Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Poradna: Alík radí dětem

    Na otázky odpovídají

    pracovníci linky důvěry Modrá linka, psycholožka BáraV, odborníci na výživu z centra Anabell, odborníci na boj proti kouření z projektu Nekuřátka a správci. Občas odpovídá i sám Alík.

    Dotazy mohou pokládat pouze čtenáři mladší 15 let.

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj Aliku a ostatní(snad nevadí ze mi je už 16),
    mám dotaz ohledně psychologa. Navstevuji psychologa uz asi 3-4 měsíce. Mám problémy nejspíš s depresí (únava ,nechuť k jídlu/pití,cokoliv dělat, jsme smutná bez nálady, často myslím na sebevraždu, připadám is bezcenna atd.). Jen mi připadá ze mi psycholog nepomáhá, mam tedy změnit psychologa nebo počkat? Jenomže čím víc čekám je mi hůř. Jsem také bez energie a poboliva me hlava a zada( to nevím, jestli s tim souvisí ). Psychika me strašně omezuje, nemůžu dělat to co me kdysi bavilo, nejsem schopna vstát a jít neoc dělat nebo někomu zavolat cokoliv. Jsem bezradná. Sportovala jsem, domozku se dostaly endorfiny, ale teď už nejsem schopna sportovat. Nedokopu se k tomu. Okolí me vidí jako tu co nechce jít ven co se neumí uvolnit, ale tak to není. Co pomůže prosím porad ❤. Nemám zkusit zažádat o antidepresiva? Ale to bych musela k psychiatrovi a moc nechci prášky, časem bych na nich mohla být závislá. Uzivej si léta a sluníčka. Děkuji za pomoc (vždy mi dobře poradite, i když už je mi 16)

    Ta věčně smutná, 16 let, 13. července 2018

    Dobrý den,
    je skvělé, že píšete s tím, co Vás trápí. Působí to, že Vám opravdu není dobře a to není radno brát na lehkou váhu.
    Dochází Vám energie, jste smutná, je Vám pořád hůř. To mě mrzí. Zároveň chci ale podpořit Vaši energii nepodlehnout tomu a ještě něco zkusit.
    Oba nápady jsou určitě správné. Antidepresiva by mohla pomoci. Tyto moderní léky nevytváří u člověka závislost. O tom všem se můžete poradit s psychiatrem. Nicméně mohla by pomocti i změna psychologa. Někdy se v průběhu psychoterapie lidem ještě víc přitíží, protože s odborníkem probírají to nejbolestivější a nejmíň funkční. Nicméně to je rozdíl oproti tomu, jestli Vám psycholog prostě moc nesedl. Ať už jako člověk nebo jeho styl práce. Nestyďte se o tom s ním promluvit a kdybyste to tak cítila, klidně psychologa změnit. Je to běžné, že si nesedneme hned s prvním odborníkem, stejně tak jako se neskamarádíme s každým, koho poznáme.

    Přejeme hodně štěstí a abyste na to nezůstávala sama.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Dobrý den, jsem strašně zoufalá. Poslední týdny mě strašně vypadávají vlasy. Já se strašně bojím aby mi vlasy nevypadaly nebo abych neměla plešku. Nevíte co by to mohlo být? Nebo popřípadě co s tím dělat? Prosím jsem už straašně mooc zoufalá a nevím co s tím. Děkuji za každou odpověď

    holka, 12 let, 16. dubna 2018

    ahoj,

    příčin padání vlasů může být celá řada (onemocnění pokožky, špatná výživa s nedostatkem vitamínů a minerálů, onemocnění štítné žlázy, ale i řada dalších) - takto na dálku není dost dobře možné posoudit Tvůj stav a zjistit, jaká by mohla být příčina a co dělat, aby Tě tento problém netrápil.
    Bude nutné, aby Tě viděl a vyšetřil lékař, ke kterému docházíš pravidelně. Ten může provést první zhodnocení a vyšetření a bude-li to potřeba, může Tě odeslat ke specialistovi - kožnímu lékaři.
    Promluv si tedy s rodiči (mamkou nebo taťkou) o padání vlasů, které jsi zaznamenala, a domluvte se, že zajdete k lékaři.

    Držíme palce, ať se Ti vše daři! Vím, co jím

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj,
    Poslední dobou mám pocit, že je se mnou něco v nepořádku.
    Hlavou mi problikávají různé myšlenky, které se těžko popisují. Často jsou dost divné a nepříjemné.

    Pokusím se vám to vysvětlit :

    Když se dívám do zrcadla, tak si zničehonic začnu představovat, jak si vytrhávám vlasy. Nebo když jdu spát, tak si představuju, že je vedle mě černá kočka. ( je to hodně divný, já vím.) A to je ještě v pohodě. A ty představy nepřestanou do té doby, dokud si nedám facku. Když si ji nedám, tak začnu mít různé úzkosti a chuť křičet a brečet. Ve škole je to proto velký problém. Když zase začnu mít tyhle představy o hodině, tak to často řeším tím, že bouchám pěstí do lavice. Moc to ale nepomáhá a navíc tím všechny ruším.

    Do toho mám čím dál větší problém s mluvením. Předtím jsem mluvila úplně normálně ale poslední dobou hrozně mumlám, šišlám, zadrhávám se a často říkám jenom části věty.
    Mívám taky halucinace.(možná)
    Tu první co si pamatuju byla ta, když rodiče předělávali pokoj.
    Táta tenkrát vymontoval elektrickou zásuvku. Potom jsem u té vymontované zásuvky seděla a najednou z ní vykouklo nějaké divné stvoření s šedou povislou kůží a svítivě červenýma očima. (Opravdu!) asi 10 vteřin jsem na ni koukala. Když jsem ale chtěla tátu zavolat, aby se na ni podíval, tak zmizela a od té doby jsem ji neviděla.
    Potom se mi stalo to, že moje sestra vyprávěla o tom, že když jednou byla na táboře, tak kolem ní proběhla liška. Hned, jak to dořekla jsem vedle sebe uviděla lišku, jak se mě snaží kousnout. Když jsem leknutím vykřikla, tak se všichni divili, co mi je.
    Často taky vidím duchy. Minimálně jednoho denně.

