit, že se mu nedokážete svěřit, zkuste to otevřeně říci. To, zdali tam s Vámi budou rodiče, záleží na domluvě. Jsou případy, kdy je přítomnost rodičů nutná, někdy si odborník nejdříve popovídá s rodiči, pak s dítětem nebo obráceně a teprve poté si je sezve dohromady. Vám je patnáct, nejste plnoletá, takže rodiče by informace o Vašem zdravotním stavu mít měli. 
Návštěva u psychiatra může být jedna, ale může jich být i více, i to záleží na dohodě a na tom, co odborník doporučí. To stejné platí i pro předepsání léků či doporučení pro hospitalizaci, tedy pobyt na psychiatrii. Nevím, jak často a v jaké intenzitě si ubližujete, od toho by se doporučení odborníka mělo odvíjet. Ovšem i kdyby doporučil léky či hospitalizaci, je na Vás, jestli s tím budete souhlasit. Nechte si od psychiatra vysvětlit, jak Vám může pomoci.
Co se změnilo, co je příčinou Vašeho chování - to vše je potřeba s někým probrat a je moc fajn, že o návštěvě psychiatra s mamkou přemýšlíte. Nemusíte být na svůj problém sama, přejeme odvahu.

Budeme držet palce, 

Modrá linka. http://www.mmodralinka.cz

Vyhledat odbornou pomoc

Dobrý den,
je mi 13 let. Mám velký problém. Vadí mi, když mi někdo sahá na věci. Přiznávám, že můj problém je trochu atypický, ale je to tak. Když někdo třeba používá můj mobil, počítač, čte mou knihu... připadá mi to poté, jaksi nečisté a i já si připadám nečistý. Je to hrozný pocit, někdy se mi zdá, že z toho zešílím. S tím související je například i toto: pokud to jde používám jen jednu určitou propisku, vše důkladně čistím, je mi nepříjemný tělesný styk s jinou osobou... je toho bohužel mnoho. Pokud dělám něco na PC umyju si předtím ruce, když přijdu do školy umyju si ruce atd. Nevím v čem tento můj problém spočívá, ale moc mě to trápí.
Předem děkuji za odpověď F. - otázka upravena poradcem

Ahoj F.,

Tvůj problém není atypický. Takto na dálku neumím posoudit, nakolik jsi ještě v pořádku nebo se jedná o některou z poruch či syndrom, na to mám velmi málo potřebných informací. Myslím, že nejlepší by bylo, kdyby ses domluvil s rodiči, doufám, že oni o Tvých potížích vědí, a objednal se k psychologovi, s kterým bys tohle vše probral na setkání tváří v tvář, a dohodl se, co s tím budete dělat. Podobné potíže mají i další lidé, je známou věcí, že třeba po krádeži v bytě si lidé také připadají nečistí, pošpinění, vše honem rychle umývají, sebe opakovaně sprchují. Ty máš tyto pocity častěji, z Tvého popisu ale nevím, zda se u Tebe jedná o nutkavé jednání nebo ještě běžnou reakci. Ráda bych Ti řekla více, ale po internetu to lépe řešit nejde. Každopádně dobrou zprávou je, že na sobě společně s odborníkem můžeš pracovat, a toto, co popisuješ, změnit. Jde o to, aby ses dobře cítil. Když Ti tyto Tvé pocity přerůstají přes hlavu, a Ty se pak necítíš dobře ve své kůži, věř, že stojí za!
  to, oslovit odborníka.

Přejeme Ti, ať se brzy cítíš ve své kůži lépe.
Modrá linka http://www.modralinka.cz

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj...
Mám problém. A to ten, že jsem psychicky na dně. Psychologa navštěvovat nemůžu, rodiče mě k němu nepustí. Ale potřebovala bych to řešit, nemám přátele a doma je to na zabití a už docela dost let... Tak mě napadlo, existuje jistě nějaká organizace, kde jsou dobrovolníci, kteří se sejdou s dětmi do 15ti a stanou se jejich psychickou oporou a kamarádem. Už jsem i něco takového hledala, ale vůbec se na těch stránkách nevyznám, nevím kam co napsat, nevím vůbec nic :( Neporadíte mi prosím nějakou organizaci? V září mi bude 14 a jsem holka...
Předem moc děkuji. - otázka upravena poradcem

