Ahoj milá pisatelko,

vůbec se nemusíš omlouvat. Z toho, co píšeš, mám pocit, že se vlastně nebojíš jen samotné špatné známky, ale hlavně toho, co se stane potom. Jak na ni zareaguje rodina a jestli se změní to, jak tě ostatní vnímají.

Být dobrou žákyní neznamená mít pořád jedničky. A už vůbec to neznamená, že nesmíš někdy něco pokazit.

1. Zkus oddělit známku od své hodnoty. Čtyřka nebo pětka nevymaže všechno, co ses naučila, ani to, jaká jsi. Je to informace o tom, jak se ti povedla jedna konkrétní věc, ne hodnocení tebe jako člověka.
2. Promluv si s rodiči ještě předtím, než nějaká špatná známka přijde. Nemusíš čekat, až se to stane. Můžeš jim třeba říct: „Vím, že si ze mě občas děláte legraci kvůli známkám, ale já se fakt bojím, až jednou dostanu čtyřku nebo pětku. A ještě víc se bojím, že si ze mě pak budete dělat srandu. Potřebovala bych, abyste to brali vážně.“ Někdy si dospělí vůbec neuvědomují, že něco, co jim připadá jako nevinný vtip, může druhého opravdu bolet.
3. Dovol si nebýt vždycky tou bezproblémovou. Nemusíš si schválně zhoršovat známky ani přestat být pilná. Jen si připomínej, že máš právo někdy neuspět, něco neumět nebo potřebovat pomoc. Stejně jako kdokoliv jiný.

Nemusíš se naučit snášet vtipy, které ti ubližují, jen proto, že je ostatní myslí jako legraci. Máš právo říct, že ti nejsou příjemné.

Držím palce,
Linda

Ahoj,

díky, že ses nám ozval. Je fajn, že o svých pocitech přemýšlíš a máš odvahu se na ně zeptat.

Ptáš se, jestli jsi gay. Ve 14 letech je ale poměrně běžné, že lidé ještě nemají jasno v tom, jaká je jejich sexuální orientace. Není kam spěchat a nemusíš se hned rozhodovat, jestli jsi gay, bisexuál, nebo někdo jiný.

Právě v dospívání tyhle různé pocity objevujeme a postupně se v nich učíme orientovat. Někdy to trvá i několik let a není na tom vůbec nic špatného. Naopak, je dobře, když si dáš čas poznat sám sebe, místo abys na sebe tlačil kvůli nějaké nálepce.

Možná by stálo za to zamyslet se nad tím, co pro tebe znamená, že se ti nějaká holka líbí a že tě nějaký kluk přitahuje. Jsou to stejné pocity, nebo se v něčem liší? A jaký je rozdíl mezi tím, když tě někdo přitahuje, a tím, když si s ním dobře rozumíš jako kamarád a baví tě trávit s ním čas? Je rozdíl jen v síle pocitů, nebo i v tom, jak přesně pocity prožíváš, kde a kdy je cítíš, jak intenzivně na daného člověka myslíš a podobně?

Zkoumej v klidu, co cítíš a co ti je příjemné. Za čas ti bude odpověď na tvojí otázku jasná.

Držím ti palce!

poradna Sbarvouven.cz

Ahoj z Modré linky,

děkujeme Ti za důvěru, se kterou se na nás obracíš. Je naprosto pochopitelné, že by sis přála, aby váš první pohlavní styk proběhl pro Tebe co nejpříjemněji. Zároveň je velmi zodpovědné, že chceš se svým klukem počkat na první sex do 15 let.

První zkušenost se sexem je přirozeně provázaná s určitou nervozitou, ale je tady několik věcí, které pro sebe s Tvým klukem můžete udělat, aby to bylo jednodušší. Každé tělo potřebuje čas na to, aby se vzrušilo a tím i přirozeně zvlhčilo. Věnujte spoustu času líbání a dotekům, nebojte se zpomalit. Jakmile budeš uvolněná, svaly Tvého pánevního dna nebudou v křeči, což výrazně snižuje riziko bolesti. K samotnému zvlhčení a vám může pomoci také lubrikační gel. Zároveň, a to je obzvlášť důležité, nezapomeňte na ochranu, tedy nejpravděpodobněji na kondom. Slouží jako ochrana před neplánovaným těhotenstvím a zároveň vás oba chrání před pohlavně přenosnými infekcemi.