    Myslím, že to opravdu normální není.
    Co myslíte vy ?
    (Jinak se omlouvám za nesmyslné věty a opakující se slova. Mám příšernou slovní zásobu)

    holka, 13 let, 28. září 2017

    Ahoj z Modré linky,

    píšeš o svých představách, myšlenkách a fantaziích. To, co prožíváš, jsi popsala výstižně, vůbec se nemáš za co omlouvat. Naopak, chceme ocenit Tvou vnímavost a všímavost.

    Fantazie a představy jsou něco, co známe asi každý. Někteří lidé jich mají více, pokud mají rozvinutou představivost a tvořivost. Pokud je to ale tak, že si s tím nevíš rady a narušuje Ti to normální život, a navíc to trvá určitou dobu, je potřeba s tím něco dělat. Je proto fajn, že pro sebe hledáš pomoc.

    Ptáš se, jestli je to, co prožíváš, normální. Záleží na tom, jak je člověk prožívá a jak moc ovlivňují jeho běžný život. Některé představy se nám můžou spojovat právě třeba s nějakým příběhem, s nějakým zážitkem a když víme a uvědomujeme si, že jde jen o představy, je vše v pořádku. Nikomu ani sobě tím neubližujeme a dokážu si představit, že některé představy mohou být i příjemné a život spíše obohatit, než ochudit. Pokud je to tak, že se necítíš dobře a k tomu máš pocit, že máš problém s vyjadřováním, s mluvením a přijde Ti, že se Tvoje vyjadřování zhoršuje, bylo by dobré se tím více zabývat. Prvním krokem by mohlo být mluvit s rodiči o tom, co prožíváš. Oni by měli vědět, co se Ti děje, třeba si už také něčeho všimli (nebo právě ne, a to by mohlo zmírnit Tvé starosti). Společně pak můžete hledat cestu, aby ses cítila zase ve své kůži. Tou cestou může být osobní setkání s psychologem nebo psycholožkou, třeba i u Vás ve škole.

    Držíme palce,
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    ahoj jsem kluk ale chtěl ale uvnitř cítím že jsem dívka líbi se mi holčičí šaty a chtěl bych si strašně rád hrát s panenkami a le bojím se to říct rodičům, nevím jak
    poradíš mi prosím

    honza, 15 let, 19. června 2017

    Dobrý den, Honzo,

    někteří lidé se skutečně necítí dobře ve svém těle, možná víte, že se ve společnosti označují jako transsexuálové a že je v naší republice možnost projít změnou pohlaví. Hodně se tomuto tématu věnuje v Česku MUDr. Fifková a naštěstí se o něm již otevřeně a častěji píše nebo se i točí dokumenty. Jeden za všechny lze nalézt v archivu České televize na tomto odkazu www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10095359176-ted-jsem-to-konecne-ja/306295350170003/titulky. Zároveň tím nechci a ani nemohu takto po internetu usoudit, zda se u Vás opravdu o transsexualitu jedná, bylo by ale dobré, abyste si zjistil co nejvíce informací a postupně si srovnal svoje myšlenky a pocity.

    Dovedu si představit, že je těžké být se svou jinakostí sám, a proto je dobře, že jste nám napsal. Rozumím také tomu, že máte obavy to říci rodičům a těžko lze dopředu odhadnout jejich reakci. Na druhou stranu by Vám mohli pomoci najít odborníka, sexuologa, který by Vám pomohl vše rozebrat, podpořil Vás a hledal společně s Vámi, co Vám pomůže. Obrátit se můžete i e-mailem nebo telefonem přímo na Dr. Fifkovou, která by Vás také mohla nasměrovat k další pomoci. Kontakt na ni naleznete zde: www.fifkova.cz. V každém případě je dobré nebýt na to sám a svoje pocity i přání s někým sdílet.

    Přejeme Vám, abyste pro sebe našel vhodnou pomoc.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj, vy tam.
    Ptám se již poněkolikáté, vždy pod jiným jménem, abych zůstala v anonymitě. Protože mi vždy skvěle poradíte, obracím se na Vás i tentokráte a to ne ani tak pro radu, ale chtěla bych se svěřit. Ale předem, děkuju - opravdu nesmírně moc si cením práce, jíž pro ostatní děláte, říkám si, jak velkou trpělivost asi máte s lidmi, kteří tu pokládají stále stejné dotazy. A většinou ani nepoděkují za Váš čas, pomoc, radu - takže děkuji já, za všechny, pro které tu jste. Díky.
    Teď už se ale svěřím.
    Jak vidíte, je mi 14 let, a to není lehké období, jistě to dobře znáte. Těžkosti a starosti všedních i nevšedních dnů, škola a povinnosti, známky, rodiče, sourozenci, a, na neposledním místě, přátelé a první lásky.
    Radila jsem se již o většině těchto témat. A pomohli jste mi.
    Jde vlastně o to, že jsem neustále smutná.
    Každý člověk v mém okolí mne vidí jinak - spolužáci jako nabručenou, ošklivou a tlustou holku, která umí perfektně jazyky a při nepřipravenosti na hodinu je nenechá ve štychu. Kamarádky jako někoho, s kým je sranda, kdo se směje a i poradí, jako vrbu. Bratři jako terč záludností a jedovatých vtípků, ale i někoho, s kým si můžou popovídat o hlubších věcech ( jednomu je 17, druhému 9). Otec jako hubatou, drzou a protivnou opici či kozu, jak mi říká, a mamka jako nepříjemnou, uhádanou a přecitlivělou dceru, která lže (kdysi jsem lhávala a teď mi vůbec v ničem nevěří - vím, moje chyba). Nejhorší ale je, že mne vůbec nikdo pořádně nezná. Jsem introvert, melancholik a nenapravitelný pesimista, zároveň ale citlivý, empatický a věrný člověk.
    Většinu času jsem smutná. Zažila jsem první lásku a zlomené srdce, od své nejlepší kamarádky, která ale bydlí daleko, a schválně mi ublížila. Zažila jsem ohromné deprese, které vyústili v sebepoškozování. Zažila jsem hádky lidí, rány, šikanu, posměch, spoustu zlého...
    Ale i přesto se usmívám.
    Všichni si proto myslí, že jsem v pořádku, ale tak to není...
    Bojím se, že opět přijdu o přátele. Že se sebepoškozování vrátí, a stejně tak noční můry, které poměrně často mívám.
    A neumím se uvolnit.
    Ovšem, přetvařuji se a lžu, nejsem dobrý člověk, ale myslím, že bych ,ěla dostat ještě jednu šanci a pomoc...

