Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alík radí dětem

    Na otázky odpovídají

    pracovníci Modré linky, psycholožka BáraV, poradenské centrum Locika, MUDr. Jiří Staněk, projekt Sbarvouven, MVDr. Přemysl Rabas, vědecký novinář Pragmatik, student práv Yaboiii, Škola Vitae, bojovníci proti kouření z projektu Nekuřátka a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

    Dotazy mohou pokládat pouze děti mladší 15 let.

    Vyhledat odbornou pomoc

    Návaly divných pocitů

    Zdravím, Em asi potrebuju poradit…Poslední dobou mi otravuje život taková věc. Poprvé se to stalo, když jsem byla s mamkou v kavárně asi před dvěmi měsíci. Začala se mi točit hlava, bylo mi strašně vedro, ruce se mi začaly hodně viditelně třást a potit, měla jsem zrychlené dýchání. Musela jsem odejít na záchod a sednout si na zem abych se mohla vydychat, po asi čtvrt hodině to proste jen tak odeznělo. To se mi stalo asi o 10 dnů později v nákupním centru a asi před 20 minutami v restauraci. Co to je? Proč se mi to děje? Co s tím můžu dělat? Mám strach, že se to začne dít častěji.

    holka, 14 let, 26. května

    Ahoj,

    takto na dálku po internetu, když Tě neznám a neviděla jsem Tvůj záchvat, mohu jen těžko posoudit, o co se jedná. Může, (ale nemusí jít), např. o panickou ataku. Když neznám Tvůj každodenní režim a netuším, z čeho máš někdy strach nebo obavy, je opravdu velmi složité se k Tvému dotazu vyjadřovat. Důležité je, jak reagovat, pokud něco takového znovu přijde.
    Udělala jsi správně, když ses pokoušela správně dýchat. Práce s dechem je “lékem volby”. Soustředit se pouze na svůj dech a na nic jiného. Nadechovat na čtyři doby, chviličku dech zadržet a opět na čtyři doby vydechnout, tak činit po několik minut, většinou napětí povolí. Další možností je, zejména pokud jsi doma, si vyhledat pohodlnou pozici a relaxovat, např. Jacobsonova svalová relaxace, najdeš na internetu, i různé další, každému může vyhovovat něco jiného. Pokud jsi venku, najdeš si např. nejbližší lavičku a můžeš pozorovat okolní dění. Je-li to park, všimnout si tvaru stromu, který roste nedaleko, jeho větví, listů. Pozorovat trávu. Ve městě domy, lidi a soustředit se v té chvíli pouze na pozorování okolí, při tom nezapomenout na dech. Další možností je práce se smysly, ale v této poradně není tolik prostoru, abych Tě nyní prováděla všemi možnostmi. Proto pokud by se jakékoliv nepříjemné stavy začaly opravdu objevovat, prober to se svými rodiči a pokud bys ty stavy nedokázala zvládnout sama, mohli by Tě objednat k psychologovi. Máte-li na vaší škole školního psychologa, můžeš za ním zajít už nyní. Můžeš také přijít do naší chatové poradny či zatelefonovat, pomocí těchto kontaktů lze jít mnohem více do hloubky, než takto po e-mailu. Podrobnosti a jak postupovat najdeš na www.modralinka.cz.

    Přejeme Ti, aby se ty nepříjemné chvíle, které popisuješ se svém dopise, už neopakovaly.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Hezký den,

    zajímalo by mě jestli je sebepoškozování také když si člověk kouše kůži v puse často i do krve? Popřípadě jak se toho zbavit?

    Celím srdcem děkuji

    holka, 9. května

    Milá dívko, 

    popisuješ, že tě trápí zvyk si kousat kůži v puse až do krve a ptáš se, zda-li je to sebepoškozování. Svým způsobem to sebepoškozování je, protože víš, že si tím ubližuješ a přesto to děláš. Ale je to odlišné v tom, že tu není přímo ten záměr si ubližovat. Tohle chování vnímám spíš jako projev velkého vnitřního napětí, možná nějakého vzteku, nervozity. Slouží to pak jako takový ventil, kterým se napětí odvádí ven. Možná v tom je i skrytě potřeba si způsobovat bolest a vztek, který je v tobě nahromaděný, tak  obracíš proti sobě. Možná to může být i způsob jak jsi v kontaktu se sebou, cítíš sebe sama. Ale ono je to vlastně jedno, jak to nazveme. Určitě bude potřeba aby ses víc zaměřila na to, co u tebe tohle chování vyvolává. Jestli tomu něco předchází, třeba hádka s rodiči nebo strach ve škole a podobně. Zkus pochopit u sebe, co je příčina toho napětí, které pak přechází do kousání kůže v puse. Jak se cítíš před tím i během toho a také po té, co přestaneš. Určitě tě to pak bolí a co s tebou ta bolest dělá. Vnímej jak často to děláš a jestli tu je něco, co ti pomůže odvést pozornost jinam a to kousání zastavit či vůbec nedělat. Zkus tomu porozumět v širších souvislostech svého života, pozoruj jaké vztahy máš kolem sebe a jak se v nich cítíš. A pak bych ti doporučila se v tom poradit třeba se školním psychologem. Pomůže ti najít ty hlubší příčiny, za jakých máš tohle nutkání a pomůže ti najít jiné způsoby jak se uklidnit a jak tomu kousání zabránit. Třeba nějaké relaxační cvičení, cvičení s dechem, s tělem a podobně. Podívej se na tohle téma také na internetu, určitě tu budou lidé, co s tím mají podobnou zkušenost a sdílí to, co jim pomáhalo. Celkově jde o to, najít jiný způsob jak odvést napětí a negativní emoce jiným způsobem než tímto.
    Tak ti v tom držím palce, ať tě to brzy přestane trápit. Poradce Centra Locika

    Vyhledat odbornou pomoc

    Dobrý deň
    Mám o seba strach pretože keď som bola mala (cca 7 rokov) prejavovala sa u mňa srdcova arytmia. (Je to nepravidelny rytmus srdca). A tak som chodila na vyšetrenia a potom na liečenie až mi to prešlo. Lenže nedavno som si na telesnej výchove dala náhodou ruku na srdce a cítia som že proste je to take rozhádzane. A tak som si začala častejšie merať tep a zisitila som že srdcovu arytmiu mám pretože keď som si tep merala hodinka mi odmietalo mi ho zmerať pretože som mala nepravidelný rytmus. Ale povedala som si že to nič nexnamena a vygooglila som si príznaky a väčšiu nu z nich som mala okrem asi dvoch. No a teraz to najhoršie pod tými priznakmi boli uvedené aj druhy a pri jednom bolo napísame že sa nato môže aj zomrieť. A tak som šla za maminou a spýtala som sa jej že či by sme nešli na prehliadku a ona že načo a keď som jej povedala tak ona že sa tam už v žiadnom prípade nevratime. Ja mam celkovo pocit že zanedbava môj zdravotny stav pretože už dlhšie mam bolesti v kľboch na kolenach a keď som jej to povedala ona nič ibaže hej no a odišla. Ale moja sestra keď spadla v lete na lyžiach hneď sňou letela na chirurgiu. Niekedy mam pocit že som adoptovana pretože ja niečo poviem sestre ona mi začne nadavať a ona pomne doslova vrešti že čo jej robim zle. Prosim vás mam robiť? Ďakujem.
    P. S Často mam pocit že ich obidve nenavidim mamu aj sestru.