Nejdůležitější je komunikace - pokud by Tebe nebo Tvého kluka cokoliv bolelo nebo vám bylo nepříjemné, je důležité si to říci a zpomalit či přestat. Není žádná povinnost to dokončit hned napoprvé. Sex má být příjemný pro oba a vždy byste měli respektovat své hranice.

Taky se ptáš, zda je v pořádku zkoušet i anální sex. Nejsem lékař, ale obecně se zkoušet anální sex hned při prvním milování nedoporučuje. Protože první vaginální styk je pro Tvé tělo velká změna a oblast Tvých intimních partií (i Tvého kluka) může být po prvním styku mírně citlivá nebo podrážděná. Anální sex je navíc fyzicky ještě specifičtější, vyžaduje naprosté uvolnění, větší zkušenost s tím, jak vaše těla reagují, a velké množství lubrikantu. Pokud byste se o to pokusili hned první noc, je šance, že by to bylo bolestivé a celkový zážitek by vám to spíše zkazilo.

Nechte všemu volný průběh. Je v pořádku se nejprve naučit, jak na sebe reagujete při klasickém sexu a další experimenty si nechat až na dobu, kdy se budete v intimních chvílích cítit naprosto jistě a uvolněně.

Držíme pěsti, ať je váš první zážitek co nejpříjemnější.

Modrá linka

Ahoj, díky za dotaz, určitě se tím netrápíš jen Ty, ale doslova celý svět :) Co s tím? Nabízí se celá řada řešení:

• úplně obecně je dobré nastavit si pravidla, jak budeš telefon používat. Takové pravidlo třeba může být, že už ho nepoužíváš například od 20:00 dál. Taková pravidla dobře fungují hlavně pokud se na nich domluvíš třeba i s rodiči a s ostatními v rodině. Rodiny, které se takto rozhodnou a dohodnou, pak mají třeba jedno místo, kam si dávají na noc smartphony, aby je vůbec neměli v pokoji, kde spí. To je úplně nejlepší - prostě si říct, že do ložnice či alespoň do postele má telefon zákaz vstupu. Uvidíš, že se Ti pak bude mnohem lépe spát.
• taková pravidla zní samozřejmě hezky, že, ale hlavní otázkou je, jak je dodržet? Existují různé aplikace, pomocí kterých se dají některé stránky či aplikace zablokovat. Můžeš si tam nastavit limit času, ale i třeba období, kdy by měly být aplikace vypnuté. Můžeš zkusit třeba: „Digital Detox: Klid na práci“. Využití takové aplikace spolu s jasnými pravidly pak může pomoct čas na telefonu omezit.
• samozřejmě, pokud nebudeš večer na mobilu, je otázka, co vlastně dělat? :) Je proto mít dobré připravené do zásoby různé další činnosti: knížky, malování... Legrační je, že jsme s mobily už tak propojeni, že často nejde ani poslouchat hudbu bez mobilu. Někteří lidé si proto třeba pořizují mp3 přehrávače nebo CD přehrávače, aby mohli poslouchat hudbu a zároveň nebýt na mobilu. Někdy ale postačí i jen poslech rádia - i tam můžeš objevit zajímavé věci a třeba i novou fajn hudbu.

Je to těžké téma a určitě pomůže, když to otevřeš s kamarády či kamarádkami. Všichni řeší dost to podobné. Můžete se společně domluvit - že třeba všichni zkusíte po 20:00 pár večerů za sebou telefon vůbec nepoužívat. Pak se můžete bavit o tom, co to s Vámi udělalo a jak jste se cítili. Podobné „týdny bez mobilu“ často organizuje i škola - můžeš to navrhnout i ve škole a třeba se takového experimentu pak zúčastní celá třída. Cílem samozřejmě nemusí být se smartphonů úplně zbavit, ale najít jiné cesty, jak trávit večery bez krátkých videí. Hlavním cílem pak je, aby se Ti dobře spalo a aby ses cítila líp.