    Moc děkuji za vyslechnutí.

    Tina, 14 let, 16. června 2017

    Ahoj,

    píšeš nám o tom, že býváš smutná a máš pocit, že Tě nikdo nezná. Je dobře, že si dokážeš ve svých starostech říct o pomoc a radu. Prožíváš své dospívání a sama vnímáš, že k němu patří různé zmatky, někdy bouřlivé pocity, změny. Píšeš, že sis prošla různými těžkostmi a přesto se usmíváš. Přitom máš pocit, že nejsi v pořádku, býváš smutná, máš noční můry, různé strachy. Píšeš o sobě, že nejsi dobrý člověk. Je mi líto, že o sobě takto uvažuješ. Chápu, že někdy se člověk necítí být úplně podle svých představ, některé věci by nejradši změnil. Sebepřijetí je určitě také jedním z velkých úkolů a výzvou dospívání. Píšeš také o tom, jak Tě vnímají ostatní. Je přirozené, že člověk se v různých situacích a v různé společnosti chová trošku jinak a nemusí to nutně znamenat přetvářku a lhaní. Máš pocit, že Tě nikdo pořádně nezná. Možná by stálo za to zkusit se víc vnímat a projevovat taková, jaká se opravdu cítíš být. Nemusíš se bát dávat víc najevo svou přirozenost, ve které by ses cítil!
    a víc "jako doma", uvolněněji. Žádná vlastnost člověka nemusí být nutně správná nebo špatná, záleží, jak ji člověk dokáže využít a přijmout.

    Píšeš, že jsi zažila deprese a poškozovala ses. Máš strach, aby se to nevrátilo. Bylo by dobré tomu předejít. Píšeš jako vnímavá a citlivá dívka, která dokáže mluvit o svých problémech, o tom, co prožívá. Myslím, že by Tě mohly podpořit pravidelné konzultace s psycholožkou, se kterou bys mohla probírat svoje i všední starosti a zážitky. Mohlo by to pomoci i s těmi nočními můrami, které musí být asi nepříjemné. Zkus si o tom promluvit s rodiči, školní psycholožkou, pokud ji ve škole máte, nebo praktickou lékařkou, která by Ti mohla někoho doporučit. Jak jsi sama psala, vyhovuje Ti a pomáhá poradenství. Věřím, že nějaká systematičtější podpora by Ti mohla ulevit v tom, co prožíváš. Neboj se říct si o pomoc, nemusíš v tom být sama.

    Držíme Ti palce,

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj Alíku
    Poslední dobou mám takové smíšené pocity. Když jsem ve škole nebo třeba na tréninku,tak se stále usmívám a všichni si díky tomu myslí že jsem v pohodě,že mě nic netrápí atd.,ale ve skutečnosti zase tak v pohodě nejsem.Vždy když přijdu domů tak začnu být nepříjemná a začne mi vadit jakákoliv přítomnost lidí.Dalo by se říct že mám i trochu deprese,ale nenápadná me z čeho bych ty deprese mohla mít.Párkrát mě napadlo,že kdybych se začala řezat,tak by se mi možná ulevilo.Moje podvědomí by to sice chtělo,ale můj rozum mi to prostě nedovolí.Ve škole žádné problémy nemám,doma taky ne,ale prostě ty deprese mám,nenapadá tě čeho bych je mohla mít?Ráda bych se se svými pocity někomu svěřila,ale nemám nikoho,komu bych mohla na 100% věřit.

    Anonymka, 8. června 2017

    Dobrý den z Modré linky,

    protože nevíme, kolik je Vám let, budu Vám podle našich pravidel vykat. Napadá mě, že je moc dobře, že si všímáte, co se s Vámi děje po psychické stránce, a že hledáte odpověď na to, kde vznikají tyto negativní pocity. V období dospívání se rychle mění nálady a nemusí to být způsobené nějakou konkrétní událostí nebo věcí. I samotné deprese se někdy nedají vysvětlit nějakou jasnou příčinou, prostě se objeví, podobně jako jiné zdravotní potíže. Takto po internetu se vlastně ani nedá určit, zda jde jen o přechodné období, nebo o skutečnou počínající depresi. Cením si toho, že jste se nezačala řezat, protože to není opravdové řešení smutku a sebepoškozování, způsobí naopak ještě větší potíže a rozhodně je to něco, co bychom určitě nedoporučovali.

    Souhlasím s tím, že by bylo moc dobré, kdybyste to mohla s někým sdílet, povídat si o tom. Pokud nemáte nikoho blízkého, mohl by to být psycholog nebo psycholožka. Možná máte školního psychologa/psycholožku, nebo se dá najít někde v blízkosti takový/taková, který by se Vám věnoval. S ním byste mohla vše lépe zvládnout a porozumět tomu, co se vlastně u Vás děje a jak to všechno zvládnout. Mohla byste také zvážit, zda by se nešlo svěřit rodičům, kteří by Vás mohli podpořit a případně Vám psychologa pomohli najít. O všem si také můžeš promluvit přímo na naší Modré lince prostřednictvím telefonu, Skypu či chatu.

    Přejeme Ti, abyste se brzy mohla cítit lépe.

    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Zdravím, chtěla bych se svěřit se svým problémem, bohužel nevím, jestli se mi podaří ho smrsknout. Již druhým rokem se cítím na nic. Ještě ten minulý to šlo, ale připadá mi, že je to horší a horší. Vůbec nic mě nebaví. Od malička miluji kreslení, jenže teď jsem s fantazií úplně mimo. Také mám ráda filmy, knihy...ale prostě na to nemám vůbec náladu. Málo piji, jsem neustále ospalá. Pořád jsem ve stresu ze školy, z problémů z domova, z přátel, z lásky... Minulý rok jsem chodila k psycholožce, ta mi řekla, že trpím depresivními stavy úzkosti a že bych měla jít k psychiatrovi. Mám z toho ale strach, slyšela jsem, že bývají často nepříjemní, nebo že „chytím“ nějakého náladového. Často brečím bezdůvodně, před dvěma měsíci jsem začala mít v hlavě tlak a momentálně lítáme po doktorech. Koukám na motivační videa, nevidím ale žádnou změnu. Sice jsem věčně ospalá, v noci ale nemohu spát a neustále se budím. Co mám dělat?