    holka, 13 let, 15. dubna

    Milá pisatelko, 

    svěřuješ se poradně s tím, že máš o sebe strach, protože cítíš, že něco není v pořádku s tvým srdcem a také máš delší dobu bolesti v kloubech a kolenou. Také píšeš o tom, že se doma necítíš dobře. Přijde ti, že máma věnuje více pozornosti a zájmu sestře. S tebou nejedná spravedlivě a v tobě to vyvolává velmi negativní pocity vůči nim. Je dobře, že o tom takto otevřeně píšeš a svěřuješ se s tím. Rozumím tvému strachu o sebe a doporučila bych ti rozhodně lékaře navštívit. Už proto, že ne vše, co se píše na googlu je pravda a u tebe to pak může vyvolávat větší strach, než bys musela mít. Proto bude dobré, když tě prohlédne lékař. Nejspíš to nebude tak vážné, jak to vypadá. Ono to bude mít nejspíš souvislost i s tím, jak se doma cítíš. A jsou to tzv. psychosomatické obtíže. Tedy tělesné potíže, které vyvolává psychika. A bylo by dost pochopitelné, že když se doma dlouho cítíš být odmítaná a na druhé koleji za sestrou, že na to tvé tělo reaguje různými bolestmi. Vnímám, že máš pocit, že tě máma nebere dost vážně a nevěří ti, že ti není dobře. A to nejspíš tvé bolesti ještě zhoršuje. Proto bych ti doporučila, kromě lékaře, abys vyhledala i školního psychologa a promluvila si s ním o tom.  A kromě toho, zkus  to mámě ještě jednou více zdůraznit, že ti opravdu není dobře, cítíš nepravidelný rytmus srdce a máš i ty bolesti a požádat jí, ať tě vezme k lékaři. Pokud by nechtěla, můžeš o to požádat někoho jiného z rodiny či známých. Třeba babičku. Případně se můžeš svěřit třídní učitelce ve škole a ona upozorní rodiče, že jsi jí požádala o pomoc. Pokud by to stále trvalo, tak bys mohla zajít k lékaři přímo ty sama, s tím, že lékař by na to musel rodiče upozornit sám.  A tak by se máma dozvěděla, že to myslíš opravdu vážně a potřebuješ aby to ona viděla. Tak se teď zkus sama za sebe doma víc postavit. Držím ti v tom palce. Poradce Centra Locika

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj,
    Možná tato tzv. Zpráva bude dlouhá. Nevím už komu dalšímu to říct protože když se svěřim někomu z hodně blízkých kamarádů třeba tak mi řeknou *jezis to je mi líto urcite se to brzy zlepsi * a to je tak vse... Mám kluka, kterej mi s tímto opravdu pomáhá ale rodiče ho z nějakýho důvodů nemají rádi a nedovolí s ním být moc v kontaktu... Jde o to, že už delší dobu (poslední cca rok nebo dva je to prostě horší ještě) je to doma strašně pitomý... Je mě 14, za pár dní 15 a mám taťku co má dost problémy s agresivitou a prehnanyma reakcema což mám bohužel po nem...je například schopen mi dost vynadat jen za to když třeba řeknu *s dovolenim* ve smyslu strašně vyjede že jako on tam zrovna stojí že ať jdeme konečně někam že se tam furt cpeme atd atd... Ale horší, o dost horší je to s mamkou... Ještě jednou se omlouvám že zpráva asi bude dlouhá... Mám instagram, mamka má můj účet, hlavní i soukromy takže má na všechno přístup tam (má i heslo na mobil můj takže i celkově na mobil), problém je, že já nejsem úplně nejvíc sociální člověk a ve větších kolektivec se necítím dobře, což ona asi hrozně nechápe... Přijde mi, že ona si vysílá dokonalou dceru a já jsem kompletně 100%ni opak... Poslednich pár mesicu je celkem hodně kluků co o mě má zajem, píše mi, chce se setkat atd. Já tedy mám někoho, kdo je pro mě nejbezpečnější osoba upřímně, a abych řekla příklad, nedávno mi začal psát 19ti letej borec... Že jsem ho na první pohled okouzlila a jestli nechci ven. Nemám úplně rada když jsem někde sama s někým koho neznam a cítím se dost nepříjemně atd, ale toto se stává celkem často, a kdykoliv projevim názor že ten člověk se mě moc nezamlouva že nechci že prostě se fakt cítím nepříjemné tak je mě mamka schopna za to servat a dávat mi to potom delsi dobu v kuse různé sezrat, nemlati me, používá spíš než fyzické násilí když to tak řeknu tak *psychicke nasili*, pár dní zpátky si s ním za mě domluvila že půjdeme na nějakou zabavu, ano za me, nechtěla jsem tak mu přes ten instagram odepsala za mě coz dělá taky dost casto tak jsme šli (protože jsem věděla že by se stalo to co vždycky kdybych nesla, a vzhledem k tomu že poslední měsíce nedělám nic jinýho než denodenne doma brecim treba hodinu v kuse protože už je toho na me moc) a když se to dozvěděl ten muj kluk tak přemluvil mamka a dosel tam taky protože věděl že ten kamarad mi už *vyznal lásku* že se mu nikdy nestalo že by *se zamiloval tak moc a tak na první pohled* a že už několikrát zkoušel mě dát třeba pusu na tvar nebk chytal kolem pasu tak nechtel aby se mě něco stalo. Dosel, ten kamarad se ke mě zase začal lepit, a on už to nevydržel a řekl *hej kamo co na ni sahas to je moje holka* a pak se tam spolu pohadali, já se samozřejmě cítila nejhur úplně protože se to musel dozvědět takhle hnusné potom co mi řekl jak se ke mě citi ale já mu to nemohla říct protože mamka mi ten vztah strašně nschvaluje že jsem úplně pitomá mít vztah v 15ti a samozřejmě zase mě hrozně nadavala atd když se dozvěděla že ten kamarad ví že mám kluka a přes instagram mu psala že to není pravda a přesvědčila ho. Takže jako nemám právo mu to říct. Je to jen takovej zkracenej priklad. Nebo ji vadi, že třeba totiž hrozně ráda dělám sporty jako hokej a fotbal protože ona by chtěla abych delala třeba volejbal že to je holcici sport že fotbal není pro holky a taky mě za to nadava když si chci jít třeba jen tak zakopat na zahradu. Rppste poslední dobou se to horší a nadava me porad, pořád, za všechno už, i přes to že já se pak někde sesypu a zase brecim jsem úplně mimo protože tady to od ní denodenne už fakt nedavam navíc spíme s bráchou v pokoji s rodicema takže žádný místo kam bych mohla se na chvíli uklidnit nemám. Občas mám chuť na pár dní někam utéct, nedokážu se kvůli tomu soustředit ani ve skole, pak mám špatný znamky a ucitelky mě za to nadavaji taky takže se stejně cítím i v hodinach.. Na florbale kterej hraju, pak mám díky tomu o moc menší sebevědomí a cítím se hrozně pokaždé když se mě něco nepovede. Co mám dělat? Mám si najít psychiatra? Je se mnou něco špatně nebo to jenom prehanim? Já k rodicum zadne emoce jsou necítím už několik let takže asi něco špatně bude... Prosím o radu nevim si rady a je to prostě čím dál horší..