Přejeme hodně štěstí!

Ahoj kluku,

shell shock představuje psychickou reakci na bombardování v době války. Historicky se začalo používat v souvislosti s první světovou válkou (termín byl poprvé použit v roce 1915), se kterou se pojí zapojení moderních typů zbraní a válečných taktik. Nejbližší český překlad je „granátový šok"; ten se však nevyskytuje v českém právním řádu, ani v klasifikaci nemocí, kterou používají čeští doktoři. Nejsem kvalifkován odpovědět, zda se jinde nepoužívá jakožto diagnóza, americký Merriam Webster uvádí, že se jedná o formu posttraumatické stresové poruchy.

Ta je definovaná v Mezinárodní klasifikací nemocí jako „požděná nebo protrahovaná odpověď na stresovou událost nebo situaci (krátkého nebo dlouhého trvání) mimořádně ohrožující nebo katastrofické povahy‚ která je schopná způsobit silné rozrušení téměř u každého." Pojí se s ní nespavost, noční můry, kde se opakuje tragická událost, emoční oploštěnost a stranění se od lidí. Novější klasifikace nemocí používá již diagnózu „Vystavení katastrofě, válce nebo jinému ozbrojenému střetu".

Z pohledu práva je posttraumatická stresová porucha těžkým ublížením na zdraví či pracovním úrazem (u vojáka pak služebním úrazem).

Ahoj z Modré linky,

děkujeme Ti za důvěru. Nejlepší způsob, jakým se uspokojit, může pro každého znamenat něco zcela jiného. Každý z nás je totiž odlišný nejen v tom, jak jeho tělo reaguje, ale také v tom na co reaguje. A proto nelze vymyslet univerzální „recept’’, který by přivodil uspokojení všem. Pro někoho to je určitý dotek, místo na těle, představa, nebo nějaký podnět, který vidí či slyší. Je naprosto v pořádku, že doposud možná nevíš, co dělá dobře Tobě. Je to něco, na co přicházíme postupně. Můžeš proto zkusit co nejvíce zapojit vlastní fantazii a experimentovat. Tak lze lépe poznat sám sebe a to, co Tobě přinese uspokojení.

Neboj se zaměřit ne na výsledek, ale užít si celý proces. Je důležité nemít na sebe nárok, že musíš vždy dojít ke konci.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

děkujeme Ti za důvěru. Masturbovat jednou denně v Tvém věku je naprosto normální. Během puberty dochází k velkým hormonálním změnám a toto je přirozený způsob, jak se s nimi tělo vyrovnává a jak uvolňuje napětí. Neexistuje žádné předepsané pravidlo, jak často by to člověk měl dělat. Pro někoho je běžné dělat to každý den, pro jiného méně často. Problém by to představovalo jedině ve chvíli, kdy bys masturbací trávil tolik času, že by to ovlivňovalo Tvůj každodenní život (např. bys kvůli tomu zanedbával jiné činnosti, nebo by to způsobovalo fyzickou bolest a podobně).

To, že o tom rodiče neví, je naprosto v pořádku a přirozené. Jde o intimní věc, kterou dospívající (ani dospělí) s rodinou běžně nesdílejí. Není to něco, co bys jim musel říkat. Je jen na Tobě, pokud a s kým se rozhodneš o masturbaci mluvit.

Přejeme pěkné dny,

Modrá linka.

Ahoj z Modré linky

věřím, že to musí být nepříjemná situace, když si nevíš rady a zároveň Ti přijde trapné to říci rodičům. Proto si vážím, že se v takový moment obracíš pro radu.