Nešťastná., 19. července 2014

Ahoj,

je fajn, že si pro sebe hledáš pomoc a podporu v situaci, kdy se necítíš dobře. Moci se vypovídat, svěřit, mít v někom pevný, záchytný bod, je pro spoustu lidí hodně důležité. Je vidět, že hledáš různé způsoby, jak svou potřebu naplnit. Organizace, o kterých píšeš, existují, záleží na tom, v jakém žiješ městě a jaké jsou možnosti právě tam. V Praze je to např. program od organizace Hestia s názvem Pět P (http://www.hest.cz/cs-CZ/to-vse-je-hestia/petp), v Brně se podporou dětí zabývá např. Ratolest (http://www.ratolest.cz/nase-prace/deti-mladez), odkazy na další organizace můžeš najít např. nahttp://www.petp.cz/vyrzprava/vzpr_adresar.html. Také pokud zavoláš na nejbližší linku důvěry (seznam je nahttp://www.modralinka.cz/?page=seznam_ld), mohou Ti pracovníci na telefonu sdělit informace z okolí Tvého bydliště (a samozřejmě také Tě vyslechnout a hledat spolu s Tebou východisko ze Tvé situace).

Držíme Ti palce, ať se Ti podaří najít spřízněnou duši,
Modrá linka http://www.modralinka.cz

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj, musim se vam s necim sverit, je mi ctrnact a vcera jsem zazila peklo. Vis jsem uzkostna po mamce ktera toho po psychicke strance hodne zazila a vcera se mi snazila pomoc. Nekdy vetsinou z niceho nic se u me spusti sileny uzkostny stav (myslim ze sem o nem psala) a ten me popadl vcera a ten jsem teda jeste nezazila. Spustil se nejspis z nutkani ktere mam taky, kdy se musim na neco ptat hodnekrat a pak to zacalo uzkost jak hrom, sevreny zaludku chvilku zima a nakonec se mi zacali klepat nohy a ja cela, toto jsem jeste nezazila, mamka se mi snazila pomoc, tento stav trval asi 3-5 min a potom tak minutu klid a pak zase, proste extremni uzkost to se neda popsat a nikomu to nepreju.. Klepala jsem se. Po dvou hodinach jsem to zvladla. Modlila jsem se ke svemu andelovi ktery mi vzdy pomaha a jakoby mi radil at si predstavim krasne misto, zavrela jsem oci, sklidnila jsem dech a predstavila si vesmir a zacala popisovat co vidim do podrobna a pak me ten stav opustil. Pila jsem i hermankovy vaj a mam prasky na uzkost ale ty jsou slabe. Dnes se citim lip jsem trochu takova z toho spatna ale strasne se bojim, ze se to bude opakovat i dnes v noci. Nevis co to je a co mam delat? Dekuji za rady.

Gabča (14), 15. května 2014

Ahoj Gabčo,

věřím, že ten stav musel být pro Tebe velice nepříjemný. Nemohu takto po internetu říct, co to je a co s tím. Ale domnívám se, že když bereš prášky na úzkost, máš svého psychiatra, ke kterému chodíš. Ten by měl vědět, co se děje, co prožíváš. Pokud k psychiatrovi nechodíš, pak je možná na čase ho vyhledat a poradit se s ním. Předpokládám, že když u toho byla mamka, ví i ona, co se s Tebou děje a možná už plánuje návštěvu u psychiatra. Taky pomáhá, když má člověk svého psychologa/psychoterapeuta, se kterým si může o všem povídat. Zkus s mamkou probrat, co se to vlastně všechno dělo a co bys teď nejvíce potřebovala.