    holka, 14 let, 11. dubna

    Milá dívko, 

    děkujeme za důvěru, je dobře, že se svěřuješ a je to v pořádku, když  je zpráva dlouhá. Je vidět, že tě toho trápí opravdu hodně. Popisuješ to, co prožíváš doma s rodiči. Popisuješ situaci doma s rodiči. Zvláště se svojí mámou, která se ti vměšuje do vztahů, píše za tebe klukům. A popisuješ i další situace a celkově velké napětí, které doma poslední dobou prožíváš. Píšeš také o tom, že se cítíš být od rodičů emočně odpojená. Rodiče se nejspíš k tobě nechovají moc dobře. To, co popisuješ ohledně chování tvé mámy vůči tobě je hodně zvláštní. Není to vůbec dobré a moc tě chápu, že se doma necítíš dobře a raději jsi citově uzavřená. To vše mluví o tom, že by jsi s tím opravdu pomoc potřebovala. Bylo by  dobře si o tom promluvit, třeba se školním psychologem či jiným psychologem. Nemusí to být hned psychiatr. Ale myslím si, že bys potřebovala někoho s kým si o tom popovídáš, komu důvěřuješ a komu se dokážeš svěřit. Pokud by jsi chtěla o tom mluvit víc a vyhovovalo by ti to spíš anonymně, můžeš se ozvat na nějaký z chatů pro děti, co prožívají těžké věci. Třeba na ten náš, najdeš ho na www.detstvibeznasili.cz, kde se ti budeme věnovat každý den, od 13ti do 17ti a můžeš se svěřit se vším, co potřebuješ. Tak ti moc držím palce. Poradce Centra Locika

    Vyhledat odbornou pomoc

    Pomoc se sebepoškozováním

    dobrý den
    píšu sem už po druhé ale teď je to závaznější, tedy myslím
    poprvé jsem se řízla do nohy odlamovacím nožem a poté ještě asi 4 mám tam teď jizvy. dlouho se nic nedělo protože bratr ten odlamovací nůž potřeboval a já neměla na dosah nic čím bych se mohla řezat. ale byla jsem na dně při každém špatném slově jsem brečela. když jsem projížděla internet tak jsem uviděla reklamu na ořezávatka a návod jak ho nabrousit, v tom mě napadlo že tím se řezat můžu když tu čepel dostanu pár dní se mi nedařilo ale právě ano. napadá mě kam všechno si můžu tuto krásu zaříznout ale jsem háklivá na tepny takže že bych se zabila asi nehrozí.
    řezu se vždy za nějakou věc co udělám špatně nebo když lidi řeknou něco co je na mě špatně atd.
    můžete mi prosím pomoct ?

    holčnina, skoro 15 let, 22. dubna

    Ahoj,

    píšeš o tom, že ses párkrát pořezala odlamovacím nožem, nyní sis koupila ořezávátko a přemýšlíš, kam všude se můžeš říznout. Řežeš se vždy, když uděláš něco špatně nebo Ti ostatní řeknou, co je na Tobě špatně apod. Žádáš nás o pomoc.
    Jestli tomu správně rozumím, chceš od nás pomoc se sebepoškozováním. Chápu, že nejspíš zažíváš spoustu pocitů a myšlenek, které jsou těžké, možná si s nimi nevíš moc rady, a říznutí se to může na malý okamžik přehlušit. Nicméně si tím velmi ubližuješ, a to nejen fyzicky. Přijde mi velmi nadějné, že když jsi neměla k dispozici nic, čím by ses mohla řezat, dokázala jsi tomu nutkání odolat. Říkám si proto, že dobrý první krok je, zbavit se ořezávátka.
    O těžkých pocitech je důležité mluvit, nezůstávat na ně sama. Pokud máš na škole školní psycholožku, můžeš se jí s pocity svěřit a společně můžete hledat způsoby, jak je zvládnout jinak, než řezáním.
    Můžeš také kontaktovat některou z linek důvěry a všechno probrat více do hloubky.
    Další dobrá pomůcka je aplikace Nepanikař, kterou si můžeš zdarma stáhnout do telefonu. Najdeš zde tipy, co jiného můžeš vyzkoušet v momentě, kdy se chceš říznout a nebo zažíváš nějaké těžké pocity
    Taky mě napadá, že může pomoct se vším se svěřit třeba nějaké dobré kamarádce/kamarádovi nebo někomu z rodiny, komu důvěřuješ.

    Přejeme hodně sil,

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj, v posledích týdnech se mi stává to, že slyším ve své hlavě hlasy, jak volají o pomoc, smějí se a řvou. Taky dělám věci o kterých nevím, např. skáču při vyučování nebo se směju - prý celkem nahlas :-c Nechci to říkat mamince protože se bojím její reakce, prosím pomožte mi:-(

    holka, 12 let, 23. února

    Ahoj,
    pokud tě trápí takové hlasy, určitě je třeba, aby ses rodičům svěřila. Věřím, že je to hodně nepříjemné a zřejmě se toho budeš chtít zbavit. Říct to rodičům je první krok, společně pak můžete vymyslet, co s tím dělat. Můžete se například poradit s odborníky na psychiku - psychiatrem nebo psychologem.
    Držím palce, ať se to brzy vyřeší!
    Péťa

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj vespolek, mám tady takový vážnější dotaz. Je normální že mám ve svém věku sebevražedné sklony, a mám někdy chuť si něco udělat?