Tvůj instinkt nebrat taťkovi žiletku je správný. Z hygienických důvodů (kvůli bakteriím) je lepší si obstarat to své. Stačí Ti koupit si obyčejná pánská holítka (ideálně taková, co mají 3 a více břitů a zvlhčující proužek) a pokud chceš tak i gel nebo pěnu na holení. Nákup těchto věcí je naprosto normální, není to něco, čeho je třeba se bát. Možná by se dalo domluvit s rodiči, aby Ti je zakoupili, aniž bys jim musel vysvětlovat důvod - řada kluků ve Tvém věku si holí také podpaží nebo třeba první vousy a i to je naprosto pochopitelný důvod pro to začít holítka používat.

Pro samotné holení Ti pak stačí teplá sprcha, která změkčí kůži i chlupy. Po nanesení holící pěny kůži natáhni a chlupy hol po směru, ve kterém rostou. Můžeš si to vyzkoušet nejdříve na jiném místě na těle, abys získal jistotu. Věřím, že postupně najdeš způsob, který Ti vyhovuje a získáš větší jistotu v tom, jak s holítkem pracovat.

Kdybys přeci jen cítil, že potřebuješ radu dospělého, je opravdu v pořádku to probrat s rodiči, jak jsi sám zmínil, nebo klidně s někým jiným - sourozenci, kamarádi, nebo třeba někdo starší, komu věříš. Ochlupení je totiž naprosto přirozená věc, máme jej všichni a časem začne růst zkrátka každému z nás. Není to něco, za co by ses musel stydět.

Držíme Ti pěsti, abys našel způsob, který Ti vyhovuje.

Modrá linka

Ahoj,

děkujeme Ti za důvěru, se kterou se na nás obracíš. A chtěla bych Tě ujistit, že to, s čím se nám svěřuješ, mi vůbec nepřipadá trapné.

Píšeš nám o klukovi ze školy, který se Ti líbí a se kterým jste si dříve byli blíž. Z Tvého psaní vnímám, že Tě možná mrzí, že se to mezi Vámi změnilo a už to není jako dřív. Umím si představit, že když nám na někom záleží, může nás podobná situace trápit a můžeme se k ní v myšlenkách vracet nebo přemýšlet, jestli jsme nemohli něco udělat jinak. Chtěla bych ale ocenit, že ses mu snažila vysvětlit, jak to celé bylo, a omluvila ses. Přijde mi, že jsi udělala, co bylo v Tvých silách, aby mezi Vámi bylo zase lépe.

Píšeš, že když jsi teď v jeho blízkosti, máš chuť ho obejmout, a sama sobě pak říkáš „zase? Nebuď blbá!“. Napadá mě, že na sebe možná nemusíš být kvůli těmto pocitům tak přísná. Když se nám někdo líbí, je přirozené, že chceme být v jeho blízkosti, obejmout ho nebo se ho dotknout. To, že takovou potřebu cítíš, ještě neznamená, že podle ní musíš jednat. Ty sama píšeš, že ho neobjímáš, a respektuješ tak jeho hranice.

Ptáš se také, co udělat, aby si Tě všiml. Myslím, že nemusíš vymýšlet nic zvláštního. Pokud bys chtěla, můžeš se s ním zkusit postupně zase trochu sblížit – třeba ho pozdravit, usmát se na něj, občas s ním prohodit pár slov nebo se na něco zeptat. Nemusíš ani otevírat téma hudby, pokud by Ti to připadalo „cringe“. :) Pak můžeš sledovat, jak na to bude reagovat on – jestli se s Tebou také bude chtít bavit nebo sám nějaký kontakt naváže. Na tom, jaký vztah mezi Vámi bude, se totiž podílíte oba.

Pokud bys časem zjistila, že on o bližší kontakt nestojí, může Tě to samozřejmě mrzet. Zároveň se často stává, že i hodně silné pocity postupem času zeslábnou. Nemusíš se proto nutit, aby ses ho přestala mít ráda nebo na něj přestala myslet hned teď.