    Terka, 15 let, 22. května 2017

    Dobrý den, Terko,

    od 15 let našim klientům na serveru Alík vykáme, budu tedy vykat i Vám. Váš dotaz je zcela srozumitelný a bohužel vypsání toho, co Vás trápí, se zdá potvrzovat diagnózu psycholožky. Píšete, že s mamkou lítáte po doktorech, netuším ovšem, čeho se ty návštěvy týkají, zda už jste s mamkou navštívily i psychiatra. Je to hodně důležité. Mnoho změn, nenálad a citových výkyvů v období kolem 15 let lze přičíst na vrub dospívání a uvědomování si zodpovědnosti za svůj život, také hormonálním změnám, které jsou v pubertě velmi výrazné. Psychiatr/psychiatryně dokáží posoudit, o co se jedná. Zda jde ještě "jen" o změny při dospívání nebo již o nějakou formu deprese. Od toho se bude odvíjet i léčba. Psychiatři jsou také normální lidé, jako my všichni ostatní a je to jako ve všech dalších profesích, některý je výtečný, jiný může být náladový, což je ovšem ale neprofesionální. Je ovšem moc důležité, jak si s psychiatrem sednete, nebude-li se Vám líbit, můžete jít k nějakému jinému. Motivační videa mohou být fajn, ovšem já myslím, že až v době, kdy se dáte trošku dohromady. To je teď Vaší prioritou.

    Přejeme Vám nádherně letní jaro.
    Modrá linka

    Vyhledat odbornou pomoc

    Dobrý den.Když mi bylo 10, tak jsem byla psychicky šikanována učitelkou. Když mi bylo 13-14 let, tak jsem se z nějakých důvodů začala sebepoškozovat, ale po dlouhých rozhovorech s výchovnou poradkyní jsem na nějakou dobu,bez odborné pomoci přestala. Bohužel teď jsem do toho spadla a tak jsem napsala znova té výchovné poradkyni a ta se spojila s mojí mamkou a dala jí nějaké kontakty na psychiatry. Já si nechci přiznat, že potřebuji pomoct psychiatra,ale vím, že je to nevyhnutelné. Mám strach tam jít. Mamka mě tam chce v pondělí objednat a já jí přemlouvám, aby to nedělala i když vím, že to potřebuji.(Nechci mamce ublížit a zlomit jí srdce.) Mohu se zeptat, jak to chodí u takového pedopsychiatra? Co když se nedokážu otevřít,tomu cizímu člověku? Co když nedokáži nic říct? Musí tam jít se mnou rodiče? Jak dlouho se tam chodí? Napíší mi hned nějaké antidepresiva?(já nechci prášky) Co, když mě zavřou do blázince? Předem děkuji za vaši odpověď :) Markéta, 15 let

    makyna00, 21. ledna 2016

    Dobrý den Markéto,

    je fajn, že se neostýcháte zeptat se na věci, které Vám nejsou jasné. Chápu, že máte z návštěvy u psychiatra strach. To je zcela přirozené a nemusíte se za to stydět. Většina z nás nechodí k lékařům ráda. Někdy je to ale potřeba a to pak nezbývá než si dodat odvahy. Podle toho, jak o sobě a své situaci přemýšlíte, ale usuzuji, že jste schopná vidět, když máte problém a říci si o pomoc. To je moc dobře.

    Ptáte se, jak to u takového psychiatra chodí. Každý odborník je jiný, ale většinou jsou to lidé, kteří jsou empatičtí, dokáží se do člověka vcítit a dokáží si s ním normálně povídat. Pokud budete mít pocit, že se mu nedokážete svěřit, zkuste to otevřeně říci. To, zdali tam s Vámi budou rodiče, záleží na domluvě. Jsou případy, kdy je přítomnost rodičů nutná, někdy si odborník nejdříve popovídá s rodiči, pak s dítětem nebo obráceně a teprve poté si je sezve dohromady. Vám je patnáct, nejste plnoletá, takže rodiče by informace o Vašem zdravotním stavu mít měli. 
    Návštěva u psychiatra může být jedna, ale může jich být i více, i to záleží na dohodě a na tom, co odborník doporučí. To stejné platí i pro předepsání léků či doporučení pro hospitalizaci, tedy pobyt na psychiatrii. Nevím, jak často a v jaké intenzitě si ubližujete, od toho by se doporučení odborníka mělo odvíjet. Ovšem i kdyby doporučil léky či hospitalizaci, je na Vás, jestli s tím budete souhlasit. Nechte si od psychiatra vysvětlit, jak Vám může pomoci.
    Co se změnilo, co je příčinou Vašeho chování - to vše je potřeba s někým probrat a je moc fajn, že o návštěvě psychiatra s mamkou přemýšlíte. Nemusíte být na svůj problém sama, přejeme odvahu.

    Budeme držet palce, 

    Modrá linka. http://www.mmodralinka.cz

    Vyhledat odbornou pomoc

    Dobrý den,
    je mi 13 let. Mám velký problém. Vadí mi, když mi někdo sahá na věci. Přiznávám, že můj problém je trochu atypický, ale je to tak. Když někdo třeba používá můj mobil, počítač, čte mou knihu... připadá mi to poté, jaksi nečisté a i já si připadám nečistý. Je to hrozný pocit, někdy se mi zdá, že z toho zešílím. S tím související je například i toto: pokud to jde používám jen jednu určitou propisku, vše důkladně čistím, je mi nepříjemný tělesný styk s jinou osobou... je toho bohužel mnoho. Pokud dělám něco na PC umyju si předtím ruce, když přijdu do školy umyju si ruce atd. Nevím v čem tento můj problém spočívá, ale moc mě to trápí.
    Předem děkuji za odpověď F. - otázka upravena poradcem

    Ahoj F.,

    Tvůj problém není atypický. Takto na dálku neumím posoudit, nakolik jsi ještě v pořádku nebo se jedná o některou z poruch či syndrom, na to mám velmi málo potřebných informací. Myslím, že nejlepší by bylo, kdyby ses domluvil s rodiči, doufám, že oni o Tvých potížích vědí, a objednal se k psychologovi, s kterým bys tohle vše probral na setkání tváří v tvář, a dohodl se, co s tím budete dělat. Podobné potíže mají i další lidé, je známou věcí, že třeba po krádeži v bytě si lidé také připadají nečistí, pošpinění, vše honem rychle umývají, sebe opakovaně sprchují. Ty máš tyto pocity častěji, z Tvého popisu ale nevím, zda se u Tebe jedná o nutkavé jednání nebo ještě běžnou reakci. Ráda bych Ti řekla více, ale po internetu to lépe řešit nejde. Každopádně dobrou zprávou je, že na sobě společně s odborníkem můžeš pracovat, a toto, co popisuješ, změnit. Jde o to, aby ses dobře cítil. Když Ti tyto Tvé pocity přerůstají přes hlavu, a Ty se pak necítíš dobře ve své kůži, věř, že stojí za!
      to, oslovit odborníka.

