Ahoj Aničko,

děkujeme za důvěru, se kterou nám otevřeně píšeš o tom, co Tě teď trápí.

Věřím, že je toho na Tebe hodně a máš pocit, že se Ti zhoršuje psychika, jsi unavená, přemýšlíš nad tím, jak si ubližovat a dokonce také nad sebevraždou. Napadá mě, že obojí se někdy může jevit jako úleva, jako takové vystoupení z trápení, současně je to však řešení, které s sebou bere i možnost změny a to, co do Tvého života může v budoucnosti vstoupit, a tak bych Ti moc přála nalezení jiného způsobu jak si ulevit, a jak se, třeba i krůček po krůčku, cítit lépe.

Je mi líto, že se situace ve škole zamotala a od setkání tam jsi nedostala to, co teď potřebuješ; stejně tak věřím, že Tě asi zklamala reakce kamarádky, třebaže se po té chtěla bavit jako nejlepší kámoška. Mám potřebu napsat Ti, že není v pořádku, když se do školy bojíš chodit stejně jako to, aby Ti tam nadávali, říkali nepříjemné věci a byli na Tebe hnusní. Chci Ti říci, že je moc dobře, že jsi nám dokázala napsat a hledáš tak pro sebe podporu, kterou si zasloužíš.

Nevím, zda o tom, co se děje ve škole, ví také někdo doma (rodiče, prarodiče) a zda by Tě tito blízcí mohli nyní podpořit; společně byste mohli promyslet, co dál ve škole nebo by si dokonce mohli znovu ve škole s někým promluvit. Přijde mi důležité dát najevo, že se trápíš a že Ti tam není dobře. Uvažuji také nad onou kamarádkou, která Tě zklamala a odsedla si (a po té dělala jako by se nic nestalo), přemýšlím, jaký vztah jste v minulosti měly a zda je třeba i nějaká možnost, že byste si věci „vyříkaly“. Je však pravdou, že neznám podrobnosti o tom, co se ve vašem vztahu odehrávalo a odehrává.

Také byste společně doma mohli promyslet, zda by bylo možné oslovit i dalšího odborníka – psychologa, který by Ti nyní mohl být podporou. Na společných schůzkách bys měla prostor jen a jen pro sebe, pro hledání, jak dál, jak se zase cítit ve svém životě lépe. Nevím, jestli je ve vaší škole školní psycholog (a jestli bys měla chuť jej/ji oslovit), kontakty na jiné dětské psychology lze získat na internetu, například tady: www.znamylekar.cz. Existují také dětská krizová centra, kam lze jít i bez objednání, neznám však místo Tvého bydliště a tak Ti nemůžu doporučit konkrétní zařízení, více informací však můžeš dohledat na těchto stránkách: https://nevypustdusi.cz/kde-hledat-pomoc/?type=krizove-centrum.

Jestliže by ses chtěla obrátit na organizace, které svou pomoc nabízí anonymně (a není tedy nutné udávat ani svůj věk či přijít s rodiči) můžeš si vyhledat kontakt na krizová centra pro dospělé nebo se telefonicky obrátit na terapeutickou linku Sluchátko, která své služby nabízí bezplatně (https://www.linkasluchatko.cz/). I naše Modrá linka provozuje bezplatnou poradnu v Brně, více informací najdeš na našich stránkách. Když by se myšlenky na sebevraždu více vystupňovaly, je důležité ihned někomu říci nebo třeba i zavolat na tísňovou linku 112. Ráda bych Tě podpořila, abys na to nebyla sama, je v pořádku říci si o pomoc.

Aničko, nevím, zda jsou i chvíle, kdy se Ti malinko uleví, a pokud ano, co se v takových chvílích děje a co je to, co úlevu přináší nebo může přinést. Lze se věnovat všemu, co Tě dokáže trošku zabavit, utěšit, povzbudit – svým koníčkům, věcem, které máš ráda. Někdy uleví i různá relaxace, dechová cvičení, tipy najdeš na Youtube nebo i v aplikaci do telefonu s názvem Nepanikař.

Nejsem si jistá, zda jsi v této odpovědi dostala to, co teď nejvíce potřebuješ, psaná zpráva má jen omezené možnosti a nelze se doptávat, jsme tady pro Tebe však také po telefonu či chatu (www.modralinka.cz).