V závěru píšeš, že se toho u Tebe v poslední době děje hodně. Přemýšlím proto, jestli máš ve svém okolí někoho, s kým můžeš o tom, co prožíváš, mluvit – třeba kamarádku, někoho z rodiny nebo jiného dospělého, kterému důvěřuješ. Pokud máte ve škole školní psycholožku, můžeš se obrátit také na ni. Nemusíš přitom řešit jen nějaký „velký problém“ – můžeš s ní mluvit i o vztazích nebo o čemkoliv dalším, co Tě teď trápí.

Přejeme Ti, aby se Ti podařilo postupně zjistit, jak to mezi Vámi je, a abys na sebe kvůli tomu, co cítíš, nemusela být tak přísná.

Držíme palce,

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

je moc fajn, že hledáš cesty, aby Ti bylo lépe.

Přijde mi, že může být dost matoucí, když si nejsme jistí, zda se někomu líbíme nebo ne. V hlavě se Ti asi rojí spousta otázek - zda se na Tebe podívala naschvál, jestli se na Tebe opravdu koukala, jestli bys sám chtěl, aby to někam vedlo... Lidem se stává, že se jim pak taková zmatená situace ještě dlouho přehrává v hlavě a přemýšlí, jak to ten druhý asi má.

Sama nevím, jestli se jenom podle pohledů dá zjistit, zda se někomu líbíme či ne. Přemýšlím také nad tím, zda se líbí i ona Tobě a zda bys s ní chtěl třeba chodit, nebo ji aspoň jenom lépe poznat. Pokud tomu totiž chceš dát šanci, můžeš se s ní sám zkusit víc sblížit. Ptát se jí, jak se má, také se na ni koukat, usmát se, nebo pokud se na to cítíš ji třeba pozvat ven nebo s ní trávit nějaký čas o přestávkách. Když se lépe poznáte, získáš tak lepší představu o tom, zda se jí líbíš. Věřím, že může být děsivé udělat první krok a zeptat se jí napřímo, i proto mi přijde lepší jít na to postupně právě přes společně strávený čas a rozhovory.

Držíme Ti palce,

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

chci moc ocenit, že Ti taková situace nepřijde fér a hledáš způsoby, jak to s učitelkou vyřešit.

Mrzí mě, že paní učitelka nadržuje holkám. Říkám si, že je to pak nepříjemné nejenom klukům, kterých se to týká, ale i holek, které to sledují. Nedivím se, že Ti to přijde nespravedlivé a že máš pocit, že dochází až k pohrdání vůči mužům. Přemýšlím proto nad tím, jestli to vnímají i ostatní holky ve třídě a zda vás společně nenapadá nějaké řešení. Chci Tě podpořit v tom, zkusit to probrat s ostatními a společně, nebo sama, se obrátit na nějakého dospělého ze školy. Může to být oblíbená učitelka, nebo se s tímto dá jít i za školním psychologem nebo do ředitelny. Některé školy mají i schránky důvěry do které se dá anonymně napsat, co se děje a škola by to pak měla prověřit.

Zároveň se takové řešení častokrát neobejde bez odvahy a přišlo by mi nefér, kdyby celé řešení mělo padnout třeba jen na Tvou hlavu. Říkám si, že jednou z možných cest by tak mohlo být probrat to doma s rodiči a obrátit se na vedení školy spolu s nimi. Také mě napadají malé věci, které se dají dělat už ve třídě - zastat se kluků, když si všimnete, že se děje něco nespravedlivého. Také si ale myslím, že je důležité se v tom celém postarat sama o sebe a dopřát si takový čas a aktivity, které Ti dělají radost.

Držíme Ti palce,

Modrá linka

Ahoj milá pisatelko,

to, co popisuješ, zažívá spousta lidí, a často právě ti, kterým se ve škole daří. Nic s tebou není „špatně“. A chápu, proč ti nepomohla věta „známky nejsou všechno“. Hlava to ví, jenže strach sídlí hlavně v těle, a na tělo rozumné argumenty moc nezabírají. Je lepší pracovat s ním jinak.