    Přejeme Ti, ať se brzy cítíš ve své kůži lépe.
    Modrá linka http://www.modralinka.cz

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj...
    Mám problém. A to ten, že jsem psychicky na dně. Psychologa navštěvovat nemůžu, rodiče mě k němu nepustí. Ale potřebovala bych to řešit, nemám přátele a doma je to na zabití a už docela dost let... Tak mě napadlo, existuje jistě nějaká organizace, kde jsou dobrovolníci, kteří se sejdou s dětmi do 15ti a stanou se jejich psychickou oporou a kamarádem. Už jsem i něco takového hledala, ale vůbec se na těch stránkách nevyznám, nevím kam co napsat, nevím vůbec nic :( Neporadíte mi prosím nějakou organizaci? V září mi bude 14 a jsem holka...
    Předem moc děkuji. - otázka upravena poradcem

    Nešťastná., 19. července 2014

    Ahoj,

    je fajn, že si pro sebe hledáš pomoc a podporu v situaci, kdy se necítíš dobře. Moci se vypovídat, svěřit, mít v někom pevný, záchytný bod, je pro spoustu lidí hodně důležité. Je vidět, že hledáš různé způsoby, jak svou potřebu naplnit. Organizace, o kterých píšeš, existují, záleží na tom, v jakém žiješ městě a jaké jsou možnosti právě tam. V Praze je to např. program od organizace Hestia s názvem Pět P (http://www.hest.cz/cs-CZ/to-vse-je-hestia/petp), v Brně se podporou dětí zabývá např. Ratolest (http://www.ratolest.cz/nase-prace/deti-mladez), odkazy na další organizace můžeš najít např. nahttp://www.petp.cz/vyrzprava/vzpr_adresar.html. Také pokud zavoláš na nejbližší linku důvěry (seznam je nahttp://www.modralinka.cz/?page=seznam_ld), mohou Ti pracovníci na telefonu sdělit informace z okolí Tvého bydliště (a samozřejmě také Tě vyslechnout a hledat spolu s Tebou východisko ze Tvé situace).

    Držíme Ti palce, ať se Ti podaří najít spřízněnou duši,
    Modrá linka http://www.modralinka.cz

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj, musim se vam s necim sverit, je mi ctrnact a vcera jsem zazila peklo. Vis jsem uzkostna po mamce ktera toho po psychicke strance hodne zazila a vcera se mi snazila pomoc. Nekdy vetsinou z niceho nic se u me spusti sileny uzkostny stav (myslim ze sem o nem psala) a ten me popadl vcera a ten jsem teda jeste nezazila. Spustil se nejspis z nutkani ktere mam taky, kdy se musim na neco ptat hodnekrat a pak to zacalo uzkost jak hrom, sevreny zaludku chvilku zima a nakonec se mi zacali klepat nohy a ja cela, toto jsem jeste nezazila, mamka se mi snazila pomoc, tento stav trval asi 3-5 min a potom tak minutu klid a pak zase, proste extremni uzkost to se neda popsat a nikomu to nepreju.. Klepala jsem se. Po dvou hodinach jsem to zvladla. Modlila jsem se ke svemu andelovi ktery mi vzdy pomaha a jakoby mi radil at si predstavim krasne misto, zavrela jsem oci, sklidnila jsem dech a predstavila si vesmir a zacala popisovat co vidim do podrobna a pak me ten stav opustil. Pila jsem i hermankovy vaj a mam prasky na uzkost ale ty jsou slabe. Dnes se citim lip jsem trochu takova z toho spatna ale strasne se bojim, ze se to bude opakovat i dnes v noci. Nevis co to je a co mam delat? Dekuji za rady.

    Gabča (14), 15. května 2014

    Ahoj Gabčo,

    věřím, že ten stav musel být pro Tebe velice nepříjemný. Nemohu takto po internetu říct, co to je a co s tím. Ale domnívám se, že když bereš prášky na úzkost, máš svého psychiatra, ke kterému chodíš. Ten by měl vědět, co se děje, co prožíváš. Pokud k psychiatrovi nechodíš, pak je možná na čase ho vyhledat a poradit se s ním. Předpokládám, že když u toho byla mamka, ví i ona, co se s Tebou děje a možná už plánuje návštěvu u psychiatra. Taky pomáhá, když má člověk svého psychologa/psychoterapeuta, se kterým si může o všem povídat. Zkus s mamkou probrat, co se to vlastně všechno dělo a co bys teď nejvíce potřebovala.

    Přejeme brzké zlepšení,
    Modrá linka. http://www.modralinka.cz

    Vyhledat odbornou pomoc

    Dobrý den. Dnes jsem byla u psycholožky, ale z nějakého důvodu jsem jí nebyla schopná říct o svém trápení. Cítím, že to potřebuji někomu říct, a zeptat se, co si o tom myslí, tak píšu vám. Trpím závislostí na lidech. Vždycky si někoho najdu a pak bez něj nemůžu být. Stalo se mi to teď už s druhou učitelkou (ta první odešla). Chci s ní strašně pořád být, ale to samozřejmě nemůžu. Chci, aby byla moje teta, nebo máma. Musim na ní pořád myslet. Chci, aby mě někdy pohladila po tváři, nebo obejmula. Jinak mě fyzicky nijak nepřitahuje. Nejsem lesba.Kromě toho mám jiné psychické problémy a myslím, že ona je právě ta, která by mi mohla pomoct. Samozřejmě nic z tohohle neví. Příští rok odcházím na jinou školu. Nevím, jak se mám s její ztrátou vyrovnat. Je to fakt strašné. Nepřežiju to. A i kdyby, jistě si na nové škole najdu někoho, na kterém budu taktéž závislá a budu se zase trápit. Nikdo to neví. Rodičům to nechci říct. A šanci u psycholožky jsem bohužel zameškala... Prosím o vyjádření a radu