    Carolina 14 let, 23. února

    Dobrý den, Carolino,

    píšeš nám o svých sebevražedných sklonech a ptáš se nás, zda je normální něco podobného cítit.
    V prvé řadě Tě chci ocenit za to, že ses nám s tak tíživými pocity svěřila. Na Tvou otázku mám dvojí odpověď. Na jednu stranu to normální je v tom smyslu, že se do tak náročné životní situace, ve které člověka napadnou i myšlenky na sebevraždu, může dostat téměř každý, aniž by to byla jeho vina.
    Je však potřeba dodat, že v takovou chvíli je důležité nedusit ty sklony v sobě a říct si svému okolí o pomoc. Myslím si, že by na tak tíživé myšlenky neměl být člověk sám, obzvláště ne v tak mladém věku. Rád bych Tě, Carolino, proto podpořil v tom svěřit se, nejlépe nějakému dospělému, kterému věříš. Ten Ti může dopřát svoji podporu a třeba i pomoct s návštěvou odborníka, například krizového centra, kterých se nachází několik v každém kraji (zde je jejich mapa: nepanikar.eu/mapa-pomoci-krizova-centra).
    Pokud by Tě nenapadal ve Tvém okolí nikdo důvěryhodný, rád bych Ti nabídl možnost obrátit se znovu na nás, buďto kdykoliv telefonicky, nebo ve vybraných časech po chatu (kontakty najdete na webu modralinka.cz). Tak bychom měli prostor probrat, co nyní cítíš, a zkusit společně vymyslet, co by se ve Tvé situaci dalo dělat. Myšlenky na sebevraždu bývají pro člověka nesmírně obtížné a přál bych Ti, aby se Ti dostalo potřebné pomoci.

    Přejeme hodně odvahy,
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Jsem zoufalá

    Ahoj Alíku,
    Mám menší problém, a to že se cítím strašně zoufale. Jsem hrozně sama a nevím co s tím mám dělat. Nemám snad jediného kamaráda a to protože jsem se kamarádila s pár holkama které jsem dlouho považovala za kamarádky ale nedávno jsem si uvědomila že to asi nejsou moje kamarádky. Už je vůbec nezajímam a jsem jim jedno. Nezajímají je moje problémy a nemůžu se jim svěřit. Byly to moje poslední kamarádky dokud jsem pořádně neotevřela oči a nezačala jsem si to uvědomovat. Taky jsem hodně často řešila své problémy se svou o dva roky starší sestřenicí ale ta už je prostě starší a už na mě nemá tolik času a také mě čím dál víc ignoruje a bohužel žije ode mně tak 3 hodiny cesty tak se vídáme třeba jen 7× do roka. No a moje mamka se na mě zlobí protože si prý ničeho nevážím a nic si nezasloužím to ale není vůbec pravda ( přijde mi že nikdo neví jaká opravdu jsem, tím myslím tu moji světlou stránku ) tak mě ode dneška taky přestala brát vážně ale té jsem se ji se svými problémy nikdy moc neotevírala. Do teď jsem byla strašně veselá a měla snad ze všeho radost ale teď nemám sílu na to cokoliv dělat, každý den brečím, nemám už ani sílu na s tím cokoliv dělat prostě mě přestalo bavit vše co jsem do teď milovala je to jako kdybych nežila prostě...je tu všude strašná nuda a jsem naprosto bez energie a momentálně mě nedokáže nic rozveselit. Necítím emoce jen strach, smutek a vztek. Také mám teď kvůli tomu všemu strašně divné nálady je mi třeba hrozná zima a horko zároveň, nebo mám nutkání něco rozbít a nebo si nejak ubližovat. Prostě mi to začalo dělat dobrý pocit...to si ubližovat. Mám prostě takový pocit jako bych už nikdy neměla být šťastná. A do toho všeho mám hrozné problémy se spaním, buď nemůžu usnout a nebo se v noci budim a pak dokážu i 4 hodiny už nespat. A nebo mám také problémy ve škole máme zlé učitele hodně úkolů a testů a taky hrozně nekolektivní třídu a ředitelku která nám nepořádá žádné tábory ani adapťáky na kterých bychom se poznali prostě nic. Asi potřebuju někoho kdo by mě obejmul/i a řekl/i mi že vše bude vpořádku. Chtěla bych zpět lásku a plný respekt rodiny, pravé přátele kteří mi budou dělat radost a budu se jim moct svěřit s každým problémem který bychom se snažili nějak vyřešit, chci zpátky podporu svoji sestřenice a chci poznat i více členů své rodiny protože mám obrovskou rodinu ale je těžké se seznámit třeba s lidma z rodiny v mém věku protože se nesetkáváme, chtěla bych radost z toho že chodim do školy a ne abych tam chodila s odporem a nechutí, chtěla bych mít zase ráda věci které jsem milovala a chci aby mě to všechno taky překvapovalo protože překvapení jsou super. Je to pro mě teď prostě hrozně těžké a já už vážně nemám sílu můžeš mi nějak pomoct? A jinak se omlovám že je to tak dlouhé.

    holka, 12 let, 12. února

    Ahoj,

    jsem ráda, že si říkáš o pomoc, když Ti není dobře. Píšeš o tom, že se cítíš sama, že se o Tebe přestali zajímat kamarádky a ty zůstáváš na své problémy sama. Také vyjadřuješ potřebu mít kolem sebe blízké, což je naprosto pochopitelné a přirozené, a že Tě moc mrzí, jak se ostatní vzdalují. Píšeš také o sestřenici, která už nemá tolik času, a o mamce, která se zlobí a říkáš, že Tě nebere vážně. Chápu, že je Ti z toho všeho smutno, obzlášť, když se necítíš nejlépe ani ve škole a když nejsi pořádně vyspaná, protože se Ti to nedaří. Píšeš, že jsi se změnila - dříve jsi byla veselá a teď pláčeš, nic Tě nebaví, máš nutkání něco rozbít nebo si ubližovat. Děkuju, že mi to takhle otevřeně říkáš. Je mi taky moc sympatické, že takhle stojíš o rodinu a věřím, že to, jak moc to chceš, má velkou naději k tomu, aby bylo viděno i druhými.

    Představuji si, že je toho na Tebe teď opravdu spoustu. Napadá mě, že někdy se v životě nahromadí tolik věcí, že pod jejich tíhou můžeme mít pocit, že je nezvládneme udržet a pak hledáme způsoby, jak si pomoci. Mám potřebu reagovat na to, že si ubližuješ. Nepíšeš jak, ale mám o Tebe strach, protože tento způsob řešení problémů jen další a další problémy vytváří, a vlastně tím neřeší vůbec nic. Moc bych si přála, abys měla kolem sebe lidi, kteří Ti dodají podporu. Přesto, že teď se to s Tvým okolím nějak zamotalo a je to nepříjemné, myslím, že stojí za to se snažit vztahy kolem sebe zlepšit a dát jim čas. Je Ti 12 let a máš před sebou celý život, kde se věci budou opravdu měnit - přirozeně se s některými lidmi pohádáš, pak usmíříš, s některými se rozejdeš a jiní Ti přijdou do života. Přemýšlím, jestli těm, kteří Ti nyní chybí, můžeš dát zprávu o sobě, jak Ti na nich záleží - stejně tak upřímně, jak jsi napsala nám. Můžeš zkusit mamce nabídnout pomoc v domácnosti nebo uvařit čaj a zkusit si s ní sednout a sdílet, jak Ti chybí a že se necítíš dobře. Možná spolu můžete i hledat způsoby, jak to celé dál řešit, třeba tím, že bys docházela k dětskému psychologovi, kde budeš moct o věcech otevřeně mluvit a zkoušet porozumět tomu, co znamenají a jak ti může být lépe. Možná máte školního psychologa i na škole, zkus se poptat.