Co se v těle děje: když mozek vyhodnotí situaci jako důležitou, pustí do krve hormon adrenalin. Srdce zrychlí, svaly se napnou - proto se třeseš a bývá ti špatně od žaludku. Je to podobná reakce, jako kdyby na tebe zaútočil medvěd :)) Akorát tady „útočí“ písemka. Tělo se tě snaží připravit na výkon.

Co můžeš zkusit před testem:

• před testem si na 5–10 minut napiš všechno, čeho se bojíš, a papír pak klidně vyhoď
• uvědomit si, že tělo se připravuje (ve výzkumech lidé, kteří si nervozitu takhle pojmenovali, dopadli v testech lépe)

Co můžeš zkusit při testu:

• zkus dechové cvičení: nádech nosem na 4 doby, výdech pusou na 6–8 dob, třikrát až pětkrát za sebou - dlouhý výdech je pro tělo signál, že je v bezpečí a jde to dělat nenápadně i v lavici, když se rozdávají testy :)
• využij to, co už o sobě víš > uklidní tě, když vidíš, co v testu je > nejdřív si ho celý v klidu přečti a začni úlohou, kterou umíš nejlíp

Co můžeš zkusit doma:

• místo opakovaného čtení sešitu si zkus odpovídat zpaměti: nech se vyzkoušet doma, napiš si otázky na kartičky, zkus si cvičný test na čas
• Co by se stalo, kdyby…? >>> Kdybys jeden test napsala na trojku, co by se doopravdy stalo?
• Ráno před testem se aspoň trochu najez. S prázdným žaludkem bývá nevolnost horší.

Koukni i na tuhly super infografiky od LOCIKY.

• jak zmírnit stres
• zklidňovací techniky u testu

Nemusíš to ale zvládat úplně sama. Řekni o tom rodičům nebo učitelce, které věříš, případně školní psycholožce či výchovné poradkyni, pokud je u vás máte.

Kdyby se strach zhoršoval, třeba bys kvůli němu nemohla spát, často tě bolelo břicho nebo by tě trápil i mimo testy, stojí za to probrat to s odborníkem. Kdykoli můžeš zavolat taky na Linku bezpečí 116 111. Je zdarma a můžeš tam mluvit i o tomhle.

Nezkoušej všechno najednou. Vyber si dvě věci, které ti přijdou nejlepší, a vyzkoušej je u několika testů. Mozek se postupně učí, že test není nebezpečí, a to chce trochu času.

Držím palce!

Ahoj z Modré linky,

díky za důvěru, se kterou se nám svěřuješ. Vnímám, že je pro Tebe situace náročná, možná jsi ze svých myšlenek zmatená. Je proto moc fajn, že si říkáš o podporu. To, že Tě napadají myšlenky ohledně přání zažít násilí, být někým podvedena apod., neznamená, že to ve skutečnosti chceš, což i sama píšeš.

Jsem moc ráda, že píšeš, že k depresím nemáš důvod. Zároveň se i tak může někdy stát, že člověka napadnou myšlenky, kterým nerozumí nebo které zní hrozně. Nemusí se ale dít něco vážného, jako popisuješ, aby sis zasloužila pomoc. Možná by mohlo být užitečné se i zamyslet nad tím, co si představuješ, že by se stalo, kdybys zažívala to, o čem píšeš a jak by na to druzí reagovali. Třeba je za tím něco skrytého, co by Ti pomohlo porozumět tomu, co v současné době prožíváš nebo potřebuješ.

Vícekrát jsme Ti v rámci Alíkovy poradny doporučovali zajistit si péči psychologa. Pokud jsi to zatím nezkoušela, určitě bych Tě v tom podpořila. Je možnost oslovit i školního psychologa ve škole, pokud máte, nebo Ti může žádanku vypsat dětský lékař. Zasloužila by sis prostor, kde budeš moct tato bolavá a nepříjemná témata otevřít. S odborníkem také můžete v pravidelných intervalech pracovat na tom, aby Ti bylo lépe. Můžeš se svěřit i někomu z dospělých, ke kterému máš důvěru. Pomáhá nebýt na to sama.