Přejeme Ti hodně sil a brzké zlepšení situace,

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

oceňuji, že si píšeš o radu, když nevíš, jak dál. Ptáš se nás, jak se lépe vyrovnat se smrtí své mamky. To není vůbec jednoduchá otázka a obávám se, že v jedné krátké odpovědi to nejsme schopni obsáhnout. Nemám mnoho informací o Tobě a o tom, co vlastně prožíváš. Píšeš, že by ses ráda se smrtí mamky vyrovnala lépe. Vnímáš, že ses s tím nedokázala stále srovnat a nevíš, co už dál dělat. Napadá mě u toho otázka, co vlastně pro Tebe znamená srovnat se s tím. Jak by to podle Tebe mělo vypadat? Říkám si, že není nikde daný žádný ideální způsob, jak se člověk se smrtí má vyrovnat nebo jak to má v ideálním případě vypadat, když se s ní vyrovná. Přemýšlím nad tím, co Tě vede k přemýšlení o tom, že bys to měla zvládnout nějak lépe. Je podle mě důležité, aby takový pocit šel z Tebe samotné. Pokud Ty sama cítíš, že bys to chtěla jinak, že Ti to nevyhovuje, pak je dobře, že se tím zabýváš. Chci Tě moc podpořit, abys vyhledala podporu odborníka, se kterým to budeš moci probrat více do hloubky. Takovou podporou může být psycholog/psycholožka. Může Ti pomoci lépe porozumět Tvým pocitům a potřebám. Zároveň je nápomocné nebýt na to sama, sdílet s někým ve svém okolí - třeba s tátou, babičkou nebo někým jiným blízkým. I my jsme Ti nadále otevřeni, lépe však na chatu nebo na telefonu, kde se můžeme vzájemně doptávat a jít více do hloubky (www.modralinka.cz).

Přejeme Ti hodně sil,
Modrá linka

Milá pisatelko,

děkujeme za důvěru, popisuješ poradně co jsi poslední dobou prožila a co se s tebou díky tomu děje, i jak na to reagují tví spolužáci. Rozhodně to nevzdávej. Je patrné, že prožíváš těžké věci ale ty budou mít svou příčinu a na tu je potřeba přijít. Pak by se ti mohlo ulevit. Ten vztah s klukem u tebe nejspíš nastartoval nějaké hlubší problémy, úzkosti, které si v sobě neseš a teď se ti to stále vrací. Prostředí školy, kde se vše odehrávalo tě v tom může udržovat. Je moc dobře, že jsi v lékařské péči. Doporučila bych ti k tomu najít i péči psychoterapeutickou. Zkus, za pomoci učitelky, či rodičů, najít dětského terapeuta. Je potřeba, abys mohla o svých pocitech, o tom, co se v tobě děje, co prožíváš a tak pravidelně s někým nestranným mluvit. A najít cestu jak tomu v sobě porozumět a jak to překonat a žít dál. Je moc dobře, že ses obrátila na poradnu a hledáš pro sebe pomoc. Bylo by moc dobře, abys nyní měla nějakého člověka, který tě bude provázet a naslouchat ti, případně ti dávat podněty, co dělat či nedělat. A to nejlépe může zastat odborník. Na poradnu se samozřejmě můžeš obrátit opakovaně, případně se můžeš i ozvat na náš chat, určený pro děti, najdeš ho na www.detstvibeznasili.cz. Je to chat Centra Locika. I zde si můžeš o tom, co tě trápí podrobně popovídat. Chat je anonymní. Myslím si ale, že mít oporu v někom ve svém okolí, by pro tebe bylo teď víc.
Držím ti palce, Poradce Centra Locika

Ahoj,

vážíme si důvěry, se kterou nám píšeš. Oceňuji, že se snažíš se sebepoškozováním přestat a chceš z toho být venku. Současně si vážím i Tvé upřímnosti, když píšeš, že možná tak trochu z toho ven nechceš. Tohle je u sebepoškozování docela běžné - na jednu stranu si člověk uvědomuje, že mu to ubližuje, chtěl by toho nechat, ale v něčem se toho nemůže vzdát. Vidím, že jsi aktivní, zkoušíš způsoby, jak toho nechat. Dokonce jsi i poprosila mámu o objednání k psycholožce, to jsi udělala moc dobře. Je mi líto, že máma na to nezareagovala, dělá jakoby nic. Zasloužíš si pomoc psychologa a máš na ni i právo. Tvoji rodiče jsou zodpovědní za Tvé zdraví, fyzické i duševní. Takže podobně jako když si zlomíš nohu, vezmou Tě k doktorovi, když Ti není dobře psychicky, měli by Ti zajistit péči.