    Holka (14 let), 10. dubna 2014

    Ahoj z Modré linky,

    musím přiznat, že jsi velice vyspělá a rozumná. Přišla sis na to, že jsi závislá na lidech, dokážeš odhadnout, že dokud to nevyřešíš, bude se Ti to znovu stávat. Nesouhlasím však, že jsi promeškala šanci u psycholožky. Psychologové vědí, že není lehké hned na prvním setkání říct ty nejniternější věci, že je potřeba nejprve získat důvěru a vybudovat vztah. Pokud jsi jí tedy neřekla nic podstatného, s největší pravděpodobností si řekla, že pro Tebe zatím nebylo možné mluvit a nepřekvapí ji, pokud přijdeš znovu. A možná se Ti ani na druhém setkání nepodaří říct všechno to, co Tě trápí. To nevadí, je to přirozené a je to tak v pořádku. Vždyť je to vlastně pro Tebe cizí člověk, a tak se nedá očekávat, že bys jí řekla hned všechno. Chci Tě tedy podpořit, abys znovu sebrala odvahu a zkusila za psycholožkou zajít - pokud Ti byla sympatická, tak za tou stejnou - a říct jí, že bys s ní potřebovala mluvit. Můžeš klidně přiznat, že zatím nemáš odvahu mluvit o tom, co Tě tak moc trápí, ale že bys tomu chtěla dát šanci. Také si můžeš vytisknout naši komunikaci a dát ji psycholožce přečíst, pokud by Ti to usnadnilo začít s ní komunikovat. Nepíšeš, proč to nechceš říct rodičům. Dovedu si představit, že kdybys jim to řekla, mohla bys možná získat podporu (pohlazení, obejmutí), kterou teď potřebuješ, nebo i doprovod k psycholožce. Pokud bys o tom před tím potřebovala s někým  mluvit, můžeš také zavolat na některou z linek důvěry (zdarma na příklad na Linku bezpečí - 116 111).

    Přejeme hezké jaro,
    Modrá linka.http://www.modralinka.cz

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj alíku. Mám takový dotaz. Řezala jsem se, ale už je to doufám za mnou. Ale chtěla jsem se zeptat. Když si záměrně dělám modřiny, koušu si kůži na ruce dokud mi neteče krev, nebo dokud tam nemám modřinu...Dá se tohle taky brát jako sebepoškozování? Teď když to píšu, mi asi dochází, že ano, ale chtěla jsem znát Tvůj názor. Zařaď to prosím do "sebepoškozování". Děkuju za odpověď. :)

    Ahoj,

    je moc dobře, že se už neřežeš. Pokud si záměrně ubližuješ jakoukoli formou, třeba i bez použití nějakého nástroje, jde zpravidla o sebepoškozování. Ale jak říkáš, k tomu sis došla už sama. Bylo by dobré, kdybys i s tím přestala. Pokud Ti to nejde, bude možná potřeba vyhledat odborníka, který by Ti pomohl - psychologa nebo psychoterapeuta. Potřebu sebepoškozovat se často vyvolávají nejrůznější nepříjemné pocity a stavy, se kterými bys určitě neměla zůstávat sama. Zkus se s tím vším svěřit někomu blízkému, můžeš také zavolat na některou linku důvěry a o svých potížích si popovídat.

    Držím palce, ať to brzy překonáš.
    Modrá linka www.modralinka.cz

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj všichni:) Na Alíkovi jsem po hooodně dlouhé době, i když pro mě už vlastně ani není, ale nějak nevím, kam se jinam obrátit. Mám dva dotazy, i když vlastně sem radši napíšu jen jeden, ach ta pravidla:D Takže - sebepoškozuju se. Vím, že to není dobré, že bych s tím měla něco dělat, ale nedokážu to. Už několikrát jsem od toho měla pauzu i třeba na dva měsíce, ale pak se něco stalo a udělala jsem to zase. Vadí mi ty jizvy, co mám na stehnech a rukou, ale nedokážu si prostě pomoct. Nevím co s tím mám dělat, zkoušela jsem to někomu říct, ale vždy radši jenom řeknou "musíš si pomoct sama" nebo něco takového, nebo tvrdí že to dělám jen pro pozornost, ale kdyby tomu tak bylo, proč bych to potom skrývala?! Achjo, vůbec nevím co dělat. Bojím se.. Občas si říkám, že bych se měla obrátit na odborníka, ale na jakého? A co by se mnou dělal? Řekl by to rodičům? Děsím se toho.. Děkuju moc, jestli odpovíte. Přeji hezký den :)

    Amy, 14, 3. května 2013

    Ahoj Amy,

    oceňuju, že si pro sebe hledáš pomoc. To je moc dobře a je to důležité. Sebepoškozování není žádná legrace, jak sis už asi sama uvědomila, pomoc odborníka - psychologa, psychoterapeuta je tedy v pořádku. Spolu s tímto odborníkem můžete hledat způsob, jak jinak zvládat napětí a stres. Využít můžeš třeba školní/ho psycholžku/psychologa, pokud na škole máte. Případně se můžeš obrátit na svou obvodní lékařku, která by Ti mohla nějakého psychologa doporučit, hledat můžete samozřejmě také s rodiči, i když z Tvého dotazu vyplývá, že o to až tak moc nestojíš. Chápu, jsi ve věku, kdy už se od rodičů mladí lidé odklánějí a neřeší s nimi všechno. Na druhou stranu ale jsou za Tebe rodiče stále zodpovědní a měli by vědět, co se s Tebou děje. I z toho důvodu pravděpodobně bude potřebovat psycholog jejich souhlas, aby s Tebou mohl pracovat. Co vše ale bude rodičům sdělovat, na tom se spolu můžete dohodnout.

    Amy, první krok jsi udělala a já bych Tě ráda podpořila v tom, abys udělala i ten další. Nezůstávej se svými problémy sama, postav se jim čelem a společně s odborníkem a snad i rodiči je jistě dokážete zvládnout.