    Pokud bys potřebovala, i my jsme tu pro Tebe dále k dispozici - ať na telefonu nebo na chatu, kde je více možností doptávat se. Můžeme si o tom popovídat víc do hloubky. Kontakty najdeš na www.modralinka.cz.

    Přejeme hodně sil
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Bojím se, co bude

    milý Alíku a spol.,
    potřebuju se někomu svěřit protože už to v sobě nemůžu dál držet.... Pokusím se stručně popsat své pocity....
    Utápím se věčně ve vzpomínkách a vím že už to nikdy nebude stejný a navíc se hrozně bojím že o všechno a všechny přijdu a jsem zmatená proč už nejsem šťastná jako dřív jsem smutná protože jsem přišla skoro o všechno ale jsem šťastná za to co mi zbylo a že mám tak skvělé přátele taky jsem vystresovaná ze školy protože se bojím že se nedostanu na střední a nechápu to protože střední bude až za dlouho a prostě je toho na mě moc už ty pocity nezvládám

    Bel, 1. února

    Ahoj z Modré linky,

    svěřuješ se nám, že se necítíš tak šťastná jako dřív, bojíš se, že o všechno a všechny přijdeš. Stresuje Tě taky škola, i když střední bude až za dlouho. Jsi ráda za to, co Ti zbylo, ale i tak se nemůžeš dostat z těch nepříjemných pocitů.

    Je dobře, že na to, co Tě teď trápí, nezůstáváš sama a napsala jsi. Zní mi to vážně a je mi líto, že máš takové náročné období. Píšeš, že už je toho na Tebe moc a z Tvé zprávy to taky tak zní. Zasloužíš si v tom podporu a porozumění. Z toho co popisuješ mi přijde, že Tě teď často přepadá úzkost – co bude dál, co kdyby se něco stalo, co jestli se nedostanu na střední školu aj. Nevím, jak dlouho už to tak u Tebe je a co se dělo předtím, než jsi tuhle změnu u sebe zaznamenala, ale dobře jsi poznala, že je něco jinak a teď s tím chceš něco dělat. Někteří lidi podobné emoce zažívají, když jsou například dlouhodobě pod tlakem, když je toho na ně moc, když zažili něco, co bylo náročné, když se setkali s nenormální situací. Člověk pak zažívá normální reakci na situaci, která byla třeba ohrožující a neděje se běžně. To, že si uvědomuješ, že to není tak, jak bys chtěla a jak jsi zvyklá, je moc dobrý první krok k tomu se s tím vypořádat.

    Bohužel, povídání skrze zprávy má svá omezení, proto bych Tě chtěla podpořit, abys vyhledala pomoc, která Ti je blíž a dostupná. Spolu s někým to můžeš lépe zvládnout a naučit se, jak s nepříjemnými pocity zacházet, když Tě přepadnou. Možná máš ve svém okolí dospělého z rodiny/staršího kamaráda, kterému důvěřuješ a uměla by sis představit svěřit se mu, aby Ti pomohl v tom, co dál. Možná máte ve škole školního psychologa, který je připravený řešit podobné situace, neboj se za ním stavit a svěřit se mu. Anebo můžeš požádat rodiče, aby Ti pomohli objednat se k odborníkovi - psychologovi, který s Tebou probere to, co se Ti teď děje a podpoří Tě. Už samotné sdílení bývá úlevné, není ostuda to začít řešit. Jsme tu pro Tebe i dál na Modré lince.

    Zkus si udělat i víc času sama na sebe a na to, co Ti ulevuje, co Tě alespoň trochu potěší. Ať už to je volný čas s kamarády, tvoření, procházky, filmy/písničky, péče o sebe a cokoliv jiného Ti je blízké. Účinná bývá taky sportovní aktivita a soustředění se na dýchání, které uklidňuje, můžeš zkusit taky aplikaci Nepanikař.

    Hezčí a klidnější dny přeje
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Jsem moc nešťastná

    Milý Alíku a spol.,
    chci se zeptat proč je život tak těžký?
    Už sedm měsíců se cítím jako bych už neměla nikdy být šťastná úplně jako by se mě drželi mozkomorové
    je normální mít tak obrovskou smůlu?

    někdo, 27. ledna

    Ahoj,

    pokládáš nám otázku, na kterou neexistuje jednoduchá odpověď. Bohužel, Tvůj dotaz také není úplně srozumitelný, ani jsi nerozvedla, co se Ti děje, proč Tě život sedm měsíců tíží, a proč to před tím časem bylo zřejmě jinak, ani netuším, čemu říkáš, že máš smůlu.

    Předpokládám, že jsi ve věku dospívání. V tom případě bych Ti ráda řekla, že období dospívání bývá často tím nejtěžším obdobím celého života. Je tomu tak proto, že dospívající prochází mnoha změnami, mění se jim tělo, to jsou změny viditelné, ale prochází i bouřlivým hormonálním vývojem, který také ovlivňuje náladu, a dochází i ke změně myšlení a hledání sebe a svého místa v životě.
    V životě to často bývá jako na houpačce, jednou jsi dole, pak zase nahoře, po každé bouřce jednou opět vyjde slunce, takže Tvé trápení by mělo opět skončit. Pokud by bylo natolik silné, že by Ti Tvé nálady překážely v plnění Tvých povinností, jak doma, tak ve škole, a bránily Ti v normálním fungování, pak je na místě obrátit se na Tvého praktického lékaře/lékařku či na terapeuta nebo psychologa. Dobře se v současné době při hledání správné cesty osvědčili i koučové.

    Podívej se na naše webové stránky: www.modralinka.cz, kde možná najdeš příběhy, které Tě zaujmou, tam také najdeš různé kontakty na naši Modrou linku, kdybys chtěla to, co Tě teď trápí, probrat více do hloubky. Pokud důvěřuješ svým rodičům, měla bys to, jak se cítíš, probírat i s nimi nebo jiným dospělým, komu věříš.