V případě akutní krize můžeš kontaktovat i krizové linky, jak už jsme také psali (www.modralinka.cz, www.linkabezpeci.cz).

Moc Ti přejeme, ať je Ti lépe a najdeš pro sebe tu pravou podporu.

S pozdravem a přáním pěkných podzimních dnů,

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

píšeš nám o tom, že chodíš na volejbal, kde se klade velký důraz na výsledky. Mrzí Tě, že je upozaděno to, že je sport také koníček a nejenom výkonová záležitost. Je úplně pochopitelné, že to takhle máš.

Teď ses zranila, což Ti na jeden až dva měsíce neumožní trénovat. Je mi moc líto, že jsi měla úraz kolene. Chápu Tvé obavy, abys nevyšla ze cviku, až se v listopadu vrátíš. Možná to může být tím tlakem na výkon, který na volejbalu vnímáš. Dokážu si představit, že může být těžké mít volejbal ráda a zároveň cítit, že Ti tento tlak a přístup trenérů bere část radosti a potěšení z této zájmové aktivity.

Ptáš se, co máš dělat. Úplně chápu, že se tím trápíš a není to malichernost. Zkus si odpovědět, na otázku, proč by se k Tobě volejbal nehodil nebo proč naopak ano. Můžeš si tak zkusit porovnat plusy a mínusy. Důležité mi přijde to, že Ti ten sport přináší radost. Po úrazu je přirozené, že Tě trénink možná bude stát více sil, ale věřím, že se do původní kondice dostaneš a s tréninky se můžeš dále zlepšovat. Kdybys posoudila, že těch mínusů je více, určitě můžeš zkusit i jiný sport nebo možná hledat jiné místo, kde se volejbalu věnovat. Záleží, co by Tě lákalo a naplňovalo.

Moc Ti držíme palce, ať jsi co nejdříve v kondici a měj pěkné podzimní dny.

Modrá linka

Ahoj z Modré linky,

děkujeme za Tvou důvěru. Věřím, že nést s sebou něco, co Tě tak dlouho tíží, a ještě k tomu navíc úplně sám, musí být velmi náročné. Přijde mi důležité, že si všímáš, že Tě toto tajemství omezuje v každodenním životě. Dává mi smysl, že se jej chceš „zbavit’’, nějak jej oddělit od sebe.

Představuji si, že jedním z důvodů, které Tvé tajemství neustále udržují v Tvé mysli může být fakt, že jsi neměl možnost jej dostat ze sebe ven. Pokud si nepřeješ o tom mluvit, napadá mě vše sepsat na papír. Dát tomu činu jasný začátek a konec, pojmenovat jej, klidně jej nakreslit, popsat každý detail, který chceš, s co největší upřímností, zkrátka jak jen Tě napadne. A nakonec hotový papír zničit. Způsob jakým to uděláš, je jen na Tobě. Můžeš se zamyslet nad tím, jak by sis přál, aby ta tíha odešla - znamená to papír spálit, roztrhat, nebo třeba někam schovat?

Také mne napadá, že často to, co se stalo, nelze vzít zpět. Můžeš se zaměřit na to, kým jsi dnes. Nejde o to minulost smazat nebo omluvit, ale o to vybudovat takovou současnost, ve které Tvé dnešní chování bude takové, jaké si přeješ. Každý den máme totiž možnost začít znovu.

Přestože se nechceš nikomu svěřovat, kdybys přeci jen cítil touhu někomu říci, co se před třemi lety stalo, a necítil by ses na to vyhledat podporu v okolí, můžeš využít anonymity krizových linek, jako je třeba ta naše. Můžeš nám napsat, co se stalo, do e-mailu, přijít na chat nebo říct po telefonu. Můžeš toho říct jen tolik, kolik uznáš za vhodné, aniž by ses musel představovat.

Držíme Ti pěsti, aby se Ti podařilo najít způsob, který Ti konečně ulehčí.

Modrá linka