    Hezké a hlavně klidné jarní dny Ti přeje Modrá linka www.modralinka.cz

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj. Mám problém, stala se ze mě anorektička.. Nejhorší je,že mě přepadávaj takový stavy, kdy prostě sním na co přiljdu ale pak zas další dny nejím vůbec(teda snažim se o to ) vyhazuju svačiny a předstírám že snídám, ve škole odbývám oběd a večeře jakžtakz přežívám.. Mám v to hlavě a vím to..já nevim straně se bojim, že bych ztloustla a byla jako dřív ( 165 cm 63 kg , teď 165 cm 45,5-48 kg ) vůbec nevíc co dělat.. Chci se z toho dostat !

    Ahoj Kless,

    je moc dobře, že se svou situací chceš něco dělat. Prvním a nejdůležitějším krokem je rozhodnout se pro změnu. Nemohu takto po internetu posoudit, nakolik dokážeš vše zvládnout sama svou vůlí. Můžeš se o to pokusit. Není to však snadné, proto by bylo možná dobré, aby ses obrátila na někoho, kdo by Tě mohl podpořit, svěřit se například rodičům nebo někomu, nejlépe dospělému, komu věříš. Důležité je, abys dodržovala správnou životosprávu. Tedy jedla 5x denně v malých dávkách, a to správně vyváženou stravu, dodržovala pitný režim. Je dobré zařadit také nějaké pravidelné pohybové aktivity. Tím uděláš vše pro to, abys dávala svému tělu, co potřebuje. O radu, jak dodržovat životosprávu, jak dobře a zdravě jíst, můžeš požádat svou obvodní lékařku, případně nějaké výživové poradce. Více o anorexii by ses mohla dozvědět například na: http://www.anabell.cz/. Tam najdeš i kontakty na odborníky, na které by ses mohla také obrátit.

    Kless, poruchy přijmu potravy jsou závažným onemocněním, které může mít vážné důsledky, není dobré je podceňovat. Čím dříve začneš situaci řešit, tím lépe.

    Hodně síly Ti přeje Modrá linka www.modralinka.cz

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj Alíku, jsem holka a je mi 15 let. Mám docela vážný problém, už několik roků trpím přechodnými depresemi, ale posledních několik měsíců je mám pořád. Je to důsledek různých problémů co mám (ale o těch se mi teď nechce mluvit). Asi měsíc jsem měla problém s jídlem, jedla jsem jenom asi jedno nebo dvě jídla denně, protože mi to dávalo pocit že mám kontrolu alespoň nad něčím ve svém životě. Teď už zase jím, i když mi to nedává moc dobrý pocit, už to dál nešlo, a v důsledku toho teď trpím značnou podváhou (výška: 183cm, váha:±60 kg). Často se cítím osamělá, bezcenná a nenávidím sama sebe, často hodiny pláču a někdy přemýšlím i o sebevraždě... Prosím, potřebuji pomoc ale nevím na koho se obrátit. Nechci o tom říct nikomu z rodiny. Myslela jsem že bych to mohla říct třeba třídnímu učiteli ale je to správné (taky nemám moc odvahu)? A když bych mu to řekla, musí o tom informovat rodiče? Dostanu nějákou pomoc? Prosím odpověz co nejdřív, jsem opravdu zoufalá.

    Prosím pomoc, 7. února 2013

    Ahoj,
    čtu Tvůj dotaz a říkám si, že se Ti toho děje opravdu hodně. Jsem ráda, že si říkáš o pomoc. To, že ti dlouhodobě není dobře a že máš takovéto problémy s jídlem, nejde brát na lehkou váhu. Mám pocit, že to sama takto vnímáš. Když popisuješ, jak se často cítíš, říkám si, že je pochopitelné, že máš chuť z toho utéct. Chci Tě ale podpořit v tom, abys to nevzdávala a vyhledala pomoc. Sama si o ni říkáš a já věřím, že se ti nějakou podaří najít.
    Obrátit se můžeš klidně na třídního učitele, na školní psycholožku/psychologa, pokud ji/ho máte nebo na kohokoli, kdo Ti pomůže dál hledat. Bylo by dobré kontaktovat psychologa/psycholožku nebo psychiatryni/psychiatra, kteří Ti mohou poskytnout pomoc, kterou potřebuješ. To ale nemusíš sama, může Ti s tím někdo pomoci. Rozumím, že pro Tebe může být těžké o tom mluvit, proto Ti radím svěřit se někomu, komu to říci dokážeš a komu věříš.
    Nechceš o tom říci nikomu z rodiny. Nedokážu Ti slíbit, že se to nikdo z rodiny nedozví. Jelikož je Ti patnáct let, pracovníci a pracovnice ve škole i dalších zařízení jsou povinni dříve nebo později kontaktovat Tvé rodiče, kteří by měli být podle zákona informováni, že s Tebou pracují. Neboj se jim však říct tohle své přání. Snad Ti vyjdou vstříc a domluvíte se na nějakém čase, kdy bude vhodné informovat rodiče.
    Věřím, že je těžké mluvit o tom, jak Ti je a říkat si o pomoc. Chtěla bych Tě za to ocenit. Pokud bys měla nějaké další otázky nebo si chtěla více promluvit o tom, jak Ti je nebo o možnostech, kam se můžeš obrátit na pomoc, můžeš nám zavolat nebo napsat. Kontakty nalezneš na našem webu www.modralinka.cz.

    Přejeme Ti ať se brzy cítíš lépe.

    Modrá linka www.modralinka.cz

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj Alíku,co mám dělat když mam poškrábané lůžko na nehtu?Jednou jsem si koupila věc na odstraňování kůžičky když jsem si odstraňovala kůžišku na nehtou u nohou tak jsem si omylem poškrábala nehty protože jsem si myslela že kůžička je i tam kde už nebyla.Vím že te nehet musí odrost ale to trvá mos dlouho.Neexistuje ňáká mastička? Sice vzimě nosim ponožky ale v létě ne. Díky předem za radu s pozdravem Hanina.