Chci Tě proto podpořit, abys zkusila mámu znovu oslovit, zdůraznit, jak se cítíš a co potřebuješ. Není nutné, abys jí přesně řekla, co se děje, chápu, že z toho máš obavu. Pokud by máma znovu nereagovala, říkám si, zda je někdo další dospělý, s kým o tom můžeš mluvit - táta, babička, další příbuzný anebo třeba i oblíbená učitelka? Je důležité, aby někdo dospělý věděl, jak Ti je a bral to vážně. Někdy je totiž obtížné dostat se k psychologovi bez vědomí rodičů. Každý psycholog to má trochu jinak, někteří souhlas rodičů vyžadují, jiní ne. Existují i poradny, kam se dá jít anonymně, tak je to třeba u nás na Modré lince, ale nevím, odkud jsi a jestli v okolí něco takového máš.

Možná jsi v odpovědi očekávala nějaké praktické rady a tipy, jak se z toho dostat sama. Z toho, co píšeš, vnímám, že už jsi asi i sama mnohé zkoušela a jak píšeš, trápí Tě to už celkem dlouho. Pokud bys chtěla, můžeš přijít na náš chat nebo zavolat na linku, kde se můžeme pobavit více konkrétně o tom, co jsi už zkoušela nebo co bys mohla ještě zkusit (www.modralinka.cz).

Držíme Ti palce,
Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

vážíme si důvěry, se kterou nám píšeš. Obáváš se školního výletu, zejména proto, že máš své specifické potřeby a návyky, které nebude možné na výletě zajistit. Úplně chápu, že máš strach, jak to bude probíhat. Z minulosti už máš ne příliš dobrou zkušenost s výletem, teď to navíc bude delší. Popisuješ potíže, které zní opravdu nepříjemně - nespavost, nechutenství, potíže s chozením, nevolnost. Je pro mě pochopitelné, že když si toto vše představíš, vyvolá to v Tobě obavy. Dáváš nám několik dotazů, odpovím Ti na ně postupně.

Jak to zvládnout, přežít, co Ti může pomoci. Píšeš, že když cestujete s rodinou, dokáže Ti pomoci táta, to je moc dobře. Dokonce i ve skautu se to dá. Z toho, jak to popisuješ, mi připadá, že co Ti pomáhá, jsou lidé, kteří Tě berou takového, jaký jsi a mají pochopení pro Tvé potřeby a návyky. Přijde mi to vlastně zcela přirozené. Každý z nás chceme, aby nás okolí přijímalo takové, jací jsme. Některé věci máš jinak než ostatní, asi jsi někdy zažil, že se na Tebe dívali lidi divně, což může Tvoji nejistotu ještě posilovat.
Přemýšlím nad tím, jak by se ten pocit bezpečí, který Ti dává táta nebo skaut, dal přenést i na školní výlet. Říkám si, že spolužáci Tě už trochu znají, asi ví, že některé věci potřebuješ po svém, stejně tak možná i učitelé. Napadá mě, jestli jsi o svých pocitech mluvil s tátou. Mohlo by pomoci, kdybys mu otevřeně řekl vše, čeho se bojíš, podobně jako jsi to napsal nám. Můžete spolu probrat, co by Ti nejvíce pomohlo zvládnout to i bez něj. Taky by možná táta mohl paní učitelce předat nějaká doporučení, jak by Ti v obtížných chvílích mohla pomoci. Pokud máš k učitelce důvěru, můžeš s ní promluvit i Ty sám, nebo jí třeba ukázat i tento Tvůj dopis. Říkám si také, že některé věci by se třeba přece jen daly zajistit - třeba vlastní povlak na polštář by nemusel být problém, snadno se Ti vejde do batohu.

Co se týče léků, v tom Ti nedokážeme poradit, protože Alíkova poradna není zdravotní poradna. Avšak uvažuješ o tom dobře, že bys mohl požádat svého dětského lékaře. Je dobré mu říct, co Tě trápí co nejvíce podrobně. Pravděpodobně Tě pošle ke specializovanému lékaři, k psychiatrovi, ten Ti pak může léky předepsat. Je možné, že Ti doporučí i návštěvu psychologa. Ten by Ti mohl pomoci i s nějakými technikami, které by Ti pomohly lépe zvládat obtížné situace.