Přejeme brzké zlepšení,
Modrá linka. http://www.modralinka.cz

Vyhledat odbornou pomoc

Dobrý den. Dnes jsem byla u psycholožky, ale z nějakého důvodu jsem jí nebyla schopná říct o svém trápení. Cítím, že to potřebuji někomu říct, a zeptat se, co si o tom myslí, tak píšu vám. Trpím závislostí na lidech. Vždycky si někoho najdu a pak bez něj nemůžu být. Stalo se mi to teď už s druhou učitelkou (ta první odešla). Chci s ní strašně pořád být, ale to samozřejmě nemůžu. Chci, aby byla moje teta, nebo máma. Musim na ní pořád myslet. Chci, aby mě někdy pohladila po tváři, nebo obejmula. Jinak mě fyzicky nijak nepřitahuje. Nejsem lesba.Kromě toho mám jiné psychické problémy a myslím, že ona je právě ta, která by mi mohla pomoct. Samozřejmě nic z tohohle neví. Příští rok odcházím na jinou školu. Nevím, jak se mám s její ztrátou vyrovnat. Je to fakt strašné. Nepřežiju to. A i kdyby, jistě si na nové škole najdu někoho, na kterém budu taktéž závislá a budu se zase trápit. Nikdo to neví. Rodičům to nechci říct. A šanci u psycholožky jsem bohužel zameškala... Prosím o vyjádření a radu

Holka (14 let), 10. dubna 2014

Ahoj z Modré linky,

musím přiznat, že jsi velice vyspělá a rozumná. Přišla sis na to, že jsi závislá na lidech, dokážeš odhadnout, že dokud to nevyřešíš, bude se Ti to znovu stávat. Nesouhlasím však, že jsi promeškala šanci u psycholožky. Psychologové vědí, že není lehké hned na prvním setkání říct ty nejniternější věci, že je potřeba nejprve získat důvěru a vybudovat vztah. Pokud jsi jí tedy neřekla nic podstatného, s největší pravděpodobností si řekla, že pro Tebe zatím nebylo možné mluvit a nepřekvapí ji, pokud přijdeš znovu. A možná se Ti ani na druhém setkání nepodaří říct všechno to, co Tě trápí. To nevadí, je to přirozené a je to tak v pořádku. Vždyť je to vlastně pro Tebe cizí člověk, a tak se nedá očekávat, že bys jí řekla hned všechno. Chci Tě tedy podpořit, abys znovu sebrala odvahu a zkusila za psycholožkou zajít - pokud Ti byla sympatická, tak za tou stejnou - a říct jí, že bys s ní potřebovala mluvit. Můžeš klidně přiznat, že zatím nemáš odvahu mluvit o tom, co Tě tak moc trápí, ale že bys tomu chtěla dát šanci. Také si můžeš vytisknout naši komunikaci a dát ji psycholožce přečíst, pokud by Ti to usnadnilo začít s ní komunikovat. Nepíšeš, proč to nechceš říct rodičům. Dovedu si představit, že kdybys jim to řekla, mohla bys možná získat podporu (pohlazení, obejmutí), kterou teď potřebuješ, nebo i doprovod k psycholožce. Pokud bys o tom před tím potřebovala s někým  mluvit, můžeš také zavolat na některou z linek důvěry (zdarma na příklad na Linku bezpečí - 116 111).

Přejeme hezké jaro,
Modrá linka.http://www.modralinka.cz

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj alíku. Mám takový dotaz. Řezala jsem se, ale už je to doufám za mnou. Ale chtěla jsem se zeptat. Když si záměrně dělám modřiny, koušu si kůži na ruce dokud mi neteče krev, nebo dokud tam nemám modřinu...Dá se tohle taky brát jako sebepoškozování? Teď když to píšu, mi asi dochází, že ano, ale chtěla jsem znát Tvůj názor. Zařaď to prosím do "sebepoškozování". Děkuju za odpověď. :)

Ahoj,

je moc dobře, že se už neřežeš. Pokud si záměrně ubližuješ jakoukoli formou, třeba i bez použití nějakého nástroje, jde zpravidla o sebepoškozování. Ale jak říkáš, k tomu sis došla už sama. Bylo by dobré, kdybys i s tím přestala. Pokud Ti to nejde, bude možná potřeba vyhledat odborníka, který by Ti pomohl - psychologa nebo psychoterapeuta. Potřebu sebepoškozovat se často vyvolávají nejrůznější nepříjemné pocity a stavy, se kterými bys určitě neměla zůstávat sama. Zkus se s tím vším svěřit někomu blízkému, můžeš také zavolat na některou linku důvěry a o svých potížích si popovídat.