    Milá Hanino, tak tohle je otázka bohužel konkrétně na paní doktorku, dermatologa nebo minimálně na magistra v lékárně. Jsem si jistá, že mast na drobná zranění nehtů existuje, konkrétně ti ale neporadím. Jestli máš ale lůžko zapálené nebo nějak nezvykle začervenalé, určitě o tom řekni mamce, a společně to vyřešíte, mamka se může zeptat v lékárně a tam vám jistě poradí. Určitě jsou taky vitamíny na zlepšení a podporu růstu nehtů, čím by se ti lůžko rychleji obnovilo. Držím palce, aby se tvůj problém rychle vyřešil! Alíkovi kamarádi z 2.lékařské fakulty - Marťa:)

    Vyhledat odbornou pomoc

    ahoj Alík , nedavno som zistila že mám mrle. strašne sa bojím že sa mi može niečo stať z črevami . Je to pravda? a k lekarovi zohnodne nechcem isť pretože ja ich mám chvilu potom zas nie a takto sa to už opakuje :/ Čo mi to može sposobiť? velmi pekne Ďakujem za radu. ( 14 rokov)

    velmi sa bojim, 11. ledna 2013

    Ahoj, píšeš po slovensky, tak ti rovnako aj odpoviem:) Mrle sa prejavujú svrbením okolo konečníka, pretože samičky v noci vyliezajú a kladú v tejto oblasti vajíčka. Inak sa tento parazit vyskytuje v hrubom čreve, čo je posledná časť tráviacej trubice. Prevenciou je dodržiavanie hygienických návykov a časté umývanie rúk. Keď už ale máš pocit, že mrle sa u teba "ubytovali", je treba to nejak riešiť. Ľudovou radou je kyslá strava, uhorky, kapusta, týmto parazitom nevyhovuje, preto by mali tvoje telo opustiť. Ja však by som spolu s týmito radami "starej matere" odporúčala určite navštíviť lekára. Je mi jasné, že sa môžeš hambiť, ale lekár je tu od toho, aby ti pomohol s akýmkoľvek problémom, a práve na tento druh parazitov existujú lieky, ktorých užívanie ti výrazne uľaví od pocitu svrbenia a zaručene pôsobí proti parazitom a výsledkom je ich vyhubenie. Určite sa niekomu staršiemu s týmto problémom zver, a spoločne navštívte lekára, za pár dní sa ti od tvojho problému uľaví. Alíkovi kamarádi z 2.lékařské fakulty - Marťa:)

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahoj poradno, potřebuju podporu. Strašně se bojím jehel, jak u doktorky odběrů nebo očkování tak i toho, že si v mhd na nějakou sednu. Jenže mě se každou cestu stává, že asi po 5 minutách jízdy mám pocit, jako kdyby mě něco píchalo do nohy. Přitom si sedadlo vždycky kontroluju. Dneska jsem měla pocit, jako kdyby mě něco pořád píchalo přímo "na ono místo". Je mi trochu trapné o tom "mluvit". Je mi jasné, že to třeba mohly být jenom chloupky, ale prostě se hrozně bojím. Je možné, že bych jehlu na sedadle ani neviděla? Vážně, vážně se strašně bojím, máma i kamarádka si ze mě dělají srandu. Moc se mi nechce za praktickou doktorkou, aby si nemyslela, že jsem nějaká vadná. Co mám dělat? Předem děkuju za odpověď

    Kate, 17, 23. října 2012

    Ahoj Kate,
    z Tvého dotazu cítím hodně strachu a úzkosti a věřím tomu, pokud to tak i prožíváš. To vše je proto, že se velice obáváš jehel. Píšeš, že se Ti kvůli tomu nechce za praktickou doktorkou, zřejmě jsi tedy již přemýšlela o tom, zda by se nenašel někdo, kdo Ti z tohoto strachu pomůže ven.

    Pokud má člověk strach dokonce i z něčeho, o čem v danou chvíli ví, že ho vlastně ve skutečnosti neohrožuje, se nazývá fobie. Fobií se dá zbavit, ale je vhodné k tomu vyhledat pomoc odborníků - psychologů nebo psychoterapeutů. Může to být člověk, se kterým se vzájemně neznáte a nemusíš mít strach, že by si o Tobě myslel něco špatného.

    Fobie je totiž vcelku rozšířená potíž mnoha lidí, i když u každého se projevuje trochu jinak. Je mi líto, že se Ti máma s kamarádkou za to smějí, možná si nedokážou úplně představit, jak silně svůj strach prožíváš. Abych nezapomněla odpovědět na Tvoji otázku - myslím si, že pokud si sedadlo nejdříve prohlídneš a jehlu nenajdeš, není pravděpodobné, že by tam nějaká byla.
    Přejeme Ti, ať můžeš být s pomocí odborníků brzy klidnější. Modrá linka www.modralinka.cz

    Vyhledat odbornou pomoc

    Ahojky Alíku, potřebuji pomoc. Nechci jít někam k lékaři ani nikam jinam a řeknu to jenom tobě. Byl jeden den, kdy mě ségra tak naštvala, že jsem začala jíst hodně rychle brambůrky, ale omilem jsem vzala do ruky takový to, co se dělá na okno ( byla to nějaké kočka) a spolka jsem to. Od té doby nemám vůbec hlad, a hlavně chuť. Já nesnídám, k obědu sním sotva jednu lžíci kaše a nevečeřím-nemám vůbec hlad a takhle už to jde od té doby, co jsem to snědla. Nevím, jestli to nějak závisí na mém životě ( je mi to i jedno), ale chci aby se to nějak vyrovnalo, a ptám se, jestli to přejde, jestli to víš. Koukala jsem se už na internet ale nikde nic. Díky, Nikča

    Nikča (13 let), 13. října 2012

    Ahoj Nikčo,
    přiznám se, že Tvůj dopis mi nedává smysl, moc mu nerozumím. Někdy by stálo za to, investovat víc pozornosti tomu, co nám píšete, je třeba si uvědomit, že my o situaci víme vždy jen to málo, co napíšete v pár řádcích. Každopádně by o tom, jak se cítíš, měli vědět rodiče, jsou zodpovědní za Tvé zdraví.

    Prostě jsi něco spolkla a od té doby nemáš chuť k jídlu, o bolestech, zvracení či průjmu se nezmiňuješ. Píšeš, že nechceš jít k lékaři, ale jestli čteš naši poradnu, tak už víš, že linky důvěry neřeší zdravotní problémy. A jen minimum lékařů je řeší na dálku bez vyšetření. Z toho vyplývá, že já nemohu vědět, jestli Tě přejde něco, o čem ani nevím, co by to mohlo být. Můžeš si vybrat. Buďto dál tonout v nejistotě, co se s Tebou děje, nebo se svěřit rodičům a eventuálně zajít k lékaři, bude-li to třeba.
    Přejeme Ti klidný podzimní čas. Modrá linka www.modralinka.cz