Držíme Ti pěsti,
Modrá linka

Zdravím z Modré linky,

píšeš nám, o své kamarádce, kterou trápí deprese a myšlenky na sebevraždu. Přestože ses jí to pokoušela vymluvit a nějak ji pomoci, stále nad sebevraždou přemýšlí. Nerada bys o kamarádku přišla a žádáš nás o radu, jak bys jí mohla pomoci.

Především si vážím důvěry, se kterou nám s takto vážnou věcí píšeš. Z Tvé zprávy vnímám, že máš o kamarádku opravdu starost, a že to musí těžké a děsivé i pro Tebe. Zároveň si myslím, že je od Tebe moc ohleduplné, že se tímto způsobem snažíš kamarádce pomoci, a rád se Ti pokusím poradit, co by se ještě dalo dělat.

Zmiňuješ, že ses jí pokusila sebevraždu rozmluvit, ale nešlo to. Lidé se sebevražednými myšlenkami bývají v těžké depresi a rozmluvit jim to proto jde jen těžko. Z toho důvodu je důležité, aby se takový člověk rychle dostal k odborné pomoci, aby se mu od smutku ulevilo a mohl dál žít. Nejlepší by pro to bylo zkusit podpořit kamarádku v tom, zda by se s tím zvládla svěřit nějakému dospělému, ke kterému má důvěru. Může to být třeba rodič, jiný rodinný příslušník, nebo třeba školní psycholog/žka či výchovná poradkyně - ti by na škole měli být právě od toho, aby studentům v takových situacích dovedli pomoci. Pokud kamarádka nebude chtít, zvážil bych, jestli to někomu neříct i tak - věřím, že tato situace silně doléhá i na Tebe a neměla bys nést tak těžké břímě, jak je strach o život kamarádky, jen Ty sama.

Také můžeš kamarádce nabídnout, aby zavolala nebo napsala na naši linku důvěry, kde s ní rádi probereme její emoce a zkusíme ji dodat naději, že i s takovým stavem je možné něco dělat. Zároveň bych Ti rád nabídl, ať se nám na linku případně ozveš i Ty sama - měli bychom tak více prostoru společně probrat, jaké to pro Tebe teď je a co bys s tím mohla dělat. K dispozici jsme nonstop na telefonu (608902410) nebo Skype a ve vybraných časech na chatu, všechny možnosti kontaktu máme na našich stránkách modralinka.cz. Případně přidávám kontakty i na jiné linky důvěry, kdybyste si chtěly vybrat: capld.cz/linky-duvery-cr/. Jak jsem již zmínil, musí to být ohromná váha, kterou teď neseš, a přál bych Ti moci se s ní s někým podělit.

Držíme palce vám oběma palce,
Modrá linka

Ahoj,

je moc dobře, že píšeš, když Tě něco trápí. Říkáš, že ztrácíš chuť do života. Máš pocit, že se Ti kamarádi nikdy neozvou sami od sebe. Věřím, že pak člověk občas přestává mít chuť pořád být jen ten iniciativní. Je super, že máš svoje koníčky – pletení, pečení, volejbal. A i když Tě to teď nenaplňuje jako možná dřív, je fajn vědět, že se člověk má k čemu vrátit, když bude chtít. Říkám si, že možná můžeš objevovat další věci, které by Tě mohly bavit. Možná skrz společný zájem můžeš poznat i další lidi, se kterými budeš moct něco podnikat. Třeba Tě něco zaujme ve městě, kde žiješ, nebo můžeš jet někam na víkendovku nebo letní tábor. Možná máte nějaké nové kroužky i ve škole.
Taky přemýšlím, jestli někdo ví, jak se trápíš. Bylo by fajn, aby o tom věděl někdo dospělý, tak přemýšlím, jestli máš v rodině někoho, komu věříš a komu by ses mohla svěřit. Ať už rodič nebo třeba babička, teta, strejda či starší sourozenec. Je hodně důležité nebýt na těžké chvíle sám a někdy i jen to někomu říct, pomáhá. Zároveň pokud Tě přestává bavit opravdu všechno a ztrácíš chuť do života, bylo by dobré využít podpory nějakého odborníka – třeba školního psychologa nebo nějakého psychoterapeuta. Občas se člověk dostane do zdánlivě bezvýchodné situace, v níž potřebuje pomoc.
Kdybys chtěla situaci probrat více i s námi, klidně můžeš. Je to lepší přes telefon nebo chat, kde se můžeme vzájemně doptávat a dostat se tak k podstatě trápení (více www.modralinka.cz). Rádi se s Tebou spojíme.