Držím palce, ať to brzy překonáš.
Modrá linka www.modralinka.cz

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj všichni:) Na Alíkovi jsem po hooodně dlouhé době, i když pro mě už vlastně ani není, ale nějak nevím, kam se jinam obrátit. Mám dva dotazy, i když vlastně sem radši napíšu jen jeden, ach ta pravidla:D Takže - sebepoškozuju se. Vím, že to není dobré, že bych s tím měla něco dělat, ale nedokážu to. Už několikrát jsem od toho měla pauzu i třeba na dva měsíce, ale pak se něco stalo a udělala jsem to zase. Vadí mi ty jizvy, co mám na stehnech a rukou, ale nedokážu si prostě pomoct. Nevím co s tím mám dělat, zkoušela jsem to někomu říct, ale vždy radši jenom řeknou "musíš si pomoct sama" nebo něco takového, nebo tvrdí že to dělám jen pro pozornost, ale kdyby tomu tak bylo, proč bych to potom skrývala?! Achjo, vůbec nevím co dělat. Bojím se.. Občas si říkám, že bych se měla obrátit na odborníka, ale na jakého? A co by se mnou dělal? Řekl by to rodičům? Děsím se toho.. Děkuju moc, jestli odpovíte. Přeji hezký den :)

Amy, 14, 3. května 2013

Ahoj Amy,

oceňuju, že si pro sebe hledáš pomoc. To je moc dobře a je to důležité. Sebepoškozování není žádná legrace, jak sis už asi sama uvědomila, pomoc odborníka - psychologa, psychoterapeuta je tedy v pořádku. Spolu s tímto odborníkem můžete hledat způsob, jak jinak zvládat napětí a stres. Využít můžeš třeba školní/ho psycholžku/psychologa, pokud na škole máte. Případně se můžeš obrátit na svou obvodní lékařku, která by Ti mohla nějakého psychologa doporučit, hledat můžete samozřejmě také s rodiči, i když z Tvého dotazu vyplývá, že o to až tak moc nestojíš. Chápu, jsi ve věku, kdy už se od rodičů mladí lidé odklánějí a neřeší s nimi všechno. Na druhou stranu ale jsou za Tebe rodiče stále zodpovědní a měli by vědět, co se s Tebou děje. I z toho důvodu pravděpodobně bude potřebovat psycholog jejich souhlas, aby s Tebou mohl pracovat. Co vše ale bude rodičům sdělovat, na tom se spolu můžete dohodnout.

Amy, první krok jsi udělala a já bych Tě ráda podpořila v tom, abys udělala i ten další. Nezůstávej se svými problémy sama, postav se jim čelem a společně s odborníkem a snad i rodiči je jistě dokážete zvládnout.

Hezké a hlavně klidné jarní dny Ti přeje Modrá linka www.modralinka.cz

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj. Mám problém, stala se ze mě anorektička.. Nejhorší je,že mě přepadávaj takový stavy, kdy prostě sním na co přiljdu ale pak zas další dny nejím vůbec(teda snažim se o to ) vyhazuju svačiny a předstírám že snídám, ve škole odbývám oběd a večeře jakžtakz přežívám.. Mám v to hlavě a vím to..já nevim straně se bojim, že bych ztloustla a byla jako dřív ( 165 cm 63 kg , teď 165 cm 45,5-48 kg ) vůbec nevíc co dělat.. Chci se z toho dostat !

Ahoj Kless,

je moc dobře, že se svou situací chceš něco dělat. Prvním a nejdůležitějším krokem je rozhodnout se pro změnu. Nemohu takto po internetu posoudit, nakolik dokážeš vše zvládnout sama svou vůlí. Můžeš se o to pokusit. Není to však snadné, proto by bylo možná dobré, aby ses obrátila na někoho, kdo by Tě mohl podpořit, svěřit se například rodičům nebo někomu, nejlépe dospělému, komu věříš. Důležité je, abys dodržovala správnou životosprávu. Tedy jedla 5x denně v malých dávkách, a to správně vyváženou stravu, dodržovala pitný režim. Je dobré zařadit také nějaké pravidelné pohybové aktivity. Tím uděláš vše pro to, abys dávala svému tělu, co potřebuje. O radu, jak dodržovat životosprávu, jak dobře a zdravě jíst, můžeš požádat svou obvodní lékařku, případně nějaké výživové poradce. Více o anorexii by ses mohla dozvědět například na: http://www.anabell.cz/. Tam najdeš i kontakty na odborníky, na které by ses mohla také obrátit.