    Přejeme Ti, ať se brzy cítíš lépe.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Stres - nechci k psychologovi

    Ahoj alíku, poslední dobou mám hodně stres, nic nestíhám a cítím se smutně. Nechci ale o tom říct mamce aby mě neposlala k psychologovi.Mám pocit že jsem taková uzavřená i se nemám moc bavit s kým ve škole. Nevím co by to napravilo

    anonym, 14 let, 13. prosince 2021

    Ahoj z Modré linky,

    je dobře, že si pro sebe hledáš podporu, když jsi ve stresu a cítíš se smutná. Nevím, proč nechceš jít k psychologovi, ale chci Tě podpořit v tom, že právě psycholog může být člověk, s nímž můžeš hledat způsob, jak se vyrovnat se stresem, smutkem i svou uzavřeností. Zároveň mámě můžeš říct, že k psychologovi nechceš a můžeš ji zkusit požádat, aby s Tebou o tom, co Tě trápí, nejprve mluvila ona, aby s Tebou sdílela své způsoby, jak zvládá stres, co jí pomáhá, když je smutná. Pokud by si však mamka nevěděla rady, potom by bylo skutečné dobré zvážit pomoc psychologa. V každém případě už samo sdílení je jeden ze způsobů vyrovnávání se se stresem i smutkem. Učit se zpracovávat stres a své pocity je však proces, který nelze zprostředkovat takto po internetu.

    Už jsi udělala první krok, napsala jsi do poradny. Přejeme Ti, abys udělala i další a nezůstávala se svými pocity sama.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj Poradno, po delší době se na vás zase obracím s dotazem. Myslím, že dnes je to celkem důležitý dotaz..

    Na začátek bych chtěla říct něco o mně. Je mi 13 let, měřím 159 centimetrů a vážím cca 36-37 kg teď se to celkem pohybuje. No už pár měsíců mám problémy s jídlem.. Nějakou dobu jsem jedla fakt hodně málo, ale byl to asi jen týden nebo dva jinak jsem jedla podle mě celkem v pohodě. Také jsem začala cvičit- a to cca 15-25 minut denně, ale žádné cardio, spíš jen "posilovací tréninky", jednou týdně chodím plavat (na 45 minut) a pak mám jednou týdně 2 hodiny tělocviku, ale tam to skoro žádný sport či pohyb není. No, problém je takový, že mě jednou moji rodiče zvážili, protože si všimli, že skoro nejím sladkosti (což jsem dříve jedla fakt hodně) no a to co na té váze viděli se jim vůbec nelíbilo (37.5 tehdy). Asi tři týdny to nechávali "na volné noze" - pouze mamka častěji vařila teplé večeře, do té doby nevařila skoro vůbec, takže bylo většinou k večeři kupované pečivo ze supermarketu.. No začala jsem víc jíst, jenže váha pořád klesala (jednou až na nějakých 35.8), tak jsem začala jíst ještě trochu víc, ale vůbec nemám představu, kolik je tak normálně. Jo a taky.. Už Nějakou dobu si počítám kalorie - jenže si potraviny nevazim, takže to není úplně objektivní, ale většinou denně sním cca 1500kcal, asi je to málo co? No zpět k příběhu- od té doby, co rodiče zjistili, že moc nejím, musela jsem přestat cvičit (naposledy jsem cvičila asi před měsícem..) Jenže pořád mám s jídlem problém. A taky už tři měsíce nemám měsíčky.. A tak se mamka rozhodla se poradit s doktorkou.. Ještě neznám termín, kdy tam půjdu, ale prý půjdu na nějaké odběry a možná budu chodit k psychiatrovi a psycholožce... Moje otázka je taková, co se tam se mnou bude dít? Nepošle mě paní doktorka nějak do centra pro anorektičky, že ne?
    Otázky:

    Co se se mnou bude u paní doktorky dít? Co se se mnou stane? Co se mnou bude ten psycholog probírat? Bojím se..

    Kolik bych tak měla jíst kcal? (Všude píšou, že i přes 2000, ale mě to přijde strašně hodně..)

    Sladkosti.. vím, že bych se měla snažit si je spíš "přestat počítat", ale.. Kolik tak "gramů přidaného cukru" (čili bonbóny a sladkosti) bych měla na svůj věk sníst, aby to bylo ještě ok?

    Pečivo, je ok jíst chleba se sýrem k snídani, rohlík se šunkou k dopolední svačině, další chleba se šunkou k odpolední svačině a popřípadě ještě 2 tousty k večeři? Přijde mi to strašně hodně pečiva, ale občas ho třeba tolik i sním...

    Už ani tolik nemyslím na jídlo - dříve jsem nad ním přemýšlela pořád. Co a kdy si dám k snídani, snila jsem o tom, jak jím čokoládu.. Jak si přestat počítat kalorie? I když počítání kalorií mi celkem pomáhá, když vidím, že mám fakt málo, tak si jdu ještě něco dát, i když nemám hlad a mnohdy ani chuť..

    Jak se anorexie léčí? Jak se z ní vyléčit?

    A na konec - ano, sama vím, že mám s jídlem problémy- nevím zda je to úplně anorexie, ale když ne, tak rozhodně její začátek..

    Mám i příznaky anorexie - je mi pořád zima, nemám menstruaci, přemýšlím nad jídlem, mívala jsem i výčitky po nějakém jídle (teď už moc ne), kdysi jsem se hodně vážila (klidně 3× denně)

    Taky jsem se za toto období hodně hádala s rodiči a vždy když jsem se na ně hodně naštvala, nejedla jsem.. Ale teď už je to lepší..

    Ne že by můj dotaz hodně spěchal, ale mamka psala doktorce včera a ta dneska odepsala a já se bojím.. prosím odpovězte co nejdříve..

    holka, 13 let, 21. listopadu 2021

    Ahoj,
    s potížemi s jídlem se potýká docela dost holek tvého věku. Je dobře, že si rodiče všimli tvé nízké váhy. Při své výšce bys opravdu měla vážit víc. Tvé tělo už kvůli nízké váze nemůže normálně fungovat. Mělo by si poradit se zimou a dokázat udržet menstruaci. Je důležité, aby se tato potíž řešila co nejrychleji. Paní doktorka tě vyšetří, změří tě, zváží tě, nejspíš se tě bude ptát na jídlo, na menstruaci. S psychologem se můžeš bavit o čem chceš. Nejspíš se tě zeptá na důvody tvého nejezení, zkusíte společně přijít na to, co dělat, aby ses cítila lépe a nemusela na truc přestávat jíst. Všichni ti budou chtít pomoc. Zkus jim věřit a dbát na jejich doporučení.
    Otázky ohledně jídla probereš s odborníky na výživu. Řeknou ti, co bys měla jíst, abys měla všechny potřebné živiny a dostatek energie. Já nejsem odborník na výživu, takže tyto otázky (na kcal, cukr, pečivo) prosím polož až u paní doktorky.
    Počítání kalorií je hodně otrocká práce, cílem bude, abys to nemusela dělat, ohledně jídla se určitě tolik hlídat nemusíš. Pomůžou ti s tím terapeuti.
    Anorexie se léčí za pomoci mnoha odborníků. Psychologa, lékaře, výživového poradce. Nejdřív společně zjistíte, jak závažné tvé potíže jsou (na dálku nedokážu říct, zda trpíš anorexií). Pokud by se tato diagnóza potvrdila, nezoufejte. Nebudeš na to sama, společně dokážete, že tvé tělo bude zase fungovat správně.
    Držím palce!
    Péťa