Přejeme Ti narůstající chuť do života a odvahu do objevování nových možností.
Modrá linka

Ahoj,

napsala jsi nám o tom, že poslední dobou nemáš z ničeho radost a jsi smutná a vlastně nevíš proč. Nepíšeš žádnou konkrétní otázku, takže odpovíme spíše obecně.

V životě člověka se střídají různá období, někdy se člověk cítí radostněji, jindy zase smutněji. To je docela přirozené. Pokud ale období smutku trvá déle, je dobré se tím zabývat. Tak, jako Ty, zkusit najít zpět radost, a to jednak dobrou životosprávou a životním stylem (jídlo a pití v dostatečném množství i kvalitě, zdravý pohyb a pobyt na čerstvém vzduchu, dostatek spánku apod.), jednak tím, že si člověk dopřává více příjemných situací, tak, jak jsi to zkusila Ty.
Pomáhá také vést si deník a zaznamenávat si nejenom události, ale i náladu. Jsou i aplikace pro deníkové záznamy i sledování nálady - můžeš se podívat na google play či ios).

Pokud smutná nálada přetrvává delší dobu a nic z toho, co jsme napsali, nepomáhá, je dobré vyhledat pomoc psychologa a zjišťovat jednak příčiny, tak i možností řešení. Je možné vyhledat například školního, nebo kdekoliv jinde, za pomoci rodičů.

Je dobře, že ses rozhodla se svou smutnou náladou něco dělat. Přejeme, aby se Ti vedlo lépe.
Modrá linka

Ahoj,

píšeš o tom, že jsi poslala nějakému muži nudes a on Ti nyní vyhrožuje, že pokud nebudeš dělat co chce, Tvou fotografii rozešle dalším lidem. Nevíš, co teď dělat dál, říkáš si, že to všichni uvidí a myslíš si o sobě, že jsi hloupá. Muži jsi vyhrožovala policií a máš uloženou Vaši konverzaci v telefonu. Kamarádi Ti nyní potvrdili, že muž fotky nerozesílá.

V první řadě Tě chci ocenit za to, že nezůstáváš na své trápení sama a napsala jsi Alíkovi. Píšeš, že nevíš, co teď dělat. Říkám si, že by bylo fajn obrátit se na dospělou osobu, které důvěřuješ (mamka, teta, taťka, třídní učitelka, školní psycholog..) a začít nastalou situaci řešit společně s nimi. Rozumím tomu, že se možná obáváš jejich reakce a následků, jaké Tvé přiznání může mít, ale přijde mi důležité, abys na to nyní nezůstávala sama a měla pro sebe podporu.

Je důležité říct, že pokud někdo šíří nahé fotografie, a k tomu ještě nezletilé osoby, kterou Ty jsi, jedná se o trestný čin a osoba může být stíhána policií. Je moc dobře, že máš uloženou konverzaci s daným mužem, protože pokud by bylo nutno, bude sloužit jako důkazní materiál pro policii.

Vnímám potřebu také říct, že neneseš jakoukoliv vinu za to, co se nyní děje. Vinu nese muž, který od tebe fotku požadoval, a který Ti nyní vyhrožuje jejím šířením dál.

Nemyslím si, že jsi hloupá, jak o sobě píšeš, naopak, spoustu mladých lidí, jako jsi ty se s podobným problémem setkalo, nebo setkává a mnoho lidí někdy nahou fotku někomu zaslalo nebo dostalo. I přesto, že jsi svoje fotky poslala dobrovolně, jak jsi psala, jde o zneužití důvěry a o chování, které je zákonem postižitelné. Nezávazně a anonymně můžeš svou situaci probrat například na lince Bílého kruhu bezpečí, která je bezplatná, tel. 116 006.

Pokud budeš chtít, můžeš se ozvat také nám na Modrou linku do chatu, Skype či na telefon (www.modralinka.cz), kde můžeme společně Tvoji situaci ještě více dopodrobna rozebrat a hledat společně možné cesty řešení.