Kless, poruchy přijmu potravy jsou závažným onemocněním, které může mít vážné důsledky, není dobré je podceňovat. Čím dříve začneš situaci řešit, tím lépe.

Hodně síly Ti přeje Modrá linka www.modralinka.cz

Vyhledat odbornou pomoc

Ahoj Alíku, jsem holka a je mi 15 let. Mám docela vážný problém, už několik roků trpím přechodnými depresemi, ale posledních několik měsíců je mám pořád. Je to důsledek různých problémů co mám (ale o těch se mi teď nechce mluvit). Asi měsíc jsem měla problém s jídlem, jedla jsem jenom asi jedno nebo dvě jídla denně, protože mi to dávalo pocit že mám kontrolu alespoň nad něčím ve svém životě. Teď už zase jím, i když mi to nedává moc dobrý pocit, už to dál nešlo, a v důsledku toho teď trpím značnou podváhou (výška: 183cm, váha:±60 kg). Často se cítím osamělá, bezcenná a nenávidím sama sebe, často hodiny pláču a někdy přemýšlím i o sebevraždě... Prosím, potřebuji pomoc ale nevím na koho se obrátit. Nechci o tom říct nikomu z rodiny. Myslela jsem že bych to mohla říct třeba třídnímu učiteli ale je to správné (taky nemám moc odvahu)? A když bych mu to řekla, musí o tom informovat rodiče? Dostanu nějákou pomoc? Prosím odpověz co nejdřív, jsem opravdu zoufalá.

Prosím pomoc, 7. února 2013

Ahoj,
čtu Tvůj dotaz a říkám si, že se Ti toho děje opravdu hodně. Jsem ráda, že si říkáš o pomoc. To, že ti dlouhodobě není dobře a že máš takovéto problémy s jídlem, nejde brát na lehkou váhu. Mám pocit, že to sama takto vnímáš. Když popisuješ, jak se často cítíš, říkám si, že je pochopitelné, že máš chuť z toho utéct. Chci Tě ale podpořit v tom, abys to nevzdávala a vyhledala pomoc. Sama si o ni říkáš a já věřím, že se ti nějakou podaří najít.
Obrátit se můžeš klidně na třídního učitele, na školní psycholožku/psychologa, pokud ji/ho máte nebo na kohokoli, kdo Ti pomůže dál hledat. Bylo by dobré kontaktovat psychologa/psycholožku nebo psychiatryni/psychiatra, kteří Ti mohou poskytnout pomoc, kterou potřebuješ. To ale nemusíš sama, může Ti s tím někdo pomoci. Rozumím, že pro Tebe může být těžké o tom mluvit, proto Ti radím svěřit se někomu, komu to říci dokážeš a komu věříš.
Nechceš o tom říci nikomu z rodiny. Nedokážu Ti slíbit, že se to nikdo z rodiny nedozví. Jelikož je Ti patnáct let, pracovníci a pracovnice ve škole i dalších zařízení jsou povinni dříve nebo později kontaktovat Tvé rodiče, kteří by měli být podle zákona informováni, že s Tebou pracují. Neboj se jim však říct tohle své přání. Snad Ti vyjdou vstříc a domluvíte se na nějakém čase, kdy bude vhodné informovat rodiče.
Věřím, že je těžké mluvit o tom, jak Ti je a říkat si o pomoc. Chtěla bych Tě za to ocenit. Pokud bys měla nějaké další otázky nebo si chtěla více promluvit o tom, jak Ti je nebo o možnostech, kam se můžeš obrátit na pomoc, můžeš nám zavolat nebo napsat. Kontakty nalezneš na našem webu www.modralinka.cz.

Přejeme Ti ať se brzy cítíš lépe.

Modrá linka www.modralinka.cz