    Vyhledat odbornou pomoc

    Smysl života

    Dobrý den mám pocit že můj život nemá smysl. Cítím se zničená. Od té doby co se to zkazilo s tím klukem jsem se nechtěně izolovala od lidí a teď se se mnou skoro nikdo nebaví. Mám jenom jednu kamarádku která mě podrží a já jsem za ní strašně ráda. Ale ostatní jsou jen známý. Ten kluk si mě nevšímá. Už se se mnou nebaví jako kamarád radši jde zajinou holkou která ho má taky ráda a myslím si že oni dva budou spolu,ale já nevím jak to zvládnu. ;-( pořád se s ostatními srovnávám a přijde mi že nemám na nic talent. Pořádně nic neumím. Vždycky se v kolektivu najde někdo kdo zpívá líp než já nebo kreslí líp než já a to jsou zrovna věci co mi jdou. A mě to prostě není příjemný že nikde nejsem ta šikovná. Poslední dobou často brečím, nic mě nebaví (celé dny jsem na Instagramu i když mě to vlastně vůbec nezajímá a nebaví, jen mě z toho bolí oči) nedokážu si číst což jsem měla dřív strašně ráda. Pořád něco jím protože mi to nějak pomůže když sním třeba něco sladkého jenže už teď nejsem úplně tak spokojená se svojí váhou a postavou( 169 cm 57 kg) jediné co mi pomáhá je jít na dlouho ven jít cestou kterou neznám,kde nikdo není pustím si hlasitě hudbu do sluchátek a jsem úplně sama. Často si hrozně moc přeju utéct z domova a dlouho se nevrátit. Stejně o mě nikdo nestojí. Jen ta kamarádka se kterou se skoro nevídam. Sestra je na mě dost zlá říká že jsem nějaká divná. Musím se pořád přetvařovat. Pořád se falešně usmívám protože nechci vypadat jako člověk co není psychicky v pohodě. Ve škole se pořádně nesoustředím protože dělám všechno proto abych se zase nerozbrecela. Ve škole teď nemám kamarádky nějak jsme si přestali rozumět kamarádky si jen čtou a když něco řeknu tak už je to nezajímá prostě jsou ponořený jen v knížkách a ve škole mě začli zase šikanovat. Já mám hroznou chuť se říznout a nevím jak si pomoct už jsem to totiž párkrát udělala. Nikde nejsem šťastná. Už ani ve skautu protože moje "kámoška" na skautu mě akorát využívá. Někdy se mi stane že se mi zatmí před očima a já spadnu nebo se začnu z ničeho nic hrozně dusit. Taky mě často celý dny bolí hlava ale to i před tím co se to pokazilo s tím klukem. Už předtím jsem nebyla úplně v pohodě a tohle byl vrchol. Nevím jestli to s tím má něco společného ale asi jo. Já nevím jak se vzchopit a zase získat chuť do života.
    Díky moc$>

    holka, 14 let, 18. listopadu 2021

    Ahoj,
    ptáš se, jak se vzchopit a jak získat znovu chuť do života? Kdyby na tuto poměrně jednoduchou otázku existovala jednoduchá odpověď, tak by byla na Nobelovu cenu. Problém je, že každý/á jsme jiný/á, a svoji cestu hledáme podle svých možností, příležitostí, zájmů, atd.

    Provází Tě i zdravotní potíže, celé dny Tě bolí hlava, přestože příčina může být a nejspíš bude psychická, přesto by stálo za to se svěřit své praktické lékařce/lékaři i rodičům, a absolvovat nějaké vyšetření, zvláště, pokud potíže trvají již delší dobu a byly ještě dřív než se to pokazilo s tím klukem.Je prima, že máš skvělou kamarádku, která Tě podpoří, s kterou můžeš sdílet, ventilace a sdílení velmi pomáhá, uvolní. Pomáhají také relaxační cvičení, pomáhá meditace, návody najdeš na internetu. Oceňuji, že sama hledáš cesty, co pomáhá, i Tobě jako mnoha dalším lidem pomáhají procházky přírodou, hudba, to uvolňuje.

    Tvé zklamání, související zřejmě s rozchodem, (nevím, to nezmiňuješ), neseš těžce, izolovala ses od lidí, nutíš se k přetvářce, i když se Ti chce ve skutečnosti brečet. Možná si ani neuvědomuješ, kolik sil a energie taková přetvářka stojí, navíc opět zhorší Tvé fyzické potíže. Být svá, otevřená vůči ostatním a nepřetvařovat se, to také hodně pomáhá, i v komunikaci s druhými lidmi.

    Píšeš též o tom, že nejsi spokojená se svoji postavou a váhou. Měříš 169 cm a vážíš 57 kg. Z hlediska BMI jsi v normě a spíše dost blízko podvýživě, tedy určitě se nemusíš obávat, že bys měla nadváhu.
    Těch potíží, které popisuješ, máš opravdu hodně a bylo by dobře, svěřit se nějakému odborníkovi, aby Tě podpořil. I s problémem se řezáním, který málokdo dokáže zvládnout sám, bez podpory odborníka.

    Dříve jsi alespoň četla, nyní Tě bolí oči od Instagramu a stejně Tě to nezajímá. Píšeš, že dobře maluješ, zpíváš, snaž se tedy využít volného času ke zdokonalování v tvoření, které bývá velikou oporou v životě. Srovnávat se s ostatními moc neprospívá, naopak, a kdo posoudí, co a jak je lépe. Nechť Ti vlastní tvoření přináší radost. Zkus stále hledat něco, na co se můžeš těšit, co Tobě i druhým udělá radost a tak naplnit své dny.

    Kdybys chtěla, můžeš se podívat na naše stránky www.modralinka.cz a zvážit i jiný způsob kontaktu s námi, jako telefonát, chat, Skype, kde lze jít mnohem více do hloubky a k jádru věci. Jsme tu pro Tebe.