Ráda bych Ti také doporučila dokument s názvem V síti, ve kterém bys mohla zjistit ještě více informací k tomuto tématu.

Držíme pěsti, ať všechno dopadne dobře

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

je moc dobře, že si pro sebe hledáš podporu, když se dlouhodobě necítíš dobře, jak píšeš. Bohužel, takto po internetu a ze dvou Tvých vět, Ti nedokážeme poradit tak, jak bys potřebovala.
To nejdůležitější je, nebýt na své pocity sama. Zkus se svěřit nejlépe rodičům, protože jsou za Tebe zodpovědní a měli by vědět, co se s Tebou děje. Nebo alespoň někomu jinému dospělému z rodiny, komu věříš. Společně potom můžete hledat způsoby, jak si najít aktivity, které Tě budou těšit.
Někdy můžeme v životě prožívat více smutku než jindy a nemusí to ještě nic znamenat, možná se ve Tvé životě dělo něco, co si opravdu potřebuješ oplakat, a nedalas svému pláči dostatečný průchod. Když však smutek nepřechází, potom je potřeba hledat si odbornou podporu, tedy psychologa, psychoterapeuta či psychiatra. Zpočátku se můžeš obrátit i na školní psycholožku (psychologa), pokud na škole máte. Je ale opravdu důležité, abys na své pocity nezůstávala sama. Protože smutek se velmi často může násobit už jen tím, že je s ním člověk sám. Klidně můžeš rodičům či psycholožce (nebo tomu, komu se svěříš) ukázat i tuto naši komunikaci, aby to pro Tebe bylo snazší.

Bezstarostný advent Ti přeje
Modrá linka

Ahoj,

není třeba se omlouvat, s tímto svým dotazem jsi na správné adrese. Rozumím tomu, že si chceš zachovat soukromí a intimitu a nemáš zájem, aby Tvůj dotaz četli další lidé, kromě těch kteří odpovídají na Alíky. V tom případě můžeš využít e-mail Modré Linky či ještě bezpečnější schránku důvěry. Také s námi můžeš chatovat. Vše o kontaktech si můžeš najít na našich stránkách www.modralinka.cz.

Pokud bys chtěla, je také možné požádat o to, aby Tvůj dotaz na Alíkovi nebyl zveřejněn - odpovídající pošlou odpověď jenom Tobě.

Přejeme Ti krásný čas Adventu.
Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

svěřuješ se nám s tím, že ses začala znovu sebepoškozovat, je to ale jiné než předtím – ví to víc lidí a někdy Ti přijde jako kdyby jsi to dělala pro pozornost. Říkám si, že musí být opravdu namáhavé s tím zkoušet přestat. Sama píšeš, že pokračování v tom by Ti ale přitížilo. Jsem moc ráda, že jsi napsala, zní mi to opravdu vážně a nezasloužíš si v tom zůstávat sama. Píšeš, že vypsání se z toho je fajn pocit. Ráda bys přišla na to, jak se sebepoškozování zbavit a taky jak si poradit se zatěžujícími pocity kolem toho. Říkám si, že jsi už ušla velký kus cesty. Zároveň chápu, že by bylo příjemné už nyní zažívat větší pocity úlevy a zlepšení, které si zasloužíš.

Ráda bych Tě podpořila, abys na sebe v tom všem nespěchala. Bohužel nejde mávnout kouzelným proutkem, aby se vše rychle změnilo a zlepšilo. Trvá to a chce to trpělivost, kterou bych Ti moc přála. Z Tvé zprávy mi zní, že jsi udělala už velký kus práce na tom, aby se to zlepšilo. A stále jsou dny, kdy je to lepší a horší, a to je normální. Hledat účinnou pomoc a věci, které Ti uleví, ale neublíží, může trvat. Přála bych Ti, abys vytrvala v hledání a zkoušela i další věci, které Ti přinášejí alespoň malou radost. Stejně tak popovídání si s blízkým může být úlevné, prostě vše vyslovit tak, jak to zrovna cítíš, jak to potřebuješ. Musí pro Tebe být těžké cítit se sama zrovna ve chvílích, kdy potřebuješ pomoct a kamarádka zrovna nemůže. Ráda bych Ti zopakovala místa, kam se můžeš obrátit a kde pro Tebe vždycky někdo bude – nonstop se můžeš obrátit na Modrou linku (https://www.modralinka.cz/) nebo na Linku bezpečí (https://www.linkabezpeci.cz/), kde je víc prostoru všechno probrat a projít s Tebou chvíle, ve kterých potřebuješ oporu. Existují taky krizová centra pro děti (bývají ve větších městech), kam můžeš přijít a potkat se tam s odborníky, kteří Tě vyslechnou a podpoří. Opravdu si zasloužíš pomoc od okolí, v takových náročných situacích je toho na jednoho až příliš. Zkus oslovit školního psychologa, pokud jej na škole máte – může Ti být nablízku v podobných situacích, můžete se pravidelně scházet a zkoumat, co Ti pomáhá zvládat znovu si neubližovat. Pokud nemáte psychologa ve škole, může Ti někdo z Tvých blízkých dospělých pomoct najít jiného psychoterapeuta, ke kterému bys mohla docházet pravidelně. Z tíživých pocitů se často pomáhá vypovídat, nebýt na to sama. Možná už znáš aplikaci Nepanikař, která Tě může provést a podpořit v momentu, kdy máš chuť si ublížit – pomůže Ti zorientovat se, odklonit pozornost k něčemu jinému, projde s Tebou práci s dechem, která bývá velmi úlevná. Neboj se ji prozkoumat.

Sebepoškozuje se taky Tvá nejlepší kamarádka. Napadá mě, že kamarádce můžeš vyjádřit své obavy o ní a co podle Tebe může zkusit, co třeba pomohlo Tobě. Můžeš jí povědět, že se ona sama může ozvat na chat nebo telefon krizových linek a hlavně někomu komu důvěřuje z jejího okolí dospěláků. Zároveň pokud se Ty sama cítíš vyčerpaná, je o to náročnější pomáhat někomu dalšímu. Proto prosím zkus myslet v první řadě na sebe a nevysilovat se ještě víc. Kamarádku můžeš klidně odkázat na odbornou pomoc, kterou zde zmiňuji, a nastavit si hranice v tom, kdy jí chceš vyslechnout/pomoct a kdy už toho je na Tebe příliš. Napadá mě taky, že by mohlo být fajn spolu a třeba ještě s někým podniknout něco, co máte rády – zajít si na procházku, prozkoumat obchody, pustit si film, zkrátka strávit příjemně společný čas. Přála bych Ti, aby sis uměla dopřát věci, které Ti dělají o trochu hezčí den, baví Tě, aby sis vyhradila čas pro sebe (třeba si dala příjemnou koupel, pustila si oblíbenou písničku, malovala si, psala si myšlenky do deníku, dala sis den bez povinností a cokoliv dalšího Tě láká) - zasloužíš si to.

Držíme Ti moc palce, aby sis dokázala říct o pomoc z okolí, nespěchala na sebe a postupně mohla mít zase hezčí a klidnější dny.
Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

svěřuješ se nám s tím, že se štítíš kovu. Pár kovových věcí zvládáš, ale obecně je styk s kovem pro Tebe velmi nepříjemný. Ptáš se nás, jestli se toho dá zbavit. U některých lidí se stává, že na vybranou látku anebo konkrétní věci jsou hodně citliví a mají k nim až odpor. Naše tělo na ně může reagovat tak silně, že Ti z toho může být až fyzicky špatně. Říkám si, že setkávat se denně s kovovými věcmi může být pro Tebe asi dost namáhavé. Může to zabírat hodně prostoru v Tvém přemýšlení a prožívání. Záleží na tom, do jaké míry Tě to ovlivňuje/omezuje v běžném fungování. Říkám si, že určitě existují způsoby, jak to zkusit zmírnit, naučit se s tím lépe žít. Je potřeba tomu ale věnovat víc povídání a času, takto přes zprávu to bohužel nestačí. Říkám si, jestli o tom problému ví Tví rodiče? Mohli by Ti mohli pomoct vyhledat psychoterapeuta, se kterým by ses mohla scházet a postupně přicházet na to, co s tím zkusit dělat dál. Možná máte na škole školního psychologa, kterému se taky můžeš svěřit. Neboj se říct to někomu dalšímu, kdo Ti pomůže se posunout dál, aby to nemuselo být stále tak nepříjemné.