    Přejeme Ti, aby ses dokázala vzchopit, ať už sama či s podporou blízkých nebo odborníka a našla zase chuť do života.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Cítím se zbytečně, přemýšlím o sebevraždě

    Ahoj alíku, potřebuji pomoc už nějakou dobu přemýšlím o sebevraždě. Cítím se zbytečná, nemám skoro žádné kamarády. Mám pocit že jsem všem jen na obtíž. Rodiče mi říkají, že se kvůli mě cití špatně. Já se ale kvůli tomu cítím ještě mnohem hůř. Nepříjdu si ale jako špatný člověk. Důvody toho proč jsem ještě nezabila jsou ty, že jsou lidi kterým by to asi ublížilo a taky proto že se toho bojím. A tak dál žiju ztracená, s pocitem toho že jsem zbytečná. Chci se z toho dostst, ale nevím jak, tenhle život už mě nebaví.

    holka, 14 let, 20. listopadu 2021

    Ahoj z Modré linky,

    chci moc ocenit odvahu, se kterou se nám svěřuješ s tím, co Tě teď trápí. Píšeš, že už nějakou dobu přemýšlíš o sebevraždě a že se cítíš všem jen na obtíž. Je moc dobře, že si říkáš o pomoc ve chvíli, kdy se takto cítíš.

    Zmiňuješ se o tom, že nemáš skoro žádné kamarády. Přemýšlím, zda "skoro žádné" znamená, že tam nějací kamarádi přece jen jsou. Stálo by za to se rozhlédnout, kdo je Ti blízký a s kým by bylo fajn se skamarádit. Také přemýšlím, kteří jsou ti lidé, kterým by ublížilo, kdyby ses zabila. Říkám si, že těmto lidem na Tobě asi záleží. Uvažuji také nad tím, jestli ses někomu z těchto lidí svěřila s tím, co Tě trápí a že Tě život už nebaví. Na tyto pocity je důležité nebýt sama. Pokud máš někoho v okolí, komu důvěřuješ, chci Tě povzbudit, že i s tímto tématem za nimi můžeš přijít a dát sobě i blízkým šanci tuto situaci řešit společně.

    Píšeš, že Ti rodiče říkají, že se kvůli Tobě cítí špatně. Moc mě mrzí, že něco takovéto od nich slýcháš. Ty nemůžeš za pocity svých rodičů, za ty jsou zodpovědní oni. Dokážu si představit, že slyšet něco takového může být hodně zraňující. Nevím, jaký máš vztah s rodiči a když nad tím přemýšlím, mohou to být různé důvody, co rodiče vedou k tomu tohle říkat, - např. únava, vztek z práce, neschopnost vidět věci objektivně, tlak rodinných tradic, velká očekávání apod. - a tedy se vůbec nemusí týkat Tebe a Tvé osobnosti. Proto mi přijde moc dobré, že i Ty vnímáš, že nejsi špatný člověk a v tomto si věříš.

    Píšeš, že se z toho chceš dostat, ale nevíš jak. Je super, že tam máš tu první část - že chceš. První krok už jsi udělala - napsala sis o pomoc. Myslím, že když se člověk cítí až tak špatně, že už nechce žít, tak je to chvíle, kdy si opravdu zaslouží pomoc druhých a potřebuje podporu. Pokud máš možnost podpory v okolí, tak to je úplně nejlepší. Někdy na tato těžká témata je ale super mít i pomoc odborníka, který s tím má zkušenosti a ví co a jak. To může být třeba psycholog/psycholožka. Možná máte nějakého na škole, jednou možností je zajít za ní/m. Nebo vyhledat nějakého ve svém okolí či se s nějakým spojit online (např. www.terap.io). Většinou se tedy psychologové platí, tak tam bys asi potřebovala pomoc rodičů nebo někoho dospělého. Pokud chceš, můžeš zkontaktovat nás na lince, třeba přes telefon, Skype nebo chat (kontakty na www.modralinka.cz). Můžeme to probrat víc do hloubky a taky spolu hledat konkrétní formy pomoci. Případně se můžeš nonstop a zdarma obrátit na Linku bezpečí (www.linkabezpeci.cz). Je opravdu důležité na to nezůstávat sama.

    Přejeme Ti podporu, kterou si teď zasloužíš.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj Alíku,
    Vím, že píšu už další dotaz. Ale poslední dobou mám... prostě problémy s ostatními.
    Když jsem třeba u babičky, s bratrancem a sestřenicí, tak jsem např. řekla omylem sprosté slovo a babička hned vyjela. Když to řeknou oni, babička je v klidu a nic neříká. Moje sestřenice je otravná, je jí 8 let, a to když se narodila, jsem se těšila, že to bude normální suprová holka. Ale o 8 let později jsem zjistila, že je to holka která mi ničí život.

    • Kopíruje mě: Něco mě napadne, ona to zkopíruje, jde s tím za rodiči a říká, jak je to nejlepší nápad který jí napadl. I když napadl ve skutečnosti mě...
    • Lže!: Na chalupě jsme se chystaly dát morčata do venkovní klece. Dala jsem jí pítko, s takovým držátkem. Dole jsme to hledaly. Říkám: Ty jsi to měla, tak mi jako vysvětli, kde to je?! Ona na to: NENE! Já: JOJO! A tak to bylo dokola, dokud jsem nezařvala: Veruno, já nejsem deb*l, vím, žes to měla ty! Pak přišla babička, s tím že VERUNEČCE věří že to neměla! Vzala mi mobil, a poslala mě někam. A kde to nakonec bylo? No ve VERUNEČKY kapse, samozřejmě. S brekem jsem byla asi půl hodiny na houpačce.

    Ještě něco jsem o sobě nezmínila:
    Strašně furt někoho mlátím za kraviny...
    Prosím pomoc co mám se sebou i s těmito problémy dělat, moc děkuju$>(ÍÍÍ)

    nenormální holka, 11 let, 27. října 2021

    Milá pisatelko, 

    svěřuješ se poradně s tím, že nerozumíš svým problémům ve vztazích s ostatními. To je moc dobře, že jsi napsala a nevadí, že je to další dotaz. Tak jak to čtu, tak mě napadá, že to, co popisuješ je nejspíš takový malý obraz něčeho, co tě trápí hodně silně. Nejspíš se něco stalo, co v tobě vyvolalo hodně vzteku a nevraživosti vůči ostatním. Možná se cítíš odmítaná, nepřijatá, nebo tak, že tě rodiče či babička mají méně rádi než tvé sourozence či sestřenici.  Čtu za tím nějakou silnou vnitřní nejistotu, napětí, necítíš se ve vztazích s druhými dobře. Bylo by potřeba porozumět tomu, co to způsobilo, co tě vlastně trápí. K tomu by ti mohl pomoci dětský psycholog. Mohla bych zkusit kontaktovat vašeho školního psychologa. Nebo se zkus svěřit někomu blízkému v rodině a požádat ho, aby pro tebe další pomoc vyhledal. Pokud budeš potřebovat, můžeš se o svém trápení rozepsat víc třeba do našeho chatu, je určený pro děti, které prožívají těžké situace. Najdeš ho na www.detstvibeznasili.cz. Tak bych tě chtěla moc povzbudit a podpořit v tom, abys zkusila vyhledat osobní pomoc a uvolnit to, co tě uvnitř trápí.  Držím ti palce, 

    Poradce Centra Locika


    Prosba od Alíka

    Podpořte prosím
    Modrou linku!