Držíme palce,
Modrá linka

Ahoj,
vážíme si důvěry, se kterou jsi nám napsala. Hned na začátek chci říct, že moc oceňuji, že si všímáš různých myšlenek, pocitů a dalších vnitřních pochodů, které se v Tobě odehrávají. Z Tvého psaní na mě působíš jako hodně přemýšlivá dívka. Píšeš o hodně věcech, kterých si všímáš a které Tě trápí. Připadáš si jiná než ostatní, přepadají Tě myšlenky na to, že Tě ostatní nemají rádi, bojíš se, že by Ti mohli ublížit, je pro Tebe těžké ukazovat emoce nebo si říct, co nechceš.
Je pro mě pochopitelné, že se v tom cítíš zmatená, je to opravdu hodně pocitů. Myslím, že by toho bylo příliš i pro dospělého člověka, natož pro mladou dívku. Je moc dobře, že si toho všímáš. Ptáš se nás, jestli bys mohla mít nějakou psychickou poruchu, napadá Tě přímo autismus nebo ADD. Jak sama píšeš, nejde to takhle na dálku jednoduše říct, to by Ti dokázal zodpovědět jedině psycholog nebo psychiatr, až by Tě více poznali. Myslím si však, že různé složité pocity a myšlenky má mnoho z nás, jen je často nesdílíme, a tak Ti může připadat, že ostatní to tak nemají. Každý z nás si něčím procházíme a nemusí to nutně znamenat nějaké poruchy. Všechna témata, která zmiňuješ jsou moc dobrým tématem na rozhovor s psychologem, proto bych Tě chtěla podpořit, abys o svých pocitech řekla rodičům a společně jste takového odborníka vyhledali. Kdyby pro Tebe bylo obtížné se rodičům svěřit, můžeš zkusit i oblíbenou učitelku, psychologa/psycholožku ve škole, jestli máte nebo někoho dalšího v rodině. Kdyby ani to nešlo, můžeš se nám znovu ozvat, lépe však na telefonu nebo chatu, kde se můžeme více vzájemně doptávat a jít do hloubky (www.modralinka.cz).

Držíme Ti palce,
Modrá linka.

Ahoj,
děkujeme, že ses nám svěřila s tím, co právě prožíváš. Píšeš si o pomoc, nevíš co dělat, protože se Ti toho v posledním roce stalo hodně a Ty přestáváš mít chuť žít, cítíš se hrozně, nedokážeš se upřímně smát a máš pocit, že jsi sama, i když nejsi.

Když čtu řádky, které jsi napsala, mám o Tebe starost. Představuji si, jak náročné období teď asi prožíváš a říkám si, že když se člověk cítí osamělý, může skutečně prožívat svůj život, jako by neměl žádný smysl a nemusí mít chuť se smát.
Přemýšlím, jestli bys ve svém okolí nenašla někoho, s kým by jsi mohla posdílet to, jak se cítíš a co prožíváš. Mohli by to být rodiče, prarodiče, teta, nebo např. i školní psycholog, pokud někoho takového ve škole máte. Dovedu si představit, že se můžeš obávat reakce svých blízkých, zároveň si ale říkám, že by o tom měli vědět. Většinou totiž bývá úlevné říct druhým jak se cítíme, co prožíváme a často se najde mnohem víc řešení, než jen ta, která vidíme pouze my sami. Někdy je pro nás příjemnější bavit se o svých pocitech s někým cizím, kdo nás tak nezná, proto je možnost využít i služby odborníka jako právě školního psychologa či nějakého jiného.

V životě můžeme mít období, kdy se necítíme dobře, kdy nám připadá život prázdný. A když toto období dokážeme překonat, může do našeho života přijít i štěstí. Možná už jen díky tomu, že se o své smutky a trápení s někým podělíš.

Je moc fajn, že si dokázala napsat sem na Alíka, protože vnímáš, že podporu potřebuješ. Chtěla bych Tě nyní podpořit i v tom, aby ses věnovala činnostem, které jsou Ti blízké nebo byly dříve (třeba hudba, malování, televize, procházka…), nebo se třeba zkusíš ozvat nějaké kamarádce, či spolužákům a jen tak si popovídáte.

Také my na Modré lince jsme tu pro Tebe non-stop na telefonu, chatu či Skype (https://www.modralinka.cz/), kde bychom spolu mohli Tvé pocity a to co prožíváš rozebrat více dopodrobna a zkusit hledat řešení. Obrátit se můžeš i na kolegy na Lince bezpečí (https://www.linkabezpeci.cz/).

Držím pěsti, ať se brzo cítíš lépe,
Modrá linka